Výstraha
Hlavou se mu honilo tisíce otázek, na které však nenacházel uspokojivou odpověď. To ale nebylo všechno, co ho poslední dobou znechucovalo. Byli tu ještě ti, kdo nebyli ochotni přijmout jeho důkazy pozemského působení mimozemského odpůrce. Tvářil se, jako by měl hroší kůži a jako by se ho vůbec nic nemohlo dotknout. Cítil však nepřiměřenost tohoto postoje. Jednu chvíli si uvědomil, jak to s tím doopravdy stojí. Tehdy se skoro otřásl.
Bylo to při přechodu přes hlavní ulici. Z nedalekého sklepa vyběhla kočka. Namířila si to přes silnici. První auto ji odrazilo a protijedoucí ji zachytilo koly. Na zlomek sekundy se mu zazdálo, jako by v tom tvoru, z něhož uletěl všechen život, a ze kterého další vozidla válcovala krvavý koberec, viděl jen tu nevděčnou beztvarou masu čtenářů jejich novin.
Když si to probral, zděsil se sám sebe, až poskočil:
"Strašné! To už snad ani nejsem já! - Ale to ze mě udělali oni!"
"Musíš vypnout! Jinak ti to doopravdy vleze na mozek!"
Natáhl před sebe ruku. Zdála se být pevná.
"To nic nedokazuje." "Je třeba pátrat po dalších dokladech působení Mimozemštanů." "Zbytečné", mávl rukou, - "Dnes už jsem mnohem dál. Vím o jejich současných spojencích."
"Copak to musíš odhalovat všechno jen ty sám?!"
"Nemusím - jenomže chci!"
"Tak vidíš! Nech to být!"
"Uvidíme, co se dá dělat", povzdechl si, - "Nechme to na ráno."
V noci se m zdálo, že leží na vyhřáté pláži vedle dívky. Byli tam jen oni dva. Byl to někdo, koho dobře znal. Obdivoval se liniím jejího těla, vynikajícím proti blankytně modré obloze. Náhle jí obličej zastřel temný závoj. Rázem ji nemohl poznat. Chtěl na ni zavolat. Snad by ji byl poznal po hlase. Ale byl tak rozpačitý, že trvalo dlouho, než přišel na to, co by jí vlastně řekl. Tu se jí přece jen zeptal:
"Znáš nějakého Mimozemšťana?"
Odpověděla, ale šum zpěněných vln zalévajících pláž pohltil její hlas, takže nic neslyšel.
Tu se na obloze vynořila letka Avengerů. Řev jejich motorů otřásal horkým vzduchem, prosyceným solí a vůní mořských řas a chaluh.
Dívka se zvedla a utíkala ve směru jejich letu. V běhu křičela: "To jsou oni! Už jsou tady!!"
V té chvíli ji poznal po hlase. Věděl, kdo to je, a věděl také, že je to někdo, na kom mu záleží - snad víc, než na sobě samém. Rozběhl se za ní. Bylo pozdě. Lesknoucí se mohutná žraločí břicha letounů se přehnala nad jejich hlavami a zanechala ve zkoprnělých dušičkách roztřesenou rýhu. Avengery sklouzly za obzor.
Ona zmizela také.
Najednou kráčel ulicemi města, aby ji našel. Před očima se mu rozbíhaly známé ulice nejrůznějších měst...
Teprve až na jednom náměstí zaslechl její hlas. Rozhlížel se, ale nikde ji neviděl. Ulice se před jeho zraky znovu rozkmitaly. Spěšně procházel dalšími náměstími a uličkami a naslouchal zvonivé hře jejího hlasu, aniž jí rozuměl. Zastavil se a pozorně se zaposlouchal do hlasu.
Volala jméno, ale ne jeho, nýbrž kohosi jiného.
Rozběhl se po hlase a už už se zdálo, že zahlédl její štíhlou postavu, ale tu před ním povstala zeď žluté mlhy a všechno se v ní rozplynulo. Obrátil se spěchal jinou ulicí, ale i tam se posléze setkal s touže mlhou. Valila se na něj ze všech ulic a náměstí, až ho obklopila ze všech stran.
Tady končil sen a přicházel jiný.
Byl v cizím městě. Hledal tam někoho neznámého, koho z hloubi duše nesnášel. Byl by ho snad zabil, jakmile se objeví. Svítalo. Město se probouzelo.
Nevěděl proč, ale byl si jist, že začíná sváteční den.
Lidé vycházeli z domovů do ulic nastrojení, ale z jejich tváří vanul chlad a cizota.
Tu se jim nad hlavami vynořila z čistého nebe letka Avengerů a rozervala pokojné ráno hrozivým řevem svých motorů. Jejich hluk neustával. Lidé ustrašeně vzhlíželi nad sebe, ale nic neviděli. Pak to zaniklo v hukotu vzdáleného vodopádu.
Ten, koho hledal, na něj náhle zavolal. Stál opodál. Odděloval ho od něho pevně semknutý zástup lidí. Rozběhl se za ním a prodíral se davem. ten mu jen velmi neochotně ustupoval. S námahou si razil cestu kupředu.
Postava stála na druhé straně ulice. Kynula mu rukou a smála se přidušeným smíchem. Nebylo jí jasně vidět do tváře. Stíhal ji po schodech, v chodbách i po střechách domů.
Neznámý běžel k okraji střechy a vrhl se s ní do propasti ve chvíli, kdy se ho novinář jednou rukou dotkl. Druhou rukou se snažil vytrhnout zbraň z kapsy. Nešlo to.
Najednou pocítil závrať. Všechno se s ním roztočilo. Padal i se svým Protivníkem na ty mlčenlivé šedé masy vzhůru obrácených masek...
Otevřel oči do mdlého svitu ranního slunce, které probleskovalo za staženými roletami. Ležel s obličejem v polštáři a ztěžka oddechoval. Strašlivě ho bolela hlava. Chtěl si sáhnout na čelo, ale ztrnul.
Rozhlédl se. Všiml si střepů od láhve rozházených po zemi. Mimoděk si sáhl na hlavu. Našel tam obrovskou bouli.

Někdo se o mne stará opravdu víc, než je záhodno, připadlo mu, když u jeho bytu zazvonila policie.
Hned u dveří ho zasypala vlna dotěrných otázek.
Mlčel.
"Dostali jsme udání, že se tu děje něco podezřelého. - Došlo zde ke zločinu. - Jaké máte alibi?! - Půjdete s námi!"
"Jsem zatčen?"
"Jen zadržen - pro podezření..."
Noviny si však pospíšily. Pouliční kameloti vykřikovali: "Novinář vrahem!!"
Ten si zatím zvykal na ponuré šedé zdi vyšetřovací cely. Bylo v ní chladno, ale on to skoro nevnímal. Ještě větší chlad cítil zevnitř.
K těm nemnohým, kdo si k němu vymohli přístup, patřil vedle advokáta, také jeho známý lékař.
"Co se vlastně stalo?!"
"Nechápu. Nějaký anonym na mne upozornil policii. A já pro tu dobu naneštěstí nemám alibi."
"Podezíráte někoho?"
"To se ví! Podezírám! Jenže s tím se nedá jít na policii!"
"Proč ne?"
"Zkuste to! Řekněte jim, že podezírám nějakého mimozemského odpůrce! - Strčí vás na psychiatrii. Je mi to jasné. Už dávno mi vyhrožovali. Teď už vím, čeho jsou schopni."
"Někde se stala chyba. Ale už se to nedá napravit."
"Nechal jsem se doběhnout."
"Jestli v tom doopravdy mají prsty nějací fanatici horující pro mimozemského odpůrce, pak by to mohlo být také proto, že právě vaše otevřenost pravdě a lásce mu byla trnem v oku."
"Komu?"
"Tomu mimozemskému nekrofilovi, odporujícímu každé pravdě a neschopnému lásky, a přece po lásce dychtivě toužícímu a lásku potřebujícímu."
"K čemu by mu byla?"
"Taková zrůda, pyšnící se tím, že ji někteří považují za za nepolapitelného fantóma, zneužívá na každém kroku nezkušených lidí."
"Ale k čemu?!"
"Bůhví?! - Třeba jako síly k pozemským rejdům svých fantómů."
"Musím ho dostat!", ozval se rozhodný hlas novináře, - "Odhalit ho! Dopadnout! Za každou cenu!"
"Ale vždyť to není ještě tak docela jisté! Třeba za tím vším vězí něco jiného."
"Kdepak! Je to on! Snaží se mne zastrašit. Jenže nemá důkazy."
"Musím si to nechat projít hlavou!"
"Přinesl jsem vám něco, abyste se tu nenudil."
"Co je to?"
"Aristotelova Fyzika."
Ze slušnosti ji přijal a později se do ní začetl.
"Bude to suchopárné", říkal si zpočátku. Už ji odkládal, ale šedivé zdivo cely ho přiměly vydržet. Pak najednou mu mezi řádky zazářily netušené souvislosti. Než se nadál, byla velkolepá soustava antického učence pevně zaklíněna do jeho životního snu. Nejasné obrysy intuitivně osvojované vize neobyčejně vynikly.
´Teď už si bez ní nedovedu svou ideu ani představit´, říkal si posléze, - ´Svět se prý skládá ze čtyř hlavních živlů: země, voda, vzduch a oheň.´ Znělo to primitivně. Najednou se klepl do hlavy:
´Ale ovšem! Nejspíš jde o skupenství: pevné, kapalné, plynné a plazmatické.
Filozofující samouk nad tím vším kroutil hlavou. V hlavě se mu proháněly pojmy éter, entelechie, quintesence. Ve chvíli se mu v ní zvířily mlhoviny myšlenek a snů.
Podvědomí však uhánělo setrvačností dál. stavělo před ním obrazy, ve kterých se všechno zdálo být jasnější a souladnější. Napřed se mu ukázal létající talíř. Vyzařoval mírné světlo a rotoval. Blížil se k němu a přitom neustále mohutněl. Panicky se rozběhl pryč a rozhlížel se po nějakém úkrytu. Na čele mu vyrazil ledový pot, když se po tom záhadném tělese ohlédl. Pokrýval už skoro celou oblohu nad ním. A přitom neustále klesal. Tlačil ho k zemi. Nakonec ho donutil lehnout si na zem. Spočíval na chladné zemi a s vytřeštěnýma očima zíral vzhůru. Teď mohl pozorně sledovat, že se rotace objektu zpomaluje - až se zastavila docela. Zdálo se mu, že kruhové těleso, sahající od obzoru k obzoru, je rozděleno na čtyři stejné výseče. V každé z nich se cosi zrcadlilo.
Zadíval se pozorněji, a to, co spatřil, v něm vyvolalo úžas. V pravé horní výseči se zrcadlil hmatatelný, zkrátka smysly postižitelný trojrozměrný svět. Neustále pulsoval a měnil se. Byl to fantóm nebo sen? Člověku však něco napovídalo, že svět zrcadlící se v oné výseči začíná vpravo dole vodíkem, který vychází z tvrdého záření v pravé dolní výseči, přes těkavé výboje kulových blesků, a pokračuje přes hélium, až na druhou stranu výseče - k nejtěžšímu prvku, jehož částice mají nesmírně krátkou životnost, takže se ten prvek vzápětí po svém vzniku rozplývá v záření.
Pravá dolní výseč se blýskala světlem se všemi druhy záření. Když se člověk podíval blíž, všechno to blýskavé a lesk se rozplynulo.
´Jak by ne´, napadlo ho, - ´všechno v této oblasti je postižitelném jen přemítavým myšlením. Pouze přemítáním může jeden zjistit, že lesk a záblesky nejsou náhodné, nýbrž že se to všechno řídí přesnými zákonitostmi.´
Všechno to začínalo ve spodní části této výseče měkkým zářením a směřovalo to přes jasné světlo vzhůru k tvrdému záření, posléze se zakřivujícímu a vydávajícímu ze sebe kulové blesky, následované atomy rozžhaveného vodíku.
Se zrcadlícím se obsahem pravé dolní výseče poněkud kontrastovala matná náplň levé dolní výseče. Lidským smyslům se totiž jevila celkem šedavá, ale také z hlediska přemítavého myšlení se zdála být vcelku nezajímavá. A přece k ní člověk mohl rozumem dospět, ale to jen tehdy, pokud prorazil intuicí svého intelektu bariéru, tyčící se mezi oběma spodními výsečemi. Tento průnik k pralátce, k éteru, k entelechii, k monadě však trval pokaždé jenom nepatrný okamžik. Vzápětí byl totiž člověk zase vykázán zpět a uvržen do vězení přemítavého myšlení a smyslového vnímání. A přece ten, kdo jednou zakusil tento jasný okamžik, kdy se přiblížil k pralátce, ten po něm znovu a znovu prahnul. Od té doby stále častěji usiluje o nové a nové okamžiky průniku k pralátce. Jakého se dočká překvapení! Zatímco on se namáhavě prodírá k těmto světlým okamžikům, prostomyslní jedinci a bezelstné děti, plní lásky a upřímnosti, mají tuto pralátku trvale na dosah ruky.
Hned bylo jasné, že pralátku směřující nadsvětelnou rychlostí k svému naplnění v záření a posléze i ve všech věcech smyslům dostupného světa, lze trvale postihovat jedině láskou. V lásce člověk prolamuje bariéru světelné rychlosti a proniká k prahmotě. Tak se mu dostává moudrosti jakousi skvělou přesmyčkou z lásky. Když divák pohlédl na levou dolní výseč, která se jeho smyslům i myšlenkám zdál být docela prázdná, nemohl se obránit otázkám:
´K čemu je tu ještě tohle?´
´Čím to, že tam není nic vidět a že se to vymyká myšlení?´
´Proč ani s láskou nelze dál proniknout a nic postihnout?´
Něco mu sdělovalo klidným hlasem:
´Tady jsou věci ryze duchové. Ty spodní jsou duše zemřelých lidí, tedy dočasně oddělené od těla, kdežto ty horní jsou trvale oddělené duchovní podstaty.´
´Proč je však nemohu obsáhnout svým přemítáním, ba dokonce ani láskou?´
´Je tu přece mocná bariéra, kterou člověk není sám schopen zdolat. K tomu je potřeba dar nadpřirozeného původu. Jedině ve víře může člověk překonat mez rychlosti světla.´
´Cože?! Pouhou vírou?!
To zase ne. Tento dar se zase musí pevně spojit s láskou a dokonale s ní srůst. Během růstu ve víře, který je vlastně už procesem oživování víry láskou, kdy láska roste pomocí víry a víra zase pomocí lásky, člověk si osvojuje dar pronikání k duchovním podstatám, a to rychlostí přesahující rychlost světla. Tehdy se člověk dostává do přímého styku s ryze duchovními podstatami, a nalézá v nich jako v zrcadle vlastní totožnost.´
Pojednou si pomyslel, že v oblasti duchovních podstat je všechno důmyslně uspořádáno. Soubor těchto bytostí tvoří snad nejdokonalejší organizaci či stát. To je však možné jedině za vlády nejdokonalejšího vladaře.
´Copak se tam doopravdy vůbec nic nemění?´, napadlo pozemšťana. Odpověď zaznívala jako by automaticky:
´Ne. Tyto bytosti jsou jednou provždy nehybné a neměnné.´
´Ale jsou tu přece i duše zemřelých?! Jsou dočasně odděleny. tak přece jen podléhají změnám, ne?´
´Ovšem. Podléhají změnám, ale jejich změna - spojení s příslušným tělem - nevychází z nějakého samopohybu. Vyžaduje to podnět nehybného hybatele.´
Bylo to jasné. Vydechl údivem:
´K vyšší rychlosti pohybu nemůže člověk proniknout. Naproti tomu první nehybný hybatel je nekonečný i ve své rychlosti. Je totiž všudypřítomný, svobodně určuje spojení lidské duše s tělem zrovna tak, jako vznik záření a věcí trojrozměrného světa z pralátky. Ačkoli nehybný hybatel všeobecně stvořil vše z ničeho, nedá se vyloučit, že hybatel vybavil některý svět v kosmu vlastním samopohybem z pralátky. Ve vývoji vesmíru je to zrovna tak nejisté jako ve vývoji ústrojných tvorů."
Vynořil se nový sen. Opět se zdálo, že se na obloze objevil létající diskovitý předmět. Přiblížil se a znovu stlačil novináře až k samotné zemi. Sotva ustala jeho rotace, daly se na kruhovitém tělese rozeznat čtyři stejné, oddělené výseče.
Levý horní zahrnoval sféru entelechie, spodní vlevo začínal chemickou reakcí a přecházel přes organickou buňku k složité, různorodé vegetaci; pravý spodní zrcadlil oblast živočichů, a v posledním se zračila oblast člověka a jeho výtvorů.
Nato se zablesklo silné světlo a od talíře se zčásti oddělil druhý talíř, takže se zdálo jako by ten útvar byla zdvojený. Pokud jej člověk sledoval pozorněji, zjistil, že celý tento kruhový útvar, v němž se zrcadlila vývoj ústrojných tvorů, je vlastně zaklesnutý do mohutnějšího kruhového tělesa, na kterém se zrcadlí vývoj vesmíru. Toto spojení bylo tak organicky skloubeno, že se zdálo být nerozrušitelné.
Najednou se zdálo, že přece musí být každému jasné, že právě toto spojení je pro oba tyto kruhové útvary nezbytné a nejdůležitější. Nebylo to nějak mechanicky zaklíněné ani zajištěné nějakým technickým vynálezem. Bylo plné dění a života a člověku jen jen napovídalo: ´Tady se odehrává KRISTOGENEZE.´
Zde sen končil.
´Plané sny´, mínil novinář a kroutil udiveně hlavou, když se probral.
´Mám nervy nadranc´, uvažoval, - ´Jsem tak utahaný, že se mi zdají jen samé létající talíře, formule, vzorce, definice - ´ Odložil poválený spis vedle lůžka a uvažoval:
´Musím se odtud dostat ven! Musím ho dopadnout! - Jenomže, co je to vlastně musím? Co je to vlastně, že něco chci, když jsem tu uzavřený ve studené kobce? Je to záležitost mé svobodné vůle! Chtění je živelně probíhající termonukleární reakce. Její energie může být zužitkována a spotřebována k přemítání. Může však být nasměrována v láskyplném či zbožném životě k člověku nebo k Bohu. Při přemítavém myšlení je jako pohon užíváno světlo či záření. Pohonem lásky je idea, a světlo pak volně vyzařuje. Při víře světlo vyzařuje z člověka maximální měrou a samovolně se kolem něho tvoří zvláštní plazmatická atmosféra - ´
Zde zaváhal a napadlo ho:
´Já už se těch snů snad asi nezbavím.´
Pokrčil jenom rameny.

Každý člověk by však měl překonávat přílišnou zasněnost. Kdyby se člověk opíral jen o vlastní sen a namlouval si, že jediný svět je pro něho jeho představa, mohl by se k svému zklamání dostat do velkých obtíží. Dokonce by při uskutečňování vlastního snu jako sociální utopie mohl přivést k hrozným důsledkům celé národy. A tak je třeba soustavně prolamovat meze našeho snění. Je třeba přemýšlet o základních druzích bytí, které lze nalézt u každé věci. Je to například kvantita, kvalita, vztah, místo, čas, atd.


8. část zápisníku
Nová fyzikální věda dospěla k zajímavým výsledkům. Základní stavební kameny hmoty jsou elektron, proton a neutron. Ale tím to nekončí. Objevují se další elementární částice, které se rodí ve vypjatých energetických procesech bombardováním. Tyto částice ve velmi krátké době zase zanikají či se mění v jiné částice. Tyto nově objevené částice jsou velmi nestálé a labilní. Shledává se, že existuje značné množství různých částic.
Pokusy odhalily, že částice vznikají z jiných částic a zase se mění v jiné částice. Jsou zplozeny z pohybové energie částic a stejným způsobem zase zmizí. Pokusy tedy zjistily přeměnu hmoty. Všechny částice mohou bombardováním dostatečně vysokou energií být přeměněny v jiné nebo se mohou zrodit z pohybové energie a mohou se zase změnit v energii vyzářením.
Hmota má tedy v základě jednotnost. Všechny částice jsou ze stejné látky, a tu můžeme nazývat univerzální látkou nebo podle Heisenberga energií. Všechny částice jsou jen různou formou, ve které se může hmota objevit. Heisenberg srovnává toto zjištění s Aristotelovými pojmy látky a tvaru a říká, že látka vymezená Aristotelem jako možnost může být srovnávána s pojmem energie v novodobém smyslu. Vždyť energie vystupuje jako hmotná skutečnost skrze tvar zrodem elementární částice.
Zároveň označuje tento popis přírodních jevů za kvalitativní - jako popis základní skladby hmoty.
Fyzikové však mluví také o míře a jednotce měření, a to jak pro délku, tak mluví o jednotce časové a o jednotce měření masy. Běžně se užívá soustavy: CENTIMETR-GRAM-SEKUNDA.
Pro fyzikální skutečnost je teorie relativity spojena s rychlostí světla jako s obecnou přírodní konstantou. Tato konstanta je důležitá pro časoprostorové vztahy. Proto je dle Heisenberga obsažena ve všech přírodních zákonech.
Kvantová teorie je spojena s Planckovou konstantou působivého kvanta, které se dá prakticky označit skoro nulové kvantum.
Je však zapotřebí třetí konstanty, protože existují rozměry, dimenze.
Obecné konstanty jsou určujícím měřítkem přírody. Stanoví charakteristické veličiny jako základní. Podle nich pak lze měřit všechny přírodní veličiny. Třetí jednotka musí existovat také k měření masy a vlastností nejjednodušších částic. Podle fyziků je k tomu vhodnou jednotkou poloměr lehkých a atomových jader (10-13 cm).
Pro filozofické poznání je závažné, že je tu shoda v tom, že aristotelská filozofie rozlišuje kvantitu na přesahující člověka vůbec. Tato kvantita znamená měřitelnost každého jsoucna, každé energie a každého množství či délky. Také zde se vyžaduje jednotka měřitelnosti všeho, co má kvantitativní skladbu. Je tu dána i obecnost, protože se týká jsoucna na všech stupních uskutečnění nebo v možnosti, která zároveň předpokládá mnohost v řádu jsoucna. Tento druh kvantity zahrnuje i obecné konstanty fyziků, jimiž je vyjádřena vždy mez, nad kterou se v třírozměrné přírodě nic neděje. Ve filozofii však označuje zároveň stupeň různých druhů dokonalosti, ale také jejich nekonečnou řadu. Podle toho se jako transcendentální označuje buď velikost nebo množství síly nebo transcendentální počet.
Množství čili kvantum je skutečnost zkoumaná jak filozofií, tak fyzikou. Jakékoli množství může být pojímáno jako odtažitá myšlenková konstrukce, ale i tato konstrukce má základ ve zkušenostním poznatku o něčem větším nebo menším, které existuje ve skutečném hmotném světě. Tentýž poznatek je reflexní zkušeností poznatku např. o přibližně stejné velikosti (třebaže tato velikost přísluší různým podstatám, ovšem zidealizovaným). Takto odtažitým způsobem vyjadřujeme totožnost po stránce množství.
Rozdíl v poznání kvanta (množství) začíná tam, kde začíná výklad o podstatě kvanta, v němž si filozofie všímá hlubšího smyslu kvanta. Dvě filozoficky srovnávaná kvanta mají nejen vzájemné vztahy, které zkoumá fyzika a symbolicky vyjadřuje matematika, nýbrž ještě obecnější a podstatnější vztahy v řádu bytí čili skutečnosti. Tak filozofie doplňuje matematicko-fyzikální poznatky o kvantitě z tohoto hlediska (Kvantitativní vztahy tohoto druhu zkoumá např. sociologie, pedagogika, etika, ekonomie, atd.).
Ve filozofii tedy nejde o měřitelnost kvant a o zaujatou plochu aj.poznatky tohoto druhu, nýbrž o vztahy plynoucí z vnitřní vazby věcí, z jejich kvantity; filozofie se dále zabývá vnitřními rozdíly mezi různými druhy kvant, atd. Filozofie odhaluje i každý fyzikální poznatek jako cestu vedoucí k poznání smyslu částí v celku a smyslu celkového řádu. Každé kvantum ztvárněné hmoty, které vyjadřuje matematika symbolicky, předpokládá, že stejná esence (bytnost) nějaké věci existuje v mnoha jedincích. Proto je matematika sčítá nebo jinak s nimi zachází v matematických úkonech. Filozofie pojednává o takové esenci (bytnosti) v různých kvantitativních velikostech v jedincích. Když jedná o kvantitě, tedy jedná o důvěrných vztazích kvantity k bytosti (esenci) a k podstatě (substanci). Tím také filozofie více objasňuje smysl a podstatný ráz kvantity.
Také vztahy se dají různě pozorovat. Zkoumá je např. matematika. Vztah předpokládá vždy nějaké kvantum. I v matematicky poznaných vztazích je záblesk pravdy o skutečnosti, ale nikoli celá pravda. Např. statisticky vyjádřené kvantitativní vztahy v lidské společnosti otevírají mnoho poznatků i problémů, které neobsáhneme najednou. Stav mysli k nim je vždy neúplný a nedokonalý, a proto i tento obor vztahů je plný problémů.
Četné souladné vztahy, třeba podle velikosti nebo podle souladných kombinací, mohou sloužit jako látka pro estetické vztahy. Také Einstein si všímá této krásy přírody, když říká, že "podstaty věcí představují jakési vesmírné varhany, kdežto jejich trváním se vysílá jakýsi kosmický koncert, v němž není nic nahodilého, všechno jde podle přesných zákonů. Stavitelem varhan a hlavním dirigentem koncertu je Stvořitel, a každá věc má své přesně určené sólo. Jde o to, aby je nikdo sám nepokazil." (J.M.Veselý, Co dává Velehrad Evropě, Olomouc 1994, s.131) V každém vědním oboru mohou kvantitativní vztahy sloužit jako látka k poznání. Jednotlivé vědy zaujaté množstvím věcí čili rozměrností (ať skutečnou či libovolnou) dosahují určitých zjištění a výpočtů, ale kvantitativní výpočty a výsledky přírodních věd nenahradí filozofické poznání. Poznání přírodních věda a poznání filozofické se mohou a mají vzájemně doplňovat. Zároveň filozofické pojmy jsou východiskem přírodních poznatků. Poznání se totiž děje jako objasňování podrobností a dílčího řádu, jeho složitosti a dění pomocí obecnějších, ale nám jasnějších pojmů.

Co je to kvantita?
Když se řekne kvantita, tak to pro filozofa znamená totéž, co dělitelnost věcí na části stejného druhu jako byl celek. Takto je kvantita jako jeden z deseti druhů (kategorií) jsoucna. Těchto deset druhů představuje všeobecný způsob bytí, příslušející všem stejnorodým útvarům v přírodě. Takto pojatá kvantita se vyznačuje dělitelností na části stejného druhu i měřitelností, zaujímáním místa v prostoru a jinými vlastnostmi.
Některým druhům jsoucna přísluší pojem kvantity jen proto, že jsou měřeny jen kvantitativně, třebaže patří do jiných druhů jsoucna (např. se mluví o kvantitě pohybu, intenzitě různých kvalit).
Pokud srovnáme filozofický pojem kvantity s Planckovou teorií o kvantech světla a o kvantech působivosti (např. energie je vysílána a vstřebávána jen v přetržitých kvantech), tak vidíme, že filozofický pojem zabírá kvantitu v celém pojetí jako jsoucno, a to jedinečné jsoucno, zatímco kvantová teorie fyzikální jedná pouze o nejmenších částicích jsoucna, které nazývá kvanta.
Proto různě pojatá kvantitativní stránka skutečnosti zahrnuje docela jiné záležitosti ve filozofii, jiné ve fyzice a chemii, ale obojí poznání se doplňuje a neobejde jedno bez druhého.
Z kvantitativní velikosti, stejnosti či nestejnosti se v poznání dostáváme i k velikosti a různosti v kvalitách a jiných psychických jevech (např.v citech, poznatcích, emocích). Také v nich je zjistitelná kvantitativnost trvání, intenzity, účinku, apod. Některé psychologické směry se omezují na tuto psychickou kvantitativnost, ale hned se ukazuje, že povaha či důvěrná skladba psychických jevů není dána v tomto způsobu poznání psychiky a jejich projevů.
Proto zůstává možnost tytéž jevy poznávat v hlubších vztazích a dojít až k jejich povaze.
Kvantita a její rozsah znamená přesné uspořádání části v celku. Je to vidět třeba u krystalu, kde molekuly jsou uspořádány přesně do kvantitativního celku. Toto množství částí v celku zůstává jen možným množstvím, protože v celku vytváří jednotu.
Každé uspořádání částí v celku a do jednoty vytváří určitý řád. Řád, který vzniká z částí celku je řádem, který vzniká z mnohých celků ve vzájemném vztahu. Jeden z nich je první, ostatní následující. V našem případě jde o vnitřní vztah skladebných částí jednoho celku. Jde tedy o základní vztah a řád, kde sama povaha věci určuje, co je první a co následuje jako další.
Tento základní kvantitativní řád nemá příčinnou závislost jedné části na druhé, nýbrž je to ryzí vztah, kde jedna část začíná, druhé přirozeně následují.
Kvantita dává rozměry hmotným věcem. Podle kvantitativní rozměrů se může vše měřit a kvantitativně určovat, i částice, pohyb, kvality věcí. Fyzika dochází ke kvantové teorii a kvantové mechanice. Takové měření se provádí v matematice a matematizovaných vědách, ve fyzice, aj. Avšak takové vyjádření kvantitativních a kvantizovaných vztahů a působení nemá za úkol určit podstatu kvality nebo celé reality věcí. Proto co tyto kvantizované vědy přinášejí o skutečnosti, je jenom určitý úsek, odtažený ze skutečnosti. Ta skutečnost ale může být zjišťována, poznávána a úplněji určována ještě jinak. Když fyzika dospívá k nejzákladnějším částicím, ke kvantům světla a energie, nevypovídá nic o podstatě věci, i když jsou to důležité poznatky pro fyziku a přírodní vědy. Fyzika sice nazývá tyto nové částice podstatou, ale ve skutečnosti jsou to jen principy a nejzákladnější prvky celku, který se může nazvat podstatou. Také název "kvantum", jak ho užívá fyzika pro kvantum světla a energie, není docela totožný s názvem kvantity, jak ho užívá filozofie.
Fyzika naráží na mnohé obtíže při přesném pojmovém určování fyzicky zjištěných jevů ve skutečnosti, zejména když chce fyzik, např. Heisenberg, dát fyzikální poznatky do přesných filozofických pojmů. Proto říká, že obecné pojmy filozofické jsou srozumitelnější než speciální pojmy fyziků, ale nejsou dokonalým popisem pokusů v kvantové teorii, a proto mají ráz statistický, nikoli zcela vyčerpávající skutečnost.
Zcela vyčerpávající ráz pro objektivní skutečnost nemá žádný ojedinělý pojem. Proto je v lidském poznání zapotřebí více pojmů a soudů o každé věci, aby se dospělo k dokonalejšímu vyjádření skutečnosti.

Jaký vztah má kvantita k podstatě věcí?
Každá reální věc obsahuje svou jednotlivou povahu, esenci (bytnost), která je zároveň podstatou ve vlastním smyslu (substancí), protože je přirozeným nositelem způsobu čili rázu bytí. Tento ráz bytí vyplývá z vlastností, jimiž je podstata určována např. k určité kvantitativní velikosti, ke kvalitnímu stavu, má v sobě vztahy k jiným věcem, je činná i trpná, atd. Tyto určenosti podstaty vyplývají z povahy věci. Dávají věci druhotně určující vlastnosti. Podstata je nositelem těchto vlastností. Tyto vlastností přirozeně vyplývají z podstaty jako důsledky jejího podstatného tvaru. Realita věcí přirozeně povstává celá, a pouze myšlenkovým rozborem zjišťujeme jednotlivé součásti celku jak různě patří jednotlivé části k celku.
Kvantita patří k těmto druhotným částem věcí. Předpokládá podstatu a dává jí rozsah či rozměrnost. Plyne to z toho, že podstata věcí může měnit větší nebo menší kvantitu a sama se tím nemění. Podstata sama v sobě nemůže být větší nebo menší, nýbrž buď je nebo není. Proto i kvantita dává podstatě jen podružný tvar, a stejně i kvality a jiné vlastností podstaty dávají podstatě druhotné tvary a každým z nich nabývá nový způsob bytí.
Způsob, podle pojetí sv.Tomáše, je spolupřiměřenost principů, jak hmotného, tak účinného, takže kdekoli vznikne ve věci nová spolupřiměřenost, tam vznikne také nový způsob. Spolupřiměřenost principů znamená nové, ale podružné utváření, jak uvnitř věcí, tak vlivem vnějším činných zásahů. Spolupřiměřenost jako nové uspořádání ve věci přináší vždy nový tvar nebo přivodí ztrátu nějakého tvaru, ale jen podružného. Pokud zanikne podstatný tvar, zanikne také věc. Každý nový podružný tvar má vztah ke svému účelu a cíli věci. Je-li bez nich, dosahuje lépe nebo méně dokonale svého cíle.
Kvantita je tedy podružný tvar. Dává podstatě rozměrnost, takže ta je podle rozměrnosti měřitelná, zaujímá místo v prostoru a nabývá jiných vlastností, které dává věci její kvantum.
Podstata věcí je nedělitelná, zatímco kvantita je dělitelná na části. Podstata je dána hmotou a tvarem, kdežto kvantitativní rozsah je důsledek a vlastnost hmotné podstaty. Každá podstata může existovat jedině když má přirozeně velkou kvantitu, totiž přiměřenou, kdežto o kvantech se dá mluvit i ve formě nejelementárnějších částic podstaty.
Aristoteles uvádí ještě jiný rozdíl mezi podstatou a kvantitou (Metafyzika, V). Kvantitu a její rozsah můžeme vnímat a pokusně zkoumat, kdežto podstatu jenom nepřímo. Přímo můžeme dojít v podstatě myšlenkovým rozborem, tím, že ji poznáváme jako podklad a podmět (subjekt) vlastností, a jednoho nositele vlastností rozlišujeme od jiného, protože má jiné vlastnosti. Proto rozměry věcí nejsou podstatou, třebaže nutně vyplývají z hmotné podstaty.
Proto názvy fyziků, pokud dávají částicím označení podstata, nejsou ve vlastním smyslu. Označuje pouze něco ze jsoucna, nikoli z podstaty věcí, tj. její elementární části.
Kvantita je podle Aristotela to, co se dá rozdělit v díly, z nichž pak každý, ať jsou dva, nebo ať je jich více, je přirozeně něčím jedním a něčím určitým (Metafyzika, V,13). Tedy dělitelnost věcí na větší nebo menší kvantitativní celky ponechává všem částem jednotu podstaty a individuální ráz. Jde tedy o dělitelnost skutečnosti toho, co je dělitelné v možnosti, a nikoli o dělitelnost myslitelnou až na elementární částice.
Jednota je principem každého jsoucna skutečně existujícího jako celku a všechny věci existují v přírodě v jednotlivé a podstatné jednotce.
Je rozdíl mezi kvantitativní dělitelností a mezi chemickou analýzou na prvky, protože prvky v jednotě podstaty čili ve sloučenině jsou jen v možnosti. Proto je třeba nějak změnit celek a jednotu věci, např. působením, aby se rozložila na prvky. Kvantitativní dělení nemění jednotu a individuálnost rozdělených částic a tyto částice jsou stejné podstaty jako byl celek.
Změna, která se děje v chemickém procesu, dospívá vždy k novému uspořádání struktury, nabývá nové jakosti, takže prvky jsou jiné podstaty, než jejich sloučenina.
Každá samostatná podstata se vyznačuje jednotou, i když nevylučuje dělitelnost a jednotlivé složky. Jednota jako princip skutečného bytí věcí je principem poznání věcí, jakož i principem různosti věcí. Proto částice, které nejsou individuálními jednotkami, nejsou samostatné podstaty, nýbrž jen elementy podstaty.
Kvantita je podružným tvarem věci, a proto neutváří věc v její podstatě, ale jen v druhotných vlastnostech.
Každý přírodní tvar, i podružný, ztvárňuje nějak věc. Každý přírodní proces ztvárňuje věc, které přináleží. Proto má svůj vlastní výsledek neboli účinek, jeden prvotní a jiné podružné. Jen jediný a to vlastní účinek je prvotní, a z toho je možno poznat povahu tvaru. Také povahu kvantity je možno poznat z vlastního a prvotního výsledku, jiné podružné výsledky předpokládají výsledky prvotní. Forma sama sebou utváří věc. Proto prvotním výsledkem je vždy samotný tvar.
Už velcí myslitelé křesťanského středověku pojednávají o prvotním výsledku kvantity. Tak sv.Albert Veliký připisuje kvantitě jako vlastní účinek měřitelnost. Jiní učenci připisovali kvantitě rozsah v místě jako vlastní účinek. Někteří další připisovali kvantitě jednotu a uspořádání části v celku, na které má každá věc nárok už svou povahou. Sv.Tomáš uvádí, že prvotní výsledek a účinek kvantity je skutečný rozsah, který je uspořádáním částí k celku. Z tohoto rozsahu pak vyplývá všechno ostatní, co se dá říci o kvantitě, totiž všechny vlastnosti plynoucí z vlastní formy kvantity (např.měřitelnost, tuhost, dělitelnost, atd.).
Každá hmotná jednotlivina či podstata má více principů, ze kterých je utvářena. Je v ní především podmět (subjekt), složený hmoty a podstatného tvaru. Hmotný podklad, který je společný všem hmotným věcem sám o sobě je možnost. Proto je uskutečněn tvarem jako určitá věc. Tento podstatný tvar dává věci zvláštní ráz. K tomu se druží prvky, které dávají věci individuální jednotu. Tak je věc formována jako svébytný podmět činnosti. K tomu se kvantita neoddělitelná sice, ale neztotožněná s jinými elementy a je nutnou vlastností hmoty, které dává rozsah či rozměrnost. Hmota přirozeně nadaná kvantitou je také principem jednotlivého rozlišení věcí, při němž se věc stává touto určitou věcí.
Zvláštní ráz věcí je společný všem jedincům téhož druhu, kdežto hmota nadaná kvantitou dává věcem ráz svébytných jedinců a každý hmotný celek je pak dělitelný na části téhož druhu jako byl celek.
Toto kvantitativní dělení na části téhož druhu má své přirozené meze. Za těmito hranicemi přestává být věc dalším dělením (skutečným nebo myslitelným) tímto útvarem, kterým byla, a rozpadá na na elementy nebo na částice, které se spojují přirozeně s jinými, k nimž mají přirozenou přiměřenost, aby vytvořily nové útvary. O kvantitě těchto částic pojednává fyzika.
Dělení kvantity musí vycházet z její povahy vyjádřené vymezením, že kvantita spočívá v rozsahu a v množství částí. Každý přírodní celek má své kvantitativní části. Podle toho je i kvantita dělitelná.
Jsou-li části kvantity nepřetržité, tedy je i kvantita nepřetržitá. Když jsou části kvantity přetržité, tedy je i kvantita přetržitá. přetržitá kvantita je vyjádřena číslem. Tím se počítají jednotky téhož druhu. Nepřetržitá kvantita se dělí buď podle jednoho rozdílu (délka, přímka) nebo podle dvou rozměrů (plocha, šířka) nebo podle tří rozměrů (těleso). Přetržitá kvantita je podle různých druhů jednotek. Avšak k tomu, aby přetržitá kvantita různého rozsahu a velikosti mohla být přesněji měřena navzájem, vznikla čísla celá, čísla poměrná a lomená. Tato čísla tvoří obor racionálních čísel. Racionální číslo říká, kolikrát nějaká nepřetržitá velikost obsahuje jednotku nebo jednu část.
Počítá se však i s čísly iracionálními. Iracionální číslo je např. odmocnina ze 2 a je to nezměřitelná velikost. Obojí pak, čísla racionální i iracionální tvoří obor čísel reálných. Reálné číslo se znaménkem + nebo - je číslo kvalifikované a je kladné nebo záporné. Proto kvantita, kvantitativní a jim podobné vztahy jsou předmětem matematiky.