Démonická přitažlivost Bermudského trojúhelníku
Odkud se bralo to podivné zmítání a pulsování zvláštního těsta, přelévání kašovité látky z místa na místo a její těkavé roztékání se z nádoby na všechny strany?
Mnozí si tu otázku nedokázali ani položit. Jen básník Whitman unesený hudbou své pulzující intuice zpíval:
"...je ve mně cosi - co nevím - ale vím, že je to ve mně...
Nevím, co to je - je to bezejmenné - nevyslovené slovo.
Není v žádném slovníku, není ve výrazu ani v symbolu...
Zde je výron duše,
Výron duše vychází z nitra zavřenými branami a stále probouzí otázky:
Proč je to tušení? Proč jsou ty myšlenky v temnotě?"
"Hlad po zkušenostech", tak nazval kterýsi učenec svůj esej o lidstvu na přelomu dvacátého a dalšího věku. Ten hlad zaměřoval člověka k novým obzorům. Současně však přinášel jisté nebezpečí. Hlavně pro začátečníka. Ten by totiž rád vtáhl a rázem pohltil konečno, absolutno, celek a smysl do vlastní zkušenosti. Přitom by nejspíš všechny strhl k sobě, slibuje jim více, než vůbec může poskytnout.
Ten "hlad" byl trochu instinktivní, zčásti uvědomělý. A právě ta část jeho bytosti ponořená do temnoty instinktu tvořila pól, přitahující všechno záhadné a vymykající se omezeným možnostem lidského rozumu. Oswald Spengler by se byl patrně znechuceně odvrátil od těchto zjevů se slovy:
"Jsou to jen chabé vzdechy faustovské duše evropské civilizace. Ano. Také ona bývala kdysi plná touhy po rozletu do nekonečna. Bývala provázena dravou vůlí k moci. Projevuje se v rozmáchnutém totalitarismu a v technických vítězstvích nad mrtvou přírodou."
Nicméně už od konce druhé světové války, kdy v záplavě ohromujících a burcujících zpráv nastal ve sdělovacích prostředcích jakýsi útlum, už tehdy se známý lovec senzací dostal ke slovu se svými úžasnými odhaleními:
Záhadný fantóm z kosmu loví vzorky lidstva !? Mimozemšťané vedou válku proti lidstvu !?
U F O in the Devilish Triangle !?
Phantoms of the Sargasso Sea !?!

Prostor mezi Floridou, Bermudami a Portorikem si již odedávna vysloužil označení "Trojúhelník smrti", "Moře fantómů", "Hřbitov Atlantiku" nebo "Ďábelský trojúhelník".
Každý se ptal: "Proč??"
"Rosalie" byla velká obchodní loď, plující na lince do Havany. V roce 1840 byla nalezena bez jediné živé bytosti na palubě. Plachty byly spuštěné, náklad nedotčený, což vylučovalo přepadení piráty. Následovala další a další záhadná zmizení. Mnoho lodí utrpělo za prapodivných okolností vážné nehody.
Do začátku první světové války zmizelo v bermudské oblasti přinejmenším dvacet velkých lodí. Za války pak mizení lodí nevyvolávalo takový podiv, protože v mořích operovaly nepřátelské ponorky. A přece tomu bylo někdy jinak.
Roku 1917 se stala obětí posádka obchodní lodi "Zebrine". Byla objevena opuštěná nedaleko Cherbourgu. Také tam byl prostřený stůl, na palubě se sušilo prádlo, lodní deník až do posledního dne nevykazoval nic podezřelého. Vypadalo to, jako by se ony tajemné události měly nejčastěji odehrávat v době jídla. V každém případě byl vždy příznakem těchto událostí podivný klid. A přece se něco muselo stát! Je zřejmé, že to "NĚCO" se dostavilo náhle. Zaskočilo to posádku a ochromilo její obranyschopnost a konečně ji to donutilo opustit vlastní loď. Nezjistily se stopy nějakých bojů nebo zápasů.
"Šlo snad o únos posádky, tedy živé posádky? O nic víc?", ptaly se lidé, ale koneckonců ulpívali na další otázce: "Proč? Z jakého důvodu se to ´NĚCO´ zajímá o posádky lodí - posádky, které ssebou někdy stačí vzít jen nějaké, vcelku banální přístroje?"
V roce 1924 prolétla tiskem zpráva: "Zmizela japonská obchodní loď ´RAIFUKU MARU´. Dříve však stačila vyslat zlověstné volání o pomoc. Morseova depeše obsahovala záhadné tísňové volání o pomoc: ´...NEBEZPECI JAKO DYKA...PRIJEDTE RYCHLE!...NEMUZEME UTECI...´"
V září 1955 zmizelo z paluby naprosto nepoškozené lodi "CONEMARA IV" pětadvacet členů posádky. Záchranné prostředky zůstaly na místech.
Tak to pokračovalo dál.
Po II. světové válce se démonická přitažlivost Bermudského trojúhelníku neobyčejně zvětšila - jak pro neúnavného lovce senzačních novinářských kachen, tak pro senzitivní masu, která za náhlého klidu zbraní zakoušela nedostatek úchvatných dojmů.
Avšak nejvíce se o to přičinila množící se záhadná zmizení letadel v bermudské oblasti. K ´mořské pasti´ se totiž připojila ´vzdušná past´. Tahle ´Sky Trap´ zahájila svou neblahou popularitu nevysvětlenou zkázou pěti letadel typu ´Navy Grumman TBM 3 AVENGER´ s dvoj- a tříčlennými posádkami: celkem pět pilotů a dalších devět členů posádek.
Dne 5. prosince 1945 startovali za ideálního letového počasí na celkem běžný cvičný let po trase v dohledu pevniny nebo ostrovů. Zásoba pohonných hmot stačila každému letadlu na tisíc mil. Let byl plánován na 2 hodiny. Letadla vzlétla ze základny na Floridě jako obvykle: prvé ve 14,O2 hod., další v šestiminutových intervalech. Úvodní část letu proběhla podle plánu bez těžkostí, za stálého spojení se základnou.
Počasí nad Karibským mořem bylo klidné. Letka pěti středních bombardérů známých jako ´Mstitelé´ se po skončení cvičného náletu na vrak lodi opět zformovala a zamířila zpět k základně.
Nálada letců byla výborná. Kalendář připomínal advent, válka už skončila a oni se těšili na návrat do civilu.Všechno bylo O.K.
Také mezi navigátory na základně vládla nálada zářivá jako odpolední sluníčko. Nezkalila se tak hned, ani když bylo náhle přerušeno spojení s velitelským ´Avengerem´.
"Co na tom?", mávli rukou, - "Vždyť už stejně každou chvíli musí hlásit nálet na přistání.
Jenže k přistání nikdy nedošlo. Poslední okamžiky posádek ´Mstitelů´ zachycuje pouze krátký rozhovor mezi základnou a velitelským letadlem:
" - VOLÁM VĚŽ - OPAKUJI - ZDÁ SE, ŽE JSME VYBOČILI Z KURSU - NEVIDÍME ZEMI - OPAKUJI - NEVIDÍME ZEMI - ", hlásil vzrušeným hlasem velitel letky, poručík Taylor.
"HLASTE POLOHU!", vyzvali je z věže.
"NEJSME SCHOPNI ZJISTIT NAŠI POLOHU", odpovídal Taylor, - "NEVÍME, KDE JSME - "
Poklidná nálada na základně se v mžiku změnila ve vrcholné vzrušení: "ORIENTUJTE SE NA ZÁPAD!", zněl pokyn zdola.
"NEVÍME, KTERÝM SMĚREM JE ZÁPAD", odpovídal vzrušeně Taylor, "VŠECHNO JE JINÉ - DIVNÉ. NEMÚŽEME URČIT ŽÁDNÝ SMĚR - DOKONCE ANI OCEÁN NEVYPADÁ, JAK BY MĚL --- " Následovalo odmlčení.
V té době měla být letadla zpátky na základně. Konečně se podařilo znovu navázat spojení. Základna se spojila s velitelem jiného stroje. Ten hlásil: "KOMPASY PŘESTALY FUNGOVAT - POKUSÍM SE LETĚT SMĚREM NA ZÁKLADNU - ZTRATILI JSME SE PŘI OTÁČCE - "
Kapitán Stivers, jemuž velitel Tylor z neznámých důvodů předal velení, hlásil: "NEMÚŽEME ZJISTIT, KDE JSME. - ODHADUJEME, ŽE JSME ASI DVĚSTĚDVACETPĚT MIL OD ZÁKLADNY - ", po chvíli dodal: "ZDÁ SE NÁM, JAKOBYCHOM VSTOUPILI DO BÍLÝCH VOD - OBKLOPILA NÁS BÍLÁ VODA - OBLOHA SE ZBARVILA NA ŽLUTO - JSME ÚPLNĚ ZTRACENI - "
Samo o sobě to bylo nepochopitelné: nádherné počasí, ovzduší průzračné, nejmodernější navigační přístroje na základně i v letadlech v nejlepším pořádku. Na základně se podařilo zachytit na magnetofonovou pásku rozhovory mezi posádkami letadel. Vyšetřovací komise k tomu později řekla:
"Posádky si mezi sebou kladly divné a absurdní otázky."
Potom hlasy umlkly. Nastalo tísnivé ticho.
Ze základny bylo vzápětí vysláno záchranné čtyřmotorové letadlo ´MARINER´ s dvanáctičlennou posádkou. Vypravilo se naznačeným směrem a - zmizelo rovněž beze stopy.
Ještě téhož večera vyrazilo k záchranným akcím osmnáct lodí, včetně letadlové lodi ´SALOMON´, které v dané oblasti prováděly manévry. Pětatřicet letadel z mateřské lodi se připojilo k dalším dvěma stům čtyřiceti dvěma letadlům. Prohledávaly hladinu. Nenašly nic.
Posádka nákladního letadla, které prolétalo v podvečer v den zmizení letky ´FLIGHT 19´ nad Floridou, vyslala zprávu:
"NAD PEVNINOU BYL ZPOZOROVÁN JAKÝSI ČERVENÝ ZÁBLESK.
Podobné hlášení přišlo z nedaleké obchodní lodi:
" - V 19,30 HODIN BYLO NAD MOŘEM VÝCHODNĚ OD FLORIDY ZAREGISTROVÁNO NĚCO JAKO VÝBUCH - "
Co to bylo? ´AVENGERY´ byly v té době už nejméně dvě a půl hodiny bez pohonných hmot.
Druhý den se rozběhla jedna z nejrozsáhlejších záchranných akcí v dějinách. Do sledované oblasti vyplulo 240 civilních lodí všeho druhu, osmnáct plavidel pobřežní patroly, čtyři torpédoborce, mnoho ponorek, pátracích a záchranných člunů, vzlétlo 67 letadel z blízké letadlové lodi ´SALOMON´ a dalších třicet vojenských a civilních letadel.
Známý žurnalista se chopil shodných výpovědí několika radioamatérů, podle nichž poslední slova poručíka Taylora zněla: "NESLEDUJTE MNE - VYPADAJÍ JAKO Z JINÉHO SVĚTA - "
Oficiální vojenská místa to nepopřela, zrovna tak, jako nepopřela radioamatéry potvrzovaná slova kapitána Mantella, prvé oběti čehosi, co se později neblaze proslavilo pod označením U F O : "VŽDYŤ JSOU V TOM LIDÉ!"
Touto tragédií však události neskončily.
V červnu 1947 zmizel ve ´vzdušné pasti´ robustní americký bombardér B-29. O půl roku později vyslalo britské letadlo ´STAR TIGER´ zprávy na Bermudy:
"PŘISTANEME PODLE ČASOVÉHO ROZVRHU. POČASÍ A LET BEZVADNÉ -" Další zpráva už nepřišla. ´STAR TIGER´ s jedenatřiceti pasažéry na palubě beze stopy zmizel.
Dne 19. ledna 1949 následoval dvojník letadla ´STAR TIGER´ letoun ´STAR ARIEL´ s dvaceti cestujícími svého předchůdce na cestě do neznáma. Ale kam?
Sebemenší náznak toho, co se stalo, nepřinesla ani obrovská záchranná akce. Zúčastnily se jí dvě mateřské letadlové lodi, jedna bitevní, řada křižníků a menších lodí a stovky letadel.
Počet zmizení stále přibývá.

"Nejlépe bude", mínil známý novinář, - "když se tam zajedu sám podívat."
"Cože!? Do Bermudského trojúhelníku?"
"Ovšem."
"Je to nebezpečná zóna."
"To jste celý vy, doktore!", vybuchl novinář, - "Pořád jenom samá opatrnost. Vám se to lehko poučuje a vybízí k opatrnosti. Vaším povoláním není přinášet zprávy či poučovat veřejnost, ani objasňovat záhady. Jste lékař. Starejte se o nemocné a neberte odvahu těm, kdo ji mají!"
"Když ale v té oblasti propukávají náhlé a silné magnetické bouře. Zmizely tam celé výpravy. A teď to snad vytrhne nějaký žurnalista?! Je to příliš nákladné."
"Proč?"
"Vyžádalo by si to nejspíš zvláštní plavidlo vybavené věcmi, které nejsou zmagnetizovatelé."
"Myslíte si snad, že právě dřevěné lodi umožnily Kolumbovi proplout tam bez úhony?"
"Zdaleka nejen to. Zřejmě bylo nezbytné ještě to, že Kolumbus a jeho lidé měli něco navíc, než pouhé horizontální spojení vysílačkami, jaké mají dnešní lodě."
"Co tím myslíte?"
"Měli neochvějné spojení vertikální - ovšem ne na nějaké umělé satelity pozemského původu."
Žurnalista zavrtěl nechápavě hlavou.
"Měli takové spojení, jaké jim i při poruchách magnetického pole a jeho neblahých důsledcích na přirozené prožívání času a prostoru zaručovalo vnitřní integritu a vyrovnanost osobnosti." Novinář kroutil hlavou, - "Ostatně, co na tom záleží? Stejně s vámi nesouhlasím, když to všechno vykládáte jenom z magnetických poruch."
"Nemyslím jenom na poruchy magnetického pole. Zřejmě tam člověka bezprostředně nepříznivě ovlivňují ještě důsledky místních magnetických úchylek. Totiž určitá ´antimlha kosmického původu´."
"Cože?!"
"Nevím, jak bych to nazval", koktal doktor, - "Snad plyn, možná taky záření, nebo spíše - hmota v plazmatickém skupenství."
"Plazmatické skupenství?"
"Ano. Pokud je hmota v silném magnetickém poli, pak snáze přechází do tohoto skupenství. Třeba se v plazmatickém skupenství hromadí pod mořským dnem. V takovém stavu nepodléhá zákonům gravitace. A pak - v případě proniknutí na povrch země či nad hladinu moře - vystupuje do výšky."
"Ehm. - Možná na tom něco bude", připustil novinář.
"Potíže však zřejmě nastávají tehdy, když se člověk třeba i s lodí nebo i s letadlem octne v tomto chuchvalci plazmy. V takovém plazmatickém prostředí totiž nepůsobí gravitační zákony, ba i čas v něm plyne zřejmě jinak, než v ostatním prostředí, podléhajícím gravitaci."
"Asi máte na mysli případy, kdy letadla v těchto oblastech doletěla na letiště mnohem dřív, než připouštěla jejich maximální rychlost. Znám takové případy. stalo se to třeba v roce 1970 dopravnímu letadlu společnosti ´National Airlines´. Po přeletu nad Bermudským trojúhelníkem přistálo v Miami. Sledoval ho radar. Obvyklým způsobem ho navedli na přistávací plochu letiště, když tu najednou se letadlo z obrazovky ztratilo. Letištní personál se snažil spojit s pilotem. Byl vyhlášen poplach a organizovala se záchranná akce. Avšak dříve, než vyrazily pátrací čluny, letadlo se po deseti minutách objevilo, jako by se vykrystalizovalo ve vzduchu a bez potíží přistálo. Piloti nevěřili svým uším, když rozčílený dispečer věže hlásil:
´Na deset minut jste přestali existovat!´
Velké překvapení přinesla kontrola palubních chronometrů, srovnávaných dvacet minut před přistáváním s letištními hodinami obvyklou kontrolou, a následující kontrola hodinek posádky a cestujících. Zjistilo se, že všechny časoměry v letadle jsou opožděny přesně o těch rozčílených deset minut, jako by se právě na tuto dobu zastavily."
"Jistěže", pokyvoval hlavou lékař, - "Nastala přitom dočasná porucha smyslu pro čas u posádky i u cestujících." Porucha smyslu pro čas doprovází tyto stavy tím spíše, pokud lidé nejsou integrováni jako osobnosti vyššími duchovními hodnotami. A to je zřejmě hlavní nebezpečí Bermudského trojúhelníku!"
"Tím spíš je nutné, abych se tam podíval. Jedině tak přece mohu ověřit tuto vaši domněnku. A je-li na ní co pravdy, potom se mi tam už nic nemůže stát, když vím, o co jde."
"Omyl! Vědění samo o sobě nestačí! A navíc - někdo toho může zneužít proti vám!"
"Ale jděte! A jak?"
"Copak já vím?", rozhodil rukama lékař, - "Povídal jsem vám, že nejsem v tom směru žádný odborník. Třeba jsem se mýlil, a vy vběhnete do pasti zrovna nějakému Mimozemštanovi, který zneužije vaší naivity proti vám. Opakuji vám, že eventuální Mimozemštan nemůže na Zemi hledat nic dobrého!"
"To jsou jen dohady!"
"Doplatíte na honbu za senzacemi!"
"Nejdu do toho tak bezhlavě, jak se vám zdá. Mám ještě něco v záloze", řekl novinář a ťukl se prstem do čela.

Nezačal ještě ani s přípravami k cestě a chytilo ho to dřív, než se nadál. Přišlo to jako smršť - ohnivá smršť. Pravda, znal povahu těch mimořádně ničivých smrští, často propukajících v amerických Andách. Bleskly mu hlavou nejčastější znaky těch ohnivých smrští, jak je popsal Jacques Bergier ve studii "Tajemství ohně".
Věděl i to, že nejdůkladněji prozkoumanou a svými rozměry největší divoce řádící ohnivou smrští byl onen známý požár, který zničil Chicago v roce 1871.
Teď už mu však nezbývalo dost času zabývat se s tím, co bylo. Cloumalo to s ním ze strany na stranu. rvalo to z něj oblek a vtahovalo ho to do největšího žáru. Chvíli bojoval s vypětím všech sil. Pak ztratil vědomí a nechal se volně smýkat žhavým vírem.
Probral v jakémsi temném a chladném místě. Hučelo mu v uších, celé tělo ho pálilo a bolelo při sebemenším pohybu.
´Co se to vlastně stalo?´, ptal se sám sebe. Odpověď se nedostavovala.Ohmatával se. Nedokázal odhadnout, jak dlouho tam vůbec ležel.
Potom však do jeho očí vtrhla ostrá bolest. Neproniknutelná tma se rázem rozzářila oslnivě žlutým jasem. Bodalo to do očí i přes pevně sevřená víčka. Musel si zakrývat tvář oběma rukama. Teprve po nějaké době si oči začaly zvykat. Mžoural jimi kolem sebe, ale neviděl zhola nic. Dokonce ani sám sebe.
"Oslepl jsem?!", vyhrkl zoufale a hned se zděsil svého hlasu. Zněl nezvykle dutě. Každý jeho zvuk se otřásal vlastní ozvěnou, která ho téměř vzápětí dostihovala.
Kdosi ho patrně chtěl vyvést jeho vlastního klamu. Jeho očím se náhle objevily obrysy vlastního těla - zpočátku mlhavé, pak ostřejší. Rozhlédl se. zdálo se mu, jako by byl v nějaké mohutné bublině z mléčného skla.
´Kde to jsem?´, ptal se sám sebe, - ´Únos? Snad U F O ?´
Sotva se trochu uklidnil, napadlo ho: ´Aspoň si mohu psát deník.´ Než se k tomu odhodlal, ztrnul:_ ´Kolikátého vlastně dneska je? A měsíc, a rok ?!"
Vzápětí ho pohltila tísnivá, studená temnota.
Dokázal se postavit na nohy. Volal, ale jeho křik zněl prázdně a zdvojeně. Zvuk se nerozléhal. Zůstával uvnitř té skořápky.
Vyčerpaně klesl na dno a beznadějně se chytil za hlavu. V tu chvíli ho znovu oslepila žlutá, zářivá mlha. Začal nejasně chápat, že ho ten smysly neproniknutelný jas obklopuje právě a jedině v okamžicích zoufalství.
Trvalo mu déle, než pochopil víc: Někdo mu stále a tvrdošíjně vnucoval násobilku, jaká mu byla bytostně cizí. Pochopil však, že má-li získat nějaké podmínky k životu, zejména světlo, pak se musí této zvůli podrobit, a zradit sám sebe. Ukázalo se, že právě to si tajemný fantóm přál. Neznámá bytost měla kupodivu dost trpělivosti k tomu, aby o tom žurnalistu přesvědčila.
Vyžádalo si to množství pokusů, než mu došlo, že má-li se zářivá mlha rozestoupit, musí dát najevo naprostou, bezvýhradnou poslušnost.
´Jenže komu? Komu?!´, kladl si znovu a znovu otázku a pokaždé se přesvědčoval: ´Koneckonců na tom přece nezáleží. Hlavně, když ta mlha zřidne. Co všechno pak budu dělat,´ snil, - ´Předně si budu moci udělat nějaké poznámky.´
Ačkoli prodělal krušné chvíle, jeho životní sen vyšel z té zkoušky kupodivu na výbornou. Opakoval si sám pro sebe: ´Raději zemřít, jenom nepřestat snít! To je pravá cesta ke svobodě - snít bez omezení!´
Tak se stávalo, že jeho snění nabývalo převahy nad ním samotným. Rozbíhalo se bezmezně, absolutně, jako by nezávisle na něm samotném. Právě v těch okamžicích zdálo, že zaslechl něčí výzvy. Neváhal a pohotově to připsal na vrub U F O. Cítil jejich veselé přitakání, které ho proniklo takřka fyzicky. Jakoby mu hlas fantóma opakoval:
´Správně! Uhodl jsi! Jsem ti nesmírně blízký.´
A přece - současně zakoušel nekonečnou vzdálenost od toho tajemného neznámého - jako by to byl cizinec.
Opět a znovu prožíval to rozdvojení: Mimozemšťan ho lákal, ale přitom bytostně odpouzoval. Umiňoval si:
´Chci-li přežít, musím se tvářit přátelsky, abych to nakonec mohl na dně svého nitra vyhrát - zůstat sám sebou - můj životní sen musí zůstat výhradně můj !
Naučil rozmlouvat sám se sebou jako bytost rozdvojená na sloužící subjekt a s ním soupeřící nezávislý a panující sen, prožívaný jako absolutní a jediná skutečnost.
Když představitelé mimozemské inteligence nabyli jistotu o bezvýhradné závislosti unesené oběti, začali se chlubit svými možnostmi a holedbat svými schopnostmi, počali předvádět své vymoženosti a manévry v pozemské atmosféře.
´Cože?! Tak přece jen jste to vy Mimozemšťané?!´, tanula mu na mysli otázka. Užasl nad sebevědomou odpovědí, jež se mu naskytla skoro dřív, než stačil otázku jasně formulovat:
"Ovšemže. Jsme to my. Jedině my odpovídáme za vznik kulturního lidstva! Konečně, podívejte se do bible! Máte ji přece u sebe! Jsou tam o nás zmínky na mnoha místech."
"Jak je to možné?"
"My jsme to byli, kdo stvořil člověka k našemu obrazu! Nikdo jiný! A když Kain zabil Abela, odkud si myslíte, že dostala lidská žena to ´jiné sémě´, aby mohl přijít na svět Sét, ne-li právě od nás?! - Proč si myslíte, že jsme opustili vysoké nebe, znečisťovali se s dcerami lidí a zplodili giganty či obry? Henoch byl při tom. Dobře to věděl. Byl jediný, koho jsme z Adamových potomků nenechali zemřít. vzali jsme ho k nám. Cožpak to na náš pokyn nebylo zapsáno do páté knihy Geneze?!"
"Kde je Henoch? Co je s ním?"
"O tom až někdy jindy", ozval hlas někoho, kdo byl zvyklý rozkazovat a bezmezně ovládat ty, kdo se jednou dostali pod jeho jho. Ten hlas, překypující ctižádostí, pokračoval v započaté linii: - "Když chtěli nevděční Sodomští vztáhnout ruku na dva naše služebníky, svrhli jsme na ně bez milosti atomovou pumu. Zato Mojžíš nám dobře posloužil. Proto jsme mu dali k dispozici zvláštní desky, a stejně i návod na postavení reaktoru, do něhož se tyto desky zasouvaly. Poskytli jsme mu i další vynálezy. O tom se můžete přesvědčit v knize Exodus."
"Které - které vynálezy?", ptal se uchváceně.
"Třeba zdroj many. Máte o tom zápis v šestnácté kapitole Exodu."
Žurnalista nevycházel z údivu. Mimozemštan ho nenechal vzpamatovat a chrlil dál: "Jozuovi jsme půjčili speciální zvukový ´terratom´. Infrazvukem z tohoto zařízení zbořil hradby Jericha bez dotyku lidské ruky. Jen si to nalistujte v páté knize Jozue!"
Horečně to hledal v bibli, neboť se přitom skořápka té podivné ulity stala průhlednější. Ale ještě než nalezl zmíněné místo, už ho cizinec ohromil dalšími senzacemi:
"Když bylo třeba dobýt jižního Kanaanu, zastavili jsme čas, jakož i pohyb Slunce a planet. Také o tom existuje zápis v této knize."
Tak by byl neznámý hlas pokračoval dál a dál ve výčtu svých zásluh o lidstvo, kdyby jej nebyl zvědavý novinář přerušil všetečným dotazem:
"Řekněte mi konečně, co to vlastně bylo za vynález ten zdroj many?!?"
Tentokrát mu bylo vyhověno. Hlas počal - s obvyklou nadutostí, s výrazem pýchy a povýšenosti popisovat záhadný přístroj jako výtvor nadlidské inteligence: "Tak předně - mana vůbec nepadala s nebe. Tak si to jen vykreslila fantasie vyvoleného národa. Byla produktem přístroje!"
"Co to tedy bylo?"
"Byly to zpracované zelené řasy o velikosti několika tisícin milimetru. Tyto řasy se velmi rychle rozmnožují. Během čtyřiadvaceti hodin zvětší svůj objem až osmkrát."
"Opravdu?"
"Potřebují k tomu minerální soli, kysličník uhličitý a jistou teplotu. Stačí jen dodat příslušné enzymy a minerální soli a můžeme snadno a rychle přetvořit množící se řasy v poživatinu. Tento produkt má - jak správně uvádí bible - chuť medu. ´Algae Chlorophyta´ poskytuje pět a půl kalorie z gramu. Nuže - Egypt opustilo asi tři tisíce uprchlíků, respektive asi šest set rodin. K nasycení každodenní kalorické potřeby putujícího národa muselo být k dispozici asi 3,8 miliónu kalorií."
"Tolik?"
"Zajisté. Protože denně bylo potřeba dva tisíce kalorií pro každého muže, sedmnáct set pro každou ženu a po devíti stech kalorií pro každé z nejméně tří dětí v rodině", vysvětlil hlas a pokračoval: "V sobotu se mana nevydávala, takže každý musel v pátek dostat dvojitou dávku. Denní produkce řas musela činit asi osm set kilogramů." "Cožpak bylo možno takový stroj zhotovit?", divil se novinář.
"Pro lidi to bylo nemožné, ale nikoli pro nás", ozval se pyšně fantóm, - "My jsme věděli hned, jak si s tím poradit. K množení řas je třeba voda a kysličník uhličitý. Obojí je k dispozici v pozemské atmosféře. Kromě toho je nezbytné světlo, které musí být uvnitř zařízení. Potřebné teplo bylo možno získat ze stejného zdroje jako světlo."
"Ale jak prakticky?"
"O tom až později", řekl ledabyle hlas a pokračoval: - "Zbývající část zařízení se skládala ze sběrače řas a ze skladovacích prostor, kam by se vešla i páteční dvojitá dávka produktu. V sobotu se totiž mana nevydávala."
"Z jakého důvodu?"
"Stroj nemohl pracovat nepřetržitě."
"Né?"
"Jinak by odpady nepříznivě působily na pěstování řas. Každý sedmý den bylo nutno stroj vyčistit."
Posluchač ale připomínal: "Vzpomínám si, že jsem někde slyšel, že se to dělo před zraky celého shromážděného národa."
"Třesky, plesky! Byl jste někdy na Mysu Canaveral? Zažil jste start raketoplánu?"
"Ovšem. Byl jsem při tom."
"Tak musíte vědět, že to, co se uvádí v bibli, je popis startu či přistání kosmické lodi. Hluk, záblesky, dým a zvuky připomínající hlas polnice."
"Že by?"
"Bylo to zrovna jako tehdy na Sinaji! Tam jsme předali Mojžíšovi nařízení."
Napadlo ho: Ale vždyť před víc třemi tisíciletími nebyla na Zemi žádná civilizace, která by zhotovila takový div techniky - a vzápětí jako by někdo přečetl jeho myšlenky, nabízel mu vtíravě a důvěrně známým hlasem odpověď:
"Byli jsme tu přece my. My jsme si ten národ vyvolili za náš. Proto jsme ty ubožáky nechtěli nechat zajít v poušti hladem. Avšak -", zarazil se Mimozemšťan, - "byl to pro nás také důležitý pokus. Potřebovali jsme vyzkoušet, zda se větší lidská skupina dá uživit výhradně umělým produktem. Kromě toho nám šlo ještě o zjištění, zda rostlina, která dodává během kosmických letů kyslík, může být po stejnou dobu také zdrojem potravy. Konečně šlo o pokus, zda představitelé lidského rodu obstojí v této zkoušce."
"Takže celá archa bylo jen zařízení na výrobu many?"
"Nic více, nic méně. ", ozvalo se skoro současně s otázkou, jako by to byla sama její ozvěna k nepoznání proměněná v nepřehledných záhybech a labyrintech čísi mocné fantasie.
Žurnalista byl uchvácen obdivem k neznámému představiteli nadlidské mimozemské inteligence. Začal o překot listovat v bibli. pročítal řádek po řádku, znovu a znovu - hlavně první dvě knihy. Teprve dodatečně si uvědomil paradox: začal číst bibli teprve až ho jeho únosce a uchvatitel - Mimozemšťan upozornil na tyto úchvatné prvky biblických událostí.
Na chvíli pocítil instinktivní nedůvěru k cizinci. Dokonce i zatoužil rozdělit se o tyto senzační novinky s nějakým krajanem. Kdesi v něm dřímala touha po setkání s lidmi, po domově, po návratu z tohoto fascinujícího, nicméně poněkud cizího prostředí. Dokázal se však navenek tvářit jako poslušně se podvolující tvor, poddajný a bezmezně důvěřující obdivovatel autority. Vyplatilo se to.
Mléčná skořápka ulity, do níž byl uzavřen, se zvolna stávala průhlednější. Zprvu ho to vyděsilo. Uviděl na stěnách nějaké pohybující se rozmazané stíny a skvrny. Napadlo ho : ´Nejsem snad v útrobách nějakého netvora?´ Dral se mu na mysl i případ Jonáše, ale nedomyslel to. Možná, že někdo nechtěl, aby to domýšlel a rychle odvedl jeho pozornost jinam. Netrvalo totiž dlouho a začal rozeznávat obrysy okolí. Zahlédl mraky, ale pod sebou a vedle sebe, a najednou - spatřil vycházející Slunce.
Pozemské skutečnosti se mu kmitaly před očima. Střídaly se velmi rychle., takže se to zařízení muselo pohybovat velikou rychlostí a přitom - docela nehlučně.
Tu si všiml, že je snad kýmsi sledován. Zpozoroval, jak tuto zčásti průhlednou a částečně jen průsvitnou skořepinu, vznášející se v ovzduší, sledují a dohánějí trysková letadla. Řev jejich motorů nebylo možno zaslechnout. Se zatajeným dechem sledoval úchvatné dění. Jeho skořápka naráz prudce zvýšila rychlost pohybu v atmosféře. Začala pronásledovatelům unikat. Nějakou dobu se jim vzdalovala.Potom ho zachvátila zvláštní závrať. Zmenšující se letadla se mu rázem ztratila z očí. Obrysy mraků se rozmazaly a sluneční kotouč se rozkolébal. Zatmělo se mu před očima. V uších mu začalo hučet. Slyšel hukot vzdáleného vodopádu.- Teprve když tento šum a dunění odezněly, vzpamatoval se. Rozhlédl se kolem. Okolní prostředí se jaksi změnilo. Shlédl dolů. Pevniny a moře nabyly odlišných tvarů. Nepoznával už tyhle kontinenty.
"Co se stalo?", zašeptal.
Znovu se ukázalo, že Mimozemšťan rád užívá při komunikaci s obyvateli Země nejrůznějších zdrojů lidské civilizace. Jako odpověď se mu překvapivě rychle dostavila slova staroindické Rámájany: "Létající stroje zvané ´vimaany´ mají kulový tvar. Ve vzduchu se pohybují díky rtuti, která vytváří velký hnací vítr. Lidé ve ´vimaanech´ mohou v krátkém čase překonávat ohromné vzdálenosti. ´Vimaany´se pohybují podle lidské vůle: zdola nahoru, shora dolů, dopředu i dozadu, podle naklonění stroje..." Mimozemšťan pokračoval: - "Ostatně i prorok Ezechiel na vlastní oči viděl a popsal toto vznášedlo, které při přistávání a dosedání na čtyři opěry vydávalo jistý hluk. Inženýr Blumrich načrtl podle popisu jeho vize schéma kosmické lodi."

Teprve mnohem později a docela nezávisle na nějaké mimozemské inteligenci přišel na to, že Mimozemšťan využil také při popisu přístroje na výrobu many existující lidské prameny - totiž Séfar Hazohar. Je to jedna z knih Kabbaly ze 13. století. Obsahuje tajnou židovskou nauku, vysvětlující stvoření symbolickým výkladem posvátých knih. Šlo o místo, kde učenec vypravuje žákům původ ´Starce´, jak označoval zařízení na výrobu many. Toto bylo však poněkud modernizováno lidskými znalostmi vědy a techniky koncem 20. století. Dříve si nikdo prakticky nedovedl představit konstrukci zařízení, které byl při objemu několika kubíků mohlo uživit šestset rodin. Až rozvoj techniky, zejména možnost použití laseru, napájeného jadernou energií, to vše ukázalo možnost konstrukce takového stroje.
´Proč to ale Mimozemšťan vlastně podnikal?´, uvažoval člověk, - ´Co tím sledoval? Užíval opravdu těchto kulturních zdrojů lidstva jen v zájmu lepší domluvy s lidstvem?´
Přitom si však nebyl jist: ´Promlouvá ke mně skutečně slyšitelným hlasem nebo mi prostě vtiskuje vjemy tohoto hlasu přímo do smyslů, aniž je skutečně něco slyšet? Nejedná se nakonec o efekt zážitku poruchy vnímání času a prostoru, jak o něm hovořil doktor? Nejsem snad právě já pod nějakým takovým tlakem?´ Takové pomyšlení bylo zdrcující. Logicky totiž podněcovalo další řetěz nezodpovězených otázek:
Co jestli Mimozemšťan těží z mé časoprostorové dezorientace?
Co když rafinovaně zneužívá kulturních vymožeností lidstva?
Jenomže proč? Snad aby člověka přesvědčil o své superinteligenci? Proč by to ale dělal?
Objasnění těchto a jiných otázek bylo v nedohlednu. Člověk si na to sám nedokázal odpovědět. Jenomže snaha domýšlet věci do konce mu zase bránila zavrhnout tuto eventualitu. V těch okamžicích se uchyloval k svému zápisníku. Rozvíjel v něm obrysy svého životního snu, který pro něho dávno nabyl objektivní, ba absolutní povahy.
Ačkoli se mu přitom neustále vtíral k úvaze problém existence vesmíru, odbýval jej znovu a znovu:
´Nesmysl! Existence kosmu není žádný problém. Vesmír nutně existuje! A hotovo!´
Nevyřešený problém, vykázaný za dveře jeho snění, se mu však úporně vracel zpátky oknem. On však odolával:
´Vesmír je božský! Jeho existence je nutná! Je to bytí samo o sobě. Ostatně jaký je důkaz pro to, že vesmír není jediné bytí, nezávislé na jiném bytí, a tudíž bytí absolutní?´
Na dně jeho bytosti mu cosi instinktivně signalizovalo, že se hroutí do nepředstavitelných problémů a rozporů. Přesto se snažil ze všech sil zavřít oči, zacpat si uši a smysly uniknout před všudypřítomnou realitou. Problém existence světa postavený tímto způsobem, jako by se zastíral a klesal do tmy. Neboť je-li svět pouze ´má představa´, ´můj sen´, který přede mnou vystává jako fantóm čili přelud, pak se problém, jaký existence světa nesporně tvoří, pronikavě zužuje.
Zoufale se hrozil názoru o stvoření světa. Zmateně splétal svůj názor z útržků vlastních iluzí jen aby unikl metafyzice stvoření. Konečně dospěl k závěru:
´Málo naplat. Musím si z těch nesnází pomoci názorem hlásajícím pád. Jedině prvotní pád objasňuje mnohost jsoucen, když ve skutečnosti je pouze Jediné. Toliko pád a vyhnanství vysvětluje klam a zdánlivou mnohost jednotlivých jsoucen. Tento pád je nutně obsažen v samém lůně Jednoty, protože existuje jenom jedno. Ovšem jak vysvětlit to neštěstí, k němuž došlo v lůně jednoho? Jaká tragédie přivedla Jedno do vyhnanství, do bolestného vzdálení se sobě samému v mnohostní existenci a k trvání rozdrobenému do jednotlivých jsoucen?´
Ať podnikal cokoli, přesto nemohl uniknout mýtu o tragickém pádu v samotném nitru božského života:
´Vyhnanství, cizota, bezdomovství, stálé toulky věčného psance bez vlasti - to je nutný moment ve vývoji absolutna. To je ono!´, - ubezpečoval se, - ´že totiž absolutno potřebovalo tuto tragédii, aby mohlo povstat. Potřebovalo tuto roztržku, stanovící historii lidstva, tak bolestnou pro nás.´
Odkud však člověk bral tuto jistotu? Patrně se to zdá být primitivní otázka. Jde-li však o to, abychom se zřekli nebo nezřekli svého rozumu, pak je na místě. Avšak z čeho člověk vyvozoval své závěry?
Vyžadovalo to křečovité zavírání očí a vůbec zřeknutí se zkušenosti, a současně zoufalé lpění člověka na zachování vlastního snu jakožto jediné opravdové a svrchované reality.
Tohle bylo patrně silnější, než lpění na vlastním životě.
Bylo krajně obtížné hájit takový názor, právě tak, jako je dnes těžké obhajovat zastaralé koncepce světa, jaké měli staří Řekové - koncepci věčného vesmíru, nestvořeného, nezničitelného, trvalého v zaujímaném prostoru, anebo vesmíru, podléhajícímu pohybům v nekonečné řadě smrštění a rozpínání se.
Jeho potíže a nesnáze neustále vzrůstaly.
Proč?
I kdyby byl samotný vesmír bytím s velkým "B", i kdyby byl absolutnem, člověk by musel ještě dodat, že je to absolutno ve stavu zrodu, protože dnes známe jeho vývoj. Musel by dodat, že je to absolutno, které se nepřetržitě tvoří, a jež se stupňovitě rodí samo ze sebe, a tak samo od sebe směřuje od méně k více.
Člověk by byl nucen dodat, že před milióny let bylo absolutní Bytí poměrně jednoduchou - láskou. Díky sobě samému se však krok za krokem stávalo živou hmotou, pak dokonce - ´myslící hmotou´.
Pozemštan neustále narážel na tyto nesnáze, až ho přirozená omezenost lidských sil, schopností a rozumu dohnala k nedůslednostem. Stalo se tak především zvěcňováním a naprostým prosazováním jeho vlastního životního snu. Brzy poté zjistil, že v těchto stále častějších okamžicích slabosti a únavy přestává být zajímavým pro Mimozemšťana. Ten si totiž začínal být jist dokonalým ochočením svého zajatce. Tak se stávalo, že kosmické vznášedlo přistávalo na Zemi a zůstávalo částečně odkryto a otevřeno, zřejmě v poloze připravené k uchvácení dalších obyvatel Země.
Tehdy daný jedinec začal naznačovat svůj konec jako zánik tvora, nadaného rozumem a svobodnou vůlí, a právě tím se podstatně lišícího od hmotného okolí. Dokázal ztrnule sedět celé dlouhé hodiny a oddávat se bezmeznému snění či dávat najevo sklon oprostit se od příjemných i nepříjemných pocitů, naklonění k vlastnímu vyhasnutí a rozplynutí se v hmotném světě a zániku...
Bylo to upřímné chování daného jedince nebo jen strojené a předstírané gesto ustrašeného zajatce? To pro nás zatím zůstává nezodpovězenou otázkou. Její odpověď možná nalezneme později. Dříve se však musíme pokusit nalézt odpověď na otázku našeho vztahu k hmotě, jakož i otázku vzniku a zániku.

3. část zápisníku
Příroda nebo přirozenost jako základní princip činnosti a trpnosti věci, a to činnosti a trpnosti vlastní, k čemu je věc vedena svou vlastní skladbou, a nikoli náhodným zásahem. Tato příroda či přirozenost není ve věcech něco absolutního jako svrchovaný princip odlišný od věcí samých, jak chtěli někteří novodobí myslitelé opravovat Aristotelovo vymezení. Nazývali tento princip buď zvláštní silou vloženou do dění a pohybu věcí, nebo v romantickém pojetí (Hegel aj.) se stal tento princip sám absolutnem, uskutečňujícím sebe samo. Správný výklad tohoto principu v duchu sv.Tomáše zní: Přirozenost znamená skladbu čili tvar věci samé, pokud má vztah k činnosti a pasivitě věci, pokud skladba určuje pohyb a jakoukoliv změnu, nutnou k vývoji a zachování věci neboli k uskutečnění sebe samé. Toto uskutečnění jedinců se neděje odděleně, nýbrž v závislosti celého vesmírného dění. Proto jak činnost tak trpnost jsou dány a myslitelné jedině ve vztahu k jiným věcem, protože dva nejobecnější principy, možnost a uskutečnění jsou principy celého vesmíru, jeho pohybu a všech jeho procesů.
Tvar čili podstatná forma je mocnější princip než princip látky či hmoty. Vždyť jedině tvarem se hmota stává ozvláštněným útvarem, skladbou odlišnou od jiných přírodních útvarů. Tvar zase nabývá z hmotného prvku ráz jednotlivé formy určitého jedince. Složitý hmotný proces nabývá zvláštně určeného nějakého rázu a nabývá své zvláštní přiměřenosti. Každá přiměřenost má tento určitý charakter.
Tvar má tedy závažnější vliv na vznik, na vývoj a zachování útvaru, kdežto hmotný základ jako podklad pro utváření přijímá stále působení jiných činností a pohybů těles. Proto je hmota stálým zdrojem změn a rozpadu přírodních útvarů. Aristoteles k tomu poznamenává, že vrcholem přírodního dění je dokonalá forma čili tvar (Metafyzika, V,4, Fyzika, I,II).
V přírodním dění se rodí útvar jako celek. Méně než celek mohou změny pouze připravovat, ale vzniknout může jen celek jako útvar, který se může dál vyvíjet, jak to vidět zejména u živých jedinců. Organický útvar má svým tvarem větší stabilitu než neústrojný, takže má dokonalejší formu také jako princip větší činnosti, zpětné působivosti, dráždivosti a napodobivosti, u vyšších útvarů vnímavosti a poznání. Celou pasivitu čili možnost přijímat podněty, přiměřené i nepříznivé nedovede vyrovnat ani tvar čili životní princip, protože hmotný princip je nevyčerpatelný zdroj pasivity, možnosti přijímat jiná uzpůsobení a kvality, a tak se měnit v podstatě, tj. přecházet do jiných útvarů.
Činný princip však má i ve svém působení své přednosti. (Sv.Tomáš, S.c.g.,III,22) Činný princip směřuje k tomu, aby se přizpůsobil trpnému, jeho bytí i jeho působení. Činný princip přirozeně uděluje svým účinkům a přirozeným výsledkům všechno, co je třeba, aby byly svébytné. Dává jim i schopnosti činnosti, a to takové, kterých je třeba pro zachování a zdokonalení, ale i rozmnožování u živých jedinců, a dále k působení na tvůrčí činnost jiných závislých činitelů. Přirozená přiměřenost činných i trpných principů v přírodě je dokonalá a je v podstatě vzájemně provázaná, způsobuje důsledky v každém oboru a v každém jsoucnu.
Činnost má také v lidském životě zvládnout trpnost a v ní všechnu přiměřenou možnost danou člověku k jeho vývoji a zdokonalení. Nakolik obrátí člověk své možnosti činností v uskutečnění, natolik je v něm činnost tvůrčí a člověk se zdokonaluje. Tímto procesem se dá řešit otázka, v čem spočívá pokrok člověka. Spočívá v uskutečnění možností, které má člověk, a to nejen biologických, nýbrž také psychických a duchovních.

Vznikne-li naprosto nová věc, nebo se její vznik teprve připravuje vývojem a změnami, znamená tento vznik, že věc nabývá podstatnou formu. Pokud se věc mění nebo přírodní útvar jenom po nějaké stránce nabývá nebo ztrácí případečný nepodstatný tvar, Je to částečný vznik. Úplnost tvaru ve věci vyžaduje obojí zdokonalení jak podstatným tvarem, tak nepodstatnými formami, a to tak, že naprosto dokonalá věc se nemůže stát jen podstatným tvarem, nýbrž - pokud to vyžaduje její přirozenost - všemi formami nepodstatnými.
Částečný vznik nebo zánik může nastat u všech druhů jsoucna, např. u kvantit nebo u kvalit, u činnosti, může nastat změna místa, času, atd. Naproti tomu úplný vznik a zánik se prostě týká celé podstaty věci. I vznik věci se dá vyjádřit jako nějaká změna a to z nebytí k bytí, a zánik zase přechod od nějakého bytí k nabytí jiného. Zánik nemůže být nikdy k prostému nebytí, ale jenom k nebytí určitého druhu.
Vznik nezahrnuje cokoli z čehokoli, nýbrž z nejsoucna, které je však někde v možnosti. Přírodní vznik a zánik má svou přiměřenost, a tato přiměřenost je dána reální možností. Nejde jen o logickou možnost, s jakou může zacházet např. matematika, která může zacházet s tím, v čem není vnitřní protiklad. Tady však jde o reální možnost, která je obsažena v něčem reálním (např. socha může být vytesána z kamene, v němž je možnost, ale tatáž možnost není např. ve vodě). Taková reální možnost je nejen pro nepodstatnou změnu a vznik věci, nýbrž také pro podstatnou změnu a vznik nové skutečnosti. Vznik nebo zánik je vázán podstatným vztahem možnosti a uskutečnění.
Reální možnost pro vznik je dána v hmotném princip. Je však třeba, aby se věc stala reální skutečností. To se děje působností druhého spoluprincipu: podstatného tvaru, jímž se uskuteční to, co bylo v možnosti. Třetí předpoklad pro vznik věci je zbavení, které však není pozitivním principem, nýbrž jen předpokladem. Zbavení či oproštění (privace) spočívá v tom, že hmotný princip musí být nejdříve zbaven jedné podstatné formy, aby se stal principem stavby a podkladem pro jiný možný tvar. (Např. kámen je materiál pro sochu, pokud není formován, je v něm oproštěnost či zbavenost, ale když je formován na určitou postavu, tedy jde jen o vnější nepodstatnou podobu, kterou kámen přijímá.) Všechny umělé tvary jsou nepodstatné, případečné. Člověk je může tvořit uměním nebo vynalézat technikou jedině na základě toho, co už je od přírody podstatně formováno, nebo mění-li něco podstatně, tedy se to děje podle přírodních přiměřeností a v rámci přírodních zákonů. Vznik jakékoli věci přirozeně směřuje ke tvaru věci, takže tvar věci je cílem každého přírodního dění. Zbavení lpí na stejném hmotném základu, z něhož něco vznikne, tedy prvek není o sobě, ale v závislosti na jiném.
Hmota v jednom tvaru má možnost nabýt jiných tvarů. Proto pokud je tu jen možnost jiných tvarů, tedy je v ní oproštění či zbavení od nich. Přirozený proces není nikdy ukončen tak, že by se zastavil. Rozlišování předpokladu zbavení má svou důležitost pro přesné vyjadřování. I když vznik věci znamená proces přechodu z ne-jsoucna ke jsoucnu, nedá se říci, že negace jako nedostatek je principem vzniku něčeho. Je to zbavení, které je v nositeli jako reální možnost nabýt jiných tvarů. Pouhý nedostatek neurčuje svého nositele a nic mu nepřiděluje Např. pouhý nedostatek vidění ještě nic neznamená, když je spojen s věcí, která přirozeně vidět nemůže, jako třeba kámen.
Zbavení se přiděluje nositeli, který je přirozeně způsobilý mít nějakou vlastnost, např.vlastnost vidění přísluší živým bytostem, a proto slepota je u nich zbavením vlastnosti, kterou mají mít.
Vznik něčeho z ne-jsoucna se neděje absolutně, nýbrž - pokud to nazýváme ne-jsoucno, tedy z ne-jsoucna poměrně, to znamená, že nositel, jemuž je přiměřené mít nějakou vlastnost, jejíž zbavení znamená poměrné ne-jsoucno. Všechno se děje ze všeho. Jako princip má své přirozené meze. Přirozená přiměřenost filozoficky znamená přesažný vztah jedné věci ke druhé, bez níž jedna není úplný celek a jednota.
Přirozená hranice přiměřenosti je dána reální možností v subjektu. Zbavení je předpokladem, ale nezasahuje do bytí věcí, nýbrž jen svým způsobem do dění. Proto, i když subjekt jako jeden celek podléhá vzniku nebo zániku, přece jen jednotlivé principy dění se liší svým vymezením od jiného. Třebaže tedy hmota má přirozeně vždycky nějaký tvar, přece se hmotný princip liší od tvaru a od zbavení. Hmota je podklad, v němž je forma nebo zbavení. Např.v bronzu je napřed zbavení vnějšího tvaru sochy, k níž má možnost, a teprve zásahem umělce dostane vnější tvar čili postavu nějaké sochy. Obdobně je tomu v přírodním dění, kde však jde o podstatný tvar. Hmota zůstává při vzniku věcí jako subjekt, podmět. Tento hmotný podmět je společný všem hmotným věcem. Je společným podkladem všech tvarů, pokud je myslitelný bez tvaru, totiž se zbavením. Aristoteles ji nazývá pralátka (materia prima) v tom smyslu, že žádná jiná látka jí už nepředchází.
Poznání a vymezení každé věci se děje vyjádřením tvaru věci, tedy toho, co věc je. Proto tuto pralátku nelze vymezit ani poznat samu o sobě, nýbrž jen v nějakém tvaru, třeba v tom nejelementárnějším. Je společným podkladem všech možných tvarů. Třebaže se o hmotě obecně říká, že je podkladem, neznamená to pralátku, nýbrž se tím rozumí látka jako útvar čili už formovaná. Pralátka nevzniká ani nezaniká, ale mění se. Vznik a zánik se netýká pouhého tvaru, nýbrž složitějšího celku: z hmotného principu se děje vznik jako něčeho, a forma je cílem vzniku jako to, k čemu vznik směřuje, kdežto zánik tíhne ke ztrátě tvarů.
Pralátka je stejná ve všech věcech, protože sama od sebe nemá takové uzpůsobení, které vytvářejí rozdíly věcí. Zkoumá-li některá věda věci jen po stránce vzniku nebo rozpadu, dochází zkušeností k objevu stejnosti čili jednoznačnosti. Dochází k tomu poznání proto, že se pokusné metody přibližují k prvním projevům přechodu z možnosti k uskutečnění. Stav hmoty v pouhé možnosti se však vymyká i přírodovědnému pokusu, protože se hmota vynoří pokaždé v nějaké formě, třeba nemající dlouhého trvání.
Hmota v tom smyslu, jak se zkoumá přírodní věda, se vyskytuje v jednom nebo druhém útvaru. Nikdy se nemůže objevit pralátka, protože sama postrádá tvar i samostatné bytí ve skutečnosti. Proto se k pralátce dospívá úvahou jako k základní a reální možnosti a společnému podkladu. Všechno další bytí a určení dostává z tvaru, k němuž má přirozenou přiměřenost.
K úplnosti všech principů, uplatňujících se při vzniku nebo rozpadu věcí, patří také aktivní činitel a působivý vliv. potřebný k tomu, aby nový útvar vznikl, nebo stávající se rozpadl. Věc v možnosti nemůže sebe samu uskutečnit bez aktivního zásahu. Ani pokusné zkoumání se neobejde bez potřebné činnosti, dosažené odjinud, ze zdrojů činnosti. Pohyb jako uskutečňující prvek se ukazuje jako nutný. V tuto chvíli nezáleží na tom, kdo je první zdroj pohybu, který uvede do chodu procesy a činnosti. (Jako nemůže kamenný či bronzový materiál sám od sebe nabýt vnějšího tvaru postavy sochy, nýbrž potřebuje k tomu činnost mistra, tak podobně i možnosti hmoty potřebují činné síly, jejichž působením se možnosti uskuteční.) Zásah činného principu je patrný také z toho, že tvary jsou přirozeně určeny a hmota nabývá tvaru, aby vznikla určitá věc, a to nezbytnými zásahy aktivních principů. Tvar nepřichází zvenčí, nýbrž je dán povahou věci čili její skladbou. Vzniknout může jenom útvar, formovaná hmota. Činné principy jsou příčinou přiměřených pohybů a procesů, a to přiměřených k tvaru. Proto cílem vzniku a vývoje každého přírodního útvaru je dokonalá forma.
Činné principy jsou vždy zaměřeny k něčemu určitému. Dosahují toho vždy nebo aspoň ve většině případů. Tak docházíme k filozofickému uznání čtvrtého principu v přirozeném vznikání a dění. Tímto čtvrtým principem je cíl čili výsledek. Každý pohyb a přírodní dění míří k cíli. Všechno je ve svém vzniku a ve svém dění přiměřené tomuto cíli. Tento přírodní cíl není oddělen od přírodního dění, procesů a pohybů. Naopak, v nich je tento cíl určen. Na konci každého vzniku a pohybu je právě dosažení cíle.
Tato příčina zaměřenosti k cíli a přiměřenosti dějů k němu je reální a také všeobecná. Je rozdíl mezi přírodním činitelem a jeho zaměřením k cíli, k němuž je určen samotnou přírodou, a mezi činnosti svobodného činitele, který poznává svůj cíl a zaměřuje se k němu činností, která závisí na jeho svobodném rozhodnutí. V takové činnosti není činitel určován jednosměrně k cíli, nýbrž může volit a nacházet více prostředků, vedoucích k cíli.
Tak máme úplnost pro princip porozumění přírodnímu dění, ovšem ve filozofickém poznáním, které je všeobecnější než přírodovědné. Fyzikálnímu nebo jinému přírodovědnému poznání zůstává přitom úkol odhalovat procesy a dění v menším úseku skutečnosti. Mají to dělat metodami a postupy, které jsou těmto vědám přiměřené pro zjištění zákonitosti složení hmoty neústrojné a ústrojné. Je ovšem jasné, že jejich výzkum se týká pouze hmotného základu jak jej příroda představuje v různých formách.
Jsou tedy 4 příčiny a 3 principy přírodních útvarů (Aristoteles, Fyzika,I). Vnitřní příčiny přírodních útvarů jsou látka a její tvar. Vnější příčiny jsou aktivní činitel a cíl. Principy ve vlastním smyslu jsou vnější příčiny.
Zbavení nepatří k příčinám ve vlastním smyslu, protože je principem nikoli o sobě, nýbrž v závislosti na jiném. Prvky či elementy neboli živly se nazývají vnitřními příčinami (Aristoteles, Metafyzika, V,4). Příčiny jsou jak vnější, tak vnitřní. Tyto názvy nejsou však dost vyhraněné, takže jsou označovány jako principy také příčiny a naopak.
Přesný rozdíl mezi principem a příčinou spočívá v tom, že princip je počátek něčeho, když to jakýmkoli způsobem začíná: např. kde začíná nějaký pohyb. Příčina ve vlastním smyslu je pouze ten princip, který má příznivý účinek na vznik a dění a bytí něčeho druhého, nebo na jeho zánik.
Zbavení je princip, protože u něho začíná vznik. Pokud se zbavení nazve příčinou, tedy je to příčina nikoli sama v sobě, ale v závislosti na něčem jiném, a je totožná s nositelem zbavení (látková příčina).
Element (prvek, živel) je pouze to, z čeho vzniká složená věc; dá se to říci o látkové příčině, z níž pochází první složení věcí, a jako element je ve věci, zůstává v ní Např. pokrm není element, protože se mění v živou bytost, a proto Aristoteles při vymezení elementu říká, že zůstává ve věci. Element se může dělit kvantitativně, ale ne specificky, ne druhově (např. písmena jsou elementy vět a řečí, čísla jsou elementy matematického řádu.
Čtyři příčiny věcí jsou naprosto úplné, a proto není více příčin. Vyjadřují každý přírodní útvar dokonale, kde jsou všechny poznatelné. Často se poznávají jen některé příčiny z útvarů. Věda se nemůže zabývat všemi příčinami.
Jedině filozofie jako vědění o celém útvaru a o přírodním řádu útvarů, se snaží dosáhnout poznání všech příčin věcí.
O příčinách platí zásada, že jedna příčina může být příčinou jiné. Je mezi nimi vzájemná zapříčiněnost, ale v různém řádu, nikoli ze stejného hlediska (Např. pohyb je příčina zdraví, ale zdraví dává možnost pohybu; zde je patrný různý řád: zdraví je účelová příčina, procházka je účinná příčina.).