Olomouc 1997 Matice cyrilometodějská. Vyšlo jako Studánky očí svaté Zdislavy. Úvod k němu pochází z pera P.Jiřího M.Veselého O.P.
Co: Tomáš J.Bahounek O.P.

O b s a h

Úvod

Zdislavino tajemství

Tajemství narození

Zdislavino dospívání

Tajemství lásky

Cesta ke svatosti

Tajemství Zdislavina manželství

Kdo otevírá studánku

Osvěžení ze studánky

Ú v o d
     Odvěká síla lidské duše, podněcující hledat příčiny všeho, co se dá smysly vidět či ohmatat, vedla člověka vždy za hranice ryze smyslového dění. A jestliže člověk jednou pochopil, že existuje Někdo, kdo je příčinou všeho toho dění i člověka samého, a navíc je člověku osobně blízký, jak by netoužil po nějakém těsnějším spojení s Ním?
     Není divu, že se za všech dob setkáváme u všech národů s jistými tajemstvími. Jejich úkolem je přivést člověka za hranice smyslů a uvést jej do přímého spojení s nadpřirozeným základem všeho jsoucna.
     Ve všech dobách bylo u všech národů přesvědčení, že člověk nějak přežívá svou smrt. K nejstarším "milodarům" na hrobech patřily nádoby s pokrmem a s vodou: kdyby byl mrtvý shledán ne-čistý, tedy aby se mohl omýt; pokud by trvalo čekání dlouho, aby neměl hlad. Vědomí viny vedlo ke snaze očistit se už zde.
     Už od počátku dějin má tedy voda v lidském v životě dvojí úkol: utišit žízeň a očišťovat, a to nejen tělesně, ale i jako naznačení jakéhosi vnitřního uspokojení a obmytí. Od nejprostších projevů uctívání duší až po nejvyspělejší náboženské projevy, všude má voda důležité poslání. A všude má také své posvátné strážce, víly a bohyně. Všude očišťuje a udržuje život, přináší zdraví a plodnost v přírodě i v člověku, a dokonce prý i vrací ztracené panenství, jako bohyni Héře po koupeli v posvátném prameni Kanathos.
     Studánkám a pramenům, potokům a řekám, jezerům a mořím, i dešti se proto přinášely oběti. Tak veliká byla vděčnost a důvěra živého člověka vůči tomuto neživému prvku přírody.
    Posvátná moc vody měla pomáhat i zemřelým: čerstvá čistá voda se lila na hrob k očištění zemřelých a k utišení jejich žízně, a dávala se jim do hrobu i jako obětní dar, milodar. Musela být ovšem pramenitá a nesmělo se v ní nic nečistého, jinak by ztratila svou posvátnou účinnost.
     Křesťané neodmítali nic z toho, co bylo dobré a užitečné v dějinách lidstva, protože Boží milost neničí přirozenost, nýbrž ji zdokonaluje, a tedy ji předpokládá. Proto převzali také všelidskou úctu k vodě a začlenili vodu do svých posvátných obřadů, ovšem posvěcenou. Křesťanská tajemství, svátosti a svátostiny, to vše je provázeno používáním svěcené vody: počíná se křtem a končí se kropením mrtvých, hrobu a hřbitovů. Ve svém běžném životě křesťan svěcenou vodou zahání moc pekelného zla, odvrací nemoci a neštěstí, pomáhá trpícím, ulehčuje umírání a mírní pokušení (exorcismus). Jednání křesťanů se opírá o příklad sv.Jana Křtitele a samotného Ježíše Krista. Vyslanci farizejů se dotazují Jana: "Proč křtíš, když nejsi ani Kristus, ani Eliáš, ani prorok?" Jan odpovídá: "Já křtím jenom vodou..." a ohlašuje příchod toho, který bude sice křtít také vodou, ale jeho křest přinese do duše oheň Ducha Svatého (Jan 1,25-26, 33-34). A sám Ježíš říká samařské ženě u Jakubovy studny: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ´Dej mi napít´, spíše bys prosila ty jeho, a dal by ti vodu živou." A pak dodává: "Každý, kdo pije z této vody" (tj. z Jakubovy studny), "bude zase žíznit. Kdo se však napije z vody, kterou mu dám já, navěky žíznit nebude, ale voda, kterou mu dám já, se v něm stane pramenem vody, vytryskující do věčného života." (Jan 4,10-14)
    "V poslední a nejslavnější den svátků Ježíš stál a hlasitě volal: ´Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, tomu bude tryskat z nitra proudy živé vody. A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili." (Jan 7,37-39)
     O vodě je zmínka také při Ježíšově smrti: "Když přišli k Ježíšovi, uviděli, že je už mrtev. Proto mu nezlámali kosti, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok, a ihned vyšla krev a voda." (Jan 19,33-34) Proto svědek této události, Jan, jinde napsal: "Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; ne pouze skrze vodu, ale vodou a krví. Také Duch to dosvědčuje, a Duch je přece pravda. Jsou tedy tři, kteří vydávají svědectví: Duch, voda a krev - a tito tři jsou jedno." (1 Jan 5, 6-7)
Spasitel řekl učenému Nikodémovi: "Vpravdě ti pravím: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království." (Jan 3,5) A apoštolům: "Proto jděte, vyučujte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám uložil." (Mt 28, 19) Do křesťanského očištění a posvěcení se vstupuje křestní vodou. Dovršením této nadpřirozené proměny lidské osobnosti a celého lidského života je nedělní eucharistická hostina lásky, tj. nedělní účast při nejsvětější oběti na oslavu Kristova vzkříšení, a přijímání Těla Páně. Tím se lidský člověka naplňuje milostí, opakuje se nekrvavě Kristovo ukřižování za nás a dává se nám záruka vzkříšení k nesmrtelnosti.
Člověk si je však vědom svých denních poklesků, a proto kněz před hlavní nedělní bohoslužbou volá jménem všech shromážděných: "Pokrop mne yzopem, Pane, a budu očištěn, umyj mne a budu bělejší než sníh." (Ž 50,3) Přitom prochází chrámem a kropí věřící svěcenou vodou. Ti se přežehnávají znamením kříže, a písní prosí Boha, aby je očistil ode všech hříchů a nepravostí, a aby z jeho milosti byli den ode dne dokonalejší, svatější.
      Duchovní dědicové slovanských apoštolů svatých Cyrila a Metoděje, spoluochránců Evropy na "Moravě", ale hlavně ve východní části Kristovy jedné Církve, uctívají Panenskou Bohorodičku Marii jako posvátný pramen spásy, jako studánku životodárné vody.
      U křesťanů se objevuje nejen zapojení vody do náboženských obřadů, ale také úcta ke studánkám a k pramenům. Mnoho poutních svatyní stojí nad pramenem či studnou, jejichž vodám se připisuje posvátná moc. Jindy se posvátný zdroj nachází aspoň v blízkosti chrámu a obyčejně nad ním stojí oltář nebo kaplička . Tato poutní místa bývají nejčastěji mariánská. Křesťanská úcta k vodě k pramenům však není jenom trpné převzetí všelidské praúcty od pohanů, nýbrž má svůj základ v Božím zjevení ve Starém Zákoně (Ez 47, 1-12).
     Přirozenost vody má ovšem sama ze sebe jenom dvojí běžné přirozené použití: utišuje žízeň a očišťuje, omývá. Při křesťanských obřadech však voda sama ze sebe nemá žádné nadpřirozené účinky. Ty jsou přímým dílem Ducha Svatého - Posvětitele, jenž očišťuje, a Utěšitele, jenž tiší žízeň duše. Voda je zde pouze viditelným náznakem neviditelného dění, a hmotným prostředkem duchovní proměny, působené Boží milostí. Připisovat vodě víc by pro křesťana znamenalo pověru.
     Ježíš Kristus je viditelným zdrojem nadpřirozené milosti, tj. Boží živé vody. Po jejím přijetí dostává člověk sílu nad hříchem, nad bolestí a nad smrtí (Jan 4,10-14, 7,37-39). Avšak Maria jako Matka Bohočlověka nám vlastně porodila spásu, a proto otevřela prameny milosti. Z toho důvodu ona, Panna Maria, je studánka, z níž prýští "živá voda", ano - také ona je svým způsobem "životodárný pramen". Církevní modlitba říká o Marii: " - Ještě než vytryskly zdroje vod, já už jsem se začala rodit... a když odměřoval (Bůh) toky vod..., byla jsem s ním, a všechno jsem uváděla v soulad. Kdo najde mne, nachází život a bude pít spásu od Pána." (Přísl. 8, 22-35)

     Nemáme sice dost zpráv o tom, jak vlastně žili naši pohanští předkové po náboženské stránce. Víme však, že kultura se zakládá kultu, na náboženské úctě. Jestliže tedy Velká Morava vstupuje do dějin Evropy naráz jako "jiní velcí národové" (Život Konstantinův, 14), a na takové kulturní úrovni, že je schopna po příchodu sv.Cyrila a Metoděje přijmout a dále rozvíjet vrcholné výtvory byzantského písemnictví, svědčí to, že tam muselo být předcházející náboženství (a to i pohanské) aspoň na takové úrovni jako jinde.
      Jako ostatní národy, tak i Slované uznávali důležitost vody v životě. Vždyť i oni viděli, že bez vody je člověk vystaven nečistotě a umírá vyprahlostí, a nejen člověk, ale i zvířata a rostliny a celé životní prostředí obklopující člověka. Nový život se nerodí a vzklíčený vadne. Ale zase naopak, rozvodněná řeka, vlny rozbouřené vodní hladiny, rozměklá bažina a močál také ničí život. Proto i staří Slované docházeli k zosobňování, zbožšťování a uctívání vod, a přisuzovali jim posvátné strážce. Tím spíše, že pravlastí Slovanů byly močálovité končiny plné pramenů, studánek, potoků a řek, od moře k moři. Nejen Prokopios (Bellum Gothicum, III,14), ale i další zprávy potvrzují, že všichni Slované ctili mimo jiné také řeky, studánky a jezera. Nikoli ovšem jako neživé předměty, nýbrž je oduševňovali. Počátky křesťanství na úzení Velké Moravy nejsou dosud docela objasněny. Bylo zde mnoho vlivů, zápasů a zkázy. Každopádně se zjišťuje, že úroveň díla sv.Cyrila a Metoděje na Moravě nesmírně převyšovala celkovou úroveň západní Evropy v 9. století. V mnohém směru dokonce překonává i úroveň naší doby. Na území někdejší Velké Moravy jsou rovněž mnohá poutní místa s prameny a studánkami, zasvěcená Bohorodičce i jiným svatým. Kolem pramene zasvěceného Bohorodičce, vznikl také velký cisterciácký klášter s kostelem Nanebevzetí P.Marie ve Žďáru nad Sázavou. Klášter založil roce 1251-52 pan Boček (zeť pana Přibyslava) a rodina pana Přibyslava z Křižanova na podnět pana Přibyslava, otce sv.Zdislavy. Nad studní, do které je zachycována voda z pramene, byla postavena kaple. Studniční kaple nad pramenem byla zvlášť význačným prvkem ve žďárské klášterní symbolice: dala klášteru jméno a celá klášterní stavba obklopuje vlastně kapli se studní. Je známa i legenda o založení kláštera ve spojitosti s touto studnou. Dodnes tam chodí poutníci. P.Jiří Maria Veselý O.P.