Návrat na modrou planetu
Stačilo, aby to tajemné zařízení zůstalo jednu noc na Zemi, a on se konečně odhodlal: tiše se přiblížil k okraji zařízení a vyskočil otevřeným otvorem ze skořepiny přímo na zem. Nebyl si jist, zda nebude v příštím okamžiku stržen vířícím ohnivým větrem zpátky. Nic takového se však nestalo. Nikdo ho nepronásledoval, alespoň zatím ne. Jako by byl pro ně najednou zbytečný a mrtvý.
Doma ho čekalo překvapení. Zdálo se mu, že ho tu nikdo nepostrádal, snad leda kromě jistého lékaře. Nicméně i ten se tvářil, jako by se nic nepřihodilo. Jako by tam nikdy nechyběl. Jakoby se všechno událo jen v jeho představě.
"Musím o tom dát dohromady reportáž!", zdůraznil a začal psát. Později musel přemlouvat redaktora:
"Tady nejde o žádný fantastický román! Jde mi o pravdivé zážitky!"
Nakonec redaktor souhlasil: "Zkusíme to dát do přílohy."
Veřejnost ho však dočista zklamala. Zdrtila ho svou netečností, znuděností a nezájmem. Pokračování už nevyšlo.
"Nediv se! Čtenáři o to nemají zájem. Znají to, anebo tomu prostě nevěří", říkal mu redaktor. Doktor měl podobný názor: "Čtenáři jsou přesyceni stále novými zprávami o létajících talířích."
"Ani s odborníky to není lepší. Jenom kroutí nade vším hlavou", dodal zklamaně novinář.
"Inu, takový astronom má svou profesionální praxi. Dobře ví, jak zkreslené mohou být výpovědi nezkušených pozorovatelů."
"No dovolte! Copak se těmi věcmi nezabývám už léta!?"
"Promiňte", omlouval se doktor, - "Nechci vzbudit nesprávný dojem. Nemyslím, že pozorovatelé dělají jenom chyby. V mnoha případech něco viděli. Potíž bývá ve správném výkladu pozorování. Nejčastěji jde o sledování planet, výškových meteorologických balónů, kulových blesků a polárních září. Také přelety jasných meteoritů mohou být považovány za U F O."
"U mne jde přece o víc! Jde o setkání s Mimozemštanem."
"Ach tak", pousmál se doktor a dodal: "Ani se vás neptám, jak vypadali. Jsem si jist, že sdělení o malých bytostech, které vyskočily z létajícího talíře a třeba i rozmlouvaly se zkoprnělým svědkem - to vše patří do říše smyšlenek - stejně jako pohádkové víly, draci a hejkalové minulých dob."
"Tvrdíte to jednoznačně, a přitom nemůžete vyloučit, že nás Mimozemšťané navštěvují - a rovněž nemůžete dokázat opak!"
"Ach tak. - V přírodních vědách je vůbec těžké podat záporný důkaz. Právě toho využívají ti, kdo mluví o umělém mimozemském původu UFO."
"A můžete snad vyloučit, že se nějací Mimozemšťané mohou s námi domlouvat?
Doktor zavrtěl hlavou: "Jednoznačně to nemohou vyloučit." "Tak vidíte!" "Ovšem ani vy nemůžete chtít od vědců, aby vám sháněli důkazy o neexistenci něčeho, co si někdo mohl prostě vymyslet." Žurnalista to nepříliš ochotně uznal. Za okamžik se ale ozval: "A přesto mě ta předpojatost vědců, s níž zamítají všechno, co se vymyká jejich vzorcům, rozčiluje! Pro mne je to zažitá skutečnost."
Doktor se na něj shovívavě usmál. Za jeho svatou trpělivost ho však stihl rozzlobený pohled novináře. Ten se zvedl a beze slova odešel.

Venku začalo pršet. Prošel několika ulicemi. Konečně se dostal k svému bytu. Dveře byly odemčeny...
´Někdo tady musí být´, napadlo ho. Vstupoval s nejistotou, ale ve střehu. Za závěsem se cosi pohnulo. Nervózně se ohlédl, ale to už místností otřásla ohlušující rána. Stačil uskočit. Zaslechl za sebou řinčení tříštícího se skla, když vybíhal ven. Zazněly další výstřely.
Bezhlavě prchal do noci..
"Měl bys to hlásit!" radili mu známí.
"Hm. - Co může dělat policie? - Zeptají se, koho podezírám. A já jim to povím: A oni se mi vysmějí. Dají mi třeba ještě pokutu."
Zběžné přelétnutí očima po stránkách naučného časopisu ho však příštího dne vrátilo jeho obvyklým starostem:
Odhalení tajemství kultury v Marcahausi !
Závěry odborníků ohledně nálezů v Peru, Chile, Tassíli a jinde mu však vyrazily dech: "Z takové nesourodé a chaotické směsi nálezů se nedají vyvodit žádné smysluplné a jednoznačné závěry."
"Tohle dovedou!", vybuchl novinář, - "Sami přiznávají, že o tom skoro nic nevědí, ale názory druhých odmítají!"
"A pak", povzdechl si novinář, - "Nemohou mi zapomenout, že nejsem absolventem Harvardské univerzity ani nemám osobní průkaz pracovníka výzkumného střediska v Houstonu. Můj nedostatek je v tom, že jsem svou hypotézu nezašifroval do nesrozumitelných vzorců a nekonečných řetězců rovnic, jakým porozumí nejvýš dva nebo tři lidé na světě."
Nicméně nebylo to docela tak, jak si žurnalista domýšlel. Tam nahoře - na tom místě, opředeném moderními mýty, tam mu vytýkali ještě další chyby: "Spojuje celkem nepatrný počet vědeckých objevů s velkým množstvím nedoložených a těžko prokazatelných předpokladů, ba mnohdy jen výmyslů. Jediným společným rysem těchto ´prokletých vědců´ je jejich nedůtklivost vůči kritice. Däniken zdůrazňuje, že je samouk, a proto prý nepodléhá předsudkům, jaké prý nutně provázejí ´oficiální´ vzdělání v astronomii a jiných vědách."
Nakonec následovala výtka, kterou vědci považovali za nejhorší zlořád: "Jsou to idealisté v nejhorším slova smyslu! Burcují lidi, které se zajímají o fantastické nápady.
A přece zde bylo něco, co prostého člověka uchvacovalo, a co věda s povýšeneckým despektem přezírala. Co to jen bylo? Nebo to snad byl někdo??

Novinář, který se stal terčem nevybíravých útoků ze všech stran, byl schopný publicista a reportér. Spěch a touha po původnosti ho však nejednou strhly k levným závěrům. Na druhé straně to však byly mnohdy myšlenky a nápady neotřelé a záměrně provokující ztrnulé názory.
´Stydí se uznat mé prvenství´, říkal si novinář.
Pohoršovali se nad jistou úchylkou. Tato úchylka nebyla jen v pouhém zvědavém hledání souvislostí mezi záhadnými výtvory na Zemi a nějakými mimozemskými fantómy. Nebyla ani v poťouchlém vyhlížení božstva pouze kdesi nahoře. Spočívala v tom, že při odklonu člověka od nadpřirozeného tajemství není v první chvíli vůbec jasné, kam až to povede. Člověk nedokáže domyslet, kam až sahá působnost jeho vzdoru. Nedokáže odhadnout, co všechno může způsobit jenom klam, obracející se posléze vůči němu samému jako nepojmenovaná dějinná nutnost. Je iluze, že člověk může ono nadpřirozené tajemství docela vyhnat z vlastního života.
Nezávisle na odezvě většiny akademiků na tyto domněnky, svět doslova zaplavila vlny literatury věnované všemu, co je v dějinách záhadné a tajemné. K tomu se vázala neochota užívat vlastní lidský rozum. Možnosti lidského rozumu byly hrubě podceňovány.
Všechny domněnky a úvahy autorů knížek typu ´Vzpomínky na budoucnost´ by zřejmě nebyly ničím jiným než popularizací vědeckých teorií na hranicích ryzí fantastiky, představované třeba Stanislavem Lemem, kdyby nebylo kosmických letů, kdyby nebylo zpráv o výskytu jevů, před nimiž jako by zůstával lidský rozum stát.
Všechno to ale navazovalo na potřebu tajemna. Už u starověkých národů jsou patrny projevy silně vyvinutého citu pro démonické síly a bytosti. Během doby však došlo k zvláštnímu jevu. Vycházelo to z vědomí vítězství, z pocitu triumfu těch, kdo byli přesvědčeni, že jsou nepřemožitelní, budou-li následovat svého Pána, pocházejícího z jiného světa.
Plynulo to z jistoty, že nikdo, ani smrt, ani život, ani mocnáři, ani démoni ani žádné jiné stvoření nemůže člověka odloučit od osobního Boha. A tak člověk začal stíhat posměchem toho, kdo se pokusil úplně zotročit lidstvo. Toto chápání přešlo do lidového pojetí a tam zhrublo. Šířily se smyšlenky o čertu, který je tak hloupý, že na něho může kdokoli vyzrát zdravým selským rozumem. Takové chápání bylo natolik pravdivé, nakolik je nesla víra. Ta ovšem znenáhla ochabovala.
"Moderní" člověk zde našel už jen onu komickou postavu. Odpůrce jako skutečná bytost, zakřivující svou vůli ke zlu, zmizel dočista z vědomí lidí. Zbylo jenom ono neurčité cosi, vyjadřované slůvkem ´démonično´. Psychologové říkali:
"Jde jen o poruchy v pudovém životě. Nic víc."
Přecitlivělé XIX.století si vytvořilo z ďábla dráždidlo pro unavené nervy. Umělci v tom hledali nezbytný temný, kontrastní tón ve světle světa vědy.
A do toho přišel mimozemský fantóm v kosmické lodi.
Za tím vším se ovšem něco skrývalo. Novodobý strach byl daleko horší, než strach z démonů u starověkých lidí. Ti se snažili chránit kouzly. Tak nalézali uprostřed nepokoje jakés takés uklidnění.
Optimismus novodobé vědy se pokusil vyrovnat s tímto strachem pštrosím způsobem. Zavíral oči před jakýmikoli záhadami svého okolí, ze kterých čišel chlad, temnota a nejistota. Strach se omezil na úzkost, zachvívající člověkem zevnitř. Ctižádost a vypjatost vědy s velkým "V" nabývaly podoby vzdoru:
"Jen ať jsme nezávislí, i když..."
Ďábelský mimozemšťan by si nemohl přát nic lepšího, než tuto úmluvu nebo spíše spiknutí, které o něm prohlašuje:
"Žádná mimozemská inteligence neexistuje, a tím méně může zasahovat do záležitostí naší planety!"
Znovu a znovu se vytváří ono prostředí, v němž pravda bytí je zahalována mlhou, pojmy mizí a mysl bezmocně a zoufale bloudí bez domova.

Procházel opuštěnou, boční uličkou města a uvažoval o možnostech a mezích lidského poznání. A najednou, překvapilo ho to tak náhle, že zůstal jako ochromený po zásahu bleskem, oslněný. A teď se mu zatmělo před očima.
Nebyl to smrtící laser. Nebyla to ani žádná obzvlášť tajemná síla, používaná Mimozemštanem. Byl to docela obyčejný, avšak tvrdý úder pěstí. Uvědomil si to o zlomek sekundy později. Skoro ve stejném okamžiku se octl v železných kleštích dvou lidí. "Už nám lezeš na nervy!", řval mu kdosi do ucha. snažil se vykroutit. Marně. Sevření nepovolilo. Místo toho byl zasypán lavinou úderů do obličeje, do břicha, do zad. Padl na zem. Kroutil se pod kopanci okovaných bot a vyrážel výkřiky bolesti.
Nějaký chodec se ohlédl. Pak ale přidal do kroku a klapot jeho bot se vzdaloval.
"Co vlastně chcete?", zachroptěl.
"Trochu jsi zapomněl. - Nejsi sám!"
"Co - co to znamená?!"
"My ti to vysvětlíme."
Zaječel bolestí.
"Jsou tady ještě jiní!"
"Tos nevěděl?!"
"Nerozumím vám."
"Ne?!", řekla výhružně jedna z postav, - "A co třeba takový Matvej Agrest?! Nebo Charroux, Lunan, Hoyle a jiní v Evropě?! A co Sitchin a další?!"
Tahle jména dobře znal. Nechápal však souvislost. Co mohl mít Sitchin a jiní společného s těmito surovci?
"Zkrátka se přestáváš líbit!"
"Cože?! - Komu?!"
"Můžeš hádat!", uchechtl se jeden stín.
"Prostě překážíš!", ozvalo se odjinud.
Tvářil se stále nechápavě.
"Raději včas vykliď pole! Rozumíš?! - Jestli nezmizíš, tak si tě najdeme znovu!"
Ještě chvíli do něj kopali. Pak se mu obrysy věcí rozmazaly před očima. Přišel k sobě až k ránu. S vypětím všech sil se zvedl. Došel až ke vchodu nějakého domu. Tam znovu ztratil vědomí. Později ho obklopilo příjemné teplo.
Byl tu Zachariáš Sitchin, autor knihy "The 12th Planet".
Kdo to byl? Někdo, kdo po dlouhá léta pátral po tom, odkud mohli staří Sumérové vědět o existenci takových planet jako je Uran, Neptún a Pluto. Především ho zajímala odpověď na jednu otázku:
´Proč Sumérové označovali Zemi jako Sedmou planetu?´ Každý soudný člověk přece ví, že Země je třetí a ne sedmá planeta, pokud totiž počítáme od středu: Merkur, Venuše, Země. Je však sedmá, pokud začneme počítat z vnější strany - od Pluta. Kdo by ale mohl počítat z vnější strany? Jedině ten, kdo odtamtud z kosmického prostoru přicestoval, kdo se dostal na naši planetu od hranic naší sluneční soustavy.
To však nevysvětluje pojem dvanácté planety.
Sumérové měli zvláštní kult čísla "12". Sumérský kult "dvanáctky" pak převzaly jiné národy a jejich náboženství. Dvanáct bohů na Olympu a dvanáct znamení zvěrokruhu. Sumérové uctívali dvanáct bohů. Každý z nich měl svůj vlastní objekt v naší sluneční soustavě. Avšak my známe jenom devět planet a se Sluncem a Měsícem je to celkem jedenáct objektů.
Kde hledat ten dvanáctý?
Odpověď se skrývá v tom co naznačují Sumérové, že totiž v naší sluneční soustavě nekrouží jen devět planet, nýbrž deset. Dnešní věda ale neví nic o nějaké desáté planetě.
"Dříve nebo později ji vědci objeví", opakovalo cosi hlasem skoro neslyšným, přece však neodbytně a tvrdošíjně.
Sumérové nazývali onen dvanáctý objekt "Nimiru", babyloňoné pak "Marduk", což je zároveň jeden ze sumérských bohů.
"Planeta ´Marduk´ má velice protáhlou elipsovitou dráhu a její oběh kolem Slunce trvání 3600 roků. Tak je to, našeptával kdosi. Jaké jsou argumenty?
Předně je tu sumérský mýtus "Enúma Eliš". Obsahuje popis celé sluneční soustavy a jejího vzniku. je v něm také zmínka o planetě "Nimiru". Tato planeta byla záhy po vzniku sluneční soustavy vtažena do jejího vnitřku gravitačními silami vnějších planet. Průnik objektu z kosmu způsobil obrovskou srážku s planetou "Tiamat", která se nacházela mezi Jupiterem a Marsem. Následkem této srážky - uvádělo se dál v mýtu, který se v novinářově rozbouřené obrazotvornosti podivuhodně překládal do jazyka blízkého moderní vědě - vznikl na jedné straně pás asteroidů, a na druhé straně Měsíc a Země. Tak je tomu dosud.
Jsou zde ale ještě další důkazy. Patří k nim stará sumérská pečeť, uložená v berlínském muzeu. Je na ní zřetelně vyryta zkratka naší sluneční soustavy. Od soudobého znázornění sluneční soustavy se však liší jednou maličkostí. Na sumérském podání je mezi Marsem a Jupiterem zachycena ještě další planeta, která v dnešním znázornění chybí.
"To je ono!", vykřikl kdosi, - "Planeta ´Nimiru´ - ´Marduk!´"
Právě na této planetě existovala podle Sitchinovy domněnky vysoce rozvinutá civilizace. Kde je však nyní tato planeta?"
"Tento objekt je po větší část své oběžné dráhy kolem Slunce značně vzdálen od Země. Možná, že slouží jako přestupní stanice představitelům nějaké vysoce rozvinuté galaktické civilizace. přiletěli k nám záměrně - s cílem přetvořit nějaký druh lidoopů v inteligentní bytost", tvrdil Sitchin.
Jako lesklý střípek v složité mozaice zazářil objev, který učinili astronomové v červnu 1978: planeta Pluto je mnohem menší, než se dosud předpokládalo, třebaže má měsíc. V naší sluneční soustavě s největší pravděpodobností nachází ještě jedna planeta, a to - ve shodě se starosumérským mýtem - právě daleko za Plutem. Je třeba jenom hledat, hledat, hledat...

Někdo s ním cloumal. Otevřel oči. Ležel v posteli u známého lékaře.
"Konečně přišel k sobě!", zaradoval se doktor: "Co se stalo?"
"Mevím", pokusil se říct novinář, ale vyšlo jen zasípání. Pak znovu ztratil vědomí.
Když se opět probral, lékař stál nad ním.
"Kolik je hodin?"
"Skoro šest večer. Ale o hodiny ani tak nejde. Ležíte tu už několik dní a nocí na umělé výživě."
Ještě několik dní uteklo, než se mohl postavit na nohy.
"Nechápu, kdo to mohl být."
"Každopádně na vás mají spadeno."
"Ale kdo?"
"To byste měl vědět sám."
"Těžko říct. - snad konkurenti - aspoň to tvrdili - "
"Konkurenti?"
"Novináři, spisovatelé, svědkové UFO - ale hlavně ti, kdo si z toho udělali velký byznys."
"Ach - zase UFO", povzdechl si doktor, - "To vám tedy přišlo draho. Měl byste si s tím dát pokoj! Ještě přivedete sebe a jiné do neštěstí!"
"A co bych podle vás měl dělat?"
"Krotit svou obrazotvornost. A také se přestat honit za senzacemi."
"Nemohu přestat být novinářem."
"Vůbec je. Ale je třeba ukáznit své myšlení. Srovnat si v hlavě to, co spolehlivě víme."
Novinář nad tím kroutil hlavou.
Zdálo se mu, že ho všichni opustili a vykázali do samoty. Přijal však tento úděl s jistotou, že si brzy dokáže zaplnit tu prázdnotu podle svého gusta. Sotva byl sám, už se utíkal k nejrůznějším spekulacím. V nich mu byli Mimozemšťané nejlepší potravou, jež měl stále po ruce. Toužil vysvětlit názorně, způsobem přijatelným smyslům a působivě, stále nevšednějším způsobem a zajímavěji původ světa, jeho vývoj a výhledy do budoucna, závažné otázky lidské existence. Snažil se touto třpytivou a iluzorní náhražkou zaplnit nedostatek opravdově zakoušeného života ve společnosti.
Nezbytnou součástí této náhražky byl svět fantómů - totiž takový svět, do něhož v sebeklamu promítal celou závažnost své existence a utlumenou víru v nadpřirozené tajemství. V tomto přebujelém světě fantómů nabýval dojmu, že se přibližuje na dosah podstatě věcí.
Náchylnost ke snění o dokonalém pochopení kosmu je snad v každém člověku. Patrně je v každém z nás tajný souhlas se světem fantómů a fantastična. Ten svádí k překonání bariéry vědeckosti navlékáním různých masek a užíváním logických konstrukcí. Teprve pak se jim snílek totiž může v klidu a bezstarostně oddávat.
´První bariéra, kterou budu muset zdolat´, umiňoval si, - ´je nejspíš teorie relativity. Jedině tak se odpoutám od okovů, omezujících člověka na pohyb rychlostí menší než je světelná.´
V tu chvíli však ztrnul. Uvědomil si svou opovážlivost.
Na okamžik začal malomyslnět. Pak v něm ale zvítězila prostá úvaha: ´Jestli padnu na kolena před tímto skvělým nástrojem, který poskytl fyzikům Albert Einstein, pak se nevyhnu relativismu! Vždyť teorie relativity je v tom, co z ní činí užitečnou konstrukci, důmyslný prostředek a rafinovanou metodu k získání objevů, teorií, která absolutizuje interval dějů.´
Dříve se předpokládalo, že minulost odděluje od budoucnosti nekonečně malý proužek času, který lze nazvat přítomným okamžikem. Teorie relativity tvrdí, že minulost dělí od přítomnosti konečný časový interval, jehož trvání závisí na vzdálenosti pozorovatele. Takto v člověku posiluje názot, že se příroda neřídí vlastními zákony, ale že tyto zákony závisí na tom, odkud se na ni člověk dívá.´
Tehdy si novinář připomenul slova Philippa Lenarda: "Teorie relativity je matematická hříčka, jejíž ověřování v praxi neposkytuje člověku pravdivé poznání přírody. Její správnost se dokazuje matematickou hříčkou."
Jméno tohoto učence snad upadlo v zapomenutí pod dojmem senzačních důsledků využívání teorie relativity. Zřejmě se však tak moc nemýlil: opravdu se tu zachází s přírodou nikoli jako s neměnnou realitou, nýbrž jako s něčím stále se měnícím. Důkazy správnosti této teorie jsou získávány v pokusech s přírodou, jaká je pouze nepatrný okamžik, jaká není trvale - totiž jakou si ji člověk svými postupy a metodami výzkumu přetváří podle svého, předem pojatého myšlenkového vzorce. Tak tedy vlastně spíše příroda experimentuje s vědcem.
Při každém pokusu k ověření správnosti teorie relativity musí člověk vykonstruovat i způsoby, jimiž by tuto myšlenkovou stavbu potvrdil. Musí prohlásit uspořádání svého objektivního okolí za proměnlivé a bezvýznamné pro pokus. Poruchy, způsobované neproměnlivou přírodou, jak je sama o sobě, ty je nutno předem vyloučit. K ověření správnosti teorie relativity není potřeba skutečný vesmír, nýbrž vesmír přizpůsobený tomu, jak se k němu člověk staví. Takto teorie relativity koneckonců vlastně nemá smysl o poznání přírody, jak je sama o sobě.´
Dá se tedy očekávat, že vyjasnění vztahu prostoročasu a gravitace v teorii elementárních částic způsobí ve fyzice podobný převrat, jaký způsobilo vymyšlení teorie relativity. Avšak i kdyby budoucnost přinesla sebeskvělejší vymoženosti, sotvakdy bude překonáno dílo, které nás poučuje o základním, veškerenstvo v souvislosti udržujícím zákonu světa, totiž Newtonovy ´Principy´.
Teorie relativity je snad nezvratná - avšak určitě je překonatelná! Jak? Životem, opravdovým životem. Nelze totiž docela odvrhnout přemítavé myšlení. Přirozeně není možno natrvalo umlčet lidskou starost, obavy o budoucnost. Nelze vykořenit sklon člověka usilovat o prostřednost, o bezcílnost, jakou představuje mimo jiné také teorie relativity. Ovšem tuto náchylnost omezovat se na smyslům dostupné okolí člověka, tu je nutno vždy znovu a znovu překonávat vědou, respektující celou skutečnost jako takovou.
Až fyzik pochopí, že když poznává dvě jablka, tak poznává jen dvě jablka, teprve pak si uvědomí, že zdá-li se mu mezi nimi vyskytovat ještě kvantum světla, pak ono kvantum světla není nic víc, než výsledek jeho přemítavého myšlení, které se snaží jablka nikoli přímo poznávat, nýbrž je počítat a vztahovat k sobě jako k jediné skutečnosti. Dokonalost Newtona, Eulera a jiných starých mistrů nezanikla. Byla jenom nakrátko zastíněna převahou přemítavého myšlení v tzv. "moderní" době
Jako by to, čím se nejvíc pyšníme, neovládal už třeba takový Newton. Necítil však potřebu dávat to najevo. Spíš to skromně tajil. Třeba metodu fluxí, jak nazýval svůj objev diferenciálního počtu. Pro odvozování fluxí v matematice zavedl pojem změny v čase, pojem rychlosti, s jakou se úkon mění, a kterou nazýval právě fluxí. V mechanice však ponechával tuto rychlost bez výměru. Nikdy nezapřel, že byl fyzikem či mechanikem, jemuž matematická metoda či logická konstrukce byly vždy pouze prostředkem. Newton ji nevymezoval jako fluxi prostoru. Tvrdil, že je to veličina, kterou musíme znát ze zkušenosti, podobně jako hmotu. Činil tak v pevném odhodlání skromě skrýt svou metodu fluxí. Tím si nepochybně značně zkomplikoval své dílo. Komplikoval si to ale proto, aby neporušil přírodu v její smysluplnosti a cílovosti svým prostředkem či metodou, kterou dosáhl svých objevů. Metoda fluxí mu posloužila výhradně jako prostředek poznání, a on jej dovedl vždy jasně odlišovat od poznání samého.
Newton byl pozorovatelem skutečné přírody, protože nepodlehl prostředku poznání, aby nepodlehl náchylnosti člověka vysvětlovat okolní svět podle sebe. Což to nedokládá i jeho výrok? "Nevím, jakým se budu zdát světu; sobě však připadám jako chlapec, který si hrál na mořském břehu, a jenž se bavil tím, nalezl-li občas hladší oblázek nebo pěknější lasturu než obyčejně, a velký oceán pravdy ležel u mých nohou."
To všechno i nás podněcuje k zamyšlení na tím, jaký účel má příroda.

4. část zápisníku
Aristoteles podává důkazy, že v přírodním dění je účelnost. Předně přírodní útvary vznikají vždy nebo většinou takové, jaké jsou. To ukazuje na pravidelnost a zákonitost a vylučuje to náhodu, která nemůže takto dát vznik. Jinak by náhoda přestala být náhodou. Pravidelně se např. střídá roční počasí. Proč nastává teplo na jaře a v létě, a ne v zimě? Je to náhodné nebo se tím dosahuje nějakého cíle? Je jasné, že příroda tím dosahuje svých cílů. Takový běh je potom dán zákonitostí a proto příroda v těchto změnách je účelná, dochází k jistým výsledkům, neuplatňuje se zkusmo, ale je v ní pravidelnost a zákonitost. To je první přírodní skutečnost, která ukazuje na účelné dění.
Druhá skutečnost je složitější: Všude, kde je nějaký cíl, tam vše, co se děje, musí jít tak, že jak první kroky, tak co následuje, má nutný vztah k cíli. To platí, i u těch nejsložitější procesů. Že tomu tak je, je patrné z toho, že v přírodním dění postupuje všechno s nejmenšími překážkami a jinak velmi hospodárně, jak dokazuje přírodověda. Proto přírodní dění jde za svým cílem.
Kdyby např. dům byl výsledkem přírody, tedy by vznikal tak, jak jej staví umění, a stejně kdyby přírodní věci byly výsledkem umění, nemohly by se dít jinak, než jak se dějí. Je zřejmé, že se všechno děje pro nějaký cíl, jak v umění, tak v přírodě. V obou případech se postupuje tak, že co předchází, připravuje to, co postupuje a následuje, a všechno dění je zaměřeno ke stanovenému cíli.
Třetí skutečnost, třebaže je takových skutečností nesmírné množství i v drobném dění, je vzata zase z celkového dění: živé bytosti kromě člověka neznají umění, nemohou bádat ani uvažovat, a přesto jednají, jako by měly inteligenci, rozvahu a umění. Např. pavouci, mravenci, včely, ptáci a jiní živočichové, si počínají jako by měly inteligenci nebo něco jí podobného, protože způsob jednání je inteligentní a jako by promyšlený. To se děje také u rostlin a stromů, kde je takový postup, že se vyvíjejí, kvetou a přinášejí ovoce, tedy je to něco, co je užitečné a prospěšné, jak pro ně, tak pro člověka. Je-li tedy puzena vlaštovka stavět hnízdo, pavouk soukat pavučinu, byliny a stromy rostou pro ovoce, a zapouštějí kořeny do země, a nikoli nahoru, aby dosáhly výživu, je naprosto patrné, že ve vznikání a dění přírodních věcí zasahuje účelné zapříčinění, v čemž je dáno zaměření k cíli. Hegel označil toto přírodní dění za logické, neboť je v něm uskutečněna logika, vztah a přiměřenost prostředků k dosažení stanoveného cíle.
Toto vyjádření o účelnosti přírodního dění je pouhé konstatování průběhů přirozeně zaměřených k cíli. Není v tom žádné psychologizování ani polidšťující výraz. Příroda jde rozličným způsobem k dosažení cílů. Proto i když je lidský způsob odlišný od přírodního, přesto přírodní dění mimo člověka není méně obrácené k cíli a nedosahuje méně svých cílů než lidské umění, ba dokonce je tomu spíše naopak.
Když rozebíráme přírodní útvar v jeho bytnosti podle čtyř příčin, tedy se skládá z látky a tvaru. Tvar je cílem, k němuž postupují všechny složité procesy. Proto je tvar zároveň účelná příčina, kvůli níž se pohyb a dění druhově rozlišuje, nabývá určitý ráz nezávisle na lidském zkoumání a zásahu. Účelnost jde v přírodě tak daleko, jak daleko se v přírodě vyskytuje pohyb, dění, vznikání a zanikání věcí. Každý přírodní pohyb má účel a cíl.
Pokud jsou v přírodním zaměření k cíli nějaké chyby nebo nedostatky, děje se to obdobně jako ve výsledcích lidského umění. Např.znalec gramatiky bezvadně píše, a přesto se mu přihodí chyba, lékař znamenitě ovládající svůj obor může zasáhnout chybně, a mistr tesař se utne. Obdobně je to možné i v přírodním dění. Zde sice není úplná stejnost mezi člověkem a přírodním děním, ale jen obdobnost.
V některých oblastech lidského umění, kde umění sice vede k přesnosti a je zaměřeno k dosažení cíle, nejsou vyloučeny chybné zásahy. Tak je tomu i v přírodě, kde se objevují takové vybočující přírodní útvary jako výjimky potvrzující pravidlo. Takové odlišnosti v jednotlivých případech nepocházejí z nedostatků zaměřenosti k cíli, nýbrž z nedostatku činitele a sil nebo vyplývají z rušivého zásahu jiného zapříčiňujícího činitele, čili se to děje v závislosti na jiném, a nikoli o sobě.
Domněnky o náhodnosti dění všeho jsoucna by ničily přírodní věci a rušily by samotný přírodní řád. Odporovalo by to i výstavbě přírody. Přírodní věcí mají svůj vnitřní a trvalý princip přiměřeného pohybu. Proto přírodní věci docházejí k výsledkům buď vždy nebo ve většině případů, čili dosahují cíle. Přitom jedna věc má jiný výsledek než druhá, což není myslitelné z náhody. Pravý výsledek u každé věci je zákonitý a stálý, pokud není násilně přerušen. Je absurdní myslet, že u věcí, které se nemohou řídit vlastní úvahou, vznikne něco, co není cíleně určeno. Na tomto přesném určení k určitému cíli jsou založeny všechny technické výtvory na základě přírodních zákonů. Aristoteles říká, že tato určenost k cíli je obdobná jako ve výrobě, kde i ten nejmenší proces je zařazen do celkového postupu k dosažení cíle (Tak např. se vyrábějí přesné druhy nádob, každá pro stanovený účel.). Proto Aristoteles dělá závěr: Je naprosto jisté, že v přírodě je účelnost jako jedna z příčin dění. Proto přísluší filozofii pojednávat také o principu zacílenosti, protože úkolem filozofie je poznat obecné nejvyšší příčiny a principy přírodního dění.
Pokud zkoumáme výklad zacílenosti přírodního dění, jak se uplatňoval v dějinách lidského myšlení, tedy jej objevujeme už u Platona (Faidon 97 b-99c). Plato poznamenává k Anaxagorovi, který první postavil do popředí inteligentní princip jako nutný pro vznik světa, že všechno ve světě jak v jednotlivostech tak vcelku ukazuje na řád a uspořádání a všechno zjevuje dobro, které je pro každou věc nejlepší. Když rozumná Bytost dala vzniknout světu a uspořádala jej, potom poslední důvod k tomu, že země zaujímá určitou polohu ve vesmíru, a že jedno těleso působí tak a druhé jinak, nemůže být jiný než ten, že se tímto vztahem (jak u jednotlivce tak u celku) zjevuje dokonalost a dobrota. Proto úkolem poznání je odhalit, že v každém přírodním jevu a procesu je dokonalé dobro pro věc tak, jak to je. Tím ale úkol nekončí! Nejvyšší důvod je vázán na podmínky, za kterých se uskuteční pravá přiměřenost zvláštního útvaru nebo průběhu, a dále je vázán také na postavení celku. Proto Plato říká, že největší hloupost mnohých se projevuje tím, že místo odhalování nejvyššího důvodu zastavují se u uskutečňování podmínek, ať už je to pohyb nebo prvky. Domnívají se, že tímto zjišťováním něčeho dosáhnou.
Proti takovému platonskému mínění se vzepřeli mnozí novodobí přírodovědci a věnují pozornost Platonem odmítnutému bodu, a vyčerpávají se co nejpodrobnějším zjišťováním všech podmínek, od kterých závisí průběh a výsledek dění a jevů. Tento postup mnohých novodobých přírodovědců zakládá těmito zvláštními zkušenostmi novou fyzikální vědu. A třebaže pomocí nových poznatků dosahují přírodovědci značných výsledků, a přestože se těchto objevů dá s velkými účinky použít v technice, přesto toto přírodovědné poznání neodporuje Platonovi. Vždyť Plato usiluje o filozofické poznání, o poznání samo jako hodnotu pro lidského ducha, které je svou povahou všeobecnější, než objevy jednotlivých přírodních věd. V přírodním dění nemůže duch odezírat od nejvyšších příčin a principů. Z rozvoje zkušenostního poznání novodobé fyziky nevyplývá zamítnutí filozofických požadavků v poznání přírody, třebaže se mnozí fyzikové od nich vzdálili, a třebaže i cílevědomě usilovali naprosto popírat nejvyšší principy skutečnosti. Sama zkušenostní metoda pokusů sice badatele nevede k potvrzení těchto principů, ale nevede je ani k jejich vyvrácení a popření.
Novodobí badatelé si dali do programu využít ty nejjemnější pokusné metody k podrobení přírody člověku, využít poznané zákonitosti ke skvělejším výsledkům v technice. Nemají v programu přírodovědné poznání jako hodnotu pro lidského ducha, ale jako prostředek techniky, prostředek lidského přivlastnění si přírody využití přírodních vlastností a procesů podle požadavků člověka. Platonovo poznání sleduje poznání, objevení a pochopení řádu vesmíru jak je sám o sobě, a to v nejvyšší míře moudrostí, která duchovně obohatí člověka jako člověka.
Přesto i novodobí fyzikové se domnívají, že touto novou cestou objeví spojitost a nové vztahy mezi věcmi. Zákon platící pro širší okruh jevů se zkouší a ověřuje tak dlouho, až se objeví jeho platnost pro jinou skupinu jevů, a nakonec má být vysloven jako obecně platný, upravený jenom změnou okolností. Už od začátku lidského poznání je patrná snaha objevit tak obecný výraz, ze kterého se vyřeší všechny záhady. Proto se mnozí badatelé domnívali, že objevy dosažené zkušební metodou a ověřené zkušeností stačí na vyřešení všech otázek lidského ducha, a že vesmír sám stačí ke svému zdůvodnění. Proto se tito badatelé vydali cestou obecného mechanistického výkladu. Tak se zrodily první soustavy, původní materialismus, mechanistický výklad, filozofický pozitivismus, atd. Mnozí filozofové při výkladech o přírodě odmítli postupovat stejnou cestou jako přírodovědci a kráčeli jinudy. Tak se projevil protiklad mezi přírodovědou a filozofií. Při dnešním vývoji zkoumání přírody jak přírodovědného tak filozofického se dá říci, že vzniklý protiklad byl nemístný, neodůvodněný, povrchní, a tedy zřejmě zdánlivý.
První úchylka k obecnému mechanistickému výkladu stanovila za základ absolutní nutnost všeho dění, a to, že částice, prvky a věci dané přírodou působí tak nutně, jak musí působit pro dané a nezměnitelné zákony za určitých okolností, do kterých ale vstupují určeným a nutným pohybem vesmíru. Tím ovšem není všechno vyřešeno. Při zkoumání přírodní příčinnosti se v zájmu úplnosti přejímají od fyzikálního poznání nejzákladnější procesy, ale také se zařazují jako mezičlánky do všeobecné příčinnosti celého vesmírného dění, a to se neomezuje jenom na elementární procesy. Podstata příčinnosti obsahuje všechny pravé příčiny a podmínky příčinnosti. Už tato skutečnost značně překračuje mechanistické pojetí přírodního dění, také novější vztah k výlučně mechanistickému pojetí je jiný.
Už sv.Albert uvádí, že v přírodní filozofii nepřichází v úvahu, jak Bůh, nejvyšší Činitel, podle své svobodné vůle užívá stvořených věcí, aby učinil zázrak, nýbrž to, co mohou vykonat přírodní příčiny dané ve skutečnosti. (De coeli et mundo, I,4, 10) Rozsah takových poznatků není podle sv.Alberta omezen pouze na činitele, z něhož vychází činnost, nýbrž i na podstatu toho, co činnost trpně přijímá. Tato poznámka vede ve svých důsledcích ke zkoumání všech podmínek v přírodním dění. Sv.Albert k tomu připomíná Avicennův výrok: Působení ohně se liší podle různých těles, s nimiž přichází oheň do styku, a na něž působí. Některá zahřívá, některým uděluje teplo i světlo, jiným předává se světlem a teplem také svou podobu. Tak tedy byly už dávno vysloveny první základní požadavky a podněty k dalším krokům, k měření všech činitelů a jejich působení na přírodní úkazy. Chyběla zde však snaha vysvětlit všechno přírodní dění mechanicky. To se však přes různé pozdější snahy dodnes nepodařilo. Dokonce podle Einsteina a jiných novějších fyziků na to mechanický výklad vůbec nestačí. Už od počátku období mechanistických výkladů mnozí poukazovali na to, že zkoumání omezené na kvantitativní nebo měřitelné vztahy si právě svou metodou mechanistického rozboru docela uzavírá přístup k poznání rozdílu mezi ústrojným a neústrojným. Svou snahou dívat se na vše jako na stejnorodé a stejně počitatelné a měřitelné nebere tento přístup v úvahu rozdíly mezi ústrojným a neústrojným. Už tehdy badatelé poukazovali na možnost, že v každém přírodním útvaru a procesu, ve vznikání a působení částic se zjistí pouze výkon známých fyzikálních a fyzických sil. Připomínali, že se všechny přírodní procesy a pohyby a jejich vzájemné vztahy uvádějí na pohyb a vzájemné působení částic, o kterých se míní, že jsou neměnné. Hned od počátku poukazovali tedy novodobí badatelé na to, že vše, co se dá tímto způsobem o přírodě poznat, je předem omezeno.
I kdyby mechanistické výklady důsledně dospěly ke svému cíli, na konci jejich úsilí by vždy zůstávala snaha lidského ducha poznat důvod a smysl této velké souhry částic pohybu. Odhalený mechanismus nedává odpověď na mnoho filozofických otázek. Hlavně chybí odpověď na otázku, proč vlastně i mechanismus poukazuje svou povahou na inteligentního činitele, který uvedl mechanismus do chodu, ale také mu dal účel, spojil jednotlivé části do celku a skladby, aby se vyvíjela další potřebná souhra. I takový mechanismus přírodních zákonů a všech v něm působících činitelů je pouze prostředkem k dosažení cílů, a proto uskutečňuje myšlenku, která mu byla uložena. Uplatňuje se Platonova myšlenka: Chceme vědět, proč je pro věci dobrem to, co jsou, chceme rozumět smyslu a účelu světa (Timaios, 29 E). Účelnost v přírodě je podle sv.Tomáše zjevná na každém stupni skutečnosti (Summa contra gent.,III, 2-3)).
Je tomu tak proto, že to, co filozofie zjišťuje ve všeobecném dění, které je výsledkem elementárnějších, jednodušších procesů, nevybočuje z těchto elementárních, jednoduchých procesů, jimiž se zabývá fyzika či jiná přírodní věda. Jednodušší děje připravují a uskutečňují další, složitější, až se dochází ke skutečnosti zjistitelné zkušeností smyslů, v níž ale jsou zahrnutě obsaženy všechny předchozí procesy. Jimi se uskutečňuje velký zákon přechodu z možnosti do uskutečnění. Úplnost věcí není méně skutečná než její jednotky a dění.
Smyslová zkušenost sice nezachytí elementární svět bez pomocí jemných rozborů a pokusů, ale z toho neplyne, že by byla falešná. Je přiměřená daným celkům a lidský duch nachází další pomůcky, jak proniknout do jádra dění a elementů. Neúplnost či nedokonalost vzhledem k elementárnímu světu není falešnost. Naopak, na výsledcích prvních zkušeností se budují další, podrobnější, které shledává fyzika. Tím však není řečeno, že by se fyzika stávala jedinou a výhradní vědou o skutečnosti. Sotvaže by se některý fyzik domáhal nějakých svrchovaných práv pro své vědecké poznání, nutně by se hned začal dopouštět nepřesných filozofických závěrů.
Není rozdíl ve věcech, které směřují ke svému cíli, v nichž je celá přirozená výstavba vedena k přesným výsledkům a cílům, směřuje-li k cíli věc, která jej poznává i ta, která jej nepoznává. Tak je terč stejně cílem střelce, jako i cílem pohybu střely. Vždyť záběr každého působícího směřuje k něčemu určitému. Jakýkoliv úkon přece nepochází z jakékoliv síly. Ohřátí pochází od tepla, kdežto zmrznutí pochází od mrazu. Proto se také druhově odlišují úkony podle různosti činitelů. Jenže úkon někdy cílí k nějakému činu, jako budování cílí k nějakému domu, a léčení cílí ke zdraví, ale jindy nikoli, jako při rozumění a cítění. Pokud ovšem úkon cílí k nějakému činu, úsilí působícího směřuje úkonem k onomu činu. Pokud však necílí k nějakému činu, úsilí působícího směřuje k samotnému konání. Je tedy třeba, aby každý působící zamýšlel v působení nějaký cíl: někdy samotný úkon, jindy něco konaného úkonem. (Summa conta gent.,III, 2) V uvedených slovech je několik závažných zjištění:
Název úsilí (impetus) vyjadřuje každý přírodní činný podnět, i když se týká nejmenší částice. Činný podnět v přírodě jde buď ke skladbě nebo k rozpadu. Také v tomto případě má každá nová elementární částice (podle nových fyzikálních objevů) v sobě zamýšleně předznamenány (preformovány, jak říkají fyzikové) nejrůznější částice svého rozkladu (Např. neutrony a protony mají v sobě preformovány mezony). Pokusně se o nich můžeme přesvědčit z jejich magnetických vlastností. Elektrony v atomech a molekulách jsou neúplnými zamýšlenými částicemi, které se teprve přívodem podnětu zvenčí (např.fotonů) mohou přeměnit v úplné elektrony způsobilé opustit mateřské prostředí atomu. Avšak i tyto částice mají svůj přesný úkol a cíl, směřují tedy k něčemu jistému.
Podle novějších bádání Heisenberga a jiných fyziků mají všechny známé působící síly, včetně gravitace "výměnnou povahu". Mají původ v kvantově-mechanické výměně zamýšlených dceřiných částic z tělesa do tělesa, z jednoho potenciálového stavu podle Einsteina jámy či díry, do jiného stavu. Tyto nehotové dceřiny částice jsou původci přitahování a odpuzování.
Všeobecnost principu se podle sv.Tomáše může ověřit i v jiných oborech, jako třeba v biologii a v jiných přírodních vědách. Ukazuje všeobecnost účelnosti shodné v přírodním prostředí s přesností, přiměřeností a určeností k určitým výsledkům. Stejně všeobecná je i druhá stránka principu, že se proto také druhově odlišují úkony podle různosti činitelů.
Fyzikální poznání jako filozofické rozlišuje druhově různé silové účinky, a to elektrické, magnetické, fotonové, gravitační a vnitrojaderné jako důsledky složitého vnitřního utváření. To má různé způsoby, vyplývající ze zvláštní přiměřenosti a ze zvláštních úprav kvality. Různost působivých principů je dána zvláštní vnitřní skladbou každé věci, neboť jsou s ní totožné. Ze skladby vyplývá nutný vztah k činnosti a k jejich výsledkům.
Elektromagnetické útvary jsou formy hmoty, které mají v hmotném poli pro jeho složité vnitřní utváření zvláštním způsobem pozměněny vztahy mezi časem a prostorem. To je projevuje docela zvláštními silovými účinky. Nazývají se elektrické a magnetické.
Jinak má vnitřní stavbu a jinak utvářené časoprostorové vztahy fotonové pole, jinak pole gravitační, jinak pole vnitrojaderné. Takové jsou výsledky fyzikálního bádání a kdo takto mluví, vyjadřuje jinými slovy Aristotelovy výroky o skladbě, z níž plyne nutný vztah k činnosti a k jejím zvláštním výsledkům. Vnitřní složité utváření značí skladbu a tak přírodní dění sledované fyzikálně odtažitým způsobem, který převádí všechno na nejzákladnější dění, má stejný ráz jako dění a události v celých útvarech: totiž tíhne k určitým výsledkům. Různost činných principů je dána vnitřní výstavbou. Vzniká tedy nutná přiměřenost mezi skladbou, činností a výsledky. Tato přiměřenost je znakem účelného zaměření přírodního dění. Tato přiměřenost má nutný vztah k tvaru, k celku a řádu čili uspořádání věcí navzájem. Každá přírodní činnost i trpnost je svou přiměřeností k tvaru zaměřena k cíli. Nemůže dojít dál než k tvaru. Když někdy nedosahuje svého cíle, tedy ne sama ze sebe, ale v závislosti na jiném (pokud je činnost nějak přerušena vlivem jiných činitelů). Utvářející procesy přírody ve vzájemné závislosti a přiměřenosti vytvářejí určitý řád a jakousi odstupňovanou stavbu, o níž sv.Tomáš píše, že prvky jsou zde pro smíšená těla, kdežto smíšená zase pro živoucí, z nichž rostliny jsou pro živočichy, živočichové pro člověka. Člověk je cílem celého stvoření. Posledním cílem celé přírody je lidská duše a hmota k ní směřuje jako k poslednímu tvaru (Summa contra gent.,III, 22) Celý vývojový pohyb vesmíru, do něhož patří i člověk, vrcholí v nejdokonalejším tvaru, v člověku.
Tento přírodní řád a různé sledované přírodní jevy poskytly příležitost pro rozličné výklady vzniku a vývoje věcí. Tak Teilhard de Chardin pojednal v díle "Lidský fenomén" o vzniku a vývoji způsobem ryze jevovým, zanedbávajícím jiné principy. A tak je Chardinovo dílo blouzněním básníka snícího o přírodě, ale nikoli přesně vědeckým dílem o přírodě.
V tomto přírodním řádu, zkoumaném jak fyzikálně tak filozoficky, se sestkáváme pouze s existující skutečnosti a jejím pohybem. V ní je pouze závislost a přiměřenost předchozího stupně a jeho bezprostředně nadřazeného. Proto přesná věda nevyslovuje nic jiného než tuto závislost, přiměřenost a sjednocení nejjednodušších procesů a dějů v univerzálním celku. Shledává tedy řád, a nikoli vznik vyšší skutečnosti ze skutečnosti nižší. Sv.Tomáš odmítá jako věcně nemožnou také tuto skutečnost, totiž zda je možné, aby vznikla nějaká skutečnost co do jakosti vyšší z jiné skutečnosti co do jakosti nižší. Přírodní dění nezná nic, co by se snad dělo nadarmo a náhodně, vzhledem k celému přírodnímu zákonu, ale také nic, co by se snad dělo skokem, a co by nebylo dostatečně odůvodněno činnými a trpnými principy.
Celá možnostní otevřenost hmoty je přesně určována zvláštní a jednotlivou formou, a je poznatelná jen z přirozeného směřování ke svému tvaru. Pokud zůstává ve svých možnostech otevřená, tedy je nepoznatelná. Filozoficky je vysloveno to, co se fyzikálně shledává. U Heisenberga vidíme drobný pokus fyzika vyjádřit Aristotelovou filozofií pochopení jednoty hmoty. Heisenberg vyslovuje naději, že k plnému pochopení jednoty hmoty se dospěje spoluprácí na pokusech v oboru nejjednodušších částic s nejvyšší energií a matematickým rozborem. Plné pochopení ve smyslu Aristotelově by zde znamenalo, že formy hmoty jsou výsledky přírodního dění, a že se poznávají řešením určitého matematického vzorce, který vyjadřuje přírodní zákony hmoty. Je pozoruhodné, že Heisenberg bere Aristotelovo vyjádření pro konečnou fázi pochopení (Tato část by vyžadovala zvláštní studii z výsledků fyziky, ale i jiných přírodních věd, aby se Aristotelova filozofie ukázala dokonaleji ve své možnosti poskytnout porozumění a sjednotit soustavu fyzikálních poznatků s filozofickým poznáním.)
Správné chápání uvedených Tomášových výroků přesně odhaluje jednotu, závislost, přiměřenost a účelnost přírodního dění.
Tutéž skutečnost, že přírodní dění je zaměřeno k cíli, ukazuje nejobecnější a nejjednodušší princip ovládající všechno dění a celou skutečnost. Je to princip možnosti a uskutečnění, trpnosti a činnosti.
Mezi nimi je pohyb, který znamená přechod od možnosti k uskutečnění. Každá možnost přechází pohybem k uskutečnění. Pohyb je činnost, která uvádí trpnost hmoty i duševní skutečnost (trpnost je totéž co možnost) do tvaru, vtiskuje hmotě skutečnost. Pohyb je formace a jako činnost předpokládá činný princip, takže je už skutečností, ale ještě nedokonalou. Pohyb tedy není odlučitelný od podmětu (subjektu), který se vyvíjí a uskutečňuje a nutně směřuje k přírodnímu výsledku, ke konečnému období uskutečnění. Proto je mezi činným a trpným principem přirozená přiměřenost. Každá přiměřenost vrcholí dosažením toho, k čemu je uzpůsobena a k čemu směřuje.
Tvar věcí je činným principem určujícím možnost, totiž trpnost každého subjektu, ať je to hmota nebo duše. Všechno musí být formováno. Bez tvaru není věc skutečností, ale jen možností. Ve věcech je tedy složitý řád možnosti a utváření. Pro přirozenou přiměřenost obou těchto prvků je v přírodním dění řád. Tvar je cílem každého dění, každé činnosti, a to i umělého zásahu člověka do přírodního dění, třebaže člověk svou dovedností tvoří pouze technickou skutečnost a vytváří umělá díla.
Přes protiklad, který je mezi možností a uskutečněním (totiž možnost není úplnou skutečností, a uskutečněná realita není možnost), přesto tyto principy patří k sobě; možnost se pohybem stává úplnou skutečností, která má v sobě další možnosti změny. Každá souvislost dějů i věcí v přírodě je dána nutným přírodním vztahem mezi možností a uskutečněním. Cílem přírodního dění je úplné uskutečnění jednoty každého přírodního útvaru. Množství utvářejících procesů je přirozeně jednotně vedeno k jednotě, která je dána přirozeným tvarem věcí. Třebaže útvary nejsou nezměnitelné, možnost hmoty je naopak neohraničitelná. Proto působením jiných vlivů na útvar se věc může měnit a úplně rozpadnout, a tak mohou částice vejít do nových vztahů, nicméně jednota každého útvaru je i co do trvání jeho. Proto cíl přírodního dění je velkou a důležitou součástí přírodní skutečnosti, a vyslovuje o ní jak to, že věc je útvar, tak to, že každý přírodní útvar je samostatnou přírodní jednotkou. Jednota je totéž, co celek věcí. Přírodním procesem se nikdy nikde nevytvoří něco, co by bylo méně než celek.
Není pochyb, že když chápeme správně pojem činný princip v přírodě (podle Aristotela entelechie), tedy v přírodním dění směr k určitému cíli, který je totožný s děním samým a s jeho přírodními výsledky. V přírodním dění existuje zaměření k výsledku neboli k cíli.