Měl sir Winston šestý smysl ?
     O Winstonu Churchillovi kolovalo ještě za jeho života mnoho pověstí. Byl to totiž člověk velmi rozhodný, pohotový a cílevědomě jednající a jeho houževnaté úsilí, s jakým se stavěl k řešení životních úkolů, se navzdory všem možným překážkám setkávalo s úspěchem. Bývalo kolem něho dost pověrčivých lidí, kteří lehkověrně hledali za vším neobvyklým a vynikajícím temnou sílu osudu.
    Poprvé Churchill vynikl za časů búrské války (1899-1902), kde působil jako válečný zpravodaj pro Morning Post. Búrové (Boerové) byli holandští osadníci, kteří se usadili v jižní Africe. Pro rostoucí války Búrů s domorodými Kafry docházelo ke sporům mezi Búry a Brity, kteří se snažili ozbrojenou silou obnovit příměří v zemí. Rozmrzelí nad britskou správou ovládli Búrové oblast Kapska, později Oranžsko a Transvaal, kde si zřídili samostatný stát. Důvodem byla bohatá ložiska zlata a démantů, kterých se Búrové chtěli zmocnit. O totéž se však v jižní Africe snažili Britové. Holandští osadníci však byli rodilí Afričané a Britové se je snažili kolonizovat. Londýnská vláda z podnětu Cecila Rhodesa a Josepha Chamberlaina zahájili válku proti Búrům. Během této války Britové dobyli Pretorii, ale odboj pokračoval dál. Když Winston přišel do Kapska, shledal, že válka tak brzy neskončí.
     Od časů búrských válek se začala šířit pověra, že když někdo podrží někomu dalšímu zápalku k zapálení doutníku, tak třetí, který si takto odpálí, bude s osudovou nutností zabit. Taková pověra se u Britů šířila proto, že netušili, že Búrové jsou vyzbrojeni přesnými puškami značky Mauser. Kdo ve tmě podržel delší dobu hořící zápalku asi tak na odpálení dvěma lidem, stačilo to, aby se na takový jasný terč dalo zamířit a pálit...
    V civilních šatech a s kloboukem holandského faráře se Churchill dostal mezi samotné Búry a na mnoho britským vojskům nepřístupných míst v Pretorii, aby o tamních poměrech pravdivě informoval svět. Jeho útěk z Pretorie byl snad nejdramatičtější epizodou v jeho životě, plném pohnutých chvil a hrůzostrašných zážitků. Často se k němu vracel v tisku i v přednáškách. A také jiní si z něho učinili látku svého vyprávění. Nikoli bez důvodu. Britský lid, zarmoucený neúspěchy svých vojsk, se rád obracel k tomuto mladému průbojnému jedinci, jehož odvaha, schopnosti a štěstí mu stále znovu vracely sebedůvěru a zdály se být zárukou vítězství. Avšak Churchillův životopisec (31) tvrdí, že "ve Winstonově hvězdě je zapsáno, že má vždy zároveň budit bouři pomluv závistivých nebo nepřátelských kritiků... Měl závratné štěstí. Dostával se stále do blízkosti skupin búrských střelců a dělal ze sebe terč pro kulky. Ale žádná jej nenašla. Osud, nebo spíše Prozřetelnost měla s ním ještě jiné plány..." A Georges Schlesinger (1962) zase o něm píše: "Nemohl být chycen a zastřelen někde v bezvýznamné africké výspě, když ho čekal osudový úkol: téměř o půl století později sjednotit spojence, podnítit vytvoření druhé fronty, porazit Hitlera a zachránit tak v hodině dvanácté ochablou evropskou civilizaci."
Je však příznačné, že Churchill vždy vyvolával svým vyhraněným a cílevědomým přístupem výraznou odezvu ve veřejném mínění, které je ovšem vždy velmi vrtkavé a nestálé.
     Jak si počínali Britové vůči Afričanům ? Rozhodně neradi slyší na to, že to byli právě oni - nositelé vyšší evropské civilizace, kdo uplatnili proti civilnímu domorodému obyvatelstvu černé pleti násilná opatření v podobě koncentračních táborů. A třebaže Churchill apeloval svými články na veřejné mínění, aby si Britové vůči posléze poraženým Búrům a Kafrům počínali šlechetněji a blahovolnějim, neměl úspěch. Se zpožděním se totiž dostávaly na veřejnost dlouhé seznamy padlých Britů, což hrdí Britové těžce nesli, takže nepřátelské vášně vzkypěly.
    Churchill měl dar velmi prozíravě odhadnout mezi mnohými věcmi a událostmi některé závažnější pro budoucnost, a jako průkopník je prosazovat. Dnes celý svět uznává vojenský význam tanku. Ale Churchill si může přičítat za zásluhu, že předvídal možnosti jeho použití, a že vzal na sebe nebezpečí nařídit jejich hromadnou výrobu a zavádění do armády. Tak Churchill vždy velmi houževnatě lpěl na svém názoru, třebaže byl pro to většinou vysmíván mnoha lidmi, aby všichni posléze uznali jeho prozíravost. A opravdu, teprve v listopadu 1917 byly tanky použity při překvapujícím hromadném útoku u Cambrai tak, jak to vždy žádal Churchill. Ve vojenských operací, které přivodily náhlou změnu v neprospěch německého císařského vojska, měly britské tanky rozhodující podíl.
     Thomson píše, že "věří-li někdo, že prozřetelnost chránila Churchilla za života plného dobrodružství, aby mohl stanout v čele této Británie v její nejtěžší hodině a přivést ji k vítězství, najde pro tuto svou víru mnoho důkazů v tom, jak často jen o vlásek unikl smrti, když za první světové války cestoval letadlem, přičemž nejednou sám pilotoval. Asi dvanáctkrát měl namále."
     Když se Churchill stal kancléřem pokladu, ohlásil návrat ke zlaté měně (1925), zrušené za války. Bylo to odvážné uprostřed rozsáhlé inflace libry a stupňující se nezaměstnanosti. Po vypuknutí generální stávky (1926), kdy ustala doprava i vydávání novin, si jedině Churchill zachoval duchapřítomnost a začal cílevědomě jednat. Jediný z ministrů měl novinářské zkušenosti. Se souhlasem vlády požádal majitele novin Morning Post, aby zapůjčil stojící stroje pro vydávání státních novin. Tyto British Gazette měly přinášet vládní poselství a pokyny všem Britům. Jeho první vydání vyšlo 5.května 1926 v dvěstatisícím nákladu a do týdne se zvětšil náklad na desetinásobek. Pravdivá informovanost o hospodářských a politických záležitostech zvítězila nad náporem socialistů.
     Sotva se uklidnily poměry v zemi, byl Churchill jako rozhodný zachránce silné a budovatel mocné Británie odstaven veřejností, rychle zapomínající na jeho zásluhy. A tak se dostává Churchill do opozice. Po deset let nikdo nedbal na jeho varování před rostoucím nebezpečím další války. Marně Churchill vystupoval s hrozebně vztyčeným prstem. Připomínal, že za to, co spojenecké vlády spáchaly na Československu v Mnichově, bude Británie draze platit a bolestně trpět. Viděl snad už tehdy budoucí poválečnou ztrátu britského prvenství ve světové politice? Nebo jen smutně vzpomínal na svou svatební cestu, při níž novomanželé navštívili vlídnou českou zem, kde také přenocovali u svých známých, panů de Forest, na hradě Veveří? Někdejší sídlo pana Přibyslava z Obřan, kde vyrůstala sv.Zdislava, bylo jistě interesantní pro nocleh, jako mnohého příslušníka lóže, tak i Winstona Churchilla, uvážíme-li, že jeden z bývalých židovských majitelů hradu, pan Hirsch nelenil a dal zabudovat postele do jeho gotické kaple...
Teprve po japonském vpádu do Mandžuska se stalo, že britský lid a vláda opět začali pozorněji naslouchat Churchillovým výzvám, ale stále jenom pasivně. Až na jaře roku 1940 procházel britský lid ohněm pozemského očistce. Vyšel z něho pozměněn, s novým, rozhodným duchem, s pevnou odvahou a pohotovostí k obětem. Tehdy 13.května vystoupil Winston jako ministerský předseda ve sněmovně s památným projevem: "Čeká nás jen krev, slzy a pot! Čeká nás nejhroznější Boží soud. Máme před sebou mnoho a mnoho dlouhých měsíců a zápasů a utrpení. Ptáte se, co je naší politikou? Pravím: Chceme vést válku na moři, na zemi a ve vzduchu celou svou mocí a celou silou, kterou nám Bůh může dát, proti obludné tyranii..."
     Churchill měl výjimečně vyvinutou schopnost správného výběru svých přátel a spolupracovníků, a to od své manželky, přes osobního sluhu až po generály.
      Sir Winston si byl vědom této své podivuhodné intuice, s níž si úspěšně vybíral lidi pro vlastní život i pro práci. Zmiňoval se o tom ve svých publikacích. Tak ve své úvaze "Záhadní lidé kolem nás" (1960) píše: "Lidský osud není nikdy izolovaný, nýbrž je zákonitě propojen s osudy jiných lidí. Naše jednání může mít pravý účinek, a tedy vyznít osudově jedině prostřednictvím osudů jiných lidí, s nimiž se během života zákonitě setkáváme. Kdo je přesvědčen o této zákonitosti a sleduje každý lidský fenomén jako nám předurčený, ten má příležitost podstatně zdokonalit svůj osud a osud svých bližních.
     Když třeba jsem se seznámil s Clementine Hozierovou, vnučkou hraběnky z Arlie, hned jsem si byl jist, že je to ta pravá bytost, která je mi osudově souzena, aby stála po mém boku jako má životní družka a manželka. Usmál jsem se na ni, ale ona sklopila oči. Také ona to v té chvíli pochopila, ale zdálo se jí, že ještě nepřišla ta pravá chvíle, abych se směl ucházet o její ruku. K tomu však zákonitě došlo o něco později. Začala se o mě více zajímat a vyhledala si články o mně a přečetla i moje díla. Když jsem se o ni začal vážně ucházet, dívala se na mně už vlídněji. Jenže jaký vnitřní proces jsem prodělal já už v oné první chvíli, když jsem dospěl k jistotě, že se stane mojí manželkou? Sám si to vysvětluji prostě tak, že to chápu ze svého někdejšího vnuknutí, ale stěží dovedu jinému sdělit podstatu onoho předurčení. Bylo to opravdu osudové a navíc docela iracionální. Sotva jsem totiž Clementine poprvé spatřil, měl jsem jakési intuitivní zření, v němž jsem zahlédl, jak je obklopena dospělými dětmi, které nesly moji i její tvář. V tom okamžiku mi srdce poskočilo a prudce se rozbušilo, snad aby mne upozornilo na výjimečnost celé té situace, a že jsem se ocitl na rozcestí svého života. Proto jsem si dal pozor, abych nedbale či nepozorně nepřehlédl něco závažného.
     A kdybych se později nezasnoubil s Clementine a kdybych v září roku 1908 v kostele sv.Markéty ve Westminsteru nespojil svůj život s jejím, nikdy bych se nebyl stal ministerským předsedou. Právě moje manželka uhladila některé hrany mé osobnosti, takže jsem se v roce 1940 stal přijatelnějším i pro své zavilé politické odpůrce, takže mne král mohl jmenovat britským premiérem...
Avšak nebyla to jen Clementine, ale ještě tisíce dalších osob, co mne přivedlo na významné životní rozcestí, po jehož překročení se mi otevíral můj osobní, ale i politický osud, díky němuž mi byli dopřáno ovlivnit závažné události...
     Vzpomínám si, že třeba jednou, bylo v roce 1903, jsem přecházel rušnou londýnskou ulici, když mi najednou vstoupil do cesty neznámý starý muž v ošoupaném obleku. Pohlédl jsem do jeho hloubokých blankytných očí a on mi odpověděl vlídným úsměvem. Nevzpomínal jsem si, že bych ho odněkud znal, ale cosi mne nutkalo, abych byl zdvořilejší, takže jsem před ním smekl buřinku, čímž jsem ho na pár vteřin pozdržel. Jenže právě v tu chvíli se z kolemjedoucího hlučného vozu skutálely sudy s asfaltem. Starý muž byl těmi sudy povalen a na místě rozdrcen, kdežto já jsem vyvázl díky těmto několika vteřinám zdržení, kdy jsem se proti svému zvyku nutil do zdánlivě zbytečných zdvořilostí.
     Proč jsem se v rozporu se svými osobními sklony najednou upjal k takové okázalé zdvořilosti vůči cizímu londýnskému vandrákovi? Když jsem se po oné tragické pouliční události dostal domů a rozebíral jsem své vnitřní pocity, které mne podnítily učinit to, co jsem nakonec udělal, pochopil jsem, že jsem o blížící se nehodě "věděl" ve chvíli, když jsem vkročil do silnice a jaksi mimoděk jsem "slyšel" hlučný příjezd vozu naloženého sudy s asfaltem, rovněž jsem "viděl", jak jsou nedbale naloženy a špatně zajištěny, a také jsem "tušil", že se při prudkém zatočení na křižovatce sudy uvolní způsobí nehodu. Také jsem pochopil, že také onen starý muž snad "tušil", co ho čeká, ale pokojně vyhlížel vstříc naplnění svého osudu, o čemž svědčily jeho usmířené a klidně pohlížející oči. Oči, jejichž pronikavý výraz mne připravil o oněch pár vteřin, jejichž promarnění mi však dopřálo více než půlstoletí dalšího života..."
     Jiný příklad zvláštní intuice, s níž Churchill odhadoval skryté vlastnosti lidí, poskytuje Bernard Montgomery (1887-1976). Winston Churchil jedním pohledem odhalil jeho nevšední nadání k vojenskému velení. Jedině díky jeho osobní podpoře udělal Montgomery až ve zralém věku skvělou vojenskou kariéru a stal se vedle generála Pattona stal druhým nejslavnějším spojeneckým vojevůdcem druhé světové války. Churchill o tom píše v úvaze "Záhadní lidé kolem nás": "Sotvaže jsem poprvé spatřil Montgomeryho, vůbec jsem nebral v úvahu pomluvy o jeho údajném nevychovaném jednání a přehnané ctižádostivosti, které o něm šířili jeho odpůrci. Žárlili na jeho mimořádné osobní nadání.
     Když jsem se s ním poprvé setkal v roce 1940 jako jeho přímý nadřízený, hned jsem si byl jist, že i přes jeho nepřístupnou tvář se stane tento voják pro mne mužem číslo jedna. Ihned jsem si byl jist, že při schůzce válečného kabinetu ho budu prosazovat jako nejvyššího velitele, což jsem také docílil. Všechno to vyvrcholilo před koncem války v roce 1944. Tehdy byl Montgomery jmenován zástupcem amerického generála Eisenhowera, aby spolu s ním řídil při invazi vyloďovací operaci Overlord. Proč jsem si však vybral právě Montgomeryho? Sotva jsem ho spatřil poprvé, vyjevil se mi v mysli obraz, v němž už měl Monty na sobě uniformu britského maršála a přijímal kapitulaci německých vojsk v severozápadní Evropě...
    Zdá se to neuvěřitelné a nespolehlivé? Tento můj obraz byl navíc tak živý, opravdový, podrobný a neobyčejně plastický, že jsem z něho odvodil i takové podrobnosti, jako byly tehdy právě kvetoucí stromy, vyjevující se mi na pozadí vize. Avšak ta vize se objevila pouze na zlomek vteřiny. Potom pohasla jako pohasínají meteory na noční obloze, takže se na ně stěží upamatujeme, protože vůbec nevíme, odkud se vynořily a kam padly. Kdybych se nesnažil silou vůle obnovit tento mizející záblesk a udržet jej aspoň na pokraji své paměti, jistě by nadobro zmizel, takže bych o té vizi už pár vteřin nevěděl vůbec nic a Montgomery by se pro mne stal všedním člověkem, a neměl bych důvod jej upřednostňovat a dávat mu velké úkoly odpovídající jeho nevšedním schopnostem.
     Tato podivná intuitivní vize nacházející se v mé mysli se o řadu let později stala nezvratnou dějinnou skutečností, když Monty jako maršál přejímal z mého pověření v květnu 1945 kapitulaci německých vojsk...
     Churchill si sám klade otázku: Jaký mechanismus však způsobuje ony podivné vize, které nám dávají příležitost nahlédnout do budoucích událostí, takže potom jednáme tak, aby se opravdu uskutečnily? Jsem si docela jist, že podobné obrazy se dostavují do nitra každého člověka, ale že pouze zřídkakdo z nás je připraven patřičně na ně odpovědět, či je zachytit, obnovit ony prchavé a neohraničené dojmy, ale také jim navíc porozumět a zařídit se podle jejich poselství. Pro mnohé lidi jsou podobné vnitřní procesy skoro neproveditelné, protože se příliš zřetelně odlišují od běžné každodenní zkušenosti, která zaplňuje skoro celý náš den, a tedy i většinu našeho života...
     Myslím, že okolní prostor je plný znamení vyvolávajících takové prchavé intuitivní vize, které spojují minulost každého jedince s jeho budoucností a propojují tak naše osobnostní vazby s osobnostními vazbami lidí, kteří se zákonitě nacházejí v naší blízkosti a čekají, až je naše "já" v dobrém nebo ve zlém osloví...
     Je škoda, že lidé většinou příliš pospíchají a odhánějí podobné intuitivní vize a prchavé obrazy vlastního nitra, které nejčastěji přičítají pouze vlastní rozbouřené obrazotvornosti, únavě či jakési přechodné rozpolcenosti osobnosti, takže se nám tyto vize velmi snadno rozplývají třeba průnikem do všední, každodenní zkušenosti. Odháníme tyto vize, s neospravedlnitelnou leností je zapomínáme. Následkem této nevstřícnosti vůči intuitivním podnětům v našem nitru upadáme do zcela šedivé a nicotné zkušenosti. Tak se dostáváme do závislosti na bezvýznamných událostech a ve stáří se zlobíme na to, že jsme dojeli na konečnou, kde nás vůbec nikdo a vůbec nic nečeká a že jsme tedy vlastně žili úplně zbytečně..."
     Po vítězství horké války předvídal Churchill válku studenou. Když přebíral na Westminsterské koleji ve Fultonu čestný doktorát v 5.března 1946, prohlásil: "Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč celým světadílem spuštěna železná opona. Města za touto linií jsou v oblasti sovětského vlivu a všechna jsou vystavena v stupňující se míře ovládání z Moskvy... Považuji za svou povinnost podat obraz stínu, který dopadá - na Východě stejně jako na Západě - na celý svět. U Rusů jsem poznal, že neobdivují nic tak, jako sílu. Nemůžeme si dovolit, když k tomu máme nezbytné prostředky, pohybovat se v pásmu nepatrné převahy a vystavovat se tím možnosti, že by někdo mohl podlehnout pokušení o změření sil." Jaké byly tyto nezbytné síly, které měli Spojenci po válce v Evropě k dispozici? Především poražená německá armáda. Stačilo ji reorganizovat a napřímit správným směrem na Východ. Válka totiž neskončila. Pouze změnila své prostředky. Jeho hlasu nebylo vyslyšeno. Lidé všude kolem něho už podléhali opojení z iluze míru. Uprostřed tohoto pacifismu, hluchého a slepého ke všemu, co se dělo v sovětské zájmové oblasti, umíraly další desetimilióny lidí v ruském Gulagu..."

5. Zamyšlení o řízení chodu našich věcí
   S ohledem na mínění Aristotela o duších vesmíru lze připustit, že Bůh může řídit chod stvořených věcí také prostřednictvím duší vesmíru. (32) Jestliže jsou nějaké duše vesmíru nebo jakékoli jiné stvořené oddělené intelektuální podstaty, mohou nám přímo vtisknout chtění nebo mohou být příčinou našeho rozhodování. (33)
     Úkony všeho stvoření jsou podřízeny řádu Boží prozřetelnosti. Proto nesmí jednat mimo její zákony. Je však zákonem prozřetelnosti, aby každé stvoření bylo naváděno od sebe jako nejbližší příčiny. Tedy vyšší stvořená příčina nemůže při pominutí tohoto řádu ani pohybovat, ani něco způsobit. Nejbližší pohnutkou vůle je poznané dobro, které je jejím předmětem, a je od něho pohybována jako zrak barvou. Tedy žádná stvořená podstata nemůže pohnout vůli, leda prostřednictvím poznaného dobra. Pokud se jí tedy ukazuje, že něco je dobré k vykonání, což znamená přemlouvat. Tedy žádná stvořená podstata nemůže působit na vůli, neboli být příčinou našeho rozhodování, leda na způsob přemlouvajícího.
      Něco vzniklo tím, že je pohnuto, nebo utrpělo od onoho působícího, jehož tvarem může být uvedeno do uskutečnění. Vždyť každý působící působí svým tvarem. Avšak vůle je uvedena do uskutečnění žádoucím, které upokojí hnutí její touhy. Avšak touha vůle se upokojí jako ve svém vrcholném cíli jedině v Božím dobru. Tedy jedině Bůh může pohnout vůli na způsob působícího.
    Jako se v neoživené věci má přirozená náklonnost k vlastnímu cíli, který se také nazývá přírodní žádostí, tak se má v intelektuální podstatě vůle, jež se nazývá také intelektuální žádostí. Přirozené žádosti však nepřísluší dávat někomu jinému, než tomu, kdo ustanovil přirozenost. Tedy též naklonění vůle k něčemu nepřísluší jinému, než tomu, kdo je příčinou intelektuální přirozenosti. Avšak to je jedině Bůh. Tedy jedině on může k něčemu naklánět naši vůli.
     Násilí je podle Aristotela to, jehož "základ je mimo jednající osobu a tato ničím nepřispívá". Pokud by tedy vůle byla pohnuta od nějakého vnějšího základu, byl by to násilný pohyb. Avšak znamenalo by to být pohybován vnějším základem, který pohybuje na způsob působícího a nikoli na způsob cíle. Násilné však odporuje dobrovolnému. Je tedy vyloučené, aby vůle byla pohybována od vnějšího základu jako od působícího, nýbrž je třeba, aby každý pohyb vůle vycházel zevnitř. Avšak žádná stvořená podstata není spojována s intelektuální duší, co se týká jejího nitra, nýbrž jedině Bůh, jenž sám je její příčinou a udržovatelem v bytí. Pohyb vůle může být tedy zapříčiněn jedině Bohem.
     Násilí je protivou přirozeného a dobrovolného pohybu, ježto u obojího je třeba, aby vycházel od vnitřního základu. Avšak vnější působící pohybuje pouze tak, pokud v pohnutelném zapříčiňuje vnitřní základ pohybu, jako činitel, který dává tvar tíže tělesu vzniklému jako těžkému, pohybuje jej přirozeně dolů. Avšak nic jiného vnějšího nemůže pohnout přirozené těleso bez násilí, leda snad případečně jako odstraňující zábranu, což spíše užívá přirozeného pohybu čili úkonu, než aby jej zapříčiňovalo. Tedy jedině tentýž působící může nenásilně zapříčinit pohyb vůle, který zapříčiňuje vnitřní základ onoho pohybu, což je samotná mohutnost vůle. Avšak to je jedině Bůh, který stvořuje vůli. Tedy jedině Bůh může pohnout vůli na způsob nenásilně působícího. Proto se říká, že "královo srdce je v Hospodinových rukou, nakloní se, kam se mu zlíbí" (Př 21,1). A také: "Je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí" (Flp 2, 13).
    Pokud jde Boží působení na hnutí vůle, někteří lidé nechápou, jak může Bůh zapříčinit v nás hnutí vůle, aniž by svobodná vůle utrpěla škodu. Uvádějí, že Bůh v nás zapříčiňuje chtění i dokonání, pokud nám dává sílu chtění, nikoli však tak, že by v nás způsoboval chtění toho či onoho.
     A zdá se, že z toho vzešel názor, že se prozřetelnost netýká toho, co podléhá svobodné vůli, totiž rozhodování. Naopak se prozřetelnost vztahuje k vnějším účinkům. Vždyť ten, kdo si zvolí, že něco dosáhne, nebo dokončí, nebude toho moci vždy dosáhnout. Tak výsledky našich úkonů nepodléhají svobodné vůli, nýbrž jsou uzpůsobovány prozřetelností.
     Tomu všemu odporuje autorita Písma svatého. Říká se přece: "Všechna díla naše jsi v nás vykonal, Pane" (Iz 26,12). Proto máme od Boha nejen sílu chtění, nýbrž také konání.
     Totéž, co praví Šalamoun: "Kam se mu zlíbí, nakloní je" (Př 21,1), prokazuje, že Boží přítomnost se vztahuje nejenom na mohutnost vůle, nýbrž také na její úkon.
     Bůh nejenže dává věcem sílu, nýbrž ani žádná věc nemůže působit vlastní silou, kdyby nepůsobila také jeho silou. Člověk tedy nemůže užívat síly vůle sobě dané, ledaže jedná Boží silou. Jenže to, čí silou působící jedná, je nejen příčina síly, nýbrž také příčina úkonu. To se projevuje u umělce, jehož silou působí nástroj, takže nepřijímá vlastní tvar od tohoto umělce, nýbrž je jím pouze přiložen k dílu. Bůh je tedy příčinou naší vůle a našeho chtění. (34)
     V duchovním se objevuje dokonalejší řád, než v tělesném. Avšak v tělesném je každý pohyb zapříčiňován prvním pohybem. Je tedy třeba, aby každé hnutí v duchovním bylo zapříčiňováno první vůlí, a tou je Boží vůle.
     Avšak Bůh je příčinou každého úkonu a působí v každém působícím. Je tedy příčinou hnutí vůle.
     Aristoteles to zdůvodňuje tímto způsobem. Je třeba, aby byla nějaká příčina toho, že někdo rozumí, radí se, rozhoduje se a chce, jelikož každé nové má mít nějakou příčinu: pokud je však její příčinou jiný záměr a jiná předchozí vůle, protože v nich nemůžeme postupovat do nekonečna, je třeba dospět k nějakému prvnímu. Je však třeba, aby toto první bylo něco, co je rozumem lepší. Nic však není intelektuálně a rozumově lepšího, než Bůh. Bůh je tedy prvním základem našich záměrů a vůlí.
     Z toho je jasné, že je třeba, aby také lidská vůle a rozhodování byly podrobeny Boží prozřetelnosti. (35)
     Vždyť vše, co Bůh působí, způsobuje řádem své prozřetelnosti. Je-li tedy on sám příčinou našeho rozhodování i vůle, pak naše rozhodování i vůle podléhají Boží prozřetelnosti.
     Všechno tělesné je spravováno duchovním. Duchovní však působí na tělesné vůlí. Jestliže tedy rozhodování a hnutí vůle intelektuálních podstat nepříslušejí k Boží prozřetelnosti, tedy z toho plyne, že se upírá jeho vůli také tělesné, a tak by nebyla naprosto žádná prozřetelnost.
    Čím je něco ve vesmíru ušlechtilejšího, tím více je třeba, aby se to podílelo na řádu, ve kterém spočívá dobro vesmíru. Proto Aristoteles napomínal ty, kdo kladli náhodu a osud do uspořádání vesmírných těles, a nikoli do nižších věcí. Avšak intelektuální podstaty jsou ušlechtilejší, než tělesné. Když tedy tělesné podstaty co do jejich podstat a úkonů podléhají řádu Boží prozřetelnosti, tím spíše mu podléhají intelektuální podstaty.
     To, co je blíže cíli, podléhá více řádu, jenž je zařízen k cíli, neboť jeho prostřednictvím je ještě jiné zařizováno k cíli. Avšak úkony intelektuálních podstat jsou zařizovány k Bohu jako k cíli blíže, než úkony jiných věcí. Úkony intelektuálních podstat podléhají tedy řádu prozřetelnosti, jíž Bůh zařizuje všechno k sobě, více, než úkony jiných věcí.
     Prozřetelné spravování vychází z Boží lásky, kterou Bůh miluje věci od sebe stvořené. Láska podle Aristotela spočívá v tom, že "milující chce dobro milovanému". Tedy čím více Bůh miluje některá stvoření, tím více podléhají jeho prozřetelnosti. To však učí také Písmo svaté: "Opatruje Pán všechny, kdo ho milují" (Ž 144,20). Učí to i Aristoteles, když uvádí, že Bůh nejvíce pečuje o ty, kteří milují poznané, jako o své přátele. Z toho také plyne, že nejvíce miluje intelektuální podstaty. Jejich vůle a rozhodování tedy podléhají pod jeho prozřetelnost.
        Vnitřní dobro člověka, které je závislé na vůli a rozhodování, je člověku vlastnější, než ono, která je mimo něho, jako dosažení bohatství, nebo něčeho podobného. Člověk je nazýván dobrým pro toto vnitřní dobro, ale nikoli pro ono vnější. Kdyby tedy lidské rozhodování a vůle nepodléhaly Boží prozřetelnosti, ale jen vnějškový prospěch, bylo by pravdivější, kdyby se lidské věci vymykaly Boží prozřetelnosti, než aby jí podléhaly. To ovšem uvádějí rouhači, takže se "po obvodu nebes prochází a naše věci nevidí" (Jb 22,14). A "opustil Hospodin zemi; Hospodin nevidí" (Ez 9, 9), "kdo může poručit, aby se co stalo, nepřikáže-li to Hospodin?" (Pl 3,37)
     Podle uvedeného názoru se ale zdá, že některé námitky jsou ve shodě se zněním Písma svatého. Je přece psáno, že "Bůh na počátku stvořil člověka a zanechal ho v moci rozhodnout se". Dále je psáno, že "předložil tobě vodu i oheň", a "k čemu chceš, vztáhni svou ruku. Před člověkem je život i smrt, dobré i zlé, co zalíbí se mu, bude mu dáno" (36), a "uvaž, že jsem dnes položil před oči tvé život a štěstí, naproti tomu však smrt a neštěstí" (Dt 30, 15). Avšak tato slova jsou uváděna k tomu, aby se prokázalo, že lidé mají svobodnou vůli, a ne aby jejich rozhodování bylo oddělováno od Boží prozřetelnosti.

Odkazy:
31) Thomson, M., Winston Churchill, Praha 1946.
32) SCG, II,70.
33) SCG, III, 88.
34) SCG, III,89.
35) SCG, III, 90.
36) Sír 15,14-18.