Telefonní výzva
Pan John Mills vystudoval psychologii a psychiatrii, a dosáhl též doktorátu na nejlepší americké univerzitě v Harvardu. V další praxi neudělal své univerzitě hanbu. Projevil se jako vysoce inteligentní muž s širokým, dá se říci světovým rozhledem. Rozhodně nepatřil mezi ty četné "specialisty", kteří s výjimkou svého oboru neznají žádný jiný a snaží se jen získávat tučné honoráře ze zakomplexovaných paniček, usilujících především o to, aby vyhlížely mladší a štíhlejší než jejich vlastní dcery, a působily dojmem nesmírně důležitých.
Není pochyb, že také dr.Mills se nevyhnul léčbě zámožných dam, o nichž věděl, že se jim nedostává zasloužené pozornosti ze strany jejich manželů, zaneprázdněných "děláním peněz a kariéry". Přesto však věnoval své léčebné působení také docela chudým pacientům, z nichž některé označoval za vskutku velmi podivuhodné osobnosti.
Uprostřed léta roku 1973 vstoupila do jeho ordinace asi osmatřicetiletá, nezámožná, štíhlá a velmi atraktivní žena. Ohlásila se jako Susan Burnsová. Ukázalo se, že je velmi vzdělaná a také dost přičinlivá. Vystudovala na jisté koleji zvláštní obor techniky, ale pak se vlastním přičiněním naučila německy a francouzsky. To je u rozené Američanky něco krajně neobvyklého. U obyvatel USA totiž převládá názor, že Francie a Německo jsou nějaké zaostalé státy kdesi v zámoří.
Každopádně se Susan zdála dr.Millsovi od prvního setkání velmi sympatická, protože s ní mohl o mnoha otázkách, a neodejít s pocitem promarněného času. Snad proto jí také účtoval jen směšně nízké honoráře a za některá sezení jí nepočítal vůbec nic. Z jakého důvodu navštěvovala jeho ordinaci? Trápila se kvůli závažnému životnímu sporu: měla dvě dospívající dcery a manžela, se kterým už dávno přestala manželsky žít.
"Co mám dělat? Mám ho opustit a vystavit své děti citovému strádání anebo mám spíše zatnout zuby a nebrat ohled na svůj vlastní milostný život a nechat se trýznit žárlivostí mého muže, kterého jsem si dávno přestala vážit?"
A to jsou taková dilemata, na jejichž řešení zůstal dr.Mills se svou psychoanalýzou v koncích. V takových případech tvrdil svým pacientům, že každé řešení vyjde nastejno, a že čas, který je v životě nejdůležitější, se beztoho nezastaví ani nejrafinovanější strategií.
Jednoho dopoledně v září roku 1973, když byli dr.Mills a Susan v plném rozhovoru, Susan se z ničeho nic najednou zarazila, pak ukázala na telefon v ordinaci a řekl:
"Volá vás váš bratr."
"Bratr? - Jak to?" divil se, protože telefon nezvonil. "Ten žije v Utahu. Už několik let jsem s ním nemluvil. Snad ani nezná moje telefonní číslo..."
Zavrtěla hlavou. Nato uběhlo několik vteřin. V tom však opravdu zazvonil telefon, a když dr.Mills zvedl sluchátko, překvapením skoro oněměl. Uslyšel totiž hlas svého bratra. Ten mu s pohnutým hlasem sděloval:
"Johne, opustila mne žena. Přijeď na pohřeb. Bude se konat..."
Susan Burnsová předtím ovšem vůbec nevěděla, že dr.Mills má nějakého bratra, který je ženatý a žije v Utahu. Nedovedla vysvětlit, jak se to dozvěděla. Pocítila prostě najednou zvláštní impuls, který ji vedl říci to, co řekla.

Každý z nás mívá občas tušení, že ho někdo blízký či známý zavolá, a opravdu, najednou se rozezvučí telefon, a na druhém konci drátu se ozve hlas člověka, na kterého jsme těsně předtím mysleli. Psychologové to řadí do parapsychologie jako projevy telepatie. Taková telepatie, a zvláště telefonní telepatie se vyskytuje většinou jen v případech osob, které jsou si myšlenkově a citově blízké. Avšak co si myslet o paní Susan Burnsové, která vůbec nic netušila o existenci inženýra Millse v Utahu. Přesto ji "napadlo", že zavolá, a to zřejmě v okamžiku, kdy bratr d.Millse v Utahu vzal do ruky sluchátko, vybavil si v paměti podobu svého bratra, který seděl ve své ordinaci v osmnáctém patře newyorského mrakodrapu...
"To se mi stává", vysvětlovala Susan. "A někdy to bývá daleko složitější a záhadnější..."
"Povězte mi o některých takových případech."
A tak vyprávěla dr.Millsovi o všech záhadách, které se jí během několika let přihodily právě s telefonem.
"Tak třeba asi před rokem jsem odcestovala do Chicaga. Jela jsem tak, ale svému manželovi jsem o tom nechtěla říci. Snažila jsem se, aby se to v žádném případě nedozvěděl."
"Z jakého důvodu?"
"Pozval mne tam jeden dávný známý ze studií. Poznala jsem ho před dvaceti lety. Prožili jsme spolu za studií... zkrátka taková moje první láska."
"Rozumím. Nechtěla jste tedy, aby se o tom manžel dozvěděl."
"Nevíte, jak je žárlivý. Vyváděl by jako pominutý! - Na druhé straně mi ale cosi napovídalo, že stará láska nerezaví. Snad jsem i domýšlela, že se to dávné milostné kouzlo z mladých let nějak vrátí, a že začne zase vzplaneme onou nezapomenutelnou láskou. - Ano, toužila jsem tehdy po lásce tak silně, že jsem neváhala otevírat a nahlížet do některých jejích zamčených komnat. Dcerám jsem před odjezdem řekla, že letím na dva dny k nemocné tetě do Washingtonu. A ta mi měla dělat alibi. Manželovi jsem neřekla nic...
"A co se stalo?"
"Vystoupila jsem v Chicagu z letadla a před letištní halou jsem chvíli napjatě čekala, až se objeví spolužák Charlie. Přemýšlela jsem, zda ho zklamu svou proměnou více než on mne. To víte, dvacet let je dvacet let..."
Když Charlie dlouho nejel, jak jsme měli domluveno, přistoupila k telefonnímu automatu u stanoviště taxíků, aby zavolala do jeho bytu. Telefonních automatů zde bylo celá řada. Už chtěla vejít do vzdálenější volné telefonní budky, když tu se najednou přímo před ní uvolnilo místo, od něhož odstoupila starší dáma se slovy:
"Pořád mají obsazeno."
Susan odložila tašku a vytáhla z kapsy Charlieho visitku. Sotva však natáhla ruku k telefonnímu sluchátku, a chystala se vytočit číslo, telefonní aparát se hlasitě sám rozezvonil. Zvedla tedy sluchátko, přiložila je k uchu a řekla nesměle:
"Haló?"
V příštím okamžiku se málem skácela na chodník. Na druhém drátu, vzdáleném přes tisíc mil, uslyšela hlas svého manžela Jacka, který jí telefonoval z práce.
"Proč jsi mi neřekla, že odjíždíš?" dotazoval se. "Holky mi řekly, že letíš k tetičce..."
"Jak jsi vytočil tohle číslo?" zeptala se, když konečně nabrala dech.
Nevěděl. Prostě na ni od rána intenzívně myslel a potom však úplně mechanicky sluchátko služebního telefonu a pln žárlivosti a rozčílení mechanicky vytočil jakési dlouhé číslo. Vůbec ho ale nepřekvapilo, že se mu jeho žena na druhém konci ozvala. Chtěl vědět, jestli s ním a s dcerami pojede na víkendový výlet...

Desítky takových podivných, lidsky nevysvětlitelných záhadných příhod s telefonní aparáty, které se staly Susan Burnsové, zapsal dr.Mills do anamnestického deníku. Jednu stejně nevysvětlitelnou však zažil spolu s ní na vlastní kůži ještě dne 7.ledna 1974, Ten den totiž pozval paní Burnsovou na oběd. Restaurace, kam obvykle chodíval, byla však nečekaně uzavřena v důsledku nějaké závažné poruchy. Majitel restaurace J.T.Bull odtud zrovna odcházel, a omlouval se dr.Millsovi:
"Je mi to líto, ale restaurace je mimo provoz. Kdybyste neměli nic proti tomu, svezl bych vás autem o pár bloků dál, do hospůdky svého známého."
Doktor i Susan souhlasili, a tak se za chvíli ocitli v útulném restaurantu, kde voněly květiny a čerstvě nakrájená zelenina. Ani dr.Mills, ani Susan tu nikdy nebyli a vůbec ani netušili, že tu nějaký takový podnik existuje.
Doktor Mills a paní Burnsová zde spolu vesele rozprávěli a popíjeli aperitiv, když najednou zaslechli zvonění telefonu z kuchyně. Zvedl jej číšník a udiveným hlasem komusi odpovídal. Poté sluchátko odložil na desku a zavolal do lokálu:
"Je zde, prosím, pan doktor Mills?"
"Ano, to jsem já", ozval se překvapeně Mills. Byl velice udivený. A jak by ne. Vždyť vůbec nikdo nemohl vědět o tom, že se ocitne právě v této restauraci, když ani on sám to ještě před malou chvilkou také netušil. Vstal od stolu a přešel jako v tranzu k telefonnímu přístroji.
Telefonovala mu Jane Frazerová, neurastenická pacientka, která mu každoročně posílala šeky nejméně na dvacet tisíc dolarů. Bez dlouhých zdvořilostních frází chtěla okamžitě vědět, jak se má zachovat, když po včerejší přísné dietě přibrala půl libry a zdálo se jí, že má u očí novou vrásku. Doktor Mills ji však důrazně přerušil:
"Moment! - Počkejte, madame! - Kde jste získala tohle telefonní číslo?"
"Jak to, pane doktore", podivila se Frazerová, "Copak vám nevolám do vaší ordinace?"
"Vůbec ne. Právě totiž, madame, obědvám v restauraci White Horse..."
"Tu neznám. - Ale pak tedy nechápu..."
"Já také ne, madame", vykoktal Mills a s omluvou zavěsil.
Když se vrátil ke stolu zmaten a rozrušen, nemohl najít slov, aby Susan Burnsové vysvětlil, že se mu s telefonem stalo právě to, co se často stává jí.
"Volala vám paní Frazerová, že?" usmála se Susan, když usedal.
"Cože?! Vy ji znáte?" divil se, protože jméno své pacientky při telefonním hovoru vůbec nevyslovil.
"Ne, ale vím, že vám volala", odpověděla Susan, "Myslím, že její křestní jméno je Jane?"
"Samozřejmě, že se jmenuje Jane", řekl ztichle.
"A nosí azurově zelené šaty? Také dnes je měla na sobě."
Dr.Mills na Susan vytřeštil oči a vyhrkl:
"Hm. - Jak to můžete všechno vědět?"
Zavrtěla nechápavě hlavou:
"Prostě to vím."

4. Zamyšlení o pohybu andělů v prostoru a čase
Nachází se anděl na místě?
Andělu odpovídá, aby byl na místě, ale stejně se říká, že je na místě anděl a těleso. Těleso se totiž na místě nachází tím, že je přiloženo na místo podle velikosti rozměru. Rozměrná velikost však u andělů není, ale je v nich síla velikosti. Když se tedy nějak uplatní andělská síla v nějakém místě, říká se, že anděl je na tělesném místě. Z toho je jasné, že se anděl nepřiměřuje tělu nebo že má nějakou polohu. To totiž odpovídá umístěnému tělesu jako rozlišenému rozměrovou velikostí. Stejně tak nelze tvrdit, že by anděl byl nějak sevřen místem. Vždyť netělesná podstata, dotýkající se svou silou tělesné věci, svírá či objímá tuto věc, ale není od ní objímána: tak je duše v těle jako objímající, ale nikoli jako sevřená. A tak lze říci, že anděl se nachází na tělesném místě, nikoli že by byl od něho objímán, nýbrž že ho objímá. (STh,I,52,1)
Může být anděl zároveň na více místech?
Zatímco Boží síla a podstata je nekonečná a je to všeobecná příčina všeho, takže se svou silou všeho dotýká a není pouze na více místech, nýbrž je všudypřítomný. Naproti tomu anděl je v tomto směru konečný. Protože je andělova síla konečná, nevztahuje se na všechno, nýbrž jenom k jednomu určitému jsoucnu. Jako se všechno jsoucno jako nějaké jedno vztahuje k všeobecné Boží síle, tak i nějaké jednotlivé jsoucno se vztahuje jako nějaké jedno k síle anděla. A ježto je anděl na místě uplatněním své síly na místě, plyne z toho, že není všude ani na více místech, nýbrž pouze na jednom místě.
V tom se ovšem někteří lidé dost mýlí. Někteří lidé se totiž nemohou povznést nad obraznost, takže se při uvažování o nedělitelnosti anděla na způsob nedílnosti bodu domnívají, že anděl může být jedině v místě bodu. V tom se ovšem jasně mýlí, (Podobně jako se mýlí ti, kteří si takto naivně kladou otázku, kolik andělů se vejde do jednoho bodu nebo na špičku jehly.). Vždyť bod je nedělitelno, mající polohu, kdežto anděl je nedělitelno, vymykající se rodu velikosti a polohy. Takže není nutno, aby mu bylo určeno jedno místo, nedělitelné co do polohy, ale buď dělitelné nebo nedělitelné, větší nebo menší, pokud dobrovolně uplatňuje svou sílu vůči tělesu většímu nebo menšímu. Takže mu místně odpovídá celé těleso, k němuž se upíná svou silou.
A přesto není třeba, aby anděl byl všude, pokud některý pohybuje vesmírem. A to předně proto, že jeho síla se uplatňuje pouze k tomu, co je prvotně od něho pohybováno: je jedna část vesmíru, v níž je prvotně pohyb, totiž část východní, proto také Aristoteles přisuzuje sílu pohybující vesmírem východní části. (Fysic,VIII) Za druhé proto, že filozofové nestanoví, že by jedna oddělená podstata (anděl) pohybovala bezprostředně všemi vesmírnými tělesy. Proto není třeba, aby byla všude.
Je tedy jasné, že jinak se nachází na místě těleso, jinak anděl a jinak Bůh. Vždyť těleso je na místě objímáno, protože je souměrné s místem. Anděl je však na místě nikoli tak, že by byl od něj objímán, nýbrž tak, že je sám objímá a zaujímá, protože není souměrný s místem, takže je na jednom místě, protože není na jiném. Bůh pak není ani objímán nějakým místem, ani neobjímá nějaké místo, protože je všude. (STh,I,52,2)
Může být více andělů na stejném místě?
Dva andělé nemohou být zároveň na jednom místě, protože je vyloučeno, aby jedna a táž věc měla bezprostředně dvě celkové příčiny. A to patrné ve všech rodech příčin: je totiž pouze jeden nejbližší tvar jedné věci a jeden nejbližší hybatel, třebaže může být být více vzdálených zprostředkujících hybatelů. - A nelze tu připomínat, že mnozí táhnou jednu loď, protože žádný z nich není dokonalým hybatelem, protože síla jednotlivého hybatele nestačí k pohybu, ale všichni zároveň jsou místo jednoho hybatelem, pokud se síly jich všech sečtou k vykonání jednoho pohybu. - Proto, když se praví, že anděl je na místě tím, že jeho síla se bezprostředně stýká s místem tak, že je dokonale objímá, tedy může být jeden jeden anděl na jednom místě.
Přítomnosti více andělů na jednom místě nebrání vyplňování místa, nýbrž jim v tom brání jiná příčina. (STh,I,52,3)
Může se anděl místně pohybovat?

Dobrý anděl se může místně pohybovat. Avšak jako anděl je na místě jiným způsobem, než těleso, tak to platí o jejich místním pohybu. Těleso je totiž na místě tak, že je objímáno místem a je s místem souměrné. Proto je třeba, aby také místní pohyb tělesa byl souměrný s místem a byl určen požadavky místa, a to má svůj dopad i v pohybu tělesa, ve smyslu dříve nebo později (Fysic.,IV). - Avšak anděl se nenachází na místě jako souměrný a objímaný místem, nýbrž spíše jako objímající. Proto není třeba, aby andělův místní pohyb byl souměrný s místem, ani aby podléhal místním požadavkům, ani aby odvozoval vlastní souvislost podle místa, nýbrž je pohybem bez souvislosti. Anděl totiž zaujímá místo pouze stykem, uplatněným silou. Proto je nutné, aby andělův místní pohyb byl tvořen pouze různými postupnými styky s různými místy, ale nikoli současnými, protože anděl nemůže být současně na více místech. Takové styky pak nemusejí být souvislé.
V takových stycích se však může vyskytnout jistá souvislost. Andělovi totiž nic nebrání označit místo, dělitelné pro styk jeho síly, jako se tělesu označuje dělitelné místo pro styk jeho velikosti. Proto tak, jako těleso postupně a ne zároveň opouští místo, kde bylo dříve, a odtud se také odvozuje souvislost jeho místního pohybu, tak také anděl může postupně opouštět dělitelné místo, kde byl dříve, a tím jeho pohyb bude mít souvislost. A může také naráz opustit celé místo a ocitnout se na celém jiném místě, takže jeho pohyb bude bez souvislosti.
Na začátku svého souvislého pohybu je anděl na celém dělitelném místě, od něhož se začíná pohybovat. Sotva je však v samotném pohybu, nachází se v části prvního místa, které opouští, a v části druhého místa, které zaujímá. To, že anděl může zaujmout část dvou míst, přísluší andělu z toho, že může zaujmout dělitelné místo uplatněním své síly, jako těleso přiložením své velikosti. Co z toho vyplývá? Pro těleso, pohyblivé podle místa, z toho vyplývá, že je dělitelné co do velikosti. Pro anděla z toho zase vyplývá, že jeho síla může být uplatněna vůči něčemu dělitelnému. (STh,I,53,1)
Prochází anděl středem?
Místní pohyb anděla může být souvislý a nesouvislý. Pokud je souvislý, tedy se anděl nemůže pohybovat od jednoho kraje ke druhému, aniž by prošel prostředkem. Pokud ale andělův pohyb není souvislý, tedy je možné, že přejde od nějakého kraje ke druhému, aniž by prošel prostředkem. Pokud andělův pohyb není souvislý. neprochází všemi prostředky. Pohybovat se od kraje ke kraji, aniž by musel projít prostředkem, může jedině anděl, ale nikoli těleso. Těleso je totiž odměřováno a objímáno místem; proto se při svém pohybu musí řídit zákony místa. Andělova podstata však nepodléhá místu tak, že by byla místem objímána, nýbrž přesahuje místo, takže objímá místo. Proto je v moci anděla směřovat k místu, jak chce, buď přes prostředek, nebo bez prostředku. (STh,I,53,2)
Děje se andělův pohyb v okamžiku?
Někdo říká, že se andělův pohyb děje v okamžiku. Říká totiž, že pohybuje-li se anděl z jednoho místa na druhé, tedy v celém předcházejícím čase je anděl na konci místa, od něhož se pohybuje, kdežto v posledním okamžiku onoho času je na koncem místa, k němuž míří. Takže není třeba, aby byl nějaký prostředek mezi dvěma konci, jako není žádný prostředek mezi časem a koncem času. Ale mezi dvěma nyní v čase je čas prostřední; proto tvrdí, že nelze označit poslední nyní, na němž byl na konci a od něhož, jako při záblesku nelze určit poslední okamžik, kdy by prostředí bylo temné; ale může se určit poslední čas, takže na konci onoho času září světlo. A tak osvětlení či záblesk představují okamžitý pohyb.
Jenže o to se přece v dané otázce nejedná. V pojmu klidu je totiž obsaženo, že klidné je stejně nyní a dříve, a proto i v každém nyní v čase, měřícího klid, je klidné v prvním nyní, v v prostředním nyní i v posledním nyní, zkrátka v každém nyní. Ale v pojmu pohybu je obsaženo, že to, co se pohybuje, má se jinak nyní a dříve; a proto v každém nyní času, měřícího pohyb, pohyblivé je v jiném a zase jiném uzpůsobení, takže je nutné, aby v posledním nyní mělo tvar, jaký dříve nemělo. Z toho je jasné, že spočívat po celý čas na něčem, třeba na bělosti, znamená být na tom v každém okamžiku onoho času; není tedy možné, aby něco po celý předešlý čas spočívalo na jednom konci, a potom v posledním okamžiku onoho času bylo na druhém konci. Avšak je to možné, při pohybu, protože pohybovat se po celý nějaký čas znamená nebýt ve stejném uzpůsobení v každém okamžiku onoho času. Tedy všechny tyto okamžité změny jsou na konci souvislého pohybu: jako osvětlení je koncem místního pohybu osvětlujícího tělesa. - Avšak místní pohyb anděla není koncem nějakého jiného souvislého pohybu, nýbrž je sám sebou a nezávisí na žádném jiném pohybu. Proto se nedá říci, že po celý čas je na nějakém místě, a v posledním nyní je na jiném místě. Musí se však označit nyní, ve kterém byl naposled na předešlém místě. Kde je však mnoho postupných nyní, tam je nutně čas, protože čas je pouze počítání dřívějšího a pozdějšího v pohybu.
Proto platí, že andělův pohyb je v čase. Andělův pohyb je v souvislém čase, pokud je jeho pohyb souvislý, nebo je v nesouvislém čase, pokud pohyb anděla je nesouvislý; andělův pohyb se totiž může dít obojím způsobem, a souvislost času vyplývá dle Aristotela ze souvislosti pohybu (Fysic.,IV)
Ale ten čas, ať je souvislý nebo ne, není totožný s časem, kterým je měřeno všechno tělesné.
Není-li čas andělova pohybu souvislý, nýbrž je nějakou následností těch nyní, nebude v poměru k času, který měří pohyb těles, jenž je souvislý, ježto není stejného rázu. Je-li však souvislý, může sice být v poměru k času, ale nikoli pro poměr pohybujícího a pohybovaného, nýbrž pro poměr velikostí, v nichž je pohyb. A mimo to rychlost andělova pohybu nezávisí na velikosti jeho síly, nýbrž je určena jeho vůlí.
Čas andělova bytí může být nesouvislý. A tak anděl v jednom okamžiku může být na jednom místě a v jiném okamžiku na jiném místě, aniž by byl nějaký prostřední čas. - Je-li však andělův čas souvislý, v celém čase před posledním nyní vymění nekonečně mnoho míst. Je však částečně na jednom ze souvislých míst a částečně na jiném, ne že by jeho podstata byla dělitelná, nýbrž proto, že jeho se síla přiloží k části prvního místa a k části druhého. (STh,I,53,3