Případ paní Kreuzové
Kdo byla paní Kreuzová? Narodila se na sklonku posledního léta devatenáctého století. Její otec Franz Kohl byl úspěšný norimberský advokát. Velmi se radoval z novorozeného děvčátka. Jak by ne. Vždyť to bylo doslova vymodlené dítě. Syny už měl totiž dva, osmiletého a sedmiletého. Tolik se modlil, aby třetí dítě byla holčička. Chtěl v jejích rysech a vlastnostech stále nalézat podobu své tolik milované manželky Gertrudy. A holčička se své mamince už od malička velmi podobala. Na přání maminky ji dali pokřtít jménem Zita.
A co víc, mezi matkou a dcerou se během doby vyvinul tak těsný vztah vzájemného souznění, že vzájemně uhodly své myšlenky a pocity ještě dříve, než je daly vyslovily či daly najevo. I svědkové si toho brzy všimli. Když se třeba Zita vrátila ze školy, řekla své matce:
"Celé dopoledne jsem se nemohla zbavit dojmu, že se s tebou, mami, něco děje. Taková utkvělá představa. Nebolela tě snad hlava?"
"A jak!" povzdechla si matky. - "Před polednem mi úplně třeštila hlava. To zase ta migréna."
Zita, která seděla v lavici ve škole, vzdálené tři kilometry od svého domova, vycítila, že její matka trpí, a začala neklidně posedávat. Stalo se to nejednou i naopak: Paní Kohlová pociťovala neklid a obavy, jakmile se její dcera ocitla v nepříznivé situaci. Tak jednoho prosincového dne roku 1910 přišly ke Kohlovým děti ze sousedství.
"Jdeme sáňkovat. Může jít Zita s námi?"
"Jistěže, když je tak krásné počasí. Hned bude oblečená."
Za chvilku byly pryč. Nebyl důvod k žádným obavám. Slunce svítilo a sněhu bylo dost. Přesto kolem třetí hodiny pocítila paní Kohlová podivný neklid. Před očima jí vyvstala tvář jejich dcery. Něco jí hnalo ven z domu. Přehodila přes sebe plášť a vyběhla z domu. Volala na děti.
"Sáňkují až tam dál, poblíž řeky", ukázal jí kdosi.
Rozběhla se honem k řece Regnitz. Přiběhla právě včas. Zita sjížděla na saních s prudkého svahu do hluboké řeky, zčásti se ztrácející pod vrstvou sněhu. Právě v poslední chvíli zachytila paní Kohlová uhánějící sáňky. Saně se převrátily, dívenka přistála do hlubokého sněhu a matka ji okamžitě popadla do náruče.
Jejich vzájemná nadsmyslová citlivost se během doby zvětšovala. Tak paní Kohlová na dálku vycítila, že její dcerka, trávící prázdniny u svého strýce v Essenu, dostala horečku. A když byla třináctiletá Zita zase na prázdninách u své tety v Innsbrucku, nemohla několik nocí usnout.
"Maminka onemocněla vážnou plícní chorobou", řekla tehdy tetě.
"Ale co tě to, dítě, napadá?!"
"Opravdu. Maminka je vážně nemocná. Musím být u ní a ošetřovat ji."
Teta kroutila hlavou.
"To se ti jenom něco zdá. Přece si kvůli nějakému takovému tušení nepokazíš celé prázdniny!"
"Musím jet okamžitě domů!"
"Tak tam napřed zatelefonujeme. Musíme jít na poštu."
Sotva pak vytočili telefonní číslo, ozvalo se jim ve sluchátku:
"Zde kancelář Dr.Kohla, u telefonu Joachim Kuchler. Pan dr.Kohl není přítomen."
"Kdy přijde?"
"Dnes do kanceláře nepřijde. Paní Kohlová totiž vážně onemocněla a dr.Kohl je u ní."
"Co je s ní?"
"Trpí zápalem plic. Minulou noc se jí velmi přitížilo. Ale dnes už je jí prý lépe."

Když vypukla válka, oba Kohlovi synové byli povoláni do armády jako důstojníci v záloze. Odjeli na západní frontu. Oba padli téhož dne roku 1916. Zita se o smrti svých bratrů dozvěděla na dálku nějakým podivuhodným způsobem od své matky ve stejnou chvíli, kdy paní Kohlová obdržela oznámení generálního štábu:
"Sdělujeme vám, že vaši synové Max a Friedrich... padli na západní frontě při plnění svých vlasteneckých povinností a obraně německé císařské říše dne 18.srpna 1916. Císař je posmrtně povýšil na majory německé císařské armády ..."
V ten čas pracovala Zita Kohlová jako dobrovolná samaritánka v nemocnici pro rehabilitaci důstojníků. Kolem jedenácté hodiny pocítila silnou závrať, v hlavě se jí zatmělo a všechno se s ní zatočilo. Musela rychle usednout, a posléze pod tou zvláštní tíhou se svezla na kolena. Srdce jí silně bušilo, cítila jeho tep přímo ve spáncích. Před zavřenýma očima se jí objevovaly objevovaly útržky nějakého písemného oznámení: Hans a Dietrich Kohlovi... padli... při obraně říše...
Zita rázem zkameněla, když se k ní takto tajemně dostala zpráva, kterou právě v tu chvíli četla její bolestí oněmělá matka několik kilometrů od ní, v rodinné vile. Dozvěděla se tu bolestnou zvěst do všech podrobností ještě dříve, než se jí dostala před oči. Její zdrcená matka jedním dechem přečetla oznámení o smrti obou synů vkleče přímo na prahu domu, kde jí kurýr předal zprávu, a dcera Zita dostala ve stejné chvíli na dálku tutéž truchlivou zvěst a stejně jako maminka i ona poklesla na kolena...
Ze ztráty obou synů se paní Kohlová už nikdy docela nevzpamatovala a prožívala zbytek své pozemské pouti s podlomeným zdravím. Po smrti svého manžela v roce 1923 ho záhy následovala na věčnost, a tak splnila svůj slib věrnosti až do smrti. Než opustila tento svět, řekla své dceři:
"Neboj se, děvče, neopouštím tě tak docela. Však se zase setkáme..."
"Opravdu se setkáme?" ptala se Zita. Záhy však o tom získala osobní životní zkušenost. Nabyla přesvědčení, že jí anděl strážný nadále pomáhá, přičemž na sebe bere podobu a jméno její maminky. Po zbytek života ji o tom její anděl strážný podával stále přesvědčivější důkazy. V roce 1925 se Zita vdala za bankovního uředníka Kreuze. Tehdy se jí poprvé zjevil její strážný anděl v podobě nebohé maminky a řekl jí:
"Budete spolu šťastni. Stejně jako Bůh požehnal mně, tak požehná i tobě. Budete mít tři děti, dva chlapce a jedno děvče."
O osm let později se paní Zita Kreuzová svěřila s těmito životními zkušenostmi slavnému psychiatrovi Sigmundu Freudovi:
"Zjevuje se mi podoba zesnulé matky, právě ta její podoba, kdy bývala maminka nejšťastnější. Bylo to těsně před vypuknutím první světové války."
"Můžete ji blíže popsat, jak vypadá?"
"Zajisté. Má na sobě oblečené pokaždé stejné hedvábné šaty se žlutým lemováním a béžovým přepásáním. Vlasy má nakadařené tak, jak tehdy mívala. Bývá obuta do svých bot s vysokými podpatky. Na krku má perlový náhrdelník. Otec jej dal mamince při svatební cestě do Benátek."
"Nepokusila jste se někdy dotknout rukou toho zjevení?"
"Ano. Jednou jsem k ní natáhla ruku, ale matčin zjev s úsměvem poodstoupil. Asi jsem to neměla. Podruhé jsem to už také nikdy neudělala."
"V kterou dobu a v kterých místech se vám to nejčastěji zjevuje?"
"To je pokaždé jiné. Přichází úplně neočekávaně a na nejrůznějších místech. Dokonce se mi ukázala i v Cannes, kde moje matky během života nikdy nebyla. Vždycky se mi ale zjevuje o samotě. Pokaždé mluví svým veselým a zvučným hlasem.
"A splnila se ta předpověď ohledně počtu dětí?"
"Ano. Do písmene. Šťastně jsem se vdala za Jakuba Kreuze. Během prvních pěti let manželství se mi narodily tři děti, dva chlapci a jedna holčička. Chlapci se jmenují po mých dvou bratrech, Max a Friedrich, a holčička se jmenuje po mé matce."
Dr.Freud se zamyslel a po chvíli se zeptal:
"Kdy jste měla poslední takové zjevení?"
"Letos. Těsně předtím, než jsme se přestěhovali sem do Rakouska. Proto jsme se také odstěhovali z Německa. Matka mi říkala: Musíte se ihned odstěhovat z Německa. za pár let tam nebude bezpečno."
Sigmund Freud jí nedokázal objasnit mechanismus podivných zpráv, ale prosil ji:
"Zůstaňte se mnou ve styku. Tyto jevy je třeba dlouhodobě sledovat."
O dvě léta později, v roce 1935 měla paní Kreuzová další zjevení. Znovu v podobě paní Gertrudy. Ta však tentokrát velmi důrazně naléhala na svou dceru:
"Zito, zachraň život svému muži a svým dětem! Hrozí velké nebezpečí! Odstěhujte se z Evropy!"
Zitin manžel Jakub Kreuz byl totiž žid. Z doslechu sice slyšel o norimberských protižidovských zákonech, ale v Rakousku se cítil vcelku bezpečně.
"Ach, Zito, zase ty tvé pocity!? Vždyť se nám právě začínalo dobře dařit. Zrovna jsem se stal prokuristou německé banky ve Vídni. Nech toho třeštění!"
"Ne, Jakube! Rozhodně ne! Musíme se hned odstěhovat z Evropy! Vím, že musíme!"
"No ta, dobrá", dal si posléze říci, - "ale jenom do Anglie. Já se ovšem nemohu přes noc vyvázat ze závazků vůči bance. Tak pojedeš s dětmi do Londýna napřed. A jakmile to bude možné, okamžitě za vámi přijedu. Slibuji."
Když pak provedl Hitler bleskový anšlus Rakouska, bankovní úředník Kreuz si pořád myslel, že má stále ještě dost času.
"Jakýpak spěch?"", psal své ženě do Londýna. "I po obsazení Rakouska je stále zaručena volnost pohybu a cestování všem občanům bez výjimky. Zajistím ještě organizaci investiční činnosti naší banky směrem do zahraničí. Tím si tam vlastně zajistím další zaměstnání, abych vás v cizině uživil."
V horečné práci pak Jakub Kreuz propásl příležitost k úniku. Později skončil v koncentračním táboře jako ostatní rakouští židé...

V Anglii se paní Kreuzová znovu několikrát setkala s psychiatrem Sigmundem Freudem, tehdy už nemocným židovským emigrantem. Přes své psychiatrické objevy zůstával Freud stále ještě spíše materialistou. I když koncem života směřoval k víře v osobního Boha, jako lékař vězel ještě stále ve své teorii o potlačených pudech a bránil se uznat existenci duchových bytostí jako jsou andělé. Právě takové případy, jaký pro něho zosobňovala paní Kreuzová a jiní, vystavovaly jeho učení o rozhodujícím vlivu sexulity v lidském životě vážné zkoušce. S paní Kreuzovou si nevěděl rady. Psychoanalytické předpoklady, na kterých stavěl, se tu prostě nedaly použít. Freud si o této své pacientce, kterou léčil jen z běžných bolestí hlavy, zaznamenal jen několik poznámek. Ty byly v roce 1960 nalezeny v jeho pozůstalosti. Uváděl v nich:

Ta žena zcela věří tomu, že rozmlouvá s duchem své matky. Je si navíc jista, že ještě za matčina života je spojovalo něco duchového. Je však třeba uznat, že původ informací, o kterých tato paní tvrdí, že pocházejí od její nebohé matky, nelze nijak spolehlivě vysvětlit. Pro mne je ovšem zvláštní spíše okolnost, že "zjevení", o němž paní K. při každé příležitosti mluví, setrvává ve stejné idealizované podobě, jakou se vyznačoval v dobách rozkvětu rodinného štěstí Kohlových, kdy bývala celá rodina pohromadě a kdy ještě žili také oba bratři paní Zity K. Dcera si uchovává ve svém nitru podobu matky, jež opravdu existovala ve chvíli, kdy se dcera s matkou vřele objímala a líbala. Obraz, který se jí už po léta zjevuje a rozpráví s ní. Původ obrazu je tedy datován okamžikem největšího mohutného citového vzmachu. Co z tohoto faktu mohu odvodit pro svoji psychoanalýzu? Je totiž docela možné, že obecný princip celoživotního štěstí člověka může být odvozen od jediné vrcholně šťastné události, zažité v raném dětském věku...

Přestože Freudovi nepomohl tento případ k potvrzení správnosti své psychoanalytické teorie, mohou nám být jeho psychoanalytické postřehy někdy užitečné pro objasnění některých psychologických mechanismů, uplatňujících se ve vztahu člověka k duchovým bytostem, jako jsou andělé. Především jde o to, že si člověk může svého anděla strážného různě pojmenovávat, nejčastěji po někom, na koho má člověk od dětství velmi příjemné vzpomínky. Rovněž tak může člověk spojovat svého anděla s představami a obrazy, spojenými s touto oblíbenou bytostí. A co víc, zřejmě také strážný anděl může při ochraně svěřené bytosti užívat k zjevení nějaké životně důležité zprávy toho obrazu, který je jí bytostně blízký, a na který je ta osoba vysoce citlivá.. Může buď dočasně přijímat cizí tělo v dané podobě a tak se někomu zjevovat, anebo může vtiskovat svůj obraz přímo do mysli člověka.

Během spojeneckých náletů byl Norimberk úplně rozbit. Norimberští židé byli vyhlazeni i se svými rodinami. Když se Zita dala vést radami, které jí vnukl anděl zjevující se v podobě její matky, bezpochyby zachránila život přinejmenším svým synům, kteří tak byli ušetřeni od nasazení do hroutící se hitlerovské armády.
Pět let po skončení války dostala Zita nové vnuknutí od zjevení podobající se její matce:
"Zito! Je čas k návratu do rodného Norimberka!"
Zita uposlechla a dala si tam postavit nový dům poblíž hřbitova, kde byla pochována její matka. Denně pak docházela k jejímu hrobu, aby tam dala do vázy čerstvé květiny.
Sedmého července roku 1955 se Zita probudila neobyčejně brzy ráno. Ucítila zvláštní volání matčiným hlasem:
"Probuď se, moje děvčátko! Vstávej!"
Prudce se zvedla z postele.
"Tvůj vnouček Hansi bude dnes dopoledne vážně ohrožen! Je třeba nad ním osobně bdít! Musíš něco podniknout!"
Šestiletý vnuk Hansi odjel před několika dny z Norimberka na prázdniny k Wolfovým, totiž k rodičům jeho otce. Zita se spěšně oblékla, objednala si telefonem taxi a jen se objevil, ihned odjela do Řezna. Bylo devět hodin ráno, když vstoupila do vily bankéře Wolfa, kde malý Hansi trávil šťastné prázdninové dny. Vrátný u vchodu do vily ji poznal a bez řečí ji pustil do velké zahrady.
"Můžeme mne doprovodit?" poprosila ho.
"S radostí! Jenom zamknu hlavní vchod."
Potom udiveně následoval paní Zitu Kreuzovou. Dobře věděl, že stará paní mívá podivná spojení s duchy, a proto bez váhání doprovodil spěchající rozrušenou dámu. Později mu to vyneslo uznání v podobě doživotní renty od pana bankéře Wolfa. Aniž věděla kam jí, zamířila paní Kreuzová přímo k bazénu. Voda se právě velmi vlnila. Její vnouček Hansi však už ležel na dně bez jediného pohybu a u hlavy se mu tvořil pramínek krve. Vrátný se sebe strhl sako a skočil do bazénu. V okamžiku vynesl z vody chlapce.
Později vyšlo najevo, že se po ránu koupající Hansi spatně odrazil od skokanského můstku, uklouzl a při pádu narazil hlavou na hranu bazénu a ztratil vědomí. Byl by se bezpochyby utopil, kdyby nezasáhla jeho babička Zita, či spíše prababička Gertruda, která už půlstoletí sloužila někomu z neviditelného světa andělů celé jejich rodině.
Hansiho tělíčko bylo vytaženo a podařilo ze chlapce zachránit. Bankéř Wolf, známý praktik, znovu přehodnotil svůj životní názor na svět a uznal, že jsou mezi zemí a Bohem neviditelné věci. Následkem této události s jejich vnukem Hansim pronikavě změnil svůj způsob života. Začal podporovat nakladatelství, vydávající knihy, zabývající se věcmi za hranicemi našich smyslů.
Když babička Zita Kreuzová v kruhu své početné rodiny v roce 1988 opouštěla tento svět, usmířená s Bohem i lidmi, pozvedla na smrtelné posteli ruku a zamávala kamsi do prázdna se slovy:
"Už přicházím za tebou, maminko, už jdu..."
Nato vydechla naposledy. Následovala na věčnost svou milovanou matku, snad i v tom okamžiku viděnou jejíma dětskýma očima jako mladou, laskavou a krásnou, oděnou v roztomilých hedvábných šatech. Nebylo pochyb, že paní Zita pospíchala za svou maminkou stejně ochotně, jako by právě začínala cestu za věčným štěstím.

3. Zamyšlení o posílání andělů ke službě
Bůh posílá některé anděly, aby sloužili. Někdo se nazývá poslem podle toho, že nějakým způsobem vychází od jiného, aby začal být tam, kde dříve nebyl, nebo tam byl jiným způsobem. Především je to znát z života božských Osob. Totiž Syn nebo Duch svatý je poslán, neboť vychází od Otce jako od svého původce; a začíná být novým způsobem, totiž milostí nebo přijatou přirozeností, a to tam, kde dříve byl ryzí Boží přítomností. Vždyť Bohu je vlastní všudypřítomnost, protože jako všeobecný činitel zasahuje svou silou všechno jsoucí, takže je ve všech věcech.
U anděla je tomu však jinak. Anděl není činitel všeobecný, nýbrž částečný. Proto nezasahuje celý vesmír, ale zasahuje jedno tak, že současně nezasahuje druhé. Z toho je jasné, že tělesná stvoření jsou řízena prostřednictvím andělů. Když má tedy něco nastat nějakému tělesnému stvoření andělským prostřednictvím, tehdy anděl připojí svou sílu k onomu tělesu, takže tam právě tehdy začíná být. A celé se to děje na Boží příkaz. Tak je anděl posílán Bohem.
Činnost, kterou vykonává poslaný anděl, pochází však od Boha jako prvního původce, z jeho pokynu a autority andělé jednají; tato činnost rovněž k Bohu míří jako k poslednímu cíli. Tím vzniká pojem služebníka: služebník je totiž jako rozumějící nástroj; přitom nástroj je pohybován od jiného a jeho činnost míří k jinému. Proto se činnosti andělů nazývají službami. Proto také se říká o andělích, že jsou posláni sloužit.
Rozumová činnost se jako taková nazývá ze dvou důvodů. Jednak proto, že se nachází v samotném rozumu, jako třeba nazírání. A taková činnost si nestanoví místo; ba podle sv.Augustina ani my nejsme na tomto světě, pokud myslí rozvažujeme něco věčného (O Trojici, IV) - Jednak se nějaká věc nazývá proto, že je řízena a uložena nějakým rozumem. A tak je jasné, že si rozumové činnosti někdy určují místa. Jasná vesmírná tělesa se vztahují k náplni andělova poslání podle nějakého řádu. Patří se přece, aby se nejvyšší těleso přidělilo takové přirozenosti, která je nade všemi tělesy. Anděl však nepřijímá žádnou náplň své služby od jasných těles vesmíru. A proto, i když se zrovna neukazuje u jasných těles vesmíru, nic tím nepozbývá na své smysluplnosti, jako ani vládce neztrácí nic na své vážnosti, když zrovna nesedí na trůně, jenž patří k jeho hodnosti.
Vnější zaměstnání nám nebrání v ryzosti nazírání. Činnosti se totiž věnujeme smyslovými silami, jejichž činnosti nejvíce ruší vypjatou činnost rozumu. Jenže anděl řídí své vnější jednání pouze rozumovou činností. Proto vnější úkony nijak nepřekážejí jeho nazírání. Proto sv.Řehoř praví, že když andělé vycházejí ven, nepostrádají radost vnitřního nazírání.
Andělé ve svých vnějších úkonech slouží hlavně Bohu, podružně lidem. Když totiž rozumový tvor (ať anděl nebo člověk) přilne k Bohu, ocitá se duchovně v jednotě s Bohem, a tím převyšuje každého tvora. (STh,I,112,1) Proto říká Apoštol: za vyšší se navzájem považují (Flp 2).
Jsou všichni andělé posílání sloužit?
Řád božské přirozenosti působí jak u andělů, tak v celém vesmíru, že nižší je řízeno vyšším. Jen z božského ustanovení se od tohoto řádu poněkud ustupuje v tělesných věcech, a to k vůli vyššímu řádu, pokud totiž je toho zapotřebí ke zjevení milosti. Totiž třeba to, že od narození slepý prohlédnul, že Lazar byl vzkříšen, bylo Bohem učiněno přímo, bez zprostředkující činnosti vesmírných těles. Avšak také andělé, dobří i zlí, mohou v těchto tělesných záležitostech konat něco vymykající se činnosti vesmírných těles, zhušťováním mraků v déšť či konáním něčeho jiného v tvorstvu. Bůh však bezpochyby může lidem něco zjevit i bez andělského zprostředkování. A také vyšší andělé mohou něco provést bez nižších pomoci nižších andělů. Na základě této úvahy se však někteří domnívají, že podle obecného zákona nižší nejsou Bohem posíláni, nýbrž jenom vyšší, kteří to konají skrze nižší, a jenom někdy to z Božího ustanovení konají vyšší andělé přímo.
To však není správné. Řád andělský se odvozuje z darů milostí. Ale řád milosti nemá žádný vyšší řád, pro který by tento řád měl opomíjet, jako se opomíjí řád přirozenosti kvůli řádu milosti. - Také je třeba vzít v úvahu, že se přírodní řád opomíjí při konání zázraků pro upevnění víry. Tato víra by se však neupevňovala, kdyby se opomíjel řád andělský, protože my bychom to nemohli vidět. - Kromě toho není ve službě Bohu nic tak velikého, co by nemohlo být vykonáno prostřednictvím nižších řádů. Proto sv.Řehoř praví, že ti, kteří hlásají nejvyšší pravdy, se nazývají Archandělé. Proto byl k Panně Marii poslán Archanděl Gabriel. To přece byla nejvyšší božská služba, jak se tamtéž uvádí. - A proto se prostě musí se sv.Divišem říci, že vyšší andělé nejsou nikdy posíláni k nějaké vnějškové službě.
Z poslání božských Osob je některé viditelné, které navazuje na tělesné stvoření, kdežto jiné neviditelné, které nastává podle duchovního účinku. Tak i v posílání andělů se některé nazývá vnější, totiž pokud je k vykonání nějaké služby na vnějších tělesných věcech; a k tomu nebývají posíláni všichni andělé, ale jen někteří. Jiné je vnitřní, podle účinků, které jsou v rozumu, když totiž jeden anděl osvěcuje druhého; a v tomto smyslu jsou posíláni všichni andělé.
Anděl, který byl poslán očistit prorokovy rty, byl podle sv.Diviše jedním z nižších andělů. Byl však nazván Serafem, tj.podněcující, protože přišel podnítit prorokovy rty.
Také se říká, že vyšší andělé sdělují vlastní dary, od kterých mají jména, prostřednictvím nižších andělů. Tak se tedy řeklo, že jeden Seraf očistil prorokovy rty, ne že by to učinil přímo sám, ale že to učinil nižší anděl jeho mocí. Tak se říká, že papež někoho rozhřeší, třebaže prostřednictvím jiného provede úkon rozhřešení. (STh,I,112,2)
Jsou posíláni všichni druhořadí andělé? (Panství, Síly, Moci)
Posílání k vnější službě přísluší vlastním způsobem andělovi, pokud z božského rozkazu pracuje na nějakém tělesném stvoření, což patří do výkonu služby Bohu. Vlastní poslání andělů se však ukazuje z jejich jmen. (sv.Diviš, O Nebes.hier.,VII) Proto jsou k vnější službě posíláni andělé těch řádů, v jejichž jménech lze rozumět nějaký výkon. Avšak v označení Panství není znát nějaký výkon, nýbrž jen určování a rozkaz o výkonech. Ale v označení jiných řádů je znát nějaký výkon: tak Andělé a Archandělé mají označení podle zvěstování. Síly a Moci se nazývají s ohledem k nějakým výkonům; také Vládci přísluší být první mezi ostatními pracujícími, uvádí sv.Řehoř. Proto těmto pěti řádům přísluší poselství k vnější službě, nikoli však čtyřem vyšším řádům (Vládci, Trůny, Cherubové, Serafové). (STh,I,112, 4)
Jsou lidé střeženi od andělů?
Podle povahy Boží prozřetelnosti se ukazuje ve všech věcech, že pohyblivé a proměnlivé je pohybováno a řízeno nehybným a neměnným činitelem: jako je všechno tělesné řízené prostřednictvím duchových podstat, a nižší tělesa tělesy vyššími. Ale také my sami jsme ve svých rozličných závěrech řízeni zásadami, kterých se pevně držíme. - Přitom je jasné, že v jednání se lidské poznání a vůle mohou různě měnit a odchylovat od dobra. A proto je nutné, aby byli lidem určováni strážní andělé k jejich řízení a vedení k dobru.
Člověk může svobodným rozhodováním nějak unikat zlu, ale ne dostatečně: má totiž slabou vůli k dobru v důsledku působení četných emocí. Podobně i všeobecné poznání přirozeného zákona, které je člověku přirozeně vlastní, vede nějak člověka k dobru, ale také nikoli dostatečně; dochází totiž k mnoha chybám při používání všeobecných zásad práva na jednotlivé úkony. Proto se říká: Myšlenky smrtelníků bázlivé, a nejisté je naše prozírání (Mdr 9). A proto je pro člověka nutná stráž andělů.
K dobrému skutku se vyžaduje dvojí: Předně, aby vůle mířila k dobru, což se děje pohotovostí mravní ctnosti. Za druhé, aby rozum nalezl patřičnou cestu k provedení dobra ctnosti, což Aristoteles přiděluje rozumnosti (opatrnosti). Pokud jde o první, Bůh přímo střeží člověka, když mu vlévá milost a ctnost. Pokud však jde o druhé, Bůh chrání člověka všeobecným poučením, které lidem zprostředkují andělé.
Jako se lidé odchylují od přirozených pudů přílišnou emocí, tak se také odchylují od vnukání dobrých andělů, k němž dochází neviditelně - osvěcováním lidí k dobrému jednání. Nelze tedy přičítat nedbalosti andělů, když někteří lidé zbytečně hynou, ale špatnosti lidí. - Ze zvláštní Boží milosti se andělé výjimečně zjevují lidem viditelně; podobně jako když se dějí zázraky mimo přírodní řád. (STh,I,113,1)
Jsou jednotliví lidé střeženi jednotlivými anděly?
Jednotlivým lidem jsou přidělováni jednotliví andělé ke stráži. Důvodem toho je, že stráž andělů je nějaké vykonávání božské prozřetelnosti vůči lidem. Jenže Boží prozřetelnost se uplatňuje jinak vůči lidem a jinak vůči jiným pomíjivým tvorům, protože mají odlišný vztah k nepomíjivosti. Lidé jsou totiž nepomíjiví, jak co do společného druhu, tak i co do vlastních tvarů jedinců, totiž rozumových duší; a to se o jiných pomíjivých tvorech nedá říci.
Dále je jasné, že Boží prozřetelnost se týká hlavně toho, co stále zůstává; kdežto pomíjivého se Boží prozřetelnost týká, pokud je uspořádává vůči tomu, co je trvalé. Boží prozřetelnost se tedy vztahuje k jednotlivým lidem, jako se vztahuje k jednotlivým rodům nebo druhům pomíjivých věcí. Ale podle sv.Řehoře jsou andělé rozličných řádů určeny rozličným rodům věcí; jako jsou Moci určeny k držení démonů, Síly ke konání zázraků v tělesných věcech. A je na místě, že různým druhům věcí vládnou různí andělé téhož řádu. Proto je také na místě, že se různých lidem předělují různí andělé strážní.
Určitému člověku se přiděluje strážce dvojím způsobem: Jedním způsobem, pokud je jednotlivým člověkem: a tak jednomu člověku přísluší jeden strážce. Druhým způsobem, pokud je částí nějakého sdružení, které má spravovat. Někdy však je anděl strážný přidělován lidem pro nějaké neviditelné a skryté poslání, které patří ke spáse jedinců vůbec. Tak jsou jednotlivým lidem přidělováni jednotliví strážní andělé.
Všichni andělé prvního řadu, jsou v něčem bezprostředně osvěcováni Bohem. Je však něco, o čem jsou Bohem bezprostředně osvěcováni pouze vyšší andělé a zjevují to nižším. Tak může být nějaký anděl v něčem osvícen od nějakého nejvyššího anděla, a v něčem zase od toho, který je přímo nad ním. A tak je možné, že nějaký anděl osvěcuje přímo člověka, a přesto má pod sebou ještě nějaké anděly, které osvěcuje.
Ač mají lidé stejnou přirozenost, přece je u nich rozdílnost, pokud jsou někteří božskou prozřetelností zaměřeni k většímu a jiní k menšímu. A tak může být větší službou střežit jednoho člověka než druhého. (STh,I,113,2)
Přísluší střežení lidí pouze nejnižším andělům?
Člověku se přiděluje stráž dvojím způsobem. Prvním způsobem se mu přiděluje zvláštní stráž, pokud je jednotlivému člověku přidělován jednotlivý anděl. A taková stráž je z nejnižších andělů, kterým podle sv.Řehoře přísluší zvěstování maličkostí; jenže ve službách andělů je maličkostí zajišťovat to, co patří ke spáse pouze jednoho člověka. - Druhým způsobem se zajišťuje obecná stráž. A ta se liší podle různých řádů, neboť čím je činitel všeobecnější, tím je příslušný anděl vyššího řádu. Tak třeba stráž množství lidí přísluší andělům z řádu Vládců, ba snad Archandělů, kteří jsou Vládci andělů; proto i Michael, který je Archandělem, je nazýván jedním z vládců. (Dn 10) Nad všemi tělesnými přirozenostmi drží stráž Síly, a nad démony drží stráž Moci. A zase nad dobrými anděly drží stráž Vládci, jak učí Řehoř.
Andělé vyššího řádu jsou přidělováni ke stráži těch, kdo jsou Bohem vyvoleni k vyššímu stupni slávy.
Ne všichni poslaní andělé drží zvláštní stráž nad jednotlivými lidmi; ale andělé některých řádů drží více či méně všeobecnou stráž.
Také někteří nižší andělé konají služby vyšších andělů, pokud mají nějaký podíl na jejich daru, a mají k službách vyšších andělů jejich sílu jako jejich vykonavatelé. A tak i nejnižší andělé mohou zkrotit démony. (STh,I,113,3)
Jsou strážní andělé určeni všem lidem?
Člověk, žijící ve světě, je na jakési cestě, po které kráčí do vlasti. Na té cestě je ohrožován různým nebezpečím, jak zevnitř, tak zvenčí, jak o tom svědčí žalmista: Na cestě, po které jsem kráčel, nastražili mi léčku (Ž 141). A proto, jako se lidem, kráčejícím po nejistě cestě, dávají strážci, tak i každému člověku na životní cestě se přiděluje strážný anděl. Když pak dojde na konec své cesty, bude mít v Božím království anděla spoluvládnoucího, nebo v pekle démona trestajícího.
Pokud jde o Krista, jako člověk byl bezprostředně řízen Božím Slovem: proto nepotřeboval strážného anděla. Z hlediska duše má přímé nazírání. Ježto však byl vybaven trpným tělem, procházel pozemskou životní cestou. Podle toho mu nepříslušel strážný anděl, který by byl nad ním, nýbrž anděl služebník, který mu byl podřízen. Proto se uvádí, že přistoupili andělé a sloužili mu (Mt 4).
Pokud jde o prvního člověka v původním životním prostředí, netrpěl žádným nebezpečím zevnitř, protože v jeho vnitřním životním prostředí bylo všechno správně uspořádáno. Byl však ohrožen zvenčí pro ďábelské nástrahy v okolním životním prostředí, jak ukázal výsledek. Proto musel mít strážného anděla. (STh,I,113, 4)
Je strážný anděl přidělen člověku od narození ?
Na tuto otázku je dvojí názor: někteří totiž tvrdí, že strážný anděl je člověku přidělen od chvíle křtu, kdežto jiní tvrdí, že už od narození. Dobrodiní, která člověk dostává, protože je křesťan (např. přijímání Nejsvětější Svátosti), začínají od křtu. Avšak ta dobrodiní, která Bůh dává člověku s rozumovou přirozeností, se mu poskytují tehdy, když se narodí s takovou přirozeností. A takovým dobrodiním je stráž andělů. Proto má člověk už od narození přiděleného strážného anděla.
Andělé jsou přidělováni ke službě, a ti mohou účinně sloužit pouze těm, kdo mají podíl na spáse, s ohledem k poslednímu účinku stráže, jímž je dosažení podílu. Neodpírá se však ani jiným, třebaže u nich nedosahuje takového účinku, aby byli přivedeni ke spáse. Přesto služba strážných andělů je u nich účinná, když je odvede od mnohého zla.
Služba strážného anděla je sice zařízena k osvěcování poučováním, jako k poslednímu a hlavnímu účinku. Přesto má ale mnohé jiné účinky, které patří dětem: totiž krotit démony a zabraňovat jim ve škodlivém působení jak na těle, tak na duchu.
Dokud je dítě v mateřském lůně, není docela odděleno od matky, nýbrž přes pupeční šňůru je poněkud její částí; jako i ovoce, visící na stopce, je částí stromu. Proto lze právem říci, že strážný anděl matky střeží i plod, který je v jejím lůně. Sotva je ale při narození oddělen od matky, je mu přidělen jeho strážný anděl. (STh,I,113,5)
Opouští někdy strážný anděl člověka?
Stráž andělů je nějaké vykonávání božské prozřetelnosti, konané na lidech. Přitom je jasné, že ani člověk ani žádná jiná věc se docela nevymyká božské prozřetelnosti: když totiž má nějakou účast na bytí, tedy podléhá všeobecné prozřetelnosti, týkající se jsoucen. Pokud některý člověk dopouští, aby jiný člověk trpěl nějakým nedostatkem buď za trest nebo pro nějakou vinu, potom se říká, že člověk dle řádu své prozřetelnosti opouští člověka. - Podobně se dá říci, že anděl strážný nikdy docela neopouští člověka, ale někdy jej v něčem opouští, pokud nezabrání, aby byl vystaven nějakému trápení dle Božího soudu nebo aby neupadl do hříchu. A podle toho jsou Babylon a Izrael nazývány opuštěnými od andělů, protože jejich strážní andělé nezabránili jejich pádu do utrpení.
Třebaže strážný anděl někdy opustí člověka místně, přesto ho neopouští co do účinku střežení. Třebaže je totiž v nebi, poznává, co se děje s člověkem, a nepotřebuje časové údobí k místnímu pohybu, nýbrž se může hned dostavit. (STh,I,113,6)
Trápí se strážný anděl zlem svého svěřence?
Andělé netrpí ani hříchem, ani tresty lidí. Vždyť smutek a bolest pochází dle sv.Augustina z toho, co odporuje vůli. Jenže na světě se neděje nic, co by odporovalo vůli andělů a jiných blažených, protože jejich vůle je souladu s řádem božské spravedlnosti. Na světě se ovšem děje pouze to, co činí nebo dopouští božská spravedlnost. Prostě se tedy na světě neděje nic proti vůli blažených. Dobrovolné je dle Aristotela prostě to, co někdo chce v jednotlivosti, jak se to děje s ohledem na vše, co ho obklopuje, ačkoli všeobecně vzato by to dobrovolné nebylo: jako třeba plavec nechce vyhazovat zboží do moře, když uvažuje všeobecně, nýbrž to chce s ohledem na záchranu vlastního života. Takže je to spíše dobrovolné než nedobrovolné. Stejně tak andělé všeobecně nechtějí hříchy a tresty lidí, avšak chtějí, aby se v tom zachovával řád božské spravedlnosti, podle něhož někteří podléhají trestům, když se dopouštějí hříchu.
Jak při hříchu, tak při pokání lidí zůstává andělům jeden důvod radosti, totiž splnění řádu božské prozřetelnosti. (STh,I, 113,7)