Křesťanská tradice boje za mír (31)
       Poslední článek II. kapitoly Centesimus annus, v níž je zachyceno sto let myšlení a hlavní hnutí doby od vydání dělnické encykliky Lva XIII., je věnován jasnějšímu vědomí lidských práv. Svatý Otec uvádí, že "se po druhé světové válce jako odezva na její hrůzy rozšířilo jasnější vědomí lidských práv. Nalezlo výraz v různých mezinárodních dokumentech, rovněž ve vypracování nového mezinárodního práva, k němuž podstatně přispěla Svatá stolice. Vzrostlo nejen povědomí práva jednotlivce, nýbrž i práv národů." (CA,II, 21)
     Otázka lidských práv jednotlivce i národů je otázka velmi vážná, avšak také choulostivá. I když se ozývají hlasy, které připomínají práva všech národů na to, aby dosáhly nějakého stupně rozvoje, a tedy i samostatnosti, tak zase na druhé straně je zde vážná otázka postoje a jednání těchto národů. Je to otázka způsobu odpovědi na různé pomoci.
      Vezmi v úvahu, že každá velmoc nebo stát, který se snaží někomu pomáhat, sleduje také nějaké své zájmy. Nejednou se stává, že nějaká mocnost velkoryse nabídne něco národům politicky mladým. Avšak oni - vlivem sobectví svých představitelů - sáhnou po něčem, co nabízí jiná mocnost, která je nepřátelsky naladěna vůči tomu prvnímu dobrodinci, a podniká to z nějakých vypočítavých důvodů. Potom se nelze divit, když někteří státníci říkají: My něco někomu dáváme a místo vděku se zde ještě dočkáme nějakého zesměšnění nebo pohrdavého odmítnutí. Naše pomoc by znamenala házet perly sviním. Snad nám to zní cize, když se jedná o některé zaostalejší národy, které jsou nám vzdálené. Srovnejme to však s velice ožehavým problémem naší země, a ten zní rómská otázka. Náš stát má vykládat velkou podporu, a oni budou topit parketami? A zničí byty, které stály statisíce korun? Tak odpovídají ti, kterým se chce pomoci? Zde se pak ukazuje skrytý rozměr lidských práv. Mezi lidská práva patří také to, aby když někdo někomu pomáhá, dočkal se od toho, komu pomáhá, alespoň minimální úcty. Samozřejmě, že zde nemá jít o vznik nějakého poddanského vztahu nebo nějaké člověka nedůstojné závislosti. A to, co se u nás projevuje v malém měřítku, to se děje ve větším měřítku leckde na jihu naší planety.
     Mohou se však vyskytnout ještě jiné případy. Třeba takové zaostalé národy, kde se státníci snaží vytěžit pomoc od různých vyspělejších států, a užívají pomoci jedné mocnosti k vydírání mocnosti jiné.  Nejednou se také vedoucí politikové v různých zaostalých zemích snaží takto vyzískat pomoc od vyspělejších, aniž se ovšem snaží pozvednout duchovní, mravní, vzdělanostní a vůbec kulturní úroveň národa, neboť takováto činnost je namáhavá a dlouhodobá.
    Je tomu tedy tak, jako v každém jiném lidském životě. Když někdo něco velkoryse nabídne druhému, a shledá, že ten druhý neprojevuje zájem, anebo jeho daru ještě zneužije proti dárci a nakonec třeba i proti sobě samému, tak si každý řekne: Chytrému napověz, hloupého..., zkrátka Není hoden takové pomoci.
      Pak se nelze divit, když Svatý Otec připomíná, že "celková bilance nejrozmanitějších rozvojových pomocí není zdaleka vždy příznivá." Jak to v současnosti řešit? Způsobů je mnoho. Mezi různými způsoby rozvoje zaostalých oblastí mají hlavní význam: zajišťování sítě spojů a společensko-kulturních služeb, dále a podpora průmyslu.
     První zahrnuje budování sítě veřejných služeb, dopravních zařízení, dále společenských, výchovných a kulturních služeb (zejména duchovně-mravních služeb církve).
    Druhé může nabývat podoby zvýhodňujících podmínek při přepravě a při umísťování vládních zakázek, podoby poskytování kapitálu, nízkého nájemného z budov ve vlastnictví Církve a státu, dále snižování daní a přímých podpor.
     Uvedené způsoby rozvoje zaostalých oblastí jsou ve svém působení plně účinné jedině tehdy, jestliže jsou doprovázeny rozsáhlou podporou duchovně-mravního a osvětově-vzdělávajícího působení církve. To je katalyzátor, bez něhož každá sociální pomoc zaostalým národům vyjde naprázdno, pokud se dokonce později neukáže jako škodlivá.
      Avšak ještě závažnější problém se zdůrazňuje v encyklice Centesimus annus, když se uvádí že, je to, že "OSN se dosud nepodařilo vypracovat účinný soubor nástrojů k řešení mezinárodních konfliktů, který by nahradil válku." (CA II,21) Jako v minulosti, tak i dnes se jasně ukazuje, že katolická Církev stojí v popředí boje za mír. Dvacáté století bylo svědkem toho, jak představitelé Církve soustavně předstihovali politiky a státníky v úsilí o budování soužití. Zatímco papežové včas vyzývali svět k budování mezinárodní organizace, která by zaručovala světový mír, státníci a politici se k tomu odhodlali teprve tehdy, když je k tomu dohnaly hrůzy nějaké války. Ve 20. století se dosud pokaždé muselo stát něco strašného, aby politikové chytili za nos, a začali pro mír dělat to, co radili papežové.
     Např. už papež Benedikt XV. (1914-1922) vyzýval (1914-17) účastníky první světové války k mírovému jednání. Připomínal potřebu pevné organizace národů a vyzýval k jejímu budování. Státníci, vedení presidentem Wilsonem ho poslechli - jenže napřed s nimi musela otřást světová válka. Teprve pak založili Společnost národů (1920). Tak byl podniknut velký krok k světové organizaci. Mezinárodní právo se stalo skutečností, třebaže toto vyvrcholení bylo nedokonalé ve výstavbě, která ostatně byla jen provizorní.
       Papežové vyzývali k dalšímu posilování mírového soužití. Pius XI. varoval před nebezpečím války. Dávno před vypuknutím druhé světové války vydal encykliku (Mit brennender Sorge), jasně upozorňující státníky, politiky a celý svět na německé nebezpečí. "Co nám bude vykládat nějaký papež? Jakou má armádu?", vysmíval se Stalin, právě tak jako Hitler, právě tak jako Roosevelt. A za dva roky vypukla další světová válka. Celou válku se ozýval na vlnách radiových stanic hlas Svatého Otce Pia XII. Vyzýval k zastavení krveprolévání a budování spravedlivého míru. Pro postoj Pia XII. vůči fašismu bylo příznačné, že odmítnul přijmout Mussoliniho, v jehož přátelství s německými nacisty spatřoval neštěstí pro Itálii a celý svět. Mezi Vatikánem a nacistickým Německem nebyl možný žádný kompromis. Je zřejmé z papežova memoranda: "Svatá stolice zavrhuje státní monopol výchovy mládeže, vyloučení náboženství ze škol, rasistické zákony, konfiskaci církevního majetku, potlačování Katolické akce, zákaz katolického tisku, protináboženská kampaň nacistického tisku, propaganda ateismu a novopohanství, pronásledování kněží a věřících."
      V tomto boji za mír Pius XII. vymezil podmínky mírového soužití mezi národy tak přesně a výstižně, že posléze jeho dílo posloužilo jako pevný základ při zřizování Organizace spojených národů. Napřed ovšem celý svět musel tragicky zaplatit na lehkomyslnost státníků, přehlížejících mírové výzvy papežů.
       Také dnes je třeba zdokonalit OSN, aby tato organizace mohla lépe plnit své mírové poslání, a měl dost prostředků k nenásilnému prosazení svých rozhodnutí. Je třeba, aby tato organizace měla podmínky pro nestranné rozhodování: aby právě tak pohotově zasazovala za mír tam, kde se to dotýká velmocí, jako je USA, jako tak, kde se to týká nějakého menšího národa kdekoli na světě. Jan Pavel II. na to upozorňuje. Znovu můžeme slyšet uštěpačné poznámky přechytralých vědátorů v politice naší i zahraniční: Co nám může přinést nějaké sociální učení Církve? My máme učebnici hospodářství od Samuelsona! My máme ´politologii´ od Rogera Scrutona! A kdo je víc?
      Náš Pán, nositel a dárce Pokoje. Ten, který má zavládnout v našich srdcích i mezi národy. Maria, Matko Boží, přimlouvej se za nás u svého božského Syna. "Svým prostřednictvím, které je ´podřazeno´ prostřednictví Vykupitelovu, přispíváš zvláštním způsobem ke spojení putující Církve na zemi s realitou společenství svatých." (REDEMPTORIS MATER,III,41)
      Blahoslavená Panno, uč nás svému sociálnímu učení, protože jsi "vzorem Církve ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem." (RM,II,42)
     Přimlouvej se také za naše bratry v mezinárodních bankách, ať podpoří budování dokonalejší Organizace spojených národů. Vždyť náš společný Bůh nebeský bude soudit každého z nás ne podle toho, kolik měl na světě peněz, nýbrž podle toho, co udělal pro své bližní, trpící bídou a válkou.

Církev a lidská práva (32)
     Třetí kapitola encykliky Centesimus annus obsahuje velmi důkladný a poučný rozbor slavného roku 1989. Tak Svatý Otec Jan Pavel II. vydává živé svědectví o tom, že sociální nauka Církve je opravdu naukou přítomnosti. Soustavně totiž pozornost závažným otázkám přítomnosti, a také těm úkolům, které z toho vycházejí.
     Hned od začátku této kapitoly se připomíná hlavní myšlenka, že změny, jejichž tempo vyvrcholilo v Evropě v památném roce 1989, probíhaly už dříve na mnoha místech světa: "V 80.letech postupně padly v některých mezích Latinské Ameriky, ale i Afriky a Asie diktátorské režimy." (CA,III,22)
   Velmi důležitý je v tomto procesu rok 1985, kdy začala v Rusku tzv. perestrojka. Je jasné, že tento závažný podnět, k němuž dozrály poměry v komunistickém světě, sice v poměrech východní Evropy vynesl na světlo Boží dlouhodobě utajované problémy; nicméně pro naši vlast a pro celou Evropu vykonala perestrojka velkou službu. Navenek neočekávanou, a přece v jádru jedinou skutečnou: když se totiž zamyslíme nad tím, že celý komunismus je postaven na tancích, na raketách, na bodácích, na nejmohutněji a nejnákladněji vybudované bezpečnostní a výzvědné organizaci, tak se nám jevila tato diktatura proletariátu jako zcela nedobytná pevnost. Zdálo se, že lidstvo nebude možno osvobodit od této říše tmy jinak než strašlivou válkou.
     A kupodivu, jak je zde také uvedeno, obešlo se to zatím bez rozsáhlejší války: "Je třeba dokázat, že obrovské problémy oněch národů lze lépe vyřešit cestou dialogu a solidarity, než ničením protivníka a válkou." (CA,III,22)
      Vznikly nové podoby demokracie. Jak vidíme u nás, jsou mnohdy velmi zatížené pozůstatky minulosti. Ba dokonce se mnohým lidem u nás zdá, že je to nová podoba starých pozůstatků. Přesto nutno uznat, že se značně posunula hranice naděje. Můžeme tedy více doufat, že bude vpravdě objasněn celý mechanismus duchovního a mravního zbídačování našich národů, a to nejen jako bezejmenná a slepá síla zřízení, nýbrž v podobě pojmenovaných a usvědčených jedinců, osobně odpovědných za celonárodní bastardizaci.
     "Rozhodujícím přínosem bylo vystoupení Církve na podporu lidských práv. V silně ideologizovaném prostředí, kde jednostranné ovlivňování kalilo vědomí obecné lidské důstojnosti, Církev jasně a důrazně hlásala, že každý člověk v sobě nosí Boží obraz, a proto zasluhuje úctu." (CA,22)
     Církev se svou radostnou novozákonní zvěstí vždycky stála na straně lidských práv. Ale nedá se tvrdit, že vždycky měla dostatek lidí, kteří by byli ochotni také v této záležitosti něco riskovat. Znamenité učení samo o sobě nestačí, pokud se nenajdou lidé, kteří by je prožívali a dovedli by se naplno věnovat provádění tohoto učení.
     Jedna z rozhodujících postav zde byla postava kardinála Wyszyňského. Právě on velmi pohnul národy zatemnělými tou nenávistnou naukou o nesmiřitelném třídním boji. Najednou zde povstala velká postava. A pak měl kardinál Wyszyňski také své následovníky: především to je jeho žák, papež Jan Pavel II. Rovněž i takové postavy jako byl náš kardinál Beran, nebo kardinál Wincenti znamenaly něco obzvláštního. Dále zde dlužno připomenout i našeho otce kardinála Tomáška, který se dokázal vymknout snahám komunistického okolí o jeho zmanipulování. Postavil se na podporu lidských práv. Církev se skutečně začala angažovat a byla podněcovatelkou mnoha významných hnutí.
        Konečně třeba připomenout, že rozhodujícím činitelem změn v naší společnosti, který vzešel z Církve vítězné, bylo také působení svaté Anežky. Modlící lid naší vlasti se kolem ní semkl, aby při jejím svatořečení mohl na jejím přímluvu získat posilu k rozhodnějšímu vystoupení na obranu lidských práv.
Lze si ovšem položit otázku: A dovede Církev po této cestě pokračovat dál? Jistěže k tomu má dost vnitřní síly. Její božský zakladatel, její svátosti a její cíl vedou lidství k vrcholnému naplnění, ba ještě dál, za jeho meze, k Bohu. Jakmile by se však někteří lidé v Církvi uzavírali před světem do nějakých hradů a úřadů, a bránili živému proudění této vnitřní síly, tak je nebezpečí vzniku nových zkamenělin. A těch je díky lidské slabosti a hříchu v dějinách Církve také dost.
        Proto prosme našeho Pána, Ježíše Krista, aby ta hrdinná svědectví, o kterých se zmiňuje encyklika Centesimus annus, pokračovala i za okolností, které se navenek zdají být příznivější pro působení církve. Je nebezpečí, že doba, do které jsme vstoupili po roce 1989, znamená vykročení na cestu nových, docela jiných, rafinovanějších zkoušek. Místo soustředěné totality rudé moci nastupuje rozptýlená totalita trhu a spotřeby. Společnost, ve které vládnou peníze a ti, kdo je mají, a kde vládnou bezbožní lidumilové, tam se peněžními obraty a falešnými důvody umrtvuje všechno nadšení pro vyšší hodnoty. Je nebezpečí, že místo toho, aby křesťané pokračovali dál v boji za lidská práva Božích dětí, budou se někteří uchylovat k nedůstojnému poklonkování před bohatými bankéři, a kývat hlavami tak, jako je to k tomu nutil komunismus. Tehdy to ovšem bylo pod bodáky. Ale dá se to říci o dnešní době? Nehrozí dnes spíše nebezpečí pohodlnosti, změkčilosti, těžkopádnosti? Hrstka lidí, kteří se dají oslovit Kristovým duchem, může ovládnout svět. Naopak armáda může všechno prohrát, když jí bude chybět Kristův duch.
      Svatý Cyrile a Metoději, "svatí a opravdoví pastýři, proste snažně za vyvolené stádo své, zahánějte strasti a vysvobozujte je z běd a nebezpečenství. Osvěťte nám oči srdce a rozum posilněte, abychom šli, jak náleží, v šlépějích vašich. Vezměte na sebe naše nemoci a poskytněte sílu shůry, abychom byli důstojně živi v Kristu a tak se stali dědici vaší práce a hlasateli pravé víry, kterou jste nám odkázali, abychom všichni jednohlasně oslavovali třikrát svaté božství Otce a Syna i Ducha svatého, nyní i vždycky i na věky věků. Amen." (Chvalořeč o sv.Cyrilu a Metodějovi, 14)

Porušování pracovních práv člověka (33)
     V dalším článku encykliky Centesimus annus (CA III, 23) se pojednává o úkolu Božích dětí bojovat proti násilí takovým způsobem, k jakému nás vede evangelium, a nikoli způsobem pohanů.
      Současně zde Svatý Otec odhaluje jeden ze tří závažných činitelů pádu utlačovatelských režimů: "Rozhodujícím faktorem, který uvedl změny do chodu, je porušení práv práce." Dále Jan Pavel II. připomíná tu skutečnost, že "na začátku krize systémů, které předstírají, že jsou výrazem vlády dělníků, jsou velká hnutí dělníků, která v Polsku probíhala ve jménu solidarity." Musíme si přiznat, že v tomto směru je připomenutý polský přínos něčím, co se v našich poměrech v takovém rozsahu nevyskytovalo. V tomto ohledu byl polský příspěvek k výbušnému roku 1989 něčím neopakovatelným, svérázným a osobitým, jakož i opravdovým a ryzím. Tento přínos vtiskuje polskému národu nejen rys jakéhosi prvenství v pravdivosti a upřímnosti, ale i povahu svým způsobem "prorockou".
     Na rozdíl od onoho polského přínosu, který nebyl ani tak intelektuálně zdůvodněný, jako spíše výrazem ´od srdce´, v českých poměrech tomu bylo jinak. V českých poměrech, kde od začátku chybělo spontánní hnutí dělníků, se do popředí úsilí o změnu komunistického režimu prosadila skupina lidí z různých vrstev společnosti, různého povolání, nejčastěji však intelektuálů. K nim se často družili různí jedinci, vytlačovaní režimem na okraj společnosti: katoličtí duchovní, kterým stát zakázal veřejně působit, bývalí komunisté, kteří neuspěli při nějaké čistce a tak politicky ztroskotali, zneuznaní umělci a filozofové aj. Vzhledem k tomu, že toto hnutí, nazvané Charta 77 postrádalo širší společenské založení (na rozdíl od Polska, kde pohyb, směřující k změně režimu vycházel od rozsáhlého odborového hnutí dělníků), bylo tím více vystaveno pronikání vnějších vlivů, někdy také nežádoucích. Přínos českého národa ke změnám v roce 1989 se tedy vyznačoval spíše tím, že to bylo dílo cílevědomě uvážené poměrně malou skupinou těch, kdo se k tomu odhodlali připojit někdy z vyšších mravních pohnutek, někdy však možná i ze zoufalství, a někdy snad i z chladné vypočítavosti, pokud to byli třeba jen provokatéři. K těm se v roce 1989 připojili umělci, zejména divadelní, pak studentská mládež a teprve až nakonec, velmi váhavě pracující dělnictvo.
    Jako křesťan musíš být realista tak, jako jím byl apoštol Pavel, sv.Augustin nebo sv.Tomáš Akvinský, a nikoli idealista. jako jím byl Platon nebo Hegel. Nemůžeš si tedy namlouvat, že poměrně pokojný průběh přechodu od totality k demokracii, byl u nás důsledkem nějaké holubiččí povahy českého národa nebo nějaké jiné obzvláštní mravní vyspělosti. V mnoha případech byla zdrženlivost našich lidí k veřejnému vystoupení dána zbabělostí, zpohodlnělostí, a co je nejhorší - lhostejností. To je nejhorší důsledek půlstaleté bastardizace našeho národa totalitarismem hnědým a pak rudým. Mnozí naši lidé byli a ještě jsou zalezlí na chatách, v chalupách a na zahrádkách, zkrátka v různých ulitách. Komunismus, kterým jim vtloukal do hlav, že vývoj nutně znamená pokrok, takže každá změna přináší něco lepšího, vyvolal u mnoha lidí opačný názor a životní postoj: každý vývoj znamená zhoršení, každá změna povede k něčemu horšímu.
      Problémem naší doby není zdaleka jen překonání hospodářského úpadku, nýbrž je to duchovní i mravní bastardizace. Ti, kdo museli vyklidit pozice po čtyřicetiletém uchvácení moci, se většinou připojili k temnému davu vyznavačů mrtvé polohy života - upadli do netečnosti, lhostejnosti, a vlastně do jakési bezútěšné nirvány. Navíc je pravděpodobné, že tento osamělý dav se ještě zvětší o nejednoho příslušníka mladé generace. Vždyť mnozí ze studentů se už druhý rok po sametové revoluci cítili oklamáni těmi, kdo se jejich zádech vyšplhali k moci. Je totiž běžné ve všech novodobých sociálních revolucích, že vedou společnost k cílům diametrálně odlišným od těch, které byly otevřeně hlásány v revolučních heslech. Dosažené cíle pak bývají tím méně lidské, čím více byla revoluční hesla odtržena od Boha.
      Jak je všechny z tohoto zoufalého stavu vyvést? Jedině láskou a pravdou. Avšak pravdy a lásky najdou v současném politickém a vůbec veřejném životě poskrovnu. 

       Tento úkol stojí hlavně před křesťany. Nemají to lehké. Je jich málo. Navíc, na troskách totálně soustředěné moci vyrůstá totalita trhu a spotřeby rozptýlená v celé společnosti. Rostoucí zločinnost a politická korupce ukazují, jak znetvořenou tvář má demokracie bez Boha.
     Je třeba, aby toto uspořádání bylo překonáno nenásilným působením lidí, kteří se odmítají podrobovat svůdné a lákavé reklamě, sloužící živelnému trhu, odmítají se podrobovat spotřebnímu způsobu života, odmítají se podrobovat krásným lžím o dokonalosti blahobytné společnosti. Jak postupovat konkrétně? Svatý František a svatý Dominik ukázali cestu. Je to cesta zasvěcená službě Lásce a Pravdě, kterou zosobňuje Ježíš Kristus. Prostředkem na této cestě je jim čistota, chudoba a poslušnost.
         Avšak je třeba to pojmout moderně. Velkým příkladem a vzorem při odhalování zlořádů ve spotřební společnosti poskytuje hnutí tzv. kydačů hnoje. Patřili k němu spisovatelé Stephen Crane, Upton Sinclair, Sinclair Lewis, Frank Norris. S drsným podáním skutečnosti, ale s úžasným zanícením pro pravdu dokázali odhalovat zlo v nejrůznějších místech americké společnosti. A neměli to lehké. Ta vychválená americká demokracie jim dokázala pořádně ukázat záda. Byly doby, kdy takový Sinclair nejenže ve svých románech nastavil zrcadlo společnosti zachvácené dravým kapitalismem, ale musel se neohroženě postavit proti neochotě vydavatelů vydávat jeho knihy, a proti neochotě knihkupců prodávat jeho knihy. Zajišťoval sám jejich vytištění vlastním nákladem, ale i prodej a šíření. Zdá se, že také u nás bude třeba nastavit takové zrcadlo zlořádům bezbožné spotřební společnosti.
        Pane Ježíši, "kéž se lidé naučí nenásilně bojovat za spravedlnost, zříci se ve vnitřních sporech třídního boje a v mezinárodních konfliktech války." (CENTESIMUS ANNUS,III,23)

Původ pravé hodnoty práce (34)
      Pokud Svatý Otec zdůrazňuje porušení pracovních práv jako první činitel změn v roce 1989, tedy jako druhý faktor uvádí nevhodnost hospodářského systému. Přitom dodává, že "zde nejde pouze o technický problém, nýbrž spíše o důsledky porušování lidských práv na hospodářskou iniciativu, na vlastnictví a na svobodu v hospodářské oblasti." (CENT.ANNUS,24)
      Co to znamená nevhodnost hospodářského systému? Každý hospodářský systém se naplňuje v blahobytu člověka a celé lidské skupiny, tozn. v tom, jak odpovídá přirozeným potřebám člověka.
Lidská potřeba je stav člověka, vyznačující se nedostatkem podmínek k jeho udržování a rozvoji. Tak jsou potřeby zdrojem lidské činnosti. Lidské potřeby jsou různé. Člověk předně touží po sebezachování, dále i po vlastním rozvoji rozmnožováním se, dále směřuje k uplatnění se ve společnosti, a konečně touží po poznání, po souladu, po dokonalosti. Základní potřeby jsou spojeny s nedostatkem; mohou být uspokojovány jen v určitém fyzickém a společenském prostředí. Vedle toho rozvojové potřeby nezávisejí na tomto prostředí. Jejich účinkem je umocnění životní činnosti. Člověk je přirozeně proniknut snahou o životní růst. Má povinnost a odpovědnost rozvinout se podle svých nadání.
        Hospodářský systém zahrnuje různá společenská zařízení, postupy, vztahy a hodnoty, sloužící k uspokojování lidských potřeb. Základní zásady a pravidla hospodářské činnosti a vědy o hospodářství mají vycházet z lidské přirozenosti, stvořené Bohem. Avšak ani objektivní účel hospodářské činnosti nemůže být mravně lhostejný. Hospodářská činnost má totiž za úkol opatřit vhodná, správná a pravá dobra. Přitom dlužno dodat, že tato dobra má opatřovat v pořadí jejich důležitosti.
        Když se zdůrazňuje souvislost hospodářství s mravním zákonem, tedy to neznamená, že by hospodářská činnost postrádala své vlastní zákony. Účinnou příčinou hospodářské činnosti je dílem člověk, dílem také příroda a její zákony. Vedle těchto zákonů se v hospodářství uplatňují také vlastní hospodářské zákony. K nim patří třeba to, že cena zboží stoupá, stoupá-li za jinak stejných okolností poptávka, nebo to, že se lidé snaží nakupovat co nejlevněji. Tyto zákony však neplatí absolutně. Jsou to jen hypotetické věty, při kterých zůstává lidská vůle nevyslovenou podmínkou, která může změnit působnost toho či onoho hospodářského zákona. A tak hospodářské zákony vyjadřují pouze směřování, které se uplatní jenom za jistých podmínek. V tomto směru je hospodářská činnost poměrně samostatná: musí se řídit vlastní účelovostí, třebaže to není účelovost nejvyšší.
      Hlavní účinnou příčinou hospodářské činnosti je člověk a jeho práce. Kromě člověka však také příroda. Ta poskytuje suroviny, palivo, energii a jiné věci. Socialisté a liberálové popírají součinnost přírody, nebo je její význam snižují. Výsledkem jejich počínání, které se neohlíží na přírodní prostředí, je ekologická spoušť a narušené přírodní prostředí.
      Východiskem pro posouzení vhodnosti nějakého hospodářského systému je správné hodnocení věcí a činností tak, aby to odpovídalo přirozeným potřebám člověka. Hospodářská hodnota statku je jeho užitečnost či použitelnost, vzhledem k lidským potřebám. Marx se mýlil, když tvrdil, že hodnota statku závisí především na tom, kolik se na jeho opatření muselo ve společnosti vynaložit práce. Když ztratíme jednu botu, tak ta druhá pro nás ztrácí hodnotu, i když se na ni vynaložilo hodně práce. A když zabloudíme v poušti, tak pro nás bude mít větší hodnotu džbánek vody, než třeba koncertní piano. V komunistickém hospodářském systému se pak ukázala celá jeho nepřiměřenost, ba zrůdnost, když byla práce pro společnost vyvýšena jako něco božského: o práci se skládali oslavné písně, jakoby to byla jediná cesta ke spáse. Naopak člověk - někdo byl snížen na prostředek. Tím se mu upírala svoboda na cokoli: na soukromou podnikavost, na vlastnictví.
      Na druhé straně je nesprávné také opačná krajnost, o které komunisté snili, a kterou umísťovali do svou budoucí utopie: práci je nutno zrušit jako zcela zbytečnou.
     Vždyť člověk je k práci povolán. (GN 1,28; I TES, 4,11) I přes námahu, s níž je práce spojena, je dobrem přinášejícím člověku radost. (KAZ 2,10, 4,9; JAN 6,27; SK 24,16)
      Avšak i v samotné práci nutno vždy uznávat lidskou důstojnost dělníka. Práce není pouhé zboží.(RERUM NOVARUM, 16)
      Ač je práce obecnou mravní povinností všech lidí, není správné ji vyvyšovat jako nejvyšší a jediný cíl života. Práce je koneckonců prostředek k zdokonalení člověka jako člověka a ke splnění jeho závazků ke společnosti. Je sice pravda, že člověk má povolání k práci, ale přesto práce je pro člověka, a ne naopak. Přirozeným účelem a cílem práce, jakož i celého hospodářského systému má vždy zůstat člověk. Pokud se tak někdy neděje, tedy se hospodářský systém stává nevhodný a nedůstojný člověka.
Avšak je zde něco hlubšího. Člověk je bytost, který vždy ukazuje k nějakému smyslu, který ji přirozeně přesahuje. Proto má původ pravé hodnoty práce spatřovat vždy n v něčem vyšším, než je on sám, v tom, co dává smysl jeho lidství. Práce je koneckonců oslavou Boha. (KOL 3,17) Člověk se jejím prostřednictvím může přibližovat k Bohu. Když vtiskuje věcem rozumný řád, tak se stává Božím spolupracovníkem. (SUMMA CONTRA GENT.,III,24,64,113)
     Člověk se svou prací, obětovanou Bohu, přibližuje k samotnému vykupitelskému dílu Ježíše Krista. Kristus dal práci vynikající důstojnost tím, že v Nazaretě vlastníma rukama pracoval. (GAUDIUM ET SPES, 67) Člověku se nabízí potvrzení hodnoty práce, a vůbec hospodaření v Ježíšově životě, který až do třicátého roku svého pozemského života žil životem pracovníka. Vzhledem ke spojení práce s námahou lze tam objevit i podíl na Kristově kříži.
       Člověk se tedy vlastní prací podílí na budování Kristovy vlády v podmínkách společnosti lidské. Až bude lidské, společnosti dáno dospět k dovršení, přetrvá všechno, co bylo vykonáno v lásce. (I KOR 13,8)
       Prosíme Tě, náš Pane, ať tato konečná naděje a očekávání nové země a nového životního prostředí, neoslabí, nýbrž naopak povzbudí lidské úsilí o zvelebení tohoto životního prostředí, kde roste tělo oné nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin, obrys nového věku. (GAUDIUM ET SPES,39)

Společenská prázdnota vyvolaná ateísmem (35)
      Vedle uvedených dvou činitelů změn, zahájených v naší vlasti v roce 1989, totiž porušování pracovních práv a nevhodnost hospodářské soustavy, připomíná Svatý Otec ještě další činitel: duchovní prázdnota vyvolaná ateismem. To je ostatně nejhlubší příčina celé této krize. "Marxismus sliboval, že vypudí touhu po Bohu z lidského srdce. Výsledky ale dokázaly, že se to nemůže podařit, ledaže by přitom bylo zničeno i samo srdce." (CENTESIMUS ANNUS, III,24)
      Tyto problémy zůstávají otevřené i dnes. Namísto diktatury přichází demokracie, avšak ta se nám zatím představuje jako demokracie bezbožná. V tomto směru je tato demokracie pouhým pokračováním toho, co zde bylo: bezbožnou diktaturou ve jménu lidství. Pouze místo všudypřítomné moci vycházející z jednoho středu, jde nyní o rozptýlenou všudypřítomnost trhu a spotřeby.
      Demokracie jako každý jiný stát má pečovat o všestranný rozvoj občanů. O jejich rozvoj po stránce tělesné může a má pečovat přímo, kdežto o jejich rozvoj duchovní se má starat nepřímo: podporou působení náboženských, mravních a jiných kulturních hodnot. Proto ateistická demokracie je pouhou karikaturou nebo přinejmenším pouhým torzem demokracie.
       Svatý Otec upozorňuje, že mezi nejdůležitější lidská práva patří také právo člověka na náboženství. Pokud je náboženství v nějakém státě zanedbáváno, nebo je-li nějakým způsobem oklešťováno ve svých projevech: např. v mnoha školách je náboženství vylučováno např. tím, že se poskytuje možnost náboženského vzdělání až po běžných vyučovacích hodinách. To je z hlediska významu tohoto předmětu a jeho mnohaletého vylučování z veřejného života skutečně nezodpovědné.
      Jestliže usilujeme o nějaké poznání, přičemž příležitost k poznání pravd nadpřirozených umístíme až nakonec, tak je to neuvážené nedocenění těchto pravd. A Svatý Otec říká, že ten, kdo se pokusí vytlačit touhu po Bohu z lidského srdce: ať už tím přímým bojem jako byl za komunismu, nebo tou nedbalostí, vlažností a pohrdavým postojem, těch, kdo říkají: To není důležité. ´Proč byste se s tím zdržovali. Starejte se hlavně o dobré vysvědčení´, ten ohrožuje přitom i samo lidské srdce. A důsledky toho vidíme ve lidské společnosti všude tam, kde je oslabena víra: dochází tam k vážným poruchám rodinného života, k rozmachu zločinnosti, k odporu vůči jakémukoli společenskému zřízení - a v jistém slovy smyslu můžeme mluvit o úpadku kultury a morálky národů.
       Nesmíme tedy přehlédnout fakt, že hlavní problém není v samotné totalitě, nýbrž v našem vztahu k Bohu. Sotva se poruší tento základní vztah člověka k Bohu, pak je kultura a národní život budován na písku. Je-li hospodářství odtrhováno od nadpřirozených hodnot, pak i když se vnějškově ponechává člověku právo na vlastnictví, na soukromé podnikání anebo na nějakou svobodu v hospodářském životě, dříve nebo později se chod hospodářství vymkne ze svých ložisek, uchýlí se od řádného chodu.
       Buďme vděčni Svatému Otci, že právě zde poukázal nejenom na problém totality ve společnosti, ale i na to, že základní otázkou pro člověka, pro jeho vnitřní pokoj a vyrovnanost, pro jeho jasnou světonázorové zaměření je právě víra. "Odpověď na touhu po štěstí, pravdě a lásce, přebývající v srdci každého člověka, spočívá jedině v osobě Krista." (CENTESIMUS ANNUS,III,24)
      To je výzva pro každého z nás, abychom v onom vztahu ke Kristu stále více rostli. Tolik se dnes mluví o zdravé výživě. Jako houby po dešti rostou obchody s vegetariánskou stravou. Přitom i ti, kdo nabízejí tuto zdravou stravu, různé obilní klíčky, semínka, sušené ovoce a další věci, přicházejí také s tím, že zákazníkům hned nabízejí jakousi životní filozofii. Nejčastěji to bývají různé východní filozofie, jóga, myšlení New Age, zkrátka povětšinou scestné názory. Avšak, jak je vidět, i tito lidé, kteří kladou takový důraz na zdravou výživu, si uvědomují, že nestačí výživa těla, ale že je třeba také dát něco duchu. Co nabízejí, to je druhá věc. Ale my máme Krista, eucharistického Krista.
       Důkaz toho, kam to vede, když člověk zapomene na Boha, poskytuje komunistická totalita, která je za námi, a totalita spotřeby, ve které vězí západní společnost, a která hrozí, že zavládne i u nás.
       Prosme Blahoslavenou Pannu, aby nás ochránila před touto novou diktaturou spotřeby a bezbožné lidumilnosti. Přitom si ale nemysleme, že stačí všechno jen svěřit Kristu skrze Pannu Marii, můžeme si sednout někde do kouta a čekat, jak to dopadne.
       Co si od nás přeje Panna Maria? "Jste osvobozeni od komunistického otroctví a režimu. Avšak každý z nás může být otrokem ve svém srdci, otrokem svých hříchů a zvrácených návyků. Panna Maria říká všem: Obraťte se!"
       Je třeba, aby každý z nás poznal, co to konkrétně znamená v jeho životě. Panna Maria ví, že můžeme rychle vybudovat ve své vlasti společnost hojnosti. Jenže to všechno bude snadné, aspoň proto tomu, co bude vyžadovat obnova národa a obnova rodin ve víře. Jak zahájit tuto obnovu? Modlitbou a růstem z eucharistického Krista. Mše svatá se pro nás musí stát životem a náš život se musí změnit ve mši svatou. Náš život má stát obětí, potravou, jež nasytí ostatní, zejména ty lidi v Africe a jinde, kteří toho mají nejvíce zapotřebí. Pro ně se máme postit, abychom z toho, co ušetříme nasytili hladovějící tělem i duší. Proto by bylo dobré postit se každou středu a pátek. Ale nejen od potravy. Musíme se učit odříkat zábavy u televizoru. Je třeba se zříkat toho, abychom se s někým dělili o své bolesti a obavy. Je třeba si odvykat neodůvodněné a přece v životě mnoha lidí tak běžné posuzování vedoucích politiků, ba i na duchovních osob, třebaže to nejsou vždy lidé nejlepší.
      Neposkvrněná Panno, nauč nás takto růst ze svého Syna, abychom tak už v sobě samých vytvářeli podmínky pro božské životní prostředí, jako pravý základ a cíl sociálního učení církve.

Politika bez morálky (36)
      Při dalším rozboru významného roku 1989 vycházejí najevo fakt, že představitelé komunistického totalitarismu nemohli okázale zůstat na svých místech už pro všestranný odpor lidu vůči tomu, co udělali z politiky: "ve jménu politického realismu chtěli z politiky vypudit právo a morálku" (CENTESIMUS ANNUS, 25)
      Oni sice měli ´právo´, ale svoje ´právo´, přesněji řečeno ´rudé právo´. Ovšem právo nesmí být jenom ´rudé´. Právo musí být dopřáno každému člověku. Nejen, aby bylo pro někoho, kdo si osobuje místo na špičce politické moci, a druzí - jsou vlastně zbavováno práva. Jedni si osobují označení ´revoluční předvoj dělnické třídy´, a na základě toho se domáhají všech možných práv a výsad, na které ostatní, včetně samotných dělníků, jejichž jména se k tomu zneužívá, jsou vlastně bezprávní.
     Ovšem samo označení ´třída´ je něco, co se vztahuje k části společnosti, a nikoli ke všem lidem. Je pochopitelné, že ti, kterým byla upírána přirozená lidská práva se ptali: ´Cožpak my nejsme lidé? Jsme snad lidé nějaké druhé kategorie, méněcenní? To je přece proti základní myšlence lidských práv. Názor o ´vedoucí úloze komunistické strany´, a jeho následné provádění bylo porušováním práva, a nejenom práva, ale také morálky, a to všelidské morálky. Ovšem nikoli té jejich ´komunistické morálky´: když se podle ní dopustil člověk s rudou legitimací nějakého zločinu, tak se mu nic nestalo, anebo se mu stalo méně, než každému jinému. Naopak některé doklady nemorálního způsobu života, jako byl alkoholismus, byly v komunistickém zřízení podnětem k povyšování někoho na vedoucí místa. A mnohé jiné věci byly u ´soudruhů´ nejen přehlíženy, ale dokonce vyzdvihovány jako projevy ´komunistické morálky´.
       Význam roku 1989 byl pak v tom, že ti, kteří se ozvali proti tomuto nespravedlivému a nemorálnímu stavu věcí, bylo předně v tom, že byli stateční k tomu, aby pozdvihli svůj hlas na obranu přirozených práv, patřících každému, a dále, že se neuchýlili k násilí. Zdá se, že v tomto směru se původně stala chyba v Jugoslávii, když se sáhlo ke zbraním. Ovšem to bylo vyprovokováno tím, že armáda se postavila proti lidu. V tom směru jsme měli dějinnou zkušenost: také v roce 1968 šli proti nám s vojsky, s tanky. Také v roce 1989 stála u nás vojska naše i ruská. My jsme se však nedali vyprovokovat. Lidé, kteří vyšli do ulic, aby demonstrovali proti komunistické totalitě, většinou spíše násilí trpěli, než aby násilí způsobovali. Vzpomeňme si na to, jak mladí demonstranti předávali policistům květiny, aby ti, krytí štíty a bílými přilbami, použili vzápětí násilí. Dodnes nevíme, zda ohlášené oběti na životech, byly skutečné a jak byly velké. Dost možná, že toto mlčení o některých obětech bylo odůvodněno tím, aby to nevzbudilo vlnu násilí, vybíjejícího se na komunistech. Tím se mohl uskutečnit onen "zázrak míru". "Tím, že člověk připojí své utrpení za pravdu a svobodu k utrpení Ježíše Krista na kříži, je schopen uskutečnit zázrak míru a rozpoznat úzkou cestu mezi zbabělostí, která vede ke zlu, a násilím, které si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje." (CA, 25)
      Kdysi položil někdo Gándhímu otázku: Vy jste mohl používat nenásilný odpor proti Angličanům, kteří jsou vyspělý kulturní národ. Ale jak byste to chtěl uplatňovat proti nacismu? Dovedete si představit, kolik by to stálo obětí? A Gándhí na to odpověděl: A bylo jich snad méně, když vypukla válka? Určitě by k tolika obětem nedošlo. A nakonec by museli ustoupit.
      Konečně si připomeňme poměry v naší vlasti. Nacisté věděli, že s nimi národ nesouhlasí. Mnoho lidí bylo skutečně popraveno a ještě víc jich bylo v koncentračních táborech. Ale kdybychom se postavili se zbraní, tak by měli důvod, aby národ úplně vyhladili. Je známo, že partyzáni způsobili často více škody vlastnímu národu, než užitku. To byly spíše jen akce, aby se později mohlo tvrdit: My jsme tam byli. Anebo, a to se také nejednou stávalo, že sami němečtí nacisté napodobovali a předstírali partyzánské akce. Sotva strhli lidi k různým neuváženostem, lidé na to vzápětí krutě dopláceli. To je velmi zajímavé poučení. Proto Svatý Otec říká: "Násilí si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje."
     Je k tomu zapotřebí statečnosti, ale víc statečnosti je zapotřebí k tomu, aby člověk vystoupil proti nepříteli a přesto aby vůči němu nepozdvihl zbraň.
     Když se nacisté vysmívali křesťanství, že učí zbabělosti, odpověděl Pius XI.: "Pokora v duchu evangelia a modlitba o Boží milost se mohou dokonale spojit se sebeúctou, se sebedůvěrou, s hrdinstvím. Kristova Církev ve všech dobách až dodnes zahrnuje více vyznavačů a mučedníků než kterýkoli jiný morální celek. Nepotřebuje se se proto od nikoho poučovat o hrdinství citů a činů." (MIT BRENNENDER SORGE) Cílem křesťanské naděje ovšem není velikost člověka, ale velikost Boží. Ježto se křesťanská naděje nabízí všem, je přirozené šlechtictví pouhé elity nahrazeno v křesťanství šlechtictvím vykoupených, a to už není jenom humanismus, to je také divinismus.
      Bůh stvořil člověka svobodného. Člověk tedy přirozeně nesnáší to, když prostor jeho svobody je mu někým zvenčí svévolně upírán. Společenský život se pak postupně rozpadá. Člověka přestane všechno snaží ve společnosti bavit. Když například nebylo svobody na schůzích, tak si každý řekl: Já na ty schůze vůbec nebudu chodit. A také to nebylo vždycky nejlepší řešení. Působila zde např. Lidová strana, ale kolik tam bylo proniklých a nařízených vlivů!? Tehdy mnozí lidé řekli: Já s nimi nechci mít nic společného. To bylo někdy na místě, ale jindy bylo možná vhodnější pokusit se aspoň s omezenými možnostmi jednat. Někteří si potom řekli: Když to vzdáme, tak oni tuhle stranu jako předstíranou opozici budou dál udržovat, a dosadí si do ní čistě jen své agenty. Proto musíme v něčem udělat kompromis, ale pak musíme dělat něco opravdového. Takový postup byl možná někdy také na místě.
Kdo se domnívá, že v demokracii se v politickém životě obejde bez kompromisů, je idealista, kterého ti druzí budou chvíli využívat. Je však nesporné, že v demokracii je té politické svobody více, než bylo v nacistickém Německu nebo komunistickém Československu. Ale absolutní svoboda není ani v demokracii.
        A není to jen otázka politiky, nýbrž i jiného veřejného působení. Potom se ta věc týkala třeba i duchovních osob, které měly předčítat v kostele pastýřské listy. Někteří to četli, třebaže věděli, že neobsahují jenom učení církve, ale že tam jsou také věci nadiktované, vnucené. Jiní to nečetli, protože odmítli přistupovat na kompromis. Zanedlouho přišli o státní souhlas k výkonu kněžství; a jejich věřící obec přišla o toho, kdo jim mohl veřejně sloužit a podávat Nejsvětější Svátost. Takže to někdy býval těžký boj, jak podat věřícím takový pastýřský list, nedostat se do otevřeného sporu s mocí a se svým svědomím. Člověk se totiž nesmí úplně všechno vzdát, musí se otevřeně postavit tomu co se vnucuje, ovšem nenásilně. Například už tím vyjádřil své vnitřní přesvědčení, že šel do kostela. I to se sledovalo. A třebaže to nemělo za následek okamžité stíhání, někde se to zapisovalo, aby to jednou mohlo být použito proti člověku. Oni však chtěli dosáhnout zastrašení lidí a jejich ústup z veřejného života. Je tedy třeba brát v úvahu realitu člověka, tvora nadaného svobodou.
      Maria, Matko Boží, pomáhej nám, abychom byli stateční, ale nikdy abychom se neuchylovali k násilí. Přimlouvej se za nás, abychom sami uskutečňovali svobodu, ale také si vážili svobody u každého člověka.

Scestnost sociálního utopismu (37)
       Sociální učení Církve nás vede k chápání společnosti nejen jako něčeho neosobního, nejen jako souboru zpovrchnělých vztahů, zařízení a procesů, ale především jako toho, co přirozeně vychází a má smysl v člověku. Proto je pro křesťanské chápání společnosti důležité vycházet od člověka, jaký opravdu je, a nikoli od nějakých iluzí nebo předsudků o člověku. Kdyby někdo tvrdil: My něco v lidském okolí změníme, a pak nastane ráj, věčný mír, a jiné věci, tak je snílek a vymýšlí utopii.
       Samozřejmě je dobré přehodnocovat své zastaralé názory. Je na místě stále znovu a znovu usilovat o zdokonalení společnosti. Avšak tvrdit sebevědomě: My zde zatáhneme za nějakou páku (např. zrušíme soukromé vlastnictví) a pak nastane věčný blahobyt, věčný mír, a jiné věci, to je vyložený nesmysl. To nám ukazují dějiny. V Sovětském svazu se snažili budovat takový ráj déle než sedmdesát let. A všichni vidíme, kam došla tahle doba divokého východu. Nakonec upadli do takové společenské a kulturní zaostalosti, jaká předcházela době Petra Velikého. Zatímco před říjnovou revolucí zásobili Evropu obilím, dnes už se neobejdou bez dovozu chleba. A tak nikoli bez důvodu se říkalo žertem, že kdyby komunismus zvítězil v Africe, tak by zakrátko museli na Saharu dovážet písek.
      Takže takto smýšlet o společnosti a člověku a podle toho jednat, je pro lidskou skupinu den ode dne zhoubnější. A zejména pokud by se vybrala jedna skupina lidí - národ, třída, rasa, o nich by se tvrdilo: Tito jsou vyvolení. Ti mají všechna práva. Ostatní musíme vymést ze světa.
      "Realitu člověka nám pomáhá pochopit učení, podle něhož člověk stvořený k svobodě nese v sobě ránu prvotního hříchu, která ho neustále nutká ke zlu, takže potřebuje vykoupení. Člověk míří k dobru, je však schopen i zlého. Společenské zřízení bude tím stabilnější, čím více bude k této skutečnosti přihlížet." (CENTESIMUS ANNUS,III,25)
      Sociální učení Církve vychází ze stvoření a vykoupení člověka. Proto uznává společensky založeného člověka nejen jako Boží obraz k podobě Boha - Stvořitele, ale také jako tvora vykoupeného Kristem: jako bytost povznesenou k vyššímu pořádku a povolanou k tomu, aby se s Boží pomocí stala účastníkem a příslušníkem společnosti Boží. To všechno křesťan uznává, ale to neznamená, že by podléhal nějakému idealismu. Křesťan musí být realista. A proto v sociálním učení Církve soustavně sleduje také antisociální a kulturně ničivý účinek hříchu a jeho následků; přitom nepodceňuje ani historicko-teologický význam učení o Antikristu - jako osobní světové velmoci, a o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Kristem.
       Proto sociální učení Církve objasňuje úchylnost jakéhokoli sociálního utopismu. (SK 1,6) Stále se znovu se objevují snílci a utopisté, slibující pozemský ráj. Křesťan dobře ví, že před Posledním soudem žádný ráj nebude, navzdory všem falešným prorokům z Východu i západu. Ani nejhorlivější lidé nedokáží vybudovat trvalý a dokonalý křesťanský řád, neboť celý svět je v moci Zlého. (I J 5,19) Na konci všech dob nedosáhne pozemský řád stavu naplnění, ale všechno to bude naplněno a řízeno navracejícím se Kristem. (Ř 3,6)
       Technický a hospodářský pokrok nepřipravují přímo "nové nebe a novou zemi".(ZJ 21,1) Pravý pokrok se děje spíše řízením víry, lásky a naděje. Kráčení kupředu a uchování (tradice) dlužno chápat ne jako protiklady, ale jako dva základní postoje člověka k životu. Z toho, co zůstává z minulosti, je pouze něco hodné uchování. V mnoha směrech existuje odůvodněné opuštění všeho dosavadního. Zde je na místě návrat ke kořenům. Tyto kořeny jsou pro nás a pro každého Evropana zejména na velkomoravském Velehradě, kde působili sv. Cyril a Metoděj.
       Současní utopisté, snící ve smyslu hnutí New Age (Nová doba), podléhají názoru chiliastů. Ti tvrdí, že na konci tisíciletí se musí přihodit něco velkého. K tomu jim nahrávají astrologové. Ti zase tvrdí, že končí období, kdy se světové dějiny podléhaly hvězdné konstelaci ve znamení Ryby, a začínají podléhat znamení Vodnáře: pak prý zavládne světový mír. Lidé tomu mají jen trošku pomoci: hlavně zbavit vlivu Církev jako tu, která prý představuje období působnosti Ryby. Nějak přitom smíchali znamení Ryby s řeckým názvem ryby (ICHTHYOS), užívané v symbolice umění ve smyslu Ježíše Krista.
       Pro křesťana není cílem jeho snažení ani pozemský blahobyt, ani nové velkolepé zkrášlování okolní společnosti a životního prostředí, nýbrž takový sociální řád, ve kterém člověk může co nejlépe plnit Boží vůli a důstojně žít jako dědic božského odkazu Ježíše Krista. Je třeba odmítnout jak sociální utopismus, tak i spiritualistická křesťanská ghetta, kde by byli všichni donucováni ke klášternímu způsobu života. Takové jednostranně spiritualistické křesťanství by nepřiznávalo hodnotu křesťanské víře ve společnosti a kultuře. Vlastně by ponechávalo svět jeho osudu.
      Víra nás neodvrací od světa. Naopak nás činí vnitřně tak odpoutanými, že dokážeme silou víry vtisknout správný tvar pozemské skutečnosti. Co by člověku prospělo, kdyby měl ten nejdokonalejší projekt nějaké budovy, ale chyběli by mu schopní dělníci a dokonce někdy by ani neměl správný terén pro stavbu. Všechno by to v tom projektu bylo dobře navrženo, ale skutečnost je jiná. Samotný terén by bylo třeba zpevnit. Každý ví, že příprava staveniště a vybudování celé potřebné inženýrské sítě, je daleko nákladnější, než se to zdá u zeleného stolu. A když správně nepochopíme danou realitu, a myslíme si, že každý náš další krok povede od jednoho úspěchu ke druhému, dopouštíme se hned od počátku hrubé chyby. Je nutno uznat jeden fakt: totiž člověk stále zůstává člověkem i se svými špatnými sklony.
      Jeden vcelku inteligentní člověk mi řekl: "Ale ono to hnutí New Age, i když víme, že je to utopie, má přece jen něco do sebe. Mladí lidé se nadchnou pro nějakou velkou věc, a i když se v praxi zklamou, přesto až dospějí, tak v nich něco z toho zůstane; a oni toho pak část uskuteční, až dosáhnou v politice nějaké moci."
      Možná, že ano, a taky možná, že ne. Možná zatrpknou a už nikdy o veřejný život ani nezavadí. A možná, že svou utopií strhnou svět do nějaké války, místo, aby ho přivedli k věčnému míru. Vždyť takový názor znamená lehkomyslné zacházení s mládeží. Jakoby někdo řekl o Rusku: "Ale vždyť ten národ byl politicky mladý a tak se potřeboval trochu otrkat, aby politicky dospěl." Tohle sedmdesátileté "otrkávání" se Ruska v rámci komunistického pokusnictví stálo Sovětský svaz na sto milionů lidských životů, obětovaných ve válkách, revolucích a umučených v gulacích. A když má Rusko být politicky dospělé, zjišťuje, že je závislé na ostatním světě i ve výrobě chleba, který za carských dob naopak vyvážel z Ruska.
      Růst lidské skupiny nepostupuje skoky, nýbrž organicky, ponenáhlu. To znamená každodenní mravenčí práci svobodně smýšlejících a jednajících lidí, a ne namlouvat lidem: Teď se musí chvíli dělat velký revoluční skok, a v roce 2000 nastane ráj, věčný mír a blahobyt. To je nesmysl! Kolikrát už to bylo lidem nalháváno. "Žádná politická společnost se nesmí zaměňovat s nebeským královstvím." (CA, 25) Lidské úsilí skupiny o všestranný růst přirozeně začíná s každým novým člověkem a s každým dalším pokolením znovu. Tento růst není nikdy u konce. Pokud chceme, aby všichni dosáhli přiměřeného rozvoje, tedy musíme všem dopřát svobodu, a objevovat řešení v dialogu a v snášenlivosti jednoho k názorům a postojům ostatních. A nikdy netvrdit: Můj názor je správný a jiná cesta není možná! Jinak "se pak politika stává ´světovým náboženstvím´, které si namlouvá, že vytvoří ráj na zemi." (CA 25)
     Prosme Ducha svatého, aby lidé pochopili člověka v jeho plnosti, tedy jako lidského tvora, povolaného k Božímu dětství. Někomu se to zdá být příliš vzdálené od společenských problémů. Mohou říkat: To přece nic neřeší. Právě tohle řeší mnohé problémy v samotném jejich mravním základu, totiž přímo v uspořádání žebříčku hodnot v světovém a životním názoru člověka.

Sblížení Církve s dělnictvem (38)
      Svatý Otec Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus se zabývá nejen příčinami, které vedly ke společenským změnám v roce 1989, a také následky. Připomíná jeden závažný důsledek událostí v roce 1989, ale i toho, co tomuto roku předcházelo, který má obzvláštní význam pro Boží lid v českých a moravských poměrech: "Události roku 1989 se odehrávaly převážně v zemích východní a střední Evropy; mají však celosvětový význam, protože z nich vycházejí příznivé i nepříznivé důsledky, které se dotýkají celé lidské rodiny.
       Prvním důsledkem bylo v některých zemích sblížení Církve a dělnického hnutí... Toto hnutí se zhruba na sto let dostalo pod nadvládu marxismu... Dělnické hnutí dnes vyúsťuje v obecnější hnutí pracujících a lidí dobré vůle za osvobození člověka a potvrzení jeho práv... V současnosti pohlíží na katolickou Církev se zájmem."
       V českých a moravských poměrech nemůže ovšem nikdo jednoznačně tvrdit, že by katolická Církev v 19. století zanedbávala dělnickou otázku. Existuje dost historických dokladů toho, že se duchovenstvo i křesťanští laikové právě zde soustavně zabývali dělnickou otázkou. Vždyť dělnická otázka byla z celé rakousko-uherské monarchie nejvíce ožehavá právě v našich krajích. Přesto však i u nás padl na Církev nepříznivý stín, když po vzniku První republiky byl veden boj za společenskou a kulturní emancipaci od všeho, co souviselo s nenáviděnou habsburskou monarchií.
       Protikatolická zaujatost a krátkozrakost nepřátel Církve vyloučila před veřejností politické zástupce katolíků z vnější účasti na první aktu nového státu (Proklamace z 28.října 1918). Veškeré mocenské prostředky v mladém státě se dostaly do rukou socialistů.
       Nápor vedený po roce 1918 proti českým a moravským katolíkům pod hesly odrakouštění byl tak prudký, že se zdálo, jakoby vliv Církve v českém národním životě bylo podlomen. A přece právě za První republiky došlo k nebývalému rozmachu působení církve. Církev, zbavená zátěže svého domnělého ochránce - habsburského státu, znovu rozpínala křídla. Nastoupila zde celý fronta nových katolíků rozdílného věku, aby k sobě přitahovali stále větší část českého národa.
     Sbližování katolické Církve s dělnickým hnutím bylo od První republiky až do roku 1989 znesnadňováno tím, že ve školství a sdělovacích prostředcích byl národu vštěpován komplex proticírkevního obviňování pro některé historické události, jako bylo upálení Mistra Jana Husa, doba pobělohorská, apod. Šířila se a dodnes přežívá bajka o Mistru Janu Husovi jako o bojovníku proti církevním zlořádům, bojovníku za práva chudých, pracujících.
      Přesto názorný příklad vyhraněného mravního postoje katolických duchovních během čtyřicetileté komunistické zvůle přesvědčil české dělnictvo, že Církev smýšlí o dělnických problémech a o dělnickém hnutí upřímněji a lépe, než jejich samozvaný marxistický ´předvoj´. Došlo k velkému sblížení mezi církví, jejíž příslušníci se statečně a rozhodně postavila za lidská práva a to i těch, kdo třeba ani nejsou věřící. Kristus totiž umřel za všechny.
      Sblížení mezi dělnickým hnutím a církví v naší vlasti je velmi povzbuzující. Díky tomu bylo možno v Praze i na Velehradě uvítat Svatého Otce a celý národ se z toho upřímně radoval. Představitelé Církve jsou zváni k různým veřejným debatám v televizi jako úctyhodný partner. Má své zkušenosti z boje za lidská práva. Díky tomu a své soustavně rozvíjené sociální nauce má co říci k aktuálním problém naší doby: k otázce pracujících, k otázce životního prostředí, atd.
     To má podle Svatého Otce velký význam nejen pro národy střední a východní Evropy, ale také pro zaostalé národy např. v Americe, které hledají cestu svého rozvoje. Tam byla rozšířena tzv. teologie osvobození, a mnozí si mysleli, že některé zásady marxismu mohou napomoci ke zlepšení situace. Smutné výsledky, ke kterým došly tyto revoluční teorie ve východní a střední Evropě, zůstává pro Latinskou Ameriku, ale i pro Afriku velkým mementem. Vede je to k poznání, že takové pokusy o sblížení marxismu s katolickou církví jsou nepřijatelné, a působí zmatek. Vedly by národy do stejně slepé uličky a k podobné degradaci člověka, jak se tomu stalo ve střední a východní Evropě, v Číně aj.
     Statečná Panno, daruj nám sílu ducha a důvěru v Boha, abychom dokázali překonat všechny překážky, které se staví proti splnění našeho povolání. Nauč nás zacházet s realitami světa s živým smyslem pro odpovědnost a v radostné naději na příchod Božího království, nového nebe a nové země.
     Ty, která jsi s apoštoly setrvávala na modlitbách ve večeřadle v očekávání příchodu Ducha o letnicích, vypros, aby se znovu vylil na všechny laiky, muže i ženy, aby plně odpovídali svému povolání a poslání jako ratolesti vinného kmene, povolané k tomu, aby přinášeli bohaté plody pro život světa. (CHRISTIFIDELES LAICI, V, 64)

Církev a národní otázka (39)
        Vedle sblížení Církve a dělnického hnutí jako příznivého důsledku událostí, které vyvrcholily v roce 1989, odhaluje encyklika Centesimus annus také nepříznivý dopad. Tento "druhý důsledek se týká národů Evropy. V letech komunistické nadvlády a již i předtím byla na nich spáchána četná bezpráví. Nahromadilo se mnoho nenávisti a hněvu. Hrozí nebezpečí, že se po pádu diktatury tyto pocity nenávisti a hněvu znovu vybijí a vyvolají vážné konflikty a velké utrpení, pokud poleví morální síla a cílevědomá snaha poskytovat svědectví pravdy...
     Národy, vyčerpané dlouholetým odříkáním požadují na svých vládách hmatatelné a rychlé zvyšování blahobytu." (CENT.ANNUS,27)
     Jsme svědky toho, že mnohé národy, které se vymanily ze zátěže komunismu, se dosud místo něho místo něho plně neztotožnily s nějakým jiným systémem. Zvolily si společnost otevřenou různým cestám ke svobodě. Zůstává však nepopíratelným faktem, že se přitom hospodářsky otevřely také pronikání kapitalismu. Tento kapitalismus si počíná nanejvýš dravě. Třebaže se tedy tyto národy bezelstně otvírají všem cestám ke svobodě, často se tím vlastně nechávají znásilnit od živelně se prodírajícího kapitalismu. Často se tak děje pod heslem Návrat do Evropy. Potíž je v tom, že v této náhle otevřené společnosti není dost kulturně zažitý pojem národa, a stejně tak není nikomu dost jasné, co je to ta Evropa, do které se tyto národy touží vrátit. Zde je třeba zbourat jeden mýtus. Evropa není žádná třetí cesta mezi Východem a Západem. A také to není jediná cesta. Otevřenost k světu a k různým cestám ke svobodě je příznivým rysem dneška. Nesmí to ale být jen gesto, ale postoj, opřený o duchovně-mravní připravenost.
       Co je to národ? Národ, podobně jako latinské natio, podle svého názvu představuje výsledek rození (ná-rod), tedy vše, co vzniká společným rozením. Národ je tedy množství rodin, obývajících společné území. Podstatu národa dlužno chápat jako duchovně-mravní kategorii. Národ je poměrně ustálené společenství podobně uspořádaných rodin. Tyto rodiny pravidelně společně projevují podobné náboženství, zvyky a obyčeje. Ze společných zkušeností a osudů za mnoho generací vyrůstá vědomí sounáležitosti a vůle zachovat zděděné hodnoty a rozvíjet je.
      Náš národ tedy není jen výsledek činnosti jedné skupiny jedinců nebo rodin. je to výsledek dlouhodobého soužití rodin a místních společenství (obec, farní společenství, apod.). Proto se národ stále mění. Předpokládá dějinnost. Dějiny znamenají cílevědomé utváření lidského, společenského, kulturního i přírodního prostředí svobodným a dobrovolným působením. Přitom se v každém národě vyhraňují určité rysy, povaha.
       Už Palacký, Šafařík a Niederle si všímali rozdílů mezi národy slovanskými a germánskými. Je-li povaha germánských národů spíše nepoddajný a racionalisticky zaměřená, povaha národů slovanských je čilejší, emotivnější a květnatější. U germánských národů se tradičně projevuje sklon pronikat do nových působišť, kolonizovat. Slovanské národy jeví sklon k usazenému způsobu života.
       Sociolog Emanuel Chalupný se podrobně zabýval českou národní povahou. Tradičním rysem povahy českého národa je zaměření k niterně prožívané zbožnosti a přesvědčení o náboženské a mravní snášenlivosti. K tomu poskytují zářné vzory svatí Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Anežka a Zdislava. V této svěží zbožnosti se obnovuje zvláštní založení národa a budují se základy zdravého optimismu a upřímné srdečnosti.
        Vynikajícím rysem české národní povahy je dle Chalupného sklon k anticipaci, k předjímání: v tomto národě se totiž často objevitelsky předjímají výsledky nějakého ještě nedovršeného procesu. Národ na tuto vlastnost často doplácí jako zbohatlík, který marnotratně rozhazuje jmění v době, kdy bezpečné výsledky nejsou ještě zaručené a kdy lehce může přijít o vše. Český národ bývá schopen velkého až hrdinského vzepjetí, ale bohužel jedině tam, kde má cíl blízko. Postrádá totiž vytrvalost, kromě v pasivním odporu. Anticipační sklon českého národa se projevuje v průkopnictví, podnětnosti a zvláštní nástupní energii na začátku nějakého podniku, později však už méně. V dějinách zde tradičně shledáváme houževnatost a nepoddajnost v obraně vlasti, zato však slabost v dosahování nových cílů.
       Snad tomu u nás objektivně napomáhá přírodní prostředí - polohorský, členitý ráz krajiny. Rubem obranné síly českého národa je společenská roztříštěnost v drobnější útvary. To ztěžuje soustředění sil k větším společným podnikům. U obyvatelstva to vytváří jakousi zaujatost místními podmínkami a poměry. Zatímco ve Švýcarsku nebo v Rakousku podobný přírodní činitel usnadňuje vznik a trvání poměrně samostatných celků, u nás to svádí obyvatelstvo k špatné ukázněnosti. Náš národ vytrvale hájí národní celistvost a totožnost, a přesto těžko strpí mezi sebou nějakou autoritu bez odmluvy. Naši lidé ji neochotně trvale poslouchají, a tím méně jsou ochotni spojovat se pod touto autoritou k nějakému velkému společenskému dílu.
      Český národ smutnou zkušenost s národy, které ho ohrožují přesilou. To způsobuje, že má sklon chovat se lépe v neštěstí než v příznivých poměrech, ba projevuje předpoklady pro nějaké vlastní světodějné poslání. Přesvědčení o vlastním světodějném poslání má své duchovní kořeny v cyrilometodějském dědictví Velké Moravy. V současnosti se to opírá o poznání některých opakovaně se projevujících národních rysů: rychlé a snadné vžívání se do všeho nového, ale nedostatek vytrvalosti v nově osvojeném. Tak český národ mnohdy dosahuje prvenství, ale brzy ho zase pozbývá. Razí cestu, ale spíše jiným, než sobě. Tento rys české národní povahy by měl být příznivě zúročen při nové evangelizaci Evropy.
       V nové době je český národ proniknut živelnou snahou setřást dlouholetou cizí nadvládu a překonat její nepříznivé důsledky: provincializaci veřejného života, útlum vlastní kulturní tradice, hlavně cyrilometodějské. Po válce byl český národ spolu některými dalšími národy na Jaltské konferenci vlastně přidělen do sovětské mocenské oblasti. Po čtyřiceti létech se však sovětská nová koloniální soustava rozpadla. Tento vývoj sice proběhl pokojně, ale Svatý Otec nás upozorňuje na nebezpečí, která zde hrozí. Osvobozené národy volají po rychlém zbohatnutí a přiblížení se západní společnosti hojnosti. Na cestě k "rychlému zvyšování blahobytu a k přiměřenému uspokojování oprávněných potřeb" však číhá nebezpečí.
      Vedle komunismu, je to především nacionalismus a fašismus. Nacionalismus je problémem Evropy už mnoho desítek let, bez ohledu na to, že komunismus přikryl národní hnutí umělým příklopem v domnění, že jeho panství bude trvat navěky, a národní povědomí zatím zanikne. Sotva byl příklop odstraněn, vystoupily na povrch staré křivdy a nevyřešené problémy. Nacionalismus se stává nosným prvkem některých stran, jenže ty sledují úplně jiné cíle - totiž politické cíle.
      Po rozpadu Sovětského svazu postrádají jak jeho zbytky, tak státy odpoutané ze sovětské nadvlády pevnou politickou organizaci, fungující demokraticky. Občanská společnost je od začátku zaměňována nejprve za shromáždění občanů na náměstí. V České republice se projevují některé nepříznivé jevy, posilující nacionalismus:
- centralismus moci, o kterém v některých oblastech trvá mínění, že nejsou zohledňovány jejich zájmy;
- hospodářská a správní byrokracie brzdí růst místní samosprávy;
- ateismus, přezírající náboženské smýšlení a chování, rozšířené hlavně na Moravě.
     Současně však některé z těchto činitelů v kombinaci s jinými nepříznivými jevy stupňují nebezpečí fašismu:
- nevyhraněnost státní politiky, korupční aféry, místo spolupráce opozičních, zejména levicových stran,

  jejich blokování činnosti vládních zařízení;
- hospodářská krize, nezaměstnanost, snižování životní úrovně;
- odpor komunistické byrokracie, usazené ve správě, v hospodářském životě, v armádě aj. proti

  demokratizaci společnosti, a jejich podpora silného státu, jakož i stran, usilující o silný stát;
- rostoucí zločinnost a terorismus;
- výstřelky nacionalismu, vedoucí až k separatismu;
- snaha svalovat odpovědnost za stávající nepříznivé poměry na menšiny, jako jsou Romové, Židé;
- ateismus, fakticky šířený ve většin škol a sdělovacích prostředků, což nemůže uspokojovat většinu obyvatel naší vlasti, kteří se hlásí k víře.
      Jak čelit rostoucímu nebezpečí nové totalizace naší společnosti?
     Rozptylováním rostoucího napětí, avšak nikoli pouhým zákazem, zastrašením, aj. Konfliktní hnutí vést zákonem k jejich institucionalizaci. V tomto společenském zavedení pozbývá takové sociální napětí značnou část své nebezpečnosti. Navíc se skryté napětí stává otevřeným a státní autorita o nich snadno udržuje přehled.
      Citlivým spojováním odlišných názorů názorně předvádět veřejnosti snášenlivost. To by se mělo dít pod vedením vybraných odborníků. Zejména vedoucí představitelé politického života by se měli vyhnout veřejným nekvalifikovaným hodnocením. Je třeba zabránit každému nepodloženému obviňování jednotlivců a skupin. Důsledně prosazovat zásadu presumpce neviny, předpokladu neviny. Učit se při dialogu méně výmluvnosti a více ochoty naslouchat druhému. Posilovat důvěru a úctu k autoritě Církve a právního státu. Kulturně upevňovat ochotu k oběti, zejména pokud jde náznak sklonu k národnímu mesianismu.
      Čím více je nějaký národ vyspělý, tím větší rozdíly jsou v myšlení jeho příslušníků. Dané rozdíly nelze překonat jinak, než když se doopravdy vezme zákon, který byl lidem dán, totiž aby jedni milovali druhé. Zosobněním této lásky je Kristus. Vzájemnou lásku v Kristu dlužno postavit na vrchol své naděje. Bez lásky a velkodušnosti se nevykoná nic dobrého.
      Modleme se spolu se svatým Metodějem dle jeho Adhortace k velkomoravským knížatům soudcům za naše politiky: "Ať pochopí, že sláva vezdejší pomíjí jako sen; ať zvolají v duchu svém se svatým apoštolem Pavlem. ´Kdo nás odloučí od lásky Boží od svatých zákonů?!´ Ani oheň ani meč ani cokoli jiného. A proto ať pokládají pevnost ve víře a dodržování božích zákonů a vládu od něho svěřenou za věc platnou a svatou!"

Cesta do evropského domova (40)
      Když Jan Pavel II. upozorňuje na nebezpečná napětí v Evropě po pádu komunistického zřízení, vyzývá současně k organizování sjednocené Evropy. Říká: "Je nutno podniknout konkrétní kroky k vytvoření či posílení mezinárodních struktur, které by mohly odpovídajícím smírčím výrokem zasáhnout v případě mezinárodního konfliktu. Tak budou každému národu zaručena jeho práva na základě spravedlivé dohody a mírového urovnání zaručena práva ostatních. To vše je zvláště nutné pro evropské národy, které jsou spolu těsně spojeny poutem společné kultury a tisícileté historie." (CENTESIMUS ANNUS, III, 27)
        Současně klade důraz na hospodářskou stránku sjednocování Evropy a světa. Pád komunismu "jasněji poukázal na skutečnost vzájemné závislosti národů a rovněž na skutečnost, že lidská práce přirozeně určena k tomu, aby národy spojovala." (CA,27)
      V současnosti se usiluje o "evropskou integraci" čili sjednocování. Co je to? Proces sjednocování v hospodářství znamená vytváření co nejlepších podmínek mezinárodní hospodářské spolupráce. Děje se to odstraněním všech umělých překážek, dosažením co nejlepšího průběhu volného obchodu a zavedením všech žádoucích způsobů sjednocení. Hospodářské sjednocení je tedy pouze součástí širšího problému nejlepší hospodářské politiky, sledující blahobyt všech národů.
     K tomu je ovšem zapotřebí mezistátní a mezinárodní organizaci, vybavena částí pravomoci zúčastněných států. Jeho základním úkolem je kontrola a odstraňování obchodních přehrad, řízení trhu surovin a paliv, kontrola rovnováhy měn a politika zaměstnanosti, sledování sněnitelnosti měn, dozor nad kapitálovými vklady a usměrňování pohybu obyvatelstva, hledajícího výhodnější práci, a to vše za účelem navozování vyrovnaného hospodářského rozvoje.
      Hospodářské sjednocování zahrnuje opatření ke zrušení zvýhodňování mezi hospodářskými jednotkami - národy či státy. Jestliže se spolupráce buduje na základě úkonů sledujících oslabení a zrušení zvýhodňování jedněch na úkor druhých, pak proces hospodářského sjednocování sestává z opatření, která znamenají odstraňování některých způsobů takového zvýhodňování.
      Hospodářské sjednocování může dosahovat různých podob či stupňů. Jsou to: oblast volného obchodu, celní unie neboli spolek, společný trh, hospodářská unie a úplné hospodářské sjednocení.
V oblasti volného obchodu jsou mezi členskými zeměmi zrušena cla, ale každá země si ponechává vůči nečlenům svou vlastní celní normu - tarif.
       Vytvoření celní unie čili spolek zahrnuje vedle odstranění zvýhodnění v pohybu zboží v rámci spolku také vyrovnání úrovně cel v obchodu s nečlenskými zeměmi.
       Vyššího stupně hospodářského sjednocování je dosahováno ve společném trhu, kde jsou zrušeny nejen zvýhodňující obchodní sazby, ale také různá omezení pohybu činitelů výroby.
       V hospodářské unii (na rozdíl od společného trhu) se zrušení všech omezení pohybu zboží a činitelů výroby spojuje s jistým stupněm souladu, do něhož jsou uváděny hospodářské politiky zúčastněných států. Tím se sleduje odstranění zvýhodňování, vznikající v důsledku rozdílnosti této politiky v různých zemích.
       Konečně úplné hospodářské sjednocení zahrnuje sjednocení politiky měnové, daňové, společenské, zabraňující hospodářským výkyvům. To vyžaduje zřízení mezistátní organizace, jehož rozhodnutí jsou pro účastníky závazná.
       Vývoj sjednocování Evropy představuje široce založený proces, který se skládá z řady článků (Např. Benelux, Evropský platební spolek, Evropské společenství uhlí a oceli). Směřuje k větším celkům, jakými jsou Evropské hospodářské sdružení, Evropské sdružení volného obchodu, atd.
      Na žádný jednotlivý stát ani na spolek států však nelze pohlížet jako společenství s dokonale sjednoceným hospodářstvím, pokud mezi zdejší úrovní rozvoje a životní úrovní v jiných částech Božího lidu trvají křiklavé rozdíly. Vzhledem k přítomnosti mnoha hospodářsky zaostalých národů, jsou hospodářsky blahobytné státy vlastně jen "ostrůvky přepychu", dosažené na úkor chudých, a tato skutečnost nahrává důvody socialistům.
        Pokud chce lidstvo  žít způsobem důstojným člověka, musí řešit prvořadý úkol dneška: upustit od jednostranného hospodářského růstu, totiž takového, jaký přináší blahobyt pouze nějakému národu či státu nebo spolku několika států, a nebere ohled na zaostávající národy.
       Právě tak je třeba překonat předsudek, že hospodářský život je dokonale řízen výhradně a pouze nabídkou a poptávkou. Nikoli samotná soutěž, nýbrž především spravedlnost a láska jsou základy hospodářského života společnosti.
       Zdá se, že probíhá přirozený proces sjednocování hospodářského života lidstva. Přitom se postupně stírají rozdíly hospodářského zřízení. Přes tento směr vývoje, nelze mluvit o žádném nutném samovývoji v tomto směru, protože může být snadno zvrácen a vystřídán opačným směrem. Od začátku třetího tisíciletí však ponenáhlu vyrůstá v Evropě ucelený útvar, ve kterém se slévají tři hlediska:
- plně rozvinuté svobodné podnikatelství,
- ohled na společensky řízené hospodářské sdružování,
- hospodářství co nejlépe řízené státem, popřípadě mezistátní organizací.
      Tento proces růstu je velmi zdlouhavý. To se nedá vyřešit pouhým příkazem nebo vydáním zákona. Vyžaduje to organické srůstání jednoho národního či státního účastníka se ostatními účastníky. Přitom je vystaven různým nesnázím, které tento růst zpomalují, někdy úplně zastavují, ba i obracejí jeho zaměřením směrem k úpadku.
     Je to dáno tím, že se na druhé straně prosazuje nepravidelně se uchylující proces. Jde o stále hrozící  nepřirozené prudké zvraty od sjednoceného hospodářství k hospodářství, které je v jakési ztrnulé křeči celkově sevřeno státem. Tomuto nepřirozenému zvrácení hospodářského života společnosti se přirozeně dlouhodobě nedá čelit. Společnost se proti tomu přirozeně nemůže natrvalo obrnit. Ba dokonce, čím je společnost blahobytnější a hospodářsky ucelenější, tím více je ohrožena takovými nepřirozenými úchylkami.
      K této přirozené zranitelnosti každého vyspělého hospodářství přispívá také skutečnost, že nekonečný růst spotřeby v konečné soustavě, jakou tvoří Země, je vyloučený. Pokud by v této stávající soustavě nedošlo k podstatným změnám, přirozený hospodářský růst, jakož i růst celé lidské skupiny by se zastavil.
      A tak nabývají na významu podněty Svatého Otce v encyklice Centesimus annus. Je třeba se přičinit o organizaci hospodářského soužití mezi národy tak, aby všechny přírodní zdroje a dary sloužily všem národům. "Mír a blaho jsou statky, náležející celému lidskému pokolení." (CA 27)
       Trvalý vyrovnaný a ucelený hospodářský růst národů lze dosáhnout jedině tehdy, když se přirozené lidské snažení spojí s nadpřirozenou pomocí, očekávanou lidskou skupinou v modlitbě a v tvořivé práci. Jedině ve společnosti s dokonalou Boží vládou bude hospodářství celistvě sjednocené, ustálené, a souladně zajišťující blahobyt všem národům světa; třebaže bude plná životního náboje, nebude podléhat změnám daným přirozenými nebo nepřirozenými činiteli. Takový výhled neubírá národům pracovní a tvůrčí nadšení, nýbrž jej posiluje.
       "Lidsky vzato je budoucnost plná hrozeb a nejistot; vkládáme ji s důvěrou do tvých rukou, nebeský Otče, a prosíme přitom o přímluvu matku tvého Syna a celé církve, matku svatých apoštolů Petra a Pavla, Benedikta, Cyrila a Metoděje, Augustina i Bonifáce i všech ostatních hlasatelů evangelia v Evropě. Svou namáhavou duchovní setbou položili základy ´civilizaci lásky´ a nového řádu, založeného na tvém svatém zákonu a na tvé pomocné milosti, která na konci světa oživí vše a všechny v nebeském Jeruzalémě. Amen" (JAN PAVEL II, SLAVORUM APOSTOLI, 32)

Hospodářské sjednocování národů (41)
       "Pro některé země Evropy, říká Jan Pavel II., začíná vlastní poválečné období" po roce 1989. "Je správné, aby bývalé komunistické země byly ve svých nynějších obtížích podporovány solidární pomocí ostatních národů. Musejí přirozeně samy jako první pracovat na svém rozvoji, avšak je třeba jim k tomu dát odpovídající možnosti. To je možné jen s pomocí ostatních zemí." (CENTESIMUS ANNUS,III, 28)
       Je však třeba si uvědomit, že český národ, podobně jako jiné národy, upadly do komunistického područí proti své vůli. Komunismus jim totiž byl násilím vnucen zvenčí, Sovětským svazem. Stalo se to poté, co představitelé USA a Velké Británie uzavřeli se Sovětským svazem smlouvu na konferenci na Jaltě. Touto smlouvou vlastně byly některé státy Evropy dány napospas komunismu. Tím spíše by si dnes měli představitelé západních států uvědomovat svou morální odpovědnost za to, že tyto státy po více než čtyřiceti létech začínají svobodně vlastní poválečné období.
      "Bývalé komunistické země ... se tedy nalézají v této situaci nikoli na základě svého svobodného rozhodnutí..., nýbrž v důsledku tragických dějinných událostí, které jim byly násilím vnuceny. Pomoc ostatních, především evropských zemí, které se na těchto dějinách podílely a jsou za ně spoluzodpovědné, odpovídá závazku spravedlnosti, ale i zájmu a obecnému blahu Evropy."
       Mnohé jiné evropské státy po skončení druhé světové války přijali vydatnou pomoc na obnově svého hospodářství v podobě tzv. Marshallova plánu, zatímco vládám v zemích, které padly do oblasti mocenského dosahu Moskvy, Stalin zakázal tuto pomoc přijmout. Ačkoli se v těchto zemích, závislých na Moskvě, hospodářský vývoj docela nezastavil, rozvíjel se podle potřeb Sovětského svazu. Hospodářský život byla však spíše živořením. Tak se nelze divit, že úroveň průmyslu, dopravy a jiných odvětví v zemích, odpoutaných od jednostranné závislosti na Moskvě, se vlastně stále rovná úrovni těsně poválečné. Například strojový park, vybavení a úroveň výrobků jsou natolik zastaralé, že dnes nemají větší cenu, nežli šrot, nežli země čerstvě bombardovaná. Česká republika v tom není žádnou velkou výjimkou. Po roce 1989 začíná od stavu těsně poválečného, třebaže tento nulový stav není vyznačen prostou nulou, ale snad nulou za čtyřicet let poněkud přikrášlenou.
        Co potřebuje český národ, který se dnes probouzí ze čtyřicetiletého "zakletého Popelčina království", k svobodnému hospodářskému rozvoji? Jisté je, že hospodářství trpí nedostatkem volného kapitálu. Ještě více však trpí tím, že se vyspělejší státy Evropy uzavírají proti přílivu našeho levnějšího, třebaže někdy méně jakostního zboží. Někdy se zdá, že ta "železná opona", dříve oddělující komunistické země od západních demokracií, po svém politicko-mocenském zhroucení, trvá hospodářsky dál. Zkrátka, že přes svou nemorálnost a nepřirozenost, hospodářsky vyhovovala nejen Moskvě, ale vyhovovala a vyhovuje také západním demokraciím. Zdá se, že po pádu železné opony ji některé hospodářsky vyspělejší země hospodářsky obnovují (Např. v podobě zákazů dovozu oceli, uhlí, zemědělských výrobků, masa, a jiného našeho zboží).
        Během těch čtyřiceti let se demokratické státy hospodářsky přizpůsobily tomuto stavu, a jen s obtížemi se to mění. Je však třeba více ochoty a otevřenosti ze strany vyspělejších států. Jinak se nemůže ani sama naše vlast správně hospodářsky růst.
      "Evropa nebude moci žít v míru, budou-li četné spory, které se projeví jako následek minulosti, zostřovány hospodářským úpadkem, vnitřním neklidem a zoufalstvím." (CENTESIMUS ANNUS,28)
        Kromě osobní ochoty a větší otevřenosti vlád vyspělejších zemí vyžaduje vyrovnaný hospodářský růst evropských národů to, aby národům, uvolněným ze závislosti na komunismu, bylo usnadněno přijetí do procesu hospodářského sjednocování Evropy. Nejúspěšnější zařízením tohoto sjednocování je zatím Evropské hospodářské společenství.
       Jaký smysl mělo přijetí ČSR do Evropského hospodářského společenství? Co nám to může dát? Hospodářské sjednocení může působit blahodárně v mnoha směrech: ve smyslu výroby, trhu a spotřeby.
       Zkušenost zemí např. zemí Beneluxu ukazuje, že sjednocení působí příznivě na výrobu. Důsledky pro výrobu mají znamenitý dopad, když se zvýšené nákupy nějakého zboží z některé členské země uskutečňují spíše na úkor domácích než cizích zdrojů nabídky a pokud rozdíly v nákladech jsou větší u tohoto zboží, kde dochází k vytváření obchodu, než u zboží, kde nastává omezování obchodu.
      Pokud jde o blahodárné účinky na trh, je jasné, že evropský trh je různorodější, než třeba americký: spotřebitelské návyky jsou vázány na společenské postavení a hospodářské sjednocení tento stav příliš nemění. Třebaže se tedy spotřebitelské návyky mezi lidmi z různých společenských vrstev liší v Evropě víc., než v USA, přesto sjednocení může přinést může přinést "horizontální" změnu i bez změny "vertikální". Jinak řečeno: při daném vztahu mezi společenskými vrstvami a spotřebitelskými návyky se může spotřeba stejných společenských vrstev v členských zemích stát stejnorodější a umožnit tak to, aby spotřební zboží dostalo na nějakou jednotnou úroveň.
       Příznivé důsledky hospodářského sjednocování pro spotřebu se projeví tehdy, když spotřebitelé nahrazují zbožím členských zemí spíše domácí zboží nežli výrobky cizích zemí. Při takových změnách ve složení obchodu jsou příznivé dopady pro spotřebu tím, větší, čím větší jsou výchozí rozdíly v poměrech cen mezi členskými zeměmi. Kdežto nepříznivé dopady pro spotřebu jsou nepatrné, jestliže poměry cen zboží mezi členskými země a nečlenskými zeměmi se málo odlišují.
        Všechna tato sjednocování zařízení vedou ovšem stejným směrem: ke zprůmyslnění. O národních trzích se soudí, že jsou příliš úzké. Oblastní trh může být způsobilejší k podpoře moderního průmyslu. Přitom je mnohem menší zájem o vytváření obchodu ničením nepřínosných výrobních jednotek, trvajících v členských zemích, než o odchýlení obchodu, totiž o přesunutí nákupů, uskutečňovaných v ostatním světě, a co je ještě přínosnější, o dosažení úspor z velkovýroby. Pokud země usilují o zprůmyslnění je tak jako tak nejlepší, pokud ji uskutečňují s co nejmenšími ztrátami.
         Potíže jsou přitom velké. Pokud jde o hospodářskou stránku věci, zaostalá země se často obává, že nebude nikdy schopná uvést v život nějaký vyspělý průmysl, pokud svým partnerům otevře volný přístup na svůj trh. Je třeba zavádět určité prostředky, aby se tomuto nebezpečí čelilo. Není pochyb o tom, že si mnozí podnikatelé z vyspělých zemí brousí zuby na zaostalé země Evropy, aby si z nich udělali pouhé odbytiště pro své přebytky.
       Zaostalé zemi by se po jistou dobu mělo dostat od vyspělejších zemí zvláštní zacházení, jakési hájení. To může spočívat v pomoci vyspělých zemí svými vklady do průmyslu v zaostalé zemi. Nebo by měly být omezovány závazky zaostalých zemí vůči ostatním zemím. Právě k takovému a podobnému přístupu vyzývá Svatý Otec v encyklice Centesimus annus. Vyzývá vlády vyspělých zemí k větší ochotě pomoci zaostalým zemím Evropy, a k větší vynalézavosti při tvorbě a zavádění různých prostředků pomoci vyspělých zemí zaostalým.
      Skutečností však zůstává, že vlády vyspělých zemí Evropy nerady slyší takové výzvy, jakoby si neuvědomovaly, že to není jen požadavek milosrdné lásky, ale také spravedlnosti, protože mají svůj díl zodpovědnosti za evropské poměry.
      Jinou skutečností je, že hospodářsky zaostalejší země Evropy nejsou přes svou zeměpisnou blízkost dostatečně sjednoceny. Okolnost, že prospěch jedné země znamená náklady před ostatními, je stále příliš rozděluje.
      Maria, Matko Boží a Matko lidí, Královno andělů a svatých, přimlouvej se za nás u svého Syna, abychom našli cestu jeden ke druhému a šťastně se shromáždili v míru a souladu v jednom Božím lidu, ke slávě Nejsvětější a nedílné Trojice.

Problém zaostalých národů (42)
        Svatý Otec vybízí vlády vyspělých, zejména evropských zemí k pomoci těm národům, které se v roce 1989 dostaly z okovů marxismu. Přitom ale upozorňuje, aby se nezapomínalo ani na zaostalé národy Afriky, Ameriky a Azie. Připomíná to těmito slovy: "Tento požadavek nesmí svádět k oslabování snah o pomoc zaostalým zemím třetího světa, které často trpí ještě větší bídou a nouzí. Naopak, je třeba nově vymezit pořadí důležitosti, jež se stanou základem hospodářských a politických rozhodnutí." (CENTESIMUS ANNUS,III, 28)
        V poznámkách se k této encyklice jsou připomenuty některé zvláště křiklavé případy bídy. Je to třeba problém tzv. Sahelu, tedy oblasti, která je mezi Saharou a obydleným pásmem severní Afriky. Tamní hospodářské poměry patří k nejchudším na světě. Již v roce 1990 vybídl Jan Pavel II. celý svět, aby lidé pamatovali na tuto oblast.
       Měli jsme také možnost dozvědět se z veřejného vystoupení přímého svědka, pražského metropolity, jak popisuje událost setkání sudánské dívky s Janem Pavlem II. Totiž mezi těmi představiteli různých částí světa, kdo v Czestochové pronášeli přímluvy, vystoupila také jedna dívka ze Sudánu, a pronesla velmi dojemnou prosbu. Prosila mládež a vůbec všechny lidi světa, aby pamatovali na hladem umírající bratry v Sudánu. Dodala své prosbě naléhavosti, když se rozběhla s důvěrou ke Svatému Otci. Jeho muži, přidělení k ochraně Jana Pavla II., ji zadrželi. Když Svatý Otec viděl, že zde nejde o nějaký útok, zvolal na ně: "Co to děláte?! Pusťte ji blíže!" Pak ji přijal srdečným obejmutím. Bylo velmi dojemné, když představitelka jednoho z nejubožejších národů světa byla Svatým Otcem takto poctěna.
      Při takovýchto příležitostech se však dostávají jenom náhodně některé případy nejkřiklavější bídy do popředí důležitosti pomoci od vyspělejších zemí. Je však třeba soustavně vymezovat a upravovat stupně důležitosti pomoci, a to s ohledem na měnící se poměry v zaostalých zemích: zejména na to, že dochází k propastnému prohlubování rozporu mezi blahobytným Severem a hladovým Jihem.
      Patří k paradoxům naší doby, že oblasti s vysokým podílem pracovních sil v zemědělství (Indie, Afrika) trpí nedostatkem potravin a obyvatelstvo je podvyživené. Naproti tomu oblasti, kde v zemědělství působí docela nepatrná část pracovníků, se vyznačují přebytkem potravin.
       V zaostalých zemích se většina půdy udržela ve vlastnictví velkostatkářů. Ti ji pronajímají rolníkům. Nájemci hospodaří na půdě malovýrobním způsobem, za pomoci primitivních prostředků a postupů. Nájemci odvádějí vlastníkům půdy dávky v podobě části úrody. Kromě toho se setkáváme v některých oblastech západní a rovníkové Afriky s rodovým způsobem hospodaření: půda je obdělávána rodovými příslušníky. Třebaže taková podoba zemědělství zvolna zaniká, přesto se podnikatelský způsob hospodaření v zaostalých zemích většinou omezuje na plantážní hospodářství. To však je zaměřeno pěstování jediné plodiny pro vývoz.
       Stupňující se bída na venkově si vynucuje agrární reformy (země Latinské Ameriky). Ačkoli pozemková reforma nikde nepřináší okamžité zlepšení postavení zemědělců, přesto často znamená omezení vlastnictví půdy cizích podnikatelů a příležitost k hospodářskému rozvoji národa. Důsledná pozemková reforma a na ni navazující lepší rozvoj zemědělství totiž uvolňuje pracovní síly pro ostatní odvětví hospodářství: zajišťuje snáze výživu národa a suroviny, a přitom vytváří širší domácí trh pro odbyt nezemědělských výrobků.
      Dnešní zaostalé země si mnoho neslibují od růstu obchodu, který je podněcovaný. Zčásti je to způsobeno světovým prostředím, kde se směnné poměry často obracejí proti zaostalým zemím. Částečně je ovšem způsobeno samotnými těmi zeměmi. Pokud jde o první důvod, uvádí se, že růst ve vyspělých zemích probíhá při poptávce zaměřené v neprospěch obchodu, a že je proti obchodu zaměřen také růst výrobních činitelů a technický pokrok. Kromě toho také monopolní soutěž mezi vyspělými zeměmi škodí směnným poměrů zaostalých zemí. Pokud jde o druhý důvod, totiž o podmínky v zaostalých zemích: např. jejich nezpůsobilost využívat výhod růstových příležitostí, představovaných obchodem, je omezena neschopností převést zdroje tam, kde mohou dosáhnout nejvyššího výnosu. Z obou těchto důvodů se zaostalé národy snaží nahradit dovoz vlastní výrobou. tím se vystavují nebezpečí nevhodného rozmístění zdrojů do míst nehospodárného využití.
       Příznačnou vlastností poměrů v zaostalých zemích je málo vykrystalizované společenské rozvrstvení. Vrstva námezdních dělníků je zde velmi rozmanitá a členitá. Jsou zde pronikavé rozdíly v hospodářském postavení jednotlivých skupin.
        Podobně jako je uvnitř každého národního hospodářství nezbytné stavovské zřízení, beroucí ohled na osobní důstojnost a zvláštní hodnoty každého účastníka, tak je nezbytné obdobné - ponenáhlu krystalizující a ve spolupráci vyrůstající zřízení mezi jednotlivými národními hospodářstvími světa. Jeho úkolem není ani tak uměle urychlovat hospodářský vývoj zaostalých zemí, jako spíše ve spolupráci s nimi odhalovat jejich zvláštní domácí přírodní, podnební a jiné předpoklady hospodářského růstu. Jeho úkolem je též v dobrovolné a svobodné spolupráci s nimi vytvářet podmínky pro jejich pozvolný, vyrovnaný, organický růst - přiměřený jejich domácím podmínkám.
       Nejde tedy ani tak o zrychlování hospodářského vývoje zaostalých zemí, jako o tvůrčí spolupráci vyspělých zemí se zaostalými při usměrňování a uspořádávání hospodářských a technických podmínek zvláštního místního vývoje už započatého.
       Kde na to mají vyspělé země vzít prostředky? Svatý Otec říká, že "odstraněním vojenského potenciálu, který byl vybudován v konfliktu mezi Východem a Západem, lze uvolnit značné prostředky." (CENTESIMUS ANNUS, 28)
       Zdá se tedy, že není nouze o hmotné prostředky, jimiž lze pomoci jak zaostalým národům Evropy, tak i zaostalým národům jižní části světa. Daleko větší problém leží v rovině duchovní a mravní. "Především je nutné upustit od způsobu myšlení, který pohlíží na chudé - jednotlivce i národy - jako na břímě a na nežádoucí osoby, kteří chtějí spotřebovávat to, co jiní vyrobili. Pozvednutí chudých je velkou příležitostí k mravnímu, kulturnímu a hospodářskému růstu celého lidstva." (CA,28)
"Nejsvětější Trojice, dopřej celé Evropě, aby na přímluvu svatých bratří Cyrila a Metoděje stále lépe chápala nezbytnost jednoty křesťanského náboženství a bratrského společenství všech národů; aby překonávala vzájemná neporozumění, nedůvěru a názorové spory ve společném vědomí pravdy a tak mohla sloužit celému světu za příklad spravedlivého a pokojného spolusoužití, vzájemné úcty a neporušitelnosti lidskésvobody." (SLAVORUM APOSTOLI,30)

Lidskost je smyslem všeho rozvoje (43)
         Poslední článek III. kapitoly encykliky Centesimus annus korunuje myšlenky Svatého Otce o potřebě pomoci zaostalým zemím důrazem na smysl rozvoje. Sociální rozvoj má smysl v pokroku lidskosti. Uvádí se zde: "Rozvoj nelze chápat výhradně hospodářsky, nýbrž ve všelidském smyslu. Nejde o to, prostě pozvednout všechny národy na úroveň, jaké se dnes těší nejbohatší země. Jde spíše o to, vzájemnou spoluprací budovat důstojnější život, účinně zvyšovat důstojnost a tvůrčí schopnosti každého jednotlivce." (CENTESIMUS ANNUS,III,29)
         A co je vrcholem rozvoje? "Uplatňovat právo a povinnost na hledání Boha, poznávat ho a žít podle těchto poznatků."
         Co ohrožuje tento rozvoj?
        Nadále trvá nebezpečí porušování práva lidského svědomí. Práva lidského svědomí jsou ohrožována ze tří důvodů:
1) Třebaže se nám zdá, že demokratický vývoj naší společnosti je už nezvratný, ukazuje se, že staré formy totalitarismu nejsou zcela poraženy a hrozí nebezpečí jejich opětného oživení.
2) V průmyslově vyspělých zemích vládne přílišné šíření spotřebních hodnot a požitkářského způsobu života.
3) V některých zemích jsou občané omezováni ve využívání občanských a náboženských práv.
        Ti, kdo se domnívají, že s rostoucím odstupem od roku 1989, kdy se ve východní Evropě zhroutila komunistická diktatura, nastává samočinně nějaké upevnění lidských a náboženských práv, a že společnost je snad více zabezpečena proti návratu starých nelidských poměrů, jsou idealisté, snílci a romantikové. Jejich přání u nich docela zastiňuje smysl pro skutečnost. Nejenže lidská skupina není posilováním hospodářských a politických svobod zajištěna proti zvrácení vývoje, ale spíše se ukazuje opak. Vyrovnaný a příznivý rozvoj společnosti je stále více ohrožen. Ke zvrácení zdárného rozvoje, tedy jeho postupu ve všelidském smyslu stačí stále menší a slabší činitele.
        Podle čeho poznáme, že se naše společnost vyvíjí příznivě, a že její vývoj je skutečný pokrok? Důkazy o tom, že určitý společenský vývoj je opravdu pokrokový, nám nemůže poskytnout žádná lidská filozofie, žádný politický program, ani sebevýmluvnější projevy politiků, nýbrž jedině "ohled na přirozené základní právo člověka poznat pravdu. Z tohoto práva vyplývá jeho uplatnění a prohloubení právo svobodně objevovat a přijímat Ježíše Krista, který je skutečné dobro člověka".
        Zatímco tedy z jedné strany je společnost je svém dalším vývoji přirozeně stále ohrožována návratem násilnických poměrů, z druhé strany je nebezpečí nenásilného zvrácení příznivého vývoje: a to se děje cestou svůdného převracení žebříčku hodnot v samotném životním názoru člověka. Pokud nebude na nejvyšším stupni tohoto žebříčku životních hodnot stát Ježíš Kristus jako nejvyšší lidské dobro, pak se příjemným způsobem prosadí místo pokroku společenský úpadek. Je třeba mít ve samotném jádru světového názoru člověka správnou stupnici hodnot. Ve společnosti hojnosti, v jaké se zhlédli mnozí lidé naší společnosti, vládne požitkářský způsob života. Správná skladba hodnot v životním názoru je zastíněna. Vidíme, jak se množí případy, kdy lidé pro závislost na alkoholu, na drogách jsou ochotni i vraždit. Není ojedinělý případ, že se lidé, často mladí lidí uchylují k vraždě, a to třeba i kvůli stokoruně. Kam by to vedlo, kdyby takové smýšlení ovládlo národy?
       A konečně se objevuje náboženská nesnášenlivost! Je překvapivé, že se taková nesnášenlivost objevuje ani ne tak mezi lidmi nevzdělanými a zaostalými, jako mezi těmi, u kterých bychom čekali vzdělanost: mezi předními politiky, mezi novináři, mezi televizními zpravodaji, aj..
      Jsou na světě státy, kde je úplně zakazována křesťanská víra, a vůbec každý jiný názor, než který sdílí úřední místa. Nejsou to jen muslimské státy, nýbrž je to také Indie, Čína, aj. země.
      Tedy nebezpečí politického znásilňování svědomí, dále otupování svědomí v požitkářství spotřební společnosti, a posilování náboženské nesnášenlivosti tě přímo vyzývá, abys napjal všechny své síly k obraně lidských práv. Nejde zde jenom o hospodářství, ale o celého člověka, o jeho svědomí, a o jeho práva hledat Boha a přijímat Boží Pravdu. Nemusíme se obávat, že bude-li zaručena tato svoboda, že by snad byla zneužita proti člověku. Vždyť hodnota a úroveň křesťanského životního názoru je tak vysoká a tak jedinečná, že se nemusíme předem obávat zneužití. Lidstvu dosud nebyla dána ušlechtilejší nauka a vznešenější pohled na život, než ten, který je plně vybudován na lásce k Bohu, který je Láska, a který se z lásky k člověku stal člověkem.
        Maria, Matko Boží, ty jsi vzorem Církve ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem. Svěřujeme se ti s důvěrou, jak nám to odkázal Vykupitel na Golgotě. Přimlouvej se, aby se v každém z nás rozvíjelo ono duchovní rodičovství, které se stalo pod křížem a ve večeřadle tvým údělem. Bez ustání tě prosíme o přímluvu u svého Syna za křesťany i za ty, kdo ještě neznají svého Spasitele, abychom se všichni šťastně shromáždili v míru a souladu v jednom Božím lidu, ke slávě Nejsvětější Trojice.(REDEMPTORIS MATER, 42,45,50)

Přirozené základy soukromého vlastnictví (44)
        Čtvrtá kapitola encykliky Centesimus annus je nadepsána Soukromé vlastnictví a univerzální určení statků. Církev totiž hájí a vždycky hájila právo na soukromý majetek. Přitom ale vždycky připomínala, aby ti, kdo mají nějaké statky v soukromém vlastnictví, měli také na paměti, že mají odpovědnost a povinnost používat majetek ku prospěchu všech. To, co mají, má sloužit nejen jim, nýbrž všem. O to jde v tom výrazu univerzální, všeobecné určení statků.
        "V encyklice ´Rerum novarum´ Lev XIII. prosazoval proti socialismus své doby přirozený charakter práva na soukromé vlastnictví." (CENTESIMUS ANNUS,IV,30)
         Ten výraz přirozený charakter znamená, že to nevytvořilo nějaké zákonodárství, nýbrž je to zákon, který je dán Bohem tak, že předpoklady jsou k němu vtisknuty do lidské přirozenosti. Takový pohled však nemá svádět k názoru, že by k naplnění tohoto zákona docházelo samovolně tím, že by Bůh přímo vkládal určitým lidem nějaké statky do vlastnictví. Právo vlastnit znamená jednak samotnou schopnost vlastnit (zvíře postrádá schopnost vlastnit), jednak fyzické uplatnění. K naplnění tohoto přirozeného práva dochází tím, když se nějaký člověk ve shodě s touto svou přirozeností projeví lidsky, a když si přivlastní některé statky, které nikomu nepatří, a k jejichž správě má daný jedinec lepší nadání než jiní. Přirozený zákon je to, co od samotné přirozenosti člověka pobízí, aby se v souladu se svými schopnostmi o něco snažil. Z toho plyne, že k tomuto přivlastnění si některých statků nedochází docela živelně a náhodně. Dochází k tomu dobrovolným a svobodným rozhodnutím člověka. Člověk při tomto rozhodování bere v úvahu vlastní poznání toho, zda on sám obzvláštní schopnosti ke správě právě takových statků, jaké někteří jiné lidé zase postrádají. Soukromé vlastnictví tedy není v rozporu přirozeným právem člověka, ale je k němu svobodně připojeno na základě lidského rozumu. Proto "se soukromé vlastnictví musí považovat za jakési prodloužení lidské svobody". (CA 3O)
      Jan Pavel II. uvádí, že papež Lev XIII. používal různých důvodů, aby obhájit přirozený charakter práva na soukromé vlastnictví. O jaké důvody šlo?
       Přirozené důvody pro soukromé vlastnictví uváděl už velký řecký filozof Aristoteles. Říkal, že "člověku přináší velké uspokojení, může-li něco nazývat svým", a že "ctnost štědrosti je možná jen při soukromém vlastnictví". Připomínal také, že "soukromé vlastnictví je žádoucí podmínka k udržení osobního zájmu, který podněcuje (člověka) k práci, k hospodaření. V kolektivním hospodářství chybí účinné bezprostřední hmotné podněty k práci. Proto je důležitější, aby se vyrovnaly žádosti než majetek." (POLITIKA,II,4,5,7)
       Tohle bylo řečeno a napsáno dávno před dvěma tisíciletími. A přesto se i dnes najdou tak zatemnělí lidé, totiž socialisté a komunisté, kteří prosazují zrušení soukromého vlastnictví. Viděli jsme a dodnes u nás i jinde vidíme, kam to vede. Všimněme si třeba sousedního východního státu. Obrovská země, s velkým národem, s úrodnou půdou, třeba na Ukrajině, a nachází se v takové bídě, že tamní politikové žádají o závratně vysokou půjčku (10 miliard dolarů) od západních demokracií, aby mohli nakoupit potřebné potraviny. Tak dopadly národy, které podlehly slibům Marxe a Lenina a jim podobných dalších zhoubných jedinců, anebo byly tak lhostejné, že se jim nedokázaly dost účinně vzepřít.
     Právo na soukromé vlastnictví má přirozený ráz. Kdokoli z lidí, vlastnících pozemek, rád obdělává půdu, když vidí výsledky své práce jako skutečně své. A nemá právo přijít někdo jiný a nařizovat mu: Co se ti urodí, to dáme do společného majetku, a tobě také něco necháme. Pak si každý řekne: Tak si to nechte, a já nebudu vůbec nic dělat. Nejsem zvědav na to, abych na tom pracoval, a výsledky mé práce si pak rozdělí nějací komunističtí funkcionáři a úředníci. Vidíme, kam takto dospělo naše hospodářství. Když bychom byli odečetli daně a všechny jiné poplatky, tak dělník ze své práce nedostal mnohdy víc než 20 procent. Můžeme se jenom dohadovat, kde se to všechno promrhalo - v rozbujelých úřadech místních, okresních a krajských, politických výborech, na ministerstvech, a jinde.
Encyklika pokračuje: "Toto právo, zásadní pro samostatnost a rozvoj člověka, hájí Církev dodnes. Stejně tak učí, že vlastnictví není absolutní právo, nýbrž vzhledem ke své povaze v sobě nese své vlastní hranice. Volné ´používání´ statků je podřízeno původnímu společnému určení vytvořených statků podle vůle Ježíše Krista, vyjádřené v evangeliu." (CA,30)
        Podobně jako Lev XIII., tak i Jan Pavel II. klade v sociálním učení Církve důraz na odkaz svatého Tomáše Akvinského, kterého cituje: "Člověk nemá vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jakoby byly společné, protože vyšší, než lidské zákony a soudy je zákon a soud Krista." (CA,30)
Sv.Tomáš píše, že "soukromé vlastnictví je závažná podmínka udržení pořádku ve společnosti a zabránění bezvládí a zmatku." (SUMMA THEOL.,II,II,66,2)
     Soukromé vlastnictví je na jedné straně nutné, a tím i přípustné, na druhé straně však má také své hranice. Třebaže soukromé vlastnictví je nezbytný prostředek k dosažení blahobytu, přesto je omezeno.
       Soukromé vlastnictví je omezeno:
- především mravním závazkem soukromníka poskytovat přebytečnou část svého majetku těm, kterým se majetek nedostává a nemají příležitost si jej opatřit. Přebytek je všechno to, co jednotlivec nezbytně nepotřebuje k životu, totiž k zajištění své svobodné existence , přeměřené společenskému postavení, vzdělání, kulturní úrovni, jakož i k zabezpečení příznivého nábožensko-mravního rozvoje sebe, své rodiny, svěřenců, Církve a národa.
- Dále je soukromé vlastnictví omezeno zespolečenštěním některých statků: měřítkem tohoto zespolečenštění řízeného státem je souhrn všech podmínek, které jsou potřeba pro všestranný a vyrovnaný rozvoj všech občanů; totiž, aby každý občan mohl svobodně a vlastním přičiněním poctivě dosáhnout pravého štěstí. Ukazuje se, že některé statky jsou vyčerpatelné a nenahraditelné, takže by nemohly prospívat všem občanům (některé zdroje energie, apod.); dále jsou ještě jiné statky, které mohou svým používáním ohrozit všechny lidi (např. zbraně hromadného ničení, atomová elektrárna). Je tedy spravedlivé, aby takové statky byly nestrannou zákonnou autoritou co nejvíce vyňaty z soukromého vlastnictví.
         Společenské omezení a poslání vlastnictví však neznamená "společenskou hypotéku" či zástavu na majetku jednotlivce, nýbrž to znamená vnitřní vazbu majetku jako takového. Jednotlivec není mravně oprávněn ponechat si přebytky výlučně sobě samému, pokud jiným chybí i to nejnutnější. Když se práva jednotlivce dostanou do sporu se základními potřebami společnosti, potom je povinností státu nalézt řešení, a to za účinného přičinění jednotlivce a zájmových skupin.
        Lidé tedy nemají vlastnit cokoli jako naprostí vlastníci, ale jen jako správci. Naprostým vlastníkem každé věci je pouze Bůh, který dal statky ku prospěchu všem lidem, přičemž některé věci svěřil do správy určitým přičinlivým lidem. Každý majetek je určen ku prospěchu všech.
Maria, naše Matko, oroduj za nás a za celý svět, aby tato myšlenka vedla k většímu zájmu o druhé, ale také aby vedla k rozvoji jak jednotlivců, tak celých národů, a celé lidské skupiny.

Původ soukromého vlastnictví (45)
        Když se zabýváme učením o právu na vlastnictví a o společném určení statků, vyvstává otázka po původu statků. Svatý Otec Jan Pavel II. tuto otázku zodpovídá: "Původním zdrojem všech statků je čin samotného Boha, který stvořil svět a člověka a dal člověku zemi, aby si ji podmanil svou prací a užíval jejích plodů. (Gn 1, 28-29) Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům." (CENTESIMUS ANNUS,IV,31)
        Dokud bylo na Zemi málo lidí, tak nevznikaly žádné obtíže. Jakmile se však Země zalidňovala vznikaly problémy. Země vznikla před 4,5 - 5 mld. let, a člověk se na ní objevil asi před 40 tisíci léty. Odborníci odhadují, že v 8. tisíciletí před Kristem mohlo být na Zemi 5 - 20 mil. lidí, koncem 5. tis. 20-30 mil., a na počátku našeho letopočtu 200 - 380 mil., z toho Evropě 30 - 40 mil. Od poloviny druhého tisíciletí se zrychluje tempo růstu světového obyvatelstva. Významnou úlohu v něm začíná hrát Evropa. V polovině roku 1992 žije na světě 5,42 miliard lidí, a ročně jich přitom přibývá 93 miliónů. Sice ještě stále zůstávají velké plochy, které čekají na obdělání, ale bývají to velmi nehostinné kraje. Nyní je třeba si uvědomit, že zdrojem obživy není jenom půda. Vždyť ta už je z velké části rozdělena mezi různé vlastníky. Svatý Otec klade důraz na to, že původ soukromého vlastnictví z lidského hlediska je v práci. Říká o tom: "Prací se člověku daří podmaňovat si zemi a činit z ní svůj důstojný příbytek. tak si člověk přivlastňuje část země, kterou získal svou prací." (CA,31)
        Jan Pavel II. však nepodceňuje vedle práce význam druhého činitele - plodnost země, ale říká o tom: "V dějinách nalezneme na počátku každé lidské společnosti vždy oba tyto činitele: práce a zemi. Nejsou však vždy ve stejném vzájemném poměru. Dříve se přirozená plodnost země jevila jako hlavní činitel bohatství, zatímco práce byla jakou podporou této plodnosti. Dnes se lidská práce stává stále důležitějším činitelem duchovního a hmotného blahobytu." (CA, 31)
        S tím, jak se práce dostává do popředí jako zdroj blahobytu, pracující lidé se stále více propojují a ocitají ve složitějších vzájemných vztazích. Člověk jako jedinec v pracovním procesu dnes mnoho neznamená. Právě proto Svatý Otec připomíná tyto skutečnosti. Je třeba, aby si lidé, a zejména vlastníci uvědomili, že zdroje obživy, ať už vycházejí přímo z vlastnictví půdy, anebo z práce, mají celospolečenské poslání. Jedině v souladu s tím je možno řešit společenskou otázku.
        To je důležité nejen pro dnešek, ale ještě více pro budoucnost. Na základě současného zkoumání obyvatelstva se odhaduje, že v roce 2010 dosáhne počet světového obyvatelstva 7,114 mld. a v roce 2025 již 8,545 mld. Zároveň předpokládají, že počet světového obyvatelstva se v průběhu 21. století ustálí na úrovni 11 - 12 mld. Tyto skutečnosti jsou založeny na současné situaci světového obyvatelstva, a lze je poměrně málo ovlivnit. Z toho plyne, že se musíme na tuto skutečnost připravit.
        Svatý Otec nepochybně ví o těchto prognózách. Encyklika Centesimus annus je v tomto směru velmi podnětná. právě svým důrazem na stupňující se úlohu práce před významem plodnosti samotné země. Plodnost země je totiž omezená, kdežto lidská vynalézavost a pracovitost je s Boží pomocí neomezená. Budoucí řešení společenské otázky tedy není zdaleka tak záležitostí stále novějšího a novějšího rozdělení Země mezi národy, jak by se o to neustále snažili socialisté pod záminkou spravedlivějšího rozdělení, ale spíše ve sjednocování se národů v pracovitém úsilí.
      To je výchozí zásada, ale její použití v určitých případech nelze předem stanovit. Vždyť se pronikavě mění podíly obyvatelstva jednotlivých světadílů na celkovém růstu lidské skupiny. Tak třeba v letech 1950 - 1990 vzrostlo obyvatelstvo zaostalých zemí o 143%, kdežto obyvatelstvo zemí vyspělých jenom o 43%. V letech 1985 - 1990 obyvatelstvo zaostalých zemí ročně narůstalo o 2,1%, zatímco obyvatelstvo vyspělých zemí pouze o 0,5%. Odtud vyplývá různý způsob použití uvedené zásady.
      Vyhlídka do budoucna je chmurná pro toho, kdo hledá řešení dalšího růstu obyvatelstva Země do války, ve které by se měla lidská skupina pronikavě zmenšit; do zavádění prostředků umělého zabraňování těhotenství, do hromadného přerušování těhotenství, a jiných nepřirozených způsobů. Všechny takové způsoby jsou však cizí sociálnímu učení církve. Toto učení poskytuje nejlepší řešení společenské otázky, protože ukazuje cestu v tvořivosti, vynalézavosti a objevitelském duchu člověka, spolupracujícího se svým Stvořitelem, aby se tak i vlastním přičiněním stal jeho obrazem a podobou.
      Pane Bože, dej, aby řešení těchto vážných otázek postupovalo více cestou porozumění a sblížení mezi národy. Vždyť války a revoluce vznikají ponejvíce z hladu, z nedostatku obživy zaostalejších národů.
      Maria, Matko Boží, oroduj za nás, a zejména za národy zaostalé, aby dospěly nejen po stránce hospodářské, ale také duchovní a lidské. Vždyť ty jsi na Zemi spolupracovala při zrození a vychovávání synů a dcer Církve vždy jako Matka onoho Syna, kterého "Bůh ustanovil jako prvorozeného mezi mnoha bratry". (LUMEN GENTIUM,63)

Nová podoba vlastnictví - vědomosti (46)
        Encyklika Centesimus annus je moderní tím, jak živě odpovídá na důležité dnešní společenské okolnosti, za kterých i samotné vlastnictví prodělává pronikavé změny. Jan Pavel II. zdůrazňuje, že v současné době se vyskytuje "ještě jiná forma vlastnictví, právě tak významná jako vlastnictví půdy: je to vlastnictví vědomostí, techniky a dovedností. Bohatství průmyslových států se zakládá z větší části na tomto druhu vlastnictví, než na vlastnictví přírodních zdrojů." (CENTESIMUS ANNUS,IV,32)
       Svatý Otec ovšem nezůstává u tohoto zjištění, nýbrž odhaluje, jak tyto věci souvisejí s hospodářstvím, a to v dějinném pohledu. Přitom s jasnozřivostí objevuje závažnou skutečnost "polidšťování hospodářského života": "zatímco dříve byla rozhodujícím činitelem výroby půda a později kapitál, dnes je stále více rozhodujícím činitelem sám člověk, neboli jeho schopnost myšlení, která se projevuje ve vědeckém poznání, jeho schopnost organizovat práci a rozpoznávat a uspokojovat potřeby jiných lidí. Tedy nejdůležitějším zdrojem pro člověka je spolu se zemí člověk."(CA,32)
         A přitom encyklika ukazuje tři význačné rysy, nabývající v nové době stále většího významu:
- Předně rostoucí význam toho, čemu společenští vědci rádi dávají cizí název marketing. Svatý Otec to vystihuje slovy: "schopnost včas rozpoznat potřeby ostatních lidí a spojení nejvhodnějších výrobních činitelů pro jejich uspokojování je významným zdrojem bohatství v moderní společnosti". (CA 32)
- Dále stupňující se důležitost spojení organizace práce s podnětností jedince: "Úloha organizované a tvůrčí lidské práce je stále zřetelnější a důležitější. Stejně zjevný je však význam hospodářské podnětnosti a soukromého podnikání jako podstatné součásti této práce." (CA,32)
- Konečně stále dalekosáhlejší účinky v životním prostředí: "Organizovaná práce ve vzájemné spolupráci umožňuje vytvářet stále rozsáhlejší a spolehlivější pracovní společenství k přeměně přírodního a lidského životního prostředí." (CA,32)
      Růst pronikání vědeckých objevů a technických vynálezů a postupů do hospodářského života Božího lidu, probíhá ve vyspělých zemích nesporně rychleji než v zemích zaostalých. Ovšem ani tam se tento proces neobejde bez jistých výkyvů. Tak třeba ve Spojených státech se dočasné mírné snížení výdajů na výzkum na konci třetí čtvrtiny 20. století nepříznivě odrazil v celých 70. létech. Kromě toho také změna rozdělení státních výdajů na výzkum (omezení výdajů na výzkum, související s mírovou výrobou, a zvětšení výdajů na výzkum, týkající se vojenské výroby, hlavně letectví, kosmonautiky a mikroelektroniky) byl jednou z příčin oslabení pozice USA v mezinárodních hospodářských vztazích v 70. létech. Americká vláda k tomu však musela přistoupit s ohledem na rostoucí výbojnost komunistických států a nebezpečný rozmach terorismu ve světě. Současně to usnadnilo poměrné posílení Japonska a Německa v těchto vztazích, protože tam ve výdajích na výzkum převládly obory, související s vynalézáním nových technologií.
       Před dočasné výkyvy v proudu pronikání vědeckých objevů do hospodářství byl tento nesoulad také v USA vyrovnán. Také v dnešních po-komunistických zemích se vývoj přirozeně začíná napřimovat k tomu, aby všechen výzkum s Boží pomoci vedl k člověku. Teprve po rozpadu komunismu se věda a technika mohou stát bezprostřední silou výroby, ale ne samoúčelné výroby, ale výroby pro člověka. Vědecký duch se zvolna šíří v myslích milionů lidí. A přitom vyrůstá před našimi zraky nová společnost. Je to společnost, která s Boží pomocí může dospět za meze hospodářství komunistického i kapitalistického.
       Nová společnost znamená nastolení nového řádu. tento nový řád spočívá na prvenství nadání a vzdělání člověka. Roste výběr lidí, založený na vzdělání. Vyplývá to z prosté skutečnosti, že vědomosti jsou nezbytným předpokladem všech uspořádaných činností moderní společnosti. Vybraní odborníci v popředí společnosti začínají plnit důležitou úlohu při vyjadřování a rozboru rozhodnutí, na jejichž základě se konají hospodářská opatření. Právě v tomto širokém smyslu vytváří příliv vědeckého bádání a technického vynalézání novou vrstvu lidí, totiž vrstvu odborně vzdělaných lidí.
Dnešní vývoj techniky je výrazem lidského úsilí ovládnout vnější přírodu. Avšak ještě je nutno ovládnout přírodu vnitřní, lidské vášně apod. Mnohý jedinec vyspělé společnosti vyčerpává skoro všechny své síly na to, aby opanoval přírodní síly kolem sebe. Avšak zbývá mu dost sil na to, aby ovládl také přírodní síly v sobě samém?
      Hlasatelé techniky k ovládání okolní přírody stavějí někdy proti sobě představu středověkého mnicha, zahloubaného do mystického spisu, a moderního technika, vynalézajícího ve své laboratoři. A přitom rozdíl je v tom, že mnich pracoval především sám na sobě - na ovládnutí vnitřní přírody, a věnoval malou pozornost ovládnutí přírody vnější, kdežto moderní technik pracuje hlavně na něčem mimo sebe. Mnich zanedbával vnější svět, technik přehlíží vnitřní svět. Moderní technika uvolňuje člověka od tíhy vnější přírody, nikoli od tíhy přírody vnitřní. Je nebezpečí, že se člověk, spoléhající na vynálezy k ovládnutí okolní přírody začne považovat za zcela soběstačného a přestane usilovat o něco vznešenějšího. Případné opožďování kulturního rozvoje, zejména nábožensko-mravního rozvoje za rozvojem nějaké techniky, může přivodit nebezpečné rozpory ve společnosti, ale také odcizení člověk samého.
        Pouze naplnění člověka v tom, čím je člověkem, tedy jeho vlastní lidství může působit trvalý příznivý rozmach vědy a techniky. Nezdolná síla lidství, vykoupeného Kristovou krví, je schopna zušlechtit všechna ta moderní odvětví techniky, jako je kosmonautika, kybernetika a biotechnologie. Vždyť sama tato odvětví jsou přirozeně výsledkem hrdinské etiky boje, moci a svobody, ale současně vždy také etiky odříkavé. Pouze vrcholné sebeovládání ospravedlňuje člověka k vládě na vnější přírodou. S růstem moci člověka nad okolní přírodou roste jeho odpovědnost jako člověka, a s odpovědností také jeho odříkavost; nikoli však odříkavost nepřátelská životu, nýbrž výcvik přitakávající životu.
        Když jsme pomocí techniky tak pronikavě změnili své životní prostředí ve společnosti a v okolní přírodě, tak musíme změnit také sami sebe - zušlechtit sebe a kultivovat svou techniku, abychom mohli v tomto novém prostředí žít důstojně jako lidské osobnosti. Kultivací techniky se chápe rozumné zvládnutí a lidské zhodnocení oné moci, kterou člověk uvolnil technikou.
       Jestliže věda a technika poskytují člověku příležitost, aby uvolněn od tíhy, jakou na něj doléhá přírody, osvobodil se také lidsky, mravně, a ten tvor by neuměl té příležitosti využít, pak by člověk byl vynálezce a objevitel způsoby vlastní zkázy a zničení celé lidské skupiny. Pokud se však tento tvor umoudří, stane se z něho opravdu Boží dítě, pokorný a oddaný spolupracovník Boží, který místo zbytečných řečí o kontrole atomové energie začne kontrolovat a ovládat sám sebe z pohledu věčnosti.
"Lidská rodina učinila neobyčejné objevy a dosáhla skvělých výsledků v oboru vědy a techniky. Uskutečnila veliká díla na cestě pokroku a civilizace a v poslední době dokonce urychlila běh dějin. Avšak základní obrat, ten, který můžeme nazvat ´původním´, doprovází dějiny člověka, všech lidí a každého jedince, je obrat od ´pádu´ k ´povstání´, od smrti k životu. je to také nepřetržitá výzva lidskému svědomí, výzvy celému dějinnému uvědomění člověka: výzva, aby šel cestou ´ne-padání´, a když snad padl, tedy cestou ´povstání´.
       Zatímco Církev s celým lidstvem kráčí třetím tisíciletím, přejímá ve spojení s každým člověkem dobré vůle odvěkou výzvu, která je vyjádřena ve slovech antifony o ´lidu padajícím, ale toužícím povstat´, a obrací se na Vykupitele a jeho Matku s prosbou: ´Přijď nám na pomoc!´"
       Maria, Matko Boží, ty jsi hluboce zakořeněna v dějinách vykoupeného Božího lidu, ve věčném povolání člověka! Ty jsi mateřsky přítomna a plná účasti na mnohonásobných a těžkých problémech, kterými je dnes zatěžován život jednotlivců, rodin a národů. Přimlouvej se za Boží lid v nepřetržitém boji mezi dobrem a zlem, aby ´nepadl´, a když ´padl´, aby opět ´povstal´. (REDEMPTORIS MATER,52)

Kam směřuje po-průmyslová společnost ? (47)
        Dějinný proces, ve kterém půda a kapitál jako činitelé společenské výroby ustupují do pozadí před významem člověka a jeho rozumu, není plynulý a rovnoměrný. Naopak, je někdy narušován, ba dokonce ohrožován. Proto Jan Pavel II. poukazuje na různá nebezpečí, která brzdí tento proces, a někdy dokonce hrozí, že tento proces polidšťování hospodářství bude nahrazen opačným procesem. Když Svatý Otec odhaluje tato nebezpečí, všímá si toho průběžně tak, že srovnává, jak je tomu ve vyspělých zemích (Sever), a jak v zemích zaostalých (Jih).
       Mluví nejprve o vyspělých zemích: "Mnoho lidí dnes nezachází s prostředky které by jim umožňovaly důstojně se zapojit do podnikového systému, v němž práce zaujímá skutečně ústřední postavení. Nemají možnost získat základní poznatky, které by jim umožňovaly projevit své tvůrčí schopnosti. Krátce řečeno: i když nejsou přímo vykořisťováni, žijí nadále na okraji společnosti." (CENTESIMUS ANNUS, IV,33)
       Když Jan Pavel II. pojednává dál o této věci, jasně se ukazuje, že nejde jen o problém a nebezpečí, které vnitřně ohrožují vyspělé země (Sever), nýbrž je to širší problém. Týká se také zaostalých zemí (Jihu). V dalším odstavci se totiž v podstatě říká, že takoví lidé (totiž chudí lidé ze zaostalých zemí Jihu) se upínají k úchvatnému modernímu zboží, vyrobenému ve vyspělých zemích Severu pro obyvatele těchto vyspělých zemí. Přitom toto skvělé zboží, které se chudým lidem nabízí neobvyklým způsobem, je jim nedostupné.
       O jaké chudé jde Svatému Otci? O všechny, ale především o ty, kteří "se tísní ve městech zaostalých zemí, kde jsou často vytrženi ze svých kulturních kořenů. Ve skutečnosti jim není přiznávána lidská důstojnost a mnohdy se ukazují snahy vyloučit je z dějin násilnou, člověka nedůstojnou kontrolou porodnosti." (CA,33)
        Encyklika Centesimus annus doslova křičí do celého světa otřesnou pravdu, že ve světě, v jehož vyspělé části dochází ke zvědečtění společenského života, jsou ještě jiné části, kde tomu tak nejenže není, ale ještě se tam postavení chudých zhoršuje: "Pro chudé přibyl k nedostatku hmotných statků ještě nedostatek vědění a vzdělání, a to jim znemožňuje vymanit se ze své ponižující poroby."
Co mají vlády vyspělých zemí podniknout pro zaostalé země?     Svatý Otec podrobuje přísné kritice dosavadní názor a postoj vyspělých zemí k této otázce: "Ještě před několika lety se tvrdilo, že příznivý vývoj závisí na oddělení nejchudších zemí od světového trhu, a na tom, že budou spoléhat jen na své síly. Nejnovější zkušenosti však prokázaly, že země, které byly oddělovány, trpěly zaostáváním a úpadkem; naproti tomu se rozvíjely země, kterým se podařilo zapojit do mezinárodních hospodářských vztahů. Zdá se tedy, že největším problémem je získat přiměřený přístup na mezinárodní trhy, takový, který se nezakládá na jednostranné zásadě využívání přírodních zdrojů, ale na zhodnocování zdrojů lidských."
      Jan Pavel II. k tomu dodává: tento problém, ohrožující příznivý růst polidšťování výroby a celého hospodářství, který je tak ožehavý u zaostalých zemí, se zdaleka neomezuje na tyto země. Hrozí rovněž takovým zemím, jako jsou země po-komunistické, tedy také naší zemi. Avšak co víc, tento problém může vážně ohrožovat i vyspělé země: "neustálá změna výrobních způsobů a spotřebního chování tam znehodnocuje již získané poznatky a zkušenosti a vyžaduje neustálé úsilí o doplňování vzdělání a pře-vzdělávání. Ti, kdo neudrží krok s dobou, snadno jsou vytlačeni na okraj. S nimi jsou vytlačováni na okraj také staří lidé, dále mladí, kterým se nedaří zapojit do společnosti, nemocní, postižení a někdy také ženy." (CA 33)
      Svatý Otec si jasně uvědomuje, že vstup lidstva do třetího tisíciletí není žádné vplutí z rozbouřeného oceánu do nějaké klidné laguny. Na jedné straně se zaostalé země propadají do stále propastnější bídy, na druhé straně jsou potíže, které má vyspělá společnost s tím, aby ze sebe odhodila ty prvky kapitalismu, které ji tíží, a aby neupadla do totalitní společnosti.
       Ačkoli v naší vlasti jsou lidé ještě v zajetí snu o skvělosti průmyslové společnosti, která by přinesla hojnost statků a služeb pro spotřebitele, vyspělé země světa přesycené blahobytem už poznávají marnost této cesty. Zatím však směřují někam bez určitého zaměření, či spíše přešlapují v po-průmyslové společnosti.
       Po-průmyslová společnost se vyznačuje těmito rysy:
- od hospodářství vyrábějícího statky se přechází k hospodářství služeb,
- převládá vrstva odborníků a techniků,
- vědecké poznatky začínají hrát hlavní roli ve společnosti,
- vytváří se zvědečtělá technika.
     Po-průmyslová společnost se vzdaluje od společnosti, založené na soukromo-podnikatelské tržní soustavě. V po-průmyslové společnosti pozbývá na významu otázka námezdně pracujících. Jestliže však neblahým jevem kapitalistické společnosti byl boj mezi kapitalistou a dělníkem, v po-průmyslové společnosti se může snadno projevit rozpor mezi vedoucím odborníkem a podřízenými jednotlivci v korporacích čili sdruženích.
      Tyhle korporace čili sdružení si počínají jakoby byly povolané a způsobilé plně uspokojit potřebu lidí po změně "kvality života". Tato sdružení sice mohou pomoci uvést do souladu zájmy různých skupin, a mohou být i prostorem k projevení osobní podnětnosti. Pokud by však tato sdružení chtěla vytvářet pro lidi uspokojivý způsob života v té míře, v jaké to činily tradiční opory člověka (církev, rodina, venkovské sousedství), pak taková sdružení musejí zklamat. Pokud jim nebude dána milost přijímat svátostného Krista a živit se tímto duchovním chlebem, pak žádnou cestu k většímu naplnění života nenajdou.
        Jako zaznívá na konci všech denních modliteb volání Božího lidu k Panně Marii, tak ať se ozývá ze všech stran:                    Slavná Matko Spasitele,
                                          bráno nebes, hvězdo mořská,
                                          na pomoc přijď svému lidu,
                                          který touží povstat z hříchu...
                                          Porodilas svého Tvůrce...
                                          celý vesmír nad tím žasne.

Možnosti a meze tržního hospodářství (48)
     Jan Pavel II. sice podtrhuje význam trhu a volného přístupu na trh pro rozvoj nejchudších jedinců a celých národů, ale dodává, že tato cesta k blahobytu má své meze. V encyklice Centesimus annus o tom říká: "Zdá se, že volný trh je nejúčinnějším nástrojem k využívání zdrojů a k nejlepšímu uspokojování potřeb. Platí to ovšem pro potřeby, které se dají ´zaplatit´, a pro zdroje, které lze ´zaplatit´.
       Existují však nesčetné lidské potřeby, které nelze pojímat tržně. Je povinností spravedlnosti a pravdy, zabránit tomu, aby základní lidské potřeby zůstaly neuspokojeny a aby lidé takto postižení strádali. Těmto potřebným lidem je nutno pomoci získat patřičné vzdělání.
Ještě před logikou směny statků, existuje něco, co člověku přísluší jako člověku. Toto něco je spjato s možností přežít a činným způsobem přispět k obecnému blahu lidstva. (CENTESIMUS ANNUS,IV,34)
       Proti tvrzení liberálních národohospodářů, že ve směně je už dostatečně obsažena zásada solidarity, nutno uvést, že směna, ač má navenek ráz matematické rovnosti a za svůj symbol rovnováhu, nikdy nedává stejný díl oběma směňujícím, poněvadž oni sami si nikdy nejsou docela rovni.
Zatímco v převládajícím zřízení soutěže se každý snaží zbavit svého konkurenta, v řádu sdružování se každý snaží podepřít své bližní.
        Díky Kristu se vykoupený Boží lid každým krokem víc a více dostává z prostředí, kde vládne pouhá směna, blíže do prostředí vzájemnosti. Sdružování, třeba i za výdělečným účelem, má vždy vyšší mravní hodnotu, než pouhá směna:
- poněvadž jako směna neznačí pouze plat v penězích, nýbrž nějakou osobní oběť našeho času, naší námahy, naší nezávislosti, třebaže jde pouze o účast na schůzi, nebo o podřízení se stanovám;
- poněvadž jako směna neznačí pouze jediný úkon, okamžitý a vykonaný jednou provždy, nýbrž neustálé spolupracování zapojených účastníků;
- poněvadž zde všeobecně není nutná rovnocennost mezi přinesenou obětí a přijatou výhodou. Dělník např. přispívá na své odborové sdružení proto, aby se snáze domohl mzdy, přiměřené pro svou rodinu, odpovídajících pracovních podmínek, apod., avšak zároveň je k tomu veden zájmem svého stavu.
        Svatý Otec připomíná na konci tohoto článku, že cíle vytčené v dělnické encyklice Rerum novarum v 19. století, se snad zdají být dosaženy ve vyspělých zemích koncem 20. století, avšak rozhodně nebyly splněny v zaostalých zemích. K zaostalým národům je třeba dnes počítat vedle mnoha národů, obývajících jižní světadíly naší planety, také řadu národů opožděných v důsledku jejich pádu do komunistické léčky. Vcelku tedy zůstává encyklika Rerum novarum na konci druhého tisíciletí velmi moderní.
        V českých poměrech po pádu komunistické diktatury opět ožívá zásada volného trhu. Lidé sice zatím nevidí nějaké zvláštní úspěchy tohoto tržního hospodářství. Snad by mohla být potěšitelná podnikavost jednotlivců, pokud by byla podnícena snahou o službu bližním. Ovšem případy tohoto druhou jsou zatím řídkou výjimkou. Spíše se v mnoha případech ukazuje sklon draho prodat zboží a služby podřadné jakosti.
        K tomu neblaze přispívá okolnost, že česká vláda nechává národní hospodářství volně přístupné přílivu podnikatelů a jejich peněz, pocházejících někdy také ze zločinecké činnosti: ať už jsou to nespravedlivě nabyté peníze bývalých komunistů, nebo třeba i peníze italské mafie.
       Neméně hrozivý dopad tržního hospodářství se zde ukazuje také v nezaměstnanosti, v nedostatcích sociálního zajištění lidí ve stáří, v nedostatcích zajištění přiměřených pracovních podmínek jak pro muže, tak pro ženy, jakož i v tom, že mzda je stále nepřiměřená potřebám rodiny.
        Svatý Otec připomíná, že je mnoho věcí, které se na trhu koupit nedají. Právě proto se to označení tržní hospodářství nemůže týkat všech lidských potřeb, a hlavně se nemůže vztahovat na to, v čem je člověk člověkem. Můžeme jen potvrdit, že skutečně existují nespočetné lidské potřeby, které se nedají pojímat tržně. Jsou to potřeby těch hodnot, které dělají člověka lidskou bytostí. Proto říká, že "je něco, co člověku přísluší na základě jeho jedinečné lidské důstojnosti."
        Musíme tedy dnes, když si připomínáme tyto závažné výzvy Svatého Otce prosit o to, aby Církev nadšeně plnila úkol, který jí přísluší v moderní společnosti. Církev nevede trhy ani nemá své těžiště ve věcech, které se týkají hospodářství. A přesto je důležité, aby vystupovala také v těchto souvislostech, kde je člověk ohrožován jako člověk a jako boží dítě. Přináší totiž Krista. Přináší každému člověku cestu k nalezení a růstu vlastního lidství i božího dětství. Přináší hodnoty, mravní ctnosti, duchovní život, a tyto věci se vymykají tržnímu hospodářství. Naopak: tržní hospodářství se neobejde bez těchto hodnot jako výchozích podnětů opravdu lidského, svobodného jednání.
       Když se mluví o této povinnosti Církve zasahovat do hospodářského a politického života tam, kde se to týká mravů a víry Božího lidu, tedy to zdaleko není výzva jen pro duchovní osoby, ale především pro křesťany žijící ve světě. Je jistě pohodlnější poklonkovat před těmi, kdo mají moc a řídí tržní hospodářství, nežli plout proti proudu. Je třeba, aby si častěji připomínali slova evangelisty Matouše: "Vy jste sůl země. Pozbude-li však sůl slanou chuť, čím zas nabude solivosti? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali." (MT 5,13)

Je zisk jediný účel podniku ? (49)
       Jan Pavel II. vyslovuje ostrou výtku té soustavě, která nás déle než čtyřicet let zatěžovala také český národ. Děje se tak v souvislosti s bojem, který vykoupený Boží lid musí vést "proti hospodářské soustavě, chápané jako metoda, která chce udržet naprostou nadvládu kapitálu nad osobní svobodou lidské práce." (CENTESIMUS ANNUS,IV,35)
       Svatý Otec říká, že v boji pro důstojnější pracovní a životní podmínky pracujících "se otevírá pole působnosti pro odbory". Odbory však mají nejen společenské poslání, které spočívá v hájení práv dělníků, ale také kulturní poslání: odbory mají přispívat k tomu, aby se dělníci plnohodnotně a důstojně podíleli na životě národa a jeho rozvoji. (CA,35)
       Přitom však varuje, aby se odbory a podobná zájmová sdružení pracujících před svůdným nebezpečím socialismu či komunismu. Socialistická soustava totiž neznamená tvořivé řešení nedostatků, nýbrž je to státní kapitalismus. Socialisté a komunisté chtějí "řešit" všechny problémy tím, že zruší svobodu podnikání, rozbijí svobodný trh, a podnikavost jednotlivců nahradí podnikavostí státu. Tak pokračují dál ve všech chybách předcházejícího zřízení a navíc na to chybování vyhrazují výsadní právo státu.
      Popření svobody jednotlivce a její nahrazení státem tedy není řešením. Přijatelným řešením by mohlo být jedině doplnění lidské svobody tam, kde se nedostává jednotlivci dost sil a schopností k podnikání na společensky prospěšném díle, a usměrnění lidské svobody tam, kde je zneužívána. Přijatelnou cestou "by mohlo být společenské zřízení svobodné práce a podnikání, které se nestaví naprosto proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti." (CA,35)
        Když se mluví o tržním hospodářství, tedy je nutno si uvědomit, že na nejdůležitějším činitelem na trhu je zisk. Kdyby se však společnost řídila jen tímto hlediskem, bylo by to nesprávné. Zisk je sice měřítkem příznivého hospodářského chodu podniku, ne však jediným. "Hospodářské poměry v podniku mohou být v pořádku, ale lidé jsou pokořováni a jejich důstojnost je zraňována. Účelem podniku není jen vytvářet zisk, ale i naplňovat úlohu společenství lidí." (CA,35) Pokud se člověk nerozvíjí ve svém lidství, ve svých ctnostech, ve svém duchovním životě, tak mu ani velký plat ani možnost nakoupit dostatek rozmanitého zboží na trhu nepřináší požehnaný blahobyt.
       "Z toho je vidět, jak neudržitelné je tvrzení, že po porážce socialismu zbývá kapitalismusjako jediná hospodářský model ." Tím méně je na místě názor těch lidí, kteří se prosadili v popředí českého národa po pádu komunismu, a tvrdí, že veškerá kultura musí jít stranou před požadavky obnovy hospodářství. Ve skutečnosti se staví stranou také požadavky mravního života. Mravní hledisko, požadavky duchovního a vůbec kulturního rozvoje se odsunují stranou jako překážky rychlejšího rozvoje hospodářství. "To je nejen morálně nepřípustné, ale musí se to v dlouhodobém výhledu nepříznivě projevit i na hospodářském výkonu podniku" (CA,35) a celého takového národního hospodářství.
        Tento úpadek morální a lidské hodnoty člověka, uchváceného novou lží o VELKÉM SKOKU, vede k rozkladu společnosti. Nad tím by se měli vážněji zamýšlet ti, kdo společnost řídí. V továrně se nedá vyrobit a na trhu se nedá koupit třeba taková hodnota, jako je třeba vzájemná snášenlivost mezi českým národem a národnostními menšinami, které jsou na českém území. A když zde tato snášenlivost a vzájemná podpora nebudou, pak se vytvoří malé oddělené skupiny, které budou možná i spravedlivě bránit ohrožování své národní totožnosti.
       Pro české poměry v po-komunistickém období je také  příznačné, že se zde velmi upřednostňuje svoboda hospodářského podnikání, a to i na úkor jiných svobod. Před touto svobodou mají poněkud ustupovat do pozadí jiné hodnoty, jako svoboda náboženského vyznání, dokonce i svoboda soukromého vlastnictví, apod. Stále se zde objevují nějací lidé, kteří chtějí odkudsi ze zákulisí poroučet v oblasti, kde člověk chce mít svobodu.
       Bohu díky, že působení Církve už není omezováno církevními tajemníky. Přesto zde někdo vyvíjí tlak proti Církvi pomocí sdělovacích prostředků. Náboženství se prý může svobodně šířit, a přece je duchovním osobám prakticky znesnadňováno působení ve školách. A obory, které se týkají náboženství a etiky vyučují i na vysokých školách lidé, kteří předtím působili v Ústavu ´vědeckého´ ateismu a společně s StB bojovali proti věřícím.
        S náboženstvím a jeho svobodou to v českých zemích stále není v pořádku. Tím méně může být s tímto stavem spokojeno obyvatelstvo Moravy, když zákonodárství odpovídá převážně ateistickému obyvatelstvu českých krajů. Když někdo chce uplatňovat svá práva na úkor druhého, nelze se divit, že je tu pak nějaká nespokojenost. Jistěže je to ideální a pěkně zařízené, aby rodiny žily pohromadě, rodiče a děti. Pokud by ale rodiče postupovaly tak panovačně, že děti se cítí omezovány, protože všechno určují jenom ti starší, nedivme se, že pak řeknou: My chceme raději bydlet sami. Zde nestačí jen majetek, ani pouze to, že dospělí pracují a vydělávají na rodinu, ale je třeba také lidského pochopení, větší návaznosti rodiny na duchovní život celé církve. Ne, že by tento činitel byl nutně nadřízen tomu ukazateli hospodářského růstu, jímž je zisk, ale určitě je to právě tak důležitá veličina, která musí být brána v úvahu.
       Pane, dej, aby křesťané patřili k těm nejpodnikavějším a nejpracovitějším lidem, kteří si samozřejmě jsou vědomi toho, jak zisk a příznivý chod výroby je důležitý. Dej, Bože, aby přitom měli na zřeteli všechny ty lidské a duchovní činitele, a mohli být skvělým příkladem ostatním.

Rub a líc spotřební společnosti (51)
       Svatý Otec se v encyklice Centesimus annus zaměřuje také na "zvláštní problémy, projevující se v hospodářství vyspělých průmyslových zemí". Upozorňuje na závažné problémy a nebezpečí naší doby, kterými se společenský život ve vyspělých zemích velmi komplikuje. Zvláště nás Jan Pavel II. varuje před nebezpečným úkazem spotřebního životního stylu.
        Pojednává o tom takto: "Problém dnes nespočívá jenom v nabídce dostatečného množství zboží, nýbrž také v poptávce po jakosti zboží a služeb.
        Požadavek uspokojivějšího a bohatšího života je sám o sobě oprávněný, je však přitom třeba zdůraznit novou odpovědnost a nová nebezpečí, jež s tím souvisejí. Ve způsobu, jak nové potřeby vznikají a jsou vymezovány, se vždy projevuje více či méně výstižné pojetí člověka a jeho skutečného blaha. Rozhodnutí pro určité formy výroby a spotřeby vyjadřuje vždy také určitou kulturu jako celkové pojetí života. Zde vzniká jev konzumentství, spotřebitelství." (CA,IV,36)
       V čem to spočívá? Předně v úchylném názoru, že totiž všechny hodnoty přicházejí člověku zvenčí. Z toho pak vyplývá zvrácený životní styl, který vynakládá všechny lidské síly na dosažení všeho, co přichází zvenčí, na zaměřenosti k ´mít´, ´vlastnit´, a nikoli ´být někým´, ´být osobností´.
        Svatý Otec si dále všímá zvráceného způsobu, jak se utváří závislost spotřebitele na zboží a službách, které mu zvenčí nabízí reklama. Pomocí vtíravé reklamy se totiž vytvářejí "umělé potřeby, které brání vývoji zralé osobnosti.
        Křiklavým případem umělé spotřeby, která se obrací proti zdraví a důstojnosti člověka jsou drogy a dále pornografie. Drogy stejně jako pornografie se snaží vyplnit vzniklou duchovní prázdnotu člověka."
       Je smutné, že takovéto úpadkové jevy spotřební společnosti patří k těm, které se ve velkém rozsahu šíří také v českém národě. Zdá se, že jsou to právě tyto odpadky vyspělejších společností, které se k nám přednostně šíří. Už proto, že vyspělejší společnosti jsou jimi přesyceny, a dále i proto, že se proti nim v tamních společnostech začíná tvrdě zasahovat ze strany zákonodárství a státu. Tak se ukazuje, že zatímco v Itálii se tvrdě postupuje proti organizovanému zločinu s drogami, podloudní obchodníci s těmito omamnými jedy se stěhují k nám a do jiných po-komunistických zemí. Zatímco v civilizovaných státech se prosazuje zákaz prodeje pornografie ve středu měst a poblíž škol a jiných zařízení, sloužících výchově a a rekreaci mládeže, český národ prožívá největší záchvat zneužívání svobod demokratických svobod k šíření pornografie.
      Když se zmiňujeme o závislosti na drogách, je na místě se zmínit také o alkoholismu a kuřáctví. V tomto směru zaujímá český národ přední místo mezi národy světa. Roční potřeba cigaret a alkoholických nápojů v 80. letech 2O. století v české republice kolísala, ale v prvním roce svobody, tj. v roce 1990, se pronikavě zvýšila. V roce 1990 se u nás vykouřilo 2.152 cigaret na 1 obyvatele, a vypilo se 7,2 litru destilátů, 155,2 litrů piva a 14,8 litrů vína na 1 obyvatele. Svobodný život v naší vlasti dává člověku velké příležitosti k rozvoji, ale také přináší nová nebezpečí.
       V encyklice Centesimus annus se ovšem neodmítá samotná snaha člověka o nové a dokonalejší způsoby uspokojování potřeb. Mluví se o tom jasně: "Špatný není požadavek lepšího života, nýbrž životní styl, který předstírá, že je lepší, když se zaměřuje na vlastnění a ne na bytí".
      Svatý Otec nezůstává u zjištění tohoto nepříznivého jevu, a vyzývá k jeho neodkladnému řešení. Jakým způsobem? Především výchovou - ať už školskou, nebo osvětovým působením hromadných sdělovacích prostředků: "Je proto naléhavě zapotřebí rozsáhlého výchovného a kulturního úsilí, zaměřeného na výchovu spotřebitele k odpovědnému spotřebitelskému chování, které zahrnuje výrazné vědomí odpovědnosti u výrobců, a především u pracovníků sdělovacích prostředků."  Dodává však, že se to neobejde bez nutných zásahů státních úřadů.
      Když se Jan Pavel II. zamýšlí nad jevem spotřebitelství, tak neopomíjí připomenout ty nejchudší národy světa, které trpí hrozným nedostatkem. Na jedné straně obyvatelstvo vyspělejšího Severu žije na takové úrovni spotřeby, že má vážné problémy s otylostí a oddává se vyšším formám spotřeby, někdy uměle vytvářeným reklamou. Naproti tomu obyvatelstvo jižní části Země, a tohoto obyvatelstva je větší část, trpí trvale hladem, tj. především nedostatkem bílkovin. V současnosti jsou oblasti s naprostým nedostatkem bílkovin v Africe, v jižní a v jihovýchodní Asii a v Latinské a jižní Americe. Výzkumy uvádějí, že hladem umírá každý rokem asi 5 milionů lidí. Z miliardy dětí již 650 mil. nikdy nedosáhne dospělosti.
       Proto je na místě, když Svatý Otec říká: "V této souvislosti nestačí připomenout povinnost lásky k bližnímu, tozn. povinnost pomáhat vlastním přebytkem, ale někdy i tím, čeho člověk nemá nazbyt, aby poskytl to, co je nezbytné pro život chudého člověka." Přitom nejde jen o pomoc jednotlivého člověka jinému ohroženému jedinci. Jde také o vztah mezi bohatším a chudším národem. To se týká zejména vlád vyspělých zemích, a odpovědnosti jejich rozhodování. Jejich "rozhodnutí poskytnout pomoc raději zde než jinde, je vždy morálním a kulturním rozhodnutím. Znamená to dát nějakému lidu příležitost zhodnotit svou vlastní práci." (CA,36)
      Na dně všech těchto rozhodnutí stojí pokaždé svobodná vůle lidského jedince, potřebující naši modlitbu, aby se jeho úmysly a snahy spojily s Boží milostí. A nejlepší cesta této lidské pomoci těm nejpotřebnějším by měla jít prostřednictvím panenské Matky. Proto můžeme říci se sv.Bernardem: "Chceš-li něco obětovat Bohu - ať je to cokoli - nezapomeň to svěřit Marii, aby se vrátil dar k rozdavateli darů stejnou cestou, kudy se k nám dostal. Bůh sice mohl libovolně nám vlít svou milost i bez tohoto vznešeného průtoku, ale chtěl se ti postarat o přívoz, na němž by ses k němu rychle dostal. Snad máš ruce ještě potřísněné krví a poskvrněné úplatky, protože ses ještě dobře neočistil. Proto nechceš-li být odmítnut se svým dárkem, vlož je Panně Marii do přečistých a přehodných rukou. Vždyť její ruce jsou překrásné lilie, a ten, který lilie tolik miluje, nepohrdne tím, co najde v Mariiných rukou, i když to bude sebemenší."

Křesťan a životní prostředí (52)
       V souvislosti s problémy spotřebitelství se Svatý Otec zabývá velmi znepokojivou otázkou životního prostředí. V encyklice Centesimus annus se o tom říká: "Člověk, který je více v zajetí touhy po majetku a po požitku než po rozvoji, příliš neukázněným způsobem spotřebovává zdroje země i samotnou zemi. Ničení přirozeného životního prostředí se zakládá na mylném pojetí člověka. Člověk, který odhalí svou schopnost měnit vlastní prací svět, zapomíná, že se to děje vždy na základě prvotního daru věcí od Boha... Místo, aby plnil úkol Božího spolupracovníka na tvořivém díle, staví se člověk na místo Boha... Člověk v zajetí touhy vlastnit, mít věci, není schopen je poměřovat pravdou, ani zakoušet jejich krásu." (CA,IV,37)
      Je zajímavé, že Jan Pavel II. pojednává o problémech přírodního prostředí nikoli v nějaké oddělené kapitole, nýbrž v souvislosti s vlastnictvím člověka. Člověk dostal zemi, ale ne proto, aby s ní zacházel naprosto libovolně, aby jí zneužíval, ba ničil ji. Má jí moudře spravovat a ovládat, a třeba i přetvářet, ale musí tak činit ve shodě s tím řádem, který Bůh vtiskl všemu tvorstvo. Má ji přetvářet a zlidšťovat, ale přitom vždy brát v úvahu její vlastní, poměrně samostatnou zákonitost. Musí brát ohled na její fungující strukturu, na soulad, který v ní je a má být zachován, třebaže naplněn lidským významem.
       Hospodářský rozvoj lidstva je spojen s přírodním prostředím. K uspokojování potřeb odčerpává člověk z okolní přírody energii a hmoty, které mění ve výrobě a spotřebě. Ve smyslu zákona o zachování hmoty a energie vypouští nebo ukládá tuto změněnou hmotu a energie zpátky do přírody jako nesouladný odpad všeho druhu. Lidská skupina navíc vynalézá nové látky, často v přírodě neznámí.
       Od začátku třetího ticísíciletí však došlo k nebývalému zrychlení tohoto procesu. A jaká je na to odezva v přírodě? V důsledku překotného zvětšování a soustřeďování zemědělské výroby, průmyslu a měst, odmítá se příroda vyrovnávat s těmito výsledky nezodpovědného jednání lidí. Soustavné narušování biologické rovnováhy v přírodě vyvolává křeč přírodního prostředí. To se týká hospodářství na hranicích únosnosti přírody.
       Postavení na obou stranách rovnice "člověk - přírodní prostředí" se zhoršuje do velmi nebezpečných rozměrů. Snaha lidí o nejvyšší dosažitelný okamžitý hospodářský účinek jako projev omezených a krátkozrakých zájmů vyvolává umocněný růst. Nebude-li toto tíhnutí lidského sobectví včas překonáno ušlechtilejším směřováním, přivede lidstvo k fyzickým hranicím planety Země.
      Když někdo uplatňuje vůči přírodnímu prostředí ryze hospodářský postoj - zbavený lidského rozměru, o nadpřirozeném ani nemluvě - pokud chce za každou cenu vyrvat z přírody to, co si přímočaře naplánuje, aniž bere v úvahu vnitřní stavbu přírody, narušuje postupně víc a více své vlastní životní prostředí. A to se posléze obrátí proti samotnému původci poruchy.
      Člověk, stavící se vůči tvorstvu jako bůh a počínající si zcela libovolně a bezohledně, je nakonec sevřen samotnou přírodou jako v kleštích. Kdo popírá Boha nejen přímo, ale i v jeho tvorech, popírá tím sám sebe - dříve nebo později na něho dolehne Boží trest jako popření jeho samého. Vykořisťování přírodního prostředí představuje nepříznivou stránku přeměny životního prostředí, na jejímž prahu člověk stojí. Mělo by jít o člověkem cílevědomě řízenou změnu přírodního prostředí, přirozeně podněcovanou lidskou úctou k tvorstvu jako Božímu dílu, které se vyznačuje svými vlastními, poměrně samostatnými zákony, svou vlastní strukturou a svými činnostmi. Nepříznivá stránka této změny má povahu neuváženého kořistnického přístupu, který si neváží života v přírodě, ani samotné přírody jako tvorstva.
Člověk dnes přichází na to, že nerozumným zneužíváním přírody ji vystavuje poškození, ba zničení, a že on sám se může stát obětí tohoto sobeckého počínání. Jde o to, aby ten člověk, kterého se to nejvíce týká, na to nepřišel pozdě. Nejde totiž jenom o něho samého, ale o to, že tím ohrožuje životní prostředí celého lidstva a jeho příštích pokolení.
        Svatý Otec říká, že "si dnešní člověk musí být v této souvislosti vědom svých povinností a úkolů vůči příštím pokolením". (CA,37)
        Pokud člověk přestane ovládat své lidské a společenské výtvory, může se záhy ocitnout v nesnesitelných podmínkách. Samotné městské prostředí, ochuzené o teplo sousedských vztahů a ponořené do chladu bezejmennosti, místo aby usnadňovalo bratrská setkání a vzájemnou pomoc, prohlubuje rozdíly a nevšímavost.
       Člověk hluchý k Boží výzvě hledá jenom povrchní víkendový útěk před betonovou džunglí vyprahlého, přeplněného města a před oblastí zmechanizované hmoty a jednostranné technizace. Zoufale prchá do zbytku přírody jako do místa dovršení jeho zhoubné činnosti. Nejhlubším jádrem narušeného přírodního prostředí je tedy lidská úchylka od řádu, daného přirozeně i nadpřirozeně. Tato úchylka je provázena zpovrchněním náboženského a mravního života. Šíří se už od dob renesance, aby vrcholila v dravém kapitalismu a rozpínavém fašismu a komunismu. Následné odcizení se projevuje vůči okolní přírodě jako její vykořisťování a ničení. Poruchy přírodního prostředí jsou důsledkem člověkova pyšného rozpřáhnutí se proti nebi i proti stvoření. Jako bumerang se pak zákonitě vracejí proti viníkovi.
      V naší vlasti, která bývala bohatá na nerostné suroviny, jsme svědky důsledků čtyřicetiletého dopuštění parazitování komunismu v přírodním prostředí: narušená malebnost krajiny, zničené lesy a toky, nerostné bohatství vyrvané zemi, aby vršilo v Rusku na haldách uranu, které smutně obchází obyvatelstvo vyhladovělé na duchu i na těle.
     Co si s tím počít? Ukazuje se, že návrat správy věcí do rukou českého lidu po roce 1989, návrat demokracie, ovšem slabé a už od začátku závislé na cizích penězích, neposkytuje žádný nadějný výhled na rychlou změnu v soustavném ničení přírodního prostředí. A tak i ti, kdo stojí v čele české vlády, mnoho a mnoho slevují z těch důrazných požadavků, které sami zveřejňovali za časů, kdy "Charta-77" ještě znamenala něco tvořivého. Přes velká prohlášení představitelů České republiky po ústupu komunistů z politické scény se tyto poměry příliš nezměnily ani po vstupu do třetího tisíciletí. Navíc se poněkud zesílil tlak na daňové poplatníky, protože bylo zřízeno Ministerstvo životního prostředí. Jeho činnost se většinou omezuje na evidenci škod v přírodním prostředí.
      Kdo může vyvést český národ a celé lidstvo z této slepé uličky? Kdo může pozvednout lidstvo upadlé do hříchu a s ním celé jeho okolní životní prostředí, aby pro ně znovu nastal rajský stav? Jedině Kristus Pán a Vládce všeho stvoření. Avšak ani Bůh nemůže učinit něco pro spásu lidstva a posvěcení životního prostředí, pokud by měl jednat proti zneužívané svobodě člověka. Bůh stvořil člověka svobodného, a proto své dílo respektuje a nepopírá je.  A když se Bůh vtělil a přijal na sebe lidské tělo v Ježíši Kristu, hodlá nadále podnikat ty neúžasnější věci ve světě nikoli vnějším zásahem, nýbrž prostřednictvím člověka a jeho vnitřního životního prostředí.
          Prosme Matku Boží, neposkvrněnou Pannu, oroduj za nás.
                                 Všem národům, všem pokolením
                                 nám v klopýtání každodenním,
                                 všem podle měr, jak Pán je zná,
                                 branou i klíčem života je
                                 chudičká Panna, Paní ráje.
                                 Královna provždy vítězná.

Vnější a vnitřní stránka životního prostředí (53)
        Příznačným rysem celé encykliky Centesimus annus je to, že se všechny sledované společenské problémy a otázky obnažují v jejich vzájemných souvislostech, a především z hlediska člověka, stvořeného Bohem. Výjimkou není ani problém životního prostředí člověka. Pokud se Jan Pavel II. pojednává o problému životního prostředí, tedy nikdy odděleně od jiných společenských a kulturních jevů a procesů, nýbrž v těsné spjatosti s člověkem jako jednotlivcem a jako společenským tvorem.
       Když mluví Svatý Otec o problémech životního prostředí, tak se zabývá nejen otázkami vnějšího prostředí, které obklopuje člověka, ale především a zejména vnitřním prostředím. Vždyť Bůh dává člověku do jeho moudré správy nejen okolní přírodní prostředí, ale také jeho vlastní lidské tělo a psychiku. Ani lidské tělo a lidská psychika nebyly člověku svěřeny k libovolnému zacházení. Také tyto statky mají svou zvláštní strukturu, která ke správnému a vyrovnanému fungování vyžaduje dodržování řádu, vtištěného Stvořitelem. V encyklice se o tom píše: "Kromě nesmyslného ničení přirozeného životního prostředí je nutno zmínit se o ještě závažnějším ničení lidského životního prostředí." (CENTESIMUS ANNUS,IV,38)
       Slyšíme sice z různých stran výzvy a nářky příznivců hnutí "zelených" či "Duha", kteří se snaží zachránit např. tuleně, slony, krokodýly, hady, různý hmyz a podobnou havěť, a vůbec je ani trochu nezajímá, že přitom několik lidí přijde o život, a ještě více jich dennodenně přichází bez jediného výkřiku o život tím, že mnozí lidé chtějí pohodlně a naplno užívat svého mládí a odmítají za to nést odpovědnost.
"Zatímco se oprávněně snažíme chránit životní podmínky ohrožených živočišných druhů, protože si uvědomujeme, že každý z nich přispívá k všeobecné rovnováze na zemi, zapojujeme se mnohem méně pro zachování morálních podmínek věrohodné "humánní ekologie". Nejen zemi dal Bůh člověku, ale dal mu také jeho samého. Proto musí člověk brát v úvahu přirozené a morální struktury, jimiž je vybaven." (CA,38)
       Zdaleka tu nejde jen o to, že člověk ve svých přirozených životních úkonech je ohrožován prostředím, které je otráveno různými jedy a postoupeno zvýšenou radioaktivitou. Jde tu o víc. Jde tu také prostředí zatížené morální bídou a důsledky duchovního úpadku, které doléhá.
        Především tu ale jde o samotného člověka, který se do tohoto prostředí rodí se zátěží, která je stále tíživější: přitom se nejedná jen o stupňující se podíl stroncia a jiných zhoubných látek v lidském těle, což je člověku vrozeno, ale též o samotnou špatnou duševní hygienu člověka, jakož i o zvrácený způsob života, k němuž je sváděn svým porušeným okolím. Celá řada nemocí má svůj základ právě v tom, že se člověk přímo ve svém nitru uchyluje od řádu, který Stvořitel vtiskl jeho přirozenosti.
       "Člověk přijímá od Boha svou výsostnou důstojnost, avšak současně je ovlivňován společností, v níž žije, výchovou, které se mu dostává, a životním prostředím. Tyto prvky mohou jeho život podle pravdy ulehčit, ale mu jej také ztížit, nebo mu v něm docela zabránit." (CA,38)
       K neblahým činitelům, ohrožujícím opravdový rozvoj člověka v jeho lidství a jako Božího dítěte, patří třeba narkomanie, ale také alkoholismus, kuřáctví, dále pornografie, předčasné a neomalené seznamování mládeže s otázkami pohlavního života, a to jak ve škole, tak ve sdělovacích prostředcích, nepravdivé zprávy a sdělení, reklamy na antikoncepční prostředky, celá kultura násilí a ničení života. Nebo se stačí ohlédnout na veřejný život, na mravní povahu těch, kdo se v mladé demokracii v českých poměrech prodrali do popředí. Kolik případů podvodů, úplatkářství, lží a farizejství! A přece se mnozí ti lidé s hroší kůží nestydí veřejně vystupovat dál a pohoršovat své bližní. Přesto, že jejich nemorálnost byla nejednou veřejně odhalena, ze všeho se jen vylžou a tváří se, jakoby se nic nestalo, setrvávají na svých místech.
         Nebo případ zvláště otřesný, který se stal v roce 1993. Během války u jižních Slovanů se vyskytly četné případy znásilňování bosenských žen. Tyto případy přímo byly natočeny na videokazety, kde bylo zachyceno i to, jak drasticky násilníci nakonec zavraždili své oběti. Tyto videokazety byly prodávány v Německu. Staly se tam vyhledávaným zdrojem zvrhlé podívané některých televizních diváků. Takovémuto zvrhlému životnímu prostředí chybí snad už jen hřibovitý mrak atomové bomby.
Proto Svatý Otec říká: "Rozhodnutí, na jejich základě se vytváří lidské prostředí, mohou vytvářet zvláštní struktury hříchu, bránící v plném uskutečnění těm, které nejrůznějším způsobem utiskují. Odbourávat tyto struktury hříchu a nahrazovat je opravdovými formami soužití je úkol, který vyžaduje odvahu a vytrvalost." (CA,38)
        Vyprošujme si odvahu a sílu ke splnění tohoto úkolu, protože vládce tohoto světa je skutečná  velmoc. Modleme se k Panně Marii, aby ta naše milá ochránkyně, která chrání celé lidstvo, vzala každého z nás a celé národy pod svůj bezpečný plášť a uchránila nás ode všech těch jedovatých a zhoubných vlivů.

Rodina - základní buňka společnosti (54)
        Když Jan Pavel II. rozebírá otázku životního prostředí, které se týká bezprostředně člověka, tedy lidského životního prostředí, tak připomíná především základní společenskou buňku - rodinu. Právě "v jejím lůně člověk získává rozhodujcí počáteční představy o pravdě a dobru, učí se, co znamená milovat a být milován a co znamená být lidskou osobou. Jde přitom o"rodinu založenou na manželství, kde vzájemná oddanost muže a ženy vytváří životní prostředí, do něhož se dítě narodí". (CENTESIMUS ANNUS,IV,39)
       Avšak pro mnoho lidí, kteří podléhají spotřebnímu způsobu života, je rodina čistě účelové zařízení. Berou rodinu jen jako prostředek jejich sobectví. Pro člověka, žijícího ve smyslu názoru, stojí na prvém místě stojí vlastnění - mít, a nikoli se někomu zasvětit ani se obětovat, prostě nikoli být lidskou osobností. Tak se staví nepříznivě vůči životu.
       Jak se to projevuje? Tak, jak píše encyklika: "Často se však stává, že člověk ztrácí odvahu přijmout podmínky předávání života dané přírodou a nechá se svést k tomu, že pohlíží na sebe a na svůj život jako na sled dojmů, které je třeba prožít, a ne jako úkol, který je třeba splnit... Takový člověk se pak hrozí povinnosti spojit se s jiným člověkem a zplodit děti, nebo mí sklon pohlížet na partnera a děti jako na jednu z mnoha "věcí", které může ale nemusí mít." (CA,39)
      Proto Svatý Otec zdůrazňuje, že rodinu nestačí brát jen jako smlouvu. "Na rodinu je třeba znovu pohlížet jako na svátost života... Oproti takzvané kultuře smrti, představuje rodina místo kultury života." To je právě ten původní pohled na rodinu jako na Církev v malém, jako na "výchozí životní prostředí člověka", v němž je člověk povolán a veden k předávání a rozvoji života lidského i božského.
     Jak to vypadá v základní buňce lidského životního prostředí? Zdá se, že člověk "v této oblasti mnohem více omezuje, potlačuje a ničí zdroje života, zejména potratem, než aby možnosti života otevíral a chránil." To se však děje nejen u jednotlivců, ale prosazuje se to i hromadně v celých národech. Svatý Otec o tom říká: "Na základě pokřiveného pojetí problému obyvatelstva a v ovzduší naprostého nedostatku úcty k ´svobodě příslušných osob´, jsou tyto osoby často vystavovány nesnesitelnému tlaku, aby se podrobily této nové formě útisku." Tak se pod záminkou ´pomoci´ vyspělých zemí do celých světadílů, jako třeba do Afriky, vyváží ve velkém měřítku prostředky, zabraňující přirozenému předávání života. Tak se vede nehlučná válka mimo jiné také pomocí chemických zbraní a otravuje se život milionů bezbranných lidí.
      Jan Pavel II. podrobuje takto kritice takovýto poživačný přístup vůči životu, v němž mnohému jde pouze o to, co nejvíce si užít a nenést žádnou odpovědnost za důsledky. Přitom však dodává, že "tato kritika není zaměřena ani tak proti nějaké hospodářské soustavě jako spíše proti kulturně-hodnotové soustavě. Hospodářství je pouze jednou stránkou lidského jednání. Stává-li se výroba a spotřeba zboží středem společenského života, nelze hledat příčinu pouze v hospodářské soustavě, nýbrž ve skutečnosti, že celá společensko-kulturní soustava, zanedbávající mravní a náboženské hodnoty, selhává."
       Nakonec Svatý Otec shrnuje, že "hospodářská svoboda je pouze jedním prvkem svobody. Prohlásí-li se za samostatnou, pak dříve nebo později ztrácí tato svoboda svůj nezbytný vztah k člověku, kterého nakonec odcizuje a utlačuje." (CA,39)
       Právě takovéto skutečnosti jsme svědky v českém národě poté, co soustředěnou totalitu komunistické moci vystřídala rozptýlená totalita moci trhu, peněz, spotřeby. Znovu se staví na první místo v lidském životě hospodářství, hospodářství a zase hospodářství. Rozdíl mezi tímto spotřebním způsobem života a životem v komunistické diktatuře není podstatný. Odlišuje se jen stupněm toho, jak soustavně jsou vytlačovány hodnoty mravnosti a náboženství z lidského životního prostředí. V mnoha směrech možno říci, že to, co přináší taková vykolejená demokracie, neboli demagogie, vyrvaná z křesťanských kořenů, vede právě tak k odcizení člověka sobě samému i Bohu, a k omezování jeho nezadatelných lidských práv, jako k tomu vede komunismus či fašismus. S postupujícím společenským růstem našeho národa vychází den ode dne víc a více najevo, jak jsme při všech vynálezech a objevech světa závislí na Boží milosti.
                                            Bože, cos ráčil před tisíci roky
                                            jenžto jsi řídil apoštolů kroky
                                            rozžati otcům světlo víry blahé,
                                            z východu k naší Moravěnce drahé.
                                            K tobě hlas prosby z této vlasti vane:
                                            Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Nová hranice trhu (55)
       Jan Pavel II. pojednává v encyklice Centesimus annus také o souvislostech, spjatých s lidským životním prostředím, tedy s péčí o člověka, aby to jeho vnitřní životní prostředí, i to prostředí, kterého ho obklopuje, odpovídalo jeho lidské důstojnosti. Přitom se zmiňuje nové hranici trhu. Všimněme si postupu jeho úvah: "Je úkolem státu starat se o obranu a ochranu společných statků jako je přirozené a lidské životní prostředí. Stejně jako měl stát v dobách starého kapitalismu povinnost hájit základní práva práce, má nyní vzhledem k novému kapitalismu povinnost hájit společné statky, které tvoří rámec, v němž jedině může jednotlivec spravedlivě uskutečňovat své cíle.
        Zde se setkáváme s novou hranicí trhu. Některé významné lidské požadavky se vymykají jeho logice. Některé statky na základě své povahy nemohou a nesmějí být prodávány ani kupovány. Tržní mechanismy nabízejí jisté výhody, avšak skrývají v sobě nebezpečí ´zbožštění´ trhu, který přehlíží přítomnost statků, jež podle své povahy nemohou a nesmějí být brány jako zboží. (CENTESIMUS ANNUS,IV,40)
         To je sice známá myšlenka, že jsou hodnoty, které člověk na trhu nemůže koupit. Jsou pravdy, které nejsou v žádné učebnici. Jsou to totiž pravdy srdce. Když Svatý Otec mluvil modlitbě sv. růžence, tak řekl, že růženec je modlitba srdce. To je něco, co přesahuje meze trhu, a to je to, co člověk velmi potřebuje. A jsou ještě další hodnoty, které se vymykají trhu, jako je pravda, krása, láska. Právě o to mu stát pečovat a starat se. Stát sám není způsobilý vytvořit ani jedinou z těchto hodnot, ani nemůže příkazem nařídit její zavedení, ale má vytvářet vhodné společenské podmínky, v jakých se tyto hodnoty uchovávají a svobodně rozvíjejí.
       Stát musí pečovat o to, aby nedocházelo k nepřiměřenému vyvyšování významu trhu, k upřednostňování požadavků tržního hospodářství na úkor kulturních hodnot národů. Jinak by se občané jenom honili za penězi, za ziskem, a využívání mnohých základních přirozených práv člověka, aby nezůstávalo opomíjeno. Vzpomeňme třeba to, že už Mojžíš připomenul v zákonu, (EX,20,8,DT,5,15) a není pochyb, že by to mělo být více zdůrazněno i v naší době, důležitost svátečního a nedělního klidu. Kdyby tohoto nebylo, tak by člověk byl vlastně v jednom zapojení, což by ohrožovalo i jeho zdraví a vnitřní život. Navíc by to bylo člověka nedůstojné, protože by se stal otrokem okolního, značně narušeného životního prostředí. A co víc, bylo by to urážkou samotného Stvořitele, který si přeje, aby mu jeden den v týdnu byl zasvěcen. Stát by měl uložit velké daně těm podnikatelům, kteří ve snaze i co největší zisk, neberou ohled na nedělní klid. Samozřejmě, že ne proto, že by samotná lidská práce byla něco škodlivého, ale proto, že lidé kvůli ní opomíjejí svůj vnitřní život, a duchovní život svých rodin.
        Nejde však jen o meze práce, ale především o hranice trhu, a to trhu jak se zbožím, tak se službami. Je povinností státu zabránit, aby ti, kdo obchodují se zbožím, které ohrožuje duchovní a mravní růst národa, a zejména mládeže, byli nejen zatíženi vysokými daněmi, ale v mnoha případech, aby jejich veřejná činnost byla zakázána. Jde např. o prodej alkoholu, pornografie, tabákových výrobků. Ve vyspělých demokraciích je běžné, že se např. pornografie nesmí veřejně nabízet a prodávat ve středu měst, poblíž škol, studentských kolejí, v blízkosti hřišť a rekreačních zařízení mládeže.
       Neméně významná by měla být péče státu o duchovní a mravní úroveň služeb, poskytovaných veřejnosti trhem. Nejsou ojedinělé případy poskytování různých erotických služeb. Nebo mravní úroveň, lépe řečeno závadnost a bída mnohých zábavných programů televize. To jsou věci, které náš stát docela opomíjí.
       Svatý Metoděj říká ve své Adhortaci k velkomoravským knížatům a soudcům: "Milujte spravedlnost, kteří vládnete nad zemí, smýšlejte o Pánu v dobrotě a hledejte ho prostým srdcem. Spravedlnost povznáší národ, hříchy a nespravedlnostmi upadá lid do bídy." Prosme naše slovanské apoštoly, aby na jejich přímluvu ti kdo stojí v popředí naší společnosti ovládli své nadšení pro tržní hospodářství ctností spravedlnosti.
                                     I když se pyšná nevěra kol vzmáhá
                                     a peklo seje koukol nových zmatků,
                                     nebudem dbáti odvěkého vraha,
                                     nedáme sobě bráti věčných statků.
                                     Víře vždy věrní budou Moravané:
                                     Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Člověk v křivém zrcadle marxismu (56)
       Svatý Otec nás v encyklice Centesimus annus upozorňuje zvlášť zajímavým způsobem na to, abychom kvůli majetku nepozbývali krásu, pravdivost a opravdový smysl lidského bytí. Pečuje o nás, abychom nedopustili zpeněžování a odcizování lidské existence. To je pozoruhodná myšlenka. Vždyť je známo, jak mnohdy právě honba za majetkem a boj o to, aby jeden měl za každou cenu víc než druhý, odcizuje lidi navzájem, a člověka odcizuje tomu, co je mu přirozeně nejvlastnější. Člověk pak přestává žít pro ten hluboký smysl a význam, který mu Bůh vložil do jeho nitra, a hledá náhradní smysl v něčem jiném.
        Jan Pavel II. se nejprve zaměřuje na marxistický rozbor odcizení a na odhalení jeho nepravdivosti: "Marxismus kritizoval kapitalistickou společnost a vytýkal jí zpeněžování a odcizování lidské existence. Tato výtka vychází z nesprávného a nepřesného pojmu odcizení, který byl jednostranně odvozován z oblasti výrobních a vlastnických vztahů, to znamená, že mu bylo připisováno materialistické zdůvodnění. Kromě toho byla popírána oprávněnost a příznivý význam tržních vztahů ve jejich vlastní oblasti. Proto marxismus tvrdí, že jedině kolektivistické zřízení může odstranit tato odcizení." (CENTESIMUZS ANNUS,41)
        Dále Svatý Otec vyvrací takové povrchní chápání odcizení tím, že uvádí dějinnou zkušenost lidstva jak se socialismem na Východě, tak se spotřební společností na Západě. Píše o tom: "Dějinná zkušenost socialistických zemí ukázala, že kolektivismus toto odcizení neodstraňuje, nýbrž ještě stupňuje...
       Dějinná zkušenost Západu ukazuje, že tam lze odcizení pozorovat ve spotřebě; člověk je vtahován do sítě nesprávných a povrchních uspokojení. Toto odcizení se projevuje i v práci, která je uspořádána tak, aby přinášela co nejvyšší zisk, avšak nikdo se nestará o to, aby se dělník svou prací uskutečňoval jako člověk."
       Zde se v encyklice Centesimus annus odhaluje to velké nebezpečí, že člověk může být takřka pohlcen svými pozemskými starostmi. Není pochyb, že všechno pracovní úsilí a opatřování spotřebních statků vyžaduje od člověka soustředění, čas, námahu. Musíme však dát pozor, aby nás péče o tyto věci nevstřebávala celé. Toho si kromě Svatého Otce všimli také marxisté. Jenže se dopustili jednostrannosti. Začali hlásat: Zrušíme soukromé vlastnictví! Zavedeme kolektivní zřízení!
       A Svatý Otec připomíná dějinné případy tolika marných pokusů o zavedení kolektivismu. Člověk se nejen odcizil sám sobě a jiným lidem, ale marxisté se opakovaným praním lidských mozků postarali o to, aby se úplně odcizil i Bohu. Nejsmutnější skutečností, se kterou se člověk na konci 20. století setkává, je právě toto odcizení se sobě samému a Bohu. Nevidí bližního v tom smyslu, že je mu každý lhostejný. Nenachází k nikomu opravdu srdečný vztah. Stará se jen o sebe, o svůj vlastní prospěch. A pokud jde o Boha, říká: Toho na nic nepotřebuji. Toto smutné dědictví socialismu vlastně znamená dovršené odcizení a vzdálení se lidského tvora nejušlechtilejším hodnotám, a dokonalé pohlcení člověka jenom těmi zájmy spotřebními.
      Uskutečněný socialismus je vlastně vyhladovělé spotřebitelství. Obraz, který názorně vystihuje tuto rozporuplnou skutečnost, se naskytl náhodnému svědkovi v jednom obchodním domě: u jednoho pultu byl natlačen zástup lidí, a ten se soustřeďoval v místě, kde bylo nastrčeno k prodavači několik desítek rukou, třímajících bankovku. Prodavač se přitom právě snažil vyvěsit tabulku s nápisem: Vyprodáno.
        Takové odcizení, poznamenané spotřebitelstvím, se může však projevovat nejen u těch, kdo se docela odvrátili od Boha, ale i u těch, kdo se navenek tváří jako počestní křesťané. Někteří z nich se totiž staví vůči Bohu jako vůči nějakému služebníkovi, či automatu, nebo dokonce obchodnímu partneru. Poté, co mu podají nějakou modlitbu, zazpívání nějaké zbožné písně, očekávají od něho odpovídající zboží: nějakou službu, požehnání, milost, apod.
       Prosme našeho Pána, a to hlavně při modlitbě svatého růžence, abychom věnovali více pozornosti tomu, co je pro náš duchovní růst nejdůležitější. Člověk nalézá jedině u Boha sebe samého takového, jakým opravdu je, totiž jako tvora; pouze tam objevuje pravý vztah k sobě i k bližnímu. Člověk tak roste nejen jako jedinec, ale i jako příslušník lidské skupiny.
       Matko Boží, blahoslavená Panno, pros za nás, abychom se neodcizovali pozemskými starostmi a spotřebním způsobem života tomu nejvyššímu, co nám Bůh dává, a chlebem věčného života se neustále obnovovali.

Plnost lidství a odcizení (57)
      Ve druhé části 41. článku encykliky Centesimus annus nastiňuje Svatý Otec správné pojetí odcizení člověka. Možná by si někdo položil otázku, proč se zabývá odcizením právě v kapitole Soukromé vlastnictví a univerzální určení statků. Hrozí totiž nebezpečí, že majetek a vůbec pozemské statky se člověku stanou kamenem úrazu. Je to záležitost žebříčku hodnot. Skutečná stupnice hodnot je docela jiná, než taková, k níž nás někdy vedou lidské pudy, anebo touha smysly užít světa. Člověk je totiž křehká nádoba. Snadno je ovlivnitelný okolními podněty. Jan Pavel II. přitom připomíná neblahé působení sdělovacích prostředků, které jsou často ve službách tohoto přízemního smýšlení. Pokud jim člověk podlehne, tak se pak ochuzuje ve své svobodě. Stává se zajatcem majetku a požitků.
      Třebaže se tedy v encyklice uznává, že i když některé hospodářské činitele mohou mít svůj podíl na lidském odcizení, přesto je jasné, že "pojem odcizení musíme vyvozovat z jeho křesťanského obsahového smyslu. Vzdá-li se člověk uznání hodnoty a velikosti osoby své vlastní a ostatních, připravuje se ve skutečnosti o možnost těšit se z toho, že je člověk, a vstupovat do vztahů, pro něž ho Bůh stvořil." (CA,41)
     Je řada výkladů odcizení, které jsou nesprávné právě proto, že jsou ryze lidským promítnutím skutečnosti a jsou odtrženy od skutečnosti jako odtažitý a mlhavý ideál, anebo jde o neskutečné utopie. Křesťanovi musí být jasné, že "člověk jako osoba se může oddat pouze jinému člověku nebo jiným lidem a konečně Bohu."
       Co znamená osobní odcizení člověka? "Odcizuje se člověk, který odmítne překonat sám sebe a prožít skutečnost sebeobětování a vytvoření opravdového lidského společenství, zaměřeného na poslední určení člověka. Tímto posledním cílem je ale Bůh sám."
      Co znamená společenské odcizení? "Odcizuje se společnost, která ve svých formách společenského uspořádání, mimo jiné také ve výrobě a spotřebě ztěžuje uskutečňování této oběti a vytvoření mezilidské solidarity."
       Po nastínění obrysů křesťanského chápání osobního a společenského odcizení člověka se Svatý Otec obrátil k vyspělé západní společnosti, která je pro mnoho našich lidí po ústupu komunismu, jakýmsi zářným vzorem. A říká: "V západních společnostech bylo překonáno odcizení v té v podobě, v jaké bylo odcizení patrné za časů Karla Marxe, tedy v minulém století. Nebylo však překonáno odcizení v různých podobách vykořisťování, kdy se lidé navzájem zneužívají jako prostředky. Takže jeden člověk zneužívá jiného člověka, a konec konců i sám sebe jako nástroje. Děje se to ve společnosti hojnosti. Při stále rafinovanějším uspokojování svých zvláštních a druhořadých potřeb, jsou lidé hluší ke skutečným potřebám."
       Velmi neblahým způsobem přitom působí hromadné sdělovací prostředky. Tyto sdělovací prostředky podbízivým a vtíravým způsobem ovlivňují člověka tak, že se člověk nemůže cílevědomě rozvíjet. Svatý Otec o tom říká: "Překážka tohoto růstu může vyvstat z manipulace, vycházející od hromadných sdělovacích prostředků, které s organizovanou úporností vnucují lidem módy a názorová zaměření, aniž by bylo možné kriticky prověřit jejich předpoklady." (CA,41) Tyto prostředky ovlivňování činí člověka otrokem druhořadých, nebo docela uměle vyprovokovaných potřeb. Přitom může dojít k úplnému zbožštění majetku. Nejde jenom o majetek ve smyslu nějakých viditelných statků, ale jde třeba i o držení jistých výsad, vyplývajících z nějakého společenského postavení, umožnění vybudování nějakého podniku, usnadnění jeho příznivého rozvoje. Z toho se člověku stane modla a člověk upadne do modlářství, slouží modle. To je nebezpečné pro jeho opravdový růst v lidskosti, růst Božího dítěte v člověku.
       Existuje nový způsob vykořisťování člověka. Majitelé a ředitelé podniků, vyrábějících zboží a poskytujících služby, se spojují s obchodníky a vůbec s trhem, proti těm, kdo jsou na jejich zboží a službách závislí. Pracující lidé jsou spoutáváni ani ne tak tělesnou bídou, jako spíše tělesným blahobytem. Jsou zahlcováni spotřebním zbožím, jehož potřebu jim uměle vyvolává rafinovaná reklama. Lidé opojení smyslovými zážitky tlumí hlas svého svědomí. Honba za smyslovým potěšením je odvrací od duchovních hodnot, od hodnot pravdy, dobra, krásy. To je odcizení člověka sladce otráveného bezbožeckým spotřebitelským způsobem života a poživačností.
      Síla, která může zachránit svět, je člověk ve své celistvosti, neochuzený o hodnoty ducha. To zdůraznil Svatý Otec několikrát. Znovu to zde připomíná: celý člověk, nikoli člověk odcizený sobě, bližním a Bohu, totiž člověk, který chápe své vlastní lidství jako cestu neustálého sebepřekonávání, jako neustálou otevřenost k všestrannému rozvoji. Tento rozvoj vrcholí v Bohočlověku.
       Člověk zajisté věnuje svou pozornost světským záležitostem. Vždyť nelze popřít, že nejvíce pro lidskou kulturu vykonali křesťané. Proto také vyhlásil Svatý Otec vedle sv.Benedikta také naše svaté učitele Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy. Přitom ty pozemské snahy nebyly posledním cílem. Pouze pomáhaly a pomáhají všem lidem, tedy celému vykoupenému Božímu lidu, aby žít důstojně jako lidé, ale i jako Boží děti.
       Věrni cyrilometodějskému odkazu, musíme účinně vzdorovat takovému smýšlení a znetvoření životního stylu člověka. Doba svobody se otevírá jako možnost před Evropou, i před naším národem. Kéž by tato velká příležitost nebyla promarněna.
       Za svítilnu světa označil tě Kristus a za učitele světa, přeblažený Cyrile, ratolesti soluňská. Proto i nám, kteří ctíme tvou památku, vypros u Něho slitování.
       Když jsi zbožný otče Metoději přišel do končin moravských, všichni lidé ti vyšli vstříc a přijali tě jako anděla Božího. Oroduj za nás, abychom pak jako ty s láskou přiváděli všechny k Bohu.

Lesk a bída marxismu (58)
       Po objasnění různých nových stránek a významů problému Soukromého vlastnictví a univerzálního určení statků, vrací se Svatý Otec na konci této kapitoly encykliky Centesimus annus, znovu k výchozí otázce. Z toho je patrné, jak se sociální učení Církve zabývá s celou tou otázkou: ne nějak okrajově, nýbrž soustavně. Věnuje se jí tak, aby byla daná otázka co nejlépe vyslovena, ale také zodpovězena z nejrůznějších hledisek. Tato závažná otázka zní: "Je kapitalismus po ztroskotání komunismu vítěznou a cílovou společenskou soustavou? Je snad modelem nabízeným zaostalým zemím? Správná odpověď nám umožní správně posuzovat dobu, ve které žijeme, a podle toho cílevědomě jednat. Jan Pavel II. říká, že odpověď je složitá. Předně je třeba si vyjasnit pojmy, aby bylo vůbec jasné, co kapitalismus je. Místo kapitalismus, by bylo vhodnější hovořit o ´podnikatelském hospodářství´ nebo o ´tržním hospodářství´ nebo prostě o ´svobodném hospodářství´. Chápe-li se pod pojmem ´kapitalismus´ zřízení, kde hospodářská svoboda není vázána právním řádem, který by ji dával do služeb lidské svobody s jejím mravním a náboženským těžištěm, potom by takový kapitalismus byl zásadně nepřijatelný.
       Marxistický pokus o řešení ztroskotal, avšak ve světě nadále trvá vyčleňování ze společnosti a vykořisťování, zvláště v zaostalých zemích. Masy lidí živí stále ve velké hmotné i morální bídě. Zhroucení komunistické soustavy jistě v mnoha zemích umožní věcný přístup k těmto problémům, avšak to k jejich řešení nestačí." (CENTESIMUS ANNUS,IV,42)
      Svatý Otec zcela otevřeně varuje: "Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která... přenechá řešení společenských problémů volnému rozvoji tržních sil."
       Jaké řešení tohoto vyčleňování ze společnosti nabízí sociální učení Církve? S ohledem na to, že Církev nehodlá omezovat svobodu lidí a jejich vynalézavost, proto sociální učení Církve zdůrazňuje především jen zásadní cílové uspořádání, kterého by mělo být podnikavostí lidí dosaženo.
       Není možno dosáhnout společnosti, ve které by nebyly nějaké vrstvy. Nerozvrstvená společnost je utopie, která nikdy nebyla a nemůže být uskutečněna. Členění společnosti do různých vrstev je dáno třemi činiteli:
- vnitřní bio-psychické rozdíly lidí. Lidé si nejsou rovni fyzicky, ani psychicky - různě myslí, jednají, a tak tomu bude vždy;
- rozdíly vnějšího prostředí, které věcně staví jednotlivce do různého postavení;
- společný život jednotlivců, který nezbytně vyžaduje uspořádání chování a vztahů mezi lidmi, což člení společnost na řízené a řídící.
     Kdyby chtěl někdo zrušit členění společnosti do vrstev, musel by dosáhnout úplné fyzické i psychické rovnosti lidí; musel by dosáhnout stejnosti prostředí, do něhož se lidé rodí a v němž žijí. To je přirozeně nemožné. Proto je marxismus nepravdivý, a nemůže být základem pro spravedlivou přestavbu společnosti. Revoluční změny hospodářsky či politicky daného členění společnosti nic neřeší.
      Je třeba usilovat o takové postupné změny, které povedou k ustálení členění společnosti do vrstev, jaké se shoduje s přirozenými stavy. Posláním stavů ve společnosti je, aby se v každém z nich rozvíjel a naplňoval smysl pro spolupráci na vytváření obecného blaha. (Pius XI., Quadragesimo anno,83,85)
      Víme, že slovo kapitalismus nemá u nás dobrý zvuk, podobně jako socialismus nebo komunismus, protože to byl státní kapitalismus, který v sobě dováděl zlořády kapitalismu do krajnosti. V tom nepříznivém postoji a hodnocení kapitalismu je tedy obsažena i smutná dějinná zkušenost národa.
      Svatý Otec nás vede, abychom se učili rozlišovat. Je-li to soustava, který uznává a zajišťuje příznivé působení podniku, trhu, soukromého vlastnictví, a z toho všeho plynoucí mravní odpovědnosti člověka v hospodářském dění, tak se k takové soustavě můžeme hlásit. Pak je ovšem na místě mluvit spíše o tržním nebo svobodném hospodářství, než o kapitalismu. Pokud ale někdo rozumí kapitalismem soustavu, kde hospodářská svoboda není pevně zakotvena v právním řádu, a zejména v mravním rámci, pak je hodná zavržení, odmítnutí. Takový kapitalismus nedává žádné řešení pro nespravedlivé vyčleňování některých jedinců a celých skupin ze společnosti. Není správné řešení, když někdo řekne: ´S lidskou bídou se nedá nic dělat. Nechte volně rozběhnout trh a ono se to třeba nějak vyřeší.´ To by byla nezodpovědná odpověď.
      Soukromé vlastnictví, svobodné podnikání, trh, jsou nezbytné pro zdárný vývoj společnosti, ale přitom to vše musí být pevně začleněno do právního řádu, který umožňuje, aby lidská svoboda byla uznávána a zajištěna, a to nejen v oblasti hospodaření, ale aby byla člověku dopřána a zajišťována celá svoboda, tedy také svoboda člověka jako mravního tvora a svoboda člověka jako Božího dítěte.
        Odpověď sociálního učení Církve tedy zní: svobodné podnikání, trh a vůbec svobodné hospodaření, ale přitom pevný právní, mravní a nadpřirozený řád ve státě. Jedině tak se toto svobodné hospodářství může dát do rukou plné lidské svobody. Tím se zamezuje i tomu, aby vznikaly křiklavé rozdíly mezi bohatými a chudými. To je učení evangelia. Je to učení Lásky, která na jedné straně vybavuje člověka svobodou, ale také připomíná, že si člověk nemůže ve jménu svobody dělat co chce. Nesmí urážet ani zneužívat svobodu ostatních lidí, a tím méně svobodu toho, který je Původcem jeho vlastní svobody.
        Maria, přečistá Panno, oroduj za nás, aby lidé našli toto spojení svobody a pevného řádu, aby všichni lidé žili spokojeně a nemuseli se bát o holé přežití.

Jak nalézt nejlepší řešení společenské otázky? (59)
      Církev a tedy také její sociální učení chová úctu k svobodě, kterou Bůh vybavil člověka, aby byl Božím obrazem podle podoby Boží. Proto "Církev nepředkládá žádné vlastní modely. Konkrétní a úspěšné modely lze nalézt pokaždé pouze v rámci té které dějinné situace, úsilím všech odpovědných osob, které budou čelit konkrétním potížím ve všech jejich těsné spojitosti se všemi společenskými a kulturními stránkami."(CA,43)
        K čemu je pak dobré sociální učení Církve? Církev nabízí své sociální učení jako nezbytnou duchovní orientaci. Uvádí se to v posledním článku IV. kapitoly encykliky Centesimus annus. V této kapitole se Jan Pavel II. věnoval otázkám soukromého vlastnictví a všeobecného určení statků. Ukázal zde především skutečnost, že vlastnictví má hranice. Právě proto nelze podporovat jestřáby naší doby, kteří tvrdí: V zájmu tržního hospodářství se každý musí snažit urvat co se dá. Jinak by se společnost změnila v džungli, kde vládne zákon silnějšího. Už v předcházejícím článku Svatý Otec zdůraznil, že s takovou soustavou se Církev nikdy neztožňovala a neztotožní. V posledním článku IV. kapitoly domýšlí tyto úvahy do důsledků, týkajících se podniku průmyslového nebo zemědělského.
       Sociální učení Církve "uznává příznivý význam trhu a podniku. Uznává i oprávněnost snah dělníků o dosažení plného uznání vlastní důstojnosti a větší účasti na životě podniku."
      Podnik, jak zdůrazňuje Jan Pavel II., nesmíme chápat "výlučně jako ´kapitálovou společnost´, protože je to také ´společenství lidí´, k němuž jako společníci přispívají jak ti, kdo přinášejí kapitál, tak ti, kdo se na činnosti podniku podílejí svou prací. Cílem je osvobození a všestranná podpora člověka." (CA,43)
        Když dnes položíme nějakému podnikateli otázku: Proč podnikáš? Co tím sleduješ?, tak mnohý z nich řekne bez váhání: Přece proto, abych se měl dobře. Jenže to je špatná odpověď. On to tak sice může říci, ale ve správných souvislostech: Nejen proto, abych se já měl dobře, ale abychom se my měli dobře. Takový ohled na společné blaho, není žádný socialismus. Cílem veškerého podnikání, trhu a hospodaření nesmí být jen blahobyt jedince, nýbrž obecné blaho, tedy dobro všech, a současně oslava Boží. Takové je stanovisko křesťanského solidarismu.
         Je třeba si uvědomovat, že podnik, sdružující více lidí, třebaže je to podnik soukromý, není jen kapitálová společnost, která by sledovala pouze podnikatelův zisk, nýbrž je to společenství lidí. Na příznivém hospodářském růstu toho společenství mají zásluhu vedle podnikatele, který přináší kapitál, také zaměstnanci, přinášející práci. Společenství podnikatelů a dělníků má tvořit celek, kde všichni mají svůj podíl a s tím také jistou míru odpovědnosti. Všichni účastníci vkládají do podniku svůj zvláštní přínos, a všichni nesou i svou míru odpovědnosti za to, že podnik přináší dobro jak celému jejich podnikovému společenství, tak celé lidské společnosti.
        Kdyby zde platil jen takový sobecký požadavek, který by kladl na prvé místo zájem jednotlivce, popřípadě i zájem celého nějakého podniku, a nebral se ohled na celou společnost, byla by to džungle. Cílem hospodaření je rozvoj jak jedince, tak jeho podniku, tak také celé společnosti. Cílem je osvobození a všestranná podpora člověka, aby celek vzrůstal. To je křesťanský přístup.
       "V lidském konání má své odůvodnění právo na přičinlivost a právo na soukromé vlastnictví. Člověk se svou prací nasazuje nejen pro sebe, nýbrž i pro ostatní a s ostatními: každý přispívá k práci a blahu ostatních." (CA,43)
       Na závěr je vyslovena neobyčejně závažná věta. Kéž se stane výzvou pro zpytování svědomí všech těch, kde se zabývají společenskými problémy! Každý ví, že církev, vedena Božím zákonem, chrání soukromé vlastnictví. Třebaže kvůli tomu nejednou trpěla, a byla také neprávem osočována, že prý tím podporuje kapitalismus, přesto vždycky opakovala Boží přikázání: Nepokradeš! Člověk má plné právo na soukromé vlastnictví a na to, čeho dosáhne svou přičinlivostí, a jakékoli námitky socialistů musí být touto pravdou opraveny.
        Avšak je zde významná připomínka jak pro demokracii, tak pro tržní hospodářství: "Vlastnictví je neoprávněné, brání-li v práci ostatních s cílem dosáhnout zisku, který neplyne z celkového objemu práce a společenského bohatství. Vlastnictví, které plyne z rozbíjení vzájemnosti ve světě práce, nemá žádné oprávnění."
      Jestliže soukromý majetek neslouží celku společnosti je neoprávněný. Málokdo si uvědomuje, co znamená vyvodit z toho morální důsledky pro každodenní život. Může to znamenat třeba i to, že ve společnosti, kde se vyskytují jedinci nebo celé skupiny lidí, kteří nemají ani nezbytné věci k udržení života, je každý vlastník statků, jež přesahují jeho životní potřeby, a který odmítá výzvy, aby uvolnil svůj soukromý majetek k použití pro blaho celku, a zejména pro chudé, ve stavu smrtelného hříchu.
        Člověk má právo na soukromý majetek. Jestliže však tohoto majetku zneužívá výhradně jen pro sebe, anebo dokonce k vlastním náruživostem a zvrácenostem, a ke škodě jiných lidí, pak takový soukromý majetek ztrácí oprávněnost, jak z hlediska řádu, vtištěného lidské přirozenosti, tak z hlediska Božího. To platí v každé rodině, národě, státě, a v celém lidstvu. Když nějaký dělník jde z práce do hospody, a tvrdí: Já piji jenom za svoje peníze, mýlí se. Ty peníze, které poctivě vydělal, nepatří jenom jemu, ale také celé jeho rodině.
       Uvažme, co by znamenalo vtělení těchto myšlenek do státních zákonů, jaká by to byla proměna občanské společnosti, ale také jaká by to byla naděje lidstva, a opravdová radost z toho, že se člověk s pomocí Boží podílí na tvorbě nové Země.
       Nakonec Svatý Otec hovoří o "povinnosti dobývat svůj chléb v potu tváře", které "znamená zároveň právo". Společnost, která upírá někomu právo na práci, a kde "hospodářskopolitická opatření neumožňují dělníkům dosáhnout uspokojivého stavu zaměstnanosti, nemůže dojít mravního oprávnění ani spravedlivého společenského míru."(CA,43)
      Jak může společnost dosáhnout mravního oprávnění a spravedlivého společenského míru? Základním životním vzorcem člověka je to, že se svobodně a dobrovolně někomu zasvěcuje a pro někoho se obětovává. Podobně také vlastnictví dochází svého přirozeného lidského naplnění tím, že "za náležitých okolností a v náležité době vytváří pracovní příležitosti a záruky lidského růstu pro všechny." Jako člověk nemůže nalézt smysl života, ledaže se svobodně obětuje, tak i všechen majetek lidstva je správně využit a naplněn tím, když slouží všem.
      Ježíši Kriste, který jsi posvětil práci svým potem, který jsi nás vykoupil svojí krví, smiluj se na námi.