4. Sociální encykliky 20. století do II. vatikánského koncilu
Sociální vývoj ve 20, století není jednoznačný. Je více než kdykoli dříve po¬znamenán jistou dvojakostí, či rozeklaností. Na jedné straně se vývoj uchyluje ve směru důsledků primární dezintegrace lidské přirozenosti cestou nepřirozených zvratů k totalizaci některé sociálně-kulturní struktury lidstva. Představitelé či nositelé této struktury pak ohrožují ostatní skupiny, ba celé lidstvo. Tyto více či méně zhoubné novotvary někde prudce bují a expandují jako "sarkom" fašismu a nacismu, jinde zase ponenáhlu a nenápadně, o to však nebezpečněji mohutní jako "rakovinový nádor" internacionalismu či rasismu, a pak svými "metastázemi" ohrožují vyšší "organismus" celého lidstva. Souběžně s touto zvrácenou tendencí se však s Boží pomocí prosazuje přirozený sklon celého lidstva k integraci, k budování sociálně-kulturních hybridů a růstu vzájemného sepětí mezi národy. Sílí mezinárodní vztahy, upevňuje se přesvědčení solidarity mezi státy, národy a rasami a konkretizují se zásady mezinárodního společenství.
Církev nezůstala stranou tohoto rušného dění. Papež Lev XIII. moudře rozeznal, že v rodícím se novém světě ustoupí do pozadí tradiční státní struktury před strukturami demokratickými. Proto vydal na sklonku svého pontifikátu závažný dokument o křesťanské demokracii. (1) Byl to pravý myslitel demokracie, který pokládal demokracii i za názor na společnost, a opakovaně zdůrazňoval, že státní politika musí stát na náboženských a mravních hodnotách. (2) Podobně jako on, tak i jeho nástupce Pius X. (1903 - 14) vyzývali ve svých četných projevech k všeobecnému odzbrojenÍ. Pius X. nejprve nastínil svůj program v Církvi mj. také na poli sociálního učení (3), a pak rozvinul smělý plán katolické akce. (4) V dalších dokumentech se postavil proti odluce Církve od státu (5), nejen ze zásadních důvodů, ale také proto, že by to oslabilo účinnost katolické akce laiků. Podpořil též budování dělnických organizací a svazů (6) jako nástrojů k uplatňování hospodářsko-sociálních, ale i nábožensko-právních zájmů a rozvoje dělnictva.
První světová válka přinesla četné nové problémy a katoličtí sociologové se s nimi museli vypořádat. Vynořovaly se různé nové názory a bylo nutno nalézt jednotné řešení, jež by bylo vodítkem ve spletitosti názorů a snah. Všichni pociťovali jeho potřebu, jednalo se o něm v sociálních kursech a na různých sjezdech odborníků. (7) V této neklidné době se ujal pontifikátu Benedikt XV. (1914 - 22). Hned v prvních dnech vyzval představitele válčících mocností, aby ukončili vraždění. Radil užít diplomatických prostředků k zjednání porušených práv. (8) Snažil se za tragických okolností tohoto světového konfliktu připomínat válčícím stranám zásady mezinárodního práva. (9) Od začátku války se snažil zprostředkovat mír.
K tomu účelu vytyčil následující směrnice:
I. Zachovat nestrannost vůči oběma mocenským blokům.
2. Věnovat všechny síly ke zmírnění válečných běd, pomáhat zajatcům, vystěhovalcům, obyvatelstvu v okupovaných zemích, ženám a dětem.
3. Usilovat o co nejrychlejší ukončení války a připravovat mírová jednání. 10) Opakované výzvy Benedikta XV. k představitelům válčících mocností vyvrcholily nótou v r. 1917. (11) Papež se nabízel jako zprostředkovatel míru za podmínek, že se válčící strany vrátí ke stavu, jaký byl před válkou, vzájemně si prominou ztráty a škody a vrátí obsazená území. Jaký byl účinek?
Německá vláda výzvu ignorovala zejména pro kategorické stanovisko papeže ve věci Belgie. Turecko bylo dotčeno zmínkou o Arménii, Bulharsko vyčkávalo. Spojenecký blok odmítl papežovu nótu velmi rozhodně: Francie pro věc Alsaska a Lotrinska, a proto, že papežská nóta postavila na roveň útočníky a napadené. Ani vlády Belgie, Itálie, Velké Británie a USA ji nepřijaly; (12) prezident Wilson souhlasil s touhou papeže po míru, ale nebyl ochoten pro něj nic udělat, totiž přistoupit na okamžité zahájení mírového jednání, ani na navrhovaný návrat k před válečným poměrům. (13) Tak válka zuřila dál, v duchovní podstatě především pro vlažnost náboženské víry a tvrdost srdcí, a to zdaleka nejen německého císaře aj. německých militaristů, ale i např. demokratického prezidenta Wilsona.
Světová válka a její neblahé následky upevnily přesvědčení papeže Benedikta XV. o potřebě pevné organizace národů. Proto zanedlouho po skončení války vydal encykliku (14), obsahující smělý projekt mezinárodní organizace a výzvu k jejímu budování: "Zákon lásky mezi jednotlivými lidmi není jiný než onen, který má platit mezi státy a národy. Avšak nejenom z příkazu zákona lásky, nýbrž také z určité nutnosti poměrů je třeba rozsáhlé spojení národů. Národy přirozeně tíhnou k tomu, aby se spojily následkem společných a vzájemných potřeb, jakož i vzájemnou blahovůlí, a nyní zejména vyspělou civilizací a racionálními prostředky a cestami, které je sbližují. Je třeba, aby všechny státy překonaly vzájemnou nedůvěru a spojily se v jedinou společnost či spíše v rodinu národů jak k obraně svých vlastních svobod, tak i k zachování společenského řádu. K ustavení této mezinárodní organizace nás vede kromě jiných činitelů také obecně známá potřeba omezit ohromná vydání na vojenské účely. Tím budou války znesnadněny a každému národu se zajistí uprostřed spravedlivých mezí jeho samostatnost. Bude-li tento svaz národů založen na křesťanském základě, nebude to jistě církev, která by odepřela svou pomoc, pokud se jedná o spravedlnost a lásku."
Realizátorem tohoto návrhu se stal president Wilson. Představitelé dohodových mocností a jejich spojenci (vč. ČSR) založili pod jeho vedením Společnost národů (1920). Tak byl učiněn velký krok na cestě k světové organizaci. Mezinárodní právo se stalo skutečností, třebaže toto vyvrcholení bylo nedokonalé ve výstavbě, která byla ostatně jen provizorní. Postupná institucionalizace mezinárodního práva byla jedním z dynamických činitelů při vzniku této mezinárodní organizace. Mezinárodní právo vyjadřuje snahu vybudovat mezinárodní strukturu tak, aby byla zárukou míru mezi národy. (15)
V díle papeže Benedikta XV. horlivě pokračoval jeho nástupce Pius XI. (1922 - 39). Zejména vyvinul úsilí v díle Katolické akce, které přervala I. světová válka. (16) Proto hned jeho první encyklika (17), ve které vyložil nábožensko-mírový program katolické Církve a zejména se věnoval otázce sjednocení církví a stavu Ruska, byla mohutným impulsem k založení organizace Katolické akce. Jejím cílem bylo sjednotit spontánní sdružení katolických laiků; takto dostala sociální nauka Církve prakticko-politickou účinnost.
Papež Pius XI. byl realista v posuzování poválečného stavu společnosti. Nepatřil tedy k těm, kdo se domnívali, že se po válce změní lidská společnost ve společnost hojnosti a blahobytu. Viděl, že sociální krize není zažehnána ani po utichnutí zbraní, stejně jako to, že místo bezpečnosti se svět topil v nejistotě a zmatku. Sociologové, národohospodáři, organizátoři Katolické akce a jiná sdružení namáhavě hledali cesty záchrany. Známý německý sociolog a ekonom W. Sombart doporučoval: "Má-li být lidstvo vyvedeno z temnoty chaosu, potřebuje směrodatných norem. Správný řád však může plynout jen z lásky, láska pak z Boha. Cílem, k němuž míříme, je Bohem chtěná závislost jednotlivců, jako částí celku a celku samého. Tohoto cíle nikdy nemůže dosáhnout marxismus, který považuje za cíl života blahobyt mas, za životní formu třídní boj, za duši života nevěru." (18)
V duchu těchto myšlenek se šířilo mezi dělnictvem hnutí reformního socialismu, prohlašující, že je záhodno, aby socialismus a náboženství spolupracovaly. Tak byly v celé střední Evropě, Československo nevyjímaje, zakládány organizace tzv. "náboženských socialistů", sdružující dělníky, setrvávající v katolické Církvi, ale současně se snažící být socialisty. (19)
Praktická účinnost Katolické akce tedy vyžadovala, aby novou situaci ve společnosti zvládla Církev ve své sociální nauce také teoreticky. Za tím účelem Pius XI. věnoval jednou encykliku tomu, aby zdůraznil jako zvláštní normu a teoretický rámec dalšího rozvoje sociálního učení Církve dílo sv. Tomáše Akvinského. (20) Nezůstal však při tom, nýbrž v encyklice "Quas primas" (21) odhalil příčiny krize sociální jako i krize kulturní, krize hodnot. V čem tkví příčina tohoto neblahého stavu? V tom, že byl z mnohých sociálních a kulturních útvarů a činností, ze zákonodárství, z rodiny, z výchovy mládeže vyloučen Ježíš Kristus. Má-li tudíž nastat obrat, je třeba, aby tam byl opět vrácen. Lidstvo se musí vrátit k jeho nauce - nauce, jež Kristus svěřil do opatrování katolické Církvi. Jedině ona, která má slíbeno u pomoc Ducha svatého, může "oddělit ze společnosti vřed hmotařství", uskutečnit sbratření všech sociálních vrstev, obhájit lidskou důstojnost. Pouze ona může přetvořit lidské duše a obnovit skutečný mír Kristův a upevnit jej do budoucnosti. Tak se odvrátí nebezpečí nových válek a nastolí spravedlnost a láska. Je tedy nutno, aby Kristus vládl v lidských duších svou naukou a v srdcích svou láskou. To se uskuteční, když budou zachovávána jeho přikázání a napodobovány jeho ctnosti.
Pojetí míru podle Pia XI. se pronikavě liší od nějakého mlhavého pacifismu, jehož hesla byla po I. světové válce tak často vyslovována, aniž se jimi rozumělo něco konkrétního, nebo aniž za nimi byl alespoň pevný úmysl pro něj něco vykonat.
"Pravý mír je mír přicházející od Boha a má podstatné známky a plody pravého pokoje." Nebude uskutečněn, pokud nezvítězí duchovní nad hmotným, pravda nad bludem, ctnost nad neřestí. A k tomu musí dojít u jednotlivců i v celých národech, protože "nemůže být pravý pokoj mezi lidmi a národy, kde není pokoje vnitřního". Ke konkrétní realizaci pokojného soužití mezi národy přispívá papež Pius XI. v této encyklice tím, že upřesňuje zásady činnosti a organizace Katolické akce. Nejde tu však o nějaké politizování sociální nauky církve. Katolická akce nemá za účel pěstovat z katolíků politiky. Má pouze tvořit jakousi širší sociálně-kulturní základnu, z níž může vyrůstat i konkrétní politický postoj a jednání. Náboženství totiž není jen záležitostí soukromou, protože člověk je stejně tvor věřící jako občan. Charakteristickým rysem Katolické akce tedy je, že se neomezuje na organizaci spolků a zájmových sdružení, jako jsou politické strany atd., ba ani se nesnaží být nějakou zastřešující organizací nad spolky. Spíše mobilizuje síly a schopnosti jednotlivců, vč. takových, kteří z nějakého důvodu nemohou být v žádném spolku ani v nějaké politické organizaci.
Tato individuální stránka věci je velmi závažná. Křesťanství nezná mas, proto¬že spoléhá na nekonečnou hodnotu každé jednotlivé lidské duše, protože každá jednotlivá lidská duše byla vykoupena Kristovou krví. Proto také nestaví na organizaci, nýbrž především na osobních mravních ctnostech jednotlivce. Na druhé straně však toto zaměření na jednotlivce, které zdůraznil ve svých sociálních encyklikách také Pius XI., vedlo ve svém sociálním dopadu k tomu, že nábožensky vlažní lidé si celé pojetí vysvětlovali v zúženém personalisujícím aspektu, a tak se pohodlným způsobem zbavovali odpovědnosti za svou slabost k širšímu sociálnímu prosazení Katolické akce.
Katolická akce podle vůle Svatého Otce měla být účastí laiků na hierarchickém apoštolátu Církve. Obsahovala tedy dva základní momenty:
I. Aktivní a účinný apoštolát laiků, odpovídající jejich schopnostem, tedy především apoštolát těch, kdo svým postavením, nadáním a vzděláním jsou schopni povznést věc Kristovu a věc církve ve společnosti. Potřeby a úkoly jsou dnes tak veliké, že se kněží nemohou obejít bez spoluapoštolátu laiků.
2. Laický apoštolát je třeba začlenit do církevní ústavy dle požadavků Krista. Katolická akce se snaží sjednotit apoštolskou činnost laiků s apoštolskou činností kněží. Má-Ii totiž být spolupráce laiků a kněží účinná, je třeba reformovat duchovní správu. Katolická akce je tedy konformní s politickými stranami stojícími programově na podkladě světového názoru katolické církve. Není namířena proti nim, třebaže je neustále na stráži, aby si tyto strany nevytvářely monopol na katolictví. 22)
Sotvaže vyjasnil Pius XI. podmínky růstu Kristovy vlády v lidské společnosti, zaměřil svou pozornost na pilíř společnosti, na kterém nutno budovat superspolečnost Boží, totiž na výchovu. (23) Účelem výchovy je poskytnout člověku takového vzdělání, jaké potřebuje za pozemského života k dosažení nejvyššího cíle stanoveného stvořitelem. Pius XI. připomenul, že výchova je úkolem společnosti a nikoliv jednotlivců. Člověk od svého narození patří nutně ke třem různým společnostem: jsou to rodina, stát a církev. (24) Vedle uvedených dvou společností přirozeného řádu, patří výchova především společnosti řádu nadpřirozeného. Tento její primát pochází jednak z pověření Kristem, jednak z nadpřirozeného mateřství církve. Právo církve bdít nad veškerou výchovou se netýká pouze náboženskévýchovy, nýbrž všech nauk a nařízení, které jsou v nějakém vztahu k náboženství a mravním zákonům.
S výchovnou funkcí Církve se shoduje výchovná funkce rodiny, neboť Církev i rodina pocházejí od Boha. Při zdůvodnění přednostního výchovného práva rodiny před výchovou státní se Pius XI. důsledně opírá o učení sv. Tomáše Akvinského. (25) Dále logicky zdůvodňuje dvojí úkol státu ve výchově: ochranný a podpůrný. Má ochránit a podporovat rodinu a její příslušníky a nesmí se snažit je nahrazovat. (26) Konečně dospívá k principu subsidiarity ve výchově a vyjasňuje vztahy církve, rodiny a státu při výchově. (27) Při odhalování škodlivých důsledků materialistické výchovy poukázal Pius XI. na to, že mládež nelze ochránit proti nebezpečím v mravní sféře pouze přirozenými prostředky bez účasti náboženských hodnot a osobní zbožnosti. Zdůraznil to, co říká každodenní zkušenost: že totiž mládež upadá do neřestí častěji ze slabosti vůle vystavené nástrahám a zbavené Boží pomoci, než pro nedostatek rozumového poznání. (28) Přirozeně nejvhodnějším prostředím výchovy je křesťanská rodina. Na její vychovatelské dílo navazuje Církev a stát. (29)
Po tomto důkladném pojednání o křesťanské výchově přistoupil papež Pius XI. k přirozené sociální základně výchovy - k rodině. (30) "Společnost je taková, jaké jsou rodiny a lidé, ze kterých se skládá." (31) Svatý Otec se ve své encyklice kategoricky postavil proti jakýmkoli pokusům vyhýbat se skutečnému manželství pod záminkou "nových forem manželství". (32) Kategoricky odsoudil abortus jako úmyslný zásah do přirozeného plodivého procesu (33), a vyzval vedoucí představitele státní moci, aby vhodnými zákony a tresty jejich porušovatelům chránili život nenarozeného dítěte v matčině lůně. (34) Neméně důrazným způsobem se postavil také proti sterilizaci: "Lidé nemají nad údy svého těla jiného práva a moci, než používat jich k jejich přirozeným účelům a nesmějí je zničit nebo mrzačit nebo jinak učinit nezpůsobilými pro jejich funkce. Veřejné úřady nemají pravomoc nad občany v tom smyslu, že nesmějí z eugenických ani z jiných důvodů přímo ublížit tělu a sahat na jeho neporušenost." (35)
Mezitím se přiblížilo čtyřicetileté výročí vydání encykliky Rerum novarum. Pius XI. se rozhodl využít této příležitosti ke zhodnocení výsledků působení tohoto dokumentu ve společnosti. (36) V encyklice "Quadragesimo anno" reagoval Pius XI. jednak na některé pochybnosti ve výkladu článků v Rerum novarum, které se během čtyřiceti let vyskytly, jednak na měnící se potřeby společnosti, vyžadující další rozvinutí a upřesnění sociální nauky církve. (37) Přitom si Pius XI. všiml také oné stinné stránky působení Rerum novarum u lidí, kteří pohodlně vykládali encyklíku v úzce personalisujícím smyslu, a tak ji zbavovali průbojné sociální účinnosti a vlastně ji neoprávněně vykazovali mezi soudobé sociální utopie:
"Nechybělo ani lidí, kteří se sice obdivovali tomuto zářnému ideálu, pokládali však všechno za vysněný obraz žádoucího uspořádáni společnosti než za plán, jehož uskutečněni by bylo možné očekávat." (38)
Když takto pravdivě Pius XI. zaregistroval jisté oslabení sociálního dopadu encykliky Rerum novarum, pokračoval v Quadragesimo anno s dětsky bezelstnou prostotou a rozvíjení mj. také těch momentů v Rerum novarum, které nahrávaly uvedeným personalisujícím schématům některých společensky nepraktických křesťanů. Mezi jinými momenty šlo nadále o pojetí práva na soukromý majetek jako daného lidem od přírody. (39) Vedle toho ovšem neopomíjel Pius XI. vzápětí připomenout význam rozlišení sociální a individuální stránky majetku: ,Je třeba pečlivě se vystříhat dvojího nebezpečného úskalí. Předně se nesmí popírat ani zúžovat sociální a veřejná stránka vlastnictví, neboť jinak se upadá do individualismu; právě tak zamítne-li se nebo zeslabí-li se soukromá a individuální stránka tohoto práva, spěje se do kolektivismu." (40) Z tohoto důvodu nelze Pia XI., stejně jako jeho předchůdce, vinit z nějaké jednostrannosti, třebaže se zdá, že v dané sociálně-kulturní situaci by bylo bývalo vhodnější zdůrazňovat spíše sociální stránku vlastnictví, spočívající v tom, že veškeré statky byly původně svěřeny celému lidstvu.
V encyklice byla nadále konstatována nepříznivá hospodářsko-sociální situace proletariátu (41), a proto papež vyzýval k nápravě: zvýšením hospodářsko-sociální úrovně dělnictva. (42) Důležitou cestou k tomuto odproletarizování námezdních pracovníků je spravedlivá mzda. Při jejím stanovení se musí přihlížet k životním potřebám dělníka a jeho rodiny, k hospodářskému stavu podniku a k potřebám obecného blaha. Přitom obecné blaho vyžaduje správně navzájem přizpůsobit mzdy v různých profesích. (43)
Současně Pius XI. vyzval k provedení dvojí reformy: reformy institucí a reformy mravů. Reforma institucí musí zahrnovat reformu sociální působnosti státu v duchu zásady subsidiarity, obnovu stavovského řádu a zajištění mezistátní hospodářské integrace pomocí dohod. Reforma mravů vyžaduje, aby v hospodářském životě působila jako vedoucí zásada sociální spravedlnost a sociální láska, a nikoli volná soutěž, nikoli trh, nikoli zákon nabídky a poptávky.
Vybudováním stavovského řádu rozumí Pius XI. nikoli návrat ke středověkým cechům, nýbrž jednak překonání třídního boje, jednak vybudování stavovského zřízení. (44) Neustává však na nějakém vágním pojetí stavů, nýbrž v návaznosti na učení sv. Tomáše (45) vysvětluje přesněji, co lidi sjednocuje ve stav: "Tímto pojítkem je výroba zboží nebo služby, které mají být prokázány, přičemž zaměstnavatelé a zaměstnanci téhož stavu spolupracují na tomtéž díle společným úsilím; a dále ono obecné blaho, o jehož uskutečnění mají ve shodě společně usilovat všecky stavy, každý podle své úlohy." (46) Konečně upřesňuje také úkol stavů: "aby se co nejvíce pěstil v každém stavu smysl pro spolupráci a obecné blaho". (47)
Vedle stavů, vybavených vlastní samosprávou, mají být povoleny také jiné vhodné doplňující organizace.Třebaže Pius XI. vyzýval k budování stavovského zřízení, důrazně upozornil na některé nepříznivé prvky, které se v něm mohou projevit, provádí-li se toto budování přehnanou měrou v korporacích fašistických: předně státní moc přejímá úkoly, jež náleží svobodné činnosti; dále, že takové stavovské zřízení se vyznačuje přílišnou složitostí správy a politikou; konečně, že slouží spíše omezeným stranickým zájmům, než aby pomáhalo rozvoji spravedlivějšího společenského řádu. (48)
Poté, co Pius XI. takto doplnil a upřesnil odkaz Lva XIII., provedl zhodnocení současného stavu společnosti. Nejprve si všiml kapitalistického uspořádání společnosti, v němž jedni poskytují kapitál a druzí práci, a došel k závěru, žeje-li toto uspořádání špatné, není to v jeho podstatě. Zlo je v některých jednotlivých lidech, a nikoli v institucích. Zdravý řád se do těchto poměrů vrátí tehdy, až se lidské soužití uspořádá podle potřeb obecného blaha neboli podle zásad sociální spravedlnosti. 49) Potom se zaměřil také na vedlejší "produkt" sociální krize, způsobené tím, že jednotliví lidé zneužívají kapitalistického hospodářského zřízení, totiž na socialismus. Toto hnutí se od dob Lva XIII. rozštěpilo na dva proudy: jednak radikální a násilnický, jednak socialismus umírněný. Přesto, že se umírněný socialismus přiblížil k sociálně reformním požadavkům křesťanským a netrvá již na ostrém třídním boji ani na důsledném odstranění soukromého vlastnictví, zůstává i nadále pro křesťanství nepřijatelný. Důvodem je bludná nauka socialismu o společnosti, neboť socialistická společnost nemá vztah k Bohu a reprezentuje se jako pozemský ráj. (50)
Nakonec Pius XI. uzavírá, že hlavní zlořád společnosti jeho doby spočívá ve zkáze duší: tuto zkázu způsobují neřesti jednotlivých lidí. Ještě je tu však příležitost k nápravě: v duších jednotlivých lidí dřímá dobro; tito lidé, zejména dělníci se sdružují, a pod vedením kněží mají zlepšit stav věcí. (51) Takto vymezil terapii sociálních poruch přesněji spíše v rovině individuálního lidského snažení o mravní ctnosti, než na úrovni sociálních opatření a organizačních změn. Terapie nastíněná v encyklice Quadragesimo anno se však tímto způsobem do značné míry ochuzuje v sociální působnosti. Její účinnost se oslabuje, protože výklad v zúženě psychologizujícím smyslu je v prostředí, vyžadujícím také vnějších sociálních úprav, nasnadě.
Pius XI. ovšem neulpíval na individuálně podnětných mravních výzvách, nýbrž varoval i před konkrétními důsledky vyhrocující se světové krize. (52) Byly patrné a hrozivé. Zatímco nezaměstnanost rozsévala bídu mezi dělnictvem, představitelé státní moci, místo aby ji omezovali, mysleli především na zbrojenÍ. V Itálii připravovali válku proti Habeši. Fašistická ideologie, spatřující ve válce vyvrcholení státního života, v němž se projeví všechny síly státní moci (53), shledávala v ne pokojích na habešských hranicích důvod k převedení síly a rozšíření území. I když nebyly odvráceny hrůzy války, rozpoutané expanzionismem Mussoliniho, usiloval Pius XI. o omezení jejich nepříznivých důsledků. (54) Byl právě tak odpůrcem italského fašismu jako socialismu, zejména v jeho radikální podobě, v jaké rozbujel v Rusku, a stejně tak se uměl v pravou chvíli rozhodně postavit proti nebezpečí německého nacismu. Lži o spojenectví Vatikánu s hitlerovským Německem jsou právě tak absurdní jako představa spojenectví Sv.Otce se Stalinem. Zato opačná představa spojenectví vůdců obou sociálních novotvarů, Hitlera a Stalina, odpovídá smutné skutečnosti. (55)
Kdykoli Pius XI. zaujímal k těmto chorobám společnosti 20. století stanovisko, činil tak na základě podrobného poznání konkrétní situace, zhodnocení dosavadní terapie a jejích výsledků a přistupoval k daným problémům systematicky. (56)
Od jasného vymezení a diagnostikování choroby postupoval k odhalení příčin jejího rozšířenÍ. Tak v případě ruského komunismu ukázal, že u jeho zrodu a rozbujení stojí především oslňující sliby rychlého blahobytu, k čemuž připravil cestu liberalismus; dále důmyslná a nebývale rozsáhlá propaganda; konečně pak vzpoura mlčení ve sdělovacích prostředcích (57), resp. zrada nekatolických vzdělanců: „Jinak si nelze vysvětlit, že tisk, který se tak lačně shání i po malicherných každodenních příhodách, mohl tak dlouho mlčet o zločinech v Rusku."
Poté Pius XI. odhalil výsledky rozšíření této "choroby", které lze koneckonců shrnout do jediného slova: terorismus. (58) V kontrastu s temným mysticismem, vlastním této totalitární soustavě, ukázal pak Pius XI. světlou nauku církve:
"V plánu Stvořitelově je společnost přirozeným prostředkem, jehož může a má člověk používat, aby dosáhl svého cíle; neboť lidská společnost je pro člověka, a ne naopak. To se však nesmí chápat ve smyslu individualistického liberalismu, který podřizuje společnost sobeckému užitku jednotlivce... Toliko člověk, lidská osobnost, a nikoli nějaká společnost, je obdařená rozumem a vůlí mravně svobodnou." (59)
Z každého slova tu vyzařuje humanismus, ovšem nikoli humanismus utvářený slepou historickou nutností, nýbrž humanismus formovaný duchem evangelia, humanismus naplňující se z Boží milosti historicky v Kristu; v Něm se všechny sociální snahy člověka sjednocují. Je účinným lékem proti všem poruchám lidské společnosti (60); stačí, aby se k Němu člověk přimknul a kráčel cestou odpoutanosti od pozemských statků a řídil se přikázáním lásky. (61)
Nejde však jen o duchovní lék. Také chudí smějí usilovat o potřebné statky a zlepšení svého postavení, avšak mají mít na zřeteli pomíjivost těchto statků. Mají být křesťansky trpěliví, protože "se nikdy nepodaří, aby zmizely ze světa bídy, bolesti a strasti, kterým jsou podrobeni i ti, kdo se navenek zdají být nejšťastnějšími". (62) Tento výrok encykliky Pia XI. se stal kamenem úrazu některým lidem: jedněm pro jejich pohodlnost a neochotu měnit něco na stávajícím kritickém stavu, protože se bída stejně nedá odstranit, a tak přijímali tuto sociální encykliku jenom jako výzvu k individuální osobní zbožnosti a mravnosti; druhým pak pro jejich předpojatou nenávist vůči Církvi a stávajícímu společenskému zřízení se tento bod encykliky zdál být neospravedlnitelným ústupkem Církve vůči daným sociálním pořádkům jako neměnným. V prevenci před nástrahami totalitarismu doporučuje Pius XI. modlitbu a pokání, jakož i katolické akce laiků, organizované a řízené církví. (63)
V jeho díle pokračoval Pius XII. ( 1939 - 58) vydáním dokumentu, ve kterém odhalil státní totalitarismus jako rušitele míru a pokoje mezi národy, a vyzval k obnovení míru nábožensko-mravní obnovou lidskosti, zahrnující též Katolickou akci. (64) Celou druhou světovou válku se ozýval na vlnách radiových stanic hlas Svatého Otce, vyzývajícího k zastavení krveprolévání a nastolení spravedlivého míru. (65) Pro postoj Pia XII. k fašismu je příznačné, že odmítal přijmout Mussoliniho, v jehož přátelství s německými nacisty spatřoval neštěstí pro Itálii a celý svět. Mezi Vatikánem a nacistickým Německem nebyl možný žádný kompromis. Je to zřejmé z papežova memoranda: Svatá Stolice zavrhuje státní monopol výchovy mládeže, vyloučení náboženství ze škol, rasistické zákony, konfiskaci církevního jmění, potlačení Katolické akce a zákaz katolického tisku, protináboženskou kampaň nacistického tisku, propagandu ateismu a novopohanství, pronásledování kněží a věřících. (66)
V tomto boji za mír Pius XII. specifikoval podmínky budování soužití mezi národy tak přesně a výstižně, že posléze jeho dílo posloužilo jako pevný základ při zřizování Organizace spojených národů. (67)
Tyto pilíře sociální nauky Církve vycházejí z učení sv. Tomáše Akvinského, přičemž - pokud jde o zásady vztahů mezi církví a státem a společností vůbec, uchovávají poměrně beze změn poučky převzaté od sv. Tomáše; zatímco osobitý tvořivý přínos představuje rozvinuté a prohloubené poznání vnitřní, duchovní a psychologické stránky aktuálních sociálních jevů a procesů. Tak i sama Katolická akce, k níž sociální učení Církve tvoří nezbytnou teoretickou základnu, očekává přesné vymezení a strukturování jejího vnějšího sociálního rámce od setkání s konkrétními sociálně-kulturními podmínkami lidstva v praxi a od spontánní vynalézavosti a organizačního nadání katolických laiků, řízených církví.

Odkazy:
1) Lev XIII., Graves de Communi, 18. I. 1901.
2) J. N. Moody, Church and Society: Catholic Social and Political Thought and Movement, 1879
1950, 16 - 83, New York 1953; H. Maier, Kirche und Gesellschaft, 32 - 56, Miinchen 1972.
3) Pius X., E supremi apostolatus, 4. 10. 1903.
4) Pius X., II fermo proposito, II. 6. 1905.
5) Pius X., Vehementer nos, II. 2. 1906.
6) Pius X., Singulari quadam, 24. 8. 1912.
7) J. Krlín, Papežská politika, 214 - 5, Praha 1946 Kuncíř.
8) Benedikt XV., Ad Beatissimi, I. II. 1914.
9) G. Jarlot SJ, Doctrine Pontificale et Histoire, 382 - 412, Rome 1964 P. U. G; E. Hayward, Un Pape méconnu, Benoist XV., 95, Tournai 1955.
10) A. Fuchs, Novější papežská politika, 99, Praha 1930.
11) Benedikt XV., Provolání k "Hlavám válčících mocností", I. 8. 1917.
12) E. Beneš, Světová válka a naše revoluce, I, 489 - 90, Praha 1928 Čin.
13) Tamtéž, I, 494 - 5.
14) Benedikt XV., Enc. Pacem Dei munus, 23. 5. 1920.
15) P. de la Chapelle, Církev a deklarace lidský.ch práv, 53 - 54, Řím 1973 Studium.
16) W. Teeling, The Pope in Politics, 7 - 15, London 1937. L. Salvatorelli, Pio XI. e la sua ereditá pontificale, 12 - 40, Torino 1939.
17) Pius XI., Enc. Ubi arcano Dei consilio, 23. 12. 1922.
18) W. Sombart, ln: Neue Freie Presse, 25. 12. 1925.
19) Krlín, Tamtéž, 225.
20) Pius XI., Enc. Studiorum ducem, 1923.
21) Pius XI., Enc. Quas Primas, 11. 12. 1925.
22) F. Klostermann, Kirche in Oesterreich 1918 - 1965, II, 68 - 137, Wien 1967; W. Mantl, Der parteipolitische Katholizismus; Gesellschaft und Politik, 11/1975/3, 36 - 58.
23) Pius XI., Enc. Divini illius magistri, 31. 12. 1929.
24) Pius XI., Tamtéž, I, I.
25) Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica, II, II, 10, 12; 102, I.
26) Pius XI., Divini illius magistri, I, 14.
27) Pius XI., Tamtéž, II, 2.
28) Pius XI., Tamtéž, II, 3.
29) Pius XI., Tamtéž, III, I - 6.
30) Pius XI., Enc. Casti connubii, 31. 12. 1930.
31) Pius XI., Tamtéž, 37.
32) Pius XI., Tamtéž, 52.
33) Pius XI., Tamtéž, 57, 64.
34) Pius XI., Tamtéž, 67.
35) Pius XI., Tamtéž, 70 - 71.
36) Pius XI., Enc. Quadragesimo anno, O vybudování společenského řádu a jeho zdokonalení podle zásad evangelia, úvod, I - 14; I, 16 - 39; 15. 5. 1931.
37) Pius XI., Tamtéž, I, 40.
38) Pius XI., Tamtéž, 15.
39) Pius XI., Tamtéž, II, 45.
40) Pius XI., Tamtéž, II, 46.
41) Pius XI., Enc. Quadragesimo anno, II, 59.
42) Pius XI., Tamtéž, II, 61.
43) Pius XI., Tamtéž, II, 63 - 75.
44) Pius XI., Tamtéž, II, 76 - 89.
45) Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, 6.5, 2; Summa contra gent., III, 71.
46) Pius XI., Enc. Quadragesimo anno, II, 84.
47) Pius XI., Tamtéž, II, 85.
48) Pius XI., Tamtéž, II, 91 - 95; podr. viz též: G. Dalla Torre- Azione Cattoloca e fascismo. II conflitto del 1931, Rom 1945.
49) Pius XI., Enc. Quadragesimo anno, III, 100 - 110.
50) Pius XI., Tamtéž, III, III - 118.
51) Pius XI., Tamtéž, III, 130 - 135, 139 - 146.
52) Pius XI., Enc. Nova impendet, 2. 10. 1931.
53) JStacl, Pacifistické snahy Vatikánu a jeho vztah k vojně, In: Život, 1936,3,21.
54) Podrobněji viz: G. de Rossi dell Arno, Pio XI. e Mussolini, Roma, 1954; R. A. Webster- La Croce ei fasci; Cattolici e fascismo in Italia, Milano 1964.
55) Podr. viz: G. Lewy, Die kath. Kirche und das Dritte Reich, Miinchen 1965; B. M. Kempner Priester vor Hotkers Trihunalen, Miinchen 1966; C. N. Cianfarra, The Vatican and the Kremlin, New York 1950.
56) Pius XI., Enc. Divini Redemptoris, O hezhožeckém komunismu, 1 - 7, 19. 3. 1937; Pius XI., Encyklika Mit brennender sorge, O postaveni Církve katol. v Německé mi, 1 - 7, 14. 3. 1937.
57) Pius XI., Enc. Divini Redemptoris, 8, 15 - 18.
58) Pius XI., Tamtéž, 19 - 23.
59) Pius XI., Tamtéž, 29.
60) Pius XI., Tamtéž, 41.
61) Pius XI., Tamtéž, 44.
62) Pius XI., Tamtéž, 45.
63) Pius XI., Tamtéž, 57 - 66; Mit hrennender sorge, X, 52 - 56.
64) Pius XII., Enc. Summi pontificatus, I, 58 - 65; II, 66 - 78; 20. 10. 1939.
65) Podr. viz.: Pius XII., Mír ze spravedlnosti. Výbor z projevÚ pronesených ve válečných letech 1939-1945, Praha 1947.
66) G. O. Kent, Pope Pius XII. and Germany. Some aspects of German, Vatican relations 1933-1943, In The American Hist. Review, 70/1964 - 65/59 - 78.
67) P. de la Chapelle, tamtéž, 71; O. Halecki, Eugen Pacelli, Pope of Peace, New York 1951.