Kamarádova modlitba
Žurnalistika je nepochybně obtížné povolání. Vyžaduje vedle solidního všeobecně kulturního vzdělání člověka, jeho nadšení a ochotu jít za pravdivými zprávami až do předních linií, kam by si ostatní netroufali, a přece všichni jaksi spoléhají, že se někdo přece jenom najde, kdo se odváží. Kdykoli se kdekoli na světě něco závažného semele, okamžitě tam spěchá novinář, zpravodaj, žurnalista, aby byl první u zdroje, a přinesl světu nikoli senzaci, ale pravdu, a to dříve, než ji někdo překroutí a předá předžvýkanou zástupům.
K něčemu podobnému se schylovalo poté, co v roce 1964 Izrael odvedl valnou část vod řeky Jordánu. Z arabské strany se den ode dne ozývala vyzývavější hesla:
"Smeteme je do moře! - Do moře s Izraelem!"
Důvěrná sdělení tajných služeb obsahovala strohé údaje o poměru sil na obou stranách a stále čerstvější zprávy o stupňujícím se napětí. Výbušná oblast zaměstnávala představitelé vlády velmocí. Nikdo si netroufal odhadovat, jak by vyostřující se konflikt mezi Izraelem a Egyptem mohl dopadnout, zvláště s ohledem na masívní sovětské vyzbrojování egyptské strany.
Franz Schmidt emigroval na západ v roce 1965, krátce po ukončení filmové školy. Vystudoval obor dokumentaristiky, jenže k svému překvapení zjistil, že k uplatnění jeho povolání mu v podmínkách komunistické totality chybí svoboda poznání, a pak i svoboda sdělování výsledků poznání. Na západě se však rychle uplatnil, zejména když projevil dobrou znalost světových jazyků. Nadřízení ho pověřovali nejrůznějšími úkoly. Schmidt však toužil dostat se užšího výběru válečných zpravodajců. Dokumentární snímky z Indie, Afriky, Švédska nebo z jižní Ameriky ho vůbec neuspokojovaly. Dostával sice tučné prémie a v ústředí byl hodnocen jako jeden z nejschopnějších, ale Franz byl pořád nespokojený. Mohl by s příjemným pocitem sebeuspokojení vysedávat v mnichovských pivnicích, občas smutně povzdechnout při vzpomínce na vlast, jenže ho cosi stále hnalo do míst, kde lidé byli vystaveni závažným životním zkouškám. Už za studentských let patřil k těm, kdo si nikdy neusnadňovali úkoly. Ne že by byl snad dobrodruh. Toužil však zachytit kamerou zachytit dramatické okamžiky opravdového života. Toužil se stát zrcadlem té nejsyrovější reality života, aby podnítil i ve svých bližních snahu o autentičnost. Dokumentaristika vyžadovala z velké míry chladnou úvahu, a jen zbytek bylo možno využít k tvůrčím záměrům.
Společně s Davidem Steinem zpestřovali školní život vynalézavými podněty a nápady, snahou pochopit a využít poznatky k samostatné tvorbě. Sbližovala je také zvláštní a ověřená pravda, že některým lidem je dáno uhodnout nápady druhého, že jsou spolu naladěni na neznámé vlny, což působí vzácně souznění jejich duší. V nejrůznějších okolnostech a náladách pohlédli jeden na druhého, a vcelku přesně uhodli, co si druhý myslí, jak cítí, jak se zachová, co vysloví. Žádný z nich dvou nevěřil na nějaké nevysvětlitelné záhady, a přece hned při prvním setkání ve školním parku uhodl David, že Franz má či měl mezi svými nejbližšími rodinnými příslušníky někoho, kdo buď bojoval na frontě u wehrmachtu anebo sloužil v táborové ostraze... a Gerhard zase hned věděl, že Steinova rodina peklem koncentračních táborů, ba skoro uhodl počet rodinných obětí. Když se Franz rozhodl emigrovat do ciziny, David mu večer předtím telefonoval:
"Přeji ti šťastnou cestu! Budu na tebe myslet. Jestli se ti to podaří, ozvi se. Staří říci: Jsem na dovolené."
Vedoucí zpravodajské agentury si přečetl Schmidtovu žádost a pak si ho dal zavolat do kanceláře.
"Nejsem tím dvakrát nadšený. Nemám tady dost takových schopných lidí, a ty si klidně žádáš o přednostní zařazení do prvního letadla, směřujícího na Blízký Východ."
"Už dlouho po tom toužím."
"Měl jsem s tebou jiné plány. - Co tě to napadlo, že se ženeš právě do takové nezáviděníhodné práce?! Vždyť tam jde o krk!"
"Já si to uvědomuji."
"Váleční zpravodajové nemají zajištěno v tamních krajích žádné zvláštní zacházení. Budeš vystaven přímému boji. Tady nejde o nějaké psaní komentářů k mezinárodním událostem. Člověk musí jít přímo do epicentra dění."
Franz pokyvoval hlavou. Ani trochu nepůsobil dojmem nějakého dobrodruha či snad ctižádostivce, uchváceného touhou vyniknout v oboru.
"Co ti mám vykládat, Franzi. Mohl bych ti vypravovat příběhy, které jsem sám zakusil, při kterých by ti naskočila husí kůže. Sám jsem za druhé světové války natočil kilometry filmu uprostřed nejostřejších bojů. Nezapomněl jsem na bitvy, kdy tisíce a tisíce mužů přimrazených v zákopech očekávaly útok nepřítele - načež přišla dělostřelecká palba, a silná, pohotová těla roztrhaná na kusy se válela v hlíně, chlapi s vypálenýma očima prosili o kulku z milosti; plání se na rozkaz valila lidská těla, z hrdel jdoucích na smrt řev jatečního skotu. Co ti mám vykládat. - Padali po stovkách. Šlapali po tělech kamarádů, vyráželi proti pozicím s bezpečně zajištěnými kulometnými hnízdy. Viděl jsem lidi bez nohou, a jiné s vyhřezlými útrobami, zmasakrované k nepoznání. - Zažil jsem vypalování vesnic, palbu do civilního obyvatelstva. Tak často jsem viděl, jak se zajatci zadívali k nebi, načež se jejich těla zvlnila, snášeli se k matičce zemi. Natáčel jsem to a připomínalo to balet. Natáčel jsem popravy prováděné provazem. - Jel jsem na tanku uprostřed minového pole. Byl jsem přitom, když pěšáci zpívali pochodové písně a náhle otřásl vzduchem výbuch, těla vylétla do vzduchu, a dopadla jako hadrové panny, píseň utichla."
Schmidt vrtěl hlavou:
"Nevymluvíte mi to. Musím tam jet! Jsem ochoten podepsat jakékoli prohlášení, že v případě zranění nežádám žádné zvláštní odškodnění ani náhradní práci v agentuře."
Velitel mlčel.
"Jsem ochoten vydat se tam na vlastní náklady, ale musím tam jet!"
"Ale řekni mi, proč?! Co si od toho slibuješ?!"
"Protože musím."
"Mohl bys jet do Afriky na Safari. To by přece bylo lepší, ne?!"
Schmidt zavrtěl hlavou.
"To je lehkomyslnost! Vždyť o válce nic nevíš" Proto se do ní tak ženeš!"
"Nestudoval jsem jenom proto, abych našel nějaké teplé místečko, kdy bych se usadil, vymýšlel různé nápady, vytvářel s kamerou líbivé efekty! Ne, já nechci dopadnout jako mnozí z mých kolegů! Stali se z nich usazení pantáti, klábosící u piva o svých rodinách, kteří ztratili schopnost tvořit."
"Tak si tedy jeď!" mávl rukou jeho šéf.

Jeho přítel David Stein odcestoval z vlasti do Anglie za vzdálenými příbuznými. Nezůstal však u nich. Po několika týdnech odjel do Izraele. Tam se dostal do kibucu.
"Kdepak, my žádného filmaře ani dokumentaristu nepotřebujeme", řekli mu. "Tady je třeba tvrdě pracovat v zemědělství."
David začal jezdit s traktorem, oral, pracoval při melioracích, sel. Vedro vysušovalo krajinu. Večer naslouchal pamětníkům:
"Kdepak, už to není tak zlé, jako to bývalo. Před pár léty zde byl jenom poušť. Ale přivedli jsme sem vodu. Kdepak je ta vyprahlá a hladová země?
"Ehm."
"Ještě se musíš mnoho učit. Hlavně hebrejštinu."
"Domluvím se kromě němčiny také anglicky, rusky a francouzsky", odpovídal David.
"Musíš ovládat jazyk svých předků. Jedině pak můžeš usilovat o doškolení a vykonávat svou profesi."
David si říkal: "To nedokáži. Tady prostě neuspěji. Určitě se nakonec vrátím zpátky do Evropy. Za žádných okolností nehodlám ztrávit zbytek mladých let v tomto kibucu." Jindy si však musel přiznat: "Ale on tento život má taky něco do sebe. Je to tak syrově ryzí, tak opravdové, jak jsem o tom od mládí snil." Jindy však sám sebe usvědčoval z chabého odhodlání, ze změkčilosti a zhýčkanosti, jaké v něm pěstovala poválečná demokracie. Kromě toho byl znechucen tím, že objevil i dvojakost života v kibucu.
"Všechno je nám společné!" tvrdili organizátoři kibuců, ale přitom bezostyšně hrabali sami pod sebe.
"Tihle by měli sami prožít nějaký pátek v kibucu", říkával si David Stein, který poznal na vlastní kůži, jak chutná socialismus, "a hned by je opustily ty sny o společném vlastnictví.
Uprostřed váhání, zda vytrvat nebo se vrátit do Evropy, byl David zaskočen odvedením do izraelské armády. Nebyl čas na dlouhé úvahy. Nová vlast byla totiž ohrožena. Odmítnout účast v armádě znamenalo vrhnout na sebe stín zbabělce. Vždyť i ženy na sebe oblékali uniformu. Přijal tedy uniformu a podřídil se tvrdému výcviku. Naučil se zacházet se zbraní. Byl připraven nasadit i vlastní život k zachování mladého státního útvaru, k němuž právě doléhaly hrozby nepřátel.
"Smeteme je do moře i s těmi jejich kibuci!" opakoval vyzývavě Násir, - "Nemusíme se ničeho bát. Máme k dospozici sovětské migy a jejich poradce."
"A to zas ne! Někde se už přece musí to bezpráví zarazit! V rodných vlastích jsme byli hnáni jako zvěř po tisících. Nemohli jsme se vzepřít a postavit se zbraní v ruce. Někde už musí být postavena hráz! Hráz jsme my! To jsem také já!", říkal si David spolu s ostatními. A jejich velitelé jim připomínali:
"Hospodin nám dá svobodu, ale musíme se o ni přičinit. Svoboda vyžaduje nasadit i život! Nikdo ve světě nám nepomůže, pokud si rozhodně a účinně nezačneme pomáhat sami. Nebojte se, bratři, nikdo nás nesmete do moře! Nevzdáme se práva na svůj stát!"
David Stein v kasárnách vzpomínal na procházky na studijní léta s Franzem. Kolik plánů spolu měli?! Franz jistě dokázal v novém domově uplatnit své nadání a dovednosti, o tom jeho druh ze studií vůbec nepochyboval. Jenom si nebyl docela jist, zda by jeho přítel mohl ještě dnes postřehnout chod jeho myšlenek na takovou dálku. Dva roky o sobě neměli zprávu. Zvláštní, jak různé složité okolnosti a nějaký vyšší záměr zanesou lidi společných tužeb, přání a ideálů do úplně odlehlých končin světa. David litoval, že se před odjezdem do Anglie nepokusil Franze vyhledat. Bývali spolu přece jedinečná sestava, jenže mu bývalo z duše protivné, že by se měl na někoho vázat. Člověk si v jistých okolnostech musí poradit sám, a pokud to nedokáže, pak nedospěje a je politováníhodný. Pak by si celý život hledal nějaké druhé lidi, aby se na ně upínal. A přesto se mu vzpomínky na jeho druha nejednou vracely.
Jak by mohl jeden zapomenout na rozmluvy v místní restauraci, které spolu vedli o svých zážitcích i plánech do budoucna. Uvažovali, jak by se zachovali v okolnostech, kdy by nešlo o nic méně důležitého, než je samotný život. David Stein přijíždí s transportem do shromažďovacího tábora, a Franz tam slouží v ostraze...
"I kdybych ho někdy někde ještě potkal", říkal si David, "určitě bych ho nezajímal. Franz by se choval jako průbojná silná osobnost, která by se jistě nezdržovala... - nemohl bych ho zaujmout na cestě k prosazení vlastní bytosti. Jistě by měl také své rozkazy, a velitelé by očekávali jejich splnění. Přesto by nesporně ani on nemohl jednoduše odhodit svou lidskou tvář. Člověk musí zůstat sám sebou, i v podmínkách, kde se jen rozkazuje. Nemohl by se dopouštět násilí na nevinných lidech - to by jistě raději zvolil vlastní smrt. V podmínkách svobodné a pokojné společnosti jsou k sobě lidé přece jen mírnější, než v nějakém policejním státě, kde platí heslo: U nás je pořádek, a proto se nic nesmí!"
Někdy za dlouhých nocí se Davidovi opravdu zazdálo, že skutečně přijíždí s ostatními do shromažďovacího tábora a na nástupišti zahlédne Franze v uniformě důstojníka, vydávajícího úsečně rozkazy. A připadal mu ten zážitek tak známý. A Franz se mu skutečně kdysi svěřil, že ve svých snech se probíjí nekompromisně jako plavovlasý hrdina naplňující nietzscheovské ideály, který se prodírá kupředu docela bezohledným způsobem. Vždyť z prostředí komunistické totality měli oba dojem, že prožili život mravenců, které nějaký sovětský tank zamáčkl do země. A přece žijí dál! Snad proto, že takový znásobený život je dán jenom silným osobnostem, jenže on - David - se za žádnou takovou ostře vyhraněnou individualitu nikdy nepovažoval.
Ještě během letu si Franz opakoval slova svého nadřízeného: "Nemusíš dokazovat svou odvahu za každou cenu. Pamatuj, že život máš jen jeden. Mnohým se takové kaskadérství nevyplatilo."
"Nebojte se, přivezu cenný dokumentační materiál."
"Budu rád, ale budu ještě raději, když se po splnění úkoly co nejrychleji ve zdraví vrátíš. Na druhé straně, to víš, z mého hlediska jako šéfa informační agentury, musím říct, že očekávám záběry natolik zajímavé, že mi budou jiné agentury závidět, že takový Franz Schmidt je pouze jeden na světě a že nepracuje pro ně, nýbrž pro mne. Ale jako člověk bych ti radil: Žádné honění se za záběry za každou cenu! Nehrát si zbytečně na hrdinu. Hrdinství je nesporně ušlechtilé, ale možná, že je lépe bez okázalého hrdinství zůstat naživu."
Dostalo se mu ještě mnoha dalších doporučení a cenných rad, jak se má pohybovat na frontě. Bude mít jistě ochranu, o tom není pochyb, ale v některých vypjatých momentech se bude muset rozhodovat sám a správně - někdy budou rozhodovat vteřiny. Ráz, dva a konec! Kdo zaváhá, toho Pánbůh opatruj!
Let proběhl klidně, bez překvapení. Ve štábu zpravodajců postřehl Franz pohledy s úsměvy a úsměšky: Jen počkej, zajíci. Tam to nebude žádná procházka. Domů se budeme vracet a budeme jako obvykle o nějakého toho pasažéra lehčí...
Boje zuřily naplno. Válečné filmy byly oproti drsné skutečnosti jen parádně pomalovaná plátna, na kterých se hrdinům dobře umíralo. Natáčel ze všech poloh, hnal s ostatními mezi dráty, dostal se až na Golanské výšiny, kulky jim svištěly kolem hlav. Pak přišla dlouhotrvající dělostřelecká palba. Utíkali ke krytům před nedávnem opuštěným, ale Franz po výbuchu granátu byl vymrštěn vzduchovou vlnou a pak sražen do písku. Na okamžik ztratil vědomí. Najednou neviděl ani neslyšel. Jak dlouho vlastně neviděl? Nevěděl, jak dlouho ležel v ztichlé poušti. Cítil v těle podivné mravenčení. Bál se pohnout.
"Jsem opravdu celý?"
Rozeznával postavy doprovodu. Nikdo se ani nepohnul. Vojáci byli do jednoho mrtví. Nebát se, byl by nahlas zakřičel. Pod pláštěm soumraku se plazil k mrtvým tělům. Ohmatával je. Všechna byla nehybná. Zabrat se v té tmě nedali. Franz si přitáhl kameru a zahákl si ji přes rameno. Za svitu světlic se plazil pískem, aniž věděl kam. Chvílemi oddechoval, ale tu ho znovu něco postrčilo. Namáhavě se plazil dál. V dálce uviděl obrysy rozbitého krytu. To mu dodalo sil. Několik vteřin a vklouzl do krytu trhlinou po výbuchu. V rohu krčila postava vojáka. Došel k němu, obrátil ho k sobě - byl to David Stein. Neuvěřitelné! Tady se setkat. A David otevřel oči a řekl:
"Kdes byl tak dlouho, Franzi? To je dost, že už jdeš! Už jsem myslel, že se tě nedočkám."
"Já to prostě nechápu."
"Modlil jsem se. Usilovně jsem myslel na nějakou pomoc, a také jsi mi připadl v paměti ty sám."
"Ani já to nechápu,, jak jsem se dostal právě sem, do místa izraelsko-arabského konfliktu. Něco mě hnalo zrovna sem, a všichni mi to rozmlouvali."
Franz pak poskytl Davidovi první pomoc. Zastavil krvácení nohy, aspoň polními prostředky. Potom ještě zůstali na místě několik hodin, že je objevila záchranná četa.

2. Zamyšlení nad tím, že Bůh řídí ostatní tvory prostřednictvím tvorů inteligentních
Ježto přísluší Boží prozřetelnosti zachovávat ve věcech řád, přičemž patřičný řád je, když se od nejvyšších přiměřeně sestupuje k nejnižším, tedy je třeba, aby Boží prozřetelnost přecházela podle jisté přiměřenosti až k nejvzdálenějším věcem. Této přiměřenosti ale odpovídá, že nižší tvorové podléhají vyšším a jsou jimi řízeni tak, jako nejvyšší tvorové podléhají Bohu a jsou jím řízeni. Nejvyšší ze všech tvorů jsou však tvorové intelektuální. Ráz Božím prozřetelnosti tedy vyžaduje, aby ostatní tvorové byli řízeni rozumnými tvory. (SCG,III,78)
Jsou tělesní tvorové řízeni prostřednictvím andělů?
Lidských i přírodním záležitostem je společné, že částečná moc je řízena a spravována mocí všeobecnou, jako úředníkova moc je řízena mocí královou. A také o andělích platí, že andělé vyšších řádů, kteří vládnou nižším andělům, mají všeobecnější poznání. Je tedy jasné, že síla každého tělesa je částečnější než síla duchové podstaty. Každý tělesný tvar je totiž jednotlivě ozvláštněný hmotou a určený, aby byl zde a nyní, zatímco nehmotné tvary jsou všeobecné a rozumové. A proto, jako andělé nižších řádů, kteří mají tvary méně všeobecné, jsou podřízeni vyšším andělům, tak všichni tělesní tvorové jsou řízeni prostřednictvím andělů. A to učí nejen církevní Otcové, ale také Platon, Aristoteles a jiní filozofové, kteří uznávali netělesné podstaty. (STh,I,110,1)
Poslouchá tělesná hmota anděly na pokyn?
Platonici tvrdili, že příčinou tvarů, které jsou v hmotě, jsou tvary nehmotné, protože hmotné tvary pokládali za stíny nehmotných tvarů. V tom je poněkud následoval Avicenna, když učil, že všechny tvary, které jsou v hmotě, pocházejí z pojmů Božského rozumu, a že tělesní činitelé jsou pouze připravovateli tvarů. Ti všichni se však mýlili, když považovali tvar jako něco učiněného jako o sobě, takže by pocházel od nějakého tvarového původu. Jenže to, co podle Aristotela vzniká, je složené, neboť je to vlastně jako svébytné. Tvar se pak nenazývá jsoucnem proto, že sám je, nýbrž proto, že jím něco je; takže tvar vlastně nevzniká; vzniká přece jen to, co má bytí, protože vznik je cesta k bytí.
Je tedy jasné, že učiněné se podobá činiteli, protože každý činitel činí sobě podobné. Takže to, co činí přírodní věci, to se podobá složenému: buď proto, že to složené je, jako oheň působí oheň, nebo proto, že to obsahuje ve své síle celé složené, jak po stránce hmoty, tak po stránce tvaru; a to je vlastní Bohu. Tak tedy všechno utváření hmoty je řízeno buď přímo od Boha, anebo od nějakého tělesného činitele, nikoli však bezprostředně od anděla. (STh,I,110,2) Proto molekuly či atomy v neživém těle nebo buňky v živém těle nejsou řízeny prostřednictvím zvláštních andělů.
Jsou tělesa řízena anděly v místním pohybu?
Sv.Diviš uvádí, že božská moudrost spojuje konce prvního se začátkem druhého (O božských jménech,VII); z toho plyne, že nižší přirozenost ve svém nejvyšším tvoru se dotýká vyšší přirozenosti. Avšak tělesná přirozenost podléhá duchové přirozenosti. Místní pohyb je dokonalejší než ostatní tělesné pohyby (Aristoteles, Fysic.,VIII); důvodem toho je, že místní pohyblivé nemá možnost k něčemu vnitřnímu jako takovému, nýbrž jen k něčemu vnějšímu, totiž k místu. Proto je tělesné přirozenosti vlastní bezprostřední pohyb místně řízený duchovou přirozeností. Proto i Aristoteles uváděl, že nejvyšší tělesa jsou místně pohybována duchovými podstatami. Vidíme tedy, že duše pohybuje tělo především a hlavně místním pohybem. (STh,I,110,3)
Jak anděl působí na lidi? Může anděl osvěcovat rozum člověka?
Řád božské přirozenosti se vyznačuje tím, že vyšším činnostem podléhají nižší. Proto tak jako nižší andělé jsou osvěcováni od vyšších, tak lidé, protože jsou nižší než andělé, jsou jimi osvěcováni.
Ovšem způsob obojího osvěcování je v něčem podobný, ale v něčem se liší. Osvěcování, jež je zjevením božské pravdy, sleduje dvojí: předně, že rozum nižšího tvora je posilován činností rozumu tvora vyššího; a dále pokud se rozumu nižšího tvora předkládají rozumové podoby, které jsou vlastní rozumu vyššího tvora, aby mohly být chápány rozumem nižšího tvora. Děje se to u andělů, pokud vyšší anděl přiděluje pojatou všeobecnou pravdu podle chápavosti nižšího anděla. Jenže lidský rozum nemůže samu rozumovou pravdu chápat holou, protože je mu vlastní, že rozumí ve vztahu k představám. A proto andělé předkládají lidem rozumovou pravdu ve smyslové podobě. Tak praví sv.Diviš, že božský paprsek nám nemůže svítit jinak, než zahalený do rozmanitých posvátných závojů (O nebeské hier.,I). - Na druhé straně rozum člověka, tedy nižšího tvora je posilován činností andělského rozumu. Takovým dvojím způsobem se děje osvěcování člověka od anděla.
Pokud jde o víru, spojuje se v ní dvojí. Předně pohotovost rozumu, která upravuje rozum, aby poslouchal vůli, zaměřenou k božské pravdě; rozum totiž přisvědčuje pravdě víry z rozkazu vůle, protože někdo věří, pokud chce, jak praví sv.Augustin. A v tom pochází víra pouze od Boha. - Za druhé se k víře vyžaduje její sdělování, totiž aby se uvěřené předkládalo k uvěření. To se děje skrze člověka, protože víra je ze slyšení (Ř 10), ale hlavně skrze anděly, kteří zjevují lidem božské věci. Proto andělé nějak přispívají k osvěcování ve víře. - Lidé však jsou osvěcováni od andělů nejen v záležitostech víry, ale i v záležitostech skutků.
Přirozený rozum může být andělem posílen. - A tak i z podob přijatých ze stvořených věcí vyplyne tím vyšší rozumová pravda, čím pronikavější je lidský rozum. A tak je člověk podporován andělem, aby z poznání odvozeného od stvořených věcí dokonaleji dosáhl božského poznání.
Přitom rozumovou činnost i osvěcování lze chápat dvojmo. Prvním způsobem ze strany chápané věci: takže kdokoli rozumí nebo je osvěcován, uvědomuje si, že rozumí či že je osvěcován, protože poznává, že věc je mu jasná. Druhým způsobem ze strany původu: a tak ne každý chápající nějakou pravdu poznává, co je rozum, který je základem rozumové činnosti. A podobně ne každý osvěcovaný andělem si uvědomuje, že je andělem osvěcován. (STh,I, 111,1)
Mohou andělé změnit lidskou vůli?
Vůle se dá měnit dvojím způsobem. Předně zevnitř: ježto pohyb vůle je pouze náklonnost vůle ke chtěné věci, proto pouze Bůh může změnit vůli; jedině On, který dává rozumové přirozenosti sílu takové náklonnosti. Jako přírodní tíhnutí je pouze od Boha, tak i náklonnost vůle je jen od Boha, který je příčinou vůle.
Druhým způsobem je vůle pohybována zvenčí. To je pak u anděla pouze jedním způsobem, a to od dobra, poznaného rozumem. Proto když je někdo příčinou, že je něco poznáno jako dobré pro jeho potřebu, potud pohybuje vůli. A tak zase jedině Bůh může účinně pohnout vůlí, kdežto anděl nebo člověk jenom přimlouváním za dobré. - Ovšem kromě tohoto způsobu je lidská vůle ještě jinak pohybována zvenčí, totiž emocí, doprovázející smyslovou potřebu; tak z nadšení nebo z hněvu se vůle nakloní ke chtění něčeho. A tak i andělé, pokud mohou podnítit takové emoce, mohou pohnout vůli. Nikdy však úplně, nýbrž jen do určité míry, takže vůle do jisté míry zůstane vždy svobodná pro to, zda souhlasit nebo odporovat emocím.
Služebníci Boží, jak lidé tak andělé překonávají neřesti a vedou ke ctnosti přimlouváním ze za následování dobrého a odvracení se od špatného.
Zlí andělé nemohou vnitřním působením vnuknout myšlenky, protože užívání přemýšlení podléhá vůli. Jenže ďábel se nazývá podněcovatelem myšlenek, pokud pobídne k přemýšlení nebo k toužení po zamýšleném, a to přimlouváním se za špatné nebo vzbuzováním emoce. A právě toto podněcování nazývá sv.Jan Damašský posíláním, protože taková činnost se děje uvnitř. - Dobré myšlenky se však vztahují k Bohu, třebaže jsou vnuknuty přímluvnou službou andělů.
V tomto světě může rozum chápat jedině ve vztahu k představám; lidská vůle však může chtít něco z rozumového soudu, a vyhnout se emoci smyslové potřeby. Proto je zde jistá odlišnost. (STh,I,111,2)
Může anděl změnit obrazivost člověka?
Dobrý anděl právě tak jako zlý může mocí své přirozenosti pohybovat obrazivostí člověka. Víme, že tělesná přirozenost poslouchá anděla v místním pohybu. Tedy to, co může mít příčinu v místním pohybu nějakých těles, podléhá přirozené síle andělů. Přitom je jasné, že obrazná zjevení v nás někdy vznikají z místní změny tělesných plynů a šťáv. Proto když Aristoteles označuje příčinu smyslových zjevů, praví, že, když živočich spí, se sestupujícím množstvím krve do smyslového prvku zároveň sestupuje pohyb (O spánku a bdění), totiž dojmy, zbylé z pohybu smyslů, jež se zachovávají a pohybují smyslovým prvkem, takže nastane nějaké zjevení, jako by nyní byl smyslový prvek měněn jen od vnějších věcí. A může nastat takový pohyb tělesných plynů a šťáv, že se taková zjevení objeví i bdícím, jak je tomu u šílenců a podobně. Jako tedy toto nastává přirozeným pohybem šťáv, a někdy i z vůle člověka, který si dobrovolně představuje něco, co dříve cítil, tak je tomu někdy i s vytržením z tělesných smyslů, a někdy i bez takového vytržení.
Obrazivost pochází především od pohybu smyslů: nemůžeme si totiž představit, co jsme nikdy necítili buď celkově nebo částečně; tak slepý od narození si nemůže představit barvu. Někdy však je obrazivost utvářena z dojmů zachovávaných uvnitř, takže zevnitř nastanou změny obrazivosti.
Když anděl mění obrazivost, mění ji místním pohybem tělesných plynů a šťáv, ale nikoli tak, že by vtiskl obrazivosti nějaký tvar, předem smysly nepřijatý, jako nemůže způsobit, aby si člověk slepý od narození představil barvy.
Andělský duch se podílí na lidské obrazivosti nikoli podstatným způsobem, nýbrž pomocí účinku, který způsobuje něco v obrazivosti, jíž ukazuje, co sám ví, avšak nikoli takovým způsobem, jakým sám ví.
Anděl ovlivňující obrazné vidění, někdy přitom osvěcuje rozum, aby poznal, co znamenají takové podoby, a tehdy je všechno jasné. Někdy se však působením anděla objeví pouze podoby věcí v obrazivosti, které člověk nechápe. Anděl sám však nepůsobí takovou nejasnost a klam, nýbrž to pochází z nedostatku rozumu toho, komu se takové podoby zjevují. Tak ani Kristus nebyl příčinou klamu v tom, že zástupům předložil mnohé věci v podobenstvích, která jim nevyložil. (STh,I,111,3)
Může anděl působit lidskými smysly?
Lidskými smysly lze působit dvojím způsobem: Prvním způsobem zvenčí, pokud jsou měněny od smyslových věcí. Druhým způsobem zevnitř, když jsou smysly měněny neklidem tělesných plynů a šťáv; tak jazyk nemocného, cítí všeho hořké, když je celý žlučovitě potažený, a podobně je se to děje u jiných smyslů. Obojím způsobem může anděl měnit smysly člověka svopu přirozenou silou. Anděl totiž může zvenčí představit smyslům nějaké smyslové podoby, utvořené buď z přírodních tvarů nebo úplně nově; tak činí, když přijme tělo. Podobně také anděl může pohnout tělesné plyny a šťávy v člověku tak, že se z nich různě změní smysly.
Smysly nemohou být v činnosti bez vnitřního prvku, jímž je smyslová síla. Ale ten vnitřní prvek může být rozličně pohybován od prvku vnějšího.
Vnitřním pohnutím tělesných plynů a šťáv může anděl působit změnu úkonů vegetativní síly. A stejně tak může anděl ovlivňovat smyslové a pudové síly, jakož i všechny síly, užívající tělesných ústrojí.
Anděl nemůže jednat mimo řád celého stvoření, avšak může jednat mimo řád nějaké jednotlivé přirozenosti, protože takovému řádu nepodléhá. A tak může zcela neobvyklým způsobem zasahovat do lidských smyslů. (STh, I,111,4)