3. Rozvoj sociálního učení Církve .v českých zemích v 19. století
Účinek sociálních encyklik Lva XIII. v českých zemích nebyl jednoznačný. Například vyšší představitelé katolické Církve v českých zemích přijali toto učení, zejména encykliku Rerum novarum, velmi rozpačitě. Biskupové nevyvinuli žádnou iniciativu v domnění, že sociálně-politické záležitosti nepatří do kompetence kněžstva, a snažili se jen charitativním způsobem odstranít křiklavé případy sociální nouze. Ani aktivizující se křesťansko-sociální hnutí nenašlo u většiny biskupů podporu. (1)
Zato u nižšího kléru vzbudila encyklika Rerum novarum mohutnou odezvu. Obrození, které nastalo v Církvi po encyklikách Lva XIII., zasáhlo svým kvasem i české země, hlavně dobročinností nižšího kněžstva orientovaného křesťansko-demokraticky. Bez iniciativy biskupů povětšinou německého původu, ba mnohdy bez jejich hmatatelné podpory, účastnili se drobní kněží vzdělávání lidu také po stránce sociální. (2) Národně buditelská činnost kněží byla ovšem rakouskými úřady mařena: např. začátkem 70.let 18. stol. byl zakázán časopis Sv. Cyril a Method, stejně jako řada jiných vlasteneckých podniků. Avšak nižší kněžstvo stálo dál při českém národu a pomáhalo národně mravnímu uvědomění např. na Moravě zřizováním venkovských knihoven aj. (3)
Méně šťastný byl církevně - reformní program katolické modemy. Její představitelé se uvedli živelnou bojovností a kritikou církevních poměrů. (Např. novojičínský "Nový život", pražský "Rozvoj" atd.) Zvláštním rysem českého reformního hnutí byl boj proti celibátu. Katolický lid, kterému se právě toto kněžské úsilí příliš nezamlouvalo, chápalo celé toto hnutí ve schematizující zkratce: "chtějí se ženit". Jiným zvláštním rysem tohoto hnutí v českých zemích bylo břemeno nepřekonaného husovského komplexu, jež koncem 19. století vyústilo do zneužívání Husovy osobnosti k proticírkevní agitaci. (4)
Moderní sociální učení Církve se v českých zemích muselo utvářet současně v opozici vůči liberalismu a socialistickému hnutí, avšak také proti zkostnatělému konzervativismu a neporozumění ze strany většiny vyšších církevních hodnostářů. Na jeho formování se od 80. let 19. století bezprostředně podílela pražská univerzita. V české univerzitě od roku 1882 získala česká společnost nejen pedagogickou, ale současně také vědeckou a teologickou instituci, v níž se dotvářely českévědy o společnosti. Metodologickým základem byl střízlivý realismus sv. Tomáše Akvinského. Na rozdíl od spíše intuitivní a nesystematické aplikace morálně-teologických zásad v oblasti sociologie a politiky, znamenalo obrození střízlivě realistické filozofie sv. Tomáše skok vpřed při ustavení a upevnění společenských věd na metodologicky moderních základech.
Rozmach sociálního myšlení katolického byl jedním z projevů nastalého duchovního vzmachu mezi českými katolíky. Bylo výrazem širšího rozmachu katolictví za pontifikátu Lva XIII., charakterizovaného nejen značnými úspěchy diplomaticko-politickými, ale také dvěma závažnými činy v oblasti kulturní: plodnou obnovou střízlivě realistické filozofie sv. Tomáše, která dodala pevnou základnu soustavnému filozofickému myšlení místo dosavadního eklekticismu a synkretismu, a probuzením zájmu a praktického porozumění sociálního, před¬stavovaného zejména v křesťansko-sociálním hnutí.
Na bohoslovecké fakultě obnovené Karlovy univerzity v Praze působilo několik teologů nebývalé učenosti a značné tvořivosti, kteří směřovali k usoustavnění hlavních studijních oborů. Mnohý z nich se snažil zpřístupnit výsledky bádání a studia západoevropských katolíků českému obecenstvu. Ohniskem tohoto úsilíse posléze stala "Vzdělávací knihovna katolická" založená v roce 1896 Ant. Podlahou (1865 - 1932) a Jos. Tumpachem (1862 - 1908).
Na nižší úrovni stála spíše popularizační než nauková činnost kněžstva, soustředící se hlavně v Hradci Králové a vedená Msgre Eg. Brynychem (1846 ¬1902). V sociální sféře svého působení se tito apologetové obraceli na obranu sociálního učení Církve proti naukám liberalistickým a socialistickým.
Také na bohosloveckém učení v Bmě a Olomouci se horlivě rozvíjela sociální nauka církve. V Bmě působil Otec Josef Pospíšil (1845 - 1926), který v rámci svého mohutného díla o filozofii podle zásad sv. Tomáše (5) zkoumal např. sociální důsledky darwinismu (6) apod. Po něm později přednášeli v Bmě o sociálních problémech Knopp, Klíma a Robert Neuschl (1856-1914), autor dvoudílné sociologie (7), který též redigoval sociální část olomouckého časopisu "Kazatel".
Jejich působení bylo úspěšné, protože po roce 1891 zakládají bohoslovci sociologické kroužky, aby pronikali co nejsoustavněji do jednotlivých problémů.
Nejvýznamnější je pro toto období rozvoj sociologie v rámci velkolepé křesťansko-filozofické soustavy. Tento rozvoj byl podnícen studiem sv. Tomáše, jehož dílo bylo encyklikou Aeterni Patris označeno za východisko všeho přemýšlení v Církvi. Bylo jednak nutno nově vysvětlit soustavu učení sv. Tomáše, jednak je uvést do souladu s výsledky přírodních a společenských věd. Kromě toho však také apologeticky vyvracet námitky jejích odpůrců a řešit v jejím rámci některé aktuální dobové problémy. K těmto prvním systematikům patřil Václav Hlavatý (1842 - 1910) a premonstrát Eugen Kadeřávek (1840 - 1922), dále probošt vyšehradské kapituly Antonín Lenz (1829 - 1901), Antonín Vřešťál (1848 - 1928),Jan Stárek (1795 - 1883) aj. Zatímco Vřešťál (8) a Stárek (9) se zabývají sociálními tématy v rámci soustavy mravouky, Lenz přistupuje k sociálním problémům specializovaněji. Zabývá se aktuálními společenskými tématy, jako je liberalismus nebo socialismus. (10) Také Kadeřávek se ve své tomisticky pevně sevřené filozofické soustavě (11) dotýká sociálních problémů, a ve své dobově unikátní Psychologii (12) se zabývá otázkou emancipace žen (13), růzností ras, národů, rodin, sociálních stavů atd. (14) Ve své studii o ateismu (15), která dodnes nepozbyla na aktuálnosti, podal vedle definice ateismu také rozbor jeho sociálních, teoretických a mravních příčin, ale také negativních důsledků pro celou společnost: totiž náboženských, mravních, výchovných, estetických. (16) Konečně poukázal i na to, že důsledný ateismus vede ke zločinnosti a sebevražednosti, což potvrdil také dokladem vývoje rozsahu sebevražednosti v letech 1871 - 75. (17 )Tyto jeho závěry o několik let později potvrdil také T. Masaryk (18), který postupoval pozitivistickou cestou, ale jeho opravdové a nepředpojaté hledání pravdy ho vedlo k uznání, že katolická Církev nejlépe čelí zlu sebevražednosti.
Nad uvedené první systematiky tomisticky podané nauky Církve vynikli Josef Pospíšili (19) , Josef Novotný (1872 - 1928), kteří se zabývali spornými otázkami, dělícími myšlení světské a církevní, dále Josef Kachník (nar. 1859) a arcibiskup František Kordač (1852 - 1934). V duchu filozofického střízlivého realismu následoval sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského a jiné myslitele také František Reyl ( 1865 - 1935), když v Hradci Králové přednášel sociologii. Sociálními otázkami se též zabývali Antonín Brychta (1835 - 1915), Alois Jirák (1848 - 1907), Josef Doubrava (1852 - 1921), Mořic Pícha (1896 - 1956), Rudolf Horský (1852 ¬1925), Jan Šrámek (1870 - 1956) aj.
Rozvoj sociálního učení Církve byl v českých zemích v 19. století doprovázen rodícími se snahami pozitivistů o ideál "zvědečtění" politiky. Jeho hlavní představitelé T. Masaryk,J. Kaizl a A. Bráf tlumočili během 90. let 19. století širší české veřejnosti sociální otázky, které byly již několik desetiletí diskutovány a bedlivě sledovány katolickým duchovenstvem v Čechách a na Moravě. Nyní se však dostávaly k veřejnosti v podobě okázale vědecké ve smyslu pozitivismu. Ve skutečnosti se však tento směr většinou uplatnil jako pravý opak svého ideálu - jako zpolitizování vědy. Poprvé se to otevřeně projevilo v dobových zdánlivě aktuálních sporech o "rukopisy". Tehdy se tento idealismus zakuklený v pozitivismu začal projevovat jako zpolitizovaná ideologie. Chtělo-li katolické duchovenstvo udržet pozice, jaké dosáhlo v české společnosti, vzdělanosti a vůbec kultuře, muselo se uchýlit k politice. Nebylo obtížné nalézt pro to zdůvodnění v oficiální sociální nauce církve.
Český katolický blok v čele s kněžstvem tvořil pravé křídlo národní strany vedené Palackým a Riegrem a byl hlavní oporou strany proti dravému liberalismu. Palacký a Rieger však odstoupili a jejich epigoni ve vedení národní strany už postrádali silného křesťanského přesvědčení. Uchylovali se čím dál tím častěji ke kompromisům s liberály. Od roku 1891 začaly pokusy o organizování vlastní katolické strany. Po odloučení od národní strany r. 1894 přijalo katolické křídlo na sjezdu v Přerově Palackého a Riegrův národnostní program, který se ustálil v požadavku historického státního práva. (20) Tak vedl stupňující se politický tlak liberálů proti Církvi k ustavení katolické strany národní v čele s Dr. Mořicem Hrubanem. Vedle této strany se začal samostatně rozvíjet směr křesťansko-sociální, zatímco strana katolicko-národní se opírala spíše o sdružení katolického rolnictva. První poslanci katolické strany národní vstoupili do moravského sněmu v roce 1896. Otec Cyril Stojan chtěl být všem vším, kde mohl pomáhat chudým, Církvi a vlasti. Proto neváhal vstoupit i na politické kolbiště. Roku 1897 byl zvolen za katolicko-národní stranu do říšské rady ve Vídni. Tato strana měla program národnostní, a to jednak státoprávní (třebaže r. 1879 Ustal státoprávní boj, požadavek státního práva zůstal nadále v programu českých stran), jednak národně-jazykový (prosazování jazykové rovnoprávnosti českého národa s německým), osvětově-vzdělávací, ale i hospodářsko-sociální. (21) Strana prosazovala nejen zakládání podniků, družstev a prvních spolků, ale na úrovni říšské rady prosazovala uzákonění všeobecného starobního a invalidního pojištění, omezení pracovní doby, a to v hornictví a chemickém průmyslu na 8 hodin atd. (22)
Tak se katolickému duchovenstvu podařilo v českých zemích oslabit nápor dravého kapitalismu a částečně i řešit jeho neblahé sociální důsledky. Odvrátit však tento proces nemohla, už proto, že rakousko-uherská monarchie podporovala překotný růst industrializace.
Trvalým přínosem katolické Církve na tomto poli zůstává odhalení duchovních a sociálních příčin a důsledků teoretického a praktického liberalismu a socialis¬mu. Např. Fr. Nekvapil (23) upozornil veřejnost, že největší chybou hospodářského liberalismu a z něho pak vzešlého marxistického socialismu bylo, že obě tato hnutí měla od počátku nepříznivý postoj k důležitým zásadám rodinným, národním a vůbec právním. Ty však nelze z hospodářského a státního života společnosti vyřadit, ani je podceňovat.
Náboženství je duchovní moc, která sice přímo nechce zasahovat do světských záležitostí, avšak svými nenahraditelnými a nezastupitelnými hodnotami mrav¬ními vede člověka k pochopení, že smyslem života jednotlivce není jen hromadění bohatství, ale že poslání člověka jako Božího tvora je ušlechtilejší a vyšší; tak náboženství nepřímo souvisí s pozemským životem. Křesťanství ve svém učení o lásce k bližnímu staví hráze bezuzdnému sobectví a na jeho místo staví živé vědění o sociálních povinnostech lidí. Hospodářský význam náboženství je také v tom, že se snaží mravně obrodit všechny vrstvy lidské společnosti v duchu křesťanského univerzalismu, a že se přitom neomezuje pouze na některou, hospodářsky bohatší nebo chudší vrstvu společnosti. (24)
Hospodářské podnikání liberálů v českých zemích souviselo čím dál tím méně s národní kulturou. Zejména její velkovýroba se odcizila českému sociálně-kulturnímu prostředí. (25) Na půdě českých zemí byly asi tři čtvrtiny průmyslu celého Rakouska-Uherska, ale jejich ústředí bývala zpravidla ve Vídni. Čechům zbyl vliv na drobnou řemeslnou výrobu a maloobchod. (26)
Stíny venkovského života rostly, zejména v Čechách, které koncem 19. století vykazovaly 357 zemědělců na tisíc obyvatel. Volný obchod zatlačoval domácí zemědělské podnikání dovozem ze zámoří. Hlasatelé neomezené svobody podnikání se nedívali na selský statek jako na pilíř hospodářství, nýbrž výhradně jako na zboží, se kterým může majitel libovolně nakládat. Úplná dělitelnost selských usedlostí, povolená v r. 1868, nabyla vzápětí obrovského rozsahu. Říšský sněm nedokázal ochránit selské usedlosti před zadlužením. V polovině 19. století jich bylo v českých zemích prodáno přes 150 tisíc. (27)
Tak si hospodářský liberalismus bezohledně razil cestu českou společností. Provázel ho liberalismus politický, namířený především proti Církvi. Ta se snažila kompenzovat důsledky překotné industrializace prosazováním sociálních opatření. Zato byla obviňována ze zpátečnictví.
Rozsáhlý nápor liberalismu proti katolicismu dostával v českém prostředí ještě zvláštní posilu tím, že katolická Církev - hodnocena dle jejích nejvyšších představitelů v českých zemích - jevila se české veřejnosti jako služka státu. Postavy, jako byl budějovický biskup Jirsík a několik dalších vysokých prelátů, hlásících se rozhodně k svému češství, představovaly ve veřejném mínění jen čestné výjimky. Horlivé národní snažení četných drobných představitelů českého kléru bylo v historickém povědomí národa zatlačováno do pozadí ujišťováním liberálního tisku, že právě tato doba sepjala u nás katolicismus v jedno s nenáviděným habsburským soustátím. (28)

Odkazy:
1) V. Medek, Cesta české a moravské Církve staletími, 323, Praha 1982.
2) Tamtéž, 319.
3) F. Cinek, K národnímu probuzení moravského dorostu kněžského 1778 - 1870, 281 - 2, Olomouc
1934.
4) V. Medek, Tamtéž, 320.
5) J. Pospíšil- Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akv., II, 551 - 561, Brno 1897.
6) Tamtéž, 550 - 560.
7) R. Neuschl, Křesťanská sociologie, I, II, Brno 1898.
8) A. Vřešťál, Kat. mravouka, I - III, Praha 1909.
9) J. Stárek – Katolická mravověda, Praha, Dědictví sv. Prokopa.
10) A. Lenz, Socialismus v děj. lidstva a jeho povaha a círk. kat. jedině schopná k řešení soc. otázky,Praha 1893.
11) E. Kadeřávek, řada učebnic od r. 1887; Soustava filos. křesťansko-aristotelské, I - III, Hradec Králové 1920.
12) E. Kadeřávek, Psychologie, Praha 1894.
13) Tamtéž, 292 - 294.
14) Tamtéž, 294 - 313.
15) E. Kadeřávek, O atheismu čili bezbožectví, Olomouc 1878.
16) Tamtéž, 70 - 83.
15) Tamtéž, 93 - 96.
18) T. Masaryk, Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Zivilisation, Wien 1881.
19) J. Pospíšil, Filosofie podle..., I, Brno 1883, II, Brno 1897.
20) Fr. Světlik, Národnostní politika ČSL, In: Předn. Z řečnického kursu ČSL od 13. do 18. října 1919, 39 - 40, Brno, nakl. ČSL.
21) Fr. S. Pospíchal, Ideový podklad křest. politiky, In: Předn. z řeč. kursu ČSL..., 32 - 33.
22) Rezoluce sjezdu českých katolíků v Brně dne 30. 7. 1894 o dělnické otázce.
23) Fr. Nekvapil- Sv. Tomáš Akv. a liberalismus; předn. ke cti sv. Tomáše Akv. v alumnátě brněnském dne 6. března 1897.
24) A. Pimper, Křesť. solidarismus, 68 - 69, Praha 1946 Universum.
25) J. Penížek, Česká aktivita v létech 1878 - 1918, I, II, Praha 1929, 1931.
26) 1. Briigel- Soziale Gesetzgebung in Osterreich von 1848 bis 1918, Wien - Leipzig 1919.
27) J. Gruber, Agrární zřizeni, Praha 1914.
28) Z. Kalista, Katolictví v českých dějinách, In: Orientace, 7, 15; Studie 79/1982/1.