Kdo radil Napoleonovi?
Stěží by někdo tušil, že osudy francouzského císařství se díky smělému Korsičanovi rozhodnou v prostředí pouťových kartářek. Právě tam se v Paříži roku 1772 narodila Anna Lenormandová. Záhy osiřela. Potom vyrůstala u své tety, potulné kramářky. Celé mládí s ní cestovala na voze s koňským potahem. Každé léto spávala pod plachtou na vozíku. Přes všechnu nepohodu a těžkosti, spojené s potulným životem, se malá Anna cítila mezi komedianty, kramáři a kartářkami dobře. Záhy poznala nejrůznější triky a klamy, díky kterým si různí kejklíři bezpracně opatřovali živobytí. Dobře sledovala zakulisní pletichy a rafinované tahy kartářek, vykladaček snů, jasnovidců, obchodníků s kočkou v pytli či prodavačů štěstíček.
Od dětství však teta posilovala u Anny přesvědčení, že všichni ti pouťoví hadači z ruky, kartářky a vykladači budoucnosti jsou poctiví lidé, kteří se živí pokoutním, ale přece jen počestným způsobem. Anna poznala, že užívají různých triků a obratných hmatů k oklamání lidí. Osvojila si však pohodlný sebeklam, ve kterém falešně omlouvala jejich nepočestnou obživu neřestí a podivnostmi chování pověrčivých lidí. Přišla na to, že lehkověrní lidé jsou nejspokojenější tehdy, když jim kartářka vypravuje, co jí slina přinese na jazyk, a nejméně spokojeni, pokud užívá přemítavého postupu vlastního rozumu. To ji přivedlo na nápad, aby se více spolehla na odhalování skrytých věcí dohadem z vnějších znamení, při kterém se více může uplatnit intuice lidského rozumu, která nejde cestou rozumového přemítání a vyvozování nějakých důsledků ze známých příčin, nýbrž jde cestou přímého zření. Záblesky tohoto přímého zření lidského intelektu, které je tak výrazné u dětí a divochů, dosud nezasažených působením civilizace a vzdělání, je podobají instinktivnímu jednání živočichů. Poddání se intuitivnímu zření, to byla podle Anny nejsprávnější metoda, jež vedla nejrychleji a bez dlouhého přemítání k poznání skutečnosti. Jenže nebyla vždy jistá a spolehlivá. Domnívala se však, že lze dosáhnout nějaké rutiny pravidelným cvikem, což je krajně sporné. K takovému iluzívnímu způsobu odhalování nějaké skryté pravdy došla už ve svých sedmnácti létech, kdy se sama začala věnovat vykládání karet a hádání z ruky. Měla takový úspěch, že mohla přejít od pouličního provozování této neřestné živnosti ke zřízení si vlastního nepočestného salonu, který se navenek honosil rokokovou nádherou. Joseph de Maistre napsal její životopis, který veřejnost poznala v revolučním roce 1848. V něm vykládá názor Lenormandové na povahu poznání skrytých věcí intuicí:
"Stačí potlačit rozumové přemítání a zbavit se myšlenek, které na nás po celý den dotírají, a už jen tím se otvíráme intuici, aby se dostavila. Myšlenky slouží spíše k praktickému životu, ale jinak jsou k ničemu. Kdo se dokáže zbavit přemítání, a přesto si zachovává rozvahu, tak využívá intuici. Intuitivní zření nás bezpochyby spojuje tenkým, ale pevným paprskem s obecným poznáním, které přesahují meze smyslů. Pokud jsem v životě dosáhla nějakých úspěchů věštěním, pak to bylo proto, že jsem ze své mysli vytlačila sebe samu a udělala jsem místo přímému nazírání intuice..."
Není pochyb, že přímá intuice intelektu předchází u člověka jeho přemítavé činnosti, a že intuice může být zdrojem velkých vnuknutí, jež se mohou uplatnit v umělecké inspiraci a tvorbě, ve vědeckém bádání či technickém vynalézání. Nicméně taková intuice lidského intelektu, jejíž záblesky se člověku dostávají, je požehnaná jedině tehdy, když se o ni člověk pokorně modlí k Bohu a když se o ni snaží náležitým způsobem. Proto bezbožný a nepřípustný způsob pověry, jakým se o to snažila Anne Lenormandová, nezaručoval požehnanost jejího působení. Místo Božího vnuknutí se do její intuice, uplatňující se v hadačství, vměšují zlí duchové. Výsledkem jejího působení byl sice okázalý úspěch, velkolepá kariéra, zbohatnutí a sláva, ale to vše bez Božího požehnání.
O tom, že se Lenormandová už jako mladičká naučila úspěšně zneužívat své intuice svědčí, že její slavní, urození a mocní návštěvníci byli uchváceni jejími výsledky. Bohatě nám to dosvědčují četné paměti a osobní korespondence mocných a slavných lidí její doby, kteří měli značný vliv na události ve Francii, ale i jinde v Evropě. Mezi tyto známé osobnosti patřil třeba císař Napoleon a jeho manželka Josefina, dále Napoleonovi ministři jako Fouché a Talleyrand, spisovatelka Germaine de Stäel, významný malíř Jacques Louis David, kníže Metternich, který byl rakouským vyslancem v Paříži, markýz Caulaincourt, francouzský vyslanec v Saint Peterburgu. Tyto osobnosti a mnohé další tvrdily, že Anna Lenormandová jim odhalovala jejich skrytou minulost a budoucnost jasněji, než by oni sami byli schopni postřehnout.
Tak madame de Stäel píše, že se od Lenormandové dozvěděla už v roce 1800 datum své smrti (+1817), jakož i to, že do té doby napíše dvě díla o údělu žen (Delphine a Corinne). Markýz Coulaincourt se prý už v roce 1801 dozvěděl o konečném návratu Bourbonů na francouzský trůn v roce 1815, u kterých však on sám upadne do nemilosti kvůli své spolupráci s císařským režimem.
První žena císaře, Josefina píše, že se v roce 1799 dozvěděla od Anny Lenormandové, že ji Napoleon z mocenských důvodů opustí, aby přijal za svou choť rakouskou princeznu. Když se o tom dozvěděl Bonaparte, ihned s krajní utajeností povolal Lenormandovou k sobě. Od té doby využíval jejích služeb. Napoleon ji bral dokonce ssebou na svá vojenská tažení, které vedl na různých místech Evropy. Tehdy četní Bonapartovi odpůrci tvrdili:
"Není to císařův pronikavý rozum, co ovládá Evropu, ale kartářka Anna Lenormandová!"
Podle strašlivé zhouby, která prostřednictvím Bonaparta postihla všechna místa a národy, kudy se prohnala císařská vojska, lze však soudit, že i Lenormandová se svými kartami byla jen nástrojem zlého ducha, vměšujícího se takto pokoutně přes pověru a lehkověrné lidi do dějin Evropy.
Francouzský ministr vnitra, Joseph Fouché, pyšný na domnělou všemocnost, zanechává po sobě zprávu, že už v roce 1803 se dozvěděl od Lenormandové, že po své závratné kariéře opustí tento svět o sedmnáct let později jako neznámý žebrák v Terstu. Bonaparte zase zanechal ve svých poznámkách zprávu, kterou mu Anna Lenormandová sdělila v roce 1804, že v prosinci následujícího roku zvítězí v bitvě u Slavkova. Snad právě pod vlivem tohoto našeptávání se Napoleon hnal vstříc armádám, které měly jasnou převahu, aby naplnil tuto věštbu. Kde však zůstala pomoc těchto temných sil, když mu bylo od kartářky Lenormandové v roce 1804 sděleno, že o devět let později začne prohrávat v boji proti vojskům evropských mocností, které se proti němu posléze spojí? Ze stejného zdroje se však Bonaparte dozvěděl řadu příznivých i záporných věcí o svém dalším životě, včetně nuceného pobytu na Elbě a na ostrově Sv.Helena. V jednom z dopisů z Elby si Bonaparte posteskl:
"Sdělila mi, že můj jediný syn zemře jako mladík v rakouském zajetí."
Jedenáct let po Napoleonově smrti opravdu zemřel vévoda Zákupský, zvaný Orlík, ve svých 21 létech na rakouském císařském dvoře.
Napoleonův ministr zahraničí, věrolomný Talleyrand, píše, že už v roce 1805 se dozvěděl od Lenormandové, že za čtyři roky upadne do nemilosti u Bonaparta, což se opravdu naplnilo. Slavná kartářka ho však povzbudila příznivou věštbou, že se ve třicátých létech stane francouzským vyslancem v Londýně, kde bude mít čas a dost sil sepsat své Paměti.
Kníže Metternich si zapsal do svých Pamětí: "Dozvěděl jsem se od Anny Lenormandové závažné podrobnosti o svých příštích čtyřech manželstvích, o skvělé dráze v rakouské monarchii, ale také o převratných dílech, pro která prý budu ještě sto let po své smrti tupen." Mnohé se v jeho životě opravdu událo tak, jak mu věštila francouzská kartářka.
Mnozí lidé se dnes ptají: "Jak je to možné, že také někteří naši současníci mohou tak jasně odhadovat, co stane v budoucnosti, jako to kdysi hádala z karet Anna Lenormandová? Je to snad tím, že do budoucnosti směřujeme zákonitě, a ne jenom nahodile, jak si leckdo naivně domýšlí? Či snad je to tím, že každý z nás má ve svém životě stanovený cíl, jehož má dosáhnout, kdežto prostředky a postupy si svobodně volí? Anebo je to někdy i tím, že následkem zvědavých manipulací některých lidí se do jejich výpovědí vtírá sám odvěký odpůrce a lhář, která nám lidem závidí úžasné obzory, otevřené Bohočlověkem? Anebo je to i tím, že nad námi nade všemi, jakož i nad celým tvostvem bdí Někdo, k němuž bychom snad už přece jen měli mít větší úctu?
Velkým kamenem úrazu pro uznání toho, že nad námi nade všemi bdí někdo vyšší, je lidská pýcha. Avšak i pro toho, kdo pokojně a s úctou přijme Boha, je nezbytné objasnění, jakým způsobem Bůh řídí jedny prostřednictvím jiných tvorů?

3. Zamyšlení o řízení chodu našich věcí
Jak může Bůh řídit jedny tvory prostřednictvím intelektuálních tvorů?
K Boží prozřetelnosti náleží, aby byl ve věcech zachován řád, přičemž náležitý řád vyžaduje, aby se od nejvyššího sestupovalo k nejnižšímu. Tedy je třeba, aby Boží prozřetelnost přecházela podle jisté přiměřenosti až k nejvzdálenějším věcem. Této přiměřenosti ale odpovídá, že nižší tvorové podléhají vyšším a jsou jimi řízeni tak, jako nejvyšší tvorové podléhají Bohu a jsou jím řízeni. Nejvyšší ze všech tvorů jsou však tvorové intelektuální. Ráz Boží prozřetelnosti tedy vyžaduje, aby ostatní tvorové byli řízeni rozumnými tvory. (25)
Jak je tomu s Božím řízením nižších těles prostřednictvím vesmírných těles?
Jako je v intelektuálních podstatách vyšší a nižší, podobně je tomu v tělesných podstatách. Avšak intelektuální podstaty jsou řízeny vyššími, aby uzpůsobení Boží prozřetelnosti sestupovalo vyrovnaně až k nejnižším. Nižší tělesa jsou tedy stejným rázem uzpůsobována vyššími. (26)
Co je přirozeně dokonalé bez přeměny, to má všeobecnější sílu, než to, jež se přirozeně nezdokonaluje, leda se změnou: změna přece vyplývá z vymezujících odlišností a z pobírajících rod. Proto v přijetí intelektu, ježto je všeobecný, druhy protikladů nejsou opačné, když jsou současně. Avšak vesmírná tělesa jsou přirozeně dokonalá bez opačnosti. Nejsou přece ani lehká, ani těžká, ani studená, ani horká. Nižší tělesa ale nejsou zdokonalována ve svých přirozenostech, leda s nějakou opačností a to také prokazuje jejich pohyb. Vždyť kruhový pohyb vesmírných těles nemá žádný opak. Proto v nich nemůže být ani násilí. Pohyby nižších těles jsou opačné, totiž pohyb nahoru je opakem pohybu dolů. Vesmírná tělesa mají tudíž všeobecnější sílu, než nižší tělesa. Avšak všeobecné pohyby jsou hybateli částečných pohybů. Vesmírná tělesa tedy pohybují a uzpůsobují nižší tělesa.
Intelektuální podstaty řídí všechno ostatní. Avšak vesmírná tělesa jsou podobnější intelektuálním podstatám, než jiná tělesa, pokud jsou neporušitelná. Jsou jim také blíže, pokud jsou od nich bezprostředně pohybována. Tedy jsou jimi řízena nižší tělesa.
Je třeba, aby prvním základem pohybu bylo něco nehybného. Tedy to, co se více blíží k nehybnosti, musí být hybatelem jiných. Avšak vesmírná tělesa se blíží k nehybnosti prvého základu více, než nižší tělesa, ježto jsou pohybována pouze jedním druhem pohybu, a to místním pohybem. Kdežto jiná tělesa se pohybují všemi druhy pohybu. Vesmírná tělesa jsou tudíž pohybujícími a řídícími všech nižších těles.
První v kterémkoli rodu je příčinou následujících. První mezi všemi jinými pohyby je však pohyb vesmíru. První proto, že místní pohyb je první ze všech pohybů i dobou, ježto jedině on může být trvalý. Také přirozeně, jelikož bez něho nemůže být žádný jiný pohyb. Něco se přece rozhojňuje pouze když existuje předem střídání, skrze něž to, co bylo dříve nepodobné, obrací se a stává se podobným. Střídání se může dít pouze, když předem existuje změna místa. Ke vzniku střídání je třeba, aby střídající byl střídanému nyní blíže, než dříve. Prvnější je také dokonalostí, ježto místní pohyb nemění věc podle něčeho, co na ní lpí, nýbrž pouze dle něčeho vnějšího, a proto jej má věc už dokonalá. - Za druhé, ježto také mezi místními pohyby je prvnější pohyb kruhovitý i dobou, protože jedině on může být trvalý. Také přirozeně, protože je jednodušší a jeden, jelikož se nedělí na počátek, střed a konec, nýbrž celý je jakoby střední. Rovněž i dokonalostí, jelikož se vrací k počátku. - Za třetí, ježto jedině pohyb je vždy shledáván pravidelný a jednotvárný: v pohybech těžkých a lehkých (těles) nastává zrychlení ke konci (Zákon gravitace formulovaný Newtonem r.1687), kdežto v násilných nastává zpomalení. Je tudíž třeba, aby pohyb vesmíru byl příčinou všech jiných pohybů.
Jako se má prostě nehybné k prostě pohybovanému, tak se má nehybné dle tohoto pohybu k takovému pohybu. Avšak to, co je prostě nehybné, je základem veškerého pohybu. Co je tedy nehybné dle střídání, je základem veškerého střídání. Leč jedině vesmírná tělesa jsou nestřídatelná, což prokazuje uzpůsobení těch, která jsou shledávána pokaždé tatáž. Vesmírné těleso je tudíž příčinou veškerého střídání v tom, co se mění. Avšak střídání v tom nižším je základem veškerého pohybu. Vždyť změnou se dochází k množení a zrození. Rodící je však o sobě hybatelem v místním pohybu těžkého a lehkého. . Je tedy třeba, aby vesmír byl příčinou všeho pohybu v těch nižších tělesech. Tak je tedy jasné, že Bůh řídí nižší tělesa vesmírnými tělesy.
Co z toho vyplývá?
Co se týká záměru, jaký řád se má dát věcem, Bůh všechno uzpůsobil sám v sobě. (27) Proto se říká: "Koho jiného ustanovil nad světem, který stvořil?" (Jb 34, 13).
Avšak co se týká provádění, Bůh spravuje nižší vyššími. Tělesné ovšem pořádá duchovním. Proto sv.Řehoř praví: "V tomto viditelném světě nemůže být nic uspořádáno, leda skrze neviditelného tvora." - Také nižší duchy spravuje duchy vyššími. - Pročež Dionysius uvádí, že "nebeské intelektuální bytnosti první v sobě prožívají Boží osvícení, a nám zvěstují, co je vyjeveno o nás." - Rovněž nižší tělesa spravuje vyššími. Proto dál píše, že "slunce způsobuje oplodnění viditelných těl a pobízí k životu, vyživuje, rozmnožuje, zdokonaluje, očisťuje a obnovuje". O tom všem však mluví také Augustin: "Pokud jsou hrubší a nižší tělesa řízena jakýmsi řádem skrze vznešenější a mocnější, tak všechna těla jsou řízena rozumným duchem života, a rozumný duch hříšný je řízen rozumným duchem spravedlivým".
Odkazy:
25) SCG, III, 78.
26) SCG, III, 82.
27) SCG, III, 83.