Tajný kruh britského premiéra
Během druhé světové války působila ctižádostivost Winstona Churchilla na Brity povzbuzujícím způsobem, když jim dodávala sebedůvěru a přesvědčení o jejich konečném vítězství. Sotva však utichla válečná vřava, začalo vypjaté sebevědomí britského premiéra spíše pobuřovat svobodomyslně smýšlející občany Velké Británie. Je zajímavé, že ještě za války dával Churchill najevo své pevné přesvědčení, že poražení německého nacismu bude koncem jeho vlastního výsostného postavení a rozdrcení Hitlera povede k jeho odvolání z úřadu premiéra. Tušil snad už dávno před koncem války, jak nevděčně se k němu zachovají domácí voliči v prvních poválečných volbách? Muselo to být silnější, než nejasné tušení a nejisté dohady, protože už od podzimu roku 1944 dával Churchill najevo jistotu, že bude na rok odvolán z místa ministerského předsedy Velké Británie. Kde bral Winston Churchill takovou jistotu?
Poválečná doba vynesla na světlo Boží nové poznatky také o těchto věcech. Ukazuje se, že Churchill sice hodně důvěřoval vlastní intuici, ale ještě více spoléhal na možnosti výzvědné služby. Během krajního ohrožení ostrovní říše za náporu Luftwaffe se však nespokojoval ani s mistrnými výkony britské tajné služby. Snažil se za každou cenu získávat zprávy přímo z první ruky, bez příkras rozvědek, a to hlavně z oblastí obsazených nacisty. Usiloval o co největší rychlost v získávání těchto vojensky důležitých zpráv, protože prvenství v jejich získání mohlo vojensky znamenat velkou výhodu, okamžik překvapení nepřítele, vítězství. Kromě toho považoval za oslabování účinnosti výzvědné služby, kdyby se měla o své zprávy s někým dalším dělit. Tak nejednou užíval Churchill závažné zprávy, získané tajnou zpravodajskou službou např. i k nátlaku na presidenta Roosevelta, aby ho podnítil k účinnější americké pomoci vojenským materiálem pro záchranu Evropy.
Proto Churchill pohotově obcházel i britské zákony, když si pro svou vlastní potřebu zřídil tzv. Tajný kruh několika zpravodajů. Celkem dvanáct jeho zpravodajů bylo roztroušeno po nacisty okupované Evropě, tři z nich působili přímo v samém jádru Třetí říše, kde však koncem války tragicky zahynuli. Většina z nich zůstávala utajená i pro britskou tajnou výzvědnou službu. Jedné z nich se však podařilo přežít v Evropě pod nacistickou nadvládou a dožila se ve zdraví míru. O svých zvláštních službách pro Churchilla vydala posléze svědectví. Byla to Josephine Butlerová. V roce 1986 zveřejnila své vzpomínky na dobu své válečné spolupráce s Churchillem. Kniha vyšla pod názvem "S kyanidem v botách". Kdo byla Josephine Butlerová?
Narodila se roku 1901 v Anglii, kde prožila dětství spolu se svými šesti sourozenci. V osmi letech ji rodiče poslali do klášterní školy v Bruggách. Tam si dokonale osvojila francouzštinu. Po první světové válce vystudovala v Anglii medicínu a sociologii. Potom přijala zaměstnání na onkologickém oddělení kliniky Thierry de Martel v Paříži. Když na Evropu dopadly stíny nacismu a fašismu, opustila kontinent a vrátila se do Anglie. Pracovala na britském ministerstvu války v oddělení výzvědné služby jako překladatelka tajných zpráv z Francie.
"Máte mimořádné jazykové, kombinační a jiné vynikající schopnosti", konstatoval její nadřízený, "Vás je škoda na takovou podřadnou práci. Mohla byste někde působit samostatně."
Neodpověděla na to nic. Po pádu Singapuru v roce 1942, kdy britská vojska na všech vojskách ustupovala, byla Butlerová krajně utajených způsobem pozvána na tajnou schůzku, která se měla uskutečnit ve Whitehall. V ostře sledovaném podzemí ji přivítal osobně ministerský předseda Winston Churchill.
"Nabízím vám členství v Tajném kruhu svých vybraných zpravodajů", řekl jí bez dlouhých okolků. "Přijímáte?"
"S radostí", kývla hlavou. "Co bych mohla udělat?"
"Nemůžeme ztrácet ani minutu čas. Je třeba založit síť tajných skupin na území okupované Francie. A hlavně v Paříži. Máte tam nějaké spolehlivé známé?"
"Zajisté. Mohu se na ně ve všem obrátit."
"Zůstane to zatím jen mezi námi dvěma, ano?!"
Josephine zvládla své poslání v Paříži a jinde po Francii na výbornou. Později ji ministerský předseda osobně pověřil řadou zpravodajských úkolů v okupované Francii. Všechny dokonale splnila. Píše o tom ve svých vzpomínkách:
"Během tří a půl roční spolupráce britským ministerským předsedou jsem se s ním osobně setkala nejméně dvanáctkrát. Říkával mi Jay Bee. Získané zprávy jsem ovšem většinou předávala prostřednictvím Churchillovy spojky. Zdaleka ne všechna naše setkání byla stejně pozoruhodná. Churchill byl totiž krajně zaneprázdněn. V důsledku počátečních vojenských neúspěchů spojenců byl také často velmi roztěkaný a náladový...
Zvláště důvěrné a pozoruhodné bylo však naše setkání koncem listopadu 1944. Tehdy jsme s Winstonem Churchillem rozmlouvali mezi čtyřma očima zase v podzemních místnostech Whitehallu.
"Jaké jsou poměry ve Francii?" vyptával se.
Popsala jsem je a zmínila jsem se mu, jak jsem měla na mále, když jsem byla nacisty zadržena kvůli svému chování v jedné pařížské kavárně, ale že jsem si hned byla jistá, že to dobře dopadne. Churchill se na to podrobně vyptával:
"Jak to proběhlo?"
"Sotva me zatkli a předvedli před službu konajícího důstojníka, hned jsem si byla jista, že se odtud dostanu. Najednou jsem viděla, jak a za jakých okolností se dostanu na svobodu..."
"To myslíte vážně?" divil se Churchill, usedl a zapálil si jeden ze svých oblíbených doutníků, které vždy zpola vykouřené odhazoval.
"Ano. Už v útlém dětství jsem si osvojila zvláštní schopnost. Pokaždé, když jsem měla strach z otce a trestu za nějakou mou nedbalost, jsem se vždy jaksi stáhla do sebe jako malý uzlíček. A v takovém okamžiku mi v mysli vytanuly obrazy příštích událostí. Měla jsem i zvláštní sílu či schopnost dotvářet si tyto obrazy. Myslím, že podobné schopnosti kdysi v pravěku patřily k osobnostní výbavě našich prapředků."
"Pokračujte."
"Když mi bylo sedm let, hrozilo mi nebezpečí potrestání za krádež ovoce, tak jsem prožila ten stav, kdy se jaksi celé mé nitro scvrkávalo do nepatrného uzlíčku."
"A co se stalo?"
"Stále jsem před otcem v hrozné obavě, a tento strach docela stravoval celou mou bytost a ochromoval všechno mé přemítání. Připadala jsem si jako zkamenělá socha, a v tu chvíli jsem si s naprostou jistotou uvědomila, že otec na moje potrestání prostě zapomene, a že už mě nebude dál vyslýchat. K tomu vzápětí opravdu došlo. Otec mě bez dalšího zjišťování propustil, jako by najednou zastřela jeho vědomí nějaká mlha. Najednou na mne hleděl a nevěděl, co chce, jako by si vůbec nemohl vzpomenout, proč před ním stojím a proč se tak třesu strachy. Nakonec mávl rukou, abych si šla po svém, a také on se soustředěně zabral do své dosavadní činnosti.
Už tehdy jsem začala chápat, že jsem před chvílí jaksi předjímala budoucnost, která se nějakým tajemným způsobem dotvořila podle mé vypjaté potřeby."
Ani když Josephine dospěla, nebyla schopna si vysvětlit, jak se to tehdy vlastně stalo, zda se nad jejím poníženým stavem a zkroušeným srdcem nesmiloval sám Bůh a učinil nějaký zázrak, nebo zda to vše nějak nepřivodila silou vlastní vůle. Každopádně se však od té doby nejednou vracela k takovému nenadále objevenému stavu. Vracívala se do toho stavu, když pocítila strach nebo vnitřní obavu z hrozícího neznámého nebezpečí. Předpokladem navození onoho stavu, kdy postřehovala útržky budoucnosti bylo podle ní velké duchovní soustředění, spojující se až s utrpením.
"Něco podobného jsem zažil také", říkal Churchill, "Ale jak to bylo při vašem zatčení a vyváznutí ze spárů pařížského gestapa?"
"Když mě ti esesáci sebrali v oné kavárně kvůli tomu, že jsem hrdě vstala a s odporem jsem zašlápla nedopalek, který jeden z nich velkopansky odhodil na zem, věděla jsem, že moje padělané doklady při důkladnějším zkoumání neobstojí. V tu chvíli mne polil hrozný strach. Vůbec jsem nebyla schopna logicky uvažovat. Bylo skoro jisté, že budu vzápětí odhalena jako britská špionka, mučena a potupně ubita...
Už v autě se mě ptali:
"Jaké máte povolání?"
"Jsem učitelka."
"To určitě. Jste aristokratka a žádná učitelka!" posmíval se jeden z esesáků, "Však oni si na to gestapu posvítí!"
Když mě dovezli do budovy gestapa a předali do rukou službu konajícího důstojníka, řekli mu:
"Vydává se za učitelku. Ale projevuje otevřeně nepřátelské chování vůči Říši. Jistě bude mít falešné doklady."
Gestapák se choval podobně smutně proslulý Klaus Barbie, který bestiálně umučil řadu francouzských vlastenek. Bezostyšně a s křivým úsměvem mě vyzval, abych se svlékla. Přepadl mě tak hrozný strach, že jsem se znovu po dlouhé době ocitla v onom stavu vytržení. Najednou jsem uviděla vizi sebe, jak stojím polonahá před svým budoucím mučitelem a nehybně mu zírám do očí. Uviděla jsem to jako zcela zaostřený obraz, přičemž jsem si byla jista tím, že právě já jsem oním důstojníkem gestapa, který mě zakrátko propustí na svobodu. V tu chvíli jsem si najednou byla jista svou záchranou. Najednou mne provanula čerstvá duchovní síla a s úlevou jsem si oddechla. Nevím, co se to vůbec stalo. Co způsobilo zcela nenadálý obrat v bezvýchodné situaci? Nechápu mechanismus, který způsobil, že si mi zdálo, jako bych silou vůle či pouhým upřeným pohledem vnukla svému vězniteli nápad, aby přestal trvat na dalším svlékání, a nedbal na mou identifikaci, kterou by podle předpisů měl provést. Anebo jsem prostě ve své vizi nahlédla do budoucnosti, v níž se ten člověk změnil své touhy, a začal jednat zcela protichůdně, dokonce i proti předpisům.
Gestapácký důstojník se totiž zachoval přesně tak, jak jsem dopředu viděla ve svém obraze. Napřed uhnul před mým upřeným pohledem. Znejistěl a ochabl ve své výbojnosti. Podíval se na mne jako na někoho, s nímž navázal důvěrné spojení. I já jsem se najednou na něho dívala jakoby novýma očima. Už jsem neviděla člena nenáviděné okupační mašinérie, ale člověka s citlivou účastí pro druhé lidi. Najednou jsem si toho Němce začala vážit jako člověka s vlastní důstojností, který dokonce ovládal i francouzsky, a jen krutá válka a rozkazy nadřízených ho tlačily do role násilníka. Vždyť jeho krutostí sevřená tvář se najednou uvolnila a prozářila mládím...
"Ukládám vám za trest, že po dva dny budete pomocné práce jako uklízečka v budově gestapa", řekl důstojník a zavolal stráž: "Odvést!"
Po dvou dnech této služby na gestapu jsem byla propuštěna, aniž se kdokoli zajímal o mou totožnost a o mé doklady.
V mládí jsem prožil něco podobného, ale s tím, jak jsem musel víc a více řešit úkoly praktického rázu, se moje nitro pro podobné vize začalo uzavírat", řekl Winston Churchill. - "Pokuste se, Jay Bee, vžít do strašné situace naší vlasti a celé Evropy ohrožené z jedné strany Hitlerem a z druhé strany Stalinem. Jaký obraz budoucnosti vidíte?"
Aniž Josephine Butlerová uhnula pohledem, začala tiše hovořit: "Vidím budoucnost tak, jak je třeba. Válka skončí nejpozději v květnu příštího roku bezpodmínečnou kapitulací Německa. Avšak mezi východem a západem Evropy bude vytvořena nová nepropustná hráz, takže válka bude další dlouhá léta na spadnutí. Avšak nedojde k ní, protože Rusko si bude vědomo síly západní Evropy. Vy sám se svou mezinárodní autoritou se přičiníte o posílení odporu proti hrozící komunistické rozpínavosti...
Hned po skončení války proběhnou volby do britského parlamentu. Vaše konzervativní strana bude poražena, i přes velké zásluhy za války. Vy sám budete muset na čas odejít z politického života... Nebude to projev nedůvěry vůči vám, ale spíše odporu proti jakémukoli autoritářství. Přesto se kvůli tomu nevyhnete pocitům trpkosti, protože jste v hloubi duše přesvědčen, že jste se na záchraně Británie podílel ze všech Britů nejvíce. Král vám však za vaše služby propůjčí šlechtický titul.
V poválečných letech povedete opozici proti nové labouristické vládě. Bude to neschopná vláda, a proto v dalších volbách začátkem padesátých let, budou labouristé vaším přičiněním poraženi a vy budete znovu jmenován ministerským předsedou. I když budete ke konci volebního období ztrácet síly, přesto ještě dlouho po vašem dobrovolném odchodu budete z pozadí ovládat britské politické poměry.
Není pochyb, že v poměrné svěžesti překročíte devadesátku svého věku, takže pro každého Brita stanete živým pomníkem britské velikosti a odhodlanosti.
Za několik poválečných let dopíšete skvělé a do cizích jazyků hojně překládané "Paměti", vysoce hodnocené historiky, jakož i literáty...
Když Josephine Butlerová dokončila svou bleskem nadhozenou vizi, Churchill jí jen lehce pokynul na rozloučenou. Potom mírně shrben opustil temnou místnost podzemí Whitehall. Byl plný smíšených dojmů z toho, co vyslechl, ale přitom všem realista. Také Butlerová byla překvapena nad tím vším, co vyšlo z jejích úst. Ještě více byly oba udiveni, když se v následujících letech postupně vynořovaly události právě tak, jak Josephine popsala ze své vize.
Pak přišel rok 1965 a sir Winston v požehnaném věku opustil tento svět. Při státně-církevním anglikánském obřadu, jemuž chybí jenom tečka nad "i", aby se z Boží milosti stal opravdovým a tedy katolickým, stála mezi smutečními hosty Josephine Butlerová. Po její půvabné tváři stékaly slzy během celého obřadu.
A každý opravdový křesťan se ptá: K čemu to všechno mělo být, že právě prostřednictvím Jay Bee se dostalo siru Winstonu Churchillovi velkého zření budoucnosti sebe a Británie a celé Evropy? K čemu jinému by to mělo sloužit, než aby se Boží lid také ve Velké Británii konečně vrátil k Ježíši Kristu, a podle Jeho slov, "aby všichni byli jedno" (Jan 17,21) a společně chválili a velebili Boha!? Z Boží milosti se dějí četné zázraky a bývají zaplaveni milostí nejen dobří věřící a správní křesťané, ale také lidé bloudící. Pokud různé předjímané obrazy budoucnosti, které těmto lidem vnuká samotný Bůh připisují sami svým mimořádným schopnostem, a místo aby pokorně děkovali za to, čeho jim bylo dopřáno být svědky, se domnívají, že jsou to právě oni, kdo silou své vůle ovlivňují budoucnost podle své vize, tedy promarňují velkou příležitost, kterou jim Bůh nabízí.
6. Zamyšlení o "šťastném" chodu našich věcí
Někdy se o nějakém člověku říká, že se mu poštěstilo a že má podporu vyšších příčin. Tak se říká, že se někomu šťastně zadařilo, když se mu přihodí nějaké dobro mimo jeho záměr, jako když někdo při okopávání pole nalezne poklad, který nehledal. Koná-li však někdo něco mimo vlastní záměr, přesto se to neděje mimo záměr někoho vyššího, jemuž on sám podléhá. Jako nařídí-li pán služebníkovi kráčet někam, kam posílá ještě jiného služebníka, aniž by to první věděl, pak nalezení spoluslužebníka je mimo záměr poslaného sluhy, ale ne proti záměru posílajícího pána. Třebaže ve vztahu ke služebníkovi jde o náhodu a osud, není to náhodné ve vztahu k pánovi, nýbrž je to něčím zařízeno. Je-li tedy člověk tělesně podřízen vesmírným tělesům, intelektem andělům, co do vůle je podřízen Bohu, tedy se může dít něco mimo záměr člověka, co je totiž dle řádu vesmírných těles, nebo dle uzpůsobení andělů, nebo také dle Boha. Ačkoli k lidskému rozhodování působí přímo jedině Bůh, přece úkon anděla způsobuje něco v lidském rozhodování na způsob přemlouvání, zatímco onen úkon vesmírného těla působí na způsob uzpůsobování, pokud tělesná vtištění vesmírných těles do našich těl uzpůsobují k nějakému rozhodování. Pokud tedy někdo ze vštípení vyšších příčin dle uvedeného způsobu je nakláněn k nějakým sobě užitečným rozhodováním, přece nepoznává jejich užitečnost vlastním rozumem, a když je tímto jeho intelekt osvěcován světlem vyšších podstat k vykonání těchže, tedy je jeho vůle nakláněna Boží činností k tomu, aby se rozhodla pro něco sobě užitečného, čehož důvod nepoznává, tak se říká, že se mu dobře poštěstilo. Naopak, že se mu zle přihodilo, když se z vyšších příčin jeho rozhodování naklání k opačnému. (37)
Přitom se však musí přihlížet k odlišnosti. Vždyť vtištění vesmírných těles do našich těl v nás zapříčiňují přirozená uzpůsobení těl. A proto z uzpůsobení, zanechaného vesmírným tělesem v našem těle, se praví o někom nejen to, že se mu dobře poštěstilo nebo zle přihodilo, nýbrž také, že se dobře nebo špatně narodil. Stejně mluví Aristoteles, že to, že se někomu dobře poštěstilo znamená, že se dobře narodil. Tomu nemá být rozuměno tak, že by z různé přirozenosti intelektu vyplývalo to, že se jeden rozhoduje pro sobě užitečné, kdežto jiný pro škodlivé mimo vlastní rozum, neboť přirozenost intelektu a vůle je u všech lidí stejná: totiž tvarová různost by způsobovala druhovou různost, kdežto hmotná různost způsobuje početní různost. Proto je-li intelekt člověka osvěcován k dobrému konání nebo vůle podněcována Bohem, neříká se, že se člověk dobře narodil, nýbrž spíše, že je ochraňován, nebo řízen.
Dále se musí přihlédnout k jiné odlišnosti. Vždyť činnost anděla i vesmírného tělesa je jen jako uzpůsobující k rozhodování, kdežto Boží činnost je jako zdokonalující. Pokud ale uzpůsobení, jež pochází z jakosti těla nebo přemlouvání vůle, nezpůsobuje nutnost k rozhodnutí, tedy se člověk nerozhoduje vždy podle toho, co zamýšlí anděl strážný, ani dle toho, k čemu ho naklání vesmírné těleso. Přesto se ale člověk rozhoduje vždy pro to, co Bůh působí v jeho vůli. Proto se andělská ochrana někdy promarňuje, dle onoho: "Léčili jsme Babylon, ale není vyléčen" (Jer 51,9). A tím spíše je naklánění vesmírných těles někdy neúčinné. Avšak Boží prozřetelnost je vždy pevná.
Rovněž se musí uvážit ještě jiná odlišnost. Vždyť vesmírné těleso přece uzpůsobuje k rozhodování pouze natolik, nakolik se vtiskuje do našich těl, z nichž je člověk podněcován k rozhodování tak, jako nás vášně navádějí k rozhodování. Každé uzpůsobení k rozhodování, jež pochází od vesmírných těl, je na způsob nějaké vášně, jako je-li někdo naváděn k rozhodování se pro něco buď nenávistí, či láskou, anebo hněvem, nebo jiným podobným. Leč od anděla je někdo uzpůsobován k rozhodování na způsob poznávající úvahy bez vášně. To se ovšem děje dvojmo. Anděl totiž někdy osvěcuje intelekt člověka toliko k poznání, že je dobré, aby se něco stalo, ale není poučován o důvodu, pro který je něco dobré, a jenž je brán z cíle. Proto člověk podle Aristotela někdy míní, že je dobré, aby se něco stalo, "ale kdyby byl přece jen dotázán proč, odpověděl by, že neví". Tedy přijde-li k užitečnému cíli, který předem nerozvážil, bude mít za to, že se mu poštěstilo. Anděl někdy osvícením poučuje člověka, že něco je dobré, i o důvodu, proč je to dobré, jenž závisí na cíli. Po předchozí úvaze nebude mít za to, že se mu poštěstilo.
Dlužno také vědět, že tak, jako je činná síla duchovní přirozenosti vznešenější, než tělesná, tak je i všeobecnější: proto se uzpůsobení od vesmírných těles nevztahuje ke všemu, k čemu se vztahuje lidské rozhodování.
Síla lidské duše, nebo též anděla, je částečná ve srovnání s Boží silou, která je všeobecná s ohledem na všechna jsoucna. Takto se tedy člověku může přihodit nějaké dobro také mimo vlastní záměr a mimo naklánění od vesmírných těles a mimo osvěcování andělů. Nikdy však mimo Boží prozřetelnost, jež je průvodkyní a tvořitelkou jsoucna, pokud je jsoucnem. Proto je třeba, aby obsahovala pod sebou vše. Tak se tedy člověku může přihodit něco dobrého nebo zlého jak v poměru k sobě samému, tak v poměru k vesmírných tělesům, tak i v poměru k andělům, ale nikoli v poměru k Bohu. Vždyť ve vztahu k Bohu nemůže být něco náhodného a nepředvídaného nejen v lidských věcech, ale také v jakýchkoli jiných věcech.
Ježto jsou ale náhodná dobra ta, která se vymykají záměru, přičemž mravní dobra se nemohou vymykat záměru, jelikož spočívají v rozhodování, tedy se s ohledem na ně nemůže říkat, že se někomu dobře poštěstilo nebo zle přihodilo, třebaže se s ohledem na ně může říci, že se někdo dobře nebo špatně narodil, když od přirozeného uzpůsobení těla je způsobilý k rozhodování pro ctnosti nebo neřesti. Leč s ohledem na vnější dobra, která se člověku mohou přihodit mimo záměr, může se o člověku říkat, že se též dobře narodil, i že se mu dobře poštěstilo, a také, že je od Boha veden, jakož i od andělů chráněn.
Z uvedených příčin však člověk dosahuje též jiné pomoci, co se týká výsledků jeho činů. Má-li totiž člověk jak rozhodování, tak i sledování toho, co zvolil, je někdy v obojím podporován vyššími příčinami, anebo také brzděn. V rozhodování je člověk buď uzpůsobován vesmírnými tělesy, aby si něco zvolil, nebo je jakoby osvěcován andělskou ochranou, nebo je též nakláněn Boží činností. - Kdežto v provádění člověk dosáhne síly z nějaké vyšší příčiny k účinnosti toho, co si zvolil. To ovšem může být nejen od Boha a andělů, ale také od vesmírných těles, pokud je taková činnost založena v těle. Je přece jasné, že také neoživená těla dosahují nějakých sil a účinností od vesmírných těles, také mimo ty, které sledují činné a trpné jakosti prvků, o nichž není pochyb, že podléhají vesmírným tělesům: jako to, že magnet přitahuje železo, má ze síly vesmírného tělesa, tak i nějaké kameny a rostliny mají jiné skryté síly. Proto nic nebrání, aby také nějaký člověk měl ze vtištění vesmírných těles nějakou účinnost v konání nějakých činů, jež jiný nemá: rozuměj, lékař v uzdravování, rolník v pěstování a voják v boji.
Bůh však ještě dokonaleji uštědřuje tuto činnost lidem k účinnějšímu provádění jejich činů. Co se tedy týká první pomoci, jež je v rozhodování, říká se, že Bůh člověka řídí. Co se týká další pomoci, říká se, že člověka posiluje. A tyto pomoci jsou současně naznačovány v žalmu, kde se říká: "Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se měl bát?", ohledně prvého, a "Hospodin je ochránce mého života, koho bych se lekal? (Ž 26, 1), ohledně druhého.
Avšak mezi touto dvojí pomocí je dvojí odlišnost. Prvá tkví v tom, že prvou pomocí je člověk podporován jak v tom, co podléhá jeho síle, tak i v jiném. Kdežto druhá pomoc se vztahuje pouze na to, na co stačí lidská síla: jako to, že člověk při kopání hrobu najde poklad, nepochází ze žádné lidské síly. Proto s ohledem na takovýto prospěch může být člověk podporován v tom, že je podněcován k hledání pokladu. Nikoli ale k tomu, že by se mu dávala nějaká síla k nalezení pokladu. Avšak v tom, že lékař uzdravuje, nebo voják vítězí v boji, může být podporován tím, že volí příhodné prostředky k cíli, a tím, že účinněji provádí silou, dosaženou od vyšší příčiny. Proto je prvá pomoc všeobecnější.
Druhá odlišnost spočívá v tom, že pomoc je dána k účinnějšímu sledování zamýšleného. Proto jsou-li náhody mimo rozhodování, nemůže se o člověku kvůli takovéto pomoci vlastně říkat, že se mu dobře poštěstilo, jako se to může říkat kvůli první pomoci.
Někdy se ale člověku štěstěnou přihodí dobré nebo i zlé, pokud on sám působí, jako najde-li při okopávání pole uložený poklad, nikdy však spolupůsobením jiné příčiny, jako potká-li při nákupu na tržišti dlužníka, o němž nevěděl, že ho potká. V prvém výsledku je člověk podporován k tomu, že se mu něco dobře přihodí pouze tím, že je řízen v rozhodování k tomu, k čemu je případečně připojena nějaká výhoda, jež nastává mimo záměr. Kdežto ve druhém výsledku je třeba, aby oba působící byli řízeni k výběru úkonů, nebo k pohybu tam, kde se setkají.
Ohledně řečeného však máme uvážit ještě jiné. Bylo přece řečeno, že k tomu, že se člověku štěstěnou stává dobré nebo zlé, je i od Boha, i k tomu může dojít od vesmírného tělesa, pokud je člověk Bohem nakláněn k volbě něčeho, k čemu je připojeno nějaké pohodlí či nepohodlí, jež rozhodující předem nezamýšlí, a pokud je k volbě něčeho takového uzpůsobován vesmírným tělesem. Avšak tohoto pohodlí či nepohodlí, jež je zajisté náhodné vzhledem k lidskému rozhodování, pozbývá ráz náhodnosti ve vztahu k Bohu, ale nikoli ve vztahu k vesmírnému tělesu. Takto je to jasné. Vždyť nějaká příčina nepozbývá ráz náhodnosti, leda převedením na příčinu o sobě. Síla vesmírného tělesa je však působící příčinou, nikoli na způsob intelektu, ani rozhodování, nýbrž na způsob přírody. Přírodě je však vlastní tíhnutí k jednomu. Není-li tudíž nějaký účinek jediný, nemůže být jeho příčinou o sobě nějaká přírodní síla. Pokud se však nějaká dvě případečně připojují k sobě, nejsou vpravdě jedno, nýbrž pouze případečně. Proto o sobě nemůže být příčinou tohoto spojení žádná přírodní příčina. Ať je tedy člověk podněcován vtištěním vesmírného tělesa na způsob vášně, jak bylo uvedeno, ke kopání hrobu. Ovšem hrob a místo pokladu nejsou jedno, leda případečně, jelikož nemají nějaké vzájemné uspořádání. Tedy síla vesmírného tělesa nemůže o sobě naklánět k celému tomu, že tento člověk kope hrob, a k místu, kde je poklad. Ale někdo, působící intelektem, může být příčinou naklánění k tomu celému, jelikož poznávajícímu přísluší pořádat mnohé v jedno. Rovněž je jasné, že i člověk, jenž by věděl, že tam je poklad, mohl by jiného, neznalého, poslat kopat na tomtéž místě hrob, aby ten jiný nezáměrně našel poklad. Tak tedy podobné náhodné účinky, převedené na Boží příčinu, pozbývají ráz náhodnosti. Nikoli však, pokud jsou převedeny na vesmírnou příčinu.
Ze stejného důvodu se také objevuje, že člověk všeobecně nemůže být naplno obšťastněn vlivem vesmírného tělesa, nýbrž jen v některých jednotlivostech. Říkám však všeobecně, že některý člověk by měl ve své přirozenosti takové vtištění vesmírného tělesa, aby volil vždy a většinou něco, k čemu jsou připojena případečně nějaká pohodlí či nepohodlí. Avšak to, podle čeho se člověku přihodí dobré nebo špatné, dle štěstěny, není převoditelné na nějaké jedno, nýbrž je nevymezené a nekonečné, a vychází najevo podle smyslu. Není tedy možné, aby někdo měl ve své přirozenosti sklon volit vždy to, k čemu se také případečně připojují nějaká pohodlí. Je však možné, aby jedním nakláněním vesmírného tělesa byl někdo nakláněn k volbě něčeho, k čemu se případečně připojuje nějaké pohodlí, a jiným nakláněním jiné, a třetím nakláněním třetí. Avšak nikoli tak, aby jediným nakláněním byl nakláněn ke všem. Jedině Božím uzpůsobením může být řízen ke všem.
Odkazy:
37/ SCG III,92.