Jiří Maria Veselý OP
Spolupracovali:
Bahounek Tomáš OP
Kuželová-Winterová Lída (sestra)
Kuželová Hana (neteř)
Rob Romuald OP

BEZ HRAČEK
Bratr Patrik Maria Kužela OP
jáhen řádu sv.Dominika
1915 - 1942
2.díl

2000
Gloria
ROSICE

Nihil obstat: ThDr.Albert Beneš OP, Olomouc 1.12.1999 (Platné pro I.část "To není sen",i pro tuto II.část "Bez hraček".
PRO MANUSTRCIPTO – soukromý studijní tisk
ISBN 80-86200-31-0

OBSAH

Úvod

I. Doplňky nálezů

II. Imelda Lambertini

III. Zábradlí

IV. Překlady hymnů
Sv.Rajmund z Pennafortu (svátek 7.ledna)
Sv.Tomáš Akvinský (svátek 28.ledna)
Sv.Kateřina z Ricci (4.února)
Sv.Josef (svátek 19.března)
Sv.Vincenc Ferrerský (svátek 5.dubna)
Sv.Anežka op (svátek 20.dubna)
Sv.Kateřina Sienská (29.dubna)
Sv.Pius V. (svátek 30.dubna)
Sv.Antonín Florentský (svátek 10.května)
Sv.Petr Veronský (svátek 4.června)
Sv.Jan Kolínský (svátek 9.července)
Sv.Marie Magdalena (svátek 22.července)
Sv.Dominik (svátek 8.srpna)
Sv.Hyacint (svátek 17.srpna)
Sv.Růžena (svátek 23.srpna)
Sv.andělů strážných (svátek 2.října)
Sv.Ludvík Bertrand (svátek 9.října)
Sv.Albert Veliký (svátek 15.listopadu)
Svatých mučedníků
Hymny z Mariánských hodinek
I Ecce jam noctis
II Nocte surgentes
III Jam lucis orto sidere
Hymny z postní doby
Summi largitor
Hymny z adventní doby
Verbum supernum

Závěr: Svědectví
Oficiální prohlášení promotora OPpro blahořečení a svatořečení
Příloha: Fotografie

Úvod
Při uzávěrce svazku "TO NENÍ SEN" nám chyběly - mimo jiné - např. Patrikovy básně č. 1 - 2 - 3. Začínali jsme básní Popelec (str.69), ale ta byla podle číslování br.Patrika již "čtvrtá". Ozvaly se však hlasy, aby se vydalo co nejdříve aspoň to, co máme. Tak vyšel soubor "TO NENÍ SEN (Rosice 1999 Gloria), jehož účinky rostou.
V Brně u sester dominikánek (Veveří 27) mě tehdy navštívila Hanička Kuželová z Luhačovic, praneteř br.Kužely. Rodina Kuželových se totiž přestěhovala z Vlčnova do Luhačovic. Prosil jsem Haničku, aby mi sdělila vše, co by bylo užitečné pro možné blahořečení br.Patrika. Slíbila. Před krátkou dobou jsem (otec Jiří M.Veselý OP) tehdy slyšel od br.Romualda Roba OP ze Znojma, že má nějaké písemné doklady, týkající se br.Patrika Kužely, které dostal od jeho příbuzných. Hanička mi to potvrdila a doplnila. Sdělila mi, že ta "příbuzná" je např. rodná sestra br.Patrika - Lída, nám již známá ze svazku "TO NENÍ SEN" (str.62-63): ona navštívila br.Patrika v Brně v Kaunicových kolejích, před jeho odvlečením do Osvětimi. Vdala se a žije. Je to Lída Winterová, Mohelnice, Wolkerova ulice 4. Dnes je vdova, má přes osmdesát let. Nedoslýchá, ale paměť má spolehlivou.
Jak se br.Romuald dostal do styku s paní Lídou a k dokladům o br.Patrikovi? V roce 1996 psal o br.Patrikovi seminární práci jako student na teologické fakultě v Olomouci, píše mi otec Tomáš Bahounek OP Br.Romuald se obrátil na Patrikovy příbuzné, a paní Lída mu poskytla, co měli. Z jejich setkání máme snímek (Viz obr....). Br.Romuald mi přislíbil text této seminární práce, aby bylo možno prozkoumat, jakých pramenů použil a k jakým závěrům došel.
Při opakovaných setkáních v Olomouci mi br.Romuald slíbil, že mi předá všechny své doklady o br.Patrikovi. Avšak právě v této době (1998-1999) jsem se přesunul natrvalo z Říma do Olomouce (Slovenská 14.), kde jsem původně nastoupil do noviciátu (v roce 1930). Zdravotní úraz mi však znemožňoval okamžité setkání s br.Romualdem ve Znojmě. proto jsem prosil a zplnomocnil otce Tomáše Bahounka OP, aby pro mně převzal všechny doklady on sám a před svědky zapsal. To se stalo.
Na moje doporučení otec Tomáš Bahounek poslal paní Lídě též několik výtisků knihy "TO NENÍ SEN". Odpověděla mu 14.července dopisem, který obsahuje důležitá svědectví, hlavně o konci Patrikova života v Osvětimi. Uvádíme dopis v plném znění:

                                                                                                                     Mohelnice 14/6 - 99
Vážený důstojný pane,
uctivě Vám děkuji za svědeckou knihu o mém bratru Františku - Patrikovi (5 výtisků). Všeho jsem nechala a ihned knihu přečetla. Má dcera a vnuci Vám za ni také vroucně děkují.
Tuto oblast jeho života na studiích jsem neznala, protože ji prožíval daleko od rodiny v Praze. Přijížděl domů jen na velké prázdniny, někdy ani to ne. A to vždy s úsměvem zapadl mezi nás. O sobě moc nevypravoval, stejně se zdržel jen pár dní. Jeho cílem a radostí bylo cestování. Zpočátku to bývaly jednodenní výlety po okolí. Když byl starší, cestoval po republice.
Vzpomínky z jeho dětství? Byli jsme nejmladší z nás 8 sourozenců. Prožívali jsme dětství skoro jako dvojčata. Měli jsme se rádi, velice jsme k sobě lnuli. V předškolním věku jsme si svorně spolu hrávali. Nějaké hračky nám tatínek udělal ze dřeva a starší sourozenci z papíru: koníky, sáně, věže, lodě a pod. V zimě jsme si hrávali potichoučku v koutku za kachlovými kamny. Měli jsme jen jednu jizbu pro celou rodinu.
Od jara do zimy bylo naším eldorádem humno (zahrada). Rostlo tam plno vzrostlých ovocných stromů. Měli jsme tam své skrýše, lezli jsme po stromech - kdo výš. Dokonce jsme si v jejich korunách dělávali doupata po vzoru divochů z pohádek, které nám občas naší sourozenci vyprávěli. Hrávali jsme si i s míčkem ušitým z hadýrek, říkali jsme mu pucka; s kuličkami do důlku, uměli jsme několik veselých hopsavých her. Měli jsme opravdu šťastné, veselé dětství. Rodiče nás často brali sebou do kostela na mši sv.
Když jsme se stali školáky, začal se nám život trochu měnit. Na hry už nám nezbývalo tolik času.- Po vyučování jsme měli menší povinnosti v domácnosti. Čtvrtek býval volný den, to nás brali sebou na pole. Ona se tam i pro nás nějaká dobrá práce vždycky našla. K práci jsme byli vedeni od malička.
Ve škole jsme prospívali dobře, zvlášť František. Koncem obecné školy chodíval s maminkou každou první neděli v měsíci do Uh.Brodu do kostela Dominikánů k sv. zpovědi a k sv.přijímání, na mši sv. V následujícím škol. roce v I.měšťance chodíval již většinou sám - 6 km tam, 6 km zpět. Tehdy u nás ještě autobus nejezdil. Z předmětů ve škole mimo náboženství měl nejraději dějepis a zpěv. Tyto předměty je vyučoval zanícený vlastenec p.uč.Jašek. Zavedl si i mimoškolní kroužek zpěvu, v němž naučil děti zpívat mimo jiné i národní písně všech Slovanských národů. Ale nejraději ze všech písní měl naši "Zasviť mi, ty slunko zlaté..." Všem písním naučil i mě a rádi jsme zpívávali spolu.
Po dokončení první měšťanky v prázdniny naši rodinu navštívil nejdůstojnější pán P.Odilo Pospíšil. S tatínkem domluvil Františkovo studium v Praze. Bylo nám všem po něm smutno, ale studium jsme mu ze srdce přáli, zvláště když jsme po léta o velkých prázdninách na něm pozorovali, jak je šťastný.
Až pak ta děsivá zpráva - odvedení gestapem do německého vězení: Rodičům psal odtud jen jediný dopis, pár řádků. Psal, že mu slábne zrak a nosí brýle. Maminku prosil, aby mu poslala krabici vdolečků, že mohou být i docela stlačené. Pochopili jsme z toho, že trpí hladem. Ale věřili jsme, že bratři Dominikáni mu pomáhali vším, co jen věznice dovolila. Za kratší dobu na to jel do věznice s balíkem můj starší bratr Jan. U brány mu otevřel gestapák. Bratr se představil, předal balík a poprosil, jestli může svého bratra viděl. Ten odpověděl: "Můžete vejít, ale ven už nevyjdete." Tím byla návštěva odbyta, a to v perfektní češtině. Po bratrově návštěvě jsme všichni jen bezmocně plakali.
V následujícím školním roce jsem byla přeložena z Návojné (dvoutřídka) do sousedního Nedašova (šestitřídka). Na jméno p. ředitele si teď ne a ne vzpomenout. Jen vím, že to byl hodný člověk. Byl německou menšinou na Pálavsku z obce vyhnán, ženat. Jeho paní byla sice tamější rodilá Němka, ale moc hodná paní, která měla srdce i cit na pravém místě. Asi po týdnu vyučování si mě zavolal k sobě do bytu. Zeptali se mne, proč jsem stále smutná a není mně do řeči. Svěřila jsem se jim s největší bolestí mého života. Pan ředitel mě utěšoval tím, že mi slíbil vypomoci na Gestapu propustku, abych mohla Františka ve vězení navštívit. Byl tehdy již převezen do Brna. Byla jsem jeho ochotou dojata, protože v té kruté protektorátní době se sám vydával do nebezpečí. Podařilo se to v půli října. Nakoupila jsem keksy, pan ředitel přidal pěkná jablíčka a hned následujícího dne jsem jela do Brna. V Brně jsem do té doby nebyla, nevyznala jsem se tam. Na nádraží jsem se zeptala staršího pána na směr ke Kolišti. Smutně se na mě podíval a řekl: "zavezu vás tam". V Německém domě jsem se zařadila do dlouhého zástupu žadatelů. Předložila jsem propustku a legit.
V hovorně jsem delší chvíli čekala. Konečně se můj bratr v doprovodu dozorce-gest. objevil (v slušném obč. obleku). S tichým výkřikem "Fane" jsme si padli do náruče. Usmál se na mě, brýle neměl. Ihned jsme byli dozorcem upozorněni: "Mluvte hlasitě!" Vyřídila jsem mu pozdravy. Ani nevím, jak se to mohlo stát, že jsme se na okamžik ve stoje ocitli vedle sebe. František mě objal a šeptl mi do ucha: "Nebijí mě, ale přemlouvají, abych se dal k Němcům, že se budu mít dobře." Já vyděšeně na to: "A co ty?" On, stále stejně: "Jsem Čech." V tom na nás přísedící křikl: "Mluvte hlasitě!" Dovolených 15 minut se blížilo ke konci. Odvážila jsem se zeptal: "Smím bratrovi tohle dát?" Povolil 2 jablka. S Františkem jsme se naposled objali, rozloučili. Byl dozorcem odveden. V listopadu na to byl odvezen do Osvětimi.
V polovině prosince jsem od Františka dostala z Osvětimi dopis, německy. Sotva jsem si přečetla nadpis "Meine teurere Liduško", poznala jsem, že na přeložení má němčina nestačí. O přestávce jsem poprosila paní řed., ona mi dopis přeložila. Psal, že se má vcelku dobře a má číslo 28 tisíc (stovky si nepamatuji) a nejvíc vězňů že jsou Němci. Prosil mě, jestli bych mu mohla poslat malý vánoční balíček a 500 marek. Dopis byl často silně přeškrtáván tuší. Asi za měsíc jsem od Františka dostala druhý dopis. V něm si také na zdraví nestěžoval, ale psal, že ode mne nedostal balíček ani dopis ani peníze. (Panu řediteli tiše jen ujelo slovo hodné gestapáka.) Dodnes když na to vzpomenu, jsem moc smutná z toho, že když mou pomoc nejvíce potřeboval, byl mnou zklamán.
Začátkem prvních prázdnin po válce mě navštívil můj spolužák ze školy František Kadlčík. Po krátkém úvodu - co děláš, jak se máš... mně řekl: Pracuji v masokombinátě v Ostravě. Za války mého šéfa zatklo gestapo. Byl v Osvětimi. Vrátil se s úplně podlomeným zdravím, ale vrátil se. Jednou mi zavolal telefonem, abych ho navštívil. Na uvítanou mi řekl: "Franto, vím, že pocházíš z Vlčnova. Než umřu, musím ještě něco splnit. Piš si body: V naší cele a pracovní partě byl světlovlasý mladík. Na první pohled by každý poznal, že je to vzdělaný, inteligentní člověk. Docházeli jsme pracovat do sírových dolů. Normální horníci tam pracují v maskách 2 hod. denně, my vězni bez masek šest hodin denně. Mluvit jsme mezi sebou nesměli, znali jsme se jen jako číslo. Byla to snad Boží vůle, že jsme s tím mladíkem kopali sirnou rudu vedle sebe. Časem jsme si byli sympatičtí. Jednou, sehnuti při kopání, jsem mu šeptl: "Kdo jsi a odkud?"
Šeptem, mi odpověděl.
Byl to hodný, ušlechtilý chlapec. V cele nás povzbuzoval, utěšoval, sám si nikdy na nic nestěžoval. Nevím, proč ho personál velmi šikanoval uštěpačnými a posměšnými poznámkami. Nikdy na sobě nedal nic znát, jen mlčel. Kdyby jen to! Vím, že ho mučili. I v koncentráku při různých posluhovacích pracích vězni ledacos vidí a nenechají si to pro sebe. Dobře vím, že byl uvázán provazem a svázán s Židem zády k sobě. Bičováním byli nuceni k běhu. Jindy, ačkoliv byla zde v Polsku ještě tuhá zima, pouštěli na něj hadicí vodu, až začal omrzat. O všem, co musel vytrpět, nevím. Nejtragičtější bylo, když provazem svázaného ho několikrát ponořovali do hluboké močůvkové stoky vždy na 15 vteřin. Přežil. Přivedl ho dozorce zpět. Tehdy šel František těžce klopýtavým krokem. Do rána dostal vysokou horečku, ale stále se statečně držel. Druhý den i v tomto stavu šel s námi pracovat. Nenápadně jsme ho kryli, jak jen se dalo. Při večerní dozorčí kontrole vzal dozorce Františka sebou a více jsem ho nikdy neviděl. Měl jsem ho rád více než vlastního syna. A šéf se hlasitě rozvzlykal.
Rodině ani příbuzným jsem nikdy o této zprávě neřekla, aby se ještě více netrápili.
Vám a celé velké rodině Dominikánů přeji dobré a dlouhé zdraví i nnoho úspěchů v záslužné práci.
Upřímně pozdravuje
                                                   Ludmila Winterová, roz.Kuželová

Škoda, že nebylo ověřeno, zda urna s Patrikovým popelem z Osvětimi, obsahovala opravdu popel člověka. Podle úředního sdělení zemřel vězeň František Kužela na zápal plic, což mohlo být pravda. Ovšem gestapáci urychlovali smrt násilným zásahem: tak i br.Patrik F.Kužela skončil jako hrdinský mučedník pro Krista. Pravdivost svědectví je zaručena.
 

III. Zábradlí
Jáhen bratr Patrik varuje, abychom neprožívali svůj poměr k Bohu ani jako "sen", jako naše osobní "snění" (To není sen, str.70, 95); ani jako naše tvoření "hraček" (Tamtéž, str.67). Život zasvěcený docela a navěky Bohu znamená stoupat podél "zábradlí". Spolehlivým "zábradlím" pro stoupání "v duchu a v pravdě" je Boží Slovo: "Nikdy totiž nebylo vyřčeno prorocké slovo (o spáse) z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha Svatého mluvili lidé, poslaní od Boha... činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci." (2 Petr 1,19-21)
Základní odůvodnění pro stoupání podle tohoto Božího zábradlí podává bratr Patrik při zprávě o vstupu do Řádu sv.Dominika: "Jsem opravdu přesvědčen, že teprve teď jsem našel domov. Cítím se tu opravdu jako doma." (To není sen, str.20)
Do ozvduší "domova" ho uváděla Imelda, se kterou se spřátelil, lépe řečeno "sbratřil", také při jazykové úpravě druhého vydání uvedené práce otce magistra Jiřího Veselého. Postupné osobní prožívání eucharistické přítomnosti v Božím "domově" zachycují Patrikovy "básně": jásot i úzkost, umírání i vzkříšení, vyznávané jásavým zjištěním: "To není sen!"
Pokud jde o básnické vyjádření vnitřních zážitků ze závratné cesty k mučednickému svědectví o věrnosti, z hlediska duchovního vystupoval bratr Patrik na nedostižnou úroveň eucharistických hymnů Andělského Učitele Tomáše Akvinského. V básnickém vyjadřování svého duchovního nitra k mučednické věrnosti se bratr Patrik dá srovnat s největším básníkem, jímž je Dante Alighieri. Ten napsal o sv.Dominikovi to, co platí i bratru Patrikovi: "JDEŠ-LI VĚRNĚ ZA SVOU HVĚZDOU, NEMŮŽEŠ NEDOPLOUT DO PŘÍSTAVU SLÁVY - SE TU SEGUI TUA STELLA NON PUOI FALLIRE AL GLORIOSO PORTO."
Slovo "hvězda" se může chápat doslova, a v tomto smyslu vedla nejenom sicilské rybáře, když za bouře zpívali: "Ave Maris Stella - Zdrávas, Hvězdo mořská", ale všechny mořeplavce, jako SEVERKA.
Bratr Patrik ve své první básni (z 1.února 1941), věnované Imeldě, prosí Ježíše v Hostii, aby on sám - dobrý syn - ho svěřil MATCE:

                                                 Přiviň nás k své Matičce
                                                 k svaté Boží rodičce
                                                 vaši chceme celí být
                                                 každým dechem se líbit.

Hloubka a šířka duchovního života v "Generálním Studiu" v Olomouci, zasvěceném - tehdy "ctihodnému", dnes blahoslavenému Hyacintu Maria Cormierovi - byla dosvědčena osobitě i dalšími mučedníky. Tak např. Benedikt Hronek, umučený v Terezíně, vynikal svou neotřesnou věrností, projevovanou i navenek: (veřejná modlitba - klečel při breviáři; láska k vlasti (zemřel v plynové komoře za zpěvu národní písně "Čechy krásné, Čechy mé..."); Jakub Zemek, Patrikův krajan, nesmiřitelný obhájce celé Boží pravdy; sestřička Marie, věrná Bohu a vlasti v lásce bez hranic... A jiní... umučení... bohužel dosud nezveřejnění.
Bratr Patrik si byl vědom, že sopečné výbuchy i široširé pláně eucharistické výhně Imeldiny Eucharistie musejí mít také svá "zábradlí" pro usměrnění podle Boha a Církve. Pro Patrika to byly vzory našich dominikánských svatých: po naukové stránce - Andělský Učitel (po jeho "Summě" toužil i ve vězení) a Kateřina Sienská (i on prožíval život jako "dialog s Prozřetelností"); za vzory v denním životě si vybral mučedníky a ostatní svaté.
Ale ani zde bratr Patrik nešel podle lidského "snění", ani tvořením "hraček". Vybral a přeložil bohoslužebné hymny z církevních a řádových oslav - "hymny z officia". Jako by šel od jednoho svatého ke druhému: oni jakoby mu podávali ruku a vedli ho, pod ochranou Růžencové Královny až k Beránkovi. Aby tyto chvalozpěvy - vytvořené a schválené Církví - mu byly pochopitelným zdrojem světla a síly, a mohl je jako svatí Cyril a Metoděj hlaholit rodnou řečí, překládal si je do mateřštiny, a sice s mistrovským zachováním rytmického spádu cizích slov a jejich přízvuků, aniž by tím ochuzoval původní vlastní smysl.
Jistě zde zasahovaly vrozené Boží dary Patrikova ducha. Avšak bez vysoké úrovně - duchovní i kulturní - tehdejšího olomouckého "Generálního Studia", bez osobní pomoci tehdejších vychovatelů a profesorů (magistr St.M.Gillet, provinciál Metoděj Habáň, novicmistr Jiří Maria Veselý, a jiní - Patrik a s ním i ostatní "hrdinové" mohli zůstat nerozvinuti.
Překlady hymnů mohl dělat bratr Patrik už od počátku života v klášteře. Neposuzoval, neodsuzoval... děkoval a následoval... držel se "zábradlí"... v duchu Ježíše Krista v Eucharistii podle Imeldy a podle apoštolského Dominika.
Začali jsme tuto práci uvedením jedné sloky z básně č.1, kde br.Patrik výslovně píše:
                                       "Kdo z nás jako Imelda
                                        dětské duše pel ti dá
                                        toho život bílý je
                                        padlý sníh stvol lilie."

Je to jediný případ, kdy br.Patrik udává jménem svůj duchovní zdroj a vzor. Med z pelu květin je Eucharistie - Hostie. Účinek v duši je bílá svatost, lilie... Uvidíme, že to pěl br.Patrik vlastně i o své duši. Obsah knížky o Imeldě nasál a prožil br.Patrik jako smysl a ovoce svého života po stopách sv.Dominika. Jazykové ztvárnění češtiny má na mnohých místech i myšlenkový ráz, jak jej upravil br.Patrik - korektor druhého vydání (1939).-
Br.Patrik výslovně varuje duše zasvěcené Bohu, aby nežily ze svých "hraček", z osobně ztvárněného ideálu, a tedy znetvořeného. K tomu, aby to ani on neučinil z Imeldina "medu" a "pelu", překládá bohoslužebné hymny: jejich znění jsou hranice, za které se nedá jít, zkrátka "zábradlí".

Svědectví
Tento druhý díl souhrnu pramenů o bratru Patrikovi Kuželovi op, nazvaný "Bez hraček", navazuje na první díl, nazvaný "To není sen" (Rosice 1999), a dovršuje obraz celkového dozrávání br.Patrika pro dokonalý řeholní život a pro mučednické svědectví - MARTYRIUM. Byla však pronesena otázka: Z jakých zdrojů začínal, rostl a dozrál?
Prvotřídním základním zdrojem Patrikova duchovního a vůbec mravního probuzení byla moravsko-slovácká rodina: přísná, někdy až tvrdá výchova svědomí v křesťanském a lidském duchu: nesmlouvavý otec, laskavá maminka, bratrská láska a pochopení sourozenců. Obzor se rozšířil, když ho maminka začala vodit k "Černé Královně posvátného růžence" do Uherského Brodu, kde chlapec František obdivoval "bílé dominikány". Rozhodující zásah? V Uherském Brodu ho upoutal duchovní zjev lidového "misionáře" otce Odilona Pospíšila OP Zájem rostl ve styku s dominikány u Panny Marie Růžencové.
A vyvrcholení zájmu? Juvenát v Praze! V době studií v Praze se péče otce Odilona rozšířila o duchovní vedení otce Alberta Škrabala OP
Bratr Patrik píše po vstupu do noviciátu, že zde "našel domov", čili dosáhl cíle svého hledání... Jaký byl obsah vnitřního života v nalezeném domově? Bl.Imelda Lambertini ho učí žít z HOSTIE, až k hrdinsky mlčenlivému mučednictví. Jako "zábradlí" se Patrik drží především svatých dominikánského řádu. Jejich ducha čerpá mimo jiné také z příslušnách bohoslužebných hymnů. Své osobní zážitky líčí ve svých básních. Uzavírá: "Není to sen." A končí jako "svědek" - mučedník: "Bez hraček".
Po vědecké stránce vystupuje tehdejší Generální Studium OP ke svým vrcholům hlavně v nakladatelství "KRYSTAL". Br.Patrik tam čerpá, ale i přispívá. Podílí se hlavně na úpravě vzorné češtiny, jako "korektor". Po "tatíčkovi" Odilonu Pospíšilovi a zpovědníku Albertu Škrabalovi se br.Patrik sbližuje a téměř ztotožňuje s Otcem Metodějem Habáněm (novicmistr, provinciál), a jeho odchovancem a nástupcem v úřadech - Otcem Jiřím M.Veselým. Tito dva bezprostředně určovali a sledovali řeholní, duchovní a kulturní růst br.Patrika. Důležitý byl i charismatický vliv společného života. Br.Patrik to potvrzuje i z vězení.
Metoděj Habáň strávil svůj pestrý život doma, kdežto Otec Jiří Veselý v Miláně (1939-1945); v Praze jako převor kláštera (1945-1950); v Želivě (1950-1955), kde byl zázračně uzdraven na přímluvu Otce Cormiera z celkové smrtelné otravy; v Římě (1968-1999), v Olomouci (1999 -). Ohledně osobnosti a díla Otce Metoděje bylo vydáno několik prací a sborníků historických, odborných i děkovných. Co však víme o osobnosti a díle Otce Jiřího? Hlavně ve vztahu k br.Patrikovi? Co vůbec víme o duchu dominikánského řádu a duchu jeho výchovy v Olomouci? Přesné údaje se těžko zjišťují, zejména když byl např. pražský dominikánský archív po roce 1990 v rozporu s církevním kodexem prodán státu. Musíme se opřít o dostupné svědectví pamětníků. Otec Veselý k nim nesporně patří.


PROHLÁŠENÍ OTCE AMBROŽE M. SVATOŠE O. P.
zasloužilého exnovicmistra a exprovinciála. Dnes je vedoucím nejvznešenějšího úřadu O. P. - jako promotor causarum beatificationis et canonisationis Provinciae Bohoemiae O. P.
Česky: jako vedoucí soudu o zázracích pro blahořečení a svatořečení. Píše:
Žijeme ještě v radosti nad svatořečením sv. Zdislavy, vzorné "manželky a matky", což je dnes otázkou přežití nebo vymření národa. S potěšením pročítám a prožívám doklady o br. Patriku Kuželovi, jáhnu O. P., včetně svědectví o mučednické smrti ta nahrazuje "zázrak". Můžeme tedy být šťastni a hrdi nad naším novým vzorem a přímluvcem, tolik žádoucím pro O. P. v dnešní době. Za to, že v to smíme doufat a o to prosit, děkujeme:
1. Sestře Evě Nejezové, doktorce a profesorce přírodních věd, RNDr. ze III. řádu O. P., Kongregace sv. Zdislavy
2. Otci Jiřímu Veselému, jemuž sestra Eva svěřila doklady, a jeho rodině v Protivanově č. 1., která je ukrývala, se značným rizikem stíhání, před prozrazením komunistům
3. Otci Tomáši Bahounkovi OP, za odbornou záchranu materiálů a veškerá technická zpracování
4. Řádovému censorovi, Otci Albertu Benešovi, jenž spolu odpovídá za obsah
5. Bratru Jaromírovi Šrámkovi a jeho tiskárně Gloria v Rosicích za krásnou a rychlou úpravu a vydání
6. Bratru Stanislavu Strakovi za pohotový překlad do italštiny pro Kongregaci v Římě. To zprostředkuje Otec Venchi, generální promotor O. P. a příznivec naší provincie O. P.
Všechno svěřujeme obnoviteli naší řádové provincie i řádovéno studia, bl. Hyacintovi M. Cormierovi, jenž si vyvolil naši provincii pro zázrak.
P. Ambrož Svatoš OP, v. r. Promotor pro blahořečení a svatořečení O. P.
Na svátek sv. Ambrože, 7. prosince 1999