Kouzlo slečny Valerie
Marie Terezie z rodu Habsburků byla od roku 1745 římsko - německou císařovnou. Za její vlády byly provedeny četné reformy, směřující k upevnění centralizované absolutistické monarchie. Její nejstarší syn Josef II. zpočátku spoluvládl se svou matkou, a po její smrti vládl sám. Ještě předčil svou matku v počtu a pronikavosti reforem, jimiž omezil moc katolické církve, zrušil kláštery, podporoval světské školy a současně i důslednou germanizaci celé monarchie, atd. Josef II. byl z psychologického hlediska velmi zajímavou osobností. Vyrůstal ovšem po boku své matky - silné a autoritativní osobnosti. To je okolnost, která výrazně pozměňuje a poznamenává mužskou osobnost nejen v aristokratických kruzích, ale i v rodinách docela neurozených. Přílišná převaha matky a neochota ke kompromisu vnáší časem do každé chlapecké povahy jistý rozpor, který se může později projevit zejména nevyrovnaným vztahem dospělých synů vůči ženám...
Císař Josef II. byl nepochybně vzdělaný, inteligentní, ctižádostivý a v mládí patrně i dost přitažlivý a sympatický muž. Jeho vychovatelem byl hrabě Karel Salm-Reifferscheidt, později kníže. Byl to tentýž hrabě Salm, který podnítil založení spolku Zur aufgehenden Sonne im Orient v Brně dne 13.ledna 1782. Zaměření Josefovy výchovy bylo dáno zaměřením hrabě Salma. Byl to nepochybně člověk s rozsáhlými vědomostmi z mnoha oborů. Jak dokazují jeho rukopisné poznámky na zámku v Rájci nad Svitavou, choval velké sympatie k postavám jako byl Cagliostro a rád se oddával teosofii.
"Kdo chce být šťastný, musí vládnout nad hvězdami", tvrdil hrabě Salm. Přitom se s vážnou tváří zamýšlel nad způsobem, jak s pomocí hvězd a planet a vyřčených magických zaklínadel vyzvedávat poklady a zaklínat duchy. Na rájeckém panství tedy nikoho nepřekvapovalo, jestliže hraběcí syn se svým hofmistrem Bláhou za temné noci, uprostřed jezera zaklínal a snažil se vyvolat ducha své předčasně zesnulé matky...
Josef II. byl od dětství připravován na své vladařské poslání. Když ho však na prahu dospělosti učinila Marie Terezie spoluvládcem, byl Josef velmi zklamán. Sloužil pak totiž jako matčin druhořadý poradce, zatímco matka vládla i nadále sama, a to krajně autoritářsky. Dvacet let své dospělosti stál Josef ve stínu moci své matky, aniž směl účinně zasáhnout do zatuchlého a zkostnatělého tělesa habsburské monarchie.
Jakýpak jsem spoluvládce? Vysmíval se Josef svému spíše čestnému titulu. Většinou totiž jenom přihlížel matčiným rozhodnutím, ale ve skutečnosti nikdy nepohnul její vůli k tomu, aby mu poskytla byť sebemenší účast na vládě, aniž by si nezachovávala kontrolu a možnost zvrátit jeho pokus o sebeuplatnění. Nesměl tudíž uskutečňovat ony změny v duchu osvícenství, o nichž snil od mládí. Arcivévoda Josef, následník trůnu, nedokázal totiž ještě krátce před svou čtyřicítkou ovlivňovat chod habsburské říše tak, jak by si přál, a změnit její Leerlauf čili chod naprázdno, jak její nefunkčnost nazýval. Když pak Marie Terezie zesnula (1780) a tehdy už skoro čtyřicetiletý Josef se stal skutečným absolutistickým panovníkem evropské velmoci, vrhl se až příliš překotně a bezhlavě do vysněných změn. Tyto změny pak uvedly felix Austria (šťastné Rakousko) do nebývalého zmatku. během svého devítiletého samostatného panování vydal císař Josef II. na šest tisíc dekretů a výnosů. Odněkud se rozléhal ďábelský smích, odjinud zase kletby a proklínání. Na rozdíl od Kounice, který vůči zednářům zaujímal nedůvěřivý až ironický postoj, Josef II. jim ponechal úplnou volnost. Teprve zmohutnělé vystoupení neprivilegovaných, středních vrstev prostřednictvím lóží, vyneslo na veřejnost myšlenky a hnutí, přesahující meze Josefova osvícenského absolutismu. Pokusil se tomu zabránit: zahájení budování sítě policejní ředitelství v zemských městech ke kontrole veřejného mínění, a pak zákaz lóží kromě jediné. Příval z otevřených hrází se už nedal zastavit...

Josefova reformační politika už v závěru jeho vlády definitivně zkrachovala. To si předčasně vyžilý muž uvědomil na smrtelné posteli, takže nakonec opouštěl tento svět velmi zklamán a znechucen. Navíc nabyl přesvědčení, že se z jeho smrti budou radovat nejen nepřátelé, ale také jeho nejbližší spolupracovníci a rodinní příslušníci. Kdo se totiž postaví proti Bohu, a to i pod záminkou lidské svobody, ten se dříve nebo později zákonitě postaví proti každému člověku.
Odhadoval to správně. V Uhrách se císařova smrti dokonce oslavovala bouřlivými manifestacemi. Mnozí děkovali Bohu, že císařovou smrtí konečně zbavil zemi zhoubného vlivu okouzlující slečny Valerie...

Pokud chceme objevit spolehlivý klíč k jakékoli osobnosti, musíme odhalit její duchovní život, prostředí jejího dětství, avšak také zkoumat oblast jejího života citového a erotického. Pokud to učiníme v případě císaře Josefa II., dobereme se kromě poznání intimních stránek proslulého evropského panovníka také k velmi podivným záhadám, a objeví se před námi lidsky nevysvětlitelné okolnosti jeho panování... Přitom zde nejde o samotný josefinismus, protože setrvačnost jím uvolněné laviny, daleko přesáhla samotného Josefa II.
Nadvláda matky, které se Josef nevymkl ani v pokročilém věku, byla u něho nesporná. Josefův otec byl František Lotrinský, hlasatel osvícenských ideálů. Přivedl na vídeňský dvůr řadu bezvěrců. Někteří z nich se podíleli na Josefově výchově. Jeho svéhlavost při výchově napravovali tak, že břichomluvec za závěsem ho opravoval, což Marie Terezie vydávala za hlas nebes. Josef se poprvé oženil poměrně brzy. Jeho manželkou se stala Isabela Parmská. Ta však velmi mladá zemřela a také jediné jejich dítě záhy zemřelo. To v Josefově duši způsobilo katastrofu. Tehdy ještě arcivévoda Josef se cítil zoufale osamělý. A jak by ne. Vždyť doopravdy nebyl žádným křesťanem. Jeho navenek předstíraný katolicismus znamenal jen zcela užitkové ztotožňování se se zpuchřelým katolickým nátěrem rakouské monarchie. Zoufalost osamělosti Josefa II. pocítili na vlastní kůži všichni rodinní příslušníci, služebnictvo, státní úředníci. Vždyť bezprostředně právě na ně bolestně doléhala proměna dosud velmi spolehlivého a sympatického muže v rozervaného zoufalce.
Když Josef tak záhy ovdověl, nevzdal se ovšem radostí světské lásky. Už za tři měsíce po pohřbu Isabely Parmské mu jeho komorník Vavřinec přiváděl do ložnice četné milenky. Jak se to stalo, že následník trůnu tak brzy odložil smutek, který ho tolik zranil? Vždyť Isabela Parmská byla nádherná, snědá krasavice. A třebaže mu tato nevěsta byla vybrána s ohledem na dynastické záměry a kvůli sblížení Rakouska s Francií, Josef II. k ní pocítil silnou náklonnost a velmi se na ni upnul.
Krátce po její smrti však Josef objevil v Isabelině pozůstalosti dopisy, které s ním otřásly. Vycházelo z nich najevo, že jeho nebohá manželka udržovala kontakt s jeho vlastní sestrou Marií Christinou. A nebyly to je korespondenční styky. Obsah listů mladého arcivévodu přímo zdrtil. Dopisy byly totiž vyznáním a dokladem vzájemné lásky mezi oběma ženami s lesbickými sklony! Šok z manželčiny smrti byl tak vystřídán šokem z tohoto odhalení nechutné skutečnosti.
Po tomto odhalení se kancléř Marie Terezie, kníže Kounic pokusil vyrazit klín klínem.
"Josefa je nutno znovu oženit. A rychle!"
"Proveďte to! Vyberte nevěstu!" nařizovala Marie Terezie.
"Není čas na dlouhé vybírání! Musíme jednat rychle!"
A tak byla zakrátko další svatba. Nevěstou byla Josefina Bavorská. Byla přímo pověstná svou ošklivostí. Tuto ženu si čekatel na císařský trůn už nikdy nezamiloval. Když onemocněla a zemřela, jeho se to ani trochu nedotklo. Dokonce se ani nezúčastnil jejího pohřbu a naprosto rozhodně řekl:
"Do dalšího manželství už nevstoupím!"
"Ale vstoupíš. Neměl bys přece žádného potomka. Zatím však na tebe nebudeme naléhat", mínila autoritativní matka.
Josef se však definitivně rozhodl, třebaže věděl, že pokud by nezanechal žádného dědice, stal by se dědicem císařské koruny jeho bratr Leopold, což se také nakonec opravdu stalo.

Jaké ženy přijímal Josef ve svých komnatách? Podle jeho bratra Leopolda šlo o povětrné ženské a nevěstky nejhoršího druhu. Podle distingovanějšího kancléře Kounice ty byly ženy neurozené. Jejich pobyt v císařském loži prý snadno a rychle uvolňoval napětí Josefova nitra, které by se jinak projevovalo zlověstným jiskřením, a vybíjelo by se na služebnictvu, rodinných příslušnících a úřednících. Podle mínění jednoho z Josefových komorníků, Vavřince, byla jedna z těchto slečen hotová ďáblice, která Josefa uchvátila navždy do spárů kouzel lásky. Jaká to byla kouzla?
Volná láska je současnými sexuology a psychiatry všeobecně chápána jako příznak dezintegrace osobnosti, její nejistoty a stálého těkání. Doklad o osobnostní nezralosti nebo zvrhlosti a o nesmyslné snaze hledat o stále nových partnerů vlastní idealizovaný obraz...
Josef byl nesporně zosobňoval příklad volné lásky. A třebaže po celou dobu jeho mužského života se v jeho blízkosti komíhala kromě desítek a desítek sukní různých kuběn, objevovala se zde také stále jedna a táž pestrá sukně. Komorník Vavřinec hovořil v souvislosti s touto trvalkou v Josefových spodničkových avantýrách o sukni čarodějky Valerie. Také kníže Kounic, věrný služebník Marie Terezie a jejích dětí mluvil šeptem o sukni tajuplné slečny Valerie.
Trestní kodex císařovny Marie Terezie, zvaný Constitutio criminalis Theresiana nadále sice potvrzoval možnost zahájení procesu s čarodějnicemi, nicméně pouze samotná císařovna si vyhradila právo potvrdit nebo zrušit konečný rozsudek soudu, a tak možná zachránila desítky nevinných životů. To se stalo také v případě čarodějnického procesu s Valerií Haughovou v roce 1760. Byla to na první pohled okouzlující šestnáctiletá dívenka z Tyrol. Podle některých svědků už několik let roznášela džbánky s vínem v jedné vídeňské krčmě. Jak znělo obvinění, vznesené proti této úchvatné dívence, kvůli níž byla hospoda od rána do večera doslova nabitá roztouženými muži? Obvinění bylo velmi bizarní a vágní. Uvádělo se v něm, že dotyčná byla zatčena pro spojení s nekalými živly, následkem čehož zůstává stále mladistvá. K tomu prý také vyssává krev svým četným milencům...
Tak bizarní a hloupé obvinění uprostřed osmnáctého století, pyšného na své osvícenské ideály, kdy hodlal arcivévoda Josef uskutečnit neslýchaně závažné společenské reformy!
Na druhé straně však nebylo divu, že Valerie byla vystavena vyšetřování. Dívka totiž vyhlížela nezvykle svěže a mladistvě na to, že údajně už řadu let vedla nemravný život, vzbuzovala veřejné pohoršení, navíc kvůli ní také docházelo k soubojům...
Pohledná a přitažlivá dívka byla obviněna z čarodějnictví a z působení veřejného pohoršení, doprovázejícího její odpad od katolické víry žalobou podanou v dubnu roku 1760 šesti ctihodnými občany Vídně. Soudní akta pročítal s spolu s Marií Terezií také její tehdy velmi mladý syn Josef, tvářící se jako osvícený odpůrce všech středověkých mučicích praktik a vystupující jako zarytý odpůrce inkvizice a jezuitů. Dozvěděl se, že jejich "osvícené" rakouské soudnictví vystavilo dívku mučení. Ta se však navzdory fyzickému nátlaku odmítala přiznat k obvinění. Navíc se v soudních spisech objevila řada nejasností jako třeba následující věta:
Obžalovaná tvrdí, že pochází z Tyrolska, z vesničky Gerbo, ale taková vesnička ve skutečnosti vůbec neexistuje...
Akta dále uváděla, že předtím, než se Valerie Haughová objevila ve vyhlášené vídeňské hospůdce, neznal ji žádný hodnověrný svědek, rovněž se nepodařilo zjistit žádné její příbuzné, ani zjistit, kde žijí nebo žili její rodiče.
Všechny ty podivné okolnosti probouzely Josefovu zvědavost stejně jako pověsti o dívčině nevšední kráse. Vypravil se tedy přímo do vězení, aby si ji prohlédl. Po hodině se však vrátil jako okouzlený a rozhodně žádal císařskou matku:
"Žádám pro tu dívku vystavení propouštěcího glejtu!"
"Proč ne?", pokrčila rameny císařovna. Raději ustupovala tomuto svému synu v maličkostech, ale nemusela ustupovat v zásadních věcech, širšího dosahu. Tak se stalo, že dívka byla ihned propuštěna. Z obviněné, které hrozil až trest smrti, se stala Josefova nejoblíbenější společnice. Do konce jeho života požívala všech výhod, plynoucích z jeho přízně.
"Představ si, Leopolde", svěřoval se Josef svému bratru, "Vždyť Valérie je ještě panna."
"Cha, cha, cha!" vysmál se mu Leopold. "To je nejlepší vtip, jaký jsem poslední dobou slyšel. Josefe, kde jsi nechal oči?"
Je však mimo jakoukoli pochybnost, že Valerie ovládla Josefa natolik, že se jí nikdy nedokázal natrvalo vzdát, a znovu a znovu se domáhal její přízně a přítomnosti. Co zvláštního mu tato bytost přinášela? Objekt neřestí nabízí zakřiknutým slabochům, kteří jim podléhají, v hutném podání vše, co svět může poskytnout: rozkoš, iluzi moci, sladkou lež, pozvedající mužské srdce na zlomek vteřiny k pocitům nezdolné síly a vlády, zážitky vedoucí až branám pekla, ale i možnost zahlédnout záblesk vlastního idealizovaného portrétu, který se v očích zosobněné neřesti zdá být nádhernější a skvělejší než ve skutečnosti.
Komorník Vavřinec dle pokynů arcivévody Leopolda po celá léta špehoval Josefa. Skoro třicet let mu přinášel stále stejné poznámky:
"Když Valerie odejde, tak Josef zůstává pár dní fyzicky i psychicky úplně vyčerpán. Pokaždé vyhlíží o něco starší a sešlejší."
Podobná svědectví poskytuje i nezaujatý kancléř Kounic, který Valérii nejednou spatřil v císařových komnatách. Kounic si o tom zaznamenal:
Ta dívčina vyhlíží nesmírně mladistvě, ač by jí podle kalendáře mělo být ke čtyřiceti letům. Je zvláštní, že se zdá jako by vůbec nestárla. Navíc mi připadá, jako by Jeho císařská milost stárla předčasně namísto Valerie. Nikdy jsem nevěřil na kouzla, čáry nebo čarodějnictví, ale myslím, že někdejší podezření z čarodějnictví bylo v případě krásné Valerie docela na místě...
Logicky a přesně uvažující Kounic se ještě víckrát vrátil k těmto záležitostem. Vždyť on sám se cítil tolik zaskočen neodvratností vlastního stárnutí. Pokoušel se tento přirozený proces zastavit zvláštní péčí o vlastní tělo a psychiku, což se mu ovšem nedařilo.
Kancléř Kounic, arcivévoda Leopold i komorník Vavřinec byli přesvědčeni, že to byla zejména Valerie, kdo ponoukal císaře Josefa II. k podrobení církevních zařízení státní kontrole a k pozdějšímu tažení proti katolické církvi, které začalo vydáním zvláštního josefínského dekretu ze dne 20.května 1781. Tímto dekretem zrušil císař v habsburské monarchii na 700 klášterů a rozehnal tak málem na třicet tisíc kněží a jeptišek. Císař Josef II. se však nespokojil jen s pronásledováním řeholníků a kněží, ani s pouhým zrušením církevních úřadů a klášterů a s rozmetáním jejich knihoven. Úplně bezuzdně konfiskoval majetek církve, dával jej do dražby a důsledně ničil mocný vliv, který si církev celá staletí budovala. Po těchto přímých zásazích bylo ožebračení katolické církve už nezvratné. Tehdejší úpadek církevní autority je v někdejších rakouských zemích citelný až dodnes.
Valerie zničila to, co církev budovala několik století" , zapsal si tehdy Kounic do svých poznámek.
Co vedlo Valerii, aby podněcovala císaře k tak ostrým výpadům proti církvi? Snad se mstila za to, že ji někteří křesťané svými udáními dostali do rakouského vězení, kde byla vystavena i mučení a vyhlídce na trest smrti? Jakkoli logicky vyhlížejí takové předpoklady, přesto nejsou zdaleka vyčerpávající...
Císař Josef II. umíral dlouho a za hrozných bolestí. Jeho utrpení zvětšovaly špatné zprávy, které přinášely na vídeňský dvůr poslové z Uher, z Belgie a z Anglie. Rakouská říše se rozpadala. Sousední evropští dravci chtěli mít podíl na nečekané kořisti...
Vedle ložnice, kde ležel umírající monarcha a kde se scházeli ranhojiči a mastičkáři, aby ulevili nemocnému od bolesti, je malý pokoj, kde setrvávala krásná a mladistvě vyhlížející Valerie. Bylo zvláštní, že jedině ona dokázala ulehčit císařovu utrpení přikládáním prstů na bolestivá místa. Cosi vyzařujícího z jejích rukou dávalo císaři na chvíli zapomenout na to, že se blíží konec jeho pozemské pouti, aniž by dokázal uskutečnit svůj sen o osvícensky obnovené a upevněné habsburské říši.
Císař zemřel o páté hodině ranní dne 20.února 1790. Když se k jeho úmrtnímu loži spěšně dostavil kancléř Kounic, poptal se po Valérii. Komorník Vavřinec mu odpověděl:
"Odešla, sotva milostivý císař vypustil duši..."
"Kam odešla? Dejte ji vyhledat!"
Bylo to však marné. Od smrti císaře ji už nikdo nespatřil.
Když nastoupil na uvolněný trůn nový císař Leopold II., rozhodně se postavil proti Kounicově strategii vojensky pokořit Prusko, které se nebezpečně paktovalo s Tureckem.
"To je konec mého dalšího působení na rakouském dvoře", řekl si starý kancléř a povzdechl si: "A přitom to tak slibně začínalo za císaře Karle VI. po skončení války o španělské dědictví. - Inu, odejdu do ústraní. Napíši paměti o tom, jak jsem věrně a neochvějně sloužil čtyřem císařům."
Když posléze začal Kounic shromažďovat archiválie, aby měl po ruce dost dokladů, padla mu do rukou složka listin z doby třicetileté války. Začetl se do nich. Přitom v roce 1793 narazil na dokument, jehož četba mu skoro vyrazila dech. Znovu a znovu pročítal ty řádky a v hlavě se mu promítaly souvislosti, týkající se někdejšího čarodějnického procesu s půvabnou Valerií...
O co se jednalo? Stařičký Kounic objevil doklad o tom, že za panování císaře Ferdinanda II. v roce 1634 zabloudila vojenská jednota vedená císařským rytmistrem Christianem Wolfem do horské vesničky Gerbo v Tyrolích, kde žili většinou protestanté. Rytmistr Wolf a jeho druhové znásilnili všechny tamní ženy a dívky a pak veřejně upálili dceru starosty obce Gerbo, šestnáctiletou Valerii Haughovou, která ukousla špičku Wolfova nosu v okamžiku, kdy se ji pokusil znásilnit. Rytmistr Wolf se do vesničky Gerbo vrátil znovu v roce 1635 ve snaze lépe "odstranit" stopy po svém někdejším řádění. Nechal pobít všechny vesničany a pohřbít je do společného hrobu. Dal spálit třicet dvě stavení a poté srovnal vesnici se zemí. Teprve po zahlazení stop svého barbarského zločinu odtáhl do Vídně. Beznosý rytmistr Christian Wolf byla císařem Ferdinandem II. povýšen do šlechtického stavu už v roce 1636, právě za tvrdé prosazování protireformace v císařově rodném Tyrolsku...
Kníže Kounic ovšem samozřejmě nevěřil na nějaké převtělování, ani na žádné upíry, kteří by nikdy nezestárli. Nicméně tajemné zjevení se Valérie a její život po boku císaře Josefa II., který ona vlastně využila k prosazení zrušení jezuitů, k jejich pronásledování a k postižení katolické církve, jakož i její podivuhodně mladistvý zjev a záhradné zmizení po císařově smrti si až do konce svého života v roce 1794 nedokázal nijak lidsky vysvětlit...
Kdo byla tajemná Valérie? Působil zde snad ďábel? Jen Bůh ví. Když jde o působnost andělů a démonů, s jistotou víry se můžeme opřít jen o to, co se nám dostává zjevením v Písmu svatém a v díle andělského doktora, sv.Tomáše Akvinského.

5. Zamyšlení o vzájemném uspořádání mezi anděly
Bůh spravuje stvořené věci tak, že nižší řídí vyššími. Jsou-li však mezi intelektuálními tvory někteří tvorové vznešenější, než jiní, je třeba, pak je třeba, aby nižší intelektuální přirozenosti byly řízeny vyššími.
Přitom vyššími duchy jsou nazýváni andělé, pokud řídí nižší duchy, jako zvěstováním jim. Vždyť andělé jako poslové jsou nazýváni také služebníky, pokud svou činností provádějí řád Boží prozřetelnosti také v hmotných věcech, neboť služebník je dle Aristotela jako živený nástroj. (SCG,III,79) A to je totéž, co se praví v Písmu svatém: "Který činí svými posly duchy, služebníky svými plamen ohně" (Ž 103, 4).
Jsou-li tedy všechna hmotná (tělesa) řízena duchovními, přičemž v hmotných (věcech) je nějaký pořádek, je třeba, aby vyšší tělesa byla řízena vyššími intelektuálními podstatami (anděl), kdežto nižší tělesa nižšími anděli. Čím je ale nějaká podstata vyšší, tím všeobecnější je její síla; avšak síla intelektuální podstaty je všeobecnější, než síla těla; vyšší z intelektuálních podstat mají ovšem síly nevysvětlitelné nějakou tělesnou silou, a proto nejsou spojeny s těly; kdežto nižší mají oddělené síly vysvětlitelné nějakými tělesnými nástroji, a tudíž je třeba, aby byly připojovány tělům.
Jako však vyšší z intelektuálních podstat mají všeobecnější sílu, tak i dokonaleji přijímají Boží uzpůsobení od něho v tom, že poznávají ráz řádu až k jednotlivinám skrze to, co přijímají od Boha. Avšak toto božsky způsobené ozřejmění Božího uspořádání sahá až k nejvzdálenějším z intelektuálních podstat, jak se praví: "Zdali lze spočítat vojska jeho? a nad kým nevychází jeho světlo? " (Jb 25, 3) Jenže nižší intelekty je nepřijímají tak dokonale, aby skrze ně mohly poznat jednotliviny, jež příslušejí k řádu prozřetelnosti, takže musejí být provedeny jinými, nýbrž jen v jakémsi souhrnu; a čím jsou nižší, tím méně přijímají do poznání zvláštní Boží uspořádání prvním osvícením božsky přijatým; takže lidský intelekt, který je co do přirozeného poznání nejnižší, má pouze znalost některých nejvšeobecnějších. Takto tedy vyšší intelektuální podstaty dosahují dokonalého poznání uvedeného řádu bezprostředně od Boha; tato dokonalost je ovšem zapotřebí, aby jí mohla dosáhnout jiná nižší (jsoucna) skrze ně, jak bylo výše uvedeno, že všeobecné poznání žáka je přiváděno k dokonalejšímu skrze poznání učitelovo, jenž poznává (obecné) ve zvláštním.
Proto sv.Diviš praví o nejvyšších andělech, které označuje anděli "prvního řádu", totiž "posvátnými vládci", že "nejsou posvěcováni skrze anděly, nýbrž jsou do tohoto řádu povznášeny přímo samotným Bohem."
Avšak v jakémkoli uzpůsobení prozřetelnosti se samo uspořádání účinků odvozuje od tvaru činitele. Je totiž třeba, aby účinek pocházel od příčiny dle nějaké podobnosti. Avšak to, že působící uděluje účinkům podobnost svého tvaru, je pro nějaký účel. Prvním základem v uzpůsobení prozřetelnosti je tedy cíl; druhým (základem) je tvar působícího; třetím (základem je) samo uzpůsobení řádu účinků. Nejvyšší v intelektuálním řádu tedy je, že se v účelu řádu přihlíží k důvodu; kdežto druhé, že v tvaru; zatímco třetí, že samotné uzpůsobení řádu se pozná v sobě samém nikoli v nějakém vyšším základu. Proto také umění, které sleduje cíl, je budovatelské s ohledem na to, jež sleduje tvar, jako (umění) mořeplavectví s ohledem na umění stavby lodí; avšak to, které sleduje tvar s ohledem na to, jež sleduje pouze uspořádání pohybů, které jsou zařizovány k tvaru, jako budovatelské (umění) s ohledem na ruce umělců.
Tak tedy mezi intelekty, které dosahují přímo v samotném Bohu poznání řádu Boží prozřetelnosti, je jakýsi řád, jímž se podílejí na rázu nejvyššího a prvního řádu prozřetelnosti v samotném posledním cíli, a tím je Boží dobrota. Někteří z nich přece (poznávají) jasněji, než jiní, a ti se nazývají Serafíni, jakoby planoucí čili hořící, jelikož se nazývá ohněm podnícení lásky neboli touhy, jež jsou od cíle. Proto sv.Diviš praví, že podle toho je jejich jménem označována také "jejich pohyblivost ohledně Božích (příkazů) dychtivá a poddajná, a převádění nižších k Bohu" jako k cíli.
Druzí (andělé) však dokonale poznávají ráz Boží prozřetelnosti v samotném Božím tvaru, a ti se nazývají Cherubíni, což se vysvětluje plností vědění. Věda se přece zdokonaluje skrze tvar poznatelného. Proto říká sv.Diviš, že takovéto pojmenování značí, že jsou "rozjímaví v první činné síle Boží krásy."
Kdežto třetí (andělé) uvažují uzpůsobení Božích soudů v sobě samotných, a ti se nazývají Trůny. Trůnem se přece označuje soudní moc dle onoho: "Usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý." (Ž 9, 5) Proto praví sv.Diviš, že se tímto pojmenováním označuje, že jsou "Božími oporami a důvěrně vhodní ke všemu Božímu podnikání".
Uvedenému se však nemá rozumět tak, jakoby byla jiná Boží dobrota a jiná jeho bytnost a opět jiné jeho vědění, zahrnující uzpůsobení věcí, ale že dle tohoto je různě rozlišené jeho uvažování.
Je třeba, aby mezi samotnými nižšími duchy, kteří dosahují dokonalého poznání Božího řádu, jenž se má skrze ně provést, skrze vyšší duchy, byl řád. Ti z nich, kteří mají větší sílu, dosahují přece také všeobecnějšího poznání; proto dosahují poznání řádu ve všeobecnějších základech a příčinách, kdežto nižší (duchové) v částečných příčinách. Člověk, který by mohl v řádu všech přírodních (věcí) uvažovat o vesmírných tělesech, by přece měl vyšší intelekt, než ten, jenž potřebuje k dokonalému poznání přihlédnout k nižším tělesům.
Tedy oni (duchové), kteří mohou dokonale poznat řád prozřetelnosti ve všeobecných příčinách, jsou prostředníky mezi Bohem - nejobecnější to příčinou, a částečnými příčinami; jsou prostředníky mezi těmi, kteří dokáží poznat ráz dokonalého řádu v samotném Bohu, a mezi těmi, kteří to nutně uvažují v částečných příčinách. Sv.Diviš je uvádí ve středním řádu, který řídí nejnižší řád, tak, jako je sama řízena nejvyšší.
Je třeba, aby existoval nějaký řád také mezi těmito intelektuálními podstatami. Vždyť uzpůsobení samotné všeobecné prozřetelnosti se zajisté rozděluje prvně mezi mnohé vykonavatele. To se ovšem děje skrze řád Panstva: páni přece mají nařizovat to, co jiní provádějí. Proto tamtéž sv.Diviš praví, že název Panování označuje "nějakou vyvýšenost, povznesenou nad každou služebnost a vynikající nad každé podrobení".
Za druhé se odděluje od působícího a vykonávajícího, a zmnohonásobuje se k různým účinkům, což se děje skrze řád Sil; jejich název, jak praví sv.Diviš, označuje "jakousi silnou mužnost ke všem činnostem podobným Bohu, neopomíjející svou slabostí nějaké pohnutí podobné Bohu". A tak se ukazuje, že základ všeobecné činnosti přísluší tomuto řádu, v čemž se shledává, že tomuto řádu náležejí pohyby vesmírných těles, od kterých jako od všeobecných příčin vyplývají částečné účinky v přírodě: proto se nazývají "nebeskými mocemi", o nichž se praví: "moci nebeské budou se pohybovati (Lk 21, 26). Také těmto duchům se zdá příslušet provádění Božích děl, povstávajících mimo řád přírody, a proto jsou nejvznešenější v Božích službách; proto sv.Řehoř praví, že "jako moci se označují oni duchové, skrze něž častěji povstávají znamení"; a je-li něco jiného a prvního k provedení v Božích službách, příhodně to náleží tomuto řádu.
Za třetí je však všeobecný řád prozřetelnosti opatrován neomylně ustanovený v účincích, když jsou zadržována ta (působení), která by mohla tento řád narušit: to ovšem náleží k řádu Mocností. Proto sv.Diviš praví, že název "Mocností zahrnuje jakési dobře seřízené a neomylné uspořádání ohledně božských úradků". A proto sv.Řehoř praví, že tomuto řádu přísluší "krocení opačných mocností".
Avšak nejnižší mezi vyššími intelektuálními podstatami jsou ti (duchové), kteří přijímají řád Boží prozřetelnosti božsky poznatelný v částečných záležitostech, a ti jsou postaveni přímo do popředí lidských věcí. Proto o nich sv.Diviš uvádí, že "toto třetí uzpůsobení duchů řídí v důsledcích lidské hierarchie". Lidskými věcmi však dlužno rozumět všechny nižší přirozenosti a částečné příčiny, které jsou zařízeny k člověku, a spadají do lidského užívání.
Mezi těmito však existuje jakýsi řád. Vždyť v lidských věcech je nějaké obecné dobro, jež je ovšem dobrem obce či národa, a to se zdá příslušet k řádu Knížat. Proto též sv.Diviš říká, že název "Knížata označují jakési vlastnictví vůči posvátnému řádu". Pročež se i Daniel zmiňuje o "Michaelovi, knížeti Židů, Peršanů a Řeků" (Dan 10, 13-20); a tak má náležet ke službě tohoto řádu uzpůsobení království a změna vlády od národu k národu. Rovněž se zdá k tomuto řádu příslušet poučení knížat mezi lidmi o tom, co patří ke spravování jejich vlády.
Je také nějaké lidské dobro, jež nespočívá ve společnosti, nýbrž náleží někomu dle něho samého; přesto ale není užitečné samotnému jedinci, nýbrž mnohým, jako ta (dobra), jimž mají všichni i jednotlivci věřit a je zachovávat, jako ta (dobra), která jsou součástí víry a bohopocty a jiná podobná. A to náleží Archandělům, o kterých sv.Řehoř praví, že "zvěstují nejvznešenější": jako označujeme Gabriela archandělem, jenž zvěstoval Panně Vtělení Slova, (jak) mají všichni věřit.
Je však nějaké lidské dobro, příslušející každému jednotlivě, a toto náleží k řádu Andělů, o nichž sv.Řehoř uvádí, že "zvěstují nejnižší". Proto jsou nazýváni také "strážci lidí", dle onoho: "Andělům svým Bůh přikázal o tobě, aby tě střežili na všech tvých cestách" (Ž 90, 11). Proto sv.Diviš praví, že Archandělé jsou prostředníky mezi Knížectvy a Anděly, přičemž mají něco společného s obojími. S Knížectvy ovšem, "pokud poskytují vedení nižším andělům", ne bez zásluhy, protože co je vlastní v lidských věcech, musí být rozděleno podle toho, co je společné. S Archanděly pak, jelikož "zvěstují andělům, a nám skrze anděly, jejichž (posláním) je zjevovat lidem to, "co jim patří dle obdoby jednoho každého". Proto také si poslední řád bere společné jméno jakoby zvláštní pro sebe, že totiž má za povinnost nám bezprostředně zvěstovat; a proto archandělé mají jméno, složené z obojího. Jsou totiž nazýváni Archandělé, jakoby Vedoucí Andělé.
Sv.Řehoř však označuje uspořádání nebeských duchů ještě jinak: neboť počítá Knížectva mezi střední duchy, přímo po Panstvech; kdežto Síly mezi nejnižšími, před Archanděly. Avšak těm, kdo si toho bedlivě povšimnou, se odlišuje obojí uspořádání v malém; neboť podle sv.Řehoře nejsou jmenováni mezi Knížaty ti, kdo jsou stavěni do popředí národů, nýbrž ti, "kteří jsou též vůdci samotných dobrých duchů", existující jakoby dříve v provádění Božích poslání: říká přece, že "vládnout je být prvním před ostatními". To jsme ale řekli dle dříve uvedeného označení, že přísluší k řádu Sil. - Avšak Síly, podle sv.Řehoře, jsou ty, které jsou zařízeny k nějakým částečným činnostem, pokud je v nějakém zvláštním případě zapotřebí, aby něco zázračně povstalo mimo obecný řád. Dle téhož řádu se velmi příhodně řadí s nejnižšími.
Avšak obojí zařazení může mít autoritu ze slov Apoštola. Praví přece: "Posadil ho (totiž Krista) po své pravici v nebesích, vysoko nade všecko knížectvo, nade vší mocnost i sílu, nade všecko panstvo" (Ef 1, 20, 21). Z toho je jasné, že výše nad Knížata umístil Mocnosti, a nad těmi Síly, nad kterými umístil Panstva. Sv.Diviš zachovával stejné pořadí. Když ale hovoří o Kristu, říká: "ať jsou to trůny nebo panstva, nebo knížectva nebo mocnosti, všecko je stvořeno skrze něj a pro něho" (Kol 1, 16). Tím je jasné, že počínaje od Trůnů, sestupováním uvedl pod nimi Panstva, pod nimi Knížectva a pod těmi Mocnosti. Sv.Řehoř zachoval stejné pořadí.
O Serafech se dále zmiňuje Izaiáš (Iz 6, 2 - 6); o Cherubech Ezechiel (Ez 1, 3 a násl.); o Archandělech se uvádí: "Když archanděl Michael, maje spor s ďáblem", atd.
Všem uspořádaným mocnostem je však společné to, že všichni nižší působí silou vyšší moci; proto to, co jsme pravili, že přísluší k řádu Serafů, vykonávají všichni nižší jeho silou. Podobně se to také musí uvážit v jiných řádech. (SCG,III,80)

Andělé ovšem nemohou být přímo příčinou našeho rozhodování a chtění.
Nesmíme si však myslet, že duše vesmíru, o nichž byl Aristoteles přesvědčen, nebo jakékoli jiné stvořené oddělené intelektuální podstaty, mohou nám přímo vtisknout chtění, nebo být příčinou našeho rozhodování.
Úkony všeho stvoření jsou totiž podřízeny řádu Boží prozřetelnosti; proto nesmějí jednat mimo její zákony. Je však zákonem prozřetelnosti, že každé (stvoření) je naváděno od sobě nejbližší příčiny. Tedy vyšší stvořená příčina nemůže při pominutí tohoto řádu ani pohybovat, ani něco způsobit. Avšak nejbližší pohnutkou vůle je poznané dobro, které je jejím předmětem, a je od něho pohybována jako zrak barvou. Tedy žádná stvořená podstata nemůže pohnout vůli, leda prostřednictvím poznaného dobra: tj. pokud se jí ukazuje, že něco je dobré k vykonání, což znamená přemlouvat. Tedy žádná stvořená podstata nemůže působit na vůli, neboli být příčinou našeho rozhodování, leda na způsob přemlouvajícího.
Jedině Bůh tedy může pohnout vůli na způsob nenásilně působícího. (SCG,III,88) O podobně to říká také Písmo svaté: "Královo srdce je v Hospodinových rukou; nakloní se, kam se mu zlíbí" (Př 21,1). A také: "Je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí" (Flp 2, 13).


Hlavní použitá literatura
E.Bradler-Rottman, Die Reformen Kaiser Josephs II., Göppingen 1973 A.Kümmerle.
O.Krack, Mutter und Sohn. Intime Briefe Maria Theresias und Josef II, Berlin 1909.
F.Fejtö, Joseph II-un Habsbourge révolutionnaire, Paris 1982 Perrin.
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická Olomouc 1937, Summa proti pohanům, Olomouc 1992-1993