Pošetilost mocných
Jan Kepler (*1571 - +1630) bývá uváděn jako velký astronom a přesvědčený stoupenec heliocentrismu. A jak by ne. Vždyť vyjádřením tří zákonů planetárního pohybu vystihl pravý tvar dráhy a skutečný pohyb planet. Někteří astronomové s oblibou hovoří o Keplerovi jako o posledním badateli, který podával výsledky svých zkoumání tak, že odhalil také způsob, jak jich bylo dosaženo. Činí tak s otevřenou narážkou na Isaaca Newtona, který posléze podal ucelenou teorii, přičemž zakrýval matematický postup, jakým dospěl k těmto výsledkům. A přitom je krajně sporné, jak tomu doopravdy bylo v případě domněle upřímnějšího Keplera a většího tajnůstkáře Newtona. Ostatně i Keplerovi životopisci, kteří vychvalují jeho otevřenost, nebývají důslední. Keplerův život je totiž dost členitý, než aby se dal tak snadno obsáhnout. A tak po vychválení Keplerovy otevřenosti připouštějí, že vlastně napsal také díla, která se zdráhal zveřejnit.
"Mladý příteli, přijeďte za mnou", psal Keplerovi Tycho de Brahe v roce 1600. "Když vám hrozí kvůli vaší víře vypovězení z Grazu, tedy můžete zůstat u mne. Potřebuji schopného pomocníka v hvězdárně, jejíž budování řídím v Benátkách nad Jizerou."
Tak tolerantně si počínal Tycho de Brahe vůči svému pozdějšímu mladšímu spolupracovníkovi. Dobře znal totiž Keplerovo dílo nazvané Kosmografické mystérium (z roku 1595), vyznačující se temnou číselnou mystikou novoplatonského původu, jakou on sám zavrhoval.
"Přijedu." Odepisoval Kepler.
Zatímco jednou si moderní astronomové pochvalují Keplerovu otevřenost a upřímnost, jindy jaksi odmítají brát Keplerovo dílo doslovně. Potom je svévolně vykládají tak, že do něho vkládají novodobé významy a obsahy. Tak v díle Sen čili měsíční astronomie, které spadá do Keplerova působení v Praze, se jasně ukazuje, že tento velký badatel výslovně používal pověrečných praktik a uchyloval se k falešné temné mystice. Jenže někteří badatelé (Horský, Vesmír, 1983) neradi připouštějí, že by takový velký astronom mohl používat k poznání vesmíru záměrně a výslovně vyvolávaných démonů. A tak vykládají část Keplerova díla nikoli doslovně, nýbrž alegoricky. Jenže jak tomu bylo ve skutečnosti? Opravdu si Kepler počínal krajně nevědecky? Hlavní postava, kterou ve svém díle tolik oslavuje, se jmenuje Duracotus. Jeho matka, znalá čarodějnického umění, mu prý pomohla získat démony, kteří ho dopravili na Měsíc, aby Duracotus podal tímto dílem zprávu o své výpravě. Fyzik Horský dává dílu, ve kterém se Kepler výslovně hlásí o pomoc démonů při svém bádání, modernistický výklad. Má jít pouze o maskovanou obhajobu heliocentrického pojetí vesmíru, a především o názorné dokreslení myšlenky, že z Měsíce jako z kteréhokoli jiného vesmírného tělesa nabude pozorovatel zdání, že je na nehybném tělese uprostřed pohyblivého vesmíru.
Krátce po svém příchodu do Čech sepsal Kepler své dílo O pevnějších základech astrologie. Jeho obsahem byla astrologická předpověď na následující rok, totiž rok 1602. V tomto traktátu, jakož i ve všech svých dílech Kepler uváděl, že uznává vliv vesmírných planet pouze na tvory, postrádající rozum a svobodnou vůli. Je však řada dokladů toho, že se od tohoto svého proklamovaného vědeckého názoru mnohokrát uchyloval. V Keplerově pozůstalosti se našlo asi 800 horoskopů. Některé z nich prováděl prokazatelně za úplatu. Takto Kepler občas během svého života házel přes palubu vědu a vlastní výslovně proklamované životní přesvědčení. Z jakého důvodu? Nutily ho k tomu potřeby živitele rodiny? Anebo byl tak laxní ve svém svědomí? Jen Bůh to ví.
Je zajímavé, že předním objednavatelem horoskopů u Jana Keplera byl vojevůdce Katolické ligy, Albrecht z Valdštejna (*1583 +1634). Přes svůj urozený původ, pocházel Valdštejn z poměrně chudých poměrů. K jeho příbuzným z matčiny strany patřila velmi bohatá rodina Smiřických. Nicméně Valdštejnova rodina byla nucena žít velmi skromně. Avšak ještě více než hmotně, strádal Albrecht jinak. V útlém dětství se mu dostalo velmi tvrdé výchovy ze strany jeho otce, takže vůči němu zahořkl. Ve dvanácti letech osiřel. Od dětství k nikomu citově nepřilnul. Vyrostl v člověka citově chladného, uzavřeného, ale také neústupného a průbojného.
Albrecht byl opravdu člověk velmi tvrdý, ale přitom cílevědomý a vypočítavý. Tyto vlastnosti se navenek projevovaly věrolomností a liknavostí v dodržování jakýchkoli slibů, přísah či dohod. Takové mravní úchylky později tak mocného muže s odporem a zděšením sledovali jeho vrstevníci, i jeho životopisci. Dodnes je Valdštejn pro historiky záhadnou osobností.
Mladý Valdštejn upoutal pozornost rakouského dvora, když jako velitel vojska moravských stavů v rozhodné chvíli zradil své krajany a přidal se na stranu císaře Ferdinanda. Tímto přemetem si zajistil skvělou příští kariéru ve službách císařské armády. Během krátké doby získal za svoji věrnost císaři četné hodnosti a tituly, jako třeba titul říšského knížete či hodnost nejvyššího velitele císařských vojsk. Záhy nabyl pohádkového jmění. V tom předčil i samotného císaře. Bývaly doby, kdy si Ferdinand II. musel u Valdštejna vypůjčovat peníze.
Skvělá kariéra Albrechta z Valdštejna zazářila jako dráha komety. Závratný vzestup a děsivý pád jsou dvě strany téže mince jeho dvojakého života. Zatímco vzestup trval celá desetiletí, pád se odbyl během několika měsíců. Vévoda z Valdštejna tomu nezabránil, třebaže se všemožně snažil nahlédnout Bohu do jeho dílny a odhalit svou budoucnost. O tom svědčí desítky horoskopů, které na jeho objednávku zhotovovali tehdejší vynikající hvězdáři Jan Kepler a Jan Maxmilián Brokof, praděd pozdějšího slavného sochaře.
Poprvé si Valdštejn nechal od Keplera sestavit vlastní horoskop v červnu 1608. Hvězdář sestavil podle Valdštejnova data narození příslušný horoskop. Je příznačné, že Kepler, který zpočátku netušil, kdo vlastně je objednatelem, charakterizoval pětadvacetiletého ctižádostivce velmi výstižně. V tom se projevuje velká svůdnost takových pověrečných praktik, že vlivem vměšujících se zvrácených inteligentních duchů, padlých andělů, vzbuzují zdání znalosti něčeho, co je normálnímu lidskému poznání skryté. Horoskop totiž uváděl charakteristiku Valdštejna: "Zákazník je velmi bystrý, ctižádostivý, věrolomný, lakomý, vypočítavý k nadřízeným, krutý k poddaným, citově chladný, takže během života nikdy nenaváže opravdu vřelý vztah k žádné ženě, ani ke svému jedinému budoucímu dítěti. Nikdy nebude mít slitování se svými odpůrci a ti později nebudou mít rovněž žádné ohledy při zúčtování s ním..."
Kepler tehdy věštil mladému šlechtici, že se brzy bohatě ožení s jistou vdovou. Valdštejn byl tímto prvním horoskopem od Keplera nadšen, třebaže zde někdo navenek nezaujatý odhaloval jeho nejskrytější a nelichotivé mravní neřesti, někdo, kdo se tvářil, jako schopný číst lidskou budoucnost z hvězd. Nedělal si o sobě žádné velké iluze, takže se nedal vyděsit ani urazit někým, kdo se stavěl jako mluvčí samotných hvězd. Jaké bylo Keplerovo zděšení, když ho vyhledal představitel nekompromisních katolíků, kvůli jakým musel on sám uprchnout ze štýrského Hradce do Prahy!
"Přijměte odměnu za váš horoskop. Já jsem si to objednal." řekl vévoda a předal mu váček s penězi.
Kepler přijal peníze.
"Budu potřebovat vaši pomoc i nadále. Chtěl bych, abyste můj horoskop doplnil o další podrobnosti."
Od té doby se známý astronom stal dodavatelem horoskopů pro vévodu Valdštejna.
Co všechno předpovídal Jan Kepler za svou více než dvacetiletou službu bohatému mecenášovi Valdštejnovi? Kromě předpovědi Valdštejnova výhodného sňatku mu sdělil, že cestu k dosažené velké moci mu přinese druhý sňatek. Obojí skutečnost Valdštejn naplnil. Podruhé se Valdštejn oženil s Isabelou Kateřinou. Její bratr byl český arcibiskup Arnošt Harrach, který měl značný vliv na císařském dvoře ve Vídni. Svými přímluvami u císaře položil základy pro Valdštejnův rychlý vzestup po společenském žebříčku.
Už v roce 1614 Kepler předpovídal Valdštejnovi:
"Stanete se nejvyšším velitelem císařské armády."
Valdštejn toho dosáhl o jedenáct let později. Jen sám Bůh ale ví, zda démon vnukl Keplerovi takové poznání, anebo, zda se Valštejn podle pouhých lidských dohadů Keplera dal usměrnit ve své ctižádostivé průbojnosti?
V roce 1615 uvedl Jan Kepler v dalším horoskopu pro vévodu Valdštejna:
"Stanete se generálem císařského loďstva a admirálem nad Atlantickým a Baltským mořem." Valdštejna to velmi pobavilo:
"Vždyť já - já - přece žádnému loďstvu vůbec nerozumím!"
Jaké bylo Valdštejnovo překvapení, když ho rakouský císař zahrnul všemi možnými a do té doby neslýchanými tituly a odměnou za to, že v roce 1627 zatlačil dotírající vojska průbojného dánského krále až k Baltskému moři. Všechny ty směšné námořní tituly získal Valdštejn v roce 1628 za svá dosavadní skvělá vítězství na pevnině.
Už v roce 1623 předpovídal Kepler s odvoláním na postavení hvězd, že se Albrecht Valdštejn zúčastní počátkem třicátých let na vítězném vojenském tažení proti Švédům. Ti ovšem tehdy ještě ani neusilovali o nějaké výboje. Jejich velmocenská evropská politika se projevila až poté, co koncem dvacátých let k tomu vyústily tamní vnitropolitické poměry.
Po vpádu saského vojska do Čech (1631) císař opět udělil Valdštejnovi generální velení. Příštího roku Valdštejn vytlačil Sasy a střetl se se Švédy. V bitvě u Lützenu byl švédský král z vasovské dynastie poražen. Gustav Adolf II. padl na bojišti pod palbou mušketýrů jednoho z Valdštejnových velitelů.
Od roku 1628 Valdštejn dokonce plně zaměstnával Keplera. Ten se však den ode dne stával stále méně přesnějším a jasnějším, pokud šlo o předpovědi vévodovy budoucnosti. Proto se tehdy Valdštejn stále víc upínal na horoskopy od Brokofa. Poslední Brokofova předpověď z října 1630 uváděla:
"Hvězdy Vám rozhodně nejsou nakloněny o sobotách před masopustními nedělemi, a to v letech 1631, 1632, 1633 a 1634. Váš zdravotní stav se bude vždy v těchto dnech zhoršovat, obtížná "uherská" nemoc ochromí vaše duševní a fyzické výkony počínaje rokem 1634. (22) Koncem svého života se budete cítit tak bezmocný a sláb, že násilná smrt vykonaná rukou nájemného vraha, Vám bude připadat jako vysvobození, jemuž není třeba se bránit."
Vévoda Valdštejn se hrozivým věštbám, které zprvu získával od Keplera, ale později, zvláště po Keplerově smrti (1630) už jen od Brokofa, nikterak nevzpíral. Naopak, spíše se je snažil naplnit, zprvu aktivně, později, když šlo o jeho vlastní konec, tedy jen trpným ztotožňováním se s událostmi, jako by byly neodvratné. Nakonec, 25.února 1634, když se jeho život konečně naplnil, přivítal svou násilnickou smrt s odevzdaností. Podle pozdějších slov vraha, irského žoldnéřského kapitána Waltera Deverouxe, přijímal Valdštejn svého vraha dokonce s uváženě chladným klidem. Vrah vypovídal:
"Zdálo se mi, že Valdštejn se sice mohl bránit, ale zjevně nevyužil svých možností a sil a nechtěl vzdorovat."
Vévoda totiž pověrčivě přijal za svou zoufalou myšlenku, že proti síle věštěného osudu nemůže nijak vzdorovat. Přes ohromnou moc a sílu, kterou se daří mocným lidem tohoto světa shromáždit ve svých rukou, v jádru své bytostí jsou bezmocní. Není to jen slabost jejich rozumu, která by jim bránila všechny události svého života a okolní dění dostat pod svou kontrolu. Spíše je to neochota uznat, že jejich svobodná vůle má podléhat ještě někomu silnějšímu a mocnějšímu.
Každého člověka však trápí otázka: Jak může někdo řídit můj život a nevylučovat svobodu mé vůle? A když mě řídí, řídí mne povšechně nebo do všech jednotlivostí?

2. Zamyšlení o řízení chodu našich věcí
Ačkoli Bůh svou prozřetelností řídí všechny naše věci, přesto nevylučuje svobodu lidské vůle. Správa každého moudrého správce je přece zařízena k dokonalosti spravovaných věcí, buď k dosažení dokonalosti nebo ke zvětšení či k zachování. Co tedy patří k dokonalosti, to se musí prozřetelností zachovat spíše, než to, co přísluší nedokonalosti a závadě. Avšak v nerostech pochází nahodilost příčin z nedokonalosti a závady. Svou přirozeností jsou omezeny na jeden účinek. Toho dosahují, pokud tomu nebrání překážka, slabost síly nebo nějaký vnější činitel či neuzpůsobení hmoty. Proto přírodní síly většinou způsobují svůj účinek stejným způsobem, kdežto zřídka ochabují. Avšak to, že vůle je nahodilá příčina, vyplývá z její dokonalosti. Vůle nemá sílu vymezenou k jednomu, nýbrž může způsobit ten či onen účinek, takže je nahodilá k obojímu. Boží prozřetelnosti tedy spíše přísluší zachovat svobodu vůle, než nahodilost v přírodních příčinách. (23)
Boží prozřetelnosti přísluší, aby se věcí užívalo jejich způsobem. Avšak způsob působení kterékoli věci sleduje její tvar, který je základem úkonu. Jenže tvar, jímž jedná dobrovolně působící, není vymezen. Vůle přece působí tvarem, poznaným intelektem. Vždyť poznané dobro pohybuje vůlí jako jejím předmětem. Intelekt však nemá vymezený jediný tvar účinku, nýbrž jeho rázem je, že poznává množství tvarů. Proto může vůle způsobovat mnohotvaré účinky. Nepřísluší tedy k rázu prozřetelnosti, aby vylučovala svobodu vůle.
Správa každého správce vede spravované k náležitému cíli. Proto praví sv.Řehoř o Boží prozřetelnosti, že je "Boží vůlí, skrze kterou vše, co je, přijímá patřičné vedení". Nejvyšším cílem každého tvora je připodobnění se Bohu. Odporovalo by tedy Boží prozřetelnosti, kdyby se nějaké věci upíralo to, čím dosahuje Boží podobnosti. Dobrovolný působící však dosahuje Boží podobnosti tím, že jedná svobodně, neboť Bůh má svobodu rozhodování. Prozřetelností se tedy neodstraňuje svobodná vůle.
Proto se praví, že "Bůh na počátku stvořil člověka, a ponechal mu možnost vlastního rozhodování", a že "před člověkem je život i smrt, dobré i zlé, co se mu zalíbí, bude mu dáno." (Sír 15,14-17)
Tím se vylučuje domněnka, že všechno pochází z nutnosti "dle nevyhnutelného pořadí příčin."
Boží prozřetelnost neupírá věcem štěstí a náhodu. Vždyť u toho, co se stává zřídka, se mluví o štěstí a náhodě. Pokud by však něco nevznikalo jako ojedinělé, pak by se všechna dělo z nutnosti. Vždyť to, co jsou nahodilé jako časté, se odlišuje od nutného jen tím, že může někdy nenastat. Odporovalo by však rázu Boží prozřetelnosti, kdyby se všechno dělo nutně. Odporovalo by tedy rázu Boží prozřetelnosti, kdyby se ve věcech něco nepoštěstilo a nestalo náhodou.
Odporovalo by rázu prozřetelnosti, kdyby věci podléhající prozřetelnosti, nejednaly cílově: vždyť prozřetelnosti přísluší zaměřovat všechno k cíli. Bylo by rovněž proti dokonalosti vesmíru, kdyby žádná věc nebyla porušitelná, ani nějaká síla v možnosti ochabnout. Ale z toho, že něco jednajícího cílově, nedosáhne sledovaného, plyne, že se něco děje náhodou. Odporovalo by tedy rázu prozřetelnosti a dokonalosti věcí, kdyby nebyly nějaké náhodné věci.
Množství a různost příčin pochází z řádu a uzpůsobování Boží prozřetelnosti. Za předpokladu různosti uzpůsobení je však třeba, aby se jedna věc někdy střetla s jinou, která jí překáží, nebo ji podporovala ke způsobení svého výsledku. Ze součinnosti dvou a více příčin se však stává, že něco vznikne náhodou, zatímco nezamýšlený cíl ze součinnosti prospívá některé příčině: jako nalezení dlužníka tím, kdo šel na tržiště za příčinou nákupu, prospívá z toho, že dlužník také šel na tržiště. Neodporuje tedy Boží prozřetelnosti, že jsou ve věcech nějaké šťastné náhody.
K řádu Boží prozřetelnosti patří, aby byl pořádek a stupně v příčinách. Čím je nějaká příčina vyšší, tím větší má sílu. Její příčinnost se vztahuje k mnohému zapříčiněnému. Záměr žádné přírodní síly se nevztahuje k účinkům přesahujícím její síly. Takový záměr by přece byl marný. Je tedy třeba, aby se záměr částečné příčiny nevztahoval ke všemu, co se může přihodit. Šťastná náhoda se však stává z toho, že něco povstává mimo záměr působících. Řád Boží prozřetelnosti tedy vyžaduje, aby ve věcech byla šťastná náhoda.
Proto uvádí Písmo svaté: "Spatřil jsem, že běh nezávisí na snaze hbitých..., ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost" (Kaz 9,11).
Z toho vychází najevo, že Boží prozřetelnost jde až k jednotlivému zploditelnému a zničitelnému. Zdá se, že se jich prozřetelnost týká pouze kvůli jejich nahodilosti, a že v nich mnohé vzniká šťastnou náhodou. Jedině tím se přece liší od neporušitelého a všeobecného porušitelného, o němž se říká, že je prozřetelnost. Prozřetelnosti však neodporuje ani náhodné a osudové, ani dobrovolné. Nic tedy nebrání tomu, aby se prozřetelnost týkala i jich, jako neporušitelných a všeobecných.
Pokud se Boží prozřetelnost netýká těchto jednotlivin, tedy je to buď proto, že je nepoznává, nebo, že nemůže, nebo, že se nechce starat o věci. Nemůže se ale říci, že by Bůh nepoznával jednotliviny. Bůh má totiž poznání jednotlivin. Rovněž tak nemůže být řečeno, že by se Bůh o ně nemohl starat, když je nekonečně mocný. Ani nelze říci, že tyto jednotliviny nejsou způsobilé spravování, když vidíme, že jsou spravovány přičiněním rozumu, jak je to patrno u lidí, a přirozeným instinktem, jak je to patrno u včel a mnohých živočichů, kteří jsou řízeni jakýmsi přirozeným tíhnutím. Rovněž se nemůže ani říci, že by je Bůh nechtěl spravovat, jelikož jeho vůle všeobecně míří k dobru. Ale dobro těch, která jsou spravována, nejčastěji spočívá v uspořádání správy. Nemůže se tedy říci, že by se Bůh nestaral o tyto jednotliviny.
Všechny druhotné příčiny tím, že existují jako příčiny, dosahují Boží podobnosti. To se ale všeobecně nachází v příčinách něco způsobujících, které se starají o to, co způsobují: jako živočichové přirozeně živí své plody. Bůh se tedy stará o to, čeho je příčinou. Je však také příčinou těchto částečných. Stará se tedy o ně.
Bůh ve stvořených věcech nepůsobí nutností přirozenosti, nýbrž intelektem a vůlí. Avšak to, co je způsobováno vůlí a intelektem, podléhá péči správce, a to se zdá spočívat v tom, že něco je spravováno intelektem. Boží prozřetelnosti tedy podléhá to, co on způsobuje. Avšak Bůh působí ve všech druhotných příčinách a všechny účinky věcí se převádějí na Boha jako na příčinu. Proto je třeba, aby to, co je způsobováno v těchto jednotlivinách, bylo jeho dílo. Tedy tyto jednotliviny, i pohyb, i jejich činnost, podléhají Boží prozřetelnosti.
Byla by pošetilá prozřetelnost toho, kdo by nedbal o to, co nemůže postrádat to, o co se stará. Je však jasné, že odpadnutím všeho částečného by nemohlo zůstat obecné. Kdyby se Bůh staral jen o obecné, kdežto jednotlivé by přehlížel, byla by jeho prozřetelnost pošetilá a nedokonalá.
Pokud však někdo tvrdí, že se Bůh stará o toto jednotlivé až k tomu, že je to udržováno v bytí, ale jinak nikoli, tak je to neudržitelné tvrzení. Vše, co se děje kolem jednotlivého, je zařízeno k jeho zachování nebo zániku. Stará-li se Bůh o jednotlivé, co se týká jeho zachování, stará se také o všechno nahodilé.
Proč nestačí povšechná péče k zachování všeho částečného v bytí?
Pro každý druh je přece zajištěno to, čím může být zachován v bytí jakýkoli jedinec onoho druhu. Tak je živočichu dáno ústrojí, aby si bral pokrm a strávil jej, a rohy, aby se chránil. Jejich užitečnost však zanikne pouze zřídka, když to, co je od přírody, způsobuje své účinky buď vždy nebo většinou. Tak nemohou zaniknout všichni jedinci, třebaže některý zahyne. Dle onoho rázu však vše, co se děje ohledně jednotlivců, podléhá prozřetelnosti, jakož i jejich zachování v bytí. Jednotlivcům některého druhu se nemůže stát nic, co by se nedalo nějakým způsobem převést na základy onoho druhu. Tak by tedy jednotlivci, pokud jde o zachování v bytí, nepodléhali Boží prozřetelnosti více, než pokud jde o jiné.
Jaký je rozdíl mezi bádavým a praktickým poznáním?
Bádavé poznání se zdokonaluje v obecném. Kdežto to, co patří k praktickému poznání, zdokonaluje se v částečném. Cílem bádání je pravda. Pravda spočívá prvně a o sobě v nehmotném a v obecném. Cílem praktického poznání je činnost, která se týká jednotlivého: proto lékař nepečuje o člověka obecně, nýbrž o tohoto člověka, a k tomu je zařízena celá lékařská věda. Je však jasné, že prozřetelnost náleží k praktickému poznání, ježto zařizuje věci k cíli. Boží prozřetelnost by tedy byla nejméně dokonalá, kdyby se týkala obecnin a nedocházela by až k jednotlivinám.
Bádavé poznání se více zdokonaluje v obecném, než v částečném. Vždyť více je známo všeobecné, než částečné. Proto poznání nejobecnějších základů je všem společné. V bádavé vědě je však dokonalejší onen, který má o věcech poznání nejen obecné, nýbrž vlastní: neboť ten, kdo poznává jen obecně, poznává věc pouze v možnosti. Proto žák je veden od obecného poznání základů k vlastnímu poznání závěrů učitelem, který má obojí poznání. Jako se něco převádí z možnosti do uskutečnění skutečným jsoucnem. V praktickém vědění je tedy mnohem dokonalejší ten, kdo nejen obecně, ale také v částečném uzpůsobuje věci k uskutečnění. Boží prozřetelnost, která je nejdokonalejší, se tedy vztahuje až k jednotlivinám.
Když tedy Bůh je příčinou jsoucna jako takového, je třeba, aby sám byl správcem jsoucna jako takového. Pečuje přece o věci, když je jejich příčinou. Cokoli tedy nějakým způsobem je, spadá pod Boží prozřetelnost. Avšak jednotliviny jsou jsoucna, a více než obecniny. Obecniny nejsou o sobě, nýbrž pouze v jednotlivinách. Boží prozřetelnost se tedy týká také jednotlivin.
Stvořené věci podléhají Boží prozřetelnosti, pokud jsou řízeny k poslednímu cíli, a tím je Boží dobrota. Tedy účast stvořených věcí na Boží dobrotě je Boží prozřetelností. Avšak na Boží dobrotě se podílejí také náhodné jednotliviny. Je tedy třeba, aby se také na ně vztahovala Boží prozřetelnost.
Proto se praví: "Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce" (Mt 10, 29), a "šíří se od jednoho konce světa na druhý" (Mdr 8,1), tj. od nejvyššího tvorstva až k jeho nejnižším. Také Ezechiel kárá ty, kdo "říkají: Opustil Hospodin zemi a Hospodin nevidí" (Ez 9, 9), a"naše věci nevidí a po obvodu nebes prochází se." (Jb 22,14)
Tím se však vyvrací názor, že se Boží prozřetelnost nevztahuje až k těmto jednotlivinám.
Jak postupuje Boží prozřetelnost k jednotlivinám?
Někteří lidé však připouštějí, že Boží prozřetelnost postupuje až k těmto jednotlivinám, avšak prostřednictvím nějakých příčin. Už Plato tvrdil, že je trojí prozřetelnost, z nichž první má nejvyšší Bůh, jež prvotně a vlastně opatřuje vlastní, tj. všechna duchovní a intelektuální jsoucna, následně však celý vesmír, co se týká rodů a druhů a všeobecných příčin, jež jsou vesmírná tělesa. Druhou prozřetelností se opatřuje jednotlivostem živočichů a rostlin a jiných zploditelných a hynoucích bytostí to, co se týká jejich zrození i úhynu a jiných změn. Plato připisoval tuto prozřetelnost bohům, kteří obcházejí nebem, zatímco Aristoteles přiděluje jejich vlastnost koloběhu. Za třetí uvedl prozřetelnost ohledně věcí, které patří k lidskému životu. Tuto ovšem přiděloval jakýmsi démonům, existujícím na zemi, kteří jsou dle něho strážci lidských úkonů. Přesto ale, dle Platona, druhá a třetí prozřetelnost závisí na prvé: vždyť nejvyšší Bůh stanovil druhé a třetí obstaravatele. (24)
Toto tvrzení je však shodné s naukou katolické víry, co se týká toho, že se prozřetelnost ohledně všeho převádí na Boha, jako na prvního původce. Názor popírající, že také všechno částečné přímo podléhá Boží prozřetelnosti, odporuje nauce víry.
Bůh má přece bezprostřední poznání jednotlivin. Nepoznává je jen v jejich příčinách, nýbrž také v nich samých. Je však nepřijatelné, že by poznáváním jednotlivin nesledoval jejich řád, ve kterém spočívá obzvláštní dobro věcí. Boží vůle je přece základem celé dobroty. Proto Bůh nejen bezprostředně poznává jednotliviny, nýbrž také přímo ustavuje jejich řád.
Pořádek, jenž se stanoví prozřetelností ve spravovaných věcech, vyplývá z onoho řádu, který správce určuje ve své mysli. Podobně jako tvar umění, který vzniká v hmotě, pochází od onoho, jenž je v mysli umělce. Avšak tam, kde je více správců odstupňovaně jeden pod druhým, je třeba, aby vyšší předal obsažený řád nižšímu, jako nižší umění přijímá základy od vyššího. Uvádí-li se, že druhý a třetí správce podléhají prvému, kterým je svrchovaný Bůh, je třeba, aby přijímali řád, který ve věcech musí být stanoven od svrchovaného Boha. Není však možné, aby tenhle řád byl u nich dokonalejší, než u nejvyššího Boha, ba dokonce všechny dokonalosti přecházejí od něho sestupně na jiné. Je však třeba, aby řád věcí byl v druhotných správcích nejen všeobecně, nýbrž také co se týká jednotlivin: jinak by nemohli svou prozřetelností stanovit řád v jednotlivinách. Tím spíše je tedy řád jednotlivin v uzpůsobení Boží prozřetelnosti.
V tom, co spravuje lidská prozíravost, je vidět, že nějaký vyšší správce stanoví záměr ohledně uspořádání vyšších věcí a všeobecnin. Kdežto záměr řádu nižších věcí nestanoví, nýbrž ponechal ke stanovení jiným, totiž nižším. To se ovšem děje kvůli jeho nedostatku, pokud nezná podmínky nižších jednotlivin, nebo nestačí ke stanovení záměru řádu všech kvůli práci a krátkosti potřebné doby. Takové nedostatky jsou však Bohu cizí. Sám přece poznává všechny jednotliviny, ani se nenamáhá jejich pronikáním, ani nepotřebuje čas, když sebepoznáním poznává všechno jiné. Sám tedy stanoví záměr řádu jednotlivin: proto se jeho prozřetelnost bezprostředně týká všech jednotlivin.
V lidských věcech nižší správci stanoví svou přičinlivostí záměr řádu v tom, čeho správa je jim svěřena pořadatalem: tuto přičinlivost však nemají od pořadatele, ani její použití. Kdyby ji měli od vedoucího, tak by uspořádání nastalo už od vedoucího. Sami by však už nebyli zprostředkovateli daného uspořádání, nýbrž vykonavatelé. Je však jasné, že veškerá moudrost a intelekt je zapříčiňován svrchovaným Bohem ve všech intelektech. Jako žádný intelekt nemůže nic pochopit, leda Boží silou, tak ani žádný činitel nepůsobí, leda pokud působí jeho silou. Bůh tedy spravuje vše bezprostředně svou prozřetelností. Kdežto všichni jemu podřízení zprostředkovatelé jsou vykonavatelé jeho prozřetelnosti.
Vyšší prozřetelnost dává pravidla nižší prozřetelnosti. Jako politik dává pravidla a zákony veliteli vojska, jenž dává pravidla a zákony setníkům a tribunům. Pokud tedy jsou pod první prozřetelností svrchovaného Boha jiné prozřetelnosti, je třeba, aby Bůh dal všeobecná pravidla své vlády oněm druhým nebo třetím zprostředkovatelům. Buď jim tedy dává všeobecná pravidla a zákony, nebo částečná. Dává-li jim ovšem všeobecná pravidla správy, pokud všeobecná pravidla nemohou být vždy použita k částečným, většinou v pohyblivých věcech, jež se nemají vždy stejným způsobem, pak je třeba, aby oni druzí a třetí zprostředkovatelé někdy zařídili správu věcí, podléhajících jim jako prostředníkům, mimo daná pravidla. Měli by tedy rozhodování ohledně daných pravidel, kdy by bylo třeba jednat podle nich, a kdy by bylo třeba je pominout. To však nemůže být, ježto toto rozhodování přísluší vyššímu. Neboť jen tomu, kdo uložil zákony, přísluší vysvětlovat je a osvobozovat od jejich závaznosti. Je třeba, aby tato soudnost ohledně daných všeobecných pravidel nastala svrchovaným zprostředkovatelem. To nemůže být, pokud by bezprostředně nezasahoval do správy těchto jednotlivin. Musí tedy být jejich bezprostřední zprostředkovatel. Pokud pak druzí a třetí zprostředkovatelé přijímají částečná pravidla a zákony od svrchovaného zprostředkovatele, jasně se objevuje, že se správa těchto jednotlivin děje bezprostředně Boží prozřetelností.
Každý vyšší zprostředkovatel má rozhodování ohledně těch jednotlivin, které jsou spravovány od nižších zprostředkovatelů, zda jsou řízeny dobře či nikoli. Jsou-li tedy druzí nebo třetí zprostředkovatelé podřízeni Bohu - prvnímu zprostředkovateli, pak je třeba, aby Bůh měl rozhodování ohledně jím řízených jednotlivin. To by bylo vyloučené, kdyby neuvažoval řád těchto jednotlivin. Spravuje tedy tyto jednotliviny sám sebou.
Kdyby Bůh sám sebou bezprostředně nepečoval o nižší jednotliviny, pak by to bylo možné pouze proto, že by jimi pohrdal nebo nechtěl, aby se jimi poskvrnila jeho důstojnost. To je ale nesmysl. Vždyť je důstojnější pečlivě vymyslit zařízení některých jednotlivin dříve, než se v nich začne působit. Pokud tedy Bůh působí ve všech jednotlivinách, pak se ani tímto neodnímá jeho důstojnost. Dokonce to náleží k jeho všeobecné a svrchované síle. Žádným způsobem se tím nemusí ponižovat, ani to neposkvrňuje jeho důstojnost, jestliže se jeho prozřetelnost bezprostředně týká těchto jednotlivin.
Každý moudrý, který pečlivě užívá své síly, v působení umírňuje užívání své síly, a zařizuje ji k čemu a pokud to prospívá. Jinak by síla v působení neprovázela moudrost. Je však jasné, že Boží síla v působení proniká až k nejnižším věcem. Boží moudrost tedy zařizuje, které účinky, kolik a jak z jeho síly nastanou také v nejnižších věcech. On sám tedy bezprostředně svou prozřetelností vymýšlí řád všech věcí.
Proto se praví: "a ty, které jsou, od Boha zřízeny jsou" (Řím 13, 1), a "co se stalo prve, tys učinil, a co po tom, ty sis usmyslil, a děje se, co tys chtěl" (Júd 9,4).

Odkazy
22) Pokročilé stadium jeho pohlavní nemoci potvrdila expertisa předního antropologa MUDr E.Vlčka, provedená při exhumaci kosterních ostatků vévody Valdštejna v roce 1975
23) SCG, III,73
24) SCG, III,74-75.