Mohou sny předjímat budoucnost ?
Často slýcháme o tzv. předjímavých snech, které nemusí být nositelem nějaké zvláštní události, nýbrž se mohou týkat banalit. Většinou tyto předzvěstné sny předcházely velmi krátce před nastalou událostí, snad den dva až tři dny.
President Lincoln měl krátce před svým úkladným zavražděním živý sen. Lincolnova slova zaznamenal Ward Hill Lamon, policejní velitel pro obvod Columbia, který byl událostem přítomen a zapsal Lincolnovo vyprávění ještě stejný večer, kdy se je dozvěděl:
Asi před deseti dny jsem šel velmi pozdě spát. Čekal jsem na důležité depeše... zdříml jsem si a brzy jsem začal snít. Všude kolem bylo smrtelné ticho. Slyšel jsem jen tiché vzlykání, jako by řada lidí plakala. Ve snu jsem jako by vstal z postele a pomalu jsem šel dolů.
Také tam bylo ticho přerušováno lítostivým vzlykáním, ale truchlící nebylo vidět. Chodil jsem z pokoje do pokoje. V dohledu nebyl nikdo živoucí, jen truchlivé zvuky úzkosti mě sledovaly, kudy jsem šel.
Všechny pokoje byly osvětleny. Všechny předměty mi byly známé, ale kde byli všichni lidé, co truchlili, jako by se jim srdce mělo rozskočit?
Byl jsem zmaten a poděšen. Co to mohlo znamenat? Odhodlal jsem se zjistit příčinu záhadného stavu, tak otřesného. Kráčel jsem z místnosti do místnosti, až jsem přišel do východního pokoje. Tam mě čekalo ohromující překvapení. Přede mnou stál katafalk, na kterém odpočívala mrtvola v pohřebním oblečení. Kolem stáli vojáci na stráži a byla tu skupina lidí, kteří smutně hleděli na mrtvolu, jejíž obličej byl přikryt, někteří lítostivě plakali.
"Kdo to zemřel v Bílém domě?" zeptal jsem se jednoho z vojáků.
"President", odpověděl mi, "byl zákeřně zavražděn."
Co si má člověk myslet o takových snech, které mají ráz náznaků budoucích věcí? Není pochyb o tom, že dovolávat se ďábla, aby člověku nějakým snem oznámil budoucí věci, by znamenalo hřešit proti úctě k Bohu. Je však také pravda, že snem může promlouvat i Bůh, a že mnohdy člověku touto cestou naznačoval svou vůli. Jako mohou sen způsobovat různé příčiny fyzického nebo fyziologického rázu, tak může na člověka ve snu působit ďábel, a tím spíše může sen vyvolávat Bůh. Teoreticky je to jasné. V běžném životě se však dá velmi těžko určit, zda je třeba hledat jako původce snu Boha nebo rozmanité příčiny čistě přirozené. Všeobecně platí zásada, že snům není radno věřit a nemáme v nich hledat předpovědi ani náznaky budoucnosti. Jedině tehdy smíme věnovat snu značnou pozornost, když jeho obsah je sám o sobě dobrý, hodný Boha, povzbuzuje člověka ve ctnostech a přináší duši klid a upokojení. Hledat výklady snů v nějakých snářích znamená dopouštět se pověry. To nám zapovídá samotný Bůh už ve Starém zákoně (Dt 18,10), jakož i prostřednictvím proroků (Jer 29,8).
Abraham Lincoln si správně nedělal nic z takových snů, protože měl pevnou důvěru v Boha. Emil Ludwig uvádí v jeho životopise slova, která Lincoln pronesl k jednomu knězi: "Kdybych pevně nevěřil v pomáhající Prozřetelnost, těžko bych si uchoval zdravý rozum na tomto křesle z takového shonu. Věřím, že Všemohoucí má své plány a že je provádí. Ať je poznáváme nebo ne, jsou jistě pro nás nejmoudřejší a nejlepší." A když mu nějaký farář řekl, že myslí, že Pán je na naší straně, dal mu nádhernou odpověď: "Pán je vždy na straně spravedlivých. A je předmětem mých ustavičných starostí a modliteb, abych byl i s národem na té straně, kde je Pán... Mám tolik důkazů o Boží správě všeho, že jsem veden jinou silou než svou vůlí, že nijak nemohu pochybovat, že tato moc přichází shůry... Chce-li Všemohoucí, abych udělal nebo neudělal nějakou věc, věřím, že mi to nějakým způsobem oznámí... Nejsem povinen vyhrát, ale jsem povinen být pravdivý. Nejsem povinen mít úspěch, ale jsem povinen žít podle svého osvícení."
Když byl Lincoln znepokojován některými ustrašenými lidmi, odpovídal jim: "Zvykl jsem si na pomyšlení, že bude-li mne chtít někdo zabít, že mě zabije. Nepomohlo by nic, ani kdybych nosil pancíř. Je přece tolik způsobů, jak se dostat na člověka, když ho někdo chce zabít."
Čím se však předpovědi lidí týkaly vzdálenější budoucnosti, tím bývaly méně přesné a spíše šlo jen o nějaké zaměření událostí. S přibližující se dobou příslušné události sledovaná osoba upřesňovala a doplňovala podrobnosti. Např. Jean Dixonová, jasnovidka z USA věděla docela přesně, že letadlo, kterým měl letět její manžel následujícího dne, spadne. Předpokládejme, že letoun měl skrytou poruchu, k čemuž se připojilo špatné počasí, které by jinak jeho let neohrozilo. To vše je dáno už předcházejícího dne, smyslová soudnost jasnovidky vyhodnotí tyto neokázalé údaje a sdělí výsledek. Proto děj, který měl nastat v krátkém časovém sledu, by udán dost přesně. Vedle toho jen jako nejasná tendence byl naznačen tragický skon amerického presidenta J.F.Kennedyho. Šlo totiž o předpověď na několik roků dopředu.
Dne 13. května 1956 přinesl americký deník Parade předpověď paní Dixonové: "V roce 1960 bude zvolen mladý modrooký president, s čupřinou hnědých vlasů a tragicky zahyne." Více nesdělila. Až teprve s blížící se událostí, tedy v době, když už bylo připraveno několik možných způsobů atentátu na Kennedyho, nabývá Jean Dixonová jistotu, obraz tragické nehody se zaostřuje na vraždu, a to ještě před Kennedyho rozhodnutím cestovat do Dallasu. Krátce poté, co se Kennedy rozhodl navštívit Dallas, spojuje se Jean Dixonová s přítelkyní Kay Halleyovou, která udržuje společenské styky s Kennedyovými:
"Kay, varuj presidenta před cestou do Dallasu!"
"Proč?"
"Jinak tam bude zavražděn!"
"Dobře vím, jaké podivuhodné jsou tvé schopnosti. Ale president to neví. Řeknu mu o tvém varování, ale on tomu stejně neuvěří."
Dne 22.listopadu 1963 obědvala Jean Dixonová s přítelkyní ve washingtonském hotelu Mayflower. Jedla bez chuti a mlčky. Pojednou se zarazila.
"Proč nejíte?" zeptala se jí jedna starší dáma.
"Jsem neklidná. Presidenta dnes potká něco strašného."
Za několik minut poté přerušil rozhlas své pravidelné vysílání a odvysílal zprávu:
"V Dallasu došlo k pokusu o atentát na presidenta Kennedyho."
Paní Dixonová vyskočila od stolu s výkřikem: "Právě zavraždili presidenta!"
"Ale kdepak! Šlo jen o pokus."
"Vidím to jasně! Zavraždili ho. President je mrtev", trvala na svém paní Dixonová. Pozdější zprávy její předtuchu potvrdily.

Náš život je z velké míry určovaný. Na druhé straně můžeme tuto určenost překonávat, a to snad dvěma způsoby: zvyšováním vzdělání a kultivací vůle. Přitom druhý činitel je mnohem podstatnější, třebaže je poněkud vázán na prvý.
Stupeň naší určenosti okolními vlivy závisí na nás. Těžko však můžeme dokazovat, že jsme se zdárně vyhnuli nějakému nebezpečí, protože jsme měli předtuchu, že bychom následujícího dne měli někde např. zlomit nohu, a my jsme zůstali celý den doma, takže se nám nic nestalo. Mnohem pravděpodobněji bude totiž vypadat vyjádření někoho, kdo řekne, že šlo o výmysl přecitlivělé osoby, než o předtuchu, takže ověření většinou chybí.
Zajímavý by snad byl případ, který vypravoval Břetislav Kafka, autor díla Nové základy experimentální psychologie, svému příteli, řediteli textilní továrny. Pokusná osoba K. předpověděla řediteli T. v roce 1929, že na podzim 1939 zahyne tragickou smrtí. Protože šlo o dlouhodobou předpověď, tak se jí dotyčný T.nezabýval. Krátce před udaným termínem však přišel s dotazem, zda na předpovědi stále trvá. Když mu bylo sděleno, že předpověď platí a byl udán přesnější termín, pan T. poněkud zneklidněl (podobně jako Jean Dixonová si už byla jistá v době Kennedyho rozhodnutí o cestě do Dallasu, že Dallas je místo jeho tragického skonu). Nebudeme líčit všechnyaopatření, která pan T.podnikl. Den před kritickým datem přišla z Prahy zpráva, aby se dostavil druhý dne na bursu, kde se jednalo o velký nákup surovin pro jeho továrnu. Jeho povinností jako ředitele bylo zúčastnit se toho jednání. Šlo o značně vysoké peněžní částky. Přesto pan T. jmenoval svého zástupce a setrval doma. Tento zástupce ve stanovený den odcestoval, avšak do Prahy nedojel. Auto dostalo před Prahou smyk, zástupce při havárii zahynul, řidič zůstal zdráv a ředitel pan T. žil poklidně dál a ve zdraví se dožil vysokého věku na penzi. (38)

Atraktivní je oblast, kterou bychom mohli nazvat politickou telegnosí. Zaujímání stanovisek pokusných osob k současným politickým událostem, k vyhroceným poměrům ve státě a mezi národy. Sem spadají také předpovědi takového rázu jako předpověď o tragické smrti J.F.Kennedyho, o vylodění Američanů za 17.rovnoběžkou ve Vietnamu, apod. Pokud jednáme o takovýchto předpovědích, máme na mysli seriózní pokusné osoby, které informace nesdělují většinou ani blízkému okolí, protože se chtějí jednak vyvarovat dotěrné zvědavosti a jednak jsou si vědomi určité odpovědnosti. Jejich výpovědi jsou jedinečné a neuchylují se k předpovídání toho, co se obvykle očekává, ať už po delší dobu nebo je to zřejmé z daných poměrů. Co jen se každoročně tzv.jasnovidci přesně naurčují dat měnových reforem, blížící se zkázy světa, velkého požáru, atd.
Už egyptští faraonové měli k podobným účelům zvláštním způsobem vychovávané dívky, "které se dívaly", a užívali jich zejména při vojenských výpravách. Němci užívali služeb "armádní" jasnovidky. Byla jí paní Lisbeth Siedlerová. V roce 1899 při seanci, která se konala na vojenské akademii v Postupimi, měla předpovědět I. světovou válku a přesné datum jejího konce. Je skutečností, že jejích mimořádných schopností využívalo vrchní velitelství německé armády z podnětu náčelníka německého generálního štábu, generála Moltkeho.
U většiny takových výkonů býval pokusné osobě zprostředkován styk s druhým člověkem nebo s nějakými událostmi. Při výpovědích o politické situaci to však pokusná osoba ani nemá zapotřebí, protože chystané nebo už probíhající změny jsou vždy vázány na význačné osobnosti, které jsou pokusné osobě dostatečně známé z tisku, televize a rozhlasu, a konec konců není obtížné opatřit si fotografie.
Třebaže pokusné osoby vypovídají o událostech, aniž by přímo hovořily o známých politických osobnostech, lze předpokládat, že tyto osobnosti pro pokusné osoby stojí v pozadí a "přes ně" získávají informace, často se vyjadřují způsobem jako: "současní lidé kolem presidenta..." apod. Pochopitelně, že výpovědi pokusných osob nemohou sloužit k "dělání politiky", ale přesto jejich postřehy bývají pronikavé a význam jejich slov si mnohdy naplno uvědomíme až po proběhnutí událostí. Např. paní M.V. od podzimu 1968 předpovídala na konec února 1969 konflikt mezi SSSR a Čínou, který "nebude zásadní povahy, oni (Číňané) budou jen zkoušet, co si mohou dovolit." Konflikt vypukl 2.března 1969. Pokud by nebylo tohoto časového upřesnění, pak by tato předpověď postrádala významu, protože o napětí na sovětsko-čínských hranicích bylo všeobecně známo a vyhrocení sporu se dříve nebo později předpokládal.
Holandský jasnovidec Gérard Croiset (* 1910) většinou předpovídal politické události nepřímo a obvykle bývaly zahrnuty v předpovědích týkajících se lidí z jeho okruhu nebo těch, kdo za ním přišli: Paní E. z Enschede se ho v roce 1938 zeptala:
"Bude lepší, když pojedu navštívit svoji dceru do Holandské Indie a budu s ní žít, nebo mám zůstat doma ?"
Croiset jí odpověděl: "Když zůstanete v Holandsku, octnete se ve válečné vřavě. Když bude válka trvat déle, než dva roky, pak bude lepší, když budete se svou dcerou. Tam sice také vypukne válka, ale nebude trvat tak dlouho jako v Evropě. Co je ale jisté, po válce už nebudeme mít Holandskou Indii. Rozhodně ale pro vás bude lepší, když tu přechodnou dobu strávíte tam."
Paní E. odjela do Holandské Indie a vrátila se odtamtud v roce 1946, protože tam vypukl národně osvobozenecký boj, který trval až do roku 1949.
V roce 1936 se zase obrátil s otázkou na Croiseta pan van de Bergem, protože nebyl spokojen s místem své posádky v Tilburghu. "Budu odtud někam přeložen? A kam?"
"Během čtyř let se dostanete do Utrechtu."
"Tomu nevěřím. - Kdybyste mi řekl, že se dostanu do Milligen, snad bych vám uvěřil, protože tam je velitelství našeho jezdectva. V Utrechtu ale nic není. Mohla by to změnit jedině válka."
"Ano. Válka bude zuřit čtyři roky a vy budete muset zůstat v Utrechtu."
Sotva se Holandsko dostalo do války, byl pan van de Bergem odvelen do Utrechtu. (39)
Jasnovidnost budoucích událostí nazývaná též prekognice je znalost událostí, které se teprve přihodí a které jsou v rámci našich vnějších znalostí logicky, matematicky a statisticky nepředvídatelné.
Je možno namítnout, že není možné znát nějakou událost (důsledek), když nevíme dost podrobností o předchozí události (příčině). Bez dostatečné znalosti příčiny nelze znát její důsledek. A přesto se to ukazuje, např. prostřednictvím některého snu.
Jednoduchý příklad: Mariin muž, Josef, je závodník. Jedné noci se zdá Marii sen, že se její manžel účastní automobilového závodu. Jedno z aut, jedoucí velkou rychlostí, vyletí z dráhy do zástupu lidí. Dojde ke zranění jeho samého a dalších lidí. Po probuzení Marie prosí manžela, aby se závodu neúčastnil. Manžel ji uposlechne a nezávodí. Sen se skutečně vyplní, s výjimkou zranění manžela.
Příkladem spontánní prekognice jsou předjímání potopení Titanicu (1912):
Mnoho lidí odřeklo cestu na základě snů, na poslední chvíli vraceli předem zakoupené jízdenky. Existuje nejméně 19 jasnovidných případů, které jsou dokumentovány, potvrzeny a uloženy, mezi nimiž jsou projevy nejrůznějších forem, od pocitů až po zvláštní sny. Uveďme některé z nich:
J.Connon Middleton, anglický obchodník, si 23.března objednal kabinu. Deset dní před vyplutím měl sen, že se loď potopila. Byl nervózní a ustaraný. Tři dny před vyplutím zaslal telegram s výmluvou, že se pro obchodní záležitosti nemůže zúčastnit plavby.
Celých 21 let před tragedií, už v roce 1891 napsal anglický novinář William T.Steed ve vánočním čísle časopisu "Review of Reviews" povídku nazvanou "Ze starého světa do nového". V ní popsal ztroskotání velkého zaoceánského parníku "MAJESTIC", která se přihodila během první cesty této lodi z Anglie do Ameriky. Příčinou byla srážka lodi s ledovcem. Kapitán v povídce se jmenoval Smith, stejně jako pozdější kapitán na Titanicu. Celý příběh, jak jej novinář popsal, se později do podrobností vyplnil. Je nutno dodat, že sám William T.Steed se nalodil na Titanik a tragédii nepřežil!
Další příběh se udál se čtrnáctiletým předstihem. Spisovatel Morgan Robertson vydal v roce 1898 román s názvem "Futility" (Marnost), kde rovněž podrobně popsal celou tragédii. Všimněme si těchto shod:
román tragédie
název lodi Titan Titanic
počet pasažérů 3000 2207
počet záchranných člunů 24 20
rychlost ve chvíli srážky 25 uzlů 23 uzlů
délka lodi 243,8 m 268,9 m
měsíc tragédie duben duben
typ cesty slavnostní slavnostní
typ lodi nepotopitelná nepotopitelná

Kromě toho je v románě popsána celá řada totožných událostí s nepatrnými rozdíly. (40)

Křesťan věří, že podrobnější a přesnější znalost budoucích událostí může člověku vnuknout jeho strážný anděl, který lépe než člověk poznává současné příčiny, z nichž lépe vyvozuje budoucí následky. Nicméně ani ryze duchový inteligentní tvor jako je anděl nemůže přesně poznávat ty budoucí události, které závisejí na svobodném rozhodování člověka, protože nezná obsah lidského rozhodování a nemůže podstatně změnit lidskou vůli v nějakém rozhodnutí. To ví jen Bůh. Pokud přesto se někdy objeví toto poznání budoucích věcí, pak může jít o zvláštní milost Bohem udělenou člověku. Přitom je třeba si uvědomit, proč tato milost byla právě tomu člověku a v té chvíli udělena: aby se obrátil k Bohu, aby prohloubil svůj život Božího přítele, aby si více zamiloval Boha v sobě a v jiných bytostech, aby Boží láskou k druhým strhoval celý svět k Bohu.
7. Zamyšlení o osudu
Je nějaký osud? A pokud je osud, tedy co je osud?
Ze sledování toho, že se na tomto světě děje mnohé případečně, pokud se uvažují částečné příčiny, někteří lidé tvrdili, že to ani není zařizováno z nějakých vyšších příčin. A těm se zdálo, že osud vůbec nic není. (41)
Ale někteří se to snažili převádět na nějaké vyšší příčiny, ze kterých to vychází uspořádaně s jakýmsi uzpůsobením. A tito stanovili osud jakoby to, co se zdá, že se stává náhodou, bylo někým vysloveno, neboli předpovězeno, a předem zařízeno, aby bylo.
Někteří z nich se tedy snažili převést všechno to, co zde nastává náhodou, na vesmírná tělesa jako na příčiny. Tak i lidské rozhodování převáděli na sílu postavení hvězd, jemuž dle nich podléhá vše s jakousi nutností, nazývanou osudem. Toto tvrzení je ovšem nemožné a odporuje nauce křesťanské víry.
Na základě pozorování nižších věcí, že povstávají náhodou, usuzovali někteří ohledně uspořádání Boží prozřetelnosti. Proto říkali, že všechno je působeno osudem. Přitom osudem nazývali uspořádání, které je ve věcech z Boží prozřetelnosti. Proto Boetius říká, že "osud je uzpůsobení ulpívající na pohyblivých věcech, kterým prozřetelnost připojuje každé svému uspořádání." V tomto popisování osudu se uvádí uzpůsobení místo zařízení. Avšak ulpívající na věcech se uvádí proto, aby se osud odlišil od prozřetelnosti: vždyť samo uspořádání, jak je v mysli Boží, ještě věcem nevtištěné, je prozřetelnost. Kdežto uspořádání, jak je už uplatněno ve věcech, nazývá se osud. - Říká však pohyblivých, aby připomenul, že řád prozřetelnosti neodnímá věcem nahodilost a pohyblivost, jak někteří tvrdili.
Popírat osud dle tohoto pojetí znamená popírat Boží prozřetelnost. Ježto ale s nevěřícími nemáme mít ani jména společná, aby z množství jmen nemohla vyvstat příležitost k bludu, nemají věřící užívat označení osudu, aby se nezdálo, že souhlasí s těmi, kteří smýšleli o osudu špatně a podrobovali všechno nutnosti hvězd. Proto Augustin praví: "Pokud někdo označuje sílu nebo moc Boží názvem osud, ať si uchová názor, ale jazyk opraví". A Řehoř říká v podobném smyslu: "Ať je vzdáleno od myslí věřících, aby říkali, že je nějaký osud."
Je osud něco ?
V nižších věcech se zdá něco pocházet od štěstěny nebo od náhody. Někdy se však stává, že něco, s ohledem na nižší příčiny je šťastná náhoda, kdežto s ohledem na nějakou vyšší příčinu se ukazuje záměrné. Jako kdyby dva služebníci byli od svého nadřízeného posláni na stejné místo, aniž by jeden věděl o druhém, setkání se obou služebníků z jejich hlediska je náhodné, protože se děje mimo jejich vlastní záměr, avšak s ohledem na jejich nadřízeného, který to předurčil, není náhodné, nýbrž zamýšlené.
Někteří lidé odmítají takové šťastné náhody, které se dějí v těchto nižších věcech, spojovat s nějakou vyšší příčinou. Tak popírají osud a prozřetelnost.
Jiní zase chtějí všechny štastné náhody, které se dějí s ohledem na nižších příčiny, ať v přírodních věcech nebo v lidských záležitostech, převádět na vyšší příčinu, totiž na vesmírná tělesa. Osud je podle nich jen seskupení hvězd, za něhož byl kdo počet nebo narozen. - To však nemůže obstát ze dvou důvodů. Předně v lidských záležitostech skutky podléhají činnosti vesmírných těles pouze případečně a nepřímo. Osudová příčina však sleduje zařizování toho, co se osudově děje, co musí být nutně přímo a o sobě příčinou toho, co se děje. - Za druhé ve všem, co se děje případečně (nikoli o sobě), má účinek o sobě nějaký činný přírodní původ. Avšak každá činnost přírody končí u jednoho. Proto je vyloučené, aby to, co se děje v závislosti na jiném, bylo o sobě účinkem nějakého činného přírodního původu. Tedy žádná přirozenost nemůže o sobě učinit to, aby "kopající hrob našel poklad". Potom je jasné, že vesmírné těleso jedná na způsob přírodního původu. Proto i jeho účinky v tomto světě jsou přírodní. je tedy vyloučené, aby nějaká činná síla vesmírného tělesa byla příčinou toho, co vzniká případečně, ať náhodou šťastnou či nešťastnou.
Musí se tedy říci, že to, co zde vzniká případečně, ať v přírodních věcech nebo v lidských záležitostech, uvádí se na nějakou předurčující příčinu, a to je Boží prozřetelnost. Nic nebrání, aby to, co je případečně, pocházelo od nějakého rozumu jako jedno, jinak by rozum nemohl utvořit tuto větu "kopající hrob našel poklad". A jako to může rozum postřehnout, tak to může učinit, jako kdyby někdo vědoucí o místě ukrytí pokladu, vybídnul nějakého venkovana, nevědoucího to, aby tam vykopal hrob. A tak nic nebrání tomu, aby to, co se děje případečně jako šťastnou náhodou, bylo uvedeno na nějakou zařizující příčinu, která jedná díky rozumu, a hlavně díky rozumu Božímu. Jedině Bůh přece může změnit vůli. Proto zařizování lidských skutků, mající původ ve vůli, dlužno připisovat jedině Bohu. (42)
Protože vše, co se zde děje, podléhá božské prozřetelnosti, jako od ní určené a předem usouzeno, proto můžeme stanovit osud, třebaže svatý Řehoř odmítal užívat tohoto označení k vůli těm, kdo tohoto jména zneužívali k označování postavení hvězd. Proto praví Augustin: "Jestli někdo přisuzuje lidské záležitosti osudu proto, že samu Boží vůli nebo moc nazývá jménem osud, přijmi názor, ale oprav jazyk."
Je osud ve stvořených věcech ?
Božská prozřetelnost vykonává své účinky prostředními příčinami. Samo uspořádání účinků můžeme sledovat dvojím způsobem. Jedním způsobem, pokud je v samotném Bohu. Tak se samo uspořádání účinků nazývá prozřetelnost. Druhým způsobem, pokud se uvedené uspořádání sleduje ve zprostředkujících příčinách, zařízených Bohem k vykonání nějakých účinků, tak má ráz osudu. A totéž říká Boetius: "Osud se provádí buď službou nějakých duchů božské prozřetelnosti, nebo službou duše či celé přírody, nebo pohyby vesmírných těles, nebo andělskou silou, nebo rozmanitou obratností démonů, nebo některými z nich, nebo všemi se skládá osudový pořad." Tak je tedy jasné, že osud je v samých stvořených příčinách, pokud jsou Bohem zařízeny k vykonávání účinků.
Je osud neochvějný?
Uspořádání druhotných příčin, které nazýváme osudem, lze sledovat dvojmo. Jedním způsobem podle samotných druhotných příčin, které jsou tak upravovány čili pořádány. Druhým způsobem s ohledem na první původ, od něhož jsou pořádány, totiž na Boha. Někteří učenci tvrdili, že sama řada čili úprava příčin je o sobě nutná, takže všechno nastává z nutnosti, ježto každý účinek má příčinu a postavením příčiny je nutné postavit účinek, což je nesprávné. - Jiní naopak tvrdili, že osud proměnlivý také v závislosti na božské prozřetelnosti. Proto Egypťané říkali, že některými obětmi lze osud změnit. To je ale vyloučeno, protože by to odporovalo neochvějnosti božské prozřetelnosti. Proto se musí říci, že osud je z hlediska druhotných příčin proměnlivý, kdežto pokud podléhá božské prozřetelnosti nabývá neochvějnosti, ne sice naprosté nutnosti, nýbrž podmínečné, pokud říkáme, že toto podmíněné je pravdivé nebo nutné: "Předvídal-li Bůh toto budoucí, bude to." (43)
Podléhá všechno osudu ?
Osud je zařízení druhotných příčin k účinkům božské prozřetelnosti. Cokoli tedy podléhá druhotným příčinám, podléhá také osudu. Je-li však něco, co vzniká bezprostředně od Boha (např. stvoření věcí, oslavení duchových podstat, apod.), takže to nepodléhá druhotným příčinám, nepodléhá to ani osudu. A to je, co říká Boetius, že "co je blízko prvního božství, to je pevně postaveno a vymyká se to řádu pohyblivé osudovosti." Z toho je jasné, že čím dále něco odstupuje od první mysli, tím více je to poutáno k osudu, protože to tím více podléhá nutnosti druhotných příčin (44).

Odkazy
38) Rejdák,Z., Drbal K., Perspektivy telepatie, Praha 1970,
Toušek, Jasnovidnost 1992.
39) Tamtéž, s.178-180.
40) Nielsen, L., Parapsychologie, Plzeň 1996.
41) SCG, III,93.
42) STh, I,116,1.
43) STh, I,116,2-3.
44) STh, I,116,4.