Případ trevírského furianta
Karel Marx ovlivnil události stejně jako myšlení mnoha mužů a žen snad víc než kterýkoli jiný člověk v moderních dějinách, ale je pochybné, zda z toho někomu vzešel nějaký trvalý přínos.
Zpočátku to byl senzitivní hošík, možná i s dávkou schizoidního založení, jež naznačovala rozseknutá brada, nejistě ohmatával nový svět - svět snů, který poznal jako výhradně svůj. Čím ukázněnější byl navenek, tím živelněji až tvrdohlavě lpěl na světě svých představ. Úzkostlivě bděl nad tím, aby nikdy nevpustil cizího vetřelce do tohoto světa. Přestože mu svět jeho snů poskytoval zdání klidu, iluzi domova a svrchovaného panství, byl skrz naskrz proniknut úzkostí, stálými obavami a hrůzou.
Instinktivně se snažil vyhnout růstu té vnitřní hrůzy a úzkosti. Ze všech se bránil dát příležitost k tomu, aby k němu zvenčí doléhaly nějaké tlaky s požadavky. Stavěl se jako andělsky poslušné dítě. A tak jeho matka, ač méně vzdělaná žena, o to citlivější manželka Heinricha Marxe, kterou si tento trevírský právník přivezl z Holandska, jednou poznamenala:
"Karel má velkou vlohu k náboženství."
Heinrich na to nic neříkal. V duchu však uvažoval : 'Ostatně - co by na tom bylo tak divného? Vždyť moji předkové, stejně jako předkové mé ženy, byli rabíni.'
Když dlouho nic neodpovídal, pohlédla na něj Henrietta tázavým pohledem. Žili spolu vždycky ve šťastném manželství. Neměli před sebou tajností. Avšak tentokrát to byl pro něho nepříjemný pohled. Již několik týdnů se totiž chystal sdělit své ženě, že se hodlá zřeknout své židovské víry. Křest jako moderní způsob úniku před nepatrnou, ale přesto tíživě prožívanou diskriminací, se právě tehdy šířil mezi vzdělanými židy.
Když jí sdělil své rozhodnutí dát se pokřtít a přestoupit z židovské víry na protestantskou, byla zprvu zdrcena, ale pak se přizpůsobila a následovala manžela. Tento tah brzy vynesl Heinrichu Marxovi místo městského soudního rady. Otevřely se mu dveře významných domů ve městě, zejména k vládnímu radovi Karlovi von Westfallen, svobodomyslnému úředníkovi se šlechtickým původem.

Marxův otec se bezstarostně oddával četbě lehké literatury. Obdivoval se Voltairovým satirám právě tak, jako se dával strhnout Racinovými dramaty.
Zanedlouho se stalo zvláštností snění mladého Marxe válčení. Války a znovu války, neutuchající boje, potoky krve, smrt a zkáza. Ačkoli byl Karel nejoblíbenějším dítětem rodiny, otec sledoval jeho růst s jakýmsi nevyslovitelným, vnitřním neklidem. V nevinné senzitivnosti, snad trochu rozvinutější na jeho věk, vyciťoval tento novopečený protestant jakousi hrozbu. Z pastorových kázání mu tanula na mysli Lutherova slova: "Všichni jsme tělem i tím, co nám náleží, poddáni ďáblovi ve světě, jehož on sám je vládcem a bohem. Proto chléb, který jíme, nápoje, které pijeme, šatstvo, které používáme, a dokonce i vzduch, který vdechujeme, a všechno, čím tělesně žijeme, je pod jeho panstvím."
Tak u vnímavého kloučka vytvářela protestantská kázání zvláštní úzkostlivý stav, když se představil sebe a ostatní lidi trvale ohrožované nástrahami ďábla a jeho spojenců z řad čarodějnic; a když pocítil slabost a marnosti lidského boje proti pekelným a čarodějným nástrahám. Vždyť pastor - věrný Lutherovu odkazu - propletl celý život ďábelským osočováním, jakoby každé
pokušení přicházelo jen od ďábla, jakoby veškeré neštěstí, války, nemoci a epidemie, nejrůznější nedostatky a znetvoření pocházely pouze od zlého ducha a čarodějnic - posedlých to žen. V tom neurotizujícím působení protestantských kazatelů bylo pro Karla snad poněkud uklidňující tvrzení, že jsou to spíše ženy, než muži, kdo tomuto ďábelskému vlivu snadno podléhají.

To, co si dospívající Marx nedokázal dopodrobna vysnít, nalezl hotové v Goethově "Utrpení mladého Werthera". Spolu s ním prožíval osudy individualisty, ochotného jít ve svém romantickém snu až k vlastní smrti.
Maturita byla Marxe zvlášť důležitá chvíle. Při písemné práci mohl napravit své mezery, které prokázal při ústní zkoušce z náboženství a z dějepisu. Písemná práce z náboženství Karla Marxe zachránila. Projednávala o sjednocení věřících s Kristem podle evangelia.
Když profesor pročítal Marxovu práci, byl jako u vytržení. Karel totiž psal: "Sjednocení s Kristem představuje nejtěsnější styk s Ním. Tím, že máme Jeho neustále před očima, i ve svém srdci a jsme proniknuti velikou láskou k Němu, obracíme se současně k našim bratřím, které On těsně spojil s námi, a za něž přinesl sám sebe v oběť..."
Profesor byl dojat. Byl přesvědčen, že jeho semeno dopadlo na úrodnou půdu: Ten chlapec velmi jasně chápe, jak se lidé mohou a mají milovat. A další Marxova slova ho v tom ještě ujistila: "Tímto spojením s Kristem se každý člověk vnitřně povznáší, utěšuje v trápení, naplňuje a dostává srdce otevřené lidské lásce, všemu velkému a ušlechtilému, ne ze ctižádosti, ale pouze pro Krista."
V Karlově nitru doutnala romantická touha po skvělém a samostatném vyniknutí, kterým by v životě následoval vysněné hrdiny.
Jenny von Westfallen byla vychována jako bytost, romanticky toužící po okázale samostatném, svérázném uplatnění.
Pro zasněného Karla nebylo těžké nalézt tuto bytost a zařadit ji do svých snů. Tajně se zasnoubili. Zatímco Jenny byla mezi příbuzenstvem uvězněna v masce zakleté princezny, její tajný snoubenec užíval plnými doušky svobodného života v Bonnu. Rok se tam spíše zdržoval kvůli studiím,, než aby skutečně studoval právo - své budoucí povolání.
Ten rok divokého bouřliváctví však skončil pro Marxe právě tak nečekaně a rychle, jako začal. Bez peněz se nedalo studovat, ba ani předstírat studium. Slovo "PENÍZE" se mu tehdy vrylo do paměti na celý život jako věc velmi čarodějná a divuplná, která dokáže z příjemných situací vykouzlit nepříjemné a naopak.
Po veselém roce v Bonnu se Karel vrátil domů k oficiálnímu zasnoubení se Jenny. Jeho otec rozhodl:
"Pojedeš studovat do Berlína! Bez ukončení studia ti nedám svolení k žádnému sňatku! Z Marxových studijních let je známa řada výtržností, které spíše než vlivům zlých sil dlužno přičíst mladistvé nerozvážnosti a recesi. Odvahu k takovému furiantskému výpadu studenta Karla Marxe vůči "kněžourovi" dodala četba Straussovy knihy "Život Ježíšův". Uvádělo se tam, že evangelium je prý pouhý mýtus, jen výraz někdejší touhy židovského národa. Karlův kritický poměr ke všem uznávaným hodnotám posílil také jeho starší vrstevník Bruno Bauer. Sblížil se s ním už na seancích "Doktorského klubu".
"Nejvyšší božstvo spočívá v lidském svědomí", tvrdil Marx. Nicméně ve svém nitru si zdaleka nebyl tak jistý, jak se tvářil navenek. Prodělával těžké vnitřní zápasy. Zmínil se o nich i svému otci v dopisech: "...jako zdatný bojovník pokročil jsem k dílu samotnému, k rozvinutí božstva, jež se ve mně projevuje jako náboženství. Metoda bádání, kterou jsme si v 'Doktorském klubu' osvojili, žene mne jako proradná Siréna do náruče nepřítele..."
Otec z toho byl vyděšen. Hned v tom zmateném a tápavém hledání smyslu života podezíravě hledal "démona". Toho prý se vždy obával, zejména od zasnoubení Jenny s Karlem.
Vyptával se ve svých dopisech, jak syn splnil svá předsevzetí, a protože Karla dost znal, odpovídal si sám : "Bohužel, velmi špatně! Žádný pořádek! Akorát nesmyslné poletování po všech vědních oborech, tupé bloumání při blikající petrolejové lampě, potom bláznivé zdivočení u džbánu piva, nedružnost a opomíjení veškeré slušnosti...Umění stýkat se s lidmi je omezeno na špinavou jizbu. Tam se v obvyklém nepořádku povalují milostné dopisy od Jenny a dobře míněná, se slzou v oku psaná napomenutí otcova, kterých se nepochybně užívá jen k zapalování fajfky. To by ostatně bylo lepší, než kdyby se ještě nezodpovědnějším nepořádkem dostaly do rukou třetí osoby! A k tomu všemu, Karlíku, jak to špatně hospodaříš? ! Za jediný týden spotřebuješ skoro sedm set tolarů. To je proti naší dohodě! Vždyť i ti nejbohatší, jako třeba Kurt, neutratí ani pět set! Kdekomu půjčuješ, a každý tě ošidí! A přitom - jak vím od Kurta - pramálo si všímáš přednášek, třebaže za ně musíš platit! Copak nechápeš, že si žiješ nad poměry? Vždyť převážná většina německých rodin musí vystačit s ročním příjmem menším než tři sta tolarů! To je bezcitné vůči matce a rodině! Jako bys nevěděl, že tvůj bratr je vážně nemocen?!"

Ještě než starý pan Marx zemřel, hledal radu v Domácím lékaři. Když mu přinášeli léky, tehdy zmateně několikrát opakoval: Šílenství! - Šílenství!! - Šílenství!!!
Marxovy básně a rukopisy z té doby však nesvědčí ani o skutečném šílenství avšak ani o příliš výrazném uměleckém nadání. Přesto dokazují, že ve svých chlapeckých a jinošských létech byl neobvykle tvořivý. Tolik ze sebe vydával, když líčil život a dobrodružství smyšlených hrdinů, že se brzy octl na prahu krize svého růstu. Jeho domnělé tvůrčí nadání se rozplynulo, když se nešťastná láska k vysněným ideálům zvrhla v neřestný zlovyk. Nedovedl v něm rozlišit pravdu od smyšlenky, skutečnost od snu. Ztroskotával na tom, že skutečnost byla jiná, než svět jeho snů a vidin.
"Lépe když mne svět bude nenávidět, než aby mne prostě ignoroval", prozradil u číše vína svému spolužákovi Kurtovi von Westfallen. Ten psal domů sestře: "Vůbec nechápu, co se s ním děje. Jde z něho hrůza!"
V básni "Zapřísáhnutí upadlého zoufalce" se Karel projevil ještě rozervaněji:
                                             "Tak Bůh vyrval ze mne všechno mé.
                                              V prokletí a mukách osudu
                                              všechny světy nenávratně zmizely!
                                              Mně nezůstalo nic, kromě pomsty!"
Tak se mladý Marx v horečnatém blouznění opájel iluzí jako ten, kdo už se dávno před ním chlubil: "Vystoupím na nebesa, výše Božích hvězd vynesu svůj trůn". (Iz 14,13)
Jako poslední zatracenec a desperát veršoval:
                                             "...Ztratil jsem nebe,
                                             Já to dobře vím.
                                             Moje duše někdy věrná Bohu,
                                             Předurčena je nyní pro peklo..."
Pokoušel se též o jakési drama. Nazval je "Oulanem". Byla to zkomolenina jména "Emanuel" ("Bůh s námi" z hebr.). Snil o svém pádu, při němž strhne třeba i celé lidstvo do propasti. Zběsile toužil po tajemné neznámé dívce svých snů. Všechny překážky mezi ním a touto vidinou přisuzoval Tomu, který vládne nahoře, Tomu, jemuž se chce pomstít. Na konci dramatu napsal:
                                            "Ha! Mučený v ohnivém kole,
                                             Já musím vesele tancovat v kruhu věčnosti.
                                             Kdyby mimo ni s mnou ještě něco bylo,
                                             Skočil bych tam i kdybych přitom zničil svět,
                                             nahromaděný mezi ním a mnou !
                                             On musí být zničen s prokletím.
                                             Já rukama zardousím jeho vzdorovité bytí
                                             a potom - dolů pohroužím se v nicotu.
                                             Úplně zmiznout, nebýt - to by byl život !"
Ve chvílích samoty, kdy se oddával četbě Goethových básní, se ochotně ztotožňoval s postavou Prométhea, kterou si podle svých vysněných tužeb a tajných přání příslušně idealizoval.
Pomalu a s nechutí se dal do psaní disertační práce. Rozhodl se vyjádřit své domnělé "prométheovství", své pochybnosti o víře, svůj útěk před Bohem, ale i před totálním ateismem. Prométheovský mýtus, který spatřoval v projevu ducha nevěry a bezbožnosti, obsahoval podobenství moderní doby, jak je vyjádřila technická civilizace. Karel viděl v práci, pojaté jako úkon totožný s lidskou existencí, důkaz Boží neexistence.
Ve snaze uniknout pravému Bohu právě tak jako naprostému ateismu uchyloval se Marx k pohanskému náboženství a pověrám.
Tíhnul k mysticismu Goethova "Fausta", k temné, zvrhlé alchymii, k černé magii. Nicméně i přes své pochybnosti o víře byl tehdy ještě na hony vzdálen naprostému ateismu. Ten se u něho projevoval spíše jenom nahodile. Toliko v okamžicích, kdy docházelo k otevřeným střetům mezi jeho vysněným světem fantómů a světem skutečným, tehdy se projevoval jeho ateismus. Spočíval v nepřiměřených odezvách, hysterických a upřílišněných reakcích. A právě krajnosti tohoto svého postoje se Karel pokusil poněkud ukázněněji vyjádřit ve své disertační práci.
Téma si zvolil tak, aby bylo co nejbližší Prométheovi, o němž tolik snil. Vybral si Epikurovu filozofii. Už proto, že většina uznávaných německých profesorů záměrně Epikura přehlížela. Podle Epikura je svět prostý jakékoli svatosti, protože prý vznikl náhodou. "Dopřejte člověku svobodu! Dopřejte mu svět bez pánů!", hlásal Epikuros. Smýšlel tedy podobně jako mytický Prométheus, který ukradl bohům oheň - tajemství jejich moci.
Závěrečnou práci podal a obhájil na menší univerzitě v Jeně, kde nikdo neznal jeho studentské výstřednosti a také neměli tak vysoké nároky.

Po ukončení studia mu v říjnu 1842 přišla nabídka z nově založených novin Rheinische Zeitung na místo redaktora.
Teprve zde, v "ďábelské kuchyni" byly neurotické motivy nepřiměřených reakcí Karla Marxe na vnější podněty, totiž těch reakcí, které měly tvářnost nahodilého ateismu, překrývány jinými motivy. Byly pomalu zasypávány hromadou uměle vytvářených důvodů - zkrátka pseudoracionalizovány. Jeho zdánlivě bezstarostná sofistika kontrastovala s uspěchaným popíráním Boha. Stačilo, aby se vynořila první část otázky: Pokud Bůh existuje..., a Karel okamžitě všechno zavrhoval. Dělo se to v ustavičném spěchu kamsi jinam, v neustálé honbě za něčím: sen podporovaný iluzí, utopie podněcovaná přeludem, nicota vábená prázdnotou...
Karel snící pouze o svobodné činnosti člověka, se čím dál, tím víc blížil k "duchu, jenž stále popírá". Jak pojetí člověka, tak pojetí vesmíru trpělo stejným rozporem : Bůh je stále hledán ve snu a pokaždé bezvýsledně. Tak se Karel Marx odsoudil k neustálé pouti 'někam jinam'. Žil v hrůze, že se nadobro ztratí a nikdy nenalezne.
Následovala svatba Jenny von Werstfallen, která si Karla vzala navzdory námitkám mnoha jejích příbuzných. Po svatbě Marx odmítl nabídku k práci ve státních službách, kterou mu její rodina opatřila, a odjezd do Paříže.
V Paříži jej vyhledal Marxe Moses Hess, velký průkopník sionismu. Velice se sblížili.
"Přicházíš synku jako na zavolanou. Potřebujeme tě tu!", lichotil mu Hess.
"Kdo?"
"Všichni! Celé hnutí!"
"Jaké hnutí?"
Hess neodpověděl a místo toho řečnil: -"Kdo jiný by tomu tady dal pevnější teoretické základy než ty! Jsi náš velký bratr! Opravdový Mardocheus!"
Právě Hess uvedl mladičkého Marxe do pařížského podsvětí. Vábilo ho to syrovostí právě tak, jako ztajenou energií nesmírného dosahu. Bylo třeba jen uvolnit zlověstné síly a zaměřit je novým, docela neznámým směrem - kamsi, kde Marx tušil přítomnost něčeho tajemného. Břicho Paříže ho fascinovalo zvláštní bezprostředností.
V Paříži se Marxovým narodila dcera.
"Narodila se mi dcera Jenny! Jsem otec!!" radoval se Karel.
Našlo se ještě víc známých, než jich znal. Ochotně mu pomohli oslavovat. Nakonec však musely přijít chvíle, kdy vlna nadšeného oslavování opadla a byla v Karlově nitru vystřídána jinou vlnou. Tehdy si chladně říkával: Teď je ke mně připoutána dítětem.
Hess, jakoby to tušil, vytýkal mu:
"Dítě s vlastní manželkou! Jak jsi směšný, můj milý Mardocheji! Chováš se jako měšťák! To se ani za mák nestydíš?!"
Peněz jakoby neubývalo. Zejména když Jenny odjela ukázat příbuzným v Kolíně dcerušku a přivezla od nich dárek ve výši tisíc tolarů. Tak mohl její zasněný Marx dál žít bezstarostným a pohodlným životem měšťáka, koketujícího s pařížským podsvětím. V této divoké vášni strhl ostatní k tomu, aby vydali tiskem jakýsi pamflet. Podařilo se však najít několik nadšenců, kteří vydali tuto kuriozitu. O co přitom vlastně šlo?
Byly tam popsány průběhy seancí podněcovaném vzájemným stykem mezi Karlem Marxem, dále Ludvíkem Feuerbachem a pak mladým podnikavým Rusem, jménem Michail Bakunin. Marx marně ukojoval spor mezi svým přebujelým podvědomím a vědomím skutečnosti, která ho neuspokojovala už tím, že byla reálná.
Ve věčném plameni tu hořela jedna velká Marxova iluze - falešně zdůvodňovaný rozpor mezi jeho vědomím a cítěním. Jako klubko jedovatých zmijí se tu v plamenech svíjela dodatečně, chabým lidským rozumem vytvořená směs důvodů jeho nepřízně k otci, vůči matce a dále k židovství.
Proč zrovna k otci ? Zřejmě za to, že nechtěl posílat synkovi na studie tolik peněz, kolik si přál, a že měl dokonce připomínky k jeho potulování se po hospodách místo studia, a že...
A proč také vůči matce? Nejspíš za to, že tato žena otupovala synovo vysoké poslání marnými výzvami k rozumnému, výdělečnému podnikání a zaměstnání a k rodinné odpovědnosti.'
Ale proč vůči židovství, totiž k židovství v horším smyslu? Cožpak se Marxův otec nevzdal židovské víry a nedal pokřtít hlavně z vypočítavosti, aby z toho měl prospěch?
Sotva se rozkutálely peníze, snil Marx znovu - tak, jako kdysi za studentských časů - o kouzelné moci zlata a peněz.
'Peníze', opakoval si pořád dokola, - 'to je ten kámen mudrců, který proměňuje věrnost v nevěrnost, lásku v nenávist, ctnost v neřest a neřest ve ctnost, sluhu v pána a pána v sluhu, rozum v bláznovství a naopak!'
Při toulkách noční Paříží začal soustavně vyhledávat známosti s podsvětím. Byl tím uchvácen, ale přitom všem vytýkal: "Jste samí příštipkáři! Celé podsvětí se musí semknout k boji za jedinou věc!"
Brzy se však z jejich bytu stala špeluňka a útočiště lidí, o něž jevily pařížské úřady mimořádný zájem. Stala se místem, kde se smlouvalo překupované zboží pochybného původu, atd. V Marxově domácnosti našel útočiště též jeho krajan - výbojný básník Heinrich Heine - v době, kdy ho jeho kritici pranýřovali pro jeho nemorální život. Marx otevřel dveře tomuto podivínovi, jenž podléhal policejní registraci jako šiřitel choulostivé nákazy. Zapsal se však zlatým písmem do Karlova srdce, když mu věnoval pár hrstí tolarů.
Zdá se, že jediné opravdové a upřímné projevy Marxova nitra byly zlomky básní ze studijních let. Pálil je a trhal, supě přitom, i když ty esteticky ubohé výplody byly pravým obrazem jeho rozervané duše. Od těch několika málo zbývajících, které se někomu dostaly do rukou, od těch se odtahoval.
Marxovo překonání vnitřní krize, k němuž došlo patrně v Kolíně záhy po promoci, bylo vystřídáno jinou krizí - krizí trvalejšího rázu. A tak poté, co odlehla krize, postihující výhradně jeho nitro, a na její místo se tlačila dospělost a vyrovnanost, jeho projevy postrádaly upřímnost a opravdovost. Celé jeho "JÁ" bylo potaženo jakýmsi škraloupem jemu docela cizí usazeniny. Nejprve kvůli tomu vztekle proklínal Boha. Nakonec se opil do němoty. Když přišel k sobě, chvěl se chladnou ranní rosou v rozedraných a mokrých šatech. Byl bez peněz, s rozcuchanými vlasy a zakrvácenou tváří. Začal proklínat den, kdy ho matka přivedla na svět. V Paříži se teď tvářil jako filozof, sypající si popel na hlavu. Znechuceně vzpomínal na okamžik, kdy poprvé začal myslet filozoficky. Zuřivě by byl spálil všechna vědecká a filozofická díla lidstva. Měl však po ruce jen několik studií - skončily v krbu. Nato se opíjel v některé z oblíbených vináren.
Vztah mezi Vilémem Liebknechtem a Jenny, který vzplanul prudkou vášní, zjevně právě tak rychle pohasínal. Marx si totiž vodíval domů své nové známosti - často dost vulgární živly z podsvětí. Někdy se stávalo, že pozdě v noci přivedl domů dva skoro cizí lidi, představil je rozespalé Jenny, a pak se rychle sám vytratil, aby mohl v ústraní propíjet jejich peníze.
"Karle! Tohle jsi neměl dělat! Jak jsi mne mohl nechat s nimi samotnou?!", zlobila se druhý den Jenny. Ten jí však s jízlivým smíchem odpovídal:
"Musíš se konečně jednou už zbavit těch aristokratických a buržoazních přežitků! K ďasu s tou falešnou morálkou!!"
Jenny zrudla až po kořínky vlasů. Ano, styděla zpočátku až za hrob, když jí Karel znovu a znovu opakoval, co mu už dávno radil Hess: "Emancipovaná žena má sloužit celé společnosti, a ne pouze sobeckým zájmům svého manžela!"
Nejednou se Karel dal slyšet s výrokem:
"Bůh podporuje mnohoženství a zlodějinu!
A tak Jenny, chtěla-li si udržet hrdost emancipované ženy a neutéci od manžela v hanbě a pokořená domů k matce a k bratru, zanedlouho přijímala ve svém bytě, u svého stolu, zkrátka ve svém soukromí, zloděje, překupníky a jiné živly z pařížské spodiny stejně ochotně a přívětivě, jakoby šlo o hrabata nebo knížata.
Mezitím se ovšem v jejich často navštěvovaném bytě ustálil výběr některých návštěvníků, s nimiž se Jenny i Karel důvěrněji sblížili. Rozhodující přitom nebyl ani tak vkus mladých manželů, jako spíše "poznaná nutnost", to jest, jak dalece potřebovali tito hosté užívat jejich soukromí - zda byli hledání policí místní nebo v několika státech, a pak ovšem - zda měli dost peněz. Byli to vedle Liebknechta (toho "vola", jak ho Marx za jeho zády označoval) také třeba Lassalle (čili podle Marxe "židovský panchart", "baron Icik", "harant" či "fratz" a potom Bakunin, totiž ten neimand, jak jej Marx nejednou jmenoval, a konečně také - Friedrich Engels.
Engels se zde poprvé objevil, když cestoval z Anglie do rodného Německa. S Hessem ho Marx seznamovat nemusel. Znali se od dřívějška z Německa. Kupodivu to byl zase Hess, kdo roznítil v mladém synkovi z bohatých podnikatelských kruhů plamen touhy zapojit se do rejdů mezinárodního podsvětí. O něčem takovém snil už od puberty. Neměl sice ani maturitu. Zato byl velmi sugestibilní. Snadno podléhal prostředí, ve kterém se zrovna nacházel. Byl zvyklý pohodlí. Kdykoli mu došly peníze, rychle se vracel do svého zázemí, které oplývalo bohatstvím. Potom se zase vracíval s penězi do Paříže, která ho vábila zkaženým podsvětím.
Marx byl Engelsem uchvácen. Ne, že by Friedrich byl nějaký krasavec nebo oplýval vzděláním, ale vyzařoval z něho blahobyt, a Marx pokládal peníze za to nejdůležitější na světě. Navíc to byl tak naivní "hejl", že pro Marxe nebylo nic lákavějšího, než ho rafinovaně zmást a pak ho vyždímat tak obratně, aby měl ještě dojem, že dává sám a dobrovolně. Co nedokázal přímo, tam rafinovaně nastrčil svou manželku. Na rozdíl od vztahu Jenny a Liebknechta, který měl poněkud vulkanickou povahu, vztahy mezi Jenny a Engelsem se vyvíjely ponenáhlu, a přes jistá přerušení - poměrně trvaleji.

Jako řada německých a ruských emigrantů, tak i Marx dostal začátkem ledna příštího roku rozkaz od pařížské prefektury:
"Opustit Paříž do 24 hodin !!"
Vzhledem k tomu, že v Německu byl na Marxe vydán zatykač, odjel Marx do Belgie. Rodina jej měla následovat později. Když se objevil v Bruselu, vykřikoval všude po hospodách:
"Paříž patří nám! Leží nám u nohou!" Od svého opuštění rodiny totiž snad ani na chvíli nevystřízlivěl. Ozvaly se námitky:
"Tak proč jsi tady? Proč nezůstaneš doma?!"
"Nejsem troškař! Podívejte se, jak daleko už jsme v Paříži! Na ještě co čekáte? Přidejte se k nám! Vytvoříme mezinárodní organizaci!"
Mluvil klidně a suverénně. Nakonec řekl důrazně: -"Kdo se k nám nepřidá, a bude jednat na vlastní pěst, ten bude smeten! Pro toho už není v podsvětí místo!! Gilotina na něho!"
Ačkoli rád bájil o významu dialogu, sám se většinou omezoval na monolog. Nyní se rozvášnil, až se mu nos roztřásl:
"Kdo chce přežít, musí jít s námi! Jinak skončí na provaze! Kolo dějin ho zavalí!"
Počáteční odpor proti jeho velkorysým měřítkům organizovaného podsvětí slábl. Některé neochotné udal, a tak získal přízeň místní policie, neboť už při překročení belgických hranic musel podepsat, že bude spolupracovat s policií. Tak získával svým bezohledným postojem, tvrdošíjností a sebejistotou respekt mezi spodinou.
Když po několika měsících dorazila do Bruselu Jenny s dcerkou. Příjezd rodiny mu přinesl jisté uklidnění, protože se mu již podezřele vyprazdňovala kapsa. Bylo si jist, že kde se objeví Jenny, tam se brzy vynoří rodinný přítel s naditou peněženkou. Jeho vypočítavost ho nezklamala. Na jaře 1845 se Engels přestěhoval do Bruselu.
Počátkem roku 1847 se Marxova domácnost rozrostla o syna Edgara. Tehdy objevila se u Marxů spojka z Londýna. Představitelé londýnského podsvětí požadovali přislíbený Manifest. Začal na něm spolu s Engelsem pracovat. Přitom se s Engelsem dali v bruselském podsvětí do přípravy organizace podsvětí, což mělo vyústit do zločinu století. Tento zločin neměl zůstat omezený na jednu zemi. Měl dosáhnout pokladů pokud možno v celé Evropě, Anglii nevyjímaje. Marx dal pokyn k rozšiřování mezinárodní organizace podsvětí o nezaměstnané dělníky, svolné ke krádeži a teroru.
Dělnictvo vždy představovalo pro Marxe jakousi historickou ucpávku či vatu dějin. Engels souhlasil. Jenže zde v Bruselu Karel jaksi sám zaváhal. Čím to? Patrně zde měl na něj silný vliv Moses Hess. Hess byl totiž vůdcem spolku, složeného převážně z německých emigrantů.
Marx vystoupil na setkání vůdců podsvětí v hlavních evropských městech s připomínkou:
"Říkám-li přijímat dělníky do naší organizace, myslím tím samozřejmě německé dělníky, a pak třeba i belgické, francouzské a jiné - avšak rozhodně ne všechny! Tak třeba Rusové jsou barbarská rasa! A Slované vůbec jsou etnický hnůj!"
"A tady to máte!", ozval se tehdy Bakunin, taky jeden z těch Hessem zapálených fanatiků, a donedávna Marxův dobrý známý. Nyní vystoupil proti Marxovi:
"Copak nám nejde všem o peníze?! A není dost pro všechny?!"
"Ale ano. Jde nám všem o totéž! A možná že je toho dost pro všechny - možná - ale v první řadě to patří nám - Němcům!!", ohrazoval se Marx.
"To je ten velkoněmecký přístup!",zahučel nasupeně Bakunin. Neuspěl však.

V posledních lednových dnech 1848 odesílal Karel do Londýna malý balíček, jak bylo ujednáno. O měsíc později to už bylo venku. Letělo to mezi lidmi jako fantóm. Proletělo to Evropou jako strašidlo a působilo to zděšení citlivějších povah a krvelačnost těch otrlejších.
Manifest, tento návod k světové organizaci podsvětí, jehož vydání se snadno vešlo do kapsy, působil každopádně šokujícím způsobem. Autoři, Marx a Engels vyzývali k světové organizaci podsvětí, aby mohli dosáhnout moci. A to všechno kvůli zlaté horečce, která odedávna postihovala některé lidi, avšak teprve teď - po rozšíření se tohoto horroru - šířila se Evropou přímo lavinovitě, jako hrozná epidemie.
Katastrofální účinek byl masový nejen v důsledku provokativního vystoupení, důrazu na násilí a teror, ale také pro navození iluze, že nejde o fikci, nýbrž o kus drsné skutečnosti všedního dne, s jakou se člověk může setkat kdekoli - pouze bude-li mít dost odvahy sestoupit na dno velkoměsta do jeho bahna.
Marx se představil současně jako hrdina hrůzných historek, pro něž čerpal náměty z románů o Věčném Židovi či o ušlechtilém Rudolfovi, jak se sepsal Eugen Sue v Tajnostech pařížských.
Z jakého důvodu se nyní Karel Marx a Bedřich Engels snižují tak manifestačně ke spodině? Dávají na to pádnou odpověď : ránu pěstí mezi oči každému, kdo nepochopí, že rozbujelé podsvětí se musí spojit v jeden mezinárodní gang! Uprostřed krveprolití, které při přechodné válce podsvětí nastane, uprostřed všeobecného teroru a rámusu stále dopadající gilotiny - teprve pak prý lidstvo dospěje! Potom jim samo svěří do ochrany všechny své poklady.
Hlavní myšlenku tohoto "díla" umístili Marx a Engels do jeho záhlaví. Byl výrok Karla Schappera:
Proletáři všech zemí, spojte se!
Zatímco tento útlý svazek cynických provokací ovládl nadlouho srdce některých zoufalců, bruselské vystoupení podsvětí skončilo tak rychle jako začalo. Hned první pokus podsvětí o ovládnutí města selhal. Po zdolání vzedmuté vlny teroru a zvůle nechtěla belgická policie připustit opakování se podobných úkazů. Začala zatýkat. Omezila se však hlavně na cizince. Marx byl vypovězen z Belgie.

Na jaře 1848 pobýval Karel Marx s Engelsem nějaký čas i v pařížském podsvětí. Řídili tam nábor sil pro revoluční vystoupení v Prusku. Konečně přišel rozhodující okamžik - moment přesunu sil do Kolína. V Prusku byl vlivem šířícího se terorismu a zločinnosti takový zmatek, že noví úředníci nedokázali čelit přívalu pochybných živlů, vracejících se do vlasti. Rozbouření neklidných mas bylo něco tak neočekávaného, že nová pruská vláda docela opomíjela stíhat živly typu Karla Marxe. Kolínská městská rada byla událostmi tak zmatená, že dokonce vyhověla i Marxově žádosti o povolení trvalého pobytu ve městě. Po příjezdu Marxe do Kolína se rozhodl obnovit vydávání Rheinische Zietung ! ´
A tak asi uprostřed roku byla veřejnost ohromena prvním číslem. Dalo se čekat, že taková provokace jaksepatří zatřese veřejným míněním. I otrlí čtenáři byli zdrceni přízemností a vulgárností autora. Přesto pokračoval v Neue Rheinesche Zeitung v podněcování psychózy a v provokacích:
"Zmatky, které otřásly naší vlastí, neznamenají žádný konec podobných událostí. Naopak! Spojme se do větší organizace! Takhle nic nedokážeme! Společně vezmeme útokem banku třeba i v Berlíně! Jeho plamenné výzvy nezůstaly bez ohlasu. Uprostřed jedné červnové noci vyhřezla masa z berlínského podzemí a zaplavila místní zbrojnici. Chtěla zbraně a munici. Občanská garda a vládní vojsko jim je však odebraly. Několik předáků se octlo za mřížemi. Karel se rozzuřil k nepříčetnosti, až se mu roztřásl nos a silně funěl.
Následující den vyšel v Neue Rheinische Zeitung útočný článek. Uvádělo se v něm: "...Budou se nás ptát, nemáme-li jediné slzy, jediného vzdechu pro ty, kteří padli za oběť vzmachu masy z podsvětí, pro národní vojsko? Stát už se postará o jejich vdovy a sirotky. Oslaví je dekrety. Slavnostní průvody budou provázet jejich pozůstatky k hrobu. Oficiální tisk jim vzdá hold. Ale plebejci, kteří si dovolili vyjít z podzemí a vykrást zbrojnici, a jimž počestní lidé říkají prostě vrazi, zloději, žháři a kriminálníci, - ti jsou vystěhováni za moře! Taková zhovadilost! Právě jim patří ovinout vavříny kolem hrozivě chmurného čela!"
Celkem nepovšimnuta zůstávala vždy okolnost, že Karel Marx - při všem tom neohroženém a svěřepém vystupování a furiantských výbojích - osobně zůstával pokaždé jaksi pozadu." vyzýval, štval a podněcoval: - "Pojďte na světlo! Nebojte se odhalení!!"
Sám však nic podobného neudělal.

"Dokud naše úsilí zůstane takhle místně a časově omezené, tak samotné pruské podsvětí nedosáhne zlata natrvalo", mínil Marx. Proto odjel do Vídně. Ihned se se dostal k jednomu z vůdců podsvětí. Znal jeho Neue Rheinische Zeitung. Pozval ho na valnou hromadu vůdců podsvětí
"Zapojte se do našeho společného díla!",vyzýval je Marx a pyšně dodával: - "Copak to vše není naše velkoněmecké dílo!? " Zčásti je získal. Později poslal do Vídně Engelse. Ten přijímal jako poctu, když mu zde Marx svěřil dobýt a dorazit nepřátele velkoněmeckého díla. Řekl jen důrazně :
"Se Slovany v tomto díle nepočítáme!"
"Co je to za nesmysl?! Mám Marxovo čestné slovo, že mi oplatí pomoc v Berlíně. Slíbil, že do toho půjdeme společně", ozval se Bakunin.
"Vyloučeno!", řekl stroze Engels, - "Nemůžeme se bratříčkovat s českým, ruským a prostě vůbec žádným slovanským podsvětím! Naopak! Teď potřebujeme také naši odvěkou německou nenávist vůči Rusům, k níž se nedávno připojila nenávist k Čechům a Chorvatům!"
"Zase ten pangermanismus! Vy už nebudete lepší!", láteřil dunivým hlasem mohutný Rus.
Bakunin, přes všechno běsnění a soptění na Marxův a Engelsův pangermanismus, nakonec u předáků vídeňského podsvětí docela pohořel.

O týden později se konal sraz vůdců podsvětí v Kolíně. Konal se mimo město. Kolínská policie totiž nespala. Měla dost podkladů k zatčení řady předáků.
Mezi těmi, kdo se nejvíc obávali vystoupit ze stínu, byl právě Karel Marx. A přitom právě on to byl, kdo k tomu ostatní neustále popouzel. Obával se policie jako čert kříže. Na kolínském srazu chodil neustále s kloboukem naraženým hluboko do čela, ač bylo teplé září. Ten třicetiletý muž byl již obávanou postavou podsvětí. Rozložitý statný chlapík se širokým čelem, s vlasy rozevlátými ve větru a divokým plnovousem. Jeho zlověstně se blýskající oči těkaly z místa na místo. Nedokázaly klidně spočinout na jedné věci, jakoby v panické hrůze, že přitom snad budou přistiženy. Mluvil pevně a odhodlaně, Kdykoli vzal do úst slovo "policie","církev","kněžour","rodina","láska","víra", tehdy
mluvil řezavě výsměšným, skoro odplivujícím tónem. Sotva se však dostal k námětu dobytí bohatství, tehdy mluvil pateticky jako z hrobu, nos se mu roztřásl. Nevnímal pak, co se děje kolem. Pozbýval smysl pro čas.
"Nikdy jsem nepoznal člověka, vystupujícího s tak vyzývavou, uhrančivou a protivnou arogancí povýšence", přiznával později na policii jeden z účastníků tohoto zběsilého sabatu.
"Proč ho tedy tak slepě následovali? Proč se podřizovali jeho rozhodnutím?"
Nikdo nevěděl. Snad tomu tak bylo z obav, které navozovala jeho pověst z podsvětí. Kdo s ním nespolupracoval, ten byl brzy udán tajné policii. Hlavně však proto, že v jeho uhrančivém pohledu a samolibém vystupování bylo současně něco odpuzujícího a znechucujícího, jakož i cosi vyzývavého, dráždivého a přitažlivého.
Vývoj ovšem nešel tak jednoduše a přímočaře, jak si ho Marx nalinkoval. Na Starém tržišti sice vyrostly barikády, ale státní vojsko váhalo zasáhnout. Část občanské gardy byla totiž "nespolehlivá". Zjistil to náhodně policejní důstojník, které zahlédl mezi gardisty převlečené recidivisty z podsvětí. Kolínská prokuratura tedy přistoupila k jinému kroku:
"Vyhlašujeme stav obležení! Zákaz veřejného shromažďování! Zastavuje se vydávání všech tiskovin! Občanská garda se rozpouští! Musí složit zbraně do...!"
Vláda však učinila ústupky. Stav obležení v Kolíně byl zrušen. Vzápětí mohl zas nevázaně budit pohoršení Marxův štvavý plátek. Dostavily se však obtíže. Třebaže se Marxovi v těch dnech sběhlo z podsvětí tolik peněz, že mohl převzít Neue Rheinische Zeitung do svého vlastnictví a zbavit se akcionářů, by i bez omezení holdovat vášnivému gurmánství a alkoholismu, jakož i dobrému kuřivu - v redakci to skřípalo. Značná část redaktorů utekla, sotva se objevila policie a hrozilo nebezpečí vyšetřování. Engels byl nebezpečím svého zatčení tak vylekán, že bezhlavě ujel do Belgie. Docela zapomněl, že i tam je nežádoucí. Nebo snad doufal v setkání se Jenny? Jisté je, že ho belgické úřady ihned vykázaly ze země. Ocitl se ve Francii. Odtud pěšky došel do Švýcarska.

K ochlazení horkých hlav z vídeňského podsvětí došlo velmi záhy. Plamenné výzvy v Neue Rheinische Zeitung, které Marx vyjádřil bombastickými výroky, aby se vídeňskému podsvětí poskytla pomoc - tyto provokace vyzněly naprázdno.
V Německu se zatím vzpamatoval Bedřich Vilém IV. Začal rozhodně jednat: - "Vláda je slabá! Pověřuji hraběte Brandenburga sestavením silnější vlády! Sídlo vlády dočasně přemísťuji do Brandenburgu! Přikazuji dosavadní vládě přemístit se tam!"
Stávající vláda neuposlechla. Proto vládní vojsko obsadilo Berlín a vyhlásilo stav obležení.
Následujícího dne zasáhlo veřejnost čerstvé číslo Neue Rheinische Zeitung s výzvou :
Nedat jim ani šesták! Budou-li daně vymáhat, odpovíme OLOVEM! Plazení daní je VELEZRADA!
Účinek byl chabý.
Karel Marx si počínal způsobem těžko pochopitelným. Na jedné straně se třásl v panické hrůze při představě zatčení a uvěznění. Na druhé straně ho však hnala jakási temná síla. Ta ho neustále ponoukala k dalším a dalším provokacím. Otřásal se děsem a současně mu někdo zvenčí jakoby naléval do jeho projevů fanatismus a zuřivost. V silvestrovském vydání Neue Rheinische Zeitung fanaticky horlil pro "nesmiřitelný boj, válku na život a na smrt, bezpodmínečné vyhlazení a terorismus proti Slovanům".
V únoru následujícího roku se Marx a další výtečníci, podílející se na vydávání Neue Rheinische Zeitung octli před porotním soudem. Jen Bůh ví, kdo dával Marxovi tak šílenou odvahu a drzost, že místo obhajoby obvinil soud:
"Trestním zákonodárstvím rušíte svobodu tisku !"
Takové nesmyslné tvrzení, přednesené však nesmírně sugestivním způsobem a se sebevědomým vystupováním, jakož i s důraznou gestikulací vedlo k tomu, že si soudce a ostatní účastníci dali vštípit něco, co původně sami vůbec nezamýšleli. Obžalovaný Marx jimi pak pohyboval jako s figurkami po šachovnici.
Porotci se dali přesvědčit o své neznalosti základů hospodářství, politiky, ba i práva a na Marxovu výzvu, aby ho hned osvobodili, rozhodli podle jeho požadavku:
"Osvobozujeme obviněného!"
Sotva se probrali z tohoto obluzení a pomatení, do něhož je Marx uvedl pomocí temných sil a rafinovaných postupů, uvědomili si nesmyslnost svého rozhodnutí. Nemohli to pochopit.
Druhý den byl Marx znovu předvolán před porotní soud. Byly zde totiž hmatatelné důkazy a byli předvoláni svědci jeho podněcování podsvětí k porušení četných zákonů. Řízení probíhalo veřejně. Marx musel znovu užít temných sil, ale i sugesce. Tak ovlivnil napřed posluchače v soudní síni. Dříve než to postřehla porota, zneužil tohoto zfanatizovaného zástupu a sugestivního působení na ostatní lidi v místnosti. Ovládl pak též samotnou porotu. Ta potom vykonala vše přesně dle jeho pokynů. Rozumnější vysvětlení není. Porota totiž měla před sebou na stole nezvratné důkazy jeho viny. A přesto znovu padlo soudní rozhodnutí v jeho prospěch.
Zachovaly se zápisy ze soudního jednání. Důkazy byly evidentní, a přece porotci jednomyslně rozhodli : "Nevinen!"
Bylo to ďábelské, ale byla to pravda.
Velitel kolínské pevnosti byl šokován právě tak jako velitel místní policie. Soudce i porotci shodně odpovídali:
"Doktor Marx musel být osvobozen!"
"Ale co důkazy?! Máte je v rukou! Důkazy o jeho nezákonné činnosti! A co svědci?! Usvědčují ho!", zuřil policejní prefekt.
Tvářili se docela nechápavě a jen přesvědčeně odpovídali :
"Marx musel být osvobozen!"
"Ale proč? Na základě čeho?!"
Tentokrát mlčeli. Neznali důvod svého rozhodnutí, a přece tak rozhodli. Velitel kolínské pevnosti, policejní prefekt i úředníci kroutili hlavami.

O měsíc později byl Karel předvolán na policejní stanici v Kolíně. Aniž se úředník zdržoval s formalitami, šel k jádru věci:
"Na základě rozhodnutí ministra vnitra jste vypovězen ze země!"
Karel si z toho nedělal těžkou hlavu: "Vždyť jsem se už dávno vzdal pruského občanství! S takovou mne mohou leda vyvést na hranice."

Marx pak ještě klidně vydal poslední číslo Neue Rheinische Zeitung. Na titulní stránce se objevil palcový titulek :
Konec těch nejapných lží!
Dále se uvádělo: - "Jsme bezohlední, neprosíme se vás o žádné milosti! Až přijde řada na nás, nebudeme terorismus nijak přikrašlovat! Naším posledním slovem bude vždy osvobození a totální vláda podsvětí!!!"

7. Zamyšlení
Dokázal snad Marx čarovat, když se mu opakovaně dařilo navzdory očividným důkazům jeho viny, přesvědčit soudce, aby ho propustil? Cožpak dokáže někdo z lidí kouzla? A pokud by dokázal, kde by k tomu vzal sílu? Snad z kosmických sil?
Sv.Tomáš uvádí, že díla čarodějů nemohou pocházet z pouhého působení kosmických sil či vesmírných těles. Někteří lidé se totiž domnívají, že taková, pro nás podivuhodná díla, jež se dějí kouzelnickými uměními, nepocházejí od žádných duchových podstat, nýbrž silou vesmírných těles. Známkou toho se zdá být to, že ten, kdo provádí tato díla, bere ohled na nějaké postavení hvězd. Používá se také pomoci nějakých bylin a jiných tělesných věcí, jakoby k připravení nižší hmoty k přijetí vlivu vesmírné síly.
Avšak je přece nemožné, aby intelekt byl určován nějakými tělesnými základy, s tedy je nemožné, aby účinky, které jsou vlastní intelektuální přirozenosti, byly určovány silou vesmírného tělesa. Jenže v podobných činnostech čarodějů se objevují některé výkony, jež jsou vlastní rozumové přirozenosti: dávají totiž odpovědi o způsobených zločinech atd., což se může dít jedině intelektem. Není tedy pravda, že všechny podobné účinky jsou zapříčiňovány pouhou silou vesmírného tělesa.
Kromě toho, samotný hovor je vlastní úkon rozumového tvora. Objevují se však někteří, promlouvající k lidem při uvedených činnostech a usuzující o různém. Není proto možné, aby se podobné věci děly pouhou silou vesmírných těles. - Řekne-li však někdo, že se podobná zdání netýkají vnějších smyslů, ale jen obrazivosti, to se ovšem na prvý pohled nezdá pravdivé. Obrazné tvary se přece nikomu neukazují jako opravdové věci, ledaže bylo došlo k oddělení od vnějších podob, protože nemůže být, aby se na podoby hledělo jako na věci, ledaže by došlo ke spoutání přirozené smyslové soudnosti. Avšak podobné rozmluvy a objevy se stávají lidem, kteří svobodně užívají vnějších smyslů. Není tedy možné, aby se podobná vidění nebo slyšení týkaly pouze obrazivosti.
Kromě toho, co se děje silou vesmírných těles, je přirozený účinek: neboť to, co je v nižších (věcech) ovlivňováno silou vesmírných těles, jsou přirozené tvary. Tedy to, co nemůže být žádné věci přirozené,to nemůže nastat silou vesmírných těles. Jenže se říká, že uvedenými úkony nastávají takové (události), že za přítomnosti někoho se mu otevře jakákoli závora, že se někdo stane neviditelným a četné podobné, které se vypravují. Není tedy možné, aby se to stalo silou vesmírných těles. (SCG,III,104)
Odkud mají činnosti čarodějů účinnost?
Pokud přihlédneme ke způsobu jejich činnosti, shledáme, že užívají při svých činnostech nějakých naznačujících hlasů (či písmem a znaků) ke způsobení určitých účinků. Avšak hlas (či písmeno), pokud je náznakem, nemá žádnou jinou sílu, než z nějakého intelektu, totiž z intelektu vyjadřujícího či z intelektu toho, k němuž se (něco) pronáší. Z intelektu vyjadřujícího to pochází tak, jako když nějaký intelekt má takovou sílu, že se jeho početím může zapříčinit věc; toto početí ovšem předává ke způsobení účinků nějak pomocí hlasu (či písma). Kdežto z intelektu toho, k němuž je vedena řeč (či písmo), jako když je poslouchající veden hlasovým náznakem, přijatým do intelektu, k vykonání něčeho. Nedá se ale říci, že by ony hlasité (či písemné) náznaky, vyjádřené čaroději, měly účinnost z intelektu toho, kdo je vyjadřuje. Pokud síla přece sleduje podstatu, tedy různost síly odkazuje na různost síly podstatných základů. Avšak u lidského intelektu se obecně shledává toto uzpůsobení, že jeho poznání z věcí je určováno více, než svým početím věc může určovat. Jsou-li tedy někteří lidé, kteří mohou vlastní silou slovy, vyjadřujícími pojem svého intelektu, proměnit věci, pak budou jiného druhu, a budou nazýváni lidmi stejnojmenně.
Jestliže ale někdo řekne, že podobní lidé na rozdíl od jiných) nabývají uvedenou sílu z hvězdné síly, tak jiní, kteří to od narození nemají, nemohou dosáhnout (ani při sebevětším poučení) účinnosti v podobných dílech. Předně se ovšem musí říci, že se vesmírná tělesa nemohou ovlivňovat intelekt, který ve své činnost není přímo vázán na hmotu ani na tělo. Proto nemůže něčí intelekt získat z hvězdné síly tuto sílu, aby hlasové představení jeho pojmu něco způsobovalo.
Zbývá tedy, že podobné účinky jsou doplňovány nějakým intelektem, k němuž směřuje řeč toho, kdo pronáší podobné hlasy. Známkou tohoto však je, že podobné naznačující hlasy, kterých užívají čarodějové, jsou vzýváním, prosbami, zapřísaháním, nebo též rozkazy, jako k jinému hovořícímu. Ty nemohou být ničím jiným, než známkami pocty, prokazované nějaké intelektuální přirozenosti. (SCG,III,105)
Intelektuální podstata, jež poskytuje účinnost čarodějným dílům, není co do síly dobrá.
Jaká je tato intelektuální přirozenosti, jejíž silou se dějí takové činnosti?
Především se ukazuje, že není ani dobrá ani chvályhodná. Poskytovat pomoc některým činnostem, jež odporují ctnosti, totiž nepřísluší nějakému dobře uzpůsobenému intelektu. To však nastává u podobných dovedností: děje se to přece k provádění cizoložství, krádeží, vražd a podobných jiných zločinů. Proto jsou uživatelé takových dovedností nazýváni zločinci. Intelektuální přirozenost, o jejíž pomoc se opírají podobné dovednosti, není tedy dobře uzpůsobená.
Intelekt dobře uzpůsobený je přitahován pravdou, v níž nachází zalíbení, ale nikoli lží. Čarodějové však ve svých vzýváních užívají nějakých lží, jimiž svádějí ty jejichž pomoci užívají: vyhrožují totiž nějakými nemožnostmi, jako že pouze onen, který je vzýván, přispěje, vzývající vyhrožuje nebi, či shazuje hvězdy. Tedy ony intelektuální podstaty, za jejichž pomoci jsou prováděny čarodějné úkony, nezdají se být dobře uzpůsobené co do intelektu. (SCG,III.106)
Intelektuální podstata, jejíž pomoci užívají čarodějná umění, však není zlá od přirozenosti. Není přece možné, aby v rozumějících podstatách, za jejichž pomoci působí čarodějná umění, bylo přirozené zlo.
Vždyť každé jsoucno má vlastní bytí podle způsobu své přirozenosti. Avšak bytí jako takové je dobré. Dokladem toho je, že si všechno žádá bytí. Kdyby tedy tyto podstaty byly od přirozenosti zlé, neměly by žádné bytí.
Kromě toho, není možné, aby bylo něco, co by bylo obecně zbaveno účasti na dobru. Je-li přece žádoucí totéž co dobro, pak pokud by bylo něco, co by naprosto nezakoušelo dobro, nemělo by v sobě nic žádoucího. Pro každého je ale žádoucí jeho bytí. Je tedy třeba, aby, je-li něco nazýváno zlým od své přirozenosti, nebylo to prostě zlé, nýbrž aby bylo zlým pro toto, a nikoli co se týká jiného: jako jed není prostě zlý, nýbrž pro toho, komu škodí; proto, co je pro jednoho jed, pro jiného je nápoj. To se ale stává proto, že částečné dobro, které vlastní tomuto, je opakem částečného dobra, které je vlastní jinému: jako horko, které je dobrem ohně, je opakem chladu, který je dobrem vody, a ruší se. Tedy to, co je od přirozenosti zařízené k dobru, nikoli částečnému, nýbrž prostě, jako takovému, je nemožné, aby také dle tohoto způsobu mohlo být nazýváno přirozeně zlým. Avšak takový je každý intelekt; neboť jeho dobro je ve vlastní činnosti, jež je ve všeobecninách a těch, které prostě jsou. Není tedy možné, aby byl nějaký intelekt od přirozenosti zlý, nikoli pouze prostě, nýbrž ani dle toho, jak se to vezme.
Kromě toho, v každém tvoru, majícím přirozeně intelekt, intelekt pohybuje žádostí; vlastním předmětem vůle je poznané dobro; leč dobro vůle je v tom, že sleduje poznané; jako je v nás dobré to, co odpovídá rozumu, kdežto to, co mu neodpovídá, je zlo. Intelektuální podstata tedy přirozeným řádem chce dobro. Proto je nemožné, aby ony intelektuální podstaty, jejíchž pomoci užívají čarodějná umění, byly od přirozenosti zlé. (SCG,III,107)
To potvrzuje Písmo svaté, kde se praví: "co Bůh stvořil, je dobré" (I Tim 4, 4); takže "Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré" (Gn 1, 31).

Hlavní použitá literatura
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická /STh/, Olomouc 1937, Summa proti pohanům /SCG/, Olomouc 1992-93
K.Marx - F.Engels, Sebrané spisy, Korespondence, Praha SNPL.
W.Liebknecht, Karl Marx zum Gedächtnis, Nürnberg 1896.
J.L.Talmon, Politischer Massianismus. Die romantische Phase, Köln 1963.
R.C.Tucker, Karl Marx. Die Enctwicklung seines Denkens von der Philosophie zur Mythos. München 1963.
J.Y.Calvez, Karl Marx. Darstelliung und Kritik seines Denkens, Olten 1964.
A.Künzli, Karl Marx. Eine Psychographie, Wien 1966.
E.Hanisch, der kranke Mann an der Donau. Marx und Engels über Österreich, Wien 1978.