6. II. vatikánský koncil a sociální učení církve
Druhým vatikánským koncilem obrátila Církev pozornost od vlastní pozice a panování ve společnosti a ve světě k obnově vnitřního života a vlastní službě společnosti a světu. (1) Církev má ve světě úlohu sobě vlastní, totiž rozsévat "společenský a pospolitý smysl". (2) Jan XXIII. (1958 - 1963) stojí na počátku sjednocení úsilí, které spoléhá na obrodu lidského svědomí a schopnost sebenápravy tím, že se člověk postaví proti slabosti lidských nařízení a uvědomí si jasně velikost své důstojností a zodpovědnosti. Jan XXIII. prochází ve svém myšlení třemi fázemi, které lze shrnout takto:
a) vydat se do lidské společnosti a poznat ji;
b) uvědomit si zde lidské hodnoty a jejich požadavky;
c) službou společnosti a uvnitř jejích struktur se spolu s ní podílet na lidské
odpovědnosti a vnést tam přínos evangelního dynamismu.
Tak se Církev na II. vatikánském koncilu (11. 10. 1962 - 8. 12. 1965) otevírá světu, přijímá lidskou společnost na cestě k integraci a chce putujícímu lidstvu sloužit. Uvědomuje si přitom, že je nutné překonat individualistickou etiku: "Hluboká a rychlá proměna skutečností naléhavěji vyžaduje, aby nikdo nepřehlížel vývoj věcí a neoddával se se strnulou nehybností čistě individualistické etice. Jsou lidé, kteří se sice hlásí k velkomyslným a velkorysým názorům, ale ve skutečnosti žijí, jako by se vůbec nestarali o potřeby společností." (3) Vzhledem k tomu, že ve středu křesťanského sociálního řádu přirozeně stojí lidská osoba, dostaly sociální nauky Církve od mnoha moderních autorů označení "sociální personalismus". Avšak zatímco v minulosti zdůrazňovala Církev v centru své sociální nauky lidské individuum, přičemž uznávala jeho sociální založení, ale všímala si ho spíše jako jednotlivce v jeho poměrně samostatné psychologické a vůbec antropologické struktuře, v současnosti je tomu jinak. Na II. vatikánském koncilu byl vyzdvižen ve středu sociální nauky Církve člověk nejen jako individuum, ale především ve vlastních sociálně-kulturních strukturách, vyznačujících se relativní samostatností a jistou svébytností.
Sama výchozí kategorie, kterou se koncil zabýval - Boží lid, má sociologický ráz. Kromě toho, ve výchozím dokumentu koncilu, totiž ve Věroučné konstituci o Církvi, pojednal sněm úmyslně o Božím lidu před naukou o hierarchii, aby ještě více zdůraznil, že všichni - hierarchie, laici, řeholníci - jsou členy Božího lidu, v němž plní různá poslání a služby. (4) Existují sice různé stupně příslušnosti k Božímu lidu, ale všichni lidé žijící v dějinách mají nějaký vztah k Církvi, která se snaží přetvořit celou lidskou skupinu v Boží lid. (5) Existují sice některé rozdíly mezi členy katolické Církve a ostatními křesťany a nepokřtěnými lidmi, ale nedá se mluvit o nepřekročitelné hranici mezi těmi, kdo uznávají římského papeže za svoji viditelnou hlavu a mezi ostatními lidmi.
Stupně příslušnosti k Církvi závisí na různých poutech - viditelných i neviditelných - která začleňují lidi do tajemného života Božího lidu. Křest je nezbytný předpoklad k jakékoliv účasti na životě církve. Kromě toho se v katolické Církvi jedná o třech hlavních poutech, která jsou nezbytná k vytvoření církevního společenství (viditelného i neviditelného): viditelné zapojení do hierarchického společenství, pouto víry a pouto lásky. Viditelné hierarchické společenství má čtyři hlavní projevy: společenství mezi věřícími, společenství věřících s biskupem, společenství mezi biskupy a společenství biskupa s papežem. Účast na všech těchto projevech je nezbytná k dokonalému viditelnému zapojení do Božího lidu. Jakékoliv omezení viditelného církevního společenství nebo pouta víry a lásky má za následek oslabení příslušnosti k Církvi.
Nižší stupeň příslušnosti je u věřících, kteří jsou sice platně pokřtěni, avšak nemají účast na hierarchickém společenství a často mají též nedokonalá tajemná pouta s církví. Mezi těmito křesťany musíme rozlišovat dvě hlavní skupiny: odloučené východní církve a tzv. církevní společnosti.
Odloučené východní církve si zachovaly celou svátostnou soustavu: mají tedy eucharistii i hierarchické kněžství. Za církevní společnosti se považují ony protes¬tantské církve, které sice mají platný křest a vyznávají víru v Krista ajeho Slovo, avšak postrádají hierarchické kněžství a tedy eucharistii. Nicméně i mezi těmito církevními společnostmi a katolickou církví existují mnohá viditelná i neviditelná pouta. (6)
Další aktuální kategorií sociologického rázu jsou laici. (7) Pod tímto pojmem se rozumějí všichni věřící, kteří jsou křtem zapojeni do Krista a svým podílem uskutečňují v Církvi a ve světě poslání, které je vlastní celému křesťanskému lidu. (8)
Sněm nechce podat sociologický popis této kategorie, nýbrž jen všeobecný popis zachycující hlavní rysy důstojnosti a poslání laiků. V popisu laiků vynikají tři rysy:
a) b) v laicích žije a projevuje se tajemná důstojnost poslání členů Božího lidu; (9) jejich poslání je odlišné od služby, kterou v Církvi vykonávají kněží a řehol¬níci;
c) laici mají své vlastní poslání, které vyplývá především ze sociálního a vůbec časného rázu jejich prostředí. (10)
Kromě toho je třeba si ještě všimnout vztahu laiků ke státu. Přitom je nutno rozlišovat postoj, vyplývající z víry a postoj vycházející z politických, hospodářských a vůbec sociálních požadavků. Stát nese ve sféře své působnosti odpovědnost za sociální blaho občanů, a tato odpovědnost musí být respektována především věřícími. Každý občan - a především věřící - je povinen plnit své povinnosti ke společnosti v mezích určených státní autoritou, i když snad státní zřízení neodpovídá jeho názorům.
Laik nesmí své povinnosti vůči státu omezit pouze na to, co od něho vyžadují státní zákony, nýbrž musí i v oblasti státu uskutečňovat své posliní ve společnosti a ve světě. Přítomnost věřících ve společnosti musí vydávat plody všude, tedy i ve státním životě. Nikdo nemůže čekat, že splní své poslání ve státě, až se uskuteční nějaký státní systém, který je v souladu s jeho názory nebo touhami. Síla víry a tvůrčí vzmach lásky se projevují také v tom, že člověk přijímá danou situaci a že se ji snaží kultivovat novými hodnotami. (11)
Jestliže Církev po II. vatikánském koncilu klade důraz na právo sdružovací, a to s ohledem na úctu k lidské osobnosti (12), tedy současně vybízí své členy k očišťování a obnově. (13) Křesťan, který byl donedávna zvyklý, že mu Církev předkládala většinou hotové recepty, poznává nyní, že církevní dokumenty mají v mnoha svých částech záměrně jen povšechný ráz a podávají nauku, v níž je třeba pokračovat a dále rozvíjet, protože pojednávají často o věcech, podléhajícím změnám. Vždyť Církev nemá vždy po ruce odpověď na každou jednotlivou otázku, ale snaží se spojit světlo Zjevení se zkušenostmi odborníků, aby se tak objasnila cesta, kterou lidstvo teprve nedávno nastoupilo. (14) Laici mají studovat především místní podmínky, aby spolu s místní hierarchií mohli podat přesnější směrnice k lepší organizaci místního sociálního a kulturního života. Přitom se neobejdou bez sociálního učení Církve a sociologických výzkumů. (15) Hlavní zásady sociální nauky Církve zůstávají beze změny, jako např. pojem člověka, státní autority, právního řádu, práce, nedotknutelných lidských práv, které musí respektovat i stát atd.
Avšak jejich konkretizace, jejich začlenění do sociálně-kulturní reality, jejich uplatňování, se liší od společnosti ke společnosti, a i v téže společnosti v různých dobách. (16)
Služba Církve lidské skupině není ani tak výzva ke změně daných sociálních struktur, jako spíše jde o to probouzet a posilovat takovou mentalitu mezi věřícími lidmi, jaká vede k poctivé práci, ke zlepšování životních podmínek, k humanizaci vzájemných vztahů mezi národy, státy a k zodpovědnosti vůči svěřenému životnímu prostředí naší planety a vesmíru. Společnost a životní prostředí pozemské i kosmické není jen rámec k uskutečňování individuálního křesťanství. To, co se děje ve společnosti na základě lidské práce, je vlastně dílem, které započal Bůh. Taková teologie práce není jen naroubováním křesťanství na sociální stránku lidského rozvoje v přírodě. Tento proces má svůj základ v dějinách Vykoupení i návaznost na závěrečnou eschatologii. (17) Tím se uvolnilo jedno tradiční schéma, podle něhož je Církev pouze monolitní organizace, neposkytující prostor k samostatnému tvůrčímu přínosu křesťanů. Církev schvaluje všechno, co je dobrého v současném sociálním dynamismu: zejména vývoj směrem k jednotě, proces zdravé socializace, hospodářské a státní integrace atd. Protože se Církev samým svým posláním a svou podstatou neváže na nějakou zvláštní strukturu lidské společnosti a kultury, může být těsným pojítkem mezi různými lidskými skupinami. (18)
Církev se dnes prohlubuje jednak v Církev osobního rozhodnutí a osobní víry, jednak se obrací k světu, už nikoli jako k něčemu mlhavému a málo diferencovanému, nýbrž se obrací ke společnosti a jejímu životnímu prostředí, které jsou jí důvěrně známé a stále lépe je poznává.
Křesťan dává životu, který zakouší, historický význam a hodnotu. Kultura lidského života má dějinnou dimenzi. Člověk vytváří životní podmínky a pořádá životní hodnoty. Vytváří se zvláštní dějinné prostředí, do něhož se začleňuje člověk jakéhokoliv národa nebo doby, a z něhož čerpá to, co potřebuje k rozvoji kultury. (19) Historickým posláním člověka je přispívat ke sjednocení světa, tedy i k sociální a kulturní integraci, a k jejich budování v pravdě a spravedlnosti. Tak se stáváme svědky zrodu integrálního humanismu, ve kterém se člověk definuje především svou odpovědností vůči svým bratřím a dějinám. (20)
Křesťané se nesmějí zříkat svých úkolů v konkrétní historické sociálně-kulturní struktuře, která je těsně spojena s lidským pokolením a jeho dějinami. Historické poslání společenství Božího lidu spočívá v pokračování Kristova díla, v obětavém budování jeho superspolečnosti Boží v podmínkách společnosti lidské. Má-li toto vše s Boží pomocí naplnit, musí Církev zkoumat příznaky doby. Je záležitostí celého Božího lidu, a duchovní pastýři obzvlášť jsou k tomu zavázáni zkoumat, chápat a s pomocí Ducha sv. vykládat "rozmanitou mluvu naší doby". (21)
Mimořádný význam, který Církev po II. vatikánském koncilu přikládá sociologickému poznání, vyplývá z toho, že lidská společnost začíná mít jeden úděl a nerozpadává se v jednotlivé historie, a tak lidské pokolení přechází od statistického pojetí řádu věcí k pojetí spíše dynamickému. (22) Rostoucí styk mezi národy a společenskými skupinami zpřístupňuje jednotlivcům pohledy různých kultur, čímž se ponenáhlu připravuje obecnější druh lidské kultury. (23)
Jestliže sociální spravedlnost bývala minulou sociální naukou Církve prezentována spíše jako individuální ctnost, v pojetí Jana XXIII. Aj eho pokračovatelů vyniká její sociální aspekt jako objektivní norma. Sociální spravedlnost, pojatá jako objektivní norma, má za úkol budovat sociální podmínky, umožňující všestranný rozvoj lidské osobnosti. Tento rozvoj vyžaduje, aby např. dělník dostal spravedlivou odměnu, aby představitelé států odstraňovali extrémní rozdíly v ekonomickém blahobytu mezi jednotlivými sociálními vrstvami, aby též mezistátní organizace dbaly na vyrovnání rozdílů mezi jednotlivými kontinenty po stránce hospodářsko-sociální atd.
Sociální spravedlnost, pojatá i jako objektivní norma, nemůže dosáhnout svého cíle, je-li izolována od lásky. Také zde dochází k výrazné změně. Nejde tu rovněž už jenom o osobní ctnosti, nýbrž se klade důraz i na druhý - sociální aspekt - jde o sociální lásku, třebaže i ona v subjektivní duchovní podstatě závisí na člověku. (24)
Jedním ze symptomatických rysů těchto změn v sociálním učení Církve je též pojetí vlastnictví. "Druhý vatikánský koncil připomenul sociální stránku vlastnictví: Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všech lidí a všech národů, takže všechny stvořené statky se mají správným způsobem dostat do rukou všech podle zásad spravedlnosti, která je nerozlučně spojena s láskou. Všechna ostatní jakákoliv práva - i právo soukromého vlastnictví a svobodného obchodu - jsou oné zásadě podřízena." (25)
Církev rovněž klade důraz na to, že při jakýchkoliv sociálně-reformních akcích "iniciativa jednotlivců nezaručí úspěch. Jsou nutné programy, které by podporovaly, podněcovaly, usměrňovaly, doplňovaly a zdokonalovaly činnost jednotlivců a prostředečných instituci." (26)
Katolická Církev neponechává rozvoj sociálního učení Církve živelnosti a pravidelně se vrací k hodnocení účinnosti jednotlivých sociálních encyklik aj. dokumentů. Tak i Jan Pavel II. se po devadesáti letech od vydání enc. Rerum novarum vrátil k sociálnímu učení církve. (Okruž.list Laborem exercens). Hodnocení jejího přínosu a sociálních změn ukázalo, že reakce pracujících proti rozšířeným nespravedlnostem kapitalismu byla provázena růstem solidarity, která přispěla k pronikavým změnám společnosti a vzniku neokapitalismu. Na druhé straně však vedla k socialistické společnosti, kde byly výrobní prostředky odebrány skupině soukromníků a přešly pod správu skupiny jiných jednotlivců.
Po dvaceti letech od vydání okružního listu Pavla VI. Populorum progressio se Jan Pavel II. vrátil k této problematice v nové encyklice. Růst napětí mezi příliš blahobytným a konzumním Západem a nenasyceným východním blokem vzbu¬zuje obavy. Lidé se na obou stranách ocitli v zajetí nedokonalých koncepcí pokroku. V těchto "hříšných strukturách" se projevuje nezřízená honba za ziskem a touha po moci, která utlačuje člověka. (27) Jejich soupeření se zbraněmi (28) vyhrocuje další rozpor mezi bohatším Severem a chudým Jihem.
Sociální učení Církve však není žádná třetí cesta, nýbrž něco, co jako kvas oplodňuje všechny struktury a činí všechny cesty schůdnými. (29) Vývoj sociálního učení Církve ukazuje, že čím více se tu projevuje konkrétní sociologická znalost místních a dobových podmínek, tím spíše ustupuje prvek individuální. To způsobuje, že i příslušné dokumenty, zaměřené na konkrétní a zvláštní sociálně-kulturní situace a poměry, jsou obtížněji použitelné v jiných situacích a podmínkách. Tohle nebezpečí tu sice pro lidskou slabost existuje, nicméně není třeba se ho zase příliš obávat, protože se zde víc než kdekoli jinde uplatňuje vliv Ducha svatého a pomoc Ježíše Krista. (Lk 11,13; 14,26; 22, 32;)
Sociální nauka Církve v duchu konstituce Gaudium et spes triumfuje nad smutkem a úzkostí Krize našeho věku. "Vždyť lidské pokolení žije v novém údobí dějin, v němž se hluboké a rychlé změny postupně šíří do celého světa. Můžeme tedy mluvit o skutečné přeměně společenské a kulturní, která se též odráží i v životě náboženském." (30)

Odkazy:
1) Y. M. Congar, Pour une Eglise servante et pauvre, 131 - 142, Paris 1932 GERF.
2) Jan XXIII., Řeč při zahájení II. vatikánského koncilu, 11. 10. 1962.
3) Past. konst. Gaudium et spes, 1/II, 30; 7. 12. 1965.
4) Věroučná konst. Lumen gentium, II, 9 - 17; 21. 11. 1964.
5) Lumen gentium, II, 17.
6) Dekret II. vat. konc. Unitatis redintegratio, 20 - 23; 21. 11. 1964.
7) Y. M. Congar - Der Laie, Stuttgart 1964.
8) Lumen gentium, IV, 31.
9) Lumen gentium, IV, 32.
10) Lumen gentium, IV, 37 - 38.
11) Lumen gentium, IV, 36.
12) Gaudium et spes, 75.
13) Gaudium et spes, 43.
14) Gaudium et spes, 91, 33.
15) Dekret Apostolicam actuositatem, VI, 32; 18. I I. 1965.
16) podr. viz: A. Utz - B. von Galen, Die Kathol. Sozialdoktrin in ihrer geschichtlichen Entfaltung, IV, Aachen 1976; G. Ermecke, Beitrage zur Christlichen Gesellschaftslehre, Paderborn 1977.
17) Gaudium el spes, 39. 18) Gaudium et spes, 42.
19) Gaudium et spes, 53.
20) Gaudium et spes, 55.
21) Gaudium et spes, I - 4, 44.
22) Gaudium et spes, 5.
23) Gaudium et spes, 54.
24) H. Frisch - Soziallehren der christlichen Kirchen, Miinchen 1973;
W. Weber - Der soziale Lehrauftrag der Kirche, Kóln 1975.
25) Okruž. list Pavel VI. Populorum progressio, I, 3, 22; 26. 3. 1967.
26) Populorum progressio, I, 3, 33.
27) Jan Pavel II. - Enc. Sollicitudo rei socialis, 21, 28, 36 - 37; 30. ID 1987. 28) Jan Pavel II. - Tamtéž, 24.
29) Jan Pavel II. - Tamtéž, 41 - 42.
30) Gaudium et spes, 4.