Tajemné zrcadlo lidských očí
"V roce 1965 jsem byl posluchačem strojírenské fakulty Vysokého učení technického v Brně", uváděl Vilém Novák v dotazníku, který o dva roky později vyplňoval na přistěhovaleckém úřadě v USA. V paměti mu přitom prolétla vzpomínka na své začátky v Československu. Bylo mu tehdy před dvacet. Na vysoké škole vynikl jako nadaný student. Proto se o něho začala zajímat brněnská zbrojovka. Ještě před ukončením školy mu nabídla zaměstnání. A tak neměl po promoci žádné starosti s hledáním zaměstnání. Po tříměsíční zkušební lhůtě ve zbrojovce byl zařazen do oddělení projekce. Jako projektant dostal za úkol nový typ rychlopalné zbraně. Její předností měla být neobyčejně vysoká kadence výstřelů, přesnost a spolehlivost, a to při jednoduchosti provedení. Pro tyto požadované parametry se měla tato zbraň stát převratnou novinkou výzbroje armád Varšavského paktu. Inženýr Novák se do celého projektu zahloubal a vymyslel opravdu převratnou konstrukci. Spolehlivost vyprojektované zbraně založil na důmyslnějším využití plynů, jejichž zpětný náraz sice způsoboval automatické natahování a střelbu zbraně krátkými dávkami, ale přitom působil neblaze tím, že z každé vypálené dávky zasahovala přesně pouze první kulka. Každý zpětný úder do té doby běžně používaného samopalu VZOR 58 byl totiž tak velký, že vedl ke zvětšení rozptylu dalšího výstřelu. Inženýr Novák však přišel na to, jak výrazně zmírnit zpětný náraz a zpřesnit střelbu.
Kde se to však všechno vzalo u toho čerstvě promovaného strojního inženýra? A jak vůbec došlo k tomu, že se o něho začala tolik zajímat brněnská zbrojovka, která přece měla dost svých zkušených konstruktérů, vynálezců a zlepšovatelů, jež si vybírala až pod dlouhodobém prověřování?
Za studentských let bydlíval Novák na předměstí Brna. Navštěvoval tady strojní průmyslovku. Když dostal ve vyšším ročníku svého studia zadání závěrečné práce, aby navrhl technické zlepšení nějakého běžného stroje, student Novák tehdy přišel s překvapivě prostým, ale geniálním řešením, použitelným pro automatickou zbraň. Novákův profesor ing.Tomek prohlédl jeho návrh. Nato jej ukázal technickému řediteli zbrojovky ing.Kvasilovi. Zajímal ho jeho názor. Kvasil si návrh vypůjčil a odnesl ho k prosouzení továrním projektantům. Neuváděl však autora tohoto technického řešení. Do konce týdne měl na stole posudek. Uvádělo se v něm: "Jde o zcela netradiční pojetí konstrukce kulové zbraně, jehož přednostní je jednoduchost a miniaturizace, a to vše při zachování a v některých ukazatelích překročení funkčních parametrů stávajících zbraní této kategorie. Doporučujeme technické řešení dopracovat a vyrobit prototyp...
Novák pocházel z rodiny strojního inženýra, který byl vášnivým sběratelem historických zbraní. Se svým koníčkem se bavil spolu se svým synem Vilémem. Společně rozebírali staré zbraně, čistili, opravovali a zhotovovali ztracené součástky. Dokázali spolu uvést do chodu i takové palné zbraně, jakým chyběla třeba i většina původních součástek.
Okolnost, že mladý Novák dokázal svou ročníkovou prací na střední průmyslovce vyrazit dech i předním konstruktérům známé zbrojovky svědčila o to, že jablko nepadlo daleko od stromu a že nejlepší je ten žák, který překoná svého učitele.
Vilém Novák dojížděl na strojní fakultu tramvají, která ho den co den přivážela z předměstí Brna až před budovu vysoké školy. Jednoho dne, bylo to zrovna v létě roku 1965, však doprovázel spolužáka, který byl u něho v bytě na návštěvě, a nyní se chtěl dostat k sobě domů. Musel najít jiné tramvajové spojení. Vilém ho tehdy vyprovodil. Šel s ním až na příslušnou zastávku, kde jeho přítel nastoupil do tramvaje a odjel.
Když se pak mladý Novák chtěl vydat na zpáteční cestu, musel počkat, až přejede tramvaj jedoucí v protisměru, tedy do středu města. Jen docela zběžně pohlédl do oken přejíždějící tramvaje a v tu chvíli jeho pozornost upoutala jedna osoba ve voze. Na sedadle těsně za kabinou řidiče seděla dívka ve světlé halence. Černé vlasy měla staženy dozadu, takže naplno vynikala její útlá šíje. Měla tmavé, snad černé oči, které však ostře vynikaly. Na rtech jí pohrával lehce zasněný a něžný úsměv. Odhadoval její věk na šestnáct, ale byl si vědom toho, že u těchto snědých lidí z Orientu se nedá snadno odhadnout věk. Postřehla jeho pohled, ale nesklouzla očima na zem, jak bývá nechvalně běžným zvykem v těchto krajích, pročež se o místních lidech říkává Brňáci-bubáci. Dívala se na něho stejně jako on a spíše se mu zdálo, že se jí obličej ještě více zakulatil úsměvem. Nikdy takovou krásnou, milou a okouzlující bytost neviděl. Zdálo se mu, že se vynořila z jiného světa.
Vilémovo srdce, které zatím bušilo jen pro technické vynálezy, které by stále účinněji šířily moc a sílu průbojného lidského ducha, najednou zjihlo. Uvědomil si, že ani on zřejmě není přitažlivé krásce docela lhostejný. Byl si jist, že zrovna vzplála oboustranná láska na první pohled.
Průvodčí tramvaje však v té hluboce smysluplné chvíli prudce trhl řemínky u stropu vozu, a na jejich konci se ozvalo cinknutí. S vrzáním a skřípěním se tramvajová souprava rozjela, a dívka se vzdalovala směrem do středu města. Vilém se rozběhl za odjíždějící soupravou, aby ji dohnal a naskočil, ale další zastávka byla příliš vzdálena a tramvaj už nabrala větší rychlost. Vrátil se domů.
"Tuto noc už asi neusnu." Říkal si a měl pravdu. Brzy ráno s kruhy pod očima spěšně vykročil z domu. Za chvíli byl na té osudné křižovatce tramvají. Něco mu říkalo, že se tam musí znovu s tou neznámou dívkou uvidět. Projelo mnoho tramvají. A potom ji opravdu zahlédl. Seděla na stejném sedadle, avšak jako poprvé tak i dnes se tramvaj zase rozjížděla. Ani tentokrát mu nezbyl čas k nastoupení a oslovení krásné dívky. Tvář jí osvěcoval stejný křehký úsměv, a Vilém byl znovu do hloubi svého nitra zasažen jejím tajemným osobním vlivem.
"Je to cizinka. Snad Korejka nebo Vietnamka - Judy", vyslovil najednou polohlasem, a hned di to jméno užasle šeptem opakoval: "Judy? Proč říkám zrovna Judy?" To nechápal. To jméno mu vytanulo v mysli a nikdy předtím takové jméno nikdy neslyšel ani je sám nevyslovil.
Během toho léta se podobné setkání událo ještě snad dvacetkrát. Novák býval na příslušné zastávce na křižovatce tramvají pokaždé přesně ve chvíli, kdy tam bývala tramvaj s dívkou, ale nikdy dost přesně, aby stačil naskočit a více se s ní sblížit. Proto chodíval k zastávce pořád časněji a časněji, dokonce i o několik hodin dříve, aby to zase nepromeškal. Ale pokaždé se stalo, že tajemná dívka s pronikavýma očima a něžným úsměvem mu těsně ujela. Buď že jela dřív, anebo že on unavený dlouhým čekáním na tramvaj s dívkou se najednou zadíval někam jinam a ona zatím přijela a než se nadál, byla zase pryč. Pohlížela za ním pokaždé se stejně laskavýma očima, jak on ji roztouženě vyhlížel. Čím to, že se nikdy nenašla příležitost nastoupit do stejné tramvaje, jakou cestovala? Byla to jenom náhoda? Či snad osudové předurčení? Zákon nutnosti či zlomyslné spiknutí neviditelných siločar osudu? Nedokázal to pochopit. A přitom se stále víc a více upínal na krásnou neznámou...
Za dlouhých večerů, o víkendech pátral Novák po brněnských ulicích, které byly ve směru, odkud dívka přijížděla. Nikdy se mu ale nepodařilo setkat se s ní jinde, než na onom místě, kde sedávala v tramvaji. Na konci prázdnin toho roku ji spatřil naposled. Až do konce svých studií neměl klid. Horečně hledal dívku v nedaleké zdravotnické škole, na přehradě, po kavárnách, na tanečních večírcích a na nejrůznějších dalších místech. Nikdy už necestoval do školy jinou tramvají, než z oné zastávky na křižovatce tramvají, a nikdy ji zde už nespatřil.
Po ukončení školy a odsloužení vojny nastoupil do brněnské zbrojovky. S manželstvím otálel, třebaže se mu jistá příležitost nabízela. Stále v koutku své duše doufal, že se konečně setká se svou Judy, o které byl přesvědčen, že ho miluje stejně osudově jako on ji, a že ji jednou najde a vezmou se. Dával inzeráty do novin, aby se mu ozvala tmavovláska, která jezdívala tou a tou tramvají... Všechno marné. Nikdy se mu tato dívka neozvala.
Pak přišla okupace Československa v srpnu 1968. Vilém Novák se dlouho nerozmýšlel a na podzim emigroval. I přes nevlídné vstupní vyšetřovací procedury na přistěhovatelském úřadě byl ing.Novák v USA přijat do přední zbrojovky. Doposud se totiž americké zbrojovky vyžívaly v marném a toporném obcházení mezinárodní konvence o zákazu použití zbraní s náboji DUM-DUM. Výsledkem byla smutně proslulá dalekonosná puška malého kalibru typu M 1911. Měla přesný dostřel na několik kilometrů. Když ji Američané testovali ve Vietnamu, osvědčila se strašnými účinky. Kulka z nerýhované hlavně pušky se místo rotace za letu převracela, takže při zásahu působila zhoubněji než střely typu DUM-DUM. Ale s příchodem ing.Nováka nastal i v americkém vojenské projekci jistý zvrat. Místo takového toporného obcházení mezinárodních konvence o zákazu střelných zbraní typu DUM-DUM, se díky ing.Novákovi vracel i sem lidský důmysl a svěží vynalézavost. Tak Novák získal brzy pověst nadaného konstruktéra automatických kulových zbraní. Zřídil si dokonce vlastní projekční kancelář. Záhy zbohatl. Zanedlouho bydlel ve vlastním domě v bohaté čtvrti Los Angeles.
Přesto zůstával sám. Nenaplněná láska k Judy ho neopouštěla. Nedokázal vytrhnout ze svého srdce stesk po neznámé dívce a nahradit jej láskou jiné ženy. Nějakou dobu se vydával napospas několika americkým psychoanalytikům a psychiatrům, ale nepomohla mu ani sugesce, ani léčba v hypnóze, ani psychofarmaka. Užíral se svou závislostí na unikající dívce a únik nacházel v horečné soustavné konstrukci stále dokonalejších střelných zbraní.
"Musíte se přesvědčit na vlastní oči o účinnosti nově testovaného samopalu. Vždyť máte na jeho konstrukci rozhodující podíl." Říkal mu výrobce prototypu. "Testování se bude konat ve Vietnamu. Spojení vám zajistíme."
Roku 1970 letěl ing.Novák s americkými výsadkáři do Vietnamu. Byl na výsledky testování velmi zvědav. Šlo totiž právě o samopal, jehož účelnější využití zpětného rázu vzniklých plynů přinášelo úžasné výsledky. Kulky vypálené ze zbraně ze stometrové vzdálenosti, jež mívaly dosud i několikametrový rozptyl, najednou měly rozptyl jen pár centimentů. To znamenalo úžasnou přesnost zásahu i na značné vzdálenosti.
Dne 4.srpna 1970 se ing.Novák ubytoval na vojenské základně v přístavním městě Danangu. Druhý den ho odvezli na letiště, kde na něho čekala vojenská helikoptéra se skupinou důstojníků. Spolu s nimi pak cestoval po obrovských vzdálenostech vietnamského bojiště. Na mnoha zastávkách rozmlouvali s americkými vojáky a testovali účinnost a přesnost nově zaváděného prototypu samopalu. Testovací mise skončila velmi úspěšně. Všichni účastníci byli velmi spokojeni s výsledky prověřovaného samopalu přímo v bojovém prostředí.
Odpoledne dne 10.srpna zahlédli Američané při přeletu nad džunglí malý tábor partyzánů. Ti zahájili palbu na vrtulník. Američané ihned palbu opětovali z nově zkoušených prototypů zbraní. Poprvé se ing.Novák dostal do ostré bojové vřavy. Stále si opakoval:
"Buď my, nebo oni."
Během několika minut vyprázdnil několik zásobníků.
Americký vrtulník však dostal zásah. Bylo nutno nouzově přistát. Boj však pokračoval i na zemi. Několik amerických vojáků padlo a další byli těžce raněni. Bez zranění vyvázl pouze Novák a pilot James Martens. Avšak i vietnamské ztráty byly velké, protože se už nezmohli na další útok. Zřejmě je přímo ohromila přesnost a ničivost střel amerických zbraní.
Martens přivolal vysílačkou pomoc. Neutekla ani hodina a přiletěl bojový vrtulník s americkými vojáky. Vietnamci se dali na útěk a bez dalšího výstřelu vyklidili vesnici. Zdravotníci poskytovali první pomoc raněným. Zatím Novák procházel vesnicí a byl vnitřně otřesen. Poprvé se ocitl ve válce a málem v ní přišel o život.
Sledoval americké vojáky, jak odklízejí těla padlých Vietnamců. Otřásal se pomyšlením, že tuhle spoušť zde nadělal jeho vynález. V teple a pohodlí konstruoval svůj samopal a stále jej zlepšoval. A přitom mu ani vteřinu v životě nepřišlo na mysl, že jeho výtvor bude jednou zabíjet živé lidi s určitými tvářemi, a že on sám bude nucen zblízka si je prohlížet.
Najednou objevil jednu rákosovou boudu, kterou Američané ještě nestačili spálit. Bokem vyčnívala lidská ruka. Pohnut zvláštní zvědavosti vešel Novák do toho přístřešku. Jeho očím se naskytl pohled na stůl, plný obvazů, léků a injekčních stříkaček. Pod stolem ležela mrtvá asi devatenáctiletá dívka. Její útlá hruď byla poseta několika zásahy z rychlopalné zbraně. Měla modré džínsy a světlou halenku. Vlasy měla staženy dozadu. Otevřené tmavé oči hleděly do prázdná. Její uvolněná tvář však neztuhla v bolestné křeči a ústa s drobnými bílými zuby stále jako by se shovívavě usmívala...
Byla to ona, tajemná dívka, kterou Vilém tak dobře znal z brněnské tramvaje, milovaná a milující Judy...
Od té doby se Vilém Novák nedokázal zbavit své jistoty, že právě jedna z dávek jeho samopalu zasáhla a usmrtila život vietnamské samaritánky.
Novák se neustále obíral myšlenkou na to, co znamenaly ty tajemné oči, které mu nebyly souzeny, ale cosi mu chtěly říci. Docela samočinně si jednou vybavil Karla Högera v roli inženýra Prokopa, vynálezce strašlivé výbušniny Krakatitu. Na konci filmu bloudí vyčerpaný Prokop mlhavou krajinou a potkává vůz tažený koněm. Na něm přijíždí stařeček a vyčerpaný vynálezce mu říká:
"Prosím vás, vemte mě ssebou."
"To jsi ty, Prokope? Já už na tebe čekám."
"Už jdu. Vždyť jsem tak běžel."
"Uhnal jsi se, viď? Sedni si na kozlík. - Pojedeme."
"Proč se mi to všechno stalo? Proč mě potkalo tolik věcí?"
"Co člověka potkává, vychází z něho."
"Proč? Proč jsem utekl z domova, když mi tam bylo dobře? Proč jsem potkal tu princeznu? Vždyť já přece hledal tu jinou?"
"Byla to tvá pýcha. Bylo to v tobě. I ten tvůj vynález..."
"To byla strašlivá třaskavina! Mohlo to rozbít celý svět!"
"A proč? - Načpak takový výbuch? - Hledej a zkoumej, aby to pohánělo nějakou věc, aby se lidem lépe pracovalo, rozumíš?"
"Myslíte nějaký laciný pohon?"
"Levný - aby to dalo hodně užitku, aby to taky svítilo a hřálo - "
"Počkejte! - To by se muselo zkusit z jiného konce - "
"Právě - z jiného konce."
"Aby to svítilo a hřálo - Máte pravdu. Že jsem na to nepřišel dřív."
"Vynajdi něco, aby to lidem pomáhalo, a ne aby je to zabíjelo. Pak bude doopravdy veliká věc."
"Tak já to zkusím znova - aby to svítilo a hřálo."
8. Zamyšlení o smyslu modlitby při jistotě Boží prozřetelnosti
Jestliže všechno co se děje, podléhá Boží prozřetelnosti, tedy je třeba, aby buď prozřetelnost nebyla jistá, nebo aby se všechna dělo nutně (45).
Aristoteles přece dokazuje, že když uznáme, že každý účinek má nějakou příčinu o sobě, a zase, že uznáním jakékoli příčiny o sobě je nutno uznat účinek, plyne z toho, že všechno budoucí se děje nutně. Má-li totiž kterýkoli účinek příčinu o sobě, tedy se cokoli budoucího musí převádět na nějakou přítomnou či minulou příčinu. Jako zkoumá-li se o někom, zda musí být zabit od lupičů. Tento účinek předchází příčina střetnutí s lupiči. Jenže tento účinek opět předchází jiná příčina, a to, že on sám vyšel z domu. Tuto však dále předchází ještě jiná, a to že chce hledat vodu. A zde ovšem předchází příčina, totiž žízeň. Ta je zapříčiněna požitím slaného, a to už je, nebo bylo. Jestliže tedy - když nastane příčina - je nutné, aby se stal účinek, je nutné, pokud požije slané, že žízní. Žízní-li, je nutné, aby chtěl hledat vodu. Chce-li hledat vodu, je nutné, aby vyšel z domu. Vyjde-li z domu, je nutné, aby se setkal s lupiči. Setká-li se s lupiči, je nutné, aby byl zabit. Tedy od prvého k poslednímu je nutné, aby tento člověk pojídající slané, byl zabit od lupičů. Aristoteles tedy uzavírá, že není pravdivé, že s tím, že se dává příčina, je nutné, aby byl dán výsledek, jelikož jsou nějaké příčiny, jež mohou selhat. Rovněž tak není pravdivé, že každý účinek má příčinu o sobě, jelikož to, co je případečné, totiž že tento, chtějící hledat vodu, se setká s loupežníky, nemá nějakou příčinu.
Avšak z tohoto důvodu se objevuje, že všechny příčiny, které se převedou na nějakou přítomnou nebo minulou příčinu o sobě, jež, pokud je dána, je nutné, aby byl dán účinek, dějí se nutně. Nebo je pak třeba říci, že všechny účinky nejsou podrobeny Boží prozřetelnosti, a tak se prozřetelnost netýká všech, což bylo výše prokázáno. Nebo není nutno, aby za dané prozřetelnosti byly dány její účinky. Takto prozřetelnost není jistá. Nebo je nutné, aby se vše dělo z nutnosti. Prozřetelnost přece není jen v přítomné či minulé době, nýbrž věčně, jelikož v Bohu nemůže být něco, co není věčné.
Je-li Boží prozřetelnost jistá, je třeba, aby tato podmínka byla pravdivá: pokud Bůh předvídá toto, toto bude. To, co předchází této podmínce, je nutné, protože je věčné. Tedy z toho vyplývá, že je nutné. Je tedy třeba, aby každé následující, jemuž předchází nutné, bylo nutné, a proto následující je jako závěr předcházejícího. Cokoli však následuje z nutného, musí být nutné. Je-li tedy Boží prozřetelnost jistá, následuje, že vše nastává z nutnosti.
Jestliže je něco zařízeno od Boha, rozuměj, že takový bude vládnout, tedy buď je možné, že se stane, že nevládne, nebo ne. Není-li možné, aby nevládl, tedy je nemožné, aby nevládl, a tedy je nutné, že vládne. Pokud je možné, že on nevládne, po připuštění něčeho možného nenásleduje něco nemožného, ale následuje, že se Boží prozřetelnost nesplnila. Není tudíž nemožné, aby Boží prozřetelnost selhala. Je tedy třeba, aby Boží prozřetelnost nebyla jistá, je-li vše zařízeno od Boha, anebo aby se vše dělo z nutnosti.
Tak dokazuje Cicero v knize O věštění, že je-li vše zařízeno od Boha, je pořadí příčin jisté. Je-li ale toto pravdivé, tak se vše děje osudově. Děje-li se ale vše osudově, pak nic není v naší moci. Není tedy svoboda vůle. Z toho tedy plyne, že se odstraňuje svoboda vůle, je-li Boží prozřetelnost jistá, a stejným způsobem vyplývá, že se odstraňují všechny nahodilé příčiny.
Boží prozřetelnost nevylučuje střední příčiny. Ale mezi příčinami jsou některé nahodilé a mohoucí nezapůsobit. Účinek prozřetelnosti tedy může být nepůsobivý. Boží prozřetelnost tedy není jistá.
K řešení těchto důvodů je však třeba opakovat něco z výše uvedeného, aby se objasnilo, že Boží prozřetelnosti neunikne nic, a že řád Boží prozřetelnosti naprosto nemůže být změněn. Přesto není zapotřebí, aby to, co pochází z Boží prozřetelnosti, všechno nastalo z nutnosti.
Prvně se totiž musí uvážit, že - je-li Bůh příčinou všeho existujícího, dávající všem věcem bytí, - je třeba, aby řád Boží prozřetelnosti objímal všechny věci. Je přece třeba, aby těm, kterým uštědřil bytí,uštědřil též zachování a udělil dokonalost v posledním cíli.
U každého prozíravého je však třeba uvážit dvojí: jednak promyšlení řádu a jednak ustanovení promyšleného řádu ve věcech, podléhajících prozřetelnosti. První z nich náleží k poznávací mohutnosti, kdežto druhé k činné: toto je mezi oběma odlišné, že v promyšlení řádu je prozřetelnost tím dokonalejší, čím více může být řád prozřetelnosti přiveden až do nejmenších (podrobností). To, že my nemůžeme předem promyslet uspořádání všeho částečného ohledně toho, co musí být způsobováno námi, vyplývá totiž z nedostatku našeho poznání, které nemůže obsáhnout všechny jednotliviny. V předvídavosti je ale každý považován za tím důvtipnějšího, čím četnější může jednotlivě promyslet. Avšak pramálo by se podílel na moudrosti ten, jehož zařízení by spočívalo v pouhých všeobecninách. Podobně lze ale uvažovat ve všech činných uměních. Avšak v tom, že se dává věcem promyšlený řád, je důstojnost spravujícího tím důstojnější a dokonalejší, čím je všeobecnější a četnějšími službami rozvíjí své promyšlení, protože i samo uzpůsobení služeb má velkou část zařízeného řádu. Je však třeba, aby Boží prozřetelnost stála na vrcholu dokonalosti, jelikož on sám je prostě a všeobecně dokonalý. Tedy v prozírání své moudrosti věčným promyšlením pořádá všechno, ať se to zdá sebenepatrnějším. Jestliže kterékoli ze jsoucen něco působí, tedy působí prostředečně pohnuto od něho, a poslušně slouží jeho řádu, vymyšlenému od věčnosti, aby se takřka rozvinul ve věcech. - Je-li však nutné, aby mu v působení sloužila všechna jsoucna, která mohou působit, je nemožné, aby nějaký působící překážel provedení Boží prozřetelnosti opačným působením proti ní. Rovněž tak je nemožné, aby Boží prozřetelnosti bylo bráněno vadou nějakého působícího nebo trpícího, když všechna činná i trpná síla ve věcech je zapříčiněna Božím uzpůsobením. Je tedy nemožné, aby provedení Boží prozřetelnosti bylo překaženo změnou prozřetelnosti, když Bůh je naprosto nezměnitelný. Zbývá tedy, že Boží zařízení nemůže vyjít nadarmo.
Dále se však musí uvážit, že každý působící sleduje pokud možno dobro a zlepšení. Jenže dobré a lepší nejsou uvažovány stejným způsobem v celku a v částech. V celku je totiž dobrem neporušenost, jež nastává z uspořádání a složení částí. Pro celek je tedy lépe, aby byla mezi částmi různost, bez níž nemůže být řád a dokonalost celku, než aby všechny části byly stejné, z nichž každá by přicházela ke stupni nejvznešenější části. Jenže kterákoli část nižšího stupně jako taková by byla lepší, pokud by byla stupněm vyšší části, jak je vidět na lidském těle. Lidská noha by byla vznešenější částí, kdyby měla krásu a sílu oka. Avšak celé tělo by bylo méně dokonalé, kdyby mu chyběla služba nohy. Záměr částečného a všeobecného působícího tedy směřuje k jinému. Vždyť částečný působící směřuje naprosto k dobru části a dělá ji pokud možno co nejlepší. Kdežto všeobecný působící směřuje k dobru celku. Proto nějaká vada je mimo záměr částečného působícího, jež je záměrem všeobecného působícího. Je to vidět na tom, že zrození ženy je mimo záměr částečné přirozenosti, tj. této síly, která tkví v tomto semeni, jež směřuje k tomu, aby plod pokud možno zdokonalila. Je však záměrem všeobecné přirozenosti, tj. všeobecné síly, působící ke zrození nižších, aby se zrodila žena, bez které se nemůže naplnit narození mnoha dalších. A stejným způsobem rozklad, umenšení a všechny nedostatky jsou ze záměru všeobecné přirozenosti, ale nikoli částečné přirozenosti: neboť kterákoli věc uniká nedostatku, směřuje vskutku pokud možno k dokonalosti. Je tedy jasné, že je ze záměru částečného působícího, aby se jeho účinek stal dokonalým takovouto dokonalostí, rozuměj dokonalostí muže, onen však dokonalostí ženy. - Ale mezi částmi celého vesmíru se objevuje první odlišnost dle nahodilého a nutného: vyšší jsou přece ve jsoucnech nutná, neporušitelná a nehybná. Od daného postavení se ovšem vzdalují tím více, čím nižší je stupeň, ve kterém jsou ustavována tak, že nejnižší jsou ovšem co do jejich bytí ničena, ale jsou pohybována co do jejich uzpůsobení. Rovněž své účinky způsobují nikoli nutně, nýbrž nahodile. Tedy jakékoli působící, jež je částí vesmíru, zamýšlí setrvat pokud možno ve svém bytí a přirozeném uzpůsobení, a upevnit svůj účinek: avšak Bůh, jenž spravuje celý vesmír, sleduje, aby se zde jeho účinek utvrdil zajisté na způsob nutnosti, zde však nahodile, a podle toho jim upravuje různé příčiny: jedněm nutné, kdežto druhým nahodilé. Řádu Boží prozřetelnosti tedy podléhá nejen to, aby tento účinek byl, nýbrž aby účinek byl nahodile, jiný však nutně. Podle toho něco z toho, co je podřízeno Boží prozřetelnosti, je nutné, něco zase nahodilé, ale nikoli všechno nutné.
Třebaže je Boží prozřetelnost o sobě příčinou tohoto budoucího účinku, je tedy příčinou také přítomného a minulého účinku, a tedy nejen tohoto budoucího účinku, avšak více od věčnosti: z toho však nevyplývá, jak vyvozoval první důvod, že tento účinek bude z nutnosti. Boží prozřetelnost o sobě je totiž příčinou toho, že tento účinek nastane nahodile. A toto nemůže být zbytečně.
Z toho se také objasňuje, že tato podmínka je pravdivá: jestliže Bůh předvídal, že to bude, bude to: tak vyvozoval druhý důvod. Avšak tak to bude, jak Bůh předvídal, že se to stane. Předvídal však, že toto nastane nahodile. Neomylně tudíž následuje, že to bude nahodile, a nikoli nutně.
Rovněž je jasné, že to, co se uvádí, že je Bohem předvídáno, aby nastalo, jestliže je z rodu nahodilých, bude moci nebýt, uvažováno dle sebe: tak přece bylo předvídáno, aby nahodilé bylo s možností nebýt. Přesto ale není možné, aby řád prozřetelnosti zklamal, třebaže se děje nahodile. A tak je vyřešen třetí důvod. Může se tudíž uznat, že tento nebude vládnout, kdyby se uvažovalo dle sebe. Nikoli však, kdyby se uvažovalo, jak se předvídalo.
Objevuje se také povrchnost Ciceronovy námitky. Přece když jsou Boží prozřetelnosti podrobeny jak účinky, tak příčiny a způsoby bytí, neplyne z toho, že by při Boží prozřetelnosti prozřetelnosti nezbývalo nic na nás. Bohem je to přece předvídáno tak, aby se to dělo námi svobodně.
Ale ani možnost úchylky druhotných příčin, jejichž prostřednictvím jsou způsobovány účinky prozřetelnosti, nemůže odstranit jistotu Boží prozřetelnosti, jak vyvozoval pátý důvod. Bůh působí ve všem a svou svobodnou vůlí. Proto přísluší k jeho prozřetelnosti také to, aby někdy ponechal úchylné příčiny uchýlit, kdežto jindy je od úchylky odvrací.
Třebaže je Boží prozřetelnost nezměnitelná, nevylučuje se tím užitečnost modlitby (46). Jako nezměnitelnost Boží prozřetelnosti neukládá předvídaným věcem nutnost, tak ani nevylučuje užitečnost modlitby. Neprosíme přece Boha modlitbou proto, aby se změnilo věčné uzpůsobení Boží prozřetelnosti. Vždyť to je nemožné. Naopak prosíme, aby někdo dosáhl od Boha toho, po čem touží.
Je totiž příhodné, aby Bůh souhlasil s nábožnými touhami rozumného tvora, nikoli proto, že by naše touhy mohly pohnout Boží nezměnitelností, nýbrž vychází to z jeho dobroty, aby vytoužené příhodně zdokonalil. Touží-li vše přirozeně po dobru, přičemž k výtečnosti Boží dobroty náleží, že bytí a dobré bytí rozděluje v nějakém pořádku, vyplývá z toho, že vyplní svou dobrotou zbožná přání, jež se mu předkládají modlitbou.
K pohybujícímu přísluší, aby to, co je pohybováno, přivedl k cíli. Proto je také stejnou přirozeností něco pohybováno k cíli, dosahuje cíle a spočívá v cíli. Každá touha je však jakýmsi pohybem k dobru, jež ovšem nemůže být ve věcech, leda od Boha, který je svou bytností dobrý a je zdrojem dobra: každý pohybující přece pohybuje k něčemu sobě podobnému. Bohu tedy přísluší dle jeho dobroty, aby přivedl příhodné touhy, jež se předkládají modlitbou, k příhodnému účinku.
Čím je něco blíže pohybujícímu, tím účinněji dosahuje podnětu pohybujícího. Vždyť i to, co je blíže ohni, více se od něho ohřívá. Avšak intelektuální podstaty jsou Bohu blíže, než neoživené přírodní podstaty. Tedy v intelektuálních podstatách je podnět Boží pohnutky účinnější, než v jiných přírodních podstatách. Přírodní tělesa se však podílejí na Božím pohybování natolik, že z něho dosahují přírodní touhy po dobru a také splnění touhy. To ovšem nastává, když dosahují vlastních cílů. Tím spíše dosahují intelektuální podstaty splnění svých žádostí, které přednášejí Bohu modlitbou.
Z rázu přátelství pochází to, že milující chce splnit touhu milovaného, pokud chce jeho dobro a dokonalost. Proto se praví, že "přátelství je chtít totéž". Avšak Bůh miluje svého tvora a každého tím více, čím více se podílí na dobru, které je první a hlavní od něho milované. Proto chce splnit touhy intelektuálního tvora, jenž se nejdokonaleji ze všech tvorů podílí na Boží dobrotě. Avšak jeho vůle znamená vytváření věci: je totiž příčinou věcí svou vůlí. Náleží tedy k Boží dobrotě, aby splnil touhy intelektuálního tvora, jemu přednášené modlitbou.
Dobro tvora je odvozeno dle samotné podobnosti od dobroty Boží. To se však v lidech jeví jako nejvíce doporučitelné, že neodpírají souhlas těm, kdo se spravedlivě dožadují: podle toho jsou totiž nazýváni velkomyslní, milí, milosrdní a zbožní. Toto tudíž nejvíce náleží k dobrotě Boží, aby vyslyšel zbožné modlitby.
Proto se praví: "Vůli svých bohabojných činí, jejich modlitby vyslyší, a zachrání je" (Ž 144, 19), a Pán praví: "Každý, kdo prosí, přijímá, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno" (Mt 7, 8).
Odkazy
45) SCG, III, 94.
46) SCG, III,95.