Dočkal se Verne uskutečnění svého snu?
Pět let po narození velkého romanopisce Julesa Verna (*1828 +1905) se narodil jednomu úspěšnému švédskému podnikateli syn. Dal jej pokřít jménem Alfred a připojil jména po svém otci a dědovi. Tak v křestním listu ve stockholmské matrice stálo pak celé jméno Alfred Bernhard Philip Nobel.
Stejnou noc, kdy Alfred spatřil světlo světa, se temná obloha nad Stockholmem pojednou rozjasnila září velkého meteoritu. Mnohé lidi, kteří byli svědky tohoto jevu, tato událost vyvedla z míry. Podnikatel Nobel označil pád velkého meteoritu v době zrodu svého dítěte za významné znamení. Netušil však, zda je příznivé nebo hrozivé. A tak v touze po rychlém a pohodlném nalezení vysvětlení tohoto astronomického jevu, odebral se šťastný otec za známým astrologem.
"Řeknete mi, jak tento zajímavá kosmický úkaz souvisí s narozením mého syna!? Jaká bude jeho životní dráha?"
"Potřebuji znát přesná data narození nejen vašeho chlapce, ale také ostatních rodinných příslušníků", odpověděl astrolog Nils Nordenskjöld. Sotva je od Nobela obdržel, slíbil vypracovat pro norozence horoskop.
"Chci znát přesnou životní dráhu svého syna, od mládí, přes dospívání a jeho životní povolání, až do jeho stáří", žádal Nobel.
"Vypracuji to."
"Chci také viděl, jak mladý Alfred bude kráčet v mých šlépějích! Takový vynikající astronomický jev při jeho narození musí přece znamenat něco velkého."
"Rozumím vám", odpověděl astrolog. "Nemáte ani tak zájem o další osudy vašeho dítěte, ale o to, jak bude prostřednictvím Alfreda pokračovat vaše životní dílo."
"Můj syn rozhodně nesmí pokazit dobrou pověst naší rodiny!"
"Horoskop bude hotov do týdne."
Když si ctižádostivý pan Nobel za několik dní vyzvedl horoskop, vypracovaný pro svého syna, zůstal jako opařený.
"Co - co to má znamenat?! To - je - nemístný žert!"
"To bych si nikdy nedovolil." Říkal mu s vážnou tváří Nordenskjöld.
"Copak to ale mohu brát vážně!", vyrazil se sebe rozčílený Nobel. "Vždyť zde píšete o tom dítěti jako o tak významné osobnosti, která svým působením ovlivní celý svět!"
"Trvám na správnosti horoskopu."
Astrolog totiž nejenže splnil naděje svého zákazníka, ale příliš je předčil. Ukazoval budoucnost Alfreda tak, že by se jeho otec poněkud ztrácel v jeho stínu.
Podnikatel Nobel se ovšem také spoléhal na možnosti astrologa, takže jeho výsledek nakonec přijal. Byl si ovšem jist, že úspěch a štěstí závisí na osudovém poslání, ale také, že štěstí přeje jenom připraveným a cílevědomým lidem. Také on vždy vkládal všechny své naděje do osobní přičinlivosti, která přinese žádoucí výsledky jedině tehdy, když se snoubí se zvláštním nadáním a příznivým postavením hvězd. Proto ho tak šťastný osud jeho syna Alfreda, odhadovaný ze samotných hvězd, a dosud ležícího v plenkách, tolik vyváděl z míry.
"Jak si mám vysvětlit, že se můj syn už za pár desetiletí stane uznávaným boháčem? Nordeskjöld uvádí, že prý se stane největším dobrodincem lidstva a současně nejproklínanějším zloduchem. Jak tomu rozumět, když říká, že jeho jméno bude tolik uznávano a současně tolik hanobeno?! Ach, tihle astrologové! Nedá se to brát doslova. Je to směs samých protikladů."
Podnikatel Nobel nabyl z Nordenskjöldova horoskopu dojem, že splní-li se jeho odhady, tedy přinese jeho syn světu více změn než Buddha či Mohamed. Měl rovněž prokázat více rozhodnosti a průbojnosti, ale i bezohlednosti než dávný Alexandr Veliký či Napoleon.
Z údajů, které astrolog uváděl v horoskopu, běhal Nobelovi mráz po zádech. Jenže Nils Nordeskjöld trval na svém:
"Co jsem napsal, to jsem sestavil z hvězd. Trvám na tom. Nikdy jsem si nebyl tolik jist správností horoskopu, jako v tomto případě. Kromě toho, pokládám si za čest, že jsem to směl být právě já, kdo upozornil svět na příchod tak vynikajícího jedince, jaký se rodí jen jednou v dějinách."
A tak Nobel přijal horoskop, ale ne tak, že by něco z předpovídaného synovi vnucoval, ani že by tomu bránil. Nechal Alfreda jít vlastní cestou bez nějakých zbytečných omezování nebo protěžování.
Samotný horoskop dal otec jako zajímavou rodinnou památku a raritu zalít do skla. Dodnes je ve Stockholmu uchováván. A po létech překvapuje svou přesností. Až do své smrti si podnikatel Nobel nedokázal vysvětlit docela určité údaje, napsané Nordenskjöldem krátce po narození Alfreda. Uvádí se tam kromě jiného:

Už v útlém věku projeví Alfred velké nadání pro chemii. Veden silným zaujetím v daném oboru, bude se věnovat výzkumu, vývoji, vynalézání a výrobě třaskavin. Ještě než dosáhne pětatřiceti let věku dosáhne takového vynálezu, který silně změní chod dějin lidstva tím, že zahájí novou dobu ve způsobu vedení válek. Alfred vynalezne neobyčejně účinnou výbušninu, která přinese mnoha lidem a celým národům hrozné utrpení. Jeho přínos podnítí k horečné činnosti novodobé válečné štváče, ale i vytrvalé budovatele míru. Alfred sám se stane jedním z nejbohatších mužů světa, protože nejvíce peněz je možno vydělat právě na spiknutí proti míru, protože světová válčiště vynesou více zisků než ta největší obilní burza...
Nejstrašnější války budou vedeny s nezměrnou krutostí právě díky Alfredovui vynálezu, třebaže se tak stane až dlouho po jeho smrti. Nicméně ještě za svého života se bude Alfred obávat těchto příštích válek, kterou budou pokaždé podněcovány v přesvědčení na obou stranách, že vyhrají jedině tehdy, když použijí proti svým nepřátelům zničující síly právě Alfredova vynálezu.
Na sklonku svého života se Alfred pokusí spoutat svůj ničivý vynález, ale nepodaří se mu to. Tak se aspoň čestným způsobem zbaví části peněz, které mu jeho vynález vynese ještě během jeho života a které bude vynášet i po jeho smrti. Proto paradoxně založí nadaci právě pro ty, kteří po jeho smrti nejvíce přispějí k vědě a míru. Alfredovo jméno zůstane známé a slavné i v dalších staletích. Snáze se zapomene na to, že vypustil na svět z láhve zlomyslného a krutého džina, a spíše se bude připomínat jeho marné úsilí přimět tohoto džina, aby se laskavě vrátil zpátky do lahve...
A co skutečnost? Alfred Nobel skutečně ještě před dovršením pětatřiceti let svého života vymyslel způsob, jak využít síly kapalného nitroglycerinu, který díky svému skupenství byl dosud skoro nepoužitelný. V roce 1867 si Nobel dal patentovat vynález snadno přenosné a použitelné výbušniny s názvem dynamit. Jeho zavedení opravdu přivodilo zlom v dějinách světových válek. Tak se jeho vrstevník Jules Verne dožil uskutečnění svého Vynálezu zkázy. Ještě před svou smrtí založil Nobel nadaci, která dodnes nese jeho jméno.
Od roku 1901 je Nobelova cena udílena v mezinárodním měřítku všem, kdo významně přispěli k pokroku ve fyzice, chemii a lékařství, jakož i v literatuře a v boji za mír. Nobelova cena, kterou rok co rok uděluje švédská Královská akademie věd ve Stockholmu a norský Nobelův ústav, se stala symbolem touhy lidského ducha po poznání a po mírovém soužití. Proto se dnes už málokdo odváží připomínat, že dnešní překvapivě velká peněžní částka, která je poskytována jedincům vybraným pro udělení Nobelovy ceny vzešla z praktického použití strašné třaskaviny, jež v obou světových válkách řádila ve 20.století zhoubněji než všechny středověké morové epidemie.
Lidé mají sklon snáze zapomínat na ty horší události, které jim přinesly velké neštěstí. Spíše si spojují Nobelovu cenu s požehnaným působením Matky Terezy, které byla tato cena udělena v roce 1979. Na druhé straně je však jasné, že některé vynálezy a objevy, kterých lidstvo dosáhlo, byly napřed lidmi zneužity k zlému, než byly využity k dobrému. Je to dáno samotnou poruchou, která odedávna postihuje lidskou přirozenost. Na druhé straně však i v tom dobrém díle, jaké po létech přináší Nobelova cena míru, je dodnes patrný vliv vměšujícího se vládce světa. Snad právě proto se i tato nadace stává koncem 20. století předmětem zneužívání, když jsou pod tlakem bohatých a mocných kruhů vybíráni pro udělení této ceny boje za mír postavy jako Menachem Begin a Anvar Sadat (1978) a jiné. Jako by platilo, že tam, kde se vměšoval vládce světa svými překvapivě přesnými odhady budoucích událostí, vměšuje se i po jejich uskutečnění. Jeho působnost nemůže natrvalo překonat žádný z lidí sebedůmyslnějšími prostředky, ale může nad ním zvítězit ten, kdo o to usiluje s pomocí Boží, jako to dokázal Boží Syn a jeho Matka, Maria.

4. Zamyšlení o řízení chodu našich věcí
Člověk žije v přírodě a proto je vystaven působení okolní přírody. Tak i vesmírná tělesa sice mají nějaký vliv na člověka, ale nemohou být příčinami toho, co se týká lidského intelektu. Vesmírná tělesa nemohou být příčinami toho, co se týká našeho intelektu. Řád Boží prozřetelnosti totiž působí, aby nižší bylo řízeno a spravováno vyšším. Intelekt však v řádu přírody převyšuje všechna těla. Je tedy vyloučené, aby vesmírná tělesa působila přímo na intelekt. Nemohou tudíž být o sobě příčinou toho, co se týká intelektu. (28)
Těleso působí pouze pohybem. Avšak to, co je nehybné, není zapříčiněno pohybem. Všechno pohybující je zapříčiňováno pohybem nějakého působícího. Trpící se však pohybuje. Co je docela nehybné, nemůže být zapříčiněno vesmírnými tělesy. Avšak to, co se týká intelektu, je - vzato o sobě - mimo pohyb. Dokonce "uklidněním od pohybů se duše stává moudrou a vědoucí". Je tedy vyloučené, aby vesmírná tělesa o sobě byla příčinou toho, co se týká intelektu.
Pokud je něco zapříčiňováno nějakým tělesem, které se pohybuje, je třeba, aby bylo pohybováno všechno to, co přijímá vtištění daného tělesa. Pohybováno je pouze těleso. Je tedy třeba, aby bylo těleso všechno to, co přijímá vtištění nějakého tělesa, nebo nějaká tělesná síla. Avšak intelekt není ani tělo, ani tělesná síla. Je tedy nemožné, aby se vesmírná tělesa přímo vtiskovala do intelektu.
Vše, co je něčím pohybováno, je převáděno z možnosti do uskutečnění. Nic však není převáděno od možnosti do uskutečnění, leda tím, co skutečně je. Je tedy třeba, aby působící a pohybující bylo nějakým způsobem skutečné vzhledem k těm, k nimž to, co trpí a je pohybováno je v možnosti. Avšak vesmírná tělesa nejsou skutečně poznatelná, ježto jsou to nějaké jednotliviny, vnímatelné smysly. Není-li tedy náš intelekt v možnosti, leda vůči skutečně poznatelným, pak je nemožné, aby vesmírná tělesa působila přímo na náš intelekt.
Vlastní činnost věci sleduje její přirozenost, která je zrozeným věcem získávána zrozením současně s vlastní činností. To je vidět u těžkého a lehkého, jež mají svůj pohyb hned od svého vzniku, nepůsobí-li žádná překážka. Z toho důvodu je plodící nazýván pohybujícím. Tedy to, co původem své přirozenosti není podmětem úkonům vesmírných těles, nemůže jim být podmětem ani svou činností. Avšak intelektuální složka není zapříčiňována nějakými tělesnými podklady, nýbrž pochází naprosto zvenčí. Činnost intelektu tedy není přímo podrobena vesmírným tělesům.
Cokoli je zapříčiňováno vesmírnými pohyby, podléhá času, jenž je počtem prvého pohybu vesmíru. Tedy to, co je naprosto odloučeno od času, vymyká se vesmírným pohybům. Avšak intelekt se ve své činnost odděluje od času, jakož i od místa. Uvažuje přece všeobecné, které je odtaženo od toho, co je nyní a zde. Intelektuální činnost tedy nepodléhá vesmírným pohybům. Domněnka, že vesmírná tělesa jsou přímými příčinami našeho porozumění a chápání, je tedy klamná.
Proto ani Písmo svaté nepřisuzuje příčinu našeho porozumění žádnému tělesu, nýbrž Bohu: "Kde je Bůh, můj Tvůrce, který dává člověku i v noci prozpěvovat, vyučuje nás, a nikoli zvířata zemská, a činí nás moudřejšími nad nebeské ptactvo" (Jb 35, 10-11), a "který člověka moudrosti vyučuje" (Ž 93,10-11).
Ačkoli vesmírná tělesa nemohou být přímo příčinou naší rozumnosti - přesto ji ovlivňují nepřímo. Intelekt sice není tělesná síla, přesto v nás činnost intelektu nemůže být dovršena bez činnosti tělesných sil, jako jsou obrazotvornost, síla paměti a přemítání. Po zábraně činnosti těchto sil kvůli nějaké tělesné nezpůsobilosti, je zastavena činnost intelektu, jak se ukazuje u choromyslných, nemocných a jiných. A proto též dobrota uzpůsobení lidského těla činí způsobilým k dobrému porozumění, pokud uvedené síly jsou z toho silnější. Proto říká Aristoteles, že "tělesně citlivé shledáváme učenlivé duchem". Avšak uzpůsobení lidského těla podléhá vesmírným pohybům. Augustin přece uvádí, že "nemůže být řečeno docela nesmyslně, že se nějaké působení hvězd nedotýká samotných odlišností těla". A proto vesmírná tělesa nepřímo působí k dobrotě inteligence. A tak jako lékaři mohou usuzovat ze spojení těla o dobrotě intelektu, jako z blízkého uzpůsobení, tak astrolog může usuzovat z vesmírných pohybů jako ze vzdálené příčiny takovéhoto uzpůsobení.
Co z toho plyne?
Především to, že vesmírná tělesa nejsou příčinou naší vůle ani rozhodování. (29) Vůle je totiž v intelektuální části duše, jak uvádí Aristoteles. Pokud se tedy vesmírná tělesa nemohou přímo vtiskovat do našeho intelektu, pak se nemohou přímo vtiskovat ani do naší vůle.
Každá volba a jednající vůle je v nás bezprostředně zapříčiňována přímo intelektuálním poznáním. Poznané dobro je přece předmětem vůle. A proto se může sledovat převrácenost ve volbě, pouze když úsudek intelektu chybí v částečném volitelném. Vesmírná tělesa však nejsou příčinami naší inteligence, takže nemohou být příčinou ani našeho rozhodování.
Cokoli v těchto nižších věcech nastane vtištěním vesmírných těles, děje se přirozeně, ježto tyto nižší jsou pod nimi přirozeně uspořádány. Pokud se naše rozhodování děje ze vtištění vesmírných těles, je třeba, aby se to dělo přirozeně, neboť člověk se tak přirozeně rozhoduje působit ve svých činnostech, jako jsou zvířata přirozeně vedena instinktem a jako se přirozeně pohybují nerosty. Předsevzetí a přirozenost tedy nejsou dva působící základy, nýbrž pouze jeden, a tím je přirozenost. Není tedy pravda, že naše rozhodování pocházíze vtištění vesmírných těles.
Cokoli se děje přirozeně, dochází k cíli stanovenými prostředky. Proto se to děje pokaždé stejným způsobem. Přirozenost je přece vymezena k jednomu. Avšak lidská rozhodování míří k cíli různými cestami, jak v mravnosti, tak v umění. Lidské rozhodování tedy není přirozeně jednoznačně dáno.
Co se děje přirozeně tak, jako se většinou stává, nastává správně. Přirozenost totiž zklame pouze zřídka. Pokud by tedy člověk přirozeně volil tak, jako když většinou byly jeho volby správné, bylo by to jasně klamné. Člověk se nerozhoduje přirozeně. To by bylo nutné, kdyby se rozhodoval pod vlivem vesmírných těles.
To, co je stejného druhu, se nerozrůzňuje v přirozených zrozeních, která sledují přirozenost druhu. Proto každá vlaštovka staví podobně hnízdo a každý člověk podobně poznává první základy, jež jsou přirozeně známé. Avšak volba je činnost, sledující lidský druh. Kdyby se tedy člověk rozhodoval přirozeně, bylo by třeba, aby se všichni lidé rozhodovali stejným způsobem. To je jasně klamné, jak je vidět v mravních ctnostech a v uměleckých dílech.
Ctnosti a neřesti jsou vlastní základy volby. Vždyť ctnostný a neřestný se liší tím, že volí opaky. Ale občanské ctnosti a neřesti nemáme od přirozenosti, nýbrž z návyku, z toho, že jakým činnostem navykneme od mládí, k takovým máme pohotovost. Proto naše rozhodování v nás není od přirozenosti. Není tedy zapříčiňováno vtiskem vesmírných těles, dle něhož věci postupují přirozeně.
Vesmírná tělesa se přímo vtiskují přímo pouze do těl. Jsou-li tedy příčinou našeho rozhodování, bude to buď proto, že se vtiskují do našich těl, nebo že se vtiskují do vnějších podmínek. Avšak žádným z těchto dvou způsobů nemohou být dostatečně příčinou našeho rozhodování. Není přece dostatečná příčina našeho výběru, že jsou nám zevně představována nějaká tělesná jsoucna. Je totiž jasné, že při setkání s něčím potěšitelným, jako s pokrmem nebo s ženou, ovládající se není pohybován k volbě, kdežto neumírněný je pohybován. Podobně také nestačí pro náš výběr, aby jakákoli změna mohla nastat od vtištění vesmírného tělesa. Když tím v nás nenásledují nějaké vášně, více či méně mocné. Ale vášně, jakkoli mocné, nejsou dostatečnou příčinu výběru. Vždyť stejnými vášněmi je nespokojený naváděn k tomu, aby je sledoval volbou, kdežto spokojený nikoli. Nemůže se tedy říci, že vesmírná tělesa jsou příčinami našeho rozhodování.
Žádná síla se nepůsobí nějaké věci zbytečně. Člověk ale má sílu posuzovat a poradit se o všem, co má sám vykonat, ať v užívání vnějších věcí, nebo v připouštění či přemáhání vnitřních vášní. To by ovšem bylo zbytečné, kdyby náš výběr byl zapříčiňován vesmírnými tělesy, a vymykal se naší moci. Není tedy možné, aby vesmírná tělesa byla příčinou našeho rozhodování.
Člověk je dle Aristotela přirozeně "živočichem politickým, který se sdružuje". To se ovšem vyvozuje z toho, že si lidský jedinec nedostačuje, protože příroda dostatečně zaopatřuje málokterého člověka, nadaného rozumem, aby si mohl opatřit vše potřebné k životu, jako pokrm, oděv a jiné podobné. Proto má člověk přirozenou vlohu žít ve společnosti. Avšak řád prozřetelnosti neodnímá nějaké věci to, co je jí přirozené, nýbrž spíše se o každého postará dle jeho přirozenosti. Člověk tedy není řádem prozřetelnosti zařízen tak, aby se odstranil společný život. Byl by však odstraněn, kdyby naše rozhodování pocházelo od vtištění vesmírných těles, jako přirozený instinkt jiných živočichů.
Zbytečně by se přece ukládaly zákony a příkazy k životu, kdyby člověk nebyl pánem svého rozhodování. Rovněž by se zbytečně dávaly tresty špatným a odměny dobrým, pokud by v nás nebylo, abychom si vybrali to či ono. Sotva by tato svobodná vůle ustala, ihned by byl zničen společenský život. Člověk tedy není řádem prozřetelnosti ustaven tak, aby jeho rozhodování pocházelo z pohybů vesmírných těles.
Lidská volba směřuje k dobru nebo ke zlu. Kdyby naše volba pocházela od hnutí hvězd, vyplývalo by z toho, že samotné hvězdy by byly příčinou špatného rozhodování. Avšak to, co je špatné, nemá příčinu v přírodě. Zlo totiž pochází z nedostatku nějaké příčiny a nemá příčinu o sobě. Není tedy možné, aby naše rozhodování přímo a o sobě pocházelo od vesmírných těles jako od příčin.
Avšak někdo by se mohl postavit proti tomuto důvodu tvrzením, že každé špatné rozhodnutí vychází z žádosti nějakého dobra. Jako volba cizoložství vychází z žádosti potěšitelného dobra, které je v pohlavnostech. K témuž všeobecnému dobru ovšem nutká některá hvězda. A toto je nutné k vykonání zrodu živočichů. Toto obecné dobro by nemohlo být opomenuto kvůli částečnému zlu toho, kdo instinktivně vyvolí zlo.
Tato odpověď však není dostatečná, pokud se uznají vesmírná tělesa o sobě za příčiny našeho rozhodování, jako o sobě se vtiskující do intelektu a vůle. Vždyť vtištění všeobecné příčiny je v každém přijímáno dle jeho způsobu. Tedy účinek hvězdy, nutkající k potěšení, jež tkví v zařízeném spojení ke zrození, se bude u kohokoli přijímat dle sobě vlastního způsobu. Tak vidíme, že různí živočichové mají různé doby a různé způsoby smísení dle příhodnosti své přirozenosti. Tedy intelekt i vůle budou přijímat vtištění oné hvězdy dle svého způsobu. Pokud se ale něco požaduje dle způsobu rozumu a intelektu, nenastává hřích v rozhodování, které je ovšem vždy špatné proto, že se neřídí správným rozumem. Proto by v nás nikdy nebylo špatné rozhodnutí, kdyby vesmírná tělesa byla příčinou našeho rozhodování.
Žádná činná síla se nevztahuje k tomu, co přesahuje druh a přirozenost působícího, ježto každý působící působí svým tvarem. Avšak samo chtít, zrovna tak jako samo rozumět, přesahuje každý tělesný druh. Jako totiž poznáváme obecné, tak i naše vůle se vztahuje k něčemu obecnému, rozuměj, že "nenávidíme každý druh loupežníků". Naše chtění tedy není zapříčiňováno vesmírným tělesem.
Cokoli směřuje k cíli, je úměrné cíli. Avšak lidské rozhodování je zařizováno ke štěstí jako k poslednímu cíli. To ovšem nespočívá v nějakých tělesných dobrech, ale v tom, že duše je intelektem připojována k božským věcem, jak dle nauky víry, tak dle mínění filozofů. Vesmírná tělesa tedy nemohou být příčinou našeho rozhodování.
Proto se praví: "Nebojte se nebeských znamení, jako se jich bojí pohané, neboť jejich zákony jsou pošetilé." (Jer 10, 2, 3)
Vesmírná tělesa nejsou sice přímo příčinou lidského rozhodování jakoby se přímo vtiskovala do našich vůlí, přesto se z nich nepřímo poskytuje příležitost pro naše rozhodování, pokud působí na tělo, a to dvojmo: Jedním způsobem tak, že vtištění vesmírných těles je pro nás příležitostí nějakého rozhodování, jako, když se vesmírnými tělesy uzpůsobuje vzduch ke značnému mrazu, rozhodujeme se ohřát se u ohně, nebo činit jiné podobné, jež se shodují s dobou. - Druhým způsobem tak, že se vtiskují do našich těl, a s touto změnou vznikají v nás nějaká hnutí vášní, nebo jejich vtištěním jsme nachylováni k nějakým vášním, jako cholerikové jsou nakloněni k prudkosti. Nebo tak, že jejich vtištěním je v nás zapříčiňováno nějaké uzpůsobení, které je příležitostí nějakého rozhodování, jako při nemoci volíme užívání léku. - Vesmírná těla také někdy zapříčiňují lidské jednání, pokud jsou někteří šílenci neuzpůsobením těla zbavováni rozumu, takže u nich vlastně rozhodování není, nýbrž jsou pohybováni nějakým přirozeným pudem, jako zvířata.
Ukazuje se však a pokusem je ověřeno, že takovéto příležitosti, ať už jsou vnější nebo vnitřní, nejsou nutnou příčinou rozhodování, neboť člověk jim může rozumem odpírat nebo je poslouchat. Jsou však mnozí, kteří sledují přírodní podněty, ale jen málokteří, totiž jedině moudří, jež nesledují příležitost k špatnému jednání a přírodní podněty. A proto praví Ptolomaeus, že "astrolog nemůže vydávat posudky podle hvězd, pokud dobře nepoznal sílu duše a přirozené složení". Dále, že "astrolog nemá označovat věc druhově, nýbrž všeobecně". Vždyť vtištění hvězd často dosáhne účinku u těch, kdo neodporují náklonnosti, pocházející z těla, zatímco ne vždy v tom či onom, který právě rozumem odporuje přirozené náklonnosti.
Avšak nejsou pohyby vesmírných těles příčinami našich rozhodnutí nejen příležitostně, nýbrž i o sobě?
Toto tvrzení předpokládá, že vesmírná tělesa jsou oživená. Když vesmírný pohyb pochází od duše a je pohybem tělesa, je tedy třeba, aby - pokud je pohybem tělesa - měl takto sílu přeměňovat těla, a pokud pochází od duše, aby měl sílu vtiskovat se do našich duší. Takto je vesmírný pohyb příčinou našeho chtění a rozhodování.
Takové tvrzení je však nerozumné. Vždyť je třeba, aby každý účinek, jenž se děje nějakým nástrojem, pocházejícím od působícího, byl úměrný nástroji, jakož i působícímu: neužíváme přece jakéhokoli nástroje k jakémukoliv účinku. Proto nemůže nastat nějakým nástrojem to, k čemu se žádným způsobem nevztahuje činnost nástroje. Avšak úkon těla se nijak nevztahuje ke změně intelektu a vůle, ale pouze případečně, je-li od nich měněno tělo. Je tedy nemožné, aby se duše vesmírného tělesa, pokud je oživeno, vtiskovala do intelektu a vůle prostřednictvím pohybu vesmírného tělesa.
Částečná působící příčina obsahuje v působení podobnost působící všeobecné příčiny a je jejím vzorem. Kdyby však lidská duše něco vtiskla do jiné duše tělesným úkonem, jako když naznačením hlasu projeví svou inteligenci, tělesný úkon, pocházející od jedné duše, přejde k jiné duši pouze prostřednictvím těla. Pronesený hlas totiž změní sluchové ústrojí a takto smyslem vnímaný přejde jeho označení až k intelektu. Pokud tedy duše vesmírného tělesa vtiskuje něco do našich duší tělesným hnutím, pak onen úkon přichází do naší duše pouze změnou našeho těla. To ale není příčinou našeho rozhodování, nýbrž jenom příležitostí. Vesmírný pohyb tedy může být příčinou našeho rozhodování pouze příležitostně.
Když je třeba, aby pohybující byl současně s pohybovaným, pak je nutno, aby pohyb od prvního pohybujícího přecházel až k tomu poslednímu, co pohybuje v nějakém pořadí. Jako pohybující pohybuje tím, co je mu nejbližší, to, co je od něho vzdálenější. Avšak vesmírnému tělesu, o němž se uvádí, že je pohybováno duší k němu připojenou, je bližší naše tělo, než duše, jež může pohybovat vesmírné těleso pouze prostřednictvím těla. To je vidět z toho, že oddělené intelekty mají vztah k vesmírnému tělesu pouze jako pohybující k pohybovanému. Tedy změna vesmírného tělesa, vycházející od jeho duše, dosáhne k naší duši pouze prostřednictvím těla. Hnutí těla ovlivňuje duši pouze případečně. Tělesná změna způsobuje výběr pouze náhodou. Pohyb vesmíru tedy nemůže být příčinou našeho rozhodování ani kdyby tento vesmírný pohyb pocházel od nějaké duše vesmíru
Podobně lze prokázat, že pohyb vesmíru není příčinou lidského rozhodování vlivem oddělené duchové podstaty, pokud někdo tvrdí, že vesmír není oživen, ale že je pohybován oddělenou duchovou podstatou, neboli že vesmír je pohybován zvláštními stvořenými dušemi. (30)
Odkazy:
28) SCG, III, 84.
29) SCG, III, 85.
30) SCG, III, 87.