Osudné setkání
"Máš z pekla štěstí", utrousil dozorce, když ho propouštěl.
"Myslíte?"
"Už to vypadalo, že se odtud nedostaneš! Patřilo by ti to!"
"Co máte proti novinářům?"
Dozorce znechuceně mávl rukou: "Dneska tě ještě musíme pustit - pro nedostatek důkazů - Nevadí! On už si tě venku někdo pohlídá!"
"Jsem nevinen!"
Nenávistný pohled ho však stíhal ještě daleko za železnou branou, kterou se mu zase otevřela svoboda.
"Musím se dostat na Východ!", umíňoval si, - "Třeba jako turista. Opatřím důkazy! Dopadnu ho při činu!! Musí to být za každou cenu odhaleno."
"Pozor!", varoval ho známý lékař.
"Čeho se bát?"
"Všechno to může být hrozně nebezpečný omyl! Člověk je něčím zhnusen, snad i unaven, nebo dokonce třeba zmaten, a pak ve snaze uniknout z té nepřízně vletí do něčeho mnohem mnohem horšího!"
"Co byste mi radil?"
"Zůstat tam, kde jste. V klidu dělat svou práci. Neznepokojovat se."
"To se vám lehko řekne. Nikdo vás nepodezírá ze zločinu."
"Nic vám přece nedokázali."
"Veřejnost si myslí něco jiného."
"Může to být pokus uhonit, uštvát či prostě unavit vás. Prostě rafinované vymývání mozku."
"To vím taky!" vybuchl novinář, - Vy byste mne, doktore, těmi svými vývody doopravdy rozesmál!"
Jeho smích však nebyl docela upřímný ani bezstarostně radostný. Na dně duše stále doutnala jiskra pochybností. Suchopár, který ho tak znechucoval, trápil a omezoval, byl daleko rozsáhlejší, než se na první pohled zdálo. Číhal na každém kroku, než aby se dal odbýt jako pouhá myšlenková zkostnatělost. Zakoušel ji však spíše podvědomě, emocionálně. Nepřipouštěl si, že vlastně i tahle jeho slabost může být důmyslným odpůrcem snadno zneužita vůči němu samému, třeba i proti ostatním lidem.
A tak byla jeho reportážní cesta na Východ spíše únikem. Byl to obrat k zdánlivě odpoutaným myšlenkovým vzmachům, které však byly zakovány do smyslům dostupného světa.
Dokázal pro to nalézt i zdůvodnění. Tvrdil:
"Čas a prostor jsou nanejvýš naše myšlenkové vzorce. Používáme jich jako pomůcek k uchopení skutečnosti a událostí. Zbavme se těchto tradičních vzorců. Rozum hned napne všechny své síly a letí přímo - intuicí - vstříc dokonalému poznání!"
Docela zapomínal na lidskou nedokonalost, na omezenost lidského rozumu. Ten totiž přirozeně nikdy nevytrvá v onom přímém nazírání. Proto se pokaždé snaží dokončit nedovršenost bezprostředního poznání poznáním zprostředkovaným. A tak si jen vymýšlí nové vzorce a formulky. Známý doktor mu říkával: "Nejsem proti objevování nových myšlenkových vzorců, ale myslím, že se člověk má na takové výzvědy za zrcadlo vypravovat velmi opatrně. A vstupovat tam pomalounku a znenáhla - po malých krůčcích, a pokaždé jako horolezec - aby měl vždy tři končetiny zajištěny v ověřených místech a čtvrtou hledal nový záchytný bod. Dost možná, že snad ani není v silách jediného člověka nastínit nové vzorce myšlení v celé jejich úplnosti."

"Skvělé! Geniální!", rozplývala se chválou jakási nevýrazná postava, která se k němu v davu přitlačila: "Já vás znám."
"Opravdu?"
"Jste jeden z těch neohrožených prospektorů, z těch nepočetných, kteří neúnavně hledají zkušenost v ´SENSITIVITY TRAININGS´, ale neodvažují se sami si je vyvodit", poznamenal ten nenápadný muž, se kterým zakrátko popíjel v baru, - " Měl byste se konečně vzdát svého dětství, a současně zároveň také takových vůdců, kteří člověka pořád školometsky poučují! To jejich poučování přece musí každému lézt krkem! Řekněte sám, není to tak?! Opravdové duchovní vedení má žáka uvádět do samostatného věku dospělých. Musíte se konečně odvážit velikého činu, a tak samostatně získat hledanou zkušenost! Kdepak vy - vy už nepotřebujete vůdce-učitele. Vy potřebujete spíše přítele a průvodce!", řekl mu důvěrně cizinec a šibalsky na něho mrkl.
S úsměvem mu přikývl a zeptal se:
"Nechcete to se mnou zkusit třeba zrovna vy?"
"Připijeme si na to!"
V halasných přípitcích zmizela další láhev.
Ráno se probouzel s těžkou hlavou a s duněním v uších. Ospale se rozhlížel kolem.
´Kde to jsem? Jak jsem se sem vůbec dostal?! Kdybych si tak pamatoval - ´
Úhledně zařízená místnost připomínala hotelový pokoj. Poněkud tísnivě tu však působila nepřítomnost okna. Přesto nebyla tma. Odněkud vycházelo světlo. Sotva vstal, místnost se poněkud rozjasnila, ačkoli nebylo vidět zdroj světla. Jen se něco se zalesklo. Do místnosti vlétly z různých stran jasné paprsky a střetaly se v jednom místě. Postupně se jejich pestrá směs stávala výraznější a zvláštním způsobem se zbarvovala. Za chvíli to už bylo zřetelnější. Paprsky vytvářely rumělkový kotouč, ze kterého šlehala záře do stran. Brzy působil dojmem asymetrického znamení.
Nato se barvy změnily a také tvary modelované světlem a stínem se přetvářely. Zaostřovaly se vyhraňovaly. Objevila se jakási světelná postava. Tvář měla nevýraznou, ale i ta se posléze zaostřila. V místnosti se objevil muž. Ano, novinář ho poznal, - poznal jeho tvář. Pohlížel do matných očí toho, se kterým večer popíjel. Vyhrkl překvapeně:
"To jste vy?!"
Neznámý se přidušeně uchechtl.
"A kde to vlastně jsem?"
"To máte tak", ozvala se postava, - "Nás nemusí nikdo složitě hledat. Jakmile je nás potřeba, hned jsme po ruce. Máme rychlé spojení", a ukázal nahoru.
"Přes družice?"
"To také. Máme ovšem dokonalejší prostředky. Stačí, když se někdo projeví žádoucím způsobem, a hned o tom víme."
"I v mém případě?"
"Ovšem. Víme, co vám chybí."
"Co?"
"Přátelství. Spojenectví. Podáváme ruku všem ztraceným, zaostalým, hladovým a pronásledovaným." chlubila se postava.
"Naznačil jste, že máte spojení s tamtěmi - "
"Jsou to naši spojenci."
"Spojenci?"
"Jsme jejich jediní prostředníci se světem. Právě my jim zajišťujeme styk s lidstvem. Oni nám za to vycházejí vstříc."
"Doopravdy?"
"Samozřejmě. Nemáme zájem nic předstírat. My neumíme lhát, a to je naše největší slabost. Každý by nás rád jenom zneužíval."
"Není styk s nimi riskantní?""
"Pro nás ne! - Totiž oni - ", řekl muž a ukázal palcem vzhůru "oni nás potřebují. Udělají, co chceme. Takže hlavní jsme tady vlastně my."
"Určitě?"
"Pryč bychom si neměli být jisti?"
"Myslím, že oni - představitelé mimozemské superinteligentní civilizace - si přece nad námi mohou vždycky udržet převahu!"
"Nesmysl!"
Žurnalista se ironicky usmíval.
"Můžeme to dokázat."
"Jak?"
"Třeba na různých kulturních dokladech v Peru a v Egyptě."
"Cože?! - To všechno přece svědčí o minulých návštěvách Mimozemštanů!"
"Ale kdepak", ozvala se postava, - "Jsou to díla našich lidí. Propadli se do minulosti a zůstali tam."
Novinář vrtěl nechápavě hlavou.
"Lidstvo toho zná ještě tuze málo, zatímco my už dávno experimentujeme se strojem času. Nějaké informace jsme přijali od nich", řekl a pokynul nahoru, - " Zbytek jsme si odvodili sami. Máme stroje času. Dokážeme s nimi proniknout do minulosti."
"Jaký to má smysl?"
"Ryze lidský! Jde nám o zušlechtování našich předků. V nich a přes ně vlastně zušlechťujeme sami sebe."
"Jak to funguje?"
"To je složité. O tom až jindy. Však bude dost času. Zavedeme vás do laboratoří."
"Nebojíte se, že to vyzradím?"
"Nevyzradíte! Teď už ne!". zachechtal se skřehotavě neznámý.
"Jakto, že už ne?"
"Jste přece náš."
Reportér chvíli mlčel. Později se zeptal: "Jedno mi ale nejde na rozum. K čemu může představitel mimozemské vyšší inteligence potřebovat nás - lidi?"
"A vidíte - potřebuje nás. Chybí mu opravdové soudružství. A my mu je neodepřeme."
"Nevěřím vám! Proč by se obracel zrovna na vás?!"
"Věřte nebo ne, ale potřebuje nás jako sůl. Dříve se omezoval na náhodné únosy lidí v Bermudském trojúhelníku. To mu ale nestačilo. Byly to jen skupinky nebo jednotlivci. Proto se obrátil na nás."
"A co vy?"
"Neodmítli jsme. Teď jsme se stali jeho jediný dodavatel."
"Dodavatel? A čeho?"
"Přece lidí!"
"Cože?! To snad není možné! Vy mu sami dodáváte své bratry?!"
Postava se nejistě zavrtěla. Pak uvedla: "Samozřejmě, že neposíláme své bratry, aspoň ne vždy. Provádíme výběr. Posíláme pouze některé zaostalé nebo zkažené jedince. Především ty, kteří váznou ve středověkém tmářství, a vzdorují převýchově ve smyslu vědeckého ideálu lidskosti. Dodáváme je tam", ukázal palcem nahoru, - "organizovaně. Každopádně to děláme lépe, než když si je bere sám třeba v Bermudském trojúhelníku."
"Ale - proč?!"
"Proč ne? Naší politikou je pravda! Nemáme důvod něco zatajovat. Ostatně nemáte stejně příležitost vyzradit to ostatnímu světu! Je to prosté. Mimozemšťané - přes jejich nespornou superinteligenci - nedokáží provést některé úkony, které jsou u nás lidí zatím docela běžné."
"Které?"
"Mimozemšťan podle všeho není schopen lásky. Nedokáže nikomu ani věřit."
"Opravdu?"
"Vlastně si to jen domýšlíme. Nevíme přesně, jak to s ním vlastně vypadá. Dost možná, že prostě jenom nechce, ale tvrdí, že prý nemůže. Každopádně máme ověřeno, že tihle Mimozemštané nežijí párovaně, ba ani ve skupinách. Spíše jen v náhodných shlucích. Na rozdíl od nás lidí, kteří tvoříme jeden druh, oni jsou každý svého druhu. Každý z nich žije jako samorost."
"Jsou všichni stejní?"
"Ne. Jsou mezi nimi rozdíly ve schopnostech inteligence."
"Jaké jsou mezi nimi vztahy?"
"Ten nejinteligentnější Mimozemšťan si udržuje strachem svou moc nad ostatními. Ti mu musí sloužit. Opatřují mu všechno, co chce."
"Ovšem kromě jednoho."
"Samozřejmě. Kromě lásky. Žádný nich není lásky schopen. V tom jsou všichni závislí na lidech."
"No, a? To snad není takový nedostatek, který by je činil tolik závislými na nás."
"Hm. To jsme si donedávna mysleli také. Naivně jsme se domnívali, že láska a víra byly důležité tak leda pro středověké lidi. Jenže jsme došli k něčemu jinému. Totiž oni", a ukázal znovu významně nahoru, -"nám to jednou prozradili."
"Sami od sebe?"
"Donutili jsme."
"Vy?! A jak?"
"Žádali jsme od nich vysvětlení jako podmínku dalšího dalšího pozemského zboží."
"A co řekli?"
"Bez víry, třeba i hodně naivní a zaslepené, ale především bez lásky se uměle nedá nastartovat řízená transmutace hmoty. A právě transmutace hmoty je východisko pro pohyb jejich kosmické lodi v prostoru i v čase. Mimozemšťané jsou totiž jinak docela nehybné bytosti."
Novinář se otřásl. Bylo to hrozné. Ten chladný mimozemský nekrofil, bez lásky a jiných přirozených životních projevů, tedy zneužívá naivní lidské víry a lásky jako paliva pro svá U F O. A tyto stvůry mu jako by nic dodávají lidi. Byl zlostí bez sebe, až se mu zatočila hlava. Sotva závrať pominula a ovládl se, dolehl k němu hlas:
"Konečně bez lásky se nemůže neomezeně pokračovat ani v kosmické alchymii. Rozpínání vesmíru spěje k tomu, že se nakonec rozplyne v nic a svět vyhasne. Jenom dokud jsou tu milující rozumné bytosti - jedině do té doby, nemůže vesmír vyhasnout. Je v něm totiž dost silný zdroj tepla a světla. To je pro nás velké poučení. Nesmíme vyexpedovat všechny lidi. Nnějaké si vždy musíme uchovávat jako pohon či palivo pro naše vlastní stroje."
"Cožpak vy s tímto také experimentujete?!"
"Už jste přece slyšel. Mohu jen dodat, že v tomto směru konkurujeme Mimozemštanům."
Novinář se pokusil srovnat si to nějak v hlavě. Tehdy ho poprvé napadlo: ´Zvláštní. Vždyť ten mimozemský odpůrce má při své superinteligenci hrozný nedostatek - postrádá pravou moudrost!´ Pak je Mimozemšťan při své inteligenci, třeba i nadlidské, asi pořádný zabedněnec. Toho by se přece mělo proti němu použít! Ovšem jak?´
Pevně si však umiňoval: "Získat od nich co nejvíc vědomostí! Informovat o tom svět dřív, než upadne do spárů toho ďábelského aparátu!"
Tak uvažoval a snad si ani dost jasně neuvědomoval, ze zrovna probíhá v nejhlubších základech jeho duše podivuhodný přerod. Bylo mu dáno, aby se v něm projevila láska, třebaže zatím jen v podobě úcty k člověku a jeho důstojnosti a k jeho vrcholným životním hodnotám jako vědomí, svoboda, víra, naděje.
Dříve by ho to bývalo vyvedlo z míry. Teď se sám skoro podivoval, že ho to tolik neznepokojuje. Snad byl příliš zaujat touhou pomoci lidem proti zvůli mimozemské obludy.

Sloupce pestrých a blýskajících se světel vystřelovaných v nejrůznějších intervalech pod nejrůznějšími úhly ze zdrojů zabudovaných ve stěnách, v podlaze i stropě místnosti, splývaly v jednom místě v pestrý přelud. Mihotavý útvar barevných světel a stínů tvořil úchvatný kontext celému tomu nenápadnému našeptávání. Těkavá postava záhadného Illumináta, vyrůstající ze světelných sloupců stereovize, se neustále přibližovala a zase vzdalovala očím fascinovaného pozorovatele. Mihotala se mu před zraky a oslovovala ho výrazy jemu důvěrně známými a obrazy mu tolik blízkými. Vyzařovala cosi fascinujícího a magicky hypnotizujícího. Způsobovalo to, že se člověk, který vždy znovu a znovu přijímal ten úkaz s dávkou nelibosti, pokaždé zvolna podvoloval jeho sugestivnímu působení. Vůbec se již nebouřil, když přišla na přetřes otázka vesmíru, s níž dříve nakládal dost nešetrně:
"Někteří dnešní fyzikové a astronomové v Americe mají takové či onaké teorie kosmu, zatímco my - cha, cha, chá - - víme svoje, a zbytečně to do světa nevytrubujeme. Zato se snažíme vydobýt z kosmu co nejvíc pro naši věc!"
"Ale musíte přece brát v úvahu moderní vědecké objevy", namítl host a zajatec v jedné osobě.
"Jaképak objevy?! Už dávno jsme odhalili slabiny Einsteinovy teorie! Jeho rovnice zavádějí k modelu vesmíru, který se rozšiřuje nebo podléhá smrštění. To znamená, že vesmír v Einsteinově pojetí postrádal stálou strukturu."
"A vy snad máte lepší řešení?"
"Určitě. Vždyť objev rudého posuvu ve spektrech galaxií potvrdil náš názor a kromě toho - - dokázal existenci našich spojenců ve vzdálených galaxiích."
"Myslíte si, že jste překonali Einsteina. Jenže co třeba objev kvasarů: ač připomínají hvězdy, vyzařují mnohem víc energie než všechny hvězdy v galaxii. A co pulzary? Rotující předměty složené hlavmě z neutronů? Hmotností se blíží Slunci, ale jejich rozměry se pohybují kolem dvaceti kilometrů. Tyhle zjevy se týkají obrovských hmot nahromaděných v malých prostorech. Mají co dělat s obrovskými gravitačními poli. Tady přece nevystačíte s původní Newtonovou teorií gravitace! Neobejdete se bez Einsteinovy teorie!"
"Ovšem. Vždyť my také teorii relativity užíváme pro dobývání kosmu. Známe však její meze."
"Ehm."
"Poskytuje nám spíše návod k ovládnutí kosmu, než nějaké poznání o existující skutečnosti. Na druhé straně ovšem také my připouštíme model rozpínajícího se vesmíru a vývoje kosmu. Ovšem bereme ho jako nějakou teorii, abychom tak řekli, kratšího dosahu."
"Proč kratšího?"
"Pomáhá nám překlenout některé přehrady mezi pohledem makrokosmickým, mikrokosmickým a biokosmickým. Teorie rozpínajícího se vesmíru nás totiž vede k závěru o vývoji hmoty. Model rozpínajícího se kosmu nás přivádí k poznání, že před miliardami let byl vesmír soustředěn do nepatrné hmoty. Od tohoto stavu se počíná vývoj dnešního kosmu."
"Takže na počátku byl Velká třesk?!", vyhrkl novinář. "Tím začalo rozpínání vesmíru a pokračuje dodnes!"
"Kde se ale vzal rozpínající se plyn?"
Na to mu neznámý připomenul to, co sám kdysi tvrdil: "To je kosmologická otázka. Ta nás nezajímá. Nás zajímá jenom proces, který probíhá několik miliard let. Při zkoumání tohoto procesu se nám pomalu ale jistě stírají rozdíly mezi hledisky mikrokosmickými, makrokosmickými a biokosmickými. Tak se naši astronomové, fyzikové, chemikové a biologové setkávají v moderní alchymii."
"Ehm."
"Podívejte se na to třeba makrokosmicky. V galaxii vzniká ročně asi 25 nových hvězd."
"Opravdu?"
"Vznikají srážením vodíkových mraků."
"Takže hvězdy jsou skrz naskrz plynové?"
"Obyčejně ano. Zároveň jsou hvězdy tím, o čem odedávna uvažovali alchymisté. Dochází v nich k transmutaci prvků. Výchozím materiálem je vodík. Ten se spaluje na hélium."
"Což až se všechen vodík spálí?"
"Potom reakce ustane. Hvězda zhasne. Hélium se pak spaluje na uhlík. Nejtěžší prvky vznikají až na konci vývoje hvězd. Ve fázi, kdy vnitřek hvězdy shořel na železo a jemu blízké prvky, je kolem této nejžhavější oblasti vrstva s teplotou sto miliónů stupňů. Tam ještě dohořívá hélium. Ovšem do fáze se železným jádrem se dostávají jen hvězdy hmotnější než Slunce. Ostatní nedokáží gravitací stlačit plazma kolem svého středu tak, aby vzniklá teplota stačila k zapálení obtížně probíhajících reakcí. Hvězda ztratí zdroj jaderné energie a vyhasíná."
"A dostane-li se do stavu, kdy její střed transmutuje na železo?"
"Pak má její vývoj ještě dramatičtější průběh. Železné jádro se ochladí a pod tíhou okolní hvězdné hmoty se rázem prudce zhroutí. Přitom se uvolní energie a železné jádro, jakož i vrstvy dál od středu se rozpálí tak, že nastane výbuch."
"Supernova."
"Ovšem. Velká část nitra hvězdy je přitom vyvržena do okolí. Výbuch působí nejen ven, ale také dovnitř: železné jádro hvězdy je silně stlačeno. taková hvězda má průměr nějakých dvacet kilometrů. Není ani vidět, a přece se dá sledovat. Vysílá totiž čas od času pulzy rádiových vln."
"Je to pulzar."
"Každopádně je bývalá hvězda náhlou změnou vnitřní výstavby zničena. Zbývá jenom její jádro v podobě tzv. neutronové hvězdy". Je totiž tvořena neutronovým plynem. Při svých skrovných rozměrech má obrovskou hmotnost. - Tohle ovšem není jediný možný osud železného jádra supernovy. Má-li jádro velkou hmotnost a je-li výbuchem stlačeno pod jistou kritickou mez, nastává úplné gravitační zhroucení. Zůstává pouze neviditelný útvar, zvaný černá díra."
"To známe", mávl rukou posluchač, - "Je to neviditelný bod, ve němž se ztrácí hmota. Všechno tam může vletět, ale ze sféry její přitažlivosti se nemůže nic dostat ven. dějí se tam prapodivné věci. Čas tam plyne docela jinak."
"To je fakt", připustil neznámý, - "V černé díře jsou skutečně oblasti, kde čas plyne jinak, prostor se mění v čas, a naopak. Ovšem mýlil byste se, kdybyste si myslel, že z černé díry nevede žádná cesta ven. My totiž cestu ven dobře známe. - Každou černou díru doplňuje bílá díra. Hmota z našeho vesmíru se černou dírou propadá do jiné vesmíru, kdežto bílou dírou se zase jinde vynořuje. Nás ovšem zajímá hlavně černá díra."
"Proč právě ona?"
"Je v ní totiž skryto nepředstavitelné množství energie. Právě této energie se snažíme s pomocí mimozemské inteligence využít. Musíme mít konečně k dispozici generátor, s jakým nemůže soupeřit ani energie nejvýkonnějšího hvězdného reaktoru!"
"To je nad lidské síly!", namítal reportér -"Už přece s ohledem na obrovské rozměry černých děr v kosmu."
"Omyl!", ozval se neznámý, - "Černá díra nemusí mít jen makrokosmické rozměry. Každá elementární hmotná částice v sobě skrývá jakousi obdobu černé díry. Lze odhalit řadu vlastností, které má taková částice společné s černými dírami astronomických rozměrů. Právě proto stavíme černoděrovou bombu!"
"Cože?!"
"Je to zvláštní zrcadlo, obklopující rotující černou díru a odrážející urychlené částice zpátky."
"Co znamená ta její rotace?"
"Rotující černá díra je prostě černá díra, kolem níž se utváří jakási slupka. V ní je možné, aby částice, která do ní pronikla zvenčí pod jistým úhlem, nebyla černou dírou pohlcena, ale naopak z ní zase vypadla a navíc ssebou uchvátila množství energie černé díry. To nás přivedlo na nápad černoděrové bomby a generátoru."
"Co je zas tohle?"
"Stále totiž, jen s tím rozdílem, že se v zrcadle umístí ventil, umožňující řízené uvolňování nahromaděné energie. Tím se dostáváme k samému jádru transmutace hmoty. Až se nám podaří vyrábět energii dostatečně pomalu a technologicky ji zužitkovat, a bude možno měnit jeden prvek v druhý, staneme se neomezenými vládci přírody! Každý přírodní děj lze totiž chápat jako vzájemnou přeměnu jednotlivých druhů energie. Věděl to už Max Planck právě tak jako Feynman. Uváděli, že zákon zachování energie není správný, pokud neuznáme převoditelnost energie ve všech jejích formách. Dávná vize alchymistů o transmutaci hmoty se konečně přiblížila svému uskutečnění. Vyrobit zlato z jiných látek, které zlato neobsahují, znamená přeměnit jeden prvek v druhý. To už dnes není žádný problém. Každý chemický prvek je spojen černou dírou s dalším chemickým prvkem Mendělejevovy tabulky, setrvávajícím v minulosti, kam při transmutaci z předcházejícího prvku sklouzl. Délka jeho odlehlosti v minulosti se liší od prvku k prvku - závisí na poločasu jeho rozpadu: nejdelší je u vodíku, nejkratší u nejtěžšího prvku. Černá díra, spojující přítomný vesmír s minulým, tvoří tunel, který lze v nepatrném okamžiku sklouznout do minulosti. - "
"O těchto transmutacích prvků nepochybně věděl už Bohuslav Braunner, i když zřejmě neznal všechny okolnosti."
"Ach - ten!", mávl rukou neznámý, - "To byl jen spolupracovník Mendělejeva. Ten dokázal v periodické tabulce, že všechny prvky navzájem souvisí, a že tvoří odstupňovanou řadu."
"Jenže Braunner šel přece dál! Tvrdil, že objev periodické tabulky prvků dokazuje, že všechny prvky mají společný původ, a že všechny jsou vlastně výsledkem vývoje jedné a téže pralátky."
Neznámý neklidně zavrtěl hlavou a zahučel: "Nic nového pod sluncem! Takové názory šířil už Nestor chemiků Beketov. Dané procesy však neprobíhají prostým skládáním základních živlů, jak si to představovali naši předkové v čele s Aristotelem. Při každé transmutaci z jedné formy v jinou se hmota mění strukturálně! Proto žádná její částice není potom přesně stejná, jako byla dřív. Dennodenně se o tom přesvědčujeme při pokusech s řízenou termojadernou reakcí, kdy se snažíme uchovat a tepelně oddělit plazmu."
"Plazmu?"
"Ano. Plazma, jak známo, je hmota v ionizovaném stavu, kdy jsou uvolněny vazby v jednotlivých atomech. Proto se ionty - protony a elektrony pohybují všemi směry. Hmota v ionizovaném stavu se stává elektricky vodivou. Plazma má některé vlastnosti plynu a jisté vlastnosti záření. Za jistých podmínek může plazma tvořit stav, v němž se prolínají vlastnosti plynu s vlastnostmi záření. Do takového stavu lze uvést každou hmotu nebo záření. Třeba ohřevem nějaké látky na vysokou teplotu vzniká plazma, nebo je může i při nízké teplotě vytvářet silné magnetické pole. Studená plazma může vznikat i v lidském organismu a vycházet z něho do okolí. Ale o tom až jindy", řekl neznámý, jako by se něčemu vyhýbal.
O pár okamžiků později se neznámý už zase nadouval pýchou: "Naším nejdůmyslnějším zařízením k udržení a oddělení plazmatu je TOKAMAK. Teoreticky jej máme promyšlený, ale prakticky je velmi nákladný. Naproti tomu další náš skvělý reaktor je konstrukčně velmi prostý. Jeho realizace závisí na procesech konvekční výměny tepla, které však zatím nelze teoreticky nalézt. Ovšem ve spolupráci s mimozemskou inteligencí to zvládneme, ať to stojí cokoli. Prozatím děláme pokusy v NIGOTRONU.
"Co to je?"
"V NIGOTRONU ozařujeme křemennou kouli naplněnou stlačeným héliem. V plynu vznikají ostře ohraničená světlá místa. Vydrží to ale jen pár sekund. Pak se koule začne protavovat. ale i to vyřešíme!", vyjádřil sebevědomě neznámý a pohodil hlavou směrem nahoru: " Společně s nimi."
"Není to moc riskantní?"
"Pochopitelně, že je. Je zde mnohem větší nebezpečí, než při nečisté reakci v atomových reaktorech. Totiž riziko nenávratného propadnutí se do minulosti. My však takové riziko rádi podstoupíme. Víme, že to děláme v zájmu pokroku", pronesl velkomyslně nezmámý.

"Nebylo by bezpečnější zabývat se raději studenou bioplazmou?" namítl novinář.
"Nezanedbáváme ani tuto možnost."
"A výsledky?"
"Copak vy to nevíte? Byli to přece naši lidé, kteří v roce 1962 objevili studenou bioplazmu. Tato plazma je při určité intenzitě emise viditelná prostým okem jako aura. Neurolog Sergejev zaregistroval v některých případech plazmu několik milimetrů od těla živých tvorů. Sledoval, jak se obláčky plazmy oddělily od organismu a volně se vznášely prostorem. Intenzita bioplazmového pole závisí především od stavu organismu. Hustota plazmy bývá překvapivě velká. odpovídá koncentraci elektronové plazmy, jež je zdrojem rádiového záření Slunce. Biologové z Alma-Aty dospěli k pozoruhodným výsledkům. Zdrojem biologické plazmy je patrně mozek. Vyzařuje velmi odlišnou intenzitou na rozličných místech těla, hlavně na čele. U hudebních virtuózů jsou to zase prsty. Každopádně se ukazuje, že organismus je zdroj plazmy, přičemž vrcholným zdrojem je člověk. Uspořádání hmoty, umožňující vznik života, bylo procesem, který nebyl ukončen dříve než před třemi miliardami let. Jistou roli přitom sehrála evoluce sloučenin na bázi uhlíku. Uhlík je v kosmu mimořádně rozšířen - a víte proč?"
"Ne, to nevím."
"Právě proto, že k syntéze svého jádra nepotřebuje výbuch supernovy, nýbrž vzniká z vodíku ve stálém procesu hvězdného záření. To je ovšem jen předpoklad. Hlavní je - jak říkával Ciolkovskij - stěhování panspermie vesmírem. Ciolkovskij rozvíjel názory o kosmické panspermii. Soudil, že mimozemské bytosti s nadlidskou inteligencí rozsévají život na jiná nebeská tělesa. Po něm to opakovali Crick s Orgelem ve dvacátém století."
Novinář si na studii ze sedmdesátých let dobře vzpomínal: její autoři vyslovili přesvědčení, že cizí vyspělé civilizace mohly vysílat do odlehlých končin vesmíru automatické sondy se zásobami mikroorganismů již dávno před vznikem Země. Tvrdili, že při vhodném udržování mohou mikroorganismy přežívat miliony roků. Pokusy to kupodivu potvrdily. Sonda SURVEYOR 3 dopravila na povrch Měsíce streptokoky, a když je přivezla posádka lodi APOLLO 12 zpátky, ukázalo se, že přežily kruté podmínky bez újmy. "
"Ano. To je docela možné. Totiž nelze to zcela vyloučit", připouštěl novinář a podotýkal: "Teze o věrném cirkulování panspermie vesmírem je však logicky nepřijatelná!"
"Cože?!", ozvala se postava ze stereovize, - "Cirkulace panspermie je právě tak věčná jako vesmír sám."
"Myslím", ozval se pozorný posluchač po chvíli uvažování, - "že je to dost chabá odpověď na dvě otázky, které by bylo nutno předem správně položit."
"Myslíte?!"
"Jsem o tom přesvědčen. První otázka by měla znít: Vzniklo tvorstvo naráz nebo pozvolna?"
"A ta druhá?"
"Druhá by měla být: Byl vesmír stvořen jako pomíjivý nebo jako věčný?"
"Chybí však odpovědi", ozval se jízlivý hlas.
"Pokud jde o první", řekl novinář a vytáhl z kapsy ošoupané, malé vydání bible, - "zdá se, že z Geneze neplyne doslova, že Bůh učinil všechnu vegetaci a živočichy z ničeho, ani že přímo a naráz stvořil všechny jeho jednotlivé druhy."
"No, prosím! Poučte nás, jak to bylo", ozval se hlas ironickým tónem.
"Podle podání Geneze Bůh nestvořil ústrojný svět z ničeho, nýbrž pouze učinil, aby země či neústrojná látka ze sebe vyplodila a vydala ústrojné tvory."
"Jakže se to stalo?", ozývala se výsměšně otázka.
"Jakým způsobem původně došlo k tomuto vzniku ústrojných látek z minerálních, o tom se zde nemluví. Tady se jen uvádí, že Bůh způsobil, aby voda a země ze sebe vydaly život. Nelze proto vyloučit, že Bůh původně dal do hmoty vlohu či schopnost, aby tato v příhodné době a ve vhodných podmínkách vydala ze sebe život. Tato vloha byla buď organické semeno, jež se mělo ve vhodných podmínkách ujmout a rozvinout, nebo jen dispozice hmoty, způsobilá k vytvoření života. V prvém případě by vloha plně obsahovala ústrojný život, který potřeboval jen příhodné podmínky k svému rozvinutí. V druhém případě by vloha představovala původní uzpůsobení neústrojné látky, ale způsobilá vyvinout ze sebe za příznivých podmínek život. Bůh stvořil Zemi, oživil ji rostlinstvem a zaplnil živočišstvem naráz, ale přitom také ponenáhlu."
"Jak tomu máme rozumět?"
"Podle některých lidí všeobecně platí první možnost, a to proto, že nejblíže odpovídá tomu, co je psáno v Písmu svatém, avšak nevylučují ani druhou možnost, jenže nepřipouštějí její všeobecnou platnost."
"Proč ne?"
"Odporovalo by to biblické zprávě. Připouštějí to jen v některých případech. Odůvodňují to Boží všemohoucností."
"Tohle že má být podle vás ta první odpověď?", ozval se posměšný hlas, který se vzápětí zvrhl v podrážděné zavrčení: "A co tedy ta druhá?!"
"Předně - prohlašovat, že vesmír měl svůj počátek ještě neznamená totéž, jako říkat, že byl stvořen. Pojem začátku je pojem empirický. Odvozuje se z experimentálních věd. Jedná-li se však o otázku stvoření vesmíru, pak se odpověď na takovou otázku už nedá dosáhnout pomocí vědy, založené na pokusech. Dá se toho dosáhnout z docela jiného rozumového rozboru, vedeného na jiné úrovni. Teprve pak se dostaneme k tomu, jestli byl vesmír stvořen jako dočasný nebo natrvalo. Tedy zda okamžik Velkého třesku je totožný s jeho stvořením, nebo jestli byl stvořen navěky a vybaven jistým koloběhem, v němž se donekonečna v jednom místě vynořuje z bílé díry a jinde zas mizí v černé díře. Obojí je vzhledem k Boží všemohoucnosti možné. S ohledem k omezenému lidskému rozumu je přijatelnější prvé."
"Mluvte sám za sebe", ozval se hlas, - "Náš rozum totiž omezený není."
"Tak mi tedy povězte, jak to bylo před Velkým třeskem?"
"Nesmyslná otázka!", vztekal se neznámý, - "Ptát se po tom, co se odehrálo před velkou explozí, nemá smysl. Neexistovalo žádné před. Vesmír existuje věčně. Akorát se střídají cykly kolapsu a expanze. Pokud vás to ovšem baví, tak pokračujte."
"Samotný model vesmíru, o jakém mluvíte", mínil novinář - "trpí některými závažnými problémy."
"Kterýmipak?"
"Třeba neomezený růst entropie. Především ale - pokud vím - tak žádný ze známých fyzikálních zákonů ani nenaznačuje, jak by mohlo dojít k zastavení kolapsu a jeho přeměně v expanzi. Jediným východiskem se zdá být kvantová teorie gravitace. Tu však zatím nikdo nevymyslel. Dvě nejpozoruhodnější schémata fyziky dvacátého století - kvantová teorie a Einsteinova teorie gravitace - stojí pořád jaksi izolovaně vedle sebe. Doposud je nikdo úspěšně nespojil."
"Ale to nám - prakticky vzato - vůbec nevadí!", rozchechtal se neznámý přidušeným smíchem. - "Izolovanost obou teorií z praktického hlediska nezpůsobuje žádné potíže. Proč taky? Kvantové jevy jsou závažné na mikrokosmické úrovni, zatímco gravitace se projevuje na rozměrech planet, hvězd, galaxií."
"Přesto domněnka, že současnému rozpínání vesmíru předcházel nějaký dřívější cyklus, o jakém nemáme sebemenší pozitivní údaje, je neodůvodněná", podotkl novinář k očividné nasupenosti neznámého, ale i k svému údivu nad vlastními slovy. Překvapeně sledoval jejich tok, aniž chápal odkud se něm bere tolik pronikavých postřehů. Pokračoval dál:
"Naopak - jeli Velký třesk čili počátek rozpínání se vesmíru jeho počátkem absolutním, je-li vesmír časově i prostorově omezen, pak by se dal srovnat s koulí, jejíž poloměr byl uzavřen mezi jednu miliardu a sto miliardami světelných roků."
"Třesky, plesky! Nic takového!", ozýval se neznámý -"Model vesmíru, jak ho nastínili Voroncov a Veljaminov, je modelem, který je ve statistické rovnováze. Vesmír existoval od věčnosti a věčně bude existovat přibližně ve stejném stavu, i když se v něm eventuálně střídají cykly rozšiřování a smršťování."
"Ale to je pošetilé!", rozesmál se novinář, -"Stálé tvoření je vyumělkovaná konstrukce. Vytahujete ji na světlo Boží jen proto, abyste se vyhnuli starostem, jaké vám způsobuje problém měnící se hustoty ve skutečně existujícím vesmíru. Toto zalíbení ve světě věčném, a tudíž stacionárním, nebo aspoň statistickém, nemá vědecké opodstatnění ve světle jakéhokoli faktu, který by byl pokusně potvrzen. Podmínka věčnosti je totožná s podmínkou zpětných přeměn, a ty musít být - vážení - napřed dokázány! Jedna věc je však jistá, že už několik miliard let, tedy po celou dobu, která je nám známa, podléhá vesmír neustálému vývoji. Objevují se v něm nové věci, nové útvary hmoty a stále složitější struktury. Tvoří se galaxie hvězd, hvězdy se houfují, vznikají těžká jádra prvků. Stále složitější hmota sama podléhá novému uspořádání na temných planetách. To jsou nesporně zjištěné skutečnosti. Právě o ně se máme opírat! Ale hlavní problém je - myslím - stále týž, bez ohledu na to, jde-li o model rozpínavého vesmíru s počátkem, nebo o model kosmu, který je věčným koloběhem."
"O co jde?"
"Tímto problémem není otázka počátku bytí, nýbrž problém bytí jako takového. Jde o to, co vysvětluje samu jsoucnost vesmíru. Absolutní nicota sama o sobě nemůže vysvětlit vznik vesmíru. Bytí může být vysvětleno jedině bytím."
"No vidíte! A už jsme doma!"", zvolala vítězoslavně postava ze stereovize, - "Samotné bytí vesmíru vysvětluje každé bytí."
"To přece nemůžete vážně tvrdit?!"
"Cože?!"
"To, že se vesmír stvořil sám, nebo že se počáteční hmota zrodila sama od sebe. Vytvářet, rodit, tvořit může jedině ten, kdo sám existuje. Pokud ale existuje, pak nemusí sebe tvořit. Sebetvoření je vyložený nesmysl. Tvrdíte, že vesmír je jediné a absolutní bytí?!"
"Samozřejmě."
"To se ale přece vracíte ke starobylým mýtům, kde se bytí samo od sebe tvoří z ničeho! Nejspíš se domníváte, že hlásáním teorie věčného vesmíru nebo věčného koloběhu vesmírného dění se snad vyhnete židovské a křesťanské tezi o stvoření. To si opravdu myslíte, že problém samotného vesmíru vyřešíte tím, že ho ignorujete? Taková naivita!
Toho si svého času všiml už Tomáš Akvinský, a poznamenal, že hlediska učení o stvoření nemá velký význam okolnost, zda je vesmír dočasný nebo ne. I kdyby byl věčný, nedokazovalo by to, že není stvořený. Vždyť i moudrý Maimonides kdysi říkával, že i kdyby byl tento svět věčný, nebyl by to důkaz neexistence Boží, ale naopak byl by to další důkaz všemohoucnosti Boží, že totiž mohl stvořit svět navěky. V zatvrzelém uhýbání před naukou o stvoření se dostanete leda k pojmu nicoty. Věčnost světa se vám dobře hodí jako záruka jeho soběstačnosti. Vesmír je věčný a tudíž i nutný. Tak jste se zdánlivě zbavili otázky, týkající se jeho bytí."
Neznámý se jen šklebil a zatvrzele vrtěl hlavou. Novinář pokračoval:
"Kdo by si těchto lstí nevšiml? Je to jediné pásmo paralogismů, sofismat a chyb typu ´petito principii´. Tvrzení, že vesmír je věčný, vůbec neznamená, že je nutný, ani že je jediným bytím, absolutním, nezávislým na jiném bytí. Vesmír by musel mít v sobě samém a sám od sebe vlastnost vytvářet život a vědomí. Musel by obsahovat sadbu života a vědomí. Tato sadba by byla jen jeho dílem, protože pouze on sám existuje. Tak by byl vesmír ´otcem´ všeho, včetně života a vědomí. Nepodařilo se to před deseti miliardami let. Ale život a vědomí musely ve světě vždy skrytě existovat, když se objevily na konci dlouhé evoluce. Vidíte! Nic tím nezískáte, když budete zmenšovat význam faktu, že ve vesmíru existuje život a vědomí, prohlašováním, že tato jeho existence v něm byla jenom ´potenciální´. Jakobyste nechápali, že musíte vysvětlit i tuto ´potenci´. Kromě toho není docela jasné, jak a v jakém smyslu byly ve vesmíru uloženy zárodky života a vědomí před miliardami let. Ten váš vesmír je jediná, věčná, živá BYTOST, nestvořená, ale zato tvořící vše, co se v ní během času rodí. Přisuzujete mu všechny vlastnosti, které teologové připisují Bohu."
"Ne, ne!", zavrtěla se postava, "To se vám jenom zdá!"
"Takže vy se zdráháte vyvodit takové závěry?! Vám je zatěžko připisovat vesmíru božskost, ontologickou soběstačnost, věčnost, život, myšlení a tvůrčí genialitu?! Potom narazíte na těžkosti neméně závažné, než byly ty předešlé!"
Neznámý nechápavě kroutil hlavou.
"Je to tak", ujišťoval ho novinář - "Dostali jste se do pasti. Visíte mezi kosmickým, panteistickým animismem a teogonickým mýtem, Platon, Aristoteles a stoikové uznávali kosmický animismus: svět je božský a duchovní. Pokud nechcete přijmout kosmický animismus, dostanete se - ať chcete, nebo ne - k nějakému pojetí teogonického rázu.
Nezbude vám, než přijmout Hegelovu teosofii, přenést a třeba ji i postavit na nohy, na kosmogonickou půdu. Kosmogonie ovšem docela nevylučuje kosmický animismus. Chcete-li objasnit, jak neživá a nemyslící hmota tvoří živé a myslící bytosti, pak musíte stůj co stůj předpokládat, že hmota má nějaké tajuplné vlastnosti,a už zase letíte do animismu."
Neznámý mával rukou a odmítal se k tomu vyjadřovat.
"Copak nechápete, že skrytý panteismus vlastní veškerému ateistickému myšlení nemůže ve světle dnešních vědeckých objevů obstát? Světlo se mu stalo osudným v důsledku vývoje pozitivních věd. Copak nejste mezi prvními, kdo vypověděli válku animismu, který se podle vás vyskytuje v každém náboženství?! Je to pravda, pokud se to vztahuje na různé pohanské kulty. Ovšem vztahovat to na hebrejskou teologii, která přece vznikla v opozici proti animismu, je pustý nesmysl! Tvrdit, že stále tvořená hmota nepochází z něčeho, ale že vzniká z ničeho, to znamená hlásat, že neexistuje nějaké místo, odkud by takto stále nově tvořená hmota pocházela. A přece existuje v dějinách lidského myšlení jistá tradice, která nemá panteistický ráz. Začíná v biblickém myšlení. To převzala a rozvinula židovská a křesťanská filozofie. Svět podle ní není ani absolutní ani nutné bytí, nemá v sobě nic božského. Závisí na jiném bytí."
Neznámý se po těch slovech neudržel. Rozesmál se jakýmsi přiškrceným smíchem povýšence. Znělo to, jako by ho nějaká neviditelná ruka držela za hrdlo, škrtila a dusila. Znělo to jako jekot a kvílení přírodních živlů a vůbec ne jako výraz srdečnosti a radosti živého tvora. Kdekoli šlo o Boha, tam se jenom šklebil a pitvořil. Když dozněl ten zajíkavý, nepřirozený, plechový, jako by z aparatury vycházející hlahol, ozvalo se: "Takhle je to tedy s vámi?! Vaše slova jsou pro nás velkým poučením."
"Opravdu?"
"O tom nepochybujte! Konečně víme, jak to s vámi vlastně vypadá. Měli jsme s vámi svůj záměr. Mohl jste nám být v jistém směru užitečný. Jenže když jste prozradil své zatížení těmi přežitky minulosti, pak se ledacos mění!"
"Nerozumím."
"Není třeba!", odsekl neznámý - "Teď budete moci posloužit našim zájmům poněkud jinak."
"Jak?"
"Sám jste to naznačil. Váš mozek bude levnější než TOKAMAK, a dokonce i než NIGOTRON."
Unavený a vystrašený novinář zkoprněle naslouchal těm šíleným plánům, které s ním představitel těkavé a temné noci zamýšlel. "Nedivte se! Takový mozek je znamenitý generátor, který - jak sám dokazujete - nedovede jeho majitel mnohdy účelně zužitkovat. Odedávna si chceme opatřit mozek světce - génia, který by ovšem nebyl v zajetí předsudků. Umožnil by nám pohon kosmické lodi. S pomocí cizí naivní víry a lásky se dostaneme přes onu krátkou hadronovou a leptonovou fázi vývoje vesmíru. Mozek milujícího a věřícího snílka je pro nás k nezaplacení. Zapřáhneme-li ho do kosmické lodi, musí nás bezpečně přivést ke kvintesenci, ba ještě dál! Umožní nám cestovat časem!"
"Nedokážete to!", smál se jim.
"Uvidíte, že ano. Mimozemšťan nám prozradí způsob, jak to provést. Komu jinému by to také prozradil, ne-li svým spojencům?"
"Abyste se nepřepočítali! Nezapomínejte, že Mimozemšťané předčí kteréhokoli obyvatele naší planety bystrostí a pronikavostí svého úsudku!"
"Nesmysl! Jeho superinteligence bude sloužit našim zájmům."
"Určitě?"
"Ano. On nás totiž potřebuje. Neobejde se bez našich dodávek lidského zboží. Bude platit! Ne penězi, ani zlatem! Musí se s námi rozdělit o svá největší tajemství! - Především o tajemství umělého pohybu v čase - o tajemství , jak dosáhnout vlády nad časem - nesmrtelnosti! To je náš cíl!"
Byly domněnky těchto lidí, snažících se přisluhovat mimozemské stvůře, usilující ovládnout svět i lidská srdce, nějak podložené? Nevíme. Jisté však je, že by mnohem lépe o všech věcech usuzovali s řádnou znalostí základních pojmů ohledně bytí, jako je třeba kvalita.

9. část zápisníku
Každý druh bytí nebo jednání u člověka nebo činnosti přírodní i umělé má svůj vlastní způsob. Způsob znamená v každém svém nositeli určitou skutečnost a je pro každého nositele totéž, co přiměřený ráz činnosti a bytí. Mnohé "moderní" filozofické a přírodovědné soustavy přehlížejí tento druh skutečnosti pro jeho jakousi samozřejmost. Aristoteles mu však dává pravé místo a díky tomu dosahuje v mnoha otázkách velké přesnosti. Způsob podle sv.Tomáše je spolupřiměřenost principů jak hmotného, tak působivého. Vnitřní spolupřiměřenost je vhodné a náležité uspořádání principů, tj. elementů, prvků a částic, z nichž se každá věc skládá, až do krajního tvaru své jednotlivé skutečnosti. Věci totiž existují jako jedinci a na každém stupni složení je množství elementů. Každý způsob složení má svůj vlastní řád a způsob, a tím se liší od jiných věcí, ale i od jedinců svého typu.
Tato přiměřenost principů je totéž co ztvárnění, někdy podružné, jindy podstatné. Proto spolupřiměřenost principů vychází z tvaru buď podružného nebo podstatného.
Každé nové ztvárnění věci, jak podružné tak prvotní čili podstatné, dává věci přiměřený ráz a vztah k jejímu účelu a cíli, k jejím výsledkům činnosti, takže se stává buď přirozeně nebo i zásahem lidské dovednosti sama v sobě úplnější a v činnosti dokonalejší. Přírodní útvar se po zásahu lidské techniky může stát člověku užitečnější.
Na rozdíl od kvantity, která znamená rozměrnost hmotných věcí, nový způsob bytí a činnosti vychází z vnitřní úpravy čili spolupřiměřenosti principů a to je totéž, co kvalita věci. Chemie poskytuje mnoho příkladů vzniku nových kvalit a vlastností v nových sloučeninách, z nové vnitřní úpravy a tvaru prvků. Rovněž biologie svědčí o různých pohybových tvarech, které dávají vzniknout potřebným procesům a formacím, takže vyšší tvar má nové kvality, třebaže předcházející pohybové tvary jsou předpokladem a možností pro vyšší, až biologický útvar dojde zrození jako celek.
Kvalita je tedy příznivé zdokonalení ve věci samé. Taková pozitivní jakost je např. stav zdraví v živé bytosti. Tento stav zdraví neznačí jenom nepříznivý stav, totiž nepřítomnost nemoci, nýbrž příznivý, jak jej prožívá člověk za normálních fyziologických podmínek tělesných i duševních. Takový stav dává organismu schopnost udržovat se a vyrovnávat množství akcí a reakcí, měnících se prolínajících procesů metabolických a energetických, které udržují vnitřní skladbu v napjaté rovnováze. Patří tam i správné a přiměřené odezvy na podněty z okolí a vyrovnávání vzruchů v průběhu životních reakcí při styku člověka s předmětnou skutečností.
Zdravý člověk se správně adaptuje svou vnitřní skladbou a kvalitní vnitřní úpravou také změnám vnějším. Taková adaptace zahrnuje např. obranné pochody imunobiologické, kompenzační procesy a regenerační pochody. To jsou činné složky zdraví; je v nich přiměřenost hmotného principu.
Způsob bytí a činnosti vzniká z kvalitní úpravy a skladby čili tvaru věcí. Proto podle sv.Tomáše kvantita je z části hmotné, kvalita je z části tvarující.
Kvalitní uzpůsobení a skladba vede vždy k nějakému dění a cíli, pro který jsou věci kvalitami uzpůsobeny. Toto uzpůsobení je přiměřené a jsou-li kvality vypěstované, tedy je to uzpůsobení vždy nejlepší, jak se může přírodní dění věcí přizpůsobit k cíli.
U člověka zvláště se mohou lidské kvality, které uzpůsobují jeho schopnosti k mravnímu dobru, vést k nejlepší činnosti, a to nejlepší podle lidské přirozenosti. Takovým mravním kvalitám říkáme ctnosti, které upravují a uzpůsobují k jednání podle zdravého rozumu a podporují základní zaměření člověka k dobru jako k cíli.
Kvalitní úpravou dosahuje příroda i člověk ve svém jednání nejlepší přiměřenost k cílům, které jsou každému vlastní. Je tu ovšem ten rozdíl, že příroda ve svém dění je kvalitně uzpůsobena samočinně, kdežto člověk si mravním jednáním získává kvality. Kvalitami jsme uzpůsobováni v každé činnosti k tomu, aby možnost přešla ve skutek. Kvalitami nabýváme trvalé zaměření k činnosti vedoucí k dobrému stavu jedince. Kvalitami vzniká nový druh vztahů, mezi činným podmětem (subjektem) a předmětem.
Je více druhů kvality. První druh kvality je právě ctnost (habitus) a uzpůsobení (dispozice), které se liší od sebe jen větším či menším osvojením a vkořeněním. Tento druh kvalit je podle sv.Tomáše součástí širšího kvalitního způsobu. Tomášovo pojetí odpovídá novým fyzikálním poznatkům, že věci v pohybu (a také rozdílný způsob pohybu a přiměřený každé věci) mají nové kvality. Takže i změny se liší těmito kvalitami, které vznikají pohybem. Pod mikroskopem je i buněčné dělení neustálý pohyb a "zmítání" celé buňky a jejích částí. Tedy v samé kolébce života je neustálý pohyb a sled procesů, kde jeden navazuje na druhý v nepřetržité řadě, která se dá sledovat stále v nejrůznějších obměnách. Hmota buňky obsahuje potenciální energii. jejíž vydávání se uskutečňuje pohybem.
Pokud má dojít k určitému pohybu v organismu, musí být při tom přesné prostorové uspořádání, jako předpoklad, aby k pohybu došlo. Tuto organizaci a přesnou skladbu nazývají biologové pohybový tvar. Proto pohybový tvar je vlastním vyjádřením a výsledkem děje. Znamená současně kvalitní úpravu jako předpoklad děje.
V životním průběhu jsou např. cyklické reakce. Tyto reakce jsou předpokladem a možností, aby se život pohyboval na vyšší a vyšší úrovni, čili další možnosti pohyblivosti. Všechno je zde vedeno vnitřním uspořádáním čili schopností sjednocování, takže se organismus udržuje a vyvíjí a odpovídá svým způsobem a ze sebe sledem podnětů. Sled podnětů je ztvárněný v pohyb a fyziologicky je novým uskutečněním a tvarem.
Fyzikálně-chemické průběhy a reakce jsou jen předchozím tvarem a podkladem čili možností, kterou vyšší úroveň pohybu a tvaru předpokládá. Všechny jsou ale sloučeny do jednoty celku, takže celek se pohybuje kvalitněji ve vyšší úrovni než jednotlivé procesy. Vyšší stupeň pohybu jako uskutečňování má nové kvality.
Každé nové kvalitní uspořádání předchozím pohybem dává vznik novému druhu pohybového tvaru, a to rozdílného, a proto i tyto rozdíly pocházejí z kvalit.
Sem patří i kvality z vyššího tvaru lidského jednání. Nazýváme je ctnosti nebo neřesti. Jsou částí širšího druhu kvalit. Další druh kvalit, které sem patří, jsou částečné a přechodné změny ve věcech nebo v organismech (jakékoliv trpné kvality a vzruchy organicko-psychické, vášně, dále city, atd.). Pathos znamená u Aristotela změnu, která se děje v duši nebo na těle, čili vzruch. Duše i tělo přitom nějak trpí, protože je vystaveno nějakému působení. Mezi tyto druhy kvalit řadí Aristoteles např. sladkost, hořkost, avšak začleňuje mezi ně také podněty, které přehnaným způsobem ohrožují citlivost člověka, jako např. enthusiasmus, takže člověka zatěžují (Etika Nikomachova, Poetika). Proto má umění působit i na tyto podněty uvolňujícím způsobem a docílit určitý druh katharse, který vyloučí upřílišněnost a poskytne uklidnění podle přirozenosti. V širším smyslu znamená pathos také jakoukoliv přechodnou změnu.
Jiný druh kvalit je vyjádřen přirozenou schopností nebo neschopností. Tato schopnost znamená snadno něco vykonat nebo ničemu nepodléhat. Mluvíme např. o přirozených běžcích nejen pro jakési uzpůsobení, nýbrž pro snadnost provést výkon běhu. Vyplývá to z dokonaleji vkořeněného uzpůsobení. Kvality vypovídají o věcech či o lidech, jaké nebo jací jsou.
Poslední druh kvalit představuje také vnější tvar věcí nebo její vzhled, příslušný každé věci, neboť i tyto vypovídají o věcech, jaké jsou (např.rovné, křivé). Kvality připouštějí větší nebo menší stupeň. Kdokoli takový může být více nebo méně. Avšak některé kvality to nepřipouštějí, jako spravedlnost v jednom případě není větší než v druhém případě. Avšak subjekt, podmět čili nositel kvality se dá označit za více nebo méně spravedlivého, zdravého, atd. Proto kvalita připouští vzrůst větším vkořeněním svého nositele, ale také úbytek oslabením jeho vkořenění.
Na základě kvality se věci stávají podobné nebo nepodobné. A je to vlastnost kvalit, že věci jsou v nich podobné nebo odlišné, tak jak přísluší kvantitám, že podle nich jsou věci stejné nebo nestejné (co do rozměrů).
Označení, že kvantita přiléhá k hmotě, kdežto kvality k tvaru, je prostá skutečnost, ale smysluplná.
Z určení kvality vyplývá také to, že kdekoliv se uskutečňuje v přírodě rozdílnost tvarů věcí samých, tedy i tyto rozdíly působící různé podstaty věcí samy mají ráz kvality, protože vyjadřují způsob, jímž je podstata kvalifikována čili uzpůsobována a tvárněna.
Podstatný tvar věcí jako tvar celku není jen souhrn pohybových tvarů a kvalitních uzpůsobení, protože celek je kvalitnější než jeho jednotlivé průběžné fáze. Všechny předchozí pohybové tvary a kvalitní úpravy jsou jen předpokladem tvaru a pohybu celku.
Některé kvality ztvárňují činnost. Proto se nazývají činné kvality. Jejich výkonnost není jen z nich, nýbrž více z celého podstatného tvaru, jemuž slouží za nástroj.
I jednota kvantity a kvality vyplývá z jednoty nositele, z podstaty věcí. Z různých kvalit, které jsou mnohdy patrnější, je možnost rozeznávat různost vnitřní struktury. U hmotných věcí je toto měřítko jediné pro rozeznání různých podstat. U člověka může toto rozlišování povahy, tj. přirozenosti uzpůsobené a ztvárněné k činnosti pomocí uzpůsobení a kvalit, dosáhnout velmi jemných odstínů. Z toho se rodí např. vědecká typologie a charakterologie. Kvality člověka a života jsou předmětem bádání např. v psychologii, v biologii či v sociologii.