20.3. 2005 - 10.5.2005

Umění velikonoční meditace.

       Představují se tu výtvarníci Ladislav Svoboda, Sylva Lacinová, Libor Jaroš, Vladimír Matoušek, Eva Mužiková, Veronika Planerová, Helena Pražáková, Pavel Kryl, Jakub Nečas,  Jana Hejlová, Albert Štěpán, kovotlačitelský ateliér (Václav Jedlička, Dušan Jedlička, Oldřich Škaroubka)

Úvodní zamyšlení - Jak je to s mravním působením tvého díla?
    Spočívá v tom, že svým dílem usnadňuješ sobě i příjemcům tvého díla objasnění smyslu života. Tak můžeš sobě i jiným usnadnit nalezení smyslu života a utvrzovat sebe i druhé v této životní opravdovosti. Přesto nezapomeň, že je to něco, co přesahuje meze řádu krásy, kterým se řídí umění. I přes ušlechtilost tvé touhy nejen zkrášlit svět, ale i učinit lidi lepšími, pamatuj, že umění přirozeně není způsobilé ani nejmenší míře něco podobného člověku vštípit. Umění zde může působit jen v nějaké míře napomáhat k mravního rozvoje tebe i každého, kdo prožívá tvoje dílo, ale zaručit to nemůže.
     Mravnost tvé umělecké tvorby spočívá v upřímnosti a opravdovosti tvého úsilí o výraz vnitřního zážitku. Jedině tak má v sobě každé tvoje dílo má obsaženu myšlenku zušlechtění tebe a ostatních lidí buď jako přesvědčení nebo jako touhu či jistotu, tak jak to v dané době potřebuješ vyjádřit.
     Účinkem tvého krásného díla je zalíbení v díle, nazíravé a radostné spočinutí v dokonalosti díla. Když jde o zalíbení, pak je záležitostí mravnosti stanovit, v čem smíš mít zalíbení a v čem ne. Obecně smíš mít zalíbení v hodnotě a nesmíš si libovat v nehodnotě. Z mravních důvodů by bylo nepřijatelné každé dílo, které by sice umělecky možná bylo vynikající, ale vytvářel bys ho záměrně proti mravnímu řádu, který Stvořitel vtiskuje do skladby tvé přirozenosti. Účinek uměleckého díla, v němž by tělesná síla, obratnost a krása, bohatství a pohodlný život byly vylíčeny jako jediný smysl tvého života a jako vrcholná forma tvého štěstí, a to dokonce štěstí, k němuž hrdina by dospíval bez vlastní zásluhy a bez poctivého úsilí, je nemravný.
     Svou tvorbou a prožíváním umění se zdokonaluješ jako člověk, jako mravní bytost, tím, že se zjemňují tvoje smysly, zjemňuje a obohacuje se tvůj citový život, tříbí se ti vkus i řeč, uhlazuje se ti chování, nicméně to nezaručuje, že bys nemohl vkusným způsobem dělat něco špatného. Přímým působením umění se nestáváš lepším ani jako tvůrce ani jako příjemce umění.
    Svým uměním můžeš působit mravně tím, že odhalíš v celé bídě a nemilosrdnosti ubohost zla války jako Picasso v Guernice nebo Dali v Hrozbě občanské války, zotročující povahu neřesti jako Shaw v Živnosti paní Warenové, hrůzu zmatku zločince jako Dostojevskij v knize Zločin a trest a bezvýchodnost znečistěného a narušeného životního prostředí, jako většina hororů. Jenže tím překračuješ meze řádu krásy. Vlastním účelem tvého umění je názorně vyjádřit krásu, která je vyzařováním dobra. Pokud něco neobsahuje vnitřní krásu, pak můžeš nanejvýš přiodít krásou ryze vnějškovou. Můžeš dosáhnout velké krásy i v tom, že najdeš onu ohavnost a odhalíš bídu nesouladu, ukázat, že vystihneš ubohost neřesti, ukážeš ji v pravém světle proto, že ona neřest se navenek obvykle uplatňuje lživě, pokrytecky. Tak třeba Goyovy karikatury oddělují zlé od dobrého, varovně ukazují na ohavnost neřesti a prázdnotu zla. Tím jsou tyto věci krásně postaveny na své místo, zkrátka začleněny do řádu. Tvé dílo je přitom umělecky hodnotné pouze tehdy, usiluješ-li pokorně o vyjádření zla tak, jak se vnitřně jeví z hlediska pravdy.
      Krása je v přímém vztahu k dokonalosti věci. Krása je projevením dokonalosti věci navenek. Dokonalost zahrnuje pravdivost věci. Věc je sama sebou v naprosté plnosti svých podstatných přívlastků a vztahů. To je první smysl pravdivosti umění - pravdivosti ve smyslu vztahu k předmětu.
       Druhý smysl se týká způsobu, jak umění může uskutečňovat svůj cíl. Když chceš zobrazit krásu či dokonalosti řádu, tak máš co činit především s duchovní stránkou skutečnosti a teprve na druhém místě s její stránkou vnější. Tak můžeš brát za měřítko své umělecké pravdivosti pouhý souhlas s vnější stránkou věci - stupeň věrnosti, se kterou tvé dílo opisuje skutečnost v jejích pomíjivých podrobnostech a náhodných vlastnostech jejího zevnějšku. Hlavním měřítkem této pravdivosti je však souhlas s vnitřním, duchovním řádem věcí. Nejde o to, abys věrně a podrobně popsal jednotlivé rysy nějaké věci, nýbrž abys pod obrazem vnější podoby dovedl zvýraznit podstatný vztah dané věci k duchovním zákonům života, jež se v ní projevují.
      Tak máš vyřešen otázku realismu svého umění i otázku vztahu tvého umění k mravnosti. fra Tomáš Bahounek

16.10.-30.10.2005

Setkání mezi uměním v měsíci Královny posvátného Růžence

se zúčastnili se svými díly dva ikonopisci ze Slovenska, P.Irenej Ciutti a fra Matěj Šproch, dále výtvarníci Martin Skočovský, P.arch.Pavel Kryl, Emilie Hostašová, Veronika Planerová, Dana Marková, Albert Štěpán, a dále milovníci křesťanského umění, jakož různé hledající duše. Nejenže se tu sdělují nové zkušenosti a tříbí nové podněty estetické vnímavosti, nýbrž se tu také naplňuje výzva Svatého Otce Jana Pavla II., k letošní obzvláštní kontemplaci ikony Ježíše Krista v lámajícím se chlebě.

Slovo k ikonám
      Základnou pravdou kresťanskej viery je skutočnosť, že Boh zostúpil z neprístupného svetla na túto zem, aby vykúpil človeka. A zostúpil v ľudskej podobe Ježiša Krista. Pre všetkých kresťanov je Ježiš Kristus večným Božím Slovom, Druhou Božskou Osobou, ktorá sa stala človekom. Tak historická osobnosť Ježiša z Nazaretu, je viditeľným zjavením sa Boha v ľudských dejinách.
     Keďže si Boh vzal konkrétnu ľudskú podobu, práve v tejto podobe, v tvári Kristovej, kontemplujeme Boha a jeho lásku. Boh sa však zjavuje v každom človekovi, pretože každá ľudská bytosť je vykúpená vteleným Božím Slovom – Ježišom. A tak, čím viac sa človek pripodobní Kristovi, tým viac cez neho prežaruje Božia prítomnosť a tým zreteľnejší je Boží obraz v ňom. Zvlášť Ježišova Matka – Mária, žena bez poškvrny, ale aj mnohí svätí, prezentujú na sebe život Božích služobníkov a tým zjavujú Krista.
     Boh však zjavil pravdu o sebe aj skrze svätých mužov, ktorí túto zjavenú pravdu zapísali a tak nám zanechali knihy Svätého Písma – Biblie. Poznať Bibliu, znamená poznať Krista, Vykupiteľa, ktorého Starý Zákon predpovedal a Nový Zákon zvestoval.
     Človek hľadajúci Pravdu, nachádza ju v Biblii a v Ježišovi Kristovi. K tejto Pravde sa potom musí neustále vracať a z nej žiť. Preto znova a znova siaha po Písme Svätom, znova a znova túži kontemplovať viditeľnú podobu Boha v Kristovi a v jeho svätých. A to je dôvod, pre ktorý už od prvých čias kresťanstva, si veriaci kresťania sprítomňovali podobu Krista, Bohorodičky a svätých, na ikonách.

     Svet ikony je svojou podstatou odlišný od sveta ostatných výtvarných diel. Kým výtvarné umenie sa snaží zachytiť konkrétnu krásu stvorenia, ikona sa usiluje o to, čo je zdanlivo nemožné – zachytiť niečo z nevysloviteľného a nekonečne väčšieho, ako je ľudská schopnosť tvoriť. Tvorba ikony sa podobá písaniu biblických textov. Tak, ako sa svätopisec usiloval napísať nedokonalým ľudským jazykom dokonalé Božie Pravdy, tak tvorca ikony sa snaží štetcom a farbami vyjadriť nevyjadriteľnú a nekonečne presahujúcu Božiu Pravdu a Krásu. Ikona je teda Božie slovo, napísané farbami. Zákony tvorby ikon sa snažia o dodržanie všetkých princípov zvestovania Božieho Slova. Každý prístup k ikone, od výberu dosky, až po konečné úpravy, majú svoj symbolický zmysel a teologický podklad. Každá farba, každý atribút, každé gesto, dokonca i ťahy štetcom, sú zvestovaním nemenných a dokonalých právd. Preto sa ikona nemaľuje, ale píše, preto tvorca ikony nie je maliar, ale ikonopisec. A správny ikonopisec ustupuje do úzadia, neprezentuje seba, ani svoj talent, ale všetko dáva do služby Bohu, aby sa v rukách Božieho Ducha stal nástrojom zvestovania Evanjelia.

    Témy ikon sú dané dvetisícročnou históriou Cirkvi, ktorá stojí na dejinách Kristovho života a na tisícročiach ľudských dejín, opísaných v symbolických, ale aj historických pasážach Starozákonných kníh. Tématika ikon sa tak neustále opakuje, nové prototypy sa tvoria zriedkavo, pomaly a musia byť schválené kompetentnými cirkevnými autoritami. Ikonopisec má tak stále pred očami prototyp, ktorý znova kladie farbami na dosku, asi tak, ako keď ďalší a ďalší opisovači opisovali texty Biblie, s bázňou a strachom pred omylom. Avšak, hoci každý ikonopisec znova podáva už dávno zvestovanú pravdu, predsa na to používa svoj talent, svoje schopnosti a svoju osobitosť. Preto sa predsa len ikony od seba líšia natoľko, že je každá originálom, ba natoľko, že dnes poznáme množstvo väčších, či menších ikonopiseckých škôl, ako napríklad Grécku, Balkánsku, Ruskú, Karpatskú ale aj Etiópsku, či Koptskú.

    Ikona zvestuje v prvom rade Božiu lásku, ktorou Boh stvoril všetko pre človeka. Preto sa ikona píše na prirodzený materiál, najmä na drevené dosky. Drevo malo vždy zvláštny symbolický význam v dejinách. Na dreve sa zachránil Noe a jeho rodina počas potopy – na niektorých ikonách sa nachádza vyhĺbenina v ktorej je samotný obraz. Táto vyhĺbenina – kovček, pripomína Noemov koráb. Ale pri dreve – rajskom strome, bol prisľúbený Vykupiteľ, ktorý bol pri narodení položený na drevo – do jaslí, na ktoré tiež upozorňuje kovček , a na dreve kríža dokonal Kristus svoju spásonosnú obetu.
      Ikona sa píše len prírodnými farbami, pretože Boh nám nedal nič umelé. Používajú sa prírodné pigmenty, ktoré sa miešajú s vajíčkom – symbolom vzkriesenia.
     Farby sa v základných vrstvách nanášajú ťahmi štetca do kríža. Preto, zvlášť, ak ikonu píše kňaz, je stále žehnaná Kristovým krížom.
Po dokončení, môže byť ikona požehnaná – najmä ak ju nepísal kňaz, niekde ikonu prinesú do chrámu a tam ju v blízkosti Eucharistie ponechajú 4O dní. Tak sa ikona stáva sväteninou. Preto sa ikony nepokladajú v prvom rade za umelecké dielo, ale sú to kultové, náboženské predmety, ktoré nám pomáhajú orientovať sa na Boha.
    Ten, kto pozerá na ikonu, nemá v nej hľadať umelecký prejav. Ikony sú niekedy veľmi jednoduché, často až inzitné. V ikone však hľadáme Pravdu.

     Ikona je ako okno otvorené do sveta duchovných bytostí a do sveta, v ktorom prebývajú vykúpení. Oni k nám prichádzajú, aby nám boli na pomoci. Znakom nebeského priestoru je zlaté pozadie, niekedy však modré, najmä na ikonách Ruskej školy. Telesné proporcie a ľudská krása neznamenajú nič v porovnaní so slávou Boha, preto sú tváre písané zreteľnými ťahmi štetca , ktoré niekedy pripomínajú čiarkovanie – písanie. Aby diváka nevyrušovalo nič z tajuplnosti a kontemplácie, všetko je starostlivo štylizované, až na hranicu symbolu. Perspektíva je zásadne opačná, takže nevťahuje diváka do obrazu, ale zostupuje až k nemu.
     Farby sa nanášajú opačne, ako na obrazoch a síce, od najtmavších po najbledšie, až bielu. Je to zvestovanie pravdy o definitívnom víťazstve dobra nad zlom, svetla nad tmou. Nakoniec ikonopisec používa čistú belobu, ktorou presvetľuje obraz na ikone čiarami a bodmi. To je znak vzkriesenia.

Niektoré najznámejšie prototypy:
Kristus Pantokrator – Vševládca
      Spodné rúcho červené, vrchné modré. Červená je symbolom božstva, ktoré je Kristovi vlastné od večnosti. Modrá je symbolom človečenstva, ktorým na zemi Kristus zahalil Božstvo. Preto je vrchné rúcho modré. Štóla, symbol rímskych senátorov, znamená kňazskú hodnosť. Otvorená kniha , alebo zvitok, je symbolom učiteľstva. Keď je kniha zatvorená, už neučí, už súdi.

Obraz nevytvorený ľudskou rukou, alebo Veronikina šatka:
      Na tejto ikone je iba tvár Krista, niekedy na kuse plátna. Pravzorom je tvár z Turínskeho plátna, ktorá nebola vytvorená ľudskou rukou. Tento prototyp sa objavuje od 6. storočia, keď sa v Edese našlo Turínske plátno. Kristus má otvorené očim, ktoré sledujú diváka, kamkoľvek sa pohne.

Bohorodička:
    Najčastejšie ako Hodigitria, ukazovateľka pravej cesty, ktorou je Kristus, jej Syn. Býva oblečená v spodných šatách, ktoré sú modré – ona je človek, zahalená červenou byzantskou šatkou so strapcami. Boh ju zahalil zvláštnymi výsadami. Tri hviezdy na pleciach a čele znamenajú jej panenstvo pred, pri a po pôrode. Kristus je znázornený s tvárou dospelého, pretože on je vždy rovnako veľký Boh. Vo svätožiare má vpísané grécke písmená Hó Ón, ktoré znamenajú Božie meno – Som, ktorý Som. Nápis pri hlave Bohorodičky zvestuje – Mária Matka Božia.
     Na niektorých ikonách Bohorodičky, najmä z oblastí Rímskeho impéria, sú farby usporiadané opačne.

Najsvätejšia Trojica
    Boh navštívil Abraháma v podobe troch cherubínov, v ktorých Abrahám spoznal svojho Pána a jediného Boha. Posadil ich pod strom a na ich počesť usporiadal hostinu. Táto biblická udalosť sa stala prototypom pre ikonu Najsvätejšej Trojice. Najslávnejšie stvárnenie tohto motívu pochádza od sv. Andreja Rubleva. Otec a Syn sa pozerajú navzájom na seba, lebo z ich vzájomnej komunikácie, pochádza ich Láska ktorou je Duch Svätý. Tretia Božská Osoba. Syn žehná kalich – symbol Eucharistie, v ktorej dodnes Syn prebýva medzi nami. Cherubín predstavujúci Ducha Sv. býva často v zelenom rúchu, pretože zelená je symbolom života – prírody

18.12.2005 - 8.1.2006

     První sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera OP uskutečnilo v Brněnském angeliku další setkání mezi uměním. Zúčastnili se ho se svými díly Sylva Lacinová, Pavel Kryl, Emilie Hostašová, Veronika Planerová, Hana Langová, Eva Mužiková, Dana Marková, Albert Štěpán Vladislav Urban, Eva Táborská.
Setkání s uměním i s výtvarníky se denně zúčastnilo průměrně asi 120 návštěvníků, dílem věřících, ale také mnoho  hledajících, zejména mládeže. Ukazuje se, že zde spontánně a docela nenuceně rozvíjí apoštolát, pokud je totiž těsně spojen s uměním. Umění různých výtvarníků působí jako důležitá spojnice mezi lidmi a Bohem. Chybí-li nějaký čas námět, ochota a pohotovost k rozmluvám mezi účastníky, lze se snadno odmlčet a přejít k prostému a nezaujatému sledování umění, a naopak je to znamenitá cesta k navázání hovorů o smyslu života a jeho naplněním Bohem.

9.4.2006 - 30.4.2006

     Během prožívání Velikonoc 2006 v Brněnském angeliku se uskutečnilo setkání se známými i méně známými výtvarníky a jejich díly. Přišli mezi nás: malíři Ivan Kříž, Vladimír Svoboda, František Hanáček, Štěpán Albert, Pavel Kryl, Tomíček, malířky Eva Táborská, Eva Mužiková, Hana Langová, Veronika K.Planerová, sochařky Sylva Lacinová, Dana Marková, sochař Jan Marek, Jakub Nečas. Představil se tu však také známý fotograf Stanislav Chlup s fotografie z nedávné primice. Přišli mezi nás Václav a Dušan Jedličkovi, zastupující brněnský kovotlačitelský ateliér. Denně se tu s výtvarníky a jejich díly setkávalo asi 90-100 návštěvníků. Hovory se týkaly nejen umění, ale také základních životních otázek věřících, ale často také hledajících. Od té doby se někteří z nich vrací mezi nás.

Brněnské angelikum uskutečnilo Setkání mezi uměním "Meditace u jesliček"
      Představili se se svými díly Hana Langová, Dana Marková Jana Ondrušová-Wünchová, Emilie Hostašová, Veronika K.Planerová, Štefan L.Albert, Vladimír Svoboda. Pavel A.Kryl, Jiří Zacha, Ivan Kříž, Eva Ulrichová, Eva Mužiková, Jiří Netík, Václav a Dušan Jedlička

      Setkání se účastnilo denně průměrně 80 bratří a sester, a z  nich asi 30 se k nám každý druhý týden vrací ke společným modlitbám za křesťanské umělce a umění, a k Duchovnímu životu pro každého, který se koná každé 1. a 3. pondělí v měsíci u sv.Míichala.

Setkání mezi uměním u příležitosti stoletého výročí blahořečení sv.Zdislavy,

se zúčastnili se svými díly žáci a žákyně křesťanských skol v naší vlasti. ve věku od 6 let do 18 roků. Bylo tu vystaveno na 2000 exponátů z oboru kresby a malby. Výstava měla velký ohlas zejména mezi střed

BRNĚNSKÁ DIECÉZE – ŽIVÝ ORGANISMUS. Uskutečnilo se setkání mezi uměním, dávající nahlédnout do života brněnské diecéze, oslavující 230. výročí svého založení (1777). Setkání pořádalo Brněnské angelikum ve spolupráci s diecézním střediskem při brněnském biskupství.

       Brněnské biskupství bylo založeno 5. 12. 1777. Podnět k tomu vzešel od císařovny Marie Terezie, která rozhodla o vzniku brněnského biskupství oddělením 151 farností pod olomouckého arcibiskupství, kterému pak mělo zbýt 312 farností.
      Problematickým bodem tohoto státního zákroku bylo "ius patronatus" a později právo nominace biskupů do nových biskupství. Císařovna se pokusila vyhrazovat si právo nominace v novém brněnském biskupství. Toto právo nominace biskupa použila císařovna jmenováním faráře z Petrova (Brno), hraběte Matyáše Chorinského biskupem v Brně. Císařovna vyhradila právo nominace v českém království sobě a svým nástupcům.
      Císařovna Marie Terezie povolala do úřadu prvního brněnského biskupa Matyáše Františka Chorinského von Ledske. Vyslanci olomoucké katedrální kapituly obdrželi dne 24. 5. 1777 ve Vídni oznámení o rozhodnutí císařovny.
     Z dopisu Marie Terezie papeži Piu VI. ze dne 9.6. 1777 vyplývá, že císařovna, poté, co postavila papeže před hotovou věc, jej žádala, aby potvrdil volbu nového biskupa v Brně Matyáše hraběte Chorinského. Papež zároveň obdržel i přehledy nových diecézních hranic a seznamy farností.
       Císařské nominační právo na brněnské biskupství bylo papežem potvrzeno a vše probíhalo dle přání císařovny a kancléře Kaunice.
      Hlavní důvod uváděný císařovnou pro rozdělení moravské arcidiecéze olomoucké byl tento: V oblastech hraničících s Pruskem a Maďarskem jsou luteráni a hrozí nebezpečí pronikání luteránských vlivů. Přes všechno úsilí olomouckých biskupů se nedalo zabránit pronikání luterství do odlehlých horských oblastí. Výbuchy náboženských bouří si vynutily rozdělení teritoria, protože pronikání heterodoxie bylo prý způsobeno nedostatečným stykem biskupů s prostými věřícími.
      Kromě toho, jak dnes už víme, existoval u císařovny Marie Terezie program dalšího rozsáhlého státního zasahování do záležitostí Církve v Českých zemích a na Moravě. Tento tereziánský program byl prováděn krátce potom za Josefa II. rozsáhlým rušením klášterů. Počítalo se také s tím, že četné církevní objekty, zbavené řádové správy budou vyžadovat novou, důkladnější církevní správu. Sociologické vysvětlení tohoto tereziánského a jozefínského experimentování s Církví v českých zemích a na Moravě (na rozdíl od jiných zemí rakousko-uherského soustátí), uvádí zřejmě nejpokročilejší průmyslový rozvoj v těchto zemích rakousko-uherské monarchie, kde následkem toho byly pronikavě změněné společenské vztahy, jako třídní rozdíly.
     Svatý Otec velkomyslně přijal tyto zásahy do záležitostí a práv Církve. Ať už jsou okolnosti vzniku brněnské diecése jakékoli, výsledkem je BRNĚNSKÁ DIECÉZE - ŽIVÝ ORGANISMUS. Dokonale se zhostila úkolu, který na ni dopadl následkem břemene jozefínských reforem. Nadále žije a vydává své plody. Názorně o tom svědčila výstava fotografií od Libora Teplého, Jaroslava Horáka, Jana Zachy a Vratislava Hnátka v BRNĚNSKÉM ANGELIKU.