|
Štíhlé, strohé, výškové budovy kontrastují s detaily šikmých zářezu
domovních střech.
Malířčino vypodobnění působí jako celek jednotně. Cítíme,
jak se v jejích zasněných až mlžných obrazech chvěje život, s jeho
lidskou problematikou.
Pod zdánlivě nezajímavým povrchem nachází hloubku chuti žít
i deziluzí lásek a nenávisti, monotónnosti i ryzí originality
pulsujícího města.
Člověka v jeho duchovním rozměru vidí v kontextu celku s
nedozírnou všemohoucností Stvořitele, jehož síla proniká do nitra
každého z nás.
Své křesťanské smýšlení nevyjadřuje pouze v
liturgických námětech, ale svými obrazy chce navodit diváka k určitému
duchovnu, povznesení se z běžných starostí a novým způsobem vyjádřit
Boží přítomnost a lásku.
Navazuje na svou dřívější městskou tvorbu, užívá více
volného zpracování, větší důraz na barevný kontrast, světlo a stín.
Skrumáže malých domku nahrazuje skrumáži
andělů, křížů a lístků stromů.
Vychází vždy z kresby a to lavírované kresby
perem a tuží, někdy oživené barevnou skvrnou, většinou pastelem.
Uskutečnila řadu samostatných i
společných výstav, jak v ČR tak v¨zahraničí.
Svým původem a smýšlením jí nebylo dovoleno studovat a tak, jak se
chtěla věnovat své výtvarné tvorbě.
Přehled uskutečněných výstav
Samostatné výstavy
1979 Mini-galerie ZK ROH IBZKG Brno
1982 Dum kultury ROHKSB Brno
1983 Mini-galerie ZKROH IBZKG Brno Mini-galerie ZKROH IBZKG Brno
1984 Foyer divadla Bří. Mrštíku Brno
1986 Dum kultury ROH KSB Brno
1987 Galerie "Savarin" Brno
1987 Mini-galerie "Alima" Brno
1989 Galerie ve foyer kina "Moskva"(Scala)
1989 Galerie ve foyer Janáčkova divadla Brno Kulturní dum "Kyjov"
1990 MG-Čs. Spisovatele-Brno
1992 Dum kultury Třebíč
1996 Galerie "Pegas" Brno
1997 MG VÚVel Brno
2000 Galerie se. Brno
2001 Galerie "Jamborův dům" Tišnov
(spolu s akad. soch. O. Šuterovou-Demlovou)
Účast na výstavách
1976 Mini-galerie ZKROH IBZKG Brno
1978 VEB BERGANN BORSIG - Berlín
1983 Kulturní dum ve Žďárci u Tišnova
1983 Výstavní sállBZKG ve Vel. Bíteši
1983 Předsálí kina Hvězda-Mikulov
1983 Kulturní dum ve Vel. Bílovicích
1984 Kulturní dům v Oslavanech
1986 Klub "Výstavby hlavního města Prahy-Michalská"
1986 VEB BERGANN BORSIG - Berlín
1991 Galerie "S Presshaus" - Rakousko
(Spolu se čtyřmi výtvarnicemi)
1991 Sdružení Jihomoravských výtvarníku
Ernův sál-Brno
1991 Křesťanských umělců VSA na putovní výstavě po Evropě Dum
kultury-Třebíč-Sursum corda
1992 Galerie VA Brno-Sursum corda
1993 Dum Kultury Třebíč-Sursum corda
1993 Galerie Bří. Mrštíku-Brno
1994 Galerie VA-Brno-Sursum corda
1995Galerie M. Koperníka-planetárium Brno-Sursum corda
1996 Galerie radnice v Brně Řečkovicích-Sursum corda Galerie AMBIT-Praha
1997 Malá galerie Brno-Královo Pole-Sursum corda
1998 Galerie "Hády" Brno-Sursum corda
1998 Galerie U Křížovníku Praha-Sursum corda
1998 Galerie Zámek Moravská Třebová-Sursum corda
1998 Galerie Podhoráckého muzea v Předklášteří-Sursum corda
2000 Výstavní síň Adamovských strojíren-Sursum corda
2000 Galerie Muzea v Novém Městě na Moravě-Sursum corda
2002 Galerie "Hády"-Brno-Sursum corda
2002 Brněnské Angelikum
2003 Galerie "U Synku"-Hustopeče-Sursum corda
2003 Brněnské Angelikum
2004 Galerie MKS-Adamov
2005 Galerie Památníku Alfonse Muchy-Ivančice
2005 Brněnské Angelikum
2006 Brněnské Angelikum
Vzpomínky
malířky
Mnohokrát, při různých mých výstavách a
návštěvách kritiků a vedoucích galerií, jsem byla vyzývána, abych o sobě
a o mém životě a výtvarné činnosti něco napsala.
Nemohu jinak, než začít mým ranným dětstvím,
mými rodiči a okolnostmi, které mne formovaly pro celý můj další život.
Také si uvědomuji, že mnohé, co mne bylo
předáno vyprávěním a úvahami mých rodičů, nedokážu v dnešní hektické a
zrychlené době s i osobně povykládat s mými drahými, tak, jak to bývalo
zvykem v mém dětství.
Mnohé možná bude zajímat i mé přátele, kteří
mne v mé umělecké činnosti podporovali a dodávali odvahu i radost.
Narodily jsme se s mou sestrou, dvojčetem, do
dramatické doby, a to v r. 1940.
Válku jsme prožívaly střídavě doma, na
brněnském předměstí a u příbuzných na venkově, kam nás s mámou, v
nejtěžších válečných dobách, otec odvážel.
Přesto jsme měly krásné a šťastné dětství. Moje
maminka, obětavá, skromná, inteligentní a kamarádská, dokázala vytvořit
nádherné domácí prostředí pro nás i pro mnohé naše kamarádky. Dovedla si
s námi hrát různé hry - vyprávět, hlavně nám hodně četla. Chodily jsme
na výlety a s námi i mnoho spolužaček. Také nás vodívala na různé
kulturní akce, výstavy, divadla.
Měla předplatné, tehdy s manželkou ředitele, "Drukova"
do brněnských divadel.
Vzpomínám, jak velmi často, druhý den po
představení, říkala: „zase jsme musely utéct." .
Sama j sem také zažila několik tak zvaných,
"budovatelských let", kdy jsme tajně o přestávce utíkaly. Šatnářka nás
již znala, věděla, že z tohoto kusu určitě utečeme a již v rohu v šatně
měla nachystány naše kabáty. Bylo mne líto herců, když o první přestávce
našli poloprázdné hlediště.
Mnozí autoři těchto her se stali tak zvanými
„Osmašedesátníky". Vzpomínky z dětských let mají asi hlubší kořeny,
nechci nikomu křivdit, ani jmenovat, zřejmě každý měl své důvody a svoje
tehdejší přesvědčení, já jsem plnou důvěru k nim již nezískala.
Můj otec byl bouřlivák, citově založený,
miloval všechny děti, dokázal ve vlaku postoupit své místo u okna
spolusedícím dětem, i nás se sestrou, velice miloval.
Přesto si myslím, že život s ním byl dost pro
mou matku náročný. '... Byl odvážný vždy pro dobrou věc a dokázal se i
obětovat. Vyrůstal jako polosirotek. Jeho otec, můj dědeček, František
Procházka, ,pocházel z velice chudé rodiny na Ivančicku. . jedenácti
letech se odhodlal, že z něj , ,musí něco být" a odvážil se jít pěšky do
Vídně. Nedošel, "neměl boty" a tak se vrátil, boty si opatřil a došel.
Ve Vídni se vyučil - pracoval na výrobě
nedobytných pokladen, sejfů, tehdy nejmodernějším zařízení.
Oženil se za Češku z Lipnice nad Sázavou.
Narodily se jim čtyři děti. Tři chlapci a dcera Růžena. Dva starší
synové zemřeli, děda těžce onemocněl. Celá rodina se odstěhovala zpět na
Moravu, do Dolních Kounic. Zde se děda uzdravil, zemřela babička. Mému
otci bylo sedm let, jeho sestře Růženě čtyři. Děda pracoval v Brně. Otec
se sestrou žili sami v rodinném domku.
Můj dědeček v tehdejší době těžko nacházel
zaměstnání. Místní přátelé z Dol. Kounic - ředitel školy Hošek a .další,
mu doporučili, aby si založil svoji firmu na výrobu nedobytných
pokladen. Pronajal si místnosti v činžovním domě v Brně. Vše musel
zařídit, zpevnit základy domu apod.
Po všem tom se dům prodával a děda byl nucen
dům odkoupit. Přestěhoval tam i svou rodinu, tehdy již i svou druhou
manželku.
Často otec vzpomínal, jak jeho kamarádi chodili
na výlety a venku si spolu hráli. On musel celá odpoledne pracovat v
dílně.
Po vystudování strojní průmyslovky se snažil
najít zaměstnání mimo rodinu. Pracoval různě, v brněnské Zbrojovce,
dokonce i v Praze šil čepice, jen aby měl svůj finanční příjem.
Později byl rodinou donucen vrátit se a pomáhat
s řízením firmy. Živil se tím, že opravoval staré motorky a auta. Tato
láska k automobilismu mu zůstala jako koníček. Vše se dávalo na zařízení
dílen. Rodinu živila moje maminka, jako švadlena.
Po válce se stal spoluzakladatelem
družstva "Drukov".
V polovině r. 1949 celý podnik byl
znárodněn a převeden do Drukova, kde i otec nastoupil.
V padesátém roce, při akci „Z kanceláří do
výroby" byl převeden do Královopolské strojírny. Zde místo do výroby,
protože měl vzdělání, byl zařazen do konstrukce. V tomto oboru zůstal,
přes různé reorganizace až do důchodu.
Za války byl několikrát zatčen a vyslýchán. Po prvé,
jak vyprávěl, když ho vedli k výslechu, stál ve dveřích na stráži
německý voják. Oba se poznali jako bývalí spolužáci. Byl přesvědčen, že
díky jemu, ho později propustili. Jak se dostal ke konci války z "Kauniček",
již nevím.
Od své učitelky na škole, která na nějaké školní akci
ho poznala, jsem se dozvěděla, že byl velice činný v odboji.
Ovšem v tom, který nebyl minulým režimem uznáván.
Tak, jako většina českých podniků, i u nás bylo nahlášeno na pracovním
úřadě více zaměstnanců, než tam pracovalo a byli doplňováni, u nás
většinou sovětskými vojáky, kteří utíkali z německého zajetí.
Často otec později vzpomínal, že asi všichni
zahynuli, když od nás utíkali dál, prý přes Vysočinu, kde zrovna
probíhala fronta. Pouze jeden se po válce ozval.
V r. 1968, kdy se mnohé uvolnilo, jsme se dozvěděli,
že zajatce posílali na Sibiř, nebo je jinak likvidovali. Můj otec riskoval životy nás dětí, aby jim
pomohl - a v SSSR je odrovnali.
Také si sama vzpomínám, jak úplně malá, jsem se
probudila a pozorovala rodiče, jak v pokoji odstavují knihovnu. Náš byt
sousedil s půdou vedlejšího domu. Ve zdi jsem viděla díru a za ní seděl
muž, s dlouhými bílými vousy a maminka mu podávala kouřící se talíř.
Po válce jsem se dověděla, že se tam a později
i na dalších místech, schovával jeden žid. Přežil prý válku, ale když se
dozvěděl, že celá jeho rodina zahynula, zemřel na mrtvici.
Toto vše šlo ale mimo nás, děti. Byli jsme asi
opravdu "buržoazní" rodina. Měli jsme totiž doma kolo, bicykl. Starý,
odřený, ale funkční, kterým prý dědeček jezdíval za války na venkov, pro
potraviny.
Na naše předměstí ale velký přepych. Na tomto kole jsme se něco
navyváděli. Tehdy na silnicích nebyl takový provoz jako dnes a tak jsme
soutěžili, kdo kolikrát objede "bezdrža" náměstí, jak daleko dojedeme z
kopce s nohama na řidítkách apod.
V té době, ještě policie chránila své občany,
hlavně hlídala nás, děti.
Několikrát se stalo, že některou z nás přivedl
okrskový strážník domů.
Jednou tak přišel s mou sestrou přímo k tátovi.
Připletla jsem se tam také já. Můj otec se k němu obrátil a prohlásil:
"tak která to byla"? Protože jsme si byly velice podobné, nedokázal to
určit. Až odešel, teprve si to s námi táta vyřídil.
Protože již ve škole jsem projevovala výtvarné
vlohy, byla jsem pověřena výzdobou nástěnky. Kolik pěticípých hvězd,
Stalinů, Gottwaldů jsem musela nalepit!
Po jejích úmrtích, jsme museli v učebnicích,
kde první dvě stránky tvořily jejich fotografie, slepovat listy k sobě a
také nám bylo diktováno, které řádky v učebnicích máme začernit.
Měla jsem štěstí na výborné učitele, kteří
nebyli nadšeni tímto režimem. V padesátém roce jsme byli se školou na
exkursi v nově zřízeném "pionýrském domě" v Lužánkách.Velice mne nadchl
atelier, kde na štaflích kreslily děti podle modelu. Zatoužila jsem
velice, zúčastňovat se. Tehdy soukromé umělecké školy byly zrušeny a tak
zvané "Lidovky" ještě nebyly.
Druhý den se nás učitel ve třídě ptal, kdo by
se chtěl přihlásit. Celá třída mlčela a já se odhodlávala, pomalu
zvednout ruku. V tom se učitel rychle ke mně obrátil a prohlásil:
„žádný"! Určitě mně viděl, znal naši rodinu. Tím mé umělecké ambice byly
již v počátku potlačeny.
Můj zájem o výtvarné projevy u mne ale dále
přetrvával. Hltala j sem kresby a ilustrace mých dětských knížek,
obkreslovala jsem portréty a fotografie různých významných lidí.
Vzpomínám zvláště na kresby spisovatelů Jiráska a Nerudy od ak. mal.
Švabinského.
Toho si všimli i mí učitelé a zaslali do nějaké
soutěže v Praze.
V létě na chatě, kde jsme trávily s matkou
prázdniny, jsem se snažila malovat okolní přírodu.
Naše zahrada byla veliká, divoká. Já se tam úplně ztrácela. Nevšimla
jsem si, že mne otec sleduje, jak se snažím namalovat vlčí mák.
Stále jsem přikládala rudý květ k mému výtvoru,
abych docílila stejnou barvu, ale nedařilo se mi.
Další týden mi táta položil přede mne malou,
brožovanou knížečku. Škoda, že se mi během let někde ztratila,
nepamatuji si již ani název, ani autora.
Zde jsem se poprvé odborně dověděla, že žádný malíř nemůže
docílit přesnou barvu daného předmětu. Na dané předměty působí prostor,
vzduch, různé odrazy světel z ostatních okolních artefaktů.
Vše se musí tvořit tak, aby celkový obraz působil a vytvářel pro diváka
dojem, že vše je jako opravdové.
Od šesté třídy, tehdy tak zv. Střední školy, bývalé Měštanky, jsme měli
výbornou paní učitelku Rossendorfovou. Bylo jí přes šedesát let, ale
měla dcery na studiích. Učila nás matematice, fyzice, a také hudbě.
Tak jak byla celá léta zvyklá, zpívala s námi
národní písničky a doprovázela na svoje housličky.
Zřejmě některým spolužačkám vadil její přísný přístup v ostatních
předmětech a tak si na ředitelství školy stěžovaly, že s námi odmítá
zpívat, tehdy pokrokové, budovatelské písně.
Každým rokem na konci školního roku mívala naše
škola společné vystoupení. Každá třída zde vystoupila v bílých
košilích, s pionýrskými šátky na krku a odzpívala úplně stejné písně:
"Bez chleba nelze žít..., mladý je soudruh Stalin, mladý je každý
komunista..., přes spáleniště, přes krvavé řeky, stále jdem, apod.
Tentokrát i my jsme byli pokrokoví. Před velkým
půlkruhem červenobíle oděných dětí, předstoupila malá, ztracená
postavička, s housličkami pod krkem a snažila se udržet tempo těchto
písní.
Tak groteskně smutnou příhodu si spíše uvědomovali naši rodiče.
Koncem sedmé třídy jsme se dozvěděli, že příští
rok bude náš poslední. Utvořily se "Osmiletky" a místo gymnázií
"Jedenáctiletky".
Se sestrou jsme byly zařazeny do tzv.
"Jedenáctiletky". Dostala jsem velký strach, že nebudu moci jít dále do
školy.
Chtěla jsem studovat literaturu, umění, jen ne
nějakou technickou školu.
Zároveň jsem se ale bála, že nám se sestrou
nedovolí pokračovat v žádné škole.
Rok před námi, dcera tehdejšího českobratrského
faráře, byla poslána do povrchových dolů, někam na ostravsko. Měla těžce
nemocnou matku, ležící, o kterou se sama starala. Takových případů bylo
mnohem víc.
Náš ročník 1953/54 byl poslední, kde jsme měli
na škole výuku náboženství. Učil nás tehdy stařičký kněz, který si s
námi, s žákyněmi 8. ročníku, nevěděl rady. Těžko udržoval pořádek, moc
jsme se neučily.
Také při mém zkoušení, stála jsem dva kroky od
něj, dívala jsem se mu do očí, ale nedokázala jsem mu odpovědět.
Celá třída mi nahlas napovídala, ale já se styděla,
knězi takto do očí lhát. Doma jsem se od maminky dověděla, že na to
čekal. Měl totiž velké potíže s ředitelstvím školy.
Několik spolužaček si ředitel zavolal a
přemlouval, aby vystoupily z církve, jinak jim známky z náboženství
budou kazit vysvědčení.
Tehdy ještě byl zvyk na Popeleční středu, ráno
před vyučováním, přijmout v kostele svátost popelce.
Většina nás přišla do školy označena na čele popelečním křížkem.
První hodinu jsme měli kantora, který k nám byl
dosazen národním výborem a učil nás občanskou a politickou výchovu.
Byly jsme dívčí třída, většinou dcery
místních řemeslníků, dělníků a obchodníků.
Napjatá atmosféra, částečně i vzdor a očekávání, vládla v naší třídě.
Seděly jsme v tichu, s rukama založenýma za zády.
Hned při vstupu se kantor rozkřičel,
abychom smazaly z čel toto označení. Třída mlčela.
Začal vyvolávat jednotlivé spolužačky. Vůbec neuvažovaly, že jsme
poslední ročník, že se rozhoduje o našem dalším životě.
Odpovídaly tak, jak to doma slyšely: „Masaryk
jezdil na koni sám po Praze, Gottwald před sebou a za ním samá ochranka“
, noviny rodiče neodebírají, rozhlas při zprávách tatínek vypíná, apod.
Nevěděl si s námi rady. Zavolal zástupkyni
ředitele - tehdy byl na školách odborný ředitel a k pomoci měl
politickou sílu.
Vidím jako dnes, jak soudružka Obdržálková,
elegantně oblečená dáma středních let, poskakuje na svých vysokých
podpatcích na stupínku.
Křičela, abychom vše smazaly. Mlčely jsme. Ze
vzteku chytla první děvčicu v lavici a začala ji smazávat křížek na
čele.
Ta sebou sekla na zem, začala kopat nohama a
křičela, že na socialistické škole se děti nesměji bit.
Zavolali si na pomoc zástupce z místního
národního výboru. Ti nás v deset hod. dopoledne propustili domů.
Měla jsem podanou přihlášku na školu uměleckých
řemesel v Brně, ŠUŘ. Strašně jsem se těšila. Měla jsem hlavu plnou
vzdušných zámků, jak ze mne bude velká malířka.
Talentové zkoušky na tuto školu probíhaly
předstihu, na jaře, krátce po tomto incidentu.
Ředitelství školy oznámilo mým rodičům, že
zrušilo mou přihlášku na tuto školu a nedoporučuji mně další studium.
Do konce školního roku se vše ale umlčelo,
zřejmě nebyl zájem rozšiřovat tuto příhodu.
Také jeden tatínek, poslanec, se snažil vše
umlčet.
Za trest jsme měli jako třída odpracovat
brigádu na zahradě znárodněného domu a zahrady, kterou dostal k užívání
právě tento kantor, který nás učil v tuto inkriminovanou hodinu.
V rohu zahrady jsem plela záhon ještě s jednou
dívenkou. Ta se mi svěřila: "Toto byla naše zahrada, tady jsem měla
zasazené konvalinky."
Naše třídní učitelka, s láskou doporučila mým
rodičům, abychom se se sestrou zkusily na strojní průmyslovku.
Budování těžkého průmyslu bylo tehdy prioritou.
Sestra Jana se těšila, já doufala, že se za rok budu moci znovu
přihlásit na ŠUŘ.
Po roce jsem se ale dozvěděla, že přihlášku na
další školu mohu podat, až vystoupím ze školy, na které studuji. Tak mne
rodiče přemluvili, abych to vydržela a dokončila.
V roce 1958 jsem odmaturovala a
nastoupila na umístěnku do Moravských lihovarů a škrobáren.
Školu jsem prožívala střídavě. Učeni mne vůbec
nebavilo, sotva j sem procházela. Těch odborných předmětů, elektronika,
fyzika, mechanika, chemie, to mi bylo úplně španělskou vesnici.
Byly tu ale školní zábavy, plesy, taneční a
první lásky. Těšila jsem se, jak dokončím školu, budu malovat.
Hned po maturitě jsem se přihlásila na
kurzy při brněnské ŠUŘ.
Učil tam ak. maliř prof. Zemina, Ranný,
Chatrný. Nejvíce vzpomínám na Lidovou školu uměni. Tu jsem, po zrušení
večerní ŠUŘ-ky, navštěvovala čtyřikrát týdně a to po dobu asi šesti let.
Učili tam ak. malíři Petr Skácel, Jiří
Kotouček, Umlášek, Robert Hliněnský a další. Navštěvovala jsem kursy,
které vedl P. Skácel, J. Kotouček. Zřejmě poznali moje nadšení a vybrali
mne s dalšími čtyřmi absolventy ŠUŘ-ky, že nás připraví na vysokou um.
školu.
Vzpomínám, jak prof. Kotouček, z dálky se
zadíval na můj výtvor, kresbu uhlem, skoro ve skutečné velikosti, na
balícím papíře, napnutém na blindrámu.
Křičel: "To je ono." Přistoupil k mému výtvoru,
ukázal na malý kousek mé kresby a prohlásil: "tak to dělejte celé." Pak
vzal uhel a celé to překreslil.
Věnovali jsme se především figurální kresbě
podle živého modelu. Ráda jsem také měla tak zvané "pohybovky", kresby
aktů perem.
Zkoušky
na vysokou uměleckou školu jsem udělala, a byla jsem přijata. (Byl
tu však proletarirát...)
V té době totiž probíhalo znárodňování domů.
Bydleli jsme ve dvoupokojovém bytě v našem domě.
Důvěrník domu, dělník textilní továrny přistěhovalý k svobodné ženě do
menšího bytu, byl přesvědčen, že má nárok na náš byt a také syn
domovníka si pořídil motorku a byl přesvědčen, že mu musí patřit naše
garáž. Vládl přece proletariát.
Objevily se různé, hanlivé, nepravdivé články v
novinách. Otec byl vyslýchán bezpečností.
Naštěstí byl dosti prozíravý, využil tehdejšího "Revolučního odborového
hnutí" v podniku. Přidělili mu právničku z Královopolské
strojírny. Díky tomu nebyl táta odsouzen. Je zajímavé, že při všech
jednáních, byla přítomna, znala tyto nepravdy, přesto tyto články
vycházely. Přestěhovali nás do malého bytu v
polorozpadlém, cizím, rodinném domku.
Další zklamání, další odmítnutí, přichází z Prahy. Jeden člen ul. Výboru
se mi přiznal: "Takoví by chtěli studovat!"
Smiřuji se s tím, že Boží vůle má se mnou jiné plány.
Nemám bojovného ducha. Nějak jsme si se sestřičkou, dvojčetem, povahové
vlastnosti spravedlivě nerozdělily. Byla aktivnější, průbojnější, vždy
se snažila do poslední chvíle, své zájmy prosadit. V té době byla již
šťastně vdaná. Umělecké vlohy jsem pobrala zase já.
Nastupuji do projekce chemického zařízení
Královopolské strojírny, později Cheposu. Práce mne baví, není to pravá strojařina.
Projektujeme a uvádíme do provozu rafinerie a různá chemická zařízení, v
naší republice i v cizině.
Učím se samostatnému myšlení, trpělivosti a také
prostorovému vnímání. Brzy zpracovávám samostatně menší celky.
Toto dodržování určitého řádu, prostoru, samozřejmě
určité odborné znalosti, mi pomáhají i v mé výtvarné práci.
Rozvržení celé plochy obrazu, pevná kompozice,
umírněnost, byly vždy základem stavby mých obrazů. Nikdy jsem se
nesnažila napodobovat nějaký umělecký směr, nějakého malíře. Přesto jsem
mnoho studovala, navštěvovala knihovny, výstavy. Veškeré vlivy těchto
umělců, zůstávaly v mém podvědomí.
Po mém krátkém manželství, úmrtí manžela
a obou mých rodičů, se stěhuji do družstevního bytu v Brně-Židenicích.
Po delší přestávce, znovu se vracím ke
své staré lásce, malování. Z výšky mého bytu mám celé Brno před sebou.
Starou, průmyslovou část města, blízkou mému dětství, a nové, cizí
panelové domy, vyrůstající na zahradách a zahrádečkách osadníků.
Procházím mezi bourajícími se starými domy, v
duchu promlouvám s těmito původními obyvateli: tento chlév postavil
dědeček, tuto jabloň zasadil táta..."
Stydlivě nahlížím do polorozpadlých bytů, kde ještě
vidím části malby v pokojích a uvědomuji si odhalení intimnosti života
rodin, které tu po léta žily.
Přesto se mi v novém bytě žije dobře.
Z balkonu mého bytu se úpěnlivě snažím zachytit
tuto městskou atmosféru.
Vycházím vždy napřed z kresby. Chci zdůraznit život
starých čtvrtí vedle zdánlivě neživých, betonových ploch nových domů,
které ožívají až v odpoledních hodinách, kdy mámy vodí své děti ze
školek, družin, scházejí se rodiny.
Toto se mi daří až v jedné kresbě, podle které
později maluji svůj první cílevědomý obraz "Soumrak nad starými
Židenicemi."
K neohraničující skrumáži, jakoby tvořící jeden
celek malých domků, stavím do kontrastu horizontály mohutných panelových
domů, tvořících základ komposice.
Nesnažím se zachytit konkrétní výřezy krajiny,
pouze mne inspirují určité části.
Objevují se první úspěchy. Tehdejší tajemník
svazu výtvarníků Phdr.Z.Čubrda, kritik Fr.Brůstl a další, mne nadšeně
povzbuzují, jak osobně, tak svými články v denním tisku.
Vše se snažím dále rozvíjet v
dalších obrazech a množstvích kreseb. Postupně docházím k určitému
zjednodušení.
Využívám své velké výhody - nejsem závislá na
prodeji, ani na kritice, zařazení do určitých uměleckých, současných
proudů. Na svou obživu pracuji 8,5 hod. denně v projekci.
Je to krásné dobrodružství. Nerada se zbavuji svých
obrazů, i když větší část už nemám. Každým obrazem si něco dokazuji,
ověřuji. Nemám čas rozvíjet a opakovat se v dalších. Umění je cesta, tak
jak víra v Boha je cesta, cesta k poznání. Nedá se nic přeskočit. Každý
obraz, který již nemám, mne na této cestě chybí a chybí jich velice
mnoho.
Když si vzpomenu, jak se mi tehdejší
čelní funkcionář Svazu brněnských výtvarníků, postěžoval: "no jo, ale je
vyhlášen rok dítěte, musím namalovat radostné dětství." Chudák, zřejmě
to vše dělal poctivě.
Někteří na to šli chytřeji. Každým rokem byly
společné výstavy v Domě umění tehdejších členů Svazu výtvarníků.
Na jedné takové výstavě jsem se zastavila před
jedním obrazem, realisticky namalovanému lánu zrajícího obilí, název
obrazu zněl: "Než vyjedou kombajny do polí." Kombajny, to byl přece
výdobytek soc. zemědělství.
Navštěvuji skupinu výtvarníků, sdružujících se
při kulturním domě I. Brněnské strojírny.
Zde si vzájemně vyměňujeme zkušenosti, učím se hlavně technice malby,
kreslíme podle modelu. Nádherná přátelství, společné oslavy svých, i
kolektivních výstav, výlety do přírody, na toto mám nejkrásnější
vzpomínky.
Uskutečňuji první mou samostatnou výstavu. Uvádí mi
ji Phdr. Claudine Končinská, v kulturním pořadu herečka Vlasta Fialová a
klavírista Fr. Kratochvíl. Následují další a k mé radosti příznivé
recenze a kritiky v novinách. .
Podávám si přihlášku do výstavní síně Čs.
spisovatele. Tehdy jedné z nejvýznamnějších. V roce 1981 jsem byla
písemně vyzvána, abych své práce předložila v určitou dobu do Domu umění
v Brně, k posouzení odbornou komisí.
Sešlo se tam velké množství umělců. Po tomto mi
bylo písemně oznámeno, že jsem zařazena do výstavního plánu této
galerie.
Během asi dvou let se dozvídám od vedoucí
Kulturního odboru města Brna, že kdo není členem Čs. svazu výtvarníků,
nemá právo v žádných výstavních síních vystavovat. Doporučila mně
nějakou místnost Závodního klubu textilní továrny, tu si ale prý musím
napřed vymalovat.
Nevzdávám se, daří se mi zajistit výstavu ve
foyeru divadla "Bří. Mrštíků." A to na doporučení ZV. klubu ROH I.
BRNĚNSKÉ a Phdr. Z. Čubrdy.
K mému povzbuzení se mi snaží pomoci tehdejší
člen výtvarné rady, galerie Čs. spisovatele, Fr. Brůstl a uvádí mne tuto
výstavu. Výstavu v čs. Spisovateli jsem uskutečnila až po sametové
revoluci, v r. 1992. Byl to začarovaný kruh. Do přihlášek tehdejšího
svazu výtvarníků, a to do tak zvané" registrace", se musel uvádět seznam
a kritiky uskutečněných výstav, zároveň byl ale příkaz, kdo není členem,
nesmí vystavovat ani prodávat.
Také, kdo nebyl členem této organizace, musel
být zaměstnán a uváděn pouze jako "amatér."
Zase jsem promarnila dobu, ještě začátkem
sedmdesátých let bylo vše volnější, mnoho mých kolegů, výtvarníků, bylo
přijato do tak zvané "registrace" při ČFVU.
Já v té době měla úplně jiné, rodinné starosti.
K svému malování se vracím až v polovině
sedmdesátých let.
Přihlášky do takzvané" registrace" (později
součinnosti při ČFVU) jsem si několikrát podávala.
Až v roce 1989, když jsem měla výstavu v
kulturním domě v Kyjově, mi svaz výtvarníků navrhuje, že vyšlou zástupce
k posouzení mých prací na této výstavě. Bylo to po mé velké výstavě v
brněnském Janáčkově divadle.
Jede tam s námi ak. malíř Petr Veselý, kterého
jsem si vždy velice vážila, sledovala jeho tvorbu.
Potěšilo mne, jak byl nadšen mými kresbami, k
obrazům se vyjádřil, že nemám vhodné rámy, které také dotvářejí obraz.
Blíží se ale konec r. 1989. Jsem znovu vyzvána
JmKO SČVU, abych předložila komisy své práce.
Tentokrát mne pozvali samostatně. Na určitou hod. jsem měla dovést asi
deset kreseb a obrazů do nově upraveného "Špalíčku" na Šilingrově nám.
Přede mnou tam byla pozvána i malířka
Kamila Planerová, se kterou jsem se na chodbě setkala.
Pamatuji si jen, jak z nějakých dveří se
objevila ruka ak.malíře Mikulky a chtěla po mne další a další obrazy a
kresby.
Na konec jsem byla pozvána dovnitř
místnosti, která byla plná brněnských malířů a teoretiků. Pamatuji si
jen PhDr. N. Dvořákovou aP. Veselého, který držel v ruce mou kresbu a
nadšeně vykřikoval.
Později na chodbě jsem zaslechla hovor ak. malíře Mikulky, jak si
povzdechl: "Kolik bude takových umělců ?", pak se podíval na mne a
odvětil: "ale malovat mohli, tak jak tady paní Táborská."
Byla mi doporučena" součinnost při sociálním
zabezpečení s Čs. Fondem výtvar. uměl. a po jejím zrušení mi bylo
slibováno tehdejším zástupcem Svazu Dr. Brůžou i několika malíři, že
tato přihláška platí i do dnešní "Unie." "Mají ale akční výbor, který
nemůže přijímat nové členy."
Později mi přichází dopis, že v této době není
nutné být členem této organizace, jsou prý dobrovolný spolek. A pro mne
to také ztrácí svůj význam.
Celý
svůj život cítím přítomnost vedení nějaké vyšší moci, Boží lásky a
pomoci v nejhorších chvílích.
Někdo by to nazval náhodou,
štěstím, já vše odevzdávám do "Boží vůle."
Vzpomínám, jak v padesátých letech, při
přestavbě našeho bytu, v době všech pochybných návštěv tehdejšího
režimu, kdy k nám vtrhli, prohledali celý náš byt, mnohdy si odvedli
tátu, máma potřebovala nově umístit kříž, krucifix. Obyčejný, černý, tak
jak býval v mnohých rodinách. "Tak holky, kam jej dáme, myslím, že
nejlepší bude zde." Ukázala nad dveře pokoje v předsíni, přímo proti
vstupním dveřím. Obě se sestrou jsme cítily obdiv a odvahu mámy.
Tento kříž mne chránil později i v mém bytě, v
mém životě.
V polovině osmdesátých let, aby se trochu
uvolnil tlak tak zvaných trpěných a zakázaných umělců, povoluje tehdejší
vrchnost pro tyto umělce výstavy a kulturní pořady v kinech. Obětavě to
organizuje B. Holub.
Poznávám zde, při krásných, přátelských
vernisážích, mnohé umělce, herce, spisovatele, hudebníky, malíře. S
mnohými se přátelíme dodnes.
V té době mne upoutaly verše básníka J.
Suchého. Nadšeně jsem je četla, uklidňovaly mne. Mnohdy jsem je
pročítala i ráno před prací, abych získala lepší pohodu.
Považuji za zvláštní náhodu, úžas, že v tuto
dobu se setkávám na jedné z těchto vernisáží osobně s ním i jeho milou
manželkou.
Trochu blíže jsme se poznali až později,
křesťanských umělců SURSUM CORDA.
Při návštěvách mne tehdy méně známých přátel a
umělců v mém bytě a atelieru, j sem často pocítila vřelejší,
přátelštější vztah a obdiv.
Zpočátku j sem se domnívala, že takto na ně
zapůsobily mé práce, nevím, ale určitě to byl můj Kříž, který nás
sbližoval. Mnohé jsem pak potkávala při mších v kostele.
Díky tomu se mi podařilo uskutečnit i
několik výstav.
Tehdy i vedoucí knihkupectví a galerie Čs.
spisovatele, O. Hrubeš, po návštěvě v mém atelieru, se snažil uskutečnit
mne výstavu v této galerii, i přes zákaz městských veličin.
Měla jsem zajištěn termín, program, v tiskárně
i pozvánky. V poslední chvíli mne ale smutně zavolal, že má výstava
nebude uskutečněna.
Tak zvanou "sametovou revoluci" prožívám s
nadšením, ale zároveň s obavami. V noci se dívám na televizní obrazovce,
na popravu manželského páru rumunských představitelů, manželů
Ceauseskových.
Masových shromáždění se nezúčastňuji .
Mám ještě z dětství fobii k těmto akcím.
V živé paměti mám stále
vzpomínku na můj jediný prvomájový průvod. Bylo to ještě na konci
základní školy. S kamarádkou z vedlejšího domu, jsme se domluvily, že
nepůjdeme.
S obavami jsme se sestrou sledovaly
z okna srocování se dětí a učitelů před školou. Kamarádka posílá po
pětiletém chlapci psaníčko s otázkou "půjdete?" Odpovídáme, ne. Na
poslední chvíli ale přichází k nám domů naše učitelka. Domlouvá rodičům.
Máma nás obléká do stejných sametových kostýmků s růžovou halenkou,
pionýrské šátky jsme neměly.
Na shromaždišti, protože jsme byly stejně
oblečeny, nám dali každé do ruky konec transparentu a tak jsme se
sestrou zahajovaly průvod
Po cestě jsme vykřikovaly různá provolání: „Ať
žije ta a ta kamarádka" apod., až jsme došli na hlavní shromaždiště na
nám. Svobody.
Mohli jsme křičet cokoliv, vždy se vzápětí
ozývalo mohutné "hurá!"
Na kraj i stála obtloustlá paní, ověšená
různými praporky a tak nadšeně vykřikovala, mávala praporky a na mne
padl velký strach - strach z masového, rozvášněného davu.
Tuto dobu se snažím vyjádřit ve svých obrazech.
Ve své tvorbě se snažím vycházet ze zákonitostí
přírody.
Život -
to je příroda, kterou Bůh stvořil a dal život, a je to dílo člověka,
který utváří život na zemi.
Do této lidské činnosti zasahuje i Boží přítomnost, Boží pomoc.
Toto lidské snažení jsem se pokoušela zachytit v
městské krajině. Domy, to je lidská práce, ale i utvářející se život v
nich. Jsem městský člověk, narodila jsem se a žiji v Brně.
Tento městský cyklus zakončuji obrazy
"Vzkříšení, Vykoupení a dalšími."
Tyto obrazy maluji jako reakci na současnou
politickou situaci.
Byli to
křesťané, katolíci, kteří pomohli protrhnout mohutnou zeď totalitní moci
u nás, v naší republice a to poutí do Říma a do Prahy, na svatořečení
sv. Anežky české.
Obraz "Vzkříšení" - protrhnutí ,vstoupení Božího světla do lidské
temnoty.
Obraz "Vykoupení" - padání kostek, bourání starého.
Devadesátá léta mně otevírají nové možnosti.
Doposud mně neznámé, moderní křesťanské umění,
objevuji na různých, do té doby nedovolených výstavách, seznamuji se i s
mnohými těmito umělci.
Hledám hranice možností, které si mohu dovolit v
uvolněném, ale přesto zákonitém malířském vyjádření, Boží oslavy a
lásky.
Nemaluji liturgické, biblické příběhy. Navazuji
na svou dřívější městskou tvorbu, užívám více volného zpracování, větší
důraz na barevný kontrast, světlo a stín. Skrumáže malých domků
nahrazuji skrumáži andělů, křížů, lístky stromů, Boží přírody.
Vycházím zase z kresby a to lavírované kresby
tuží, někdy oživené barevnou skvrnou, většinou pastelem.
Kresby - Andělský chór, Andělská letka, Duše směřující k věčnosti,
Nekonečno, Torso padlých andělů, Slzy P.Marie, Vzdalování- sbližování, a
mnoho dalších.
Obrazy - "Seslání Ducha svatého, Pocta sestře Restitutě, Andělská letka,
Andělský chór, Výkřik, Velikonoce, Pieta" a další a další.
Tak zvané liturgické, sakrální umění,
zastupují obrazy znázorňující biblické příběhy. Ve středověku a po
pravdě až do minulého (19.) století, sloužilo umění k oslavě Boží slávy.
Všichni velcí umělci, ať hudebníci, skladatelé, malíři, měli ve své
tvorbě i křesťanské motivy. Velká
většina lidí, obyčejných, navštěvovala
bohoslužby. Tím se stávalo umění a jeho vývoj, součástí běžného života
lidí, i těch, kteří v té době neuměli ani číst. Obrazy sloužily k
nahrazení četby bible.
Tak zvané dnešní, moderní umění, se
vzdaluje od průměrného člověka. Stává se nesrozumitelným.
Svými obrazy chci navodit diváka k určitému duchovnu, povznesení se z
běžných starostí a novým způsobem vyjádřit Boží přítomnost a lásku,
která slouží všem, jak lidem vzdělaným, sledujících současné moderní
umění, tak i obyčejným lidem.
Křesťanství není zanikající, sloužící pouze
starším lidem, ale má co říci i dnešním mladým, hledajícím něco víc, než
materiální zabezpečení a úspěch.
Co z tohoto mého usilování se mi
podařilo, musí posoudit divák, umělecká kritika.
Času k této tvorbě jsem měla
velice málo, zájmů mnoho. Při svém zaměstnání v projekci, jsem nadšeně
začala spolupracovat na založení "Mariiny legie" v naší republice.
Za pomoci křesťanů z Rakouska
jsem se snažila v naší farnosti v Zábrdovicích a s dalšími farnostmi v
Brně, uvést do života, tuto laickou službu v naší republice.
Zasvěcením se
plně do služeb P. Marie, pod její ochranou, se snažíme šířit víru a
lásku. Je to pevná organizace, s přísným řádem. Týdenní schůzky a
modlitby, rozdání si úkolů, návštěva nemocnic, domovů důchodců apod.
Jako vedoucí našeho presidia v Zábrdovicích a jako
pokladní, tehdy v kurii, za naši republiku, jsem měla navíc mnoho
organizačních a hlavně písemných úkolů. Z každé schůzky se psaly zápisy,
přesné určení a splnění úkolů apod.
Vzpomínám, jak jednou do pozdní noci jsem
psala nějakou zprávu.
Když jsem se domodlila svůj obvyklý růženec,
byly dvě hod, v noci. Vzpomněla jsem si, že ráno musím být brzy v
zaměstnání, měla jsem důležité služební jednání.
Věděla jsem, že se sama neprobudím. Přidala
jsem jednu modlitbičku k P. Marii, aby mne pomohla.
Vzbudila jsem se tím, že se mi zdálo, jak jsem v naší legii při našich
schůzkách, vedle sebe jsem měla p. faráře, tak jak při každé schůzce,
naproti náš předepsaný oltáříček se soškou P. Marie. Ozval se hlas, jako
by mi soška říkala" Vstávej. " Vyskočila jsem a zjistila, že je přesně
šest hod. ráno, tak jak jsem si přála.
V této době se také snažím organizačně pomáhat
udržet v chodu nově utvořené sdružení křestanských umělců "SURSUM CORDA."
Organizuji první naše společné výstavy a to v
Třebíči , divadlo Bří. Mrštíků v Brně, v galerii VU na Šumavské ul. a
dal.
Nejvýznamnější tehdy byla výstava nás pěti
výtvarnic a to J. Ondrušové, M. Plotěné, Z. Kyselkové, V Švejdové a E.
Táborské v Rakousku. Snažila jsem se zajistit celní odbavení. Po
několikadenním pobíhání po různých. kancelářích jsem získala jakýsi
dokument, kde mi bylo sděleno, že k tomu potřebujeme ještě povolení pro
umělecké skupiny, převážet předměty přes hranice. Byl začátek
devadesátých let. Pomohly kolegyně přes Dům umění. Každá jsme své
práce odvezla v Brně na celnici, kde jsme získaly jakýsi "certifikát."
V domnění, že vše je konečně v pořádku,
odjeli jsme nadšeni, plným autobusem brněnských umělců, dobývat svět. V
Mikulově na celnici nám byl tento dokument odebrán s tím, že na zpáteční
cestě nám jej vrátí potvrzený, že vše převážíme zpět.
"Co budeme mít pro rakouskou celnici?" ptaly jsme se
s J.Ondrušovou, která vše se mnou zařizovala.
Chvíli jsme se s celníky dohadovali, v tom
ještě jednoho napadlo zeptat se: "Nepřevážíte nějaký alkohol?"
Přesvědčeni, že nic nepašujeme, jsme odhodlaně
tvrdily, že ne. Přesto nechal otevřít zavazadlový prostor a vypadl
kanystr s vínem, na který jsme zapomněly spolu s dalším občerstvením na
vernisáž. Celníci to vzdali, mávli rukou, ať odjedeme. S hrůzou jsme
projížděli rakouskou celnicí. Naštěstí tehdy byli benevolentní a nechali
nás projet.
Toto vše popsal PhDr. Mazáč v tehdejším deníku "Lidová
demokracie" pod názvem "Křesťanské umění má pas."
Asi v polovině šedesátých let se zase
zvýšil zájem Státní bezpečnosti o moji rodinu. Otec byl často
předvoláván. Vzpomínám, jak někdy kolem sv.Mikuláše, neboť venku před
domem stály fronty na pomeranče u zeleniny, přišel k večeru z práce
domů. Po obdržení obálky se ani nepřevlékl a prohlásil, tak jak to často
dělával při těchto příležitostech: "Jdu rozsvěcovat lampičky."
Venku bylo sychravo, pršelo. Otec se
chodil uklidnit a projít, většinou kolem řeky Svitavy, naproti
zábrdovickému kostelu, kde se tehdy u Zbrojovky kopaly velké výkopy pro
potrubí.
Protože v deštivém počasí lampičky,
osvěcující výkopy, byly často pozhasínané, uklidňoval se tím, že je
rozžíhal.
Tentokrát se asi za hodinu vrátil, úplně
rozzářený, rozrušený: "Představte si, já se tam setkal s jedním takovým
člověkem, který má za úkol tyto lampičky rozsvěcovat, ale tak
inteligentním, tak jsme si nádherně popovídali." Několikrát opakoval,
obyčejný člověk, tak rozumný, vzdělaný.
Až po devadesátém roce, kdy j sem měla možnost
seznámit se s životopisem bývalého politického vězně, spisovatelem a
básníkem Zdeňkem Rotreklem, který po propuštění pracoval v této partě,
jsem si uvědomila, že to nemusel být obyčejný zaměstnanec, ale také
bývalý politický, nebo jinak diskriminovaný člověk.
S tímto básníkem, Zdeňkem Rotreklem a
jeho paní jsme se stali sousedé, scházeli jsme se v brněnské,
zábrdovické farnosti a také ve sdružení SURSUM CORDA.
Nikdy jsem se já, ani moje rodina politicky
neangažovala. Snažili jsme se žít v dané době a možností podle svého
svědomí.
Šedesátá léta, r.1968, jsem nadšeně vítala. při
prověrkách v r.1969, jsem byla jedna z mála, v našem podniku, která
odmítla vstup" spřátelených vojsk" do naší republiky.
Dovolili mi dále pracovat, pouze mne zbavili
dlouholeté funkce kulturního referenta v ROH a nedovolili účast na
montážích v zahraničí.
Zpracovávala jsem i těžší celky, do Sýrie,
Iránu, Iráku, SSSR a dal., uvádět do provozu posílali i kresličky, které
moje projekty pouze překreslovaly.
V té době mnoho mých vrstevníků emigrovalo na
západ. Nepamatuji se, že by byl někdo politicky stíhán. Většinou to byly
dětičky tehdejších prominentů, náměstků a soudruhů, kterým začali
povolovat dovolené na západě.
Měly doma všechno, u nás pro běžné občany
nedostupné zboží, Spartaka, chaty a jak se říká i ty pomeranče a banány
a dal. Byly přesvědčeny, že se mají nejlíp.
Přišly na západ, uviděly plné výlohy tohoto zboží,
elektroniky, která se ani pro tyto lidi u nás nedostávala, a zůstaly.
Mnohdy se k nim přistěhovaly i jejich celé rodiny.
Neměla jsem kontakt, tehdy s žádnými
vrcholovými funkcionáři, jejich sjezdy, jak politickými tak uměleckými.
Vše jsem sledovala pouze v tisku.
Mluvím pouze za prostředí mne známé, mých
přátel a spolupracovníků. Mnozí z nich byli členy KSČM, většinou
pocházeli ze sociálně slabších rodin a tuto dobu, budování komunismu,
prožívali upřímně. Nepoznali žádné perzekuování.
Bylo také pohodlné nepřemýšlet, zvedat pouze na
schůzích ruce. Mnozí procitli, mnohé se jim nelíbilo, ale přesto věřili
v komunismus s lidskou tváří. Také věřili své straně.
Tak jak v padesátých letech, po úmrtí Stalina,
Gottwalda a později vždy po nástupu nového presidenta se vše staré, co
vznikalo za jejich působení, odsuzovalo, brali také toto tak zvané
"Pražské jaro" podobně.
Zvedali ruce, ale tentokrát se jim to nevyplatilo. Mnozí
byli propuštěni ze strany a různě diskriminováni. Cítili se opravdu
ukřivděni, vždyť dělali vždy jen to, co se po nich žádalo. Tito také
nejvíce nyní se cítí poškozeni a nejvíce křičí.
Velice si vážím a obdivuji všechny ty, kteří
dokázali pracovat a organizačně v ilegalitě bojovat proti vládnoucím
totalitním režimům, jak za Němců, tak komunismu, umělců, spisovatelů,
herců, kněží, politiků a všech těch, kteří dokázali riskovat a obětovat
svoji svobodu a mnohdy i životy.
Velice si také vážím všech těch obyčejných,
křesťanských rodin, které v tichosti vychovávaly své děti v křesťanské
víře a udržely tak křesťanskou tradici v našem národě. Díky jim.
Z mého hlediska určitě je to složitější,
se domnívám, že v tak zvané" západní zóně", byla víra a náboženství
průběžně udržována. Na školách mají stále vyučování náboženství.
Nyní jsou opojeni svou "svobodou" a
blahobytem. Přece jenom věří v Boha, ale chtěli by mít jejich tak zvanou
"svobodu",' dělat si co se jim zlíbí - promiskuitu, rozvody, potraty a
dal., ale zároveň být zadobře s Bohem.
Proto tlačí na Vatikán a papeže, aby změnil
Boží zákony. V naší zemi, kde nynější střední generace, rodiče dnešních
dětí, nemají žádný duchovní základ, byli vychováni proti křesťanství,
proti jakémukoliv nadpřirozenu, jsou vlastně spokojeni, vždyť o nic
nepřišli" celý svět již považuje víru v Boha za přežitek."
Spíše se vrací k pohanským praktikám, sektám,
šarlatánskému léčitelství, předpovědí budoucnosti, k získání své
úspěšnosti.
Křesťanství je náročnější, je to osobní cesta k poznání Boží
přítomnosti, za pomoci duchovních vůdců.
Vracím-li se v myšlenkách zpět, nelituji
ničeho. Vím, že zase bych jednala stejně.
Proč je ve světě tak málo, proti mužské
populaci, světově úspěšných, slavných ženských jmen? Je jim dána do
vínku citlivější a starostlivější povaha. Muži většinou, stane-li se v
rodině tragédie, nemoci i běžné starosti, kompensují je ještě větším
nasazením ve své práci, kariéře, dovedou se od nich odpoutat.
zodpovědnější
Také já, bylo-li cokoliv v naší rodině potřeba,
jak se říká: "Všeho nechám, hned tam spěchám." Ať. to byly nemoci v
rodině, pomoc i fyzická, při stavbě rod. domku apod.
Každá doba měla své příznivce, své propagované
a méně, v každé době se musí bojovat o přízeň a uznání veřejností, umět
se prosadit. Nevím ale, zda to měli přímo zakázané. Pro mne tato
politická změna přišla příliš pozdě, krátce před důchodem.
Nepsala bych o tom, proč jsem nestudovala a
profesionálně nemalovala, kdyby mně nebylo předhazováno: „Na to se dnes
vymlouvá každý."
Nikdy jsem netoužila po slávě, i když mne
samozřejmě těší, když je má práce, moje usilování, oceněno.
Nutilo mne to vždy pouze vyjádřit svoje sny,
umět je realizovat. Mám vždy radost, když ukončím svůj obraz a jak já
říkám: "Již k tomu nemám co dodat."
Nevím ale, mám-li mít radost, když
v poslední době se od několika kritiků dovídám: "Velký talent, ale
neznámá." (Vím, že je to přehnané) .
Spíše své hřivny málo rozmnožuji.
Asi je mi to dáno.
Již při mých studiích jsem zažila, jak
při společné výstavě jsem našla pod cizím jménem mé kresby. Tehdy jsem
si jich nevážila, kreslila a házela na zem.
Také při nějaké soutěži v Praze dostal
cenu obraz, který se mi ztratil a později byl v časopisu uveřejněn pod
jiným jménem.
V devadesátých letech jsem se dívala na
televizní pořad o křesťanském umění. Po všech zvučných jménech to
končilo: "… a v devadesátých létech se objevili další umělci" a pod
jménem K.Rechlíka ukázali i moje dva obrazy – obraz Vzkříšení a obraz
Pieta.
Jsem si
vědoma, že ani dnes, svou náboženskou tématikou, v dnešním tržním
systému, nemohu obstát.
Máme sice svobodu, díky za ni, ale vše ovládá
trh. Galerie, které vznikly krátce po devadesátém roce a měly slušnou
úroveň, brzy zanikly.
Podle mne, až kýčovité, nebo spíše
amatérsky malované krajinky, převládají v dnešních prodejních galeriích.
Na druhé straně, tak zvané nosné, dnešní, -
moderní, akční umění, kde je nutno za každou cenu šokovat veřejnost
nejoriginálnějším nápadem (i když mnohdy převzatém z cizích časopisů) je
mně také cizí.
Nyní jsem již částečně ochrnutá, těžko se mohu
společensky angažovat. Žiji přechodně v Brně a na své chaloupce v
Olšanech, kam jsem se do důchodu velice těšila.
Mohu stále malovat i vystavovat, i když
ne tolik, jak bych si přála.
Děkuji Bohu za všechny dary, které mi do
vínku dal.
Přes všechny nepříznivé podmínky, mou
neprůbojnou povahu a hlavně velmi málo času, se mi podařilo uskutečnit
dosti výstav, získat mnoho přátel a mých příznivců.
Vzpomínám na tajné povzbuzování a
fandění, při společných akcích SURSUM CORDA, skladatele a hudebníka,
Pavla Blatného, který si byl vědom, jak jeho velká, umělecká rodina,
otec příbuzní, zůstávali nedoceněni.
Zvlášť děkuji milému znalci a příznivci umění,
teoretikovi, Miroslavu Tmé, za jeho přátelství i přes rozdílnost věku
(byl stejný ročník jako můj otec) a hlavně za jeho recenze v tisku a
rozhlase.
Dále Miloslavovi Filkovi, za jeho články v
tisku na každou mou výstavu a jeho návštěvy v mém atelieru, historikovi
Fr. Brustlovi, i když tito již nejsou mezi námi.
Také všem těm, kteří mne podpořili svými články
v tisku i svým přátelstvím, zvláště spisovateli, básníku, Doc.
PhDr.Ludvíku Štěpánovi, za, jeho přízeň, za jeho uveřejnění o mé
výtvarné činnosti v brněnském večerníku v cyklu "Letem světem zajímavými
brněnskými ateliery" a to pod názvem "Kosmos v každém z nás."
Také za jeho krásný úvod k mým výstavám.
Těší mne také dlouhodobé přátelství manželů
Šrámkových, spisovatelce a vědecké pracovnici M. Šrámkové a prof. a věd.
R. Šrámka, kteří nám velice pomáhali při překladech a úvodním slově při
vernisáži v Rakousku a všech dalších členů sdružení Sursum corda.
Výtvarníkům, s kterými se scházíme při
společných výstavách a všech dalších, spisovatelů, herců, hudebníků.
Vzpomínám také na mé spolupracovníky a
přátele z Cheposu, na jejich účast a podporu.
Zvláště velice děkuji mé sestře a jej í
rodině, kteří mne podporovali a pomáhali, hlavně při instalaci a
technickém provedení mých výstav.
Je mi pouze líto, že ani jeden z mých
rodičů, se nedožil mých výstav.
Nyní se snažím stále malovat a sbírám síly k
uskutečnění mé reprezentativní výstavy z mé celoživotní výtvarné práce.
Vše odevzdávám do Boží vůle.
NĚKTERÉ
OHLASY:
Malířka zasněných vedut
Ve foyeru Janáčkova divadla v Brně mají možnost diváci se setkávat se
sugestivně vypovídajícími ukázkami z tvorby, které zde do 13. března
vystavuj e brněnská malířka Eva Táborská¬Procházková. Řada výstav
samostatných i společných už nabídla pohled do dílny této tiché a
přemýšlivé výtvarnice, která se s pokorou a plným zaujetím zahleděla na
své město. Avšak nesoustřeďuje se na architektonické hodnoty vnitřních
částí
Brna, zajímá ji proměna jeho okrajových prostorů, stárnoucích,
zanikajících a nově vznikajících sídlišť.. Její přístup k zobrazování
těchto kontrastních částí Brna můžeme sledovat ve dvou cyklech, jež
tvoří asi' dvacet olejomaleb a stejný počet kreseb. Olejomalby
brněnských vedut E. Táborské-Procházkové nenesou v sobě romantizující
prvky, nejsou zobrazovány se záměrem exponovat určitou lokalitu v její
úplnosti. Jsou vzdáleni směřování k fotografickému záznamu a popisu
určitého zákoutí, místa, které bychom jasně rozpoznávali. Je to
malířčina kombinace sloučených vjemů, chce více zachytit onu atmosféru
míjení a vzniků, chce, aby nově srůstající seskupení přimělo vnímatele
sledovat i čas a proměny, které zákonitě přináší. Zřejmě chce, aby její
město promlouvalo nejen svou vnější charakteristikou, ale i svým lidským
vkladem, svou zabydleností, kterou sice vnímáme vizuálně, ale cítíme ji
a slyšíme v celé koncepci, v barevné a tvarové intonaci obrazů. Nad
jejími kompozicemi se vlní jakoby lehký opar, v němž decentně volená
barevná škála odpovídá malířčinu záměru- přimět k domýšlení obsahu, jak
k tomu vedou i zakomponované solitéry starých stromů. Její kreace mají
až gotický vznos (nese to v sobě i název jednoho z témat), plují bez
nástinu horizontu v barevně lehkém, emotivně zadumaném pozadí. Výmluvné
j sou v tomto smys1u už názvy obrazů: Stará dlažba, Do výšky, Sen
starého stromu, Slunce nad městem... Stejně osobitě komponuje malířka i
své kresby. Zdánlivá strohost a ostrost v kontrastu bílé a černé, jež
nezřídka protepluje pastel, má v sobě onu sugestivitu a dynamičnost
proměny a vznikání, jež ji láká a inspiruje.
Teoretik M. Tmé Lidová demokracie 23.února 1989
Malířka s představivostí
V Domě kultury ROH v Kyjově proběhla zajímavá výstava brněnské
výtvarnice Evy Táborské- Procházkové nazvaná Městské kompozice. Malířka
svými 15 rozmývanými kresbami a tuší, oživenými pastelem a 14 oleji
tlumočí vlastní prožitky, které se vymykají naší ustálené představě o
krajinomalbě. Základní obsahová složka je umělkyni pouze podnětem k
vlastnímu pohledu na současný měnící se svět, k vyjádření vnitřního
pocitu nad všemi zápory současné civilizace a techniky, které tradiční
ohledy na krajinu mění. Nejpřirozenějším projevem malířského nadání E.
Táborské je kresba. Ta podporována bohatou představivostí ukazuje na
dokonale zvládnutý široký rejstřík používaných výrazových prostředků.
Malířka se představuje veřejnosti osobitým výrazem, svědčícím o velké
umělecké odpovědnosti a poctivém úsilí ztvárnit to nejpodstatnější,
nejtypičtější v básnicky umocněné formě.
R. Paleček Lidová demokracie 22. června 1989
Výtvarné umění v kinech
Ve foyeru kina Moskva v Brně otevřel B. Holub výstavu obrazů
Evy Táborské (nar. 1940 v Brně). Je to její šestá samostatná prezentace
tvorby, která je inspirována rodným městem. Městské čtvrti, sídliště a
zákoutí jsou tématem, které láká malířku, a to nejen jako vizuální vjem,
ale především jako hluboký prožitek. Hledíme na obrazy s názvy Strom ve
městě, Jaro na
předměstí, Zima v Brně, Měnící se Brno, Zastavení času, Torso,
Vibrace... a postřehneme výraznou míru poetičnosti, která tvorbu E.
Táborské obestírá. Její objekty, které jako by se vzpínaly, autorka
nepopisuje, ale osobitě stylizuje, prolíná části města, přičemž právě
ono pnutí má až sdělný, vypravěčský
charakter. Přestože přímých figurálních prvků užívá velmi spoře, cítíme
za vším člověka, dýchající obyvatele města, čteme na jejích obrazech,
čím je jí i nám současné městské prostředí. Přitom mimoděk si klademe
otázku o profesionalitě. E. Táborská je autodidakt, avšak její tvorba
nese jasné znaky nepoplatné původnosti, technické perfektnosti, umělecké
kázně, výtvarného názoru. Užívá decentní barevnosti, netíhne k
dramatickému kolorismu a přesto její, až snová, mlžná barevnost
prohlubuj e zmíněnou poetičnost, svérázný vzruch a účin její tvorby.
Vnímáme, jak vše v jejích obrazech je dáno jednotnou představou a
pocitem, jak autorka umí promítnout osobitý výraz, jak dovede své vjemy
a inspirace kompozičně skloubit a sjednotit. Zajímavá výstava ukázek z
díla E. Táborské potrvá do 30. října.
Teoretik M. Tmé Lidová demokracie 13. října 1987
Brno ve foyeru
Ve foyeru Divadla bratří Mrštíků vystavuje své obrazy a kresby brněnská
malířka Eva Táborská. Pěkné prostředí a vkusná instalace tvoří rámec
několika desítkám obrazů, věnovaným městské vedutě, viděné bez
romantizujícího přídechu, věcně a střízlivě. Zpracovávané téma je
zajímavé už tím, že autorka zachycuje podobu Brna nikoliv v obvyklém
historickém rámci, se známými siluetami, ale pustila se do zpodobení z
jeho okraje- mizejících čtvrtí malých domků, střídaných soudobým
sídlištním urbanismem.
Spodobnit a malířsky vyjádřit moderní panelovou zástavbu, která se
vyznačuje strohostí, barevnou jednotvárností, typizací, není jistě
jednoduché- autorka však svými kompozicemi, barevnou škálou, konfrontací
starého a nového, ozvláštněním solitérními stromy či vertikálami komínů,
vytvořila soubor, který je živý, má svou atmosféru. Nová tvář předměstí
Brna, tvář sídlišť je viděna výtvarnýma očima v proměnách roku s určitou
malebností, která však není bizardní. Ve střízlivosti pohledu nechybí
ani zabydlenost nového urbanismu, atmosféra setkání v odpoledních
hodinách, v době návratů; v některých kresbách postihneme i prudkost
proměn a procesů, měnících mnohaletou tvář města.
Autorčiny kresby jsou proti olejům o poznání "tvrdší" , kontrastnější,
blíží se grafickému pojetí. Některé z nich jsou ozvláštněny a oživeny
monochromní barevnou skvrnou v teplém tónu. Pro návštěvníky divadelních
představení znamenají vystavené obrazy zajímavý pohled na současné Brno,
viděné "barevnýma očima".
Dr. Fr. Brůstr Brněnský večerník 6. února 1986
K výstavě v Janáčkově divadle 9. února 1989
O pohledech na města a jejich tvůrcích se ve 20. letech soudilo, že
tento žánr nahradí fotografie. Nikdy se tak nestalo a tak do dnešních
dnů jsou v zájmu milovníků obrazů také veduty. Tak jak současné umění
rozdělujeme na malířství figurativní- v jádru srozumitelné- či
nefigurativní, kde pocity a představy hrají svoji roli, tak j sou i
veduty čitelným pohledem na to či ono město či jen pojem, vyjadřující
pojem města.
Renomovaná malířka Eva Táborská-Procházková po řadu let seznamuje na
výstavách návštěvníky s osobitým pojetím velkoměsta.
Příhodný název jejich výstav "městské komposice", je jednoznačným
vyjádřením její tvůrčí ideje. Ač rodačka z Brna, které neustále
analyzuje ve svých kresbách realistického charakteru dospěla ve svých
rozměrných obrazech různých malířských technik k osobitému pojetí pojmu,
vyjadřujícímu město jako historický celek, kterým prolíná moderní
panelová "architektura", která zatlačuje reliktní, kdysi zemědělský,
charakter předměstí. Tato realita moderní doby je stejná u měst celého
světa. Navíc je malířka Eva Táborská- Procházková obohacuje o ostrůvky
městské zeleně, kterou povyšuje malířskými prostředky na ekologický
imperativ.
Ze směsi architektury minulosti a současnosti, města stávajícího s
původními osadníky na předměstí, s příměsí městské zeleně vytváří
působivé drúzy složené z domů, umístěné spekulativně do nekončícího
prostoru, který symbolizuje stálý růst měst. Její obecně platná výpověď
o městě, patří k osobitým projevům moderního malířství, kde citová
složka je v rovnováze s rozumovou a kde malířský individualismus
nepřekročuje meze figurativního malířství. Zamyšlení nad životem v městě
s někdy nesourodou směsí starého a nového, nostalgické zamyšlení nad
stále se zvyšujícím tlakem pulsuj ícího života na zeleň stromů a keřů,
je smyslem městských komposic Evy Táborské- Procházkové.
PhDr. A. B. Král, Csc. Práce 28.6. 1989
K výstavě 11. května 1979
Po souborné výstavě výtvarné skupiny vystavují postupně v prostorách ZK
jednotliví výtvarníci skupiny. Dnes se setkáváme na zahájení výstavy
obrazů Evy Táborské- Procházkové.
Na jejích pečlivě připravených pracích je doposud vidět proces hledání.
Hledání motivů, ucelených námětů i vyjadřovacích prostředků. Zejména
oleje zůstávají pro diváka poněkud zastřeny jakoby si ponechávaly část
svojí vnitřní náplně pro sebe. Veškeré práce Evy Táborské však provází
velká pečlivost, soustředěnost a pracovitost. Autorka se snaží
zvládnout- a to nejen povrchně- více malířských technik. Že jde o
zkušenou výtvarnici je znát nejlépe na cvičných kresbách, zejména
perokresbách. při práci s barvou autorce vyhovuje zatím nejlépe kvaš a
tempera. Obrazy malované touto technikou j sou ucelené výtvarné práce
většinou žánrového charakteru. Zejména zátiší a kytice jsou rychlé
práce, při kterých se dobře daří zachytit atmosféru vycházející z
vnitřního pocitu autorčina. Figurální obrazy provází jakási moudrost,
která prozatím pro diváka vyznívá poněkud chladně. Autorka zato výborně
zvládla problém zasazení figury do prostředí. Pozadí obrazů jsou vždy
nenásilně vyřešena v barevných valérech. To odpovídá také dobré
technické práci s barevnou plochou olejů, kde volí autorka barvy jasně
čitelné, avšak tlumenější a harmonické. Tak dostává celý obraz výraz
klidu a harmonie. Příkladem takto zasazené figury do prostředí může být
obraz s názvem" Zvídavý pohled".
(Vystupující obličej muže, zasazený už svým oblečením a kloboukem do
soustavy dynamických ploch příjemně barevně ladících, jakoby barevné
pozadí obrazu dotvářelo výraz tváře.)
Autorka dnešní výstavy se věnuje kresbě a malování s menšími přestávkami
od r. 1959. Pod vedením dobrých profesionálních brněnských výtvarníků
(Skácel, Kotouček, Janča) Zvládla mnoho technických problémů a do jisté
míry našla svoji vyhraněnou cestu. Množství práce a hledání na ni však
ještě čeká. A to je pro výtvarníka vždy zjištění sice povzbuzující, ale
zároveň zavazující. Proto přeji Evě Táborské hodně chuti do práce.
PhDr. Claudie Končinská
Obrazy a kresby E. Táborské Kyjov
Pro přátele výtvarného umění, kteří se zajímají o současnou kraj
inářskou a kreslířskou tvorbu, uspořádal Dům kultury ROH Kyjov ve svých
výstavních prostorách výstavu obrazů a kreseb brněnské neprofesionální
výtvarnice Evy Táborské- Procházkové (nar. 1940), s jejíž účastí na
mnoha kolektivních výstavách neprofesionálních výtvarníků a na
samostatných výstavách kreseb a obrazů v kulturních odborových
zařízeních se mohla veřejnost setkat již v letech 1976- 1988.
Autorčina nejnovější výstava olejomaleb a kreseb pod názvem "Městské
kompozice" předkládá průřez umělecké práce malířky ze současného
tvůrčího období. Výběr více než 30 obrazů a kreseb je opět přesvědčivým
dokladem vlastní osobité cesty malířky k vypodobnění moderního městského
prostředí.
Na první pohled jinak
zdánlivě všední náměty novodobé velkoměstské sídlištní zástavby na
okrajích původních městských čtvrtí s početnými výškovými domy vystihuje E. Táborská v konkrétní kresebné
složce často v poněkud kontrastní barevné škále. Navíc se tu prezentuje
jako citlivá umělkyně, která přináší ve svých stěžejních malířských
prací zajímavé podání moderního velkoměstského prostředí, které ji v
architektonicky nejvhodnějším řešením okrasných ploch bezprostředně
obklopuje
(Městské kompozice I. - III., Slunce nad sídlištěm, Měnící se město,
Stále výš a jiné) |
|
|
