Odkud přichází Mimozemšťan ?
Další kroky novináře směřovaly na Východ. Možná, že to byl to únik z nouze. Doma měl totiž horkou půdu pod nohami. Věděl jaksi víc, než bylo podle někoho záhodno. A nedokázal mlčet.
"Doktor Kazancev je ve Varšavě."
Bez obtíží ho tam vyhledal: "Víte, pane doktore, že se dnes hodně píše o tzv. létajících talířích. Jak se na to díváte vy?"
"Domnívám se, že existence UFO je prokázána. Světová statistika o tom hovoří výmluvně. Případ UFO podle ní zahrnuje na osmdesát tisíc svědectví."
"A co u vás doma, na Východě?"
"Objevují se také různá taková hlášení. Proto máme při Akademii věd v Moskvě máme zřízenu zvláštní komisi. Vede ji profesor Ziegel."
"A výsledky?"
"Komise prozkoumala podklady ohledně deseti tisíc případů sledování UFO nad Ruskem a jinými kraji Východu"
"A závěr?"
"Profesor Ziegel se domnívá, že jde o meziplanetární sondy. Jeden z takových předmětů podle mne vybuchl v roce 1908 v sibiřské tajze."
"Děkuji vám za informaci", řekl žurnalista, - "Naše čtenáře to bude velmi zajímat."
"Cože?! Moment! Počkejte!", vykoktal vylekaně Kazancev, - "To jsou důvěrná sdělení. Nechci mít potíže. Nerad bych, aby se to dostalo do tisku."
"Co tedy můžeme zveřejnit."
"Pouze mínění určené pro veřejnost."
"Jak zní?"
"UFO neboli neurčené létající předměty neexistují. Naše věda dokáže všechno vysvětlit ze známých zejména pozemských skutečností!"
"Ale vždyť sám víte, že to tak není."
"Podívejte se! Tady to máte černé na bílém!", řekl Kazancev a podal mu několik ruských časopisů. "Třeba zde", ukázal na zatržený článek s titulkem:
ZÁHADA UFO VYŘEŠENA!! DŮSLEDKY ZNEČIŠTĚNÍ OVZDUŠÍ!!
"Nebo tady", upozornil doktor Kazancev a hbitě nalistoval příslušnou stránku v časopise ´Aviácija a kosmonautika´.Stálo tam:
Konec záhady létajících talířů
Když se ve veřejném mínění rozšířila iluze o pronikavosti a správnosti moderní vědy, jakož i zdání, že jedině tato věda je povolána k objasnění všech záhad, a to výhradně jevy a procesy známými z pozemského prostředí, v Americe se prolomily ledy mlčení. Někteří pracovníci NASA promluvili. Také američtí kosmonauté se rozpovídali o svých neobvyklých zážitcích na Měsíci a vůbec v kosmu.
Co vlastně viděli američtí kosmonauté na Měsíci?
Cožpak veřejnost nebyla dostatečně informována televizí?
Všechno nasvědčuje tomu, že veřejnost dostala neúplné, kusé zprávy, často zastírající skutečný obraz onoho velkého dobrodružství, jakým byly lety na Měsíc. O výsledcích pozorování kosmonautů a jejich dojmech proniklo na veřejnost jenom to, co vedení NASA považovalo za vhodné světu odhalit. Kompletní materiály však spočívají v přísně střežených trezorech. Přesto některá tajná fakta neunikla zvědavým uším a očím.
Jak se to stalo?
Je samozřejmé, že se kosmonauté během svých letů dorozumívali s řídícím střediskem v Houstonu. Dělo se to pomocí rádiových vln. Uskutečňovalo se to během přenosů určených širší veřejnosti. Ale nejen tak. Spojení probíhalo také na vlnách, které znali pouze zasvěcení. Přesto však mohly být zachyceny dalšími osobami.
O co tu šlo? Bylo to opravdu tak důležité?
Jednalo se především o zprávy, týkající se setkání posádky kosmické lodi APOLLO 8 s UFO během letu kolem Měsíce. Kosmonauté Lowell a Borman uvedli ve svém hlášení:
"...Když se to objevilo poblíž kosmické lodi, ozval se v sluchátkách zvuk nesnesitelné frekvence a oslnilo nás ostré světlo. Celá loď se otřásla a kabinu zalila vlna tepla..."
Jiným zdrojem se posléze stali někteří kosmonauté, a pak i samo vedení NASA, které čas od času - z důvodů ne zcela jasných - přiznává tu či onu část pravdy.
Samozřejmě, že lví podíl na tom měl známý novinář. Tak třeba časopis Modern People otiskl v roce 1975 sérii jistých utajovaných fotografií.
Maurice Chatelain, bývalý zaměstnanec NASA veřejně přiznal: "Astronauté měli během svých letů v programu APOLLO a GEMINI potíže nejen technického rázu. Viděli věci, o kterých jim dodatečně bylo zakázáno vypovídat. NASA totiž přísně střeží svá tajemství."
Jenže teď se svět konečně dozvěděl překvapivou skutečnost: "Všechny lety kosmických lodí APOLLO a GEMINI byly zpovzdálí i z těsné blízkosti sledovány létajícími předměty umělého a přesto mimozemského původu. Astronauté o tom informovali řídící středisko. Ze Země jim přišel strohý příkaz: MLČET!"
Walter Shirra byl první z kosmonaut, který použil šifry a vyslovil jméno ´Santa Claus´, (tozn. pro Američany Mikuláš), aby informoval řídící centrum, že se vedle jeho kosmické lodi GT-6-ALTERNATIVE objevil létající talíř. Bylo to v prosinci 1965. Tehdy si toho veřejnost nevšimla.
Teprve když James Lovell, řídící loď APOLLO 8 na dráze kolem Měsíce, užil stejné šifry, tehdy řada posluchačů pochopila, že tato slova mají skrytý význam, který má zůstat veřejnosti utajen.
První, kdo v kosmu vyfotografoval létající talíř, byl James McDivitt. Stalo se tak 4. června 1965, když prolétal na palubě lodi GEMINI 4 nad Havajskými ostrovy.
Dalšími fotografy byli Borman a Lovell, kteří z paluby kosmické lodi GEMINI 7 zpozorovali dva létající talíře. Ze vzdálenosti asi osmi set metrů pořídili výborný snímek těchto objektů. Jak vypadaly? Spolu se spodním pohybovým systémem vyhlížely jako dva mohutné hřiby.
V následujícím roce (1966) zpozorovali Lovell a Aldrin z paluby Gemini 12 rovněž dva létající talíře. Také je vyfotografovali. Borman a Lovell, tentokrát z APOLLA 8 a Stafford s Youngem z paluby APOLLA 10 pořídili snímky několika UFO. Dělaly jim společnost na oběžné dráze kolem měsíce při zpátečním letu. Konečně Aldrin z paluby lodi APOLLO 11 pořídil během přistávání na Měsíci snímky dvou talířů, které prolétaly kolem. Bylo to 20.července 1969 v 21 hodin 17 minut a 42 sekund.
Všechny tyto snímky byly otištěny v časopise Modern People v červnu 1975.
O výskytu UFO se dozvídáme také z rozhovoru, který vedli Armstrong a Aldrin v kabině modulu LEM poté, co se oddělil od kosmické lodi APOLLO 11. V lodi zůstal Collins. Armstrong popisoval, co viděl zevnitř kabiny: "...ve vzdálenosti asi půl míle od nás jsou vidět stopy, které vypadají, jako by je zanechaly pásy tanku..."
Astronauti dostali přesné pokyny k tomu, jak mají co označovat, a hlavně jak to mají sdělovat. Armstrong měl pro sdělení svých dojmů použít jinou frekvenci, o které veřejnost nebyla informována. Tato frekvence také byla později využita. NASA to vysvětlovalo jako poruchu spojení.
Předtím však dolehly k posluchačům na Zemi zvuky, připomínající hvizd lokomotivy a později motorové pily na dřevo. Byly tak zřetelné, že to zneklidnilo komentátora NASA, takže milióny lidí uslyšely na vlnách éteru otázku:
"Jste si jisti, že jste nemluvili s nimi?"
Jisté je, že zvuk přicházel z prostoru mimo loď. Astronauté prohlédli všechny přístroje a hlásili: "Fungují normálně."
Po Armstrongových úvahách o měsíčních kráterech byly výsledky jeho dalšího pozorování sdělovány na jiných vlnách. Přesto tyto podivuhodné zprávy obou kosmonautů, určené pouze řídícímu centru v Houstonu, zachytila řada zvídavých radioamatérů. Sdělované výsledky pozorování se neobjevily ani v oficiálním přenosu z prvního přistání na Měsíci. Nicméně neoficiálně zachycené zprávy pronikly na veřejnost později:
"Co je to? Co to může být?! Chtěl bych vážně vědět, co to je?!", říkal udiveně Armstrong.
Po chvilce zmatku se ozval hlas z řídícího centra: "Co se děje? Je něco v nepořádku?! - Řídící centrum volá APOLLO 11."
"Jsou tam obrovské krátery!", odpovídal Armstrong, - "Obrovské! - Bože můj! Stojí na druhém konci kráteru! Jsou na Měsíci!"
Nato se ujal slova druhý kosmonaut, Aldrin. Ten už použil šifry: "Je málo ´barvy´ (?), ale některé kamenné bloky ji mohou ´obsahovat´ Uvidíme!"
V Houstonu se takové zprávě nedivili. Věděli, co znamená. Po chvíli se ozval zase Armstrong:
"Ať je naše kosmická základna APOLLO s Collinsem připravena na všechno!"
To se událo ještě před výstupem Armstronga na měsíční půdu! Výzkum Měsíce ještě nezačal, a Collins už měl být připraven třeba i na návrat kosmonautů...
Stopy po housenkových pásech tanku zneklidnily nejen posádku, ale také řídící středisko v Houstonu. Proto v rozporu s předchozím plánem dostali Armstrong s Aldrinem povolení vyjít ven až po pěti hodinách.
Utajené mělo zůstat i to, co se dělo s APOLLEM 12. Na jeho palubě letěli Conrad, Gordin a Bean. Později vyšlo najevo, že po celou dobu letu dělat kosmické lodi ´společnost´ létající talíř. Některé noviny psaly o ´nějakém zářícím objektu´.
"Nejdřív jsme mysleli", vypověděli kosmonauté, "že ten obrovský objekt, který nás doprovází, je spodní část rakety SATURN. V jistém okamžiku však naše loď změnila směr letu k Měsíci, aby měla jednodušší dráhu, jejíž parametry určil počítač v Houstonu. Ve chvíli naší změny dráhy letu však změnil dráhu letu také UFO. Tím se ukázalo, že předmět je schopen manévrovat." Gordon v té chvíli vykřikl:
"Máme štěstí! Vypadá to, že mají k nám přátelský vztah!"

Výpravy APOLLO přinesly důkazy o tom, že se výskyt UFO neomezuje na pozemský prostor, ale že se s nimi člověk může setkat mezi Zemí a Měsícem, ba dokonce v jeho bezprostřední blízkosti. Konečně program APOLLO poskytl důkazy o tom, že na Měsíci existují zvláštní útvary, které se nezdají být přírodního původu, nýbrž se jeví jako umělé.
Teprve při letech APOLLO se podařilo radioamatérům zachytit jistá cenzurovaná hlášení kosmonautů ohledně UFO. Zachytili například zvláštní relaci z americké měsíční výpravy APOLLO 17. Posádku této lodi tvořili Evans, Cernan a dr.Schmitt. Cernan a Schmitt přistáli na Měsíci a provedli tři průzkumy povrchu. Radioamatéři zachytili úryvek jejich hovoru, který nebyl určen veřejnosti:
"Divné - tady je nějaký blok, přímo na jih od tohoto výstupku", řekl Cernan, -"Je to nějaká pyramida. - Ne, ne. Má to jenom v průřezu trojúhelníkovitý tvar. - Teď stojím na místě, kde nějaký blok zanechal ve štěrku stopu. - Co tomu říkáš teď?! Co je to za předměty, které nad námi přelétají? Co to je?! - Poslyš, něco se mi pokazilo - "
"Tvoje anténa", ozval se Schmitt nervózním hlasem, - "Co to tady tluče?! - Něco nad námi pořád létá! Pořád...Podívej se na ty předměty! - Stále létají nad našimi hlavami!"
Cenzura v Houstonu zadržela celý tento úryvek rádiového rozhovoru. Naproti tomu se v oficiálním hlášení Cernana, kterou slyšela celá Amerika, ba i ostatní svět, protože se objevila také v německém hlášení:
"Když jsem zkoumal to skalní pohoří na Měsíci", oznamoval velitel lodi APOLLO 17, - "narazil jsem na stopy, svědčící o tom, že tam někdo přede mnmou už pracoval..." Později Cernan uvedl: "Snad by nám Měsíc mohl něco říci o existenci nějaké prastaré civilizace, která se nenachází na Zemi."
Tento názor se shoduje s úvahami Evanse. Řekl: "NASA má spoustu fotografií, které jsme pořídili na Měsíci, ale jsou stále pod zámkem..."
"Na první pohled působí povrch Měsíce ponurým dojmem. Místy ale povrch vypadá tak, jako by byl zorán. Ve dvou třetinách plochy tohoto typu jsme zpozorovaly stopy, které by mohly být otisky nějakých nohou. Všechny stopy jsme vyfotografovali. Naši vědci je nyní zkoumají...", uvedl velitel lodi APOLLO 12 v rozhovoru pro deník Scientia.
Glen Seaborg, předseda americké komise pro atomovou energii, napsal článek do časopisu Valeurs Actuelles: "NEZNÁMÉ Z MĚSÍCE". Uvádí se v něm: "...Řada postřehů amerických kosmonautů APOLLA 11 a APOLLA 12 ukazuje, že v nějaké době přistáli na Měsíci jiní, mimozemští hosté. Některé nepublikované fotografie z letu APOLLA 11 ukazují na různých částech Měsíce neobvykle ostré stopy. Patrně tam přistály jiné lodě, které zřejmě používaly Měsíci jako ´přestupní stanici´."
Z materiálů, které proklouzly na veřejnost vyšlo najevo, že US AIR FORCE soustavně sleduje hlášení o výskytu UFO.
"Jak se zdá", uzavíral známý novinář svůj příspěvek, - "americká CIA a vzdušné síly USA se stávají poněkud otevřenější, než tomu bývalo dříve. Je otázka, otevřou-li také trezory tajné výzvědné služby v Moskvě, nebo budou-li se na Východě nadále tvářit tajemně, jako by za UFO stály buď jejich vojenské síly nebo snad jejich spojenci mimozemského původu. Každopádně by se k tomu měli zodpovědně vyjádřit i na východě. Přispělo by to k poznání mimozemské civilizace. Copak jejich působení na Zemi není záležitost celého lidstva?"

Když se vracel z redakce domů s pocitem zadostiučinění, přitočila se k němu na ulici dvě hranatá individua. Ucítil na zádech tlak kovově studené věci.
"Nastoupit do vozu!"
Beze slova nastoupil.
"Kam jedeme?"
-
Brzy se to však dozvěděl.
"Dejte od toho ruce pryč! UFO je naše záležitost!", radil mu uhlazeně vyhlížející pán. V jedné ruce si elegantně pohazoval holí, ve druhé s velkým prstenem třímal pár bílých rukavic. "Proč?"
"Je to pro vás příliš nebezpečné."
"Ale proč?"
Vysvětlili mu to.
"Víte, ono se tvrdí, že se UFO objevují po celém světě, ba i v kosmu, ale přece jen se jich nejvíce objevuje v USA."
"Myslíte?"
"Víme to!"
"A čím si to vysvětlujete?"
"Je to způsobováno tím, že váš odpůrce a náš spojenec, ten to všechno tak důmyslně řídí. Jak je vidět, snaží se ovlivnit spíše lidi v Americe, než u nás na Východě. U nás má totiž své spojence, ba dokonce i svá zařízení a svou základnu. Tak se jeho vliv prosazuje u nás bezprostředněji. U vás má stále ještě víc příležitostí a důvodů k nepřímému působení - pomocí UFO. Pohotově přizpůsobuje své projevy výrazům rozbujelé a zjitřené fantazie vaší spotřební společnosti. Říká si: Fascinují vás létající talíře? Prosím! Máte je mít! Budeme vás tedy manipulovat přes létající talíře.´"
"To je nesmysl!"
Mluvčí rozhodně vrtěl hlavou.
"To by bylo ďábelské! Pekelné!"
Nasadili mu brouka do hlavy.
Jeho pozornost se vracela k mluvčímu, který důrazně opakoval:
"Mimozemšťan rafinovaně využívá právě této okolnosti. Ukazuje se člověku jako host z kosmu. Zjevuje se mu právě v těch podobách, jaké napadají ustrašeného člověka v technizovaném světě. Volí takové své viditelné projevy, jaké nejvíce odpovídají rozjitřené fantazii a smyslovosti člověka průmyslové, spotřební společnosti. Mimozemský odpůrce pohotově přijímá podoby bytostí, jak si je zvědavý člověk vytváří ve své obrazotvornosti, poznamenané zbytky pohádek: zelení trpaslíci a kdovíco ještě."
"Takhle že by to dělal?"
"Dělá to tak."
"Ale proč?"
"Právě proto, že mnozí přihlouple vzhlížejí nahoru v bláhové naději, že zrovna tam objeví spásu. Nemohou se zbavit iluze, že nebe je nahoře, kdežto jeho peklo zase dole. Ne a ne opustit představu, až kdosi dopustil, že se jim ten nepravý zjevil shora."
"Co tím sleduje? Snad jejich odklon od chatrných zbytků životně důležitých hodnot."
Potom ale novinář objevil něco závažnějšího: "Všechno je to něčí rafinovaná taktika! Bláznivý výmysl nějaké tajné velmoci usilující o světovládu nad lidskými mozky! - Ale proč jen jí užili vůči mé osobě? Ať už použili k mému zastrašení tento lstivý manévr z jakýchkoli důvodů, výsledek nestojí za řeč. - Nedám se zastrašit."
"Přestaňte se toho míchat!"
"Informovat je moje povolání!"
"Na informace jsme tady my! - A právě tak pro každý styk s Mimozemšťany! Jedině my s nimi můžeme spolupracovat, aby to bylo v zájmu pokroku."
"Odkud berete tu sebejistotu?"
"Oni nám ji sami dávají. Oni si to uvědomují lépe, než kdokoli z nás, že právě my jsme jim nejbližší."
"Hm - a co tu vlastně ten Mimozemšťan pohledává? Co tady vůbec chce?! Čím pohání své kosmické lodi?"
"Tohle všechno dávno známe", mávl rukou uhlazený pán, - "Věřte nám, až přijde vhodná chvíle, dáme ty informace lidstvu k dispozici. Budete-li ale do toho předčasně strkat nos, a ještě to vytahovat na veřejnost, doplatíte na to!"
"Co se mi může stát?"
"Až to poznáte, bude pozdě."
"Vyhrožujete?"
"Máme o vás podrobné informace. Víme o vás všechno. Známe vaše slabosti."
"Například?"
"Až přijde vhodná doba, použijeme jich."
"Směšné. - Není to tak dávno, co mi takoví jako vy šlapali na paty za to, že jsem uveřejnil domněnku, že UFO je dílem některé z velmocí. Tehdy jsem se stal v leckteré zemi nežádoucím. Co chvíli mne nějaká policie vykazovala za hranice svého státu. A teď mi zase chcete dokazovat, že právě vy nebo dokonce jedině vy s tím máte něco společného."
"Varovali jsme vás!"
"Cha, cha, cha!", vysmál se jim novinář, ale podvědomě cítil nepřiléhavost svého smíchu.

Co ho trápilo, nebyla fyzická bolest. Byly to potíže, které zakoušel kdykoli hledal odpovědi na tisíce otázek. Ty se mu nyní vynořovaly v mysli skoro až proti jeho vůli. Překotně se je snažil zodpovídat, jenže tím se stále více zaplétal. Pokoušel se vyrovnat hned s problémem kosmu, ba celého objektivního dění, a hned zase s otázkou vztahu člověka k vesmíru, ba i k sobě samému. Každá odpověď se v něm rodila s obtížemi. Jak by ne. Odmítal totiž kterýkoli z daných problémů vzít na vědomí jako životně důležitý.
"Jak je možná existence světa a kosmu v čase, když vrcholná realita je můj sen, moje idea? Jedině tak, že smyslům dostupný svět existuje pouze zdánlivě - jako pokřivené světlo.
A světlo samo?
Pouze přechodný stav, kdy moje idea, prostor, čtvrtý rozměr a pojem existuje jaksi ve vyhnanství."
Byl tak zaujat těmito horečně těkajícími impulsy své intuice, že ani nepostřehl, jak se zatemňuje a zamlžuje obsah jeho úvah. Jeho myšlení se stávalo stále nesdělitelnějším - už pro žalostné pomíchání pojmů jako třeba prostor, idea, čtvrtý rozměr, nebo čas, trojrozměrnost, atd. Hnal se však o překot dál.
Zmatené úvahy samouka, nesené záchvěvy hudby intuitivní pulzace jeho nitra, uháněly dál. Vynášely na povrch jeho vědomí jen další otázky a další nejasnosti.
Jaký byl výsledek jeho úvah? Poskytoval mu jakýsi přehled po světě a lidském životě, který "moderní" vědátoři uvěznili do nenázornosti vzorců a rovnic. Výsledek ho však vůbec neuspokojoval. Nebyl vůbec úměrný námaze, jakou vynakládal na jeho dosahování. Na konci úvah pokaždé stanul na prahu celé řady nových otázek. Za každou objasněnou příčinou se vynořil řetěz dalších příčin.
Navíc tu byla ještě jedna skličující okolnost: chlad a zatuchlost vysněné věže ze slonoviny, do které se čím dál tím více uzavíral. A jak by ne. Vždyť i v pojetí příčinnosti ve světě je třeba dbát na určitý řád.

6. část zápisníku
Fyzikální pojetí příčinnosti sleduje účinnou příčinu a říká, že všechno hmotné přírodní dění je jednoznačně určováno. Stejné příčiny nutně způsobují stejné účinky, takže je mezi nimi nutný přírodní vztah. Fyzika vyjadřuje tento vztah jako přírodně zákonitý. Proto je přírodní dění nutné. Podle tohoto pojetí se vytvořil fyzikální názor na svět a na jeho základě výpočtem objevil Leverier planetu Neptun (r.1845). V roce 1930 byla výpočtem objevena sluneční planeta Pluto. Fyzik Laplace byl přesvědčen o takové všemohoucnosti ducha, že kdyby poznal všechny síly přírody a vzájemné působení částic, tedy by pomocí matematiky zjistil všechno, zrovna tak, jako tím byl odhalen pohyb kosmických těles. Odhalila by se tím jak celá minulost, tak celá budoucnost. Tím zdůraznil přísnou zákonitost, podle níž všechno probíhá. Fyzika zná pouze účinné příčiny, jiný druh příčinnosti pro ni není.
Také fyzikální pojetí příčinnosti je velmi složité a má ještě další předpoklady. Předpokládá, že v přírodě je stejnorodá a jednotná zákonitost, že všechno je stejnorodé. Tento předpoklad se nedá zjistit postupem od jednotlivostí ke složitému. Avšak prakticky je pravděpodobnost, že by tuto jednoznačnost mohlo něco náhodou porušit, tak malá, že se o ní filozoficky (podle mechanistického pojetí) vůbec neuvažuje.
Avšak ani fyzikálně není jednoduché přesně určit příčinu dění, jak to předpokládalo mechanistické pojetí. Je totiž třeba zjišťovat množství vlivů, např. znát sílu pole v každém okamžiku působení, stálost, porušitelnost či neporušitelnost soustavy, způsob vzájemného působení, atd. Tady se objevuje význam Aristotelova poznání, že možnost hmoty je nekonečná a je nesmírně mnoho činitelů, způsobilých účinného působení. Zmíněné Laplaceovo vyjádření je zjednodušená abstrakce.
(Heisenberg výslovně odmítá platnost příčinného zákona v atomárním dění, totiž zákona v podobě předvídání či stanovení dopředu toho, jak procesy budou probíhat. To proto, že neznáme předem přítomnost ve všech určující okolnostech.)
Fyzikálně pojatá příčinnost se liší od filozofického pojetí příčinnosti. Jaký rozdíl je mezi oběma pojetími? K objasnění rozdílů mezi oběma pojetími je třeba předeslat, jak se mají k sobě odborná, pokusná a ověřitelná fyzika a filozofie jako dva způsoby poznání lidského ducha, a co která z nich na skutečnosti sleduje. Jejich vlastní předmět u každé z nich je rozdílný, ale přesto si obě neodporují, nýbrž se doplňují. Jako vždy se filozofie snaží odhalit podstatu věci, pokud je tato dosažitelná pro lidskou mysl.
Tak tedy hluboký rozdíl mezi dvěma způsoby poznávání spočívá především v tom, že filozofie na hmotné skutečnosti zkoumá principy a příčiny, pohyb a změny celého hmotného jsoucna. Filozof si přitom počíná tak, že si všímá i rozdílů v přírodních věcech, k nimž přírodní procesy dospívají, a tak se brání zplošťování celé hmotné skutečnosti pouze na nejmenší částice, na jejich pohyb a zákonitost, kde by se celá hmotná skutečnost uváděla na stejnorodé částice, a kde by se nedbalo na rozdíly. Každá z těchto úvah, jak je vidět, si osvojuje svou část přírodního dění a jedna bez druhé nemůže mluvit o úplnosti poznání hmotného jsoucna.
Ze základních rozdílů ve způsobu poznávání plyne, že také pojem příčinnosti ve filozofii se bude týkat celku přírodního dění, nejen nejjednodušších procesů. Tyto nejjednodušší procesy a částice nemohou zastupovat a představovat celé skutečné přírodní dění. Omezují se totiž na tu nejmenší část skutečnosti a na procesy, kde skutečnost přechází skoro do možnosti hmoty, nebo vychází z možnosti, kde jsou první nebo aspoň prvním blízké přechody od možnosti k uskutečnění. I Heisenberg označil pole, s nímž se zabývá fyzika, možností v Aristotelově chápání. Proto částice a nejjednodušší prvky nejsou z hlediska kvantové teorie nic jiného než abstrakce ze skutečného zkušebního materiálu. Takové jsou Heisenbergovy závěry. I podle správné filozofie je věc vyjádřena dobře. Odtažitě můžeme uvažovat o všech částech hmoty, od těch nejjednodušších k těm nejsložitějším, a tyto abstraktní úvahy jsou velmi prospěšné pro poznání skladby věci, ale nemohou být vydávány za poznatky celé skutečnosti.
Vlivem Alberta Einsteina uznává kvantová fyzika, že celá fyzika musí být určována a probíhá v řádu určenosti, třebaže prozatím zaujímá zásadní statistický způsob pozorování. I tento způsob však má něco z pravdy o předmětné hmotné přírodě. Příroda však nemůže zobrazit skutečnost úplnou v čase a prostoru, bez vybájených výmyslů a osobních doplňků.
Zweiling píše o této věci: "Jedině pozitivismus, který klade skutečnost a smyslové počitky za rovnocenné, může odmítat otázku o příčinnosti jako nesmyslnou a tím považuje záležitost za vyřízenou. Kdo však uznává předmětnost světa, učiní si z výsledků kvantové a vlnové mechaniky ten závěr, že dnes nemůžeme beze zbytku určit příčinné souvislosti ve vnitřním atomovém dění; i těmi nejjemnějšími výzkumnými prostředky je znemožněno určení, protože předmět sám se pod rukama zkoušejícího mění. Proto předběžné ověřitelné vypočítávání je v oblasti atomární nemožné. Tento způsob poznání dosud nedošel k posledním závěrům o příčinnosti. Filozofická poznámka k tomu by byla snad jen ta, že příčinná nutnost tím sice není vyloučena, ale navíc je tady i nutná, protože nic se neděje bez dostatečné příčiny, což je všeobecný předpoklad principu příčinnosti." K.Zweiling, D.Z.zür Philosophie, III, 1958, s.451) Třebaže statistický způsob pozorování není dokonalý, přesto má v sobě záruku přírodní určenosti a zákonitosti, jen poznání se k tomu přibližuje teprve ve vzdálenosti. Je ovšem i druhá možnost, že se tady vědecké poznání ocitá na okraji přechodu do oblasti možnosti, o níž mluví Heisenberg, a proto se v této oblasti fyzikálně více zjistit nedá.
Filozofické poznání však příčinnost nutně poznává. Příčinnost ve filozofickém smyslu se neomezuje pouze na nejjednodušší dění a jevy, nýbrž se vztahuje na celou skutečnost, na jedince vzniklé přírodním procesem jako celky. Proto Aristoteles stanoví čtyři druhy příčin, které zasahují do příčinnosti dění. Příčinná určenost není naprostá, není pouze činností a pohybem účinných příčin. V dění se nutně objevuje určenost a to přiměřeností jevů a činnosti k určitým výsledkům, k cíli. Proto je přírodní dění zacílené. Cílem dění a změn přiměřených přírodním výsledkům je tvar věcí na každém stupni vývoje, až se pomocí dílčích tvarů v dění dojde k úplnosti, ke tvaru celku a k jeho vnitřní skladbě, což je ve filozofii totéž.
Toto ztvárnění má hmotný podklad, totiž látku, která nemůže být bez nějakého tvaru, třeba jen nejjednoduššího, jenž je předpokladem k dalším složitějším tvarům věcí. Statistická způsob fyzikálního pozorování to jenom potvrzuje.
Tak tedy filozofie vypovídá v záležitosti příčinnosti o čtyřech druzích příčin, a každý svým způsobem určuje, nikoli nezávisle na jiných, nýbrž v těsné sepjatosti a jednotě dění a pohybu, soustředěné na tvar věcí.
Příčinnost se filozoficky vymezuje jako příznivý vliv činitele na vznik, vývoj a změny útvaru, i na jeho udržování a rozklad. Činitel je nejen to, co provádí vliv, nýbrž také to, co působí, že se činitel dá do pohybu, a to přiměřeným způsobem, jak to určuje a vyžaduje skladba každé věci. Proto zapříčiňujícím činitelem je také tvar, k němuž je pohyb a proces určován jako k přírodnímu výsledku. Tvar je cílem dění, výstavba či skladba je výsledkem neboli cílem dění, působivé síly a působení je účinná příčina, hmota či látka je subjektem či podmětem dění. příčinnost má širší ráz. Zahrnuje všechny čtyři příčiny.
Přitom je také patrné, že přírodní dění není stejnorodé, a že stejnorodost je uměle vyabstrahována z celkového dění a týká se pouze nejjednodušších částic hmotného dění, které má společné procesy, než se dostane dění do období utváření struktur, kde nabývá zvláštní přiměřenosti ke svému přírodnímu výsledku.
Sledujeme, že Aristotelovo pojetí možnosti a uskutečňování je dobrým základem k poznání přírodního dění a hmotné skutečnosti, a to právě pomocí pojmu příčinnosti. Úplná příčinná souvislost a tím také určenost přírodního dění je dokonale vyjádřena čtyřmi příčinami. Každá z nich má svůj zvláštní vliv, nutný a souvislý s působením jiných příčin. Jeden bez druhého nemůže izolovaně působit ani určovat přírodní procesy a jejich přiměřenost. přírodní dění obsahuje v jakékoliv formě nejméně dva filozoficky vyjádřené prvky: možnost a uskutečnění.
Už před Aristotelem se řečtí filozofové zabývali záležitostí dění. Stanovili princip, že to, co je, nemůže se už dít, protože je to už hotové jsoucno jak má být. Co není, to se nemůže dít, protože z ničeho není nic. (Důvtipný Parmenidas postavil toto dilema a až do Aristotela zůstalo nevyřešeno.)
Aristoteles stanovil, že každé dění vychází z reální možnosti, která není úplné jsoucno, ale je reální jako by střed mezi jsoucnem a ne-jsoucnem. Zde může začít přiměřené dění, aby dospělo k přírodnímu výsledku, k uskutečnění úplného jsoucna. Pomocí přirozeného a věci přiměřeného pohybu se daná možnost uskutečňuje a tak formuje přírodní útvar.
Každé přírodní dění v jakékoli formě se odehrává v mezích možnosti. Pomocí přirozeného pohybu směřuje k uskutečnění tvaru a skladby. Každý přírodní pohyb a každé dění nutně směřuje tímto všeobecným přírodním jevem ke svému výsledku. Je zapojeno do řádu přírody, je účelné.
Dá se říci, že jsou zde zachycena i to nejzákladnější období dění, o němž mluví fyzikové, jako Heisenberg, a kterou sám tento fyzik nazval možností, potencí. Ve smyslu Aristotelově to ale není naprostá možnost, která by byla nepoznatelná, nýbrž je v ní už počátek uskutečňování, jakási první určenost, zachytitelná pouze statisticky. Samotná možnost není ještě přechod, takže do ní zasahují činné principy dění. Tyto principy uvádějí možnost do tvůrčího pohybu, jímž se uskutečňuje výsledek. Činný princip je činitel, je to účinná příčina.
Není v tom však úplná zapříčiněnost, protože v ní není vyjádřeno dostatečné odůvodnění určenosti. Proto činné zapříčinění je určována ke svému přeměřenému výsledku. Bez tohoto nutného vztahu, a to daného v povaze každého působivého činitele, by každý z těchto působivě zasahujících činitelů mohl provádět bud vše nebo jen zmatek a rušil by každou zákonitost. Obojí je z přírodního dění vyloučeno. Tento vztah mezi příčinou a přiměřeným účinkem je další druh určenosti v příčinnosti a je tím dán smysl možnosti.
Přiměřený výsledek není jen jakékoliv zakončení průběhu a pohybu, nýbrž je cílem. To se děje nejen ve fyzikálním světě, nýbrž i v biologickém (např. žaludek nemůže vykonávat činnost plic nebo srdce) a v celém řádu přírody.
Výsledek čili přiměřený účinek je konečný důvod pohybu, totiž to, proč je každá schopnost už od počátku takto utvářena. Proto existují nejen účinné příčiny, ale zasahují také účelné příčiny, neboť vše, co působí, jedná pro cíl (Sv.Tomáš, Summa contra gent., III,2).
Tento druh příčinné určenosti je přesnější než v mechanistickém pojetí jak jej stanoví fyzikální pojetí, kde se u některých fyziků projevuje jen jako zaslepená víra.
Přírodní příčinnost v uvedeném smyslu se dá vyjádřit ještě takto: Vše, co je složité a obsahuje v sobě mnohost, vyžaduje příčinu.
Všechno hmotné a duševní dění v člověku je složité, a vzájemně propojené. Z nejzákladnějších procesů vzniká dění a přiměřený pohyb uskutečňující věci, takže se stává jedním jsoucnem s celou složitostí svých částí a úkonů, ale tento vztah části k celku je dán ze vztahu možnosti a uskutečnění. Jinak by se části k sobě nehodily a nikdy by neutvořily přesnou jednotu věci. Tím se zjevuje nová stránka přírodního dění a určenosti, že složité množství je utvářeno, dostává tvar a ten je vtiskován materiálu, který je podmětem, subjektem dění.
Nejde tu jen o vnější tvar, který by se v logice nazýval "figura". Jde o vnitřní sepětí částic a funkcí v jeden celek, a to je vnitřní tvar čili skladba. Vnitřním tvárněním částic v přiměřeném poměru k celku je dáno nové složení věcí z možnosti a uskutečnění věcí, které dává věci její vnitřní tvar, totiž skladbu (bytnost). Tato zase uskutečněním nabývá existence, a tím je uskutečňování věcí ukončeno. Samostatně neexistuje nic menšího než celek, leda v možnosti. Existence neboli plné uskutečnění je možné jen tam, kde přírodní útvar dosáhl v dění podstatného tvaru. Tvarem nabývá každá věc své přiměřené stálosti a trvání (např.u živočichů trvání života), avšak nejsou vyloučeny další změny nerušící podstatný tvar, ale i větší, které dovedou věc podstatně změnit, zbavit ji jednoho tvaru a dát jí jiný. Není vyloučen ani přiměřený pohyb, který je určen k určitému tvaru a stále jako uskutečňování udržuje útvar v jeho podstatné stálosti. Při veškerém a všepronikajícím pohybu není vyloučena doba trvání a života přírodních jedinců. Tvar jako součást přírodní určenosti a příčinnosti nemůže být vyloučen z poznání přírodního dění a není na úkor veškeré pohyblivosti a změny věcí.
Příčinnost se nutně rozšiřuje na různé formy určenosti, na činnou příčinu, na účelnou, na tvar a na látku, která dostává řízeně tvary, k nimž je v přiměřené možnosti.
Tak tedy čtyři příčiny jsou také principy poznání věcí. K úplnému poznání přírodních jevů a útvarů nestačí jen příčinnost ve fyzikálním smyslu, která se omezuje na měření a stanovení zákonitosti účinnosti a na působení sil všeho druhu. (Těchto fyzikálních výsledků si musí všímat i filozofie, ale příčinnost ve filozofickém smyslu je úplnější, přesnější a dává více jasno v poznání celého přírodního řádu.)
Závěr tohoto zamyšlení je, že množství a složitost nutně vyžaduje obecněji uplatňovanou příčinu, která vysvětluje jak různost v množství, tak jednotu v složitosti, a to je činnost zaměřená k cíli a k přesnému výsledku. Přesný výsledek je dán látkou a tvarem. Všechno se uskutečňuje přiměřeným pohybem. Proto je odůvodněna Aristotelem vyjádřená pravda, že přírodní dění jde k cíli. To, že v příčinné součinnosti příčin je přesnější určitý výsledek jejich součinnosti nazývat cílem, a nikoli jen koncem činnosti, vyplývá i z toho, že výsledek činnosti se má k činiteli jako něco, co zdokonaluje činitele, a to tak, že každá činnost a každé působení je dokonalé, když dosáhne svého cíle. Zdokonaluje činitele. Činnost jako pohyb vede k uskutečnění toho, co je v možnosti a je nazývána podle výsledku. Proto výsledek od přírody určený je cílem všeho působení a všech činných principů a jejich funkcí. Nějaká přírodní činnost nezaměřená k výsledku čili k cíli je nemyslitelná, nepochopitelná a nepojmenovatelná.
Cíl dosažený pohybem a činností doplňuje činný princip, např. poznání věcí zdokonalí intelekt, vytvořené dílo zdokonalí svého umělce, příroda jako základní zdroj působivosti sil či pohybu je dokonalá ve všech svých výsledcích, jak třeba v produkování plodin, tak v utváření nerostů. Možnost je kvůli uskutečnění, říká sv.Tomáš.
Určenost má dvojí ráz, předně vychází z činnosti, uzpůsobující k působení a pohybu. Druhá vychází z přiměřenosti k cíli a zvláštnímu tvaru.