Trevírský zběsilec zuří
Po vyhoštění z Pruska, odjel Marx do Francie. V Paříži ihned vyhledal vůdce podsvětí a začal je podněcovat:
"Nesmíme už déle váhat! Musíme vyrazit z podzemí! Musíme využít nepřehledné situace, zmatků a nerozhodnosti vládního vojska! Jen tak získáme všechno pod naši kontrolu!"
Následující den se stal pro pařížské podsvětí památný. Tehdy totiž vystoupilo podsvětí do ulic za denního světla. Na několika místech došlo k pokusům přehradit ulice převrácenými drožkami, utrhanými ploty a dlažebními kostkami. To však mohlo jenom na pár okamžiků zastavit jízdu. Vrhla se s tasenými šavlemi na zfanatizovaný dav, drancující drobné krámky, kavárny a domy. Tak neslavně tehdy skončilo vystoupení podsvětí.
"Ááále - ta trocha krve! Nebuďte sentimentální!", mávl rukou Karel pobaveně, - "Kdyby se do toho bývalo šlo se zbraněmi od začátku, drželi bychom v šachu celé město!"
Nikdo ho neslyšel. Nikdo ho neposlouchal. Seděl v jedné vinárně na předměstí Paříže. Odjel tam drožkou, sotva se dozvěděl, že se bude něco dít. Většina předáků podsvětí už ležela s krvavým šrámem na hlavě. Zbytek byl zajištěn ve vězení. Čekali na gilotinu.
"Horší je, že už mám zas jen pár stovek", povzdechl si Karel Marx, když dopíjel další láhev vína. Klel a zuřil ještě když se k ránu vracel domů.

Pařížská policie však věděla i o Marxovi. Proto mu bylo 15.července 1849 doručeno rozhodnutí ministerstva vnitra. Stálo tam :
                                    S definitivní platností se panu Dr. Karlu Marxovi

                                     povoluje pobyt pouze v departementu M O R B I H A N.
"Vrahové! To je zaobalený pokus o vraždu!", zuřil Karel, sotvaže zjistil, že kraj Morbihan je močálovitá část Bretaně, nebezpečná zimnicí.
Utekl měsíc a Marx byl stále v Paříži. Dostal z prefektury další příkaz k opuštění města pod hrozbou zatčení.
"Jedu do Londýna", sdělil tehdy Karel své rodině.
Ani v Londýně neotálel s navázáním styků s podsvětím. Londýnské podsvětí ho však zklamalo. Vyznačovalo se totiž důkladnou organizací. Ta ovládala všechny kouty a zapadlé uličky. Dokonce i žebráci tvořili pevně sevřenou organizaci. Nikde však ani skulina pro příchozího nováčka.
Jediné místo v podsvětí, kde se Marx dokázal trochu uplatnit, představovala část emigrantů z německy mluvících zemí. Uvízli tu, protože na kontinentu byli stíháni pro nějaký vážný delikt. Chabá znalost angličtiny jim ztěžovala uplatnění. Proto vesměs mířili do Ameriky. Tak tvořili proměnlivou část londýnské spodiny, opouštěnou těmi, kdo si opatřili peníze na loď, a doplňovanou novými a novými utečenci.
'Outsideři!', říkal o nich posměšně Marx a dodával pohrdavě: - 'Jak by ne?! Vždyť je mezi nimi tolik těch všivých Čechů, Slováků , zkrátka toho rasového hnoje! Pohořeli v Rakousku!'
Z Londýna zahájil Marx další vydávání Neue Rheinische Zeitung v Hamburgu, a to penězi posílanými z Anglie. Jak získal Marx tolik peněz, když jeho hlavní zdroj - Bedřich Engels - byl ve Švýcarsku? Způsobem krajně nečestným. Vyšlo to najevo o něco později.
Mezitím se však Marx postaral o urychlený příjezd Engelse do Anglie. Stačilo mu napsat o tom, že se Marxově ženě narodil v Anglii syn, který dostal jméno Heinrich Quido.
"Malý Fawkes!", tak ho s pokřiveným úsměvem častoval Marx. Měl totiž zálibu v přesmyčkách a jinotajích. Hošík se narodil právě v den, kdy se v Anglii vzpomíná tzv. "Prachové povstání". Vedl je vzbouřenec Quido Fawkes. Takové náhodné drobnosti Karla vždy fascinovaly. Snad ještě více ho upoutávala okolnost. že Fawkes značí v Anglii to, čemu pohanští Slované říkali "Morana", a co ve staroslovanských mýtech značí bohyni smrti... a "smrtka", panák, jenž ji symbolizuje, se podle mytologických představ musí pohřbít...
Pár dní po této události se objevil Engels. Marx ho přijal vcelku chladně. Když uviděl malého Quida, zjihl jako dítě, zrak se mu orosil a dojetím pletl slova.
"Začal jsem zase vydávat Neue Rheinische Zeitung", chlubil se Marx.
"Jak se ti to podařilo?"
"Prostě - získal jsem v Prusku dost lidí, kteří byli ochotni složit na to nějaké peníze".
"Nechápu, jak jsi to odsud z Anglie dokázal."
"Inu, to je tajemství podniku", uchechtl se Marx a pak nasadil tajemnou masku. .
Marxovo velkohubé štvaní pruského podsvětí k uchvácení veškeré moci, podnítilo vládu k tvrdým zákrokům.
K prvním krokům pruských úřadů patřilo vypátrání tiskárny a vydavatele pobuřujícího novin Neue Rheinische Zeitung. Zastavení vydávání bylo pak už automatické.
Zatímco se v Německu rozpoutal policejní teror a honba na předáky podsvětí, Marx si hověl v bezpečí ostrovní říše a hloubal nad sklenkou brandy: - "Jak by se jen dalo využít té atmosféry hrůzy u nás doma?"
Zanedlouho poté, co Marxovou rodinou otřásly zvěsti o případech zatýkání různých živlů z podsvětí, všimla si ho Jenny, jak často píše dopisy do rodné vlasti.
Když se jednou pozdě v noci vrátil domů, sdělila mu Jenny smutnou novinu:
"Maličký - Quido! Upustil - nás!"
"Ehmm", vyloudil ze sebe, - "Byl příliš neduživý."
Chvíli si ji snažil utěšovat. Vzápětí ho ale dostihla suše rozumová úvaha: Strašná situace! Vzbuzuje to přece u každého soucit! Musí přece být způsob, jak vyjádřit lidský soucit a útrpnost ve zlatě a v penězích! Copak nelze účelně využít okamžiku šoku a nervového a citového pohnutí matky, která právě pozbyla dítě? - Od těchto otázek, při jejichž probírání se Karel přistihl, když utěšoval Jenny, které krvácelo srdce, nebylo pro něj daleko k falešnému zdůvodnění těchto svých myšlenek: Samozřejmě. Nemohu jinak. Nic lidského mi totiž není cizí! "Musím o tom zpravit Engelse", řekl a odmlčel se. Po chvíli jí navrhl: - "Měla bys o tom napsat domů!" Nato ještě rafinovanějšími způsoby naznačil, že právě její nervové otřesení je vhodnou látkou k srdceryvným výlevům a dodal: - "Uleví se ti!"
"Copak mi to vrátí Quida?", vzlykla.
"Ovšemže nevrátí", ozval se Karel a na zlomek vteřiny zaváhal, - pak pokračoval : - "ale - všichni by měli vědět, jak žijeme - kam to vede, když nám žádný z příbuzných nepomůže - ubohé dítě to odneslo první a kdoví - kdoví, kdo bude další..."
"Ano", říkala plačtivým hlasem, -"Musím to napsat našim domů."
"A taky známým", dodal Karel a odebral se do svého pokoje. Ztěžka dopadl do křesla u psacího stolu.
"Víš - " psal Meyerovi do Frankfurtu, - "já sám bych se celé té bídě vysmál. Ale chápej, že moje žena, která teď přišla o dítě, které bylo podvyživené, je navíc nemocná. sedí od rána do večera v nejneutěšenější lidské bídě. Má otřesený nervový systém. Hrozně se jí dotýká lhostejnost některých lidí k lidskému osudu. Netaktnost některých lidí je v této chvíli přímo hrozná..."
Dříve než odeslal tento dopis, dal jej spolu s jinými dopisy přečíst Jenny. Říkal si : 'Aspoň ji to správně naladí a usnadní jí to psaní vlastních dopisů domů a známým.'
Nemýlil se. Jenny skutečně vzápětí chrlila srdcervoucí dopisy, a to nejen domů, ale nejednou i stejným lidem, kterým psal Karel. Tak psala Meyerovi: "...Naši přátelé v nouzi prořídli...Co mne však skutečně do hloubi duše bolí, je to, že můj muž musí snášet tolik malicherných trampot, když by mu pomohlo tak málo, a že on, který tolika lidem ochotně pomohl, tu zůstal docela bez pomoci. Ale nemyslete si, milý pane Meyere, že po někom něco chceme. Jediné, co snad můj muž má právo vyžadovat od těch, kteří od něho načerpali tolik myšlenek, a kterým byl oporou, by bylo to, aby o něho projevili víc zájem... To si troufám směle tvrdit. Aspoň tím jsou mu povinni. Přitom by, myslím, nepřišel nikdo zkrátka. To jediné mne bolí. Ale můj muž soudí jinak. Nikdy by si kvůli sobě samému nikomu nepostěžoval..."
Tak a podobně na tucty jiných variací bájila Jenny Marxová v dopisech příbuzným a známým o svém manželovi.
Utvořila se zde zvláštní prapodivná symbióza: Jak Faust, tak i vysněná Markétka byli příliš hrdi na to, aby sestoupili k poníženému postoji prosebníka či dokonce žebráka. Každý z nich jevil sklon omezovat se spíše na to, aby seznamoval ostatní lidi s tou či onou hroznou událostí, která je postihla, a pak jako rozhořčení mravokárci (ve skutečnosti ovšem s dávkou neomalenosti) odhalovali a peskovali na druhých lidech jejich chování vůči partnerovi jako nemorální a netaktní. Zkrátka sobectví ve dvou.
"Moje žena zahyne, bude-li to dlouho trvat!", psal Marx Meyerovi.
Také tento dopis neopomenul dát přečíst své manželce. Mimoto mu ovšem poslat nejeden další dopis, o němž podobně jako o záplavě dalších jeho paní vůbec nevěděla. Byly daleko méně uhlazené. Vzbuzovaly v adresátech pocity docela jiné, než jen soucit a lítost. Podněcovaly však také k činu, ve kterém by člověk vykročil z toho, co mu bylo nejbližší a nejvlastnější. Nicméně i v tomto ohledu nebývaly vždy dokonale načasované. Leckdy se míjely účinkem.

Ačkoli byl během roku 1851 doslova zaplaven penězi z rodné vlasti, stačil je během krátké doby rozházet na londýnské burze. Také Engels ho tehdy rozčiloval. Dokud pobýval v Londýně, bývala jeho peněženka stále otevřená. Karel z ní bezostyšně bral jako ze své. Teď však zůstával s oběma svými milenkami, Mary a Lizzy v Manchesteru. Přijížděl jenom na návštěvu. Ve skutečnosti to znamenalo omezení placení Marxových výdajů. K dovršení toho všeho zemřela měsíc stará Františka na zápal plic. Nastydla se v chladném bytě.
Marxem přitom ovšem nejvíc zacloumaly obavy, aby se snad nenachladil sám a nezačal stonat. Naposledy si poležel dva měsíce loňskou zimu. Bylo to právě tehdy, když byla Jenny v sedmém měsíci a potřebovala co nejvíc ohledů a péče. Zrovna tehdy se Karel utekl do nemoci.
S příchodem jara se však již docela čile toulal po londýnských "pub´s" , kde aspoň neměl na očích strádající rodinu.

V Kolíně nad Rýnem probíhal soudní proces se členy německého podsvětí, s nimiž Marx před pár lety podněcoval revoluci.
"Nejde mi to do hlavy. Jak je možné, že se pruské tajné policii podařilo získat usvědčující dokumenty z Londýna?", divil se Karel Liebknecht.
"Mají své lidi všude" mínil Marx.
"Každopádně odhalují spojení mezi námi a podzemní sítí doma v Německu", uvažoval nahlas Engels a pokračoval: - "Agent Hirsch prý dokonce získal originální knihu zápisů . Ta dokazuje, že nitky od různých zločinů v Německu vedou až k nám do Londýna."
"Podvrh!!", vybuchl Karel.
Německá policie a soudci si to ale nemysleli. Proto byla v listopadu 1852 většina obviněných uznána vinnými. Tresty však byly mírné - od tří do šesti let.

Je příznačné, že Karel Marx si sám poctivou prací nikdy nevydělal ani šesták. Štítil se námezdní práce jako poskvrňující. Přesto byl toho názoru, že není správné, aby zůstával bez peněz : Jak to zařídit? Pokaždé, sotva dojdou peníze, je nutno říci o tom těm druhým, zejména Engelsovi! Ať se jenom rychle chytí za nos a honem to dají do pořádku - než bude pozdě - a někdo doma zemře hladem! Potom by se mohli leda stydět! Přibližně takový býval postup jeho úvah.
Marx ovšem nikdy nedopustil, aby na něho samotného dolehla taková příšerná situace, jakou zažil za studentských časů - zůstat najednou bez peněz, nebo se i zadlužit u lichváře. Vždycky jich měl dost v nějaké bance - bez ohledu na to, zda měla rodina co jíst či nikoli. Předvádění bídy své rodiny užíval ke vzbuzování soucitu ostatních lidí s ním samotným.
Nicméně trpěl niternou úzkostí. Byla docela neurčitá. On sám si ji však promítal do roviny budoucích pokladů, které se mu naskýtají. Trpěl chronickými obavami z nedostatku peněz. Přesto kdykoli získal větší obnos, nedokázal jej dlouho udržet, a v žádném případně už rozmnožit. Spekuloval na burze. Pokaždé však prohrál. Přesto si chtěl natrvalo uchovat masku vznešeného aristokrata.

"Posílám ti dvě stě tolarů", ozval se Lassalle Marxovi a vzápětí mu došly na konto peníze.
"Konečně se probudil", zahudroval Karel. Už dávno ho bombardoval tklivými dopisy, zakončenými výtkami na adresu všech, kdo mají peníze.
"Co se děje s Edgarem?", ptala se služka o dva měsíce později.
"Nevím", krčila Jenny rameny, - "Už několikátý den má bolesti v bříšku."
Karel kroutil bezradně hlavou a bručel : -"Mít tak trochu peněz, poslal bych pro doktora." Načež se oblékl a odešel. Nemohl se dívat na tu lidskou bídu. Musel se jít trochu povyrazit sklenkou whisky do nedalekého hostince. Zůstal tam i na oběd, protože doma jako obvykle nebylo nic k snědku. Zbytek odpoledne ztrávil v nečinném snění. Pak napsal Engelsovi do Manchesteru: "...žena je už týden tak nemocná z duševního rozrušení jako dosud nikdy. A jak by ne, když chlapec postonává. Mě samotnému krvácí srdce a hoří hlava, ačkoli se přirozeně musím zdržet...
Malý, sotva desetiletý chlapec byl máminým mazlíčkem. Karel mu říkával "Muš". Připomínalo to německé "Maus" a anglické "Mouse", a ve vulgární mluvě pařížského podsvětí (Mousse) to znamenalo něco ještě méně vábného. Po podivné náhlé žaludeční příhodě, provázené bolestmi a křečemi, zemřel klouček právě na Velký Pátek.
"Máš nějaké peníze na pohřeb?",ptala se Jenny nalomeným hlasem.
"Jen pár drobných, miláčku. Ani ne čtvrt libry."
"Pokusím se vypůjčit něco od toho francouzského emigranta, který nás nedávno navštívil," řekla se slzami v očích.

Pár dní nato odcházel do Manchesteru další dopis. Marx sděloval svému druhu v trápení a penězích:
"...chudák ´Muš´ není již mezi námi... Skříplo mě v životě všelicos, ale teprve teď vím, co je neštěstí..."

Právě tehdy v létě přišel Marxově ženě dopis z Německa.
"Matka je na smrt nemocná - "
"Musíš tam jet!", řekl Karel, "Co kdyby nás nadobro opustila? Kdo bude dědit? Jeď tam raději i s dětmi!"
"Kde bych vzala peníze na cestu?"
"Něco se prodá!" ujišťoval ji. Byl přesvědčen, že se vyplatí ukázat před příbuznými, jak velká je při té bídě jejich rodina. Skutečně se to vyplatilo.
Tentokrát se však peníze naštěstí dostaly do rukou Jenny. Tak vedly ke zvýšení životní úrovně celé rodiny, a ne jen k ukojení sobeckých tužeb Marxe. Rodina se mohla přestěhovat do vily nedaleko Hampstead Heath. Roční nájem byl 36 liber. Větší prostor a komfort vily umožnily, že u nich mohli občas přenocovat známí jako byl Vilém Liebknecht, Engels a jiní. Karel byl nadšen zejména blízkostí oblíbené hospody. Už dávno tam býval skoro každodenním hostem. Tehdy se mu už hlásila se mu cirrhoza jater.
V červenci 1857 se jeho ženě narodilo další dítě. Zemřelo však ihned po porodu.

Události, jitřící jeho pozornost byly vzápětí přehlušeny senzačním odhalením, které rozvlnilo hladinu veřejného mínění. Stalo se tak následkem výpovědi Hanse Voighta, německého psance. Svého času pronikl do vedení frankfurtského podsvětí. Když se mu policie dostala na stopu, utekl do Ženevy. Jeho nejbližší komplicové se však zaslouženě dostali pod zámek. Vynaložil dost peněz na podplacení stráží ve špandavské věznici. Útěk věznů se podařil. Dostal své druhy do Švýcarska. Tam vystupoval v roli úctyhodného, vzdělaného občana s kapsami plnými peněz. Se starými kumpány si v závětří užívali bohatství. Od nich se dozvěděl skutečnosti, které s ním jaksepatří zacloumaly.
"Kdepak! Nikdo z nás nemluvil!", ubezpečili ho, - "Pruská policie nás zatkla na základě přesného udání. Měla podrobné seznamy našich lidí i s adresami! Dozvěděli jsme se to hned, jak jsme se dostali do vězení. Vylezlo to z vyšetřovatelů."
"Co?"
"Přece jméno toho darebáka. Když nás měli pod zámkem, tak byl pro ně bezcenný. Prozradili ho zrovna tak snadno, jako on prodal nás policii, poté, co jsme se od něho dali vydírat pod pohrůžkou, že nás jinak udá policii."
"Kdo?"
"Karel Marx."
Netrvalo dlouho a došlo k prvnímu veřejnému vystoupení Hanse Voighta. Pro veřejnost to bylo senzační odhalení. Důrazně varoval podsvětí před jistou "klikou utečenců", jež jmenoval jako "Bürstenheimer" a "Schwefelbande": "...Semkli se v smečku v čele s Karlem Marxem. Dělají všechno možné, aby nalákali naivní lidi na nějaké vymyšlené poklady. Nenápadně je přitom zatahují do svých zločineckých rejdů! Sotva se dostanou do nesnází, dají od nich ruce pryč! Mnohé z nich vydírají a nakonec udají. Pruská policie má o tom důkazy!
Karel Marx je náčelník bandy vyděračů!! Parazituje v Londýně z toho, že kompromituje své bývalé komplice ve vlasti natolik, že si oni sami musí vykupovat mlčení bandy penězi! Mohu předložit stovky dopisů osob, kterým Marx písemně vyhrožoval udáním pruské policii za jejich účast na teroru v Německu před polovinou století, pokud ihned nepoukáží na jistou londýnskou banku stanovenou částku. Konečně mohu předložit pádné důkazy, že vůdce té ´sirné bandy´ posléze udal pruské tajné policii nejen ty, kdo se nedali vydírat, ale i většinu těch, kteří ze strachu raději platili. Dostal je do vězení. Mazaně se tak zbavoval rizika pomsty z jejich strany..."
"Budu ho soudně stíhat, a basta!" řekl rozčíleně Marx: "Zkusím to u pruského soudu. Podám na něj žalobu!"
"Jak?"
"Prostřednictvím justičního rady."
Komorní soud ovšem odmítl zabývat se Marxovou žalobou. Důvod? Pro nedostatek skutkové podstaty: "Pro doktora Karla Marxe, narozeného...bytem... není žádná urážka, pokud ho někdo líčí jako náčelníka bandy vyděračů a podvodníků. Důkazy jsou na policejní prefektuře." V tom znamenitém výkladu komorního soudu nedovedl nalézt právní omyl ani vrchní soud. Tak to Marx prohrál se svou žalobou na všech instancích.
Zavrtal se ve svém pokoji jako krysa v jámě. Temné síly ho však nechaly na holičkách. Uvědomil si konečně svou neschopnost? Snad nahlédl na dno své černé duše, ale vzápětí se s hnusem odvrátil. Navenek jen strhl svou masku aristokrata, za níž se už dlouho skrýval; nikoli však proto, aby teď konečně našel sebe samého, aby vzal život opravdověji. Ve skutečnosti to provedl jedině proto, aby si navlékl masku postavy z opačného konce společnosti - masku žebráka a poníženého štvance.
Karel Marxe si nasadil masku poníženého psance. Byl to zase jeden z jeho rafinovaných triků, nad kterými dost možná už dávno ztratil vlastní moc. Vždyť praktikami svého soustavného okultismu dosahoval hrozného odosobnění. Stával se tak stále nesvobodnějším a bezbrannějším proti vlivu temných sil. Jistými okultními metodami si navodil stav krajního odosobnění. V něm prožíval iluzi, že se nachází v ´astrálnu´ a zakoušel pocit zimy a úzkosti. Vsugeroval si také bolesti chronické choroby jater, jakoby se právě projevovala v akutní formě. Sotva se probral ze svého hypochondrického blouznění, nedokázal vydržet doma. Nebyl schopen snést pohled manželky Jenny a dětí, a ze všech snad asi nejvíc pohled nejstarší dcery Jenny. Nosívala totiž od dětství na krku křížek.
Když urovnal své zmatené úvahy, vzpomněl si na strýce v Holandsku. Nato jednoho dne oznámil ženě neosobním tónem :
"Musím jet za strýcem do Holandska."
Sotva odjel, sedla a napsala dopis paní Meyerové:
"Karel podnikl loupežnou výpravu do Holandska. Myslí si, že se mu podaří vydolovat nějaké peníze ze strýce Philipse..."
Loupežná výprava se vydařila. Proto mohl Karel vzápětí písemně hlásit Engelsovi:
"Ze strýce jsem vymáčkl stošedesát liber, takže můžeme splatit část našich dluhů.."

Teprve koncem dubna se vrátil do Londýna.
Mračil se byl mrzutější a mrzutější. Prostě "Mouřenín". Zdálo se, jakoby u něho propukl naplno rozpad osobnosti. Přestal na sebe dbát. Šatník nabitý jeho elegantními obleky a klobouky se stal útočištěm molů. Přestával se umývat, česat a rostly mu dlouhé nehty. Popíjel teď většinou jen levné, zázvorové pivo. Kořalky a vína mu ostatně začaly způsobovat zdravotní obtíže a bolesti. Místo jemného indického tabáku, pěchoval teď do fajfky odporně páchnoucí směs. Tak navenek demonstroval svou zbídačenost a ubohost a blízkost proletariátu. Svou novou masku tvora chudého a hospodářsky utištěného, dokonce i vlastní rodinou, tuhle masku předváděl kdykoli se objevil na veřejnosti. Doma to nebylo tak snadné. Jeho maskovaný postoj a celé vzezření totiž ostře kontrastovaly s očividným blahobytem jejich vily, ba i samotné jeho pracovny, do níž se nyní zavrtal. Býval tam často i přes noc.
Pokud býval doma, měl před sebou na stole zakřivený turecký nůž.
"K čemu máš tu rekvizitu?", ptal se ho jednou Engels.
"Kinžal? K čemu bych ho měl? - Třeba na dopisy."
Proč však jej nosil také mimo domov? Bůhví. Snad se opravdu tolik bál o svůj život... anebo právě jej používal na vyrytí magického kruhu do podlahy, v němž podle pamětí služebné Demuthové sedával ve svitu hnědých svíček a mluvil něco nesrozumitelného.

Na začátku šedesátých let pozbyl Engels otce. Dosáhl lepší pozice ve firmě "Ermen & Engels". Hlavně se už nemusel tolik obávat, že mu Marx způsobí doma nepříjemnosti - skandál, a třeba i vydědění pro jeho dlouhodobý poměr k Jenny, jenž nezůstal bez následků. Netušil, že změna jeho pozice v rodině , kde byl nyní nejstarším mužem, a také u firmy, způsobí další nárust Marxových ambicí na jeho peníze. Karel byl nepříjemně překvapen, když pojednou začaly váznout jeho příjmy z Manchesteru.
"Dcerky Jenny a Laura by už měly jít z domu!", řekl tehdy rozhodně a dodal: - "Jsou už přece dost staré, ne?!"
"Jak by si mohly vydělávat?", ptala se jeho žena.
"Třeba jako guvernantky", mínil Karel a hned šel napsat Engelsovi o tom, k jakému drastickému opatření je dohání bída.
Do týdne tu byl dopis z Manchesteru, vymlouvající Marxovi jeho stanovisko:
"...Jsou to přece ještě děti, zejména Laura je úplné dítě. Teprve měla čtrnáct roků! Neměl bys ji, Karlíku, hnát do práce...Pokud je to s vámi tak zlé, jak píšeš, přikládám ti zde padesát liber."
Marx to přijal, načež se znechuceně uchýlil do nemoci. Nikdy však neopomíjel o zoufalém a politováníhodném stavu rodiny písemně referovat všem známým, a hlavně Engelsovi.
Marxovy nemoci byly vedle pokračující cirrhozy jater v důsledku notorického alkoholismu, především únikem před svědomím a povinnostmi. V jeho vyrážkách a nežitech se projevovala zvláštní kožní demonstrace afektů zatlačovaných do podvědomí. Většina nemocí, do nichž tento hypochondr unikal, byla motivovány též jeho apelem na pomoc bližních. Karel to ostatně sám jednou vyjádřil, když jízlivě podotkl:
"Po celou dobu svého života se budu těm prachatým měšťákům připomínat svými vředy!"

Do Engelsova života jako blesk vrazila ostrá, ochromující bolest. Postihlo ho neštěstí ztrátou milenky Mary, irského původu. Dlouhá léta s ní žil, třebaže nebyli manželé. Hluboce zarmoucen psal Marxovi:
"Nedokáži ti vylíčit, jak hrozně mi je. To ubohé děvče mě milovalo z celého srdce..."
Marx odpověděl docela nezúčastněně. Úmrtí jeho družky zcela přešel. Místo toho sděloval:
"...Jsme v zoufalé situaci! Nemáme z čeho žít! Nepodaří-li se mu sehnat nějakou větší sumu peněz, může moje domácnost vydržet sotva dva týdny. Já vím, je to odporný egoismus, mluvit zrovna v takové situaci o podobných záležitostech. Ale co si mám počít ?
Mrazivý dopis Engelsem otřásl. Dokonce ani Jenny mu nevyjádřila slovo účasti. Důrazně tedy odpověděl do Londýna:
"Víš, Karle! Měl bys konečně začít pracovat a poctivě si vydělávat peníze! Potom bys nebyl pořád v zoufalé situaci! Pak bys měl dost peněz pro sebe i pro rodinu! Ať je to jak chce, ani sebevětší bída nemůže omluvit Tvůj neomalený dopis. Jsi bezcitný k cizímu neštěstí!"
"Tolik se ti omlouvám!" , odpovídal hned Marx, sotva zjistil, jak přestřelil, a že se mu začala vzdalovat zdroj peněz:
"Je mi ze srdce líto. Jenže chápej - dal jsme se unést hrozivým stavem své domácnosti", a vysvětloval obšírně, - Ženy jsou komická stvoření, i ty, které mají dost rozumu. Ráno moje žena plakala pro tvou Mary, takže docela zapomněla na svou vlastní bídu, která právě v ten den dosáhla svého vrcholu, ale večer myslela, že kromě nás nemůže na světě trpět nikdo, kdo nemá děti..."

Letní měsíce roku 1851, kdy se jejich služebné Helen Demuthové, které u Marxů říkali Lenchen, narodil Marxův nemanželský syn, zastihly Karla Marxe už v masce vyhnance, živořícího na okraji společnosti v hrozné bídě.
Marx vysvětloval Engelsovi:
"S Jenny - jsou teď - problémy. Od té doby - co se služce narodil nemanželský syn."
"Hmm."
"O mne samotného nejde", blekotal Marx, který se před svým druhem stavěl jako žebrák.
"Ehm."
"Nevím, jestli tím není celá naše věc ohrožena. Myslím naši mezinárodní organizaci podsvětí."
"Co to povídáš?! To není možné!"
"Ba je", kýval opile hlavou, - "Všechno to může zkrachovat na nějaké maličkosti."
"To by rozhodně neměla."
"Tak mně napadá", začal Karel, - " jestli by třeba nemohl - aspoň na nějaký čas - než se Jenny uklidní - a zvykne si na to."
"Co myslíš? Mluv jasněji!"
"Nó -- eh - jako vzít toho kluka na čas k sobě."
"Adoptovat tvého syna?!", vyhrkl Engels.
"Tak dalece bych si ani netroufal", zatvářil se Marx skromně, - "ale nejde konečně jenom o mě. - Jde o celou naši věc!"
"Uvažoval jsem - ", začal znovu Karel, ale z jiného konce: - "že by to třeba pro tebe nemuselo být tak obtížné - když tě opustila nebohá Mary - " , a poklepal mu kamarádsky na rameno. - "Já vím, muselo to být pro tebe těžké loučení - zvlášť když ti Mary nezanechala žádného potomka - "
Třebaže hrál roli skromého a ušlápnutého, počínal si Marx velmi sebejistě. Byl si jist, že dokáže těžit nejen z Engelsova bohatství, ale také z jeho neštěstí a nedostatku. Engels si ponenáhlu na jeho nápad zvykal, až se mu pojednou samotnému zalíbil. Zvláště když ani sestra jeho nebohé Mary, totiž Lizzy, ke které teď pevněji citově přilnul, stále nepřicházela do jiného stavu.
"Jenže co s Lenchen?", ptal se, - Bude ona jako matka souhlasit s odebráním dítěte?"
"Bude se muset rozhodnout", řekl Marx - "Buď půjdou z domu oba, nebo ona zůstane u nás a chlapec půjde k tobě."
Engels však už skoro nevnímal jeho vývody. I v roli šaška, kterou mu Marx přisoudil a vsugeroval jako nejlepší, se cítil dobře. Dokonce se pro tuto roli i nadchl, až mu oči zazářily. Uvažoval o tom, jaké jméno dát budoucímu synovi, který se tak náhle stal aktuální skutečností. Nakonec nepřipadl na jiné vhodnější než Frederick.
"Cože?! Takže Friedrich je otcem toho chlapce?!", vydechla překvapeně Jenny, když oba spiklenci zahájili komedii, v níž všichni včetně prostoduché Lenchen koneckonců přijali přisouzené role jako pro sebe nejpřiměřenější.
"A já tě tak nespravedlivě obviňovala z nevěry."
"To nic", mávl rukou Karel, - "Už je to za námi."
"Mlčel jsi jenom proto, že jsi chtěl být diskrétní vůči příteli. Ach, Karle, odpusť mi tu křivdu!"
"Už o ničem nevím", řekl jí ten farizej s pocitem velkodušnosti, neboť v tu chvíli sám snad uvěřil vlastní sugesci, že jí vskutku má co odpouštět.
Třebaže se však Jenny citově nekonečně vzdálila Engelsovi, k svému manželovi se citově už nikdy nepřiblížila. Zůstal pro ni cizí. I když vyprchala zloba k němu jako původci její znovu pokořené hrdosti, citově se k němu už nikdy nepřipoutala. Zůstala vlažná a chladná až do konce života.

Po smrti vůdce německého podsvětí Fardinanda Lassalla, se Marx rozhodl poslat do Německa Karla Liebknechta:
"Je dost naivní. Udělá, co budeme chtít! - Kromě toho - naváži spojení s některými lidmi."
Zanedlouho skutečně Liebknecht začal vystupovat jako dopisovatel pro Německo u jisté nevinně vyhlížející instituce. Měla osvětové zaměření. Jen zkušený policista rozeznal za tímto podnikem článek rozpínající se mezinárodní bandy. Marx zatím sledoval jediný cíl: spojit drobné zlodějíčky, podvodníky, překupníky a jiné pochybné živly v německém podsvětí, a jako organizované podsvětí je řídit z Londýna, a jejich prostřednictvím řídit a ovládat také ty námezdní dělníky, kteří se k tomu propůjčí.
"Zdá se, že Liebknecht tam doopravdy dělá hotové divy!", liboval si Marx, když mu v létě 1865 došlo tisíc tolarů. Říkal si: "Konečně je tam stejně jenom nastrčený! Hlavní zásluhu na tom mám já! Kdo jiný, než právě já a zase jen já by poznal, že německé podsvětí, které zrovna přišlo o svého vůdce, je pro nás najednou otevřenější?!" Ačkoli se tyto peníze u něho dlouho neohřály, pomohlo mu to trochu rozpoutat vlnu hrůzy a zmatku po Evropě. Byly vybrány od šestisetpadesáti sazečů, kteří způsobili v berlínské tiskárně mohutný výbuch. Škody byla takové, že obyvatelé hlavního města byly několik týdnů bez přísunu zpráv. Policie si počínala jako šílená. Viníci se třásli před odhalením a dopadením! Marx mínil:
"Pošlu takových třicet tolarů do lipského podsvětí. Musíme podnítit dělníky v tamních tiskárnách, aby zničili stroje."
Nato začal rozkazovat: "Hleďte taky napsat do Rakouska, do Francie. A nezapomeňte ani na Rusko! Musíme do toho stůj co stůj zatáhnout dělníky! Hlavně ať všude poškodí tiskárenské stroje, aby se nedaly opravit! Klidně jim vykládejte, že právě stroje jsou odpovědné za jejich nezaměstnanost, i když je to pitomost! Stačí je rozbít, a práce bude habaděj!"
Výzvy zabraly. Na kontinentu se podařilo celkem snadno a rychle rozšířit atmosféru nejistoty, strachu a zmatku. Stačilo, že se obyvatelstvo, zvyklé na pravidelný přísun zpráv z novin, najednou po několik týdnů ocitlo v jakémsi vzduchoprázdnu.
Marx pak vysedával v pivnici na Greek Street v Soho a chechtal se na celé kolo - už pro ten balík peněz, který získal od anglických výrobců moderních tiskárenských strojů za zajištění odbytu na pevnině. Nikdy však neuměl účelně využít peněz. Dokázal se pouze několika neobratnými tahy na londýnské burze rozházet.
Ostatně ani by mu nezajistily spokojený a klidný život. Žil totiž v neustálé úzkosti a obavách z odhalení. Největší strach měl z pruské policie.
Pruská tajná policie skutečně překvapivě rychle odhalila hlavního původce neblahých rejdů, pramenících v podsvětí. Maskování jeho bandy počestně vyhlížející fasádou se nakonec ukázalo být pro zkoumavý pohled pruského agenta průhledné. Proto se strach a obavy německého obyvatelstva přenášely na hrozného muže v Londýně. Prozíravý Bismarck se pokusil dát tomuto ´čertovskému chlapíkovi´ příležitost uplatnit se v Německu : "Nabízíme Vám bohatě placené místo ve státních službách..."
Marxe to tuze vábilo, ale nakonec se neodhodal přijmout nabídku. Převládl v něm strach: "Není to snad léčka?"
Nemohl se zbavit této podezíravosti vůči komukoli. Ostatně by to také bylo v rozporu s jeho maskou bídného žebráka, kterou si teď oblíbil. Nadto se mu zdálo, že právě díky této masce se mu v podsvětí začalo znovu dařit. Měl stále dost peněz na opíjení se a rozhazování na burze.

S postupujícím věkem se u něho víc a více projevoval strach ze smrti, chorobná podezíravost vůči okolí, hypochondrie. Stále častěji hledával únik v nemoci, kdy budil soucit druhých lidí. Lékař ho napomínal: "Už jsem vám to říkal několikrát! Musíte změnit životosprávu! A potom - to kouření! Měl byste změnit ovzduší! - Jet někam do lázní!"
"Kdepak bych na to vzal peníze?!"
"Nebylo by to tak velké vydání jako alkohol. Zkuste třeba lázně Margate."
Také Engels na něho naléhal, načež mu vtiskl do ruky tlustý svazek bankovek.
"Konečně", uvolil se, - "zkusit se to dá."
V půli března 1866 vskutku odjel do lázní.
Pověrčivý strach, promítající se do hypochondrie a chorobné podezíravosti vůči okolí, se nyní projevil obavami: ´Jen aby někdo za mé nepřítomnosti nezaujal mou pozici v podsvětí!´
Ani po návratu do Londýna nenacházel klid. Celé léto nervózně a s obavami vyhlížel blížící se sraz vůdců podsvětí evropských velkoměst. Měl se konat koncem léta v Ženevě.
Mezitím se Prusko spojilo s Itálií a rozpoutalo válku proti Rakousku. Berlínské podsvětí pohotově využilo zmatku. Začalo drancovat obchody a vylupovat klenotnictví. Sotva však Bismarck předvedl u Sadové, k čemu byla dobrá jeho vojenská reforma, následovalo uklidnění pruských poměrů.
"...A to ještě můžeme být moc rádi, že nás všechny nepozavírali", psal Liebknecht. Karlovo utápění žalu nad tímto neúspěchem mezinárodního podsvětí spolklo zbytky jeho peněz. Koncem léta psal Engelsovi: "Je to k vzteku! Už dva měsíce žiji čistě na zastavárnu. Ujišťuji Tě, že bych si raději usekl prst, než abych ti psal tento dopis. Je to zdrcující byl valnou část svého života závislý na jiných...Snad žiji příliš draho nad své poměry...Je to však jediný prostředek, jak umožnit dětem, aby navázaly spojení a styky, které by jim pomohly zajistit budoucnost.
Dobře věděl, jak citlivé místo v Engelsovi zasahuje, kdykoli se zmíní o dětech. Proto mohl o další dva měsíce později zapíjet úspěch, který znamenal, že Vilém Liebknecht a August Bebell pronikli mezi vůdce německého podsvětí. "Nemůžeš napadat pouhé
Prušáky! Musíš útočit především na jejich nepřátele, na Rakušany, na federalisty a na všechny příznivce malých států - hlavně na ten slovanský hnůj!", popichoval Marx v dopisech Liebknechta ve smyslu svého velkoněmectví.
"Přijeď nám to ukázat! Příští měsíc mají sraz vůdcové německého podsvětí v Eisenachu", odpovídal mu Liebknecht.
Odmítl, že prý je nemocen. Ve skutečnosti měl obavy kdekoli na veřejnosti vystoupit. Stačilo mu, že do toho vehnal druhé.

Celé Marxovo dílo, zvláště Kapitál je prostoupeno temnou mystikou. Následkem toho asi ti nepočetní jedinci, kteří v touze po zlatě nelitovali času a námahy k jeho přečtení, byli koneckonců trpce zklamáni. Další dva svazky tohoto "veledíla" měly podobný osud jako první. Navíc oba svazky zůstávaly v torzovitém stavu. Stále nové sny a stále úchvatnější vize, jimiž se Karel dával bezbranně unášet, mu zabraňovaly dokončit celé dílo. Přestával být pánem svých myšlenek. Nestačil je sledovat.

Docela nenápadně začínala příhoda s Michailem Bakuninem, s tím niemandem, jak ho Marx nazýval. Tento ruský anarchista a světoběžník začal jezdit z místa na místo po Evropě. Lehkomyslně utrácel velké částky peněz.
"Podnikám na vlastní pěst!", opakoval každému se smíchem, - "Musíte vylupovat banky, podívat se na dno klenotnických trezorů a vůbec všemožně vzbuzovat hrůzu! Jinak nikdy nezískáte správný respekt! A co je horší, peníze se k vám nebudou kutálet!"
Sotva se to Marx dozvěděl, rozzuřil se:
"Ten chlap mne vlastně napodobuje. Ovšem nemá na to."
Brzy však nabyl přesvědčení, že ho ten niemand vlastně okrádá, protože nerespektuje jejich organizaci mezinárodního podsvětí.
Marxova nesmiřitelnost však byla mnohem hlubší:
"Musím stůj co stůj zabránit růstu vlivu Bakunina v podsvětí!"
Dvě desetiletí dělila Marxe a Bakunina od okamžiku, který je tak ostře postavil proti sobě. Za teroristické povodně v roce 1848 se onen ruský světoběžník pohyboval po Německu. Engels se ho tehdy pokusil znemožnit v podsvětí pro jeho dobrodružný způsob obživy na vlastní pěst, vymykající se kontrole vůdců německého podsvětí. Později, když šlo do tuhého, a mnozí z gangu na něj ukazovali : "Koukněte na něj! Jak si žije! A přitom je to vlastně agent carské vlády!"
Marx se ho tehdy zastal. Dokonce mu z jakýchsi důvodů podal před ostatními ruku, jakoby byli staří přátelé. Sotva se ta ´povodeň´ převalila a zákon se ujal své úlohy, Karel už byl za horama. Každopádně se Bakunin ocitl mezi těmi, na něž Marx něco věděl. Proto si od nich mohl vykupovat své mlčení. Jakási zlovolná moc hnala Marxe neponechávat nic náhodě, co mohlo být podrobeno vládě zla. V této nepřehledné době se tedy někdo postaral, aby se pruské úřady dozvěděly, že se jim v zemi potlouká agent carské vlády. Následkem toho byl Bakunin zatčen na útěku z Drážďan. Odsoudili ho k trestu smrti. Nakonec však dostal milost: doživotí. Posléze byl vydán Rusku. Ztrávil strašlivá léta v Petropavlovské pevnosti. Pak ho poslali na Sibiř. Pobyl tam asi čtyři roky a šťastně unikl. Přes Japonsko a Ameriku se dostal do
Londýna. Ujal se ho tam Gercen.
Když se dozvěděl o Marxově vyděračství a udavačství, nabyl jistoty o tom, že i jeho samého udal právě Marx pruským úřadům, a přísahal Marxovi pomstu. A začal jednat s neomaleností, jaká vyrazila Marxovi dech:
"Vstupuji na dráhu organizovaného zločinu s tím, že zabírám Marxovu pozici pro sebe! Ujímám se vedení! Přebírám podsvětí do svých rukou!!"
Nemluvil do větru. Vynořil se na srazu vůdců evropského podsvětí v Ženevě, kde promluvil:
"Přicházím jako přítel! Mám plnou důvěru Karla Marxe! Nevěříte? Dobrá. Nechám kolovat jedno vydání jeho Kapitálu s osobním věnováním. Nyní se ujímám vedení podsvětí! Změníme náplň naší činnosti!"
"Jak?"
"Je konec čekání! Máme dost sil i střelného prachu. Musíme jednat! Ženeva je plná zlata! A čeká to jenom na nás! A nejen Ženeva - celá Evropa! Marx o tom píše ve svém díle! Rozjedeme to na řadě míst! A jaké se nám nabízejí příležitosti v Rusku! Spojíme se s ruským podsvětím!!"
Do toho zahřměl Engelsův hlas: "Zachovejte chladnou hlavu!". V nastalém tichu rozvážně doporučoval:
"Musíme zabránit rozštěpu organizace podsvětí! Jestli se rozpadneme, ztratíme sílu. Navíc nám uteče spousta námezdních dělníků, které potřebujeme na každou větší akci! Doporučuji ponechat Bakuninovi vedení ženevského podsvětí! Ať ukáže, co dovede!"
Tak se Bakunin octl v čele ženevského podsvětí jako součásti mezinárodní sítě.
Čas ovšem nahrával Marxovým odpůrcům. V anglickém prostředí byli němečtí emigranti postupně izolováni. Místní ostřílení hoši se pohotově chápali vesla. V Prusku se podsvětí rozpadlo na dvě bandy. Ty se k spokojenosti pruské policie vzájemně potíraly. Jediné výsledky, ze kterých se Marx mohl radovat, vykazovalo francouzské podsvětí. Policejní razie proti pařížským bandám se míjely účinkem. Marxův zeť důvěrně sděloval do Londýna: "Naše podsvětí se noc co noc zvětšuje o další zoufalce z řad nádeníků."
Přesto za těch pár let, kdy se Bakunin podle Marxe pásl v jeho revíru, nevycházel Marx ze zádumčivé nálady, přerývané výbuchy vzteku. Ve své zuřivé zaslepenosti docela přehlédl, že Bakuninovo odstranění může snáze ohrozit jeho vlastní pozici v mezinárodním podsvětí, ba i celistvost samotné organizace podsvětí, než kdyby prostě ovládl svou samolibost a řídil se chladnou úvahou. Takto však byl manipulován silou, jež byla jemu samému docela cizí. Navíc koneckonců směřovala i proti němu. Nedokázal se však s nikým dělit, kdekoli se jednalo o moc v podsvětí. Jeho ctižádost a pýcha neznaly mezí. Síla temnoty s tím počítala. Podle toho, jak zatočila s Marxem (a s jeho pokusem o světovou organizaci podsvětí) sotvaže splnil své mouřenínské poslání, muselo jít o sílu vysoce inteligentní, daleko přesahující Marxovy schopnosti.

Když se Napoleon III. nechal různými Bismarckovými intrikami vyprovokovat k vypovězení války Prusku, napsal Marx ihned svému zeťovi, který působil ve francouzském podsvětí:
"Ohromná příležitost! Musíme jednat! Teď, anebo nikdy! Musíme dostat všechno do našich rukou!! Odvahu!!!"
V pařížském podsvětí brzy nastal neklid. Mnozí lidé si nechali zbraně i po kapitulaci Francie před německým vojskem. Masy vyrazily do ulic, ničily, loupily, drancovaly. Vojsko ovšem brzy zjednalo v Paříži pořádek, takže zavládl zase zákon.
Za násilné vystoupení pařížského podsvětí, na jehož vyprovokování se Marx podílel, zaplatilo životem na třicet tisíc lidí. Jeho porážka byla provázena uvržením skoro šedesáti tisíc lidí do vězení.
Po těch událostech Marx znechuceně sáhl jako vždy po láhvi whisky. Hned se ozvala cirrhoza. Snažil se tedy uniknout do nemoci, která byla tak blízko.
Když se koncem léta zhroutil, přišel k němu lékař:
"Přestat kouřit! Skoncovat s pitím!"
Karel ho skoro nevnímal. Byl nervově vyčerpán - kruhy pod očima - oči vytřeštěné, nehybné - promočené kalhoty. Vyrážel ze sebe neartikulované skřeky a patrně měl halucinace. Celý pokoj odporně páchl zvratky a zakyslým kouřem.
Sebezáchovný pud však v Marxovi zvítězil. V srpnu ho bylo možno zastihnout v oblíbených mořských lázních. Zlatá horečka ho však neopouštěla. Dlouho do noci vysedával v magickém kruhu vyrytém nepostradatelným kinžalem do země, a obklopen hnědými svíčkami. Blábolil přitom cosi o historickém zákonu.
Po návratu domů, doléhal na Marxe stále tíživěji smutek. Zoufale a vztekle se snažil mírnit své osamělé roztrpčení udáváním jeho původců - těch ´neschopných břídilů´ z pařížského podsvětí - francouzské policii. Začal farizejsky přesvědčovat své okolí:
"Měli by se odhalit a potrestat hlavní viníci! Kinžal na ně! Gilotinu!! Nemohu být spokojen s tím, že pravý viník stále uniká spravedlnosti!"
"Koho tím myslíš?"
"Přece Bakunina!!
"Jenže pokud ho odstraníme, tak celá naše organizace zajde na úbytě! Jedině on a jeho lidé dnes něco podnikají! Ostatní se třesou strachem!", namítal Engels.
"Spravedlnost musí být, i kdyby na to měl třeba celý svět zajít!" řekl Marx.. Podobně vnukl svůj názor ostatním vůdcům evropského podsvětí, kteří se shromáždili koncem léta v Holandsku. Tak učinil mezinárodní podsvětí prostředkem své pomsty na Bakuninovi, který ho prý napodoboval, ale špatně.
Bakunin však nečekal. Spěšně vyklidil evropské pole. Stáhl se dál na Východ. Znal tam poměry lépe, než Marx. Navíc s ním jako s vyhnancem ze Západu, jehož podsvětí z něho udělalo jakéhosi pseudomučedníka, začali sympatizovat vůdcové vídeňského, pražského, pešťského a celého východního podsvětí.
Kromě toho evropskému podsvětí rázem scházela jiskra. Poslední dobou ji totiž dodával právě Bakunin a jeho spiklenci. Tak se pokus o mezinárodní organizaci podsvětí, pro který se Karel Marx tolik let navztekal a nazuřil, nezadržitelně rozpadal. Tento fanatik, zaslepený touhou pomstit se Bakuninovi, sám zničil své dílo zkázy. Ve skutečnosti Bakunin jen urychlil proces jeho eroze. Organizované mezinárodní podsvětí bylo totiž toliko jedním ze strašlivých Marxových snů. Jeho zánik způsobovalo jakékoli setkání se skutečností.

Marxovo čekání na smrt znamenalo spíše vleklé utrpení jeho okolí, než jeho vlastní očividnou strast a bolest. Nic nepostrádal, pokud ovšem nestihl propít a rozházet na burze bezpracný důchod, který mu Engels zajistil do konce života. Tento příjem mu jinak zajišťoval nejen pohodlný život, nýbrž přepychový způsob života.
Mimoto mu Engels vždy znovu a znovu zvlášť hradil stále častější pobyty v nejznámějších evropských lázních.
Marxovo pomalé umírání představovalo jeho vcelku trpné užívání již existující vzbuzené či spíše ´odcizené´ atmosféry hrůzy a teroru. Toto užívání bylo provázeno stupňujícím se utrpením a děsem, šířícím se od něho ve vlnách do okolí.
Když mu nejstarší dcera Jenny, představila svého snoubence Charlese Longueta, nasupený Marx mávl zlostně rukou a dodal: "Nemají ani vindru! A nikdy nebudou schopni opatřit si pořádné peníze!" Řekl to tónem skoro až pohrdavým, ačkoli si sám v životě nevydělal ani šilink poctivou prací. Celý život těžil jen z lidské důvěřivosti - ´hlouposti´, jak říkával, a to často právě těch nejchudších.
Nakonec však s Jenny stejně nic nespravil. Věděl, že je to příliš vyhraněná osobnost, nepřístupná a nepoddajná vůči jeho sugestivnímu působení. Nicméně vždy znovu a znovu ho v její přítomnosti cosi popouzelo k nepředloženostem. Snad to byl třpyt zlatého křížku, který mívala od dětství na krku, co v něm způsobovalo, že jím projelo prudké a silné hnutí, jemuž nedokázal odolat. Když ani tentokrát neuspěl u své dcery, uzavřel se pod tvrdou kůru slupky své osobnosti a vnitru ji proklínal.
Aspoň že je při mně Tussy, říkal si pro sebe starý Marx. Eleonor byla snad poslušnější dítě, ale daleko spíš byla psychicky závislejší na otci. Také si našla nápadníka.
"Z čeho budete živi?!", hučel do ní dennodenně otec, -"Chceš dopadnout jako Laura s tím svým Paulem Lafarguem? Jak dlouho se s ním trmácela po Francii a tloukli jen bídu?! To bys chtěla!? Udělal jí tři děti a ty už jim umřeli na podvýživu!"
Poddajná, sugestibilní dívka posléze podlehla tomuto vlivu. Snadno se nechala otcem ovládnout. Udělala vše dle jeho přání. Z této její známosti sešlo. Brzy se v jejím životě objevil další mladý muž. Byl to Eduard Aveling. Eleonor raději mlčela o svém poměru k Eduardovi. Věděla, že by to otci nebylo po chuti, a ona že by mu nedokázala odolat. Až do konce otcova života nenacházela sil vymanit se z jeho ochromujícího vlivu. Deset let žila s tajnou láskou k němu. Vzali se až po otcově smrti.
Předtím však celá desetiletí prožívala se svým otcem každý záchvěv jeho obav o vlastní zdraví. Dá se říci, že se Marx soustavně snažil přenášet své bolesti na okolí. To by však nebylo tak zlé. Horší bylo, že se snažil přenášet na okolí také hrůzu z bolesti a hypochondrické obavy z možných nemocí.
"Budu se starat o tvou životosprávu", předsevzal si Engels. Snažil se šklebícího se vlasatého špindíru vytáhnout z temných místností londýnských "pub´s" do svěží přírody. Pobyty v lázních Harrogate a u moře v Ramagate nepřinesly však žádné výrazné zlepšení. Podobně ani dvojí cesta do Karlových Var, kterou Engels platil.
Sotva se přehnala nejhorší krize a opadly horečky, Karel se hnal zu postele ven.
"Kampak?!, zlobila se služebná, - "Doktor říkal, že máte ještě nejméně týden odpočívat!" "Obejdu se bez toho šarlatána! Znám účinnější léčbu!"!
Služka Lenchen o ní cosi tušila. Z jejích pamětí se o tom dozvídáme. Nejednou totiž vešla do pánova pokoje, aby mu přinesla sklenici mléka podle doporučení lékaře, a tu překvapeně ztrnula. Marx seděl na zemi, kolem hlavy měl omotaný jakýsi hadr a rukama konal podivné pohyby. Pokoj byl totiž skoro ponořen do tmy. Jen z několika hnědých svíček umístěných v kruhu kolem něho vycházela mihotavá zář. Někdy se v tom matném svitu zableskl i jeho kinžal. Byl to právě ten, kvůli kterému byly nepříjemnosti s majitelem vily. Který majitel by se nezlobil, když mu nájemník ryje do leštěné dřevěné podlahy jakési divné kruhy?

Když zesnula manželka Marxova, Jenny, Marx řekl:
"Žádné obřady se při pohřbu nesmí konat!"
"A proč ne?"
"Bylo to její poslední přání", tvrdil Marx.
V den pohřbu vůbec nevylezl z postele. Vymlouval se na nemoc. Skoro celý měsíc pak ztrávil s Eleonor v lázních na ostrově Wight. Avšak ani mírnější klima s mořským vzduchem mu nepřineslo zdraví. Bronchitida náruživého kuřáka se stávala chronickou. K tomu se připojily těžké záchvaty kašle.
"Měl by jet někam na jih. Třeba do Alžírska", mínil doktor. Ani teplé a slunné počasí severní Afriky již nedokázalo vnést trochu potěšení do jeho nitra.
Začátkem roku 1883 ho na ostrově Wight zastihla Eleonor s hroznou zvěstí:
"Jenny ...moje sestřička Jenny - opustila nás!"
"Hmm. Co se jí stalo?"
"Zemřela po náhlé těžké nemoci."
"Hmm", ozval se její otec, - "Nebylo jí ani čtyřicet."
Zatvářil se velmi utrápeně a vysoukal ze sebe chraplavým hlasem: "Všichni mě opouštíte."
Oči se mu zaleskly. Jakoby dětinštěl. Ve skutečnosti tak jen rafinovaně dokázal využít smrti své nejméně oblíbené dcery k většímu soucitu okolí s ním samotným.
"Já ne! Já tě neopustím!", vrhla se mu Eleonor se slzami v očích do náruče.
Dřívější zvrhlá záliba v sledování příznaků hrůzy a děsu, jež budila jeho přítomnost v okolí, ustupovala teď strachu o sebe samotného. Bronchitida, k níž se záhy přidružil zánět hrtanu, ho sklátila na lůžko.
V únoru 1883 se jeho zdravotní stav zhoršil.
"Udělal se mu absces na plicích", konstatoval lékař.
Ještě několik dní a nocí blouznil v horečkách.
Kolem jedenácté zaslechla služka jeho sípavé zvuky, šla k pokoji a u dveří ji zarazily útržky vět, doléhacích ven:
"Á, Fauste...
teď už jen pouhá hodina ti zbývá,
a pak - pak máš být zatracen navěky!
Pak se odmlčel. Druhý den Engels potichu vstoupil do pokoje. Marx seděl v křesle; kolem ležely kopečky rozteklého hnědého vosku z vyhořelých svíček. Spal, avšak spánkem, ze kterého už nebylo procitnutí.

Po Marxově smrti spojila jeho dcera Eleonor svůj život s Eduardem Avelingem. Posléze v roce 1898 se s mužem rozhodli spáchat společnou sebevraždu. On se však v poslední chvíli vzepřel krajnímu projevu zoufalství a zůstal mezi živými. Nicméně ještě téhož roku následoval svou ženu na onen svět.
O třináct let později spáchali společnou sebevraždu Marxova dcera Laura a její manžel Paul Lafargue. Tak se vyplnila slova žalmisty:
Bezbožní vesměs dojdou zkázy,
potomstvo hříšných vyhyne. (Ž 36,38)

8. Zamyšlení o hříchu zvrhlých andělů
Z autority Písma svatého však vychází najevo, že v démonech je hřích. Praví se přece, že "ďábel hřeší od počátku" (I Jan 3, 8), a o ďáblu se říká, že "je lhářem a otcem lži" a že "byl vrahem od počátku" (Jan 8, 44); a praví se, že "závistí ďáblovou přišla smrt na svět"(Mdr 2, 24).
Pokud by ale někdo chtěl opakovat důvody platoniků, bylo by snadné jejich vyvrácení. Říká se přece, že démoni jsou živočichové vzdušného těla, a takto, protože mají k sobě připojená těla, může v nich být i smyslová složka; tudíž jim přisuzují i vášně (emoce), jež jsou nám příčinou hříchu, totiž hněv, nenávist a podobné jiné: proto praví Apuleius, že jsou duchem vášniví.
Proto, že se dle Platonova tvrzení uvádí, že jsou spojeni s těly, mohl by se v nich snad umístit jiný druh poznání, než intelekt. Vždyť dle Platona je také smyslová duše neporušitelná; proto je třeba, aby měla činnost, na které se nepodílí tělo. A tak nic nebrání tomu, aby se našla činnost smyslové duše v nějaké intelektuální podstatě, i když s tělem nespojené, a v důsledku toho vášně; a tak v nich zůstane stejný původ hříchu, jaký je v nás.
Avšak obojí z uvedených je nemožné. Bylo přece prokázáno, že kromě lidské duše nejsou jiné intelektuální podstaty spojené s tělem. Avšak to, že smyslové činnosti duše nemohou být bez těla, objeví se odtud, že po zániku nějakého smyslového ústrojí ustane také činnost příslušného smyslu, jako po zničení oka, ustane vidění: proto po zničení hmatového ústrojí, bez něhož živočich nemůže být, musí živočich zemřít.
Pro zřejmost uvedené pochybnosti dlužno uvážit, že tak, jako je pořadí v působících příčinách, tak je i v účelových příčinách, protože druhotný cíl závisí na hlavním, jako druhotný působící závisí na hlavním (působícím). Avšak v působících příčinách dochází ke hříchu tehdy, když se druhotný působící staví na místo hlavního působícího; jako když holenní kost svým zakřivením brání v chůzi, kterou přikázala síla touhy, následuje kulhání. Podobně i v účelových příčinách: není-li druhotný cíl podřízen prvotnímu cíli, je hřích vůle, jejímž předmětem je dobro jako cíl.
Avšak kterákoli vůle přirozeně chce to, co je vlastní dobro chtějícího, totiž samo dokonalé bytí a nemůže chtít něco opačného. Tedy v onom chtějícím nemůže nastat žádný hřích vůle; jeho dobrem je poslední cíl; ten neslouží jinému cíli, nýbrž ostatní cíle slouží jen jemu. Avšak takovým chtějícím je Bůh, jehož bytím je vrcholné dobro, které je posledním cílem. V Bohu tedy nemůže být hřích vůle.
Avšak v jakémkoli jiném chtějícím, jehož vlastní dobro je nutně obsaženo pod pořadím jiného dobra, může dojít k hříchu vůle, pokud se uvažuje ve své přirozenosti. Třebaže je totiž v každém chtějícím přirozený sklon vůle ke chtění a milování své vlastní dokonalosti tak, že nemůže chtít opak toho, přesto mu takto není přirozeně dáno, aby zařídil svou dokonalost k jinému cíli, takže by se od něho nemohl odchýlit, když vyšší cíl není vlastní jeho přirozenosti, nýbrž vyšší přirozenosti. Ponechává se tedy jeho volbě, aby svou dokonalost uspořádal k vyššímu cíli. Ta (stvoření), která mají vůli, se přece odlišují od těch, jež vůli postrádají, tím, že mající vůli zařizují sebe i svá k cíli; proto se říká, že mají svobodnou vůli. Kdežto ta, která vůli postrádají, nezařizují se k cíli, nýbrž jsou zařizována vyšším působícím, jakoby poháněná k cíli od jiného, ale nikoli sama od sebe.
Hřích ve vůli anděla může tedy pocházet z toho, že nezařídil vlastní dobro a dokonalost k poslednímu cíli, nýbrž ulpěla na vlastním dobru jako na cíli; a protože je nutné, aby pravidla jednání byla přijímána z cíle, je nutné, že ze sebe samé (v čemž si stanovila cíl) upravuje a uzpůsobuje jiná, ale nepřipouští, aby její vůle byla upravována od jiného vyššího; avšak toto náleží jedině Bohu. Podle toho se musí rozumět, že chce být rovný Bohu (Iz 14, 14), ne proto, aby se její dobro rovnalo Božímu dobru; to jí přece nemohlo v jejím intelektu napadnout, a požadováním toho by vyžadovala, aby sama nebyla, když odlišnost druhů vyplývá z odlišnosti věcí. - Avšak chtít řídit jiné a svou vůli nenechat vyšším spravovat, znamená chtít být napřed a jaksi nebýt podroben, a to je hřích pýchy. Proto se přiléhavě říká, první hřích démonů byla pýcha. (SCG,III,109)

Nic nás nenutí k tvrzení, že v intelektu anděla byl omyl v usuzování ohledně toho, že je něco dobré, co dobré není; nýbrž šlo o neuvážení vyššího dobra, k němuž se mělo vlastní dobro vztahovat; důvodem této úvahy ovšem mohla být vůle vnitřně obrácená k vlastnímu dobru; vůle se totiž může svobodně obrátit k tomu či onomu.
Hřích spočívá v tom, že anděl pominul vyšší dobro, k němuž měl být zaměřen. Jako totiž u lidí pochází hřích z toho, že si žádají nižší dobra, totiž tělesná, bez uspořádání rozumu, tak také ďáblův hřích je v tom, že vlastní dobro nevztahuje vůči Bohu.
Dále je jasné, že pomíjí střed ctnosti, pokud se nepodrobuje vyššímu řádu; a tak sobě dává více, než má, kdežto Bohu méně, než je mu povinován, protože mu musí být podrobeno vše jako prvému pořádajícímu pravidlu. Je tedy jasné, že v onom hříchu není pomíjen střed přemírou vášně, nýbrž pouze nerovností spravedlnosti, jež se týká činností. U andělů totiž mohou být činnosti, nikdy však vášně či emoce. (SCG,III,110)
Byl nějaký průtah mezi stvořením a pádem anděla?
Ďábel zhřešil hned po prvním okamžiku svého stvoření. A to je třeba říci, když se stanoví, že v prvém okamžiku svého stvoření propukl v úkon svobodného rozhodování a byl stvořen v milosti. Ježto andělé jedním záslužným úkonem docházejí blaženosti, tedy pokud anděl v prvém okamžiku stvořený v milosti si to zasloužil, proto hned po prvním okamžiku by byl dostal blaženost, kdyby byl hned nepostavil překážku hříchem. A tak první úkon byl všem andělům společný, ale v druhém se rozdělili. V prvním okamžiku byli všichni andělé dobří, ale v druhém okamžiku se zlí oddělili od dobrých. (STh,I,63,6)
Byl nejvyšší anděl mezi hřešícími nejvyšším ze všech andělů?
Hřích andělů nepocházel z nějaké náchylnosti, nýbrž ze svobodného rozhodování: proto je nezávažnější důvod, který vychází z pohnutky ke hříchu.
Když uvážíme pohnutku ke hříchu, shledává se větší hřích ve vyšších než v nižších. Hříchem démonů je pýcha, a jejím důvodem je vznešenost, která byla větší ve vyšších. A proto onen, který zhřešil, byl nejvyšší mezi všemi anděli. (STh,I,63,7)
Byl hřích prvního anděla příčinou hříchu jiných?
Hřích prvního anděla byl příčinou hříchu jiných andělů, ovšem nikoli nucením, ale jaksi ponoukavým svedením. (STh,I,643, 8) Dokladem toho je, že všichni démoni podléhají onomu nejvyššímu, jak je patrné ze slov Páně: Jděte, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům (Mt 25). Vyplývá to z řádu božské spravedlnosti, aby někdo byl v trestu poddán tomu, s jehož vnuknutím souhlasil ve vině, jak říká sv.Petr: Od koho kdo byl přemožen, tomu je přiřčen za otroka. (II Petr 2)
Je démonů tolik, kolik je andělů?
Andělů zůstalo více, než jich upadlo hříchu. Hřích se totiž děje podle přirozené náklonnosti: avšak to, co se děje proti přirozenosti, stává méně často; neboť přirozenost dosahuje svého účinku buď vždycky nebo většinou. (STh,I,63,9)
Jaké důsledky má hřích pro démona?

Předně zatemnění rozumu.
Přirozené poznání nebylo démonům ani odňato, ani umenšeno. Pro jednoduchost jeho andělské podstaty nemůže být jeho přirozenosti za trest nic ubráno. Avšak poznání, které vyplývá z milosti a spočívá v tom, že se někomu zjevují nějaká božská tajemství, je démonům dostupné jen v omezené míře; avšak poznání, které by vedlo k lásce k Bohu jako vrcholné Pravdě, je démonům zcela nedostupné. (STh,I,64,1)
Dále zatvrzení vůle ve zlu:
Andělovo poznání se liší od lidského tím, že anděl rozumem poznává nehybně, tak jako člověk poznává nehybně, jako jasně zřejmé první zásady, kterými se rozum zabývá; dále však člověk poznává přemýšlením, takže se pohybuje přemítavě od jednoho ke druhému postupem k závěru jako třetímu. Stejně také vůle člověka míří k tomu pohyblivě, jako mohoucí od toho také odstoupit a přilnout k protivnému, kdežto vůle anděla přilne pevně a nehybně. Tak dobří andělé, kteří vždy míří k Dobru, jsou v tom směru upevněni, kdežto zlí andělé, jakmile se odkloní od svrchovaného Dobra, jsou v tom zatvrzeni jako v křeči. (STh,I,64, 2)
Trpí démoni bolestí?
Pokud bolestí rozumíme emocionální hnutí, tedy se nemůže u démonů vyskytovat, neboť emoce jsou vlastní smyslové žádosti, vycházející z tělesného ústrojí. Pokud bolestí rozumíme jednoduché úkony vůle, tak tím démoni trpí. Démoni závidí blaženost těm, kdo dosahují spásy. Démoni totiž přirozeně touží po blaženosti, kterou postrádají. Kromě toho je zlá vůle démonů v mnoha směrech zadržována.(STh,I,64,3)

Hlavní použitá literatura
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická /STh/, Olomouc 1937, Summa proti pohanům /SCG/, Olomouc 1992-93
K.Marx - F.Engels, Sebrané spisy, Korespondence, Praha SNPL.
W.Liebknecht, Karl Marx zum Gedächtnis, Nürnberg 1896.
J.L.Talmon, Politischer Massianismus. Die romantische Phase, Köln 1963.
R.C.Tucker, Karl Marx. Die Enctwicklung seines Denkens von der Philosophie zur Mythos. München 1963.
J.Y.Calvez, Karl Marx. Darstelliung und Kritik seines Denkens, Olten 1964.
A.Künzli, Karl Marx. Eine Psychographie, Wien 1966.
E.Hanisch, der kranke Mann an der Donau. Marx und Engels über Österreich, Wien 1978.