Temné síly rudého Října
Matka Vladimíra Iljiče Uljanova byla nesporně pozoruhodná žena. Především proto, že dokázala projevit tolik lásky vůči svým pěti dětem. Milovala své děti tak vášnivě, až zaslepeně, že pro ně dokázala obětovat cokoli. Dokázala přehlédnout i okolnost, že nejstarší ze tří synů se pokusil zavraždit cara Alexandra III. Tak bezmezná byla její mateřská láska, že jako jediná z lidí litovala toto své nešťastné dítě a omlouvala jeho hrůzný zločin.
"Udělal to jenom z mladické nerozvážnosti", psala ve své žádosti o milost pro svého syna, adresované carovi.
Zoufalý syn před soudem řekl:
"Nežádám milost! Ničeho nelituji!" Soudní tribunál vynesl rozsudek : "Trest smrti!"
Hrozný konec syna na popravišti otřásl matkou, která zoufale přenášela své zklamání a smutek na ostatní děti. A tak Vladimír Iljič ještě po létech snil o svém nebohém bratru jako o Lermontovově "Hrdinovi naší doby". Současně však uznával, že tato cesta je neúspěšná, a že bude třeba hledat cestu jinou.
Vladimír Iljič byl tehdy poslušný hošík. V rozporu se svou krajně senzitivní povahou a náklonností ke snění, vyhověl matce, která nyní vkládala všechny své naděje právě do něho. K její radosti se rozhodl studovat praktický obor. Kde ? Na univerzitě v Kazani.
"Rád vám pomohu", slíbil Kerenskij, ředitel gymnázia ve Vladimírově rodném městečku vdově, starající se o čtyři děti. Po té hrozné události přijde celé vaší rodině vhod změna místa." Kerenskij se také přičinil o přijetí Iljiče na univerzitu v Kazani, a tak v těch "krutých" poměrech carského Ruska směl bratr atentátníka na cara studovat práva.
Iljič však brzy vyloučen pro členství v zakázaném tajném spolku a účast na demonstracích.
Jako externí student však vykonal zkoušky v Petrohradě. Vzápětí získal vytoužený akademický titul doktora práv. A to nebylo všecko. Objevila se také skvělá příležitost ke kariéře ve zvoleném oboru. Nejprve se jí chytil a otevřel si advokátní praxi v Samaře. Netrvalo však dlouho a bylo po nadšení.
Proč?
Částečně proto, že od poznání velkolepého a úchvatného Petrohradu, měl rázem mnohem větší ambice. Dílem proto, že mu poctivá každodenní práce v zapadlé díře, jakou se mu teď zdála Samara, připadala nutná a ubíjející.
Státní úřady vyšly snaživému chlapci vstříc.
Poskytujeme Vám všechna povolení a výhody, plynoucí z Vaší akademické hodnosti, stálo v bumážce, kterou mu vyhotovil místní úřad. Směl tedy působit jako právník také jinde.
Iljičovi se však do úmorné všední práce příliš nechtělo, ať už to byla zapadlá díra Samara nebo Moskva. Hledal únik od pracného živobytí v podsvětí. Co přitom sledoval? Dokládá to jeho názor a postoj při hladomoru, který vypukl v Povolží r.1892. Tehdy rolníci prchali do měst, kde prosili o obživu. Samarská církev a dobročinné spolky organizovaly výbory pro pomoc hladovějícím. Vladimír Iljič Uljanov rozhodně odmítl jakoukoli pomoc s odůvodněním:
"Hladomor je nositelem pokroku. Tím, že ničí hospodářskou základu rolníků, nutí rolnické obyvatelstvo, aby hledalo záchranu ve městech. Tak vzniká proletariát."
Na podzim 1893 přesídlil Iljič do Petrohradu.
"A tam se mi můj Vláďa nadobro ztratil", vzdychla Iljičova matka po létech. I když se s ním totiž ještě setkala, už to nebyl ten poslušný hošík, ale spíše - jak říkávala "bludlivyj syn". Její ženský instinkt ji neklamal. Vladimír Iljič se vrhl do víru velkoměsta. Táhlo ho to dvěma směry - jedním nahoru a druhým dolů. Všechno se s ním prudce roztočilo, až se mu obrysy věcí rozmazaly před očima a místo okolních hlasů mu zněl v uších jen temný hukot překotně plynoucích událostí.

V Petrohradě se Vladimír Iljič se nešťastně zamiloval do krásné Inessy Armandové. Inessa se pro peníze vdala za syna bohatého obchodníka. V běžném životě uskutečňovala zásadu volné lásky podle Rousseaua. Proto ani její poměr k Iljičovi neměl dlouhého trvání. Často vystupovala pod jinými jmény, Lena, aj.
Její způsob života ji posléze přivedl k tomu, že jí byl zakázán pobyt ve městech a byla vykázána do vyhnanství na sever za Archangelsk. Odtud se jí podařilo uniknout do ciziny. Přesto, že se v cizině setkala znovu s Leninen, stále mu unikala s ohledem na svůj způsob života ve smyslu "volné lásky", který farizejsky zdůvodňovala odvoláním se na nespravedlivé společenské poměry. Tak jeho láska nakonec zůstávala neopětována.

Bylo mu 24 let, když ho docela spolkla stoka petrohradského podsvětí. Tam se poprvé setkal s Naděždou Krupskou. Tehdy vůbec netušil, že se této osoby do smrti nezbaví.
"Děláte jako ´voríški´ (z rus. arg. zlodějíčci), a přitom se leckde povalují balíky peněz a hroudy zlata", říkal důrazně lidem z podsvětí.
"Vy myslíte v pětirublovkách, a ti z vás, kdo to dotáhli dál, ty myslí snad v tisícovkách!"
"A je to špatné?"
"Musíte se potýkat s šesti a vícemístnými číslicemi! Jinak jste příštipkáři! Z takového města, jako je Petrohrad, se přece ročně musí vyzískat nejmíň pár milionů!", bájil Vladimír Iljič.
S otevřenými ústy, ale i s nedůvěrou, která se však zvolna vytrácela, pohlíželi na toho neznámého Povolžana, tedy člověka z provincie, který se tu náhle objevil jako s nebe spadlý. Zanedlouho však vytvořili větší skupinu lidí z podsvětí.
Zatím ovládali na osm stovek darmošlapů, ochotných k nečisté "práci". Bývaly to loupeže, atentáty, únosy a vydírání, vraždy, atd. Mezi jinými vynikl bývalý dělník Boris, řečený Zinověv. V podsvětí mu přezdívali také Apfelbaum.
Společný podnik začal brzy vynášet a tak se mohl Iljič jednoho dne hrdě objevit v novém obleku s kapsami naditými storublovkami. Dívka jeho snů však zmizela. Namlouval si, že ji někdo unesl. "Jestli ji včas nenajdu a nezachráním ze spárů těch prokletých únosců, pak - ", odmlčel se.
"Co potom?"
"Pak na to doplatí celá společnost!"
"Proč?"
"Vždyť jenom vinou této zvrhlé společnosti se z nás stalo to, co je z ní teď - zaprodaná, znásilněná, unesená bytost. Potom ať vezme ďas celou Rus!! ", zařval.
"Ruská masa je tak surová, že právě proto je vhodná k proměně", tvrdila mu Krupská. "Ehm - tak se ruská masa rázem nekonečně zušlechtí - přes noc se nesmírně zhodnotí!", přizvukoval Iljič.
"To je ale pitomost!", posmíval se tomu Julius Martov, - " - A potvrdí ti to každý, kdo má všech pět pohromadě! Mluvíš, jakobys vůbec neznal Rusko!"
"Ehm, ehm", zamumlal Iljič a dumal: ´Až se to tady trochu uklidní, začnu ji hned zase hledat - a pokud ji nenaleznu - ´ a řekl hlasitě : "Ať se celý ten ruský kotel rozletí v děsivé revoluci!!"
"Zajeď se zeptat Plechanova a Axelroda do Švýcar! To jsou největší znalci ruského podsvětí", radil mu Martov, "- Uvidíš, co ti řeknou!"
"To je nápad!", zazářila Naďa, " - Ostatně budeš tam nějakou dobu schovaný a tady tě zatím přestanou hledat."
V Rusku právě sílil soustavný nápor milice a státních orgánů proti "kramole". Zasloužil se o to mladý car Alexandr III. Toužil obnovit v zemi pořádek a upevnit vládu zákona. Lví podíl na tomto jeho předsevzetí měli nepochybně příznivci "chlystu" a jiných tajných sekt. Pocházeli hlavně z vyšších kruhů a cítili se ohroženi z nejrůznějších koutů podsvětí.
Tak se stalo, že Iljič ochotně přistoupil na Martovův návrh. Na jaře se vydal na několikaměsíční cestu do Švýcarska. O peníze neměl díky organizovanému podsvětí nouzi. Tak si mohl počínat velkopansky.Tajné policii to ovšem neuniklo. Dávno sledovala nešťastného milence, aniž o tom měl sebemenší tušení.
Plechanov a Axelrod, dva ruští emigranti, skrývající se před ruskou policií jeden v Ženevě a druhý v Curychu, řekli Iljičovi : "Rusko není vhodné k revoluci.

"Půjde to", ujišťoval ho Iljič. " - předně musím říci, že nestačí je prostě jenom ústně seznámit s tím, na co přicházíme na našich schůzích. Musí se jim to napsat na letáku - anebo ještě lépe - vydávat nějaký časopis."
"K ďasu, Iljiči! Přišel jsi o rozum?! Tady nejsi ve Francii ani v Německu! Většina tady vůbec neumí číst!", namítal Martov.
"O to vůbec nejde."
"Tak o co jde?"
"Přece o to, že právě ta tupá masa je nesmírně citlivá na to, co napsané. Bumážka je pro ni svátost. Je vedlejší, že to bude číst jeden ze sta. Na tu masu to působí tím víc magicky a přitažlivěji, že je to natištěné. Tím je to pro ni nezvratná pravda!"

V krátkém čase se potvrdily Martovovy obavy. Iljič skutečně vůbec neznal Rusko. Lid Svaté Rusi zdaleka nebyl tak zatemnělý a tupý, jak mu to přisuzoval. Proto také většina letáků skončila v nějakých kamnech, aniž kdy vůbec byla někým čtena, natož veřejně předčítána. Zato na milici měly hned první letáky účinky podobné výbuchu pumy.
Sotva "sysknaja policija" zachytila první letáky - k vydání časopisu vůbec nedošlo - byl to pro úřady jasný důkaz spiknutí.
"Začněte zatýkat!", nařídil policejní ředitel.
Milice šla najisto. Dávno sledovala celé podsvětí, ale chyběl důkaz. tak se stalo, že pětadvacetiletý Iljič trávil Vánoce v "Predvaritjelke". Tak se říkalo "Domu předvaritjelnovo zaklučenija". Zrovna tak byl ve vazbě Apfelbaum a tucty dalších jejich kumpánů. Martov a jeho nejbližší zůstali venku. Jak by ne - jejich vůdce byl vězením poznamenám - a tím i zkušenější a prohnanější v konspiraci. Iljič jim posílal z vazby motáky. Psal je napřed močí, později mlékem. Iljič si poseděl ve vazbě přes rok. Během doby se však situace poněkud změnila : především počáteční přísnost dozorců ustoupila benevolenci. Z ostře sledovaného vězně se stal prominentní host. Dostal do cely psací stůl, psací potřeby a směl si psát podle libosti co chtěl. Také knihy dostal k dispozici.
Lenin totiž udal všechny spolupracovníky.
Zlostí si zarýval nehty do dlaní a skřípal zubama. Dostali ho. Potom už neváhal udat Martova, se kterým se venku tolik přátelil. Krátce a stručně jim odpovídal na otázky: kde se zdržuje? Jak vypadá? Kde jsou další komplicové? Mají zbraně? Kde ?
"Ano", věděl o nich. Plánoval přece jejich krádež z kasáren.
Pozdě si Iljič uvědomil, jak levně prodal své komplice. Málo tím získal. Dozvěděl se, kde je jeho velká láska. Jenže ve vězení mu to nebylo nic platné. Když pak zrazoval další lidi z podsvětí, počínal si už chytřeji. Vymáhal si za to vždy další a další výhody. jak se "Predvaritjelka" plnila jeho známými, těšil se víc a více z výsad ve vězení neslýchaných. Dostával nejen mléko, ale také placené dietní obědy, minerálku z lékárny, třikrát týdně balíčky sladkostí z domova, a další a další věci.
K tomu, aby lépe snášel samotu, začal přenášet své sny na papír. Snažil se zdůvodnit šílený nápad, že neušlechtilá masa, které je Rusko plné, a jež dle Axelroda a Plechanova není ani trochu způsobilá k revoluci, je vlastně velmi nestálá. Čím to?
Jakýmsi tajemným vnitřním neklidem. Tak se prý tato masa mění sama od sebe v prvky podobné olovu, síře, rtuti a v jiné prvky, tíhnoucí k revoluci.
Konečně přišel soud. Většina vůdců, Iljiče nevyjímaje, dostala po třech letech sibiřského vyhnanství. Oddechli si. Byl to mírný trest. Ostatně se nejednalo ani tak o vyhnanství, jako spíše o kolonizaci odlehlých vesnic. Političtí odsouzenci tam působili jako správci.
Kromě toho ještě jinak zakusil Lenin nebývalou benevolenci ředitele departmentu policie:
"Propouštíme vás z vězení na třídenní dovolenou."
Tak směl ještě tři dni chodit volně po Petrohradu. To byla ohromná výhoda. Znal tajné skrýše peněz a zlata z lupů a vydírání. Nabral si jich štědře a ještě dost zbylo. Peníze uložil do banky a dal si je posílat za sebou do jinak dost bohaté Minusinské oblasti. Nato odjel ještě na pár dní do Moskvy.
"Nemůžeme vám prodloužit průjezdní povolení, Vladimíre Iljiči", vtrhl do jeho snění reálný milicionář. - "Musíte ihned nastoupit cestu do Krasnojarsku, jinak bychom vás museli zatknout."
Nasedl na vlak. Odjížděl do vyhnanství - sice na vlastní útraty, či spíše na útraty podsvětí, zato ale společně se svobodnými cestujícími. Rozhodně ne v nějakých okovech či poutech, ani s hromadným transportem! To Iljič ostatně nepoznal ani na zpáteční cestě.
Ještě než se dostal do místa určení - vesnice Šušenské, uvízl na pár měsíců v Krasnojarsku. tam se oddal svému blouznění o zákonité revoluci v Rusku. . Zápisník plný těchto pošetilostí pak veřejně vyšel jako kniha těsně před koncem století. Ačkoli šlo o tisícový náklad, příliš z toho nezbohatl. Žádný vzdělaný člověk nedokázat číst takové nesmysly. On však odtud stejně žádné peníze nečekal.
Iljičova matka se obávala:
"Z čeho asi náš Vládíček žije na vsi? Práci tam zřejmě nenajde."
Takové starosti si však Iljič nikdy nepřipouštěl. Práci nehledal a také o ni ani nezavadil. Peníze mu chodily z Petrohradu. Navíc si zažádal o erární výpomoc. Stát mu poskytoval víc peněz, než potřeboval: 12 rublů měsíčně. Přitom ceny byly na Sibiři mnohem nižší než v Rusku. Pěkný, prostorný dům stál všeho všudy dvanáct rublů. Sobí maso a jeseter tam byly skoro zadarmo. Tak se mohl po celé tři roky bezstarostně zabýval spekulováním o revoluci, aniž přitom musel pomýšlet na existenční potíže. Pravidelnou životosprávou si tam Lenin vyléčil žaludeční potíže. Přitom stačil ještě na své náklady vydat knihu Co chtějí ruští demokraté pod pseudonymem Mikuláš Lenin.
Druhý rok zpestřila jeho vyhnanství zvláštní událost: svatba. Naďa Krupskaja si totiž při svém způsobu života v petrohradském podsvětí a s tím souvisejícími pokoutními machinacemi, dříve nebo později musela také "vykoledovat" vyhnanství. Soud jí vyměřil tříleté vyhnanství v Ufské gubernii.
Už léta si tajně myslela na Iljiče. Teď ji s ním víc než kdy dříve spojily podobné osudy a sny o revoluci. Ve jménu tohoto potrhlého nápadu užila ženské lsti:
"Jsem snoubenka Vladimíra Iljiče Uljanova. Žádám, aby mi bylo dovoleno odbývat si vyhnanství spolu se svým nastávajícím!"
Úřady jí vyhověly. Ovšem když se tam zčistajasna k Iljičově úžasu jednoho dne objevila i se svou matkou, úředníci trvali na okamžité svatbě.
"To je toho!", mávl rukou Vladimír, když mu vysvětlila , že je to jediná cesta, jak mohou pomocí matky udržet spojení se současným petrohradským podsvětím, - "Tak se vezmene."
A byla svatba.
Potom si za čtyři a půl rublu najali půlku domu i se zahradou. Matka jim hospodařila.
Vladimír tedy neměl žádné povinnosti, zaměstnání ani závazky. Ale ani jeho ženy se příliš nenamáhaly. Za půl třetího rublu měsíčně jim všechny hrubší práce v domácnosti obstarávalo podvyživená, třináctiletá Páša. Kde šlo o jejich pohodlí, a tak se neštítili ani dětské námezdní práce.
"K čemu by mi byl novinářský výdělek?", vrtěl Iljič hlavou, když mu přicházely nabídky z Petrohradu na placenou publicistickou činnost.
"Budu psát jenom o tom, co mě baví, a o čem sním."
"Piš o revoluci", podněcovala ho Naďa.
Dlouze se zamyslel a pak vyhrkl:
"Tak tedy pustíme rodné matičce Rusi žilou!" Okamžitě povýšil tento výsledek své náhodné nálady na nezvratitelný přírodní zákon.

Třicetiletý Iljič vkročil do XX. století zase jako svobodný občan. Nějaké ohledy na svou novopečenou manželku si vůbec nepřipouštěl. Ostatně musela tak jako tak zůstat ještě nějaký ten rok ve vyhnanství. Takže i v tomto směru se mu jakoby vrátila jeho dřívější svoboda.
Také Martov a další lidé z podsvětí se octli na svobodě. Setkali se v Pskově. Leninovy kroky pak vedly hlouběji po podsvětí ruských velkoměst. Především všude horečně pátral po své nešťastné lásce. Současně se také dal do práce:
"Je nutno zdokonalit síť organizovaného zločinu! hlavně zlepšit organizaci přelévání peněz do ciziny! Také se musí zvýšit dovoz zbraní! A co je hlavní - naše nová zbraň - časopis Jiskra! Ten musí proniknout do nejtemnějších koutů ruského podsvětí!"
Zanedlouho měl v patách milici: "Z ruských měst máte, Vladimíre Iljiči, povolen jedině Pskov! Ihned se tam vraťte! Jinak budete zatčen!"
"Chtěl bych odjet z Ruska pryč."
"Není námitek. Vystavíme vám pas. Musíte ale neprodleně odcestovat!"
A tak odcestoval. Nejel do neznámé ciziny ani bez zaopatření. Matka a sestra mu slíbily:
"Budeme ti posílat pravidelně peníze z důchodu po otci a z našich úspor."

Na cestě ještě měl Iljič svést tvrdý zápas s Axelrodem a Plechanovem, kteří odmítali Iljičovy návrhy. On jim však odporoval:
"Jenomže ti vaši zlodějíčkové uvažují v pětkách a někteří možná i v tisícovkách rublů -
"Hmm."
"A zatím ta masa, se kterou se zabýváme my, tam se jedná o šesti a vícemístné číslice."
"Co je to zač?"
"Docela nový druh.
"Hmm."
"Něco takového neznáte. Je v tom opravdová profesionalita! Ani stopa zbytečné lidskosti, zbytečných ohledů a citů - "
"Jak toho chcete dosáhnout?"
"Řekněme cestou ´ochrany chudých´", řekl pomalu Iljič a zatvářil se zasvěceně.
"Asi půjde o ždímání bídy chudých, o využívání jejich zoufalého stavu", mínil Axelrod.
"Proč tak drsné výrazy?", zavrtěl se Iljič a dodal: "jde nám skutečně o jejich zájmy."
"Chcete se ochránit před dýkou Zinověva a jiných hrdlořezů, ne?", ozval se Axelrod, a když viděl jejich rozpačité tváře, dodal: "A oni jsou za to nuceni dělat za vás špinavou práci - tak je to?"
"Hmm - asi to tak bude", vložil se do toho Plechanov.
"Zajišťujeme všestrannou a vzájemnou ochranu", spustil rychle Iljič, - " Jinak to dnes nejde. Žijeme v době nebezpečné pro bohaté i pro chudé. Nebudeme přece organizovat podsvětí samoúčelně. Poskytujeme ochranu i takovému milionáři, jako je třeba Sáva Morozov. My se zavazujeme chránit jeho život a majetek, a zabránit, aby někdo další nezákonně omezoval jeho svobodu a jeho majetek."
"A Morozov?"
"Může si vybrat: buď pravidelně platit nebo smrt z rukou nějakého hrdlořeza."
"A on raději platí."
"Každý raději platí.
"Jenže to není všechno. My pomáháme také chudým".
"To si dovedu představit", ozval se ironicky Axelrod. - "Už tím, že ochuzujte boháče. a chudí, kteří vám za tu ochranu nemohou zaplatit, musí vám aspoň sloužit. Občas musí pro výstrahu zabít nějakého boháče, k nimž jim zaručeně vštěpujete krajní nenávist!"
"Ploché zjednodušování!", vybuchl Iljič, -"Pomáháme chudým přece také přímo! Už tím, že donutíme zaměstnavatele platit dělníkům vyšší mzdy."
"Aha? A kolikpak jste jich takto už donutili?", šklebil se Axelrod.

Později Iljič rozhodl za Martova a ostatní své kumpány : "Raději se přesuneme ze Švýcar někam jinam. Tady by nám Plechanov s Axelrodem příliš viděli do karet."
"A co třeba Mnichov?", navrhl Zinověv.
Zanedlouho se objevili v mnichovském podsvětí.
"Dreckgenossen!", utrousil co chvíli Vladimír Iljič jedovatou slinu na adresu lidí z pruského podsvětí. Slyšel od nich pořád jenom jedno:
"Tohle nejde. To nemůžeme. Toto je příliš riskantní."
Znali totiž lépe, než kdokoli jiný schopnosti pruské tajné policie. Tak byli na každém kroku opatrní jako hadi. Ostatně také Iljič se v nitru skoro neuroticky chvěl při pomyšlení, že by mohl být odhalen. Prováděl nejrůznější krkolomné kousky, jen aby utajil cokoli o své osobě.
Přesto však pravda probleskovala už z jeho pseudonymu, jenž se ve světě stal legendou po více než jedno pokolení : LENIN Nebyla to legenda pěkná, leč ani skutečnost, která se za ní skrývala, nebyla o mnoho skvělejší. Byla zde vzrušující myšlenka vytvořit ze sebe, totiž ze zoufale neštastného člověka, z otroka vlastních vášní, z otroka pohrdající prostitutky, romantickou postavu, postavu úžasného snílka, který dodává svým iluzím o Leně jako o moderní světici zdání skutečnosti

Lenin byl svým způsobem pozoruhodný muž. Dokázal prosadit mnohdy nesprávný názor i proti nejtvrdší opozici. Jeho síla spočívala v tom, že žil jakoby bez kořenů. Cítil se podobně vykořeněn doma jako v Anglii, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku či na Capri. Přitom měl značnou inteligenci. Byl schopen stejně bystře proniknout jak do celkové problematiky světového dění, tak turecké či japonské politiky, jako dovedl odhadnout skutečné záměry německého císaře. Navíc to vše dokázal využít k posílení vlastního gangu.

V Mnichově se Lenin s Juliem Martovem a Alexandrem Potresovem zapojili do řízení všeruského periodika. Ovšem hned první pokus uchvátit tento důležitý nástroj do svých rukou a udělat z něj Jiskru podle Leninových snů narazil na ostrý odpor střízlivějších postav z podsvětí, jako byl Petr Struve. Struve s velkým rizikem opatřoval peníze. Teď se rozčiloval:
"To tak! To by se vám líbilo, abych dělal ´zlatou štěnici´! A vy si budete dělat všechno jen podle sebe!? Kdepak! Nebudu vám dělat ´kořena´!"
"Falešný Jidáši!", osopil se na něj Martov.
"Nebav se s tím volem!", šeptl mu po straně Lenin, - "Když nechce jít s námi, zbavíme se ho!"

Poté, co se o pár měsíců později vrátil Struve do Ruska, byl zatčen a deportován. Náhodou - anebo na něj někdo upozornil carskou policii? Jenže kdo? Jedno je jisté: Lenin si zvykl neponechávat nic náhodě. Každopádně po Struvově zatčení nestálo už nic v cestě k oživení činnosti Jiskry.


Nyní dbal Lenin, především na to, aby i to málo, co páchal, bylo krajně utajeno a skryto vědecké a vůbec kulturní veřejnosti. Nebylo to věru snadné. Vždyť v zájmu utajení vlastní totožnosti střídal Lenin pasy jako košile.
Kde je bral? Kupoval ukradené pasy od německých kapsářů, jindy také falešné pasy. Lenin zde vystupoval často pod jménem Frei.

"Konec kapsářství a drobné zlodějiny! Jdeme na to velkoryse! Všechny nitky z ruského podsvětí musíme držet v rukou!"
"Kdo jsou to ´my´?"
"Přece my profesionálové!"
"Zaoblačnyje mečkanije!" (z rus.plané snění), vysmál se mu Martov. Ruské podsvětí hodnotilo tyto plány podobně. Lenin ovšem sám také nahlížel, že jeho plán je holá fantazie. Proto se s oblibou neustále opakoval citát z Pisareva o důvodech snění: "Rozpor mezi snivou touhou a skutečností nepřináší žádné škody, jestliže jen snící osoba vážně věří ve svou touhu, pozorně upírá zrak na život, srovnává svá pozorování se vzdušnými zámky a vůbec poctivě pracuje nad uskutečněním své fantazie."

A opět to byla především carská ochranka, koho nejvíce zaujal tajný dovoz nebezpečného zboží do Ruska. Přítomnost Jiskry a jeho těkavé bloumání temnými uličkami Petrohradu - to ovšem znepokojilo carskou ochranku natolik, že neváhala zapojit do věci též německé agenty. Nedalo jí moc práce odhalit mnichovské hnízdo Jiskry. Pak stačilo jenom si na něj posvítit. Sotva dopadly první paprsky světla, noční můry opustily skrýš. Úprkem se hnaly pryč. Jenže ne do Švýcar, jak vždy doporučoval Plechanov, nýbrž do Anglie. Ostrovní říše jim svou odlehlostí skýtala větší volnost k temným manévrům.

Lenin byl mezi prvními, kdo dorazil do Londýna.
Martov, Potresov a Věra Zasuličová ho zastihli s Ňaďou již skoro zabydlené.

Netrvalo však dlouho a pochybné společenství se rozrostlo o další přírůstky. Na podzim se v Londýně objevil Lev Bronstein. Uprchl ze sibiřského vyhnanství.
"Opravdový mladý orlík!", chválilo ho v dopisech samarské podsvětí. Ještě víc ho v očích Lenina vyznamenávalo to, že dokázal přetrhat svazky s tím, co mu bylo nejbližší: manželku se dvěma dětmi. Založil totiž na Sibiři rodinu. Když se ukázala příležitost útěku k ruským gangsterům v cizině, jednoduše opustil rodinu.
Tak se v evropském podsvětí vyhraňovaly dva ruské gangy: jeden vedl Axelrod, Martov a Potresov, druhý v čele s Leninem. Ten si zase jednou našel cestu k Plechanovovi. Znovu se tvářil jako jeho dávný přítel.

Zahraniční působení bosů ruského podsvětí bylo podporováno vydatnými injekcemi od jistých osob z ciziny i z Ruska. Ovšem valná část těchto pramenů byla jen zástěrkou pro příjmy z loupeží. Nicméně tu ale byl třeba takový milionářský průmyslník jménem Sava Morozov. Nejenže byl svolný věnovat miliónové obnosy na podporu teroru, ale dokonce přispíval i vysokým pojištěným kapitálem, a to vše odkázal i pro případ svého úmrtí ve prospěch gangu. Část z těchto peněz šla na konto Plechanova, část na konto Leninovo. Tak byl Bronstein alias Pero alias Trockij finančně závislý na Leninovi. Zejména od té doby, co se podruhé oženil.
Když došlo ke vzpouře na křižníku Potěmkin, hned se rozletěla do světa zpráva: "...petrohradští dělníci s ikonami a obrazy cara, vedení popem Gaponem, vykročili k Zimnímu paláci předat carovi Petici se svými požadavky. Policie zahájila palbu do zástupů a usmrtila..."
"Kdo je to ten Gapon?", divil se Lenin, - "V životě jsem o něm neslyšel."
Lenin spěchal do Ruska.

"Nikam! Na žádnou protestní schůzi nechoďte! Ani k volbám! " rozkazoval kategoricky ryšavý skřet, který se z noční tmy pojednou vynořil na schůzi zástupců moskevských dělníků.
"Chopte se raději zbraní! Čekají na vás!"
"Kde?"
"V carském arzenálu! Neváhejte!"
Mnozí nedokázali té sugesci odolat. Zaslepeně ho poslouchali. zvláště když byl přístup ke zbraním celkem snadný. Některé hlídky u skladiště s nimi totiž sympatizovaly. Druhý den stálo přes dva tisíce dělníků v ulicích. Stáli tam ve zbrani.
Ač někteří vojáci zpočátku pohlíželi s dávkou sympatií na jednání vzbouřenců, nyní se proti nim zatvrdili. Jak by ne. Podráždila je ta zákeřná rána, k níž Lenin pohnul masy - totiž aby ovládly důležité strategické pozice: telegraf, nádraží, komunikační uzel okolo Presny. Zejména kozáky to rozzuřilo. S jejich pomocí velitel moskevské posádky rychle krvavě potlačil povstání.
Ryšavého provokatéra pohltila noc právě tak rychle, jako se z ní před nedávnem vynořil.

Vůdcové ruského podsvětí se zatím scházeli hned ve Stockholmu, hned zase v Londýně, a jejich názor byl stále jednoznačnější: V Rusku se příliš horká půda. Zahajujeme ´peredyšku´! Všichni členové gangu musí zalehnout! Vylezeme, až se milice uklidní!
Ačkoli Lenin tolik zdůrazňoval potřebu zavedení železné kázně v podsvětí, sám se rozhodnutím vůdců, ba i sebe samého řídil jedině tehdy, když se mu to hodilo do krámu. A nyní byl jeho názor na celou věc poněkud zmatený.
Pokud šlo o jeho vlastní přímou účast na organizovaném zločinu v Rusku, tak byl pro ´peredyšku´ : usadil se ve Finsku. Zanedlouho se Lenin chlubil v podsvětí kořistí 341 tisíc rublů, pocházející z loupeže poštovního vlaku v Tbilisi vedené Kobou, tak, jakoby ji uchvátil přímo on sám. Příliš sympatií tím ovšem nezískal: "Zbytečnost! Copak jsme se nerozhodli pro ´peredyšku´?"
Lenin už mlčel. Zato Martov se holedbal:
"Získali jsme mnohem víc peněz, a snáze!"
"Jak?"
"Máme úvěr u jedné anglické banky. Taky máme půjčku od amerického bankovního domu Kuhn-Loeb and Company. Její ředitel Schiff je nám obzvlášť nakloněn. Slušné peníze dostáváme také z Německa, ovšem s tím, že tam později na revanš podpálíme z Ruska revoluční reakci. Konečně se i z Londýny valí do Ruska proud peněz obětem protižidovských pogromů! Peníze ovšem uváznou v naší kapse, chachacháá!"

Poslední dobou hledal přesvědčivé důvody, jimiž by dodal organizovanému zločinu patinu profesionality či zdání vědeckosti. V zásadě se však musel obracet k temnému mysticismu. Při rozvoji fyziky, chemie a jiných věd to ovšem nebylo snadné. Octl se v dvojím ohni: z jedné strany tlačilo nové vědecké poznání - objev atomu, elektron, radioaktivita. Z druhé strany vystupovali ti, kdo tvrdili :
"Vida! věda odhaluje, že se hmota mění v energii. Hmota mizí! Základy naší revoluční vědy - změny prvků v prvky jiné pozbývají svou materiální oporu!"
"Vranje! Jerundy! Boltovnjá!", ušklíbal se Lenin nad výsledky vědeckého poznání, vyvracející platnost astrologie, mysticismu a jiných pověr. U Wundta shledával samý "nepotřebný balast školometské učenosti."
"Fófan!", nadával na významného fyzika. Světoznámého chemika hanobil zase označením "Životína!" Na adresu vědců a ostatních, kdo se obávali ztráty hmoty jako nezbytné pro revoluci, řekl:
"Blázni! Příroda je nekonečná!Elektron je právě tak nevyčerpatelný jako atom. Nebezpečí zániku hmoty, o níž se opírá naše učení, vůbec nehrozí!"
"Nesouhlasím!", vrtěl hlavou spisovatel Gorkij, jehož Lenin vyhledal na Capri.
"Já taky nesouhlasím", připojil se k němu literární kritik Lunačarskij.
Romanopisec vysvětloval : "Jde přece také o to, nalézt ve vědeckých objevech důkaz potvrzující existenci Boha. Tak je třeba posilovat v lidstvu to, co mu dneska nejvíc chybí - víru."
"Ehm, ehm, kýval hlavou Lenin a tvářil se chápavě. Ve skutečnosti se mu každý takový nápad bolestně zadíral do mysli. Na jazyk se mu draly nadávky : "Durák! Bolván! Olúch!"
Tentokrát je však s hořkostí polykal. Kde se najednou vzaly takové ohledy a tolerance u člověka, který pohrdal největšími vědeckými autoritami? Bylo to prosté. Peníze z tifliské loupeže se rozkutálely. Ty částky, které gang získával různými pochybnými půjčkami, šly přímo k bosům ruského podsvětí v Londýně a jinde. Byl tedy omezen na podporu manželky onoho romanopisce, půvabné herečky a jejího přítele zpěváka Šaljapina. Proto Leninovy výpady vůči nim nemohly být příliš hrubé a neomalené. Ke všemu nemohly být ani dost adresné, ale spíše jen všeobecné :
"Náboženství je duchovní kořalka!", drmolil Lenin.
I tak ovšem kultivovaná společnost na Capri odmítala jeho výpady: "Házíte všechno do jednoho pytle! Pravé náboženství s pověrami. To, co kritizujete, je náboženství v jeho úpadkových formách. Kritizujete to, co vyznávají pověrčivé měšťácké paničky, které chodí na spiritistické seance. Kritizujete ho bez znalosti samého náboženství. A přece si dovolujete své závěry zobecňovat!"
Lenin jim odpovídal: "Prosím. Uznávám, že neznám celé náboženství. Přesto však o něm něco vím. A tam, kde moje znalost končí, tam se vlastně setkává s neznalostí. Já to uznávám a tak oba protiklady - znalost s neznalostí samovolně vytvářejí vyšší, dokonalejší poznání!"
Nemohl lépe vyjádřit svůj způsob myšlení. Jeho myšlení soustavně ulpívalo na povrchu věcí. Zatvrzele se bránilo proniknout do hloubky. Kdekoli narazil na svou neznalost, pohodlně doplnil vlastní znalost prostým uznáním své další neznalosti. Celý ten úkon opatřil nálepkou vyšší forma poznání.
Bylo to mrazivého únorového jitra roku 1917, když ve východní metropoli uvázlo zásobování potravinami. Znenadání vyvstalo pro mnoho obyvatel metropole, žijících na dosti slušné úrovni, nebezpečí hladu.
"Nemáme chléb! Nedovezli!", ozývalo se v obchodech.
Toho dne se stalo, že ženy nemohly dát dětem čerstvý chléb. Když se opakovalo druhý den, některé to nevydržely a vyšly do ulic. Pobíhaly po nich a hystericky ječely:
"Chleba! Není chléb!! Co budeme jíst?!"
Tou dobou se některým továrnám nedostávalo uhlí. Proto stály - samozřejmě k nelibosti dělníků, kteří tím přicházeli o výdělek. Většinou jim ani za mák nezáleželo na tom, že zaměstnavatel má v těch mizerných válečných dobách problémy se surovinami či s palivem nebo s odbytem výrobků. Toulali se mrazivými ulicemi a tu a tam si přihýbali vodky z láhve.
"Cože?! Není chléb?!", opakovali přitupěle, co zaslechli od rozčilených žen, - "Svinstvo!", nadávali, ale spíše jen z nudy a přecitlivělosti, než ze skutečného dlouhodobého nedostatku. Rozčilující se dělníci podpořili ženy v jejich protestu.
"Zasáhněte proti té lůze!", nařídila carevna, sotva k ní pronikla zpráva o neklidných houfech v ulicích a případech rabování obchodů.
"Nemáme dost lidí u milice", vysvětloval ministr vnitra.
"Povolejte vojsko!"
"To by moc nepomohlo", namítl velitel milicí.
"Proč?!"
"Vycvičené vojsko je na frontě. tady máme akorát záložníky z venkova - samí mužici. Většinou špatně disciplinovaní."
"Takže je lepší nechat lůzu rabovat další obchody?!"
Ministr vnitra i velitel milicí mlčeli.
"Splňte rozkaz! Zasáhněte!"
"Správně", souhlasil ministr.
"Provedu!" , vyrazil ze sebe velitel milice.
Jeho obavy se však vzápětí potvrdily. V hlášení se objevilo:
"Vojáci odmítli rozehnat demonstraci."
"Rozežeňte demonstraci! třeba i střelbou!!"
Jenom závoj noci skryl děsivé a otřesné scény, které následovaly po krvavém zásahu. Ještě hrozivěji ukázal Petrohrad svou tvář následujícího rána. V ulicích zmateně těkaly zástupy dělníků. Duchovenstvu se naštěstí podařilo podchytit část demonstrantů a usměrnit jejich vystoupení. Ti pak pokojně demonstrovali s heslem:
                                      P R Y Č    S E    S A M O D Ě R Ž A V Í M !!
Tato ukázněná hrstka se bohužel ztrácela ve vlnící se mase rozčilujících se dělníků, bezcílně bloumajících ulicemi. Štvavé výstupy provokatérů vcelku nakláněly masy blíže k demonstrujícím ženám, protože zásobování pořád ještě vázlo. Zdánlivě je sbližovala společná přecitlivělost a rozjitřená popudlivost z hladu a zimy, tlumených vodkou.
"Za to můžou ti nahoře!!", zlobili se společně na úřady.
Většina demonstrujících vůbec netušila, že vláda udělala opatření hned, jak se vyskytly první výpadky v zásobování. Nikdo z nich nemohl vědět, že vlaky se zásobami čekají už na předměstí. Tam však jejich příjezdu bránili zmatení železničáři. Mysleli to snad dobře, protože jim provokatéři namluvili:
"Nepřistavujte vlaky! Přivážejí oddíly k zásahu proti demonstrantům! Zabraňte jejich příjezdu do města!"
Pojednou se však bleskově rozšířila v zástupech jiná zvěst: Pavlovský pluk se vzbouřil !! Přesněji šlo o jednu rotu tohoto pluku. Byli to "Molokokosi". (z rus.bažanti) Mnozí z nich se poprvé účastnili ostrého boje při střelbě proti demonstrantům a utrpěli šok. Po návratu do kasáren následovala jejich vzpoura. Zpráva se však v obraznosti davů rozšířila zveličeně a dodala jim kuráže. Hladové demonstrace se pak zvrhly v násilné akce agresivních davů.
"Přidejme se ke vzpouře!", podněcoval téhož dne večer nižší důstojník gardového Volyňského pluku ostatní důstojníky.
"Kdepak! To zavání velezradou! Je přece válka!"
Když však druhý den dostali Volyňci rozkaz: "Palte!", obrátili své zbraně a zastřelili svého velitele. Velení se ujal přičinlivý rotmistr: "Seřadit! Pochodovat zpět do kasáren!"
Tak se vydalo několik rot ke kasárnám. Tam rotmistr vyzval ostatní gardové pluky: "Pojďte s námi!"
Vojáci se přidali. Vylomili dveře arzenálu, nabrali zbraně a střelivo a vyrazili do ulic. Tam se přidali k demonstrantům.
Doposud k nim nemluvil nikdo z petrohradského podsvětí. Prostě jen odmítli střílet do civilistů, kteří už třetí den hladověli. Agresivní ozbrojený dav se už nedal uklidnit potrestáním odpovědných osob v úřadech, ba ani záměnou osob ve vládě. Valil se širokým proudem a strhával všechny hráze, chránící staré samoděržaví. Situace byla nepřehledná.
V Tauridském paláci se narychlo sešla vláda. Ukázalo se, že vůdcové podsvětí zde mají docela nepatrnou menšinu.
Než se car a velitelé vojska zmohli na stažení jednotek z fronty a dobytí hlavního města, vypukly nepokoje v Moskvě. Nato vojsko řízené novou vládou ovládlo situaci v Moskvě. Uvěznilo velitele vojenské posádky a osvobodilo vězně. Mezi propuštěnci byl i prohnaný recidivista Felix Dzeržinskij.
Ve zvířených kalných vodách se rozhodlo zalovit i podsvětí. Jeho krysy začaly hned vylézat ze sklepů, kanálů a jiných skrýší.
"Musíme jednat obezřetně a rozhodně!", usnesla se moskevská vláda, - "Předně musíme zvolit výkonný výbor!"
Sotva proběhla volba, v níž spodina jako obvykle získala nepatrné množství hlasů, takže se ocitla v závěsu na jiných, hned se postavila zády k nové moci, ustavené svobodnou volbou a vykřikovala:
"Podvod ! Lež !!"
Když se živly z podsvětí vyřvaly, uraženě odešly, aby v nějakém zastrčeném "pritónu" kuly pikle a organizovaly pomstu. "Co je nám po tom, že se car zřekl trůnu! Kašlem na Prozatímní vládu! Dokud nejsme u vesla my, tak nás nic nezajímá!", vyřvával opilý Kalinin.
Poměry se uklidňovaly. Zásobování metropole bylo obnoveno a horké hlavy vychladly. Pravoslavní duchovní radostně kázali: "Dosáhli jsme cíle! Samoděržaví padlo! Církev je osvobozena od státní nadvlády!"
Přibližně tehdy zasáhla zpráva v Neue Zürcher Zeitung o převratných událostech v Rusku mezi jinými ruskými emigranty v cizině také Lenina.
Toho památného dne se ruští emigranti v Curychu sešli v hostinci "Zum Jakobsbrunnen", nad kterou bydlel Lenin. A pila se vodka...
Od té doby byl Lenin stále zaujat myšlenkou praktické revoluce. I ze spaní vykřikoval a mumlal: "Revo - luce - "
Naďa Krupská po něm jen udiveně pokukovala.
"Co koukáš tak hloupě?! Doma se mi nabízí trůn!", pronášel Lenin s vytřeštěnýma očima, sotva si přečetl noviny, kde stálo:
"Prozatímní vláda Ruska prohlásila pozemky, podniky a osobní majetek carské rodiny za státní."
"Co to meleš, Vláďo?!", chytila ho Naďa za ruku, jakoby ho chtěla přidržet v obavě, že jí snad uletí za svou hlavou do oblaků.
"Nepřeji si, aby tam znovu dosadili cara! Ten už přežil svou dobu! Celý starý svět se přežil! Co se děje doma, je sice hrozné, ale vzejde z toho něco nového - lepšího! Nastala přechodná fáze revoluce. "A po ní - " odmlčel se, ale jenom na chvíli: - "pak bude zlatý věk! Věk bohatství! Věk blahobytu! Ano - dnešek potřebuje jedince, který dohlédne na to, aby se vyvolaní duchové mrtvých myslitelů ztělesnili v mase dosud neušlechtilé!! V tomto svém novém zrození musí přivést masu až do zlatého věku - do komunismu!"
"Kdy to bude?", zeptala se, ale nedočkala se odpovědi.
Jeho výklad nazvaný "Dubnové teze" o cíli světové revoluce zlata v Rusku vždy připomínal zápisky Gogolova hrdiny Propriščina, jenž nadepsal jednu stránku svého deníku tímto datovým určením:
"Den si nepamatuji. Měsíc rovněž ne. Bylo to čert ví kdy."
Také Lenin podával své zásady revoluce vně času - jako abstraktní vzorce. Říkával: "Jestliže mé vzorce odporují skutečnosti, dopadne to zle, ale nikoli se vzorci,nýbrž s věcmi."
Jedním si však byl naprosto jist: "Do té doby, než nastane vrcholná, zlatá fáze revoluce mas, musí probíhat co nejpřísnější kontrola těchto mas, a jejich soustavné drcení a rozemílání.

"Musím se dostat za každou cenu do Ruska!"
"A co Švýcar? Ten socialista Platten? Nemohl by pomoci?"
Odbyl ji pohrdavě, a dodal znechuceně: "Takového žádat o pomoc? Nikdy!"
Ještě mu však slova neuschla na rtech, oblékal se odcházel.
"Kam jdeš?"
"Podívám se za Švýcarem! Má po čertech užitečné známosti!"
Překvapeně vzhlédla, ale neřekla nic. Příliš dobře už znala ty náhlé kotrmelce v Iljičových názorech, pocitech, postojích a chování. Beztoho by ji byl stroze odbyl. Nesnesl, když vycházelo najevo, že někdo přišel na něco dřív než on. Kdykoli někdo něco namítal, Lenin se tvářil velmi soustředěně a stále jen opakoval: "Ehm, ehm - ehm, ehm", a kýval přitom hlavou.
Pouze pozorný divák si mohl všimnout neklidu jeho očí, těkajících z místa na místo. nakonec obvykle řekl: "Nemáte pravdu! Ani v nejmenším!"
Leckdy však vzápětí začal jinými slovy opakovat právě to, co zavrhl u druhých. velmi ho rozčílili ti, kdo se odvážili namítnout: "Ano - ale vždyť zrovna to jsme přece říkali my!"
Švýcar vskutku osvědčil špinavé známosti v podsvětí. Jeho prsty sahaly dál, než do kapes místních zbohatlíků, dokonce až do berlínského podsvětí, a to si zase podávalo ruku s německými
agenty a tajnou policií.
Tentokrát se ale tužil. Dostal za to jaksepatří zaplaceno z obou stran: od Lenina, Zinověva a jiných, kteří se kolem nich najednou shlukli, když se jednalo o možnosti návratu domů; a také od agentů na německém konzulátu v Bernu. Ani Lenin nepřišel zkrátka. - svazky stomarkovek se vydaly na pouť z říšské banky do jeho kufru - něco přes švýcarskou banku, a pak ještě víc přes švédskou.
Lenin hořel nadšením z úchvatných perspektiv, jaké se mu rázem otevíraly. Rozmáchnutými gesty plánoval revoluci v nebývalém rozsahu.
V tajných kabinetech říšské politiky a diplomacie sice zprvu zavládlo neklidné větření dravce, ale později zvítězila lstivá machinace: "Nespoléháme se již pouze na frontu, nýbrž také na zákulisí. Vymůžeme si na Rusku jeho vlastními národy mír bez náhrad. Několik Leninů nás přijde levněji, než jeden den války."
Tak bylo Rusko vystaveno přílivu směsi záhadných živlů.Měly v něm podnítit příslušnou reakci. Všechno probíhalo velmi utajeně.

V nepřehledných poměrech se v Rusku objevil Lenin. Hned začal zapřahat do svých plánů lidské slabosti, jakož i vlastenectví a čest, jimiž cynicky pohrdal. Využíval svého přehledu o mezinárodní situaci. Zásadně všude vyzdvihoval ryze materiální, a tudíž smyslům prostých lidí dostupné souvislosti. Navíc měnil jako chameleon své cynické a smyslné "JÁ": tak se hned stavěl mužem, vzbuzujícím důvěru klidnou sebejistotou, hned zase zasněným poetou s romantickými vizemi, uchvacujícím nezkušené studenty. Dbal především na to, aby své postřehy ze světového dění rafinovaně využil k vlastní moci. Staral se, aby přeměnil všechna veřejná zařízení v nestvůrnou mašinérii, opírající se o podvody a intriky, a živící se krví vysávaných národů. Zatím sliboval hory doly každému, s kým přišel do styku.
"Musíme sebrat statkářům půdu!"
"A co s ní?"
"Inu, rozdáme ji mužikům!", tvrdil Lenin, kdykoli ho mohli slyšet nějací venkované.
A když se jednoho večera octl na shromáždění dělníků, sršel zase jinými nápady:
"Všechny závody se musí zestátnit! Musíme je předat dělníkům!"
Většinou však jeho plamenné výzvy zůstávaly bez účinku. Tu mu však neštastně nahrálo hrdé vystoupení ministra zahraničí. Ten stále provolával:
"Čestně splníme své závazky vůči spojencům! - Dovedeme světový požár až k jeho zdárnému uhašení!"
Byla to morální výzva, přesto s nelibostí přijímaná pyšnými obyvateli východní metropole. Byli navyklí na nějakou životní úroveň a pohodlí, o jakých se venkovským mužikům nikdy ani nesnilo a neměli ani čeho želet.

V mžiku Lenin těžil z té zpohodlnělosti a změkčilosti ruské metropole. Dokázal na pár okamžiků strhnout pozornost zdejšího podsvětí. Vzápětí toho lstivě zneužil. V květnu docílil toho, že valná hromada vůdců bosů místního podsvětí vzala v úvahu jeho sny o revoluční proměně Ruska: a co víc - přijali ho dokonce mezi sebe. Tak se tu ocitl spolu se Zinověvem, Kameněvem a Sverdlovem.
Tato hrstka spiklenců neztrácela čas. Podněcovala soustavný teror obyvatelstva velkoměsta pomocí loupeží, vražd, únosů a vydírání, atentátů, ale i docela nesmyslného vandalismu. Přitom se však žádný z nich neodvážil vylézt z podsvětí na světlo boží. Špinavou práci nechávali jiným. Snažili se zatáhnout do svých rejdů prosté a důvěřivé lidi, zvláště dělníky z továren a předměstí. Pokud se někde v noci přece jen objevili, tehdy za sebou zanechávali rozmazanou krvavou stopu. Jindy po nich hrozivě vlály kusy látky, vymáchané v kalužích krve nevinných obětí.
"Co dělají úřady?! To je pořádek! Kde je milice?!" skandovali zástupy dělníků. Provokatéři jim kradmo odpovídali:
"Nic! Jsou neschopní! Jako ta stará vláda!"
Milice se vskutku zmohla na rozehnání těchto zmatených a dezinformovaných obětí. Stále jí však unikal původce.
Policejní prefekt se hájil: "Dobře víme, kdo za tím stojí."
"Veřejně odhalit!"
Druhý den přinesly noviny palcové titulky:
                                L e n i n - p o m o c n í k p r u s k é h o k a i s r a !!
                                        LENIN DOSTÁVÁ PENÍZE Z NĚMECKA !!
                              J A K ? Pomocí Parvuse, Ganěckého a Kozlovského !!
                                    L E N I N    J E    N Ě M E C K Ý    Š P I Ó N ! ! !
Iljič byl z toho náhlého odhalení šokován. Nervově se zhroutil.
"Je-li to lež, ať žaluje redakci!", navrhoval Kameněn
Lenin ale věděl, kolik uhodilo. Říkal si: Musejí mít v rukou důkazy a dokonce i svědky. Když vědí o Parvusovi, Ganěckém a Kozlovském, tak musejí vědět všechno!
Ocitl se v dvojím ohni: z jedné strany dotírala milice, z druhé lidi z podsvětí. Potom přišla závažnější zpráva:
"Vzbouřili se záložníci ze 180. pluku! Vybrali sklad munice a rozdali zbraně lůze! Ozbrojené davy drancují obchody!"
"Tady už končí legrace", řekl prefekt a vydal rozkaz : "Všichni složte zbraně!"
Agresivní dav, vyrušený uprostřed zuřivého rabování obchodů, reagoval jako šelma s očima podlitýma krví. Nato se v řadách milicionářů skácelo několik mrtvých a raněných. Rozpoutalo se hotové peklo. Jednotky milice postupovaly jako disciplinovaná armáda. V krátkém čase obklíčily ohnisko nepokojů.
Lenin podobně jako další vůdci podsvětí fascinovaně sledoval průběh. V dobrém úkrytu přijímali vůdcové podsvětí zprávy spojek o zvětšujícím se tratolišti krve v postižené oblasti. Nezůstali však dlouho utajeni.
Lenin musel z města - v podsvětí ztratil všechny své - i tak nepříliš početné spiklence. Zasloužil se o to horlivý novinář:
"Předkládám důkazy !! Usvědčují Lenina ze špionáže pro Německo!!", oznámil vítězoslavně a zveřejnil doklady. Byly mezi nimi stvrzenky, kterým Lenin potvrzoval příjem vysokých částek v říšských markách.
Šílený snílek opouštěl velkoměsto, oddechující spánkem pro rušném dni. K ránu našel opuštěnou salaš několik verst od stanice Razlivu. Tam na něj z pološera houkla jakási stvůra. Poznal ji po hlase: Stalin.
"Honem! Musíš shodit bradu! Milice má tvůj popis!"
Neřekl ani slovo. Oholil se, oblékl rezavý plášť a narazil si šedou čepici se štítkem.
"Vypadáš jako rolník", chválil ho Stalin.
Do Finska se dostal jako topič na lokomotivě.

"K obnově bojeschopnosti armády a pořádku v zemi navrhuji zavést trest smrti také v zázemí! Vyhlásit mimořádný stav v továrnách! Dělníci neplnící normu budou deportováni na frontu! " Tak to uváděl drobný človíček v uniformě. Nedávno byl jmenován velitelem ozbrojených sil. Generál Kornilov. Byl to bezesporu podnikavý a energický muž s vytříbenými kombinačními schopnostmi, velký stratég.
"...až do uklidnění situace doporučuji převoz internované carské rodiny do klidnějšího Tobolska!", navrhoval dál generál Kornilov.
Vláda schválila převoz carské rodiny. V případě ostatních opatření však byla váhavější. Zdrženlivější byla také k dalším požadavkům velitele.
"Žádám, aby mi byla podřízena petrohradská posádka!"
Vláda váhala dál. To už se kníže Lvov neudržel a obrátil se na předsedu vlády: "Ustavte silnější vládu! Podsvětí chystá teror! " - "Souhlasím", ozval se Kerenskij skoro neslyšným hlasem.
"V Petrohradu by se mělo vyhlásit stanné právo!, mínil Kornilov.
Vláda jakoby neslyšela. Nato generál vystoupil s rozhodností:
"Žádám demisi ministrů včetně předsedy vlády!"
Strhl se hluk a zmatek. V nepřehledné situaci vydal nejvyšší velitel rozkaz vojsku:
"Táhnout na Petrohrad!!"
Konečně se předseda vlády váhavě odhodlal k navrhovaným změnám v armádě. Nařídil veliteli ozbrojených sil:
"Honem přestěhovat vládu z Petrohradu do klidné Moskvy!"
Nedal mu však k tomu dost času. Krátce poté totiž dostal zprávu:
"Kornilov prý chce zavést vojenskou diktaturu!"
Aniž cokoli ověřoval, už ho hnalo jen jediné:
"To nemohu připustit! Příliš mnoho jsem obětoval pro to, čeho jsem nyní dosáhl! Nemohu se toto tak snadno vzdát!"
A spěšně a bezhlavě dal uprostřed lavinovitě se šířícího požáru zatknout velitele hasičů : "Zatknout Kornilova, Lukomského...!"
Bezbranný a na své nedávno dosažené moci lpící státník Kerenskij rychle ztrácel půdu pod nohami. Přes noc přišel o zbytky popularity, když připustil inflaci. Jakoby tím ožebračením národa nalil hořlavou směs do petrohradského kotle, tak vzplanul žár nespokojenosti.

"Teď, anebo nikdy!", zněla slova fanaticky hřímajícího rudovousého skřeta s rozmáchnutými gesty, který se narychlo vrátil ke kotli plnému hořlavin.
"Nesmysl! Teď u nás nejsou podmínky k nějakým změnám!", tvrdil Kameněv.
"Správně! Vůbec neznáš zdejší podmínky! Co ty víš, co se tady děje?!", namítal proti Leninovi také Zinověv a dodal : "Sebemenší pokus o revoluci, a je s námi konec!"
Tu se do vmísil Stalin - odstrčil je stranou, udeřil pěstí do stolu a zařval: "MUSÍME ZAČÍT !!"
"Nejde to!", odporoval mu Trockij, - "Nejsme tady všichni! Musíme svolat valnou hromadu podsvětí! Potom budeme chytřejší!"
"K čertu s tím! To by trvalo věčnost!", zahučel Stalin.
"Čekat, až se všichni slezou! To je zrada!", procedil Lenin mezi zuby. Správně tušil, že většina vůdců ruského podsvětí bude hluchá k radám usvědčeného německého agenta.

Lenin mlčel. Byl si jist, že milice bude brzy vědět, co se chystá.
Vytáhl kufřík s divadelními rekvizitami. Opatřil si je ve Finsku. Mlčky se přestrojoval a maskoval. Jako byl mistrem přetvářky, ukázal se být i mistrem převleku. Ostatně nelíčil si tvář, čelo i pleš poprvé. Nejednou už pod líčidlem skryl ošklivou červenou vyrážku. Ve starém kabátě s tváří obvázanou šátkem byl teď k nepoznání. Beze slova pak opustil místnost.
Jednal chladně jako stroj. Jakoby z něho vyprchalo všechno lidské. Nepociťoval strach ani radost. Byl hypnotizován vlastní ideou revoluce. Prožíval jakousi závrať, při které se mu zvuky z okolí slévaly v jeden tok, který mu hučel v uších. Obrysy okolních předmětů se mu rozmazaly a staly se nezřetelné; dokonce pozbyly i barevné rozlišení, takže mu tvořily jedno nerozlišené, šedivé těsto, převalující se kolem něho. Jakási neviditelná síla ho táhla do neznáma. Nemohl se jí ubránit. Koneckonců neměl k tomu ani dost pevné vůle. Od smrti své nešťastné lásky zakoušel vlastní život jako jeden velký nesmysl. Stal se štvancem nahodilých událostí. Říkal si : ´Ať už to všechno skončí!´
Zoufalec nechápal proč, ale automaticky zamířil do Smolného, kam směřovaly vládní síly. Hledal konec vlastního nešťastného živoření a místo toho ho strhly stranou náhodné okolní živly. Byla to vzpoura vojáků zásobovacích pluků, kteří shodou okolností nedostali včas proviant. Vzpoura se rozšířila do dalších pluků. "K vojenskému puči nepotřebujem velkou armádu",mínil Antonov, bývalý carský důstojník, jenž se prodral do čela vzbouřenců.
"A co tedy?"
"Stačí malý úderný oddíl, který bude rozhodně a rychle jednat. Zkušenosti mi říkají, že strategie dobytí pošty, nádraží a telefonu ve městě je jiná, než strategie dobytí kóty v terénu. Nepotřebujeme dělostřelectvo. Zato je nutná pohotovost bajonetů, pušek a hlavně ručních granátů!"
"Když je nás ale málo", vzdychali vzbouřenci.
"Přibereme nějaké ostřílené chlapíky z podsvětí!"
"Nemáme pro ně dost zbraní."
"Nevadí. Stačí granáty. Těch máme habaděj."
Podsvětí se té šance chopilo všemi deseti. A tak Antonov s čiperným Trockým jezdili z místa na místo a v tichosti organizovali úderné skupinky.

Proti městské milici mezitím vyrůstala narychlo, nicméně důmyslně organizovaná banda, jaká se v dějinách lidstva objeví zřídka. Její členové navíc užívali k teroru ještě početnějších mas důvěřivých dělníků.
"Na ty nevědomé masy se těžko můžeme spoléhat",mínil Antonov, bývalý carský důstojník.
"Omyl! Máme je v hrsti! Umíme je ovládat!", chlubil se Trockij a vysvětloval: "Víte - jsou tolik přístupné naší sugesci. Však to znáte, co to s každým v davu udělá. Už pouhou skutečností, že je částí většího počtu lidí, nabývá jedinec v davu úžasné moci. Snáze povoluje uzdu pudům, které by jinak potlačil. Davový člověk je přístupnější smyslovým dojmům a našeptávání právě tak, jako prostým a strohým příkazům. A kromě toho - člověk je tu napodobivější než o samotě. Snadno napodobuje souseda, a najednou - celý dav dělá totéž. Vůdci stačí pouštět do davu opakovaný podnět. Ten se v něm hned rozšíří jakousi nákazou.
Antonov se těm výkladům musel jenom shovívavě usmívat. bystrý Trockij to postřehl a pohotově dodal: "Masy, které náš gang ovládá, jsou už samotnou svou národní povahou nakloněny k převratům!"

Na dvanáct tisíc gardistů vedených bývalým carským důstojníkem se pak s nepatrnými ztrátami zmocnilo dvoumilionového města, kde bylo jen důstojníků na dvacet tisíc! Antonov přijímal zprávy:
"V rukou vládních vojsk zbývá skoro už jen Zimní palác!
"Zabarikádovali se palivovým dřívím."
"Vláda se odmítá vzdát."
"Kerenskij uprchl!"
Potom vydal rozkazy : "Připravte se k útoku na palác! Signálem bude výstřel z lodního děla!
Nebylo to však nic obtížného. Palác totiž hlídala část pluku důstojnické školy a část ženského pluku. Proto všechno proběhlo velmi poklidně.
V Marinském paláci právě zpíval Šaljapin v roli krále Filipa ve Verdiho Donu Carlosovi.
Po pádu hlavního msto, přešlo podsvětí od utajovaného teroru k otevřenému organizovanému zločinu. Lenin, který se objevil jako s nebe spadlý, usiloval najednou horečně o to, aby se vláda podsvětí uchytila a upevnila v dosažených pozicích. Spěšně prosadil ustavení vlády, do jejíhož čela se sám postavil. Hned však tvrdil:
"Musíme zavést teror! Copak si myslíte, že můžeme zvítězit, aniž bychom sáhli k nejkrutějšímu teroru? Zřídíme mimořádnou komisi pro boj s nepřáteli! Měl by ji vést tady - Felix, " a ukázal na Dzeržinského.
Hubený obličej Poláka měl ve tváři vepsány rysy brutálního násilníka. ČEKA, jak se krátce říkalo komisi, řídila od té doby krutý teror v takovém rozsahu, až věci záhy dospěly tak daleko, že veřejnost začala přijímat dennodenně páchané úděsné masové vraždy jako samozřejmé.
"Zatoč s těmi opilci! Ať neruší veřejný pořádek!" pobízel ho Lenin.
Krutému stíhání věznění a popravám byli vystaveni především ti, kterým se dalo ukrást nějaké zlato: zlatníci, bankéři, podnikatelé, továrníci, zubaři a další a další.
Na schůzích Sovnarkomu (sovětské vlády) si Lenin často vyměňoval s ostatními vůdci krátké poznámky na lístečcích. Jednou tak poslal Dzeržinskému lísteček s dotazem:
"Kolik zlých kontrarevolucionářů máme v našich věznicích?"
Dzeržinskij odepsal:
"Asi 1500."
Lenin přečetl lísteček, něco zabručel, pak udělal za cifrou křížek a vrátil lístek Dzeržinskému. Ten okamžitě vstal a opustil místnost. Když se však vláda sešla druhý den znovu, její členové si mezi sebou vzrušeně šeptali. Dzeržinskij dal totiž minulou noc zastřelit všechny politické vězně v Petrohradských věznicích.
"Musíme očistit celou zem od škodlivého hmyzu!", vyhlásil Lenin.
"Není to tak snadné", postěžoval si Dzeržinskij.
"Ehm, ehm", pokyvoval hlavou Lenin.
"Soudnictví nás brzdí. Samá byrokracie. Než dostaneme někoho za mříže, uteče moc vody."
"Zaveďte mimosoudní řízení!", navrhl Lenin.
"Co to má být?"
"Budete dělat všechno - chytat nepřátele a zrovna trestat!"
Zanedlouho Dzeržinskij skutečně plnil svůj úřad podle Leninových pokynů - s revolverem na stole.
Dne 4.srpna 1918 uveřejnila moskevská Pravda Leninovu výzvu pod titulkem "Katechismus třídně uvědomělého proletáře". Uvádělo se v ní:
Dělníci a vojáci! Chopte se zbraní a učte se střílet! Postavte se proti každému, kdo agituje proti sovětské vládě. Deset kulek pro každého, kdo proti ní zvedne ruku...

9. Zamyšlení o dorážení démonů
Přitom je třeba uvážit dvojí: totiž samo dorážení a dále řád dorážení. Samo dorážení vyplývá ze špatnosti démonů. Démoni totiž závidějí lidem, že se Spasitelem světa stal Bůh vtělený v člověka, a proto se snaží překazit prospěch lidí. Z pýchy si osobují napodobování Boží moci a určují si služebníky, určené dorážet na lidi, jako naproti tomu dobří andělé slouží Bohu jistými službami ke spáse lidí.
Avšak řád samotného dorážení pochází od Boha, který umí uspořádaně užívat zlého, tak že nakonec slouží dobrému. Ze strany andělů však, jak samo střežení strážných andělů nebo dorážení zlých andělů, tak řád jejich působení, vztahuje se k Bohu, jako k prvnímu původci.
Zlí andělé dorážejí na lidi dvojím způsobem. Předně tak, že pokoušejí ke hříchu. A tak nejsou posíláni Bohem k dorážení, ale někdy jsou dopouštěni k naplnění spravedlivého Božího soudu. Jinak však dorážejí na lidi, aby trestali. A potom jsou posíláni Bohem, jako byl poslán lživý duch k potrestání izraelského krále Achaba. (III Kr) Potom se trest vztahuje k Bohu jako k prvnímu původci. A přesto démoni poslaní k potrestání, trestají z jiného úmyslu, než z jakého jsou posláni. Trestají totiž z nenávisti nebo závisti, zatímco od Boha jsou posláni k výkonu spravedlnosti.
Někdo ale může namítat, že je nespravedlivé, když Bůh jako původce spravedlnosti dopouští dorážení démonů na lidi, protože lidé jsou slabí a neznalí, kdežto démoni mocní a silní. Bůh však zajišťuje, aby nebyla různá podmínka boje, neboť dává lidem náhradu. Dává ji hlavně pomocí Boží milosti, podružně pomocí andělů strážných. Proto řekl Elizeus služebníkovi: Neboj se, s námi je více, než s nimi (IV Kr 6).
Na ty námitky, že na cvičení lidí dostačí dorážení těla a světa, takže Bůh nemusí dopouštět dorážení démonů, lze odpovědět, že lidské slabosti by na cvičení dostačovalo ono dorážení, které je od těla a krve; nestačí to však zlobě démonů, která zneužívá obojího k dorážení na lidi. Nakonec to však z Božího řízení všechno vede k oslavení vyvolených. (STh,I,114,1)
Je pokoušení ďáblovou vlastností?
Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce. Někdo je však podrobován zkoušce proto, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl, a to dobrý nebo špatný. Dobrý cíl, jako když někdo vědět o jiném, jaký je z hlediska vědění nebo z hlediska ctnosti, aby jej povýšil. Špatný cíl, když to chce zjistit, aby jej oklamal nebo ponížil.
Tímto způsobem lze poznat, jak jsou rozliční lidé různě vystavováni pokušení. Vždyť se říká, že člověk pokouší někdy jen proto, aby věděl: proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, protože člověk se ve své nejistotě opovažuje zkoušet Boží moc. Přitom někdy pokouší, aby pomohl, kdežto jindy, aby poškodil. - Ďábel však pokouší vždy proto, aby uškodil svedením ke hříchu. A podle toho se pokušení nazývá jeho vlastním úkonem: pokud totiž člověk takto někoho pokouší, činí to jako ďáblův služebník. - Říká se však, že Bůh pokouší, aby věděl, v tom slova smyslu, kterým se říká, že působením sleduje, aby jiní věděli. Proto se uvádí: Bůh vás pokouší, aby vyšlo najevo, zda ho milujete (Dt 13). - Říká se také, že tělo a svět pokouší jako prostředek či látkově: totiž když lze poznat vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, že pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení.
Démoni znají to, co se u lidí projeví navenek, ale pouze Bůh zná vnitřní stav člověka, kvůli němuž jsou jedni více nakloněni k jedné neřesti než ke druhé. A proto ďábel pokouší, aby poznal vnitřní stav člověka a pokoušel k oné neřesti, k níž je člověk více náchylný.
Třebaže démon nemůže změnit vůli člověka, přesto v něm může ovlivňovat nižší hnutí, na základě kterých vůle sice není nucena, ale přesto je poněkud nakláněna. (STh,I,114,2)
Pocházejí všechny hříchy z ďábelského pokoušení?
Něco může být označováno jako příčina dvěma způsoby: přímo nebo nepřímo. Nepřímo, pokud nějaký činitel, působící nějaké uzpůsobení k nějakému účinku, představuje příležitostnou příčinu tohoto účinku: jako když se řekne, že ten, kdo suší dřevo, je příčinou jejich spálení. V tomto smyslu se musí říci, že ďábel je první příčina našich hříchů, protože on pokoušel prvního člověka ke hříchu, a to způsobilo v celém lidském pokolení náchylnost ke všem hříchům.
Něco je však přímá příčina něčeho, protože k tomu přímo vede. A tak ďábel není příčinou každého hříchu. Každý hřích není totiž spáchán z ďábelského pokoušení, ale některý ze svobody rozhodování a v důsledku poruchy těla. Vždyť i kdyby ďábla nebylo, lidé by toužili po pokrmu, pohlavním uspokojení, atd. Přitom nastává různá nezřízenost, když není rozumem udržována patřičná žádost, a hlavně je-li porušena přirozenost. Potom brzdění a mírnění takové žádosti patří ke svobodnému rozhodování. Tak tedy není nutné, aby všechny hříchy pocházely z ďáblova pokoušení. Pokud ale některé pocházejí z jeho pokoušení, lidé jsou právě nyní klamáni tímto lichocením, jakým byli klamáni už první rodiče.
Když se páchají některé hříchy bez ďáblova pokoušení, přesto se lidé jejich páchání stávají ďáblovými sluhy, protože napodobují jeho - prvního hříšníka.
Člověk může sám od sebe upadnou do hříchu, ale nemůže získat zásluhy bez Boží pomoci, která člověku dává prostřednictví andělské služby. A tak zatímco ke každému našemu dobru spolupůsobí naši dobří andělé, ne všechny naše hříchy pocházejí z pokoušení zlých andělů. Není však žádný druh hříchu, který by někdy nevzešel z pokoušení zlých andělů. (STh,I,114,3)

Hlavní použitá literatura
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická /STh/, Olomouc 1937, Summa proti pohanům /SCG/, Olomouc 1992-93
D.Schub, Lenin. Eine Biographie, Wiesbaden 1957.
R.Paine, Lenin. Sein Leben und sein Tod, München 1965.
S.T.Possony, Lenin. Eine Biographie, Köln 1965.
D.A.Volkogonov, Lenin. Počátek teroru, Liberec 1996 Dialog.
V.Liberda, Lenin. Otec totalitarismu, Opava 1993 OPTYS.
A.A.Aruntjunov, Fenomen Vladimira Uljanova (Lenina), Moskva 1992 Prometej.