2. Sociální encykliky Lva XIII. a okolnosti jejich vzniku
Ve středověku byla evropská společnost formována a zhodnocována kulturou, kterou ovládal systém pravdy zjevené Boží milostí a odhalené nadsmyslovou cestou mystické zkušenosti, přímého zjevení či božské inspirace. V osvícenství však zjevená pravda a pravda víry ustupuje pravdě smyslů, získané orgány smyslového vnímání. Byl zaveden nový způsob hodnocení, podle nových měřítek a norem. Rozum zpracovával to, co poznal smysly, které měl za naprosto spolehlivé. Nekritická víra v lidský rozum měla za následek i nekritické přeceňování člověka a jeho možností (1).
Tento nový osvícenský racionalismus přinášel novou úctu k člověku, což v sociálním ohledu přispělo k zmírnění společenských rozdílů a zrušení nevolnictví. V hospodářsko-sociálním ohledu vedl osvícenský racionalismus k individualismu a liberalismu. Jednotlivec nabýval pod vlivem tohoto převratného systému hodnocení přesvědčení o svých skoro neomezených možnostech. V praxi ho to vedlo ke stále naléhavějšímu prosazování osobních svobod.
Liberalismus v hospodářské, státoprávní a politické sféře společnosti byl v dané době do té míry příznivý a užitečný, pokl1d narušoval strnulá pouta tradičního ekonomického nazírání a pokud vymaňoval jednotlivce z vazeb státního absolutismu.
V 19. století došlo v prostředí liberalismu k mezinárodnímu probuzení. Uskutečnila se zásadní přeměna mezinárodního práva. Už to nejsou představitelé zájmových proudů, kteří vedou mezinárodní právo vpřed, nýbrž skupiny podnikavých jednotlivců sdružených v organizacích. Tato sdružení prosazují zásady mezinárodního práva a používají k uplatnění svých myšlenek veřejného mínění. (2)
Pojetí mezinárodního míru je poplatné těmto živelně a spontánně se tvořícím mezinárodním sdružením. (3)
Mezinárodní probuzení se projevilo v atmosféře liberalismu, jenž byl nepřátelský vůči minulosti a vůbec ke všem omezením, která byla obsažena v staleté tradici. Proto zejména Církev se svými tradicemi byla vylučována z mezinárodních vztahů. (4)
Církev přijímala projevy liberalismu s oprávněnou nedůvěrou, protože byly praktickými důsledky racionalismu. Racionalismus ve svém filozoficko-náboženském pojetí odmítal jakýkoli zásah do myšlení a bádání, odmítal vše nadpřirozené a smyslům nedostupné, a zejména církevní autoritu.
Vyvrcholením vývoje vztahů mezi církví a státem bylo podepsání konkordátu mezi Apoštolskou stolicí a habsburskou monarchií v r. 1855. Konkordát měl tři části: vlastní znění smlouvy, dodatky a tzv. tajné články. Dodatky se týkaly univerzit a jejich vztahu k ordinářům. Tajné články zakazovaly v klášterech jakoukoli účast na politickém dění, rušily podmínku šlechtictví pro olomoucký kanonikát a stanovily podmínky pro zadlužení církevních beneficií. Konkordát propustil Církev z podřízenosti státu a zaručil jí svobodu. Konkordát vracel Církvi nejdůležitější práva, svobodu správy diecézí, svobodné vedení kněžstva a věřících, dohled nad školstvím a manželské soudy. Rakouské monarchii dával ráz katolického státu, který si mocnářství uchovalo až do r. 1867, kdy byly odhlasovány tzv. státní zákony.
Nepříznivým rysem konkordátu byly okolnosti, za nichž byl uzavřen. V Rakousku vládl Bachův absolutismus. Za jeho vlády (1852 - 59) došlo k nastolení policejního režimu. Čerstvě získané občanské i církevní svobody se ocitly v nebezpečí. V roce 1864 bylo z 38 konkordátních článků uvedeno do praxe jen 21. Vinu na tom měla rakouská administrativa, jejíž úředníci byli od mládí vychováváni v duchu josefinismu a byli nepřátelsky naladěni proti Církvi. (5) Konkordát nejenže nepřinesl Církvi prospěch, ale naopak okleštil její svobodu zajištěnou zákony z r. 1850. Konkordát uzavřel absolutistický stát. Sotva se po pádu absolutismu začal politicky uplatňovat liberalismus, stal se konkordát předmětem útoků. Liberálové začali přebírat moc ve státě po porážce Rakouska v Itálii v r. 1859. Zároveň s tím se stupňoval boj proti konkordátu. Tento kulturní boj měl tři fáze: roku 1861 byl vydán protestantský patent, roku 1868 byly vydány dva důležité zákony: školský a manželský a v roce 1874 byl konkordát vypovězen a byly vydány tzv. květnové zákony. Těmito zákony byla Církev postavena pod přísný státní dozor. Byly upraveny vnější právní poměry katolické církve, příspěvky pro Náboženskou matici, zásady pro uznání náboženských společností. Představovalo to dalekosáhlé a pronikavé vměšování státní správy, místodržitelství a ministerstva kultu do života katolické církve. Ve správě církevního jmění šlo o úplnou závislost na státních úřadech. Neblahé spojení státu a Církve trvalo až do roku 1918.
Ve veřejném mínění vyvolávalo velmi nepříznivý dojem, jestliže třeba profesoři gymnázií se museli povinně zúčastňovat bohoslužeb, třebaže někdy svým životem, i při výuce, dávali najevo svou náboženskou vlažnost nebo dokonce nevěru. Právě tak tomu bylo i v armádě. Vzbuzovalo to dojem, že celá soustava je založena na pokrytectví, a potom i upřímně vedené snahy o obnovu náboženského života se míjely účinkem. Veřejné mínění pak činilo odpovědným za mnohá opatření vídeňské vlády Řím, a naopak obviňovalo za různá rozhodnutí Apoštolského stolce rakouskou monarchii.
Hlava Církve papež Pius IX. (1846 - 78) se musil spokojit s úlohou pozůstávající toliko v ochraně zděděných tradičních hodnot, jež se snažil uchránit před společností, která je často v sektářském zanícení vcelku zavrhovala.
V české společnosti docházelo v 19. století ke strukturální změně, zejména po stránce hospodářsko-sociální. Rakouská monarchie se začala měnit z výlučně agrárního státu na částečně industrializovanou společnost. Těžiště rozvíjejícího se průmyslového podnikání leželo v Rakousku od počátku v českých zemích. Současně docházelo v českých zemích k nárůstu národního sebevědomí. Hned v roce 1848 došlo k založení Jednoty moravské, která byla v následujícím roce přejmenována na Národní jednotu sv. Cyrila a Metoděje. Měla být střediskem pro českou literární tvorbu na Moravě, jakýsi protějšek Matice české. V jejím čtyřicetičlenném výboru bylo 19 kněží, což vyvolávalo nelibost radikálních živlů. Došlo k různicím a v důsledku toho bylo 23. srpna 1850 zřízeno Dědictví sv. Cyrila a Metodě" je. Jeho posláním bylo náboženské obrození lidu katolickou knihou v duchu cyrilometodějské tradice.
Papež Lev XIII. (1878 - 1903) se nesmířil s rozlukou, kterou politický liberalismus postupně prosazoval mezi státy a církví. Všemožně se snažil rozptýlit nedorozumění a znovu prosadit tradiční hodnoty mezinárodního práva do středu tehdejších politických záležitostí. (6) Chtěl, aby se Církev plně podílela na radostech i strastech tohoto světa. Jeho pozitivním činem pro českou Církev a společnost bylo zřízení české koleje Collegium Bohemicum v r. 1884 (v r. 1929 přejmenována na Nepomucenum). Tím se upevnilo přímé spojení Církve v českých zemích s Apoštolským stolcem. Značný význam pro náboženský život na Moravě měly opakované povzbuzující zásahy Lva XIII. ve prospěch cyrilometodějského kultu. Myšlenka cyrilometodějská byla znatelně posílena encyklikou Lva XIII. "Grande munus", vydanou 30. září 1880. Takto ožíval původní náboženský zdroj národního hnutí na Moravě. Toto hnutí se záhy spojovalo s hnutím dělnickým. V roce 1848 vznikl první spolek katolických tovaryšů v Olomouci. Do roku 1872 bylo na Moravě již čtrnáct takových spolků, v Čechách tři. (7)
V sedmdesátých letech začaly pronikat do národně orientovaného hnutí katolického dělnictva vlivy socialismu. Hospodářská krize v r. 1873, která se projevila nezaměstnaností a snižováním mezd, byla pro české dělnictvo zkouškou pevnosti víry a upřímnosti národního cítění. Značné množství dělníků se v té době odrodilo svému národu a přiklánělo k německému socialismu. 8)
. Podobně jako v jiných evropských státech, tak i v Rakousku začali podnikaví katolíci organizovat různá sdružení, zabývající se dělnickou otázkou. V rakouském prostředí následoval Vogelsang německého příkladu, naznačeného Msgr. W. E. von Kettelerem (1811 - 77). V českých zemích počala intenzívně působit katolická skupina v rámci staročeské strany. "Hrůznou katastrofu můžeme od sebe odvrátit pouze tehdy, když se všichni katolíci spojí a vytvoří velikou a silnou stranu, pokud se chopí všech zákonných prostředků a postaví se proti bořivým snahám naší doby!", volaly výzvy k zakládání katolických politických sdružení na začátku 70. let. (9) Plzeňský premonstrát Desolda důrazně varoval veřejnost před svůdci, kteří ubohé dělníky s řemeslníky "štvou k nespokojenosti, odporu, ženou na barikády, na jatky, a jejich rodiny přivádějí k zoufalství." (10) Předchůdcem křesťanských syndikalistů se v Čechách stal V. Žižka. (11) Odmítl socialistické hnutí, protože nemá "křesťanský základ, kde vzájemná láska veškeré stavy ve svaté svornosti udržet hledí". Rovněž odmítl svépomocné hnutí. Zároveň mu nešlo ani o obnovu středověkých cechů, ale spíše o vytvoření syndikátů. Každý dělník by směl svobodně vstoupit nebo nevstoupit do syndikátu, avšak nikoli porušit jeho pravidla. Daný projekt však předpokládal velké státní zdanění velkopodnikatelského zisku. (12) Na tomto předpokladu jeho úsilí uvázlo, protože rakouský stát podporoval růst průmyslu. Z podobných důvodů zůstalo odsouzeno k faktické sociální neúčinnosti také snažení barona von Vogelsanga. (13)
Snad nejvíce pozornosti z celého Rakouska bylo dělnické otázce věnováno na Moravě. Průmysl se začal velmi záhy rozvíjet v Brně, a tak již před rokem 1848 upoutávala dělnická otázka tamní duchovenstvo. Již v r. 1843 byl uspořádán na brněnském semináři první sociologický kurs. Četné studie o "chudobinské" otázce v brněnském "Hlasu", v "Moravské orlici" aj. katolických periodikách svědčí o tom, jak velký význam přikládala Církev na Moravě sociálním problémům. Národně církevní politiku zde výrazně určoval vedle Otce Františka Sušila (1808 - 1868) také Otec Matěj Procházka (1811 - 1889), autor "Dělnické otázky" (14), který byl též učitelem T. Masaryka. Navrhoval zřízení rozsáhlého sociálního pojištění a nahrazení nepřímých daní vzestupnou daní z majetku. Pyšná rakouská monarchie však ponechávala tyto upřímně míněné a prozíravé snahy bez povšimnutí a směřovala dál – vstříc svému zániku.
V roce 1885 založili rajhradský benediktin Placidus J. Mathon (1841 - 1888) a Tomáš Josef Jiroušek, známý svým nekompromisním postojem vůči národně od rodilým dělníkům v řadách socialistů (15), v Brně první katolické noviny "Dělník":
Koncem 80.let 19. stol. začal projevovat zájem o sociální otázku také pražský katolický měsíční k "Vlasť", redigovaný knězem T. Škrdlem. (16)
K nejplodnějším autorům, zabývajícím se tehdy v českých zemích sociální otázkou, patřil páter R. Vrba. (17) Orientoval se na konkrétní jednotlivé úkoly sociální politiky, jako je spravedlivá mzda, právo na práci, všeobecné volební právo atd. Jeho "sociální učení" se však měnilo případ od případu a nebylo možno je shrnout v nějaký systém. Přesto prozíravě postřehl, že "socialisté chtějí, aby řemesla, obchody, rolnictvo a všechny drobné živnosti zhynuly, by pak nastal od nich toužebně očekávaný stát socialistický pod komandem židů". (18) Hrozil se zástupů socialistického hnutí, jež tvoří jenom "nevšímavé a lhostejné dělnictvo, tato duševní a hmotná masa chudoby nejvyšší řady duchovních chudáků, kteří vlastně nevědí, co činí". (19)
"V rodině socialisty je nouze a bída, všechen groš dostane hospoda a agitační fond Celé toto hnutí není ničím jiným nežli židovským kšeftem, jest to pojišťovna přepychu a bohatství židů." (20)
Přes všechnu horlivost kněží a laiků, hledajících způsoby řešení aktuálních sociálních problémů, bylo jejich úsilí tápavé, rozbíhavé a nesoustavné. Pevnější a osvícené opory se těmto snahám dostalo teprve ze strany hlavy Církve Lva XIII. Zejména v jeho encyklice Rerum novarum nabylo sociální učení Církve pevnějšího rámce a soustavnosti. Jako mocný svorník působila tato encyklika na všechno sociální snažení katolíků. Integrovala je v ucelený a sevřený šik, odrážející výboje socialistů a liberálů.
Dílo papeže Lva XIII., které vyvrcholilo encyklikou Rerum novarum, však zrálo už dříve. Lev XIII. zaujal své stanovisko k sociálně destruktivnímu úsilí socialistů už v roce 1878. (21) Tehdy zásadně namítal proti socialistickému hnutí:
a) nemožnost úplné rovnosti lidí,
b) nepřirozenost a zhoubnost třídního boje.
Vyzýval ke zřizování dělnických organizací, založených na bratrství pod ochranou náboženství, jako účinného prostředku k překonání sociální propasti.
Upozorňoval, že ke zřízení těchto organizací potřebují dělníci alespoň zpočátku podporu ze strany státu. Jakmile budou zavedeny, ponenáhlu se ujmou své sociálně-správní úlohy.
Poté, co se soustavně zabýval řešením problémů manželství a rodiny (22) a otázek výchovy a školství (23), pojednalo státní moci (24) a křesťanském uspořádání společnosti (25), jakož i o hranicích svobody, autority a zákona. (26) Uznal, že stát má svůj původ u Boha (27), ale na druhé straně právo vlády není spojeno výhradně s nějakou určitou státní formou, jako byla třeba rakouská monarchie; naopak může přijmout takovou formu vlády, s níž stát může lépe sloužit obecnému blahu (28) nebo lépe vyhovuje národnímu duchu či tradici. (29) Toto jeho učení se ovšem nesetkalo s velkým uznáním na vídeňském dvoře.
Již v těchto dokumentech, jako i v následujících, zdůraznil Lev XIII. ontologické a teologické prvenství jednotlivce ve vztahu ke státu a společnosti vůbec. Tento rys učení Lva XIII. v dobových výkladech sklouzával do jistého personalismu, v němž se všechny léky na sociální neduhy umísťovaly do nábožensko-mravního života jednotlivce. Tyto personalizující interpretace sociálního učení Lva XIII. byly do značné míry vynucovány danými sociálně-kulturními podmínkami.
V době, kdy liberalismus svým systémem umožňoval ziskuchtivým jedincům vykořisťovat své bližní, připomenul papež, že dělník má svou lidskou důstojnost, korunovanou důstojností křesťana. Člověk nesmí být oceňován jen podle svých pracovních schopností, ale musí na něj být brán ohled také jako na mravní osobu s jistými duchovními potřebami. Tak se snahy Lva XIII. ocitly v blízkosti modernismu. Také v Rakousku se hlasatelé křesťanské sociální nauky ocitali v konfliktech s vrchností státní i církevní (biskup Rudiger). Také Msgr. Šrámek byl za svých kaplanských let podezírán z modernismu pro své křesťansko-sociální snahy. (30) Proto se musel Lev XIII. soustavně bránit proti podobným neoprávněným obviněním a znovu a znovu se důrazně distancovat od socialismu. Odmítl socialismus a jeho cíl (31), ale zároveň se nedíval na majetek podle římského práva jako na neomezené právní panství člověka nad věcí. Omezil dispozici nad ním povinnostmi jednotlivce vůči společnosti, Bohu a bližním, protože člověk je odpovědný Bohu za správu svého majetku. (32) Lev XIII. poznal, že problémy výroby, distribuce a spotřeby statků, jakož i využití volného času (33), jsou jen zdánlivě příležitostmi materiální povahy. Jsou totiž uskutečňovány lidským jednáním, které nepodléhá toliko zákonům ekonomickým. Zákony spravedlnosti a lidskosti nesmí být vyřazeny z hospodářského dění společnosti, nemá-li být ohrožen řád daný samou Božskou Prozřetelností a tím otřesena existence celé lidské společnosti. Vedle této všeobecné příčiny případných sociálních problémů uvádí zvláštní příčiny sociální otázky:
a) zrušení starých cechů, které nebyly ničím nahrazeny,
b) vytlačování Církve z veřejných zřízení a zákonodárství,
c) lichva,
d) výroba a obchod soustředěné v rukou málo početné skupiny lidí. (34) Řešení stávající dělnické otázky shledává Lev XIII. na třech úrovních: na úrovni církve, státu a svépomocných organizací:
1. Církev se nespokojuje s varováním, ale působí také příznivě: ukládá spřátelení dělníků s podnikateli s ohledem na společný nadpřirozený cíl. (35)
2. Stát má pečovat o blaho všech občanů, tedy i o dělníky, které má vytrhnout z ukrutnosti vyděračů. (36)
3. Dělníci se mají sdružovat ve svépomocných organizacích, které budou spravovat jejich zájmy. (37)
Pro některé socialisty a liberály se učení Lva XIII. stalo záminkou k pohoršení. Tak až do dnešní doby předstírají farizejové z řad marxistů pohoršení nad jeho údajným narušením pravověrného výkladu Písma sv., když označil práci za činnost, charakterizující též stav nevinnosti (38), ačkoli se podle nich v rajském stavu s prací nepočítalo. (39) Lev XIII. měl pravdu: "Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil." (Gn 2,16) Práce byla pro něho v prvotně pospolné skupině závazná (40), ale byla mu příjemnou hrou, kterou vykonával snadno bez námahy. Námaha k ní přistoupila jako trest po zákonitém opuštění pravěkého prostředí. Nepozbyla však svého smyslu, nýbrž byla účelná jako prostředek proti zahálce. (Ex 5, 9) Ani dnes není v Kristu marná. (1 Kor 15, 58)
Náhled Lva XIII. na práci byl bezprostředně ovlivněn především pojetím sv. Tomáše Akvinského. (41) Sv. Tomáš se dívá na práci jako na ctnost a zároveň jako na činnost, zatíženou břemenem a námahou v důsledku ztráty nadpřirozených Božích darů. Práce má čtyři hlavní cíle: slouží k opatření živobytí, k odstranění zahálky, ke krocení dychtivosti, pokud je jí trýzněno tělo, a konečně k získání prostředků na udílení almužny. (42)
V zájmu pravdy dlužno přiznat, že personalisující výklad sociálního učení Církve Lva XIII. byl usnadněn některými nepřesnostmi, jako např. zdůrazňováním toho, že právo na soukromý majetek je právo dané člověku samotnou přírodou (43), jakož i tvrzením, že "soukromý majetek je požadavkem přírody". (44)
Soukromý majetek sice neexistuje od přírody, protože Bůh bezprostředně uděluje vnější statky celému lidstvu, ale ani neodporuje přírodě, resp. navazuje na strukturu lidské přirozenosti. Soukromé vlastnictví je lidským doplňkem přirozeného práva a zařízením potřebným pro společenský život člověka, a to z následujících důvodů:
1. Každý člověk více pečuje o to, co mu patří, než o to, co je společné všem nebo více lidem;
2. při správě statků je větší pořádek, je-li každá věc svěřena určité osobě;
3. mír mezi lidmi je lépe zabezpečen, je-li každý spokojen s tím, co mu patří.
Spory vznikají nejčastěji mezi těmi, kdo vlastní něco společně nebo nedílně. (45)
Ještě více napomohlo tomuto personalisujícímu výkladu v neprospěch výkladu sociologizujícího stanovisko Lva XIII. při oponování socialistické krajnosti v řešení dělnické otázky (tj. změnou vnějších sociálních podmínek) zdůrazněním opačného řešení: "Když se tedy hledá lidu pomoci, dlužno především držeti se zásady, že soukromé jmění náleží zachovat bez porušení." (46)
Tento únik směrem k personalisaci, který byl v prostředí nepříznivě naladěném rodícímu se dělnictvu nasnadě, se často uplatňoval i přesto, že Lev XIII. výslovně doporučoval jako součást řešení dělnické otázky také opatření sociální povahy, totiž ze strany státu a zájmových sdružení.

Odkazy:
1) P. A. Sorokin, Krize našeho věku, 63 - 64, Praha 1948.
2) Q Wright, Problems ofStability and Progress in International Relations, 287, Los Angeles 1954.
3) Q Wright, The Study of International Relations, 306 - 308, New York 1955.
4) R. Aubert, L enslignent du magistére ecclésiastique du XIXe siécle sur le libéralisme, 75 - 103,
Tournai 1951.
5) V. Medek, Cesta české a moravské Církve staletími, 301, Praha 1982.
6) F. Hayward, Léon XIII., 205 - 306, Paris 1937.
7) T.J.Jiroušek, Dějiny sociálního hnutí v zemích koruny české od roku 1840 do r. 1900; I. - 1840 - 85, Praha 1900, II. - 1885 - 95, Praha 1905.
8) T.J.Zlichovský, Jiroušek, O vývoji a trvání křesťanského socialismu na Moravé. Vlasť, V, 1888 - 9; R. Vrba, Dělníctvo v boji za svá práva, Praha 1891.
9) K. Dittrich, O katolicko-politických besedách co mocném prostředku k zachování a ochránění společnosti lidské, 22, Praha 1870.
10) J. F. Desolda, Upřímné slovo našim katolickým vlasteneckým dělníkům, 25 - 26, Praha 1871.
11) V. Žižka, jaké byly počátky křesť. soc. v Čechách, Praha 1900.
12) V. Žižka, Otázka dělnická, Praha 1878.
13) K. von Vogelsang, Gesammelte AulSiitze uber sozialpolitische und verwandte Themata, Wien
1880.
14) M. Procházka, Dělnická otázka, Brno 1872.
15) T.J.Jiroušek, Sabinismus, barákovství, pokrokářství a "národní dělnictvo", Praha 1897; P. Kopal-O socialismu, ln: Vlasť, VI, 1887 -8, 412:
16) T.J.Jiroušek-SOcialismus, ln: Vlasť, VI, 1889 - 90, 508, 659, 746.
17) R. Vrba, Soc.-dem. společnost, 40 - 42, Praha 1894; Hříchy společnosti, Praha 1893; Dělnictvo v boji za svá práva, Praha 1891.
18) R. Vrba, Národní sebeochrana, Praha 1898.
19) T. J. Jiroušek, Socialismus, In: Vlasi, 1889 - 90, 663 - 4.
20) R. Vrba, Nár. sebeochrana, Praha 1898.
21) Lev XIII., Encyklika Quod apostolici muneris, 1878.
22) Lev XIII., Enc. Arcana divinae sapientiae, 1880.
23) Lev XIII., Enc. Exeunte iam anno, 1883.
24) Lev XIII., Encyklika Diuturnum, 1881.
25) Lev XIII., Enc. Irnmortale Dei, 1885.
26) Lev XIII., Enc. Libertas praestant., 1888.
27) Diuturnum, 212.
28) Immortale Dei, II, 147.
29) Diuturnurn, I, 211.
30) A. Fuchs, Novější papežská politika, 158 - 9, Praha 1930.
31) Pius XIII., Encyklika Rerum novarum, 3, 12, 14; 1891.
32) Rerum novarum, 19.
33) Rerum novarum, 32.
34) Rerum novarum, 2.
35) Rerum novarum, 13, 14, 16.
36) Rerum novarum, 25, 33.
37) Rerum novarum, 36, 38, 41.
38) Rerum novarum, 14.
39) J. Karola, O afirmaci práce v kat. teol., In: Ateismus, 11(1983,6,541); F. Cinoldr, Soc. doktrína řím.-kat. Církve v zákl. papež. encyklikách, I, 74, Praha 1974.
40) S. Wyszynski, Duch pracy ludzkiej, 26, Wroclaw 1946.
41) C. Strzeszenski, Ewolucja katolickiej nauky spolecznej, 28 - 29, Warszawa 1978.
42) Sv. Tomáš Akv., Summa theologica, II, II, 187, 3.
43) Rerum novarum, 5, 19.
44) Rerurn novarum, 7.
45) Sv. Tomáš, Summa theol. II, II, 66, 2.
46) Rerum novarum, 12.