|
| |
|
|
|
|
|
O Kompendiu sociálního učení církve
Pavel Jajtner
Tento výklad Kompendia se poprvé objevil na veřejnosti prostřednictvím
Radio Vatikan, a vyskytuje se též na zmíněných webových stránkách.
Kapitola pátá: Rodina jako živoucí buňka společnosti
Církev, osvícená světlem biblického poselství, pohlíží na rodinu jako na
první přirozenou společnost, která se těší svým vlastním a původním
právům, a klade ji do středu společenského života. Připisovat rodině
podřadnou a druhotnou úlohu, odnímat jí tu důstojnost, která jí ve
společnosti přísluší, znamená působit těžkou škodu skutečnému rozvoji
společnosti.
Rodina jako přirozené společenství, v němž se pravdivě prožívají
mezilidské vztahy, přispívá jedinečným a ničím nenahraditelným způsobem
k dobru společnosti.
Společnost vytvářená v zájmu a podle měřítek rodiny je nejlepší zárukou
proti každé deformaci individualistického nebo kolektivistického typu,
protože právě v rodině je osoba stále v ohnisku pozornosti. Je zcela
evidentní, že dobro osob a fungování společnosti úzce souvisejí s dobrým
stavem manželského a rodinného společenství.
Bez rodin, které jsou pevnými společenstvími a jejíž členové se
odhodlaně nasazují za druhé, by došlo k oslabení národů. V rodině se již
od prvních let života člověku vštěpují mravní hodnoty, předává se mu
duchovní dědictví náboženské komunity i kulturní dědictví národa. V
rodině si člověk osvojuje společenskou odpovědnost a solidaritu[1].
Žádný sociální model, jehož záměrem je služba dobru člověka, nesmí
zanedbávat ústřední postavení a společenskou odpovědnost rodiny.
Společnost a stát mají ve vztahu k rodině navíc povinnost držet se
principu subsidiarity. Respektování tohoto principu znamená, že úřady
nesmějí odebírat rodině ty úlohy, které může dobře naplňovat sama nebo
ve svobodném spojení s ostatními rodinami. Společnost má povinnost
podporovat rodinu tím, že pro ni zajistí veškerou pomoc, kterou
potřebuje, aby správně plnila to, co je jejím posláním.
Rodina je založena na svobodné vůli ženy a muže spojit se manželským
svazkem a respektovat přitom význam i hodnotu manželství, které nezávisí
na člověku, ale především na samotném Bohu. Žádná veřejná moc nesmí
zrušit mravní právo na manželství ani upravovat jeho zaměření.
Charakteristickými rysy manželství jsou: úplnost (manželé se vzájemně
darují na tělesné i duchovní rovině), jednota: (manželé se stávají
“jedním tělem” - srov. Gn 2,24), nerozlučitelnost a věrnost, a plodnost,
k níž je manželství přirozeně zaměřeno.
Původní lidskou skutečnost manželství prožívají pokřtěné osoby (díky
Kristovu ustanovení) v nadpřirozené svátostné formě, která je znamením i
nástrojem milosti.
Díky lásce, která je zásadní skutečností definující manželství a rodinu,
každá osoba, muž i žena, dochází uznání, přijetí a respektu k vlastní
důstojnosti. Z lásky se rodí vztahy prožívané ve znamení nezištnosti,
která u všech členů a u každého jednotlivě respektuje a podporuje osobní
důstojnost jako jediné rozhodující měřítko hodnot. Z toho pramení
srdečná příchylnost a setkání v rozhovoru, nesobecká ochota pomoci,
velkorysá vůle sloužit druhým i hluboce pociťovaná vzájemnost.
Láska se projevuje také prostřednictvím pozorné péče o staré lidi, kteří
žijí v rodině. Jejich přítomnost proto může mít velkou hodnotu. Oni jsou
příkladem vztahu mezi jednotlivými generacemi, a tak přispívají k blahu
rodiny i celé společnosti. Kromě svědectví o tom, že existují aspekty
života, které se neměří ekonomickými kritérii nebo výkonností (lidské,
kulturní, mravní a sociální hodnoty), ale mohou nabídnout také skutečný
přínos v oblasti práce a odpovědnosti.
Povaha manželské lásky vyžaduje stabilitu manželského vztahu a jeho
nerozlučitelnost. Bez vztahu výlučné a naprosté lásky, jež musí být
vlastní manželskému svazku, dochází k rozkolu, který způsobuje velké
utrpení potomkům a má škodlivé důsledky pro celou společnost.
Církev se za osoby, které po rozvodu vstoupily do nového svazku, modlí,
povzbuzuje je v duchovních obtížích, s nimiž se potýkají, a podporuje je
ve víře a naději. Tyto osoby mají naslouchat Božímu slovu, účastnit se
na slavení mše svaté, vytrvat v modlitbě, rozhodněji konat díla lásky,
pracovat v zájmu spravedlnosti a míru, vychovávat své potomky ve víře a
pěstovat ducha kajícnosti a konat kající skutky, aby si tak stále
vyprošovaly Boží milost.
[1] Srov. Katechismus katolické církve, č. 2224.
Kapitola pátá: Rodina - Faktické svazky, kontrola porodnosti, bioetika,
výchova
Faktické svazky: Fakticky existující soužití, jejichž počet se
progresivně zvýšil, se zakládají na falešné koncepci svobody rozhodování
jednotlivce. Pokud by mělo dojít k tomu, že nějaký právní řád postaví na
stejnou rovinu rodinu a “fakticky existující soužití”, pak by to
znamenalo diskreditaci rodinného modelu života, jenž se nemůže
uskutečňovat na základě nestálého meziosobního vztahu [1], nýbrž výhradně
na nerozlučitelném spojení, na jehož počátku stojí uzavření manželství,
tedy smlouva mezi mužem a ženou založená na vzájemném a svobodném
vyvolení, které pak s sebou nese manželské společenství zaměřené k
plození.
Homosexuální osoba musí být plně respektována co do své důstojnosti a je
třeba ji povzbuzovat k tomu, aby kráčela cestou Božího záměru s
obzvláštním odhodláním k uplatňování čistoty.
Kontrola porodnosti: Rodina jedinečným způsobem přispívá ke
společenskému dobru prostřednictvím odpovědného otcovství a mateřství,
což jsou specifické formy účasti manželů na stvořitelském díle Božím.
Pokud se jedná o “prostředky”, jejichž pomocí se má dosahovat
odpovědného plození, je třeba odmítnout především sterilizaci a potrat,
protože jsou mravně nedovolené.
Rozhodnutí týkající se intervalu mezi jednotlivými porody i počtu dětí
přísluší výhradně manželům. Jedná se o jejich nezadatelné právo, které
mají naplňovat před Bohem a přihlížet přitom k povinnostem, jež mají
vůči sobě, vůči potomkům, rodině a společnosti.
Mravně zavrženíhodné, jakožto útoky na důstojnost osoby a rodiny, jsou
všechny programy ekonomické pomoci zaměřené na financování
sterilizačních a antikoncepčních kampaní nebo podmiňování ekonomické
pomoci podřízením se zmíněným kampaním. Řešení problémů spojených s
demografickým růstem musí být hledáno s ohledem na respektování sexuální
i společenské mravnosti, přičemž je třeba podporovat větší spravedlnost
a autentickou solidaritu, aby se všude respektovala důstojnost života,
počínaje ekonomickými, společenskými a kulturními podmínkami.
Bioetika: Touha po otcovství a mateřství nedává žádné “právo na
potomstvo”, jsou však evidentní práva toho, kdo se má narodit. Tomu je
třeba garantovat co nejlepší podmínky, a to prostřednictvím stability
rodiny založené na manželství a na vzájemném doplňování se osob otce a
matky. Je třeba podtrhnout, že jsou mravně nepřijatelné všechny
reprodukční techniky (jedná se o dárcovství spermatu nebo vajíček,
substituční mateřství, umělé oplodnění mimo ženské pohlavní orgány),
které předpokládají, že k ženským pohlavním orgánům a pohlavním buňkám
budou mít přístup jiné osoby než manželský pár, čímž se porušuje právo
potomka, aby se narodil z jednoho otce a z jedné matky, kteří budou
plnit uvedenou úlohu jak z biologického, tak z právního hlediska.
Otázka lidského klonování má kvůli závažným mravním implikacím
obzvláštní společenský a kulturní význam. Klonování v obecném slova
smyslu znamená reprodukci určité biologické entity, která je geneticky
totožná s onou původní. Zásadně odlišný je však soud učitelského úřadu
církve o klonování ve vlastním slova smyslu. Tento postup je v rozporu s
důstojností lidského plození, neboť se uskutečňuje za naprosté absence
úkonu osobní lásky mezi manželi.
Výchova: Naplňováním svého výchovného poslání rodina přivádí člověka k
plné důstojnosti ve všech dimenzích jeho existence, včetně té
společenské. Rodina totiž představuje “komunitu lásky a solidarity, a
právě rodina je jedinečným způsobem schopna učit a předávat kulturní,
etické, společenské, duchovní a náboženské hodnoty, které jsou zcela
zásadní pro rozvoj jejích vlastních členů a celé společnosti i pro
blahobyt všech.
Rodiče jsou první, ale nikoli jediní vychovatelé svých dětí. Jim tedy
přísluší, aby odpovědně naplňovali vychovatelské dílo v těsné a bdělé
spolupráci s občanskými a církevními strukturami. “Sama společenská
povaha člověka vyžaduje z občanského a církevního hlediska rozsáhlejší a
rozčleněnější výchovné působení, které má být výsledkem řádné spolupráce
různých činitelů. Všichni tito činitelé jsou nutní a každý z nich může a
musí přispívat k vychovatelskému dílu v souladu se svou kompetencí.
Rodiče mají dále specifickou povinnost týkající se oblasti sexuální
výchovy. Pro vyvážený vývoj potomků má zásadní význam to, aby si řádným
způsobem a postupně ujasnili význam sexuality a naučili se vážit si
lidských a mravních hodnot, které jsou se sexualitou spjaty.
[1] Srov. Katechismus katolické církve, č. 2390
Rodina - postavení a práva dětí, solidarita společnost vůči rodině,
rodina a ekonomie, rodina a společnost.
Je nezbytné, aby veřejnost ve všech zemích uznávala společenskou hodnotu
dětství. Sociální nauka církve ustavičně připomíná požadavek, že je
třeba respektovat důstojnost dětí. V rodině, jež je přirozeným
společenstvím osob, je nutno věnovat zcela zvláštní pozornost dítěti.
Rozvíjet hlubokou úctu k jeho osobní důstojnosti. Respektovat jeho práva
a velkodušně se za ně zasazovat. To platí o každém dítěti, je to však
tím naléhavější, čím je dítě menší, čím více potřebuje ochranu, čím více
je nemocné, trpící nebo postižené. Práva dětí musí být chráněna právním
řádem.
Vzhledem k významu rodiny je jí třeba projevovat solidaritu. Jestliže se
solidarita rodí z lásky a roste v lásce, pak k rodině bytostně a zásadně
patří. Tato solidarita může nabývat podoby služby a pozornosti vůči těm,
kdo žijí v chudobě a nedostatku, vůči sirotkům, postiženým, nemocným,
starým, těm kdo mají žal, kdo se nacházejí v pochybnostech, samotě,
opuštěnosti. Znamená také přijetí, svěření nebo adopci dětí a schopnost
pozvednout hlas v obtížných situacích před příslušnými institucemi, aby
zasáhly v souladu se svým specifickým zaměřením.
Rodina a ekonomie:
Obzvláště významný je poměr, který existuje mezi rodinou a ekonomií.
Nejprve je třeba připomenout, že ekonomie se zrodila z domácí práce a že
domov byl po dlouhou dobu (a na mnoha místech stále je) určitou
produktivní jednotkou a středem života. Dále platí, že vnitřní síla
ekonomického života se rozvíjí prostřednictvím iniciativy lidí a
uskutečňuje se v podobě jakýchsi soustředných kruhů, které vstupují do
stále rozsáhlejších sítí výroby a směny statků i poskytování služeb, což
vše stále více nějakým způsobem zasahuje rodiny. Rodinu je tudíž třeba
zcela oprávněně považovat za hlavní představitelku ekonomického života,
která se neorientuje podle logiky trhu, nýbrž podle logiky sdílení a
solidarity mezi jednotlivými generacemi.
Zvláštní poměr panuje mezi rodinu a prací. Přínos, který rodina může
poskytovat světu práce, je vzácný a z mnoha hledisek rovněž
nenahraditelný. Tento příspěvek se projevuje jak ekonomickým způsobem,
tak prostřednictvím velkého potenciálu solidarity, který je rodině
vlastní.
Má-li být zabezpečen spravedlivý vztah mezi rodinou a prací, je třeba
brát vážně a podporovat institut rodinné mzdy, což znamená plat
dostačující k tomu, aby rodina mohla žít důstojným způsobem.
Při promýšlení vztahu mezi rodinou a prací je třeba věnovat zvláštní
pozornost práci ženy v rodině, tedy takzvané pečovatelské práci. Sdílet,
chápat a podporovat ji musí především muž, manžel a otec. Pečovatelskou
práci, počínající mateřskou rolí ženy, musí společnost oceňovat a
hodnotit.
Rodina a společnost:
Výchozím hlediskem spravedlivého a tvořivého vztahu mezi rodinou a
společností je uznání společenské subjektivity a prvořadosti rodiny. Je
v zájmu každé zdravé společnosti, aby vždycky dostála svému základnímu
úkolu: vážit si rodiny a plně ji podporovat.
To, že občanské instituce a stát uznají přednostní postavení rodiny
vzhledem ke každé jiné komunitě i vůči státu samému, vede jednak k
překonání čistě individualistických koncepcí, jednak k přijetí rodinného
rozměru lidské existence jako kulturního a politického hlediska, jež
nelze opomíjet při nahlížení lidské osoby. To neznamená alternativu k
právům, jež mají jednotlivé osoby, nýbrž podporu a ochranu těchto práv.
Taková orientace umožňuje vypracování právních předpisů a zákonů, které
budou nejlépe vyhovovat požadavku spravedlivého řešení různých
sociálních problémů. Na osoby začleněné do společnosti se totiž nemá
pohlížet pouze jako na jednotlivce, nýbrž také jako na členy rodin, v
nichž tyto osoby žijí a na jejichž zvláštní potřeby se musí brát ohled.
l |
PÁTÁ KAPITOLA
RODINA JAKO ŽIVOUCÍ BUŇKA SPOLEČNOSTI
I. RODINA JAKO PRVNÍ PŘIROZENÉ SPOLEČENSTVÍ
209. Písmo svaté opakovaně zdůrazňuje důležitost i ústřední postavení
rodiny vzhledem k osobě i ke společnosti: „Není dobré, aby člověk byl
sám" (Gn 2, 18). Již od textů, které mluví o stvoření člověka (srov.Gn
1, 26-28; 2, 7-24), je zřejmé, že v Božím plánu pár muže a ženy
představuje „první formu osobního společenství." Eva byla stvořena
podobná Adamovi jako ta, která ho ve své odlišnosti doplňuje(srov. Gn 2,
18), aby s ním tvořila „jedno tělo" (srov. Gn 2, 24; srov.Mt 19,
5-6).459 Zároveň jsou oba pověřeni předáváním života, což z nich činí
spolupracovníky Stvořitele: „Ploďte a množte se, naplňte zemi!" (Gn 1,
28). Rodina představuje v plánu Stvořitele „první místo' humanizace
osoby a společnosti" a „kolébku života a lásky".
210. V rodině se člověk učí poznávat Hospodinovu lásku a věrnost a také
nutnost na ně odpovídat (srov. Ex 12, 25-27; 13, 8.14-15; Dt 6, 20-25;
13, 7-11; 1 Sam 3, 13). V rodině dostávají děti první a rozhodující
lekce praktické moudrosti, s níž jsou spjaty ctnosti (srov. Př 1, 8-9;
4, 1-4; 6, 20-21; Sir 3, 1-16; 7, 27-28). Ze všech těchto důvodů
Hospodin ze sebe činí ručitele manželské lásky a věrnosti (srov. Mal 2,
14-15).
Ježíš se narodil a žil v konkrétní rodině přijal všechny
charakteristiky461, které jí náležejí, a udělil vznešenou důstojnost
manželskému svazku, když ho ustanovil jako svátost Nové smlouvy (srov.
Mt 19, 3-9). V této perspektivě pár muže a ženy nachází svou důstojnost
a rodina svou vlastní soudržnost.
211. Církev, osvícená světlem biblického poselství, pohlíží na rodinu
jako na první přirozené společenství, které se těší svým vlastním
nezadatelným právům, a klade ji do středu společenského života.
Připisovat rodině „nějakou podraženou a druhotnou úlohu, odnímat jí tu
roli, která jí ve společnosti přísluší, znamená působit těžkou škodu
opravdovému rozvoji celého organismu společnosti." Rodina, která se rodí
z niterného společenství manželského života a lásky a která se zakládá
na manželském svazku mezi jedním mužem a jednou ženou, má specifický a
původní společenský význam jakožto prvotní místo meziosobních vztahů, a
tak je první živoucí buňkou společnosti., Rodina je tedy Bohem
ustanovenou institucí, která tvoří základ života osob jako prototyp
každého uspořádání společnosti.
a) Důležitost rodiny pro osobu
212. Rodina má vzhledem k osobě důležité a ústřední postavení. V této
kolébce života a lásky se člověk rodí a roste. Když je počato dítě,
společnost dostává dar nové osoby, která „je ve svém vlastním nitru
povolána k životu ve společenství s druhými a k tomu, aby se darovala
druhým." V rodině proto vzájemné darování se muže a ženy, kteří jsou
spojeni manželským svazkem, vytváří životní prostředí, v němž dítě může
„rozvijet své schopnosti, kde si uvědomuje svou důstojnost a může se
připravit na setkání se svým jedinečným a neopakovatelným určením."
V atmosféře přirozené náklonnosti, která spojuje členy rodinného
společenství, jsou osoby uznávány ve své celistvosti a je na ně kladena
přislušná odpovědnost. „První a základní strukturou 'mezilidské
ekologie' je rodina, v jejímž luně člověk ziskává rozhodující počáteční
představy o pravdě a dobru, učí se, co znamená milovat a být milován a
co konkrétně znamená být lidskou osobou." Povinnosti rodinných
příslušníků tedy nejsou vymezeny určitou dohodou, ale odvozuji se ze
samotné podstaty rodiny, založené na neodvolatelné manželské smlouvě a
na dané struktuře vztahů, které z ní vyplývají v důsledku plození nebo
adopce dětí.
b) Důležitost rodiny pro společnost
213. Rodina jako přirozené společenství, v němž se zakouší společenská
povaha člověka, přispívá jedinečným a nenahraditelným způsobem k dobru
společnosti. Rodinná komunita se rodí ze společenství osob:
„Společenství se vztahuje na osobní vztah mezi já a ty. Komunita naproti
tomu překonává toto schéma ve smyslu společnosti, ve smyslu my. Rodina,
komunita osob, je proto také první lidskou 'společnosti'."
Společnost budovaná podle měřítek rodiny je nejlepší zárukou proti každé
deformaci individualistického nebo kolektivistického typu, protože právě
v rodině je osob a stále v centru pozornosti jako cíl, nikdy jako
prostředek. Je zcela zřejmé, ze dobro osob a fungování společnosti úzce
souvisejí „s dobrým stavem manželského a rodinného společenství." Bez
rodin, které jsou pevnými společenstvími a jejíž členové se odhodlaně
nasazují za druhé, dochází k oslabení národu. V rodině se již od prvních
let života člověku vstěpuji mravní hodnoty, předává se mu duchovní
dědictví á náboženské komunity i kulturní dědictví národa. V rodině si
člověk osvojuje společenskou odpovědnost a solidaritu.
214. Je nutno zdůraznit prioritu rodiny vzhledem ke společnosti a státu.
Rodina totiž přinejmenším ve své plodivé funkci představuje základní
podmínku existence společnosti a státu. V ostatních svých funkcích ve
prospěch každého ze svých členů předchází rodina svou důležitostí i
hodnotou ty funkce, které mají plnit společnost a stát. Rodina jakožto
nositelka nezadatelných práv nachází své oprávněni v lidské
přirozenosti, a nikoli v uznání ze strany státu. Rodina tudíž není pro
společnost a stát, nýbrž společnost a stát jsou pro rodinu.
Žádný sociální model, jehož záměrem je služba dobru člověka, nesmí
odhlížet od centrálního postaveni a společenské odpovědnosti rodiny.
Společnost a stát maji ve vztahu k rodině navíc povinnost držet se
principu subsidiarity. Kvůli tomuto principu veřejné autority nesměji
odebírat rodině ty úlohy, které může dobře naplňovat ona sama nebo ve
svobodném spojení s ostatními rodinami. Tytéž autority mají naopak
povinnost podporovat rodinu tím, ze pro ni zajistí veškerou pomoc, již
má zapotřebí k tomu, aby odpovídajícím způsobem plnila to, co je její
odpovědnosti.
II. MANŽELSTVÍ JAKO ZÁKLAD RODINY
a) Hodnota manželství
215. Rodina má svůj základ ve svobodné vůli páru spojit se manželským
svazkem a respektovat přitom význam i hodnotu vlastní této instituci,
která nezávisí na člověku, nýbrž na samotném Bohu. „Tento posvátný
svazek nezávisí na lidské libovůli, a to z ohledu na dobro manžela a
manželky, potomstva i společnosti. Sám Bůh je původce manželství, které
má rozličná dobra a rozličné cile." Instituce manželství - „důvěrné
společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil
vlastními zákonitostmi"- tudíž není výtvor založený na lidskych
zvyklostech a na ustanovenich zákona, ale vděčí za svou stabilitu Božímu
uspořádání. Je to instituce, která se i pro společnost rodí z „lidského
úkonu, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají, "a která se
zakládá na samotné povaze manželské lásky. Tato láska, jakožto výlučné a
naprosté darování se osoby osobě, s sebou nese definitivní závazek
vyjádřený prostřednictvím vzájemného, neodvolatelného a veřejného
souhlasu. Tento závazek znamená, že vztahy mezi členy rodiny jsou rovněž
určovány spravedlností, tedy respektováním vzájemných práv a povinností.
216. Žádná veřejná moc nesmí zrušit přirozené právo na manželství ani
modifikovat jeho základní vlastnosti nebo cíle. Manželství je totiž
vybaveno vlastními, původními a trvalými charakteristikami. Navzdory
mnoha proměnám, k nimž v průběhu staletí došlo v různých kulturách,
sociálních strukturách a duchovních postojích, ve všech kulturách
existuje jistý smysl pro důstojnost manželského svazku, jakkoli se to
neprojevuje všude stejně jasně. Tato důstojnost manželství musí být
respektována ve svých specifických charakteristikách, které je nutno
bránit proti všem pokusům o jejich deformování. Společnost nesmí
libovolně disponovat manželským svazkem, jehož prostřednictvím si dva
snoubenci slibují věrnost, pomoc a přijetí potomků. Společnost je ale
oprávněna regulovat občanskoprávní důsledky manželství.
217. Charakteristickými rysy manželství jsou: úplnost, takže manželé se
vzájemně darují se všemi složkami své osoby, tedy na tělesné i duchovní
rovině; jednota, takže se stávají „jedním tělem" (srov. Gn 2, 24);
nerozlučitelnost a věrnost, které vyplývají ze vzájemného definitivního
sebedarování; plodnost, k níž je manželství přirozeně zaměřeno. Moudrý
Boží záměr - záměr přístupný lidskému rozumu navzdory tomu, že existují
obtíže způsobené tvrdostí srdce (srov. Mt 19, 8; Mk 10, 5) - nelze
hodnotit výlučně ve světle faktického jednání a konkrétních situací,
které se tomuto záměru odcizují. Polygamie představuje radikální popření
původního Božího záměru, „neboť odporuje stejné osobní důstojnosti muže
a ženy, kteří se v manželství jeden druhému darují s láskou, jež je
úplná, a tím samým jediná a výlučná."
218. Manželství je ve své objektivní pravdivosti zaměřeno k plození a
výchově dětí. Manželské spojení totiž dává člověku prožívat plnost onoho
upřímného sebedarování, jehož plodem jsou děti, které jsou darem pro
rodiče, pro celou rodinu a pro celou společnost. Manželství však nebylo
ustanoveno pouze kvůli plození.m Jeho nerozlučný charakter a jeho
hodnota společenství přetrvávají i tehdy, když děti, po nichž manželé
upřímně touží, nepřicházejí, aby manželský život učinily úplným. Manželé
v takovémto případě „mohou projevit svou velkodušnost tím, že přijmou za
vlastní opuštěné děti, anebo tím, že budou konat významné služby ve
prospěch bližních."
b) Svátost manželství
219. Původní lidskou skutečnost manželství prožívají pokřtění díky
Kristovu ustanovení v nadpřirozené svátostné formě, která je znameními
nástrojem milosti. Dějiny spásy prostupuje téma manželské smlouvy, které
je významným výrazem společenství lásky mezi Bohem a lidmi a symbolickým
klíčem k pochopení veliké smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Centrem
zjevení Božího záměru lásky je dar, který Bůh dává lidstvu ve svém Synu
Ježíši Kristu, „milujícím Snoubenci, který se odevzdává jako Spasitel
lidstvu a spojuje se s ním jako se svým tělem. Zjevuje sám prapůvodní
pravdu o manželství, pravdu o 'počátku' (srov. Gn 2, 24; Mt 19, 5), a
tím, že osvobozuje člověka od tvrdosti srdce, uschopňuje ho, aby ji
definitivně uskutečnil."486 Ze snoubenecké lásky Krista k církvi, která
se plně projevuje v oběti dokonané na kříži, vyplývá svátostná povaha
manželství. Milost této svátosti pak spodobuje lásku manželů s Kristovou
láskou k církvi. Manželství jako svátost představuje smlouvu muže a ženy
v lásce.
220. Svátost manželství zahrnuje lidskou skutečnost manželské lásky se
vším, co k ní patří, a zároveň „uschopňuje a zavazuje křesťanské manžele
a rodiče, aby prožívali jako laici své povolání a tak 'aby hledali Boží
království při práci na časných hodnotách, usměrňujíce je podle vůle
Boží'." Křesťanská rodina, niterně spojená s církví díky síle
svátostného svazku, který z ní dělá domácí církev nebo malou církev, je
povolána k tomu, aby byla „znamením jednoty pro svět, a tak
uskutečňovala své prorocké poslání především tím, že svědčí o Kristově
království a pokoji, ke kterému celý svět spěje." Manželská láska, která
pramení ze samotné lásky Kristovy nabídnuté prostřednictvím svátosti,
činí křesťanské manžele svědky nového sociálního vědomí inspirovaného
evangeliem a velikonočním tajemstvím. Přirozený rozměr jejich lásky
svátostná milost ustavičně očišťuje, upevňuje a povznáší. Tímto způsobem
si křesťanští manželé vzájemně pomáhají na cestě posvěcení a navíc se
stávají znamením Kristovy lásky ve světě. Jsou povoláni k tomu, aby svým
vlastním životem vydávali svědectví a zvěstovali náboženský význam
manželství, který současná společnost uznává stále obtížněji, zejména
tehdy, když sám přirozený základ manželské instituce pojímá
relativisticky.
III. SPOLEČENSKÁ SUBJEKTIVITA RODINY
a) Láska a utváření komunity osob
221. Rodina se nabízí jako prostor společenství, které je tak nezbytné
ve stále individualističtější společnosti. V tomto společenství roste
autentická komunita osob490 díky neutuchajícímu dynamismu lásky: ta je
základním rozměrem lidské zkušenosti a právě v rodině nachází
privilegované místo svého projevování. „Láska umožňuje, aby se člověk
realizoval prostřednictvím upřímného sebedarování. Milovat znamená dávat
i dostávat to, co nelze koupit ani prodat, nýbrž výhradně ve svobodě a
vzájemnosti darovat."
Díky lásce, která je zásadní skutečností definující manželství a rodinu,
každá osoba, muž i žena, dochází uznání, přijetí a respektování vlastní
důstojnosti. Z lásky se rodí vztahy prožívané ve znamení nezištnosti,
která „u všech členů a u každého jednotlivě respektuje a podporuje
osobní důstojnost jako jediné rozhodující měřítko hodnot. Z toho pramení
srdečná příchylnost a setkání v rozhovoru, nesobecká ochota pomoci,
velkorysá vůle sloužit druhým i hluboce pociťovaná vzájemnost."
Existence rodin, které žijí v tomto duchu, jasně odhaluje nedostatky a
rozpory společnosti, která se převážně, ne-li výlučně, orientuje na
výkon a funkcionalitu. Rodina, která ve svém životě každodenně buduje
uvnitř i navenek síť vzájemných meziosobních vztahů, naproti tomu
představuje „první a ničím nenahraditelnou školu společenskosti, příklad
a pohnutku pro vztahy v širší komunitě ve znamení respektu,
spravedlnosti, dialogu a lásky."
222. Láska se projevuje také prostřednictvím pozorné péče o staré lidi,
kteří žijí v rodině. Jejich přítomnost proto může mít velkou hodnotu.Oni
jsou příkladem spojení mezi generacemi, a tak přispívají k blahu rodiny
i celé společnosti. „Nejenže mohou vydávat svědectví, že existují
aspekty života - jako lidské, kulturní, mravní a sociální hodnoty, které
se neměří ekonomickými kritérii nebo výkonností, ale mohou nabídnout
také skutečný přínos v oblasti práce a odpovědnosti. V posledku jde
nejen o to, něco udělat pro staré, ale také o to, abychom přijímali
zmíněné osoby v rámci možností jako odpovědné spolupracovníky i jako
činitele našich společných záměrů jak při jejich promýšlení, tak při
dialogu nebo jejich realizaci." Písmo svaté připomíná, že „ještě ve
stáří budou přinášet užitek" (Žl 92, 15). Staří lidé představují
důležitou školu života a jsou schopni předávat hodnoty i tradice, a tak
přispívat k rozvoji těch mladších, kteří se tím učí nehledat pouze své
vlastní dobro, ale také dobro druhých. Jestliže se staří lidé nacházejí
v utrpení a v situaci závislosti, pak potřebují nejen lékařskou péči a
pečovatelskou službu, ale především to, aby se s nimi zacházelo s
láskou.
223. Lidská bytost je stvořena pro lásku a bez lásky nemůže žít.
Jestliže se láska projevuje v naprostém sebedarování dvou osob v jejich
vzájemném doplňování se, pak tato láska nemůže být omezena pouze na
emoce a pocity, a tím méně na pouhé sexuální vyjádření. Ve společnosti,
která směřuje k stále větší relativizaci a banalizaci zkušenosti lásky a
sexuality, společnosti, která vynáší povrchní aspekty života, přičemž
zamlžuje jeho základní hodnoty, se stává naléhavým jako nikdy předtím
zvěstovat a dosvědčovat, že pravda manželské lásky a sexuality existuje
tam, kde se uskutečňuje plné a naprosté sebedarování osob,
charakterizované jednotou a věrností.m Tato pravda, která je zdrojem
radosti, naděje a života, zůstává pro člověka neproniknutelná a
nedosažitelná, dokud zůstane uzavřen v relativismu a skepticismu.
224. Tváří v tvář teoriím, které pojímají pohlavní identitu pouze jako
kulturní a společenský produkt interakce mezi komunitou a jednotlivcem,
přičemž se neohlížejí na pohlavní identitu osoby ani nápravy význam
sexuality, církev nikdy nepřestane důrazné připomínat svou nauku: „Každý
človék, at muž či žena, musí uznat a přijmout svou vlastnípohlavnost.
Tělesné, mravní a duchovní odlišení i vzájemné doplňováníje zaměřeno na
dobro manželství a na rozvoj rodinného života. Harmonie dvojice i
společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se mezi pohlavími prožívá
vzájemné doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory." V tomto směru je
nutno považovat za povinnost uvést pozitivní právo do souladu s
přirozeným zákonem, podle něhož pohlavní identita je neopominutelná
danost, neboť je to objektivní podmínka, na jejímž základě lze utvořit
manželský pár.
225. Povaha manželské lásky vyžaduje stálost manželského vztahu a jeho
nerozlučitelnost. Nedostatek těchto charakteristik vylučuje vztah
výlučné a naprosté lásky, jak je to vlastní manželskému svazku, což
způsobuje velké utrpení dětem a má také škodlivé důsledky pro síť
společenských vztahů.
Stálost a nerozlučitelnost manželského svazku nesmějí být závislé
výhradně na záměru a odhodlání jednotlivých osob, jichž se tyto závazky
týkají. Odpovědnost za ochranu a rozvoj rodiny, která je základní
přirozenou institucí, kvůli její zásadní a ničím nenahraditelné úloze
pro život, přísluší spíše celé společnosti. Nutnost přiznat manželství
institucionální charakter, založený na veřejném - společensky a právně
uznávaném - úkonu, vyplývá ze základních požadavků sociální povahy.
Skutečnost, že do občanských právních systémů byla uvedena možnost
rozvodu, vedla k rozšíření relativistického pojímání manželského svazku,
což se projevilo jako „opravdová sociální rána". Manželské páry, které
zachovávají a rozvíjejí stálost a nerozlučitelnost svého svazku, tímto
způsobem „pokorně a odvážně naplňují sobě svěřený úkol, aby byli ve
světě 'znamením' — malým, ale cenným znamením, které je mnohdy vystaveno
zkoušce, a přece je stále znovu obnovováno - znamením neochvějné
věrnosti, s jakou Bůh miluje v Ježíši Kristu všechny lidi a každého
člověka."
226. Církev neponechává svému osudu ty, kdo po rozvodu vstoupili do
nového svazku. Církev se za ně modlí, povzbuzuje je v duchovních
obtížích, s nimiž se potýkají, a podporuje je ve víře a naději. Tyto
osoby jsou pokřtěné a jako takové se proto mohou, ba musí účastnit
církevního života. Jsou povzbuzovány k tomu, aby naslouchaly Božímu
slovu, účastnily se slavení mše svaté, vytrvale se modlily, rozhodněji
konaly díla lásky a podporovaly iniciativy celé komunity ve věci
spravedlnosti a míru, vychovávaly své děti ve víře, pěstovaly ducha
kajícnosti a konaly tomu odpovídající skutky, aby si tak den po dni
vyprošovaly Boží milost.
Usmíření ve svátosti pokání, které by otevíralo cestu k přijetí
eucharistie, může být uděleno pouze těm, kteří jsou v kajícnosti upřímně
odhodláni k vedení takového způsobu života, jenž nebude v rozporu s
nerozlučitelností manželského svazku.
Když církev jedná tímto způsobem, vyznává tím svou věrnost Kristu a jeho
pravdě. Zároveň ale ve svém jednání projevuje mateřské srdce vůči těmto
svým synům a dcerám, především pak vůči těm, kdo byli bez vlastní viny
opuštěni svým zákonným manželem. V pevné důvěře církev věří, že také ti,
kdo se vzdálili od přikázání Páně a kdo v takovém stavu doposud žijí,
budou moci od Boha obdržet milost obrácení a spásy, když vytrvají v
modlitbě, kajícnosti a v lásce.
227. Fakticky existující soužití, jejichž počet se progresivně zvýšil,
se zakládají na nepravdivém pojetí svobody rozhodování jednotlivce a na
čistě privátním pojímání manželství a rodiny. Manželství totiž není
pouhá smlouva o soužití, nýbrž vztah, který je vzhledem ke všem ostatním
společensky jedinečný, protože rodina, která pečuje o své děti a o
jejich výchovu, představuje prvořadý prostředek integrálního rozvoje
každé lidské osoby i jejího pozitivního zapojení do společenského
života.
Případné zákonodárné postavení rodiny a „fakticky existujícího soužití"
na stejnou rovinu by znamenalo znevážení rodinného způsobu života, jenž
se nemůže uskutečňovat na základě nestálého meziosobního vztahu, nýbrž
výhradně na nerozlučitelném spojení manželstvím, tedy smlouvou mezi
mužem a ženou založenou na vzájemné a svobodné volbě, která pak s sebou
nese úplné manželské společenství zaměřené k plození.
228. Obzvláštní problém spojený s „fakticky existujícími
soužitími"představuje požadavek právního uznání homosexuálních soužití,
což je stále více předmětem veřejných debat. Jedině antropologie
odpovídající plné pravdě o člověku může dát odpověď přiměřenou danému
problému, který má celou řadu společenských i církevních aspektů. Ve
světle takové antropologie je patrné, „jak nepřiměřený je nárok, aby se
přisuzoval soužitím osob téhož pohlaví status 'manželství'. Tomu se
příčí především objektivní nemožnost, aby takové soužití vedlo k
předávání života, jak to odpovídá záměru, jejž Bůh vepsal do samotné
struktury lidské bytosti. Další překážku představuje nedostatek
předpokladů pro utváření meziosobní komplementarity, kterou si přeje
Stvořitel, a to jak na rovině fyzicko-biologické, tak na výsostné rovině
psychické, jak je tomu mezi mužem a ženou. Jedině ve spojení mezi dvěma
osobami opačného pohlaví se může uskutečňovat zdokonalování jednotlivce
v syntéze jednoty a vzájemného psychofyzického doplňování."
Homosexuální osoby musí být plné respektovány co do své důstojnosti a je
třeba je povzbuzovat k tomu, aby kráčely cestou Božího záměru s
obzvláštním odhodláním k uplatňování čistoty. Povinný respekt však
neznamená ospravedlňování takového chování, které není v souladu s
mravním zákonem, a tím spíše neznamená uznání práva na manželství mezi
osobami téhož pohlaví s následným postavením jejich soužití na roven
rodiny: „Jestliže by z právního hlediska manželství mezi dvěma osobami
odlišného pohlaví bylo považováno pouze za jeden z možných druhů
manželství, pak by to přineslo radikální změnu pojmu manželství, což by
znamenalo velkou škodu pro společné dobro. Pokud se homosexuální soužití
staví na obdobnou právní rovinu jako manželství či rodina, pak stát
jedná svévolně a dostává se do rozporu se svými vlastními povinnostmi."
229. Pevnost rodiny je rozhodujícím zdrojem kvality společenského
soužití, a proto občanská komunita nesmí zůstat lhostejná k rozkladným
tendencím, které ohrožují samotné základy jejích nosných pilířů.
Jestliže určité zákonodárství může tolerovat chování, které je mravně
nepřijatelné, 509/)^ to ale nikdy nesmí oslabovat uznávání monogamního a
nerozlučitelného manželství jako jediné autentické podoby rodiny. Proto
je nezbytné, aby veřejné autority „čelily těm tendencím, které působí
rozkladně na společnost a škodí důstojnosti, bezpečnosti a blahu
jednotlivých občanů. Mají usilovat o to, aby veřejné mínění nebylo
sváděno k podceňování významu instituce manželství a rodiny."
Úkolem křesťanské komunity i všech, kterým leží na srdci dobro
společnosti, je, aby stále znovu potvrzovali, že „rodina představuje
nejen čistě právní, sociální a ekonomické jádro společnosti, nýbrž také
komunitu lásky a solidarity, že právě rodina je jedinečným způsobem
schopna učit a předávat kulturní, etické, společenské, duchovní a
náboženské hodnoty, které jsou zcela zásadní pro rozvoj jejích vlastních
členů a celé společnosti i pro blahobyt všech."
b) Rodina je svatyní života
230. Manželská láskaje svou povahou otevřená k přijetí života. Při
naplňování úlohy předávání života se obzvláštním způsobem projevuje
důstojnost lidské bytosti, jež je povolána k tomu, aby vyjadřovala
dobrotu a plodnost, které sestupují od Boha: „Lidské otcovství a
mateřství, ačkoli se biologicky podobá předávání života u jiných tvorů v
přírodě, mají v sobě podstatnou a výlučnou „podobnost" s Bohem, na níž
se pak zakládá rodina pojímaná jako komunita lidského života a jako
komunita osob sjednocených v lásce."
Plození vyjadřuje sociální subjektivitu rodiny a uvádí do pohybu lásku a
solidaritu mezi generacemi, na nichž je společnost založena. Je tedy
třeba znovu odhalit společenskou hodnotu částečky společného dobra,
která je vložena do každé nové lidské bytosti. Každé dítě „ze sebe činí
dar bratřím, sestrám, rodičům i celé rodině. Jeho život se stává darem i
pro samotné dárce života, kteří nebudou moci neprožívat jeho přítomnost,
jeho podíl na své existenci, jeho přínos jejich společnému dobru i
společnému dobru rodinné komunity."
231. Rodina založená na manželství je opravdu svatyní života, „jemístem,
v němž může být život — dar Boží — přiměřeně přijímána chráněn před
nejrůznějšími útoky, jimž je vystaven, a kde se můžerozvíjet v souladu s
požadavky opravdového lidského růstu." Rodina má rozhodující a
nezastupitelnou roli v rozvoji a budování kultury života516 a jako hráz
proti šíření ničivé, 'anticivilizace', jak to dnes potvrzují mnohé
tendence a faktické situace."
Křesianské odiny mají v síle přijaté svátosti zvláštní poslání vydávat
svědectví evangeliu života a hlásat ho. Toto odhodlání nabývá ve
společnosti hodnoty skutečného a odvážného proroctví. Z tohoto důvodu
„služba evangeliu života... vyžaduje, aby se rodiny zejména
prostřednictvím členství v prorodinných sdruženích zasazovaly o to, aby
zákony a státní instituce žádným způsobem neporušovaly právo na život, a
to od jeho početí až po okamžik přirozené smrti, ale aby ho naopak
bránily a podporovaly jeho rozvoj."
232. Rodina jedinečným způsobem přispívá k dobru společnosti
prostřednictvím odpovědného otcovství a mateřství, což jsou vlastní
specifické formy účasti manželů na stvořitelském díle Božím. Vážnost
této odpovědnosti nesmí být zneužívána k ospravedlňování egoistické
uzavřenosti, nýbrž má představovat vůdčí motiv rozhodování manželů ve
smyslu velkodušné otevřenosti životu. „Pokud jde o fyzické, hospodářské,
psychologické a sociální podmínky, může být projev odpovědného
rodičovství dvojí: buď řádně uvážené a velkodušné rozhodnutí mít
početnou rodinu, anebo rozhodnutí, učiněné z vážných důvodů
a při zachování mravního zákona, vyhnout se dočasně nebo na neurčitě
dlouhou dobu narození nového dítěte." Pohnutky, jimiž se mají nechat
vést manželé při odpovědném uplatňování otcovství a mateřství, vyplývají
z plného uznání vlastních povinností vůči Bohu, k soběs amým, k rodině a
ke společnosti, ve správné stupnici hodnot.
233. Pokud se jedná o „prostředky", jejichž pomocí se má dosahovat
odpovědného plození, je třeba odmítnout především sterilizaci a potrat,
protože jsou mravně nedovolené. Především potrat představuje hanebný
zločin a je zvláště závažným narušením mravního řádu.' Rozhodně tu nejde
o nějaké právo, nýbrž o velmi zarmucující jev, který závažným způsobem
přispívá k šíření mentality obrácené proti životu, což nebezpečně
ohrožuje spravedlivé a demokratické společenské soužití.
Je nutno odmítnout také používání různých forem antikoncepce. Toto
odmítnutí se zakládá na správném a integrálním pojetí osoby a lidské
sexuality' a má hodnotu mravního nároku směřujícího k ochraně a
opravdovému rozvoji národů. Tytéž důvody antropologického řádu naproti
tomu dovolují využívat periodické zdrženlivosti v obdobích ženské
plodnosti. Odmítnutí antikoncepce a používání přirozených metod regulace
porodnosti znamená rozhodnutí zakládat osobní vztahy mezi manžely na
vzájemném respektu a na bezvýhradném přijetí, což má pozitivní vliv i na
uskutečňování humánnějšího uspořádání společnosti.
234. Rozhodnutí týkající se intervalu mezi jednotlivými porody i počtu
dětí přísluší výhradně manželům. Jde o jejich nezadatelné právo, které
mají naplňovat před Bohem a přihlížet přitom k povinnostem, jež mají
vůči sobě, vůči již narozeným dětem, rodině a společnosti.
Zasahování veřejné moci do kompetence manželů, když jde o šíření
odpovídajících informací a o přijímání vhodných měřítek z demografického
hlediska, se musí odehrávat s respektem vůči osobám a svobodě párů. Tyto
zásahy nikdy nesmějí nahrazovat rozhodování rodičů. Tím spíše to nesmějí
dělat různé organizace pracující v této oblasti.
Mravné zavrženíhodné jakožto útoky na důstojnost osoby a rodiny jsou
všechny programy ekonomické pomoci zaměřené na financování
sterilizačních a antikoncepčních kampaní nebo podmiňování ekonomické
pomoci podřízením se zmíněným kampaním. Řešení problémů spojených s
demografickým růstem musí být hledáno s ohledem a současně respektem k
sexuální morálce i sociální etice, přičemž je třeba podporovat větší
spravedlnost a autentickou solidaritu, aby se všude respektovala
důstojnost života, počínaje ekonomickými, společenskými a kulturními
podmínkami.
235. Touha po otcovství a mateřství nedává žádné „právo na potomstvo",
zato jsou však evidentní práva toho, kdo se má narodit. Tomu je třeba
zaručit co nejlepší podmínky, a to prostřednictvím stability rodiny
založené na manželství a na vzájemném doplňování se osob otce a matky.™
Rychlý rozvoj výzkumu a jeho aplikace ve sféře reprodukce klade nové a
choulostivé otázky, které se týkají společnosti a norem regulujících
lidské soužití.
Je třeba zdůraznit, že jsou mravně nepřijatelné všechny reprodukční
techniky (jako dárcovství spermatu nebo vajíček, substituční mateřství,
umělé heterologní oplodnění), které předpokládají užití dělohy nebo
gamet jiných osob než manželského páru, čímž se porušuje právo potomka,
aby se narodil z jednoho otce a z jedné matky, kteří jimi jsou jak z
biologického, tak z právního hlediska. Nepřijatelné jsou rovněž ty
reprodukční metody, které oddělují úkon spojení manželů od úkonu plození
užitím laboratorních technik, jako je ho-mologní inseminace a umělé
oplodnění, takže by dítě bylo spíše produktem technologie než přirozeným
plodem lidského úkonu plného a naprostého vzájemného darování se
manželů. Vyloučení různých forem takzvané asistované reprodukce, která
nahrazuje manželský úkon, znamená respektování integrální důstojnosti
lidské osoby jak u rodičů, tak u dětí, které rodiče chtějí zplodit. Na
druhou stranu prostředky, které představují pomoc k manželskému úkonu
nebo k dosažení jeho účinků, jsou dovolené.
236. Otázka lidského Honování má kvůli mnoha závažným mravním důsledkům
obzvláštní sociální a kulturní význam. Klonování v obecném slova smyslu
znamená reprodukci určitého biologického útvaru, který je geneticky
totožný s tím, ze kterého pochází. Pojem klonování se v myšlení a
experimentální praxi chápal v různých významech, které předpokládají
různé postupy, jak z hlediska technického provedení, tak z hlediska
sledovaných cílů. Může se jednat o prostou laboratorní replikaci buněk
nebo částí DNA. Dnes se však klonováním rozumí zvláště reprodukce
jedinců v embryonálním stavu způsobem, který se odlišuje od přirozeného
oplodnění, a to tak, aby tito jedinci byli geneticky totožní s
organismem, z něhož pocházejí. Tento typ klonování může mít za cíl buď
reprodukci lidských embryí, anebo sleduje takzvané terapeutické cíle,
což znamená, že příslušná embrya jsou užívána za účelem vědeckého
bádání, přesněji pak k produkci kmenových buněk.
Prostá replikace stejných normálních buněk nebo částí DNA nepředstavuje
z etického hlediska žádný zvláštní problém. Zásadně odlišný je však soud
učitelského úřadu církve o klonování ve vlastním slova smyslu. Tento
postup je v rozporu s důstojností lidského plození, protože se
uskutečňuje za naprosté absence úkonu osobní lásky mezi manžely, a jde o
agametickou a asexuální reprodukci." Dále tento druh reprodukce
představuje naprostou nadvládu toho, kdo reprodukci provádí, nad
produkovaným jedincem. Skutečnost, že klonování se uskutečňuje za účelem
reprodukce embryí, z nichž se pak vybírají buňky, které mohou být
využity terapeuticky, nezmenšuje jeho morální závažnost, zejména proto,
že kvůli získání takových buněk je nejprve třeba embryo vyprodukovat a
potom zničit.
237. Rodiče jakožto služebníci života nesmějí nikdy zapomínat, že
duchovní rozměr plození zasluhuje větší vážnost než jakýkoli jiný
aspekt. „Otcovství a mateřství představují zodpovědnost, která nemá
pouze tělesný rozměr, ale také rozměr duchovní. Tímto způsobem se
uskutečňuje zrod osoby, která má svůj věčný původ v Bohu a k němu se má
navrátit." Když rodiny přijímají lidský život v jednotě jeho tělesné i
duchovní dimenze, napomáhají tím ke „společenství generací" a zároveň
zásadním a nenahraditelným způsobem přispívají k rozvoji společnosti. Z
tohoto důvodu „má rodina právo na podporu ze strany společnosti, pokud
jde o její úlohy ohledně plození a výchovy dětí. Sezdané páry, které
mají početnou rodinu, mají právo na odpovídající pomoc a nesmějí být
vystaveny diskriminaci."
c) Výchovná úloha
238. Naplňováním svého výchovného poslání rodina přivádí člověka k plné
důstojnosti ve všech dimenzích, včetně společenské. Rodina totiž
představuje „komunitu lásky a solidarity, a je jedinečným způsobem
schopna učit a předávat kulturní, etické, společenské, duchovní a
náboženské hodnoty, které jsou podstatné pro rozvoj a blahobyt jejích
vlastních členů i celé společnosti." Když rodina naplňuje svou výchovnou
funkci, přispívá tak ke společnému dobru a představuje první školu
sociálních ctností, které potřebují všechny společnosti. Osobám se v
rodině pomáhá, aby se rozvíjely ve svobodě a odpovědnosti, což jsou
nezbytné předpoklady pro převzetí jakéhokoli úkolu ve společnosti. Nadto
se prostřednictvím výchovy sdělují, asimilují a každému přivlastňují
určité základní hodnoty, nezbytné k tomu, aby byli svobodnými, čestnými
a odpovědnými občany.
239. Rodina má prvotní a ničím nezastupitelnou roli ve výchově dětí.
Láska rodičů, dávající se do služby dětí, aby jim pomáhala vydat ze sebe
to nejlepší (e-ducere), nachází svou plnou realizaci právě ve
vychovatelské (edukativní) úloze: „Láska rodičů je nejen pramenem, ale
životodárným principem, a proto také normou, která poznamenává a vede
celou konkrétní výchovnou činnost a obohacuje ji hodnotami, jako je
mírnost, stálost, dobrotivost, služba, nezištnost, obětavost a sebezápor,
jež jsou nejvzácnějším plodem lásky." Právo a povinnost rodičů
vychovávat potomstvo představuje něco „podstatného, co je jako takové
spojeno s předáváním lidského života; originálního a primárního ve
srovnání s výchovnou úlohou jiných osob, protože mezi rodiči a jejich
potomky existuje jedinečný vztah lásky; nenahraditelného a
nezcizitelného, a proto to nemůže být plně přeneseno na jiné osoby a
nikdo jiný si to nesmí přisvojit." Rodiče mají a mravní formaci. Stát
nesmí zrušit toto právo, nýbrž je musí respektovat a podporovat. Tuto
prvořadou povinnost rodina nesmí zanedbávat nebo přenést na někoho
jiného.
240. Rodiče jsou první, ale nikoli jediní vychovatelé svých dětí. Jim
tedy přísluší, aby odpovědně naplňovali vychovatelské dílo v těsné a
bdělé spolupráci s občanskými a církevními strukturami. „Sama
společenská povaha člověka vyžaduje z občanského a církevního hlediska
rozsáhlejší a rozčleněnější výchovné působení, které má být výsledkem
řádné spolupráce různých činitelů. Všichni tito činitelé jsou nutní a
každý z nich může a musí přispívat k vychovatelskému dílu v souladu se
svou kompetencí." Rodiče mají právo vybrat ty formační prostředky, které
odpovídají jejich přesvědčení a hledat prostředky, které by jim mohly
být nápomocné v jejich vychovatelské úloze, a to i v duchovní a
náboženské oblasti. Veřejné autority mají povinnost zaručovat toto právo
a zajišťovat konkrétní podmínky, které umožní jeho uplatňování. V této
souvislosti nabývá prvořadé důležitosti spolupráce mezi rodinou a
školou.
241. Rodiče mají právo zakládat a podporovat výchovné organizace.
Veřejná autorita musí zabezpečit, aby „veřejná podpora byla rozdělována
takovým způsobem, aby rodiče byli skutečně svobodní v uplatňování tohoto
svého práva a nemuseli přitom na sebe brát nespravedlivá břemena. Rodiče
nesmí být nuceni k tomu, aby hradili, přímo či nepřímo, doplňkové
výdaje, které by nespravedlivě omezovaly nebo znemožňovaly uplatňování
této svobody." Odmítání veřejné ekonomické podpory nestátním školám,
které to potřebují a odvádějí přitom službu občanské společnosti, je
třeba považovat za nespravedlnost. „Když si stát vyhrazuje monopol na
školu, překračuje tím svá práva a porušuje spravedlnost... Stát se nesmí
spokojit jen s tím, že bude tolerovat takzvané soukromé školy; tím by se
dopouštěl nespravedlnosti. Tyto školy konají službu veřejnosti, a proto
mají právo na to, aby se jim dostávalo ekonomické podpory."
242. Rodina je zodpovědná za to, že bude poskytovat integrální výchovu.
Každá opravdová výchova totiž musí podporovat „utváření lidské osoby se
zaměřením k jejímu poslednímu cíli a zároveň k blahu společnosti, jíž je
člověk členem a na jejíchž úkolech bude mít účast, jakmile dospěje."
Integrálnost výchovy je zajištěna, když jsou děti svědectvím života a
slovy vedeni k dialogu, setkávání s druhými, ke společenství,
zákonnosti, solidaritě, míru, a to prostřednictvím pěstování základních
ctností spravedlnosti a lásky.
Při výchově dětí jsou mateřská i otcovská role rovnocenně nezbytné.
Rodiče proto musí působit v jednotě. Mají svou autoritu uplatňovat s
respektem a jemností, zároveň však vytrvale a rozhodně. Toto působení
musí být věrohodné, soustavné, moudré a stále zaměřené k integrálnímu
dobru dětí.
243. Rodiče mají dále zvláštní zodpovědnost v oblasti sexuální výchovy.
Pro vyvážený vývoj dětí má zásadní význam to, aby si řádným způsobem a
postupně ujasnili význam sexuality a naučili se vážit si lidských a
mravních hodnot, které jsou s ní spjaty. „Jelikož existuje úzká
spojitost mezi pohlavní stránkou člověka a jeho mravními hodnotami,
výchova musí vést děti k tomu, aby poznávaly a oceňovaly v mravních
normách nutnou a cennou záruku odpovědného osobního růstu, pokud jde o
lidskou sexualitu." Rodiče mají povinnost prověřovat,
jak se provádí sexuální výchova ve výchovných institucích, aby tak měli
pod kontrolou, že toto tak důležité a delikátní téma bude jejich dětem
předkládáno vhodným způsobem.
d) Důstojnost a práva dětí
244. Sociální nauka církve ustavičné připomíná požadavek respektování
důstojnosti dětí. „V rodině jakožto komunitě osob je nutno věnovat zcela
zvláštní pozornost dítěti, rozvíjet hlubokou úctu k jeho osobní
důstojnosti, respektovat jeho práva a velkodušně se za ně zasazovat. To
platí o každém dítěti, je to však tím naléhavější, čím je dítě menší,
čím více potřebuje ochranu, čím více je nemocné, trpící nebo postižené."
Práva dětí musí být chráněna právním řádem. V první řadě je nezbytné,
aby ve všech zemích byla veřejně uznávána společenská hodnota dětství.
„Žádná země světa, žádný politický systém nemůže pomýšlet na svou
vlastní budoucnost jinak než skrze podobu těchto nových generací, které
od svých rodičů převezmou mnohotvárné dědictví hodnot, povinností a
aspirací národa, k němuž patří, i celé lidské rodiny." Prvním právem
dítěte je, „aby se narodilo ve skutečné rodině".Respektování uvedeného
práva bylo vždy problematické, nicméně dnes se objevují nové formy jeho
porušování, které vyplývají z rozvoje genetických technologií.
245. Situace velkého množství dětí ve světě je velmi neuspokojivá,
protože scházejí podmínky, které by umožňovaly jejich integrální rozvoj,
a to navzdory existenci zvláštního mezinárodního právního ustanovení
zaručujícího ochranu práv dítěte, za niž se staví téměř všichni
příslušníci mezinárodního společenství. Jde o situace spojené s
nedostatečnou lékařskou péčí, s nedostatkem odpovídající stravy, s
chybějící možností dosáhnout alespoň základního vzdělání, s nedostatkem
bydlení.
Bez řešení zůstávají také velmi závažné problémy jako obchodování s
dětmi, práce nezletilých, fenomén dětí žijících „na ulici", nasazování
dětí do válečných konfliktů, manželství malých děvčátek, zneužívání dětí
pro komerční výrobu pornografických materiálů, k čemuž se využívá i
nejmodernějších a nejsofistikovanějších prostředků společenské
komunikace. Na národní i mezinárodní úrovni je nutno bojovat proti
porušování důstojnosti chlapců a děvčat sexuálním zneužíváním
pedofilními osobami i proti násilnostem všeho druhu na těchto
nejbezbrannějších lidských osobách. Jde o trestné činy, proti nimž musí
rozhodným způsobem bojovat nejrůznější autority prostřednictvím
odpovídajících preventivních a trestních opatření.
IV. RODINA JAKO AKTIVNÍ ÚČASTNÍK SPOLEČENSKÉHO ŽIVOTA
a) Rodinná solidarita
246. Společenská subjektivita rodin - at už jednotlivých nebo
sdružujících se do různých uskupení- se vyjadřuje také projevováním
solidarity a sdílení, a to nejen mezi rodinami samotnými, ale také
rozličnými formami účasti na společenském a politickém životě. Je to
důsledek skutečnosti, že je rodina založená na lásce: jestliže se
solidarita rodí z lásky a roste v lásce, pak k rodině zásadně a
strukturálně patří. Tato solidarita může nabývat podoby služby a
pozornosti vůči těm, kdo žijí v chudobě a nedostatku, vůči sirotkům,
lidem s postižením, nemocným, starým, těm, kdo jsou zarmouceni, kdo žijí
v pochybnostech, samotě, opuštěnosti. Solidarita, která se otevírá k
přijetí, svěření nebo adopci dětí, pak také dokáže pozvednout hlas v
obtížných situacích a upozornit příslušné instituce, aby zasáhly v
souladu se svým specifickým zaměřením.
247. Rodiny rozhodné nejsou pouze objektem politického působení, a proto
se mohou, ba musí stát aktivním subjektem, který se zasazuje za to, „aby
státní zákony a instituce nejen nezkracovaly práva a povinnosti rodiny,
nýbrž aby je podporovaly a obhajovaly. V tomto smyslu si mají rodiny
stále více uvědomovat, že ony samy jsou 'aktivními účastníky' takzvané
'rodinné politiky', a proto na sebe musí brát odpovědnost za přeměnu
společnosti." Za tímto účelem je nutno posilovat sdružování rodin:
„Rodiny mají právo vytvářet sdružení s ostatními rodinami a institucemi,
aby dokázaly odpovídajícím a účinným způsobem naplňovat svou úlohu, i
aby bránily práva rodiny, rozvíjely dobro a zasazovaly se o zájmy
rodiny. Na ekonomické, společenské, právní a kulturní rovině musí být
uznávána oprávněná role rodin a sdružení rodin při zpracovávání a
uskutečňování programů, které se týkají rodinného života."
b) Rodina, ekonomický život a práce
248. Zvláště významný je vztah, který existuje mezi rodinou a
ekonomickým životem. Nejprve je třeba připomenout, že ekonomie („oiko-nomia")
se zrodila z domácí práce a že domov byl po dlouhou dobu (a na mnoha
místech stále je) určitou produktivní jednotkou a středem života. Dále
platí, že dynamismus ekonomického života se rozvíjí prostřednictvím
iniciativy lidí a realizuje se v podobě jakýchsi soustředných kruhů do
stále rozsáhlejších sítí výroby a směny statků i poskytování služeb, což
vše stále více zasahuje rodiny. Rodinu je tudíž třeba zcela oprávněně
považovat za hlavního činitele ekonomického života, který se neorientuje
podle logiky trhu, nýbrž podle logiky sdílení a solidarity mezi
jednotlivými generacemi.
249. Zvláštní vztah spojuje rodinu s prací. „Rodina představuje jeden z
nejdůležitějších orientačních bodů, podle nichž se má utvářet sociálně
etický řád lidské práce." Tento vztah má své kořeny v poměru mezi osobou
a jejím právem užívat plody vlastní práce a nevztahuje se pouze na
jednotlivce, nýbrž také na člověka jakožto příslušníka určité rodiny,
vnímané jako „domácí společnost"'. Práce je podstatná potud, pokud
představuje podmínku umožňující založení rodiny, neboť jejím
prostřednictvím rodina získává existenční prostředky. Práce podmiňuje
také proces rozvoje osob, a proto rodina postižená nezaměstnaností upadá
do rizika, že nedokáže plně uskutečnit své poslání.
Přínos, který rodina může poskytovat svétu práce, je velmi cenný a z
mnoha hledisek nenahraditelný. Tento příspěvek se projevuje jak
ekonomickým způsobem, tak prostřednictvím velkého potenciálu solidarity,
který je rodině vlastní. To vše znamená velkou oporu pro toho, kdo k
rodině patří a nemá práci nebo si hledá zaměstnání. Uvedený příspěvek se
nejzřetelněji uskutečňuje prostřednictvím výchovy k práci i skrze pomoc
a radu v rozhodování o volbě povolání.
250. K zabezpečení tohoto vztahu mezi rodinou a prací je třeba oceňovat
a hájit takzvanou rodinnou mzdu, to znamená plat dostačující k tomu, aby
rodina mohla žít důstojným způsobem. Tento plat musí být takový, aby
bylo možné z něj něco uspořit za účelem získání určitého vlastnictví,
které by bylo zárukou svobody. Právo na vlastnictví je úzce spjaté s
existencí rodin, které se zabezpečují také prostřednictvím úspor a
budováním rodinného majetku.^ Rodinná mzda může nabývat celé řady
konkrétních podob. V této věci hrají důležitou roli také různé formy
sociální podpory jako třeba přídavky na děti a jiné příspěvky na
vyživované osoby a také odměna za domácí práci jednoho z rodičů.
251. Ve vztahu mezi rodinou a prací je třeba věnovat zvláštní pozornost
práci ženy v rodině, tedy takzvaným domácím pracím, jíž by měl věnovat
zodpovědnou pozornost také muž jako manžel a otec. Domácí práci,
počínaje mateřskou rolí ženy, musí společnost oceňovat a hodnotit, a to
i ekonomickými prostředky alespoň na úrovni ostatních druhů práce,
protože tato práce je věnována a slouží kvalitě života a představuje
povýtce osobní a na osobu zaměřený druh aktivity. Zároveň je třeba
odstranit všechny překážky, které manželům brání, aby mohli svobodně
uplatňovat svou odpovědnost v předávání života, především pak ty
překážky, které ženě znemožňují plně uskutečňovat úlohu matky.
V. SPOLEČNOST VE SLUŽBĚ RODINY
252. Výchozím bodem správného a konstruktivního vztahu mezi rodinou a
společností je uznání společenské subjektivity a prvořadosti rodiny.
Vzájemný vztah mezi rodinou a společností vyžaduje, „aby společnost
vždycky dostála svému základnímu úkolu ctít a podporovat rodinu."
Společnost a především státní instituce musí respektovat prvořadost a
přednostní postavení rodiny, zaručovat i podporovat přirozenou identitu
rodinného života, bojovat proti všemu, co rodinu poškozuje a zraňuje, a
předcházet tomu. To vyžaduje, aby politické a zákonodárné působení
chránilo rodinné hodnoty, rozvíjení niternosti rodinného soužití,
respekt k rodícímu se životu, účinnou svobodu volby v záležitosti
výchovy dětí. Společnost a stát tudíž nesmějí ani pohlcovat, ani
nahrazovat či umenšovat společenský rozměr rodiny, nýbrž mají mít rodinu
v úctě, uznávat ji, respektovat a podporovat ji v souladu s principem
subsidiarity.
253. Služba společnosti rodině se konkretizuje v uznávání, respektování
a podpoře práv rodiny. To vše vyžaduje uplatňování opravdové a účinné
rodinné politiky, a to prostřednictvím přesně cílených zásahů, které
budou s to uspokojovat potřeby vyplývající z práv rodiny jako takové.
Zásadním a nutným předpokladem toho všeho je uznání identity rodiny
jakožto přirozené společnosti založené na manželství, což s sebou nese
její ochranu, vědomí její hodnoty a její podporu. Toto uznání vymezuje
jasnou demarkační linii mezi rodinou ve vlastním slova smyslu a
ostatními způsoby soužití, které si pro svou povahu nemohou zasluhovat
ani jméno rodiny, ani její status.
254. To, že občanské instituce a stát uznají přednostní postavení rodiny
vzhledem ke každé jiné komunitě i vůči státu samému, vede k překonání
čistě individualistických koncepcí a k přijetí rodinného rozměru lidské
existence jako kulturního a politického hlediska, jež nelze v postoji
vůči osobám opomíjet. To neznamená alternativu k právům, jež mají
jednotlivé osoby, nýbrž podporu a ochranu těchto práv. Tato orientace
umožňuje vypracování normativních kritérií ke sphttprávnému řešení
různých sociálních problémů, protože na osoby se nemá pohlížet pouze
jako na jednotlivce, nýbrž také ve vztahu k rodinám, do nichž jsou tyto
osoby začleněny a na jejichž specifické hodnoty a nároky se musí brát
ohled. |
http://cormier.cz/rodina.htm
http://cormier.cz/kypitola2.htm
http://cormier.cz/potraty.htm
|
|
Kapitola šestá: Lidská práce
Prvnímu lidskému páru Bůh svěřil úlohu podmanit si zemi a vládnout nad
každým živým tvorem (srov. Gn 1,28). Panování člověka nad ostatními
tvory však nesmí být despotické a svévolné. Obdělávat zemi znamená, že
člověk tuto zemi nemá ponechávat jí samotné, a panování nad touto zemí
znamená starat se o ni tak, jako když moudrý král pečuje o svůj lid nebo
pastýř o své stádo.
Práce patří k původnímu stavu člověka a předchází jeho pád, a proto se
nejedná o trest ani o prokletí. Práce se stává lopotou a trestem až v
důsledku hříchu Adama a Evy, kteří přerušili svůj důvěrný a láskyplný
vztah s Bohem (srov. Gn 3,6-8).
Práci je třeba ctít, protože je zdrojem bohatství a činí podmínky
lidského života důstojnými. Obecně je účinným nástrojem proti bídě
(srov. Přísl 10,4). Člověk však nesmí podlehnout pokušení klanět se jí,
protože v práci není možno nalézt poslední a definitivní smysl života.
Práce je důležitá, avšak jedině Bůh, nikoli práce, představuje pramen
života i cíl člověka.
Ve svém kázání Ježíš učil, že je třeba práci hodnotit pozitivně. On sám
se nám “stal ve všem podobný, kromě hříchu" a většinu svého života na
zemi věnoval práci v tesařské dílně.
Vědomí pomíjivosti formy tohoto světa (srov. 1 Kor 7,31) nesmí člověku
bránit v tom, aby plnil svou úlohu v dějinách, a především v tom, aby
pracoval (srov. 1 Sol 3,7-15), protože práce představuje integrální
součást lidského údělu. Žádný křesťan si jakožto člen solidární a
bratrské komunity nesmí nárokovat, že nemusí pracovat a že může žít na
úkor druhých (srov. 2 Sol 3,6-12). Lidská práce zaměřená k lásce se
stává příležitostí ke kontemplaci, proměňuje se ve zbožnou modlitbu, v
bdělou askezi a v živou naději upřenou ke dni bez konce.
Běh dějin je poznamenán hlubokými proměnami i povznášejícími úspěchy
práce, ale rovněž vykořisťováním mnoha pracujících a pošlapáváním jejich
důstojnosti. Průmyslová revoluce představovala pro církev velkou výzvu,
na niž učitelský úřad Církve odpověděl s prorockou silou, když sestavil
univerzálně a trvale platné základy a pravidla, která podporují
pracujícího člověka a zasazují se za jeho práva. Encyklika “Rerum
novarum” je především naléhavou obranou nezcizitelné důstojnosti
pracujících. Zdůrazňuje právo na vlastnictví, princip spolupráce mezi
společenskými vrstvami, práva chudých a slabých, povinnosti pracujících
a zaměstnavatelů a právo na sdružování.
Přístup k pracujícímu člověku, který by se pokoušel redukovat ho na čirý
nástroj produkce a na prostou pracovní sílu s čistě materiální hodnotou,
by nakonec vedl ke znetvoření smyslu práce, která by byla zbavována
svého nejvznešenějšího a hluboce lidského zaměření. Osoba je měřítkem
důstojnosti práce:
“Není totiž pochyby, že lidská práce má svou mravní hodnotu, která je
přímo a bezprostředně spjata se skutečností, že ten, kdo ji koná, je
osoba.” “Pracovat znamená dnes více než kdykoli předtím pracovat s
ostatními a pracovat pro ostatní: pracovat znamená dělat něco pro
někoho.”
Práce má zásadní přednost před kapitálem:
Toto pravidlo se týká bezprostředně výrobního procesu samotného. Podle
ní je práce vždycky prvořadou příčinou, kdežto kapitál jako souhrn
výrobních prostředků je pouze nástrojem.
Vztah mezi prací a kapitálem nachází svůj výraz rovněž v podílu
pracujících na vlastnictví, na jeho správě a na jeho výnosech. Jedná se
o prostředek, který bývá často opomíjen a jemuž je ve skutečnosti třeba
dávat větší váhu. Je záhodno, “aby se každý, na základě své práce, mohl
zároveň pokládat za spolumajitele velkého pracoviště, na němž pracuje se
všemi ostatními.
Právo na soukromé vlastnictví je podřízeno principu univerzálního určení
statků a nesmí být překážkou pro práci a rozvoj ostatních.
Sváteční odpočinek představuje právo. Neděle je dnem, který je třeba
posvěcovat účinnou charitou, přičemž je nutno věnovat pozornost rodině a
příbuzenstvu, nemocným, slabým a starým osobám. Nesmí se zapomínat ani
na “bratry, kteří mají tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si
odpočinout pro svou chudobu a nouzi.” [1] Neděle je také vhodným dnem
pro zamyšlení, ticho, studium, které napomáhají k rozvoji vnitřního a
křesťanského života.
[1] Katechismus katolické církve, č. 2186
Kapitola šestá: Lidská práce a práva pracujících
Práce představuje základní právo a je pro člověka statkem. Je to statek
užitečný a hodný člověka právě proto, že je vhodný k vyjadřování a
rozvoji lidské důstojnosti. Práce je pro člověka nezbytností, je statkem
všech a musí být k dispozici všem, kdo jsou schopni práce. Společnost, v
níž je právo na práci zlehčováno nebo systematicky popíráno „nemůže
dosáhnout mravní oprávněnosti ani spravedlivého sociálního míru.“
Je odpovědností státu, aby se zabýval problémy spjatými s
nezaměstnaností. Povinnost státu nespočívá tolik v zajišťování práva
všech občanů na práci, což bývá spjato s podřízením celé ekonomiky
příslušnému režimu a s umrtvením svobodných iniciativ občanů, nýbrž
spíše v „podporování činnosti podniků tím, že vytváří podmínky pro
zajištění pracovních příležitostí. Je nutné, aby podniky, profesní
organizace, odbory a stát podporovaly takovou politiku práce, která by
nepostihovala rodinu, nýbrž by ji z hlediska zaměstnanosti ochraňovala.
Ženské vlohy jsou nezbytné ve všech výrazech společenského života, a
proto je nutno zajistit přítomnost žen také v oblasti práce. Uznání a
ochrana práv ženy ve světě práce obecně závisí na organizaci práce,
která musí brát ohled na důstojnost a specifické povolání ženy, jejíž
“opravdové povznesení (…) vyžaduje takovou dělbu práce, aby žena
nemusela na svou emancipaci doplácet tím, že se zřekne své přirozenosti,
ke škodě rodiny, ve které má jako matka nenahraditelnou úlohu.
Ačkoli je nutno si uvědomovat, že alespoň v současnosti v určitých
zemích práce dětí představuje pro rodinný rozpočet i pro národní
ekonomiky přínos, bez něhož se nelze obejít, a že některé formy práce na
omezenou dobu mohou být užitečné i pro samotné děti, sociální nauka
církve vznáší žalobu na to, že vzrůstá “vykořisťování nezletilých, kteří
pracují v podmínkách opravdového otroctví.
Instituce v hostitelských zemích musí pozorně bdít nad tím, aby
nedocházelo k vykořisťování pracujících cizinců, aby těmto lidem nebyla
upírána práva garantovaná místním pracujícím. Práce v zemědělství,
protože má v ekonomických systémech mnoha zemí specifickou společenskou,
kulturní a ekonomickou roli si zasluhuje obzvláštní pozornost; jednak
kvůli mnoha problémům, s nimiž se tato práce musí potýkat v kontextu
stále globalizovanější ekonomie, jednak kvůli svému vzrůstajícímu
významu při ochraně životního prostředí. “Jsou tedy nutné radikální a
rychlé změny, aby zemědělství i samotným zemědělcům bylo opět
spravedlivě přiznáno, že jsou základem zdravého hospodářství a patří k
celkovému rozvoji společnosti.
Práva pracujících stejně jako všechna ostatní práva se zakládají na
přirozenosti lidské osoby a na její transcendentní důstojnosti. Sociální
učení církve považovalo za důležité sestavit seznam některých těchto
práv, aby tím podpořilo jejich uznání v příslušných právních
ustanoveních. Jedná se o právo na spravedlivou odměnu za práci; právo
“pracovat v přiměřených pracovních podmínkách a tak, aby vykonávání
práce nepoškozovalo tělesné zdraví pracovníků ani neškodilo jejich
zdraví mravnímu, právo na ochranu vlastní osobnosti při práci, takže
nesmí utrpět újmu ničí “svědomí nebo lidská důstojnost”, právo na
příslušné dávky nutné k podpoře pracujících a jejich rodin v době
nezaměstnanosti; právo na důchod a pojištění pro dobu stáří, nemoci a
pro případ nehod spjatých s výkonem práce; právo na sociální podporu
spojenou s mateřstvím;
Mzda je prostředek, který pracujícímu dovoluje mít přístup ke statkům
tohoto světa. Práce má být odměňována tak, aby jednotlivci a jeho rodině
dala možnost vést slušný život po stránce hmotné, společenské, kulturní
a duchovní, s přihlédnutím k úkolům a k výkonnosti každého pracujícího i
ke stavu podniku a k obecnému blahu.”
Sociální nauka církve uznává oprávněnost stávky, “když se jeví jako
nevyhnutelný nebo víceméně nezbytný prostředek k dosažení přiměřeného
užitku”
Důvodem existence odborů je právo pracujících utvářet asociace a spolky
za účelem obrany životních práv lidí zaměstnaných v různých profesích.
Uvedená zásada platí také proto, že v každém společenském systému je pro
výrobní proces nutná jak práce, tak kapitál. Nenávist vůči druhému a
úsilí o jeho likvidaci jsou naprosto nepřijatelné metody.
Novým jevem je globalizace. Protože vlastník bývá stále více vzdálen od
svého majetku, je také často lhostejný vůči sociálním následkům svých
rozhodnutí. Platí však, že globalizace sama o sobě není dobrá ani zlá,
neboť její hodnota závisí na tom, jak s tímto jevem člověk nakládá
Globalizace hospodářství spolu s liberalizací trhů, zostření konkurence
a nárůst specializovaných podniků vyžadují mnohem větší pružnost trhu
práce i organizace a řízení výrobních procesů. V ekonomických systémech
rozvinutějších zemí se přechází od ekonomiky tovární výroby k ekonomice
soustředěné na služby a na technologické vynálezy a novinky. Práce v
malých a středních podnicích, řemeslná výroba a nezávislá pracovní
činnost mohou být však také příležitostí k tomu, aby byl pracovní život
lidštější.
Vědce a odborníky vyzývá Církev k tomu, aby poskytovali své poznatky k
řešení rozsáhlé a spletité pracovní problematiky.
|
ŠESTÁ KAPITOLA
LIDSKÁ PRÁCE
I. BIBLICKÉ ASPEKTY
a) Povinnost obdělávat a chránit zemi
255. Starý zákon představuje Boha jako všemohoucího Stvořitele (srov.Gn
2, 2; Job 38-41; Žl ; Žl 147), jenž učinil člověka ke svému obrazu a
vyzývá ho k tomu, aby obdělával zemi (srov. Gn 2, 5—6) a aby chránil
zahradu Eden, do níž ho postavil {srov. Gn 2, 15). Prvnímu lidskémupáru
Bůh svěřil úlohu podmanit si zemi a vládnout nad každým živým tvorem
(srov. Gn 1, 28). Panování člověka nad ostatními tvory však nesmí být
svévolné a bezohledné. Člověk naopak má „obdělávat a chránit" (srov. Gn
2, 15) to, co Bůh stvořil. Tyto statky člověk nestvořil, nýbrž obdržel
jako vzácný dar, který Stvořitel svěřil do jeho odpovědnosti.
Obdělávat zemi znamená, že člověk tuto zemi nemá ponechávat jí samotné,
a panování nad touto zemí znamená pečovat o ni tak, jako když moudrý král
pečuje o svůj lid nebo pastýř o své stádo.
Podle Stvořitelova záměru stvořené skutečnosti, které jsou samy o sobě
dobré, existují kvůli člověku. Úžas nad tajemstvím velikosti člověka
vede žalmistu ke zvolání: „Co je člověk, že na něho myslíš, co je
smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou
andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých
rukou, položils mu k nohám všechno" (Žl 8, 5-7).
256. Práce patří k původnímu stavu člověka a předchází jeho pádu, a
proto není trestem ani prokletím. Práce se stává lopotou a trestem ažv
důsledku hříchu Adama a Evy, kteří přerušili svůj důvěrný a harmonický
vztah s Bohem (srov. Gn 3, 6-8). Zákaz jíst „ze stromu poznání dobra a
zla" (srov. Gn 2, 17) připomíná člověku, že všechno obdržel jako dar a že
je stále pouze tvorem, a nikoli Stvořitelem. Hřích Adama a Evy byl
důsledkem právě tohoto pokušení: „budete jako Bůh" (Gn3, 5). První lidé
chtěli mít absolutní vládu nade vším, aniž by se přitom museli
podřizovat Stvořitelově vůli. Od toho okamžiku se země stává skoupou,
nevděčnou, tajemně nepřátelskou (srov. Gn 4, 12). Jedině za cenu potu
tváře bude možné dobývat z ní potravu (srov. Gn 3, 17.19). Navzdory
hříchu prarodičů však zůstává nezměněn záměr Stvořitele, význam jeho
tvorů a mezi nimi také člověka, jenž je povolán k tomu, aby obdělával a
chránil zemi.
257. Práci je třeba ctít, protože je zdrojem bohatství, nebo alespoň
činí podmínky lidského života důstojnými a obecně je účinným
nástrojem proti bídě (srov. Př 10, 4), člověk však nesmí podlehnout
pokušení klanět se jí, protože v práci není možno nalézt poslední a
definitivní smysl života. Práce je důležitá, ale Bůh, a nikoli práce, je
pramen života i poslední cíl člověka. Základním principem moudrosti je
totiž bázeň před Hospodinem. Požadavek spravedlnosti, který z toho
vyplývá, má přednost před ziskem: „Lépe je mít maličko a bát se Boha, než
mnohé poklady bez spokojenosti" (Př 15, 16); „Lépe je mít maličko, ale
spravedlivě, než velké příjmy, ale nepoctivě" (Př 16, 8).
258. Vrcholem biblického učení o práci je přikázání sobotního odpočinku.
Před člověkem, jenž musí pracovat, tento odpočinek odkrývá horizont
plnější svobody, tedy svobody věčné soboty (srov. Žid4, 9-10). Odpočinek
umožňuje lidem, aby si připomínali a opětně prožívali díla Boží, tedy
stvoření a vykoupení, aby sami sebe uznávali jako Boží dílo (srov. Ef 2,
10) a aby vzdávali díky za vlastní život a existenci Tomu, jenž je jejím
původcem.
Připomínka a zkušenost soboty představují ochranu proti tomu, aby se
člověk dobrovolně či z donucení stal otrokem práce, i proti každé formě
otevřeného i skrytého vykořisťování. Sobotní odpočinek byl totiž
ustanoven nejen proto, aby bylo možno účastnit se bohoslužby, nýbrž také
kvůli obraně chudého. Má také osvobozující funkci vzhledem k
antisociální degeneraci lidské práce. Tento odpočinek, který může trvat
také celý rok, znamená zřeknutí se plodů země ve prospěch chudých a
pozastavení práv majitelů půdy: „Po šest let budeš osévat svou zemi a
sklízet z ní úrodu. Sedmého roku ji necháš ležet ladem. Nebudeš ji
obdělávat, aby jedli ubožáci z tvého lidu, a co zbude, spase polní zvěř.
Tak naložíš i se svou vinicí a se svým olivovím" (Ex 23, 10-11). Tento
obyčej odpovídá hluboké intuici: hromadění statků určitými lidmi může
někdy znamenat odebírání statků těm ostatním.
b) Ježíš jako muž práce
259. Ježíš ve svém kázání učil, že je třeba vážit si práce. On sám se
nám „stal ve všem podobný a většinu svého života na zemi věnoval práci v
tesařské dílně"573 Josefa (srov. Mt 13, 55; Mk 6, 3), kterému byl poddán
(srov. Lk 2, 51). Ježíš odsuzuje chování líného služebníka, jenž skryl v
zemi svěřenou hřivnu (srov. Mt 25, 14-30), a chválí věrného a moudrého
služebníka, jehož pán zastihl při pozorném naplňování svěřených úkolů
(srov. Mt 24, 46). On sám popisuje své vlastní poslání jako činnost „Můj
Otec je až dosud činný, i ji. jsem činný' (Jan 5, 17). Své učedníky
nazývá dělníky na žni Páně - ta představuje lidstvo, které je třeba
evangelizovat (srov. Mt 9, 37-38). Pro tyto dělníky platí všeobecná
zásada, podle níž „dělník má právo na svou mzdu" (Lk 10, 7). Učedníkům
je proto dovoleno, aby pobývali v domech, v nichž budou přijati, a aby
jedli a pili to, co jim bude nabídnuto (srov. Lk 10, 7).
260. Ježíš ve svém kázání učí lidi, aby se nenechali prací zotročit. V
první řadě se musí starat o svou duši; získat celý svět není účelem
života (srov. Mk 8, 36). Poklady země totiž podléhají zmaru, zatímco
poklady v nebi jsou nepomíjející, a proto právě k nim je třeba upnout
srdce (srov. Mt 6, 19-21). Práce nesmí způsobovat, aby byl člověk
přemožen starostmi (srov. Mt 6, 25.31.34). Když se člověk stará a
znepokojuje o příliš mnoho věcí, riskuje, že bude zanedbávat Boží
království a jeho spravedlnost (srov. Mt 6, 33), které opravdu
potřebuje. Všechno ostatní včetně práce nachází své místo, svůj smysl a
svou hodnotu jedině tehdy, když je to zaměřeno k této jediné potřebné
věci, o niž člověka nikdo nepřipraví (srov. Lk 10, 40-42).
261. Ježíš v průběhu své pozemské služby neúnavně pracoval a konal mocné
skutky, aby osvobodil muže i ženy od nemocí, utrpení a smrti.
Sobotě, která měla ve Starém zákoně osvobozující význam a která byla
zachovávána pouze formálně, což vedlo ke ztrátě jejího pravého významu,
Ježíš vrací její původní hodnotu: „Sobota je pro člověka, a ne člověk
pro sobotu" (Mk 2, 27). Prostřednictvím uzdravení, která uskutečnil o
tomto dni odpočinku (srov. Mt 12, 9; Mk 3, 1—6; Lk 6, 6-11; 13, 10-17;
14, 1-6), chce Ježíš vyjádřit, že sobota patří jemu, neboť on je opravdu
Boží Syn, a že je to den, v němž se má člověk věnovat Bohu a bližním.
Osvobozovat od zla, šířit bratrství a sdílení, to jsou hodnoty, které
dávají práci nejvznešenější význam a umožňují lidstvu putovat k věčné
sobotě, kdy se odpočinek stane slavností, po níž člověk bytostně touží.
Nakolik práce zaměřuje lidstvo k zakoušení Boží soboty a Božího života
ve společenství, natolik na zemi otevírá bránu nového stvoření.
262. Lidská aktivita vedoucí k obohacení a proměně světa múze a má
odkrývat dokonalosti, které jsou v něm skryty a které mají svůj původ a
vzor v nestvořeném Slovu. Pavlovské a janovské spisy totiž vrhají světlo
na trojiční rozměr stvoření a zejména na vazbu mezi Synem-Slovem
(„Logos") a stvořením (srov. Jan 1, 3; 1 Kor 8, 6; Kol 1, 15-17). Svět,
stvořený v něm a skrze něho a jím vykoupený, není nahodilým shlukem
hmoty, nýbrž „kosmem", 574 jehož uspořádání má člověk odhalovat,
respektovat a přivádět k dokonalosti. „V Ježíši Kristu viditelný svět,
který Bůh stvořil pro člověka (srov. Gn 1, 26—30) - ten svět, jenž byl
podroben nicotnosti (Řím8, 20; srov. Řím 8, 19-22), když do něho
vstoupil hřích —, znovu získává své původní spojení se samým božským
zdrojem moudrosti a lásky."575 Tímto způsobem, když se stále více
ozřejmuje „nevystižitelné Kristovo bohatství" (Ef 3, 8) ve stvoření, se
lidská práce proměňuje ve službu prokazovanou Boží velebnosti.
263. Práce představuje základní rozměr lidské existence jakožto účast
člověka nejen na díle stvoření, ale také na díle vykoupení. Kdo snáší
obtížnou namáhavost práce ve sjednocení s Ježíšem, určitým způsobem
spolupracuje s Božím Synem na jeho vykupitelském díle a prokazuje se
jako Kristův učedník tím, že v díle, které je povolán naplňovat,
každodenně nese kříž. Právě v tomto smyslu je možno práci vnímat jako
prostředek posvěcení a oduševňování pozemských skutečností Kristovým
Duchem.576 Je-li práce chápána tímto způsobem, vyjadřuje plnost lidství
v jeho historické podmíněnosti i v jeho eschatologickém zaměření.
Svobodná a odpovědná činnost odhaluje niterný vztah člověka ke
Stvořiteli a zároveň vyjevuje tvůrčí potenciál lidské bytosti, i když ta
každého dne zápolí se znetvořením způsobeným hříchem a v potu tváře si
dobývá chléb.
c) Povinnost pracovat
264. Vědomí pomíjivosti podoby tohoto světa (srov. 1 Kor 7, 31)
nezbavuje člověka povinnosti, aby plnil svou úlohu v dějinách, a
především v tom, aby pracoval (srov. 1 Sol 3, 7—15), protože práce
představuje integrální součást lidského údělu, třebaže není jediným
smyslem života. Žádný křesťan si jakožto člen solidární a bratrské
komunity nesmí nárokovat, že nemusí pracovat a že může žít na úkor
druhých (srov. 2 Sol3, 6-12). Apoštol Pavel spíše všechny vybízí k tomu,
aby považovali„za věc své cti", když se „živí prací svých rukou" a na
nikom „nejsou závislí" (srov. 1 Sol 4, 11-12) a když projevují solidaritu
také v materiální oblasti a dělí se o plody své práce s tím, „kdo trpí
nouzi" (Ef 4, 28). Svatý Jakub vystupuje na obranu porušovaných práv
dělníků: „Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole,
ta mzda křičí, a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů" (Jak
5, 4). Křesťané mají k práci přistupovat jako Kristus a činit z práce
příležitost pro vydávání křesťanského svědectví před těmi, „kdo nejsou
křesťané" (srov. 1 Sol 4, 12).
265. Církevní otcové nepojímali práci nikdy jako „opus servile" (otrocké
dílo), jak to bylo běžné v tehdejší kultuře, nýbrž vždy jako „opus
humanum " (lidské dílo), a proto mají v úctě každou práci.
Prostřednictvím práce totiž člověk spolu s Bohem spravuje svět, spolu s
ním nad světem panuje a vytváří dobro pro sebe i pro ostatní. Lenost
škodí lidskému bytí, zatímco činnost prospívá tělu i duchu. Křesťan je
povolán pracovat nejen proto, aby si obstaral obživu, ale také proto,
aby mohl pomáhat bližnímu, který je chudší a jemuž má podle Pánova
přikázání dávat jíst, pít, jehož má oblékat, přijímat, o nějž má pečovat
a poskytovat mu společnost (srov. Mt 25, 35-36). Svatý Ambrož tvrdí, že
každý pracující člověk je Kristovou rukou, která pokračuje v díle
stvoření a konání dobra.
266. Svou prací a pracovitostí se člověk podílí na Božím umění a
moudrosti, činí svět, jenž je jako kosmos již uspořádán Otcem, ještě
krásnějším. Probouzí energii společnosti a obce ve vrospěch společného
dobram a především pro ty nejpotřebnější. Lidská práce zaměřená k lásce
se stává příležitostí ke kontemplaci, proměňuje se ve zbožnou modlitbu,
v bdělou askezi a v živou naději upřenou ke dni bez konce. „Toto
vznešené pojetí práce, která je zároveň trestem i odměnou za lidskou
aktivitu, v sobě zahrnuje další, v podstatě náboženský vztah, který je
výstižně vyjádřen v benediktinské formuli 'Ora et labora!' (Modli se a
pracuj!) Náboženství propůjčuje práci oživující a vykupující spiri-tualitu.
Tato spřízněnost práce a náboženství představuje tajemné, ale skutečné
spojení, které existuje mezi lidským snažením a působením Boží
prozřetelnosti."
II. PROROCKÁ HODNOTA ENCYKLIKY „RERUM NOVARUM"
267. Běh dějin je poznamenán hlubokými proměnami i povznášejícími úspěchy
práce, ale rovněž vykořisťováním mnoha pracujících a znevažováním jejich
důstojnosti. Průmyslová revoluce představovala pro církev velkou výzvu,
na niž sociální magisterium odpovědělo s prorockou silou, když vyslovilo
univerzálně platné a trvale aktuální principy podporující pracujícího
člověka a zasazující se za jeho práva.
Poselství církve se po dlouhá staletí obracelo na společnost
zemědělského typu, kterou charakterizují pravidelné a cyklicky se
opakující rytmy života. Nyní bylo třeba evangelium zvěstovat a prožívat
na novém areopagu, ve vřavě společenských událostí, v mnohem
dynamičtější společnosti. Zároveň bylo třeba věnovat pozornost
komplexnosti nových společenských jevů i dříve nepředstavitelných
proměn, které umožnil technický pokrok. Do středu pastorační péče církve
se stále naléhavěji dostávala dělnická otázka, tedy problém
vykořisťování pracujících, které bylo důsledkem industriální organizace
práce kapitalistického typu, a neméně závažný problém ideologického -
socialistického a komunistického - zneužívání spravedlivých požadavků
světa práce. Do tohoto historického kontextu jsou zasazeny úvahy a
napomenutí encykliky Rerum novarum Lva XIII.
268. Encyklika „Rerum novarum"představuje především naléhavou obranu
nezcizitelné důstojnosti pracujících, s níž jsou spjaty důležitost práva
na vlastnictví, zásada spolupráce mezi společenskými třídami, práva
slabých a chudých, povinnosti pracujících a zaměstnavatelů, práva na
sdružování.
Myšlenková orientace vyjádřená v této encyklice podnítila úsilí
proniknout společenský život křesťanskými zásadami, což se projevilo
zrodem a rozvojem mnoha iniciativ značného společenské-ho významu:
skupiny a centra zabývající se studiem společenských jevů, asociace,
dělnická sdružení, odbory, družstva, rolnické záložny, pojišťovny a
podpůrné spolky. To vše znamenalo velký impuls k proměnám legislativy
týkající se světa práce a ochrany dělníků, zejména dětí a žen. Přispělo
to rovněž k odborné připravenosti, ke zlepšení mezd a k zdravějšímu
pracovnímu prostředí.
269. Od doby encykliky „Rerum novarum" církev nikdy nepřestala nahlížet
problémy práce v rámci sociální otázky, která postupně získala
celosvětový rozměr.™ Encyklika Laborem exercens rozvíjí personalistické
pojetí práce, charakteristické pro předchozí sociální dokumenty, a
zároveň poukazuje na nezbytnost hlubšího promýšlení významů a úkolů,
které jsou spojeny s tématem práce. Bere se přitom zřetelná skutečnost,
že „ustavičně vyvstávají nové otázky a problémy, stále se rodí nové
naděje, ale také obavy a hrozby, které jsou spjaty s tímto základním
rozměrem lidské existence; práce každodenně utváří život člověka a z ní
člověk čerpá svou důstojnost, ale zároveň je v ní trvale přítomna určitá
míra strádání, utrpení a také poškozování a nespravedlnosti, která
hluboce zasahuje do společenského života jednotlivých národů i na
mezinárodní úrovni."584 Práce opravdu představuje „nejdůležitější
klíč"585 k celé sociální otázce, podmiňuje nejen ekonomický rozvoj, ale
také mravní a kulturní růst osob, rodiny, společností a celého lidského
rodu.
III. DŮSTOJNOST PRÁCE
a) Subjektivní a objektivní rozměr práce
270. Lidská práce má dvě dimenze, objektivní a subjektivní. V
objektivním smyslu jde o souhrn aktivit, zdrojů, prostředků a
technologií, které člověku slouží při výrobě, aby tak, podle slov knihy
Genesis, ovládal zemi. V subjektivním smyslu je práce činností člověka,
jenž je dynamickou bytostí, schopnou provádět rozličné úkony, které patří
k pracovnímu procesu a které odpovídají jeho osobnímu povolání. „Člověk
si má podmanit zemi a má nad ní vládnout, protože jako Boží obraz je
osoba neboli subjektivní bytí, které je schopno plánovité a cílevědomé
činnosti, schopné rozhodovat o sobě a tíhnoucí k sebeuskutečnění. Člověk
je tedy subjektem práce jakožto osoba." Práce v objektivním smyslu
představuje proměnlivou složku lidské aktivity, jejíž způsob se
ustavičně mění v závislosti na proměnách technických, kulturních,
společenských a politických podmínek. Naproti tomu v subjektivním smyslu
spočívá její stabilní složka, která nezávisí na tom, co člověk konkrétně
realizuje, ani na druhu vykonávané aktivity, nýbrž pouze a výlučně na
jeho důstojnosti jako lidské bytosti. Toto rozlišení je rozhodující jak
pro pochopení, co je posledním základem hodnoty a důstojnosti práce, tak
vzhledem k problému organizace ekonomických a sociálních systémů, tak
aby odpovídaly lidským právům.
271. Subjektivita propůjčuje práci specifickou důstojnost, která
nedovoluje pohlížet na ni pouze jako na prosté zboží nebo neosobní prvek
výrobní organizace. Práce, nezávisle na své menší nebo větší objektivní
hodnotě, je podstatným vyjádřením osoby, je to „actus personae" (úkon
osoby). Jakákoli forma materialismu a ekonomismu, která by se pokoušela
redukovat pracujícího na pouhý nástroj výroby a na prostou pracovní sílu
s čistě materiální hodnotou, by nakonec vedla ke znetvoření podstaty
práce, která by byla zbavována svého nejvznešenějšího a hluboce lidského
zaměření. Osoba je měřítkem důstojnosti práce: „Není totiž pochyby, že
lidská práce má svou mravní hodnotu, která je přímo a bezprostředně
spjata se skutečností, že ten, kdo ji koná, je osoba."587 Subjektivní
rozměr práce musí být nadřazen objektivnímu, protože jde o člověka, jenž
pracuje a dodává práci vyšší kvalitu i hodnotu. Jestliže schází toto
vědomí nebo tato pravda není uznávána, práce ztrácí svůj nejopravdovější
a nejhlubší význam. V takovémto případě - bohužel častém a rozšířeném -
se pracovní aktivita a použitá technologie stávají důležitější než sám
člověk, a tak už nejsou spojenci, nýbrž ne-přátelé lidské důstojnosti.
272. Lidská práce nejen vychází z osoby, ale je zároveň zásadním
způsobem k osobě zaměřena. Nezávisle na svém objektivním obsahu musí být
práce orientována na subjekt, který ji vykonává, protože cílem práce, a
to jakékoli, zůstává vždy člověk. Ačkoli nelze opomíjet důležitost
objektivní složky práce, která je významná pro její kvalitu, je nutno ji
podřizovat seberealizaci člověka, tedy subjektivní stránce práce, díky
níž lze říci, že práce je pro člověka, a nikoli člověk pro práci: „Cílem
práce - jakékoli práce člověka, i kdyby byla sebevíc služebná,
jednotvárná, podle běžného hodnocení přímo ponižující - zůstane vždycky
sám člověk."
273. Lidská práce má rovněž vnitřní sociální rozměr. Práce jednoho
člověka se totiž samozřejmě prolíná s prací ostatních lidí. „Pracovat
znamená dnes více než kdykoli předtím pracovat s ostatními a pracovat
pro ostatní: pracovat znamená dělat něco pro někoho." Plody práce rovněž
dávají příležitost ke směně, ke vztahům a setkáním. Proto nelze práci
správně hodnotit bez toho, že by se bral zřetel na její společenskou
povahu: „Kdyby neexistoval vskutku sociální organismus, kdyby sociální a
právní řád nechránil vykonávání práce, kdyby různá zaměstnání, která na
sobě navzájem závisejí, nebyla mezi sebou ve shodě a nedoplňovala se,
kdyby - a to je ještě důležitější - se nesdružovaly inteligence, kapitál
a práce a netvořily jakousi jednotu, pak by lidské přičinění nemohlo
přinášet své ovoce. Lidská práce nemůže být spravedlivě oceněna a
přiměřeně odměněna, nebere-li se v úvahu její společenská a individuální
povaha."
274. Práce je rovněž „povinnost neboli závazek Člověka". Člověk musí
pracovat jednak proto, že mu to uložil Stvořitel, jednak proto, že to
odpovídá požadavkům zachování a rozvoje jeho vlastního lidství. Práce
představuje morální závazek vzhledem k bližnímu, nejprve k vlastní
rodině, ale také ke společnosti, k níž člověk přísluší, k vlastnímu
národu i k celé lidské rodině. Jsme dědici práce předchozích pokolení a
zároveň tvůrci budoucnosti všech lidí, kteří přijdou na tento svět po
nás.
275. Práce potvrzuje hlubokou totožnost člověka stvořeného k
Božím uobrazu a k Boží podobě. „Když se totiž člověk svou prací stává
čím dál tím víc pánem země a potvrzuje - rovněž prací - svou vládu
nad viditelným světem, nalézá se v každém případě a v každé etapě
tohoto procesu v linii prvotního Stvořitelova plánu; a tento plán je
nutně a nerozlučně spjat s faktem, že člověk je stvořen jako muž a žena,
'jako obraz Boží'." Tato skutečnost charakterizuje aktivitu člověka ve
vesmíru: člověk není jeho pán, nýbrž ten, komu Bůh tento svět svěřil, a
jehož povolal, aby se v jeho konání zračila stopa Toho, k jehož
obrazu byl stvořen.
b) Vztahy mezi prací a kapitálem
276. Kvůli svému subjektivnímu a osobnímu charakteru stojí práce nad
každým jiným výrobním činitelem, což platí především o kapitálu. Termín
„kapitál" má dnes různé významy: někdy se tímto slovem označují
materiální výrobní prostředky v podniku, jindy finanční zdroje vložené
do výrobní aktivity nebo do podnikání na burze. Ne zcela přesně se někdy
hovoří také o „lidském kapitálu", když se tímto způsobem označují lidské
zdroje, tedy lidé samotní se svými schopnostmi pracovat, poznávat,
tvořit, vnímat potřeby svých bližních, spojovat se jako členové určité
organizace. Termín „sociální kapitál" se užívá k označení schopností
určité skupiny pracovat společně, což je plod investic do vzájemně
provázaných svazků důvěry. Toto množství významů nabízí podněty k
dalšímu zamyšlení nad tím, co může v dnešní době znamenat vztah mezi
prací a kapitálem.
277. Sociální nauka církve se zabývala vztahy mezi prací a kapitálem, a
to v tom smyslu, že zdůrazňuje přednost práce nad kapitálem i jejich
vzájemnou komplementaritu.
Práce má bytostnou přednost před kapitálem: „Tato zásada se týká
bezprostředně výrobního procesu samotného. Podle ní je práce vždycky
prvořadou účinnou příčinou, kdežto kapitál jako souhrn výrobních
prostředků je pouze nástrojem, tedy příčinou nástrojovou. Tato zásada je
zjevnou pravdou, vyplývající z celé dějinné zkušenosti člověka"a
představuje „trvalý obsah nauky církve".
Mezi prací a kapitálem má existovat vzájemná komplementarita. Sama
vnitřní logika výrobního procesu dokládá nezbytnost jejich vzájemného
prostupování i to, jak naléhavé je budování takových ekonomických
systémů, v nichž by byl protiklad mezi prací a kapitálem překonán. V
dobách, kdy v rámci méně komplexního ekonomického systému slova
„kapitál" a „námezdná práce" označovala nejen dva faktory produkce, ale
také a především dvě konkrétní společenské třídy, církev potvrzovala, že
jedno i druhé je samo v sobě oprávněné:596 „kapitál nemůže být bez
práce, ani práce bez kapitálu".Tato pravda platí i dnes, protože „je
zcela mylné připisovat buď jen kapitálu, nebo jen práci to, čeho bylo
dosaženo výhradně jejich součinností. A je naprosto nespravedlivé, když
si jeden z těchto činitelů přisvojuje veškerý výsledek díla, a tím
přehlíží přínos druhého činitele."
278. Když se zamýšlíme nad vztahy mezi prací a kapitálem dnes, především
pak v souvislosti s úžasnými proměnami, k nimž došlo, je třeba
podtrhnout, že „primárním zdrojem" a „rozhodujícím faktorem", který má
člověk ve svých rukách, je člověk sám, a že „všestranný rozvoj člověka v
práci neomezuje vyšší produktivitu a vyšší výtěžek práce, ale spíše je
podporuje." Svět práce totiž stále intenzivněji odhaluje, že hodnota
„lidského kapitálu" spočívá ve znalostech pracovníků, v jejich ochotě
vytvářet vztahy, v jejich tvořivosti, ve schopnosti řídit sami sebe,
pružně se vyrovnávat s novými situacemi, spolupracovat a směřovat ke
společnému cíli. To jsou čistě osobní kvality, které patří spíše
subjektu práce než objektivním, technickým a organizačním stránkám práce
jako takové. To vše vrhá nové světlo na vztahy mezi prací a kapitálem.
Lze říci, že dnes opačně, než tomu bývalo v dobách staré organizace
práce, kde subjekt býval redukován na objekt či stroj, hraje subjektivní
dimenze práce stále důležitější a rozhodnější roli než její dimenze
objektivní.
279. Vztah mezi prací a kapitálem mívá často konfliktní povahu, která
spolu s proměnou sociálního a ekonomického kontextu nabývá nových podob.
V minulosti byl konflikt mezi prací a kapitálem způsobován především
skutečností, „že dělníci, nabízející svou práci, dávali své síly k
dispozici skupině podnikatelů, kteří se řídili zásadou maximálního zisku
a snažili se za práci dělníků určovat co nejnižší mzdy." V současné době
uvedený konflikt nabývá nových podob, které vyvolávají možná ještě větší
znepokojení, protože vědecký a technologický pokrok spolu s rozšiřováním
trhu do celosvětových rozměrů - což je samo o sobě zdrojem rozvoje a
pokroku - vystavují pracující riziku, že budou vykořisťováni
prostřednictvím ekonomických mechanismů a bezuzdné honby za
produktivitou.
280. Nesmíme mylně předpokládat, že proces překonání závislosti práce na
materii bude sám o sobě schopen překonat odcizování prostřednictvím
práce. Nejde tu jen o početné oblasti, kde není práce, o práci tzv.
načerno, o práci dětí, o nedostatečně honorovanou práci, o vykořisťování
pracujících, což vše stále existuje, ale také o nové a mnohem
sofistikovanější formy zneužívání nových druhů práce, o nadměrnou
pracovní činnost, o honbu za kariérou, která někdy člověka okrádá o čas
na to, co patří k plnému lidskému životu, o přehnané pracovní požadavky,
které pak ztěžují a někdy i znemožňují rodinný život, o přílišnou
nárazovost práce, která může působit negativně na vnímání jednoty
vlastní existence a na stabilitu rodinných vztahů. Jestliže u člověka
dochází k odcizení, když zamění prostředky a cíle, pak také v novém
kontextu duševní, méně náročné a spíše kvalitativní než kvantitativní
práce mohou existovat odcizující prvky, a to v závislosti na tom, „zda
roste... podíl [člověka] na opravdovém solidárním společenství, nebo zda
roste jeho izolace v komplexu vztahů ničivého konkurenčního boje a
odcizení."
c) Práce jako právo účasti na vlastnictví
281. Vztah mezi prací a kapitálem nachází svůj výraz rovněž v podílu
pracujících na vlastnictví, na jeho správě a na jeho výnosech. Jde o
požadavek, který bývá často opomíjen a jemuž je ve skutečnosti třeba
přikládat větší váhu. Je záhodno, „aby se každý, na základě své práce,
mohl zároveň pokládat za 'spolumajitele' velkého pracoviště, na němž
pracuje se všemi ostatními. Cestou k dosažení takového cíle by zřejmě
mohlo být, nakolik je to možné, propojení práce s vlastněním kapitálu a
ustavení celé řady zprostředkujících organizací s hospodářským,
společenským a kulturním zaměřením. Tyto organizace by měly požívat
skutečné autonomie vzhledem k veřejné moci, měly by sledovat své vlastní
cíle na základě vzájemné upřímné spolupráce směřující ke společnému
dobru. Tyto organizace by měly zachovávat formu a podstatu živého
společenství, c znamená, že s jednotlivými členy se
má jednat jako s osobami a mají být pobízeni k tomu, aby se aktivně
účastnili na životě zmíněných organizací." Nová organizace práce, při
níž má vědění větší váhu než pouhé vlastnění výrobních prostředků,
konkrétním způsobem dokládá, že práce na základě své subjektivní stránky
zahrnuje právo účasti na vlastnictví. Toto vědomí je nutné k tomu, aby
bylo možno správným způsobem hodnotit postavení práce ve výrobním
procesu a nacházet způsoby účasti v souladu se subjektivním rozměrem
práce vzhledem ke zvláštnostem různých konkrétních situací.
d) Poměr mezi prací a soukromým vlastnictvím
282. Sociální nauka církve se zabývá poměrem mezi prací a kapitálem
rovněž z hlediska instituce soukromého vlastnictví a s tím spjatého
práva na jeho užívání. Právo na soukromé vlastnictví je podřízeno zásadě
univerzálního určení statků a nesmí představovat překážku pro práci a
rozvoj ostatních. Vlastnictví, kterého člověk nabývá především prací,
musí sloužit práci. To platí především pro vlastnictví výrobních
prostředků, ale týká se také vlastního majetku v oblasti financí,
technologie, znalostí a lidských zdrojů.
Výrobní prostředky „nesmějí být vlastněny proti práci ani nesmějí být
vlastněny pro samo vlastnění." Jejich vlastnění se stává nelegitimním,
„nejsou-li užívány nebo brání-li v práci ostatních s cílem dosáhnout
zisku, který neplyne z celkového zvyšování objemu práce a společenského
bohatství, nýbrž z jeho potlačování, z nepřípustného vykořisťování, ze
spekulací a z rozbíjení solidarity ve světě práce."
283. Soukromé a veřejné vlastnictví stejné jako různé mechanismy
ekonomického systému musí být orientovány tak, aby sloužily člověku, to
znamená, aby přispívaly k uskutečňování zásady univerzálního určení
statků. Z tohoto hlediska nabývá na významu otázka týkající se vlastnění
a využívání nových technologií a znalostí, což v dnešní době představuje
specifickou formu vlastnictví, které je neméně důležité než vlastnění
půdy a kapitálu. Tyto zdroje stejně jako všechny ostatní statky mají
univerzální určení. Také tyto formy vlastnictví musí být zařazeny do
kontextu právních norem a společenských pravidel, které by zaručovaly
jejich využívání v souladu se spravedlností, rovností a s respektováním
lidských práv. Nové poznatky a technologie díky svému enormnímu
potenciálu mohou rozhodujícím způsobem při-spět ke společenskému
pokroku, zároveň však se v nich skrývá riziko, že se stanou zdrojem
nezaměstnanosti a že prohloubí vzdálenost mezi rozvinutými a zaostalými
oblastmi, když zůstanou pouze v nejbohatších zemích nebo v rukou úzkých
mocenských skupin.
e) Sváteční odpočinek
284. Sváteční odpočinek je právo.m Bůh „přestal sedmého dne s veškerou
prací, kterou vykonal" (Gn 2, 2). Také lidé, stvoření k jeho obrazu,
musí mít příležitost k dostatečnému odpočinku a volný čas, který by jim
dovoloval pečovat o rodinný, kulturní, společenský a náboženský život.
Právě k tomu přispívá ustanovení dne Páně. Věřící se o nedělích a
zasvěcených svátcích musejí zdržovat „prací nebo činností, které jsou na
překážku bohopoctě a radosti, jež je vlastní dnu Páně, a zabraňují
konání milosrdných skutků a nezbytnému uvolnění mysli i těla." Nutné
rodinné potřeby nebo požadavky, které souvisejí s prospěchem
společnosti, mohou člověka právoplatně vyvažovat z nedělního odpočinku,
nesmí se z toho ale stávat záminka zanedbávání náboženských povinností,
rodinného života a zdraví.
285. Neděle je dnem, který je třeba posvěcovat dobročinnými aktivitami,
přičemž je nutno věnovat pozornost rodině a příbuzenstvu, nemocným,
slabým a starým osobám. Nesmí se zapomínat ani na „bratry, kteří mají
tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si odpočinout pro svou chudobu a
nouzi."Neděle je také vhodným dnem pro zamyšlení, ticho, studium, které
napomáhají k rozvoji vnitřního a křesťanského života. Věřící se musí
rovněž v tomto dni vyznačovat svou umírněností a tím, že se budou
vyhýbat veškeré nestřídmosti a výtržnostem, které tak často
charakterizují určité druhy masové zábavy.Den Páně je třeba pokaždé
prožívat jako den osvobození, který člověku umožňuje, aby měl účast na
„shromáždění... prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi" (srov. Žid 12,
22-23). Je to den, v němž se předjímá definitivní pasena nebeské slávy.
286. Veřejné autority mají povinnost bdít nad tím, aby se občanům kvůli
ekonomické produktivitě neupíral čas určený k odpočinku a projevování
bohopocty. Zaměstnavatelé mají podobnou povinnost vzhledem ke svým
zaměstnancům. Křesťané se musí v zájmu náboženské svobody a společného
dobra všech lidí zasazovat o to, aby zákony uznávaly neděli a liturgické
slavnosti jako sváteční dny. „Mají dávat všem veřejný příklad modlitby,
úcty a radosti a hájit své tradice jako cenný přínos k duchovnímu životu
lidské společnosti." Každý křesťan se má „vyhnout tomu, aby bez potřeby
uložil jinému něco, co by mu bránilo světit den Páně."
IV. PRÁVO NA PRÁCI a) Nezbytnost práce
287. Práce je základním právem a je pro člověka dobrému Je to dobro
užitečné a hodné člověka proto, že je vhodné k vyjadřování a rozvoji
lidské důstojnosti. Církev zdůrazňuje hodnotu práce nejen proto, že
práce je vždy osobní záležitostí, ale také proto, že je pro člověka
nezbytností,,
Práce je nezbytná kvůli založení rodiny a jejímu zabezpečení, kvůli
právu člověka na soukromé vlastnictví, kvůli tomu, aby člověk přispíval
ke společnému dobru lidské rodiny. Zřetel k tomu, jaké morální důsledky
má otázka práce ve společenském životě, vede církve k tomu, aby
označovala nezaměstnanost jako „opravdovou společenskou pohromu, "což
platí zejména pro mladou generaci.
288. Práce je statkem všech a musí být k dispozici všem, kdo jsou
schopni práce. „Plná zaměstnanost" je proto povinným cílem pro každý
ekonomický systém, který se zaměřuje ke spravedlnosti a společnému
dobru. Společnost, v níž je právo na práci zlehčováno nebo systematicky
popíráno a v níž politická a ekonomická opatření neumožňují pracujícím
dosažení uspokojivé úrovně zaměstnanosti, „nemůže dosáhnout ani svého
mravního oprávnění ani sociálního míru." Velmi důležitá role a tudíž
velká odpovědnost v této záležitosti přísluší „nepřímým
zaměstnavatelům", tedy těm subjektům, osobám nebo institucím různého
druhu, které mohou na národní i mezinárodní úrovni ovlivňovat pracovní a
hospodářskou politiku.
289. Schopnost určité společnosti plánovat svůj rozvoj se zaměřením na
společné dobro a na budoucnost se měří také a zejména tím, jaké pracovní
možnosti je uvedená společnost schopna nabízet. Vysoká míra
nezaměstnanosti, zastaralé vzdělávací systémy, přetrvávající obtížný
přístup k odbornému vzdělání a na trh práce, to vše představuje
především pro mnoho mladých lidí velkou překážku na cestě lidské a
profesionální seberealizace. Ten, kdo je nezaměstnaný nebo nedostatečně
zaměstnaný, je vystaven hluboce negativním důsledkům vzhledem ke své
vlastní osobnosti a riskuje, že se ocitne na okraji spo-lečnosti a že se
z něho stane oběť vyloučená ze společnosti. Právě tato dramatická
situace postihuje především mladé lidi, ale také ženy, málo
kvalifikované dělníky, lidi s určitým postižením, vystěhovalce, lidi
propuštěné z výkonu trestu, analfabety, všechny, kteří mají větší
problémy při hledání svého místa ve světě práce.
290. Udržení zaměstnanosti stále více závisí na profesionálních
schopnostech^ Systémy vzdělání a výchovy nesmějí opomíjet lidskou a
technickou formaci, která je nezbytná k tomu, aby člověk s užitkem
zastával požadované úlohy. Stále běžnější nutnost měnit během života
zaměstnání klade na vzdělávací systém požadavek podněcovat lidi k
dalšímu trvalému vzdělávání a k rekvalifikaci. Mladí lidé se musí naučit
jednat samostatně, osvojovat si přiměřenou schopnost zodpovědně na sebe
brát rizika spjatá se stále se měnícím ekonomickým kontextem, jehož
další vývoj se často nedá předvídat. Stejně nezbytná je nabídka vhodných
příležitostí k získávání odbornosti pro dospělé, kteří hledají
rekvalifikaci, a pro nezaměstnané. Obecně je třeba nových forem podpory
pracovního života lidí, počínaje samotným školským systémem, aby pro ně
bylo méně obtížné zvládnout období změn, nejistot a nesnází.
b) Úloha státu a občanské společnosti při prosazování práva na práci
291. Je odpovědností státu, aby se zabýval problémy spjatými s
nezaměstnaností, aby rozvíjel aktivní politiku zaměstnanosti, tedy aby
na vlastním území podporoval utváření vhodných pracovních příležitostí a
aby právě v tomto smyslu podněcoval podnikatelskou sféru. Povinnost
státu nespočívá tolik v přímém zajišťování práva všech občanů na práci,
což bývá spjato s podřízením celé ekonomiky příslušnému režimu a s
umrtvením svobodných iniciativ občanů, ale spíše v „podporování činnosti
podniků tím, že vytváří podmínky pro zajištění pracovních příležitostí.
Musí tuto činnost podněcovat tam, kde sej eví jako nedostatečná,
případně brát ji pod svou ochranu v krizových obdobích."
292. V situaci, kdy ekonomické a finanční vztahy i trh pracovních
příležitostí rychle nabývají celoplanetárních rozměrů, je nutno
podporovat účinnou mezinárodní spolupráci států, která by
prostřednictvím jednání, dohod a společných plánů chránila právo na
práci také v nejkritičtějších obdobích ekonomického cyklu, a to jak na
národní, tak na mezinárodní úrovni. Je třeba mít na paměti, že lidská
práce je právem, na němž přímo závisí rozvoj sociální spravedlnosti a
míru. Důležité úkoly v této oblasti přísluší mezinárodním organizacím a
odborům, které se mají co nejvhodnějším způsobem propojovat a usilovat
tak především o vytváření „stále hustější sítě právních ustanovení,
která budou chránit práci mužů, žen, mladých lidí a která jim také
zajistí odpovídající odměnu."
293. Kvůli podpoře práva na práci je dnes stejně důležité jako v dobách
encykliky „Rerum novarum", aby existoval „svobodný proces
sebeorganizování společností". Významná svědectví a příklady
sebeorganizování lze nalézt v četných podnikatelských a sociálních
iniciativách, charakterizovaných účastí, spoluprací, samosprávou, což
vše svědčí o solidárním propojování sil. Tyto iniciativy se představují
na trhu práce jako pestrá oblast pracovních aktivit a vyznačují se
zvláštní pozorností vůči vztahovým složkám produkovaných výrobků a
služeb, které zasahují do mnoha oblastí života, jako je vzdělání,
ochrana zdraví, základní sociální služby, kultura. Iniciativy tzv.
„terciárního sektoru" představují stále významnější příležitost pro
rozvoj práce a ekonomiky.
c) Rodina a právo na práci
294. Práce je „základ utváření rodinného života, jenž je přirozeným
právem a povoláním člověka. Práce totiž zajišťuje prostředky
prozabezpečení rodiny a zaručuje výchovu dětí. Rodina a práce, kteréjsou
podle zkušenosti převážné většiny lidí úzce propojeny, si zasluhují, aby
byly pojímány více realisticky s pozorností, která bude rodinu i práci
vnímat společně a bez omezení soukromnickým chápánímrodiny a pojímáním
práce výhradně z ekonomického hlediska. Protoje nutné, aby podniky,
profesní organizace, odbory a stát prosazovali takovou pracovní
politiku, která by nepostihovala rodinu, nýbrž by ji z hlediska
zaměstnanosti podporovala. Rodinný život a práce se totiž různým
způsobem vzájemně ovlivňují. Práce ve směnách, dojíždění do vzdálené
práce, dvojí zaměstnání a fyzická i psychická námaha redukují čas určený
pro rodinný život. Situace nezaměstnaností má na rodinu vliv z
materiálního i duchovního hlediska, stejně jako napětí a krize v rodině
zase negativně působí na jednání člověka i na jeho výkon v pracovní
oblasti.
d) Ženy a právo na práci
295. Ženské vlohy jsou nezbytné ve všech výrazech společenského života,
a proto je nutno zajistit přítomnost žen také v oblasti práce. Prvním
nezbytným krokem na cestě k tomuto cíli je konkrétní možnost přístupu k
profesionální přípravě. Uznání a ochrana práv ženy ve světě práce obecně
závisí na organizaci práce, která musí brát ohled na důstojnost a
specifické poslání ženy, jejíž „opravdové povznesení (...) vyžaduje
takovou dělbu práce, aby žena nemusela na svou emancipaci doplácet tím,
že se zřekne své přirozenosti, ke škodě rodiny, ve které má jako matka
nenahraditelnou úlohu."636 Řešení této problematiky je měřítkem kvality
společnosti a účinné ochrany práva žen na práci. Přetrvávání mnoha podob
diskriminace, které urážejí důstojnost a poslání ženy v oblasti práce,
je důsledkem velké řady omezení, která ženu poškozují. Zena byla a ještě
dnes je vystavena tomu, že se „přehlížejí její výsady, žena bývá často
odsouvána na okraj, a dokonce uváděna do otroctví." Tyto obtíže bohužel
nejsou překonány, jak to na všech místech dokládají rozmanité situace:
Dochází k ponižování žen a stávají se objektem skutečného vykořisťování.
Naléhavou potřebu účinného uznávání práv žen v pracovní oblasti je třeba
vnímat především z hlediska mezd, pojištění a zdravotní péče.
e) Dětská práce
296. Nepřijatelné formy práce dětí představují jednu zpodob násilí,
ježnejsou druhým lidem na první pohled zřejmé, což však neznamená, žeby
byly méně hrozné.6™ Toto násilí kromě politických, ekonomickýcha
právních důsledků zůstává především velkým morálním problémem. Lev XIII.
vyslal toto varování: „U dětí se musí dbát na to, aby nepracovaly v
továrně dříve, než se věkem dostatečně upevní jejich tělo a rozvinou
duševní schopnosti. Neboť předčasná práce hubí mladé síly, probouzející
se v dětství jako mladé osení, a veškerý vývojv dětských letech tak
přichází nazmar." Morová rána dětské práce nebyla zdaleka odstraněna ani
po více než sto letech.
Ačkoli je nutné si uvědomit, že alespoň v současnosti v určitých zemích
práce dětí představuje pro rodinný rozpočet i pro národní ekonomiky
přínos, bez něhož se nelze obejít, a že některé formy práce na omezenou
dobu mohou být užitečné i pro samotné děti, sociální nauka církve vznáší
žalobu na to, že vzrůstá „vykořisťování nezletilých, kteří pracují v
podmínkách opravdového otroctví." Takové vykořisťování představuje velmi
závažné porušování lidské důstojnosti, kterou má každý člověk, tedy „i
ten, kdo je z hlediska své užitečnosti považován za nepatrného nebo
bezvýznamného".
f) Přistěhovalectví a práce
297. Přistěhovalectví může představovat spík přínos než překážku
rozvoje. V současném světě, v němž stále narůstá hluboká nerovnost mezi
bohatými a chudými zeměmi a v němž rozvoj komunikací rychle zkracuje
vzdálenosti, vzrůstá počet osob z méně rozvinutých oblastí světa, které
hledají lepší životní podmínky. Jejich příchod do rozvinutých zemí je
často vnímán jako ohrožení vysoké úrovně blahobytu, dosaženého díky
desetiletím ekonomického růstu. Přistěhovalci však ve většině případů
odpovídají na tu poptávku po práci, která by jinak zůstala bez odezvy.
Jde o sektory nebo oblasti, v nichž je místní nabídka pracovních sil
nedostačující, anebo v nichž místní obyvatelstvo nechce pracovat.
298. Instituce v hostitelských zemích musí pozorné bdít nad tím, aby se
nešířilo pokušení vykořisťovat pracující cizince, aby těmto lidem nebyla
upírána práva zaručená místním pracujícím, jež je třeba zajistit všembez
rozdílu. Regulace přílivu přistěhovalců podle kritérií spravedlnosti a
rovnováhy je jedna z nezbytných podmínek k tomu, aby integrace
přistěhovalců probíhala tak, že bude zaručena důstojnost lidské osoby.
Přistěhovalci musí být přijati jako osoby a je třeba pomáhat jim i
jejich rodinám v tom, aby se dokázali integrovat do společenského
života. Z tohoto hlediska je také nutné respektovat a prosazovat právo
na opětné spojování rodin. Zároveň je třeba, nakolik je tomožné,
podporovat všechno, co přispívá k nárůstu počtu pracovníchpříležitostí v
zemích, odkud tito přistěhovalci přicházejí.
g) Zemědělský sektor a právo na práci
299. Práce v zemědělství, protože má v ekonomických systémech mnoha zemí
specifickou společenskou, kulturní a ekonomickou roli, si
zasluhujezvláštní pozornost; jednak kvůli mnoha problémům, s nimiž se
tato práce musí potýkat v kontextu stále globalizovanější ekonomiky,
jednak kvůli svému vzrůstajícímu významu při ochraně životního
prostředí. „Jsoutedy nutné radikální a rychlé změny, aby zemědělství i
samotnýmzemědělcům bylo opět spravedlivě přiznáno, že jsou základem
zdravého hospodářství a patří k celkovému rozvoji společnosti."
Hluboké a radikální proměny, k nimž dochází na společenské a kulturní
rovině také v oblasti zemědělství i v širším kontextu života venkova,
před nás staví naléhavý úkol znovu promyslet význam práce v zemědělství
v mnoha jejích dimenzích. Jde o skutečné závažnou výzvu, kterou musí
řešit jednak zemědělská politika, jednak politika v oblasti životního
prostředí. Ty by měly být schopny překonat stávající dotační
paternalistickou koncepci a vypracovat takové pojetí moderního
zemědělství, aby mohlo hrát významnou roli ve společenském a ekonomickém
životě.
300. V některých zemích musí dojít k opětnému rozdělení půdy, což
jeúkolem účinné politiky agrární reformy, s cílem překonat překážky
skutečného ekonomického rozvoje, jez představují velké rozlohy neproduk-tivnípůdy.
Tento stav sociální nauka církve odsoudila. „Rozvojovézemě mohou účinně
čelit procesu soustředění vlastnictví půdy, kdyžbudou řešit problémy,
které představují skutečné strukturální uzlovébody. Konkrétně se jedná o
právní nedostatky a opomenutí týkajícíse vlastnění půdy a přístupu na
trh půjček; o nezájem v oblasti zemědělského výzkumu i vzdělání; o
zanedbávání sociálních služeb a infrastruktury v zemědělských
oblastech." Agrární reforma se proto stává nejen politickou nezbytností,
ale ještě více morální povinností, neboť skutečnost, že v těchto zemích
k ní ještě nedošlo, stojí v cestě výhodám, které vyplývají z otevřenosti
trhů i z příhodných možností růstu, které může nabídnout současná
globalizace.
V. PRÁVA PRACUJÍCÍCH
a) Důstojnost pracujících a respektování jejich práv
301. Práva pracujících stejně jako všechna ostatní práva se zakládají na
přirozenosti lidské osoby a na její transcendentní důstojnosti. Sociální
magisterium církve považovalo za důležité sestavit seznam některých
těchto práv, aby tím podpořilo jejich uznání v příslušných právních
ustanoveních. Jsou to: právo na spravedlivou odměnu za práci; právo na
odpočinek; právo „pracovat v přiměřených pracovních podmínkách a tak,
aby vykonávání práce nepoškozovalo tělesné zdraví pracovníků ani
neškodilo jejich morálce";právo na ochranu vlastní osobnosti na
pracovišti, takže nesmí utrpět újmu ničí „svědomí nebo lidská
důstojnost";právo na příslušné dávky nutné k podpoře pracujících a
jejich rodin v době nezaměstnanosti; právo na důchod a pojištění pro
dobu stáří, nemoci a pro případ nehod spjatých s výkonem práce; právo na
sociální podporu spojenou s mateřstvím; právo spolčovat se a sdružovat.
Tato práva bývají často porušována, jak to dokládá smutná skutečnost
špatně placené práce a nedostatečná nebo úplně scházející ochrana
pracujících. Často dochází k tomu, že pracovní podmínky mužů, žen a dětí
zejména v rozvojových zemích jsou tak nelidské, že to uráží jejich
důstojnost a poškozuje jejich zdraví.
b) Právo na spravedlivou mzdu a rozdělování výnosu
302. Mzda je nejdůležitější prostředek k dosažení spravedlnosti v
pracovních vztazích. „Spravedlivá mzda je oprávněný plod práce." Ten,
kdo ji odmítá dát v míře odpovídající vykonané práci nebo ji nedává
včas, se dopouští velké nespravedlnosti (srov. Lv 19, 13; Dt24, 13-15;
Jak 5, 4). Mzda je prostředek, který pracujícímu dovoluje mít přístup ke
statkům tohoto světa. „Práce má být odměňována tak, aby se jednotlivci a
jeho rodině dala možnost vést slušný život po stránce hmotné,
společenské, kulturní a duchovní, s přihlédnutím k úkolům a k výkonnosti
každého pracujícího i ke stavu podniku a k obecnému blahu." Prostá
dohoda mezi pracovníkem a zaměstnavatelem ohledně mzdy nestačí k tomu,
aby se dalo o smluvené odměně hovořit jako o „spravedlivé" mzdě, protože
tato mzda „musí stačit na to, aby se z ní dělník uživil".To, co je
přirozeně spravedlivé, totiž předchází svobodné dohodě a je jí
nadřazeno.
303. Ekonomický blahobyt země se neměří výlučně množstvím produkce, ale
také způsobem, jakým je tato produkce dosahována, a mírou spravedlnosti
uplatňovanou při rozdělování výnosu, který by měl všem dovolovat, aby
měli k dispozici tolik, kolik je třeba k rozvoji a zdokonalování vlastní
osoby. Spravedlivé rozdělování výnosu se má dít nejen na základě směnné
(komutativní) spravedlnosti, ale také na základě spravedlnosti sociální.
To znamená, že se nemůže brát zřetel pouze na objektivní hodnotu
pracovního výkonu, ale také na lidskou důstojnost subjektů, které tuto
práci vykonávají. Opravdový ekonomický blahobyt se uskutečňuje rovněž
prostřednictvím přiměřené sociální politiky rozdělování výnosu. Tato
politika musí vycházet z obecných podmínek a odpovídajícím způsobem
zvažovat jak zásluhy, tak potřeby každého občana.
c) Právo na stávku
304. Sociální nauka církve uznává oprávněnost stávky, „když se jeví jako
nevyhnutelný nebo víceméně nezbytný prostředek k dosažení přiměřeného
užitku"poté, co se ukázaly jako neúčinné všechny ostatní způsoby, které
měly vést k překonání sporu. Stávku, která představuje jedno z
nejobtížnějších vítězství dosažených odborovým hnutím, lze definovat
jako kolektivní a společné dohodnuté rozhodnutí pracujících nepokračovat
v práci, aby prostřednictvím tohoto tlaku na zaměstnavatele, na stát a
na veřejné mínění dosáhli lepších podmínek práce a sociálního postavení.
Stávka, která představuje „jisté ultimátum", musí být také vždy pojímána
jako pokojná metoda domáhání se vlastních práv a zápasu o ně. Stávka se
však stává „mravně nepřijatelnou, je-li doprovázena násilnostmi nebo
vytýčí-li se při ní cíle, které nesouvisejí přímo s pracovními
podmínkami nebo odporují společnému dobru."
VI. SOLIDARITA MEZI PRACUJÍCÍMI
a) Důležitost odborů
305. Učitelský úřad církve uznává zásadní roli, kterou vykonávají odbory
pracujících. Důvodem jejich existence je právo pracujících utvářet
sdružení a spolky za účelem obrany životních práv lidí zaměstnaných v
různých profesích. Odbory „vyrostly z boje pracujících - všech
pracujících, ale zvláště průmyslových dělníků - o jejich zákonitá práva
v poměru k podnikatelům a majitelům výrobních prostředků."667 Odborové
organizace sledují své specifické cíle ve službě společnému dobru a
představují konstruktivní činitele společenského řádu a solidarity, a
proto jsou nutným prvkem společenského života. Uznání práv pracujících
představuje vždy obtížně řešitelný problém, protože se odehrává v
kontextu složitých historických a institucionálních procesů a dodnes
není uspokojivě vyřešeno. To znamená, že uplatňování opravdové
solidarity mezi pracujícími je v současnosti nezbytnější než kdy jindy.
306. Sociální nauka církve učí, že vztahy uvnitř světa práce musí být
charakterizovány spoluprací. Nenávist vůči druhému a úsilí o jeho
likvidaci jsou metodami naprosto nepřijatelnými. Také proto, že v každém
společenském systému je pro výrobní proces nutná jak práce, tak kapitál.
Sociální nauka církve se ve světle tohoto chápání „nedomnívá, že by
odbory byly pouze odrazem 'třídní' struktury společnosti a představiteli
třídního boje, který by byl ve společenském životě něčím nevyhnutelným."
Odbory jsou primárně podnécovateli zápasu za sociální spravedlnost, za
práva lidí práce, a to v jejich specifických profesích. „Tento zápas se
musí chápat jako normální úsilí o dobro a spravedlnost, (...) nikoli
jako boj proti druhým." Odbory jakožto nástroj solidarity a
spravedlnosti nesmějí zneužívat svých obranných prostředků. Právě v
důsledku svého vlastního povolání musí odbory překonávat pokušení
korporativismu (přesvědčení, že všichni musí být jejich členy) a dokázat
odpovědně vyhodnocovat svá vlastní rozhodnutí vzhledem ke společnému
dobru.
307. Odborům kromě obranné funkce a kladení požadavků přísluší také
úloha reprezentace, která má „přispívat k správnému uspořádání
hospodářského života" ke správnému formování společenského vědomí
pracujících, aby se považovali za aktivní součást celého díla
ekonomického a společenského rozvoje a budování společného dobra v
univerzálním slova smyslu, a to každý podle svých možností a schopností.
Odbory a jiné formy sdružování pracujících musí vůči ostatním
společenským subjektům zaujmout postoj spolupráce a zajímat se o správu
veřejných záležitostí. Odborové organizace mají povinnost uplatňovat
svůj vliv na politickou moc, aby v ní probouzely citlivost k pracovní
problematice a aby ji motivovaly k prosazování práv pracujících. Odbory
však nemají povahu „politických stran", které usilují o moc, a proto
také odbory nemají být podřízeny rozhodnutím politických stran ani s
nimi nemají být příliš těsně spjaty. „V takové situaci se totiž snadno
dostanou do rozporu s tím, co je jejich vlastním úkolem, to je se
zajišťováním zákonitých práv pracujících v rámci společného dobra celého
společenství; naopak se stanou nástrojem k uskutečňování jiných cílů."'
b) Nové formy solidarity
308. Dnešní socioekonomický kontext, charakterizovaný zrychlujícími se
procesy ekonomické a finanční globalizace, nutí odbory k tomu, aby se
obnovovaly. Odbory jsou dnes vyzývány k tomu, aby jednaly novým
způsobem. To znamená, že odbory musí rozšířit rámec své solidární
působnosti, aby byli chráněni nejen příslušníci tradičních pracovních
kategorií, ale také pracující s nestandardními nebo s časově omezenými
pracovními smlouvami; pracující, jejichž místa jsou v nebezpečí z důvodů
spojování podniků, k čemuž dochází stále častěji i na mezinárodní
úrovni; a také nezaměstnaní, přistěhovalci, sezónní pracovníci, ti,
jejichž profesionální příprava zastarala, neboť se jim nedostalo
průběžného vzdělávání, a proto jsou vyloučeni z trhu práce a nemohou se
vrátit bez odpovídající rekvalifikace.
Vzhledem ke změnám, k nimž došlo ve světě práce, solidarita muže být
obnovena a snad i lépe zakotvena, než tomu bylo v minulosti, za
předpokladu, že dojde ke znovuobjevení subjektivní hodnoty práce. „Je
tudíž nadále třeba zabývat se otázkou subjektu práce a jeho životních
podmínek." Proto „jsou nutná stále nová hnutí solidarity pracujících a
také solidarity s pracujícími."
309. Při hledání „nových forem solidarity'se sdružení pracujících
musí zaměřovat na přebírání větší odpovědnosti nejen vzhledem k
tradičním mechanismům přerozdělování, ale rovněž ve vztahu k tvorbě
bohatství a vytváření takových sociálních, politických a kulturních
podmínek, které by umožňovaly všem, kdo mohou a chtějí pracovat,
uplatňovat své právo na práci, a to při plném respektování jejich
důstojnosti jakožto pracujících. Postupné zastarávání organizačních
modelů založených na placené práci ve velkém podniku kromě toho
vyžaduje, aby byly nově upraveny normy a systémy sociálního zabezpečení,
které až doposud chránily pracující a jejich základní práva.
VII. NOVÉ JEVY („RES NOVAE") VE SVĚTĚ PRÁCE
a) Období epochální proměny
310. Jednou z nejvýznamnějších příčin současné proměny organizace práce
představuje globalizace, která umožňuje zkoušet nové formy výroby.
Dochází k tomu, že výrobní prostředky jsou umístěny v jiných oblastech
než tam, kde dochází ke strategickým rozhodnutím a daleko od
spotřebitelských trhů. Existují dva faktory, které vedou k tomuto jevu:
jednak mimořádná rychlost komunikace bez omezení časem a prostorem,
jednak relativně snadná možnost dopravit zboží z jedné části planety na
jinou. Z toho vyplývá zásadní důsledek pro výrobní procesy: protože
vlastník je stále více vzdálen od svého majetku, je také často lhos-tejný
vůči sociálním následkům svých rozhodnutí. Na druhé straně, jestliže
platí, že globalizace sama o sobě není dobrá ani zlá, neboť její hodnota
závisí na tom, jak s tímto jevem člověk nakládá, pak také musí být
řečeno, ze. je nezbytná globalizace zabezpečení, minimálních základních
práv a spravedlnosti.
311. Jednou z nejdůležitějších charakteristik nové organizace práce je
fragmentarizace výrobního cyklu, jejímž účelem je větší efektivita i
zisky. Dochází k tomu, že tradiční prostorové a časové vymezení
výrobního cyklu se nebývalým způsobem proměňuje, a tím dochází také k
proměně ve struktuře práce samotné. To všechno má závažné důsledky pro
život jednotlivců i komunit, vystavených radikálním proměnám jak v
oblasti materiálních podmínek, tak v oblasti kultury a hodnot. Tento jev
zasahuje v globálním i místním měřítku miliony osob bez ohledu na jejich
profesi, na jejich sociální podmínky, na jejich kulturní připravenost.
Reorganizace času a jeho regulace i změny umožněné novým využitím
prostoru — to vše je vzhledem ke své závažnosti přirovnatelné k první
průmyslové revoluci, neboť se to týká všech sektorů výroby na všech
světadílech bez ohledu na stupeň jejich rozvinutosti - a na to vše je
proto třeba hledět jako na zásadní výzvu k vymezení nového systému
ochrany práce, a to i na rovině etiky a kultury.
312. Globalizace ekonomiky spolu s liberalizací trhů, zostření
konkurence, nárůst specializovaných podniků jak v oblasti výroby, tak v
oblasti služeb, to vše vyžaduje větší pružnost na trhu práce a v
organizování a řízení výrobních procesů. Při hodnocení této ožehavé
záležitosti se zdá být vhodné klást větší důraz na mravní a kulturní
aspekty a na plánování společenských a politických činností týkajících
se identity i obsahu nové práce, a to v kontextu trhu a ekonomiky, které
rovněž mají zcela novou povahu. Proměny trhu práce jsou totiž často
důsledkem změn v oblasti práce, a nikoli jejich příčinou.
313. Práce, především v ekonomických systémech rozvinutějších zemí,
prochází přechodem od ekonomiky industriálního typu k ekonomice, jež se
zásadním způsobem soustředí na služby a na technologické inovace.
Dochází tudíž k tomu, že služby a aktivity charakterizované silným
informačním obsahem rostou mnohem rychleji než aktivity v tradičních
sektorech, tedy v primárním a sekundárním sektoru, což má dalekosáhlé
dopady na organizaci výroby a směny, na pracovní výkony a systémy
sociální ochrany.
Díky novým technologiím dochází k tomu, že svět práce se obohacuje o
další profese, zatímco některé starší profese mizí. V současné fázi
proměn jsme svědky stálého přesunu pracovních sil z průmyslové oblasti
do oblasti služeb. Zatímco se vytrácí ekonomický a společenský model
vázaný na velkou továrnu a na práci homogenní dělnické třídy, zlepšují
se perspektivy zaměstnanosti v terciárním sektoru; vzrůstají především
pracovní aktivity v oblasti personálních služeb, práce na částečný
úvazek, pracovní úvazky na dobu určitou a „netradiční" zaměstnání,
neboli takové formy práce, které nelze klasifikovat ani jako klasické
zaměstnání, ani jako nezávislou činnost.
314. Probíhající proměna se vyznačuje přechodem od závislé práce nadobu
neurčitou, která je vnímána jako stabilní zaměstnání, k pracovnímu
procesu, který je charakterizován mnoha pracovními aktivitami. Jde o
přechod od jasně definované a uznávané, ucelené práce k zaměstnáním,
která se vyznačují různorodostí a pružností a množstvím příslibů.
Vyvolává to však i mnoho znepokojujících otázek především s ohledem na
rostoucí nejistotu perspektivy pracovních příležitostí, přetrvávající
strukturální nezaměstnanost i s ohledem na nedostatečnost současných
systémů sociálního zabezpečení. Požadavky dané konkurencí, novými
technologiemi a složitými finančními toky je nutno uvádět do souladu s
ochranou pracovníka a jeho práv. Tato nejistota a nestabilita se
netýkají pouze pracovních podmínek lidí žijících v rozvinutějších
zemích, ale zasahují také a především ekonomickou realitu méně
rozvinutých částí planety, tedy rozvojových zemí a těch zemí, v nichž
dochází k ekonomické transformaci. Právě tyto země se musí kromě
složitých problémů spojených se změnami v oblasti ekonomických a
výrobních systémů každodenně potýkat s nelehkými požadavky vyplývajícími
z právě probíhající globalizace. Tato situace je zvláště dramatická pro
svět práce, zasažený hlubokými a radikálními kulturními a strukturálními
proměnami, u nichž často schází legislativní podpora, rekvalifikační
programy a potřebná sociální péče.
315. Decentralizace výroby klade před menší podniky řadu úkolů. Dříve se
výroba soustřeďovala do velkých výrobních jednotek, zatímco nyní
začínají hrát velkou roli a nabývají na významu především malé a střední
podniky. Vedle tradiční řemeslné výroby se objevují nové podniky,
jejichž charakteristickým rysem jsou malé výrobní jednotky, které působí
v moderních výrobních sektorech, nebo aktivity vzniklé decentralizací
velkých podniků. Mnoho činností, které dříve vyžadovaly závislou práci,
se dnes realizuje novým způsobem, který upřednostňuje nezávislou práci a
je charakterizován větším rizikem i větší mírou odpovědnosti. Práce v
malých a středních podnicích, řemeslná výroba a nezávislá pracovní
činnost mohou být příležitostí k tomu, aby byl pracovní život lidštější.
Jednak proto, že v menších pracovních komunitách lze navázat pozitivní
meziosobní vztahy, jednak proto, že taková práce umožňuje větší
iniciativu a podnikavost pracovníků. Je však třeba připomenout, že i v
těchto sektorech se vyskytuje nemálo případů nespravedlivého zacházení,
špatně placené a především nejisté práce.
316. V rozvojových zemích se v posledních letech kromě jiného projevuje
nárůst „neformálních" nebo „skrytých" ekonomických aktivit, což jsou
slibné známky ekonomického růstu, jež však s sebou zároveň nesou etické
a právní problémy. Významný nárůst počtu pracovních míst v oblasti
těchto aktivit vyplývá jednak z nedostatečné kvalifikace velké části
místních pracovníků, jednak z neuspořádaného rozvoje obvyklých
ekonomických sektorů. Velký počet osob je proto nucen pracovat za velmi
obtížných podmínek a bez pravidel, která by chránila důstojnost
pracujícího člověka. Úroveň produktivity i mzdy jsou extrémně nízké, a
často neodpovídají tomu, co by pracující a jejich rodiny potřebovali k
minimálnímu zajištění své existence.
b) Sociální nauka církve a nové jevy („res novae")
317. Tváří v tvář impozantním novým jevům ve světě práce sociální nauka
církve v první řadě připomíná, že je nutno vyhnout se omylu, že právě
probíhající proměny jsou čímsi jednoznačně určeným. Rozhodujícím
činitelem a „arbitrem" (rozhodčím) této složité fáze proměny je opět
člověk, jenž musí zůstat skutečným protagonistou své vlastní práce.
Člověk na sebe musí brát tvůrčím způsobem odpovědnost za současné
inovace a reorganizace tak, aby přispívaly k rozvoji osoby, rodiny,
společnosti a celého lidského rodu.677 Inspiraci pro všechny lze najít v
důrazu na subjektivní dimenzi práce, jíž je třeba podle sociální nauky
církve dát patřičnou prioritu, protože lidská práce „vychází přímo od
osob stvořených k Božímu obrazu a povolaných k tomu, aby pokračovaly
společně a pro druhé v díle stvoření tím, že si podrobí zemi."678
318. Mechanistické a ekonomistické interpretace výrobního procesu jsou
sice převládající a vlivné, ve skutečnosti však jde o přístupy, které
jsou překonané vědeckou analýzou problémů práce. Dnes více než kdy v
minulosti se tyto koncepce jeví jako zcela neadekvátní pro interpretaci
skutečností, které každým dnem stále jasněji dokládají, že práce má
hodnotu především jakožto svobodná a tvůrčí činnost člověka. Z
konkrétních průzkumů musí rovněž vzejít podněty k tomu, aby se co
nejrychleji překonala teoretická východiska a z nich vyplývající
kritéria praktického jednání, která jsou příliš úzce koncipovaná,
nedostatečná z hlediska dynamiky současného vývoje a vnitřně neschopná
charakterizovat velké množství konkrétních tíživých lidských potřeb, jež
výrazně překračují pouze ekonomické kategorie. Církev velmi dobře ví a
neustále učí, že člověk na rozdíl od jiných živých bytostí má potřeby,
které se neomezují na pouhé „vlastnění", neboť jeho přirozenost i jeho
povolání jsou v nezrušitelném vztahu k Transcendentnímu. Lidská osoba se
účastní dramatu proměňování věcí prostřednictvím své práce, aby tak
uspokojovala své potřeby především materiální povahy. Zároveň však v
sobě cítí pobídku, která ji žene nad hranice zatím dosažených výsledků a
nutí ji, aby usilovala o to, co hlubším způsobem odpovídá jejím
neodstranitelným vnitřním tužbám.
319. Mění se historické formy, v nichž se projevuje lidská práce, nemění
se však trvalé nároky, které spočívají v respektování nezcizitelných
práv pracujícího člověka. Tváří v tvář riziku, že uvedená práva nebudou
respektována, je nutno vytvářet nové formy solidarity, přičemž je třeba
mít na paměti vzájemnou závislost, která propojuje pracující lidi. Čím
zásadnější jsou proměny, tím rozhodnější musí být úsilí intelektu a vůle
bránit důstojnost práce a podporovat na různých úrovních příslušné
instituce. Takový přístup umožňuje orientovat probíhající proměny k
lepšímu, v tom směru - tak potřebném -, který respektuje vzájemné
komplementarity mezi místní a globální ekonomikou, mezi „starou" a
„novou" ekonomikou, mezi technologickou inovací a potřebou chránit
lidskou práci, mezi ekonomickým růstem a dopadem rozvoje na životní
prostředí.
320. Vědci a lidé z oblasti kultury jsou vyzýváni k tomu, aby
poskytovali své specifické příspěvky k řešení rozsáhlé a komplexní
pracovní problematiky, která v některých oblastech nabývá dramatických
rozměrů. Je to velmi důležité pro nalézání správných řešení těchto
problémů. Tito lidé mají na základě své zodpovědnosti rozeznávat
příležitosti i rizika probíhajících změn, ale především ukazovat, jak je
třeba jednat, aby ryto proměny co nejvíce odpovídaly rozvoji celého
lidského rodu. Jim přísluší nelehký úkol, aby s inteligencí a láskou k
pravdě četli a interpretovali společenské jevy a nedali se přitom
ovládat osobními ani skupinovými zájmy. Jejich příspěvek se právě proto,
že má teoretickou povahu, stává základní orientací pro konkrétní
působení politiky v ekonomické oblasti.
321. Současné scénáře hluboké transformace lidské práce nás ještě
naléhavěji vybízejí, abychom usilovali o skutečně solidární globální
rozvoj, který by zahrnoval všechny oblasti světa, tedy i nejméně
rozvinuté. Pro tyto oblasti představuje široce pojatý solidární rozvoj
nejen konkrétní možnost vytvářet nové pracovní příležitosti, ale zároveň
znamená nezbytnou podmínku pro přežití celých národů: „Je třeba
globalizovat solidaritu."
Ekonomickým a sociálním nerovnostem ve světě práce je nutno čelit
obnovou spravedlivé stupnice hodnot, tím, že se postaví na první místo
důstojnost pracující osoby. „Nové skutečnosti, které se velmi silně
projevují v oblasti výrobního procesu, jako je globalizace financí,
hospodářství, obchodu a práce, nesmějí nikdy poškozovat důstojnost a
ústřední postavení lidské osoby ani demokracii a svobodu národů.
Solidarita, účast a možnost ovlivňovat tyto velké proměny představují
ne-li řešení, pak jistě nezbytnou etickou záruku toho, že se osoby a
národy stanou nikoli nástroji, nýbrž protagonisty své vlastní
budoucnosti. To všechno lze realizovat. A protože je to možné, stává se
to povinností."
322. Je třeba věnovat stále větší pozornost novému postavení práce v
aktuálním kontextu globalizace a zhodnocovat přitom přirozený sklon lidí
vytvářet vztahy. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že univerzalita
je rozměrem lidského bytí, nikoli věcí. Technologie může být
instrumentální příčinou globalizace, její skutečnou poslední příčinou je
však univerzalita lidské rodiny. Rovněž práce má určitou univerzální
dimenzi, neboť se zakládá na lidské vztahovosti. Především elektronická
technologie umožnila, aby se tento vztahový aspekt práce rozšířil na
celou planetu a dodal globalizaci velmi rychlý rytmus. Posledním
základem tohoto dynamismu je pracující člověk, je to vždy subjektivní -
a nikoli objektivní — složka práce. Také globalizovaná práce proto
spočívá na antropologickém základu vnitřně vztahové povahy práce.
Negativní aspekty globalizace práce nesmějí zničit možnost, jež se
otevírá přede všemi lidmi - totiž dát tvář humanismu práce na planetární
úrovni, dát na téže úrovni tvář solidaritě ve světě práce. Tak si budou
lidé, kteří pracují v podobné oblasti a kteří jsou rozptýleni po celém
světě a přitom spolu vzájemně propojeni, stále lépe uvědomovat, že mají
jediné povolání, které spolu sdílejí |
http://cormier.cz/hosp.htm
http://cormier.cz/kapitola9.htm
http://cormier.cz/rod_mzda.htm
|
|
Kapitola sedmá: Ekonomický život, první část
Ve Starém zákoně se objevují dva postoje k hmotným statkům a bohatství.
Na jedné straně je to pozitivní hodnocení materiálních statků, které
jsou k životu nezbytné. V takovém případě je hojnost (nikoli bohatství
nebo luxus) vnímána jako Boží požehnání. V mudroslovných knihách Písma
se chudoba popisuje jako jeden z negativních následků lenosti a
nedostatku přičinlivosti (srov. Přísl 10,4), ale také jako přirozená
záležitost (srov. Přísl 22,2).
Na druhé straně jsou hmotné statky a bohatství odsuzovány: Nikoliv však
samy o sobě, nýbrž kvůli nesprávnému nakládání s nimi. Prorocká tradice
pranýřuje podvody, lichvu, vykořisťování, křiklavé formy nespravedlnosti
především na účet těch nejchudších (srov. Iz 58,3-11; Jer 7,4-7; Oz
4,1-2; Am 2,6-7; Mich 2,1-2).
Každý člověk, osvobozený od zla a opětně uvedený do společenství s
Bohem, může s pomocí jeho Ducha pokračovat v Ježíšově díle: usilovat o
spravedlnost vůči chudým, podporovat utiskované, utěšovat zarmoucené,
aktivně usilovat o nastolení nového sociálního pořádku, v němž by se
člověku nabízelo reálné řešení problému materiální chudoby a kde by byly
co nejúčinněji vyloučeny ty síly, které brání nejchudším vyjít ze své
bídy a nesvobody.
Hospodářské aktivity a hmotný pokrok musí sloužit člověku a společnosti.
Jestliže se těmto záležitostem člověk věnuje s vírou, nadějí a láskou
Kristova učedníka, pak se také tato oblast lidského a společenského
života může proměňovat v místo spásy a posvěcení.
Statky, i když jsou vlastněny oprávněně, si stále podržují univerzální
určení. Je nemorální každá forma nepatřičného hromadění statků, které je
v otevřeném protikladu k jejich univerzálnímu určení, jež Hospodin dal
všem statkům. Křesťanská spása totiž představuje úplné osvobození
člověka, osvobození z nouze, ale také osvobození vzhledem k vlastnictví
samotnému: Kořenem všeho zla je láska k penězům. Mnoho těch, kteří se po
nich pachtili, zbloudilo ve víře.
Vztah mezi morálkou a ekonomikou je nezbytný a niterný. Ekonomická
aktivita a mravní jednání se vzájemně vnitřně prostupují. Nezbytné
rozlišování mezi morálkou a ekonomií neznamená oddělování obou oblastí,
nýbrž vyplývá z jejich významné vzájemnosti.
Předmětem ekonomiky je vytváření bohatství a jeho postupné zvyšování jak
co do množství, tak i co do kvality. Takové vytváření bohatství je
mravně správné, je-li zaměřeno k celkovému rozvoji člověka v solidaritě
a k rozvoji společnosti, v níž tento člověk žije a působí. Rozvoj totiž
nelze redukovat pouze na pouhé hromadění statků a služeb.
Sociální nauka církve považuje svobodu osoby na ekonomickém poli za
základní hodnotu a za nezcizitelné právo, které je nutno podporovat a
chránit.
Podnikání musí sloužit společnému dobru společnosti vytvářením
užitečných statků a služeb.
Sociální nauka církve uznává oprávněnost zisku jako prvního kritéria
správné funkce podniku: “Vyrábí-li podnik se ziskem, znamená to, že se
správně uplatňují kritéria produkce.
Jestliže při vyvíjení ekonomické a finanční aktivity je zaměření na
spravedlivý zisk přijatelné, pak používání lichvy je morálně odsouzeno:
“Ti, kdo při obchodování používají lichvářských a vykořisťovatelských
metod, které vyvolávají hlad a smrt jejich bratří, nepřímo páchají
vraždu, za kterou jsou odpovědni.”
Podnikatelé a ředitelé se nesmějí zaměřovat výhradně na dosahování
ekonomického cíle podnikání, na ekonomickou efektivitu, na požadavky
“péče” o kapitál jako souhrn výrobních prostředků, protože právě jim
přísluší zvláštní a prvořadá povinnost týkající se konkrétního
respektování lidské důstojnosti pracovníků, kteří v daném podniků
působí.
Každý ekonomický subjekt, jednotlivec i společnost, musí usilovat o
určitou strategii, aby veškeré zdroje využíval co nejšetrnějším
způsobem, jak tomu velí nezbytnost principu hospodárnosti. Na tomto
principu a na celkové výkonnosti ekonomického systému závisí pak účinné
řešení obecného a zásadního problému omezenosti zdrojů ve vztahu k
soukromým i veřejným potřebám jednotlivců a společnosti.
Kapitola sedmá: Ekonomický život, druhá část
Sociální nauka církve sice uznává, že svobodný trh je nenahraditelnou
institucí vzhledem k regulaci celého ekonomického systému, připomíná
však, že je nezbytné upravovat jeho fungování na základě mravních cílů,
které zabezpečují a zároveň vhodně vymezují prostor jeho nezávislosti.
Základní úloha státu v ekonomické oblasti spočívá v určení a vymezení
právního rámce, který by reguloval ekonomické vztahy, a to tak, aby se
chránily základní předpoklady svobodného hospodářství, které spočívá v
právní rovnosti zúčastněných. Jeden nemá mít nikdy tak velkou moc, aby
druhého prakticky odsoudil k otroctví.
Výběr daní a investování veřejných prostředků má zásadní ekonomický
význam pro každou občanskou a politickou komunitu. Kýženým cílem je
přitom to, aby veřejné finance působily jako prostředek rozvoje a
solidarity.
Privátní neziskové organizace mají v ekonomické oblasti své zvláštní
místo. Uvedené organizace se vyznačují odvážným úsilím o harmonické
propojení produktivní efektivity a solidarity.
Spotřebitelé, kteří v mnoha případech disponují poměrně velkou kupní
silou výrazně překračující existenční práh, mohou výrazně ovlivňovat
ekonomickou realitu svým svobodným rozhodováním mezi spotřebou a
úsporami.
Využívání vlastní moci kupujícího je třeba uplatňovat v kontextu
morálních požadavků spravedlnosti, solidarity a přesně vymezené
společenské odpovědnosti. Nesmí se zapomínat na “povinnost lásky k
bližnímu, to znamená povinnost pomáhat vlastním ‘přebytkem’, ale někdy i
tím, čeho nemá člověk nazbyt, aby poskytl to, co je nezbytné pro život
chudého člověka.
Jev konzumismu se projevuje přetrvávajícím zaměřením na “vlastnění”, což
se děje na úkor “bytí”.
Globalizace probouzí nové naděje, ale zároveň vzbuzuje znepokojivé
otázky. Péče o společné dobro ukládá, aby se využívaly nové možnosti pro
přerozdělení bohatství mezi různými oblastmi naší planety, a to ve
prospěch prozatím méně úspěšných a doposud upozaděných oblastí, které
zůstávají na okraji sociálního a ekonomického rozvoje.
Solidarita odpovídající epoše globalizace vyžaduje ochranu lidských
práv. “Globalizace nesmí představovat nový druh kolonialismu. Musí proto
brát ohled na rozličnost kultur, které představují v univerzálním
harmonickém soužití mezi národy interpretační klíče lidského života.
Globalizace nesmí zejména chudé připravovat o to, co pro ně zůstává tím
nejcennějším, k čemuž patří také náboženské představy a praktiky, neboť
autentická náboženská přesvědčení představují nejjasnější projev lidské
svobody.” Finanční ekonomika zaměřená na pouhou tvorbu zisku zrazuje své
vlastní určení, neboť se zbavuje svých kořenů i základního důvodu své
existence, tedy své původní a nejvlastnější úlohy sloužit reálné
ekonomice, což v podstatě znamená službu rozvoji osob a lidských
komunit.
Také politika stejně jako ekonomika musí rozšířit rámec svého působení
daleko za národní hranice a nabýt co nejrychleji celosvětových rozměrů,
což jí pak umožní usměrňovat probíhající procesy nejen podle
ekonomických ukazatelů, ale také na základě principů mravnosti.
Je nezbytné uplatňovat takové pojetí ekonomiky, které by na mezinárodní
úrovni zaručovalo spravedlivé rozdělování zdrojů a odpovídalo by vědomí
vzájemné hospodářské, politické i kulturní závislosti, jež dnes navzájem
propojuje národy a dává jim vědomí společného údělu.
Tváří v tvář rychlému technickému a ekonomickému rozvoji a stejně rychlé
proměnlivosti procesů produkce a spotřeby si učitelský úřad uvědomuje
potřebu mohutného výchovného a kulturního díla tak, aby mravní a
nehmotný význam ekonomiky byl v rovnováze s jejím existenciálním
posláním.
Kapitola osmá: Politická komunita, první část
Izraelský lid v počáteční fázi svých dějin neměl krále jako ostatní
národy, protože uznával panování Hospodinovo. Královskou moc, která byla
později ustanovena, je možno vnímat jako dar Boha, jenž přichází na
pomoc svému lidu (srov. 1 Sam 9,16).
Ježíš odmítá utlačovatelskou a despotickou moc těch, kdo vládnou nad
národy (srov. Mk 10,42), a jejich požadavek, aby byli nazýváni
dobrodinci (srov. Lk 22,25), nikdy však přímo nepopírá autority své
doby. V polemice ohledně placení daní císaři (srov. Mk 12,13-17; Mt
22,15-22; Lk 20,20-26) Ježíš tvrdí, že je třeba dávat Bohu to, co mu
patří, čímž nepřímo zavrhuje jakýkoli pokus o divinizaci a absolutizaci
časné moci. Jedině Bůh může od člověka požadovat všechno.
Podřizování se nikoli v pasivním smyslu, nýbrž z důvodů svědomí (srov.
Řím 13,5), právoplatné vládě odpovídá Bohem ustanovenému řádu. Modlitba
za vladaře, jak ji doporučuje svatý Pavel v dobách pronásledování,
obsahuje výslovně to, co by měla politická autorita zajišťovat: pokojný
a klidný život, který je možno vést ve zbožnosti a se ctí (srov. 1 Tim
2,1-2).
Základem i cílem politického soužití je lidská osoba. Lidská osoba je
vybavena rozumností, a proto je odpovědná za svá rozhodnutí a schopná
uskutečňovat záměry, které dávají smysl jejímu životu, a to jak na
individuální, tak na společenské rovině. Otevřenost vůči transcendenci i
vůči druhým je rysem, který lidskou osobu charakterizuje, protože jedině
ve vztahu k transcendenci a k ostatním dosahuje lidská osoba své plné a
kompletní seberealizace. V moderní epoše jsou základem společného dobra
především práva a povinnosti lidské osoby.
Politická komunita uskutečňuje společné dobro, když pracuje na utváření
takového společenského prostředí, v němž se občanům nabízí možnost
reálného uplatňování lidských práv a také důsledné naplňování s tím
spjatých povinností.
Určitá komunita je pevně zakotvena, když se zaměřuje na integrální
rozvoj osoby a společného dobra. V takovém případě je právo definováno,
respektováno a prožíváno také jako solidarita a pozornost vůči bližnímu.
Spravedlnost vyžaduje, aby se každý mohl těšit ze svých statků i svých
práv, a proto ji lze považovat za minimum lásky.
Církev se setkala s různými pojetími autority a vždy se snažila bránit a
předkládat model založený na společenské přirozenosti osob: “Bůh stvořil
lidi jako bytosti od přirozenosti společenské, a protože žádná
pospolitost ‘nemůže existovat, aniž by v ní někdo stál v čele a všechny
vedl k horlivému úsilí o společné dobro, je k občanskému soužití
naprosto nezbytná autorita, která by je řídila; tato autorita, stejně
jako sama společnost, pochází od přirozenosti, a tedy od samého Boha’.
Politická autorita musí zabezpečovat spořádaný a spravedlivý život
komunity, aniž by se přitom stavěla na místo svobodné aktivity
jednotlivců a skupin, které má vést k disciplíně a zaměřovat je k
uskutečňování společného dobra, musí však přitom respektovat nezávislost
individuálních i společenských subjektů.
Nositelem politické autority je lid, nahlížený jako celek, protože jemu
náleží suverenita. Lid propůjčuje uplatňování své suverenity těm, které
si svobodně zvolí za své představitele, ale zároveň si uchovává
schopnost uplatňovat svou suverenitu při kontrole toho, jednání těch,
kdo vládnou, a může je odvolávat a nahrazovat, když tito představitelé
nenaplňují uspokojivým způsobem své funkce. Ačkoli toto právo platí v
každém státě a za jakéhokoli politického režimu, demokratický systém
díky svým kontrolním mechanismům umožňuje a zajišťuje jeho nejlepší
uplatňování.
Autorita musí respektovat mravní zákon, protože veškerá její důstojnost
závisí na tom, zda vše koná podle mravního řádu. Autorita musí uznávat,
respektovat a rozvíjet základní lidské a mravní hodnoty, které
“vyrůstají z pravdy o člověku a vyjadřují a chrání důstojnost člověka.
Jsou to hodnoty, které žádný člověk, žádná majorita ani žádný stát
nemůže stanovit, ale ani změnit nebo zničit.” Zákony, které autorita
vydává, musí být spravedlivé, musí tedy odpovídat lidské důstojnosti a
měřítkům spořádaného rozumu. Lidský zákon má povahu zákona natolik,
nakolik odpovídá spořádanému rozumu; pak je zřejmé, že vyplývá z věčného
zákona. Jestliže však na rozum nedbá, pak se jedná o nespravedlivý
zákon; ten nemá vlastní povahu zákona, nýbrž spíše jakéhosi násilí.
Občan není ve svědomí vázán poslouchat předpisy veřejné autority, které
jsou v rozporu s požadavky mravního řádu, se základními právy osob a s
učením evangelia.(Výhrada ve svědomí). Je závažnou povinností svědomí,
aby člověk nespolupracoval ani formálně na takových záležitostech, které
jsou sice povoleny občanským zákonem, ale příčí se zákonu Božímu. Taková
spolupráce totiž nemůže být nikdy ospravedlněna, a to ani tím, že by se
člověk odvolával na ohledy vůči svobodě někoho jiného, ani tím, že
občanský zákon takové počínání předvídá a požaduje. Nikdo se nemůže
vyhnout odpovědnosti za své skutky a na základě zmíněné odpovědnosti
bude také každého soudit sám Bůh (srov. Řím 2, 6; 14, 12).
|
SEDMÁ KAPITOLA
EKONOMICKÝ ŽIVOT
I. BIBLICKÉ ASPEKTY
a) Člověk, chudoba a bohatství
323. Ve Starém zákoně se objevují dva postoje k ekonomickým statkům a
bohatství. Na jedné straně je to pozitivní hodnocení materiálních
statků, které jsou k životu nezbytné. Někdy je hojnost, nikoli bohatství
nebo přepych, vnímána jako Boží požehnání. V mudroslovné literatuře se
chudoba popisuje jako jeden z negativních následků lenosti a nedostatku
přičinlivosti (srov. Př 10, 4), ale také jako přirozená skutečnost
(srov. Př 22, 2). Na druhé straně jsou ekonomické statky a bohatství
odsuzovány, nikoliv však samy o sobě, nýbrž kvůli nesprávnému nakládání
s nimi. Prorocká tradice pranýřuje podvody, lichvu, vykořisťování,
křiklavé formy nespravedlnosti, zvláště pokud jsou zaměřeny proti
nejchudším (srov. Iz 58, 3-11; Jer 7, 4-7; Oz 4, 1-2; Am 2, 6—7; Mich 2,
1-2). Tato tradice sice vnímá chudobu utiskovaných, slabých a nuzných
jako zlo, ale zároveň v chudobě vidí symbol situace člověka před Bohem.
Od něho totiž pochází každé dobro jako dar, který má člověk spravovat a
o nějž se má s druhými dělit.
324. Ten, kdo uznává v každé životní situaci svou vlastní chudobu před
Bohem, se stává předmětem zvláštní Boží pozornosti. Když chudý žádá, on
mu odpoví; když volá, on mu naslouchá. Chudým jsou adresovány Boží
přísliby: oni budou dědici smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Spásný zásah
Boží se uskuteční prostřednictvím nového Davida (srov. Ez 34, 22-31),
který bude jako David a víc než David ochráncem chudých a zastáncem
spravedlnosti. On ustanoví novou smlouvu a do srdce věřících vepíše nový
zákon (srov. Jer 31, 31—34).
Když je chudoba přijímána v náboženském duchu, disponuje člověka k tomu,
aby uznal řád stvoření; z tohoto hlediska je „boháč" člověk, jenž vkládá
svou důvěru spíše do věcí, které vlastní, než do Boha. Je to člověk,
který se pyšní dílem svých rukou a který důvěřuje ve svou vlastní sílu.
Chudoba se stává mravní kvalitou, když se projevuje jako pokorná ochota
a otevřenost vůči Bohu, jako důvěra v Hospodina. Takové postoje člověka
uschopňují k tomu, aby uznával relativnost ekonomických statků a
zacházel s nimi jako s Božími dary, které má spravovat a o něž se má s
druhými dělit, protože prvním vlastníkem všech statků je Hospodin.
325. Ježíš navazuje na celou tradici Starého zákona, i pokud jde o
ekonomické statky, bohatství a chudobu, objasňuje ji a přivádí k
naplnění(srov. Mt 6, 24; 13, 22; Lk 6, 20-24; 12, 15-21; Řím 14, 6-8; 1
Tim4, 4). Tím, že dává lidem svého Ducha a proměňuje jejich srdce,
nastoluje „Boží království", což umožňuje nové soužití ve spravedlnosti,
bratrství, solidaritě a ve sdílení. Království hlásané Kristem
zdokonaluje původní dobro stvoření a lidské činnosti, které bylo
narušeno hříchem. Každý člověk, osvobozený od zla a opětně uvedený do
společenství s Bohem, může s pomocí jeho Ducha pokračovat v Ježíšově
díle: usilovat o spravedlnost vůči chudým, podporovat utiskované,
utěšovat zarmoucené, aktivně usilovat o nastolení nového sociálního
pořádku, v němž by se člověku nabízelo reálné řešení problému materiální
chudoby a kde by existovala co nejúčinnější ochrana proti těm silám,
které brání nejchudším vyjít ze své bídy a otroctví. Když se toto
uskutečňuje, pak se Boží království zpřítomňuje na zemi, i když není z
tohoto světa. V Božím království dojdou konečného naplnění přísliby
proroků.
326. Ve světle zjevení je třeba ekonomickou aktivitu vnímat i provozovat
jako vděčnou odpověď na povolání, které má Hospodin pro každého člověka.
Člověk má své místo v zahradě, kterou má obdělávat a chránit, a to v
přesně stanovených mezích (srov. Gn 2, 16-17) a s pověřením zdokonalovat
ji (srov. Gn 1, 26-30; 2, 15-16; Mdr 9, 2-3). Když se člověk stává
svědkem velikosti a dobrotivosti Stvořitele, pak kráčí směrem k plnosti
svobody, k níž jej Hospodin volá. Dobrá správa přijatých darů, včetně
materiálních statků, je dílem spravedlnosti vůči sobě i vůči ostatním
lidem. Co je přijato, musí být správně užíváno, zachováváno,
rozmnožováno, jak tomu učí podobenství o hřivnách (srov. Mt 25, 14-30;
Lk 19, 12-27).
Ekonomická aktivita a materiální pokrok musí sloužit člověku a
společnosti. Jestliže se jim člověk věnuje s vírou, nadějí a láskou
Kristova učedníka, pak se také ekonomie a pokrok mohou proměňovat v
místa spásy a posvěcení. Rovněž v těchto oblastech je možno vyjadřovat
lásku a solidaritu, které jsou více než lidské, a přispívat k růstu
nového lidství, které bude předzvěstí posledních časů. Ježíš shrnuje
celé zjevení tím, že po věřícím člověku chce, aby se stal bohatý před
Bohem (srov. Lk 12, 21). I ekonomie je k tomuto účelu užitečná, pokud
nezrazuje svou úlohu prostředku zaměřeného k integrálnímu růstu člověka
i společnosti a ke zvyšování kvality lidského života.
327. Víra v Ježíše Krista umožňuje v kontextu integrálního a solidárního
humanismu správné chápání společenského rozvoje. V tomto smyslu je velmi
užitečným příspěvkem teologická reflexe, kterou podává sociální nauka
církve: „Víra v Krista Vykupitele osvěcuje povahu rozvoje zevnitř a je
také vodítkem v uskutečňování úkolu pomáhat druhým. V listě svatého
Pavla Kolosanům čteme, že Kristus je prvorozený ze všeho tvorstva a že v
něm je základ všeho (srov. 1, 15-16). V něm totiž všechno spočívá,
poněvadž Bohu 'se zlíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost a aby se
skrze něho všechno smířilo s Bohem' (Kol 1, 19-20). Do tohoto Božího
plánu, který začíná od věků v Kristu, dokonalém 'obrazu' Otce (srov. Kol
1, 15), a vrcholí v něm, 'prvorozeném mezi vzkříšenými z mrtvých' (Kol
1, 18), _/V zahrnuta naše historie. Je poznamenána naším osobním i
kolektivním úsilím o zlepšení životních podmínek lidí, o překonání
těžkostí, stále se objevujících na naší cestě. Tímto způsobem se
připravujeme na účast v plnosti, která 'sídlí v Pánu' a kterou on dává
'svému tělu, to je církvi' (srov. Kol 1, 18; Ef 1, 22-23), zatímco
hřích, který nám ustavičně klade nástrahy a poškozuje naše díla, je
přemáhán a vykupován 'usmířením', které vykonal Kristus (srov. Kol 1,
20)."
b) Bohatství existuje proto, aby bylo sdíleno
328. Statky, i když jsou vlastněny oprávněně, si stále podržují
univerzální určení. Každá forma nepatřičného hromadění statků je
nemorální, protože je v otevřeném protikladu k univerzálnímu určení, jež
Hospodin dal všem statkům. Křesťanská spása představuje integrální
osvobození člověka, osvobození z nouze, ale také osvobození od samotného
vlastnění:
„Neboť kořenem všeho zla je láska k penězům; a už mnoho těch, kteří se
po nich pachtili, zbloudilo ve víře" (1 Tim 6, 10). Církevní otcové
kladou důraz spíše na nezbytnost obrácení a proměnu svědomí věřících než
na proměnu dobových sociálních a politických struktur a vybízejí
každého, kdo vyvíjí ekonomickou aktivitu a má majetek, aby se považoval
za správce toho, co mu Hospodin svěřil.
329. Majetek plní svou funkci služby člověku, když je zaměřen k tomu,
aby přinášel prospěch druhým lidem i společnosti.^ Klement Alexandrijský
si klade otázku: „Jak bychom mohli činit dobro bližnímu, kdyby nikdo nic
neměl?" Podle mínění Jana Zlatoústého bohatství patří některým proto,
aby prostřednictvím jeho sdílení s ostatními mohli nabýt zásluh.
Bohatství je dobrem pocházejícím od Boha.
Kdo je vlastní, musí je užívat a uvádět je do oběhu, aby z něho měli
prospěch také chudí. Nezřízené přilnutí k majetku a dychtění po jeho
hromadění je vnímáno jako zlo. Svatý Basil Veliký vyzývá boháče, aby
otevřeli dveře svých skladišť, a volá: „Velká řeka se rozlévá do tisíců
kanálů a napájí úrodnou zemi. Tak také ty prostřednictvím tisíců cest
nechávej vstupovat bohatství do příbytků chudých." Bohatství, vysvětluje
svatý Basil, je jako voda, která vychází z pramene; je stále čistá, když
je často odčerpávána, ale zahnívá, když se pramen neužívá. Později svatý
Řehoř Veliký řekne, že bohatý člověk není ničím jiným než správcem toho,
co vlastní. Když se dává potřebnému to, co potřebuje, je třeba to konat
s pokorou, protože statky nepatří tomu, kdo z nich rozdává. Kdo zadržuje
bohatství výhradně pro sebe, není nevinný. Dávat potřebnému znamená
splácet dluh.
II. MORÁLKA A EKONOMIKA
330. Sociální nauka církve trvá na morální dimenzi ekonomiky. Pius XI.
se v jedné části encykliky Quadragesimo anno zabývá vztahem
meziekonomikou a morálkou: „Ačkoli se hospodářská činnost a mravouka
řídí každá ve svém oboru svými vlastními zásadami, byl by omyl tvrdit,
že jsou tak odlišné a tak sobě cizí, jako by hospodářský řád vůbec
nezávisel na řádu mravním. Takzvané ekonomické zákony, vyvozené z
podstaty věcí a z vlastností lidské duše a lidského těla, určují, co je
a co není na poli hospodářském dosažitelné a jakými prostředky toho lze
dosáhnout, avšak již sám rozum z podstaty věcí a z individuální a
společenské přirozenosti člověka jasně poznává cíl, který Bůh Stvořitel
určil veškeré hospodářské činnosti. Pouze mravní zákon tak jako nám
velí, abychom v každém svém jednání usilovali o nejvyšší a poslední cíl,
říká nám rovněž, abychom v jednotlivých oborech lidské činnosti
směřovali k cílům, které příroda nebo spíše původce přírody Bůh
jednotlivým činnostem určil, a abychom tyto jednotlivé cíle harmonicky
podřizovali cíli nejvyššímu."
331. Vztah mezi morálkou a ekonomikou je nezbytný a niterný. Ekonomická
aktivita a mravní jednání se vzájemné vnitřně prostupují. Nezbytné
rozlišování mezi morálkou a ekonomií neznamená oddělování obou oblastí,
nýbrž naopak jejich důležitý vzájemný vztah. Jako je v oblasti morálky
nutno brát v úvahu ekonomické důvody a nároky, tak zase při jednání na
ekonomickém poli člověk musí respektovat mravní zásady: „I v životě
hospodářsko-společenském je třeba mít v úctě a rozvíjet důstojnost
lidské osoby a celé její povolání a rovněž dobro celé společnosti.
Člověk je přece původce, střed a cíl veškerého hospodářsko-společenského
života." Když se dává správná a nutná váha zájmům vlastním ekonomice,
neznamená to odmítat jako iracionální jakýkoli metaekonomický zřetel, a
to právě proto, že cíl ekonomiky se nenalézá v ekonomice samotné, nýbrž
v jejím lidském a společenském zaměření.693 Ani ekonomii jako vědě, ani
ekonomice jako praktické realizaci nepřísluší rozhodovat o cíli,
spočívajícím v sebeuskutečňování člověka a v dobrém lidském soužití.
Ekonomice přísluší jen částečný úkol, tedy produkce, distribuce a
využívání materiálních statků a služeb.
332. Morální rozměr ekonomiky ukazuje, že ekonomická výkonnost a
solidární rozvoj lidstva nejsou oddělené a alternativní cíle, nýbrž cíle
neoddělitelné. Mravnost ekonomického života není vzhledem k ekonomice
ani v opozici, ani není vůči ní neutrální: bere-li se ohled na
spravedlnost a solidaritu, představuje to činitele společenské
efektivity vlastní samotné ekonomice. Produkovat efektivně je povinnost,
v opačném případě by se totiž plýtvalo zdroji. Není však přijatelný
ekonomický růst, k němuž se dospívá na úkor lidských bytostí, celých
národů a společenských skupin, které by byly odsouzeny k nouzi a
odsouvány na okraj. Růst bohatství, pozorovatelný na přístupnosti statků
a služeb, a mravní požadavek jejich spravedlivého šíření musí podněcovat
člověka i celou společnost k uplatňování zásadní ctnosti solidarity a k
tomu, aby se v duchu spravedlnosti a lásky potíraly „struktury
hříchu"všude tam, kde se objeví, protože plodí a udržují chudobu,
nerozvinutost a úpadek. Takové struktury vznikají a upevňují se mnoha
konkrétními činy lidského egoismu.
333. Aby ekonomická aktivita měla morální charakter, jejím subjektemmusí
být všichni lidé a všechny národy. Všichni mají právo účastnitse
ekonomického života a povinnost přispívat dle svých možnostík pokroku
vlastní země i celé lidské rodiny. Jestliže v určité mířevšichni mají
odpovědnost za všechny, pak každý má povinnost pracovat ve prospěch
ekonomického rozvoje všech.697 Tato povinnost vyplývá ze solidarity a
spravedlnosti a zároveň je to ta nejlepší cesta k podpoře ekonomického
rozvoje celého lidstva. Uskutečňuje-li se ekonomická aktivita mravně, je
poskytováním vzájemné služby prostřednictvím produkování statků a
služeb, které jsou užitečné k růstu každého, a stává se pro každého
člověka příležitostí, jak ztělesňovat solidaritu a žít své povolání ve
„společenství s jinými lidmi, pro něž ho Bůh stvořil."698 Promýšlení a
uskutečňování ekonomických a společenských projektů, které by přispívaly
k rozvoji spravedlivější společnosti a lidštějšího světa, představuje
nesnadnou, ale podnětnou výzvu pro všechny ekonomické činitele i pro
všechny do se zabývají ekonomickými vědami.
334. Předmětem ekonomiky je vytváření bohatství a jeho postupně
zvětšování nejen v kvantitativním, ale také v kvalitativním měřítku.To
vše je mravně správné, je-li to zaměřeno k celkovému rozvoji člověka v
solidaritě a rovněž k rozvoji společnosti, v níž tento člověk žije a
působí. Rozvoj totiž nelze omezovat pouze na hromadění statků a služeb.
Naopak, pouhé hromadění, i kdyby šlo o společné dobro, není dostačujícím
předpokladem pro uskutečňování opravdového lidského štěstí. V tomto
smyslu sociální učení církve upozorňuje na úskalí, která se skrývají v
rozvoji čistě kvantitativního typu, protože„nadměrný rozvoj, záležející
v přílišné hojnosti hmotných statků všeho druhu u některých
společenských vrstev, snadno lidi mění v otroky'vlastnění' a okamžité
poživačnosti, Je to takzvaná civilizace spotřeby či konzumní
společnost..."
335. V perspektivě celkového a solidárního rozvoje je možné spravedlivě
oceňovat mravní hodnocení, které sociální nauka církve podává o tržní
ekonomice či prostě o svobodné ekonomice. „Označuje-li se za
'kapitalismus' hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu
podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za
výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti
hospodářství, bude hodnocení jistě kladné. Možná by bylo vhodnější
hovořit o 'podnikatelském hospodářství' nebo 'tržním hospodářství' nebo
prostě o 'svobodném hospodářství'. Chápe-li se však pod pojmem
'kapitalismus' systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným
právním řádem, který by ji dával do služeb plné lidské svobody a
považoval ji za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a
náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná." Tímto způsobem
je definováno křesťanské stanovisko ohledně společenských a politických
podmínek ekonomické aktivity. Nejde pouze o její pravidla, ale také o
její mravní kvalitu a význam.
III. SOUKROMÁ INICIATIVA A PODNIKÁNÍ
336. Sociální nauka církve považuje svobodu osoby na ekonomickém poli
za základní hodnotu a za nezcizitelné právo, které je nutno podporovat a
chránit. „Každý má právo na hospodářské podnikání; každý má právo
používat svých vloh k tomu, aby přispěl k rozmnožení statků, z nichž by
měli prospěch všichni, a aby mohl sklízet z vlastního úsilí spravedlivé
plody." Toto učení varuje před negativními důsledky, které by vyplynuly
z porušování nebo popírání práva na iniciativu v oblasti ekonomiky.
„Zkušenost nás učí, že upírání tohoto práva nebo jeho omezování ve jménu
nějaké zdánlivé 'rovnosti' všech ve společnosti skutečně poškozuje nebo
od základu ničí podnikavost, tj. tvořivost občana jako aktivního
subjektu." V této perspektivě může být svobodná a odpovědná iniciativa
na ekonomickém poli definována také jako jednání, v němž se projevuje
lidství člověka jakožto vztahového a tvořivého subjektu. Tato iniciativa
má proto mít k dispozici široký prostor. Stát má morální povinnost
vydávat omezující opatření jedině tehdy, když určitý typ zamýšlené
ekonomické aktivity nebo způsob jejího provádění není v souladu s
uskutečňováním společného dobra.
337. Tvořivost je podstatným prvkem lidského jednání i v podnikatelské
oblasti a projevuje se především při plánování a inovaci. „Organizovat
takový výrobní proces, plánovat délku jeho trvání, starat se o to, abys
přijetím nezbytných rizik vyhovoval uspokojování potřeb - i to je
zdrojem bohatství dnešní společnosti. Úloha organizované a tvůrčí lidské
práce je stále zřetelnější a důležitější. Stejně zjevný je však význam
hospodářské iniciativy a soukromého podnikáni'jako podstatné součásti
této práce." Na základě tohoto učení je třeba vyjádřit přesvědčení, že
„nejdůležitějším zdrojem pro člověka spolu se zemí je člověk sám. Jeho
rozum odhaluje produktivní potenciál země a různé způsoby, jimiž lze
uspokojovat lidské potřeby."
a) Podnikání a jeho cíle
338. Podnikání musí charakterizovat schopnost sloužit společnému dobru
společnosti produkováním užitečných statků a služeb. Když se podnik
snaží produkovat statky a služby v souladu s logikou efektivity a
uspokojování zájmů různých subjektů zapojených do této činnosti, pak zároveň vytváří bohatství pro celou společnost, tedy nejen pro majitele,
nýbrž také pro další subjekty zapojené do této činnosti. Kromě této
typicky ekonomické funkce podnik naplňuje také určitou funkci sociální,
neboť vytváří příležitosti k setkávání, ke spolupráci, k využití
schopností zapojených osob. Ekonomický rozměr působení tedy představuje
podmínku pro dosažení cílů nejen ekonomických, ale také sociálních a
morálních. To vše je třeba uskutečňovat společně.
Cíle podniku je třeba realizovat podle ekonomických kritérií, nesmějí se
však přehlížet ani opravdové hodnoty, které umožňují konkrétní rozvoj
osoby a společnosti. Na základě tohoto personalistického a komunitního
pojetí „na podnik nelze pohlížet výlučně jako na 'kapitálovou
společnost'; je to zároveň 'společenství lidi", k němuž jako partneři
různým způsobem a se specifickou odpovědností přispívají jak ti, kteří
přinášejí kapitál potřebný pro jeho činnost, tak i ti, kteří se na této
činnosti spolupodílejí svou prací."
339'. Jednotlivé složky podniku si musí uvědomovat, že komunita, v níž
působí, představuje dobro pro všechny, a nikoli pouze strukturu, která
by umožňovala uspokojování něčích čistě osobních potřeb. Pouze toto
vědomí umožňuje dospět k utváření ekonomiky, která bude skutečně sloužit
člověku a vytvářet programy skutečné spolupráce mezi různými partnery.
Podnětný a velmi významný příklad v tomto ohledu představují aktivity
podniků družstevního typu, malé a střední podniky, rodinné řemeslné a
zemědělské podniky. Sociální nauka církve zdůraznila přínos, který tyto
aktivity přinášejí k růstu hodnoty práce, smyslu pro osobní a
společenskou odpovědnost, demokratickému životu, lidským hodnotám
prospěšným trhu i společnosti.
340. Sociální nauka církve uznává oprávněnost zisku jako prvního
kritéria dobré práce podniku: „Vyrábí-li podnik se ziskem, znamená to,
že se správně užívají výrobní činitelé." To však neznamená, že by zisk
byl vždy ukazatelem odpovídající služby podniku společnosti. Je
například možné, že „hospodářská bilance může být v pořádku, ale lidé,
kteří představují nejcennější jmění podniku, jsou pokořováni a jejich
důstojnost je zraňována." K tomu dochází, když je podnik začleněn do
sociálních a kulturních systémů, poznamenaných vykořisťováním osob,
sklonem k vyhýbání se závazkům sociální spravedlnosti a porušováním práv
pracovníků. Je nutné, aby se uvnitř podniku uvádělo oprávněné zaměření
na zisk do souladu s neopomenutelným respektováním důstojnosti osob,
které rozličným způsobem v daném podniku působí. Dva zmíněné požadavky
určitě nejsou ve vzájemném rozporu, neboť na jedné straně by nebylo
realistické pomýšlet na zajištění budoucnosti podniku bez produkce
statků a služeb a bez zisku, který je plodem ekonomické aktivity; na
druhé straně platí, že pokud je zajištěn rozvoj pracující osoby, vede to
k větší produktivitě a výnosnosti její práce. Podnik musí být solidární
komunitou, která se nezaměřuje výlučně na své zájmy. Musí usilovat o
uskutečňování takzvané „sociální ekologie" práce a přispívat společnému
dobru také ochranou přírodního prostředí.
341. Jestliže při vyvíjení ekonomické a finanční aktivity je zaměření na
spravedlivý zisk přijatelné, pak používání lichvy je morálně odsouzeno:
„Ti, kdo při obchodování používají lichvářských a vykořisťovatelských
metod, které vyvolávají hlad a smrt jejich bratří, nepřímo páchají
vraždu, za kterou jsou odpovědni." Toto odsouzení se vztahuje také na
mezinárodní ekonomické vztahy, zejména když se jedná o situaci méně
pokročilých zemí, na které nesmí být uplatňovány „protiprávní, natož
lichvářské finanční systémy." Učitelský úřad církve v současné době
použil silných a jasných slov proti stále značně rozšířené praxi lichvy,
„což je i dnes existující rána a ohavnost, která je schopna zničit život
mnoha osob."
342. Podnik se dnes pohybuje ve stále širším ekonomickém rámci, takže se
ukazuje, že jednotlivé státy jsou omezeny ve své schopnosti zvládat
rychlé změny, k nimž dochází v mezinárodních ekonomických a finančních
vztazích. Tato situace vede podniky k tomu, že na sebe berou novou a
větší odpovědnost než v minulosti. Jejich úloha při uskutečňování
opravdu solidárního a integrálního rozvoje lidstva nikdy nebyla tak
rozhodující jako dnes. Vzhledem k tomu je právě tak rozhodující, nakolik
si uvědomují, že „rozvoj musí být buď ke společnému prospěchu všech
částí světa, nebo se nutně zvrátí v úpadek i v oněch krajinách, které se
dosud vyznačovaly stálým pokrokem: buď mají na rozvoji podíl všechny
národy světa, nebo to není pravý rozvoj."
b) Úloha podnikatele, vlastníka a ředitele podniku
343. Ekonomická iniciativa je výrazem lidské inteligence a snahy
odpovědět tvůrčím způsobem i ochotou ke spolupráci na potřeby člověka. V
tvořivosti a spolupráci totiž spočívá správné pojetí hospodářské soutěže
(„business competition" - odvozeno od cum-petere, čes. kompetence), tedy
společné hledání co nejvhodnějších odpovědí na potřeby, jež se postupně
objevují. Smysl pro zodpovědnost, který vyplývá ze svobodné ekonomické
iniciativy, nespadá pouze do oblasti individuální ctnosti, jež je nutná
k lidskému růstu jednotlivce, ale také do oblasti sociální ctnosti,
která je nezbytná pro rozvoj solidární komunity: „Do tohoto procesu jsou
zapojeny významné ctnosti jako píle, obezřetnost při podstupování
předvídatelných rizik, spolehlivost a věrnost v mezilidských vztazích,
vytrvalost při realizaci obtížných a bolestivých, pro pracovní
společenství však nezbytných rozhodnutí a při překonávání případných ran
osudu."
344. Úlohy vlastníka a ředitele nabývají ze sociálního hlediska zásadní
důležitosti, protože se nacházejí v srdci oné sítě technických,
obchodních, finančních a kulturních vztahů, jež charakterizují moderní
podnikání. Jelikož rozhodnutí týkající se podniku s sebou v důsledku
vzrůstající složitosti podnikatelských aktivit nese mnoho vedlejších
účinků, které mají velký význam nejen ekonomický, ale také sociální,
vyžaduje uplatňování podnikatelské a řídící odpovědnosti kromě
nepřetržitého úsilí být profesně „na výši doby" také stálé respektování
týkající se morálních pohnutek. Jimi se musí řídit osobní rozhodování
těch, kdo jsou nositeli příslušných pravomocí.
Vlastníci a ředitelé se nesmějí zaměřovat výhradně na dosahování
ekonomického cíle podnikání, na ekonomickou efektivitu, na požadavky
péče o „kapitál" jako souhrn výrobních prostředků, protože právě jim
přísluší specifická povinnost týkající se konkrétního respektování
lidské důstojnosti pracovníků, kteří v podniku působí. Tito posledně
zmínění představují „nejcennější jmění podniku", rozhodujícího činitele
produkce. Při důležitých strategických a finančních rozhodnutích ohledně
nákupu či prodeje, rozšíření, uzavření či fúze podniků se nesmí dbát
pouze na kritéria finanční a tržní povahy.
345. Sociální nauka církve klade důraz na to, že je nezbytné, aby
podnikatel a ředitel ve svých podnicích usilovali o takovou strukturu
pracovních aktivit, která by podporovala rodinu, především pak matky při
naplňování jejich poslání, aby se ve světle integrálního pojímání
člověka a rozvoje zasazovali za kvalitu „vyráběného a spotřebovávaného
zboží, vyžadovaných služeb, životního prostředí a života vůbec", aby
investovali, když nastanou vhodné ekonomické podmínky a když existuje
politická stabilita, na těch místech a do těch výrobních oblastí, které
nabízejí jednotlivcům a národům „šanci zhodnotit svou vlastní práci".
IV. EKONOMICKÉ INSTITUCE VE SLUŽBĚ ČLOVĚKU
346. Jednou z prvořadých ekonomických otázek je využití zdrojů, tedy
všech těch statků a služeb, jimž ekonomické subjekty, výrobci a soukromí
i veřejní spotřebitelé, připisují hodnotu kvůli jejich využitelnosti při
výrobě a spotřebě. Zdrojů je v přírodě z kvantitativního hlediska
omezené množství, což nutně vede k závěru, že každý ekonomický subjekt -
jednotlivec i společnost - musí usilovat o určitou strategii, aby tyto
zdroje využíval co nejracionálnějším způsobem, dle logiky zásady
hospodárnosti. Na tom pak závisí jak účinné řešení obecnějšího a
zásadnějšího ekonomického problému omezenosti zdrojů ve vztahu k
soukromým i veřejným potřebám jednotlivců a společnosti, tak celková
strukturální a funkční výkonnost celého ekonomického systému. Tato
výkonnost přímo závisí na odpovědnosti a schopnostech různých subjektů,
jako je trh, stát a zprostředkující instituce.
a) Úloha svobodného trhu
347. Svobodný trh je společensky významná instituce, protože je schopen
zaručit efektivní výsledky v produkci statků a služeb. Historie ukázala,
že trh dokáže nastartovat a na dlouhou dobu udržet ekonomický rozvoj.
Existují dobré důvody k tomu, abychom se domnívali, že za mnoha
okolností „je volný trh nejúčinnějším nástrojem k využívání zdrojů a k
nejlepšímu uspokojování potřeb." Sociální nauka církve oceňuje nesporné
výhody, jež nabízejí mechanismy svobodného trhu jak vzhledem k lepšímu
využití zdrojů, tak vzhledem k usnadnění směny produktů. Tyto mechanismy
„stavějí do středu pozornosti vůli a preference člověka, které se
setkávají ve smlouvě s vůlí a preferencemi jiného člověka."
Skutečný trh, na němž panuje konkurence, představuje účinný prostředek k
dosahování důležitých cílů spravedlnosti: zmírňování přemrštěného zisku
jednotlivých podniků, odpovídání na zájmy spotřebitelů, lepší využívání
a šetření zdrojů, odměňování podnikatelského a inovačního úsilí, šíření
informací takovým způsobem, aby bylo skutečně možné porovnávat a
nakupovat produkty v prostředí zdravé konkurence.
348. Svobodný trh nelze hodnotit, aniž by se braly v úvahu cíle, kterým
tento trh slouží, a hodnoty, které předává na společenské rovině.
Trh totiž nemůže mít sám v sobě princip vlastní oprávněnosti. Je úkolem
individuálního svědomí a veřejné autority, aby stanovily správný poměr
mezi prostředky a cíli. Individuální užitek toho, kdo působí v
ekonomice, i když je oprávněný, se nesmí nikdy stát jediným cílem. Vedle
něho totiž existuje další, stejně základní, ba nadřazený cíl společenské
užitečnosti., jíž se má dosahovat nikoli v rozporu s logikou trhu, nýbrž
v souladu s ní. Pokud svobodný trh splňuje výše uvedené důležité funkce,
pak slouží společnému dobru a integrálnímu rozvoji člověka, zatímco
převrácení poměru mezi prostředky a cíli může vést k tomu, že svobodný
trh degeneruje a stává se nelidskou a odcizující institucí, což má
nekontrolovatelné následky.
349. Sociální nauka církve sice uznává, že svobodný trh je
nenahraditelnou institucí vzhledem k regulaci uvnitř ekonomického
systému, připomíná však, zeje nezbytné, aby fungoval na základě mravních
cílů, které zabezpečují a zároveň vhodné vymezují prostor jeho
autonomie. Představa, že poskytování všech druhů statků lze svěřovat
výhradně trhu, není přijatelná, protože se zakládá na redukcionistickém
pojímání osoby a společnosti. Tváří v tvář konkrétnímu riziku
„idololatrie" trhu sociální nauka církve zdůrazňuje jeho meze, které se
snadno vyjevují v jeho neschopnosti uspokojovat důležité lidské
požadavky volající po statcích, „jež podle své povahy nemohou být a ani
nejsou pouhým zbožím." Jedná se o statky, s nimiž nelze obchodovat podle
principu „ekvivalentní směny" a podle logiky smlouvy, jak je to pro trh
typické.
350. Trh nabývá v současné společnosti významné sociální funkce, a proto
je důležité odhalovat jeho nejpozitivnější možnosti a vytvářet podmínky
k tomu, aby se právě ony mohly rozvinout do konkrétních efektů.
Účastníci trhu musí být skutečně svobodní, aby mohli hodnotit a vybírat
z jednotlivých možností, nicméně svoboda v ekonomické oblasti musí být
regulována odpovídajícím právním rámcem, aby mohla sloužit integrální
lidské svobodě: „Hospodářská svoboda je pouze jedním prvkem svobody.
Prohlásí-li se za samostatnou, pohlíží-li se tedy na člověka jen jako na
výrobce, respektive spotřebitele zboží, a nikoli jako na subjekt, který
vyrábí a konzumuje proto, aby žil, ztrácí tato svoboda svůj nezbytný
vztah k člověku, kterého nakonec odcizuje a utlačuje."
b) Působení státu
351. Působení státu i ostatních veřejných orgánů se musí řídit zásadou
subsidiarity a musí vytvářet příznivé situace pro svobodné uplatňování
ekonomické aktivity; musí se řídit rovněž zásadou solidarity a stanovit
meze autonomie jednotlivých stran, aby slabší strana byla chráněna.75*
Solidarita bez subsidiarity může snadno sklouznout do „pečovatelského
státu", zatímco subsidiarita bez solidarity riskuje, že bude podporovat
formy lokálního egoismu. Mají-li být respektovány obě tyto základní
zásady, pak zasahování státu do ekonomické oblasti nesmí být ani
přílišné ani nedostatečné, nýbrž přiměřené skutečným potřebám
společnosti. „Stát má povinnost podporovat činnost podniků tím, že
vytváří podmínky pro zajištění pracovních příležitostí. Musí tuto
činnost podněcovat tam, kde se jeví jako nedostatečná, případně brát ji
pod svou ochranu v krizových obdobích. Stát má dále právo zasahovat,
když monopoly brzdí rozvoj nebo mu brání. Kromě těchto úkolů koordinace
a řízení rozvoje však může ve výjimečných případech převzít zástupné
funkce."
352. Základní úloha státu v ekonomické oblasti spočívá ve vymezení
právního rámce, který by byl s to regulovat ekonomické vztahy, a to tak,
aby se „chránily základní předpoklady svobodného hospodářství, které
spočívá na určité rovnosti zúčastněných, takže jeden nemá tak velkou
moc, aby druhého prakticky odsoudil k otroctví." Ekonomická aktivita,
zejména v kontextu svobodného trhu, se nemůže odehrávat v
institucionálním, právním a politickém vakuu, nýbrž „naopak, předpokládá
jistotu individuální svobody a soukromého vlastnictví, jakož i stabilní
měnu a výkonné veřejné služby." Když má stát naplňovat svou funkci, musí
vypracovat odpovídající legislativu a zároveň prozíravě vytvářet
ekonomickou a sociální politiku takovým způsobem, aby nikdy nepřiměřeným
způsobem nezasahoval do jednotlivých tržních aktivit, jejichž průběh
musí zůstat svobodný od donucování ze strany autoritativních nebo - což
je ještě horší - totalitních superstruktur.
353. Je třeba, aby trh a stát působily v souladu jeden s druhým a
vzájemně se doplňovaly. Svobodný trh může na společnost působit
blahodárně pouze za předpokladu fungování státu, který bude určovat a
orientovat směr ekonomického rozvoje; který zaručí respektování
spravedlivých a transparentních pravidel; který někdy na nezbytnou a
omezenou dobu zasáhne přímým způsobem v případě, že trh nedokáže mít
žádoucí účinné výsledky, nebo když bude třeba sáhnout k principu
přerozdělování. V některých oblastech totiž trh není schopen pouze na
základě svých vlastních mechanismů zabezpečovat spravedlivé rozdělování
určitých statků a služeb, které jsou podstatné pro lidský růst občanů, a
právě v takovémto případě je vzájemné doplňování se mezi státem a trhem
nutné více než jindy.
354. Stát může vést občany a podniky k podpoře společného dobra
uplatňováním takové ekonomické politiky, která bude všem občanům
napomáhat, aby se mohli aktivně podílet na výrobní činnosti.
Respektování zásady subsidiarity musí vést veřejné autority k tomu, aby
vytvářely vhodné podmínky pro rozvoj individuálních schopností a
iniciativ, pro osobní autonomii a odpovědnost občanů, a proto se musí
varovat každého zásahu, který by znamenal neúměrné podmínky pro
podnikatelské síly.
S ohledem na společné dobro je třeba neustále usilovat o správnou
vyváženost mezi soukromou svobodou a působením státu, které může mít
povahu jak přímého zásahu do hospodářství, tak podpory ekonomického
rozvoje. V každém případě se státní zásahy musí striktně držet kritérií
spravedlnosti, rozumnosti a efektivity a zároveň nesmějí nahrazovat
jednání jednotlivců proti jejich právu na svobodné ekonomické působení.
Pokud by k tomu docházelo, pak se takový stát stává pro společnost
škodlivým, protože příliš pronikavé přímé zasahování vede k oslabování
odpovědnosti občanů a působí nadměrný růst veřejných úřadů, který je
motivován spíše byrokratickou logikou než cílem uspokojovat potřeby
jednotlivých osob.
355. Výběr daní a veřejné výdaje mají zásadní ekonomický význam pro
každé společenství občanů i politickou obec jako celek. Žádoucím cílem
je přitom to, aby veřejné finance působily jako prostředek rozvoje a
solidarity. Spravedlivá, výkonná a efektivní správa veřejných financí má
blahodárný vliv na hospodářství, protože dokáže podporovat růst
zaměstnanosti, znamená oporu pro podnikatelské aktivity a pro neziskové
iniciativy, a tak přispívá k rostoucí věrohodnosti státu jakožto záruky
systémů zdravotního a sociálního zabezpečení, které mají chránit
především ty nejslabší.
Veřejné finance slouží společnému dobru, když se drží některých
důležitých zásad: výběr daní jako specifické plnění povinnosti
solidarity; rozumnost a spravedlnost při ukládání daňových povinností;
jasnost, přesnost a zásadovost při spravování a užívání veřejných
zdrojů. Při přerozdělování zdrojů musejí správci veřejných financí dbát
na principy solidarity, rovnosti, využívání nadání. Musejí věnovat
velkou pozornost podpoře rodin a odpovídající část zdrojů rezervovat na
tento účel.
c) Úloha zprostředkujících organizací
356. Sociálně ekonomický systém musí být charakterizován současnou
přítomností veřejného a soukromého sektoru i soukromého neziskového
sektoru. Tímto způsobem se vytváří určitá pluralita rozhodujících center
a logiky působení. Existují určité kategorie kolektivních nebo společně
užívaných statků, jejichž používání nesmí záviset na tržních
mechanismech a zároveň nepatří do výlučné kompetence státu. Stát má
vzhledem k uvedeným statkům za úkol spíše to, aby podporoval všechny
společenské a ekonomické iniciativy, které mají veřejnou působnost a
jsou vykonávány zprostředkujícími organizacemi. Občanská společnost
uspořádaná ve svých zprostředkujících organizacích je schopna přispívat
k dosahování společného dobra tím, že bude účinně spolupracovat a
doplňovat působení státu i trhu, což přispívá k rozvoji přiměřené
ekonomické demokracie. V takovémto kontextu musí být zasahování státu
projevem opravdové solidarity, která však nikdy nesmí být oddělena od
subsidiarity.
357. Soukromé neziskové organizace mají v ekonomické oblasti své
specifické místo. Tyto organizace se vyznačují odvážným úsilím o
harmonické propojení efektivity ve výrobě se solidaritou. Obvykle se
takové organizace zakládají na smlouvě o občanském sdružení a jsou
výrazem společného ideového zaměření subjektů, které se svobodně
rozhodnou připojit se k této organizaci. Stát je povolán k tomu, aby
respektoval vlastní povahu těchto organizací, uznával jejich vlastní
náplň a konkrétně tak uskutečňoval zásadu subsidiarity, která s sebou
nese požadavek respektování a rozvíjení důstojnosti i autonomní
odpovědnosti takto „podporovaného" subjektu.
d) Úspory a spotřeba
358. Spotřebitelé, kteří v mnoha případech disponují poměrné velkou
kupní silou výrazné překračující životní minimum, mohou výrazně
ovlivňovat ekonomickou realitu svým svobodným rozhodováním mezi
spotřebou a úsporami. Možnost ovlivňovat procesy ekonomického systému je
totiž v rukou toho, kdo se rozhoduje, jak naloží se svými finančními
zdroji. Dnes je možno více než v minulosti zvažovat nabízející se
alternativy nejen na rovině předvídaného zisku a podle míry
předvídatelného rizika, ale rovněž na základě posouzení hodnoty
příslušných investičních projektů, do nichž se vkládají tyto finanční
zdroje, a to s vědomím, že „rozhodnutí investovat raději zde než onde,
raději v tomto a ne v jiném sektoru, je vždy i morálním a kulturním
rozhodnutím."
359. Využívání vlastní kupní síly je třeba uplatňovat v kontextu
morálních požadavků spravedlnosti, solidarity a přesně vymezené
společenské odpovědnosti. Nesmí se zapomínat na „povinnost lásky k
bližnímu, to znamená povinnost pomáhat vlastním 'přebytkem', ale někdy i
tím, čeho nemá člověk nazbyt, aby poskytl to, co je nezbytné pro život
chudého člověka." Tato odpovědnost dává spotřebitelům díky většímu toku
informací možnost, aby usměrňovali chování výrobců prostřednictvím
individuálního nebo kolektivního rozhodnutí upřednostňovat produkty
určitého podniku místo jiných. Při tom je třeba hledět nejen na ceny a
kvalitu produktů, ale také na to, zda v podniku jsou správné podmínky
práce a zda se při produkci dbá na ochranu přírodního prostředí.
360. Fenomén spotřebitelství se projevuje přetrvávajícím zaměřením na
„vlastnění" místo na „bytí". To brání „odlišovat nové a vyšší formy
uspokojování lidských potřeb od nových, uměle vytvářených potřeb, které
brání vývoji zralé osobnosti." Máme-li tomuto jevu čelit, je nutno
usilovat o utváření takových „životních stylů, v nichž by určujícími
prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích bylo hledání
pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu společného růstu." Je
nepopiratelné, že vliv společenského prostředí na životní styl je
značný, proto je nutné kulturní výzvě dnešního spotřebitelství odpovídat
s větší rozhodností, především s ohledem na příští generace, které jsou
vystaveny vážnému riziku, že budou nuceny žít ve vypleněném životním
prostředí z důvodu současné nadměrné a nezřízené spotřeby.
V. NOVÉ JEVY V EKONOMICKÉ OBLASTI
a) Globalizace: příležitosti a rizika
361. Naše doba je poznamenána komplexním jevem ekonomické a finanční
globalizace. To znamená, že na rovině obchodu se statky a službami i na
rovině finančních transakcí dochází ke stále větší integraci národních
ekonomik, a proto stále větší počet ekonomických subjektů musí s ohledem
na růst a zisk dělat rozhodnutí globálního dosahu. Nový obzor globální
společnosti není dán pouze ekonomickými a finančními vazbami mezi
ekonomickými činiteli, kteří pocházejí z určitého národa a zároveň
působí v různých zemích takové mezinárodní vazby koneckonců existovaly
vždy, ale spíše vzájemným prostupováním ekonomik a rozvojem dříve
nevídaného komplexu vztahů zcela nové povahy. Stále zásadnější a
ústřednější roli hrají finanční trhy, jejichž velikost se v důsledku
liberalizace směny a oběhu kapitálu v krátké době nebývalé zvětšila.
Operátoři jsou dnes schopni v „reálném čase" přemístit z jedné části
planety na jinou část obrovské množství kapitálu. Jde o mnohotvárnou
skutečnost, která není snadno analyzovatelná, protože se odehrává na
různých úrovních a zároveň se nepřetržitě vyvíjí, přičemž je těžké
předvídat, kam tento proces směřuje.
362. Globalizace probouzí nové naděje, ale zároveň vzbuzuje znepokojivé
otázky. Globalizace může mít potenciálně kladné důsledky pro celé
lidstvo. Rozvoj systému ekonomických a finančních vztahů zároveň v
závislosti na bouřlivém rozmachu telekomunikací umožnil znatelné snížení
cen komunikací a nových komunikačních technologií a také urychlení
obchodu a finančních transakcí na celosvětové úrovni. Jinými slovy,
došlo k tomu, že dva jevy, tedy ekonomická a finanční globalizace na
jedné straně a technologický pokrok na straně druhé, se vzájemně
posilují a jsou v současnosti příčinou extrémně rychlého a komplexního
rozvoje ekonomiky.
Když analyzujeme současné dění, pak zjišťujeme nejen možnosti, které se
v epoše globalizované ekonomiky otevírají, ale také rizika, která jsou
spojena s novými rozměry obchodních a finančních vazeb. Narůstá totiž
rozdíl jak mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, tak také uvnitř
industrializovaných zemí. S narůstajícím ekonomickým bohatstvím, což je
umožňováno výše popsanými procesy, vzrůstá také relativní chudoba.
363. Péče o společné dobro ukládá, aby se využívaly nové možnosti pro
přerozdělení bohatství mezi různými oblastmi naší planety, a to ve
prospěch prozatím méně úspěšných oblastí, které dosud zůstávají
vyloučené ze sociálního a ekonomického rozvoje anebo jen na jeho okraji:
„Úkolem je tedy zabezpečit solidární globalizaci, globalizaci bez
marginalizace." Technologický proces představuje riziko, že jeho přínosy
budou mezi jednotlivé země rozdělovány nespravedlivě. Technologické
novinky totiž mohou pronikat do určité společnosti a šířit se v ní
jedině tehdy, když její potenciální uživatelé dosáhnou určité minimální
úrovně znalostí a když budou také mít potřebné finanční zdroje. Současná
velká nerovnováha mezi jednotlivými zeměmi v přístupu k
vědeckotechnickým znalostem a k nejnovějším technologickým produktům
tedy vede zřejmě k tomu, že proces globalizace nejenže nesnižuje rozdíly
mezi tím, jak dynamicky se jednotlivé země ekonomicky a společensky
rozvíjejí, ale naopak rozdíly ještě více prohlubuje. Vzhledem k povaze
právě probíhajících procesů je zřejmé, že svobodný oběh kapitálu není
sám o sobě schopen podpořit přiblížení rozvojových zemí těm
rozvinutějším.
364. Obchod představuje základní složku mezinárodních ekonomických
vztahů, protože zásadním způsobem přispívá ke specializaci výroby a k
ekonomickému růstu různých zemí. Dnes více než kdy jindy právě
mezinárodní obchod, pokud je zaměřen správným směrem, podporuje rozvoj a
je schopen vytvářet nová pracovní místa a poskytovat užitečné zdroje.
Sociální nauka církve vícekrát upozornila na nesrovnalosti v systému
mezinárodního obchodu, který často z důvodu ochranářské politiky
diskriminuje produkty pocházející z chudých zemí, a představuje tak
překážku nárůstu průmyslových aktivit v těchto zemích a zabraňuje v
přemísťování nových technologií do nich. Ustavičné poškozování
rozvojových zemí při nákupu surovin a prohlubující se rozdíl mezi zeměmi
bohatými a chudými vedl učitelský úřad církve k tomu, aby důrazně
připomínal etická kritéria, jež by měla regulovat mezinárodní ekonomické
vztahy: úsilí o společné dobro a o univerzální určení statků;
spravedlnost v obchodních vztazích; to, aby komerční politika a
mezinárodní spolupráce dbala na práva a potřeby těch nejchudších. Pokud
tomu tak nebude, „pak se chudé národy stanou ještě chudšími, kdežto
bohaté ještě bohatšími."
365. Solidarita odpovídající epoše globalizace vyžaduje ochranu lidských
práv. V tomto ohledu učitelský úřad církve připomíná, že nejenom
„záměr... vytvořit veřejnou mezinárodní organizaci, která by dbala na
dodržování lidských práv, svobody a míru, se dosud nepodařilo plně
prosadit, ale dokonce se musí s lítostí konstatovat, že mezinárodní
společenství při plnění povinnosti respektovat a uplatňovat lidská práva
velice často váhá. Tato povinnost se týká všech základních práv a
nedovoluje z nich svévolně vybírat jen některá, což by vedlo k různým
formám diskriminace a nespravedlnosti. Zároveň jsme svědky znepokojivě
rostoucího rozdílu mezi uplatňováním nových 'práv', která jsou
prosazována v technologicky vyspělých společnostech, a uplatňováním
základních lidských práv, která doposud nejsou respektována zejména v
méně rozvinutých oblastech. Máme na mysli například právo na jídlo,
pitnou vodu, domov, sebeurčení a nezávislost."
366. Rozsah globalizace musí být doprovázen tím, že organizace působící
v občanské společnosti si budou hlouběji uvědomovat nové úlohy, k
jejichž plnění jsou povolány na celosvětové úrovni. Také díky vlivu a
působení těchto organizací bude možno současný celosvětový proces
ekonomického a finančního rozvoje uvádět do rámce, v němž bude zaručeno
skutečné dodržování lidských práv i práv národů a také spravedlivé
rozdělování zdrojů, a to jak uvnitř jednotlivých zemí, tak mezi různými
zeměmi: „volná směna zboží je spravedlivá jen tehdy, když je ve shodě s
požadavky sociální spravedlnosti."
Zvýšenou pozornost je nutno věnovat místním specifikům a kulturním
odlišnostem, které jsou vážně ohrožovány probíhajícími ekonomickými a
finančními procesy. „Globalizace nesmí představovat nový druh
kolonialismu. Musí proto brát ohled na rozličnost kultur, které
představují v univerzálním harmonickém soužití mezi národy interpretační
klíče lidského života. Globalizace nesmí zejména chudé připravovat o to,
co pro ně zůstává tím nejcennějším, což zahrnuje náboženské představy a
úkony: vždyť ryzí náboženské přesvědčení představuje nejjasnější projev
lidské svobody."
367. V epoše globalizace je nutno zdůraznit solidaritu mezi
generacemi.„V minulosti byla solidarita mezi jednotlivými generacemi v
rámci rodiny zcela přirozená. Dnes se stala také povinností celé
společnosti."7Je dobře, že o tuto solidaritu dosud stále usilují národní
politické komunity, ale dnes se tento problém objevuje i před globální
politickou komunitou, aby nehrozilo, že globalizace bude probíhat na úkor
těch
364. Obchod představuje základní složku mezinárodních ekonomických
vztahů, protože zásadním způsobem přispívá ke specializaci výroby a k
ekonomickému růstu různých zemí. Dnes více než kdy jindy právě
mezinárodní obchod, pokud je zaměřen správným směrem, podporuje rozvoj a
je schopen vytvářet nová pracovní místa a poskytovat užitečné zdroje.
Sociální nauka církve vícekrát upozornila na nesrovnalosti v systému
mezinárodního obchodu, který často z důvodu ochranářské politiky
diskriminuje produkty pocházející z chudých zemí, a představuje tak
překážku nárůstu průmyslových aktivit v těchto zemích a zabraňuje v
přemísťování nových technologií do nich Ustavičné poškozování
rozvojových zemí při nákupu surovin a prohlubující se rozdíl mezi zeměmi
bohatými a chudými vedl učitelský úřad církve k tomu, aby důrazně
připomínal etická kritéria, jež by měla regulovat mezinárodní ekonomické
vztahy: úsilí o společné dobro a o univerzální určení statků;
spravedlnost v obchodních vztazích; to, aby komerční politika a
mezinárodní spolupráce dbala na práva a potřeby těch nejchudších. Pokud
tomu tak nebude, „pak se chudé národy stanou ještě chudšími, kdežto
bohaté ještě bohatšími."
365. Solidarita odpovídající epoše globalizace vyžaduje ochranu lidských
práv. V tomto ohledu učitelský úřad církve připomíná, že nejenom
„záměr... vytvořit veřejnou mezinárodní organizaci, která by dbala na
dodržování lidských práv, svobody a míru, se dosud nepodařilo plně
prosadit, ale dokonce se musí s lítostí konstatovat, že mezinárodní
společenství při plnění povinnosti respektovat a uplatňovat lidská práva
velice často váhá. Tato povinnost se týká všech základních práv a
nedovoluje z nich svévolně vybírat jen některá, což by vedlo k různým
formám diskriminace a nespravedlnosti. Zároveň jsme svědky znepokojivě
rostoucího rozdílu mezi uplatňováním nových 'práv', která jsou
prosazována v technologicky vyspělých společnostech, a uplatňováním
základních lidských práv, která doposud nejsou respektována zejména v
méně rozvinutých oblastech. Máme na mysli například právo na jídlo,
pitnou vodu, domov, sebeurčení a nezávislost."
366. Rozsah globalizace musí být doprovázen tím, že organizace působící
v občanské společnosti si budou hlouběji uvědomovat nové úlohy, k
jejichž plnění jsou povolány na celosvětové úrovni. Také díky vlivu a
působení těchto organizací bude možno současný celosvětový proces
ekonomického a finančního rozvoje uvádět do rámce, v němž bude zaručeno
skutečné dodržování lidských práv i práv národů a také spravedlivé
rozdělování zdrojů, a to jak uvnitř jednotlivých zemí, tak mezi různými
zeměmi: „volná směna zboží je spravedlivá jen tehdy, když je ve shodě s
požadavky sociální spravedlnosti."
Zvýšenou pozornost je nutno věnovat místním specifikům a kulturním
odlišnostem, které jsou vážně ohrožovány probíhajícími ekonomickými a
finančními procesy. „Globalizace nesmí představovat nový druh
kolonialismu. Musí proto brát ohled na rozličnost kultur, které
představují v univerzálním harmonickém soužití mezi národy interpretační
klíče lidského života. Globalizace nesmí zejména chudé připravovat o to,
co pro ně zůstává tím nejcennějším, což zahrnuje náboženské představy a
úkony: vždyť ryzí náboženské přesvědčení představuje nejjasnější projev
lidské svobody"
367. V epoše globalizace je nutno zdůraznit solidaritu mezi
generacemi.„V minulosti byla solidarita mezi jednotlivými generacemi v
rámci rodiny zcela přirozená. Dnes se stala také povinností celé
společnosti." Je dobře, že o tuto solidaritu dosud stále usilují národní
politické komunity, ale dnes se tento problém objevuje i před globální
politickoukomunitou, aby nehrozilo, že globalizace bude probíhat na úkor
těch nejpotřebnějších a nejslabších. Solidarita mezi generacemi
vyžaduje, aby se při globálním plánování uplatňovala zásada
univerzálního určení statků, podle něhož je mravně nepřípustné a
ekonomicky kontraproduktivní, aby za současnost platily budoucí
generace. Mravně nepřípustné proto, že by to znamenalo nepřevzít
povinnou odpovědnost. Ekonomicky kontraproduktivní proto, že
odstraňování škod je mnohem nákladnější než předcházení těmto škodám.
Tuto zásadu je třeba uplatňovat především - i když nejen tam - v oblasti
zdrojů, které skýtá země, a ochrany stvoření značně ohroženého
globalizací, a to na rovině jediného celoplanetárního ekosystému.
b) Mezinárodní finanční systém
368. Finanční trhy jistě nejsou novinkou naší epochy. Již dlouhou dobu
různou formou odpovídají na finanční požadavky výrobní sféry. Historická
zkušenost dosvědčuje, že bez odpovídajících finančních systémů by
nemohlo docházet k ekonomickému růstu. Mnohaúrovňové investice typické
pro moderní tržní ekonomiky by byly nemožné bez zásadní zprostředkující
role finančních trhů, která mimo jiné umožnila pozitivně zhodnotit
funkci úspor při komplexním rozvoji ekonomického a sociálního systému.
Jestliže vytvoření tzv. „globálního kapitálového trhu" mělo blahodárné
účinky právě díky tomu, že větší mobilita kapitálu umožnila výrobním
činnostem snazší přístup ke zdrojům, pak na druhé straně tatáž zvýšená
pohyblivost kapitálu zvýšila riziko finančních krizí. Finanční sektor, u
něhož finanční transakce výrazně překročily objem reálných transakcí, je
vystaven riziku, že se stane cílem sám o sobě a že nebude mít vazby na
základ v reálné ekonomice.
369. Finanční ekonomika zaměřená sama na sebe zrazuje své vlastní
určení, neboť se zbavuje svých kořenů i základního důvodu své existence,
tedy své původní a nejvlastnější úlohy sloužit reálné ekonomice, což v
posledním důsledku znamená službu rozvoji osob a lidských komunit.
Celkový obraz se jeví ještě znepokojivější ve světle značně asymetrické
podoby současného mezinárodního finančního systému, protože procesy
inovace a deregulace finančních trhů se prosazují pouze v některých
částech světa. To je pak zdrojem vážného etického znepokojení, protože
země vyloučené z tohoto procesu - i když netěží z přinášených dober -
nejsou chráněny před eventuálními negativními vlivy finanční nestability
na jejich reálné ekonomiky, zejména v případě ekonomik zranitelných a
vývojově opožděných. Nenadálé zrychlování procesů, jako je enormní
nárůst hodnoty portfolií spravovaných finančními institucemi a rychlé
zavádění nových sofistikovaných finančních nástrojů, způsobuje, zeje
více než kdy jindy potřeba hledat institucionální řešení problému, jak
účinné podporovat stabilitu finančního systému, aniž by se přitom
snižovala jeho potencialita a účinnost. Je nutné zavést normativní a
regulativní rámec, který by chránil stabilitu ve všech jejích složitých
výrazech, který by však zároveň podporoval konkurenci mezi
zprostředkovateli a který by investorům zajišťoval maximální
průhlednost.
c) Úloha mezinárodního společenství v epoše globalizované ekonomiky
370. Skutečnost, že jednotlivé státy ztratily v této oblasti svou
ústřední roli, musí zároveň doprovázet větší uplatňování řídící role
mezinárodního společenství v usměrňování ekonomiky a financí. Jeden
důležitý důsledek globalizačního procesu spočívá v tom, že stát postupně
ztrácí svůj vliv v národní ekonomické a finanční dynamice. Vlády
jednotlivých zemí vnímají vlastní působení na ekonomickém a sociálním
poli jako stále více podmíněné očekáváním mezinárodních kapitálových
trhů a stále silnějším důrazem na kredibilitu ze strany finančního
světa. Z důvodu nových vazeb mezi globálními operátory jsou tradiční
ochranářské postoje států odsouzeny k nezdaru a nové oblasti soutěžení
odsouvají sám pojem národního trhu do pozadí.
371. Čím vyšší úrovně komplexnosti organizace a fungování dosahuje
světový ekonomický a finanční systém, tím jasněji vystupuje do popředí
jako prvořadý úkol regulování těchto procesů tak, aby byly zaměřovány ke
společnému dobru celé lidské rodiny. Konkrétně se objevuje požadavek,
aby tuto citlivou úlohu přebíraly nejen národní státy, ale samo
mezinárodní společenství, s použitím odpovídajících a účinných
politických i právních prostředků.
Je tudíž nezbytné, aby mezinárodní ekonomické a finanční instituce
hledaly co nejpřiměřenější institucionální řešení a aby zpracovávaly co
nejvhodnější strategie usměrnění probíhajících změn. Kdyby totiž tyto
změny zůstaly ponechány samy sobě, pak by to mělo dramatické důsledky v
neprospěch těch nejslabších a nejbezbrannějších vrstev světové populace.
V mezinárodních organizacích musí být spravedlivě zastupovány zájmy celé
velké lidské rodiny. Je nezbytné, „aby se při posuzování důsledků jejich
rozhodnutí vždy přihlíželo k těm národům a zemím, které na mezinárodním
trhu nemají přílišnou váhu a v nichž se soustředí největší bída, a které
proto potřebují větší pomoc, aby se mohly rozvíjet."
372. Také politika stejně jako ekonomika musí rozšířit rámec svého
působení za národní hranice a získat co nejrychleji celosvětové rozměry,
cožjí pak umožní usměrňovat probíhající procesy nejen podle ekonomických
ukazatelů, ale také podle mravních zásad. Základní cíl bude spočívat v
tom, aby při těchto procesech bylo zajištěno respektování lidské
důstojnosti a plný rozvoj osobnosti, a to v rámci společného dobra.762
Převzetí této úlohy vyžaduje zodpovědně urychlit konsolidaci již
existujících institucí a zároveň utvářet nové orgány, do jejichž
kompetence by spadala tato odpovědnost.763 Ekonomický rozvoj totiž může
být trvalý jedině tehdy, když se uskutečňuje v rámci jasně stanovených
norem a v široké perspektivě mravního, občanského a kulturního růstu
celé lidské rodiny.
d) Integrální a solidární rozvoj
373. Jedním z hlavních úkolů těch, kdo jsou aktivně zapojeni do
mezinárodního ekonomického dění, je směřovat k integrálnímu a
solidárnímu rozvoji celého lidstva, to znamená „k rozvoji každého
člověka a celého člověka." Tento úkol vyžaduje takové pojetí ekonomiky,
které by na mezinárodní úrovni zaručovalo spravedlivé rozdělování zdrojů
a odpovídalo by vědomí vzájemné ekonomické, politické a kulturní
závislosti, jež dnes navzájem propojuje národy a dává jim vědomí
společného údělu. Sociální problémy stále více nabývají globálních
rozměrů. Žádný stát je už nemůže řešit pouze vlastními silami. Nynější
generace zřetelně vnímá, že je nezbytná solidarita, a uvědomuje si, že
je nutné překonat individualistickou kulturu. Síří se volání po takových
modelech rozvoje, které nechtějí pouze „pozvednout všechny národy na
úroveň, jíž se dnes těší nejbohatší země. Jde spíše o to, solidární
spoluprací budovat důstojnější život, účinně zvyšovat důstojnost a
tvůrčí schopnosti každého jednotlivce, rozvíjet jeho schopnost odpovědět
na své poslání, a tím i na Boží výzvu v něm obsaženou."
374. Lidštější a solidárnější rozvoj bude ku prospěchu i bohatým zemím.
Lidé v těchto zemích totiž „pociťují určitý druh existenciální
prázdnoty, neschopnost správně žít a těšit se ze smyslu vlastní
existence, ačkoliv se nacházejí uprostřed nadbytku materiálních statků;
mnoho lidí také prožívá odcizení a degradaci vlastního lidství, které je
vnímáno pouze jako ozubené kolečko v mechanismu produkce a spotřeby;
nevědí, jak vyjádřit svou vlastní lidskou důstojnost bytosti, která je
stvořena k obrazu a podobě Boha." Bohaté země prokázaly svou schopnost
vytvářet materiální blahobyt, ale to vše se často děje na úkor člověka a
těch nejslabších složek společnosti: „Nesmíme přehlížet, že hranice mezi
bohatstvím a chudobou procházejí uvnitř samotných společností, a to jak
v zemích vyspělých, tak i rozvojových. Stejně jako v bohatých zemích
existuje sociální nerovnost až ke krajní bídě, tak i v rozvojových
zemích pozorujeme nezřídka projevy sobectví a okázalého bohatství, které
jsou právě tak pobuřující jako pohoršlivé."
e) Nutnost mohutného výchovného a kulturního působení
375. Pro sociální nauku církve je ekonomika „pouze jedním aspektem a
jednou dimenzí mnohostranné lidské aktivity. Je-li absolutizována,
stává-li se výroba a spotřeba zboží nakonec středem společenského života
a v očích společnosti jedinou hodnotou, která není podřízena žádné jiné,
nelze pro to hledat příčinu pouze v hospodářském systému samém, nýbrž ve
skutečnosti, že celý sociálně kulturní systém, zanedbávající mravní a
náboženskou dimenzi, selhal a nyní je omezen pouze na produkci statků a
služeb." Lidský život stejně jako život společnosti nelze redukovat jen
na materiální dimenzi, i když hmotné statky jsou nezbytné jak pro
samotné přežití, tak pro zlepšování celkové úrovně života: „základ
každého úplného rozvoje lidské společnosti spočívá v růstu smyslu pro
Boha a poznání sebe."
376. Tváří v tvář rychlému technickému a ekonomickému rozvoji a stejně
rychlé proměnlivosti procesů produkce a spotřeby si učitelský úřad
církve uvědomuje potřebu rozvoje mohutného výchovného a kulturního díla.
„Požadavek kvalitativně uspokojivějšího a bohatšího života je sám o sobě
oprávněný, je však přitom třeba zdůraznit novou odpovědnost a nová
nebezpečí, jež s touto historickou fází souvisejí... Pří objevování
nových potřeb a nových možností jejich uspokojování je třeba se nechat
vést obrazem člověka, který respektuje všechny dimenze svého bytí a
staví vnitřní a duchovní stránky nad hmotné a pudové.
Sám hospodářský systém nemá žádná kritéria, která by umožňovala
jednoznačně odlišovat nové a vyšší formy uspokojování lidských potřeb od
nových, uměle vytvářených potřeb, které brání vývoji zralé osobnosti. Je
proto naléhavě zapotřebí rozsáhlého výchovného a kulturního úsilí,
zaměřeného na výchovu konzumenta k odpovědnému spotřebitelskému chování,
které zahrnuje výrazné vědomí odpovědnosti u výrobců a především u
pracovníků sdělovacích prostředků, jakož i nutné zásahy státních úřadů." |
http://cormier.cz/kapitola9.htm
|
|
Kapitola osmá: Politická komunita, druhá část
Jestliže se uznává, že přirozený zákon je základem i vymezujícím
principem pozitivního práva, pak to zároveň znamená, že je oprávněné
odporovat autoritě, která by závažně a opakovaně pošlapávala principy
přirozeného zákona. Sociální nauka vypočítává kritéria pro uplatňování
práva na odpor: Odpor vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout
ke zbraním jen tehdy, když jsou splněny všechny následující podmínky: 1.
v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv;
2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3.
když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná
naděje na úspěch; 5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení.
Kvůli ochraně společného dobra má právoplatná autorita právo i povinnost
ukládat tresty, které mají být přiměřené k závažnosti deliktů. Trest
neslouží výhradně k ochraně veřejného pořádku a k zajištění bezpečnosti
osob, ale zároveň představuje prostředek k nápravě provinilce. Zmíněná
náprava má rovněž mravní hodnotu odčinění, když provinilý člověk svůj
trest dobrovolně přijímá. Působení úřadů, jejichž úkolem je zjišťovat
trestní odpovědnost, která má vždy osobní charakter, se musí vyznačovat
přesným zjišťováním pravdy, přičemž je nutno plně respektovat práva a
důstojnost lidské osoby.
Církev vnímá jako znamení naděje to, že “stále vzrůstá odpor veřejného
mínění proti trestu smrti. Dnešní společnost má možnosti, jak se
kriminalitě účinně bránit tak, že provinilce zneškodní, aniž by mu zcela
uzavírala cestu k nápravě.
Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na
politickém rozhodování, zaručuje jim možnost volit a kontrolovat členy
vlastní vlády a v případě potřeby je pokojnou cestou vyměňovat. Církev
proto nemůže schvalovat vytváření úzkých vládnoucích skupin, které si na
základě svých specifických zájmů nebo ideologických záměrů uzurpují
státní moc. Opravdová demokracie je možná pouze v právním státě a na
základě pravdivého pojetí lidské osoby.
Autentická demokracie není pouze výsledkem formálního dodržování
pravidel, nýbrž také uvědomělého přijetí hodnot, na nichž se zakládají
demokratické postupy. Jedná se o důstojnost každé lidské osoby,
respektování lidských práv, přijetí “společného dobra” jako cíle
politického života a základu zákonodárství. Pokud neexistuje obecný
souhlas se zmíněnými hodnotami, pak se vytrácí smysl demokracie a její
stabilita je ohrožena.
Učitelský úřad církve uznává platnost principu, že ve státě mají být
jednotlivé pravomoci rozděleny (dělba moci). Je vhodnější, když každá
moc má protiváhu v jiných mocích a sférách kompetence a když je tak
udržována ve svých správných mezích. Právě v tom spočívá princip
právního státu, v němž vládne zákon, a nikoli lidská svévole.
Veřejná správa na jakémkoli stupni – národním, regionálním, místním – má
jakožto nástroj státu za cíl sloužit občanům. Ti, kdo mají politickou
odpovědnost, nesmějí zapomínat na morální rozměr výkonu své funkce ani
ho podceňovat. Politická korupce představuje jednu z nejzávažnějších
deformací demokratického systému.
Prostředky společenské komunikace je třeba užívat k budování a podpoře
lidské komunity v ekonomické, politické, kulturní, vzdělávací a
náboženské oblasti.Ve světě hromadných sdělovacích prostředků jsou
vnitřní problémy světa komunikací ještě umocňovány prostřednictvím
ideologií, honby za ziskem, politické kontroly, rivality mezi
jednotlivými skupinami i dalšími společenskými nešvary. Morální hodnoty
a principy musí platit i v oblasti společenských komunikačních
prostředků.
Vždy platí jediný základní morální princip, totiž že lidská osoba a
komunita jsou cílem a měřítkem používání hromadných sdělovacích
prostředků. Druhý princip je k prvnímu komplementární: dobro osob nelze
realizovat nezávisle na společném dobru komunit, k nimž zmíněné osoby
patří.
Stát musí vytvořit takový právní rámec, který by odpovídal svobodné
aktivitě společenských subjektů, musí být připraven zasáhnout, když to
bude nezbytné, a zároveň musí respektovat princip subsidiarity. Tento
princip znamená, že vyšší správní jednotka neodnímá přirozené kompetence
jednotce nižší, ale podporuje ji. Rodina podporuje osobu, obec podporuje
rodinu, region podporuje obec a stát podpotuje region. Je totiž velmi
důležité, aby růst demokratického života vycházel ze sítě vztahů uvnitř
vlastní společnosti. Aktivity občanské společnosti – zejména
dobrovolnictví a spolupráce – představují ten nejvhodnější prostředek k
rozvíjení sociálního rozměru osoby, která zde nachází prostor ke svému
plnému sebevyjádření.
Svoboda svědomí a náboženská svoboda se týkají jak jednotlivého člověka,
tak i společnosti. Obě patří mezi základní a nezcizitelná lidská práva.
Povinnost respektovat náboženskou svobodu ukládá politické komunitě, aby
církvím zaručovala nezbytný prostor pro její působení. Církve respektují
oprávněnou samostatnost demokratického řádu.
|
OSMÁ KAPITOLA
POLITICKÁ OBEC
I. BIBLICKÉ ASPEKTY
a) Panování Boží
377. Izraelský lid v počáteční fázi svých dějin neměl krále jako ostatní
národy, protože uznával panování Hospodinovo. Je to Hospodin, kdo
zasahuje do dějin prostřednictvím charismatických osob, jak to dokládá
kniha Soudců. Od poslední z těchto charismatických osobností, Samuela,
lid požaduje, aby byl nastolen král (srov. 1 Sam 8, 5; 10, 18-19).
Samuel Izraelity důrazně upozorňoval na důsledky despotického
uplatňování královské moci (srov. 1 Sam 8, 11-18). Královskou moc je ale
také možno vnímat jako dar Boha, jenž přichází na pomoc svému lidu
(srov. 1 Sam 9, 16). Nakonec byl na krále pomazán Saul (srov. 1 Sam 10,
1-2). Tyto události zřetelně ukazují napětí, které přivedlo Izraele k
takovému pojetí království, jež se odlišovalo od okolních národů: král
je vyvolen Hospodinem (srov. Dt 17, 15; 1 Sam 9, 16) a Hospodinu také
zasvěcen (srov. 1 Sam 16, 12-13), je vnímán jako Boží syn (srov. Žl 2,
7), a proto má za povinnost zviditelňovat Hospodinovo panování a od něj
pocházející spásu (srov. Žl 72). Král proto bude muset vystupovat jako
ochránce slabých a zajišťovat lidu spravedlnost. Obžaloby proroků míří
právě proti tomu, že králové neplnili svou funkci náležitým způsobem
(srov. 1 Král 21; Iz 10, 1-4; Am 2, 6-8; 8, 4-8; Mich 3, 1-4).
378. Vzorem krále vyvoleného Hospodinem je David, jehož skromný původ
biblické vyprávění se zalíbením zdůrazňuje (srov. 1 Sam 16, 1-13). David
je nositelem zaslíbení (srov. 2 Sam 7, 13-16; Žl 89, 2-38;, 11-18),
které z něho činí počátek zvláštní královské tradice, tradice
„mesiášské", která navzdory všem hříchům a nevěrnostem samotného Davida
a jeho nástupců vrcholí v Ježíši Kristu, „Pomazaném Hospodinově" (tedy
„zasvěcenci Božím" - srov. 1 Sam 2, 35; 24, 7.11; 26, 9.16; srov. také
Ex 30, 22-32) v plném slova smyslu, jenž je synem Davidovým (srov. dvě
genealogie v Mt 1, 1-17 a Lk 3, 23-38; srov. také Řím 1, 3).
Když pak během dějin došlo k úpadku království, neznamenalo to, že by
zmizel ideál krále, jenž by ve věrnosti Hospodinu panoval moudře a
jednal podle spravedlnosti. Tato naděje se vícekrát objevuje v Žalmech
(srov. Žl 2; 18; 20; 21; 72). V prorockých výrocích o budoucím Mesiáši
se projevuje očekávání, že v eschatologických dobách se objeví král
naplněný Duchem Hospodinovým a prodchnutý moudrostí, který bude schopen
zjednat spravedlnost chudým (srov. Iz 11, 2-5; Jer 23, 5-6). Bude
opravdovým pastýřem izraelského lidu (srov. Ez 34, 23-34; 37, 24) a
přinese mír národům (srov. Zach 9, 9-10). V mudroslovné literatuře je
král představován jako ten, kdo pronáší spravedlivé soudy a odsuzuje
nepravost (srov. Př 16, 12), soudí chudé podle práva (srov. Př 29, 14) a
je přítelem člověka čistého srdce (srov. Př 22, 11). Tak se v průběhu
dějin stává stále zřetelnější to, co evangelia a ostatní novozákonní
texty ukazují jako naplněné v Ježíši z Nazareta, jenž je definitivním
vtělením postavy krále, jak je popsána ve Starém zákoně.
b) Ježíš a politická autorita
379. Ježíš odmítá utlaěovatelskou a despotickou moc těch, kdo vládnou
nad národy (srov. Mk 10, 42), a jejich požadavek, aby byli nazýváni
dobrodinci (srov. Lk 22, 25), nikdy však přímo nepopíral autority své
doby. V polemice ohledně placení daní císaři (srov. Mk 12, 13-17; Mt 22,
15-22; Lk 20, 20-26) Ježíš tvrdí, že je třeba dávat Bohu to, co mu
patří, čímž zároveň zavrhuje jakýkoli pokus o zbožšťování a
absolutizování časné moci: jedině Bůh může od člověka požadovat všechno.
Zároveň má však časná moc právo na to, co jí přísluší: Ježíš nepovažuje
za nespravedlivé to, když se platí daně císaři. Ježíš, přislíbený
Mesiáš, bojoval proti pokušení politického mesianismu, který je
charakterizován nadvládou nad národy, a nad tímto pokušením také
zvítězil (srov. Mt 4, 8-11; Lk 4, 5-8). On je Synem člověka, který
přišel proto, „aby sloužil a dal svůj život" (srov. Mk 10, 45; Mt20,
24-28; Lk 22, 24-27). Své učedníky, kteří diskutovali o tom, kdo je
největší, Pán učí, aby se stavěli na poslední místo a sloužili všem
(srov. Mk 9, 33-35). Zároveň ukazuje synům Zebedeovým Janovi a Jakubovi,
kteří si přejí sedět po jeho pravici, cestu kříže (srov. Mk 10, 35-40;
Mt 20, 20-23).
c) První křesťanské komunity
380. Podřizování se právoplatné vládě nikoli v pasivním smyslu, nýbrž z
důvodů svědomí (srov. Řím 13, 5), odpovídá Bohem ustanovenému řádu. Svatý
Pavel vymezuje vztahy a povinnosti křesťanů vůči autoritě (srov. Řím 13,
1-7). Klade přitom důraz na občanskou povinnost platit daně: „Dávejte
každému, co mu patří: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu
uctivost, tomu uctivost, komu čest, tomu čest" (Řím 13, 7). Apoštol
těmito slovy jistě nemíní legitimizovat každou formu moci, ale spíše
chce pomoci křesťanům v tom, aby„usilovali o dobro pro všechny lidi"
(srov. Řím12, 17), i ve vztahu k autoritě, nakolik je tato autorita ve
službě Bohu a dobru člověka (srov. Řím 13, 4; 1 Tim 2, 1-2; Tit 3, 1) a
kvůli tomu, „aby vykonávala Boží trest nad tím, kdo páchá zlo" (Řím 13,
4). Svatý Petr vybízí věřící: „Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému
zřízení" (1 Petr 2, 13). Král a jeho místodržitelé mají za úkol „trestat
zločince a vyznamenávat ty, kdo jednají správně" (1 Petr 2, 14). Jejich
autoritu je třeba „ctít" (srov. 1 Petr 2, 17), tedy uznávat, neboť Bůh
vyžaduje spořádané jednání, které umlčuje „nevědomost nerozumných lidí"
(1 Petr 2, 15). Svoboda nesmí být zneužívána k zakrývání vlastních
špatnosti, nýbrž se jí má využívat ke službě Bohu (srov. tamtéž). Jde
tedy o svobodnou a odpovědnou poslušnost vůči autoritě, která zaručuje
uplatňování spravedlnosti a slouží společnému dobru.
381. Modlitba za vladaře, jak ji doporučuje svatý Pavel v dobách
pronásledování, obsahuje výslovně to, co by měla politická autorita
zajišťovat: pokojný a klidný život, který je možno vést ve zbožnosti a
se ctí (srov.1 Tim 2, 1-2). Křesťané musí být „ochotni ke všemu, co je
správné"(Tit 3, 1), „ať se chovají přívětivě a všem lidem projevují
všemožnou mírnost" (Tit 3, 2). Mají si přitom uvědomovat, že byli
spaseni ne kvůli svým skutkům, nýbrž na základě Božího milosrdenství.
Bez koupele „znovuzrození a obnovení Duchem Svatým", jehož „na nás Bůh
vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista" (Tit 3, 5—6),
jsou všichni lidé nerozumní, neposlušní, zbloudilí, otročí všelijakým
žádostem a rozkoším, žijí ve zlobě a závisti, jsou hodni opovržení a
nenávidí se navzájem (srov. Tit 3, 3). Nesmíme zapomínat na bídnost
lidského života, jenž je poznamenán hříchem, ale vykoupen Boží láskou.
382. Když lidská moc překračuje hranice vymezené Bohem, pak dochází k
jejímu sebezbožšťování a tato moc vyžaduje absolutní podřízenost. Z
takové vlády se stává šelma, o níž hovoří Apokalypsa. To je císařská
moc, která pronásleduje věřící, moc zpitá „krví věřících a krví
Ježíšových svědků" (Zj 17, 6). Šelma používá ke svým službám „falešného
proroka" (srov. Zj 19, 20), který nutí lidi k tomu, aby se šelmě
klaněli, a používá k tomu podvodné divy. Toto vidění prorocky upozorňuje
na všechny uskoky, které satan používá k tomu, aby ovládal lidi a lstivě
se vtíral do jejich duší prostřednictvím lži. Kristus je však vítězným
Beránkem, který přemáhá jakoukoli absolutizující se lidskou moc v
průběhu lidských dějin. Stojíme-li před takovouto mocí, pak svatý Jan
vybízí k vytrvalosti a k odporu po vzoru mučedníků. Tímto způsobem
věřící dosvědčují, že zrůdná a satanská moc je poražena, protože nad
nimi už nemá žádnou vládu.
383. Církev zvěstuje Krista, vítěze nad smrtí a Pána nad vesmírem, který
On sám vykoupil. Jeho království se vztahuje i na přítomnost a skončí až
v okamžiku, kdy všechno bude odevzdáno Otci a dějiny lidstva se dovrší
posledním soudem (srov. 1 Kor 15, 20-28). Kristus ukazuje lidské
autoritě, která je ustavičně pokoušena touhou panovat, její pravý význam
a naplnění ve službě. Bůh je jediný Otec a Kristus je jediný učitel
všech lidí, kteří jsou si navzájem bratry. Svrchovanost patří Bohu.
Nicméně Pán „si nechtěl vyhradit výkon všech mocí jen pro sebe.
Přiděluje každému tvoru takovou roli, kterou je s to vykonávat podle
schopností vlastních jeho přirozenosti. Tento způsob vlády má být
napodobován ve společenském životě. Boží počínání při řízení světa,
které svědčí o jeho velmi hluboké úctě k lidské svobodě, by mělo
inspirovat moudrost těch, kteří vládnou lidským společenstvím. Mají si
totiž počínat jako služebníci Boží prozřetelnosti." Z poselství Bible
ustavičně vyzařuje křesťanské smýšlení o politické moci, když se v něm
připomíná, že veškerá politická moc pramení z Boha a tvoří integrální
část řádu, který Hospodin stvořil. Tento řád vnímá lidské svědomí a ve
společenském životě se uskutečňuje prostřednictvím pravdy,
spravedlnosti, svobody a solidarity, což vše vede k pokoji.
II. ZÁKLAD A CÍL POLITICKÉ OBCE
a) Politická obec, lidská osoba a lid
384. Lidská osoba je základem i cílem politického soužití. Lidská osoba
je vybavena rozumností, je odpovědná za svá rozhodnutí a schopná
uskutečňovat záměry, které dávají smysl jejímu životu, a to jak na
individuální, tak na společenské rovině. Otevřenost vůči Transcendentnu
i vůči druhým je rysem, který charakterizuje lidskou osobu, protože
jedině ve vztahu k Transcendentnu a k ostatním dosahuje lidská osoba své
plné a kompletní seberealizace. To znamená, že pro člověka, jenž je svou
přirozeností společenskou a politickou bytostí, „život ve společnosti
není něco, co mu bylo přidáno zvnějšku, " nýbrž podstatný a nesmazatelný
rozměr existence. Politická obec vyplývá z přirozenosti lidských osob,
jejichž svědomí „odhaluje a přikazuje bezvýhradně zachovávat" řád, který
Bůh vložil do všech svých tvorů, „nábožensky podložený mravní řád, který
je schopen více než kterákoliv vnější moc nebo vnější zájmy přispívat k
řešení problémů, které existují v životě jednotlivců, společenských
skupin, celého národa a mezinárodního společenství." Tento řád má
lidstvo postupně odhalovat a rozvíjet. Politická obec, která je pro
lidské bytosti přirozená, existuje proto, aby usilovala o cíl, který by
byl jinak nedosažitelný: o co nejplnější růst každého z jejích
příslušníků, kteří jsou povoláni k trvalé spolupráci na realizaci
společného dobra, k čemuž je vede jejich přirozený sklon k pravdě a
dobru.
385. Politická obec nachází svůj autentický rozměr ve vztahu k určitému
lidu. Politická obec „je a musí opravdu zůstat organickou a organizující
jednotou určitého lidu." Lid není nějaké beztvaré množství, netečná
masa, s níž by se dalo snadno manipulovat a kterou by bylo možno
používat jako nástroj, nýbrž celek složený z jednotlivých osob, z nichž
každá má „na svém místě a svým specifickým způsobem" možnost utvářet si
své vlastní mínění ohledně veřejných záležitostí a také svobodu
vyjadřovat své vlastní politické smýšlení a prosazovat je v souladu se
společným dobrem. Lid žije „z plnosti života lidí, kteří jej utvářejí, z
nichž každý... je osobou, která si uvědomuje svou vlastní odpovědnost i
své přesvědčení." Ti, kdo příslušejí k určité politické obci, jsou sice
organicky sjednoceni mezi sebou jako určitý lid, nicméně každý z nich si
uchovává nezadatelnou autonomu na rovině osobní existence a cílů, jichž
chce dosahovat.
386. Určitý lid v první řadě charakterizuje sdílení života a hodnot, což
je princip společenství na duchovní a mravní úrovni. „Lidské soužití
musíme považovat v první řadě za skutečnost řádu duchovního; jejím
prostřednictvím si lidé ve světle pravdy navzájem sdělují své poznatky;
v ní se mohou dožadovat svých práv a plnit své povinnosti; v ní jsou
vedeni, aby usilovali o duchovní statky; v ní mají vzájemně z jakékoliv
čestné věci náležité potěšení; ustavičně jsou ochotni jakoby přelít do
druhých to nejkrásnější a nejlepší, co mají, a horoucně touží přelít do
svého srdce to dobré, co vidí na druhých. Tyto hodnoty působí a řídí
všechno, co se týká vědy, hospodářství, sociálních zařízení, rozvoje a
uspořádání státu, zákonodárství a konečně všech věcí, které zevně
utvářejí soužití lidí a neustále je rozvíjejí."
387. Všichni lidé obvykle přísluší k určitému národu, avšak z různých
důvodů ne vždy státní hranice odpovídají hranicím etnickým? Tak vzniká
otázka menšin, která v dějinách vyvolala nejeden konflikt. Učitelský
úřad církve tvrdí, že menšiny představují skupiny lidí se zvláštními
právy a povinnostmi. Především má menšina právo na vlastní existenci:
„Toto právo může být různými způsoby opomíjeno až po extrémní případy,
při nichž je popíráno otevřenou nebo skrytou genocidou."
Dále mají menšiny právo uchovávat svou vlastní kulturu i svůj jazyka
také své vlastní náboženské přesvědčení včetně slavení bohoslužby. Při
legitimním způsobu domáhání se svých vlastních práv mohou minority
dospět až k požadování větší samostatnosti nebo dokonce nezávislosti. V
těchto choulostivých situacích představují cestu k dosažení smíru
jednání a dialog. Používání metod terorismu je v každém případě
neospravedlnitelné a nakonec poškozuje věc toho, kdo by se takto chtěl
bránit. Menšiny mají však také povinnosti, jež musí plnit; na prvním
místě spolupráci na společném dobru státu, k němuž patří. Zvláště „má
menšinová skupina povinnost podporovat svobodu a důstojnost každého ze
svých členů a respektovat rozhodnutí každého svého člena, i když se
někdo z nich rozhodne přijmout většinovou kulturu."
b) Ochrana a rozvíjení lidských práv
388. Pohlížet na lidskou osobu jako na základ a cíl politické obce
znamená zasazovat se především o uznávání a respektování její
důstojnosti prostřednictvím ochrany a rozvíjení základních a
nezadatelných lidských práv. „V moderní epoše jsou základem společného
dobra především práva a povinnosti lidské osoby." V lidských právech
jsou soustředěny hlavní mravní a právní požadavky, které musí
rozhodujícím způsobem ovlivňovat utváření politické obce. Tato práva
jsou objektivní normou, která představuje základ pozitivního práva a
kterou politická obec nesmí ignorovat, protože lidská osoba tuto obec
ontologicky i z hlediska cílového zaměření předchází. Pozitivní právo
musí zaručovat uspokojování základních lidských potřeb.
389. Politická obec uskutečňuje společné dobro, pokud pracuje na
utváření takového společenského prostředí, v němž se občanům nabízí
možnost reálného uplatňování lidských práv a důsledného plnění s tím
spojených povinností. „Zkušenost ukazuje, že tam, kde veřejná moc
selhává, se zejména v naší době zvětšují ekonomické, sociální a kulturní
nerovnosti mezi lidmi a že proto základní lidská práva zůstávají bez
účinku; a upadá plnění příslušných povinností."
Úplná realizace společného dobra vyžaduje, aby politická obec v rámci
péče o lidská práva vyvíjela dvojí vzájemně se doplňující působení:
obranu těchto práv a jejich rozvíjení. Je třeba se vyvarovat toho, „aby
se tím, že by se upřednostňovala ochrana práv některých jedinců nebo
skupin, nevytvářela privilegovaná postavení; nebo aby se ohled na
zachovávání občanských práv nestal paradoxně překážkou v jejich
účinnosti.
c) Soužití založené na občanském přátelství
390. Hlubší význam občanského a politického soužití není bezprostředně
patrný z prostého výčtu práv a povinností osoby. Toto soužití nabývá
svého plného významu tehdy, zakládá-li se na občanském přátelství a na
bratrství. Právu totiž přísluší ochrana zájmů a vnějšího respektu,
ochrana materiálních statků a jejich rozdělování podle stanovených
pravidel. Přátelství naproti tomu odpovídá ne-zištnost, zříkání se
materiálních statků, jejich darování, vnitřní ochota pomáhat druhému v
tom, co požaduje. Takto pojímané občanské přátelství792 představuje
nejopravdovější uskutečňování zásady bratrství, která je neoddělitelná
od zásady svobody a rovnosti. Jde o zásadu, která zůstala v současných
moderních politických obcích ve valné většině neuskutečněna. K tomu
došlo především vlivem individualistických a kolektivistických
ideologií.
391. Určitá obec je pevně zakotvena, když se zaměřuje na integrální
rozvoj osoby a společného dobra. V takovém případě je právo stanoveno,
respektováno a prožíváno také jako solidarita a pozornost vůči bližnímu.
Spravedlnost vyžaduje, aby se každý mohl těšit ze svých statků i práv, a
lze ji považovat za minimum lásky. Soužití se stává tím více lidským,
čím více je charakterizováno úsilím o stále zralejší vědomí ideálu, k
němuž má směřovat: tímto ideálem je „civilizace lásky".
Člověk je osobou, nikoli pouze jedincem. Výrazem „osoba" se označuje
„přirozenost vybavená rozumem a svobodnou vůlí. Osoba je tudíž něčím
mnohem vyšším než subjektem potřeb vyplývajících z čistě materiální
dimenze existence. Lidská osoba, i když se aktivně podílí na práci
zaměřené k uspokojování materiálních potřeb v rámci rodinného
společenství, občanské společnosti a politické komunity, nenachází své
plné uskutečnění, dokud nepřekročí logiku potřeby a nerozvine se v
nezištnosti darování, což nejplněji odpovídá její podstatě a jejímu
komunitnímu povolání.
392. Evangelijní přikázání lásky objasňuje křesťanům hlubší význam
politického soužití. Pokud se toto soužití má učinit opravdu lidským,
není lepší cesty než „pěstovat vnitřní postoj spravedlnosti, přejícnosti
a služby společnému dobru a posilovat základní názory o pravé povaze
politické obce i o cílech, správném výkonu a mezích veřejné moci." Cíl,
který si mají věřící stanovit, spočívá v utváření komunitních vztahů
mezi lidmi. Křesťanské pojetí politické obce přikládá nejvyšší význam
hodnotě společenství (komunity) jednak jako vzoru organizace soužití,
jednak jako stylu každodenního života.
III. POLITICKÁ AUTORITA
a) Základ politické autority
393. Církev se setkala s různými pojetími autority a védy se snažila
hájit a předkládat model založený na společenské přirozenosti člověka:
„Bůh stvořil lidi jako bytosti od přirozenosti společenské, a protože
žádná pospolitost 'nemůže existovat, aniž by v ní někdo stál v čele a
všechny vedl k horlivému úsilí o společné dobro, je k občanskému soužití
naprosto nezbytná autorita, která by je řídila. Tato autorita, stejně
jako sama společnost, pochází od přirozenosti, a tedy od samého Boha'."7
Politická autorita je proto nezbytni kvůli úkolům, jež jsou jí svěřeny,
a musí být pozitivní a nenahraditelnou složkou občanského soužití.
394. Politická autorita musí zabezpečovat spořádaný a spravedlivý život
společnosti, aniž by se přitom stavěla na místo svobodné aktivity
jednotlivců a skupin. Máje vést spíše k disciplíně a zaměřovat je k
uskutečňování společného dobra, musí však přitom respektovat a chránit
nezávislost individuálních i společenských subjektů. Politická autorita
je nástrojem koordinace a vedení jednotlivců i zprostředkujících skupink
takovému řádu, jehož vztahy, instituce a postupy slouží integrálnímu
lidskému růstu. Uplatňování politické autority se totiž „ve společnosti
jako takové i ve státních institucích musí vždycky provádět
v mezích mravního řádu, za účelem dosažení společného dobra — chápaného
dynamicky - a podle právního řádu, který je nebo bude řádně ustanoven.
Tehdy jsou občané vázáni ve svědomí k poslušnosti."
395. Subjektem politické autority je lid, chápaný ve svém celku jako
nositel suverenity. Lid rozličnými způsoby propůjčuje uplatňování své
suverenity těm, které si svobodně volí za své představitele, ale zároveň
si uchovává schopnost uplatňovat svou suverenitu při kontrole jednání
těch, kdo vládnou, a může je také vyměnit, když tito představitelé
neplní uspokojivým způsobem své funkce. Ačkoli toto právo platí v každém
státě a za jakéhokoli politického režimu, demokratický systém díky svým
kontrolním mechanismům umožňuje a zajišťuje jeho nejlepší uplatňování.
Ovšem pouhý konsenzus lidí není dostačující k tomu, aby bylo možno
považovat způsoby vykonávání politické autority za spravedlivé.
b) Autorita jako mravní síla
396. Autorita se musí nechat vést mravním zákonem: veškerá jeho
důstojnost závisí na tom, že vše koná podle mravního řádu, „který má
zase jako svůj počátek a cíl Boha". Z důvodu nezbytného vztahu k tomu
moci." Cíl, který si mají věřící stanovit, spočívá v utváření komunitních
vztahů mezi lidmi. Křesťanské pojetí politické obce přikládá nejvyšší
význam hodnotě společenství (komunity) jednak jako vzoru organizace
soužití, jednak jako stylu každodenního života.
III. POLITICKÁ AUTORITA
a) Základ politické autority
393. Církev se setkala s různými pojetími autority a vždy se snažila
hájit a předkládat model založený na společenské přirozenosti člověka:
„Bůh stvořil lidi jako bytosti od přirozenosti společenské, a protože
žádná pospolitost 'nemůže existovat, aniž by v ní někdo stál v čele a
všechny vedl k horlivému úsilí o společné dobro, je k občanskému soužití
naprosto nezbytná autorita, která by je řídila. Tato autorita, stejně
jako sama společnost, pochází od přirozenosti, a tedy od samého Boha."7
Politická autorita je proto nezbytni kvůli úkolům, jež jsou jí svěřeny,
a musí být pozitivní a nenahraditelnou složkou občanského soužití.
394. Politická autorita musí zabezpečovat spořádaný a spravedlivýživot
společnosti, aniž by se přitom stavěla na místo svobodné aktivity
jednotlivců a skupin. Máje vést spíše k disciplíně a zaměřovat je k
uskutečňování společného dobra, musí však přitom respektovat a
chráninezávislost individuálních i společenských subjektů. Politická
autorita je nástrojem koordinace a vedení jednotlivců i
zprostředkujících skupink takovému řádu, jehož vztahy, instituce a
postupy slouží integrálnímu lidskému růstu. Uplatňování politické
autority se totiž „ve společnosti jako takové i ve státních institucích
musí vždycky provádět
v mezích mravního řádu, za účelem dosažení společného dobra - chápaného
dynamicky - a podle právního řádu, který je nebo bude řádně ustanoven.
Tehdy jsou občané vázáni ve svědomí k poslušnosti.“
395. Subjektem politické autority je lid, chápaný ve svém celku jako
nositel suverenity. Lid rozličnými způsoby propůjčuje uplatňování své
suverenity těm, které si svobodně volí za své představitele, ale zároveň
si uchovává schopnost uplatňovat svou suverenitu při kontrole jednání
těch, kdo vládnou, a může je také vyměnit, když tito představitelé
neplní uspokojivým způsobem své funkce. Ačkoli toto právo platí v každém
státě a za jakéhokoli politického režimu, demokratický systém díky svým
kontrolním mechanismům umožňuje a zajišťuje jeho nejlepší
uplatňování. Ovšem pouhý konsenzus lidí není dostačující k tomu, aby
bylo možno považovat způsoby vykonávání politické autority za
spravedlivé.
b) Autorita jako mravní síla
396. Autorita se musí nechat vést mravním zákonem: veškerá jeho
důstojnost závisí na tom, že vše koná podle mravního řádu, „který má
zase jako svůj počátek a cíl Boha". Z důvodu nezbytného vztahu k tomuto
řádu, který politickou autoritu předchází a na němž se ona sama zakládá,
i s ohledem na své zaměření a na lid, jemuž slouží, politická autorita
nemůže být pojímána jako síla, která by byla určována výhradně kritérii
sociologické a historické povahy. „Některá pojetí bohužel neuznávají
existenci mravního řádu, který je transcendentní, univerzální,
absolutní, stejný a platný pro všechny. Není proto možné setkávat se a
rozumět si plně a bezpečně ve světle téhož zákona spravedlnosti, který
by přijímali a zachovávali všichni." Tento řád „má svůj základ jen v
Bohu, a jestliže se od Boha odpoutá, nutně se rozpadá." Právě z tohoto
řádu, nikoli ze svévole nebo z vůle po moci autorita vyvozuje moc
závazně rozhodovat a svou mravní legitimitu a má povinnost převádět
tento řád do konkrétního působení k dosahování společného dobra.
397. Autorita musí uznávat, respektovat a rozvíjet základní lidské a
mravní hodnoty. Jsou vrozené, „vyrůstají z pravdy o člověku a vyjadřují
a chrání důstojnost člověka. Jsou to hodnoty, které žádný člověk, žádná
majorita ani žádný stát nemůže stanovit, ale ani změnit nebo zničit."
Tyto hodnoty nemají základ v provizorních a proměnlivých míněních
„většiny", nýbrž je nutno je prostě uznávat, respektovat a rozvíjet jako
prvky objektivního mravního zákona, přirozeného zákona vepsaného do
srdce člověka (srov. Řím 2, 15). Jde zde o normativní opěrný bod
občanského zákona. Kdyby z důvodů tragického zatemnění kolektivního
svědomí skepticismus dospěl až k tomu, že by se zpochybňovaly i základní
zásady mravního zákona, pak by samo uspořádání státu bylo otřeseno ve
svých základech a redukovalo by se pouze na čirý mechanismus
pragmatického regulování různých a vzájemně protikladných zájmů.
398. Zákony, které autorita vydává, musí být spravedlivé, musí tedy
odpovídat lidské důstojnosti a měřítkům správného rozumu. „Lidský zákon
má povahu zákona natolik, nakolik odpovídá správnému rozumu; pak je
zřejmé, že vyplývá z věčného zákona. Jestliže však na rozum nedbá, pak
jde o nespravedlivý zákon; ten nemá povahu zákona, nýbrž spíše jakéhosi
násilí." Autorita, která nařizuje podle rozumu, neuvádí občana ani tak
do postavení poddanosti vzhledem k nějakému druhému člověku, jako spíše
do vztahu poslušnosti vůči mravnímu řádu, a tedy vůči Bohu, jenž je jeho
nejvyšším původcem. Ten, kdo odmítá poslouchat autoritu, která jedná ve
shodě s mravním řádem, „staví se proti řádu, který dal Bůh" (Řím 13, 2).
Obdobně veřejná autorita, jejímž základem je lidská přirozenost a která
patří k Božímu předem stanovenému řádu, 819 jakmile se nenasazuje ve
prospěch společného dobra, zrazuje svůj vlastní cíl, a tím samým ztrácí
legitimitu.
c) Právo výhrady svědomí
399. Občan není ve svědomí vázán poslouchat předpisy veřejné autority,
které jsou v rozporu s požadavky mravního řádu, se základními lidskými
právy nebo s učením evangelia. Nespravedlivé zákony uvádějí morálně
poctivé lidi do dramatických problémů v oblasti svědomí. Když jsou
vybízeni, aby se podíleli na mravně zlých činech, mají povinnost
odmítnout. Kromě toho, že jde o mravní povinnost, je to také základní
lidské právo, které právě proto musí občanský zákon sám uznávat a
ochraňovat: „Kdo se takto chová proto, že mu v tom brání vlastní
svědomí, má být chráněn nejenom před tresty, které by mu za to mohly být
uloženy, ale také před jakoukoliv újmou, která by ho postihovala v
oblasti zákona, disciplíny, materiálního zabezpečení či zaměstnání." Je
závažnou povinností svědomí, aby člověk nespolupracoval ani formálně na
takových praktikách, které jsou sice povoleny občanským zákonem, ale
příčí se zákonu Božímu. Taková spolupráce totiž nemůže být nikdy
ospravedlněna, a to ani tím, že by se člověk odvolával na ohledy vůči
svobodě někoho jiného, ani tím, že občanský zákon takové počínání
předvídá a požaduje. Nikdo se nemůže vyhnout odpovědnosti za své skutky
a na základě této odpovědnosti bude také každého soudit sám Bůh (srov.
Řím 2, 6; 14, 12).
d) Právo klást autoritě odpor
400. Uznávat, že přirozený zákon je základem i vymezujícím principem
pozitivního práva, pak znamená připouštět, že je oprávněné odporovat
autoritě, pokud závažně a opakovaně porušuje zásady přirozeného práva.
Svatý Tomáš Akvinský píše, že „světské vrchnosti je člověk povinován
poslušností natolik, nakolik to vyžaduje řád spravedlnosti." Základem
práva na kladení odporu je tudíž přirozené právo. Konkrétní projevy
uplatňování tohoto práva mohou být různé. Rozličné mohou být také cíle,
které se přitom sledují. Odpor vůči autoritě je zaměřen na to, aby se
zdůraznila platnost určitého odlišného stanoviska, a to jak tehdy, když
se usiluje o dosažení částečné změny, například modifikace některých
zákonů, tak tehdy, když se bojuje o radikální změnu situace.
401. Sociální nauka vypočítává kritéria pro uplatňování práva na odpor.
„Odpor vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním jen
tehdy, když jsou splněny zároveň všechny tyto podmínky:
1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních
práv;
2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami;
3. když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky;
4. když je oprávněná naděje na úspěch;
5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení."
Ozbrojený boj je pokládán za extrémní prostředek, jak ukončit „zřejmou a
dlouhou tyranii, která závažně porušuje základní lidská práva a
nebezpečně poškozuje společné dobro země." Závažnost rizik, která s
sebou použití násilí dnes nese, vede k tomu, že se v každém případě
považuje za lepší cesta pasivní rezistence, která „lépe odpovídá mravním
zásadám a není méně úspěšná."
e) Ukládání trestů
402. Kvůli ochraně společného dobra má právoplatná autorita právo i
povinnost ukládat tresty, které mají být přiměřené závažnosti provinění.
Stát má dvojí úkol: potlačovat chování, které by poškozovalo práva
člověka a základní pravidla občanského soužití; prostřednictvím systému
trestů napravovat nepořádek způsobený škodlivým jednáním. V právním
státě přísluší právo ukládat tresty soudnictví. „Ústavy moderních států
definují vztahy mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí. Tím se
zajišťuje nezbytná nezávislost soudní moci v oblasti zákona."
403. Trest neslouží pouze k ochraně veřejného pořádku a k zajištění
bezpečnosti osob, ale zároveň představuje prostředek k nápravě
provinilce. Tato náprava má rovněž mravní hodnotu odčinění, když
provinilý člověk svůj trest dobrovolné přijímá. Cíle, k nimž je třeba
směřovat, jsou dva: na jedné straně napomáhat opětnému začleňování
odsouzených osob do společnosti, na druhé straně jde o podporu
usmiřující spravedlnosti, která by byla schopna obnovovat vztahy
harmonického soužití, jež byly zpřetrhány trestným činem.
V tomto ohleduje důležitá činnost vězeňských kaplanů, a to nejen z
náboženského hlediska, ale také z hlediska lidské důstojnosti vězněných
osob. Bohužel podmínky, v nichž si tito lidé odpykávají svůj trest, ne
vždy pomáhají respektovat jejich lidskou důstojnost. Vězení se často
dokonce stávají dějištěm nových trestných činů. Vězeňské prostředí však
představuje význačnou příležitost k tomu, aby se zde vydávalo svědectví
o křesťanské sociální péči: „Byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně" (Mt
25, 35-36).
404. Působení úřadů, jejichž úkolem je zjištovat trestní odpovědnost,
která má vždy osobní charakter, se musí vyznačovat přesným zjišťováním
pravdy, přičemž je nutno plně respektovat práva a důstojnost lidské
osoby. To znamená, že je nutno zajišťovat práva provinilého stejně jako
práva nevinného člověka. Je stále třeba pamatovat na obecnou právní
zásadu, podle níž nelze nikomu uložit trest, dokud mu nebyl prokázán
trestní čin.
Když se provádí vyšetřování, je nutno úzkostlivě dodržovat zákaz mučení,
a to i v případě těch nejzávažnějších kriminálních činů. „Kristův
učedník odmítá každé používání podobných prostředků, protože je to zcela
neospravedlnitelné a protože přitom dochází k pošlapání lidské
důstojnosti jak mučeného, tak jeho kata." Mezinárodní právní ustanovení
ohledně lidských práv zcela popravu tvrdí, že zákaz mučení představuje
zásadu, z níž není žádná výjimka. Je také nutno vyloučit „zadržování
osob jen za účelem snahy obdržet informace, které by byly významné pro
vedení procesu." Konečně je nutno zajistit „odpovídající rychlost
procesního řízení, protože jeho nadměrná délka představuje pro občany
velkou obtíž a nakonec se proměňuje ve skutečnou a opravdovou
nespravedlnost." Příslušné orgány mají při vyšetřování povinnost
zachovávat profesní tajemství-, aby nedošlo k porušování práva
vyšetřovaných na soukromí a aby nebyla oslabována presumpce neviny.
Jelikož i soudce se může mýlit, je vhodné, aby právní řád předvídal
spravedlivé odškodnění oběti soudního omylu.
405. Církev vnímá jako znamení naděje to, že „stále vzrůstá odpor
veřejného mínění proti trestu smrti, a to i jako prostředku 'oprávněné
ochrany společnosti. Dnešní společnost má přece možnosti, jak se bránit
účinně kriminalitě tak, že provinilce zneškodní, aniž by mu zcela
uzavírala cestu k nápravě." Ačkoli tradiční učení církve tento trest
nevylučuje za předpokladu, že je naprosto bezpečně zjištěn pachatel a
jeho odpovědnost, a „pokud je to jediná možnost účinné ochrany lidských
životů před útočníkem", je třeba upřednostňovat nekrvavé metody represe
a postihu, protože „lépe odpovídají konkrétním podmínkám společného
dobra a důstojnosti lidské osoby." Vzrůstající počet zemí, které
přistupují ke zrušení trestu smrti nebo k zastavení jeho vykonávání, je
také jedním z dokladů skutečnosti, že případy, kdy je absolutně nutno
zbavit pachatele života, „se... vyskytují velmi zřídka, nebo dokonce
vůbec ne."836 Vzrůstající odpor veřejnosti k trestu smrti a řada
opatření směřujících k jeho zrušení nebo alespoň k zastavení jeho
vykonávání představují viditelné projevy vzrůstající mravní citlivosti.
IV. DEMOKRATICKÝ SYSTÉM
406. Výslovné a podrobné hodnocení demokracie je obsaženo v encyklice „Centesimus
annus": „Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast
občanů na politickém rozhodování, zaručuje jim možnost volit a
kontrolovat členy vlastní vlády a v případě potřeby je pokojnou cestou
vyměňovat. Církev proto nemůže schvalovat vytváření úzkých vládnoucích
skupin, které si na základě svých specifických zájmů nebo ideologických
záměrů uzurpují státní moc. Opravdová demokracie je možná pouze v
právním státě a na základě správného pojetí lidské osoby. Demokracie
vyžaduje vytvoření nezbytných předpokladů pro podporu jednotlivců
výchovou a vzděláváním ve jménu pravých ideálů a rovněž pro podporu
'subjektivity' společnosti vytvářením struktur účasti a
spoluodpovědnosti."
a) Hodnoty a demokracie
407. Opravdová demokracie není pouze výsledkem formálního dodržování
pravidel, nýbrž také plodem uvědomělého přijetí hodnot, na nichž se
zakládají demokratické postupy: důstojnost každé lidské osoby,
respektování lidských práv, přijetí „společného dobra" jako cíle
politického života a jeho normativního kritéria. Pokud neexistuje obecný
souhlas s těmito hodnotami, pak se vytrácí smysl demokracie a její
stabilita je ohrožena.
Sociální nauka církve poukazuje na skutečnost, že pro současné
demokracie je jedním z největších rizik etický relativismus, který vede
k popírání existence objektivního a univerzálního kritéria, podle nějž
by bylo možno nalézt základ hodnot a jejich správnou stupnici. „Dnes se
projevuje sklon k tvrzení, že demokratickým politickým formám odpovídá
filozofie a postoj agnosticismu a skeptického relativismu a že ti, kdo
jsou přesvědčeni, že znají pravdu a trvají na ní, nejsou z
demokratického hlediska důvěryhodní, neboť nepřijímají jak určování
pravdy na základě většiny, tak její proměnlivost v závislosti na
proměnlivosti politické rovnováhy. V této souvislosti je třeba říci, že
pokud neexistuje žádná poslední pravda, která by byla měřítkem
politického jednání, pak idejemi a přesvědčením lze snadno manipulovat,
aby bylo dosaženo mocenských záměrů. Jak prokazují dějiny, demokracie
bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu." Demokracie
je v zásadě společenské 'uspořádání', a jako takové představuje
prostředek, a nikoli cíl. Jeho 'morálnosť není dána sama sebou, nýbrž
závisí na jeho souladu s mravním zákonem, jemuž má být demokracie,
stejně jako každé jiné lidské jednání, podřízena. Mravnost demokracie
tudíž závisí na mravnosti cílů, k nimž směřuje, a prostředků, jichž při
tom používá."
b) Instituce a demokracie
408. Učitelský úřad církve uznává platnost principu, že ve státě mají
být jednotlivé pravomoci rozděleny. „Je vhodnější, když každá moc má
protiváhu v jiných mocích a sférách kompetence a když je tak udržována
ve svých správných mezích. Právě v tom spočívá princip 'právního státu',
v němž vládne zákon, a nikoli lidská svévole."
V demokratickém systému je politická autorita odpovědná lidu.
Zastupitelské orgány musí být podřízeny účinné kontrole ze strany
společnosti. Tuto kontrolu umožňují především svobodné volby, které
dovolují, aby si občané politické reprezentanty vybírali a také je
vyměňovali. Povinnost zvolených představitelů zodpovídat se ze svého
působení, která je zaručena respektováním volebních období, představuje
podstatný prvek demokracie.
409. V rámci svých kompetencí (vypracovávání zákonů, působení vlády a
její kontrola) musí zvolení představitelé hledat a uskutečňovat to, co
prospívá dobrému fungování občanského soužití v celé jeho šíři.
Povinnost těch, kdo jsou u moci, zodpovídat se těm, kdo jsou pod jejich
správou, rozhodně neznamená, že by představitelé byli pouze pasivními
činiteli v rukou voličů. Kontrola vykonávaná voliči totiž nevylučuje
nezbytnou svobodu, jíž se zvolené osoby musí těšit při naplňování svého
mandátu a při uskutečňování stanovených cílů. To pak nezáleží výlučně na
stranických zájmech, nýbrž mnohem spíše ve službě sjednocování a
zprostředkování toho, co vede ke společnému dobru, jež představuje jeden
z podstatných a neopominutelných účelů politické autority.
c) Morální složky politické reprezentace
410. Ti, kdo mají politickou odpovědnost, nesmějí zapomínat na morální
rozměr výkonu své funkce ani ho podceňovat. Ten spočívá v závazku sdílet
úděl lidu a v úsilí o řešení sociálních problémů. Z tohoto hlediska
odpovědná autorita znamená autoritu uplatňovanou prostřednictvím
ctností, které umožňují chápat moc jako výkon služby^1 (trpělivost,
skromnost, umírněnost, láska, úsilí o sdílení); autoritu vykonávanou
osobami, které jsou schopny opravdově přijmout za cíl svého působení
společné dobro, a nikoli prestiž nebo získání osobních výhod.
411. Politická korupce představuje jednu z nejzávažnějších deformací
demokratického systému, m protože zrazuje jak mravní zásady, tak normy
sociální spravedlnosti; poškozuje správné fungování státu a zároveň
negativně ovlivňuje vztah mezi těmi, kdo mají v rukou správu, a těmi,
kdo jsou spravováni; zvyšuje nedůvěru vůči veřejným institucím, což vede
k vzrůstajícímu nezájmu občanů o politiku a o ty, kdo je zastupují, a
následně k oslabování institucí. Korupce pokřivuje v samotném kořeni
úlohu zastupitelských institucí, protože se tak stávají prostoem
politického obchodování mezi požadavky klientů (zájmových skupin) a
vládními službami. Dochází k tomu, že politická roz-hodnutí
upřednostňují úzké zájmy těch, kdo mají k dispozici pro-středky k jejich
ovlivňování, a brání v uskutečňování společného dobra všech občanů.
412. Veřejná správa na jakémkoli stupni ~ státním, regionálním, místním
~ má jakožto nástroj státu za cíl sloužit občanům. „Stát je ve službě
občanů a jako správce statků národa je musí spravovat s ohledem na
společné dobro." Tomu překáží nadbytek byrokracie, který nastává, když
„se instituce stávají stále složitějšími a chtějí řídit naprosto
všechno, což končí tím, že jsou zatěžovány neosobním funkcionalismem,
nadbytečnou administrativou, neoprávněnými soukromými zájmy, lehkovážným
a všeobecným nedostatkem zájmu." Úloha těch, kdo pracují ve veřejné
správě, nesmí být chápána jako něco neosobního a byrokratického, nýbrž
jako starostlivá pomoc občanům, vykonávaná v duchu služby.
d) Nástroje politické participace
413- Politické strany mají za úkol rozšiřovat míru participace na
veřejné odpovědnosti, tak aby byla přístupná pro všechny. Strany jsou
určeny k tomu, aby uplatňovaly požadavky občanské společnosti a
zaměřovaly je ke společnému dobru846 a aby občanům poskytovaly účinnou
možnost podílet se na utváření politických rozhodnutí. Politické strany
musí být ve svém vnitřním uspořádání demokratické, schopné dospívat k
politickému konsenzu a jednat na základě určitého programu. Nástrojem
politické participace je také referendum, při němž se uplatňuje přímá
forma podílení se na politických rozhodnutích. Zastupitelský systém
totiž neznamená, že by občané nemohli být přímo dotazováni na
rozhodnutí, která mají pro život společnosti větší význam.
e) Informace a demokracie
414. Informace patří mezi hlavní nástroje demokratické spoluúčasti. Bez
porozumění situaci v politické obci, faktických údajů a různých návrhů
řešení není možná žádná spoluúčast. V této ožehavé oblasti společenského
života je třeba zabezpečit pluralismus, a tak zajistit ve sféře
informací a komunikace rozmanitost forem a prostředků. Zároveň je třeba
prostřednictvím odpovídajících zákonů zajistit rovné podmínky vlastnění
a užívání těchto prostředků. Mezi překážkami, které zabraňují plné
realizaci práva na objektivní informace, si zasluhuje zvláštní pozornost
fenomén koncentrování tištěných a elektronických médií do rukou několika
málo lidí či skupin. To má nebezpečné důsledky pro celý demokratický
systém, protože se tak stále těsněji propojují vládní aktivity a
instituce, jež kontrolují tok peněz a informací.
415. Prostředky společenské komunikace je třeba užívat k budování a
podpoře lidské komunity v ekonomické, politické, kulturní,
výchovně-vzdělávací a náboženské oblasti. „Informace hromadných
sdělovacích prostředků slouží společnému dobru. Společnost má právo na
informaci zakládající se na pravdě, na svobodě, spravedlnosti a
solidaritě."
Základní otázka je, zda současný systém informování přispívá k tomu, aby
se lidská osoba stávala opravdu lepší, tedy aby byla duchovně zralejší,
aby si hlouběji uvědomovala svou lidskou důstojnost, aby byla
odpovědnější, otevřenější vůči druhým, zejména vůči těm nejpotřebnějším
a nejslabším. Velmi důležité je i to, aby nové informační technologie
skutečně respektovaly legitimní kulturní odlišnosti.
416. Ve světě hromadných sdělovacích prostředků jsou vnitřní problémy
světa komunikací ještě umocňovány prostřednictvím ideologií, honby za
ziskem, politické kontroly, rivality a konfliktů mezi jednotlivými
skupinami i dalšími společenskými nešvary. Morální hodnoty a zásady
platí i v oblasti společenských komunikačních prostředků. „Etický rozměr
není jen součástí obsahu komunikace (neboli sdělení) a procesu
komunikace (neboli toho, jak je komunikace realizována), ale i
základních otázek struktur a systémů, které často souvisí s tématy
distribuční politiky sofistikovaných technologií a produktů (kdo bude na
informace bohatý a kdo chudý?)."
Ve všech třech okruzích — sdélení, proces komunikace, strukturální
otázky — vždy platí jedna základní morální zásada: totiž že lidská osoba
a komunita jsou cílem a měřítkem používání hromadných sdělovacích
prostředků. Druhá zásada doplňuje tu první: dobro osob nelze realizovat
nezávisle na společném dobru komunit, k nimž tyto osoby patříc Je
nezbytná participace na procesu rozhodování v záležitosti politiky
komunikačních prostředků. Tato účast veřejnosti ji musí opravdově
zastupovat a nesmí upřednostňovat zvláštní zájmy určitých skupin, pokud
hromadné sdělovací prostředky slouží zisku.
V. POLITICKÁ OBEC VE SLUŽBÁCH
OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI
a) Hodnota občanské společnosti
417. Politická obec vzniká proto, aby byla k službám občanské
společnosti, z níž se odvozuje. K rozlišení mezi politickou obcí a
občanskou společností církev přispěla především svým pojetím člověka,
který je chápán jako autonomní, vztahová bytost otevřená Transcendentnu.
V rozporu s tímto pojetím jsou jak ideologie individualistického typu,
tak ideologie totalitní, které mají tendenci absorbovat občanskou
společnost do sféry státu. Podpora, kterou církev projevuje
společenskému pluralismu, směřuje k přiměřenější realizaci společného
dobra a demokracie samotné, a to na základě zásad solidarity,
subsidiarity a spravedlnosti.
Občanská společnost je souhrn společenských vztahů a kulturních zdrojů,
které jsou relativně nezávislé jak na politické, tak na ekonomické
sféře. „Účel občanské společnosti je univerzální, protože jejím cílem je
společné dobro, na něž mají v odpovídající míře právo všichni jednotliví
občané."Občanská společnost je charakterizována vlastní schopností mít
určitý program, který směřuje k podpoře svobodnějšího a spravedlivějšího
společenského života, v němž se různé skupiny občanů sdružují a
aktivizují, aby vytvářely a vyjadřovaly své záměry, uskutečňovaly své
základní potřeby a chránily své oprávněné zájmy.
b) Prvořadost občanské společnosti
418. Politická obec a občanská společnost, i když jsou vzájemně
propojeny a jedna závisí na druhé, nejsou totožné vzhledem k hierarchii
svých cílů. Politická obec stojí podstatně ve službě občanské
společnosti, tedy v posledním důsledku osob i skupin, z nichž se
společnost skládá. Občanská společnost tudíž nesmí být chápána jako
nějaký přívěšek nebo variace politické obce, před níž má ve skutečnosti
přednost, neboť politická obec nachází své ospravedlnění právě v
občanské společnosti.
Stát musí vytvořit takový právní rámec, který by odpovídal svobodné
aktivitě společenských subjektů, musí být připraven zasáhnout, kdyžto
bude nezbytné, a zároveň musí respektovat zásadu subsidiarity, aby
střetávání různých zájmů svobodných sdružení v demokratickém živote
zaměřoval ke společnému dobru. Občanská společnost je složitá a členitá,
nechybějí v ní mnohoznačnosti a protiklady, je zároveň místem střetů
různých zájmů, takže existuje nebezpečí, že silnější bude mít navrch nad
slabším.
c) Uplatňovaní zásady subsidiarity
419. Politická obec je povinna regulovat své vztahy vůči občanské
společnosti podle zásady subsidiarity., Je totiž velmi důležité, aby
růst demokratického života vycházel ze sítě vztahů uvnitř společnosti.
Aktivity občanské společnosti - zejména dobrovolnictvi a spolupráce v
soukromo-společenské oblasti, která je stručně označována jako „třetí
(občanský, nevládní, neziskový) sektor, jenž se odlišuje od sféry státu
a sféry trhu - představují nejpřiměřenější prostředek k rozvíjení
sociálního rozměru osoby, která v takových aktivitách může nalézt
prostor ke svému plnému vyjádření. Postupující rozvoj společenských
iniciativ mimo státní sféru vytváří nový prostor pro aktivní přítomnost
a přímé působení občanů, čímž se doplňují funkce, jež plní stát. Tento
důležitý jev se často projevuje výrazně neformálním způsobem a využívá
tomu odpovídající prostředky, což vede ke vzniku nových pozitivních
způsobů uplatňování práv lidské osoby, a to kvalitativně obohacuje
demokratický život.
420. Spolupráce i ve svých méně strukturovaných podobách představuje
mocnou protiváhu k mentalitě konfliktu a bezmezné konkurence, která dnes
převládá. Vztahy, které se vytvářejí v atmosféře spolupráce a
solidarity, překonávají ideologická rozdělení a vedou k hledání toho, co
navzdory rozdělení zúčastněné spojuje.
Mnohé příklady dobrovolnictví jsou dalším velmi významným příkladem
toho, ze občanská společnost je místem, kde je vždy možná obnova veřejné
etiky směrem k solidaritě, konkrétní spolupráci a bratrskému dialogu.
Na takto se projevující aktivity mají všichni pohlížet s důvěrou a
osobně přispívat svým dílem k dobru společnosti obecně, zvláště pak k
tomu, co se týká pomoci těm nejslabším a nejpotřebnějším. I tímto
způsobem se utvrzuje princip „subjektivity společnosti".
VI. STÁT A NÁBOŽENSKÉ KOMUNITY
A) NÁBOŽENSKÁ SVOBODA JAKO JEDNO ZE ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV
421. Na II. vatikánském koncilu se katolická církev jasně postavila za
rozvoj náboženské svobody. Deklarace Dignitatis humanae upřesňuje v
podtitulu, že jejím záměrem je vyhlásit „právo osoby i komunit na
společenskou a občanskou svobodu v náboženské oblasti". Aby se tato
svoboda, chtěná Bohem a vepsaná do lidské přirozenosti, mohla
uplatňovat, nesmí se jí klást překážky, protože „pravda nevynucuje svůj
nárok jinak než silou pravdy samé." Důstojnost osob a sama povaha
hledání Boha vyžadují, aby žádný člověk nebyl v náboženské oblasti k
ničemu nucen. Společnost a stát nesmějí nutit osobu k tomu, aby jednala
proti svému svědomí, ani jí nesmějí bránit v tom, když jedná podle svého
svědomí. Náboženská svoboda neznamená mravní ospravedlnění přilnutí k
bludu ani neobsahuje právo na blud.
422. Svoboda svědomí a náboženská svoboda „se týká jak jednotlivého
člověka, tak i společnosti. Právo na náboženskou svobodu musí být
uznáváno právním systémem a zakotveno jako občanské právo, nicméně není
to právo neomezené. Oprávněné meze v uplatňování náboženské svobody musí
být pro každé společenské uspořádání politicky moudře vymezeny v
závislosti na požadavcích společného dobra a ratifikovány občanskou
autoritou prostřednictvím právních norem, které odpovídají objektivnímu
mravnímu řádu. Takové normy jsou nutné jak pro zajištění „účinné ochrany
práv všech občanů a jejich pokojného souladu, tak i dostatečné péče o
skutečný veřejný mír, který je spořádaným soužitím v pravé
spravedlnosti, a rovněž pro zajištění povinného dozoru nad veřejnou
mravností."
423. Z důvodu historických a kulturních vazeb s některým národem může
určitá náboženská komunita dojít zvláštního uznání od státu. Toto uznání
vsak rozhodně nesmí znamenat žádnou formu občanské nebo společenské
diskriminace ostatních náboženských skupina Pojetí vztahů mezí státy a
náboženskými organizacemi vyjádřené II. vatikánským koncilem odpovídá
požadavkům právního státu i normám mezinárodního práva. Církev si jasně
uvědomuje, že toto pojetí nesdílejí všichni. Právo na náboženskou
svobodu je bohužel „porušováno mnoha státy až do té míry, že
katechizovat, nechat katechizovat či přijímat katechezi se stává čímsi
nezákonným a trestným."
B) KATOLICKÁ CÍRKEV A POLITICKÁ OBEC
a) Autonomie a nezávislost
424. Ačkoli se církev a politická obec vyjadřují prostřednictvím
viditelných organizačních struktur, mají odlišnou povahu jak z hlediska
svého uspořádání, tak z hlediska cílů, k nimž směřují. Druhý vatikánský
koncil slavnostně znovu potvrdil: „Stát a církev, každý ve své oblasti,
jsou jeden na druhém nezávislí a autonomní."867 Církev se organizuje
způsobem odpovídajícím duchovním potřebám jejích věřících, zatímco různé
politické komunity vytvářejí vztahy a instituce, které slouží tomu, co
patří k časnému společnému dobru. Autonomie a nezávislost obou těchto
skutečností se jasně projevuje především v řádu cílů.
Povinnost respektovat náboženskou svobodu ukládá politické obci, aby
církvi zaručovala nezbytný prostor pro její působení. Církev ze své
strany zase nemá specifické kompetenční pole, které by se týkalo
struktury politické obce. „Církev respektuje oprávněnou samostatnost
demokratického řádu. Nepřísluší jí vyjadřovat se ve prospěch toho či
onoho institucionálního nebo ústavodárného řešení." Úkolem církve rovněž
není to, aby vstupovala do záležitostí politických programů, pokud se to
netýká jejich důsledků v oblasti náboženství a mravnosti.
b) Spolupráce
425. Vzájemná autonomie církve a politické obce neznamená oddělení,
které by vylučovalo spolupráci. Obě skutečnosti jsou totiž ve službě
osobního i společenského povolání týchž lidí, i když z odlišných důvodů.
Církev i politická obec se vyjadřují organizačními podobami, které
nejsou cílem samy o sobě, nýbrž umožňují člověku plné uplatňování práv,
které patří k jeho identitě občana a křesťana, i správné vykonávání tomu
odpovídajících povinností. Církev a politická obec mohou rozvíjet svou
službu „pro dobro všech tím účinněji, čím lépe pěstují mezi sebou zralou
spolupráci, ovšem s přihlédnutím k místním a dobovým okolnostem."
426. Církev má právo na právní uznání své vlastní identity. Právě proto,
že její poslání zahrnuje celou lidskou skutečnost, vyhrazuje si církev,
která se cítí být „opravdu těsně spjata s lidstvem a jeho dějinami,
svobodu vyjadřovat morální soud o dané skutečnosti pokaždé, když to
vyžaduje obrana základních práv osoby nebo spása duší. Církev proto
požaduje: svobodu projevu, učení, evangelizace; svobodu vykonávat
veřejně bohoslužby; svobodu organizovat se a mít vlastní vnitřní právní
ustanovení; svobodu rozhodování, výchovy, jmenování a přemisťování svých
vlastních služebníků; svobodu stavět vlastní budovy určené k náboženským
účelům; svobodu nabývat a vlastnit statky odpovídající jejímu působení;
svobodu sdružovat se nejen za účely náboženskými, ale také
výchovně-vzdělávacími, kulturními, zdravotní péče a charitativními.
427. Kvůli prevenci a zmírňování možných konfliktů mezi církví a
politickou obcí upravila právní zkušenost církve a státu různým způsobem
vztahy i vhodné prostředky, které zajišťují harmonické soužití. Tato
zkušenost je zásadním opěrným bodem ve všech případech, kdy si stát
nárokuje zasahovat do oblasti působení církve a bránit jí ve svobodném
působení až po její otevřené pronásledování, anebo v případech, kdy by
církevní organizace nejednaly správně vzhledem ke státu. |
|
|
Kapitola devátá: Mezinárodní společenství
Rozhodnutí Boha stvořit člověka ke svému obrazu a ke své podobě (srov.
Gn 1,26-27) dává lidské bytosti jedinečnou důstojnost, která platí pro
všechna pokolení (srov. Gn 5) a vztahuje se na celou zemi (srov. Gn 10).
Kniha Genesis kromě toho ukazuje, že lidská bytost nebyla stvořena jako
izolovaná, nýbrž v rámci, který mu zajišťuje svobodu (zahrada), možnost
obživy (stromy v zahradě), práci (přikázání obdělávat zahradu) a
především společenství (dar pomoci ze strany “někoho podobného”) (srov.
Gn 2,8-24).
Bůh chce člověku zaručit nezbytné statky k jeho růstu, možnost svobodně
se vyjadřovat, pozitivní výsledky práce, bohatství mezilidských vztahů.
Pán Ježíš je vzorem a základem nového lidství. V něm, pravém “obrazu
Boha” (srov. 2 Kor 4,4), dochází svého naplnění člověk, jehož Bůh
stvořil ke svému obrazu. V definitivním projevu lásky, který Bůh dal v
Kristově kříži, jsou zbořeny všechny bariéry nepřátelství (srov. Ef
2,12-18). Pro ty, kdo žijí novým životem v Kristu, rasové a kulturné
odlišnosti již nepředstavují důvod k rozdělení (srov. Řím 10,12; Gal
3,26-28; Kol 3,11).
Křesťanská zvěst nabízí univerzální pojetí života lidí a národů na této
zemi, které dovoluje vnímat jednotu lidstva jako lidské rodiny.
Ústřední postavení lidské osoby a přirozené tíhnutí osob i národů k
utváření vzájemných vztahů představují základní předpoklady uspořádání
opravdového mezinárodního společenství, založeném na univerzálním
společnému dobru.
Jednota lidské rodiny není však ještě plně uskutečněna, protože tomu
brání materialistické a nacionalistické ideologie, které popírají ony
hodnoty, jejichž nositelkou je lidská osoba nahlížená ve své
celistvosti, tedy ve všech svých rozměrech, osoba v tělesném i duchovním
smyslu, ve své jedinečnosti i jako součást společenství (komunity).
Mravně nepřijatelná je jakákoli teorie nebo chování, která je
poznamenána rasismem nebo rasovou diskriminací.
Mezinárodní společenství je právní seskupením, které se zakládá na
suverenitě každého členského státu bez vazeb poddanosti, jež by popíraly
nebo omezovaly jeho nezávislost.
Učitelský úřad uznává důležitost národní svrchovanosti, pojímané
především jako výraz svobody, která musí upravovat vztahy mezi státy.
Národní svrchovanost však není čímsi absolutním. Národy se mohou
svobodně zříci uplatňování některých svých práv kvůli dosažení určitého
společného cíle.
Má-li se uskutečňovat a upevňovat takový mezinárodní pořádek, který bude
účinně zaručovat mírové soužití mezi národy, pak je třeba, aby se vztahy
mezi státy řídily podle stejného mravního řádu jako vztahy mezi osobami.
Je rovněž nevyhnutelné využívat společná pravidla týkající se
mezinárodních vyjednávání a jednou provždy odmítnout ideu, že
spravedlnosti lze dojít prostřednictvím války.
Organizace spojených národů vytvořená v roce 1945 zásadně přispěla k
respektování lidské důstojnosti, svobody národů, požadavků rozvoje a
připravuje kulturní a institucionální půdu pro budování míru.
Učitelský úřad církve hodnotí pozitivně také význam uskupení, která
vznikla v občanské společnosti proto, aby probouzela vnímavost veřejného
mínění k různým aspektům mezinárodního života.
Svatý stolec neboli Apoštolský stolec se těší plné mezinárodní
subjektivitě, která se řídí vlastním právním řádem. Svatý stolec
uplatňuje vnější nezávislost uznávanou v rámci mezinárodního
společenství.
Diplomatická služba Svatého stolce, jež je plodem dávné a ustálené
praxe, představuje účinný nástroj, který působí nejen ve prospěch
“libertas Ecclesiae”, tedy svobody církve, ale také ve věci obrany a
rozvoje lidské důstojnosti, a zasazuje se ve prospěch společenského
uspořádání, založeném na hodnotách pravdy, spravedlnosti, lásky a
svobody.
Řešení otázek rozvoje chudých zemí vyžaduje spolupráci mezi jednotlivými
politickými komunitami. Pro všechny je výhodné, když mezi státy existuje
soulad a spolupráce. Sociální nauka církve povzbuzuje k takovým formám
spolupráce, které rozšiřují rovný přístup na mezinárodní trh pro země
vyznačující se chudobou a zaostalostí.
Boj proti chudobě: Na počátku nového tisíciletí je chudoba miliard mužů
a žen otázkou, která nejnaléhavěji burcuje naše lidské a křesťanské
svědomí. Mezinárodní společenství nesmí situaci zadluženosti chudých
zemí přehlížet. I když je nutno potvrdit právo věřitele na splácení
dluhu, je zároveň třeba hledat takové cesty, aby nebylo porušováno
základní právo národů na obživu a na rozvoj.
|
DEVÁTÁ KAPITOLA
MEZINÁRODNÍ SPOLEČENSTVÍ
I. BIBLICKÉ ASPEKTY a) Jednota lidské rodiny
428. Biblická vyprávění o počátku lidstva ukazují jednotu lidského rodu
a učí, že Bůh Izraele je Pánem dějin a vesmíru. Jeho působení zahrnuje
celý svět i celou lidskou rodinu, k níž je zaměřeno dílo stvoření.
Rozhodnutí Boha stvořit člověka ke svému obrazu a ke své podobě (srov.
Gn 1, 26-27) dává lidské bytosti jedinečnou důstojnost, která platí pro
všechna pokolení (srov. Gn 5) a vztahuje se na celou zemi (srov. Gn 10).
Kniha Genesis kromě toho ukazuje, že lidská bytost nebyla stvořena jako
izolovaná, nýbrž v rámci kontextu, jehož nedílnou součástí je životní
prostor, jenž mu zajišťuje svobodu (zahrada), možnost obživy (stromy v
zahradě), práci (přikázání obdělávat zahradu) a především společenství
(dar pomoci ze strany „někoho podobného") (srov. Gn 2, 8-24). Podmínky,
které zajišťují lidskému životu jeho plnost, jsou v celém Starém zákoně
projevem Božího požehnání. Bůh chce člověku zajišťovat nezbytné statky k
jeho růstu, možnost svobodně se vyjadřovat, pozitivní výsledky práce a
bohatství mezilidských vztahů.
429. Smlouva Boha s Noemem (srov. Gn 9, 1—17), a v něm s celým lidstvem
po zkáze způsobené potopou, ukazuje, že Bůh chce lidské rodině stále
udělovat požehnání plodnosti, svěřovat lidem vládu nad stvořením a
absolutní důstojnost a nedotknutelnost lidského života, jak tomu bylo v
počátečním stavu stvoření, a to i navzdory tomu, že do stvoření spolu s
hříchem pronikla zrůdnost násilí a nespravedlnosti, což bylo potrestáno
potopou. Kniha Genesis hovoří s úžasem o rozličnosti národů jako o díle
stvořitelského působení Božího (srov. Gn 10, 1-32), zároveň však
zdůrazňuje to, že lidé nepřijali svůj stav tvorů, když nás zpravuje o
babylonské věži (srov. Gn 11, 1—9). Všechny národy byly podle Božího
záměru jednotné „v jazyku i slovech" (Gn 11, 1), avšak lidé se rozdělili
a obrátili se zády ke Stvořiteli (srov. Gn 11, 4).
430. Smlouva, kterou Hospodin uzavřel s Abrahámem, jenž byl vyvolen za
„otce mnohých národů" (srov. Gn 17, 4), otevírá cestu k opětnému spojení
lidské rodiny s jejím Stvořitelem. Dějiny spásy přivedly izraelský lid k
domnění, že Boží působení se omezuje pouze na jeho zemi, postupně se
však prosadilo přesvědčení, že Hospodin působít aké mezi ostatními
národy (srov. Iz 19, 18-25). Proroci zvěstovali, že v eschatologické
době dojde k putování národů do Hospodinova chrámu a že nastane údobí
míru mezi všemi národy (srov. Iz 2, 2—5;66, 18—23). Izrael rozptýlený ve
vyhnanství si definitivně uvědomil svou úlohu vydávat svědectví jedinému
Bohu (srov. Iz 44, 6—8), Pánu
b) Ježíš Kristus jako vzor a základ nového lidství
431. Pán Ježíš je vzorem a základem nového lidství. V něm, pravém
„obrazu Boha" (srov. 2 Kor 4, 4), dochází svého naplnění člověk, jehož
Bůh stvořil ke svému obrazu. V definitivním projevu lásky, který Bůh dal
v Kristově kříži, jsou zbořeny všechny bariéry nepřátelství (srov. Ef 2,
12-18). Pro ty, kdo žijí novým životem v Kristu, rasové a kulturní
odlišnosti již nepředstavují důvod k rozdělení (srov. Řím10, 12; Gal 3,
26-28; Kol 3, 11).
Díky Duchu Svatému církev zná Boží plán, který se týká celého lidstva
(srov. Sk 17, 26). Církev tedy ví, že Bůh chce v tajemství spásy
sjednotit celou rozdrobenou a rozptýlenou stvořenou skutečnost pod
Kristovou vládou (srov. Ef 1, 8-10). Ode dne letnic, kdy se Kristovo
vzkříšení zvěstovalo různým národům a každý mohl vnímat zvěst ve svém
jazyku (srov. Sk 2, 6), církev naplňuje své poslání obnovovat a
dosvědčovat jednotu ztracenou v Bábelu. Díky této službě církve je
lidská rodina povolána k tomu, aby znovu objevila svou jednotu a zároveň
uznala bohatství spočívající v rozličnosti, aby se tak dosáhlo „plné
jednoty v Kristu".
c) Univerzální povolání křesťanství
432. Křesťanská zvěst podává univerzální pojetí života lidí a
národů na této zemi, 874 které vede k pochopení jednoty lidské rodiny.
Tato jednota se nebuduje silou zbraní, terorem a útiskem, nýbrž vyplývá
především z onoho „nejvyššího vzoru jednoty, odlesku vnitřního života
Boha, jednoho ve třech osobách, který my křesťané nazýváme slovem
communio, 'společenství', "a je důsledkem mravní a kulturní síly
svobody. Křesťanská zvěst dává rozhodujícím způsobem lidstvu najevo, že
národy směřují k tomu, aby se sjednocovaly, nejen kvůli určitým formám
organizace, politickým událostem, ekonomickým projektům nebo ve jménu
abstraktního a ideologického internacionalismu, nýbrž proto, že se
svobodně zaměřují ke spolupráci, u vědomí toho, že jsou „živými údy
celosvětové lidské rodiny." Celosvětová komunita musí stále více a lépe
představovat konkrétní podobu té jednoty, jakou si přeje Stvořitel:
„Jednota lidského společenství existovala v každé době, neboť sestává z
lidí navzájem si rovných osobní důstojností. Proto bude vždy existovat
objektivní požadavek, aby se v dostatečné míře uskutečňovalo univerzální
společné dobro, tedy společné dobro celé lidské rodiny."
II. ZÁKLADNÍ PRAVIDLA MEZINÁRODNÍHO SPOLEČENSTVÍ
a) Mezinárodní společenství a hodnoty
433. Ústřední postavení lidské osoby a přirozené tíhnutí osob i národů k
utváření vzájemných vztahů představují základní předpoklady utváření
opravdového mezinárodního společenství, jehož uspořádání musí účinné
směřovat k univerzálnímu společnému dobru. Navzdory mnohostranné touze
po utvoření opravdového mezinárodního společenství není jednota lidské
rodiny ještě uskutečněna, protože tomu brání materialistické a
nacionalistické ideologie, které popírají ony hodnoty, jejichž
nositelkou je lidská osoba chápána ve své celistvosti, tedy ve všech
svých dimenzích, tělesné i duchovní, ve své jedinečnosti i jako součást
komunity. Zvlášť mravně nepřijatelná je jakákoli teorie nebo chování,
které by byly poznamenány rasismem nebo rasovou diskriminací.
Mezinárodní soužití se zakládá na týchž hodnotách, jaké musí
charakterizovat soužití mezi lidskými bytostmi: pravda, spravedlnost,
solidarita a svoboda. Učení církve ohledně konstitutivních principů
mezinárodního společenství žádá, aby vztahy mezi národy a politickými
komunitami byly spravedlivě upraveny na základě rozumu, rovnosti,
spravedlnosti, práva, vyjednávání, přičemž je vyloučeno použití síly a
války, různých podob diskriminace, zastrašování a podvádění.
434. Právo představuje prostředek zajištující mezinárodní pořádek, čili
soužití mezi politickými komunitami, které se zaměřují na společné dobro
svých občanů a zároveň mají společně usilovat o společné dobro všech
národů. Jsou zároveň přesvědčeny o tom, že dobro určitého národa je
neoddělitelné od dobra celé lidské rodiny.
Mezinárodní společenství je právní komunitou, která se zakládá na
suverenitě každého členského státu bez vazeb poddanosti, které by
popíraly nebo omezovaly jeho nezávislosti. Toto pojetí mezinárodního
společenství tedy rozhodně neznamená relativizaci nebo popírání
specifických charakteristik každého národa, nýbrž podporu jejich
vlastního vyjádření. To, že se uznává hodnota odlišných identit,
napomáhá k překonání různých podob rozdělení, které národy vedou k
sebestřednosti, jež má destabilizující účinky.
435. Učitelský úřad církve uznává důležitost národní svrchovanosti,
pojímané především jako výraz svobody, která musí upravovat vztahy mezi
státy. Suverenita představuje subjektivitu890 určitého národa z
politického, ekonomického, sociálního a též kulturního hlediska.
Kulturní dimenze nabývá obzvláštního významu jako opěrný bod při odporu
proti projevům agrese a proti různým podobám nadvlády, které podvazují
svobodu té které země. Kultura představuje záruku uchování totožnosti
určitého národa, vyjadřuje a rozvíjí jeho duchovní svrchovanost. Národní
svrchovanost však není čímsi absolutním. Národy se mohou svobodně zříci
uplatňování některých svých práv kvůli dosažení určitého společného cíle
s vědomím, že společně utvářejí „rodinu", kde musí panovat vzájemná
důvěra, pomoc a respekt. V této souvislosti je nutno upozornit na to, že
chybí mezinárodní dohoda, která by odpovídajícím způsobem řešila otázku
„práv národů".Při přípravě takové dohody by se měly vzít v úvahu otázky
týkající se spravedlnosti a svobody v současném světě.
b) Vztahy založené na souladu mezi právním a mravním řádem
436. K uskutečňování a upevňování takového mezinárodního pořádku, který
by účinné zaručoval mírové soužití mezi národy, je třeba, aby se vztahy
mezi státy řídily podle stejného mravního řádu jako vztahy mezi osobami:
„Mravní zákon, jehož zachovávání musí vyžadovat a podporovat veřejné
mínění všech národů a všech států s takovou jednomyslností a silou, aby
se nikdo nemohl opovážit ho zpochybňovat nebo oslabovat jeho závaznost."
Je nezbytné, aby univerzální mravní zákon vepsaný do srdce člověka byl
vnímán jako účinný a nezrušitel-ný, protože jde o živý výraz svědomí,
které je celému lidstvu společné; o určitou „gramatiku", 895 na níž je
možno stavět budoucnost světa.
437. Univerzální respektování zásad, které vedou k „právnímu uspořádání,
jež je v souladu s mravním řádem ", je nezbytným předpokladem stability
mezinárodního života. Snaha o stabilitu vedla k postupnému vypracování
práva národů {ius gentium), které lze považovat za jakéhosi „předchůdce
mezinárodního práva". Právní a teologická reflexe zakotvená v přirozeném
právu formulovala „univerzální principy, jež předcházejí vnitřnímu právu
států a stojí nad ním", jako jednota lidského rodu, rovnost v
důstojnosti každého národa, odmítnutí války jako prostředku řešení
sporů, povinnost spolupracovat na společném dobru, požadavek dodržování
podepsaných závazků („pacta sunt servanda"). Tuto poslední zásadu je
nutno zvlášť zdůraznit proto, aby se vyloučilo „pokušení odvolávat se
spíše na právo síly než na sílu práva.
438. Mají-li se řešit rozpory, které se objevují mezi různými
politickými komunitami a které ohrožují stabilitu národů i mezinárodní
bezpečnost, je nutno využívat společná pravidla týkající se
mezinárodních vyjednávání a jednou provždy odmítnout myšlenku, že
spravedlnosti lze dojít prostřednictvím války. „Válka může skončit bez
vítězů a poražených, totiž sebevraždou lidstva, a proto je třeba
rozhodně odmítat logiku, která vede k válce, totiž myšlenku, že boj
zaměřený na likvidaci nepřítele, nepřátelství a válka samotná přispívají
k rozvoji a k historickému pokroku."
Charta Spojených národů zakazuje nejen použití násilí, ale také hrozbu,
že bude použito. Toto rozhodnutí se zrodilo z tragické zkušenosti druhé
světové války. Učitelský úřad církve v průběhu této války neváhal
poukazovat na faktory, které jsou nezbytné k obnově mezinárodního
pořádku: svoboda a teritoriální integrita každého národa, ochrana práv
menšin, spravedlivé rozdělování zdrojů, odmítnutí války, odzbrojení,
dodržování uzavřených smluv, konec pronásledování z náboženských důvodů.
439. K upevnění prvenství práva vede především zásada vzájemné důvěry. Z
tohoto hlediska musí být normativní prostředky k mírovému řešenísporů
promyšleny takovým způsobem, aby se zvýšila síla jejich závaznosti.
Instituce vyjednávání, zprostředkování, smíru, arbitráže, které jsou
výrazem mezinárodních zákonů, musí být podpořeny vytvořením„právní
autority, která bude opravdu účinná ve světě, v němž vládne mír." Pokrok
v uvedeném směru umožní mezinárodnímu spole-čenství, aby už nebylo
pouhým sdružením států, nýbrž strukturou, v níž bude možno řešit
vzájemné spory mírovým způsobem. „Jako v jednotlivých státech na místo
osobní msty a odplaty nastoupila vláda zákona, je nyní naléhavě nutné,
aby se podobný pokrok uskutečnil i v mezinárodním společenství národů."
Mezinárodní právo definitivně „musí vyloučit, aby převládlo právo
silnějšího."
III. ORGANIZACE MEZINÁRODNÍHO SPOLEČENSTVÍ
a) Hodnota mezinárodních organizací
440. Úsilí o vytvoření skutečné mezinárodní „komunity", které nabralo
jasně určený směr vznikem OSN v roce 1945, je podporováno církví. Tato
organizace „zásadně přispěla k respektování lidské důstojnosti, svobody
národů, požadavků rozvoje a připravuje kulturní a institucionální půdu
pro budování míru." Sociální nauka církve obecně hodnotí pozitivním
způsobem mezivládní organizace, zejména ty, které pracují ve
specifických oblastech, přestože má výhrady, když zmíněné organizace
přistupují k řešení některých problémů nesprávným způsobem. Učitelský
úřad církve vyzývá, aby působení mezinárodních organizací odpovídalo
lidským potřebám v oblasti společenského života a v oblastech, které se
týkají mírového a uspořádaného soužití mezi státy a národy.
441. Starost o spořádané a mírové soužití lidské rodiny vede učitelský
úřad církve k tomu, aby důrazné upozorňoval na potřebu ustanovit „celosvétovou,
všemi uznávanou veřejnou autoritu, která by měla účinnou moc zajišťovat
všem bezpečnost, spravedlnost a respektování práv. V průběhu dějin se
navzdory proměnám hledisek jednotlivých epoch vždy projevovala potřeba
podobné autority, která by odpovídala na problémy světového charakteru
vyplývající z úsilí o společné dobro. Rozhodně musí tato autorita být
plodem souhlasu, a nesmí být vnucena. Také nesmí být chápána jako jakýsi
„globální superstát". Politická autorita uplatňovaná v rámci
mezinárodního společenství musí být upravena právem, zaměřena ke
společnému dobru a respektovat zásadu subsidiarity. „Veřejná moc
světového společenství nemá omezovat pravomoci vlád jednotlivých států,
a tím méně si je přisvojovat. Právě naopak, má usilovat o to, aby na
celém světě vznikly takové podmínky, v nichž by nejen veřejné autority
jednotlivých politických komunit, ale i jednotliví občané a
zprostředkující organizace mohli s větší jistotou uskutečňovat své
poslání, plnit své povinnosti a užívat svých práv."
442. Mezinárodní politika zaměřená na mír a rozvoj prostřednictvím
přijímání odpovídajících opatřeni^ je dnes potřebnější než kdykoli dříve
kvůli problémům globálního charakteru. Učitelský úřad církve zdůrazňuje,
že vzájemná závislost lidí a národů má mravní povahu a určuje vztahy v
současném světě z ekonomického, kulturního, politického a náboženského
hlediska. V takovém kontextu je žádoucí, aby bylo znovu promyšleno
fungování mezinárodních organizací. Jde o proces, který „předpokládá
překonání politických rivalit a zřeknutí se vůle manipulovat zmíněnými
organizacemi ve vlastní prospěch: vždyť jediným důvodem jejich existence
je společné dobro."
Cílem tohoto procesu je dosažení „vyššího stupně mezinárodního
uspořádání.
Mezivládní struktury musí účinně vyvíjet své kontrolní a řídící působení
zejména v ekonomické oblasti, protože dosahování společného dobra se
dnes stává cílem, který leží mimo možnosti jednotlivých států, třebaže
ty jsou velice významné v oblasti mocí, bohatství a politické síly.
Mezinárodní organizace musí rovněž zaručovat rovnost, která je základem
práva všech podílet se na procesu opravdového rozvoje při respektování
oprávněných odlišností.
443. Učitelský úřad církve hodnotí pozitivně důležitou úlohu sdružení,
která vznikla v občanské společnosti proto, aby probouzela vnímavost
veřejného mínění k různým aspektům mezinárodního života, se zvláštní
pozorností k respektování lidských práv, jak to ukazuje „množství
soukromých, nedávno vzniklých sdružení, někdy i světového významu. Skoro
všechna se s velkou pozorností a s chvályhodnou objektivitou zabývají
sledováním mezinárodních událostí na tomto tak choulostivém poli."
Vlády by se měly cítit povzbuzeny těmito aktivitami, neboť směřují k
praktickému uplatňování ideálů, na nichž se zakládá mezinárodní
společenství: „zvláště konkrétními gesty solidarity a míru mnoha osob,
které pracují také v nevládních organizacích a v hnutích na obranu
lidských práv. "
b) Právní osoba Svatého stolce
444. Svatý stolec nebo Apoštolský stolec'11' má plnou mezinárodní
subjektivitu jakožto suverénní autorita, která uskutečňuje vlastní
právní působnost. Uplatňuje vnější suverenitu uznávanou v rámci
mezinárodního společenství. Tato suverenita souvisí se suverenitou
uplatňovanou uvnitř církve a charakterizovanou organizační jednotou a
nezávislostí. Církev užívá těch právních postupů, které jsou nezbytné
nebo užitečné pro naplňování jejího poslání.
Mezinárodní aktivita Svatého stolce se objektivně projevuje rozličnými
způsoby. Mimo jiné: aktivní i pasivní právo na diplomatické
zastupitelství; uplatňování ius contrahendi při uzavírání smluv; účast v
mezivládních organizacích, například těch, jež jsou zřízeny pod záštitou
Spojených národů; iniciativy zprostředkování v případě konfliktů. Tyto
aktivity představují nezištnou službu mezinárodnímu společenství,
protože nesledují něčí výhody, ale zaměřují se ke společnému dobru celé
lidské rodiny. V tomto kontextu Svatý stolec využívá především svého
vlastního diplomatického personálu.
445. Diplomatická služba Svatého stolce, která je plodem dávné a
ustálené praxe, představuje určitý nástroj, který působí nejen ve
prospěch „libertas Ecclesiae", tedy svobody církve, ale také ve věci
obrany a rozvoje lidské důstojnosti, a zasazuje se ve prospěch
společenského uspořádání, které se zakládá na hodnotách spravedlnosti,
pravdy, svobody a lásky.
„Na základě dávného práva, které hluboce souvisí s naším duchovním
posláním a rozvinulo se v souvislosti s historickými událostmi, vysíláme
naše vyslance k nejvyšším autoritám těch států, v nichž je zakořeněna
nebo nějakým způsobem přítomna katolická církev. Je zřejmou pravdou, že
cíle církve a státu jsou odlišného řádu a že církev i stát jsou ve své
působnosti 'dokonalými společnostmi', které disponují vlastními
prostředky a ve sféře svého působení jsou nezávislé. Je ale také
pravdou, že církev i stát působí ve prospěch společného subjektu, tedy
člověka, jenž je Bohem povolán k věčné spáse a postaven na tuto zemi,
aby mohl s pomocí milosti dosahovat této spásy prostřednictvím života
naplněného prací, která mu má přinášet blahobyt v pokojném soužití s
ostatními." Dobru osob a lidských komunit prospívá strukturální dialog
mezi církví a občanskými autoritami, který dochází svého výrazu rovněž
prostřednictvím uzavírání vzájemných dohod. Tento dialog je zaměřen k
ustavení nebo posílení vztahů vzájemného porozumění a spolupráce, má
také předcházet eventuálním rozepřím nebo je napravovat. Cílem je
podporovat pokrok každého národa i celého lidstva ve spravedlnosti a
míru.
IV. MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE ZAMĚŘENÁ NA ROZVOJ
a) Spolupráce, která chce zaručovat právo na rozvoj
446. Řešení problému rozvoje vyžaduje kooperaci mezi jednotlivými
politickými komunitami. „Jednotlivé politické komunity se vzájemně
podmiňují. Lze říci, že každá z nich se dokáže rozvíjet tím, že přispívá
k rozvoji ostatních. Proto se mezi nimi uplatňuje soulad a spolupráce."
Zdá se, že zaostalost je problém, který se nedá odstranit jako osudný
ortel, zvláště když se uváží, že je důsledkem nejen chybných lidských
rozhodnutí, ale také „hospodářských, finančních a sociálních
mechanismů"a „struktur hříchu", které brání plnému rozvoji lidí a
národů.
Tyto obtíže je však třeba překonávat s pevnou a vytrvalou odhodlaností,
protože rozvoj není pouze určitá aspirace, ale právo, které jako každé
jiné právo s sebou nese rovnéž povinnost. „Spolupráce na rozvoji celého
člověka a každého člověka je totiž povinností všech vůči všem., musí být
synchronizovaná a sdílená čtyřmi částmi světa: Východem, Západem,
Severem i Jihem." Podle pojetí učitelského úřadu církve se právo na
rozvoj zakládá na těchto principech: jednota původu a určení celé rodiny
lidstva; rovnost mezi všemi lidskými osobami a všemi komunitami
vyplývající z lidské důstojnosti; univerzální určení statků tohoto
světa; celistvost pojmu rozvoje; ústřední postavení lidské osoby;
solidarita.
447. Sociální nauka církve povzbuzuje k takovým formám spolupráce, které
rozšiřují přístup na mezinárodní trh pro země vyznačující se chudobou a
zaostalostí. „Ještě před několika lety se tvrdilo, že rozvoj nejchudších
zemí závisí na jejich izolaci od světového trhu a na tom, že se budou
spoléhat jen na své vlastní síly. Nejnovější zkušenosti však prokázaly,
že země, které byly izolovány, trpěly stagnací a úpadkem. Rozvíjely se
naproti tomu ty země, kterým se podařilo zapojit se do mezinárodních
hospodářských vztahů. Zdá se tedy, že největším problémem je získat
adekvátní přístup na mezinárodní trh. Tento přístup se má zakládat
nikoli na jednostranném využívání přírodních zdrojů, nýbrž na
zhodnocování zdrojů lidských." K hlavním příčinám zaostalosti a chudoby
patří kromě nemožnosti vstupovat na mezinárodní trh také negramotnost,
nedostatek potravin, absen-ce příslušných společenských struktur a
služeb, nedostatek zajištění základní zdravotní péče, nedostatek pitné
vody, korupce, nestabilita institucí i samotného politického života. V
řadě zemí existuje souvislost mezi chudobou a nedostatkem svobody,
možností ekonomických iniciativ a neschopností státní správy zajistit
odpovídající vzdělávací a informační systém.
448. Duch mezinárodní spolupráce vyžaduje, aby nad strohou logikoutrhu
nabylo vrchu vědomí závazku solidarity, sociální spravedlnostia
univerzální lásky. Existuje totiž „něco, co člověku přísluší jako
člověku, neboli na základě jeho jedinečné důstojnosti."
Spoluprácepředstavuje cestu, po které mezinárodní společenství musí
kráčet „sezaměřením na společné dobro přiměřené celému lidskému rodu." Z
tohoto přístupu pak vyplývají velmi pozitivní důsledky, jako například
nárůst důvěry ve schopnosti chudých osob, tedy i chudých zemí, a také
spravedlivé rozdělování statků.
b) Boj proti chudobě
449. Na počátku nového tisíciletí je chudoba miliard mužů a žen
„otázkou, která nejnaléhavěji burcuje naše lidské a křesťanské svědomí.
"Chudoba v různých podobách a důsledcích představuje dramatickýproblém
spravedlnosti: je charakterizována nerovnoměrným rozvojem, který
nepřiznává každému národu stejné právo „posadit se ke stoluspolečné
hostiny." Tato chudoba znemožňuje realizaci onoho plnéhohumanismu, k
němuž církev směřuje a podněcuje, aby lidské osoby a národy mohly „více
být"a žít v „lidštějších podmínkách".
Boj proti chudobě nachází velmi silnou motivaci v přednostním
rozhodování ve prospěch chudých neboli přednostní lásce církve k chudým.
V celém svém sociálním učení církev nikdy nepřestává zdůrazňovat také
další své základní zásady: na prvním místě zásadu univerzálního určení
statků. Ustavičným potvrzováním zásady solidarity sociální nauka církve
vyzývá k tomu, aby se přistoupilo k činům, které by rozvíjely „dobro
všech a každého, protože všichni jsme opravdu zodpovědní za všechny." I
v boji proti chudobě musí být zásada solidarity doplňována zásadou
subsidiarity. Díky této zásadě je možno podněcovat iniciativního ducha,
jenž je i v chudých zemích hlavním základem každého sociálního a
ekonomického rozvoje. Na chudé je třeba pohlížet „ne jako na problém,
ale jako na ty, kdo se mohou stát subjekty a hlavními aktéry nové a
lidštější budoucnosti pro celý svět.
c) Zahraniční dluh
450. Právo na rozvoj je třeba brát v úvahu také v otázkách spjatých s
krizí zadluženosti mnoha chudých zemí. Tato krize má mnoho příčin
různého druhu, ať už v oblasti mezinárodní - proměnlivost měnového
kurzu, finanční spekulace, ekonomický neokolonialismus —, nebo ve
vnitřní oblasti těchto zadlužených zemí: korupce, špatná správa
veřejných financí, chybné hospodaření s přijatými půjčkami. Největší
obtíže, způsobené strukturálními záležitostmi i osobními selháními však
postihují obyvatelstvo zadlužených a chudých zemí, které za to takovouto
situaci přehlížet. I když je nutno potvrdit zásadu, že dluhy se musí
splácet, je zároveň třeba hledat takové cesty, aby nebylo porušováno
„základní právo národů na existenci a rozvoj." |
|
|
Kapitola desátá: Ochrana životního prostředí
Příroda jakožto dílo stvořitelského Božího působení není nebezpečným
soupeřem člověka. Bůh učinil všechny věci, a o každé z nich platí, že
“Bůh viděl, že je to dobré” (srov. Gn 1,4.10.12.18.21.25). Na vrchol
svého stvoření jako něco “velmi dobrého” (srov. Gn 1,31) Stvořitel
postavil člověka. Jedině muž a žena byli mezi všemi tvory Bohem chtěni
jako “jeho obraz” (srov. Gn 1,27). Jim Hospodin svěřuje odpovědnost za
celé stvoření, tedy úlohu zabezpečovat harmonii a rozvoj tohoto stvoření
(srov. Gn 1,26-30).
V době svého veřejného působení Ježíš přikládal velkou váhu přirozeným
skutečnostem. Dalek toho, aby ze sebe dělal otroka věcí, Kristův učedník
jich musí umět užívat ke sdílení a utváření bratrství (srov. Lk
16,9-13). Biblické pojetí světa podněcuje křesťanské chování ve vztahu k
využívání přírodního bohatství s ohledem na rozvoj vědy a techniky.
Přínosy vědy a techniky jsou samy o sobě pozitivní. Křesťany vůbec
nenapadá, aby stavěli proti sobě díla, která vytvořili lidé svým
důvtipem a silou, a Boží moc, jako by rozumný tvor byl soupeřem
Stvořitele; spíše jsou přesvědčeni, že úspěchy lidstva jsou znamením
Boží velikosti a plodem jeho nevýslovného rozhodnutí.
Základním měřítkem každého využití vědy a techniky je ohled na člověka,
který musí být nutně provázen postojem respektu vůči každému živoucímu
tvoru. Člověk nesmí svévolně nakládat se zemí a bezvýhradně ji
podřizovat své vůli. Když naopak člověk zasahuje do přírody, aniž by ji
zneužíval a poškozoval, lze říci, že zasahuje ne proto, aby přírodu
proměňoval, ale proto, aby jí pomáhal v tom, že se může rozvíjet podle
své vlastní povahy stvoření, jak to chce Bůh. Moderní doba přinesla
vzrůstající schopnost člověka zasahovat do přírody a pozměňovat ji.
Záměr dobývat a vytěžovat zdroje převládl a nabyl agresivní podoby a
dnes dospěl tak daleko, že ohrožuje nejen životní prostředí, ale
samotnou existenci člověka.
Korektní pojetí životního prostředí nemůže utilitaristicky redukovat
přírodu na pouhý předmět manipulace a využívání, ale nesmí ani přírodu
absolutizovat a nadřazovat ji lidské osobě. Učitelský úřad církve
zdůrazňuje lidskou odpovědnost za zachování celistvého a zdravého
životního prostředí. Ochrana životního prostředí představuje výzvu pro
celé lidstvo, jedná se o společnou a univerzální povinnost respektovat
kolektivní dobro, které je určeno všem. Je proto třeba zabránit, aby se
mohlo “beztrestně využívat různých tvorů živých i neživých – rostlin,
zvířat, přírodních zdrojů – libovolně, podle vlastních hospodářských
potřeb.”
Odpovědnost vůči životnímu prostředí, které je společným dědictvím
lidského rodu, se vztahuje nejen k požadavkům přítomnosti, ale také k
nárokům budoucnosti. “Jsme dědici toho, co nám odkázaly minulé generace,
a máme užitek z práce svých současníků, jsme zavázáni všem, a proto
nesmíme být lhostejní vůči těm, kdo přijdou po nás.
Odpovědnost vůči životnímu prostředí se musí promítnout také do právní
oblasti. Je velmi důležité, aby mezinárodní společenství vytvořilo
jednotná pravidla, která by umožňovala státům účinněji kontrolovat
aktivity s negativními důsledky pro životní prostředí, tak, aby státy
mohly ochraňovat ekosystémy a předcházet možným škodám.
Životní prostředí je jedním ze statků, které tržní mechanismy nejsou s
to odpovídajícím způsobem chránit nebo rozvíjet. Ekonomika, která bere
ohled na životní prostředí, se nezaměřuje výhradně na dosahování co
nejvyššího zisku, protože ochrana životního prostředí nemůže být
zajištěna pouze na základě finančního kalkulu ceny a přínosů.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat komplexní problematice energetických
zdrojů.
V posledních letech byla naléhavě nastolena otázka využívání nových
biotechnologií v zemědělství, zootechnice, lékařství a v ochraně
životního prostředí. Nové možnosti, které nabízejí současné technologie,
vyvolávají na jedné straně naděje a nadšení, na druhé straně ale také
obavy a odpor. Moderní biotechnologie mají velký sociální, ekonomický a
politický význam na místní, národní i mezinárodní rovině. Je proto nutné
hodnotit je podle etických kritérií, jimiž se musejí řídit aktivity lidí
a jejich vztahy v oblasti sociální, ekonomické a politické. Politici,
zákonodárci a veřejní správci jsou odpovědní za vyhodnocování možných
výhod i eventuálních rizik spojených s používáním biotechnologií.
Princip univerzálního určení statků představuje základní morální a
kulturní orientaci k řešení složitého a dramatického problému, v němž se
prolíná krize životního prostředí a chudoba.
Tento princip se vztahuje především na vodu. S vodou nemůže být
nakládáno jako s běžným zbožím a její využívání musí být rozumné a
solidární. Rozdělování vody patří tradičně mezi to, co spadá do
odpovědnosti veřejných institucí, protože na vodu bylo vždy pohlíženo
jako na veřejný statek.
Závažné ekologické problémy vyžadují opravdovou proměnu mentality, která
by vedla k přijetí nového životního stylu. Tento životní styl se musí
vyznačovat střízlivostí, umírněností, sebekázní jak na osobní, tak na
společenské rovině. Je nutno zcela jasně opustit konzumní logiku a
podporovat takové formy zemědělské a průmyslové produkce, které budou
respektovat řád stvoření a budou uspokojovat základní potřeby všech.
|
DESÁTÁ KAPITOLA
OCHRANA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
I. BIBLICKÉ ASPEKTY
451. Živá zkušenost Boží přítomnosti v dějinách je základem víry Božího
lidu: „Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Pán nás vyvedl z Egypta
mocnou rukou" (Dt 6, 21). Pohled do historie nám dovoluje shrnout
minulost a odhalovat Boží dílo už na samém počátku: „Potulným Aramejcem
byl můj praotec" (Dt 26, 5), odhalovat Boha, jenž může říci svému lidu:
„Vzal jsem vašeho otce Abraháma ze země za řekou" (Joz 24, 3). Toto
uvažování umožňuje obracet se k budoucnosti s důvěrou na základě
příslibu a smlouvy, již Hospodin ustavičně obnovuje.
Víra Izraele žije v čase a prostoru tohoto světa, který je vnímán ne
jako nepřátelské prostředí nebo jako zlo, z něhož je třeba se osvobodit,
ale spíše jako dar samotného Boha, jako místo a záměr, který Hospodin
svěřuje odpovědné správě a pracovitosti člověka. Příroda jakožto dílo
stvořitelského Božího působení není nebezpečným soupeřem člověka. Bůh
učinil všechny věci, a o každé stvořené skutečnosti „Bůh viděl, že je to
dobré" (srov. Gn 1, 4.10.12.18.21.25). Na vrchol svého stvoření jako
něco „velmi dobrého" (srov. Gn 1, 31) postavil Stvořitel člověka. Jedině
muž a žena byli mezi všemi tvory Bohem chtěni jako „jeho obraz" (srov.
Gn 1, 27). Jim Hospodin svěřuje odpovědnost za celé stvoření, tedy úlohu
chránit jeho harmonii a rozvoj (srov. Gn 1, 26-30). Zvláštní spojení s
Bohem vysvětluje privilegované postavení lidského páru v řádu stvoření.
452. Vztah člověka ke světu je konstitutivním prvkem lidské
identity.Tento vztah se rodí z ještě hlubšího vztahu člověka k Bohu.
Hospodin chtěl lidskou osobu jako partnera dialogu. Jedině v dialogu s
Bohem lidská bytost nachází svou vlastní pravdivost, z níž pak vyvozuje
inspiraci a zásady k promýšlení budoucnosti světa, jenž je zahradou,
kterou mu Bůh svěřil, aby ji obdělával a chránil (srov. Gn 2, 15).
Dokonce ani hřích neruší tento úkol, i když zatěžuje bolestí a utrpením
vznešenost lidské práce (srov. Gn 3, 17-19).
Stvoření je v modlitbě Izraele stále důvodem k chválám: „Jak nesčetná
jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře" (Žl, 24). Spása je
vnímána jako nové stvoření, v němž se obnovuje ona harmonie a schopnost
rozvoje, kterou hřích narušil: „Hle, já utvořím nová nebesa a novou
zemi" (Iz 65, 17), praví Hospodin. Pak se „poušť změní v zahradu... a
spravedlnost bude sídlit v zahradě... můj lid bude sídlit v pokojném
bydlišti" (Iz 32, 15-18).
453. Definitivní spása, kterou Hospodin nabídne celému lidstvu
prostřednictvím svého Syna, se neuskuteční mimo tento svět. Ačkoli je
zraněn hříchem, je tento svět určen k tomu, aby zakusil radikální očistu
(srov. 2 Petr 3, 10), z níž vzejde obnoven (srov. Iz 65, 17; 66, 22;
Zj21, 1), a tak se konečně stane místem, „kde bude mít svůj domov
spravedlnost" (2 Petr 3, 13).
V době svého veřejného působení JežíŠ přikládal velkou hodnotu
přirozeným skutečnostem. Nejenže moudře vykládal přírodu, o které rád
mluvil v obrazech a podobenstvích, ale je také vládce nad přírodou
(srov. událost utišení bouře v Mt 14, 22-33; Mk 6, 45-52; Jan 6, 16—21).
Pán přírodu používá jako služebnici svého vykupitelského poslání.
Požaduje po svých učednících, aby se na věci, jednotlivá období i lidi
dívali s důvěrou dětí, které vědí, že prozíravý Otec je nemůže opustit
(srov. Lk 11, 11 -13). Dalek toho, aby ze sebe dělal otroka věcí,
Kristův učedník je musí umět užívat ke sdílení a utváření bratrství
(srov. Lk 16, 9-13).
454. Vstup Ježíše Krista do dějin světa vrcholí o Velikonocích, kdy se i
příroda účastní na dramatu odmítnutého Božího Syna a na vítězství
vzkříšení (srov. Mt 27, 45.51; 28, 2). Když prošel branou smrti a
připojil k ní novou záři vzkříšení, Ježíš nastoluje nový svět, v němž
jemu všechno podřízeno (srov. 1 Kor 15, 20—28), a obnovuje ony vztahy
řádu a harmonie, které poničil hřích. Vědomí nevyváženosti mezi člověkem
a přírodou musí být provázeno vědomím toho, že v Ježíšovi došlo ke
smíření člověka a světa s Bohem, a proto každá lidská bytost, jež si je
vědoma Boží lásky, může nalézt ztracený pokoj. „Když se tedy někdo stal
křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo" (2 Kor 5, 17). Příroda, která byla stvořena skrze Slovo, je skrze totéž
Slovo učiněné tělem usmířena s Bohem a přivedena k pokoji (srov. Kol 1,
15-20).
455. Uzdraveno není pouze nitro člověka — také celá jeho tělesnost je
zasažena Kristovou vykupitelskou silou. Celé stvoření má podíl na
obnově, která pramení z Pánovy Paschy, i když sténá v porodních
bolestech (srov. Řím 8, 19-23) a je v očekávání zrodu „nového nebe a
nové země" (Zj 21, 1), které představují dar naplněné spásy na konci
časů.
V době, která této plnosti předchází, není nic, čeho by se tato spása
netýkala: křesťan v jakémkoli životním stavu je povolán, aby sloužil
Kristu, žil podle jeho Ducha, dal se vést láskou, která je
principemnového života a znovu přivádí svět i člověka k záměru, který s
nimiměl Hospodin od počátku: „Svět, život i smrt, to, co už tady je, i
to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus
Bohu' (1 Kor 3, 22-23).
II. ČLOVĚK A SVĚT VĚCÍ
456. Biblické pojetí světa inspiruje křesťanské postoje ohledně užívání
země a také rozvoje vědy a techniky. Druhý vatikánský koncil tvrdí, že
člověk má „podíl na světle božské mysli..., svým rozumem převyšuje
vesmír věcí." Koncilní otcové uznávají pokrok, k němuž díky neúnavnému
snažení lidského génia došlo v průběhu staletí v empirických vědách,
technice a svobodných uměních. Dnešní člověk „zejména pomocí vědy a
techniky rozšířil a neustále rozšiřuje svou nadvládu téměř nad celou
přírodou."
Poněvadž „člověk stvořený k Božímu obrazu dostal příkaz podmanit si zemi
se vším, co je na ní, a spravovat svět spravedlivě a svatě a uznáním
Boha jako stvořitele všeho zaměřit k němu sebe i celý vesmír, aby
podřízením všech věcí člověku bylo Boží jméno vznešené po celé zemi, "
koncil učí, že „lidská individuální i kolektivní činnost, neboli ono
nesmírné úsilí, jímž se lidé snaží během staletí zlepšovat své životní
podmínky, je samo o sobě ve shodě s Božím záměrem.
457. Přínosy védy a techniky jsou samy o sobe pozitivní. Křesťany „vůbec
nenapadá, aby stavěli proti sobě díla, která vytvořili lidé svým
důvtipem a silou, a Boží moc, jako by rozumný tvor byl soupeřem
Stvořitele. Spíše jsou přesvědčeni, že úspěchy lidstva jsou znamením
Boží velikosti a plodem jeho nevýslovného rozhodnutí." Koncilní otcové
však rovněž zdůrazňují skutečnost, že „čím více roste moc lidí, tím více
se rozšiřuje odpovědnost jak jednotlivců, tak společenských celků, "a že
každá lidská aktivita má podle Božího záměru a podle Boží vůle přispívat
k opravdovému dobru lidstva. Učitelský úřad církve v této perspektivě
vícekrát zdůraznil, že katolická církev se v žádném případě nestaví
proti pokroku, ba dokonce pohlíží na „vědu a techniku... jako na úžasný
projev lidské tvořivosti, která je Božím darem. Věda a technika nám
totiž dává velkolepé možnosti, jichž využíváme s vděčností." Proto se
„jako věřící v Boha, jenž ocenil přírodu, kterou stvořil, jako dobrou,
těšíme z technického a ekonomického pokroku, který díky své inteligenci
člověk dokáže uskutečňovat."
458. Hodnocení vědy a technologií ze strany učitelského úřadu církve
obecně vzato platí také pro jejich uplatňování v oblasti životního
prostředí a zemědělství. Církev oceňuje „přínosy, které vyplývají a
ještě mohou vyplynout ze studia a uplatňování molekulární biologie
doplňované dalšími obory, jako je genetika, a jejich technologické
aplikace v zemědělství a průmyslu."956 Nebot „technologie by mohly při
správném využívání představovat velmi cenný příspěvek k řešení závažných
problémů, jako je hlad a nemoci. Jde například o produkci různých
plodin, které budou výnosnější a odolnější, nebo účinnějších léčiv." Je
však třeba klást důraz na „správné využívání", protože „víme velmi
dobře, že tento potenciál není neutrální záležitostí a může být použit
jak pro pokrok člověka, tak pro jeho degradaci."9 Proto „je nutné
zachovat opatrný postoj a pozorně hodnotit povahu, cíle a způsob různých
forem používaných technologií." Vědci proto musí „své bádání i technické
schopnosti pravdivě užívat ve službě lidstvu" a podřizovat to vše
„mravním zásadám a hodnotám, které plně respektují a realizují lidskou
důstojnost."
459. Základním měřítkem pro každou vědeckou a technologickou aplikaci je
respekt k člověku, který musí být nutně provázen povinným postojem
ohledu na jiné živé tvory. Když se uvažuje o jejich pozměnění, „je třeba
brát v úvahu přirozenost každého tvora a jejich vzájemné propojeni v
uspořádaném systému.'"Právě v tomto ohledu děsivé možnosti biologického
bádání vyvolávají hluboké znepokojení, protože „ještě nejsme s to
předvídat, jaké poruchy může v přírodě vyvolat nekontrolovaná genová
manipulace, neuvážené utváření nových druhů plodin nebo živočišného
života, nemluvě o nepřijatelném zasahování do počátků lidského života."
Neboť „se stává zřejmým, že uvádění podobných objevů do oblasti průmyslu
a zemědělství má v dlouhodobé perspektivě negativní důsledky. To vede k
znepokojivému uvědomění, že každý zásah do ekosystému musí brát v úvahu
následky, které to bude mít v ostatních oblastech, a obecněji také to,
jaký to bude mít vliv na kvalitu života budoucích generací."
460. Člověk proto nesmí zapomínat, že „jeho schopnost měnit vlastní
prací svět a v určitém smyslu ho nově 'tvořit' se uplatňuje vidy jen na
základě prvotního daru věcí od Boha. Člověk nesmí „svévolně nakládat se
zemí a bezvýhradně ji podřizovat své vůli, jako by neměla svou vlastní
podobu a své určení propůjčené jí dříve Bohem, které člověk může
rozvíjet, ale rozhodně nesmí zrazovat." Když svévolně nakládá se zemí,
pak „místo toho, aby plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle
stvoření, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec vzpouru
přírody, která je jím více tyranízována, než spravována."
Když člověk zasahuje do přírody, aniž by ji zneužíval a poškozoval, lze
říci, že „zasahuje ne proto, aby přírodu proměňoval, ale proto, aby jí
pomáhal v tom, že se může rozvíjet podle své vlastní povahy stvoření,
jak to chce Bůh. Když badatel pracuje v této zjevně citlivé oblasti,
přimyká se k Božímu záměru, protože Bůh chtěl, aby člověk nad stvořením
panoval.' Původcem toho je Bůh sám, který obdaruje člověka tou ctí, že
může spolupracovat všemi silami své inteligence na díle stvoření.
III. KRIZE VZTAHU MEZI ČLOVĚKEM A ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍM
461. Biblické poselství a učitelský úřad církve jsou základní opěrné
body při vyhodnocování problémů, které existují v oblasti vztahu člověka
a životního prostředí. U kořenů těchto problémů je to, že člověk nedbalý
zásad mravnosti, které však musí charakterizovat každé lidské jednání,
si nárokuje bezvýhradnou vládu nad stvořeným světem. Tendence k „
neuváženému " drancovánim stvořených zdrojů je důsledkem dlouhého
historického a kulturního procesu. „Moderní doba s sebou přinesla
vzrůstající schopnost člověka zasahovat do přírody a pozměňovat ji.
Záměr dobývat a vytěžovat zdroje převládl a nabyl agresivní podoby a
dnes dospěl tak daleko, že ohrožuje samotnou hostitelskou kapacitu
životního prostředí. Prostředí pojímané jako 'zdroj' ohrožuje životní
prostředí jako 'domov'. Kvůli mocným transformačním prostředkům, které
nabízí technická civilizace, jsme dospěli, jak se zdá, ke kritickému
bodu vztahu mezi člověkem a životním prostředím."
462. Příroda se jeví jako nástroj v rukách člověka, jako skutečnost, s
níž by měl člověk neustále manipulovat především technickými prostředky.
Na základě předpokladu, který se ukázal jako mylný - totiž že je k
dispozici neomezené množství energie a zdrojů a že jejich obnova je
otázkou krátkého času a že negativní důsledky manipulace s přirozeným
řádem věcí příroda dokáže snadno absorbovat -, se rozšířila
redukcionistická koncepce, která pojímá na jedné straně svět příro
mechanistickým způsobem a na druhé straně rozvoj konzumním způsobem. To,
že se upřednostňuje konání a vlastnění před bytím, je příčinou závažných
forem odcizení Člověka sobě samému. Podobné postoje nevyplývají z
vědeckého a technologického bádání, nýbrž ze scientistické a
technokratické ideologie, která má tendenci toto bádání ovlivňovat.
Rozvoj vědy a technologií neodstraňuje potřebu transcendence a není sám
o sobě příčinou sílící sekularizace, která vede k nihilismu. Souběžně s
tím, jak se věda a technika dále rozvíjejí, vyvolávají otázky, jež se
týkají jejich vlastního smyslu, a stále naléhavější nutnost respektování
transcendentní dimenze lidské osoby i samotného stvoření.
463. Správné pojetí životního prostředí na jedné straně nemůže
utilitaristicky redukovat přírodu na pouhý předmět manipulace a
využívání, na straně druhé však také nesmí přírodu absolutizovat a
nadřazovat ji důstojnosti lidské osoby. V tomto druhém případě se
dospívá až ke zbožšťování přírody nebo země, jak je to patrné u
některých ekologických hnutí, která se snaží získat pro své pojetí
mezinárodně zaručený institucionální status.
Učitelský úřad církve odůvodnil svůj odmítavý postoj vůči ekocentrickému
a biocentrickému pojetí životního prostředí tím, že toto pojetí „chce
eliminovat ontologický a axiologický (příčinný) rozdíl mezí člověkem a
ostatními živými bytostmi, neboť biosféra je vnímána jako jeden biotický
celek bez rozlišování hodnoty jednotlivých bytostí. Tímto způsobem se
eliminuje vyšší odpovědnost člověka ve prospěch rovnostářského pojetí
'důstojnosti' všech živých tvorů."
464. Pojetí člověka a světa, které je naprosto odtržené od
transcendence, vedlo k odvržení pojmu stvoření a k tomu, že člověku a
přírodě se připisuje naprosto autonomní existence. Vazba, která spojuje
svět s Bohem, byla tímto způsobem přetržena. Toto odtržení pak skončilo
tím, že ze země je vykořeněn i sám člověk, jenž zásadním způsobem
ochudil vlastní identitu. Lidská bytost se tak dostává do situace, v níž
se považuje za cizorodý prvek ve svém vlastním životním prostředí. Je
zcela zřejmé, co z toho vyplývá, protože „je to právě vztah člověka k
Bohu, co určuje vztah člověka k těm, kdo jsou mu podobní, a k jeho
životnímu prostředí. To je také důvod, proč křesťanská kultura vždy
pojímala všechny tvory v okolí člověka jako dar Boží, který je třeba ve
vděčnosti vůči Stvořiteli pěstovat a chránit. Především benediktinská a
františkánská spiritualita vydaly svědectví o tomto druhu spřízněnosti
člověka se stvořeným životním prostředím a vedou člověka k ohleduplnému
postoji vůči každé skutečnosti okolního světa." Je nutno klást mnohem
větší důraz na vazbu mezi ekologií životního prostředí a „humánní
ekologií",
465. Učitelský úřad církve zdůrazňuje lidskou odpovědnost za zachování
celistvého a zdravého životního prostředí. „Pokud současné lidstvo
dokáže propojovat nové vědecké možnosti s pevnými etickými zásadami, pak
bude jistě schopno rozvíjet životní prostředí jako domov i jako zdroj ve
prospěch člověka a všech lidí, bude schopno odstranit příčiny
znečištění, zajišťovat hygienické a zdravé podmínky jak pro malé skupiny
lidí, tak pro hustě zabydlené oblasti. Technologie, která znečišťuje
životní prostředí, může také znečištění odstraňovat, výroba, která
hromadí materiální prostředky, může také statky spravedlivě rozdělovat.
Předpokladem toho je, že převládne etika respektu k životu a k lidské
důstojnosti, k právům dnes žijících lidských pokolení i těch, která
přijdou v budoucnosti."
IV. SPOLEČNÁ ODPOVĚDNOST
a) Životní prostředí jako kolektivní dobro
466. Ochrana životního prostředí představuje výzvu pro celé lidstvo, jde
o společnou a univerzální povinnost respektovat kolektivní dobro, které
je určeno všem. Je proto třeba zabránit, aby se mohlo „beztrestně
využívat různých tvorů živých i neživých — rostlin, zvířat, přírodních
zdrojů - libovolně, podle vlastních hospodářských potřeb." Je to
odpovědnost, která musí růst v návaznosti na globální rozměry současné
ekologické krize a na následnou nezbytnost vyrovnávat se s ní opět v
celosvětovém měřítku, protože všichni tvorové závisejí jedni na druhých
podle univerzálního řádu stanoveného Stvořitelem. „Je nutno brát v úvahu
přirozenost každé bytosti a její vzájemné propojení s ostatními v
uspořádaném systému, jakým je právě kosmos."
Toto pojetí nabývá zvláštní důležitosti, když si v kontextu úzkých
vazeb, které propojují různé ekosystémy, uvědomujeme environmentální
hodnotu biodiverzity, s níž je třeba nakládat odpovědně a kterou je
třeba ochraňovat, neboť představuje mimořádné bohatství celého lidstva.
V této souvislosti si každý může poměrně snadno uvědomit například
důležitost amazonské oblasti, „která je jedním z nejcennějších životních
prostředí na světě právě kvůli množství biologických druhů, což z tohoto
prostoru činí životně důležitý činitel pro environmentální rovnováhu v
planetárním měřítku." Pralesy přispívají k udržování zásadní přirozené
rovnováhy, která je pro život nezbytná. Jejich ničení například
bezohledným vypalováním urychluje proces rozšiřování pouští, což má
velmi riskantní důsledky pro zásoby vody a ohrožuje život mnoha
domorodých národů a kvalitu života budoucích generací. Všichni,
jednotlivci i instituce, musí cítit závazek chránit dědictví těchto
pralesů a tam, kde je to nutné, podporovat odpovídající programy
znovuzalesňování.
467. Odpovědnost vůči životnímu prostředí, které je společným dědictvím
lidského rodu, se vztahuje nejen k požadavkům přítomnosti, ale také
budoucnosti. „Jsme dědici toho, co nám odkázaly minulé generace, a máme
užitek z práce svých současníků, jsme zavázáni všem, a proto nesmíme být
lhostejní vůči těm, kdo přijdou po nás, aby rozšířili lidskou rodinu.
Univerzální solidarita je tedy skutečností, z níž nám vzchází nejen
dobrodiní, ale také povinnost." Jde o odpovědnost, kterou mají dnešní
generace vůči budoucím, o odpovědnost, která přísluší také jednotlivým
státům i mezinárodnímu společenství.
468. Odpovědnost vůči životnímu prostředí musí dojít svého
odpovídajícího výrazu také v právní oblasti. Je důležité, aby
mezinárodní společenství vytvořilo jednotná pravidla a aby taková
regulace umožňovala státům účinněji kontrolovat aktivity, z nichž
vzcházejí negativní důsledky pro životní prostředí, a aby státy mohly
ochraňovat ekosystémy a předcházet možným škodám. „Přísluší každému
státu, aby na svém vlastním území předcházel poškozování ovzduší a
biosféry tím, že bude pozorně kontrolovat mimo jiné i důsledky nových
technologických a vědeckých objevů a že bude zaručovat svým občanům
ochranu před znečišťujícími faktory nebo jedovatými odpady." Obsah
„práva na zdravé a bezpečné životní prostředí bude postupně utvářen pod
tlakem veřejného mínění, aby bylo regulováno nakládání se stvořenými
statky podle požadavků společného dobra a aby na základě společné vůle
existovaly sankce vůči těm, kdo životní pro středí znečišťují. Je však
třeba připomenout, že právní normy samy o sobě nestačí. Vedle těchto
právních norem musí růst silný smysl pro odpovědnost a také účinná změna
smýšlení a životního stylu.
469. Autority, které jsou povolány k tomu, aby přijaly rozhodnutí čelící
rizikům pro zdraví a životní prostředí, stojí Často před vědeckými
údaji, které si vzájemně odporují, anebo jsou kvantitativně
nedostatečné. V takové situaci může být vhodné provádět hodnocení na
základě „zásady obezřetnosti", která neposkytuje jasně aplikovatelné
kritérium, ale spíše určitý postoj k situaci, která je nejistá. Ukazuje
se tedy potřeba provizorního rozhodnutí, které se dá v budoucnu
upravovat na základě nových poznatků, k nimž se eventuálně dospěje. Toto
rozhodnutí musí být v souladu s již platnými normami, které se týkají
jiných rizik. Prozíravá politika, která se zakládá na zásadě
obezřetnosti, vyžaduje, aby se rozhodnutí činila na základě srovnání
předpokládaných rizik a prospěchu v případě každé zvolené alternativy,
mezi něž patří i rozhodnutí nezasahovat. Obezřetný přístup vyžaduje také
usilovnou snahu o získání hlubších znalostí, a to s vědomím, že věda
není s to rychle vyloučit rizika. Kvůli okolnosti nejistoty a
provizornosti rozhodnutí je zvláště důležitá transparentnost
rozhodovacího procesu.
470. Plánování ekonomického rozvoje musí pozorně dbát na „nezbytnost
respektovat integritu přírody a přírodní cykly, "nebo i přírodní zdroje
jsou omezené a některé jsou neobnovitelné. Současné tempo jejich
drancování vážně ohrožuje dosažitelnost některých zdrojů jak v
přítomnosti, tak v budoucnosti. Řešení ekologické problematiky vyžaduje,
aby ekonomická aktivita více respektovala životní prostředí a slaďovala
požadavky ekonomického rozvoje s požadavky ochrany životního prostředí.
Každá ekonomická aktivita, která využívá přírodní zdroje, musí dbát na
ochranu životního prostředí a kalkulovat s náklady na ni, které je třeba
vnímat jako „podstatnou součást ceny ekonomické aktivity".V tomto
kontextu je nutno rovněž vnímat vztah mezi lidskou aktivitou a
klimatickými změnami, jimž je vzhledem k jejich komplexnosti nutno
věnovat patřičnou a trvalou pozornost na vědecké, politické i právní
rovině, a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni. Klima je dobro,
které je nutno chránit, a proto vyžaduje, aby spotřebitelé i aktivní
činitelé průmyslové výroby ve vztahu ke klimatu nabývali stále většího
smyslu pro odpovědnost. Ekonomika, která bere ohled na životní
prostředí, se nezaměřuje výhradně na dosahování co nejvyššího zisku,
protože ochrana životního prostředí nemůže být zajištěna pouze na
základě finanční kalkulace nákladů a přínosů. Životní prostředí je
jedním ze statků, které tržní mechanismy nejsou s to odpovídajícím
způsobem chránit nebo rozvíjet.993 Všechny země, především ty rozvinuté,
musí vzít na vědomí naléhavý požadavek, že je nutno nově promyslet
způsoby využívání přírodních statků. Je nutno účinně podněcovat hledání
inovací, které budou schopny zmírnit dopad produkce a spotřeby na
životní prostředí. Zvláštní pozornost je třeba věnovat složité
problematice energetických zdrojů. Neobnovitelné zdroje energie, jichž
využívají vysoce industrializované i teprve se industrializující země,
musí být používány ve prospěch celého lidstva. Z hlediska mravnosti
vyznačující se mezigenerační spravedlností a solidaritou je rovněž
nutné, aby se s přispěním vědecké komunity pokračovalo v hledání nových
energetických zdrojů, aby se rozvíjelo využívání alternativních zdrojů a
aby se zvyšovala bezpečnost jaderné energetiky. Využívání energie kvůli
svým vazbám na rozvoj a na životní prostředí volá po politické
odpovědnosti států, mezinárodního společenství i ekonomických činitelů.
Tato odpovědnost se musí dát vést trvalým hledáním univerzálního
společného dobra.
471. zvláštní pozornost si zasluhuje vztah domorodých národů ke svým
zemím a jejím zdrojům. Jde o jeden ze základních výrazů jejich
identily. Mnohé národy ve prospěch mocných agrárních či industriálních
zájmů nebo v důsledku procesů asimilace a urbanizace totiž už ztratily
své země, v nichž žijí, nebo riskují, že je ztratí: země, 997 na které
je vázán samotný smysl jejich existence. Práva domorodých národů je
třeba vhodně chránit.999 Tyto domorodé národy skýtají příklad života v
harmonii s životním prostředím, které se naučily znát a
uchovávat.Existuje riziko, že jejich mimořádná zkušenost, která je
nenahraditelným bohatstvím celého lidstva, se ztratí spolu s životním
prostředím, z něhož pochází.
b) Využívání biotechnologií
472. V posledních letech byla naléhavě nastolena otázka využívání nových
biotechnologií v zemědělství, zootechnice, lékařství a v ochraně
životního prostředí. Nové možnosti, které nabízejí současné biologické a
biogenetické technologie, vyvolávají na jedné straně naděje a nadšení,
na druhé straně ale také obavy a odpor. Aplikace různých typů
biotechnologií, jejich dovolenost z morálního hlediska, jejich důsledky
pro lidské zdraví, jejich dopad na životní prostředí a na ekonomiku jsou
předmětem hlubokých studií a živé diskuse. Jde o sporné otázky, jimiž se
zabývají vědci a badatelé, politici a zákonodárci, ekonomové i odborníci
na životní prostředí, výrobci i spotřebitelé. Křesťané nejsou lhostejní
k těmto problémům, protože si uvědomují důležitost hodnot, které jsou v
sázce.
473. Křesťanské pojetí stvoření s sebou nese jednak pozitivní hodnocení
ohledně zasahování člověka do přírody včetně jiných živých bytostí,
jednak silný důraz na smysl pro odpovědnost}^1 Příroda totiž není nějaká
posvátná nebo božská skutečnost, která by byla vyňata z lidského
působení. Je spíše darem, který Stvořitel dává lidstvu a svěřuje
inteligenci a mravní odpovědnosti člověka. Člověk se tedy nedopouští
něčeho nedovoleného, když zasahuje do některých charakteristik a
vlastností živých tvorů, ale musí přitom respektovat jejich řád, krásu,
užitečnost i jejich funkci v ekosystému. Politováníhodné jsou ty zásahy
člověka, při nichž dochází k ničení živých bytostí a životního
prostředí, zatímco chvályhodné jsou takové zásahy, které je zdokonalují.
Dovolenost využívání biologických a biogenetických technologií
nevyčerpává celou etickou problematiku. Jako v každém lidském jednání je
i zde nezbytné, aby se pečlivě vyhodnocovala skutečná užitečnost a také
možné důsledky i rizika takového počínání. V oblasti hlubokých
vědeckotechnických zásahů do živých organismů, s nimiž jsou spojeny
možnosti dlouhodobých důsledků, není dovoleno jednat lehkovážně a
nezodpovědně.
474. Moderní biotechnologie mají velký sociální, ekonomický a politický
význam na místní, národní i mezinárodní úrovni. Je nutné hodnotit
je podle etických kritérií, jimiž se vždy musejí řídit aktivity lidí a
jejich vztahy v oblasti sociální, ekonomické a politické. Je třeba dbát
především na kritéria spravedlnosti a solidarity, jimiž se musejí řídit
především jednotlivci a skupiny, působící v oblasti bádání a
komercializace biotechnologií. Zároveň se nesmí podlehnout omylu, že samo
rozšíření přínosů spjatých s novými biotechnologiemi by mohlo
vyřešit všechny naléhavé problémy chudoby a zaostalosti, které sužují
ještě tolik zemí na naší planetě.
475. V duchu mezinárodní solidarity je možno zavést různá opatření
týkající se využívání nových biotechnologií. V první řadě je třeba
usnadnit svobodnou a rovnoprávnou obchodní směnu, oproštěnou od
nespravedlivých omezení. Podpora rozvoje nejvíce znevýhodněných národů
však nebude opravdová a účinná, pokud se bude omezovat pouze na
vzájemnou směnu produktů. Je totiž nutné podporovat rozvoj nezbytné
vědecké a technologické autonomie těchto národů, a to rozvíjením
vzájemné výměny vědeckých a technologických poznatků a přenášením
technologií do rozvojových zemí.
476. Solidarita s sebou nese také požadavek odpovědnosti rozvojových
zemí — především jejich politických autorit - za rozvíjení takové
obchodní politiky, která by byla prospěšná pro jejich lid a která by
podporovala vzájemnou výměnu technologií schopných zlepšovat místní
potravinovou a zdravotní situaci. V těchto zemích musí vzrůst investice
do bádání se zvláštním ohledem na specifické charakteristiky a potřeby
vlastní země a populace, zvláště s ohledem na to, že některé způsoby
bádání v oblasti potenciálně prospěšných biotechnologií nejsou finančně
příliš nákladné. Za tímto účelem by bylo vhodné vytvářet národní
organizace, které by byly odpovědné za ochranu společného dobra a
pečlivě dohlížely na rizika.
477. Vědci a technici pracující v oblasti biotechnologií jsou vyzýváni k
tomu, aby nasazovali svou inteligenci a vytrvale pracovali na hledání
nejlepších řešení obtížných a naléhavých potravinových a zdravotních
problémů. Nesmějí zapomínat, že jejich aktivity se týkají živého i
neživého materiálu, který patří k dědictví celého lidstva, jež je určeno
také budoucím generacím. Věřící v tom vidí dar přijatý od Stvořitele,
svěřený lidské inteligenci a zodpovědnosti, které jsou rovněž darem
Nejvyššího. Kéž by vědci dokázali nasazovat svou energii i své
schopnosti do usilovného bádání vedeného čistým a poctivým svědomím.
478. Podnikatelé a vedoucí pracovníci veřejných institucí, které se
zabývají bádáním, produkcí a obchodováním v oblasti nových
biotechnologií, musí dbát nejen na oprávněný zisk, ale také na společné
dobro. Tato zásada, která platí pro jakýkoli druh ekonomické aktivity,
se stává obzvláště důležitou, pokud jde o aktivity, které se týkají
výživy, lékařství, ochrany zdraví a životního prostředí. Podnikatelé a
pracovníci veřejných institucí mohou svými rozhodnutími zaměřovat rozvoj
v oblasti biotechnologií k velmi slibným cílům: k boji proti hladu,
především v nejchudších zemích, k boji proti nemocem a boji za ochranu
ekosystému, který je dědictvím všech lidí.
479. Politici, zákonodárci a veřejní činitelé jsou odpovědni za
vyhodnocování možných výhod a eventuálních rizik spojených s používáním
biotechnologií. Není správné, aby jejich rozhodnutí na národní nebo
mezinárodní úrovni byla diktována tlakem vyvolávaným zájmy určité
skupiny. Veřejné autority musí podporovat rovněž pravdivou informovanost
veřejnosti a přijímat co nejvhodnější rozhodnutí vzhledem ke společnému
dobru.
480. Rovněž ti, kdo jsou odpovědní za informovanost, mají důležitý úkol,
který je třeba plnit rozvážně a objektivně. Společnost od nich očekává
úplné a objektivní informace, které by občanům pomáhaly vytvářet si
správné mínění ohledně biotechnologických produktů, především proto, že
se jich jakožto spotřebitelů tato záležitost týká osobně. Je proto třeba
vyhnout se pokušení poskytovat pouze povrchní informace, které by se
nechaly vést buď naivním nadšením, nebo neopodstatněnou panikou.
c) Životní prostředí a sdílení statků
481. Rovněž v oblasti ekologie sociální nauka církve vybízí, aby se
pamatovalo na to, že pozemské statky Bůh stvořil proto, aby jich moudře
využívali všichni lidé. Tyto statky mají být tedy rovnoměrně sdíleny na
základě spravedlnosti a lásky. Musí se především zabraňovat
spekulativnímu hromadění zdrojů, protože jak individuální, tak
kolektivní chamtivost se příčí řádu stvoření.1005 Současné ekologické
problémy, které mají planetární rozměry, mohou být účinně řešeny jedině
díky mezinárodní spolupráci, která je s to zaručovat větší koordinaci
využívání pozemských zdrojů.
482. Zásada univerzálního určení statků představuje základní morální a
kulturní orientační vodítko k řešení složitého a dramatického problému,
v němž se prolíná krize životního prostředí a chudoba. Současná krize
životního prostředí postihuje především ty nejchudší, jednak proto, že
žijí v zemích, které jsou vystaveny erozi a rozšiřování pouští nebo jsou
zataženy do ozbrojených konfliktů či v nich dochází k násilnému a
nucenému vystěhovalectví, jednak proto, že tyto země nedisponují
ekonomickými a technologickými prostředky, aby se mohly bránit proti
těmto pohromám.
Převážná většina těchto chudých žije na znečištěných periferiích měst v
přístřešcích nebo v aglomeracích plných nebezpečných a zchátralých
objektů. Je-li třeba přistoupit k jejích přemístění, je nezbytné
připojit k tomu odpovídající před-chozí informace, aby se k jejich
utrpení nepřidávalo další, nabídnout jim alternativní důstojné příbytky
a aktivně je do této akce zapojit. Kromě toho je třeba připomenout
situaci zemí znevýhodněných pravidly platnými v nerovnoprávném
mezinárodním obchodu, v nichž je trvalý nedostatek kapitálu zhoršován
navíc zátěží zahraničního dluhu. V těchto případech hlad a chudoba téměř
nevyhnutelně vedou k intenzivnímu a nadměrnému vytěžování životního
prostředí.
483. Úzká vazba mezi rozvojem nejchudších zemí, demografickými změnami a
udržitelným užíváním životního prostředí nesmí být záminkou pro
politická rozhodnutí, která by nebyla v souladu s lidskou důstojností. Na
severní polokouli naší planety dochází k „poklesu porodnosti a s tím
spojenému stárnutí obyvatelstva, které už ani není schopno biologicky se
obnovovat, "1006 zatímco na jižní polokouli je situace odlišná. Jestliže
je pravdou, že nestejnoměrné rozdělení populace a zdrojů, které jsou k
dispozici, představuje překážku rozvoje a trvale udržitelného užívání
životního prostředí, pak je zároveň třeba uznat, že demografický růst je
plně srovnatelný s integrálním a solidárním rozvojem. „Souhlasíme s tím,
že demografická politika představuje pouze část celkové strategie
globálního rozvoje. Proto je důležité, aby všechny debaty o demografické
politice braly v úvahu současný i budoucí rozvoj národů a oblastí.
Zároveň není možné nemít na paměti pravý význam slova 'rozvoj'. Jakýkoli
rozvoj hodný toho jména musí být celkový, tedy směřovat k opravdovému
dobru každé lidské osoby a celé lidské osoby."
484. Zásada univerzálního určení statků se samozřejmě vztahuje také na
vodu, která je v Písmu svatém chápána jako symbol očištění (srov.Žl 51,
4; Jan 13, 8) a života (srov. Jan 3, 5; Gal 3, 27). „Jakožto Boží dar je
voda životodárným prvkem, bez něhož je přežití nemožné, a proto mají na
vodu právo všichni." Používání vody a s tím spjaté služby musí sloužit k
uspokojování potřeb všech, především pak osob žijících v chudobě.
Omezený přístup k nezávadné pitné vodě má vliv na životní podmínky
velkého množství lidí a je často příčinou nemocí, utrpení, střetů,
chudoby, a dokonce smrti. Má-li být tento problém odpovídajícím způsobem
řešen, „je nutno vypracovat morální principy, které se zakládají právě
na hodnotě života a na respektování práv a důstojnosti všech lidských
bytostí."
485. S vodou nemůže být kvůli její vlastní povaze nakládáno jako s
jedním zbožím mezi jinými a její využívání musí být rozumné a solidární.
Rozdělování vody patří tradičně mezi to, co spadá do
odpovědnosti veřejných institucí, protože na vodu bylo vždy pohlíženo
jako na veřejný statek. Tento zřetel je třeba uchovat i tehdy, když je
správa svěřena soukromému sektoru. Právo na vodu10" se stejně jako
všechna lidská práva zakládá na lidské důstojnosti, a nikoli pouze na
čistě kvantitativním hodnocení, které vnímá vodu pouze jako ekonomický
statek. Bez vody je život ohrožen. Proto je právo na vodu univerzálním a
nezcizitelným právem.
d) Nový životní styl
486. Závažné ekologické problémy vyžadují účinnou proměnu mentality,
která by vedla k přijetí nového životního stylu, 1012 „v němž by
určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích
bylohledání pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu
společného růstu." Tento životní styl se musí vyznačovat střízlivostí,
umírně-ností, sebekázní jak na osobní, tak na společenské rovině. Je
nutno opustit logiku pouhého konzumu a podporovat takové formy
zemědělské a průmyslové produkce, které budou respektovat řád stvoření a
uspokojovat prvořadé potřeby všech. Podobný postoj, podepřený obnoveným
vědomím vzájemné závislosti, která propojuje všechny obyvatele země,
přispívá k odstraňování různých příčin ekologických katastrof, které
postihují národy a rozsáhlá území, a zaručuje schopnost včas pomáhat.
Ekologická otázka nesmí být řešena pouze kvůli otřesným perspektivám,
jimiž hrozí úpadek životního prostředí; musí především silně motivovat
lidi k opravdové solidaritě celosvětových rozměrů.
487. Postoj, který má charakterizovat člověka v jeho vztahu ke stvoření,
spočívá podstatně ve vděčnosti a uznání. Svět totiž odkazuje na
tajemství Boha, jenž ho stvořil a udržuje. Jestliže je dán stranou vztah
k Bohu, pak je příroda zbavována svého hlubokého významu a ochuzována.
Když se však dospěje k opětnému odhalení její stvořenosti, je možno s ní
navázat vztah komunikace, chápat její výmluvný a symbolický význam, a
tak pronikat do horizontu tajemství, které před člověkem otevírá cestu k
Bohu, Stvořiteli nebe i země. Svět se nabízí pohledu člověka jako Boží
stopa, jako místo, v němž se odhaluje Jeho stvořitelská, prozřetelnostní
a vykupitelská moc. |
Kromě tradičních zdrojů a prostředků energie má lidstvo k
dispozici ještě řadu dalších zdrojů a prostředků, nejenom v podobě
objevů a vynálezů, nýbrž i hotových a vyzkoušených bezpečných
technologií, nicméně záměrně nevyužívaných a udržovaných v tajnosti.
http://cormier.cz/leden_2006.htm
ttp://cormier.cz/unor_2006.htm.
Kdo a jak znemožňuje využití těchto zdrojů a
technologií?
ttp://cormier.cz/unor_2006.htm
ttp://cormier.cz/brez2006.htm |
|
Kapitola jedenáctá: Úsilí o mír
Stvoření, které je odleskem Boží slávy, touží po míru. Mír se zakládá na
primárním vztahu každé lidské bytosti k samotnému Bohu. Jedná se o vztah
charakterizovaný bezúhonností (srov. Gn 17,1). V biblickém zjevení mír
představuje něco mnohem většího než prostou nepřítomnost války, totiž
plnost života.
Kristův pokoj spočívá především ve smíření s Otcem, které se uskutečňuje
prostřednictvím apoštolského poslání, které Ježíš svěřil svým učedníkům.
Mír je hodnota, univerzální povinnost a má svůj základ v rozumném a
mravním uspořádání společnosti, které má své kořeny v samotném Bohu,
jenž je “prvotním zdrojem bytí, bytostnou pravdou a nejvyšším dobrem”.
Mír není pouze nepřítomnost války ani stabilní vyváženost mezi silami,
ale zakládá se na správném pojetí lidské osoby a vyžaduje budování
pořádku na spravedlnosti a lásce.
Mír je v nebezpečí, když člověku není přiznáváno to, co mu přísluší jako
člověku, když není respektována jeho důstojnost a když soužití není
zaměřeno ke společnému dobru. Základem budování mírové společnosti a
integrálního rozvoje jednotlivců je obrana a rozvíjení lidských práv.
Mír může vzkvétat jedině tehdy, když všichni uznávají vlastní
odpovědnost za jeho rozvíjení. Násilí nikdy není správnou odpovědí.
Církev prohlašuje,“že násilí je zlo, že násilí jako řešení problémů je
nepřijatelné a že násilí není hodno člověka. Násilí je lež, poněvadž se
protiví pravdě naší víry i pravdě našeho lidství. Násilí ničí to, o čem
se domnívá, že to brání, tedy důstojnost, život a svobodu lidských
bytostí.”
Učitelský úřad církve odsuzuje “nelidskost války", poněvadž “strašlivá
síla prostředků ničení – k nimž mají přístup i střední a malé země – a
stále těsnější vzájemné vztahy mezi národy celého světa ztěžují nebo
prakticky znemožňují omezení důsledků konfliktu.”
Jednotlivé státy vždy nemají odpovídající prostředky k vlastní účinné
obraně. Z toho vyplývá potřebnost a důležitost mezinárodních a
regionálních organizací, které by zabezpečovaly spolupráci, aby dokázaly
čelit konfliktům a podporovat mír tím, že budou nastolovat vztahy
vzájemné důvěry, které by znemožňovaly vznik války.
Agresivní válka je svou vlastní povahou nemorální. V tragickém případě,
že k ní dojde, mají ti, kdo jsou odpovědni za záležitosti napadeného
státu, právo i povinnost organizovat obranu i prostřednictvím použití
zbraní. Nárok na oprávněnou obranu ospravedlňuje vydržování armád,
jejichž působení musí však být postaveno do služeb míru.
Každý příslušník ozbrojených sil je mravně vázán, aby se vzepřel
rozkazům, které vybízejí k provedení kriminálních akcí proti právu
národů a proti univerzálně platným zásadám. Ti, kdo na základě výhrady
svědomí zásadně odmítají vykonávat vojenskou službu, přestože se jedná o
povinnost, musí být ochotni vykonávat jiný druh služby.
Právo na použití síly při oprávněné obraně je spojeno s povinností
ochraňovat nevinné a pomáhat jim, když se tyto oběti nedokáží samy
ubránit napadení. Při konfliktech moderní doby, které se často
odehrávají uvnitř jednotlivých států, musí být plně respektovány
předpisy mezinárodního humanitárního práva. Velmi často je postiženo
civilní obyvatelstvo, někdy dokonce jako přímý objekt vojenské akce. V
některých případech je brutálně masakrováno nebo násilně vysídlováno z
vlastních domovů a z vlastní země. Pokusy o eliminaci celých národních,
etnických, náboženských nebo jazykových skupin představují zločiny proti
Bohu a proti samotnému lidství. Ti, kdo jsou za tyto zločiny zodpovědní,
se musí odpovídat před spravedlností.
Sankce podle současného mezinárodního řádu směřují k nápravě chování
vlády určité země, která porušuje pravidla spořádaného mírového
mezinárodního soužití nebo která praktikuje závažné formy útlaku ve
vztahu k obyvatelstvu.
Sociální nauka církve předkládá jako cíl “všeobecné, vyvážené a
kontrolované odzbrojení”. Princip nešíření jaderných zbraní a opatření
zaměřená na jaderné odzbrojení spolu se zákazem zkoušek jaderných
zbraní, jakož i zákaz vývoje, výroby, hromadění a užívání chemických a
biologických zbraní spolu s ustanoveními, která nařizují jejich zničení,
představují vzájemně provázané cíle. Dokonalejší opatření jsou nezbytná
také v oblasti kontroly výroby, prodeje, dovozu a vývozu lehkých a
osobních zbraní, které usnadňují projevy násilí.
Je třeba odsoudit využívání dětí a dospívajících jako vojáků v
ozbrojených konfliktech.
Terorismus je jednou z nejbrutálnějších forem násilí, která dnes
postihuje mezinárodní společenství. Terorismus rozsévá nenávist, smrt,
touhu po pomstě a odvetě. Terorismus je nutno zcela bezvýhradně
zavrhnout. Představuje totiž projev naprostého pohrdání lidským životem,
a proto ho nic nemůže ospravedlnit, neboť člověk je vždy cílem, a nikoli
prostředkem. Žádné náboženství nesmí tolerovat terorismus, a už vůbec ne
ho hlásat.
Podpora míru ve světě představuje integrální součást poslání, jímž
Církev pokračuje ve vykupitelském díle Kristově na této zemi.
|
JEDENÁCTÁ
KAPITOLA ÚSILÍ O MÍR
I. BIBLICKÉ ASPEKTY
488. Mír je nejen Božím darem a lidským úmyslem, který odpovídá Božímu
plánu, mír je především základní atribut Boha: „Pán je pokoj" (srov. Sd
6, 24). Stvoření, které je odleskem Boží slávy, touží po míru. Bůh tvoří
každou věc a celé stvoření představuje harmonický celek, jehož každá
součást je dobrá (srov. Gn 1, 4.10.12.18.21.25.31). Mír se zakládá na
prvotním vztahu každé lidské bytosti k samotnému Bohu, vztahu
charakterizovaném bezúhonností (srov. Gn 17, 1). V důsledku svévolného
jednání, jímž člověk porušuje božský řád, svět poznává krveprolévání a
rozdělení. Násilí se projevuje v meziosobních (srov. Gn 4, 1-16) i
společenských vztazích (srov. Gn 11, 1-9). Mír a násilí nemohou přebývat
ve stejném domě. Tam, kde je násilí, nemůže přebývat Bůh (srov. 1 Kron
22, 8-9).
489. V biblickém zjevení mír představuje něco mnohem většího než prostou
nepřítomnost války, znamená plnost života (srov. Mt 2, 5). Není výtvorem
člověka, nýbrž svrchovaným Božím darem nabídnutým všem lidem, který
vyžaduje poslušnost člověka vůči Božímu záměru. Mír je důsledkem
požehnání, které Bůh uděluje svému lidu: „Ať Hospodin obrátí k tobě svou
tvář a dopřeje ti pokoje" (Nm 6, 26). Tento pokoj vede k plodnosti
(srov. Iz 48, 19), blahobytu (srov. Iz 48, 18), hojnosti (srov. Iz 54,
13), prosperitě (srov. Lv 26, 6) a hluboké radosti (srov. Př 12, 20).
490. Mír je cílem společenského soužití, jak to jedinečným způsobem
vyplývá z vize mesiánského pokoje. Až se všechny národy odeberou do domu
Hospodinova, On sám jim ukáže své cesty a oni budou moci kráčet po
cestách pokoje (srov. Iz 2, 2-5). Nový svět míru objímajícího veškerou
přírodu, je příslibem pro mesiánskou dobu (srov. Iz 11, 6-9) a sám
Mesiáš je označován jako „Kníže pokoje" (srov. Iz 9, 5). Tam, kde panuje
jeho pokoj, i tam, kde je tento pokoj alespoň částečně předjímán, nikdo
nemůže uvrhovat Boží lid do strachu (srov. Sof 3, 13). Mír tudíž bude
trvalý, neboť když král panuje ve shodě s Boží spravedlností, vzkvétá
spořádanost a překypuje pokoj „jak luna po všechna pokolení" (Žl 72, 7).
Hospodin touží dát pokoj svému lidu: „Mluví o pokoji pro svůj lid a pro
své svaté a pro ty, kdo se k němu obracejí srdcem" (Žl 85, 9). Žalmista
vnímá to, co říká Hospodin svému lidu o pokoji, a slyší následující
slova: „Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a
pokoj" (Žl 85, 11).
491. Příslib pokoje, který prostupuje celým Starým zákonem, nachází své
naplnění v Ježíšově osobě. Pokoj je opravdu mesiánské dobro v
nejplnějším slova smyslu, v něm jsou zahrnuta všechna ostatní
spásnádobra. Hebrejské slovo „šalom" v etymologickém smyslu „úplností1
vyjadřuje pojem „pokoje" v plnosti jeho významu (srov. Iz 9, 5n;Mich 5,
1-4). Mesiášovo království je totiž královstvím pokoje (srov.Job 25, 2;
Žl 29, 11; 37, 11; 72, 3.7; 85, 9.11;, 165;, 6; 147, 14;Pis 8, 10; Iz
26, 3.12; 32, 17n; 52, 7; 54, 10; 57, 19; 60, 17; 66, 12; Ag2, 9; Zach
9, 10 a jinde). Ježíš „je náš pokoj" (Ef 2, 14). On zboural rozdělující
zeď nepřátelství mezi lidmi, když je smířil s Bohem (srov.Ef 2, 14-16).
Takto svatý Pavel s velmi účinnou prostotou ukazuje nejhlubší pohnutku,
která křesťany vybízí k životu v pokoji a k poslání šířit mír.
V předvečer své smrti Ježíš hovoří o svém láskyplném vztahu k Otci a o
sjednotitelské síle této lásky, která vyzařuje na jeho učedníky. Je to
řeč na rozloučenou, v níž se vyjevuje hluboký smysl jeho života. Tuto
řeč můžeme chápat jako syntézu veškerého jeho učení. Jako pečeť klade
Ježíš na svou závěť dar pokoje: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám
dávám" (Jan 14, 27). Slova Vzkříšeného hovoří o tomtéž, protože pokaždé,
když se setkává se svými, zdraví je pozdravem, v němž je obsažen dar
pokoje: „Pokoj vám!" (Lk 24, 36; Jan 20, 19.21.26).
492. Kristův pokoj spočívá především ve smíření s Otcem, které se
uskutečňuje prostřednictvím apoštolského poslání, které Ježíš svěřil
svým učedníkům. Toto poslání začíná zvěstováním pokoje: „Když někde
vejdete do domu, napřed řekněte: Pokoj tomuto domu" (Lk 10, 5; srov. Řím
1, 7). Mír pak znamená smíření s bratry a sestrami, protože Ježíš v
modlitbě, kterou nás naučil, v modlitbě „Otče náš", sdružuje odpuštění
vyprošované na Bohu s odpuštěním bratřím: „A odpusť nám naše viny, jako
i my odpouštíme našim viníkům" (Mt 6, 12). Díky tomuto dvojímu usmíření
se křesťan může stát tvůrcem pokoje a mít účast na Božím království, jak
to prohlašuje sám Ježíš: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou
nazváni Božími syny" (Mt 5, 9).
493. Působení ve prospěch míru není nikdy oddéleno od hlásání evangelia,
které je právě „radostnou zvěstí pokoje" {srov. Sk 10, 36; Ef 6,
15)adresovanou všem lidem. V srdci „radostné zvěsti pokoje" (srov. Ef6,
15) se nachází tajemství kříže, protože mír spočívá v Kristově oběti:
„On však byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny, tížily ho
tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily"(srov. Iz 53,
5).Ukřižovaný Ježíš zrušil rozdělení, nastolil pokoj a smír právě
„křížem, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství" (Ef 2, 16)
a daroval lidem spásu vzkříšení.
II. MÍR JAKO PLOD SPRAVEDLNOSTI A LÁSKY
494. Mír je hodnota a univerzální povinnost a má svůj základ v rozumném
a mravním uspořádání společnosti, které má své kořeny v samotném Bohu,
jenž je „prvotním zdrojem bytí, bytostnou pravdou a nejvyšším
dobrem".Mír není pouze nepřítomnost války ani udržování rovnováhy sil
mezi znesvářenými protivníky', ale zakládá se na správném pojetí lidské
osoby a vyžaduje budování pořádku na spravedlnosti a lásce.
Mír je plodem spravedlnosti (srov. Iz 32, 17), pojímané v širokém slova
smyslu jako respektování vyváženosti mezi všemi rozměry lidské osoby.
Mír je v nebezpečí, když člověku není přiznáváno to, co mu přísluší jako
člověku, když není respektována jeho důstojnost a když soužití není
zaměřeno ke společnému dobru. Základem budování mírové společnosti a
integrálního rozvoje jednotlivců i národů je obrana a rozvíjení lidských
práv.
Mír je rovněž plodem lásky: „Opravdový mír je spíše plodem lásky než
spravedlnosti, protože spravedlnosti přísluší pouze odstraňování
překážek míru, tedy urážky a poškození, zatímco mír sám je vlastním a
specifickým úkonem lásky"
495. Mír se utváří den po dní úsilím o řád, který chce Bůh, a může
vzkvétat jedině tehdy, když všichni uznávají vlastní odpovědnost za jeho
rozvíjení.1024 Má-li se předcházet konfliktům a násilnostem, je naprosto
nutné, aby lidé začali mír prožívat jako hodnotu, která je hluboce
zakořeněna v nitru každé osoby. Tak se mír může šířit v rodinách a v
různých formách společenských sdružení, až konečně pronikne celou
politickou obec. Ve stále širším klimatu svornosti a respektování
spravedlnosti může zrát opravdová kultura míru, která je schopna se
šířit také v mezinárodním společenství. Mír je tudíž „plodem řádu, který
jeho božský Zakladatel vložil do lidské společnosti a který mají
uskutečňovat lidé žíznící po stále dokonalejší spravedlnosti." Tohoto
ideálu míru není možno dosáhnout, „nebude-li zabezpečeno osobní blaho a
nebudou-li si lidé s důvěrou a volně sdělovat bohatství ducha a srdce."
496. Násilí nikdy není správnou odpovědí. Církev prohlašuje na základě
své víry v Krista a s vědomím svého poslání, „že násilí je zlo, že
násilí jako řešení problémů je nepřijatelné a že násilí není hodno
člověka. Násilí je lež, poněvadž se protiví pravdě naší víry i pravdě
našeho lidství. Násilí ničí to, o čem se domnívá, že to brání, tedy
důstojnost, život a svobodu lidských bytostí."
Také dnešní svět potřebuje svědectví neozbrojených proroků, kteří jsou
bohužel předmětem posměchu v každé epoše dějin. „Ti, kteří se na obranu
lidských práv zříkají násilných a krvavých akcí a sahají k obranným
prostředkům, které jsou dosažitelné i pro ty nejslabší, vydávají
svědectví o evangelijní lásce, pokud přitom nejsou porušována práva a
povinnosti jiných lidí a společností. Účinně tak dosvědčují závažnost
tělesných a mravních rizik, sahá-li se k násilí přinášejícímu zkázu a
mrtvé."
III. SELHÁNÍ MÍRU - VÁLKA
497. Učitelský úřad církve odsuzuje „nelidskost války" a požaduje, aby
se na ni pohlíželo zcela novým způsobem, neboť „se příčí rozumu, že by v
naší době, která si hrdě říká atomová, mohla být válka nástrojem
spravedlnosti." Válka je „pohroma"a nikdy nepředstavuje vhodný
prostředek k řešení mezinárodních problémů. „ Tím nikdy nebyla a nikdy
nebude, "1036 protože plodí nové a ještě složitější konflikty. Když
propukne válka, je to „zbytečné krveprolití", „nezvratná tragédie",
která znetvořuje přítomnost a ohrožuje budoucnost lidstva. „Mír
neznamená žádnou ztrátu, zatímco válkou se může ztratit všechno. " Škody
způsobené ozbrojeným konfliktem nejsou pouze materiální, ale také
mravní. Válka je v posledním důsledku „selháním každého opravdového
humanismu", „je to vždy porážka lidskosti". „Už nikdy jedni proti
druhým, už nikdy, nikdy více!... Už nikdy válku, už nikdy!"
498. Hledání východisek, která by byla alternativou války, při řešení
mezinárodních konfliktů je dnes dramaticky naléhavé, poněvadž „strašlivá
síla prostředků ničení — k nimž mají přístup i střední a malé země - a
stále těsnější vzájemné vztahy mezi národy celého světa ztěžují nebo
prakticky znemožňují omezení důsledků konfliktu."5 Proto je nesmírně
důležité hledání příčin, které vedou k válečnému konfliktu. Jde zejména
o situace strukturální nespravedlnosti, bídy, vykořisťování, které si
žádají zásah a měly by být odstraněny: „Proto jiné jméno míru zní
rozvoj. Stejně jako existuje společná odpovědnost za zabránění válce,
existuje i společná odpovědnost za podporování rozvoje."
499. Jednotlivé státy vždy nedisponují odpovídajícími prostředky k
vlastní účinné obrané. Z toho vyplývá potřebnost a důležitost
mezinárodních a regionálních organizací-, které mají zabezpečovat
spolupráci, čelit konfliktům a podporovat mír tím, že budou nastolovat
vztahy vzájemné důvěry, které by vyloučily válku jako řešení.7 „Nicméněj
e třeba doufat, že lidé vzájemnými vztahy a vyjednáváním lépe poznají
svazky lidské přirozenosti, které je navzájem pojí; a dojdou hlubšího
poznání, že za jednu ze základních povinností, jež ukládá společná
přirozenost, je nutno pokládat požadavek, aby obvyklý vztah mezi jedinci
í mezi národy neurčoval strach, ale láska; protože je to především
láska, co přivádí lidi k poctivé mnohostranné spolupráci, a z té jim
může vzejít mnoho dobrého."
a) Oprávněná obrana
500. Agresivní válka je svou vlastní povahou nemorální. V tragickém
případě, když propukne, mají ti, kdo jsou odpovědni za záležitosti
napadeného státu, právo i povinnost organizovat obranu i za pomoci
zbraní. Pokud má být použití síly dovolené, musí odpovídat některým
přesně stanoveným požadavkům: „aby škoda způsobená národu nebo
společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá; aby se všechny
jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly jako nepoužitelné nebo
neúčinné; aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch; aby použití zbraní
nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit.
Při hodnocení této podmínky má největší význam uvážit sílu moderních
ničivých prostředků. Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce o
tzv. 'spravedlivé válce'.
Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému
úsudku těch, kteří mají odpovědnost za společné dobro."
Jestliže tato odpovědnost ospravedlňuje vlastnění prostředků
dostačujících k uplatňování práva na oprávněnou obranu, pak státům
zůstává povinnost, aby vykonaly všechno, co je v jejich silách, aby
„byly zajišťovány předpoklady pro mír nejen na jejich vlastním území,
ale na celém světě." Nesmí se zapomínat, že „něco jiného je chopit se
zbraní ve spravedlivé obraně, a něco jiného chtít si podmanit jiné
národy. Válečný potenciál nedává ještě právo k jakémukoli vojenskému
nebo politickému použití. Ani když už naneštěstí válka vypukne,
neznamená to, že je válčícím stranám dovoleno všechno."
501. Charta Spojených národů, která vznikla na základě tragické
zkušenosti druhé světové války, je zaměřena na to, aby budoucí generace
byly uchráněny od pohromy války, a zakládá se na obecném zákazu použití
síly při řešení sporů mezi státy. Výjimkou je oprávněná obrana a
opatření přijatá Radou bezpečnosti pro uchování míru v oblasti její
odpovědnosti. V každém případě musí právo na obranu dbát na „tradiční
limity nezbytnosti a přiměřenosti"
Pokud dojde k preventivnímu vojenskému zásahu bez jasných důkazů, že
bezprostředně hrozila agrese, pak to nemůže nevyvolat závažné otázky
mravní a právní povahy. Proto jedině rozhodnutí kompetentních orgánů
založené na přesných zjištěních a na opodstatněných pohnutkách může na
mezinárodní úrovni dát oprávnění k použití ozbrojených sil, jestliže
zjistí, že určitá situace je ohrožení míru, a povolí zásah do oblasti
vyhrazené vládě určitého státu.
b) Obrana míru
502. Nárok na oprávněnou obranu ospravedlňuje to, ze státy mají
ozbrojené síly, jejichž působení musí být postaveno do služeb míru. Ti,
kdo v tomto duchu slouží bezpečnosti a svobodě určité země, přispívají
opravdově k míru. Každá osoba, která vykonává službu v ozbrojených
silách, je konkrétním způsobem povolána k tomu, aby bránila dobro,
pravdu a spravedlnost ve světe. Není málo těch, kdo v podobných
situacích obětovali svůj život právě za tyto hodnoty a v zájmu obrany
života nevinných lidí. Velmi významný je v tomto ohledu rostoucí počet
vojáků, kteří působí uvnitř mnohonárodních ozbrojených sil při
„humanitárních misích a misích na ochranu míru", za nimiž stojí Spojené
národy.
503. Každý příslušník ozbrojených sil je mravně vázán, aby se vzepřel
rozkazům, které vybízejí k provedení zločinů proti právu národů a proti
univerzálně platným zásadám}m Vojáci jsou plně odpovědni za skutky,
jichž se dopustili při porušování práv osob a národů nebo norem
mezinárodního humanitárního práva. Tyto skutky nelze ospravedlňovat tím,
že byly vykonány na základě poslušnosti vůči rozkazům velitelů. Ti, kdo
na základě výhrady svědomí zásadně odmítají vykonávat vojenskou službu,
přestože je to povinnost, protože jejich svědomí jim nedovoluje jakékoli
použití násilí nebo účast na určitém konfliktu, musejí být ochotni
vykonávat jiný druh služby. „Zdi se být správné, aby zákony měly vlídné
pochopení pro lidi, kteří odmítají používat zbraně z důvodu svědomí,
ovšem pokud jsou ochotni sloužit lidskému společenství jiným způsobem."
c) Povinnost chránit nevinné
504. Právo na použití síly při oprávněné obraně je spojeno s povinností
ochraňovat nevinné a pomáhat jim, když se tyto oběti nedokáží samy
ubránit napadení. Při konfliktech moderní doby, které se často
odehrávají uvnitř jednotlivých států, musí být plně respektovány normy
mezinárodního humanitárního práva. Velmi často je postiženo civilní
obyvatelstvo, někdy dokonce jako přímý objekt vojenské akce. V některých
případech je brutálně masakrováno nebo násilně vysídlováno z vlastních
domovů a z vlastní země pod záminkou „etnických čistek", jež jsou za
jakýchkoli okolností nepřijatelné.8 Za takových tragických okolností je
nezbytné, aby humanitární pomoc dospěla k civilnímu obyvatelstvu a aby
jí nebylo zneužíváno k ovlivňování těch, kterým je pomoc poskytována.
Dobro lidské osoby musí mít přednost před zájmy stran v daném konfliktu.
505. Princip lidskosti, vepsaný do svědomí každé osoby a každého národa,
s sebou nese povinnost dbát na ochranu civilního obyvatelstva před
důsledky války. „Ono minimum ochrany důstojnosti každé lidské bytosti,
jak to zaručuje mezinárodní humanitární právo, je velmi často porušováno
ve jménu vojenských a politických požadavků, které by nikdy neměly
převládnout nad hodnotou lidské osoby. Dnes se vynořuje potřeba hledat
nový konsenzus ohledně humanitárních principů a posílit jejich základy,
aby se tak zabránilo opakování ukrutností a zločinů."
Zvláštní kategorií obětí války jsou uprchlíci, kteří jsou kvůli válečným
akcím donuceni uprchnout z území, na němž normálně žijí, případně hledat
útočiště na území jiných států než těch, kde se narodili. Církev stojí
těmto lidem nablízku nejen svým pastoračním působením a svou materiální
pomocí, ale také úsilím bránit jejích lidskou důstojnost. „Péče o
uprchlíky musí vést k opětnému stvrzení a zdůraznění všeobecně
uznávaných lidských práv a také k tomu, aby se tato práva skutečně
uplatňovala i ve vztahu k nim."
506. Pokusy o vyhlazení celých národních, etnických, náboženských nebo
jazykových skupin představují zločiny proti Bohu a proti samotnému
lidství. Ti, kdo jsou za tyto zločiny zodpovědní, se musí odpovídat před
spravedlností. Dvacáté století bylo tragicky poznamenáno různými
genocidami: Arménů, Ukrajinců, Kambodžanů, genocidami v Africe a na
Balkáně. Mezi těmito tragédiemi vystupuje do popředí holocaust
židovského národa, Soa. „Dny Soa představují skutečnou noc dějin, v níž
došlo k neslýchaným zločinům proti Bohu a proti člověku."
Mezinárodní společenství jako celek má morální povinnost zasahovat ve
prospěch těch skupin, jejichž přežití je ohroženo a jejichž základní
práva jsou hromadně porušována. Státy, které jsou součástí mezinárodního
společenství, nemohou zůstat netečné; naopak v případě, kdy se ukazují
všechny ostatní prostředky jako neúčinné, je „oprávněné, ba dokonce je
povinností usilovat konkrétními iniciativami o odzbrojení agresora."
Zásada národní suverenity nemůže být důvodem, který by zabraňoval zásahu
ve prospěch obětí.4 Použitá opatření musejí být v plném souladu s
mezinárodním právem a se základní zásadou rovnosti mezi jednotlivými
státy.
Mezinárodní společenství ustavilo Mezinárodní trestní tribunál, jehož
úkolem je postihovat ty, kdo jsou odpovědni za zvlášť závažné případy
porušení lidských práv: zločin genocidy, zločiny proti lidskosti,
válečné zločiny, zločin agrese. Učitelský úřad církve nikdy neváhal
opakovaně tuto iniciativu povzbudit.
d) Opatření proti těm, kdo ohrožují mír
507. Sankce podle současného mezinárodního řádu směřují k nápravě
chování vlády určité země, která porušuje pravidla spořádaného mírového
mezinárodního soužití nebo která praktikuje závažné formy útlaku vůči
svému obyvatelstvu. Cíle těchto sankcí musí kompetentní orgány
mezinárodního společenství zcela jasně vymezit a přijatá opatření je
nutno periodicky kontrolovat, aby bylo možno objektivně posoudit jejich
účinnost a jejich reálný dopad na civilní obyvatelstvo. Pravým smyslem
těchto opatření je otevření cesty k vyjednávání a k dialogu. Tyto sankce
nikdy nesmějí představovat nástroj potrestání veškerého obyvatelstva. Je
nepřípustné, aby kvůli těmto sankcím trpěly celé národya především
jejich nejzranitelnější příslušníci. Zejména ekonomické sankce
představují nástroj, který je třeba používat s velkou rozvahou a který
je třeba podrobovat velmi přísným právním a etickým kritériím.
Ekonomické embargo musí být časově omezené a není možno je ospravedlnit,
pokud se ukáže, že jeho účinky nejsou adresné.
e) Odzbrojení
508. Sociální nauka církve předkládá jako cíl „všeobecné, vyvážené a
kontrolované odzbrojení". Nesmírný nárůst zbrojení vážně ohrožuje
stabilitu a mír. Zásada postačitelného množství, na jejímž základě smí
určitý stát vlastnit pouze nezbytné prostředky pro svou oprávněnou
obranu, musí být uplatňován jak ze strany států, které zbraně nakupují,
tak ze strany států, které zbraně vyrábějí a dodávají}^ Jakékoli
nadměrné hromadění zbraní nebo jejich nekontrolované prodávání nelze
morálně ospravedlnit. Tyto jevy je třeba hodnotit také ve světle
mezinárodních norem, ohledně nešíření, produkce, prodeje a používání
různých druhů zbraní. Zbraně nesmějí být nikdy považovány pouze za
směnné zboží, což se týká světového i vnitrostátního trhu. Učitelský
úřad církve dále vyjádřil mravní hodnocení fenoménu takzvaného
odstrašování. „Hromadění zbraní se mnohým jeví jako paradoxní způsob,
jak odradit případné protivníky od války. Vidí v nich nejúčinnější
prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému zastrašovacímu
prostředku je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení
nezabezpečují mír. Příčiny války v žádném případě neodstraní, naopak
hrozí, že je rozmnoží." Politika jaderného zastrašování, která byla
typická pro období takzvané studené války, musí být nahrazena
konkrétními odzbrojovacími opatřeními, které se budou zakládat na
mnohostranném dialogu a vyjednávání.
509. Zbraně hromadného ničení - biologické, chemické a jaderné
-představují zvlášť závažnou hrozbu. Ti, kdo takové zbraně vlastní, mají
nesmírnou odpovědnost před Bohem a před celým lidstvem. Zásada nešířeni
jaderných zbraní a opatření zaměřená na jaderné odzbrojení spolu se
zákazem zkoušek jaderných zbraní představují vzájemně provázané cíle,
jichž je nutno dosáhnout co nejdříve prostřednictvím účinných
mezinárodních kontrol. Zákaz vývoje, výroby, hromadění a užívání
chemických a biologických zbraní spolu s ustanoveními, která nařizují
jejich zničení, doplňují mezinárodní normativní rámec směřující k zákazu
těchto hrůzných zbraní, jejichž používání učitelský úřad církve výslovné
zapovídá. „Každá válečná akce, směřující bezohledně k zničení celých
měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu i
proti člověku, který je třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit."
510. Odzbrojení se musí rozšířit na zákaz těch zbraní, které mají
nepřiměřené traumatické účinky nebo které zasahují bez rozlišení,
tedy například našlápne miny, malé nálože, které jsou nelidsky zákeřné,
neboť vybuchují i dlouhou dobu poté, co skončilo nepřátelství. Státy,
které tyto zbraně produkují, prodávají a stále ještě používají, na sebe
berou odpovědnost tím, že závažně oddalují naprosté odstranění
těchto smrtonosných nástrojů. Mezinárodní společenství musí pokračovat v
aktivitách zaměřených na odminování a účinně spolupracovat - mimo jiné
technickým školením - se zeměmi, které nejsou vlastními prostředky s to
provést naléhavé odminování svého území a poskytnout nezbytnou pomoc
obětem min.
511. Odpovídající opatření jsou nezbytná také v oblasti kontroly
produkce, prodeje, dovozu a vývozu lehkých a osobních zbraní, které
usnadňují mnohé projevy násilí. Prodej a pašování těchto zbraní
představuje vážné ohrožení míru. Právě tyto zbraně totiž způsobují
nejvíce zabíjení a právě jich se nejvíce používá v konfliktech uvnitř
jednotlivých zemí.
Jejich snadná dostupnost zvyšuje riziko nových konfliktů a eskalaci
těch, které již probíhají. Chování států, které přísně kontrolují
mezinárodní obchod s těžkými zbraněmi, a přitom obchod s lehkými a
osobními zbraněmi neomezují vůbec, nebo jen zřídka, si jasně protiřečí.
Je nezbytné a naléhavé, aby vlády přijaly odpovídající pravidla kontroly
produkce, hromadění, prodeje a pohybu takovýchto zbraní. Tímto způsobem
je třeba čelit rostoucímu šíření těchto zbraní především u bojových
skupin, které nepatří ke státním ozbrojeným silám.
512. Je třeba odsoudit využívání dětí a dospívajících jako vojáků v
ozbrojených konfliktech — už jen proto, že jejich mladý věk vůbec
nepřipouští jejich verbování. Tito mladí lidé bývají násilím donuceni k
tomu, aby bojovali. Někdy si volí tuto cestu z vlastní iniciativy,
protože si plně neuvědomují následky. Jde o děti oloupené jak o
vzdělání, které by měly dostávat, tak o normální dětství, avšak cvičené
v zabíjení. To vše představuje zločin, který nelze tolerovat. Nasazování
dětských vojáků do ozbrojených sil jakéhokoli typu je nutno zastavit.
Zároveň je třeba poskytnout veškerou možnou péči, výchovu a rehabilitaci
těm, kdo byli zapojeni do bojových akcí.
f) Odsouzení terorismu
513. Terorismus je jednou z nej brutálnějších forem násilí, která dnes
postihuje mezinárodní společenství. Terorismus rozsévá nenávist, smrt,
touhu po pomstě a odvetě.8 Z podvratné strategie typické pouze pro
některé extrémistické organizace, zaměřené na ničení věcí a zabíjení
lidí, se nyní terorismus stal temnou sítí politických spolčení, která
používá sofistikované technické prostředky, často využívá obrovské
finanční zdroje a vypracovává širokou škálu strategií. Teroristé
zabíjejí zcela nevinné osoby, které se stávají náhodnými oběťmi jejich
akcí. Terčem teroristických útoků jsou obvykle místa, kde se odehrává
každodenní život, a nikoli vojenské cíle v rámci vyhlášené války.
Terorismus působí a útočí pod rouškou tmy, nedbá na pravidla, jimiž se
lidé snaží dát meze svým konfliktům, například prostřednictvím
mezinárodního humanitárního práva. „V mnoha případech se užívání
teroristických metod považuje za nový způsob válčení."0 Nesmějí se
opomíjet příčiny, které mohou představovat motivaci k podobnému
nepřijatelnému způsobu nátlaku. Předpokladem boje proti terorismu je
mravní povinnost přispívat k vytváření takových podmínek, aby se tento
způsob násilí nerodil nebo nerozvíjel.
514. Terorismus je nutno zcela bezvýhradně zavrhnout. Představuje totiž
projev naprostého pohrdání lidským životem, a proto ho nic nemůže
ospravedlnit, neboť člověk je vždy cílem, a nikoli prostředkem.
Teroristické akce hluboce zraňují lidskou důstojnost a představují
urážku celého lidstva. „Existuje proto právo bránit se proti terorísmu."
Toto právo však nemůže být uplatňováno bez morálních a právních
pravidel: Boj proti terorismu je nutno vést tak, aby byla respektována
lidská práva a zásady platné v právním státě. Identifikace viníků musí
být důsledně prokázána, neboť trestní odpovědnost je vždy osobní
odpovědností, a proto ji nelze rozšiřovat na náboženství, národy či
etnika, k nimž teroristé příslušejí. Mezinárodní spolupráce zaměřená
proti teroristickým aktivitám „se nesmí vyčerpat pouze v represivních a
trestných operacích. Je velmi důležité, aby i samo nutné použití síly
bylo doprovázeno odvážnou a jasnozřivou analýzou pohnutek, které jsou v
pozadí teroristických útoků." Je nutné také velké úsilí v oblasti
„politiky a výchovy", aby se odvážně a důsledně řešily problémy, které v
určitých dramatických situacích mohou podporovat terorismus. „Terorismus
své přívržence snadněji získává v takovém sociálním prostředí, v němž
roste nenávist, práva jsou pošlapávána a nespravedlnost je příliš dlouho
tolerována."
515. Prohlašovat se za teroristy ve jménu Božím je svatokrádeží a
rouháním. Tímto způsobem se činí prostředek nejen z člověka, ale dokonce
i z Boha, protože se přitom předpokládá, že člověk je bezvýhradně pánem
Jeho pravdy, místo aby se snažil dát se touto pravdou vést. Označovat
jako „mučedníky" ty, kdo umírají, když konají teroristickou akci,
znamená převrátit pojem mučednictví, které je svědectvím toho, kdo se
nechává raději zahubit, než aby se zřekl Boha a jeho lásky, nikoli
označení člověka, který ve jménu Boha zabíjí.
Žádné náboženství nesmí tolerovat terorismus, a tím spíše ho nesmí
hlásat. Náboženství spíše usiluje o spolupráci na tom, aby se
odstraňovaly příčiny vedoucí k terorismu a aby se podporovalo přátelství
mezi národy.
IV. PŘÍSPĚVEK CÍRKVE VĚCI MÍRU
516. Podpora míru ve svétě představuje integrální součást poslání, jímž
církev pokračuje ve vykupitelském díle Kristově na této zemi. Církev
jetotiž v Kristu „'svátostí', neboli znamením a nástrojem míru ve světě
a pro svět." Podpora opravdového míru je výrazem křesťanské víryv lásku,
kterou Bůh chová ke každé lidské bytosti. Z osvobozující víry v Boží
lásku vyplývá nové pojetí světa a nový způsob, jak přistupovat k
druhému, ať už jde o jednotlivce nebo o celý národ. Je to víra, která
proměňuje a obnovuje život. Inspiruje se pokojem, který Kristus zanechal
svým učedníkům (srov. Jan 14, 27). Jedině na základě této víry církev
usiluje o rozvoj jednoty křesťanů a o plodnou spolupráci s věřícími
ostatních náboženství. Náboženské odlišnosti nemohou a nesmějí
představovat příčinu konfliktů. Společné úsilí o mír ze strany všech
věřících je spíše mocným činitelem jednoty mezi národy. Církev vybízí
osoby, národy, státy a lid všech zemí, aby se podílely na její
starostlivosti o obnovu a upevnění míru. Přitom církev zdůrazňuje
důležitou úlohu mezinárodního práva.
517. Církev učí, že opravdový mír je možný jedině na základě odpuštění a
smíření. Není snadné odpustit, když má člověk před očima důsledky války
a konfliktů, protože násilí, zejména když vede „až do propasti
nelidskosti a beznaděje, " po sobě zanechává jako dědictví velké břemeno
bolesti. Ulehčit od tohoto břemene lze jedině prostřednictvím hluboké,
poctivé a odvážné reflexe obou soupeřících stran, která je schopna čelit
obtížím přítomného času na základě postoje očištěného kajícností. Zátěž
minulosti, na niž nelze zapomenout, může být přijata jedině na základě
vzájemně nabídnutého a přijatého odpuštění. Jde o dlouhý a obtížný
proces, který ale není něčím nemožným.
518. Vzájemné odpuštění nesmí znamenat popření požadavků spravedlnosti a
už vůbec nesmí představovat překážku na cestě, která vede k pravdě.
Spravedlnost a pravda totiž představují konkrétní důsledky usmíření.
Jako velmi vhodné se jeví iniciativy směřující k ustavení mezinárodních
soudních orgánů. Tyto orgány, které využívají princip univerzální
jurisdikce a řídí se příslušnými procedurálními normami, respektujícími
práva obviněných i obětí, jsou s to zjišťovat pravdu ohledně trestných
činů, k nimž došlo v průběhu ozbrojených konfliktů. Je však třeba jít
dál - nad odhalení zločinů, ať už aktivně provedené nebo pocházející z
opomenutí, i nad rozhodnutí ve věci náhrad, aby se ve jménu smíření
dospělo k obnově vztahů vzájemné důvěry mezi znesvářenými národy. Kromě
toho je nutné prosazovat respektování práva na mír. Toto právo „přispívá
k vybudování společnosti, v níž jsou vztahy založené na moci nahrazovány
vztahy spolupráce ve prospěch společného dobra."
519. Církev bojuje za mír modlitbou. Modlitba otevírá srdce nejen pro
hluboký vztah k Bohu, ale rovněž pro setkání s bližním ve znamení
respektu, důvěry, porozumění, úcty a lásky. Modlitba dodává odvahu a
podpírá všechny „opravdové přátele míru, " kteří usilují o prosazování
míru v nejrůznějších životních situacích. Liturgická modlitba je
„vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá
veškerá její síla." Je to především slavení eucharistie, která je
„zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, " a nevyčerpatelným
pramenem každého křesťanského úsilí o mír.
520. Světové dny míru jsou dny velmi intenzivních modliteb a proseb za
mír a na podporu úsilí, které vede k budování světa míru. Papež Pavel
VI. tyto dny ustanovil proto, aby se „myšlenkám na mír a mírovému
smýšlení dal prostor při liturgickém slavení prvního dne občanského
roku."3 Papežská poselství při této každoroční příležitosti představují
bohatý zdroj pro obnovu a rozvoj sociální nauky církve a ukazují
neutuchající pastorační aktivitu církve ve prospěch míru. „Mír se
vyjadřuje výhradně mírem - mírem, který není odtržen od požadavků spra-vedlnosti
a který se posiluje osobní obětí, mírností, milosrdenstvím a láskou." |
Od konce 20.století se vede soustavné mezinárodní úsilí o
řízené odzbrojování mocností, pokud jde o zbraně hromadného ničení.
Mocné státy, disponující zbraněmi hromadného ničení se snaží všemožně, i
násilně, donucovat ostatní mocnosti, usilující o získání těchto zbraní.
Často se o pod záminkou taktovýchto zákroků vede boj o zdroje pitné
vody, atd.
Mezitím se však rozbíhá nové kolo zbrojení
zaváděním tzv.neletálních, nesmrtících zbraní, zdánlivě "humánních" jako
jsou zbraně elektromagnetické pro dálkové ovládání psychiky a chování
celých národů a obrovských populací.
O psychoelektronickém ohrožení a nebezpečí dalšího
globálního donucovací viz:
http://cormier.cz/dub2006.htm
ttp://cormier.cz/cerven2006.htm
ttp://cormier.cz/zari2006.htm
ttp://cormier.cz/rijen2006.htm
ttp://cormier.cz/pros2006.htm
Jedna věc je odsuzovat blud, ale jiná věc je milovat
bloudící. A tzo se týká také terorismu.Většinou někdo pokládá terorismus
za zhola nový sociální jev, ale ve skutečnosti se v občasných
vlnách vyskytuje odedávna. Ať už to byli albigenští, kataři, husité nebo
anarchisté, byli to teroristé, a jejich terorismus a rozvracení
jakékoholi společenského řádu je odsouzeníhodný. Nicméně i za každého z
takových teroristů byla prolita Kristova Krev na kříži. Má svá přirozená
lidská práva a lidskou důstojnost, které je třeba respektovat. Nikdo
nemá právo zacházet s teroristou jako s netvorem, ani ho mučit, ani ho v
zájmu nějaké ohrožené demokracie věznit na tajných místech a
zacházet s ním nelidským způsobem.
Současný terorismus, zejména ten, který se představuje
nějak motivovaný nábožensky nebo národnostně, si vyžádá podrobné a
soustavné zkoumání sociální nauky církve. Terorismus snadno odsuzujeme,
pokud pochází odjinud, odněkud z ciziny, ale jaké stanovisko si
vytvoříme k vypjatým formám vlastenectví? Když jde obránce vlasti nebo
průkopníka jakési spravedlivější společnosti, demokracie a pod, má sklon
pokládat ho za hrdinu,patriota a vlastence, třebaže si někdy počíná jako
obyčejný terorista. |
|