Stát a kultura (60)
     Jan Pavel II. objasňuje v 5. kapitole encykliky Centesimus annus vzájemné vztahy mezi státem a kulturou. Jaký význam mají tyto vztahy z hlediska sociální nauky Církve? Proč se s tím Svatý Otec zabývá v díle, které je zaměřeno na otázky spjaté s lidskou prací? To nám vynikne, když budeme pozorně sledovat jednotlivé články.
     Dříve než se Jan Pavel II. dostane k vlastním souvislostem mezi státem a kulturou ze zorného úhlu lidské práce, tedy se napřed obrací k tomu, co na tomto poli vykonal jeho velký předchůdce Lev XIII. jak by ne. Vždyť přece celá encyklika Centesimus annus je vydána u příležitosti stého výročí encykliky Rerum novarum. A tak Svatý Otec připomíná nejprve vynikající přínos Lva XIII. Uvádí o tom: "Lev XIII. věděl, že je zapotřebí zdravé teorie státu, aby bylo možno zaručit normální rozvoj duchovní a hmotné činnosti, nezbytné pro život člověka. Proto v ´Rerum novarum´ předkládá uspořádání společnosti na základě zákonodárné, výkonné a soudní moci: to bylo v tehdejší době v sociálním učení Církve novinkou." Jaký smysl má toto pojetí? Má svůj velký význam z hlediska člověka a jeho nezcizitelných přirozených práv. Toto uspořádání vystihuje pravdivé pojetí člověka, který má přirozeně v povaze neomezovat se na sebe jako jedince, ale překročit se hranice a vyjít v ústrety jinému člověku. Toto "společenské zaměření člověka vyžaduje odpovídající zákonodárství k ochraně svobody všech. Za tím účelem je lépe, jeli každá pravomoc vyrovnávána jinými úřady a oblastmi kompetence", čili oprávněné působnosti. To je základ "právního státu, v němž vládne zákon, a nikoli lidská svévole."
    Svatý Otec zde připomíná něco, co je nám důvěrně známo. Totiž zejména po ústupu komunismu tam, kde je jeho pravé místo - na smetiště dějin. Z televize, z novin, z rozhlasu se dozvídáme, jak si mnozí politikové, národohospodáři, novináři s oblibou berou do úst výraz "právní stát". Teprve Jan Pavel II. nám správně vysvětluje původ a smysl tohoto označení. A pro větší vyniknutí správného pojetí "právního státu", staví vzápětí do kontrastu s tímto pojetím marxistický názor na stát.
    Stát v marxistickém pohledu znamená naprosté popření právního státu. Marxisté, a s nimi všichni komunisté a většina socialistů zastávají názor, že "někteří lidé se na základě hlubšího poznání zákonů vývoje společnosti nemohou mýlit, a proto mohou uplatňovat nárok na vykonávání naprosté moci." Jinými slovy, komunisté a socialisté jsou přesvědčeni, že všichni lidé jsou si rovni, ale někteří jsou rovnější. Důsledky tohoto vyvyšování některých jedinců s červenou legimitací jsou známé. Veškerá moc ve státě, zákonodárná, soudní i výkonná byla soustředěna v rukou skupinky lidí, kteří tuto moc uchvátili. Celý národ měl strádat v jednom, velkém koncentračním táboře, omotaném ostnatým drátem, zatímco hrstce lidí mělo být navěky dopřáváno využívat hlouposti ostatních a na jejich úkor užívat blahobytu a nejrůznějších výsad.
     Jan Pavel II. jde však v tomto odhalení nesprávnosti komunistického a socialistického pojetí státu až ke kořeni. Samotné vyvyšování se některých lidí nad ostatní, ačkoli jsou si rovni, je jen dokladem jejich sobectví, na které je naštěpována nějaká odrůda socialismu nebo komunismu. Kde je tedy zakopán pes? Příčina spočívá v popírání pravdy ve věcném smyslu, pravdy transcendentní neboli takové, jaká přesahuje lidské smysly a člověka vůbec. "Není-li uznávána transcendentní pravda, vítězí síla moci. Na člověka se pak bere ohled jen do té míry, že ho lze využít jako nástroje pro sobecký cíl." (CENTESIMUS ANNUS,V,44)
     Není-li uznáván Někdo, podle jehož nadpřirozeného zákona máme žít, potom si člověk určuje všechno jenom sám a může si dělat, co chce. S odvoláním na přirozené zákony se pak dopouští největších zvráceností a surovostí. Nutným důsledkem je popírání důstojnosti člověka, která by měla přesahovat všechno. Základem však je neuznávání této přesažnosti důstojnosti člověka jako Božího obrazu a podoby. Obraz a podobu Boží nemůže z člověka proti jeho vůli nikdo odstranit. Jedině člověk sám může v hříchu ztratit podobu Boží, ale ani tehdy se z něho nevytratí Boží obraz. (Viz: Nový katechismus, bod 2566)
     V době, kdy na přímluvu sv.Anežky byla českému národu znovu vrácena svoboda a je nám všem dopřáno zahájit své očišťování na poušti, se však objevují na obzoru zlověstné mraky. Znovu se pod záminkou budoucího blahobytu pro všechny objevují výzvy: Naše cesta je jediná správná a možná. Musíme zajistit ´nezvratnost´ tohoto vývoje. Zase se objevují jedinci, kteří si pro své domněle hlubší poznání společnosti, osobují právo rozhodovat za ostatní o jejich budoucnosti. Snaží se pojistit podle svého názoru co nejlépe pojistit budoucí blahobyt pro všechny - ovšem pro ně samotné už pokud možno pro současnost. Lidé se tedy podle nich nemají řídit zákony Někoho vyššího, nýbrž jen lidskými zákony, a tedy tím co národu našeptávají tito jedinci. Protože je jasné, že komunismus nebo socialismus mají v této společnosti odzvoněno, přinejmenším aspoň pro ty, kdo to mají v živé paměti, tak se dnes na tento výchozí nepravdivý postoj naštěpovává názor zbožšťující volný trh a spotřební společnost.
     Sociální učení Církve nestanoví žádnou cestu budoucího pozemského putování vykoupeného Božího lidu jako jedinou možnou. Tím méně se Církev snaží nějak připoutat národy k jediné správné cestě. Bere totiž ohled především na lidskou svobodu a lidskou důstojnost, které mají svou přesažnost.
    Samotný Jan Pavel II. ukazuje v tomto článku encykliky Centesimus annus, že lidé v oboru společenském stále nejsou hotovi, stále se vyvíjejí. Samo připomenutí přínosu Lva XIII. ukazuje, že ani ti, kdo rozvíjejí sociální učení církve, se nemohou považovat za někoho, kdo už dospěl k vrcholu všeho poznání. A co víc, samotné putování Božího lidu dějinami nás poučuje, že žádná dosažená vymoženost není nezvratná. Spíše se ukazuje, že s postupem doby jsou všechny společenské vymoženosti stále snáze zvratitelnější a nestálejší. To vše jen upevňuje v člověku názor, že jedinou zárukou a oporou právního státu je Někdo, kdo to všechno přesahuje.
      Maria, Matko Boží, Královno svatého růžence, oroduj za nás, aby nejen u nás, ale všude ve světě, byl člověk uznáván a zušlechťován a ne aby byl ponižován, odstrkován a různě utlačován.

Duchovní kořeny kultury (61)
   Tím, že člověk vtiskuje věcem svůj vlastní lidský ráz, význam, obsah, hodnotu, vytváří kulturu. Nejhlubší kořen kultury musí vyrůstat z pevné a vhodné půdy, jinak by ji každá nepohoda vyvrátila. Řádný základ kultury je východiskem pro hodnocení a rozlišení dobra a zla, a pro stanovení toho, co je normální, od toho, co normální není. Měřítko rozlišení dobra a zla musí být nezávislé na lidské vůli. Musí vycházet z věcí samých, ale nikoli tak, že by přicházelo k člověku pouze zvenčí. Toto měřítko se také neřídí jen podle toho, co si v nějaké době nějací lidé o tom myslí, i kdyby jich byla většina. Měřítko dobra a zla má základ v řádu, který je vepsán do přirozenosti zdravého člověka. Bůh nejenže stvořil člověka, ale také do něho vložil zákon, kterým se člověk řídí, aby dosáhl všestranného dokonalého rozvoje. Je to tedy něco, co je člověku důvěrně známé, co je mu bytostně vlastní. Pokud člověk porušuje tento zákon, tak si škodí. Odvrací se od cesty k vlastnímu zdokonalení. Odvrací se tím i od Boha. Vždyť řád vepsaný do lidské přirozenosti se neliší od nadpřirozeného řádu Božího.
      Pokud se Boží zákon představuje jako Desatero, tedy jako něco, dostavujícího se ke člověku zvenčí, jde jen o něco jako návod k použití, které výrobce dodává k výrobku, aby jej uživatel správně používal k vlastnímu prospěchu; totiž postup, jak má člověk zacházet sám se sebou, s ostatními a se svým Původcem, aby došel dokonalosti.
     Jan Pavel II. se zamýšlí ve 45. článku encykliky Centesimus annus, proč komunisté, jejichž nadvládou jsme trpěli po 40 let, nesnášeli náboženství, a hlavně katolické náboženství. Ještě dnes stojí za to se zamyslet nad tím, proč jsou komunisté stále tolik zaujati proti víře. Souviselo to právě s uvedenou otázkou. Sotva totiž člověk uzná věcné měřítko, totiž měřítko, které nepodléhá změnám, pak může být z tohoto měřítka hodnocen a posuzován. V encyklice se o tom píše: "Stát nebo strana, která věří, že dokáže uskutečňovat v dějinách naprosté dobro, a která sama sebe nadřazuje všem hodnotám, nemůže připustit, aby bylo uznáno věcné měřítko dobra a zla, lišící od vůle vládnoucích kruhů. Toto měřítko by totiž mohlo sloužit ke kritickému posuzování jejich jednání." (CENTESIMUS ANNUS,45)
      Komunisté však byli a dodnes jsou, podobně jako jiní, kteří nyní tak vehementně prosazují společnost hojnosti, plní pýchy: Jedině naše cesta je správná! Jiná cesta není možná! Pouze my tomu nejlépe rozumíme! My vedeme národ k blahobytu! Musíme zajistit nezvratnost námi nastoupené cesty! atd. Tím se komunisté dříve nebo později dotkli lidských práv, zejména lidské svobody, a to zejména svobody myšlení, svobody svědomí, svobody náboženské.
    Kultura potřebuje věcný, tedy nestranný základ a měřítko. Toto měřítko a norma se nedá zjistit hlasováním lidí, ani statisticky, ani výzkumem veřejného mínění. Norma se odvozuje od řádu, který je vložen do lidského nitra. Současně je to nadpřirozený řád Boží. Právě proto pojem kultury obsahuje něco posvátného. Lidé se snažily vyjádřit tento zákon svým zákonem, a přitom si byli vědomi toho, že je tento zákon nekonečně přesahuje.
      Nadpřirozené náboženství a všechno, co s ním souvisí v jeho vrcholných projevech jako je Církev katolické tvoří sice součást lidské společnosti a kultury, ale přitom tuto společnost a kulturu přesahují. Přesahují společnost a kulturu zrovna tak, jako samotný Bůh přesahuje lidského tvora. Křesťanství a Církev tedy na jedné straně tvoří součást lidské kultury; tvoří složku, ze které vychází do ostatních složek a celku lidské společnosti a kultury jakési kultivující proudění. Dává totiž všemu plnost smyslu, hloubku významu a lidský obsah. Zhodnocuje všechno, čeho se jen dotkne. To všechno křesťanství a Církev konají ve společnosti na ryze přirozené úrovni. Přitom však na druhé straně křesťanství a církev, celou lidskou společnost a kulturu naprosto přesahuje. Je to dáno jejich nadpřirozeným původem: Kristus, nadpřirozenými prostředky: svátosti, a nadpřirozeným cílem: spása.
      Komunisté jsou nepříznivě zaujati proti každému náboženství. Avšak jejich odpor vůči křesťanství a katolické církvi je obzvlášť zatvrzelý a tvrdošíjný. Důvod? Všeobecnost katolické Církve a to, že křesťanství tak naprosto, uceleně a vyčerpávajícím způsobem zahrnuje každého člověka. Proto se zloba komunistů, jakož i jiných nepřátel Krista a jeho církve, usilujících o světovládu zase pomocí trhu a peněz, tolik vybíjí proti církvi katolické, proti římskému nástupci svatého Petra. Svatý Otec říká: "To vysvětluje, proč se totalitarismus snaží Církev zničit nebo si ji alespoň podrobit podrobit."
      Jak na to odpovídá Církev? Podobně jako Kristus. Zejména po II. vatikánském koncilu se v církvi jasně chápe, že dnešní soustředná totalita moci stejně jako rozptýlená totalita trhu a peněz, které výsledně vedou k omezování lidských práv a mrzačení člověka, jsou jedinečnou příležitostí pro církev. "Obranou svých svobod hájí Církev zároveň svobodu člověka, který má být poslušen Boha více než člověka." (CENTESIMUS ANNUS,45)
    Prosme Pána také dnes, kdy se státní bezbožnost svou nelidskostí shroutila, aby si lidé sami znovu nenasadili pouta nového otroctví. Kdokoli totiž popírá Boha a tvrdí, že Boha nepotřebuje, ten znovu otevírá cestu k nelidskosti. Není-li Boha, pak si každý může dělat, co chce. Kdyby se český národ uchýlil k překotnému prosazování volného trhu, pojatému jako právo silnějšího, co nejvíce peněz a blahobytu, co nejvyšší úroveň spotřeby, tak musíme říci, že taková společnost a kultura by byla stejně prohnilá, jako komunistická společnost, která se snaží násilím vyvracet Boží zákon z lidských srdcí.
Výstižně to naznačuje sv. Matouš: "Když nečistý duch vyjde z člověka, potuluje se po bezvodých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu si řekne: ´Vrátím se do svého domu, odkud jsme vyšel.´ A když tam přijde, nalezne ho prázdný, vyčištěný a vyzdobený. Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a usadí se tam. Takový člověk je pak na tom na konci hůř, než než byl na začátku. To se stane i tomuto zlému pokolení." (MT 12,43-45)
      Rozjímejme častěji o slovech našeho Pána: "Zůstaňte zde a bděte se mnou! Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení." (MT 26,38,41)

Co je to demokracie ? (62)
      Mnohý dnešní člověk je dnes snadno uváděn do zmatku nesprávným výkladem slova demokracie. Demokracie bezpochyby zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování. Poskytuje občanům velkou příležitost volit a kontrolovat plnění volebních slibů. Byla by však nesprávné, pokud by si někdo domýšlel, že demokratická svoboda snad dosvědčuje to, že všechno na světě dá měnit podle toho, jak rozhodne demokratická většina. Bylo by nesprávné se domýšlet, že lidé vlastně nikdy nemohou poznat skutečnou pravdu, protože se v demokracii všechno řídí názorem většiny. Jakoby názor většiny byl něčím všemocným. Jakoby to, co se zjistí výzkumem veřejného mínění muselo být směrodatné pro pravdu, ať už vědeckou nebo morální. Vlastně tu jde o sklon jaksi přeceňovat nebo dokonce povyšovat jako modlu většinovou zásadu. Proto se zde dnes "projevuje sklon k tvrzení, že názor o nepoznatelnosti pravdy je filozofií a základním postojem, jež odpovídají demokracii." (CENT.ANNUS,46)
     Předně je třeba si připomenout, co to vlastně je demokracie. Demokracie znamená vládu všeho lidu, totiž všech dospělých občanů. Je to vláda všech ve prospěch všech, a nikoli jen vláda většiny. Základním zákonem demokracie je všeobecné hlasovací právo.
     Svatý Otec zdůrazňuje, že "pravá demokracie je možná pouze v právním státě". Co to znamená? Značí to, že státní moc je vykonávána v rámci právního zřízení, a vztahy mezi občany a zařízeními jsou právně vymezeny. Zákonodárná moc se musí při tvorbě zákonů pohybovat v mezích, daných ústavními předpisy a je vázána nějakým postupem. Tento postup spočívá v předložení návrhu zákona, diskusi a hlasování o návrhu v parlamentu, potvrzení přijatého zákona hlavou státu a konečně ve vyhlášení a zveřejnění zákona. Kdyby zákonodárná moc nedodržela tento postup, zákon by neplatil. Rovněž výkonná a soudní moc je vázána zákonem a postupy.
     Demokracie se liší od jiných vládních forem tím, že má vlastní vládní metodu. V čem spočívá? V tom, že většina se ujímá vlády a menšina, tzv. opozice ji kontroluje. Nepostradatelnou podmínkou demokracie je ochrana těchto práv většiny i menšiny. Při této většinové zásadě jde tedy o zvláštní metodu, kterou demokratický stát uplatňuje svou moc. Tuto vládní metodu ovšem nelze vztahovat na celý kulturní život občanské společnosti. Vždyť je mnoho kulturních oblastí, které se v podstatě vymykají dosahu působnosti státu. Tak ani demokratický stát přirozeně nemůže nijak přímo působit na vědecké objevy, filozofické myšlení, utváření jazykové kultury, vytvoření uměleckého díla, rozvoj mravních ctností v člověku, na vztah člověka k Bohu, apod. Může ovšem, a také by měl nepřímo usnadňovat kulturní rozvoj občanů.
     Předností demokracie je, že zabezpečuje svobodu občanů. Umožňuje jim spoluúčast na rozhodování a správě státu, podněcuje jejich zapojenost a vede je k porozumění pro veřejné záležitosti. Slabinou demokracie je, že se snadno uchyluje k neplodnému, jalovému řečnění, sporům, diktatuře politických stran, úplatkářství, modloslužbě většiny. Když totiž vládní metoda demokracie vystoupí z břehů, které přirozeně ohraničují její pravomoc, potom se demokracie zvrhne v patvar. Řekové nazývali takový zvrhlý patvar jako demagogii. Dnes tímto označením rozumíme spíše způsob pobuřování lidí pomocí falešných důvodů. Když se ale k tomuto způsobu překrucování veřejného mínění zneužijí moderní hromadné sdělovací prostředky, pak se dá mluvit o skutečné diktatuře bezbožných lidumilů. Křesťan, který ví, komu uvěřil, je v takových poměrech v nezáviděníhodném postavení. Mluví se tu hodně o svobodě, ale lidé zmatení sdělovacími prostředky, se na křesťany dívají přes prsty. Proč? Ježto "všichni, kdo jsou přesvědčeni, že znají pravdu, a trvají na ní, nejsou z ´demokratického´ hlediska důvěryhodní, protože neuznávají, že pravda je určována většinou, neboli kolísá podle rozdílné politické rovnováhy." (CA46)
    Hrozí-li někde nebezpečí takového zvrhnutí demokracie, pak se každý ptá, odkud to pochází? Kde je nejhlubší příčina? Jan Pavel II. uvádí, že "není-li uznávána žádná konečná pravda, která řídí politické jednání a dává mu zaměření, pak lze ideje a přesvědčení snadno zneužít pro mocenské účely. Jak dokazují dějiny, demokracie bez hodnot se snadno mění v totalitu."(CA46) Stačí si vzpomenout na poměry v Německu před nástupem nacismu, nebo na Rusko před nástupem bolševismu, nebo v Itálii před výbuchem fašismu.
     Není pochyb o tom, že demokracie nabízí velké příležitosti ke stálé kontrole a změnám. To však neznamená, že by zde chyběla nějaká věcná pravda, která by byla pro všechny závazná. Takže nemůže nějaká mocenská skupina říci: My jsme byli demokraticky zvoleni a my si teď budeme dělat, co budeme chtít.
      Je důležité, aby celá kultura - a to má Jan Pavel II. obzvláště na zřeteli v tomto článku encykliky Centesimus annus - byla proniknuta pevným přesvědčením, že pravda se nezjišťuje podle toho, jak hlasuje většina, ale že je nějaká konečná pravda sama o sobě. Ta tvoří základ politické kultury. Ta zavazuje všechny občany, i ty, kdo byli zvoleni do zastupitelských úřadů, ať jsou to ti, kdo nastupují, nebo ti, kdo odstupují. Třebaže je možno volit různé politické strany, tak všechno se to musí dít kulturně. Základem tohoto kulturního smýšlení, hodnocení, názoru, projevu, postoje, chování a jednání je pevná a neměnná pravda. Kdyby se politická kultura vzdala tohoto přesvědčení, tak vlastně kope hrob pro demokracii. Znamená to ohrožení člověka v tom, čím on sám přesahuje politické poměry. Znamená to ohrožení základních lidských práv každého občana.
     Volejme spolu s básníkem Janem Zahradníčkem, který na vlastní kůži prožil a protrpěl totalitu hnědou i rudou:
                          Pode mnou propast štěkající a tam cimbuří plné hvězd.
                          Tam Město Boží, přes něž se rozpřahuje a letí
                          všechno objímaje, všechno podpíraje
                          Jeho kříž
                          v podnoži země zapuštěný...
                          Na tom kříži
                          Petr v Římě byl umučen hlavou dolů.               
                          Je to hlava révy, jejíž úponky obrůstají už celý svět.
                          Nachýlená zeď světa obrostlá révou Církve. ..
                          Ó zdvihni nás, Kriste, do svobody slávy své!
                          Ó zdvihni nás, Kříži, do svobody slávy své!

Úcta Církve k lidské svobodě (63)
      Když se u nás v současnosti znovu otevírají po více než čtyřiceti letech možnosti svobody, musíme mít stále na paměti slova, která pronáší Jan Pavel II. ve 46. článku encykliky Centesimus annus. Kdyby totiž někdo hájil svobodu, ale odmítal pravdu, tedy hodnotu, která je nad člověkem, a jež ho také více vede k zodpovědnosti, pak by hrozilo nebezpečí zneužití svobody. Místo, aby svoboda umožnila člověku zdokonalení, stala by se příležitostí jeho úpadku. Člověk by upadl do zoufalého myšlení, že pravdu nelze najít, a všechno že je pouze poměrné, ten nakonec přivolí i lži a špatnosti. Právě proto Svatý Otec klade důraz na to, že "svoboda nabývá plné hodnoty teprve přijetím pravdy". Největší pravdou je láska. Láska se opírá o pravdu. Jinak by to byla jen jakási citová mlhovina, měnící podle vnějších podnětů. A toto by snad mělo pronikat celou kulturou?
      Křesťan má být pozorný ke každému projevu pravdy, ale přitom zůstává věrný své víře. O své víře vydává svědectví. Tím neustále kultivuje, zušlechťuje a posvěcuje společnost, ve které žije. A to je velmi užitečné. Zejména ve spotřební společnosti, která si mnohdy vůbec neví rady se svobodou. Místo, aby se svobody využívalo k nějakému smyslupnému cíli, tak se mnozí od svobody odvracejí. Psycholog Erich Fromm píše o ´Strachu ze svobody´. Uvádí, že člověk ve snaze uniknout svobodě uchyluje se ke dvěma bezvýchodným, slepým uličkám: na jedné straně autoritářství, na druhé straně ničivost.
        Autoritářství vyjadřuje úchylný sklon vzdát se nezávislosti vlastního jednotlivého Já, spojit je s někým nebo s něčím mimo sebe sama, a tak snadno získat zdání síly a moci, která jednotlivci chybí. Tento úchylný sklon může na sebe vzít podobu sebeubližování anebo povahu ubližování druhým.
      V případě sebeubližování se pak někteří lidé uchylují k takovým sebeobžalobám a takové sebekritice, jaké by proti nim nevznesl ani nejhorší nepřítel. Mají sklon týrat nutkavými myšlenkami a různými zlozvyky. Někdy u nich objevujeme snahu onemocnět a čekat na nemoc, způsobit si nehodu. Často se jim pak přihodí nehody, k jakým by vůbec nedošlo, kdyby k tomu nepřispěl jejich skrytý sklon vystavovat se jejich nebezpečí. Jiní pak vystupují nepřátelsky vůči těm, které milují nebo na kterých jsou závislí, třebaže k nim ve skutečnosti pociťují náklonnost.
      To se však už trochu podobají těm, kdo se snaží soustavně unikat své svobodě ubližováním jiným lidem a okolním věcem. Takový člověk se pak snaží docílit, aby na něm závisely jiné osoby, aby měl nad nimi neomezenou, naprostou moc, aby si z nich mohl činit prostředky, podobně jako "hrnčíř hněte v ruce jíl". Jiný zase touží druhé nejen ovládat, ale taky vykořisťovat. Chce je využívat, okrádat je a přisvojit si všechno, co je na nich využitelné. Konečně je tu i snaha způsobit někomu i utrpení, jak tělesné, tak duševní. Takový jedinec se snaží druhého zranit, pokořit, uvést do rozpaků, nebo ho vidět v trapném a pokořujícím postavení.
     Tyto vadné snahy člověka umenšení své svobody dlužno odlišovat od soustavné ničivosti, třebaže se zdá, že oba tyto způsoby úniku před svobodou se navzájem prolínají. Ničivost se liší tím, že nesleduje ani to, aby se člověk někomu zoufale podřizoval, ani to, aby si sám někoho beznadějně podřizoval. Ničivost je zakořeněna nesnesitelné bezmocnosti a osamocení člověka. Člověk se snaží uniknout bezmocnosti vůči silám okolního světa ničením životního prostředí. Ničení životního prostředí je zoufalým pokusem uniknout před nebezpečím, že jím člověk bude ovlivňován. Tato ničivost se může vybíjet nejen na okolním životním prostředí, ale i na vlastním životním prostředí v lidském nitru. Ničivost je zaslepený únik z neprožívaného života, zoufalé prchání před živořením, uvězněným do šedi prostřednosti.
     Svatý Otec říká, že "Církev nezavírá oči před nebezpečím fanatismu či zaslepeného horování pro něco, ani před nebezpečím fundamentalismu či přehnaného až k bezohlednosti jdoucího lpění na základech nějakého náboženského učení. Jan Pavel II. si je tedy vědom toho, že se někteří jedinci nebo i skupiny snaží pod záminkou falešné vědecké nebo falešně náboženské ideologie vnucovat jiným lidem svou představu o tom, co je pravda a dobro." Zároveň svatý Otec podotýká, že "křesťanská pravda taková není. Křesťanská víra není jen ideologií, a proto nechce společnost vtěsnávat do nějakého zjednodušujícího rámce. Církev uznává, že se dříve lidský život odehrával v jiných a ne vždy dokonalých podmínkách. Proto patří k přístupu Církve uznávání lidské svobody." (CA,46)
     Uznává svobodu člověka, třebaže některý jedinec zneuživá své svobody ke zlu a ke lži, a tak vlastní svobodu umenšuje, ba i popírá. V dobru a pravdě se však svoboda umocňuje. "Svoboda nabývá své plné hodnoty přijetím pravdy." Křesťan má v tomto směru možnost dosáhnout velkého náskoku. "Křesťan prožívá svobodu a složí jí, když pravdivě plní své poslání. V rozhovoru s ostatními lidmi věnuje pozornost každému projevu pravdy, avšak nepřestává dosvědčovat všechno to, čemu ho naučila víra a správné používání rozumu."(CA,46)
        Královno svatého růžence, přimlouvej se za nás. Pomáhej celému Božímu lidu, aby se ještě více svobodně otevřel pravdě. Přiveď ke svému božskému Synovi společnost, která si často neví rady, co si počít se svobodou. Namísto jejího využití k vlastnímu zušlechtění, ještě se od ní odvrací. Věnuj nám své přímluvy, aby naše cyrilometodějská kultura, která po tisíciletí vede náš národ, splnila tuto službu pro celou Evropu!

Kulturní úkoly zákonodárství a státu (64)
     Ohled na lidská práva tvoří přirozený základ příznivého vývoje kultury. Proto nám Jan Pavel II. říká, že "po pádu komunistické moci prožíváme dnes převahu demokratického ideálu, spojeného s živým povědomím lidských práv a péčí o jejich dodržování. Právě proto musejí národy, které nově utvářejí své vnitřní uspořádání, poskytnout demokracii výslovným uznáním těchto práv věrohodná základ." (CENTESIMUS ANNUS,V.47)
     O jaká práva se tu jedná? Svatý Otec připomíná, že duchovní zdroj a spojení všech lidských práv je náboženská svoboda. Náboženskou svobodou se rozumí právo žít v pravdě vlastní víry a v souladu s důstojností vlastní osoby. Od náboženské svobody se odvíjí všechna ostatní lidská práva, a to zejména:
- právo na život, včetně práva počatého člověka narodit se,
- právo na život v úplné rodině a v mravném prostředí,
- právo na úplný rozumový rozvoj a na svobodné hledání pravdy,
- právo na založení rodiny,
- právo na práci a na obživu sebe a své rodiny.
      Jan Pavel II. připomíná výslovně právě tato lidská práva, neboť dějiny ukazují, že zejména tato práva byla nejvíce ohrožována a omezována komunistickou zvůlí. A nejvíce z těchto práv bylo omezováno právo na svobodu víry. Komunistická moc pronásledovala každé náboženství jako přežitek minulosti, hodný naprostého vyhlazení. Přitom je příznačné, že i ve stíhání různých druhů náboženství byly v českém národě jisté rozdíly. Některá náboženství byla stíhána více, jiné méně. Nejvíce byl komunistický útisk zaměřený proti římsko-katolickému náboženství a katolické církvi. Méně pak proti protestantským náboženstvím, a snad nejméně proti tzv. Československé církvi. Ďábel, vládnoucí tomuto světu, nepochybně vytušil, které náboženství je pravé, a které více nebo méně opravdové.
      Křesťané v komunistických poměrech skutečně potvrdili opravdovost svého náboženství a jeho skutečnou spjatost s osudy lidstva tím, že to byli právě oni, kdo důrazně vystupovali s obhajobou všech lidských práv proti jejich omezování komunistickou mocí. Zejména v dokumentech II. vatikánského koncilu, ale také v řadě společensky zaměřených encyklik se objevují podněty, na které s úspěchem navazovali duchovní i křesťané žijící a působící ve světě. To byly rozhodující podněty také pro nevěřící a hledající pravdu. Ti se pak sdružovali do různých spolků, aby odhalováním křiklavých případů porušování lidských práv burcovali kulturní veřejnost světa.
      Je velmi pokrokové, že Jan Pavel II. zařazuje k právu narozeného člověka na život také právo na to, aby klíčící život v lůně matky došel svého naplnění. Tím se dotýká velmi choulostivé otázky, ke které se Svatý Otec nejednou vrací.
      Dále právo na život v úplné, ucelené rodině: Jak přijde mládež k tomu, že má žít v rozvrácené nebo neúplné rodině? To souvisí s manželským zákonodárstvím. Toto zákonodárství sice vychází vstříc manželům a manželkám, když jsou nespokojeni, ale nehledí na dítě a na jejich pokojný a vyrovnaný růst. Děti mají právo na život v úplné rodině. Jedině tam je zaručen pokojný a souladný rozvoj osobnosti člověka. Každé dítě má přirozené právo na otce a matku. Třebaže se v důsledku nějaké nevyléčitelné nemoci nebo smrtelného úrazu se z některých rodin stávají neúplné rodiny, nebo dokonce děti osiří, mají děti právo na život v úplné rodině. Odtud vyplývají povinnosti jak pro rodiče, tak pro stát. Zákonodárství, zabývající se manželstvím a rodinou většinou dosud nedoceňuje tyto skutečnosti.
      Úkolem zákonodárství a státu je zajistit plnost rozvoje každého příslušníka společnosti v těchto třech oblastech:
- v právu na život, zahrnujícím také právo počatého člověka na narození se,
- dále v právu na život v úplné rodině,
- a konečně v právu na životní rozvoj člověka v mravném prostředí, plném spravedlnosti a lásky.
      Ačkoli nelze popřít, že stát a zákonodárství ve vztahu k rodině něco skutečně plní, přesto je jasné, že v tomto směru trvá ještě mnoho nedostatků. A Církev na tuto okolnost upozorňuje. Vždyť nebude-li stát plnit tyto své úkoly, není možno aby se kultura obnovovala a rozvíjela. Úcta k životu nejen duchovnímu, ale k tělesnému, úcta k životu všeho živého tvorstva musí se stát základem a normou veškeré kulturní tvorby. Jak daleko je tomuto vzornému stavu vzdálen náš současný demokratický stát a jeho zákonodárství? To nám dokresluje pohled na umění, na film, na módu, na televizi, na novinové stánky. Co všechno tam vidíme, co všechno je tam vystavováno se schválením místních úřadů, někdy doslova doporučováno, a někdy v jistém slova smyslu lidem vnucováno.
      Maria, Matko Boží, která jsi provázela svého Syna, doprovázej také náš národ. Vyprošuj nám, abychom i my našli rozhodnost a vytrvalost pro rozvoj zdravé kultury, která je prostoupena úctou ke všemu stvořenému životu.

Lidská práva v demokracii (65)
      Když Jan Pavel II. pojednává v encyklice Centesimus annus o uznávání a naplňování lidských práv, tak říká, že "ani v zemích s demokratickými formami vlády nejsou tato práva vždycky plně uznávána. Nemáme zde na mysli pouze otřesný jev umělého přerušení těhotenství, nýbrž i různé známky krize demokratických soustav, které nejsou schopny rozhodování pro obecné blaho." (CA,47)
      Přes značné sympatie většiny dnešních lidí k demokracii a přesto, že došlo k značenému rozšíření demokratických zařízení, uplatňuje se ryzí demokracie v běžném životě jenom zřídka. Většinou jde o demokracii v nějakém rozsahu řízenou z jednoho mocenského středu, která obsahuje mnoho prvků cizích této formě ústavy. Čistá demokracie zůstává dosud jen ideálem, který ve skutečném životě nebyl nikde plně uskutečněn. Všechny tzv. demokratické státy jsou jen více nebo méně neúspěšnými pokusy o demokracii. Kde je příčina? Nejčastější příčinou bývá to, že přímo u vzniku demokracií v nové době není dost opravdový zájem o uznání a plnění všech lidských práv. Tak třeba i u nás demokracie za I. republiky začala s nejrůznějšími projevy náboženské nesnášenlivosti. Takové porušování práva na svobodu vyznání svědčí, že přes vychválenost této demokracie jako vzorné, to s politickou kulturou naší prvorepublikové demokracie nebylo tak slavné. Vlastně v tom byla předzvěst její budoucí zkázy. V této souvislosti se může nabízet otázka, jakou budoucnost má před sebou dnešní česká demokracie. Její počátky, vyprošené svatou Anežkou, jsou provázeny masovým vykrádáním kostelů, hromadným využíváním zákona o umělém přerušení těhotenství, snahou české vlády oklešťovat činnost Církve pomocí nezákonného zadržování jejího majetku, atd.
     Svatý Otec tyto skutečnosti zná. Říká o tom: "Společenské požadavky se v těchto zemích v současné době nehodnotí podle měřítek spravedlnosti a mravnosti, nýbrž spíše z hlediska finanční síly skupin, které je podporují." (CA,48) Místo spravedlnosti a mravnosti zde vládnou peníze. Kdo je nemá, ten může zůstat ležet na ulici a zemřít hladem. A vláda pak možná vydá o tom prohlášení, že za jeho smrt nese odpovědnost rodina, která ho nezodpovědně přivedla bez peněz na svět.
      Není vyloučeno, že slibovaný hospodářský blahobyt se jednou dostaví, ale je jisté, že pokud by se dostavil, tak by ho lidé nedovedli využít, když na něj nebudou duchovně, mravně a vůbec kulturně připraveni. Výsledek: znechucenost a lhostejnost. V Centesimus annus se o tom píše: "Takovéto deformace politického chování vyvolají časem nedůvěru a lhostejnost, a pak i slábnutí politické účasti a pocitu pospolitosti mezi obyvatelstvem, které se cítí podvedeno a zklamáno. Z toho vyplývá rostoucí neschopnost začlenit jednotlivé zájmy do širokého pojetí obecného blaha." (CA,48)
        A kdo nejvíce prožívá tento pocit podvedenosti a křivdy? Hlavně mládež, studentská mládež a představitelé kulturního, zejména uměleckého života. Vždyť to byli z velké míry právě oni, kdo zjevně rozhýbali českou společnost k sametové revoluci. Uvědomují si, jakou roli vlastně sehráli na šachovnici českého společenského dění. Mohou jen smutně přihlížet tomu, jak se jejich ideály lidskosti rozplývají v bezuzdném kapitalismu.
      Při uznávání lidských práv je třeba mít na zřeteli blaho všech. Nejenom určité skupiny - včera těch, kdo měli červené legitimace, dnes těch, kdo mají peníze. To platí pro naše české poměry, a totéž platí pro celé lidstvo. Ve světě se vyostřuje rozpor mezi blahobytným Severem a hladovým Jihem.
     "Církev uznává oprávněnou samostatnost demokratického řádu. Nepřísluší jí vyjadřovat se ve prospěch toho či onoho ústavního zřízení. Jejím přispěním k tomuto řádu je pohled na důstojnost lidské osoby, která se v plné šíři projevuje v tajemství vtěleného Slova." (CA,47)
       Růst hospodářského působení demokracie tvoří důležitý předpoklad příznivého vlivu státu na kulturu. To se má projevit v podpoře a ochraně kulturního rozvoje společnosti. Stát musí podporovat hodnoty lidskosti, kulturní hodnoty. To znamená musí sloužit hodnotám lidskosti, a ne jim panovat. "Kultura pod politikou" je vztah, uplatňující se v některých společnostech, kde mocenské snahy převládly nad lidskostí a rozumem. Nedokrvení kulturních, a zejména náboženských a mravních snah způsobuje překroucení důvodů lidského jednání: politické jednání se stává samoúčelným, kdežto lidé a kulturní hodnoty služebnými prostředky.
        V pokročilých demokraciích si už začínají uvědomovat důsledky kulturního nedokrvování své demokracie. Bylo tam dosaženo vysoké úrovně blahobytu a spotřeby, ale bez jasných obzorů dalšího vývoje.
         Nebude-li demokracie budována na Boží vládě a na mravních zásadách, vyplývajících z této Boží autority pro člověka, bude jen prostředkem ďábla k upevnění jeho světovlády. Svůdné a nebezpečné řešení nabízí příležitost budování demokracie společně s nepřáteli Kristovy Církve. Pro křesťana je to past, nalíčená pod záminkou demokratičnosti. Kdo nejde s Kristem, jde proti Kristu.(MT 12,30) Lákavá příležitost hospodářské obnovy zaostalých zemích pomocí spojenectví s bohatými nepřáteli Církve, je pro křesťana nepřijatelná. (Viz: Komentář Posv. Kongregace pro nauku víry k Deklaraci Posv. Kongr. pro nauku víry ze 26.11.1983; /Osservatore Romano, 23.2.1985/)
     Matko Boží, Panno Maria, přimlouvej se za všechny ty, kdo vidí do těchto nespravedlností, aby nemlčeli a pomáhali tomu, aby se věřící všude na světě nedali rozeštvat. Vidíme to i u nás. Je zde tolik věřících a jsou rozdrobeni do nejrůznějších politických stran. Tím pochopitelně pozbývají sílu, z čehož se radují nepřátelé katolické Církve.

Úloha státu v hospodářství (66)
      Byly doby, kdy nám ve školách neustále soudruzi vtloukali do hlav, že je třeba vidět všechno ve vzájemných souvislostech. To bylo shodou okolností právě to, co jim bylo veskrze cizí. Když však sledujeme encykliku Centesimus annus, tak nás musí hluboce udivovat především prozíravost Jana Pavla II. S jakou lehkostí dokáže Svatý Otec vystřídat několik různých stanovisek a úhlů, ze kterých objasňuje sledované věci tak, aby vynikla jejich vzájemná souvislost! Výsledek podává v podivuhodné zkratce, která výstižně zachycuje podstatu zkoumaného předmětu. Jenže Jan Pavel II. se neomezuje jenom na odhalování těchto vzájemných vztahů. Vždycky totiž dokáže všechno zachytit všeobjímavým rámcem zjeveného náboženství a vnímavosti pro důstojnost lidské osoby. V tom se projevuje původnost rukopisu Svatého otce, prozrazující smysl pro souborný pohled a pro podrobnost, objasněný ve světle radostné novozákonní zvěsti a s ohledem na lidská práva.
     Tak nás může jenom mile překvapit, když se v kapitole, nazvané ´Stát a kultura´, dočítáme také o úloze státu v hospodářství. Má-li se totiž někdo řádně věnovat tomu, co povznáší člověka, tomu co přináší společnosti vyšší mravní úroveň, musí mít také určité zázemí. Proto Svatý Otec říká, že je žádoucí, aby byla ustálená měna. A jak je tomu u nás? Jsme svědky nestálosti naší měny. Uvnitř naší společnosti se závratně zvyšují ceny zboží a služeb. Jestliže se snad přitom česká koruna zpevňuje vůči cizím měnám, tak tohle není cesta k obecnému blahu, o které se stát má starat. Dosáhnout bohatého státu pomocí ožebračení občanů, to dokáže každý hlupák. Avšak dosáhnout hospodářského růstu současně s obecným blahem pro každého, to je úkol hospodářské politiky státu. Zatím však jsou naši přední národohospodáři a politikové hluší k námitkám některých našich krajanů jako profesora Zeleného nebo profesora Matějky, kteří mají zkušenosti z ciziny. Znovu se nasazují národu klapky na oči, jede se nově zvoleným směrem a jiná cesta prý není možná. Proto nás nepřekvapuje ani nezájem našich vedoucích činitelů o to, co o tom říká Svatý Otec. A tady je úkol pro křesťany a pro všechny lidi dobré vůle: jednak si dobře osvojit sociální učení církve, jednak je důsledně a houževnatě prosazovat v životě.
      Když společnost postihne taková neblahá událost, jako je zvyšování cen anebo měnová reforma, a když na společnost dolehne obrovská vlna zločinnosti, a dennodenně se provalují nové a nové případy úplatkářství v nejvyšších kruzích, tak zde chybí hospodářská jistota. Jak chcete potom mluvit o kultuře, když lidé postrádají ty nejzákladnější životní záruky? Jak vést někoho k vyšší úrovni lidskosti a ušlechtilosti, když mu chybí zaměstnání, nebo nemůže z platu uživit rodinu či zaplatit za byt? A to jsou případy mnoha mladých rodin! Mluvit k člověku, který má hlad, o jeho povznášení se k vyšším kulturním hodnotám, je farizejství. Takový člověk mávne rukou a jde své starosti utápět v alkoholu. Anebo jsou ještě nebezpečnější cesty - drogy.
     Cesta k obecnému blahu nevede jen přes živelnou honbu podnikatelů za ziskem, ani jenom přes to, že se lidem za nějakou částku rozdají v rámci kupónové privatizace akcie nějakých podniků. Společnost vyžaduje určitý rámec, jinak se všechny tyto události uskutečňují jako ve vzduchoprázdnu. Musí zde platit určitá zaručená pravidla, a přitom je třeba mít ohled na podnikavost jednotlivců.
     Jan Pavel II. nejprve objasňuje důvod státního zasahování do hospodářství: "Hospodářství se nemůže odehrávat mimo právním a politická zařízení. Proč? Protože hospodářství předpokládá jistotu svobody jednotlivce a vlastnictví, jakož i ustálenou měnu. Úkolem státu je poskytovat tuto jistotu. Nedostatek jistoty provázený úplatkářstvím státních úředníků a šířením nečestných zdrojů zisku překáží řádnému stavu a rozvoji hospodářství."(CA48)
    Hned poté však Svatý Otec připomíná lidskou stránku státních zásahů do hospodářství: "Úkolem státu je kontrolovat a řídit dodržování lidských práv v hospodářské oblasti. To je ovšem prvořadým úkolem svobodné přičinlivosti jednotlivců a nižších skupin a sdružení, na něž se společnost dělí. Avšak to neznamená, že stát nemá v této oblasti vůbec žádnou pravomoc. Stát má povinnost podporovat činnost podniků vytvářením podmínek pro zajištění pracovních příležitostí (zejména náhradních). Musí tuto činnost podporovat tam, kde je nedostatečná, totiž brát ji pod svou ochranu v krizových obdobích." (CA, 48)
     Jsou tu však ještě práva státu k dočasným zásahům do hospodářství: stát má zasahovat proti monopolům, výjimečně může zastupovat slabé společenské skupiny, přebírat podnikatelské úkoly tam, kde se jednotlivcům nebo jejich skupinám nedostává dost sil a prostředků k potřebným podnikům.
        Maria, Matko Boží, přimlouvej se za nás, aby to, čemu říkáme hospodářská jistota našlo domov také u nás, aby lidé měli čas, věnovat se pokojně svému duchovnímu růstu a tomu, co je zušlechťuje jako lidské tvory a jako Boží děti. Pokud člověk musí vyplýtvat své síly na obstarání toho nejnutnějšího pro obživu sebe a rodiny, co mu pak chceme vykládat o duchovních hodnotách?
        Maria, Matko bolestná, která jsi zakusila v životě takové ponížení, jaké si ani nemůžeme představit - ta strašná chvíle na Kalvárii, a potom - až do Kristova Zmrtvýchvstání - ta opuštěnost - ta ať je útěchou pro všechny, kdo dnes prožívají těžké chvíle! Dej Bůh, aby se pohled na Kristovo Zmrtvýchvstání, k němuž se blížíme, stal pro všechny zdrojem nové životní naděje a síly.

Nebezpečí sociálního státu (67)
      Některé výzvy Svatého Otce ohledně zasahování státu do hospodářství (CENTESIMUS ANNUS, V,48) se mohou zdát přitažlivé socialistům, kteří by jich rádi zneužívali pro své cíle. Kdyby se totiž tyto zásahy státu do hospodářského života společnosti staly něčím docela běžným, co je na denním pořádku a ne něčím výjimečným a dočasným, snadno by se sklouzlo k ´sociálnímu státu´. Socialisté si pletou stát se ´zaopatřovacím zařízením´. Jan Pavel II. však takové pojetí hospodářského působení státu výslovně odmítá. Říká o tom: "Poruchy chodu a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit zásada subsidiarity, podpůrnosti. Vyšší společnost nesmí zasahovat do vnitřního života nižší společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci." (CA,48)
      Pokud by se stát na jedné straně o hospodářství vůbec nestaral, vedlo by to k bezmezné vládě peněz a trhu. Tam by stát zapomínal na chudé, uprchlíky, nemocné, slabé. Ti ovšem potřebují jak hmotnou podporu, tak i upřímnou bratrskou pomoc.
      Pokud by však stát chtěl na druhé straně stále řídit každou podrobnost hospodářského života, nahrazoval by tím svobodnou podnikavost jednotlivců a jejich sdružení. To by způsobovalo ztrátu lidských sil a posléze úplnou lhostejnost lidí k jakémukoli podnikání. Stát by totiž všechno rozhodoval za ně. Takovýto "sociální stát, který přímo olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje také přebujelost státních zařízení, které ovládá spíše úřednická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde zvyšování výdajů." (CA,48)
     Je ovšem jisté, že k tomu, aby stát splnil své úkoly musí mít nějaké úřady. Je to nutné zejména v demokracii, jejíž úkoly jsou velmi složité a vyžadují tedy svého druhu odborníky. V moderní společnosti by se nedalo snadno dosáhnout demokratických cílů bez celé sítě úřadů, které je provádějí. Proto romantické sny o zrušení všech úřadů by znamenalo vzdát se dobrodiní, které demokracie přináší. Úřad sám tedy není nic škodlivého. Je to jen způsob, jak rozumně uspořádat společné činnosti lidí. Úřad má vždycky podobu veřejné správy.
       Na rozdíl od vlastní autority státu, která je neměnná, je však tato jeho úřednická složka proměnlivá. Český stát je od dob socialismu přetížen úřady. V tom směru vyžaduje rozumné přebudování své úřednické sítě tak, aby pružně a účinně sloužila státnímu účelu, a tím je obecné blaho.
       V účelně zřízeném státě je nutno přijmout za jednu z hlavních zásad to, že úřad nesmí být odměnou za zásluhy o vlast, i kdyby byly sebevětší. Způsob obsazování úřadu musí přihlížet k tomu, kdo je k tomu nejvíce způsobilý; totiž od koho lze očekávat, že jej bude co nejlépe spravovat k obecnému prospěchu. Zkušenost ukazuje, že tam, kde jsou úřady a hodnosti rozdělovány pouze jako odměny, bývají nejdůležitější úřady nejhůře spravovány.
      Sama úřednická přebujelost, jaká je příznačná pro dnešní český stát, ochromuje účelný způsob výběru osob do úřadů. Jak dosáhnout nápravy? Samozřejmě neustálou obnovou účinného působení úřadů. To se děje jednak zvědečtováním úřednické sítě stále širším zapojováním vědeckých poradců do vybrané skupiny lidí, majících ve státě moc; jednak se to děje posvěcováním této sítě pomocí stále širšího zapojování vynikajících představitelů duchovně-mravního života společnosti jako poradců do vybrané mocenské skupiny státu.
     Tito poradci ve vládě mají tu přednost proti jiným státním zaměstnancům, že jsou nezávislí na úřednické síti a na politických zařízeních státu. Jsou totiž jenom "půjčeni", a mohou se kdykoli vrátit do své akademické nebo duchovní obce, odkud pocházejí. Představitelé kultury musejí mít ovšem stále na paměti, že jejich přínos - ať vědecký či filozofický nebo nábožensko-mravní - je až hrůzně snadno zneužitelný polovičatým myšlením politiků, kteří po stránce duchovně-mravní trpí neustálým zaostáváním. Avšak jedině soustavné zúčelňování úřednické sítě státu pomocí takovéhoto jeho zvědečtování a posvěcování může vést k pružnému a přitom účinnému působení státu v hospodářství. Tam totiž nestačí mít statistické výkazy a tabulky o společenských a kulturních poměrech. Tam je třeba také vnímavosti ke znamení doby. Podle toho je třeba v jisté době provést jistý zásah do hospodářství, který však o něco později může být neúčinný nebo dokonce škodlivý. To se nedá ani vypočítat ani naplánovat. K účinnému jednání podle zásady subsidiarity, podpůrnosti, nestačí jen znalost této zásady, nýbrž je třeba duchovního života člověka. Jedině z duchovního života křesťana vychází osvícené zrcadlení těch uzlových bodů závažných společenských hnutí, které tvoří znamení doby.
      Navíc, jak říká Svatý Otec, jsou některé společenské úkoly, kde "může účinně pomoci jen ten, kdo kromě potřebné hmotné péče, nabídne také upřímnou bratrskou pomoc". Tak třeba hmotná podpora v nezaměstnanosti sama je neuspokojivá, protože nemůže člověku vynahradit radost z dobře vykonané práce. Je to dále třeba problém uprchlíků a přistěhovalců. A ten problém bude ještě narůstat. To jsou úkoly, na které nestačí ani celá síť úřadů, řízená nejlepšími počítači, postrádající však potřebné posvěcení.
      Všechno to jen ukazuje na rostoucí význam těsné, oboustranně svobodné spolupráce mezi církví a státem, na úseku kulturního povznesení národů.
      Maria, Královno svatého růžence, přimlouvej se za všechny povolané, aby dobro konali dobře. Pomáhej také lidem dobré vůle proti těm, kteří by jejich dobrodiní zneužívali a škodili sobě i ostatním.

Nebezpečí odlidštění společnosti (68)
      V současné době hrozí nebezpečí odlidštění společnosti. "Jedinec je dnes často drcen mezi dvěma póly, státem a trhem. Mnohdy vzniká dojem, že člověk jde zde pouze jako výrobce a spotřebitel zboží nebo jako předmět státní správy. Zapomíná se na to, že konečným cílem lidského soužití není trh ani stát, neboť sám člověk má jedinečnou hodnotu, jíž mají stát a trh sloužit." (CENTESIMUS ANNUS,V,49)
      Zatímco v komunistické společnosti byl člověk vystaven přímému náporu moci a otevřenému násilí, v němž byl zbavován svých lidských práv, ve spotřební společnosti je odlidšťován rafinovaněji. Nyní je lákán a váben na trh, aby tam koupil nějaké zboží nebo službu, většinou ubohé jakosti. A za to má zaplatit vším, co má, a konec konců svou vlastní duší. Když tomu podlehne, tak přijde o to nejdražší co má, o vyhlídku na věčný život. Ochudí tak sám sebe o Boží přítomnost, a Boha ještě víc - o vlastní duši. Právě na tomto trhu se člověk stává pouhým předmětem, pouhou věcí. Sama jeho pracovní síla, jeho ruce, jeho mozek, jeho obrazotvornost a vynalézavost zde pozbývají lidskou hodnotu a mění se v pouhé zboží.
       Ve vyprahlém prostředí spotřební společnosti je člověk jako lidský tvor docela opomíjen. Někdy se mu ovšem i zde může dostávat nějaké pomoci ze strany státu. Nicméně také přitom hrozí nebezpečí, že stát s ním bude zacházet rovněž zcela neosobním způsobem. Když vás někdo přepadne a okrade, ohlásíte to na policii. Předně vás tam zarazí neosobní a úřední tón. Nepochybně vás roztrpčí i to, že s vámi budou jednat jen jako s případem. Zanesou si vás do statistiky. Nakonec s vámi začnou jednat skoro jako s podezřelým. Začnou se vyptávat, jak to, že jste takovou věc, která vám byla ukradena, vůbec vlastnili, a možná projeví i pochybnost, jestli jste ji kdy vůbec měli. Když se stanete svědkem autonehody a přihlásíte se, začnou budou vás budou vás obesílat z různých soudů a prokuratur, a když nepřijdete, pohrozí vám pokutou.
       Tak je člověk ve spotřební společnosti drcen mezi dvěma mlýnskými kameny - státem a trhem. Někdy se to soukolí, do něhož je člověk vtahován, zdá být docela ucelené a zapadající do sebe. Když třeba ministerstvo vnitra může někde prodávat někomu informace o důvěrných záležitostech různých lidí, činných ve veřejně - politickém nebo církevním životě. Hrozí nebezpečí, že přesně totéž, co podnikala komunistická tajná policie, včetně odposlechů soukromých telefonních hovorů, a jiného nahlížení do intimního života člověka, se může dít i ve spotřební společnosti s nálepkou demokracie, jenže tentokrát za účelem obchodu s důvěrnými informacemi. Kdo by je koupil? Třeba bohatí nepřátelé Církve nebo politická strana, kterou se v tu chvíli rozhodli podpořit, aby mohla vyjít vítězná z volebního boje. I to nejvlastnější, co přirozeně přísluší jen lidskému já, je v takové státně-tržní mlýnici rozdrceno.
A přitom se budou vést nabubřelé řeči o tom, že láska a pravda musí zvítězit, a člověka že je třeba chápat jako toho, komu i stát i trh mají sloužit. Na člověka se ovšem opravdu nelze dívat jenom jako na toho, komu se něco prokazuje nebo komu se poskytuje nějaká služba. Je nutno mít pochopení také pro jeho vnitřní hodnotu, pro jeho osobu, pro jeho lidskou důstojnost. Když jde o to, co je pro člověka nejvíce důvěrné, a nejlépe zpeněžitelné na trhu s důvěrnými informacemi, tak jsou to kromě jeho osobních slabostí a tajných hříchů, také záležitosti jeho rodinného života.
     Svatý Otec připomíná, že k překonání přehnaného důrazu na uplatnění se jedince, jaký je vlastní spotřební společnosti, je zapotřebí "určité snahy o vzájemnost a lásku. Ta začíná v rodině oporou, kterou si manželé vzájemně poskytují, a pak vzájemnou péčí jednoho pokolení o druhé. Rodina se tak stává i pracovním a vzájemným společenstvím. Stává se však, že rodina, je-li ochotná dostát svému poslání, zůstane bez nezbytné podpory státu." Když k této se lhostejnosti státu k rodině přidá ještě vypočítavá snaha různých nepovolaných očí a uší, která by ráda něco vykořistila z lidské bídy, dovršuje se tím zkáza rodinného života.
      "Je tedy nezbytně nutné podporovat nejen rodinnou, nýbrž i sociální politiku, jejímž hlavním cílem musí být rodina sama. Jí je nutno pomáhat poskytováním odpovídajících prostředků při výchově dětí i při péči o staré občany." (CENTESIMUS ANNUS,49) Péče o rodinu musí být spojena se sociální politikou. Jinak by se už od dětství vytvářely v člověku předpoklady odosobnění. Už tam, kde člověku chybí od dětství příležitost prožívat pokoj a lásku rodinného prostředí, a postrádá toto kulturní zázemí, už tam se tvoří názorové základy nezdravé vypínavosti jedince, který se cítí všude cizincem a zápasí s odcizením tak, že ho hledá všude ve svém okolí - v trhu, ve státě, ve výrobě.
      Člověk to sice všechno potřebuje, ale nežije pouze pro to. Neobejde se bez státu, které uspořádává různé vztahy k obecnému blahu. Neobejde se bez trhu, kde získává prostředky k zaopatřování jedince a jeho rodiny. Nicméně "člověk je především bytostí, která hledá pravdu, snaží se žít podle ní a odhalovat její tajemství v trvalém dialogu, který zahrnuje i minulé a budoucí pokolení." (CENTESIMUS ANNUS,49)
Tyto myšlenky by měly být povzbuzením zejména pro ty, kdo dovedou takové služby lásky prokazovat, jak pro rodiny, tak pro sousedství, obecní společenství, farní společenství, a celý Boží lid, aby láska a úcta k člověku a jeho hodnotám ještě více rostla.

Otevřenost kultury vůči pravdě (69)
        Kultura se vyznačuje otevřeným hledáním pravdy. Tak Jan Pavel II. připomíná tento příznačný rys lidského života, který tvoří základ rozvoje kultury. Když si příslušníci mladého pokolení osvojují kulturní dědictví otců, tedy obvykle přijímají tyto hodnoty ne jako jejich trpěliví shromažďovatelé, ale spíše činným způsobem. Mladí lidé podrobují různé kulturní obsahy a významy přezkoumání, aby poznali, zda se hodí pro jejich mladý život. Mají však přitom také možnost ověřit si zvláště hodnotné složky kultury. "Mladé pokolení vždy přehodnocuje dědictví předávaných a přejímaných hodnot. Přehodnocovat neznamená nutně ničit nebo předem odmítat. Znamená to především tyto hodnoty ověřovat ve vlastním životě a tímto vlastním ověřením si je životněji, opravdověji a osobněji osvojit." (CENTESIMUS ANNUS,50)
       Někteří lidé nedůvěřují mládeži v tomto jejím kritickém přehodnocování kulturního odkazu národa. Spíše se přiklánějí k názoru, že by mladí lidé měli spíše trpně přebírat minulé hodnoty, dokud nedosáhnou vzdělání. Tato nedůvěra vůči mládeži a jejím přirozeným náklonnostem není tak docela správná. Vždyť samotná výchova by měla být činným výběrem světa jednotlivcem, při kterém by měl vychovatel jen ukazovat zaměření, odkud vybírat. Výchova, která nevede člověka k sebevýchově, je jednostranná a spíše škodlivá. Kdyby člověk nebyl vystavován jednostrannému vlivu, zdárně by se samostatně rozvíjel. To platí i o náboženství. Nadpřirozené schopnosti a dary nejsou totiž u dítěte oslabovány ve své účinnosti hříchem, takže člověk je od dětství velmi vnímavý k nadpřirozeným hodnotám. (MT 19,14) Člověk začíná svůj život bez předsudků.
     Je možno se při růstu mladého člověka spoléhat na jeho přirozené náklonnosti? Cožpak může on sám dojít k rozlišení hodnoty od zbytečné přítěže a k opravdovému zájmu právě o hodnoty? Může toho dosáhnout, pokud žije v rodinném prostředí, které je hodnotově sourodé a názorově sjednocené. Tam si člověk dokáže sám správně sestavit žebříček hodnot a prožívat je, co tvoří základ jeho životního a světového názoru. Rodina je prostředím, odkud si člověk nejdříve vybírá hodnoty. Pokud rodiče neukrývají před dítětem náboženské hodnoty pod falešnou záminkou, že tento jeho rozvoj chtějí přenechat pozdějšímu, vlastně náhodnějšímu působení různých společenských zařízení a jeho rozhodnutí až v dospělosti, je v tom už jednostranné působení jejich předsudku. Hloupost této výchovy k sebeuplatnění jedince je patrná zejména, když je okolní společnost a kultura zatížena povrchním hmotařstvím.
      V lidské duši je přirozeně zakořeněno nadání rozeznávat hodnotu od zbytečnosti. Přirozenou oporou růstu této lidské schopnosti je radost z prožívané a tak dosažené hodnoty, a potěšení z usilování o vyhledávání a zakoušení hodnoty. Radost zdokonaluje činnost člověka. (SV.TOMAS,SUMMA THEOL., I,II,33,4) Ovšem ne každá radost je opravdová. Přirozená radost je tam, kde je láska. Radost je tím hlubší a plnější, čím vřelejší je láska. Vrcholná radost je pak v lásce k Bohu, který sám je Láska.
      Není třeba se tedy obávat, že by samo prověřování kulturního dědictví národa novým pokolením muselo být nebezpečné. To platí nejen v národním životě, ale týká se to celé Evropy a všech národů světa. Svatý Otec v této souvislosti připomíná, že "se do kultury národů zapojuje i evangelizace, která ji podporuje na její cestě k pravdě a pomáhá jí v její snaze o tříbení a obohacování." (CA,50)
     Doba komunismu nám nepřímo dokázala, jak veliká pravda a jak mocná síla je skryta v našem kulturním dědictví, k němuž náš národ dospěl přijetím křesťanské víry. Ukázalo se to zejména při posledních křečích komunistické zvůle. Kdyby se bývalo nakonec všechno zvrhlo do bratrovražedné války a ničení kulturních hodnot, byl by to smutný pohled na národ. A ještě smutnější na celou Evropu, která uprostřed blahobytu spotřební společnosti trpí hladem po dědictví našich otců, po nebeském chlebu. Národ se však znovu vrátil ke kultuře lásky, odpuštění a vnitřní proměny. Tak můžeme říci, že přechod od komunistického živoření k životu ve svobodě ověřil životnost těchto hodnot lásky, protože bez nich by u nás nastal zmatek, nenávist a násilí.
        Není pochyb o tom, že přetrvávají mnohé problémy. To je způsobeno tím, že mnozí sice chtějí požívat výhod křesťanské kultury, ale odmítají uznat své chyby, napravit je a sloužit těmto hodnotám místo, aby jim panovali. Místo změny smýšlení v pravdě jsme u četných lidí svědky změny smýšlení ve lži. Dokonce i u těch nemnohých, které jsme za komunistické zvůle s uznáním sledovali, jak neohroženě vystupují na obranu nespravedlivě stíhaných či proti ničení životního prostředí, nejednou shledáváme ústup od prožívání hodnot pravdy a lásky. Tak se mnozí z těch, kteří by měli dál pokračovat v obětavé službě, uzavírají do moderních hradů a zámků, aby odtud panovali. Jan Pavel II. říká, že "pokud se kultura uzavírá sama v sobě a snaží se zvěčňovat zastaralé životní formy, odmítá-li jakýkoliv rozhovor a spor o pravdě o člověku, je neplodná a upadá." (CA,50)
     Nové šíření radostné novozákonní zvěsti, proudící Evropou, nás podněcuje, abychom se znovu a ještě s větší vážností a zodpovědností zamýšleli nad pravdami, které k nám přinesla křesťanská kultura. Kdyby někdo chtěl ulpívat pouze na zastaralých způsobech, které už několikrát prokázaly svou nezpůsobilost odpovídat na naléhavé požadavky doby a neschopnost čelit ateismu, tak by vlastně to úsilí o hledání pravdy zaváděl ve slepé uličce. Kdo odmítá rozhovor a zarputile trvá na předsudcích, tak národ upadá do kulturního zmatku a prázdnoty. Zase by se to projevilo nezdarem v jeho životě i v jeho hospodářském růstu. Kde totiž chybí ve víře osvícený světový názor, tam chybí správný žebříček hodnot, tam člověk nedovede správně využívat svobodu. Člověk se stává sobcem a ve jménu nové svobody, volného trhu a demokracie se stává novým vykořisťovatelem.
      Šťastný národ, který dovede vnitřní změnou v pravdě přetvářet své okolí. Je třeba si připomínat takové skutečnosti, jako to, že díky působení svatých Cyrila a Metoděje zmizelo z našich krajin otroctví, třebaže v jiných zemích přetrvalo až do nové doby. Jedině světlo radostné novozákonní zvěsti vítězí nad takovými zlořády. A tak by mělo ze všech stran znít:
                                     Na Velehradě bratři ze Soluně,
                                     Cyril a Metod, kázali nám spásu,
                                     ochranu skytli v Církve svatém lůně,
                                     učili národ znáti ctnosti krásu.
                                     Od doby té nám světlo víry plane,
                                     dědictví otců zachovej nám, Pane.

Nezastupitelnost člověka v kultuře (70)
      První a nejdůležitější práce se uskutečňuje v srdci člověka. Tuto skutečnost připomíná Jan Pavel II., když pojednává úloze člověka v kultuře. (CENTESIMUS ANNUS,V,51) Říká, že "veškeré lidské konání má své místo v kultuře. K přiměřenému utváření kultury je třeba zapojení celého člověka. To zahrnuje také jeho schopnost sebeovládání, osobní oběti, vzájemnosti a ochoty podporovat obecné blaho." Odtud vyplývá názor Svatého Otce, že veškerá kulturní tvorba vychází z lidského nitra. Když člověk ve světle víry správně hodnotí sám sebe, a když se dovede ovládat, dokáže přinášet nějaké oběti, má pochopení nejen pro svoje vlastní zájmy, ale pro celé lidské společenství, a je ochoten něco vykonat jak pro sebe, tak pro bližní, tak to právě je to tajemství, které pak přináší do kultury zvláštní a jedinečné prvky. Přitom Jan Pavel II. připomíná význam Písma svatého, Syna Božího a Církve svaté pro kulturu:
-   Písmo svaté k nám neustále hovoří o účinné pomoci bližnímu a staví nás tváří v tvář se spoluzodpovědností, která má obsáhnout všechny lidi;
-    Boží Syn spasil všechny lidi a spojil je tím, že je učinil zodpovědnými za sebe navzájem;
-    Církev svatá podporuje jakost lidských postojů, které dávají mírové kultuře přednost před masovou kulturou, kde člověka ponižují na úroveň masy, kde podceňují úlohu lidské svobody podnětnosti jednotlivce a jeho velikost hledají pouze ve válce.
        Sjednocující působení těchto ústředních hodnot lidské kultury má svůj dopad na všech úrovních společenského života. Zasahuje každou rodinu, každý národ a stát, celé lidstvo. Spoluzodpovědnost každého jednotlivce za všechny a všech lidí za jednoho je v současnosti podtržena a zároveň usnadněna novými sdělovacími prostředky, jako internetem, aj.. To je důležité zejména při vynalézání jiných způsobů řešení rozporů mezi národy, než je válka.
     I když se někomu může zdát, že válka, násilí či terorismus jsou něčím, co se snad týká jen těch národů, které jsou nám dosti vzdálené, přesto i zde trvá nebezpečí. Dokladem toho je začlenění  České republiky do Severoatlantického obranného společenství (NATO). Svědčí to o tom, že ani uprostřed Evropy se lidé necítí bezpečně. Hledají nějaké hmatatelné opory a záruky uchování mírového soužití. Dokládá to však i značnou nedůvěru politiků vůči křesťanské kultuře, která má tak dlouhou tradici v Evropě. Svědčí to o jejich pochybnostech o účinné mírové působivosti této kultury, stojící na cyrilometodějských pilířích. Mnozí raději hledají záruku míru v trvajícím vojenském bloku, než by se vůbec pokusili budovat základy mírového soužití na duchovně-mravních základech. Každému je sice jasné, že kultura se zdárně může rozvíjet jedině v podmínkách míru, ale málokomu je jasné, že opravdový mír může vyrůst jen z pravé kultury.
      V mírovém soužití národů lze rozlišit mír společenský od míru nadspolečenského. Společenský mír je poměrně klidné uspořádání záležitostí ve společnosti, potřebných ke kulturnímu životu člověka. Je to stav politiky, ve kterém má právo přednost před mocí a moc slouží právu. Zájem jednotlivce, rodiny, národa se uplatňuje dohodou a smírčím jednáním. Mír nadspolečenský znamená soulad jednak mezi člověkem a Bohem, jednak mezi církví a jejím božským zakladatelem, Kristem. Tento mír je Boží dar. (EF 2,14-17, JAN 14,27) Odpovídá horoucí touze lidí všech dob. Vnitřní stránka tohoto míru vyplývá ze vzájemné lásky, bez níž je mír vyloučený. Tako vzájemnost se dokonale naplňuje v Bohočlověku. (SK 10,36) Pokoj, vyplývající z lásky, má také vnější stránku, projevující se ve společnosti. Společenský mír se nedá odtrhovat od míru nadspolečenského. Nadspolečenský mír je výzvou k úsilí lidí o pokračování v jeho uskutečňování v podmínkách společnosti.
        Mír jako plod řádu nelze přirozenými prostředky dosáhnout jednou provždy, nýbrž je třeba ho neustále budovat. (GAUDIUM ET SPES, V,78) Základy míru se budují především soustavnou vnitřní obnovou smýšlení, cítění a snažení každého jednotlivce. Není míru mezi lidmi, není-li napřed v srdci každého z nich, totiž pokud každý nerozvine sám v sobě řád daný nadpřirozeně. Mezilidské vztahy lze upravit ve světovém měřítku jedině tehdy, až budou mobilizovány jak síly rozumu, tak především síly víry a přesvědčení.
      Plné uskutečnění a zajištění nadspolečenského míru v podmínkách lidské společnosti vyžaduje nastolení řádu, ustanoveného nadpřirozeně. Proto se mírové snahy lidí neobejdou bez modlitby k Bohu o dar míru, který by učinil výsledky jejich
    Modleme se každý za všechny (JAN XXIII.,PACEM IN TERRIS, V, 10)a každého, aby na přímluvu blahoslavené Panny Marie zavládl Boží pokoj mezi všemi lidmi a národy. Modleme se také za politiky a státníky, tak jako se na ně s modlitbou obracel sv.Metoděj ve své Adhortaci k velkomoravským knížatům soudcům: "Milujte spravedlnost, kteří vládnete nad zemí, smýšlejte o Pánu v dobrotě a hledejte ho prostým srdcem, neb bývá nalezen od těch, kdo ho nepokoušejí... Proto nikdo z vladařů, ovládán ďáblem, i když svými ústy vyznává, že je věrný, ať se nevzdálí od Boha tak, aby se pokoušel pro temnotu lehkomyslnosti nebo nějaké jiné nevědomosti nebo tělesné lásky nezachovávat něco ze zákona."

Kulturní základy mírového soužití (71)
     Jak může mír vyrůstat z kultury? Válka je svědectvím společenské neúčinnosti nějaké kultury. Zároveň je umlčením pokojné tvorby, jakož i ničením kultury. Odpověď nalézáme v posledním článku páté kapitoly o státu a kultuře encykliky Centesimus annus.
      Jan Pavel II. zde důrazně varuje před nebezpečím války, které musí být zažehnáno. Lidé, národy a ti, kdo je vedou se o to musí přičinit. Když se však řekne budovat mír nebo bojovat za mír, tak to zní příliš všeobecně. Proto Svatý Otec upřesňuje způsob, jak má probíhat tato přičinlivost lidí: "Jiné označení míru zní rozvoj. Stejně jako je společná odpovědnost za odvrácení války, tak je i společná odpovědnost za rozvoj." (CA,52) Je to pokojná tvorba takové kultury, která není zahleděna sama do sebe v nějaké estetické samoúčelnosti, ale rozvíjí se ve vztahu ke společnosti. Není to kultura bezzubá, ale taková, která se vydává na výboj proti křivdám, proti utrpěnému bezpráví, proti bídě duchovní i hmotné, proti vykořisťování chudých. Zkrátka je to kultura, která musí v samotné společnosti přemáhat samotné skutečné příčiny války a znásilňovat v lidských nitrech touhu po pomstě, po násilí.
      Taková průbojná kultura musí mít svůj ohlas ve všech oblastech společenského života, hospodářství nevyjímaje. Je pravda, že technika a hospodářství mohou dnes ve velké míře usnadňovat upevnění mírového soužití. Už třeba tím, že modernější výzbroj armád různých zemí může odstrašovat někoho od zahájení války. Nebo tím, že se společnost hospodářsky vyvíjí směrem k blahobytu pro všechny. I když se hospodářská prosperita mocností a rovnováha vojenských sil mezi státy představují veřejnosti jako hlavní záruky mírového soužití mezi národy, jsou to jen velmi chabé pilíře míru. Hospodářský a technický pokrok národů může usnadňovat mír, ale sám ho zajistit nemůže. Nebudou-li tyto případné podmínky míru doplňovány soustavným účinným pronikáním kulturních hodnot, zejména nábožensko-mravních, dojde dříve nebo později k narušení mírového soužití válkou.
     Třetí tisíciletí se pro nás vyznačuje vstupem do Evropy. Myslí se tím víc, než jen politické sblížení. Rozumí se tím také překonání hospodářské a technické zaostalosti po-komunistických zemí. Jenže tím se zdaleka nevyčerpává. Také celá ostatní Evropa stojí před úkolem návratu k sobě samotné. Východ se uzdravuje z těžké nemoci a to přináší nepříjemnou změnu i pro Západ. Nekomunistická Evropa se totiž přizpůsobila přítomnosti komunistických zemí také hospodářsky, ba i kulturně. Po rozpadu komunistického "novotvaru" na evropské společnosti stojí sama celá Evropa před přestavbou svého hospodářství a kultury, vyrostlé za těchto nezdravých podmínek. V tomto stavu by možná bylo pro některé pohodlné a nemorální jedince přijatelnější, aby se jejich příbuzní vrátili zpátky do nemocného stavu.
     Soužití mezi národy vyžaduje přestavbu.  Je zde směs zdánlivě soběstačných jednotek, uplatňujících se zmateně v různých směrech, ale přitom ke stále se stupňujícímu napětí a ozbrojeným vystoupením. Tato směs vyžaduje spojení do souboru prvku, vytvářejících organickou sepjatostí jednotný celek, do něhož přináší každý svůj podíl. Tyto změny neproběhnou samovolně, nýbrž jako výsledek soustavného úsilí konkrétních lidí.
     I kdyby platilo, že lidská skupina všeobecně směřuje přirozeným vývojem k postupnému sjednocování, přesto takový vývoj v jednotlivých zemích bude vždy náchylný k nepřirozeným zvratům. A tato náchylnost ke zvratům bude tím větší, čím většího sjednocení se dosáhne. Proto se sjednocení národů a jejich mírové soužití nedá dosáhnout pouze tím, že by se lidé omezili na ryze přirozené prostředky. Přirozený proces sjednocování národů a růstu mírového soužití musí postupovat současně se sjednocením daným Boží milostí, v modlitbě očekávaným Božím lidem.
      V současnosti probíhá jakýsi "koperníkovský převrat" v chápání politické a vůbec společenské činnosti. Jde o to, nespokojovat se s tím, aby se jednalo ve stylu světa, a tím také aby se ze světa dobývalo nějaké zřízení zvenčí a navenek křesťanské, nýbrž nutno začít u sebe. Je nutno napřed vykonat velký kus práce ve svém srdci, v lidském nitru, začít samostatně myslet, žít a jednat v duchu radostné novozákonní zvěsti, a tak vnášet do společnosti život vnitřně křesťanský. Svatý Otec uvádí: "Je tedy zapotřebí velkého úsilí o vzájemné porozumění, o vzájemné poznání a o zvýšení citlivosti svědomí. to je vytoužená kultura, díky níž roste důvěra v lidskou výkonnost chudého." (CA, V,52)
    To je velký úkol především těch, kdo mají své místo v kultuře: pro kněze a ř eholníky, pro umělce, pro vědce a filozofy, ale i pro všechny lidi dobré vůle, kteří tím, že se vyznačují jasným vědomím společenské odpovědnosti, připojují se jako mravní inteligence do kulturního výkvětu společnosti. Umělec se už nesmí uzavírat do svého umění pro umění, ale musí tvořit umění pro Krista a pro jeho vykoupený Boží lid. Vzdělanec se nesmí dopouštět zrady tím, že by se uzavíral do ulity svého bádání. Kněží a řeholníci musí vykročit z uzavřených zdí zastaralých návyků a pouhých slov, a ukázat světu nejen duchovní, ale i mravní prvenství Kristovo. Jak praví sv.Bernard: "Běda nám, kteří svou duši máme v ústech! Běda nám, kteří ve slovech úplně pronášíme svého ducha, až se na nás hodí ten výrok komikův: Jsme plni děr a roztékáme se na všechny strany."
      K pěstování kulturního výkvětu společnosti musí být ovšem vytvářeny vhodné podmínky, aby se mohl uplatnit i chudý. "K tomu je třeba chudému - ať jednotlivci nebo národu - nabídnout skutečně přijatelné podmínky. Vytvořit takové podmínky je úkolem státu, jakož i celosvětové spolupráce pro rozvoj. Přitom nejde jen o nějaké neúčinné jednání několika účastníků, kteří by chtěli vykonat dobrý skutek na cizí účet. "Znamená to také zříci se postavení zaručujících zisk a moc." Znamená to poznání skutečnosti, že nejnávratnější investice je vklad do kultury. Jedině tam se totiž tvoří základy přesvědčivé důvody a podněty pro pokojné jednání jednotlivců i národů, pro mírové soužití a hospodářský rozvoj lidstva.
     Maria, Matko Boží, přimlouvej se za nás, abychom na tomto díle pracovali a tak přispívali ke kultuře pokojného soužití v pravdě, lásce, odpouštění, a milosrdenství Božím!

Člověk je cesta Církve (72)
     Tak je nadepsána poslední kapitola encykliky Centesimus annus, která shrnuje smysl a poslání sociálního učení Církve na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Všechno se zde totiž točí kolem člověka vykoupeného Kristem. Proto Církev musí stále mít na paměti člověka, sledovat zejména jeho útrapy a nesnáze, a hledat způsoby jak mu pomoci. Když Lev XIII. zahájil v 19. století soustavné sledování společenských otázek, nešlo církvi o to, aby získala zpět své někdejší výsady, ani aby vnucovala jiným své pojetí. Jediným cílem Církve přitom byla a zůstává péče o člověka. Vždyť "jedině člověka stvořil Bůh na zemi kvůli němu samému". Ostatní pozemské tvory stvořil Bůh pro člověka, ale člověk nebyl stvořen pro nějaký jiný pozemský účel, nýbrž jen pro sebe, "to je, aby měl podíl na věčné spáse." (CENTESIMUS ANNUS,VI,53) Církev soustavně rozvíjí své sociální učení, protože se nemůže zpronevěřit poslání péče o člověka, kterého jí svěřil její božský zakladatel, Ježíš Kristus.
     Připomeňme si zde to, co vyslovujeme ve Vyznání víry: "ON PRO NÁS A NAŠI SPÁSU SESTOUPIL Z NEBE, PŘIJAL TĚLO Z MARIE PANNY A STAL SE ČLOVĚKEM... Kristus nám dává najevo zájem o člověka. Kdyby tedy Církev hlásala jenom jakési neviditelné pravdy, které by postrádaly vztah k životu určitých lidí, a nedbala toho, jaké potíže zakouší lid a jaké překážky musí v životě překonávat, tak by mohl kdekdo právem říci: Vy neplníte své poslání! To je falešné nebíčkářství! Proto Lev XIII. řekl ohledně bídy námezdních pracovníků: "Kdybychom mlčeli, muselo by to dělat dojem, že jsme zanedbali svou povinnost."
    Všimněme si také toho, kolikrát během komunistické zvůle promluvila Církev a velmi neohroženě obhajovala a stále hájí lidská práva. A mnozí z nich za to šli i do vězení, ba někteří na to doplatili i životem. Zlomek svědectví o takové působnosti Církve za komunistického temna u nás vydávají například Otec Jaroslav Studený v knize Já, odsouzený č.11683, Otec Jakub Zemek v knize Vatikánský špión nebo olomoucký arcibiskup Matocha v knize Biskup vyznavač od premonstráta J.Zd.Charouze.
Tady nešlo o žádné ojedinělé úchylky jinak dobrého zřízení, jak se stále snaží s tvrdošíjnou drzostí a lživostí opakovat někteří komunističtí pohrobci. Bylo to logické vyústění zrůdného zřízení, které soustavně usilovalo znetvořit národy podle hesla: My vás od té svobody odvšivíme! Samozřejmě, že to nedělalo zřízení samo, nýbrž vždy jen lidé - někdy zastrašení otcové rodin, jindy mládež opilá možnostmi své svobody a alkoholem, často nepřímo i ti, kdo jen skandovali slávu komunismu na náměstích. Byla zde také snaha našich soudruhů vyrovnat se těm pokrokovějším na Východě. Tam se už od konce prvé světové války dostávala leninská zlovůle s odporem Církve. Solženicyn o tom uvádí: "Na jaře 1922 byl zatčen patriarcha Tichon a provedeny dva okázalé procesy, končící tresty smrti: jeden v Moskvě se šiřiteli patriarchova provolání a druhý v Petrohradě s metropolitou Venjaminem. V guberniích a okresech byli zatčeni metropolité a nejvyšší hodnostáři; za velkými rybami pak vždy následovala hejna malých rybiček, vyšší kněží, mniši a jáhni, o nichž se vůbec nepsalo. Duchovní tvořili povinnou část každodenního úlovku a jejich stříbřité šediny probleskovaly v každém transportu. Jakoby samozřejmě byli pozavíráni katolíci, polští kněží... Během dalších let jsou věřící neustále zavíráni."
      Za tím zlořádem stáli nejen porušitelní lidé, ale vždycky za vším stál někdo, o jehož nadlidské inteligenci a zatvrzelé neochotě sloužit Bohu a nenávisti ke Kristu a jeho církvi nelze pochybovat.
Jenže právě tímto utrpením četných duchovních osob i věřících bratří a sester ve světě jasně dokazuje církev, že člověka nikdy neopouští, a zejména ne v dobách nejtěžších zkoušek. Jan Pavel II. říká, že "tento, každý jediný člověk je první cestou, kterou musí Církev kráčet při plnění svého úkolu. Jestliže Církev soustavně vykládá tuto zásadu, pak proto, že obzor celého bohatství sociálního učení Církve představuje člověk ve svém určité opravdovosti jako hříšník i jako spravedlivý." (CA,53)
     Církev svatá hájí přirozená práva člověka mnohdy právě tam, kde je to od ní nejméně očekáváno a za to sklízí nejvíce nepřátelství. Za to, že Svatý otec a s ním celá Církev neváhají vystoupit na obranu lidských práv nejen těch, kdo trpí ve válkách anebo jsou hospodářskou bídou nedůstojně ponižováni, za to by Svatého Otce někteří snad ještě dokázali pochválit. Ale kdo ho pochválí za to, že na každém kroku křičí do svědomí vyspělé spotřební společnosti: Přestaňte uměle zabraňovat početí lidského života! Přestaňte nepřirozeně zabraňovat počatému člověku v jeho narození!
      To hned vzbuzuje velkou nelibost: Papež nám zasahuje do naší lidské svobody zabíjet! Když to nebudeme dělat, přelidní se svět, a hlavně národy v jižních světadílech! Tam by se všichni chtěli jenom rozmnožovat, a přitom nemají obživu ani pro sebe! Přece je pak nebudeme živit ze svého! Nakonec by ještě chtěl, abychom si kvůli nim utahovali opasky. To by bylo nespravedlivé! Tak odpovídá blahobytná společnost na výzvy Svatého otce.
      Vyspělé národy na Severu si zatím svou pomoc zaostalým zemím nedokáží představit jinak, než tak, že je budou zasypávat antikoncepčními prostředky a přebytky či spíše odpadky svého hospodářství. A když si někdo v těch zaostalých zemí zoufá a odhodlá se k sebevražednému terorismu a anarchismu, má na to bezbožná demokracie jedinou odpověď: zbraně - válka. Málokdo si připouští skutečnost, že vyspělé země mají každoročně mnohonásobně větší zisky z nerostného bohatství a zdrojů jižních světadílů, než kolik tam s okázalou velkomyslností věnují na pomoc. Jak dlouho to mohou dělat? Snad dokud nepřimějí zaostalé národy hmotnou bídou a duchovní a mravní temnotou k zoufalému terorismu? Svatý Otec navrhuje řešení: důstojné člověka - peníze ušetřené ze zbrojení po rozpadu východního komunismu vložit do osvětových, vzdělávacích, zdravotnických a hospodářských programů v zaostalých zemích.
      K podobnému osvícení myslí a obměkčení srdcí těch, kdo stojí v čele světových bank a jiných mezinárodních hospodářských a kulturních zařízení však zdaleka nestačí samotné takové sdělení, byť i pronesené sebehlasitěji a sebenaléhavěji. Je třeba ještě Boží milosti. A za tu je nutno se modlit spolu se Svatým Otcem a celým Božím lidem.

Mravní služba společenských věd (73)
      Nejdůležitější životní pravdy se navenek zdají být velmi prosté a jednoduché. Tak připomíná Jan Pavel II. navenek docela prostě vyhlížející, nicméně životně důležitou myšlenku: "Společenské vědy a filozofie slouží k výkladu ústředního postavení člověka ve společnosti." (CENTESIMUS ANNUS, V,54) Svatý Otec si všímá skutečnosti, že veškeré lidské poznání, ať věda nebo filozofie, a z nich obzvláště společenské vědy a sociální filozofie mají své přirozené opodstatnění v tom, že vedou ke zdokonalení člověka. Věda a filozofie, tvořící součást kultury, mají své zdůvodnění v člověku. "Díky nim je člověk schopen lépe chápat sebe sama jako společenskou bytost."
      Vliv vědeckých objevů ve společnosti je tak rozsáhlý a pronikavý, že to snadno svádí veřejné mínění k přeceňování jeho hodnoty. Přesvědčení o významu vědy je tak mocné, že dnes často každodenním životě je vedle hospodářských zájmů zájem o vědecké poznání nejmocnější.
     Z průzkumů veřejného mínění se ukazuje, že světová veřejnost dnes hodnotí vědu spíše očima technického rozvoje: ideál vědce je spojován s obrazem Edisona a stovkami jeho vynálezů a patentů, nebo s obrazem Wernera von Brauna a jeho konstrukcemi raket.
     Přirozené lidské působení vědy zahrnuje posilování důvěry člověka v rozum a vládu rozumu v lidské společnosti. S tímto působením vědy a filozofie těsně souvisí jejich vliv společensko-ukázňující a posilující chuť člověka do života. V takovémto svém působení však ani věda ani filozofie nezasahuje samotnou duchovní podstatu životního názoru člověka. Spíše jen v nějaké míře usnadňují řádnou výstavbu hodnotového žebříčku v lidském nitru, ale nutně to nezajištují.
      Vědecký životní názor člověka na společnost, na sebe samého, na Boha zahrnuje vědeckými objevy a filozofickými důvody podložené pojetí tvorstva a postavení člověka v tvorstvu, dále objasnění základu a postupu procesu poznání, jakož i stupně shody výsledků lidského bádání s Pravdou Zjevení. Z takového názoru vyplývá správné hodnocení objevů a jejich využití ke zdokonalení člověka.
      Vlastní, přímá činnost vědy, totiž objevování, vymaňující člověka z nevědomosti a z nečinné závislosti na okolí, posiluje jeho přesvědčení o potřebě hájit poznanou pravdu proti falešným názorům. Toto případné zlidšťující působení se projevuje zejména společenských vědách, a to dvojím způsobem: jednak jako hodnota pravdy, jednak jako hodnota svobody.
      Mravním poselstvím společenských věd je uchovávat svobodu a rozum jako zaručené hodnoty, používat jich zodpovědně a soustavně při vyjadřování nesnází člověka ve společnosti. Ústřední ideou každého nového vyjádření společenských úkolů dneška musí být společnost, v níž se všichni lidé stanou pány svého rozumu. Posláním zkoumání dějin společnosti a kultury je odhalení způsobů, jimiž společnost a kultura mohou a mají být rozumně řízeny, a poznání mezí lidské svobody. Vždyť svoboda není jen možnost dělat, co se člověku zlíbí, ani pouhá příležitost volit mezi několika danými způsoby. Svoboda je také možnost vyjadřovat a pojmenovávat nabízející se cesty, jednat o nich, a teprve pak si některou z nich zvolit. Proto svoboda nemůže být bez zvýšené úlohy rozumu v lidských záležitostech.
Vyjádřit jakoukoli společenskou a kulturní otázku, znamená vymezovat hodnoty, kterých se týká, a nebezpečí, která jim hrozí. Právě zjišťování ohrožení uznávaných hodnot, jako jsou svoboda a rozum, má být mravní službou společenských věd. V každodenním životě to ovšem znamená riskovat potíže, anebo - a to je závažnější - čelit lhostejnosti. Vyžaduje to, aby vědci a filozofové předkládali sporné skutečnosti a teorie, a účinně podněcovali jednání o nich. Kdekoli chybí široké, otevřené a zasvěcené hovory o sporných věcech, tam lidé nemohou vejít do styku se skutečností vnějšího ani svého vnitřního světa.
      Je-li náš veřejný život mnohdy založen na lžích, klamech a překroucených zprávách, potom ti, kdo mohou vyložit skutečnost jasněji a pravdivěji, jsou mravně povinni uplatnit svůj vliv. Třebaže žádná společenská věda ani filozofie nemůže spasit lidstvo, není nic špatného v napodobování úsilí o jeho spásu, pokud to znamená přetvářet společnost podle ideálů svobody a rozumu. Ještě lepší však je, pokud přitom mají něco dalšího v záloze. Nikoli ovšem žádný postranní úmysl na zničení stávající společnosti a kultury, ale na jejich nad-společenském a nad-kulturním překonání v Kristu.
      Svatý Otec říká, že "pouze víra plně člověku odhaluje jeho pravou totožnost. Z této totožnosti vychází sociální učení Církve. Jeho cílem je za přispění věd a filozofie pomáhat člověku na jeho cestě ke spáse." (cA,54) Právě v tomto svém cílevědomém navázání na odkaz Ježíše Krista a jím založené Církve má sociální učení Církve neustálý předstih přede všemi společenskými vědami a filozofiemi. Jan Pavel II. se zmiňuje o přínosu encykliky Rerum novarum pro poznání společenských a hospodářských otázek lidské skupiny, ale dodává, že její zvláštní hodnota spočívá jinde. Nejen v oblasti poznávací, ale především v rovině mravní a náboženské: jako písemný doklad učitelského úřadu církve, který se začleňuje do evangelizačního úkolu Církve. Z toho plyne, že sociální učení Církve má význam prostředku zvěstování víry. Pouze a výhradně v tomto světle se zabývá jinými otázkami. (CA,54)
     Dnešní složité společenské a kulturní úkoly vědy a filozofie vyžadují vyšší míru jejích vazeb k náboženství, než tomu bylo donedávna. Význam spojení vědy a filozofie s náboženstvím vyplývá z pravdivého hodnocení dějin. Sledování rostoucí úlohy vědy a filozofie ve společenském a kulturním životě musí být založeno na pochopení povahy spojení věda a filozofie s náboženstvím. Jádro této spojitosti spočívá v dějinném rozvíjení procesu přeměny vědy a filozofie člověkem, který navazuje na pokornou modlitbou vyprošovanou Boží milost. co se přitom děje s vědou a filozofií. Rozkvétá ze suché teorie v zelený strom života; mění se v přímé uskutečňování Boží nad-společnosti a nad-kultury v podmínkách společnosti a kultury lidské. Poznání dnešní ještě nedokonalé nad-společnosti Boží umožňuje vyvozovat závěr, že proces srůstání lidského poznání s pravdami Zjevení, jenž byl zahájen Kristem, vede nakonec k proměně vědy v přímé uskutečňování Boží vlády na zemi.
Maria, Matko vzatá na nebesa, přimlouvej se za nás, aby se všichni lidé světa pochopili, že jedině ohled na Krista a Jeho učení může lidstvo zachránit.

Rozvoj celého člověka (74)
      Svatý Otec nazývá poslední kapitolu encykliky Centesimus annus označením "Člověk je cesta církve" a objasňuje to slovy: "Církev přijímá ´smysl člověka´ z Božího zjevení. K poznání pravého a celého člověka je třeba poznat Boha" (CA,VI,55) K tomu opakuje sv.Kateřinu Sienskou, která v modlitbě vyslovila tutéž myšlenku: "V tvé přirozenosti, věčný Bože, poznám svou vlastní povahu". Světice o tom přesněji říká:
     "Věčný Bože! Uvažuji-li v tvém SVĚTLE o bytí, které máme od tebe, vidím, žes nás stvořil k svému obrazu a své podobě, abychom se podíleli na tvé Trojici třemi mohutnostmi duše.
      Nazírám-li tvé SLOVO, které nás obnovilo v milosti, vidím tam, že se připodobnil nám a žes nás připodobnil sobě, když ses spojil s člověkem."
      A ještě krásněji se takto modlí slovy: "Svrchovaná a věčná Trojice, jakoby zpitá a zblázněná láskou do svých tvorů, když viděla, že tento strom odtržený od tebe, ŽIVOTA, nemůže nést než ovoce smrti, tu z téže lásky, která tě přiměla jej stvořit, jsi jej uzdravila, když jsi naroubovala své Božství na strom smrti našeho člověčenství..."
      V tomto světle tedy "je křesťanská věda o člověku kapitolou teologie a sociální učení církve, které se ujímá člověka, patří do teologie. Teologický rozměr je neodmyslitelný jak pro výklad, tak pro řešení dnešních problémů lidského soužití."
      Vzápětí Jan Pavel II. ukazuje na nebezpečí dvou slepých uliček falešného lidství: na jedné straně bezbožné chápání, které činí z člověka torzo, ožebračené o duchovní stránku, a na druhé straně úchylka, dopouštějící únik do spotřebitelství, kdy se lidský jedinec sladce otravnými důvody o vlastní naprosté nezávislosti odpoutává od Boha, od bližních ke škodě sebe samého.
        Sociální učení Církve poskytuje pravé řešení. Je totiž zaměřeno ke společenské stránce člověka a ke všemu, co s tím souvisí, a přitom - jak je patrné už ze samého označení učení církve, je součástí církve, tedy také jejího poslání, které přesahuje meze stávající lidské společnosti, přesahuje hranice přirozenosti, aby vše lidské bylo přivedeno ke Kristu. Sociální učení Církve má tedy úzkou návaznost k víře. Nejhlubší smysl člověka samého totiž nelze dosáhnout jen ze samotného člověka. Tak jako nelze nějaký výsledek tvorby vysvětlovat jen z něho samého, ale je nutno přihlížet k původci tohoto díla a k účelu, který on do něho vložil. Jako obraz nelze vysvětlovat ze samotného výtvoru, ale je třeba poznat malíře a také ostatní jeho díla. Čím je toto dílo dokonalejší, tím více je zapotřebí poznávat i autora. Tak ani člověka nelze vysvětlovat jen z člověka, ale především z toho, komu se tento rozumný tvor svobodně zasvěcuje. A proto "se Církev nikdy nemůže vzdát svého náboženského poslání pro člověka", který pokud žije, tak chce růst, touží po sebepřekonání, míří za sebe a nad sebe samého."
        "Církev si je přitom vědoma, že její působení i dnes naráží na obtíže a překážky." Co je to za překážky? Předně otevřená bezbožnost socialistů a komunistů, kteří začali tvrdit: Žádný bůh není! Je t jen výmysl k ožebračování lidí a ke tlumení strachu ze smrti! A přitom vlastně okrádají člověka o jeho duchovní základ. Jakoby ponechali člověku knihu jeho života, ale zakazovali mu: Opovaž se ptát, kdo to napsal! Nemáš právo poznat autora! Čili taková bezbožnost je vlastní a skutečné ochuzování člověka.
Je tu však ještě skrytá bezbožnost těch farizejů, kteří cestu k Bohu poznali, ale druhým ji uzavírají. Pohrdavě se vyvyšují nad zástup, nad většinu, kterou označují za tupou masu, barbary, gojímy, heloty. Ti se zase přidržují bezbožného názoru Ludvíka Feuerbacha, který tvrdil, že člověk je tím, co jí. Říkají: Lid potřebuje chléb a hry. Dejme člověku dobře najíst a pěknou podívanou, a on dá s Pánebohem pokoj! A bude dělat to, co chceme my. My totiž máme peníze! To je zase ta slepá ulička, do které se ztratila spotřební společnost vyspělých států. A dnes tam lidé poznávají bezvýchodnost takového řešení: na jedné straně obrovská státní zadluženost, na druhé straně duchovní nespokojenost nasycených zástupů. A nemohou se snadno dostat z podrůčí bezmezné vlády peněz. Budou-li z toho zoufalí, mohou zase přeběhnout od jedné krajnosti - k socialismu. Moderní farizejové se tomu smějí a říkají: Dělejte si, co chcete! Přece máte všichni svobodu! Hlavní věc je, abyste byli demokraté! Všechno je dovoleno! Nic se vám nestane! Zrušíme trest smrti! A užijte si života! Co vypijete, sníte a uvidíte - v tom je vaše svoboda! A Bůh? Možná, že něco někde je, ale my žijeme tady na zemi.
      Tahle scestná úchylka ke spotřebitelství nemá s Bohem nic společného. Dříve nebo později uvězňuje člověka v jeho sobectví, které škodí jemu samému i společnosti. Je třeba znovu a důrazněji opakovat slova, která řekl Jan Pavel II. při návštěvě Polska, že totiž neutrální demokracie je demokracie bezbožná, a ta může být škodlivější než otevřená bezbožnost komunistů. V takové demokracii, kde je člověk okraden o Boha, tam je uvězněn do svého nešťastného já. Navíc bezbožná demokracie je jen vratký můstek mezi dvěma různými totalitami.
      Tváří v tvář těmto překážkám Jan Pavel II. říká: "Proto se Církev novými silami a novými metodami pouští do evangelizace, která podporuje rozvoj celého člověka." (CA,55)
       Modleme se spolu se sv.Kateřinou za církev: Ó nevýstižná a přesladká Lásko, Církev je tvou zahradou, kterou jsi zúrodnila svou KRVÍ, zahradou zavlažovanou krví mučedníků, kteří hrdinně běželi za vůní tvé OBĚTI.
       Proto s ní zůstaň a chraň ji. Kdo bude moci dobýt města, které ty chráníš? Zapal naše srdce! Ponoř je do své KRVE, aby mohla cítit hlad po tvé cti a po spáse duší.

Bezbožná demokracie je nová cesta k zotročení národů (75)
      Jan Pavel II. vyslovuje přání, abychom si stále hlouběji osvojovali sociální učení Církve tak, jak je vyjádřeno v písemných církevních dokladech, šířili je a uváděli v život. Po zatlačení komunistické zvůle spotřební společností západních demokracií dochází v Evropě k novému stěhování národů. V prostředí těchto překotných změn je nebezpečí, aby se neroznítilo nějaké ohnisko nenávisti, napětí a nepokojů. V zemích, kde byly národy násilím umlčovány různé nedořešené problémy národnostní, nyní tato napětí naplno propukají. Je to patrné třeba v Chorvatsku, ba v celém tom měkkém podbřišku Evropy, jak to svého času nazýval Winston Churchill. Tak v těchto choulostivých místech nastal po ústupu komunistické zvůle výbuch národnostních nepokojů a občanské války. Těchto napjatých poměrů tam ještě zlovolně využívají ti, kterým pokojný a samostatný rozvoj evropských národů není vhod.
     Svatý Otec říká: "Hrozí nebezpečí, že představitelé západních zemí budou v tomto ztroskotání jednostranně spatřovat vítězství svého hospodářského systému a nebudou se starat o uskutečňování potřebných oprav svých soustav." (CENTESIMUS ANNUS, VI, 56)
       A přitom každý, kdo zná něco z dějin, tak ví, že tento bezbožný socialismus a komunismus vzešel právě z výstředností kapitalismu jako tupá odezva na jeho zlořády. Dnes se znovu v mnoha oblastech našeho společenského života prosazuje návrat ke kapitalismu, a to nejednou jakoby stejně bezuzdnému a nepoučenému tím, co už zde jednou napáchal. Někteří lidé se sklonem ke zkratovému myšlení, říkají v takové chvíli, že to vypadá tak, jako kdyby se několik zasvěcených hlav na světě domluvilo takto: ´Vraťte nám na chvíli moc nad tím stádem, abychom s ním provedli několik našich pokusů, a za pár desetiletí vám ho trochu zdeptanější znovu předáme zase k vašim komunistickým pokusům.´ Bohu díky, že dějiny nejsou nikdy jen výsledek spiknutí několika bohatých a mocných.
      O tom, jak velké opravy vyžaduje sociální myšlení, oslavující bezbožnou demokracii, upínající se jenom na volný trh a bezmeznou vládu peněz, svědčí strašlivé společenské poměry v jižních oblastech naší planety. Národy "se tam nalézají více než kdy dříve v hrozně bídném postavení, jež je každým dnem vážnější." (CA,56) Hospodářsky vyspělejší národy světa ve svých společenských vědách a sociální filozofii nedošli ještě k pojmu láska k bližnímu - k jednotlivci i národu. Blahobyt, který přináší jejich demokracie, je blahobytem jen pro někoho: je blahobytem pouze pro ty, kdo jsou uvnitř daného státu, a přitom nejsou ani chudí, ani nemocní, ani staří, apod. Těm, kdo umírají hladem v Africe, ve střední a jižní Americe, v jižní Asii, je takový blahobyt nedostupný. Proto řada těch věhlasných doktorů na stovkách a stovkách univerzit v USA a v jiných vyspělých demokraciích stojí dnes před prvořadým úkolem opravit vlastní společenské vědy a sociální filozofii. Jinak by se na ně hodil ten Ježíšův výrok o trámu v oku pokrytce. (MT,7,3-5)
       Avšak každému je třeba zdůraznit to, co pronesl Lev XIII. v závěru encykliky Rerum novarum: "Každý ať se dá do své úlohy a to co nejrychleji, aby se choroba již tak dost rozbujelá nestala nevyléčitelnou tím, že se léčba odkládá! A především Církev zde nesmí zanedbat své povinnosti!" (RN,45) Církev nesmí zanedbat péči o člověka, jinak by se zpronevěřila Kristovu odkazu. Vždyť vyznáváme, že On pro nás a naši spásu sestoupil z nebe. Každý z nás může a má přispět k společenskému úkolu Církve svým dílem.
       O dělníky na této vinici Páně je třeba prosit. Modleme se spolu se sv. Kateřinou Sienskou:
       Věčný Bože, neproniknutelné, věčné božství, ve tvém světle vidíme SVĚTLO - -
       Jak úzké je spojení tebe, Stvořiteli, s tvory a tvorů s tebou, náš Tvůrče! Poutem lásky jsi je svázal a svým světlem jsi je osvítil. Proto jim stačí, aby otevřeli oko rozumu s touhou poznat tebe, neboť SVĚTLO vždy přichází do duše, která otevře dveře vůle. Čeká u dveří duše ihned, jak je otevřeme, vchází jako slunce, které dopadá na zavřené okno a vstupuje do otevírajícího se domu.
      Rozšiř tedy, Bože, toto SVĚTLO, prosíme tě pokorně na všechny rozumné bytosti. Sešli světlo slepým, aby ve tvém SVĚTLE poznali PRAVDU a tebe si zamilovali.


Je třeba svědectví činů (76)
     Už od apoštolských dob Církev svatá hlásá radostnou novozákonní zvěst a ukazuje na jeho vnitřní pravdivost a krásu, ale především prožívá evangelium jako svůj úkol a poslání. Vždy pospíchala ke všem těm, kdo obzvláště potřebovali její pomoc a útěchu. A tak tomu musí být i v budoucnosti. To má na mysli Jan Pavel II., když říká: "Církev nesmí pohlížet na sociální poselství evangelia jako na suchou teorii, nýbrž především jako na základ a osvícený a podnětný důvod jednání." (CENTESIMUS ANNUS, VI,57)
      Prvořadý zájem a prvořadá volba patří v Církvi odedávna těm, kdo jsou na tom nejhůře. To se vztahuje jak na hmotnou stránku, ale ještě více na ubohost vnitřní. A to si zřídka anebo až pozdě uvědomují lidé světa. Když jednou vzpomínal Jan Werich na chvíle, kdy s Voskovcem a Ježkem tvořili Baladu z hadrů, tak obzvláště připomenul právě tuto vnitřní, duchovní bídu. Při vzpomínce na píseň, kde se zpívá o tom, ´že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad´, tak Werich upozornil, že většina lidí tomu rozuměla jen ve smyslu hmotné bídy, zatímco oni prý měli na mysli hlavně bídu vnitřní, duchovní. Jenže to už bylo bezmála půl století od té doby, kdy právě tito nadšenci z Osvobozeného divadla svedli mnoho vzdělanců našeho národa k socialistickému a hmotařskému smýšlení.
     Ovšem kdo jasně nalézá oporu pro kulturní a společenské působení v evangeliu, a rozhodně podle toho žije, tak jeho dílo zůstává jednoznačně dobré. Tam není tak snadno možné špatné pochopení a zavedení někoho na scestí. O tom svědčí třeba to, jak někteří křesťané vlivem společenského náboje evangelia rozdali majetek chudým, zakládali útulky pro pocestné, pro chudé a nemocné. Nebo třeba to, jak mniši působením kulturního náboje evangelia zúrodňovali půdu, přepisovali naučná díla našich předků, budovali chrámy, vytvářeli krásná díla.
       "Církev si dnes více než kdy jindy uvědomuje, že její společenské poselství nalezne věrohodnost spíše ve svědectví činů, než v její vnitřní soustavnosti a logice. Také z toho vědomí pramení její prvořadá volba pro chudé." (CA,57)
       Pokud se rozhlédneme po našem národě, i po světě, tak shledáme, že chudoba se vlivem technického a hospodářského pokroku sama od sebe neztrácí, ale jen mění svou tvář. Spolu s růstem úrovně techniky a hospodářského uspořádání společnosti se zvyšuje podíl technicko-hospodářských pracovníků a klesá podíl dělníků. To vyžaduje přeškolování lidí. A tak cesta člověka k nějakému zaměstnání a k jeho udržení je pro mnoho lidí znesnadněna tím, že k tomu potřebují vzdělání. Tak se ukazuje nebezpečí růstu nezaměstnanosti.
       Avšak může zde být ještě jiný neblahý účinek techniky v hospodářství, a to v oblasti spotřeby a využívání volného času. Spolu s rozvojem techniky se sice může zvětšovat volný čas pracujících, ale přitom se stupňuje nebezpečí, které poskytuje technika např. pro vnikání státu do soukromí občanů. Vznikají nové příležitosti ke zneužívání techniky ke všestrannějšímu sledování, ovlivňování a kontrole soukromého života lidí, k omezování jejich svobodného kulturního rozvoje, k libovolnému překrucování veřejného mínění pomocí elektronicky řízených sdělovacích prostředků. Hrozivě roste nebezpečí ovládnutí výpočetní techniky a jejího zneužívání v zájmu úzkého kruhu osob, zaujímajících mocenské pozice v hospodářském, politickém a státním životě společnosti.
      Církev se ve svém společensky obrodném a kulturně zušlechťujícím působení naráží ve spotřební společnosti na různé překážky:
       Jedna spočívá v tom, že ani v nejvyspělejších demokraciích světa, mezi které se staví např. USA, se nenabízejí příhodné alternativy životních vzorů. Ani největší vynálezy techniky a organizace hospodaření samy o sobě nepřinášejí hodnoty, jejichž prožíváním by se člověk povznesl nad všednost. Tlak tělesných a jiných nezbytných potřeb - zabezpečení potravy, oděvu, přístřeší, lékařské pomoci, vzdělání, atd. pohlcuje veškeré síly člověka.
      Další překážkou jsou "okovy" spotřebitelských návyků. Takové návyky znesnadňují příklon k duchovním hodnotám.
      Odtud vyplývá nejen úkol zdokonalit rozdělení příjmů tak, aby mohli všichni lidé - neomezující se nutně na jediný způsob života - zpestřit svůj život, nýbrž je nutno osvobodit vědomí a přesvědčení lidí od zvrhlých návyků, aby se mohli snáze projevit jejich přirozené rozumné sklony a víra v Boha. Vždyť ani zvýšení příjmů nezaručuje svobodu výběru, protože soustava plánování a programování ovlivňuje smýšlení lidí a ohraničuje jejich cíle.
      K tomu je třeba pravdivě odhalit bezbožné základy mýtu o pozemském ráji, který je vkládán zde do komunismu, tam do národního socialismu, onde do společnosti hojnosti. Zároveň je třeba oslabit či vyvážit jednostranný vliv zvláštních prostředků (vědeckých, filozofických, výchovných, uměleckých, aj.), pomocí kterých se takový mýtus šíří a upevňuje. K zásadní změně však dojde jedině tehdy, když se probudí lítost, stanoví se předsevzetí a uvedou se v život skutky lásky. Bez toho zůstává veškerá znalost zla ve společnosti a všechny návody na obrození jen jalovým řečněním.
     Jestliže vyspělé severní státy předstihly technicky a hospodářsky mnohé státy Jihu, ke kterým se dnes druží zaostalé státy uvolněné z nadvlády komunistické zvůle, tedy vyspělé země nyní stojí před úkolem pomoci zaostalým národům. Vyspělé státy světa mohou překročit svůj stín jedině tím, že zbourají všechny železné opony a hráze, které je uzavírají do jejich vlastní spotřeby. Tato jejich spotřeba má sice vysokou úroveň, ale přitom je sobecky ohraničená, neuspokojivá, chorobně smutná. Duchovní bída a neschopnost naplnit hlubším významem a tvořivě volný čas činí z lidí zločince a teroristy.
       Pokud jde o zločinnost a zejména zločinnost mladistvých, jsme svědky toho, že český národ velmi dostihuje vyspělejší západní země. Ministr vnitra veřejně prohlašuje, že na rostoucí zločinnost si prý musíme zvyknout. Mnozí zodpovědní lidé si uvědomují, že zde něco není v pořádku, ale krčí jen rameny: Co my zde můžeme dělat? Je to mládež odchovaná komunistickou školou! Jenže i dnes, po ústupu komunismu, je církvi všemožně znesnadňováno předávání duchovně-mravních hodnot školské mládeži. Mládež se dnes ve školách učí nejrůznějším předmětům, jenom ne tomu, jak mají žít, a proč vůbec žít. Jestliže se člověku už od dětství nedostává duchovních hodnot, zakrní ve víře a ve ctnostech, pak si bude počínat jako barbar, kterému musí být všechno dovoleno. A bezbožná demokracie mu k tomu dá volný prostor. To je právě ta bída, která není jen hospodářská, ale vnitřní zaostalost jedince jako člověka a jako Božího obrazu a podoby.
     Prosme Boha, aby se tyto hrozivé stíny, které u nás začínají povážlivé houstnout, prozářily ve skutcích lásky, víry a naděje.

Zbývá ještě mnoho vykonat (77)
     Je pozoruhodným darem Jana Pavla II., že tak se jako dokáže rozhodným způsobem vyjádřit k důležitým společenským otázkám naší doby, když je potřeba jeho důrazného vystoupení, tak zase dokáže snadno přejít k přístupu velmi jemnému, citlivě rozlišujícímu, a vpravdě otcovskému. Je to patrné třeba i v 58. článku jeho encykliky Centesimus annus. Na světě je totiž mnoho nespravedlnosti. A důsledky těchto nespravedlností jsou velmi nebezpečné. Už to nejsou jen ostnaté dráty, namířené bodáky. Díky Bohu a přímluvám sv. Anežky a paní Zdislavy postupně už ostnaté dráty a nelidské věznice z naší vlasti i z jiných zemí Evropy mizí. Zůstávají však jiné železné opony a přehrady mezi národy. To jsou přehrady hospodářských výsad a výhod, které světové monopoly žárlivě střeží. Kdo odstraní tyto překážky sblížení mezi národy? Jak to vyřešit?
     Svatý Otec si je vědom toho, že "v této oblasti toho ještě zbývá mnoho vykonat". Rozhodně na to nestačí jednotlivec, ať už člověk, národ nebo stát, i kdyby byl sebesilnější. Lze si přitom všimnout procesu drobení společnosti na menší, národní celky. Někteří lidé si totiž myslí, že když vytvoříme malý, nezávislý útvar, tak tím spíše uhájíme své právo na sebeurčení. Omyl! Kde je totiž bída ve větším celku, tam bude i v jeho jednotlivých částech. Ten pes je zakopán jinde. Díky Bohu, že přibývá těch, kdo dokáží takové záležitosti posoudit z širšího hlediska. Když zde Svatý Otec pojednává o mezinárodních bankách, které znají jenom někoho, a je to velmi obtížné, než přiberou někoho dalšího, tak se dotýká samého jádra té otázky.
     Jan Pavel II. zde vyslovuje významný návrh na vytvoření "účinné mezinárodní kontrolní a řídící zařízení, které by zaměřovaly hospodářství na obecné blaho", a tedy nejenom na blahobyt některých velmocí nebo mocenských seskupení. To je cesta k prolomení neviditelných ostnatých drátů spletených z různých zájmových pletich a spiknutí nejrůznějších hospodářských chobotnic.
     Z různých hospodářských oblastí, ve kterých by se mělo projevovat působení mezinárodního řídícího zařízení, si lze všimnout třeba pohybu pracovních sil, a s tím souvisejícího přistěhovalectví.
    Hlavním hospodářským činitelem pohybu lidí ze zaměstnání do zaměstnání jsou rozdíly v počtu pracovních příležitostí mezi odvětvími, ale i státy. To může znamenat, že vzniká buď zvlášť mnoho volných míst v nové oblasti, nebo že ve starých oblastech jsou špatné vyhlídky. Tak třeba ti, kdo odcházejí ze zemědělství za prací do měst, jsou většinou mladí lidé, kteří nevidí na venkově příležitost k tomu, že by se stali samostatnými podnikateli. Vysoké mzdy v nějaké oblasti nemají velkou přitažlivost, pokud v té oblasti nevznikají současně nové pracovní příležitosti.
    Sledujeme-li pohyb pracovních sil v evropském měřítku, ukazuje se, že ve druhé polovině 20. století se zaměstnávání cizích dělníků v evropských státech přísně kontroluje. V té době rostl pohyb dělníků z Jihu (Italů, Řeků, Turků aj.) na Sever (do Švýcarska, Belgie, Francie, Německa a Rakouska). Tyhle pohyby pracovních sil pomáhaly vytvářet evropský trh práce. Vystěhovalectví zvyšovalo mzdy v okolí Středozemního moře a přistěhovalectví je udržovalo na poměrně nízké úrovni na Severu.
     Od konce 20. století se jistý usměrňovaný pohyb pracovních sil z Jihu na Sever začíná závažněji protínat příčným pohybem z Východu na Západ. Málokterým vystěhovalcům se dostává patřičného přijetí. Státy, které si příliv přistěhovalců ještě přejí, obvykle kladou své zvláštní požadavky - přijímají lidi mladé, vzdělané, apod. Jednotlivé státy se přitom chovají krajně sobecky, a také samotný mezinárodní evropský trh práce, zavedený na proud pracovních sil, plynoucí z Jihu na Sever, se nyní brání těmto změnám. Není řídkým jevem, že nejednou dochází k případům vykořisťování práce přistěhovalců. Na úrovni státu je zde na místě pružné a účinné působení kontrolních úřadů, jako úřadu sociálního zabezpečení, dozorčích úřadů bezpečnosti práce, aj. Na úrovni mezinárodní však musí působit mezinárodní kontrolní a řídící zařízení, vybavené odpovídající pravomocí a účinnými prováděcími prostředky.
       Ovšem ani na úrovni státní, ani v mezinárodním měřítku nebude ničeho dosaženo, pokud se k těmto vnějším zařízením nepřipojí odhodlaný a přesvědčený postoj člověka. Toho může být dosaženo jedině duchovním růstem každého jedince - člověka i národa s Kristem a jeho církví, růstem v lidskosti a v Božím dětství člověka. Je tedy třeba osobního nasazení každého jedince - člověka, národa, státu.
      Pokud někdo neví, jakým zvláštním určitým způsobem by se právě on měl zapojit do tohoto celoevropského úsilí, pak Panna Maria mu sama poskytuje návod, pokud nás uprostřed spotřební společnosti vyzývá k postu - postit se ve středu a v pátek. Když se totiž člověk takto alespoň na pár dnů v týdnu přiblíží k zaostalým národům v tom, co je jim nejvlastnější - hlad, pak se lépe přesvědčí o správnosti toho, k čemu vyzývá Svatý Otec. Říká totiž: "Nejde pouze o to, dávat z přebytku, nýbrž otevřít celým národům přístup do oblasti hospodářského a lidského rozvoje, z níž jsou vyčleňovány nebo vylučovány." (CA,58)
     Svatý Cyrile a Metoději, přimlouvejte se za nás, aby náš velkomoravský kulturní odkaz podnítil osvícené řešení společenské otázky na úrovni národní a celoevropské, a aby nás a celé lidstvo provázelo Boží požehnání.

Lépe uplatnit pravdu o člověku (78)
     Sociální učení Církve souvisí s mnoha jinými vědními a filozofickými obory. Má-li si udržet jistý nadhled nad společenskými a kulturními otázkami Božího lidu a vždy pohotově a pronikavě odhalovat znamení doby, proto musí brát v úvahu výsledky ověřených výzkumů, dějin společenských a kulturních, a sociální filozofie. Vychází z toho, že zásady přirozeného práva a pravdy Zjevení mají společný základ v Bohu. Přitom se zabývá přirozeným společenským řádem ve vztahu k nadpřirozenému řádu spásy. Tak se sociální učení Církve setkává také se sociální teologií. Současně však bere plně ohled na skutečnost, že všechno, co je přirozeně řádné, uspořádané, pravidelné a tedy normální, je vázáno na Krista. Vždyť celé stvoření je soustředěno v Kristu. (KOL 1,16; 2,10) Přesto ale sociální učení Církve plně doceňuje poměrnou svébytnost různých společensko-kulturních útvarů a procesů (např. hospodářství, politika, stát, umění). Tento přístup se opírá o evangelium.(MT22,21) Někdejší směšování náboženské oblasti života člověka s ostatními oblastmi jeho společenského života odporovalo duchu evangelia. (GAUDIUM ET SPES,36)
      "Sociální učení Církve tedy obsahuje důležitý přístup mezivědní" tím, že stojí na rozmezí či hranici několika vědních a filozofických oborů. "S cílem lépe uplatnit pravdu o člověku v různých a stále se měnících společenských oblastech, vstupuje toto učení do styku s různými obory, které se člověkem zabývají." (CENTESIMUS ANNUS, VI,59)
     Samozřejmě, že sociální učení Církve zahrnuje také praktickou stránku, takže lze v jisté smyslu mluvit o experimentálním rázu tohoto učení, pokud se ve skutečném společenském životě ověřuje správnost či nesprávnost některých hledisek a přístupů, které tato nauka Církve doporučuje či odmítá. Pochopitelně, že by nestačilo uvádět jenom nějaké poučky nebo vzorce, ani zase na druhé straně nějakým odborným způsobem příliš rozvádět pravdy, ale je třeba je prožívat.
      Když se toto učení Církve naplňuje v našich rodinách, tak se z rodinného prostředí bude rozlévat i do širších okruhů, bude pronikat sousedstvím do obecního života, do života celého národa a dál. Ze zdánlivě nepatrných skutků každodenního života, které konáme, nakonec vychází rozsáhlé a svět přetvářející smýšlení a hnutí. V tomto směru má sociální učení Církve nedozírný význam pro český národ, který jaksi tradičně vykazuje velmi příhodný sklon k nějakému průkopnictví, takže může ukazovat správnou cestu druhým národům, ale sám na zvolené cestě nevytrvá. Tak je nám sociální učení Církve nejen zdrojem osvícených podnětů nejen pro započetí nějakého díla celospolečenského dosahu, ale také pro úsilí o jeho dokončenost, pro vytrvání. Tak se sociální učení Církve u nás stává znamenitým prostředkem pro převod náhlých a dočasných velkých vzmachů slibných společenských a kulturních hnutí do neustávající mravenčí práce v každodenním životě.
       Přitom ovšem nelze zapomínat ani na to, že i to sebelepší snažení lidí, třeba i houževnaté a vytrvalé, nebude korunováno úspěchem, pokud nebude Bohem požehnáno. Ke každému dílu je tedy třeba si pokorně vyprošovat dar milosti. Kdyby lidé spoléhali jenom na své síly, tak ničeho nedosáhnout. Bude snad úsilí vyčerpávající přirozené síly národů, ale běžící jaksi naprázdno, někam do další slepé uličky dějin. A takových slepých uliček jsme už v našich dějinách zažili víc než dost, husitstvím počínaje, komunismem konče. Výsledkem bylo pokaždé fyzické a morální zdeptání národa, zničení kulturních hodnot, změna vlasti a celého našeho životního prostředí na jedno velké spáleniště. Tak také dnešní bezbožná demokracie jde nevyhnutelně vstříc své fašizaci: buď ponenáhlu a navenek sametovým způsobem přeroste v bezprávní totalitní fašistický stát, anebo k tomu dojde rázným převratem. Bezbožná demokracie je pouze chatrný můstek mezi dvěmi různými totalitami.
       I ty nejdokonalejší vymoženosti vědy, techniky, tržního hospodářství a právního státu se čím dál tím snáze zvrhávají v prostředky zkázy, pokud nejsou pevně zakotveny v řádu milosti. Bez daru Boží milosti, daru Lásky Boží se ve společnosti neobejde nic. Proto se má každé velké společenské a kulturní dílo zahajovat před oltářem, s požehnáním Boha a jeho služebníků.
      Právě zde, před oltářem Páně, musíme nalézt sebe samotné, upravit se po dlouhodobé honbě světem a pronásledování; shromáždit se v jednotě kolem Svatého Otce a celého našeho biskupského sboru a začít dýchat oběma plícemi. Jedině takto, semknuti kolem kříže Kristova a vedeni blahoslavenou Pannou Marií, můžeme být na výši pro třetí tisíciletí. Tento proces duchovní obnovy národa je nepochybně dlouhodobý, ale přesto musíme spěchat. Připozdívá se. A také se má spěchat proto, aby mučednický Východ nepozbyl svou věrohodnost hledáním výlučně hmotné, hospodářské pomoci Západu, aniž by mu sám pomáhal duchovně.
Pro obnovu budoucí Evropy je životně důležitý duch odkazu svatého Cyrila a Metoděje.

                                                  Z velkomoravského Velehradu
                                                  zaznělo nám slovo pravdy věčné,
                                                  ústy Soluňanů před věky,
                                                  podnes v lahodě zní nekonečné...

Všem lidem dobré vůle (79)
        Pozoruhodným rysem encykliky Centesimus annus, podobně jako encykliky Jana XXIII. o míru, je změna adresáta, totiž toho, komu je určena. Zatímco v minulosti bývaly encykliky obvykle adresovány pouze křesťanům, nyní se Svatý Otec obrací už na začátku svého poselství nejen ke křesťanům, ale ke všem lidem dobré vůle. Svatý Otec to tedy posílá i Židům, mohamedánům, i nevěřícím. Zdůrazňuje, že chceme-li vyřešit takové závažné úkoly, jako je úkol spravedlnosti v oblasti hospodářství, jako je úkol životního prostředí, přelidnění a zaostalosti některých národů a obyvatel celých světadílů, tak se o to musejí zasadit všichni lidé.
        V 19. století nezbývalo Lvu XIII. než smutné zjištění, že někteří lidé se odvracejí od nabízené spolupráce církve: byli to zejména příznivci liberalismu, či směru prosazujícímu naprostou volnost jedince - člověka, národa či státu - v politickém, hospodářském a vůbec společenském a kulturním směru; dále to byli socialisté, zejména marxisté; konečně to byli někteří jedinci a jejich skupiny, usilující o světovládu pomocí peněz, užívaných ve jménu bezbožného lidumilství chvíli po maskou kapitalismu, chvíli maskováni jako jeho socialističtí odpůrci, chvíli pod maskou národního socialismu, nikdy však otevřeně, jak by se slušelo v demokratické společnosti.
       Koncem 20. století jsme byli svědky toho, jak se tyto směry nadále snaží více či méně samostatně prosazovat také v naší společnosti a kultuře. Jak v politickém, tak ve státním, hospodářském životě, ale i v oblasti kultury, zejména kultury šířené hromadnými sdělovacími prostředky se stále uplatňuje snaha spíše než spolupracovat raději usilovat o dosažení převahy a potom diktovat ostatním. Mnoho lidí si stále ještě představuje politické dění ve společnosti jako zápasnickou arénu, ve které jeden z borců musí všechny ostatní porazit. A přitom je za námi století, které ukazuje, kam takovéto výbojné snahy vedly: ke dvěma ničivým světovým válkám, a k řadě vysilujících válek místních a zbytečných krvavých revolucí.
      Lidé dnešního světa si musejí více uvědomit, že "řešení vážných národních a mezinárodních úkolů není jen otázkou hospodářství nebo právního nebo společenského zřízení, nýbrž že vyžaduje jasné nábožensko-mravní hodnoty, jakož i změnu smýšlení a chování" i různých zařízení. (CENTESIMUS ANNUS,VI,60)
        Proto se Jan Pavel II. obrací na všechny lidi dobré vůle, vyzývá všechny - věřící i nevěřící a vyzývá je ke spolupráci. Jako se ovšem v celém křesťanském životě mají uplatňovat mravní ctnosti, a z nich také ctnost opatrnosti, tak to platí i pro spolupráci věřících s nevěřícími. Křesťan si musí počínat opatrně. Má spolupracovat i s nevěřícími, ale jedině tehdy, když vystupují otevřeně (a ne skrytě, poloutajeným způsobem, spiklenecky), a když je u nich spolehlivě soustavně ověřována dobrá vůle opravdu prospět rozvoji lidství ve světě. Kdyby si křesťané nepočínali obezřetně a opatrně, a nedali se přitom vést na každém kroku blahoslavenou Pannou Marií, pak by se snadno mohli uchýlit ke spolupráci třeba i s pomocníky ďábla, který je vládcem světa a je skutečně nadlidsky inteligentní a je opravdovou světovou velmocí.
       Zde stojí velký úkol pro křesťanské novináře, aby bez nějaké všetečné a nedůstojné vtíravosti a touhy po senzacích, ale s taktem a slušností soustavně pravdivě odhalovali nejrůznější společenská a kulturní hnutí, a to právě ta, která se chovají výlučně a uzavřeně, a která se tradičně uchylují k veřejnému vystupování jen prostřednictvím nějakých zezadu, skrytě ovládaných masek a loutek. V demokracii musí být veřejnost soustavně pravdivě informována o všech společensky a kulturně významných hnutích. Je třeba představitele takových hnutí tlakem veřejného mínění donutit, aby se pravdivě představili veřejnosti, aby předvedli cíle, o které usilují, a také prostředky, jimiž chtějí těchto cílů dosáhnout, a uskutečňovali postupně celé své dílo před zraky celé veřejnosti. Není v tom žádný rys nedůvěry, nýbrž jenom naplňování základů demokracie. Jedině takto, při plné a soustavné informovanosti veřejnosti je v demokracii možná plodná spolupráce křesťanů s nevěřícími.
     Svatý Otec je přesvědčen, že "náboženství připadne dnes i zítra prvořadá úloha při zachování míru a při budování společnosti důstojné člověka." (CA,60) A toto přesvědčení není bezdůvodné. Vždyť moderní společnost a kultura mají křesťanský ráz často i proti vůli svých představitelů. Velké filozofické ideje a velké programy politické jsou křesťanského původu. Jen označení jsou někdy jiná. Lze říkat socialismus, demokracie, humanita - ale v podstatě má jít o lásku k bližnímu - a pokud ne, pak není to vůbec nic nebo je to podvod. I nevěřící užívají křesťanských pojmů a výrazů, které se díky Písmu svatému a středověkým scholastikům staly obecně přijímanou duchovní hodnotou evropských i jiných národů. Avšak i východní národy, třebaže se ke Kristu výslovně nehlásí, přijímají křesťanské vlivy: emancipační snahy hinduistických žen mají kořen v Novém zákoně a buddhistická sdružení mládeže mají vzor ve způsobech křesťanského apoštolátu.
       Je nesporné, že Kristus žije dnes mezi lidmi více než kdy jindy. Nelze se mu již vyhnout. Je ctěn, milován a vzýván. Ale je také odmítán a popírán, vysmíván a tupen - často právě ve svém mystickém těle, v církvi, kterou založil a ve které žije.
      Matko Boží, přimlouvej se za lidstvo, které místo, aby šířilo radostnou novozákonní zvěst a rostlo ze svátostného Krista, ohrožuje samo sebe zbraněmi, ničí životní prostředí jak vnitřní, tak okolní, a klaní se před výtvory lidské ruky.

Nové úkoly naší doby (80)
       Stojíme opět před "novými věcmi" a před novými úkoly. Tak lze stručně vyjádřit rámcové zaměření dnešního sociálního učení Církve dle předposledního článku encykliky Centesimus annus.
      S ohledem na dvoutisíciletou působnost Církve bychom možná očekávali, že všechno už bude zaběhnuté, zavedené a řádně uspořádané. Zdálo by se, že tedy bude už jen zapotřebí jakési údržby. Avšak současný stav je na hony vzdálen těmto očekáváním. Totiž obrácení tohoto faktu v námitku některých lidí, že Církev zde působí dva tisíce let, a že tedy asi nic dobrého nevykonala, když už zde není ráj za zemi, je dost nepřesná a zavádějící. Vždyť tito lidé, kteří zde jsou, nežijí zde dva tisíce let. Stále začínáme s člověkem takřka od prvního písmene a od malé násobilky. A co je nejhorší je to, že lidé se málo poučují ze své minulosti. Známý výrok říká přiléhavě: Dějiny nás učí tomu, že lidé se z dějin nic nenaučili. Právě proto je ten dnešní společenský úkol tak velký a těžký.
        Je však jisté, že v dějinách není nic pouhým opakováním předešlého. A také nic úplně nového. Žádná dějinná událost není opakováním nějaké události dřívější, ale každá má nějakou obdobu v minulosti. Ovšem je otázka, do jaké míry jsou ty události obdobné a do jaké míry se to zjistit.
Ve své vnitřní stránce se lidské dějiny ukazují jako zápas mezi snahou o vytvoření uspořádané společností a snahou o svobodu osobnosti na jedné straně a na druhé straně bojem jedinců a skupin o moc. Ve své vnější stránce se ukazují jako boj státních celků o rozšíření moci. V obou stránkách se to dějiny jeví jako stálé prolínání se prospěchu a ideálu.
        Kolik je lidí, tolik je názorů na dějiny, ale i ti, kdo popírají, že by dějiny měly náboženský nebo ryze křesťanský smysl, nepřímo jej potvrzují tím, že také jejich myšlení chce být v podstatě mesiášské a prorocké. V rukou člověka, který uznává jen přirozený rozum, se smysl dějin stává buď něčím bezvýznamným anebo se vystavuje klamu, protože nutně předpokládá prorocké údaje, které mu přirozeně chybí. Dějiny jsou proto smysluplně řešitelné jedině, když připustíme takové pojetí, ve kterém jsou přirozené poznatky prozařovány světlem víry a pravdy Zjevení. A co si z toho člověk má vybrat pro život? Jedině to, že jakmile je člověk v dějinách, tak musí jednat, i když nemůže předvídat následky svých činů. Dobře ví, co chce vykonat, ale neví, co ve skutečnosti koná a čemu to poslouží. Ale musí se snažit, aby jednal podle svého svědomí co nejlépe - a ostatní ponechat Bohu.
         V současnosti se nemůže tvrdit, že všechno je společnosti v pořádku, a že po dvoutisíciletém putování vykoupeného Božího lidu dějinami jenom tu a tam něco doplňujeme. Ale musíme uznat, že po dvou tisíci létech znovu a znovu musíme na mnoha místech kopat základy. Technika nám k tomu poskytuje prostředky, usnadňující naše budování, ale duchovně se musí stále začínat znovu klást základy v každém novém, mladém lidském srdci. Proto Svatý Otec vybízí k tomuto dílu nejenom ty, kdo výslovně a přesvědčeně věří, ale všechny lidi dobré vůle. Vždyť mnozí z těch, kdo se označují za nevěřící, jsou takoví jen proto, že se jim dostalo špatných zpráv o Bohu, o Kristu a jeho církvi, anebo že zvěst Nového zákona k nim dospěla jenom napůl, totiž ochuzená o sobě vlastní životní radost.
      Jan Pavel II. také připomíná, jaký byl sociální úkol Církve během sta let od vydání encykliky Rerum novarum (1891). Bylo to dáno nejrůznějšími těžkostmi válečnými, revolučními, různými jednostrannými hnutími společenskými. V nějaké podobě se to však projevuje dodnes. Nyní se však tyto problémy soustřeďují do některých otázek, které nabývají celosvětového dosahu: otázka životního prostředí, otázka zaostalých národů, otázka přelidnění. V naší vlasti můžeme sledovat zhoubné důsledky komunistického hospodaření. Komunisté ovládali veškerý hospodářský život. Všude omezovali svobodu podnikání jednotlivců a nižších společenských skupin. A jaké to mělo hospodářské dopady? To vidíme až po pádu komunismu, kdy mohla být konečně provedena pravdivější bilance. Najednou vidíme, že je zde tolik nepříznivých důsledků, že tomu mnozí lidé ani nechtějí věřit, Myslí si, že všechno je to vina jenom nové, po-komunistické vlády. Zatím je to vychytralost komunistické vlády, která ve chvíli nejhoršího úpadku zařídila vše tak, aby vznikla sametová revoluce, a pak aby beztrestně odstoupila a nová vláda, aby nyní sklízela tu zničenou úrodu na pošlapané vinici a zpustošeném poli a v otráveném ovzduší. Lidé byli ponižováni a zbavováni své lidské důstojnosti a spolu s celou přírodou vykořisťováni v zájmu nemnohých, kteří chtěli už dnes žít v pozemském ráji. To je náčrt smetiště, které za sebou komunismus zanechal.
       Proto v naší vlasti stojíme před novými úkoly. A Církev - třebaže zde už působí tolik staletí - anebo snad právě proto, že zde tak dlouho působí - tak je obrněna svatou trpělivostí. A kdo by chtěl tvrdit, že Církev mlčela během čtyřicetileté marné pouti českého národa za komunistickými sny? Kolik zde vyteklo mučednické krve! Jen po kapkách se to dostává na veřejnost, díky svědectví těch nemnohých, kteří to přežili a něco z toho zaznamenali. A když se zdálo, že to komunistické běsnění nemá konce a temnota noci nejtemnější, zasáhla sv.Anežka svou přímluvou a národ znovu dostal příležitost k obnově.
Stále znovu tedy musíme uprostřed pokorné modlitby usilovat o to, aby po stránce hospodářské a společenské bylo vše uvedeno do pořádku. Avšak "Církev vždy zdůrazňovala, že člověk a společnost nepotřebují pouze hmotné statky, nýbrž i duchovní a náboženské hodnoty." (CA,61) A zde přetrvává ta bída ducha, kterou bezbožný komunismus neustále zvětšoval, a která ani v nové společnosti - říkejme spíše po-komunistické než demokratické - nemůže být církví dost účinně odstraňována. Církev k tomu nemá ani dost prostředků, dokonce ani těch prostředků, které jí komunisté ukradli, a po-komunistická vláda jí je odmítá všechny vrátit, třebaže vykládá lži o budování právního státu.
      Nedostatek duchovních hodnot však trvá i v těch hospodářsky nejvyspělejších státech světa. Omezování svobody a projevu člověka za komunismu nutila národ, aby si uvědomoval, že je něco vyššího. Ale když ustoupilo naprostá moc komunismu a nastupuje naprostá moc trhu a peněz, tak hrozí nebezpečí upadnutí do nového, ještě horšího otroctví ve společnosti spotřebitelské a dopouštějící nejhorší zneužívání svobody.
        Maria, Matko Boží, zůstaň s námi. Tys vedla Evropu v boji proti Turkům a proti jiným nebezpečím, která ji dlouhá staletí ohrožovaly. Veď nás a hlavně naši mládež v duchu encykliky Centesimus annus také proti novým hordám zla a pekla, které se šikují k úplnému dobytí světa.

Kupředu s Pannou Marií (81)
       Encyklika Centesimus annus "se sice ohlížela do minulosti", aby přehodnotila stoletý přínos velké dělnické encykliky Lva XIII., "avšak vcelku je zaměřena především do budoucnosti". (CA, 62) A to je i náš úkol. Stále si máme uvědomovat, že provázeni Kristem a Pannou Marií, máme soustavně šířit a uskutečňovat to nové, co nám vtělený Boží Syn přinesl. To se má stále víc a více naplňovat. Tím má být prokázána člověku základní služba.
        Církev, pověřená Kristem k této péči o člověka, která se naplňuje v sociálním učení, si tuto péči osvojuje také ryze lidským způsobem tím, že se učí od Panny Marie. Sv.Bernard píše, že "Maria má čirou lidskou přirozenost nejen proto, že je prosta jakékoli poskvrny, nýbrž i proto, že má jen lidskou přirozenost." Církev soustavně rozvíjí a provádí své sociální učení nejlépe tím, že "se učí od Marie svému vlastnímu mateřství. Rozjímá o její tajuplné svatosti, napodobuje její lásku a věrně plní Otcovu vůli, a tak poznává mateřský rozměr svého povolání, který je podstatně svázán s její svátostnou povahou. Je-li Církev znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem, tak je tím na základě svého mateřství, protože pod vlivem Ducha svatého ´rodí´ syny a dcery lidské rodiny k novému životu v Kristu. Neboť jako je Maria ve službě milosti, tak zůstává Církev ve službě tajemství přijetí dítek za vlastní prostřednictvím milosti." (REDEMPTORIS MATER,43)
        Co je nejvíce příznačné pro mateřství? Především to, že se týká osoby. Rozhoduje o něm vždy jedinečný a neopakovatelný svazek dvou osob matky s dítětem a dítěte s matkou. Také lze říci, že mateřství v řádu milosti si zachovává obdobu s tím, čím se vyznačuje v řádu přirozenosti svazek matky s dítětem. V tomto světle lépe pochopíme skutečnost, že v Kristově odkazu na Golgotě bylo nové mateřství jeho Matky osobně určeno v jednotném čísle jednomu člověku: To je tvůj syn. Bylo však určeno nejen tomuto jednomu člověku, Janovi, nýbrž každému jednomu člověku, neboť Kristus zemřel pro každého člověka.
     "Tento dětinný vztah, toto svěření dítěte matce má nejen počátek v Kristu, nýbrž je také na něho zaměřen. Maria nám všem stále opakuje tatáž slova, které pronesla v Galilejské Káně: ´Udělejte všechno, co vám řekne!´ Neboť On, Kristus je "cesta pravda a život". (JAN 14,6) Jeho Otec dal světu Syna, aby "člověk nezahynul, ale měl věčný život". (JAN 3,16) Nazaretská Panna byla ´první svědkyně´ této výkupné lásky Boží a také touží navěky a všude zůstat služebnicí této Boží lásky. S touto pevnou vírou a odhodláním se snaží působit na všechny, kdo se jí jako děti svěří do její péče. Čím víc tyto děti setrvávají v takovém postoji a rostou v něm, tím blíž je Maria přivádí k "nevystižitelnému Kristovu bohatství". (EF 3,8) Tím lépe přitom poznávají v celé plnost důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus plně odhaluje člověka člověku samému." (GAUDIUM ET SPES, 22)
        Když sledujeme lidskou společnost naší doby, stěží se ubráníme dojmu, že tato doba je poslední. Sám Kristus jasně říká: "vystoupí mnoho lžiproroků a mnoho lidí svedou. a protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnohých láska."(MT 24,11-12)
        Ďábel svádí, pobuřuje, pohoršuje, rozněcuje válku, intrikuje a provokuje společenskou nejistotu a revoluční zmatky. Není to žádné pohádkové strašidlo, nýbrž docela určitá světová velmoc s nadlidskou inteligencí, která se snaží ohrozit plán naší spásy.
       Mariánská zjevení se stávají znakem Mariánského století, ve kterém učitelský úřad Církve potvrdil počáteční a konečnou svatost Panny Marie: Neposkvrněné početí v roce 1854 a Nanebevzetí v roce 1950.
      Bez Panny Marie není možné plně pochopit společenské problémy dnešního člověka, ani rozeznat opravdová znamení doby, která nám Bůh poskytuje, a ještě méně je možné nějak pomoci řešit společenské otázky. Je třeba hlouběji rozjímat nad knihou sv.Ludvíka Grigniona z Montfortu, kde tento světec prozíravě píše o tom, jak bude úcta k Panně Marii v posledních dnech pozoruhodně vzrůstat. Uvádí dokonce, že samotný nárust Mariánské úcty je znamením posledních dnů.
      Modleme se společně se sv.Kateřinou Sienskou:
                                O, Maria, moře klidu,
                                rozdavatelko míru,
                                Maria, úrodná země! Ty jsi nový strom,
                                který přinesl vonný květ - SLOVO,
                                jediného Božího SYNA.
                                Do tebe, úrodná země, bylo zaseto SLOVO.
                                Ty jsi zároveň země i strom.
                                O, Maria, ohnivý voze,                   
                                tys přinesla OHEŇ skrytý a zahalený
                                popelem tvého člověčenství.
                                Ó, Maria, schránko pokory,
                                v tobě se uchovává a hoří SVĚTLO pravé vědy,
                                kterou jsi, když ses povznesla sama nad sebe,
                                okouzlila věčného Otce...
      Maria, Královno svatého růžence, oroduj za nás, a dej, aby hlas Jana Pavla II., byl více slyšen a vyslyšen.