Přízrak Adolfa Hitlera
V malebné horské krajině poblíž Mnichova stojí pohádkový zámek Neuschwanstein s nespočetnými věžičkami, romantickými nádvořími, spojovacími chodbami, vznešenými klenbami. Zámek zapadá do úchvatného rámce bavorské krajiny. Tisíce turistů tam cestuje z různých končin.
Kdo zahlédne obrysy zámku Neuschwanstein, neubrání se dojmu, že zámek vybudoval nějaký romantický nadšenec, který však současně musel mít pohádkové jmění. Koho to jen napadlo postavit tak nádherné sídli, kde srdce každé romanticky naladěné bytosti přímo zaplesá? Kdo byl tak bohatým, že vydával obrovské částky na nesmírně nákladnou stavbu? A kdo vlastně hodlal žít v tak skvělém příbytku, zbudovaném navíc ze samých iluzí?
Zámek nechal postavit bavorský král Ludvík II. (1845-1886), syn krále Maxmiliána II. Král Ludvík zasedl na bavorský trůn už v roce 1864. Bylo mu devatenáct roků a byl to romantický a nesmírně citlivý mladík. Nade vše si oblíbil symfonie a opery romantického skladatele Richarda Wagnera. Nešlo tu jen o zálibu, nýbrž o vášnivé zaujetí, které neznalo mezí. Ještě jako bavorský princ propadl Wagnerově hudbě natolik, že vyplácel skladateli bohatou apanáž, aby nebyl nikterak omezován starostmi o hmotné zabezpečení a mohl se soustředit výhradně na komponování geniální a přitom nebeské hudby, která do nás vstupuje toliko z vůle boží, jak se uvádělo v princově výnosu. Potom jako král věnoval Ludvík Wagnerovi závratné peněžní částky na stavbu divadla v Bayreuthu, určeného paradoxně k výhradnímu uvádění Wagnerových děl.
Třebaže se ve druhé polovině 19. století zdála taková nebývalá operní specializace skoro směšná, udrželo si Wagnerovo divadlo svou náplň dodnes a jen stěží zvládá nával návštěvníků, kteří touží na vlastní oči shlédnout a vlastníma ušima naslouchat například operní tetralogii Prsten Nibelungů, totiž Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů, nebo Bludného Holanďana, Parsifala, Tristana a Isoldu či Rienza anebo Symfonii C dur.
Je to pozoruhodné, jak při poslechu Wagnerovy hudby vstupuje do každé vnímavější duše romantické poselství, jež kdysi uchvátilo a spoutávalo Ludvíkovu duši.

Ludvík II. nastoupil svůj královský úřad, když kulminovaly snahy o sjednocení Německa, což se skutečně stalo v roce 1871. Ludvík se však nezajímal ani tak o Německo a o jeho poslání v evropské politice jako spíše o Wagnerovu hudbu a svůj vysněný zámeček. Potom ovšem svěřil provádění vládní moci svým poradcům.
Už od mládí udržoval Ludvík něžný platonický vztah se svou příbuznou, krásnou a rovněž velmi romantickou dívkou, bavorskou princeznou Alžbětou Amalií Eugenií z rodu Wittelsbachů, zvanou Sissi, pozdější císařovnou Alžbětou, českou a uherskou královou, manželkou Františka Josefa I.
Přibližně od svých třiceti let král Ludvík II. trpěl velmi často depresemi a nutkavými vizemi o budoucnosti, které se mu proti jeho vůli stále víc a více vtíraly do vědomí. Tak byl nucen zvát k sobě lékaře, aby mu objasnili příčiny těchto obsedantních pohnutí jeho psychiky. Zvláště palčivě ho pronásledovaly pocity provinění. Koncilia věhlasných znalců opatrně charakterizovala tyto jeho stavy jakožto prudká pohnutí mysli, připomínající v některých mezních projevech sklony k sebeobviňovacím bludům.
Není nejmenších pochyb o tom, že král Ludvík II. zruinoval státní pokladnu právě svými nákladnými stavbami výstředních fantastických projektů. Tvrdošíjně prosazoval jejich uskutečnění. Avšak to samotné by patrně nemohl být a také ani nebyl pravý důvod, který posléze vedl k jeho předčasné abdikaci. Byl zbaven trůnu nejen proto, že budoval nesmyslně přepychový, nákladný, a následkem toho i zbytečný Neuschwanstein, nýbrž také pro zhoršující se psychickou poruchu.
Kolik jen se uskutečnilo konzultací královské rady a vlády Bavorska s předními evropskými odborníky v oboru lidské psychiky a jejich poruch, jakož i s lékaři mnichovské univerzity!? Stále znovu a naléhavěji se tu dostával na program jednání stále povážlivější psychický stav panovníka. Samozřejmě, že takové konzultace probíhaly vždy velmi diskrétně a za zavřenými dveřmi, ale ani tak se záležitost neutajila.
Po několika letech byl král Ludvík II. konečně zbaven trůnu. Na jeho místo byl dosazen jako regent jeho strýc, princ Luitpold. Sesazený Ludvík směl ovšem i nadále pokračovat v budování zámku, ovšem v poněkud omezené míře. Zanedlouho po svém sesazení však Ludvík za neznámých okolností zemřel. A jak se stává, smrt očistí i blázna, a někdy jej lidé posmrtně ještě ověnčí. Zesnulý panovník byl mnoha význačnými postavami evropského kulturního života skutečně glorifikován:
"Ludvík II. byl poslední velký romantik Evropy! Jeho odchodem pozbyla politika pečeť umění! Po smrti Ludvíka II. se politika stala jen pohřebištěm vznešených idejí!"
Neméně závažná je však přitom otázka, jaké jsou to vlastně osobnosti, které se uchylují k takovému zasněnému prožívání světa, až posléze své romantické vizi docela podlehnou. Romantikem bývá člověk citově a rozumově nevyzrálý, často mladý, nezkušený, ale vnímavý. Pokud se romantismus vyskytuje ještě ve středním věku, potom jde buď o záměrný únik před nepříznivými vlastnostmi prostředí, nebo jde o uváznutí ve snové říši, kdy se takový člověk rozhodně odtrhuje od světa, neboť vniknutí poznání o pravém stavu světa do jeho nitra bourá jeho vzdušné zámky, anebo jde důsledek duševní poruchy, která nedovoluje člověku osvojit si okolní svět jinak než ve zkresleném obrazu...
Chceme-li poněkud odhalit záhady, týkající se Ludvíkova duševního zdraví a jeho předčasného opuštění tohoto světa, budování vysněného Neuschwansteinu a dalších romantických staveb, králova vztahu k císařovně Sissi, a výstředního obdivování Wagnerovy hudby, dlužno si všimnout korespondence mezi Ludvíkem a Sissi. Rovněž je třeba věnovat pozornost lékařským zprávám, sepsaným na základě pozorování projevů jeho duševního stavu. Přitom však vycházejí najevo jiné, úplně nové záhady, které nelze lidsky vysvětlit.
V srpnu 1885 psal král Ludvík své přítelkyni:
Drahá Sissi!
Běsi mě svírají ve svých spárech. Právě před dvěma lety zemřel Wagner. Jeho dílo zná celý svět, a částečně je to i moje zásluha. Zásluha? Spíše provinění. Vždyť romantickou pochmurností se bude inspirovat také ON, ten strašlivý zloduch, co o sobě tvrdí, že překoná nastokrát realitou moje architektonické nápady. ON tvrdí, že zastaví svět kulisami z Wagnerových oper. Celý svět prý bude padat na kolena ve svatyni Nibelungů...
Koho má Ludvík na mysli, když říká ON? Ludvík byl totiž naprosto přesvědčen, že jeho Bavorsko jednoho dne rovněž okouzlí jakéhosi zloducha, který se sice ještě nenarodil, ale jenž prý záhy přijde na svět a podobně a snad ještě zhoubněji než on sám se bude opájet Wagnerovou hudbou, aniž by se dokázal povznést na některé její pochmurnější motivy. Zloduch bude podobně jako Ludvík nadchnut ctižádostí v oboru architektury.
Podoba dobra, v níž Ludvík reflektoval sebe samého, a zla v podobě démonické bytosti, to vše působilo v jeho psychice stále hrozivější střety, které podle dobrozdání lékařů čím dál tím více ohrožovaly královo duševní zdraví.
V některé hudbě je bůh, v jiné ďábel, psal král své přítelkyni Sissi v jednom z dalších dopisů. Ve Wagnerově hudbě je však obojí. Nelze si ovšem z hudby brát pouze to jediné a izolované, co se právě hodí k rozjitření duše, aby se naladila pro ony nelidské úkoly k násilnému podrobení světa...
Sissi ve svých dopisech neustále přátelsky uklidňovala Ludvíka:
Nemůžete být ničím vinen, když jste usilovat jenom o krásu. Nelze přece zabránit tomu, aby byla hudba kýmsi v budoucnosti zneužita...
Dále se král zeširoka rozepisuje své přítelkyni o německé národní povaze, o kolektivním vědomí, o pravých i falešných vlasteneckých citech, které Wagner svým dílem rozdmychal. Píše jí o pradávných německých hrdinech, jež Wagner svou hudbou vlastně oživil a naplnil jejich idejemi a touhami srdce a mysli současné německé mládeže, která se začala stmelovat v mocnou masu zejména poté, co kancléř Bismarck sjednotil Německo. To však byla nesporná pravda. Vždyť svůdná Wagnerova hudba, opěvující romantickou lží znovuvybájené hrdiny dávných germánských mýtů, naplnila falešnými hodnotami duše německé mládeže. Následkem toho, třebaže doopravdy nikdy neexistovali, stáli naráz pevně rozkročeni v reálném světě a v evropské společnosti, jako by z masa a kostí. Stali se velkolepými a skoro nepřekonatelnými předchůdci příští německé velikosti a vyzývateli celého světa k boji na život a na smrt. Stali se symbolem touhy věčně ukřivděného ducha po odvetě a po kráse násilí a ničení, symbolem velkých obětí ve jménu německé velikosti.
Profesor Baldur von Hildesheimer, osobní lékař Ludvíka II. si po rozhovoru s králem zapsal: Wagnerovi hrdinové sjednotlili Německo a vymazali z dějin vleklé trauma národní roztříštěnosti, poskytli mládeži hrdost. To je skutečnost, která ovšem nemusí mít tak škodlivé důsledky, jak se Jeho královská Milost domnívá...
Jenže v tomto případě nevyjadřoval Ludvík nějaké nejasné pocity, nýbrž hovořil a psal o tom s jistotou, třebaže nedovedl vysvětlit, co přesně ho k tomu vede. "Obraz hrdinných Nibelungů je nebezpečně klamný, a záhy to povede k osudně mylné národní vypjatosti, která rozvrátí základy, na kterých stojí mnohonárodnostní Evropa", řekl tehdy Ludvík lékaři.
"Je tu ale přece lidská svoboda", mínil prof.Hildesheimer. "takže lidé nemusí podléhat nějakému nešťastnému nasměrování touto hudbou."
"Ano. Dalo by se tomu vyhnout. Aby se tomu však Německo vyhnulo, k tomu bude zanedlouho nezbytně zapotřebí usmrtit jistého novorozence, řek rozhodně Ludvík.
"Milosti, prosím, nezačínejte znovu s tím pošetilým nápadem na usmrcení nějakého dítěte, které se podle vás má co nevidět narodit! Copak si to může někdo vzít na svědomí a říci o nějakém novorozenci: Z toho dítěte vyroste ďáblův pomocník!? Ten přivodí velkou zkázu!? Raději ho včas zabijme, než bude pozdě!?"
Ludvík rozhodil rameny a řekl:
"Brzy přijde na svět dítě, které bude sloužit ďáblu a doplatí na to mnohem víc lidí."
"Milosti, copak můžeme jako nějaký Herodes nechat zabít novorozence!? Žijeme přece v 19. století! Století vědy a tolika vynálezů!"
"Brzy bude nutno zabít jistého novorozence!" opakoval tvrdošíjně král, - "Jinak -- "
Profesor zavrtěl hlavou.

V říjnu 1885 napsal Ludvík dopis Sissi, v němž znovu psal o démonovi, jehož podoba se jasněji zaostřovala v králově mysli. Uváděl v něm:
Dozvěděl se, že proti němu vedu boj a zabít ho. Chodí mě navštěvovat jeho stín. Provokuje mě líčením hrůz, které hodlá rozpoutat. Je nehmotný, neviditelný, ale je přítomný. Zlomyslně se vysmívá mé touze ho zatratit a zabránit mu v jeho působení se světě. Prý zničí mnohem snadněji on mne, aby se pojistil beztrestností, ještě než na světě vezme na sebe lidskou podobu. Je to ďábel, má drahá sestřenko, ďábel v lidské podobě..."
Dne 10.listopadu 1885 si profesor Hildesheimer zaznamenal: Král si je naprosto jist, že je pronásledován neznámým zloduchem. Ďáblem, který má záhy přijít na svět v nenápadné lidské podobě. Kdy? Prý během několika málo let. Než se však zloduch narodí, odstraní svého svědka, totiž našeho nejjasnějšího krále Ludvíka II., který se podle svých vlastních slov marně zaštiťuje krásou neuschwansteinského paláce. Jsem si téměř jist, že Jeho královské Milosti nemá dostatek reálných důkazů k takovým domněnkám...

Milá Sissi!
Krása působí proti zlu asi tak účinně, jako česnek proti upírům", vysmívá se král sobě samému v dalším dopisu. - "Chtějí ze mě vyrobit úředního blázna, aby se mě zbavili, abych jednou provždy uvolnil cestu hrubosti, nevzdělanosti a zlu, abych vyklidil pole démonům...

Milý příteli!
Třeba se mýlíte. Lidé v nás často hledají obrazy svých vlastních nedostatků. Já také nepřeceňuji cizí úsudky o sobě. Ani mě nemají rádi, a tak před nimi prchám už několik let, aby mě nedostihli. Smím-li vám poradit, tedy cestujte. Svět je pro vás široce otevřen. Svět plný krás a romantických pohledů...

Milá Sissi!
Nemýlím se. Zabije mě. Vím to už docela jistě. Stanovil už i datum své poslední návštěvy, odepsal král. Nikdy jsem si nemyslel, že budu během svého života tak často ve styku se zlem. Že budu znát dobu a místo svého úmrtí...

V roce 1886 byl král Ludvík II. skutečně zbaven trůnu. Krátce nato byl nalezen mrtev. Lékařská zpráva zněla docela jasně: Král zemřel násilnou smrtí. Jejího původce se však nepodařilo odhalit. Byl zabit bleskem? Nebo snad ubit nějakými neznámými nájemnými vrahy, kteří zanechali na jeho těle právě jen takové stopy?
O rok později napsala Sissi své bavorské sestřenici: Jsem si jista, že nešťastný král Ludvík předpověděl zrození démona. za svou jasnozřivost zaplatil nejprve duševním zdravím a posléze i životem. Pokud se však v životě fatálně mýlíme, pozná se to stejně až dlouho po naší smrti. Kdo bude tím démonem? kdo bude mít onu morbidní stavební ctižádost, aby rozesel po světě kulisy wagnerovských oper? kdo dá jeho pochmurné hudbě zaznít nad skutečnou pochnurností...?
V roce 1898 byla císařovna Sissi, které se Ludvík svěřoval se svými obavami a ona je přijala za své, probodena anarchistou v Ženevě.

Následujícího roku se v Rakousku narodil Adolf Schickelgruber, který si později změnil jméno na Adolf Hitler. Byl velkým obdivovatelem Bavorska a fanatickým ctitelem Wagnerovy hudby. Právě díky jemu se posléze stala tato hudba uměleckým symbolem nacistického Německa. A hlavně Wagnerem opěvovaný dávný germánský mýtus o Nibelunzích deformoval jeho myšlení a cítění, a zásoboval jej hrozivými vizemi nového, silného a nemilosrdně dravého Německa. Mladý Hitler trávil každou možnou chvíli poslechem Wagnerovy hudby. Zakoušel při jejím poslechu opojení, dychtil po ní, snil v jejích tóninách a pokaždé propukal v nezadržitelný pláč, když hrdinové oper umírali. Poprvé vyslechl a shlédl Wagnerovu operu ve svých dvanácti letech. Prožil tak silný dojem, že zůstal několik dní jako očarovaný a nenavštěvoval školu. Matka jej omluvila s tím, že je nemocen...
Toužil se stát velký architektem, ale zatím se stal jen kresličem modelů...
Obraz skutečného Německa v Hitlerově mysli byl posléze často idealizován vysněným světem hrdinů a dějů wagnerovských oper. Myšlení, cítění i toužení muže, který se měl brzy stát nejmocnějším z lidí, byla tak znetvořena nepravdivou a zidealizovanou prehistorickou veteší. V Hitlerově nitru vyvstával úplně deformovaný obraz. Vždyť násilí, zmanipulování mas odvedených od Boha, krvavé masakry nepřátel, vyhlazování celých národů, fanatické zbožňování vůdců jako neomylných nemohou být základem politické moci, na níž by se měly účastnit kulturní evropské národy. Svět Nibelungů a duševní obzor Hitlerův, to byly ovšem dvě pádné, třebaže morbidní záminky k zatažení celého světa do války.
Hitler rozhodně nebyl romantikem, ale vždy jen výsostným pragmatikem. Všechna hnutí své mysli a ideály, všechny své pocity a tužby, se pokusil uvést do života ve smyslu bezbožné filozofie činu, paralyzující celou německou kulturou nové doby.
K Wagnerovi se stále znovu vracel, aby z něho načerpal nové odhodlání, když triumfoval, i když mu bylo nejhůře. Při vstupu do Paříže naslouchal diktátor s potěšením málem orgaistickým tónům Symfonie C dur. Před vpádem německých armád do Polska si prozpěvoval árie z Parsifala. Hudební úryvky ze Soumraku bohů zněly z německého rozhlasu bez omrzení, když byl vyhlášen státní smutek při porážce Paulusovy armády u Stalingradu a pokaždé, když byli pohřbíváni padlí rytíři Třetí říše. Rienzimu naslouchal Hitler, když přežil atentát 20.července 1944. Chvíli předtím, než se střelil do úst, nechal si zahrát vstupní tenorovou árii Duj, větře z opery Bludný Holanďan. Wagner jej provázel celým životem až do chvíle smrti, podobně jako kdysi krále Ludvíka II.
Když hrabě Claus von Stauffenberg připravoval atentát na Hitlera, pojmenoval přísně utajovanou akci názvem Valkýra. To svědčí o tom, jak wagnerovská symbolika prodchla nejenom nacistického vůdce, ale celé Německo včetně Hitlerových domácích odpůrců.
Dlužno si všimnout i Hitlerova stavebního velikášství, které mnohonásobně překonalo zálibu romantického architekta Neuschwansteinu. Kulisy wagnerovských oper, které Hitler nařídil postavit podle svých nákresů, můžeme na některých místech Německa spatřit dodnes. O jejich návštěvu však jeví zájem jen málokdo. Právě tak, jako se dnes málokdo jde podívat na pozůstatky Siegfriedovy linie..
Hitler nechal budovat monumentální stavby, státní, soukromé i stranické. Jeho stavební zuřivost byla trvalým výrazem jeho touhy po sebeuplatnění. Svět se jí obdivoval nebo se lekal jejích rozměrů a bezstarostnosti, pokud jde o náklady. Teprve tváří v tvář těmto stavbám začala se v masách a mezi přemýšlivými lidmi vynořovat otázka: Kam to všechno asi povede? Stranické budovy takové velikosti, které daleko přesahovaly jakoukoli míru únosnosti, s náklady neméně závratnými. Svévole stavitele bezohledně nedbala na místní poměry. Hitler však pohrdal jakýmkoli uskrovňováním.
Dal postavit říšské kancléřství, postavil pobočku ve svých horách. Dal přestavět Berlín a zabýval se i přestavbou Vídně. Plány, megalomanické plány, a to vše jen tak docela mimochodem, vedle téměř sta miliard, které pohlcovalo zbrojení. Stavební plány při své monumentální rozmáchnutosti stály jaksi v pozadí před velikými plány, které Hitler ukládal zahraniční politice a vojenským výbojům. Prosazuje velkolepý politický styl. Německo a svět pokládají za samozřejmé, že zde jeden muž zvrátil všechny zvyklosti a mravy diplomacie, že vedoucí osobnost sedí v horách v nejzazším koutě Německa a nutí správní aparát i cizí diplomaty, aby za takto ztížených okolností konali svou práci.
Vzniká pozoruhodná stavba, v níž se ztělesňují jeho chlapecké sny. V Bavorsku přitom nemohou nevzpomenout na romantického krále Ludvíka s jeho báječnými zámky a osamělostí. Ve skalní šachtě, skryté a vzdálené od světa, pohybuje se výtah do výše několika set metrů. Ústí v křišťálovém domě, utajené ve skalní divočině bavorských hor. Zde povznesen nad celým světem, nedosažitelný, trůní německý vůdce. Je to jeho orlí hnízdo, hnízdo démonického dravce. Zde ční tváří v tvář nebi. Zde vyzývá celý světa, ba i samotného Boha, aby se mu podřizoval. A když se Bůh nepodřizuje, přicházejí záchvaty, které Hitlerem otřásají až k šílenství.
Není prost ani rozčílených záchvatů, ani závratí, tento nový ibsenovský Stavitel Solness. Zoufale sleduje ten národ, který se mu podařilo uchvátit a strhnout k následování, jak krok za krokem stoupá výše po žebříku své stavby, aby se na nejvyšším místě mohl vysmívat samotnému Bohu. Ale přijde okamžik, až ztuhne v křeči a a v závrati se mu rozkolísá země pod nohami, až se zřítí a bude ležet v prachu země...


6. Zamyšlení o poznání a vůli andělů
Je andělovo rozumění totožné s jeho podstatou?
Je vyloučené, aby nějaký úkon anděla či kteréhokoli jiného tvora byl totožný s jeho podstatou. Úkon je totiž vlastně uskutečnění síly, jako bytí je uskutečnění podstaty. Je však vyloučené, aby něco, co není čirým uskutečněním, nýbrž má v sobě přimíseno něco možnosti, bylo svým uskutečněním. Uskutečnění totiž odporuje možnosti. A jedině Bůh je úplné a čisté uskutečnění. Proto jedině v Bohu je podstata jeho bytí současně jeho úkonem.
Kdyby anděl sám byl totožný se svým rozuměním, nemohly by být stupně rozumění dokonalejšího a méně dokonalého, protože to vyplývá z různé účasti na samotném rozumění. (STh,I,54,1)
Je andělovo rozumění totožné s jeho bytím?
Úkon anděla není jeho bytí, a stejně ani úkon žádného jiného tvora není jeho bytí. Jedině v Bohu je bytí totožné s rozuměním a chtění. (STh,I,54,2)
Má anděl trpný i činný rozum?
Člověku je totiž vlastní rozum trpný a činný, protože někdy rozumí v možnosti, ale ne ve skutečnosti. Proto musí být nějaká síla, která by byla v možnosti k rozuměnému před samotným rozuměním, ale uvádí se do jeho uskutečnění, když se stává vědoucí a uvažující. Ta síla se nazývá trpný rozum. - Je však nutno uznat ještě rozum činný, protože přirozenosti hmotných věcí, které my rozumíme, nestávají se skutečně nehmotnými ani rozumovými mimo duši, nýbrž naopak, když jsou mimo duši, jsou rozumové jen v možnosti. Proto musí být nějaká síla, která by činila ony přirozenosti skutečně rozumovými. A ta síla se u člověka nazývá činný rozum.
Anděl však není nucen k takovému rozlišení. Anděl totiž není rozumějícím tvorem někdy pouze v možnosti, vzhledem k tomu, čemu lze přirozeně rozumět; ani andělem rozuměné není rozumové v možnosti, nýbrž skutečně. Vždyť anděl především a hlavně rozumí věcem nehmotným. Takže u anděla nemůže být činný a trpný rozum. (STh,I,54,4)
Mají tedy andělé jedině rozumové poznávání?
V lidské duši jsou některé síly, jejichž úkony se provádějí tělesným ústrojím. takové síly jsou úkony některých částí těla, jako je zrak v oku, sluch v uchu, atd. Jsou však některé síly lidské duše, jejichž úkony se neprovádějí tělesným ústrojím, jako je rozum a vůle. takové síly nejsou úkony některých částí těla. Andělé však nemají těla, se kterými by byli přirozeně spojeni. Proto jim mohou příslušet jen úkony rozumu a vůle. (STh,I,54,5)
Poznání lidské duše se liší od poznání andělského jednak podstatně, jednak případně, stupňovitě: andělské poznání je podstatně dokonalejší než lidské, protože anděl je ryzí inteligentní duch, a jako takový poznává přímo sebe sama, jakož i jiné duchové podstaty, ovšem kromě Boha, kdežto člověk má o duchovém světě jen pojmy odvozené z oblasti smyslového poznání; andělské poznání je také případně dokonalejší než lidské, protože pronikavost andělského poznání je také vyššího stupně, než pronikavost lidského poznání. Avšak po zániku lidského těla je odstraněn podstatný rozdíl mezi sebepoznáním a vůbec poznáním lidské duše oddělené od těla a sebepoznáním a vůbec poznáním andělů. Zůstává však rozdíl ve stupni poznání: andělé poznávají pronikavěji a jasněji, než lidské duše. Příčina nižšího stupně poznání lidské duše bez těla spočívá v jisté omezenosti tohoto poznání. Omezenost je zde dána tím, že tento stav lidské duše oddělené od těla, není pro duši ani přirozený, ani trvalý: jednou byla přirozeně spojena s příslušným tělem a jednou bude s tímtéž tělem znovu spojena, a teprve zase to bude pro ni přirozené.
V andělově poznání se poznávání shoduje s abstrahováním. Zatímco se lidská myšlenka abstrahuje z jednotlivých smysly vnímatelných věcí působením činného intelektu, andělská myšlenka není abstrahována ze smysly vnímatelných věcí, nýbrž je andělovi dána Bohem jako následek jeho duchové přirozenosti. Proto je andělská myšlenka současně všeobecná a určitá: představuje naráz lva i jednotlivce téhož druhu, jednotlivce nyní jsoucí i jednotlivce minulé, na které měl anděl upnutou pozornost a na které si může udržovat vzpomínku. Takto jsou andělské myšlenky účastí na myšlenkách Božích,podle kterých Bůh stvořil věci. (STh, I,12,4)
Čím vyšší jsou andělé, tím je jejich rozum pronikavější a jejich myšlenky jsou méně četné, neboť jsou obecnější a obsáhlejší. Vyšší andělé poznávají nečetnými myšlenkami tak rozsáhlé oblasti, jaké nižší andělé nemohou při tak vynikající jednoduchosti obsáhnout. (STh,I,40,3)
Z vlastnosti andělské myšlenky, že je současně všeobecná a určitá vyplývá také, že poznání andělů je intuitivní, totiž rozumové, nikoli však přemítavé, nýbrž přímé. Andělé poznávají ihned jednotlivou věc ve všeobecnu. (STh,I,50,3)
Jak je to možné? Je tomu tak proto, že anděl je ryzí duch, takže síla či pronikavost jeho rozumu mu dovoluje najednou poznat duchovní tvory anebo poznatelné stvoření.
Má-li je lidská duše po rozkladu těla poznávat, musejí být jejich tvary Bohem vštípeny jednotlivé duši. Andělovi je toto vštípení jejich tvarů přirozeně vlastní, vrozené. Když věci vycházejí při stvoření od Boha, nabývají při tomto vycházení jednak věcné bytí, podle něhož jsou samy v sobě, jednak ideální bytí, které spočívá v poznávací schopnosti anděla. (STh,I,56,2, SCG,II,98)
Jak se to přesně děje? Anděl poznává nikoli tak, že by se zabýval jevovou stránkou bytosti, nýbrž pojímá ji přímo v oněch tvarech, které jsou mu Bohem zvláště vštípeny. Nepoznává tedy jen to, co je společné rodu či druhu, nýbrž poznává věci také dle jejich jedinečné zvláštnosti.
Andělé dostávají v tomto božském osvícení všech i sebemenší podrobnosti toho, co se kde ve stvoření děje. (SCG,II,100)
Andělé nedosahují poznání ze smysly vnímatelného. Vždyť smysly vnímatelné je co do přirozenosti zrozeno, aby bylo vnímáno smyslem, jako pochopitelné intelektem. Každá poznávající podstata, přijímající poznání ze smysly vnímatelného, má tedy smyslové poznání a následkem toho má přirozeně připojené tělo, neboť smyslové poznání nemůže být bez tělesného ústrojí. Avšak oddělené podstaty nejsou přirozeně spojeny s tělem. Nepřijímají tedy intelektuální poznání z věcí vnímatelných smysly. (SCG,II, 96)
Poznávají andělé všechno svou vlastní podstatou?
Nikoli. Pouze Bůh poznává všechno svou vlastní podstatou. Anděl nemůže ve své podstatě poznávat vše, nýbrž jeho rozum musí být zdokonalen nějakými podobami, aby poznával věci. (STh, I,55, 1)
Poznává anděl pomocí podob, přijatých od věcí?
Podoby, pomocí kterých andělé poznávají, nejsou přijaty od věcí, nýbrž jsou jim přirozeně vlastní od jejich vzniku. Naproti tomu lidské duše, nemají od přirozenosti naplněné rozumové možnosti, nýbrž toho dosahují postupně, tím, že přijímají od věcí rozumové podoby. Avšak rozumová schopnost u andělů je naplněna rozumovými podobami, protože jsou jim rozumové podoby přirozeně vlastní od jejich stvoření, aby rozuměli všemu, co přirozeně mohou poznávat. (STh,I,55,2)
Rozumějí vyšší andělé podobami všeobecnější pravdy nežli andělé nižší?
Čím vyšší je řád, k němuž nějaký anděl přirozeně patří, tím méně podob potřebuje k poznání všeobecnější pravdy. (STh,I,55,3)
Poznává anděl sebe sama?
Anděl jako ryze duchová bytost, která přirozeně není spojena s hmotou, je nějaký svébytný tvar, a tedy je naplno uskutečněn jako rozumový. Ve svém tvar, kterým je jeho podstata, dokonale poznává sebe sama. (STh,I,56,1)
Poznává jeden anděl druhého anděla?
To, co bylo od věčnosti napřed u Boha, vyšlo od Boha dvojím způsobem: jedním způsobem do andělského rozumu, a jiným způsobem, aby měla své bytí ve vlastních přirozenostech. Do andělova rozumu to vyšlo tím, že Bůh vtiskl do andělské mysli podoby věcí, které učinil v přírodním bytí. V Bohu však od věčnosti byly napřed nejen podoby všech tělesných tvorů, nýbrž také podoby všech tvorů duchových. Tak byly tedy každému duchovému tvoru od Boha vtisknuty všechny podoby všech tvorů jak tělesných, tak duchových. Avšak stalo se to tak, že každému andělu byla vtisknuta podoba jeho druhu zároveň podle bytí přírodního a rozumového, totiž tak, aby každý anděl byl svébytný v přirozenosti svého druhu, a v ní aby se poznával; kdežto podoby jiných přirozeností, jak duchových, tak tělesných, byly andělovi vtisknuty pouze na úrovni rozumového bytí, aby pomocí takových vtisknutých podob poznával tvory, jak tělesné, tak duchovní. (STh,I,56,2)
Mohou andělé svou přirozeností poznat Boha?
Andělé mohou svou přirozeností dosáhnout nějaké poznání Boha, ale ne zcela dokonalé. Anděl nepoznává samu Boží podstatu, protože žádný tvor není schopen obsáhnout Boha v jeho podstatě. Andělské poznávání Boha probíhá jako zrcadlení: sama andělská přirozenost je totiž zvláštním zrcadlem, znázorňujícím Boží přirozenost. (STh,I,56,3)
Poznávají andělé hmotné věci?
Mezi ostatními tvory jsou andělé Bohu bližší a podobnější: proto mají také větší podíl na Boží dobrotě. Proto mají andělé přednostní účast na všech hmotných věcech, ovšem jednodušeji a nehmotněji, než je tomu v samotných těchto hmotných věcech, ale nedokonaleji, než na nich má účast samotný Bůh. Andělé mají účast na samotných podobách hmotných věcí, ale oproštěných od hmoty. Andělé poznávají tyto hmotné věci pomocí jejich rozumových podob. (STh,I,57,1)
Pohybují-li andělé vesmírnými tělesy, jak tvrdí Aristoteles, tedy cokoli pochází z pohybu vesmírných těles, je přidělováno vesmírným tělesům jako nástrojům proto, že pohybují pohybovaná, kdežto pohybujícím andělům jako hlavním působícím. Avšak působí a pohybují intelektem. Je tedy zapříčiňující to, jež se děje skrze pohyb vesmírných těles, jako umělec tvoří svými nástroji. Tedy tvary toho, co se rodí a rozkládá, jsou poznatelně intelektem andělů. Proto též Boetius praví, že "z tvarů, které jsou bez hmoty, vzešly tvary, které jsou v hmotě". Andělé tedy poznávají nejen oddělené podstaty, nýbrž také podoby hmotných věcí; poznávají-li totiž podoby věcí zploditelných a porušitelných jako vlastních účinků, tím spíše poznávají podoby vesmírných těles, jde-li o vlastní nástroje.
Je-li však podle Aristotela dokonalostí skutečného vědění předmět tohoto vědění, pak se může někomu zdát, že anděl nepoznává hmotné věci. Zdá se totiž nepříhodné, že hmotná věc je dokonalostí anděla. Pokud se ale správně uvažuje, pak poznaná věc je dokonalostí rozumějícího dle své podobnosti, kterou má v intelektu. Přece kámen, který je mimo duši, není dokonalostí našeho možného intelektu. Avšak podobnost hmotné věci je v intelektu anděla nehmotně, dle způsobu anděla, a ne dle způsobu hmotné podstaty. Je proto příhodné, když se o této podobnosti říká, že je dokonalostí intelektu anděla jako jeho vlastní tvar.
(SCG,II,99)
Poznávají andělé jednotlivosti?
Co může nižší síla, to může také vyšší, avšak dokonaleji. proto nižší síla působí skrze mnohé, vyšší síla působí jen skrze jedno. Čím je totiž síla větší, tím více se spojuje a sjednocuje. Nižší síla se naopak rozděluje a rozčleňuje, takže vidíme, že různé druhy smysly vnímatelného, jež vnímá pět vnějších smyslů, uchopí jediná síla obecného smyslu. Lidská duše je však v řádu tvorstva nižší, než oddělená podstata. Sama však poznává všeobecné a jednotlivé skrze dva základy, a to smyslem a intelektem. Tedy anděl, který je vyšší, poznává obojí vyšším způsobem skrze jediný základ - totiž intelektem.
Kromě toho, pokud jsou vesmírná tělesa pohybována anděly, jak se domnívá Aristoteles, tedy pokud andělé působí a pohybují intelektem, je třeba, aby poznávaly hybatelné, kterým pohybují, a to je něco jednotlivého. Všeobecné je přece nehybné. Také polohy, které se mění pohybem, jsou jakési jednotlivosti, jež nemohou být nepoznány od podstaty, pohybující intelektem. Je třeba tedy říci, že andělé poznávají jednotliviny oněch hmotných věcí. (SCG,II,100)
Jako je Bůh podobou všeho ve své podstatě, kterou všechno působí, a v ní poznává všechno nejen co do všeobecné přirozenosti, ale i co do jejich jednotlivosti, tak anděl poznává věci pomocí podob jemu daných od Boha, a poznává je nejen všeobecně, nýbrž i v jejich jednotlivostech. (STh,I,57,2)
Poznává anděl budoucnost?
Budoucnost se dá poznávat dvojmo. Jedním způsobem se poznává budoucnost z jejích příčin. Tak se s jistotou poznává, to, co nutně vyplývá ze svých příčin, jako že zítra vyjde slunce. Co však ze svých příčin vyplývá často, ale nikoli vždy, poznává se nejistě, totiž dohadem, jako lékař předvídá zdraví nemocného. A takový způsob poznání budoucnosti je andělům vlastní: a to v dokonalejší míře, než je tomu u lidí, protože andělé více, všeobecněji a dokonaleji poznávají příčiny věcí. Druhým způsobem se budoucnost poznává sama v sobě. A tak může budoucnost poznávat jedině Bůh. Avšak rozum anděla a člověka nemůže poznat budoucnost, jak je sama v sobě.
Andělé poznávají budoucnost velmi zevrubně. Ačkoli rozum anděla je nad časem, kterým jsou měřeny tělesné pohyby, přece je v tomto rozumu čas podle následnosti rozumových pojetí. A tak, ježto je následnost v rozumu anděla, není mu přítomno vše, co se děje během celého času.
Třebaže podoby, které jsou v rozumu anděla, se samy sebou mají stejně k přítomným, minulým a budoucím, přesto přítomná, minulá a budoucí se nemají stejně k pojmům. Protože to, co je přítomné, má přirozenost, kterou se připodobňuje podobě, která je v mysli anděla, a tak může být skrze ni poznáváno. Ale to, co je budoucí, dosud postrádá přirozenost, kterou by se tomu připodobnila, proto nemůže být skrze ni poznána. (STh,I,57,3)
Poznávají andělé skryté myšlenky člověka?
Vnitřní smýšlení člověka lze poznávat dvojmo. Jeden způsob poznání skrytých myšlenek vychází z jeho účinků. A tak je může poznat anděl i člověk; a lze poznat tím pronikavěji, čím více je takový účinek skrytý. Vždyť někdy se myšlení poznává nejen z vnějšího úkonu, ale z proměny obličeje, a lékaři je mohou poznat ze zrychlení tepu. Mnohem dokonaleji to dovedou andělé i démoni, když mnohem pronikavěji než člověk dovedou postřehnout také skrývané tělesné změny. Proto říká sv.Augustin, že se někdy velmi snadno dovědí záměry lidí, nejen hlasitě pronesené, nýbrž jen v mysli pojaté, když se změny mysli projevují tělesně. (O věštění démonů).
Druhým způsobem lze poznat myšlenky, pokud jsou v rozumu, a touhy, pokud jsou ve vůli, a to je známo jedině Bohu.
Třebaže anděl nemůže přímo poznat myšlenkové postupy a hnutí svobodné vůle nějakého člověka, může je poznat nepřímo, z vnějších účinků. Z různých takových účinků může anděl, tedy bytost přirozeně nehmotná, usuzovat o skrytém vnitřním dění v člověku, ba dokonce může o něm usuzovat lépe než samotný tento člověk. Budoucí změny, závisející na svobodné vůli nějakého člověka, zůstávají neznámé andělu. Budoucí věci zná bezpečně jedině Bůh. (I Kor 14, 24) I anděl může mít spolehlivé poznání o těchto věcech pouze zjevením. (STh,I,57,4)
Mají andělé vůli?
Vzhledem k tomu, že andělé rozumem poznávají samotný všeobecný ráz dobra, proto je jasné, že mají vůli. (STh,I,59,1)
Liší se vůle andělů od jejich rozumu a přirozenosti?
Vůle andělů je nějaká síla, která se liší od jejich přirozeností i od jejich rozumu. (STh,I,59,2)
Je u andělů svobodné rozhodování? Kdekoli je rozum, tam je i svobodné rozhodování. A protože andělé jsou dokonalejší duchové bytosti než lidská duše, která je závislá na hmotě, tedy je také rozum i svobodné rozhodování andělů dokonalejší, než u lidí. (STh,I,59,3)

Hlavní použitá literatura
Cl.Tschudi, König Ludwig II. von Byern, Leipzig 1910. Reclams.
G.Baumgartner, Königliche Träume. Ludwig II. und seine Bauten, München 1981 H.Hugendubel.
W.Richter, Ludwig II. König von Bayern, München 1970 F.Bruckmann.
F.Harzfald, Königsfreundschaft, Leipzig 1939.
L.von Schroeder, Die Volendung des arischen Mysteriums in Bayreuth (R.Wagner), München 1911 Lehmann Verlag.
M.Karbaum, Studien zur Geschichte der Bayreuther Festspielle (1876-1976, Regensburg 1976 G.Bosse Verlag.
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická /STh/, Olomouc 1937, Summa proti pohanům /SCG/, Olomouc 1992-93