|
Kapitola
dvanáctá:
Sociální nauka a působení církve
Pavel Jajtner
Církev vytváří skutečnou nauku, naukový soubor, který jí umožňuje
analyzovat společenské skutečnosti, vyslovovat se k nim a vypracovávat
směrnice pro spravedlivé řešení problémů, které tyto skutečnosti
přinášejí.”Církev ve své sociální nauce nabízí zejména úplné pojetí
člověka na osobní i společenské rovině. Sociální nauka církve odhaluje,
že základ mravnosti každého sociálního jednání spočívá v lidském rozvoji
každé osoby, a vystihuje, že normou společenského působení je skutečné
dobro lidstva a práce na vytváření takových podmínek, které by každému
člověku umožňovaly uskutečnit plnost svého povolání.
Sociální poselství evangelia má vést církev k naplňování dvojího
pastoračního úkolu: pomáhat lidem v odhalování pravdy a ve volbě cesty,
kterou je třeba kráčet; povzbuzovat křesťany v tom, aby v duchu služby
vydávali svědectví evangeliu v sociální oblasti.
Pastorační působení církve v sociální oblasti musí v první řadě
dosvědčovat pravdu o člověku. Sociální nauka církve je nutnou a
neopomenutelnou součástí kompletní křesťanské formace. Katecheze nesmí
opomíjet, nýbrž má “náležitě objasňovat působení člověka zaměřené na
jeho osvobození, úsilí o vytváření solidárnější a bratrštější
společnosti, zápolení o spravedlnost a o budování míru.”
Sociální nauka církve je nutným prostředkem účinné křesťanské výchovy k
lásce, spravedlnosti míru a přispívá rovněž k zrání povědomí o mravních
a společenských povinnostech v různých kulturních a profesionálních
oblastech.
Neméně výrazné musí být úsilí o začlenění sociální nauky církve do
výchovy a vzdělání kněží a kandidátů kněžství, kteří v období své
přípravy na duchovní službu mají nabýt kvalifikovaného poznání učení
církve a jejího pastoračního působení v sociální oblasti a živě se
zajímat o sociální otázky své doby.
Sociální nauka církve je účinným nástrojem dialogu mezi křesťanským
společenstvím a občanskými a politickými komunitami. Je to vhodný
prostředek podněcování a rozvíjení spořádané a plodné spolupráce, která
se přizpůsobuje daným okolnostem. Působení občanských a politických
subjektů, které mají sloužit osobnímu a společenskému povolání člověka,
může najít v sociální nauce církve důležitou oporu a bohatý zdroj
inspirací.
Sociální nauka církve představuje rovněž trvalou výzvu k dialogu mezi
vyznavači všech náboženství světa, který má vést k hledání příhodnějších
forem spolupráce, jakož i při dosahování míru, který závisí na společném
nasazení ve prospěch úplného rozvoje člověka.
V místní církvi je prvním odpovědným za pastorační dílo sociální
evangelizace biskup, jemuž pomáhají kněží, řeholníci a věřící laici. S
ohledem na místní situaci má biskup povinnost starat se o výuku a šíření
sociální nauky církve, a to prostřednictvím příslušných institucí.
Pastorační působení biskupa se musí projevovat ve službě kněž.
Pastorační působení v sociální oblasti také zahrnuje působení
zasvěcených osob podle jejich charizmatu. Jejich zářné svědectví,
zejména v situacích nejtíživější chudoby, všem připomíná hodnotu
svatosti a velkodušné služby bližnímu.
Úlohou věřícího laika je zvěstovat evangelium příkladným svědectvím
života zakořeněného v Kristu a prožívaného v časných skutečnostech, jako
je rodina, profesionální působení v oblasti práce, kultury, vědy a
bádání, uplatňování sociální, ekonomické a politické odpovědnosti.
Věřící laici musí upevňovat svůj duchovní a mravní život také tím, že
budou prohlubovat své kompetence k naplňování sociálních povinností.
(Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu
duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi; tedy věřící
křesťané, kteří vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu
v církvi a ve světě.)
Sociální nauka církve je velmi důležitá pro církevní sdružení, která se
zaměřují na pastorační působení v sociální oblasti. Tato sdružení mají
nesmírný význam, protože působí právě v sociální oblasti.
Podpora lidské důstojnosti znamená především stvrzování nezadatelného
práva na život, a to od okamžiku početí až do okamžiku přirozené smrti,
což je první základ všech ostatních práv lidské osoby. Při rozvíjení
autentické kultury věřící laici dávají velkou váhu masově sdělovacím
prostředkům a věnují pozornost především obsahu nesčetných rozhodnutí
různých lidí.
Vědci v oboru ekonomie, ti kdo pracují v tomto oboru a političtí vůdci
si musí uvědomit naléhavost nového promyšlení ekonomie.
Pro věřící laiky platí, že jejich politická angažovanost představuje
kvalifikovaný a náročný výraz křesťanského nasazení ve službě druhým.
Církev učí, že “správně formované křesťanské svědomí nikomu nedovoluje
podporovat svým vlastním hlasem uskutečňování takového politického
programu nebo zavedení takového zákona, který by se stavěl proti
základnímu obsahu víry a morálky”
Bezprostřední cíl sociální nauky církve spočívá v předkládání takových
principů a hodnot, které mohou přispívat k utváření společnosti, která
odpovídá lidské důstojnosti. Jedině láska je schopna úplně proměnit
člověka. Proto musí být přítomna ve všech sociálních vztazích a také
jimi pronikat. V tomto smyslu je na místě hovořit o civilizaci lásky.
|
TŘETÍ ČÁST
„Církev nesmí pohlížet na sociální poselství evangelia jako na teorii,
nýbrž především jako na základ a motivaci jednání." Centesimus annus, 57
DVANÁCTÁ KAPITOLA
SOCIÁLNÍ NAUKA A PŮSOBENÍ CÍRKVE
I. PASTORAČNÍ PŮSOBENÍ V SOCIÁLNÍ OBLASTI
a) Sociální nauka církve a inkulturace víry
521. Církev je si vědoma obnovné síly evangelia také ve vztahu ke
kultuře a společnosti a proto podává příspěvek k budování lidské
společnosti tím, že ukazuje na sociální význam evangelia.(' Ke konci
devatenáctého století se učitelský úřad církve organickým způsobem
zabýval závažnými sociálními otázkami tohoto období a zanechal tak
„církvi trvalý vzor. Církev má co říci v určitých lidských situacích
individuální í sociální, národní i mezinárodní povahy. Kvůli nim církev
vytváří skutečnou nauku, naukový soubor, který jí umožňuje analyzovat
společenské skutečnosti, vyslovovat se k nim a vypracovávat směrnice pro
spravedlivé řešení problémů, které tyto skutečnosti přinášejí."
Intervence papeže Lva XIII. do sociálních a politických záležitostí jeho
doby především prostřednictvím encykliky Rerum novarum „dala církvi
téměř jakýsi 'domovský status' v proměnlivé skutečnosti veřejného
života, a to se později ještě více potvrdilo."
522. Církev ve své sociální nauce nabízí především integrální pohled na
člověka a úplné chápání člověka na osobní i společenské rovině.
Křesťanská antropologie odhaluje nezrušitelnou důstojnost každého
člověka a uvádí tak do oblasti práce, ekonomiky a politiky originální
hledisko, které osvětluje pravé lidské hodnoty, inspiruje a podporuje
vydávání křesťanského svědectví v mnoha oblastech osobního, kulturního a
společenského života. „První dary Ducha" (srov. Řím 8, 23) křesťana
„uschopňují naplnit nový zákon lásky (srov. Řím 8, 1-11). Skrze toho
Ducha, jenž je 'zárukou, že nám jednou připadne dědictví' (Ef 1, 14), se
celý člověk vnitřně obnovuje až k 'vykoupení těla (Řím 8, 23).""09 Tímto
způsobem sociální nauka církve ukazuje, že základ mravnosti každého
sociálního jednání spočívá v lidském rozvoji každého člověka a že normou
společenského působení je skutečné dobro lidstva a práce na vytváření
takových podmínek, které by každému člověku umožňovaly uskutečnit plnost
svého povolání.
523. Křesťanská antropologie oživuje a podporuje pastorační dílo
inkulturace víry, která směřuje k tomu, aby se silou evangelia vnitřně
obnovovala kritéria posuzování, rozhodující hodnoty, způsoby myšlení a
vzory života současného člověka. „Prostřednictvím inkulturace se církev
stává srozumitelnějším znamením toho, čím je, a zároveň příhodnějším
nástrojem misie." Současný svět je poznamenán odtržeností evangelia a
kultury. Určité sekularizované pojetí spásy směřuje k zužování
křesťanství na „pouze lidskou moudrost, jako by to byla nauka o
spokojeném životě." Církev si uvědomuje, že „musí učinit v evangelizaci
velký krok kupředu a vstoupit do nové historické etapy svého misijního
dynamismu." Do tohoto pastoračního kontextu zapadá sociální nauka
církve: „'Nová evangelizace', kterou moderní svět tak naléhavě
potřebuje, musí začlenit mezi své nejzákladnější složky hlásání sociální
nauky církve."
b) Sociální nauka a sociální pastorace
524. Sociální nauka církve je nezbytné východisko, které rozhoduje o
povaze, zaměření, uspořádání a rozvoji sociální pastorace. Ta je výrazem
služby sociální evangelizace, zaměřené na objasňování, podněcování a
podporování integrálního rozvoje člověka, a to prostřednictvím
osvobozující křesťanské praxe v její pozemské i transcendentní
perspektivě. Církev žije a působí v dějinách. Spolupůsobí se společností
a kulturou své doby, a tak naplňuje své poslání sdělovat všem lidem
novost křesťanské zvěsti v jejich konkrétních obtížích, zápasech a
výzvách. Církev tak činí takovým způsobem, že víra je osvěcuje, aby
pochopili pravdu, že „otevřít se Kristově lásce znamená pravé
osvobození." Sociální pastorace je živým a konkrétním výrazem toho, že
církev si je plně vědoma svého evangelizačního poslání v sociálních,
ekonomických, kulturních a politických záležitostech tohoto světa.
525. Sociální poselství evangelia má vést církev k naplňování dvojího
pastoračního úkolu: pomáhat lidem v odhalování pravdy a ve volbě cesty,
kterou je třeba kráčet; povzbuzovat křesťany v tom, aby v duchu služby
vydávali svědectví evangeliu v sociální oblasti. „Dnes více než kdy
jindy bude moci být Boží slovo hlásáno a slyšeno jenom tenkrát, bude-li
doprovázeno svědectvím moci Ducha Svatého. Neboť on působí při službě
křesťanů jejich bratřím, ve chvílích, kdy jim jde o život a budoucnost."
Potřeba nové evangelizace dává církvi pochopit, „že věrohodnost jejího
sociálního poselství spočívá spíše ve svědectví skutků než ve vnitřní
logice a soudržnosti nauky."
526. Sociální nauka církve podává základní kritéria pro pastorační
působení v sociální oblasti: jde o zvěstování evangelia; porovnávání
evangelijního poselství se společenskými skutečnostmi; plánování akcí
zaměřených na obnovu těchto skutečností a jejich soulad s požadavky
křesťanské mravnosti. Nová evangelizace sociální oblasti vyžaduje
především to, aby se zvěstovalo evangelium, tedy to, že Bůh v Ježíši
Kristu zachraňuje každého člověka a celého člověka. Tato zvěst zjevuje
člověku, kým doopravdy je, a musí se stát základem výkladu sociálních
skutečností. Sociální dimenze představuje podstatnou a neopomenutelnou,
i když ne jedinou součást hlásání evangelia. Má ukazovat nevyčerpatelnou
plodnost křesťanské spásy, i když plný a definitivní soulad mezi
společenskými skutečnostmi a evangeliem v dějinách nikdy nenastane,
protože žádný, ani ten nejvydařenější výsledek, nemůže uniknout mezím
lidské svobody a eschatologickému zaměření každé stvořené skutečnosti.
527. Pastorační působení církve v sociální oblasti musí především
dosvědčovat pravdu o člověku. Křesťanská antropologie umožňuje posoudit
sociální problémy, jejich uspokojivé řešení ale nelze nalézt, pokudse
nedbá na transcendentní charakter lidské osoby, plně zjevený ve víře.
Sociální působení křesťanů se musí řídit základní zásadou, jíž je
ústřední místo lidské osoby. Požadavek rozvoje integrální totožnosti
člověka předkládá velké hodnoty, podle nichž se řídí spořádané a plodné
soužití: pravda, spravedlnost, láska a svoboda. Sociální pastorace
usiluje o to, aby obnova veřejného života byla spojena s účinným
respektováním těchto hodnot. Tak církev prostřednictvím mnohotvárného
svědectví evangelia směřuje k probouzení vědomí, že úsilí o dobro všech
i každého člověka představuje nevyčerpatelný zdroj rozvoje veškerého
společenského života.
c) Sociální nauka a formace
528. Sociální nauka církve je neopomenutelnou součástí úplné křesťanské
formace. Naléhavost, s níž učitelský úřad tuto nauku předkládá jako
inspirativní pramen apoštolátu a sociálního působení, vychází z
přesvědčení, že tato nauka představuje jedinečný zdroj formace.
„Především laici, kteří se různým způsobem angažují v politice a v
sociální oblasti, nutně potřebují přesnější znalost sociální nauky
církve." Toto naukové dědictví není odpovídajícím způsobem vyučováno ani
dostatečně známo, a i proto se neprojevuje přiměřeně
v konkrétním jednání.
529. Formami hodnotě sociální nauky církve by měla být věnována větší
pozornost v oblasti katecheze) Katecheze je systematické a organické
předávání křesťanského učení, jehož cílem je uvádění křesťanů do plnosti
života podle evangelia." Posledním cílem katecheze „je nejen uvedení
někoho do kontaktu s Ježíšem Kristem, ale především do niterného
společenství s ním, " takže je pak takový člověk schopen rozpoznat
působení Ducha Svatého, od něhož pochází dar nového života v Kristu. Ve
světle tohoto základního hlediska, při své službě výchovy k víře,
katecheze nesmí opomíjet, nýbrž má „náležitě objasňovat takové
skutečnosti, jako je působení člověka zaměřené na jeho integrální
osvobození, úsilí o vytváření solidárnější a bratrštější společnosti,
boj za spravedlnost a budování míru." Je proto třeba předložit celistvou
podobu sociální nauky církve z hlediska jejích dějin, obsahu i metod.
Pozorná četba sociálních encyklik, která se děje kontextu života církve,
napomáhá k přijímání sociální nauky církve i k jejímu uvádění do života,
za přispění různých kompetencí a profesí, přítomných v komunitě.
530. Především v souvislosti s katechezí je důležité, aby výuka sociální
nauky církve směřovala k motivování posluchačů k evangelizaci a
humanizaci časných skutečností. Prostřednictvím této nauky totiž církev
vyjadřuje teoretické i praktické poznání, které směřuje k proměně
společenského života, jenž má být uváděn do stále většího souladu s
Božím záměrem. Sociální katecheze je zaměřena na formování lidí, kteří
budou respektovat mravní řád a zároveň budou milovníky pravé svobody,
lidí, kteří „posuzují věci vlastním úsudkem ve světle pravdy, jednají se
smyslem pro odpovědnost, snaží se konat všechno pravdivé a spravedlivé a
ochotně v tom spolupracují s ostatními."
Mimořádnou formační hodnotu má svědectví žitého křesťanství. „Zvláště
pak svatý život, vyzařující z tolika členů Božího lidu, pokorných a
často skrytých lidským očím, je nejjednodušší a nejkrásnější cestou, při
jejímž následování můžeme ihned postřehnout krásu pravdy, osvobozující
sílu Boží lásky a cenu bezvýhradné věrnosti všem požadavkům zákona Páně,
a to i za těch nejtěžších okolností.""
531. Sociální nauka církve musí být založena na intenzivní a vytrvalé
formační práci, zaměřené v první řadě na věřící laiky. Tato formace musí
dbát na jejich začlenění do života společnosti. „Laikům přísluší, aby ze
své svobodné iniciativy, aniž by čekali na pokyny a směrnice, hleděli
proniknout křesťanským duchem nejen smýšlení a mravy, ale i zákony a
zřízení společnosti, ve které žijí." První úroveň formace křesťanských
laiků je zaměřena na to, aby byli schopni účinným způsobem plnit své
úlohy v kulturní, sociální, ekonomické a politické oblasti. Zároveň je v
nich třeba rozvíjet smysl pro povinnost spočívající ve službě společnému
dobru." Druhá úroveň se týká formování politického svědomí pro přípravu
křesťanských laiků na vykonávání politické moci. „Kdo je nebo se může
stát způsobilým zastávat obtížné a zároveň vznešené umění, jímž je
politika, má se k tomu připravit a snažit se ji vykonávat bez ohledu na
vlastní zájmy a hmotné výhody."
532. Katolické výchovné a vzdělávací instituce mohou a mají vykonávat
velmi cennou formační službu tím, že se zvláštním způsobem věnují dílu
inkulturace křesťanského poselství, což je plodné setkávání mezi
evangeliem a různými druhy vědění. Sociální nauka církve je nutným
prostředkem účinné křesťanské výchovy k lásce, spravedlnosti a míru a
přispívá rovněž k zrání vědomí o mravních a společenských povinnostech v
různých kulturních a profesních oblastech. Významný příklad formační
instituce představují takzvané „sociální týdny" pořádané katolickými
křesťany. Takové akce učitelský úřad církve vždy povzbuzoval. Tato
formační setkání představují kvalifikovaný nástroj pro růst věřících
laiků a na vysoké úrovni umožňují rozvoj jejich specifického příspěvku k
obnově časného řádu. Mnohaletá zkušenost z různých zemí potvrzuje, že
tato iniciativa představuje skutečnou kulturní laboratoř, v níž se
sdílejí a konfrontují úvahy a zkušenosti, kde se studují naléhavé
problémy a kde se hledají nové směrnice pro další působení.
533. Neméně významné musí být úsilí o začlenění sociální nauky církve do
formace kněží a kandidátů kněžství, kteří v období své přípravy na
duchovní službu mají nabýt kvalifikovaného poznání učení církve a jejího
pastoračního působení v sociální oblasti a živě se zajímat o sociální
otázky své doby. Dokument Kongregace pro katolickou výchovu Směrnice pro
studium a výuku sociální nauky církve v kněžské' formaci dává přesné
údaje a pokyny pro vhodný a přiměřený studijní plán.
d) Rozvíjení dialogu
534. Sociální nauka církve je účinným nástrojem dialogu mezi
křesťanskými společenstvími, občanskou společností a politickou obcí. Je
to vhodný prostředek podnětů a rozvíjení správné a plodné spolupráce,
která se přizpůsobuje daným okolnostem. Působení občanských a
politických autorit, které mají na základě vlastních kompetencí a za
pomoci vlastních prostředků sloužit osobnímu a společenskému povolání
člověka, může najít v sociální nauce církve důležitou oporu a bohatý
zdroj inspirací.
535. Sociální nauka církve je plodnou půdou pro pěstování dialogu a
spolupráce v ekumenické oblasti. To se týká rozličných oblastí života v
širokém okruhu témat zahrnujícím ochranu důstojnosti lidských osob,
rozvíjení míru, konkrétní a účinný boj proti různým formám bídy v
dnešním světě, jako jsou hlad, nouze, negramotnost, nespravedlivé
rozdělování statků, nedostatek bydlení. Taková mnohotvárná spolupráce
zvyšuje vědomí bratrství v Kristu, a napomáhá tak ekumenickému procesu.
536. Církev ví, že na základě bohatého společného dědictví, jímž je
Starý zákon, může vést dialog s židovskými bratry a sestrami i
prostřednictvím sociální nauky, abychom na tomto základě společně
utvářeli budoucnost spravedlnosti a míru pro všechny lidi, děti jediného
Boha. Společné duchovní dědictví podporuje vzájemné poznávání a
oboustrannou úctu."33 Na tomto základě může růst spolupráce při
překonávání jakékoli formy diskriminace a při obraně lidské důstojnosti.
537. Sociální nauka církve představuje rovněž trvalou výzvu k dialogu
mezi vyznavači všech náboženství světa, který má vést k hledání
nejpříhodnějších forem spolupráce. Náboženství hrají důležitou roli při
dosahování míru, který závisí na společném úsilí ve prospěch
integrálního rozvoje člověka."34 V duchu modlitebních setkání, která se
konala v Assisi, 5 církev pokračuje v tom, že vyzývá vyznavače ostatních
náboženství k dialogu, i v tom, že na každém místě podporuje vydávání
účinného svědectví hodnotám, které jsou společné celé lidské rodině.
e) Subjekty sociální pastorace
538. Při plnění poslání církve působí celý Boží lid. Boží lid podle
svého uspořádání i každý jeho příslušník v souladu se svým povoláním i s
dary, které obdržel, má plnit povinnost zvěstovat a dosvědčovat
evangelium (srov. 1 Kor 9, 16), a to s vědomím, že „misijní poslání se
týká všech křesťanů".
Rovněž pastorační dílo v sociální oblasti se týká všech křesťanů, kteří
jsou povoláni, aby se stali aktivními subjekty při vydávání svědectví o
sociální nauce církve a aby se plně začlenili do tradice „Činorodosti
miliónů lidí, kteří se podníceni a vedeni sociálním učením církve dali k
dispozici službě ve světě." Současní křesťané, ať už jednají jednotlivě,
nebo v různých uskupeních, sdruženích a hnutích, představují „velké
hnutí na obranu lidské osoby a ochranu její důstojnosti.“
539. V partikulární církvi nese primární odpovědnost za pastorační dílo
sociální evangelizace biskup, jemuž pomáhají kněží, řeholníci a
řeholnice a věřící laici. S ohledem na místní situaci má biskup
povinnost starat se o výuku a šíření sociální nauky církve, a to
prostřednictvím příslušných institucí.
Pastorační působení biskupa se uskutečňuje skrze službu kněží, kteří se
podílejí na jeho poslání učit, posvěcovat a vést křesťanskou komunitu.
Prostřednictvím vhodně naplánovaných formačních programů má kněz členy
své komunity uvádět do znalosti sociální nauky církve a probouzet v nich
vědomí práva a povinnosti být aktivními subjekty této nauky. Slavením
svátostí, zejména eucharistie a svátosti smíření, kněz napomáhá k tomu,
aby se sociální působení prožívalo jako plod tajemství spásy. Musí
podněcovat pastorační působení v sociální oblasti, se zvláštní
pozorností pečovat o duchovní formaci a doprovázení těch věřících, kteří
působí ve společenském životě a v politice. Kněz, který vykonává
pastorační službu v různých církevních sdru-ženích, především pak v
těch, které se věnují sociálnímu apoštolátu, má povinnost podporovat
jejich růst prostřednictvím nezbytné výuky sociální nauky církve.
540. Pastorační působení v sociální oblasti také zahrnuje působení
zasvěcených osob podle jejich charismatu. Jejich zářné svědectví zejména
v situacích tíživé chudoby připomíná všem hodnotu svatostí a velkodušné
služby bližnímu. Naprosté sebedarování řeholních osob se nabízí
společnému vědomí lidí také jako příkladné a prorocké znamení sociální
nauky církve. Když se řeholníci bezvýhradně oddávají službě tajemství
Kristovy lásky vůči člověku a vůči světu, ve svém životě tak předjímají
a projevují určité rysy nového lidství, které sociální nauka církve chce
rozvíjet. Bohu zasvěcené osoby se v čistotě, chudobě
a poslušnosti stavějí do služby pastýřské lásky především
prostřednictvím modlitby, díky níž rozjímají o Božím záměru se světem a
vzývají Pána, aby otevřel srdce každého člověka pro přijetí daru nového
lidství, jež je plodem Kristovy oběti. |
|
|
|
II. SOCIÁLNÍ
NAUKA CÍRKVE A PŮSOBENÍ LAIKŮ
a) Věřící laik
541. Základní charakteristikou věřících laiků, kteří pracují na vinici
Páně (srov. Mt 20, 1-16), je sekulární povaha jejich následování Krista,
které se naplňuje ve světě. „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol
hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je
podle Boha." Křtem jsou laici přivtěleni ke Kristu a stávají se
účastnými jeho života a jeho poslání v závislosti na své specifické
identitě.
„Slovem laik se zde označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu
duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi; tedy věřící
křesťané, kteří - když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím
lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského,
prorockého a královského - vykonávají svým podílem poslání celého
křesťanského lidu v církvi a ve světě."
542. Identita věřícího laika se rodí a živí ve svátostech křtu,
biřmování a eucharistie. Křest připodobňuje člověka Kristu, jenž je Syn
nebeského Otce, prvorozený celého tvorstva, poslaný jako Učitel a
Vykupitel všech lidí. Biřmování člověka blíže spodobuje s Kristem, jenž
byl poslán na svět, aby oživil stvoření a každého tvora vylitím svého
Ducha. Při eucharistii se věřícímu dostává účasti na jediné dokonalé
oběti, kterou Kristus nabídl Otci ve svém těle za spásu světa.
Věřící laik je Kristovým učedníkem právě na základě svátostí a díky nim,
tedy silou toho, co v něm způsobil Bůh, když do něj vtiskl obraz svého
Syna Ježíše Krista. Z tohoto daru Boží milosti, a nikoli z lidského
rozhodnutí, vyplývá trojí „munus" (dar a úkol), a proto je laik
označován jako prorok, kněz a král v souladu se sekulárním charakterem
svého života.
543. Vlastním úkolem věřícího laika je zvěstovat evangelium příkladným
svědectvím života zakořeněného v Kristu a prožívaného v časných
skutečnostech, jako je rodina; profesní působení ve světě práce,
kultury, vědy a bádání; uplatňování sociální, ekonomické a politické
odpovědnosti. Všechny lidské sekulární skutečnosti - osobní i
společenské, různá prostředí, historické situace, struktury a instituce
- jsou vlastním místem života a působení křesťanských laiků. Všechny
tyto oblasti jsou místa, kde je přijímána Boží láska. Působení věřících
laiků musí odpovídat tomuto pojetí a projevovat se jako výraz
evangelijní lásky: „Být a jednat ve světě je pro laiky nejen
antropologickou a sociologickou skutečností, ale i skutečností
specificky teologickou a církevní."
544. Svědectví věřícího laika se rodí z daru milosti, který je uznán,
rozvíjen a přiváděn ke zralosti. Právě tato motivace vyznačuje jeho
působení ve světě a je protichůdná k charakteristickým znakům jednání v
duchu ateistického humanismu, jemuž chybí poslední základ, protože vidí
pouze pozemské perspektivy. Klíčem, který dovoluje správně pochopit
lidské skutečnosti, je eschatologický horizont. V perspektivě věčných
dober je věřící laik schopen uspořádat správně svou vlastní pozemskou
aktivitu. Životní úroveň a větší ekonomická produktivita nejsou jedinými
směrodatnými měřítky plné realizace člověka v tomto životě a mají ještě
menší cenu, jde-li o život věčný. „Člověk není omezen jen na časný řád,
ale i když žije v lidských dějinách, uchovává své věčné povolání
nedotčeno."
b) Spiritualita věřícího laika
545. Věřící laici jsou povoláni k tomu, aby pěstovali autenticky laickou
spiritualitu, která by je obrozovala a činila z nich nové muže a ženy
ponořené do Božího tajemství a zároveň zapojené do společnosti. Mají být
svatí a mají ostatní posvěcovat. Taková spiritualita utváří svět podle
Ježíšova Ducha a uschopňuje člověka k tomu, aby dokázal pohlížet za
hranice dějin, aniž by se přitom těmto dějinám odcizil; aby pěstoval
horoucí lásku k Bohu, aniž by přitom odkláněl svůj zrak od bratří, na
něž dokonce dokáže pohlížet tak, jak je vidí Pán, a milovat je tak, jak
je miluje on. Je to spiritualita, která se vyhýbá jak spiritualismu
zaměřenému jen na vlastní nitro, tak sociálnímu aktivismu: v životodárné
syntéze dává jednotu, smysl a naději lidské existenci, jež je z mnoha
různých důvodů roztříštěná a vnitřně protikladná. Prodchnuti takovou
spiritualitou mohou věřící laici působit „jako kvas k posvěcení světa
jaksi z nitra, a tak především příkladem svého života, vírou, nadějí a
láskou hlásat Krista druhým lidem."
546. Věřící laici musí upevňovat svůj duchovní a mravní
život také tím, že budou zvyšovat svou kvalifikaci k plnění svých
společenských úkolů. Prohlubování vnitřních pohnutek a osvojování si
stylu, který je potřebný pro působení v sociální a politické oblasti, je
výsledkem vytrvalého a dynamického formačního procesu, který je zaměřen
především na harmonii mezi životem v celé jeho šíři a vírou. Ve
zkušenostech věřícího totiž „nesmějí existovat dva paralelní životy: na
jedné straně takzvaný 'duchovní' život s jeho hodnotami a požadavky; na
druhé straně život 'světský', tedy život v rodině, zaměstnání,
sociálních vztazích, politické angažovanosti a kultuře."
Soulad mezi vírou a životem vyžaduje úsilí, které se vyznačuje moudrým
využíváním prvků charakteristických pro křesťanský život. Boží slovo
jako východisko; liturgické slavení křesťanského tajemství; osobní
modlitba; opravdová zkušenost života v církvi, obohacená o specifickou
formační službu kvalifikovaných duchovních vůdců; uplatňování sociálních
ctností a vytrvalé úsilí o kulturní a profesionální formaci.
c) Jednat s moudrostí
547. Věřící laik má jednat podle požadavků vyplývajících z moudrosti.
Právě tato ctnost napomáhá člověku k tomu, aby v každé situaci dokázal
rozpoznat pravé dobro a zvolit odpovídající prostředky k jeho dosažení.
Díky moudrosti se správně uplatňují mravní zásady i ve zvláštních
případech. Moudrost má tři složky: zkoumá situaci a hodnotí ji; vnuká
rozhodnutí; dává popud k jednání. První složka se vyznačuje uvažováním a
radou, protože danou situaci je třeba objasnit tím, že si člověk vyžádá
různá mínění. Druhý krok spočívá v analýze a vyhodnocení dané situace ve
světle Božího záměru. Třetí fázi představuje rozhodnutí, které se
zakládá na předchozích fázích a umožňuje zvolit jednání, jež je třeba
vykonat.
548. Moudrost uschopňuje Člověka k tomu, aby dokázal udělat správné
rozhodnutí s realismem a odpovědností za důsledky svého jednání. Značně
rozšířené pojetí, které moudrost ztotožňuje s vychytralostí, utilitaristickou
vypočítavostí, nedůvěrou nebo s opatrnictvím a nerozhodností, je velmi
vzdálena správnému pojetí této ctnosti, která patří k praktickému
rozumu, neboť právě moudrost pomáhá rozhodovat rozvážně a odvážně o tom,
co je třeba vykonat, a stává se měřítkem dalších ctností. Moudrost
potvrzuje dobro jakožto povinnost a zároveň ukazuje, jakým způsobem je
má člověk uskutečňovat." Je ctností, která vyžaduje zralé uvažování i
zralou odpovědnost při objektivním posuzování dané situace a při
rozhodování podle spořádané vůle.
d) Sociální nauka církve a zkušenost se sdružováním laiků
549. Sociální nauka církve se musí stát pevnou součástí formačního
procesu věřícího laika. Zkušenost ukazuje, ze tento formační proces se
může úspěšně odehrávat uvnitř laických církevních sdružení, která
odpovídají „kritériím působnosti církve", „Rovněž skupiny, spolky a
hnutí mají svou úlohu při výchově a vzdělávání laiků. Podle příslušných
metod mohou nabídnout formaci z vlastní apoštolské zkušenosti. Mají také
příležitost doplnit, konkretizovat a upřesňovat formaci, kterou jejich
členové získali od jiných učitelů či v jiných společenstvích." Sociální
nauka církve podporuje a vysvětluje úlohu sdružení, hnutí a skupin
laiků, které usilují o vnášení křesťanského ducha do různých oblastí
časného řádu. „Společenství církve, které je účinně obsaženo i v konání
každé jednotlivé osoby, nachází specifický výraz ve společném působení
laiků, tj. v jejich solidárním jednání, při němž se spoluodpovědně
podílejí na životě a poslání církve."
550. Sociální nauka církve je velmi důležitá pro církevní sdružení,
která se zaměřují na pastorační působení v sociální oblasti. Tato
sdružení mají mimořádný význam, protože působí v sociální oblasti na
základě své církevní tvářnosti, a tak dokazují, jak významná je
modlitba, reflexe a dialog v kontaktu se sociální skutečností a při
snaze o její povznesení. V každém případě je však nutno rozlišovat mezi
tím, „co křesťané, ať už jednotlivě nebo kolektivně, dělají svým jménem
jako občané vedení křesťanským svědomím, a co spolu se svými duchovními
pastýři dělají jménem církve."
Také různá specializovaná sdružení, která sdružují své příslušníky na
základě křesťanského povolání a poslání uvnitř určitého profesního nebo
kulturního prostředí, mohou významně přispět k procesu křesťanského
zrání svých členů. Kupříkladu asociace katolických lékařů formuje své
členy tím, že jim pomáhá rozlišovat v celé řadě problémů, které jejich
profesní kompetenci předkládá lékařská věda, biologie a ostatní vědní
obory a zároveň se dotýkají jejich osobního svědomí a víry. Něco
podobného lze říci rovněž o sdruženích katolických učitelů, právníků,
podnikatelů, dělníků, ale také o sdruženích sportovců nebo ekologů.
Právě v takovýchto kontextech sociální nauka církve projevuje svou
formační účinnost vůči svědomí každé osoby i vůči kultuře té které země.
e) Služba v
různých oblastech společenského života
551. Přítomnost věřícího laika na sociálním poli je charakterizována
službou, která je znamením a výrazem lásky projevující se v rodinném,
kulturním, pracovním, ekonomickém a politickém životě, a to podle
specifik těchto oblastí. Věřící laici dbají na různé požadavky oblasti,
v níž vyvíjejí svou aktivitu, a vyjadřují pravdu své víry i pravdivost
sociální nauky církve, která se plně uskutečňuje, když je konkrétním
způsobem prožívána při řešení problémů společnosti. Věrohodnost sociální
nauky církve spočívá spíše ve svědectví skutků než ve své soustavnosti a
vnitřní logice.
Se vstupem do třetího tisíciletí křesťanské éry se věřící laici svým
svědectvím otevírají všem lidem, s nimiž se ujímají nejzávažnějších
výzev naší doby. „To, co tento posvátný sněm uvádí z pokladu církevní
nauky, má pomoci všem lidem naší doby, ať v Boha věří, nebo ho výslovně
neuznávají, aby si jasně uvědomili své povolání v celé jeho plnosti a
dokonaleji přizpůsobili svět vynikající důstojnosti člověka, směřovali k
všelidskému a na hlubším základě postavenému bratrství a vedeni láskou
dávali velkoryse a společně odpověď na naléhavé požadavky našeho věku."
1. Služba lidské osobě
552. Mezi všemi oblastmi sociální angažovanosti věřících laiků vystupuje
do popředí především služba lidské osobě: rozvíjení a obrana důstojnosti
každé lidské osoby, což je nejvzácnější statek, který člověk má. Je to
„podstatný a v jistém smyslu ústřední a jednotící úkol služby, kterou je
církev, a v ní věřící laici, povolána prokazovat celé lidské rodině."'
První forma naplňování tohoto úkolu spočívá v úsilí o vlastní vnitřní
obnovu, protože dějinami lidstva nehýbe nějaký neosobní determinismus,
nýbrž konstelace subjektů, na jejichž svobodných úkonech závisí
uspořádání společnosti. Společenské instituce samy o sobě nezaručují
mechanicky dobro všech. „Vnitřní obnova křesťanského ducha" musí
předcházet snaze o zlepšení společnosti „v duchu církve tím, že se v ní
upevňuje sociální spravedlnost a sociální láska.
Z obrácení srdce pramení starost o člověka, který je milován jako bratr.
Tato starost vede k vědomí povinnosti usilovat o ozdravení institucí,
struktur a životních podmínek, které jsou v rozporu s lidskou
důstojností. Věřící laici se proto mají snažit o obrácení srdce a
zároveň o zlepšení struktur. Přitom musí brát ohled na danou historickou
situaci a užívat dovolených prostředků, když pracují na tom, aby
společenské instituce opravdu respektovaly a podporovaly lidskou
důstojnost.
553. Podpora lidské důstojnosti zahrnuje především stvrzování
nezrušitelného práva na život, a to od početí až do přirozené smrti, což
je prvotní základ a podmínka všech ostatních práv lidské osoby."
Respektování osobní důstojnosti dále vyžaduje, aby se uznávala
náboženská dimenze člověka; přitom „nejde jen o 'konfesijní' požadavek,
nýbrž o požadavek, který má nezrušitelné kořeny v samotné realitě
lidského bytí." Skutečné uznáváni práva na svobodu svědomí a práva na
náboženskou svobodu patří k nejvzácnějším statkům a k nejzávažnějším
povinnostem každého národa, který opravdu usiluje o dobro lidské osoby i
společnosti." V současném kulturním kontextu nabývá obzvláštní
závažnosti úsilí o ochranu manželství a rodiny. Toto úsilí je možno
správně naplňovat jedině s vědomím jedinečné a nenahraditelné hodnoty
obou těchto skutečností pro opravdový rozvoj lidského soužití."
2. Služba kultuře
554. Kultura musí pro církev a pro jednotlivé křesťany představovat
zvlášť významnou oblast přítomnosti a působení. Druhý vatikánský koncil
považuje vzájemnou odtrženost víry a každodenního života za jeden z
nejzávažnějších nedostatků naší doby." Ztráta metafyzického horizontu,
ztráta touhy po Bohu v sebestředném narcismu a v nadbytku prostředků
konzumního životního stylu, skutečnost, že na první místo se staví
technika a samoúčelný vědecký výzkum, přehnaný důraz na zevnějšek,
vytváření vlastního obrazu (image) a komunikačních technik - to vše je
třeba vidět v souvislosti s kulturou a především s ústředním postavením
lidské osoby a jejího integrálního rozvoje, její schopnosti komunikovat
s druhými a vstupovat s nimi do vztahů, s jejím ustavičným hledáním
odpovědí na otázky, které život přináší. Je třeba mít na paměti, že
„kultura je tím, díky čemu se člověk stává více člověkem, a čím více
'je', tím více také vstupuje do'bytí.
555. Zvláštním polem angažovanosti věřících laiků musí být pěstování
sociální a politické kultury inspirované evangeliem. Nedávné dějiny
prokazují slabost a naprostý krach kulturních vizí, které dlouhou dobu
převládaly na sociální a politické rovině. V této oblasti, zejména v
desetiletích po druhé světové válce, katolíci v různých zemích dokázali
vyvinout velkou aktivitu, která dnes stále zřejměji dokládá platnost
jejich inspirace i jimi prosazovaných hodnot. Sociální a politická
angažovanost katolíků se totiž nikdy neomezuje pouze na proměnu
struktur, protože jejich působení je proniknuto kulturou, která přijímá
a potvrzuje požadavky víry a mravnosti, jež klade jako základ i cíl
svých konkrétních projektů. Jakmile toto vědomí ustupuje do pozadí,
katolíci se sami odsuzují k tomu, aby existovali v kulturní diaspoře,
takže i jejich nabídka je potom nedostatečná a omezená. Předkládat
dědictví katolické tradice, její hodnoty, její obsah, celé duchovní,
intelektuální a mravní dědictví katolicismu v podobě odpovídající
současné kultuře představuje i dnes prvořadý úkol. Víra v Ježíše Krista,
který sám sebe definoval jako „cestu, pravdu a život" (srov. Jan 14, 6),
vede křesťany k tomu, aby se stále novým zápalem pracovali na vytváření
sociální a politické kultury inspirované evangeliem.
556. Integrální dokonalost osoby a dobro celé společnosti jsou podstatné
cíle kultury. Etický rozměr kultury je tudíž jednou z priorit sociálního
a politického působení věřících laiků. Opomíjení tohoto rozměru velmi
snadno proměňuje kulturu v nástroj ochuzování lidství. Určitá kultura se
může stát neplodnou a nastoupit cestu úpadku, když se „uzavírá sama v
sobě a snaží se zvěčňovat zastaralé životní formy a když odmítá
jakoukoli komunikaci či debatu týkající se pravdy člověka." Utváření
kultury schopné obohacovat člověka naproti tomu vyžaduje, aby se na
tomto procesu podílela celá osoba: ta přitom uplatňuje svou tvořivost,
inteligenci, své poznání světa a lidí, spolu se schopností sebeovládání,
osobní oběti, solidarity a odhodlanosti prosazovat společné dobro."
557. Sociální a politická angažovanost věřících laiků v oblasti kultury
dnes nabývá určitých zvláštních zaměření. První spočívá v úsilí o to,
aby se každému člověku zajistilo právo na humánní a občanskou kulturu,
„přiměřenou důstojnosti lidské osoby, bez rozdílu rasy, pohlaví,
národnosti, náboženství nebo společenského postavení." Toto právo
zahrnuje právo rodin a osob na otevřenou a svobodnou školu; na svobodný
přístup k prostředkům společenské komunikace s vyloučením jakékoli formy
monopolizace a ideologické kontroly; na svobodu bádání, šíření myšlenek,
dialog a konfrontaci názorů. V kořenech chudoby mnoha národů se
nacházejí také různé formy ochuzování kultury a zneuznávání kulturních
práv člověka. Úsilí v oblasti výchovy a formace osoby představuje
odevždy první starost křesťanů působících v sociální oblasti.
558. Druhou výzvu pro působení věřících laiků představuje obsah kultury,
tedy pravda. Otázka pravdy je pro kulturu zcela zásadní, protože zůstává
„povinností každého člověka uchovat si pojem celistvosti lidské osoby,
ve které vynikají hodnoty rozumu, vůle, svědomí a bratrství." Správná
antropologie je kritériem, které osvětluje a verifikuje každou
historickou formu kultury. Křesťan, jenž se angažuje v oblasti kultury,
se staví proti všem redukcionistickým a ideologickým pojetím člověka a
života. Dynamismus otevřenosti vůči pravdě je zaručován především
skutečností, že „kultury jednotlivých národů jsou v zásadě pouze
rozdílnými způsoby, jak se lidé ptají po smyslu vlastní existence."
559. Křesťané musí usilovat o plné uplatňování náboženské dimenze
kultury. Tento úkol je velmi důležitý a naléhavý z hlediska kvality
života na individuální i sociální rovině. Otázka, vyplývající z
tajemství života a odkazující na ještě větší tajemství, tedy tajemství
Boha, je totiž v srdci každé kultury. Když se toto tajemství odstraní,
degeneruje kultura a mravní život národů."' Opravdová náboženská dimenze
života je pro člověka podstatná: umožňuje mu, aby se před jeho
rozličnými aktivitami otevíral obzor, který jim dává smysl a směr.
Náboženskost či spiritualita člověka se projevuje v různých formách
kultury, jimž dává životnost a jež inspiruje. Dokladem toho jsou
nesčetná umělecká díla všech dob. Jakmile je popírána náboženská dimenze
člověka nebo národa, dochází k umrtvování kultury samotné, někdy i k
jejímu zániku.
560. Při rozvíjení opravdové kultury ať přikládají véřící laici velkou
váhu hromadným sdělovacím prostředkům a věnují pozornost především
obsahu nesčetných postojů různých lidí. Postoje se sice liší u různých
skupin a jednotlivců, ale všechna mají svou mravní váhu, a právě z
tohoto hlediska je také třeba je hodnotit. Pokud se má člověk správně
rozhodovat, musí znát normy mravního řádu a také je věrně uplatňovat."
Církev podává dlouhou tradici moudrosti, zakořeněnou v Božím zjevení a v
lidské reflexi, 3 jejíž teologické zaměření vykonává důležitou nápravnou
úlohu jak vzhledem k 'ateistickému' řešení, které olupuje člověka o
jednu z jeho základních stránek, totiž duchovní rozměr, tak vzhledem k
permisivním a konzumistickým řešením, která se pod různými záminkami
snaží přesvědčit člověka o jeho nezávislosti na veškerých zákonech a na
Bohu." Křesťanská tradice spíše než aby soudila prostředky společenské
komunikace, staví se do jejich služby. „Kultura moudrosti, jež je
vlastní církvi, může zabránit tomu, aby se kultura informace, vlastní
sdělovacím prostředkům, stala jen hromaděním faktů postrádajících
smysl."
561. Věřící laici ať hledí na sdělovací prostředky jako na možné a mocné
nástroje solidarity. „Solidarita se jeví jako důsledek pravdivého a
správného sdělování informací, volného proudění myšlenek, které mají
napomáhat k poznání a respektování druhých." K tomu však nedochází, když
se média užívají k budování a podpoře takových ekonomických systémů,
které slouží chamtivosti a žádostivosti. Když se tváří v tvář těžkým
nespravedlnostem úmyslně naprosto ignorují některé aspekty lidského
utrpení, jde o neospravedlnitelný postoj." Struktury a politika
komunikace a distribuování technologie jsou skutečnosti, kvůli nimž jsou
některé osoby „bohaté" na informace, zatímco jiné jsou na informace
„chudé" — v epoše, v níž prosperita a někdy i přežití závisejí na
informovanosti. Takovým způsobem tedy sdělovací prostředky přispívají k
nespravedlnosti a nevyváženostem, které způsobují bolest, o níž následně
sdělovací prostředky informují. Komunikační a informační technologie
spolu s formami jejich využívání musí být zaměřeny na odstraňování
těchto nespravedlností a těchto nevyvážeností.
562. Ti, kdo pracují jako profesionálové v oblasti sdělovacích
prostředků, nejsou jediní, kdo mají etické úkoly. Také uživatelé mají
své povinnosti. Pracovníci, snažící se jednat odpovědně, si zasluhují
publikum, kterési uvědomuje své vlastní závazky. První povinností
uživatelů sdělovacích prostředků spočívá v rozlišování a výběru. Rodiče,
rodiny a církev mají jasně vymezenou odpovědnost, jíž se nemohou vzdát.
Pro ty, kdo rozličným způsobem pracují v oblasti sdělovacích prostředků,
platí důrazné a jasné napomenutí svatého Pavla: „Proto nechtě lhaní a
každý mluvte se svým bližním pravdu. Patříme přece k sobě všichni jako
údy. Ať vám z úst nevychází žádná ošklivá řeč, ale mluvte jen taková
slova, která mohou prospět k duchovnímu prospěchu tam, kde je ho třeba"
(Ef 4, 25.29). Služba člověku prostřednictvím utváření lidské
společnosti založené na solidaritě, spravedlnosti, lásce a šíření pravdy
o lidském životě a o jeho definitivní plnosti v Bohu- právě to jsou
základní etické požadavky kladené na prostředky společenské komunikace."
Ve světle víry je třeba pohlížet na lidskou komunikaci jako na putování
od Bábelu k letnicím, tedy jako na osobní a společenské úsilí o
překonání zhroucení komunikace (srov. Gn 11, 4-8) tím, že se lidé
otevřou daru jazyků (srov. Sk 2, 5-11), to znamená komunikaci obnovené
mocí Ducha, seslaného Synem.
3. Služba
ekonomice
563. Tváří v tvář složitosti současné ekonomické situace se
věřící laik dává při svém působení vést zásadami sociální nauky církve.
Je nezbytné, aby tyto zásady znal a aby je přijímal do ekonomické
aktivity samotné. Když se na tyto zásady, především na ústřední
postavení lidské osoby, nebere ohled, pak to narušuje kvalitu ekonomické
aktivity.
Křesťanovo působení se bude projevovat také jako úsilí o kulturní
reflexi, zaměřené zejména na rozlišování týkající se současných modelů
ekonomického a sociálního rozvoje. Omezení otázky rozvoje výlučně na
technickou problematiku by vedlo ke ztrátě pravého obsahu rozvoje, jenž
se týká „důstojnosti člověka a národů."
564. Vědci v oboru ekonomie, ti, kdo pracují v tomto oboru, a političtí
vůdci si musí uvědomit naléhavost nového promýšlení ekonomie. Na jedné
straně by přitom měli brát v úvahu dramatickou materiální chudobu
miliard lidí a na druhé straně skutečnost, že „současné ekonomické,
sociální a kulturní struktury jen velmi obtížně přijímají úkolplnit
požadavky opravdového rozvoje." Oprávněné požadavky týkající se
výnosnosti ekonomiky je zapotřebí lépe sladit s požadavky politické
participace a sociální spravedlnosti. Konkrétně to znamená, že je třeba
začlenit solidaritu do sítí vzájemné ekonomické, politické
a sociální závislosti, které se rozšiřují v důsledku probíhajících
globalizačních procesů." V tomto úsilí o nové promýšlení ekonomiky,
které se rozvíjí a zaměřuje na ovlivňování hospodářských skutečností,
mají velmi cennou úlohu křesťanská sdružení - sdružení dělníků,
podnikatelů a ekonomů - působící v hospodářské oblasti.
4. Služba v politice
565. Pro věřící laiky představuje politická angažovanost hodnotný a
náročný výraz křesťanského úsilí ve službě druhýma Úsilí o společné
dobro v duchu služby, rozvíjení spravedlnosti se zvláštním zřetelem na
situaci chudých a trpících lidí, respektování autonomie pozemských
skutečností, princip subsidiarity, podpora a rozvíjení dialogu a míru v
kontextu solidarity, to všechno jsou kritéria, jimiž se mají věřící
laici dát vést při svém působení v politice. Všichni věřící jakožto
nositelé občanských práv a povinností jsou vázáni tím, aby taková
kritéria respektovali. Ti, kdo zastávají nějakou institucionální úlohu
při řešení veřejných záležitostí - jak v oblasti místní administrativy,
tak v národních a mezinárodních institucích - musí těmto směrnicím
věnovat obzvláštní pozornost.
566. Odpovědnost v sociálních a politických institucích vyžaduje
odhodlané a jasně zacílené úsilí, které dokáže pomocí reflexe a
politického dialogu, plánování a operativních rozhodnutí jasně
zdůrazňovat absolutní nezbytnost mravního rozměru společenského a
politického života. Nedostatečná pozornost věnovaná mravnímu rozměru
vede k odlidšťování společenského života, sociálních i politických
institucí a k upevňování „struktur hříchu". „Žít a politicky působit v
souladu se svým vlastním svědomím neznamená bázlivé stažení se na pozici
politické neangažovanosti nebo určitou formu konfesionalismu, nýbrž jde
o soustavný přínos křesťanů k tomu, aby se prostřednictvím politiky
nastolilo spravedlivější uspořádání veřejných záležitostí, které by také
více odpovídalo důstojnosti lidské osoby."
567. V kontextu politické angažovanosti věřících laiků je třeba věnovat
zvláštní pozornost přípravě na vykonávání moci, kterého se věřící mají
ujmout, zvláště když byli touto povinností pověřeni svými spoluobčany v
souladu spravidly demokracie. Mají si vážit demokratického systému,
který „zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje
ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je
pokojnou cestou vyměňovat." Zároveň musí odmítat skryté mocenské skupiny
usilující o vliv na fungování právoplatných institucí nebo o jejich
rozvrat. Uplatňování autority musí mít povahu služby, kterou je třeba
vykonávat vždy v souladu s mravním zákonem a se zaměřením na společné
dobro." Nositel politické autority se musí snažit o zaměření sil všech
občanů k tomuto cíli, a to nikoli autoritářsky, nýbrž na základě mravní
síly zakotvené ve svobodě.
568. Věřící laik je povolán k tomu, rozpoznávat, jaké realistické kroky
mají být v konkrétní politické situaci učiněny, aby se uplatňovaly
zásady a mravní hodnoty náležité pro život ve společnosti. To vyžaduje
určitou metodu rozlišování a to na osobní i společenské rovině. Tato
metoda se musí opírat o některé zásadní body: znalost situací, které je
třeba analyzovat pomocí společenských věd a s využitím odpovídajících
nástrojů; systematické uvažování o dané situaci ve světle nezměnitelného
poselství evangelia a sociální nauky církve; hledání takových
prostředků, které vedou ke zlepšení dané situace. Z hluboké vnímavosti a
interpretace těchto skutečností se mohou rodit konkrétní a účinná
operativní rozhodnutí, kterým se však nikdy nesmí přikládat absolutní
hodnota, protože žádný problém není možno rozřešit definitivním
způsobem. „Víra si nikdy nenárokovala to, že by chtěla ve svých rukou
držet otěže nějakého jasně vymezeného sociálního a politického systému,
neboť si je velmi dobře vědoma, že historický rozměr lidského bytí vede
k existenci nedokonalých situací, které často podléhají prudkým
proměnám."
569. Typickou situaci pro uplatňování rozlišování představuje fungování
demokratického systému, na nějž dnes mnozí pohlížejí z agnostického a
relativistického hlediska: to znamená, že pravda je považována za cosi,
co je určováno většinou a podmíněno momentálním rozdělením politických
sil. Za těchto okolností je rozlišování zvláště náročné, když se
uplatňuje v oblastech, jako je objektivita a správnost informací,
vědecké bádání či ekonomická rozhodnutí týkající se života nejchudších
nebo skutečností, které se dotýkají základních a nezrušitelných mravních
požadavků, jako je posvátnost života, nerozlučitelnost manželství,
podpora rodiny založené na monogamním manželském svazku mezi osobami
opačného pohlaví.
V takové situaci jsou užitečná některá základní kritéria: rozlišování a
zároveň spojitost mezi právním a mravním řádem; věrnost vlastní identitě
a zároveň ochota k dialogu se všemi; při posuzování společnosti a
působení v ní je nezbytné, aby se křesťan řídil podle trojí, nedělitelné
věrnosti: k přirozeným hodnotám, kdy je třeba respektovat oprávněnou
autonomii časných skutečností, k mravním hodnotám, kdy je třeba
probouzet vědomí vnitřního etického rozměru každého společenského i
politického problému, a k nadpřirozeným hodnotám, kdy je třeba naplňovat
svůj vlastní úkol v duchu evangelia Ježíše Krista.
570. Když se v těch oblastech, které se týkají zásadních etických
požadavků, navrhují a provádějí legislativní nebo politická rozhodnutí v
rozporu s křestanskými zásadami a hodnotami, pak učitelský úřad církve
učí, že „správně formované křesťanské svědomí nikomu nedovoluje
podporovat svým vlastním hlasem uskutečňování takového politického
programu nebo takového zákona, který by se stavěl proti základnímu
obsahu víry a morálky. Když jde o situaci, v níž není možné zamezit
prohlášení takových zákonů nebo je zrušit, učitelský úřad církve učí, že
člen parlamentu, jehož jasný nesouhlas vůči takovým zákonům je jasný a
všeobecně známý, může dovoleně podpořit návrhy zaměřené na omezení škod
vyplývajících z takových programů a takových zákonů a na snížení jejich
negativního dopadu v oblasti kultury a veřejné mravnosti. V tomto
případě je typickým příkladem zákon povolující potraty.2 Hlas tohoto
poslance však nikdy nesmí být interpretován jako souhlas s daným
zákonem, nýbrž pouze jako příspěvek k tomu, aby se omezily negativní
důsledky tohoto legislativního opatření; odpovědnost za něj plně padá na
toho, kdo jej prosadil. Tváří v tvář mnoha situacím, v nichž jsou v
sázce základní a nezadatelné mravní požadavky, je třeba mít na paměti,
že vydávání křesťanského svědectví je nezrusitelnou mravní povinností, a
proto může dospět až k oběti vlastního života, k mučednictví ve jménu
lásky a lidské důstojnosti. Dvacet století dějin a také dějiny
posledního století jsou bohaté na mučedníky pro křesťanskou pravdu, na
svědky evangelijní víry, naděje a lásky. Mučednictví je dokladem
vlastního spodobení s ukřižovaným Ježíšem Kristem, které se vyjadřuje
vrcholnou podobou prolití vlastní krve, jak to odpovídá evangelijnímu
učení: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo;
odumřeli však, přinese hojný užitek" (Jan 12, 24).
571. Politická angažovanost katolíků je často uváděna do souvislosti s „laicitou"
(autonomií) státu, tedy s rozlisováním mezi politickou a náboženskou
oblastí. Uvedené rozlišení „je hodnotou, již církev přijímá a uznává, a
patří k dědictví civilizace, která k ní dospěla." Morální katolická
nauka však jasně vylučuje takové pojetí laicity, které by znamenalo
nezávislost na mravním zákonu. „Laicita totiž na prvním místě znamená
postoj toho člověka, jenž respektuje pravdy pramenící z přirozeného
poznání o člověku, který žije ve společnosti, i když tyto pravdy jsou
zároveň učením nějakého specifického náboženství, neboť pravda je pouze
jedna."" Hledat upřímně pravdu, propagovat a bránit s užitím dovolených
prostředků mravní pravdy týkající se společenského života, tedy
spravedlnost, svobodu, respektování života a ostatních práv člověka, je
právem i povinností všech členů občanské společnosti.
Pokud učitelský úřad církve zasahuje do otázek týkajících se
společenského a politického života, rozhodně se to nepříčí požadavkům
správného pojetí laicity, protože „církev nemíní vykonávat politickou
moc ani zrušit svobodu názorů katolických věřících vzhledem k časným
otázkám. Učitelský úřad spíše chce, jak je to jeho vlastním úkolem, učit
a osvěcovat svědomí věřících, především těch, kteří se přímo věnují
politickému působení, aby jejich působení bylo vždy ve službě
integrálnímu rozvoji lidské osoby a společnému dobru. Sociální nauka
církve neznamená vměšování do pravomoci vlád jednotlivých zemí.
Bezesporu však představuje mravní závazek pro věřící laiky týkající se
vnitřní oblasti jejich svědomí, které je jedno a jednotné."
572. Princip laicity s sebou nese to, že stát respektuje jakékoli
náboženské vyznání. Stát proto „zaručuje, že komunity věřících mají
svobodu jednání v oblasti bohoslužeb, duchovních záležitostí, kultury a
charity. V pluralitní společnosti je laicita prostorem komunikace mezi
různými duchovními tradicemi a národem. " I v demokratických
společnostech bohužel přetr-vávají projevy netolerantního sekularismu,
které se stavějí proti jakékoli formě politického a kulturního významu
víry a snaží se diskvalifikovat sociální a politické působení křesťanů,
kteří uznávají pravdy učené církví a jsou poslušní mravní povinnosti
jednat v souladu s vlastním svědomím. Někdy se dospívá až tak daleko, že
se dokonce popírá přirozená etika. Tuto negaci, která vede k mravní
anarchii, jejímž zřejmým důsledkem je nadvláda silnějšího nad slabším,
nemůže přijmout žádná legitimní forma pluralismu, protože ohrožuje
samotné základy lidského soužití. Vzhledem k tomuto stavu věcí platí, že
„odsunutí křesťanství na okraj by nebylo ku prospěchu plánované
budoucnosti určité společnosti ani svornosti mezi národy, ve skutečnosti
by takové počínání ohrožovalo samotné duchovní a kulturní základy
civilizace."
573. zvláštní oblastí rozlišování je pro věřící laiky výběr příslušných
politických nástrojů, to znamená sounáležitost s určitou politickou
stranou nebo s nějakým jiným typem politické participace. Je třeba
dospět k rozhodnutí, které bude v souladu s hodnotami, přičemž je třeba
brát zřetelná aktuální okolnosti. V každém případě jakékoli rozhodnutí
musí být zakořeněno v lásce a zaměřeno ke společnému dobru. Splnění
požadavku křesťanské viry se dá jen obtížně najít v jednom politickém
uskupení. Tvrzení, že jedna politická strana nebo jedna politická
formace úplně odpovídají požadavkům křesťanské víry a křesťanského
života, v sobě skrývá nebezpečí nedorozumění. Křesťan nemůže nalézt
politickou stranu, která by plně odpovídala etickým požadavkům
vyplývajícím z víry a z příslušnosti k církvi, a proto jeho přilnutí k
určité politické formaci nikdy nebude mít ideologickou povahu a bude
vždy zároveň kritické, aby politická strana a její politický program
byly pobízeny k tomu, aby stále více dbaly na společné dobro, v němž je
zahrnut i duchovní cíl člověka.
574. Rozlišování mezi požadavky víry a sociálními a politickými
rozhodnutími na jedné straně a rozhodnutími jednotlivých křesťanů a
rozhodnutími křesťanské komunity jako takové na druhé straně vede k
tomu, že příslušnost k určité politické straně nebo politickému uskupení
je chápána jako čistě osobní rozhodnutí, které je oprávněné, aspoň pokud
nejde o politické strany a postoje, které jsou neslučitelné s
křesťanskou vírou a s křesťanskými hodnotami. Rozhodnutí ohledně
politické strany, politického uskupení či osob, jimž se má svěřit
veřejný život, se sice týká svědomí každého jednotlivce, nicméně se
rozhodně nejedná o výlučně individuální rozhodnutí. „Je věcí
křesťanských společenství, aby objektivně analyzovala situaci své země,
osvětlila ji světlem neměnného učení evangelia a aby čerpala zásady pro
způsob myšlení, měřítka posuzování a směrnice pro praxi ze sociální
nauky církve." V každém případě „nikomu není dovoleno dovolávat se
církevní autority výlučně ve prospěch svého názoru." Věřící se mají
spíše snažit „objasnit vše upřímným rozhovorem, při němž zachovají
vzájemnou lásku a dají se vést především starostí o společné dobro."
ZÁVĚR
ÚSILÍ O CIVILIZACI LÁSKY
a) Pomoc církve současnému životu
575. Lidé v moderní společnosti zakoušejí ve svém životě stále více
potřebu smyslu. „Člověk bude mít vždycky přinejmenším nejasnou touhu
poznat smysl svého života, své činnosti a své smrti." Je těžké vyhovět
požadavkům na utváření budoucnosti v novém kontextu mezinárodních
vztahů, které jsou stále složitější, vzájemně propojenější, ale i stále
méně uspořádané a pokojné. Život a smrt lidí se zdají být závislé
výhradně na vědeckém a technologickém pokroku, který postupuje kupředu
mnohem rychleji než schopnost lidí stanovovat jeho cíle a vyhodnocovat
jeho cenu. Mnoho jevů však ukazuje, že „vzrůstající nespokojenost, která
se šíří v národních komunitách s vysokou životní úrovní, vede k
opouštění iluze vysněného ráje na zemi. Zároveň se stále více vyjasňuje
vědomí nezrušitelných, univerzálně platných práv lidské osoby a
projevuje se touha po spravedlivějších a humánnějších poměrech."
576. Na tyto základní otázky týkající se smyslu a cíle lidského dramatu
církev odpovídá zvěstováním Kristova evangelia, které chrání důstojnost
lidské osoby před proměnlivými míněními a zajišťuje člověku svobodu
takovým způsobem, kterému se nemůže vyrovnat žádný lidský zákon. Druhý
vatikánský koncil ukázal, že poslání církve v současném světě spočívá v
pomoci každé lidské bytosti nacházet v Bohu poslední smysl své
existence. Církev velmi dobře ví, že „jedině Bůh, jemuž slouží, dává
odpověď na nejvnitrnější touhy lidského srdce, které se nemůže plně
nasytit žádným pozemským pokrmem." Jedině Bůh, jenž člověka stvořil ke
svému obrazu a vykoupil jej z hříchu, může na nejzávažnější otázky
člověka dát zcela přiměřenou odpověď prostřednictvím zjevení, které se
naplnilo v jeho Synu, jenž se stal člověkem. Evangelium totiž „zvěstuje
a vyhlašuje svobodu Božích dětí, zavrhuje každé otroctví, které vposled
pochází z hříchu, má v úctě důstojnost svědomí a jeho svobodné
rozhodování, neustále vybízí ke znásobení všech lidských hřiven pro
službu Bohu i pro dobro lidí a všechny doporučuje lásce všech."
b) Vycházet z víry v Krista
577. Víra v Boha a v Ježíše Krista osvěcuje morální zásady, které jsou
„jediným a nenahraditelným základem stability a pokojnosti veškerého
vnitřního i vnějšího, soukromého i veřejného uspořádání, z něhož vyplývá
a na němž také závisí prosperita států. " Společenský život musí být
zakotven v Božím záměru. „Ukazuje se, že teologická dimenze je
neodmyslitelná jak pro výklad, tak i pro řešení dnešních problémů
lidského soužití." Tváří v tvář krutým formám vykořisťování a sociální
nespravedlnosti se projevuje „stále zřetelněji a naléhavěji potřeba
radikální, osobní i společenské obnovy, schopné zajistit spravedlnost,
solidaritu, poctivost i průhlednost. Máme před sebou jistě dlouhou a
namáhavou cestu. Ceká nás ještě velké a namáhavé úsilí při uskutečňování
této obnovy, i proto, že existuje mnoho závažných příčin, které plodí a
posilují nespravedlivé situace přítomné v současném světě. Jak však učí
dějiny i osobní zkušenost každého člověka, není obtížné odhalovat v
pozadí těchto situací určité 'kulturní příčiny', které jsou spjaty s
určitými pojetími člověka, společnosti a světa. Jádrem tzv. kulturní
otázky je totiž smysl pro mravnost, který se svým způsobem zakládá i
naplňuje ve smyslu pro náboženství., "
Ani v „sociální otázce" není možno přijímat „naivní představu, že by pro
řešení velkých problémů dnešní doby mohlo existovat nějaké zaklínadlo.
Ne, nezachrání nás nějaké zaklínadlo, nýbrž Osoba a jistota, Toho, který
řekl: Já jsem s vámi! Nejde tedy o vymýšlení nějakého 'nového programu'.
Program už tu je: stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Jeho
středem je sám Kristus, kterého máme poznávat, milovat, následovat,
abychom v něm mohli žít životem Trojice a spolu s ním také přetvářet
dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě."
c) Pevná naděje
578. Církev člověka učí, že Bůh mu nabízí reálnou možnost překonávat zlo
a dospívat k dobru. Pán vykoupil člověka za „vysokou cenu' (srov. 1 Kor
6, 20). Smysl a základ křesťanského působení ve světě vyplývá z této
jistoty, která je schopna rozněcovat naději, a to i navzdory hříchu,
který hluboce poznamenává lidské dějiny. Boží příslib zaručuje, že svět
nezůstává uzavřen do sebe, nýbrž zeje otevřen Božímu království. Církev
zná dobře důsledky „tajemství nepravosti" (srov. 2 Sol 2, 7), ví ale
také dobře, že „v lidské osobě je dostatek dobrých vlastností a sil,
tedy určitá základní 'dobrota' (srov. Gn 1, 31), protože je obrazem
Stvořitele, vystaveným spasitelnému vlivu Krista, který se 'jistým
způsobem spojil s každým člověkem', a protože účinné působení Ducha
Svatého 'naplňuje zemi' (Mdr 1, 7)."
579. Křesťanská naděje dodává velkou energii úsilí na sociálním poli a
vnuká člověku důvěru v možnost utvářet lepší svět, avšak s jasným
vědomím, že nemůže nastat nějaký „ráj na zemi". Křesťané, především
věřící laici, jsou vyzýváni k tomu, aby se chovali takovým způsobem, aby
„síla evangelia zářila v každodenním životě rodinném i společenském. Oni
sami se projevují jako děti zaslíbení, jestliže jsou stateční ve víře a
naději, využívají přítomného času (srov. Ef 5, 16; Kol 4, 5) a očekávají
trpělivě budoucí slávu (srov. Řím 8, 25). Tuto naději však nemají
skrývat v hloubi duše, nýbrž projevovat ji také ve strukturách světského
života trvalou konverzí a bojem proti knížatům, proti těm, kteří mají
svou říši tmy v tomto světě, proti duchům zla (Ef 6, 12)." Ostatní lidé
nemusejí vždy sdílet náboženské pohnutky tohoto úsilí, avšak mravní
důsledky, které z něho vyplývají, představují styčný bod mezi křesťany a
všemi lidmi dobré vůle.
d) Utvářet „civilizaci lásky"
580. Bezprostřední cíl sociální nauky církve spočívá v předkládání
takových zásad a hodnot, které mohou přispívat k utváření společnosti
hodné člověka. Mezi těmito zásadami vyniká zásada solidarity, která v
jistém slova smyslu obsahuje všechny ostatní. Představuje „jednu ze
základních zásad křesťanského pojetí společenského a politického řádu."
Tato zásada je osvěcována prvenstvím lásky, která je „rozpoznávacím
znamením Kristových učedníků (srov. Jan 13, 35)." Ježíš „nás učí, že
základní zákon lidské dokonalosti, a tedy také přetvoření světa, je nové
přikázání lásky" (srov. Mt 22, 40; Jan 15, 12; Kol 3, 14; Jak 2, 8).
Jednání člověka je plně lidské, když vychází z lásky, projevuje lásku a
je zaměřeno k lásce. Tato pravda platí i v sociální oblasti. Je třeba,
aby o tom křesťané byli hluboce přesvědčeni, dosvědčovali to a svým
životem ukazovali, že láska je jedinou silou (srov. 1 Kor 12, 31-14, 1),
která může přivádět člověka i společnost k dokonalosti a dějiny
zaměřovat k dobru.
581. Láska musí být přítomna ve všech sociálních vztazích a také jimi
pronikat}11^ Především ti, kdo mají povinnost pečovat o dobro národů,
„mají v sobě i v ostatních, vznešených i prostých, živit a probouzet
lásku, která je paní a královnou všech ctností. Spása, po níž všichni
toužíme, musí být podstatně plodem uplatňování lásky. Máme na mysli
lásku křesťanskou, která je souhrnem celého evangelia a která vždy
odhodlaná obětovat se za bližního - je nejlepším lékem proti pýše a
sobectví světa." Takovou lásku je možno nazývat „sociální láska" nebo
„politická láska" a je třeba vztahovat ji na celý lidský rod. „Sociální
láska" je přímým protikladem sobectví a individualismu. Aniž by se
absolutizoval společenský život, jak k tomu dochází ve vizích
zploštěných výhradně na sociologické pojetí, není možno opomíjet, že
integrální rozvoj lidské osoby a růst společnosti se vzájemně podmiňují.
Sobectví je proto úhlavním nepřítelem každé spořádané společnosti.
Dějiny ukazují, k jaké devastaci lidských srdcí dochází, když člověk
není schopen uznávat jiné hodnoty a jinou realitu než materiální statky,
za nimiž se pak urputně pachtí, což pak rdousí a ničí jeho schopnost
sebedarování.
582. Má-li být společnost lidštější, více hodná člověka, je třeba ve
společenském životě oživit uplatňování lásky, a to na politické,
ekonomické i kulturní rovině. Z lásky se tak má stávat trvalá nejvyšší
norma jednání. Spravedlnost „sama o sobě je schopna pouze rozhodovat
mezi lidmi o rovném rozdělování určitých dober. Naopak láska a jedině
láska (ona dobrotivá láska, kterou nazýváme 'milosrdenstvím') může
vrátit člověka jemu samému." Lidské vztahy se nemohou upravovat pouze na
základě spravedlnosti. „Křesťan ví, že láska je důvodem, proč Bůh
navazuje vztah s člověkem. A je to opět láska, kterou Bůh očekává od
člověka jako odpověď. Láska je proto nejvyšší a nejvznešenější formou
vztahů i mezi lidskými bytostmi. Láska tedy má oživovat všechny oblasti
lidského života a rozšířit se také na mezinárodní řád. Pouze lidstvo, v
němž panuje 'civilizace lásky', se bude moci těšit i skutečnému a
trvalému míru." Na tomto základě učitelský úřad církve horlivě vyzývá k
solidaritě, která je s to zaručit společné dobro, protože napomáhá
integrálnímu rozvoji lidské osoby. Láska „dovoluje vidět v bližním druhé
já."
583. Jedině láskaje schopna úplně proměnit člověka. Tato proměna však
neznamená popření pozemského rozměru existence a jeho nahrazení jakousi
netělesnou spiritualitou. Ten, kdo zamýšlí žít podle nadpřirozené
ctnosti lásky, aniž by přitom bral na zřetel její přirozený základ,
který zahrnuje povinnosti vyplývající ze spravedlnosti, klame sám sebe.
„Láska je největším sociálním přikázáním. Respektuje druhé i jejich
práva. Vyžaduje, aby se jednalo spravedlivě, a jen ona nás k tomu
uschopňuje. Je podnětnou silou života, který daruje sám sebe: 'Kdo si
bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho'
(Lk 17, 33)." Láska se však nemůže plně realizovat výhradně v pozemské
dimenzi mezilidských vztahů a společenských poměrů, protože její vlastní
účinnost vyplývá ze vztahu člověka k Bohu. „Až nastane večer tohoto
života, stanu před Tebou s prázdnýma rukama. Neprosím tě tedy, Pane,
abys pohlížel na má díla. Veškerá naše spravedlnost totiž není před
tvýma očima bez poskvrny. Přeji si proto být přioděna do tvé
spravedlnosti a přijmout od tvé lásky to, že Tebe samého budu vlastnit
věčně..." |
Ekologická
služba křesťana
http://www.cormier.cz/unor_2007.htm
http://www.cormier.cz/brez_2007.htm
http://www.cormier.cz/duben_2007.htm
http://www.cormier.cz/kv2007.htm
http://www.cormier.cz/cerven2007.htm
http://www.cormier.cz/cnc2007.htm
http://www.cormier.cz/srp2007.htm
http://www.cormier.cz/rij2007.htm
http://www.cormier.cz/list2007.htm
http://www.cormier.cz/pros2007.htm
http://www.cormier.cz/leden2008.htm |
