7. Dnešní východiska sociálního učení Církve v českých zemích
Sociální učení Církve a křesťanská sociologie nabyly v českých sociálně kul¬turních podmínkách zvláštních rysů. Tato jejich specifická tvářnost vyplynula jednak z hospodářsko-sociální situace, v jaké se český národ nacházel v době rozmachu industrializace v 19. a 20. století, jednak byla určena také politicko-mocenským a státoprávním postavením českého národa. České země se totiž, až na velmi krátkou dobu, nacházely pod cizí nadvládou. Konečně nelze podcenit ani kulturní determinovanost sociálního učení církve, např. povahou českého národa, cyrilometodějskou a svatováclavskou tradicí aj. hodnotami. Tradice sociálního učení Církve v českých zemích je dodnes nedoceněným zdrojem podnětů pro křesťanskou sociologii. Rozvoj sociální nauky Církve a křesťanské sociologie se u nás neobejde bez důsledného navázání a obnovení kontinuity s tím, co zde bylo vykonáno v prvé polovině 20. století. Nicméně i obnova, udržování a rozvoj této kulturní kontinuity, má své meze.
V praxi je nutno se v sociálním učení Církve a v křesťanské sociologii v našich poměrech vyvarovat dvou krajností:
I. Je třeba se vyvarovat směru, ve kterém převládá horlivý akademismus. Sociální nauka Církve v tomto pojetí nese stopy školení v učení sv. Tomáše Akvinského, ale tak, že se to projevuje v podobě úzkostlivého přidržování se díla sv. Tomáše cestou doslovných přesných citací. Na ně se uměle až násilně neroubovávají jednotlivé poznané útvary a procesy sociálně-kulturní reality. Často se to děje bez ohledu na pravidla a relativní samostatnost jejich vlastní struktury.
Dalším rysem tohoto směru je, že pokud jeho představitelé cílevědomě usilují o postihnutí dynamické struktury lidské společnosti, potom celým zaměřením svého díla směřují k jisté personalisaci sledovaných problémů. Ještě po vatikánském koncilu postupují dál v tradičně jednou osvojených schématech směrem k personalisaci, individualizaci a antropologismu na úkor pohledu sociologického. Mají sklon převádět všechno na úroveň osoby a individua, třebaže sama koncepce Božího lidu, přijatá na II. vatikánském koncilu, vede také k uznání a ocenění poměrné svébytnosti sociálně-kulturních struktur vykoupeného lidstva.
Pokud představitelé daného směru pěstují křesťanskou sociologii a vůbec sociální nauku církve, tedy jen v rámci antropologie. Jestliže přitom u některých z nich vystupuje do popředí jistá "normalizace" na základě mravních hodnot před "normalizací" vzorným učením sv. Tomáše, tedy u jiných se zase křečovitě prodírá dopředu tomistická "normalizace". Každopádně to má za následek spíše statické a totalitní než dynamické a integrální pojetí struktury sociálního života člověka.
Zároveň je však třeba uznat; že takový směr byl u nás do značné míry vynuco¬ván a podmiňován zvláštností sociálně-kulturní situace po II. světové válce. Slibný náběh sociálního učení Církve a křesťanské sociologie v českých zemích v prvé polovině 20. století byl totiž zmrazen v prostředí totalitarismu. Pokud představitelé daného směru vůbec přežili tento nápor korporativního satanismu, mají sklon sklouzávat na rovinu personalisujícího přístupu k sociálně-kulturní realitě a konzervovat zbytky svého předválečného úsilí, někdy snad i pomocí tradičního, epigonského tomismu, vzdáleného však autentickému sociálně-kulturnímu životu.
2. Na druhé straně je nutno se vyvarovat ještě eklektické krajnosti v rozvíjení sociálního učení Církve a křesťanské sociologie. Děje se tak v rámci etiky, začleněné do ještě většího systému aristotelsko-tomistické filozofie. Tento směr se snad může vyznačovat jistou vynalézavostí a objevností autorů, popř. také okázalou originalitou velkolepých koncepcí, v nichž se tu a tam zablýskne myšlenka sv. Tomáše. V celku je to však směr velmi rozmělněný, nevyhraněný, vágní, "ani studený, ani horký". Chybí mu pravá esence, zkrátka Summa.
Oba uvedené krajní směry jsou vzdálené mírnému realismu, o jaký usilovali sv. Augustin, sv. Albert, sv. Tomáš aj. Uprostřed těchto upřílišněností a zmatku se moderní křesťanská sociologie a sociální nauka Církve neobejde bez tomistické "normalizace".
V sociologickém smyslu se musí křesťanská sociologie vyvarovat nebezpečí monofaktorových krajností, zejména preference náboženství nebo mravnosti na úkor jiných složek sociálně-kulturní struktury lidské skupiny. V tomto směru je nezbytně nutné používat vedle jiných sociologických metod také metodologického modelu sociálně-kulturní struktury lidské skupiny. Tento model se musí odvozovat od materiálně-duchovního založení lidské přirozenosti, tvořené jednotou duchovní duše a těla, přičemž duše je princip formující a tělo formovaný. Tak základna lidské společnosti v daném modelu nemůže být ani jenom duchová, ani pouze tělesná, nýbrž duchovně-tělesná. Proto základnu v tomto sociologickém modelu sociálně-kulturní reality tvoří lidská populace, nacházející se v přírodním prostředí, která vyznává nadpřirozený, člověku osobně blízký princip všeho jsoucna. Tedy základna je:
1. Lidská populace - prvek materiálně-duchovní.
2. Přírodní prostředí (geografické, kosmické aj.) - materiální prvek.
3. Náboženství - prvek duchovní.
Nad touto základnou dále metodologicky modelujeme jednotlivá patra budovy sociálně-kulturní reality:
4. Především mravnost, protože k jejímu naplnění není logicky zapotřebí žádná jiná složka modelované budovy sociálně-kulturní struktury, ani nějaká zvláštní dispozice; může se naplnit v pouhém hodnocení, názoru, postoji, ale i v jednání, které nepotřebuje slovní projev (stačí třeba jen úsměv, pokynutí hlavy, pohlazení, posunek, odvrácení se atd.), natož technický nástroj. Všechno tu vychází jen z rozhodnutí svobodné vůle, která se zaměřuje na to, co jí rozum představuje jako dobro.
5. Další patro zaujímá umění, které se upírá k řádu krásna, ale vyžaduje k tomu zvláštní nadání a estetické vnímavosti ze strany člověka. Nepotřebuje však žádný nástroj, ani teoretickou znalost; nedá se zajistit pouhou výchovou a nepotřebuje k svému projevu ani řeč (tanec).
6. Výchova nepotřebuje rovněž k svému provedení ani teoretickou znalost, ani pomůcku, nýbrž především mravně příkladné jednání, strhující vychovávaného i beze slov k nápodobě, a dále jistou intuici k rozeznání přirozených vloh a nᬠklonností vychovávaného,jakož i nadání k rozvíjení těchto přirozených dispozic.
7. Konečně je zapotřebí jazyka, zprostředkovávajícího spojení, komunikaci, sdílení obsahů, významů a myšlenek mezi lidmi; člověk může mluvit i bez teoretické připravenosti a vědecké erudice.
8. Naopak, na základě pojmově vytříbené řeči a slovního aparátu, je možno formulovat teoretickou substrukturu společnosti pomocí filozofie, hypotéz, teorie, vědy.
9. Teoretický základ formulovaný slovy filozofů či vědců je zase bezprostřed¬ním základem práva a státu. Spojujeme v tomto modelu stát s právem proto, že jednak je stát bezprostředně formován právem, a jednak proto, abychom výrazněji odlišili státní autoritu od pouhé moci. Státní autorita je, na rozdíl od politické autority, neodvolatelně přenesena na stát občany státu.
10. Politická autorita je mocí, která je na daný sociální útvar přenesena odvolatelně. Např. strana, obsahující zájmy svých členů, není formována právem tak bezprostředně jako stát. Navíc je politická moc - na rozdíl od státní autority, která je ústřední - rozptýlena ve společnosti. Politická moc je mocí zájmové skupiny a bezprostředně se k ní váže pouze ozbrojená moc, síla. Stát může fungovat i bez politické moci ozbrojených sil. Pokud však stát disponuje politickou mocí a ozbrojenými silami, nejsou to jeho podstatné, nýbrž jen případné složky. Politická strana může zastupovat libovolnou zájmovou skupinu (národ, věřící aj.) a přímo nezávisí na nějakých výrobních prostředcích, trhu aj. hospodářských silách.
11. Na podkladě lidských zájmů, které mají politický ráz, formují se zájmy a vztahy ekonomické, výrobní, spotřební aj. Přitom i hospodářská činnost se obejde bez jakýchkoliv pomůcek, strojů a vůbec technických prostředků. Pracovat lze např. rukodělně, pouze s využitím tělesných sil a končetin člověka, nebo intelektuálně, pouze s využitím výsledků smyslového poznání a činnosti mozku. Má-li však být nějaká činnost specificky hospodářskou, nejde jen o činnost jednotlivce, ale o činnost skupiny lidí, majících zájem na uskutečnění nějakého díla a v zájmu toho se organizujících.
12. Teprve na základě hospodářské činnosti dochází k vynalézání techniky, která sama o sobě nemá smysl, leda ten, že její užíváno k hospodářské činnosti. Technika sama o sobě se, na rozdíl od hospodářství, které se neobejde bez organizace a spolupráce lidí, vyznačuje tím, že není vázána na nějakou lidskou organizaci. Technika znamená prosté obohacení přírody, obklopující člověka novými útvary, které humanizují jeho životní prostředí, ale sama nepřispívá ke spolupráci a růstu vzájemnosti mezi lidmi.
13. Nad takto sociologicky modelovanou budovou sociálně-kulturní reality lidské skupiny se tyčí jako zastřešující kryt celek sociálně-kulturní reality, spojující všechny složky v jedno, a přesto se lišící od jejich prostého součtu. Jde o něco, co by P. A. Sorokin označil jako sociální prostor.
Při použití takového sociálně-kulturního modelu však hrozí zase nebezpečí strukturalismu, bezmezně se sklánějícího před funkčně strukturálním pojetím sociálně-kulturní reality. Od funkcionalismu není nikdy příliš daleko k polyfaktorové koncepci, v níž je každý sociální jev a proces směsí toho, jak je formován různými faktory a může se snadno omezovat na měření síly a pronikavosti působení toho či onoho činitele.
Křesťanská sociologie se však distancuje od krajnosti strukturalismu především tím, že uznává vedle ostatních složek sociologického modelu sociálně-kulturní reality, které jsou ryze přirozené povahy, jednu složku, která je nadpřirozeného původu, disponuje nadpřirozenými hodnotami (svátosti) a směřuje k nadpřirozenému cíli, třebaže vychází z lidské přirozenosti - totiž náboženstvÍ. Člověk věří nebo nevěří v Boha nejenom na základě toho, že chce nebo nechce, nýbrž především proto, že ho Bůh napřed vyzývá, povolává a on na tu výzvu svobodně odpovídá nebo neodpovídá.
Náboženství je sociální a kulturní útvar, opírající se pevně o strukturu lidské přirozenosti, a zároveň se vymyká přirozeným mezím lidské společnosti a kultury. Na základě toho také celek modelované sociálně-kulturní struktury, jak ji pojímá křesťanská sociologie, je víc než součet částí a složek, ale i víc než Sorokinův sociální prostor.
Má-li se však uvedený model blížit skutečnosti, musí plně respektovat její dynamickou stránku. Jde přitom o trojí moment: předně o současné vzájemné působení mezi jednotlivými složkami sociálně-kulturní reality, dále o pohyb celé sociálně-kulturní reality v čase, a konečně o změny vzájemného ovlivňování mezi jednotlivými složkami a celkem sociálně-kulturní reality v různých dobách.
Přitom je třeba si uvědomit, že samotné vztahy mezi jednotlivými složkami a celkem sociálně-kulturní reality nejsou nikdy jednoznačné, nýbrž naopak mají vždy ráz jednak podstatně formující, jednak případně podmiňující, přičemž rozdíl je jako mezi substancí a akcidentem. Z tohoto hlediska jsou současné vztahy mezi složkami a celkem modelované sociálně-kulturní struktury následující: lidská populace působí vždy na jednotlivá patra a celek sociálně-kulturní budovy v subjektivní duchovní podstatě přirozeně dokonale formativním či strukturujícím způsobem, v subjektivní tělesné stránce (zděděná antroporasová kompozice) jen jako případná podmínka a to v jistém stupni, různém od skupiny ke skupině a i v téže skupině v různých dobách. Stejně působí i každé patro na vyšší patra budovy a na její celek. Existuje však i opačné působení, které má ryze případný, objektivně podmiňující charakter. Podobně, má-li působení přírodního prostředí na lidskou populaci, náboženství i jednotlivá patra a celek budovy modelované budovy sociálně-kulturní struktury lidské skupiny ryze případný, objektivně podmiňující ráz, jehož stupeň se liší od společnosti ke společnosti a i v téže skupině v různých dobách, tak zase opačný vliv je přirozeně v subjektivní duchovní podstatě vždy dokonale formující, strukturující, a zároveň případný, objektivně podmiňující, jehož rozsah se liší od skupiny ke skupině.
Co se týče vlivu náboženství v subjektivní duchovní podstatě, přirozeně vždy dokonale formuje a strukturuje každou složku i celek sociálně-kulturní struktury a ovlivňuje je v jistém rozsahu také jako případná podmínka. Naopak, náboženství je samo ovlivňováno složkami a celkem sociálně-kulturní struktury jen případně, nikoli v podstatě, a rozsah tohoto působení se liší od společnosti ke společnosti.
Uvedený model sociálně-kulturní reality odpovídá struktuře lidské přirozenosti, tedy řádným či pravidelným modifikacím sociální činnosti a kulturních hodnot. K tomu, aby daný model plněji vystihoval konkrétní sociálně-kulturní realitu, by však bylo zapotřebí vzít v úvahu lidskou svobodu a její důsledky. Člověk se totiž přirozeně může rozhodovat nejen pro řádné, pravidelné modifikace sociálně-kulturní činnosti, jaké odpovídají jeho přirozeným sklonům, ale také pro nepravidelné modifikace sociálně-kulturní činnosti, jež odporují těmto jeho náchylnostem. Promítneme-Ii tuto úchylku do našeho modelu, ukazuje se, že se jejím vlivem výrazně mění vztahy a vzájemné působení mezi jednotlivými složkami (patry) a celkem (střechou) modelu sociálně-kulturní reality. Změny, ke kterým dochází, však nemají podstatný ráz, nýbrž jen případný, akcidenciální, podmiňující. Co do subjektivní duchovní podstaty jsou vzájemné vztahy a povaha působení mezi jednotlivými složkami a celkem modelované sociálně-kulturní reality přirozenými prostředky i nepřirozenými zvraty nevykořenitelné. Může tedy (např. působením určitých jedinců nebo i celých skupin) dojít k oslabení vlivu náboženství na mravnost, vyšší patra a střechu modelu, nebo mravnosti na vyšší patra a střechu modelu atd., zrovna tak jako k zesílení vlivu třeba hospodářství na nižší patra modelu, ale tyto změny mají vždy ráz jen případný; nedotýkají se subjektivní duchovní podstaty. Mají pouze stupňovitý ráz, totiž stupeň jejich rozsahu se liší místně a dobově, resp. tyto změny mají vždy místní ráz a jsou časově omezeny. Nejsou všeobecné.
Vztahy, vyjadřující na sociologickém modelu sociálně-kulturní struktury současný stav, však neplatí univerzálně pro všechny společnosti doby minulé a budoucí. Tyto vztahy byly jiné v prvotně pospolné skupině, jiné byly ve starověku, kam pralidská skupina vstoupila po zákonitém opuštění pravěkého prostředí; jiné jsou v současnosti, kam byla lidská skupina vyvedena Kristem ze starověké nutnosti; a konečně jiná budou v perspektivní superspolečnosti Boží, k níž lidská skupina směřuje přirozeným tíhnutím a budováním, ale kam může dospět jen s Boží pomocí.
Tento model sociálně-kulturní reality se může ovšem, pokud jde o rozložení jednotlivých složek sociálně-kulturní struktury v patrech modelované budovy, jevit poněkud subjektivistický. Samozřejmě. Dokonalý není, ale v průběhu sociologických výzkumů a v kontaktu s konkrétním sociologickým materiálem může být verifikován, resp. podle výsledků výzkumů doplňován a měněn. Jedná se totiž o metodologický model, a jako takový stále otevřený změnám. Navíc jde o model vlastní křesťanské sociologii. A křesťanská sociologie, jako vůbec sociální nauka církve, vyniká otevřeností vůči konkrétním sociálním a kulturním faktům, ale také vůči podnětům metodologickým. Především křesťanská sociologie je povolána optimálně zacházet s podobným metodologickým modelem, á s mírou ho využívat spolu s ostatními sociologickými metodami tak, aby nebyla ani tato metoda modelování přeceňována na úkor jiných metod. Příčinou toho je mj. úzká návaznost křesťanské sociologie na učení evangelia a sv. Tomáše Akvinského, které v ní působí jako oplodňující kvas i jako moderující norma.