II.DODATKY,
které nepředstavují vlastní přímé prameny, avšak těžko by se daly opomenout.

II. Údajná » Svatoklimentská kronika « z roku 1358
Jeden z průkopnických sběratelů památek o svatoklimentské hoře u Osvětiman, dr František Přikryl, píše o tom, jak vynikající moravský místopisec dr Řehoř Volný OSF3 dostal první zprávy o významu tohoto místa od tehdejšího osvětimanského faráře Vavřince Jugana (f 1855). A k tomu dodává doslova toto:
» Za doby P. Jugana přicházeli sem poutníci ze Slovenska a z okolní krajiny, jichž se vyptával, co se u nich vypravuje o tomto svatém místě a naznačil vše na osmerce již valně sežloutlé (far. arch. A, a, a) následovně: „ Dle pověsti daroval jeden král (asi Rostislav) sv. Cyrilu a Metodějovi zdejší lesy ku zřízení kláštera, vymíniv sobě toliko honbu, což i pravdě podobno jest. Vždyť oni světci znali život řeholní, a bylo jim toho žádati, aby zde měli i kněžský seminář."
» Na hradě Buchlovském objevil P. Jugan vzácný rukopis se znakem: C. 10. Litt. K. 17. z r. 1358, jenž sepsán byl na sv. Klimentě mnichem řádu augustiniánského, kdež v čele stojí psáno:
„ Sv. Cyrill a Method založili klášter svatoklimentský. Mniši byli Basiliané."
» Rukopis je domácí kronika proboštství augustiniánského na sv. Klimentě od r. 1357-1421. Pisatel, augustinián, žil v době, kdy památka na činnost sv. bratří ještě tkvěla v živé paměti, a tudíž pravdu pověděti mohl a chtěl. Svědectví toto převzácné jest, že jsouc dobám cyrillo-methodějským nejbližším, podává, byť i málo slovy, nejdůležitější moment ze života sv. Cyrilla a Methoda ... « (90) Tolik říká Přikryl.
Dr Vilém Hrubý při posuzování tohoto úryvku praví: » Třebaže zní tento zápis málo věrohodně... přece jej nelze úplně odmítnout, neboť augu-

(90) FR. PŘIKRYL, SV. Kliment u Osvétiman (1890), str. 22-23.

stiniáni mohli čerpat z dokladů pro nás již neznámých. Přitom je třeba míti na zřeteli možnost, že tímto kronikářským záznamem chtěli oni sami využít místní tradice ke zvýšení významu svého nově zřizovaného kláštera, jemuž by byl cyrilometodějský původ přilehlé svatyně jen dodal lesku. « K Juganově poznámce o darování tohoto místa Rostislavem soluňským bratřím dodává dr. Hrubý, že »tuto nesporně pozoruhodnou pověst není třeba podceňovat jen proto, že byla pozdě zachycena ... « (91)
Jisté je, že středověké kláštery psaly své kroniky, a jeden z prvých záznamů o svatoklimentské hoře je právě zápis z klášterní kroniky u sv. Tomáše v Brně (naše č. 3). Proto je velmi pravděpodobné, že si psali svou kroniku také augustiniáni u kaple sv. Klimenta. Je rovněž pravděpodobné, že kronika svatoklimentských augustiniánů mohla skončit v hradním archivu na Buchlo-vě. Neboť hrad Cimburk, na jehož území ležela kaple sv. Klimenta, i hrad Buchlov byly původně královským (zeměpanským) majetkem, takže doklady z jednoho hradu se mohly dostat na druhý. R. 1511 daroval český král Vladislav II. buchlovské a napajedelské panství Archlebovi z Boskovic a potom je dostali Zástřizlové, ze kterých po přeslici pocházejí Berchtoldové, poslední majitelé buchlovského panství a tudíž i svatoklimentského okrsku. (92)
Nález této kroniky by znamenal pro svatoklimentskou otázku nesmírně mnoho. Zatím však se o věrohodnosti poznámky stran basiliánů nedá nic říci s konečnou platností, dokud se nenajde sama kronika.
Jugan mohl mít kroniku od Berchtoldů, kteří měli u osvětimanského farního kostela podací právo (patronát), tj. mohli podat čili navrhnout faráře. O svatoklimentskou kapli měli v Juganově době velký zájem. Usilovné pátrání v Osvětimanech po kronice i po Juganových zápiscích zůstává dosud bezvýsledné. Čteme-li však Přikrylův spisek z r. 1890, máme dojem, že Přikryl měl před sebou jak augustiniánskou kroniku, tak Juganovy poznámky, a že opisoval přímo z nich. Vtírá se proto otázka, zdali si Přikryl nevypůjčil z Osvětiman kroniku i poznámky k sobě, a zdali by se po obojím nemělo začít pátrat mimo Osvětimany, po stopách dr. Přikryla. Zůstává však divné, proč Přikryl neopsal z kroniky více, měl-li ji opravdu v rukou.
Ověřujemc-li si Přikrylův vztah k užívaným pramenům, můžeme říci, že ve spisku z r. 1890 je uvádí a rozvádí věrně (kdežto ve II. vydání, z r. 1930, si počíná ve výkladu velmi svobodně). Píšc-li tedy r. 1890: » Rukopis je domácí kronika proboštství augustiniánského na sv. Klimentě od r. 1357-

(91) Dr VILÉM HRUBÝ, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětiman, str. 10 a 12. Je zde svědomitě uvedena literatura, týkající se tohoto předmětu.
(92) FR. PŘIKRYL, SV. Klíment... (uv. pr. z r. 1890), str. 75. -Ř. VOLNÝ, UV. pr., sv. IV, str. 153. - FR. PŘIKRYL, II. vydání z r. 1930, str. 26. Přehled Přikrylových prací podává » Lidová Demokracie« 1969, č. 24 (29. ledna), str. 5: Zakladatel Záhorské kroniky.

1421 « - mohlo by se věřit, že kroniku viděl. Pozornosti zaslouží také přesný rok ukončení kroniky: 1421. Do tohoto roku totiž lidové podání, přesněji: určití lidé, začali klást násilný zánik proboštství, avšak v písemných původních dokladech pro to zatím nemáme žádný podklad. A nadto, smrt probošta Petra je v Nekrologiích kladena do r. 1422, a to přímo na Kli-mentek, nebo aspoň do Vřesovic. Mohlo by se to však vysvětlit také tím, že rozdrcení obydlí u svatyně bylo r. 1421 tak ničivé, že pak neměl kdo už v kronice pokračovat, anebo hrůza byla tak děsná, že o to nikdo neměl zájem.
Přítomnost » Basiliánů « by znamenala na Klimentku klášter žáků sv. Cyrila a Metoděje.
Vykopávkový výzkum prokázal, že se tam v IX. století skutečně žilo. Dr Vilém Hrubý říká: » Při konfrontaci lidové tradice s dosavadními archeologickými prameny ukáží se ještě další pozoruhodné podrobnosti, odpovídající naznačené domněnce. Podle tradice (naše poznámka: viz záznam V. Jugana) Rostislav » daroval sv. Cyrilu a Methodu zdejší lesy ku zřízení kláštera, vymíniv sobě toliko honbu. « A při klasifikaci zvířecího osteolo-gického (kosťového) materiálu z našeho výzkumu svatoklimentského hradiska nebyla zatím zjištěna ani jediná kost z lovné zvěře, třebaže jsou okolní chřibské lesy dodnes zvěří bohaté. « (93) A dodává: » Podobně lze poukázat na skutečnost, že se mezi kostmi neobjevila ani jediná kůstka ptačí, třebaže jsou kosti slepice, husy, labutě apod. časté na jiných slovanských nalezištích: tato zvláštnost by byla vysvětlitelná řeholí sv. Basila, jejíž příslušníci prý nepožívali žádných opeřenců. Konečně nelze přehlédnout ani zjištěné stopy železářské nebo kovářské produkce, která nepřekvapí na sídlišti tak odlehlém, připomeneme-li si, že právě kláštery byly kdysi nositeli nových výrobních technik šperkařských, kovářských a jiných, a řemesly se mnohdy živily. « (94)

12. » Ustanovení« olomouckého biskupa Jana Mráze
Jan Mráz (1397-1403) je tentýž olomoucký biskup, který udělil dvojí zpovědní pravomoc pro augustiniány na svatoklimentské hoře, a to r. 1400 br. Matyášovi a r. 1401 br. Šimonovi a Ambrožovi (naše č. 5 a 6). Svolal a řídil diecésní synodu (sněm duchovních správců), a závěry sněmování vydal dne 5. února 1400 pod názvem » Constitutiones« (Ustanovení) čili » Statuta « (Stanovy), jimiž se usměrňoval další duchovní a kněžský život diecéze v těchto těžkých, napjatých dobách. (95) Protože zpovědní pravo-

(93) VILÉM HRUBÝ, UV. pr., str. $6-57.
(94) Tamtéž, str. 57. - Viz na př. SÁVA CHILANDAREC, Kniha o Svaté Hoře Athosské, 1911, str. 202: » zabíjení drůbeže přenechává se světským, rovněž lovu se mniši neúčastnili« (předpisy pro mnichy na Athosů).
(95) CDM, 13. svazek, č. II, str. 11-21. - FASSEAU, Collectio synodorum et statutorum I, p. 15.

moc z r. 1400 byla vydána měsíc před Ustanoveními, dne 4. ledna, můžeme obojí listinu pokládat za výraz téhož myšlenkového ovzduší. Duch Ustanovení je výrazně cyrilometodějský. Můžeme do téhož duchovního rámce zasadit i listiny pro » Klimentek «?
Náznakem biskupského úřadu - podle Ustanovení - je Cherub, postavený jako stráž s plamenným mečem u vchodu do ráje. Janovi předchůdcové na biskupském stolci plnili věrně své poslání, avšak lidská narušená přirozenost a rozvrácené poměry ztěžují Janovi jeho úřad tak, že hledání světla ho stojí bezesné moci a břemeno odpovědnosti ho drtí... Ke svolání posvátné synody ho nevede myšlenka nějakých novot, ale touha upevnit osvědčený řád.
Nařizuje, aby arcijáhnové poučovali své kněze o všech nových nápravných směrnicích - aby kněží z jiných diecézí si opatřili zákonité pověření k práci v diecézi olomoucké - aby každý kněz pamatoval na důstojnost svého stavu v šatech, obuvi, při zábavě, a vůbec ve svém celém životě -aby každý farář měl svou úřední pečeť na potvrzování úředních listin - aby se nepřecházelo z jednoho úřadu ke druhému bez vážných příčin - aby se kněží statečně stavěli proti násilnickému a protiprávnímu ovlivňování ze strany »patronátních pánů« - aby žádný odpadlý kněz nebo řeholník se neopovážil na svůj úřad dosadit nějakého jiného kněze-zástupce - aby ředitele farních škol dosazoval jedině příslušný farář - aby olupovatelé klášterů a kostelů byli přísně stíháni církevními tresty - aby všichni řádně světili vypočítané svátky - aby kněží projevovali mimořádnou zbožnost při udílení svátostí, zvláště však při podávání a roznášení nejsvětější Svátosti... V tomto duchu se tudíž pracovalo i na svatoklimentské hoře.
Při zmínce o svátcích se biskup dotýká dvou pro nás zajímavých bodů. Ozývá se tu slovo »slavnosti« (solemnitates) a zdůrazňuje se úcta ke sv. Cyrilu a Metodějovi.
Slovem solemnitates-slavnosti jsme se obírali při listinách č. I, 2, 3. (naše strana 23-26). Při vypočítávání povinných svátků biskup říká: »-protože tedy ke slavnosti (ke slavení ?) uvedených svátků je každý věřící zavázán ... udělují se odpustky čtyřiceti dní pro ty, kdo je budou světit hodně (odstavec IV). Svátky sv. Kristina a sv. Korduly se mají světit »solemniter cum duplici officio « - slavnostně se zdvojenými bohoslužebnými obřady a modlitbami, tj. » a vespera usque ad vesperam « - od jedněch nešpor ke druhým, počínajíc odpolednem předchozího dne (místo pouhých jedněch nešpor v den samého svátku). Protože však jenom u » officia « se říká, že se má slavit v kostele, zdá se, že solemnitates-slavnosti se odbývaly spíše mimo kostel (odst. XIII-XIV). Otázce, jak se mají světit svátky zasvěcené sv. Cyrilovi a Metoději, se věnuje samostatný odstavec:

XII. De celebracione festi ss. Cyrilli et Methudii, patronorum Moravie.

(96) CDM, uvedené místo, má nesprávně: ipsi » non « amabiles ... Zmínka o snopech je čerpána asi z mnicha Křišťana, který má tento obrat o Metodějovi: » Qui et postquam multos Christi Domini tnani-pulos in horreo congregarat - a když tento shromáždil do stodoly Krista Pána mnoho snopů ... « {Život a umučení sv. Václava, hl. 1)
(97) CDM má nesprávně »in domino domini «.

Až do nedávna se svátek soluňských bratří světil opravdu dne 9. března. R. 1863 jej papež Pius IX. přeložil na den 5. července.
Cyrilometodějské a ludmilsko-václavské zanícení krále Karla IV. a jeho bratra markrabího Jana vysvětlovali někteří nepřátelé velkomoravské vzdělanosti chorobným romantismem a ješitným zdůrazňováním svého přemyslovského původu po matce Elišce. A tohoto ducha prý oba uměle naštěpovali také své době. Jak se však vysvětlí tento uvedený XII. článek, nadepsaný: »O slavení svátku svatých Cyrila a Metoděje, ochránců Moravy«? Karel i Jan byli již mrtvi, proto nemohlo jít o věc, vyvolanou jejich přáním, nebo dokonce příkazem. Ze nešlo ani o právě » módní« záležitost, to potvrzuje výslovná biskupova zmínka v úvodě, že svá Ustanovení nevydává: »- novitatis alicujus conceptibus inducti, sed veteribus fulcimenta prebentes - ne veden myšlenkou nějaké novoty - nýbrž aby poskytl podporu starým hodnotám.« Podle zmínky o snopech se biskup opíral o prameny desátého století, o Křišťana (naše pozn. 96). Slova o jednom stromě, zasazeném přeslavnými sazeči, jsou ozvěnou »Života sv. Klimenta Ochridského«, kde se praví: » Proto jeho učeníci byli nejlepší ze všech životem i učením, neboť oni tak krásně zasazeni a tak důkladně zaléváni, musili mít i vzrůst z Boha « (XVIII, 59). Myslí se tu učedníci sv. Klimenta Velického (Ochridského), žáka sv. Cyrila a Metoděje. (98)
Jako tedy vykopávky potvrdily, že se na svatoklimentské hoře žilo v cyrilometodějské době, tak z Janových » Ustanovení« vysvítá, že v době obnovování života a činnosti u kaple sv. Klimenta pronikala cyrilometodějská myšlenka duši moravského křesťanství, a že proto mezi obojím mohl být vztah. Obnovení života kaple sv. Klimenta nemusil být projev Karlova a Janova chorobného román-

(98) Život sv. Klimenta čili» Legenda bulharská « (Bios Klémentos). -Viz JÁN STANISLAV, OsudCyrila a Metoda a ich uíenikov v Živote Klementovom, Bratislava 1950. - PETER RATKOŠ, Pramene k dějinám Velkej Moravy, Bratislava 1968 (2. vyd.), str. 338-355. - MMFH, II, str. 200-234.

tismu, ale naléhavým požadavkem zoufalých potřeb doby. Byla to doba rozvrácená krvavými rozepřemi mezi třemi současnými římskými » krály «, Václavem, Zikmundem a Joštem - a zamořená vzájemným proklínáním tří současných římských » papežů «, Urbana VI., Klementa VII. a Benedikta XIII. K tomu se družila duchovní a mravní neschopnost velké části vysoké hierarchie, zpohanštělé renesancí a humanismem, a proměněné feudalismem ve světské pány.
Ve smrtelném nebezpečí se buďto zoufá, nebo se hledají opravdové hodnoty. Proto ani Moravě, krvácející k smrti v bratrovražedných bojích, nemohl stačit romantismus. Z toho důvodu hledala svou počáteční duchovní velikost a nadzemskou pomoc u těch, z nichž se kdysi tato moravská velikost zrodila a ze které Morava dosud myšlenkově i citově žila. Hledala prostě své otce, apoštoly a ochránce, Cyrila a Metoděje s Klimentem, jako kdysi i soluňští bratři nosili s sebou do boje, do práce, i do slávy ostatky Klimentovy.
Ze se v této době nedalo žít jenom z romantismu, je vidět např. ze zápisu o vizitaci pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna v Olomouci dne 23. prosince 1392. Olomouckému biskupu Mikulášovi (1388-97) ukládá arcibiskup mezi jiným, aby věrně plnil vizitační předpisy arcibiskupa Arnošta z Pardubic svaté paměti, a hlavně aby každoročně svolával diecésní synodu. A na konci praví: » Rovněž prosíme biskupa ... kapitulu a olomoucké duchovenstvo, aby pokorně přijali a slavnostně světili (solempniter celebrent) svátek Navštívení svaté Panny Marie, obdařený pokladem odpustků v téže míře jako svátek Božího těla, a přitom vyprošovali, aby vznešená ochrán-kyně a paní onoho svátku vymohla pro celou církev pokoj, neboť ona nám porodila Krále pokoje. « (99) Biskup Mikuláš r. 1358, jako svatopetrský probošt z Brna a generální vikář biskupa Jana Očka, vyšetřoval svatoklimentskou záležitost a doporučil ji (naše č. 2).
Svátek Navštívení (2. července) je moderní: »- propter moderně festivi-tatis adinvencionem - « Oslavuje návštěvu » přepůvabně oslnivé Panny Marie : elegantissime Virginis - do hor k Alžbětě, totiž do nejdůvěrnějších hlubin našeho srdce, a je to tedy svátek velké lásky «. Maria má přinést pokoj nejenom do církve a mezi národy, ale i do skalisk všech lidských srdcí. Proto je tento svátek zaváděn, a hlavně v Cechách, k nimž patřila i Morava. Tato úzkostlivá prosba vane z listiny ze dne 1. listopadu 1390, jíž Petr z Kravař, pán na Plumlově, zakládá augustiniánský klášter v Prostějově (dnes farní úřad a kostel je sv. Kříže, a kostel Navštívení přiléhá k němu). Také tuto listinu schvaloval Mikuláš. (100)

(99) Původní znění je na pergamenu, a bylo v olomouckém kapitulním archivu. - CDM, 12. Svazek č. 116. -JIŘÍ MARIA VESELÝ, O lásce k Jitřence, str. 25 (rukopis 1963).
(100) CDM, 12. sv. č. 52 - ZDO, str. 197. - J. VESELÝ, O lásce k Jitřence, str. 18-19 a str. 46. - R. 1407 na pečeti prostějovského probošta je Kristus na kříži, kdežto na současné pečeti konventu je » Navštívení P. Marie« (CDM, sv. 15, č. 458, str. 399).

Teprve na tomto chmurném obzoru se náležitě rozzáří obnovená kaple sv. Klimenta jako hvězda naděje pro moravský lid. A pochopí se, že návrat k duchovnímu bohatství svatokHmentské hory bude pro moravský lid zdrojem obrody: potissime - na prvém místě (naše č. I) - maximě - v největší míře (naše č. 2). Svatoklimentskou kotvou národ zakotví v bezpečném přístavu naděje.

13. Středovského » Posvátné dějiny Moravy «
Cyrilometodějské památky shromažďoval také Jan Jiří Středovský -»apoštolský protonotář, rytíř (auratae militae eques), hrabě posvátného lateránského paláce a dvora, a přitom farář v Pavlovicích nad řekou Bečvou « (u Přerova). Své knize z roku 171 o dal název: »Posvátné dějiny Moravy, čili život sv. Cyrila a Metoděje, (101) podle rodu římských občanů, podle výsady cařihradských patriciů, podle vzdělání nejpronikavějších filosofů, podle církevních hodností velehradských arcibiskupů, a podle zásluh nejhorlivějších apoštolů Moravy, Cech, Horního Slezska, Chazarů, Srbska, Chorvatska, Mengrellie, Cerkezska, Bulharska, Triballie, Bosny, Ruska, Dalmácie, Pannonie, Dácie, Korutanska, Kraňska, a téměř veškerých Slovanů «.
Tato práce byla psána v trpkém potu - acerbo sudore collecta - podle různých dějepisných spisů, jak už vytištěných, tak jen rukopisných, a podle souvisle se udržujícího podání předků i podle úředních spolehlivých zápisů, a listin římských veleknězi.
Dějiny vznikají tak - říká Středovský - že z času a z událostí se vytváří pevně skloubený řetěz. Proto zasazuje život Moravy, který ztotožňuje s životem sv. Cyrila a Metoděje, do rámce » moravských bojů i mírů, smluv a pohrom, starých pověstí a pověr i křesťanských pravd, do zřizování i zanikání biskupství, a nesčetných jiných jevů. Tento rámec, přehlížený doposud od dějepisců, zvýší úctu k Moravě, a konečně, osvětlí i mnoho z těch věcí, o které se přou, které prohlašují za nejisté či pochybné, historikové sousedních krajů, Němci a Rakušané, Češi, Maďaři a jiní. Dějiny Moravy a život sv. Cyrila a Metoděje je pro Středovského tatáž jedna věc, a to posvátná... Toto všechno nám říká už pouhý titulní list.
Středovský byl duch evropské šířky. Svědčí o tom jeho spisy, hodnosti i jeho cesty do ciziny (sám si stěžuje, že v knize je mnoho tiskových chyb proto, že nebyl doma, když se tiskla). Byl znám u dvora ve Vídni i v Římě, a proto měl přístup do archivů. Pokud jde o cyrilometodějskou otázku,

(101) Sacra Moraviae Historia sive Vita ss. Cyrilli et Methudii... nunc primům ... luci publicae exposita a Joanne Georgio Slredowsky ... Solisbaci, impensis Georgii Lehmanni, An. MDCCX (v Sulzbachu, nákladem Jiřího Lehmanna 1710).

jedinečně zachytil psané doklady i ústní podání. Byl nadšeným Moravanem, ale v celoslovanském rozsahu a v cyrilometodějském duchu. Jeho rukama prošel téměř veškerý dostupný odborný materiál jeho doby o této otázce. Snad by nebylo na škodu vydat jeho spis i dnes, ovšem s kritickým posouzením, protože Středovský užívá pramenů někdy jako syn své doby, zachází s nimi na úrovni své doby, tak např. nasazuje někdy letopočty i jména podle svého čistě osobního odhadu. Nesporně však nám může mnoho naznačit, např. pro nejasné 10. století, a snad tedy i pro vztah mezi dílem cyrilometodějským a sváto vojtěšským. (102)
Kniha má květnatý a barokově rozevlátý sloh. V úvodě (Praefatio) se obrací na barokně odstupňovanou společnost, prozrazuje své rodiště (Brumov, matka Češka ze slavníkovského Hradecka), a udává prameny a literaturu, ze kterých čerpá. Tyto zdroje jsou jednak domácí (I—II), jednak cizí (III-VII): Řím, Vídeň, Vratislav, Madarsko, archivy šlechtických rodů ... Začíná pra-dějinami, ale všímá si i úplně současných otázek, jako byl tehdy např. návrh průplavu Dunaj - Morava - Odra - Visla (str. 3-4).
Napsáním knihy chtěl Středovský zpřítomnit zašlou slávu Moravy. Neboť právě v jeho době » rodná moravská řeč, která se téměř ve všem podobá české, trpí velký nespravedlivý útlak. « Početní Němci se totiž -podle Středovského - snaží usazovat se mezi námi, jak se o to snažili už odedávna, přičemž však naučit se našemu jazyku pokládají pro sebe za hanbu, jak na to upozornili už i v Čechách. (103) Nejhanebnější ovšem je to, že se najdou odrodilci, kteří se stydí za své moravské jméno a poněmčují je. Uvádí doklady, že úřední řečí na Moravě byla vždy moravská čeština: r. 1690 hrabě František Kolovrat odpovídal česky císařským komisařům na zemském sněmu, když tam začali mluvit německy - německým advokátům se pronášel rozsudek česky - a známý je krásný list Karla ze Žerotína na obranu moravského jazyka z r. 1610.
Plným proudem se podle Středovského začalo valit na Moravu ger-mánství s nekatolickými německými kazateli (pikardi, novokřtěnci, ariáni, flakciáni, trinitáři, fotiniáni, luteráni, kalvínci, zvingliniáni, adamité, a vůbec -kteří ne?). Tak např. ve Slavkově bylo 14 sekt. Každý byl sám sobě ponti-fex, rex et lex - papež, král a zákon. R. 1619 byly přijaty lužické protestantské zákony náboženské a převládlo násilí: kardinál František Ditrichstein uvězněn, kanovníci týráni, Jan Sarkander umučen pro nevyzrazení zpovědního tajemství, řeholníci a řeholnice vyhnáni z klášterů, a kdo z nich se na nátlak státu oženil, dostal věno ze státní pokladny (str. 6-13).

(102) Kniha V. (str. 459-582). - Viz též FRANTIŠEK DVORNÍK, Svatý Vojtech, Řím 1967.
(103) PAVEL STRÁNSKÝ, Republ. Bojoh. c. 2, I 12 (Středovský, str. 5-10).

V tomto hospodářsko-společenském, mravním a náboženském rozkladu národa vyvstávala podle Střcdovského jediná možnost k záchraně: osobnost a dílo soluňských bratří - Velehrad. Velehrad (Welyký-Hrad), nebo Welogrod (Eneáš Silvius v Histor. Bohem. c. 13) - též Vetvar či Vetvara (papež Evžen II., v listě z r. 826) (104) - podle Němců Modoburg (král Přemysl při druhém určování velehradských statků): byl prý půl germánské míle široký a jednu germánskou míli dlouhý. Jeho částí je i dnešní Staré Město, na pravém břehu řeky Moravy, což se dodnes udrželo v paměti. A je to ta část Velehradu, která obklopovala vyvýšcninu, na které se tyčil královský palác, budovy měšťanů a sídla šlechticů (str. 17-18)... Název » Vetvár « budí zájem dodnes. Někteří myslili, že jde o spojem maďarského slova » vár « a latinského » ve-tus«, zkomoleného na vet. Slovo »vár« je běžné a znamená: pevnost, hrad, zámek, město (ve středověkém smyslu, opevněné), při čemž se jedná většinou o opevněný hrad královský, hlavní, ústřední. Latinské »vetus« znamená starý, starobylý. Vet-vár odvozovali od Vetus-Vár, což by bylo » Staré Město «, nebo » Starý Hrad «, a vysvětlovali to jako zkomolený maďarský výraz pro » Antiqua Urbs Rastizi«, Staré Městro Rostislavovo, jak Fuldské letopisy nazývají r. 871 jednu z ústředních pevností Velké Moravy, odkud Svatopluk rozdrtil Němce. Ale toto spojení se mi zdá příliš násilné a vyuměl-kované. Vhodnější se mi zdá vysvětlit slovo » vet « jako maďarské, jen podle slyšení napsané »véd «, což značí: ochrana, obrana, útočiště, hradba, val; a jako sloveso: bránit, chránit, hájit. Potom by » Vétvár « bylo » Védvár «, a znamenalo by to bez jakéhokoli znásilňování dvě věci: a) opevněný, hrazený hrad (královský), opevněné, hrazené město, místo opevněné k vojenským účelům a tedy pevnost - b) ochranný, útočištný hrad, opevněné útočiště, opevněné, hrazené město. A pak by » Védvár « odpovídalo asi té Rostislavově pevnosti, kterou r. 869 Fuldské letopisy nazývají »nevýslovná a všem starodávným nepodobná Rostislavova pevnost«, od níž nejmladší Ludvíkův syn Karel musil odtáhnout s nepořízenou. Podle všech slovníků »vár« znamená už samo sebou hrad, pevnost, opevněné město. Když se k němu přidává ještě »véd«, zdá se, že se tím chce naznačit místo opevněné mimořádně, veleopevněné, velepevnost, velehrad, a tedy » Velehrad«.
Dnes z toho všeho zbyla jenom vzpomínka - pokračuje Středovský -a klášter cisterciáků, postavený na okraji. Zbyly tu však i jiné věci: hradby, příkopy, hromady kamení, stopy po zdích ... »Já sám jsem se na to díval těmato svýma očima a těmato rukama jsem držel opracovaný kámen, vyrvaný ze základů, pocházející snad z klenutého okna či z brány ... « (str. 18-19). A z bohatého archivu velehradského kláštera čerpal Středovský i pro tyto

(104) Středovský, tamtéž str, 71. - Pokus o výklad slova » Vetvár « je můj.

» Posvátné dějiny «, hlavně podle rukopisů Kristiána Hirschmenzela, z jeho » Kroniky o Starém a Novém Velehradě « (str. 23).
Podle tohoto starého ústního podání byly na Velehradě (Staré Město) v Rostislavově době tyto chrámy: Rostislavem založená basilika Panny Marie, později povýšená na katedrální a metropolitní - chrám sv. Petra a Pavla - sv. Klimenta, papeže a mučedníka - sv. Marie Magdaleny - sv. Jana Křtitele. Tento poslední je dodnes skutečně v lesíčku blízko kláštera, a to také byl ten, který dal kdysi na počátku markrabí Vladislav cisterciákům (str. 212 a 220). Rostislav umožnil celé dílo soluňských bratří, proto on je pro Moravu a tak pro všechny Slovany » dobročinný zakladatel a usměr-ňovatel celého křesťanství, čili náboženského života: institutor et rector totius Christianitatis seu Religionis benignus« (str. 213).
Cisterciáci nebyli proti cyrilometodějské myšlence (naše poznámka: jak tvrdil bez podkladu např. František Přikryl (105). Je to vidět už i z toho, že cisterciácký kostel má zasvěcení »Panny Marie nanebevzaté a sv. Cyrila a Metoděje «, pří čemž mariánské zasvěcení bylo pro cisterciácké chrámy povinné (str. 212). Mimoto byly v cisterciáckém chrámě také boční kaple sv. Cyrila a Metoděje a sv. Václava, a r. 1700 též kaple sv. Klimenta, což je jasný důkaz cyrilometodějské a svatoklimentské úcty (str. 220-1). Bylo by ovšem nutné zjistit, zdali tam byly hned na počátku.
Že i zakladatel cisterciáckého Velehradu, markrabí Vladislav, zvaný » Zbožný «, byl vynikajícím ctitelem sv. Cyrila a Metoděje, je podle Stře-dovského známá věc. Ano, právě pro svou neutuchající vděčnost, a vůbec pro vděčnost celého moravského lidu vůči svatým apoštolům Slovanů, postavil v královském velehradském městě klášter s kostelem zasvěcený Panně Marii a sv. Cyrilu a Metodějovi. Tyto posvátné stavby svěřil členům cisterciáckého řádu proto, aby zde na tomto místě zpívali bez přestání Bohu chválu v jeho svatých za obrácení moravského národa (str. 437-8). Podobně se dívali na Velehrad i Přemysl Otakar II. a tehdejší pražští i olomoučtí biskupové (str. 439).
                                                                                               • • •
Důležitou poznámku má Středovský také o ostatcích sv. Klimenta. Nalezení kostí sv. Klimenta Cyrilem a Metodějem na Krymu se klade do r. 861. Tehdejší soudobý záznam o nálezu se nazývá »Řeč na přenesení ostatků sv. Klimenta neboli legenda chersonská «, a napsal ji úchvatně sám Cyril. (106)

(105) Sv. Kliment u Osvětiman.
(106) Uveřejnil JOSEF VAŠICA, Literární památky epochy velkomoravské (863-885), Praha 1966, str. 139-147.

Vašica upozorňuje na velikou obtížnost čtení. Avšak Středovský už r. 171 o udává její obsah věrně (str. 96-99). Svatí bratři donesli ostatky na Moravu (str. 209-10). Byl to jejich nejdražší poklad, velekněžský vzor, nebeská ochrana, pevné vyznání víry v jednotu církve pod jednou hlavou. Avšak - uprostřed jejich požehnané práce na Moravě - naráz se objevil na obzoru blesk války, který naplnil Cyrilovo srdce úzkostlivým neklidem:

Cyrilovy obavy se bohužel splnily, a tak Středovský pokračuje:

Středovský má na mysli rok 864. Opíral se zde asi o Fuldské letopisy, kde se k roku 864 píše: » Král Ludvík vytáhl v měsíci srpnu s velkým vojskem za Dunaj a oblehl Rostislava v jakémsi městě, které se v řeči onoho národa nazývá Dovina. Ten však, když se neodvažoval střetnout se s královými vojsky a když viděl, že nemá, kudy by unikl, v tísni byl nucen dát taková rukojmí a v takovém počtu, jak přikázal král. Nadto ještě stvrdil přísahou, že s veškerými svými velmoži bude po všechny dny králi zachovávat věrnost, třebaže ji nikterak nezachoval «. Jde o Ludvíka Němce. U jména « Dovina « je vsuvka » puella «, česky » dívka «, takže šlo o » Děvín «. Ludvíkovo tažení bylo asi i z popudu německých biskupů, a to jako odezva na to, že Rostislav povolal z Cařihradu Konstantina a Metoděje, a vůbec se zaměřoval na Východ. Tažení se uskutečnilo krátce po příchodu soluňských bratří, a Konstantin věděl, zeje zaměřeno proti nim, proto ukryl Klimentovy ostatky. Úmysl, udělat z Moravy » Slovanskou Marku «, však se Ludvíkovi nezdařil. (108)
Středovský dále píše, že podle lidového podání přinesl sv. Cyril Klimentovy ostatky na chřibskou horu z Velehradu - Starého Města, a že i tam byl chrám sv. Klimenta (str. 212, 292). Toto ústní podání je ve Starém Městě živé dodnes, 250 let po Středovském. Vykopávkový výzkum potvrzuje možnost jeho pravdivosti. Dr. Vilém Hrubý by kladl kostel sv. Klimenta do trati » Zerzavica «, kde r. 1935 bylo objeveno rozsáhlé sídliště ze střední doby hradištní (9. století) a nahromadělina pískovcových, namnoze opracovaných kamenů, mezi nimi i veliký úlomek ostění. (109)
Zdali na horu sv. Klimenta přenesl Cyril také své moravské žáky, o tom se Středovský nezmiňuje. Činí to buďto proto, že je tam Cyril nepřevedl, anebo mu bylo samozřejmé, zeje tam umístil také. Hned po ostatcích sv. Klimenta měl Cyril jistě na srdci budoucnost svého díla na Moravě, a tedy své žáky, svůj druhý nejdražší poklad. Tyto své žáky a jejich učitele jistě

(107) LIVIUS, Decad. I, lib. 7. - Při této zprávě se Středovský odvolává též na Pěšinu, Mars Morav. I, c. 5, str. 151.
(108) MMFH, I, 98; Tamtéž str. 75 (Letopisy Bertinské k r. 864); CDB, I, 10 (list Mkuláše I).
(109) VILÉM HRUBÝ, Staré Město- Velkomoravský Velehrad, ČSAV Praha 1965, str. 180-182.

neumísťoval na lukách a v lesích, nýbrž ve vhodných budovách, (no) Dořešení této otázky však nám může umožnit především další soustavný vy-kopávkový výzkum u svatyně sv. Klimenta. Byla-li škola v Cechách na Budči, tím nutněji musela být i na Moravě.
Třebaže Středovský mluví pouze o stavbě kostela, můžeme se klidně domnívat, že tam byl také nějaký klášter. Cyril totiž nemohl nechat svůj nejdražší poklad bez ochrany, a tu svěřil zřejmě svým nejvěrnějším druhům, kteří byli mniši a nemohli žít bez kláštera. Tím spíše, shromáždil-li tam Cyril i své žáky.
Dnes je velmi těžké zjistit, do jaké míry měl Středovský svá tvrzení jenom z ústního lidového podání či přímo z původních písemných pramenů. Velmi důležité svědectví stran velkomoravského období nám zde může podat vyko-pávkový výzkum a Dr. Vilém Hrubý napsal: »Diskuse o problematice tohoto místa, přihlížející jak k tamní topické situaci (poloha, umístění, okolí) a k archeologickým poznatkům, tak k historickým poměrům dané doby, přivede nás na sám práh souhlasu s podstatnými údaji celé místní tradice ... « -» Všechny dosavadní archeologické nálezy ukazují, že hradisko bylo vybudováno teprve Slovany, a to někdy v polovině 9. století... « (ni)
Vykopávkami se už také zjistilo, že kaple sv. Klimenta nestála nikdy sama. Vine se kolem ní trojnásobný věnec opevnění (příkopy a valy), viditelný dodnes. Zjistit přesně a bezpečně původní vlastní poslání tohoto místa je dnes velmi těžkou úlohou. Na obchodní a výrobní, vojenské, kmenové nebo oblastní ústředí je hradisko příliš malé a odlehlé. Poměrně malé by bylo i na útočiště, aspoň v 9. století, a nadto má trvale udržovanou svatyni a nese stopy trvalého osídlení, kdežto útočiště se užívalo pouze příležitostně. Zbývá proto opravdu už jen možnost, že bylo vybudováno pro nějaké zvláštní církevní účely - říká dr. Hrubý - zvláště když uvážíme, že vznikalo v období upevňování křesťanské ideologie. Mimořádnost tohoto místa je potvrzena i údivem generálního vikáře Mikuláše, že kaple sv. Klimenta nepatřila r. 1358, ani dříve, do hranic a pravomoci žádného farního kostela (naše č. 2).
Proto Vilém Hrubý usuzuje: » Hradisku tedy vtiskuje (ovšem kromě popsané už celkové situace) zvláštní charakter právě existence tohoto kostela. A přitom se zdá při celkem neveliké hustotě tamního osídlení, které tvořilo jen malou obec, že chrám nebyl ani tak určen pro tuto opevněnou osadu, jako spíše že opevnění, v podstatě vytvářející soustředné kruhy, bylo zřízeno k ochraně svatyně, takže se tu vytvořil jakýsi ranně křesťanský posvátný okrsek - temenos. Připomeneme-li v této souvislosti ještě skutečnost, že v oné

(110) VINCENC BEANDL, Poloha starého Velehradu, 1862, str. 33. - První staroslovanská legenda o sv. Václavu, hl. 1 (Na úsvitu křesťanství, ELK Praha 1942, str. 69).
(111) VILÉM HRUBÝ, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětíman, str. 53.

době byla stavba kostela sama o sobě významnou událostí, která se nemohla uskutečnit bez souhlasu knížete, je to dalším náznakem hlubšího a širšího významu tohoto místa. Pro hrstku tamních obyvatel by nebyl budován misijní chrám, spíše tam mohl být neveliký počet lidí usazen ve službě božího domu. «
» Ukazuje-li přitom zasvěcení tohoto chrámu na spojení se soluňskými bratry, nezdá se tradice zaznamenaná J. Středovským nemožná ... « (uv. pr., str. 54).
Nejistotu mohl mít sv. Cyril za války jedině o osudu blízkého ústředního velkoměsta Veligradu, kde asi Klimentovy ostatky byly dosud uloženy, a odtud je proto skryl ve chřibských horách. Soluňští bratři žili jako mniši na maloasijském Olympu, kde se nořili horlivě do modlitby a posvátných knih (ŽM 3). Láska k této hoře byla v Metodějovi žhavá ještě před Cyrilovou smrtí v Římě r. 869: Tehdy - » když Filosof odcházel na Boží soud, řekl svému bratru Metodějovi: » Hle, bratře, my dva jsme byli jedno soupřeží a táhli jsme jednu brázdu, ale já padám na líše a skončil jsem svůj den. Ty však miluješ horu velice - nu ale kvůli Hoře nemůžeš opustit své učení. Vždyť čím můžeš být spíše spasen?« (ŽM, 7). Hora sv. Klimenta mohla být vybudována jako malá náhrada místo milovaného kláštera Polychronu na Olympu. Snad je to pouhá náhoda, že celkový pohled na svatokliment-skou horu se silnice Osvětimany-Vřesovice je velmi podobný pohledu na maloasijský Olymp s Polychronem. Anebo snad tato jemná srdce si vybrala toto místo záměrně?
Pro jsoucnost mnišského života u nás v Cyrilově době máme Kosmovo svědectví: » Roku od narození Páně 894... Svatopluk král moravský -jak též se všeobecně vypravuje - zmizel uprostřed svého vojska a nikdy se již neobjevil. Pravda však je, že přišel sám k sobě... za temna půlnočního nikým nepozorován sedl na koně, projel svým táborem a uchýlil se na jedno místo, na stráni hory Zoboru, kde kdysi s jeho podporou a pomocí tři poustevníci ve velikém a nepřístupném lese vystavěli kostel. Když tam dojel, na skrytém místě v tom lese zabil koně a svůj meč zahrabal do země. Na úsvitě přišel k poustevníkům a oni nepoznali, kdo je. I byl po mnišsku oholen a oblečen v poustevnické roucho. A pokud žil, zůstal nepoznán, teprve když již chápal, že se blíží smrt, prozradil mnichům, kdo je a hned potom umřel. « (112)
Protože Svatopluk strávil velkou část svého života v Nitře, napřed jako údělný kníže, ale později i jako král, jde zřejmě o Zobor u Nitry.

(112) Kosinová kronika česká, I, 14. Praha 1929, Melantrich, přeložil Karel Hrdina. - MMFH, I, str. 200-203. - Zprávu zachytil i tzv. Dalimil, 23-24 (MMFH I, str. 273-6).

A tak můžeme klidně uzavírat s Vilémem Hrubým: » Řada skutečností, náznaků a domněnek nás tedy vede k tomu, abychom hledali na svatokli-mentském hradisku u Osvětiman jednu z významných stanic cyrilometodějské činnosti... lid zblízka i z okolí zřejmě nepřestával svatoklimentský kostel aspoň příležitostně navštěvovat - hora sv. Klimcnta se stávala poutním místem, na jehož tradici navazují cílevědomě augustiniáni... « (113)
Pokud jde o stavební zásahy u kaple sv. Klimenta, podle archeologického výzkumu by výraznější z nich mohly jít asi v tomto sledu:
1) V 9. století - vybudování, anebo podstatné úpravy, byla-li už předtím na hoře tvrz.
2) Asi c 11. století - oživení po velkomoravské zkáze, když v břeti-slavské době šla naší vlastí mohutná vlna nové úcty ke sv. Klimentu a obrození slovanského mnišství sv. Prokopem.
3) Ve 14. století - obnovení v gotickém slohu za brněnských augustiniánů, o čemž máme již písemné doklady.
Tyto zásahy se dají vyvodit jednak rozborem zdiva, jednak slohovou rozmanitostí jednotlivých nalezených stavebních zlomků a materiálu. První stavební zásah představuje vznik svatyňky, patrně brzy po r. 863. O celé stavbě píše Vilém Hrubý: » Tato jednoduchá kaple, jejíž apsida je (téměř) stejně široká jako loď, kupodivu připomíná právě tímto detailem nejistý původ kostela sv. Víta ve Starém Městě. Liší se však od něho tvarem své apsidy, který tu je podle mého mínění právě nejvýraznějším znakem byzantského stavitelství, a tedy misijního díla cyrilometodějského.« (114) A právě tato kněžištní apsida je asi onou původní svatyňkou, kterou snad stavěl Cyril s Metodějem pro Klimentovy ostatky. O tom může rozhodnout především další soustavný archeologický výzkum. Apsida je uvnitř oválná, zvenčí mnohoúhelná.