PAVEL JAJTNER O KOMPENDIU

KOMPARATIVNÍ VÝKLAD KOMPENDIA I.ČÁST

POZNÁMKY - ODKAZY

O Kompendiu sociálního učení církve
 

Tento výklad Kompendia se poprvé objevil na veřejnosti prostřednictvím Radio Vatikan, a vyskytuje se též na zmíněných webových stránkách.

Po dlouholeté redakční práci bylo vydáno Papežskou radou pro spravedlnost a mír koncem roku 2004. Zásluhou Karmelitánského nakladatelství vychází také jeho český překlad koncem roku 2007.
Kompendium znamená shrnutí. A vskutku: V Kompendiu se podařilo sjednotit a shromáždit sociální nauku Církve doposud rozptýlenou do desítek různých dokumentů v její mnohostrannosti a dosavadní úplnosti. Společnost musí být podle Církve ve všem, čím je tvořena, zejména pak v politice, ekonomice, práci, právu a kultuře, společností pro člověka. Ústřední, základní, nejdůležitější a první cestou Církve je člověk. V tomto smyslu je Kompendium jedním z nástrojů k uskutečňování základního poslání Církve, jímž je hlásání Evangelia: “Předávání a šíření sociální nauky je součástí poslání Církve hlásat Evangelium” [1]. Právní závaznost Kompendia je pro celou Církev na úrovni právní závaznosti papežských encyklik a dalších oficiálních církevních dokumentů, z nichž vychází.
V textu Kompendia se na více místech zdůrazňuje důležitost dialogu. Jak uvnitř Církve, tak i v jejím vztahu k jiným náboženským společenstvím a k občanské společnosti. Kompendium se stává významným nástrojem ekumenické spolupráce. V listopadu 2005 byl přeloženo do ruštiny. Porovnáním Kompendia s dokumentem Základy sociální koncepce ruské ortodoxní církve, vydaným její biskupskou radou v srpnu 2000, lze snadno doložit velkou příbuznost obou dokumentů. Patriarcha Moskvy a celé Rusi Alexij II. označil v osobním dopise kardinálu Martinovi Kompendium za dokument „mimořádné aktuálnosti“. Podle slov kardinála Martina je shoda a spolupráce s ruskou ortodoxní církví i s ostatními křesťanskými církvemi v sociální oblasti konkrétnější a snazší, než v otázkách teoretické teologie. Skutečnost, že Kompendium se v tak krátké době stalo předmětem mimořádného zájmu a efektivním nástrojem komunikace s širokou veřejností a občanskou společností, je pro Církev zdrojem optimismu a naděje.

Kompendium chce být pomůckou nejen věřícím, ale všem lidem dobré vůle ve věci sociální morálky. Církev chce pravdivě přispět k odpovědi na otázky kladené civilizacemi a kulturami, jež se týkají se místa člověka v přírodě a ve společnosti. Dosud nejúplnějším, soustavným a přehledným způsobem zde předkládá sociální nauku, která je plodem jejího učitelského úřadu a výrazem její trvalé a láskyplné péče o osudy lidstva. Nejdůležitější teologické, filozofické, morální, kulturní a pastorační stránky nauky církve jsou zde vztaženy k sociálním otázkám.

Přesto, že se Církev zabývá sociálními otázkami po celou dobu své existence, přesto, že snahy bl. Adolpha Kolpinga a sv. Dona Bosca, jež byly - pokud jde o sociální otázky v moderní společnosti vůbec a postavení dělnictva zvlášť - projevem jasnozřivosti těchto výrazných mužů Církve 19. století, i přesto, že tyto snahy byly konečně završeny vydáním první sociální encykliky papeže Lva XIII. "Rerum novarum" v roce 1891, komunistické učení o sociální spravedlonosti bez morálky a bez Boha, zformulované v Marxově Komunistickém manifestu už v roce 1848 (o celých 43 let dříve než "Rerum novarum") už v té době zapustilo hluboko své kořeny.
Muselo uplynout více než 150 let naplněných utrpením a oběťmi, aby se ukázalo, že sociální spravedlnost nelze nastolit bez Boha, bez morálky a bez svědomí. Lidstvo zaplatilo vysokou cenu, ale falešní proroci ateistického socialismu byli konečně odhaleni. A tak je to opět Církev, která dnes jako jediná, chrání důstojnost člověka v její celistvosti a úplnosti.
Humanismus (což přeloženo do češtiny znamená lidství) francouzské revoluce byl pokusem o humanismus bez Boha a skončil tyranií stejně jako komunistické experimenty, které skončily úplnou destrukcí nejen bohatství, ale i morálky celých národů.

Současná, tak zvaná, "vyspělá" společnost pak v mnohém připomíná divoký kapitalismus první poloviny 19. století. Zaklíná se svobodou a politickou korektností, ve skutečnosti však pro nic jiného než pro mrzký zisk zavléká člověka do nového otroctví.

A tak je to opět Církev, která jako jediná, vyhlašuje v souladu s učením svého zakladatele Ježíše Krista v úvodu "Kompendia" integrální a solidární humanismus. Co to je? V překladu to znamená "celé a slitovné lidství". Lidství v jeho úplnosti, jež spočívá ve vztahu k Bohu a v odpovědnosti k bližnímu. Lidství, které v duchu Kristova učení uplatňuje univerzální zásadu: "Nad zákonem je láska."

[1]JAN PAVEL II. Encyklika o "starosti církve o sociální otázky" Sollicitudo rei socialis, č. 41. Praha, Zvon 1996.
 

Struktura a obsah Kompendia.

Kompendium má v originále 530 stran a je rozděleno do 12 kapitol. Úvod dokumentu nese název: Úplný (integrální) a solidární humanismus. O významu a obsahu tohoto pojmu jsme si již to nejdůležitější pověděli v minulém setkání.

Přejděme tedy k obsahu první části, která má 4 kapitoly, 1. Plán Boží lásky pro lidstvo, 2. Poslání Církve a její sociální učení, 3. Lidská osoba a její práva a konečně vlastní 4. Základy sociálního učení Církve, jež spočívají na obecném blahu, univerzálním určení statků, subsidiaritě (vyšších správních jednotek) [1], sdílení (statků) a solidaritě a zvláštním důrazu na základní všeobecně platné (univerzální) hodnoty: pravdu, svobodu a spravedlnost.

Pátá kapitola[2] pojednává o rodině: Nejen ve smyslu učení Církve, ale i v prosté lidské zkušenosti má rodina pro každého člověka i pro společnost jako celek zásadní životní důležitost, srovnatelnou s důležitostí živé buňky pro organismus. Zdůrazňuje se odpovědnost rodičů za výchovu dětí a korektní vztahy mezi rodinou a společností. Naopak homosexuální svazky, sterilizační a antikoncepční kampaně, genové inženýrství a klonování jsou v přímém protikladu k důstojnosti stvoření.

Šestá kapitola pojednává o lidské práci. Zabývá se vztahem práce a kapitálu, účasti pracujících na správě podniku, pojednává o soukromém vlastnictví, právu na práci a stávku, o situaci žen, méně specializovaných a postižených pracovníků, imigrantů, lidí propuštěných z výkonu trestu a analfabetů. Odsuzuje práci dětí a zabývá se situací uprchlíků, zemědělskou prací a otázkou pozemkové reformy. Připomíná práva zaměstnanců a podtrhuje nezbytnost vzájemné solidarity mezi zaměstnanci.

Sedmá kapitola je věnována hospodářství a jeho morálnímu rozměru, úloze podniků a svobodnému trhu. Pojednává o problémech chudoby, o úloze finančních trhů a mezinárodního společenství v éře globalizace.

Osmá kapitola se zabývá politickým životem společnosti. Posláním politiky je podporovat celistvý rozvoj lidské osoby a veřejné blaho. Jsou zde rozebírána práva a povinnosti menšin, podmínky uplatňování politické moci, právo na výhradu ve svědomí, právo na občanskou neposlušnost, vztahy mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní a otázka trestu smrti. Řada odstavců je věnována hodnotám v demokracii a právu ovládaných kontrolovat vládnoucí až k možnosti je cestou svobodných voleb vyměnit. Podtrhuje důležitost účasti občanů na veřejném životě a svobodu a mnohostrannost v oblasti informací a komunikací. Klade důraz na úlohu občanské společnosti a na vztahy a spolupráci státu s církvemi a náboženskými společenstvími při respektování svobody svědomí.

Pokud jde o mezinárodní společenství, předmět deváté kapitoly, Kompendium zdůrazňuje fakt, že soužití národů se musí opírat o tytéž principy jako soužití lidských bytostí, totiž o pravdu, spravedlnost, solidaritu a svobodu. Ve vztahu mezi státy musí platit univerzální mravní zákon, zejména pak jednota lidského rodu, rovnost všech národů, odmítnutí války, závazek spolupráce na všeobecném blahu a respektování dohod, které má zabránit právu na sílu a vyzvednout sílu práva Vláda práva předpokládá veřejnou moc kontrolovanou zákonem ve službě veřejnému blahu a respektující princip subsidiarity (tj. podpůrné úlohy vyšších správních jednotek včetně státu vůči celkům nižším, zejména vůči rodině). Závěr kapitoly je věnován reformě mezinárodních organizací a otázkám práva na rozvoj, přístupu chudých zemí na mezinárodní trh, potírání chudoby a dluhů méně rozvinutých států.

Desátá kapitola je věnována životnímu prostředí. V souladu s Božím zákonem je nezbytné respektovat nejen člověka, ale veškeré stvoření, které je darem Božím a nelze je libovolně manipulovat či zneužívat. Životní prostředí je v tomto pojetí veřejným statkem. Náleží celému lidstvu a je nedělitelné. Lidé jsou odpovědni za zachování úplného a zdravého životního prostředí také pro příští generace. Neblahý vliv na životní prostředí má chudoba. V této souvislosti vystupuje do popředí důležité nedělitelné a univerzální právo právo na vodu, zejména s ohledem na nebezpečí vzniku konfliktů tam, kde je porušováno.

Podpora míru je předmětem 11. kapitoly. Mír je plodem spravedlnosti a milosrdné lásky, zatímco válka je jejich selháním. Kompendium zdůrazňuje význam vzájemné důvěry mezi lidmi jako klíčového prostředku vyloučení války. Nepopírá existenci násilí a konfliktů a uznává[3] možnost použití síly pro oprávněnou obranu za předpokladu nezbytnosti a přiměřenosti. Odsuzuje se zločin genocidy a vyzývá se ke korektnímu zvážení ekonomických sankcí tak, aby nepředstavovaly trest pro celou populaci. Vyzývá se k úplnému, vyváženému a kontrolovanému odzbrojení. Odsuzuje se terorismus a doporučuje se analyzovat a odstraňovat jeho příčiny. Podtrhuje důležitost modlitby pro zachování míru a osvětluje úlohu Církve při podpoře odpuštění a usmíření.

Třetí část kompendia tvoří jediná kapitola, dvanáctá a poslední, zabývající se vztahem sociálního učení Církve k jejímu působení ve společnosti. Naznačuje řadu možností v této oblasti, přičemž ponechává velký prostor pastorálním iniciativám biskupů.

[1] subsidiární znamená podpůrný: stát má podpůrnou úlohu ve vztahu k jednotlivci, rodině, obci i regionu.
 

[2] která je první kapitolou druhé části

[3] V souladu s příslušnými ustanoveními - čl. 2264 a 2265 - Katechismu katolické církve.
 

Tomáš Bahounek OP KOMPARATIVNÍ VÝKLAD KOMPENDIA SOCIÁLNÍ NAUKY CÍRKVE

Sociální nauka církve je podle Kompendia I.2,I b, článek 76-78 otevřena každé formě vědění, včetně společenských věd. Toto se právě v tomto komparativním výkladu Kompendia sociální nauky církve prakticky projevuje. Tímto způsobem se sociální nauka církve fakticky vyvarovává všem případným výtkám, jakých se jí v minulosti dostávalo např. ze strany tzv. „vědeckého ateismu“ a marxismu, ale i jiných scestných výkladů. K výtkám, kterých se sociální nauce církve dostávalo a dosud dostává od jejich odpůrců patřila údajná nehistoričnost, nesystematičnost a uzavřenost.
Kompendium prezentuje jednotlivé úkoly sociální nauky církve především biblicky. To však neznamená, že by přitom přehlížela historickou stránku každé jednotlivé záležitosti. Samozřejmě, že sociální nauka církve sleduje přitom přednostně dějiny Izraele, protože jedině starozákonní lid měl před Kristem účast na pravdách, ke kterým byl povznášen. Současně však sociální učení církve upíná pozornost i na ostatní části lidstva, které sice nemělo toto vyvolení, ale přesto si i po svém porušení sebe jako Božího obrazu udrželo své zaměření k Boží podobě, a to se projevilo tápavým a nejasným hledáním ve filozofii, umění, atd. Viz též POZNÁMKY - ODKAZY

ÚVOD
INTEGRÁLNÍ A SOLIDÁRNÍ HUMANISMUS
a) Na úsvitu třetího tisíciletí
1. Církev, putující lid, vstupuje do třetího tisíciletí křesťanské éry vedena Kristem, „velkým pastýřem" (Žid 13, 20): On je Svatou branou (srov.Jan 10, 9), kterou jsme prošli v průběhu Velkého jubilea roku 2000.' Ježíš Kristus je cesta, pravda a život (srov. Jan 14, 6). Když hledíme na tvář Páně, stvrzujeme tím svou víru a naději v něho jako jediného Spasitele a poslední cíl dějin.
Církev nepřestává hlásat všem národům, že jediné v Kristové jménu je člověku darována spása. Spása, kterou pro nás Pán Ježíš získal za „vysokou cenu" (1 Kor 6, 20; srov. 1 Petr 1, 18-19), se uskutečňuje v novém životě, jenž čeká spravedlivé po smrti, ale proniká rovněž tímto světem do skutečností, jako jsou ekonomie, práce, technika, komunikace, společnost, politika, mezinárodní společenství, vztahy mezi kulturami a národy: „Ježíš přisšel, aby přinesl úplnou spásu; spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno lidstvo, a otevírá mu úžasné horizonty Božího synovství."
2. Na úsvitu třetího tisíciletí církev neúnavně hlásá evangelium, které člověku daruje spásu a skutečnou svobodu také v časných záležitostech. Připomíná přitom slavnou pobídku, kterou svatý Pavel adresoval svému žáku Timotejovi: „Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši: odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím. Ty však buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia, dobře konej svoji službu" (2 Tim 4, 2-5).
3. Mužům a ženám naší doby jako svým souputníkům na cestě církev nabízí také svou sociální nauku. Církev to činí tehdy, „když plní své poslání hlásat evangelium, dosvědčuje člověku jménem Krista jeho důstojnost a jeho povolání k meziosobnímu společenství; učí ho požadavkům spravedlnosti a míru, které jsou ve shodě s Boží moudrostí."3 Tato nauka se vyznačuje hlubokou jednotou, která pramení z víry v plnost spásy, z naděje v úplnou spravedlnost, z lásky, která činí všechny lidi opravdovými bratry v Kristu. Tato nauka je výrazem lásky Boha ke světu, jejž tolik miloval, že „dal svého jednorozeného Syna" (Jan 3, 16). Nový zákon lásky zahrnuje celé lidstvo a nezná žádné hranice, neboť zvěst spásy v Kristu dosahuje „až na konec světa" (Sk 1, 8).
4. Když člověk zjistí, že je milován Bohem, začne chápat svou vlastní transcendentní důstojnost, učí se nespokojovat se sám se sebou a setkávat se s druhými v předivu stále opravdověji lidských vztahů. Lidé obnovení Boží láskou jsou schopni měnit pravidla a kvalitu vzájemných vztahů a přetvářet sociální struktury. Jsou lidmi schopnými přinášet mír tam, kde panují konflikty, budovat a rozvíjet bratrské vztahy tam, kde panuje nenávist, usilovat o spravedlnost tam, kde vládne vykořisťování člověka člověkem. Jedině láska je schopna radikálním způsobem proměňovat vztahy, které mezi sebou prožívají lidské bytosti. Každý člověk dobré vůle, který je zapojen do této perspektivy, může vidět široké horizonty spravedlnosti a lidského rozvoje v pravdě a dobru.
5. Láska má před sebou velké dílo, k němuž chce církev přispět také prostřednictvím své sociální nauky, která se týká celého člověka a obrací se ke všem lidem. Mnozí chudí čekají na pomoc, mnozí utiskovaní očekávají spravedlnost, mnozí nezaměstnaní chtějí práci, mnohé národy si přejí být respektovány: „Je vůbec možné, aby v dnešní době ještě lidé umírali hladem? Může být dnes někdo odsouzen k analfabetismu? Jak je možné, že dnes chybí lidem základní lékařské ošetření? Jak to, že někteří lidé nemají kam složit hlavu? Chudoba se může ještě donekonečna rozšiřovat, pokud k těmto klasickým projevům přidáme nové projevy chudoby, jež často zasahují oblasti a kategorie lidí s dostatečným ekonomickým potenciálem, kteří jsou ale vystaveni zoufalství nihilismu, pokušení drog, opuštěnosti v pokročilém věku nebo v nemocí, upírání práv nebo sociální nespravedlnosti. (...) Jak bychom mohli zůstat stranou tváří v tvář hrozící ekologické katastrofě, která proměňuje mnoho oblastí této země v nehostinná a nepřátelská území? Jak bychom mohli zůstat stát opodál tváří v tvář problémům míru, tak často ohrožovaného hrozbou katastrofálních válek? Jak bychom mohli mlčet, když jsou mnoha lidem, především dětem, upírána základní lidská práva?"
6. Křesťanská láska vede všechny k veřejným projevům, návrhům a závazkům i ke kulturním a sociálním projektům; probouzí tvořivou aktivitu, která inspiruje všechny, kterým opravdu leží na srdci dobro člověka, aby nabídli svůj příspěvek. Lidstvo si stále jasněji uvědomuje, že má jediný společný úděl, což vyžaduje společné přijímání odpovědnosti prodchnuté integrálním a solidárním humanismem. Lidstvo vnímá, že tato jednota společného údělu je často podmíněna, ba dokonce nastolena technologickými či ekonomickými faktory, a uvědomuje si, že je třeba hlubší mravní odpovědnosti, která by ukazovala směr společného putování. Lidé naší doby, ohromeni mnoha technologickými novinkami, mocně touží po tom, aby byl rozvoj zaměřen k pravému dobru dnešního i budoucího lidstva.
b) Význam tohoto dokumentu
7. Křesťan ví, že v sociální nauce církve může nacházet zásady k zamyšlení, kritéria k posuzování a směrnice k jednání jako základ, z něhož lze vycházet při uskutečňování integrálního a solidárního humanismu.
Šíření této nauky proto představuje opravdovou pastorační prioritu, aby osoby osvícené touto naukou byly uschopněny interpretovat dnešní svět a hledat příslušné způsoby jednání. „Předávání a šíření sociální nauky je součástí poslání církve hlásat evangelium."
Právě kvůli tomu se ukázalo jako velmi užitečné publikovat dokument, v němž by byly vysvětleny základní linie sociální nauky církve a vztahy mezi touto naukou a novou evangelizací!" Papežská rada pro mír a spravedlnost, která dokument vypracovala a nese za něj plnou odpovědnost, připravila tento text na základě obsáhlých konzultací jak s vlastními členy a konzultanty, tak s různými dikasterii Římské kurie, s biskupskými konferencemi řady zemí, s jednotlivými biskupy a odborníky na daná témata.
8. Tento dokument chce předložit kompletním, systematickým a zároveň souhrnným způsobem sociální nauku, která je plodem moudré reflexe učitelského úřadu církve a výrazem trvalé a láskyplné péče církve o osu dy lidstva ve věrnosti milosti spásy v Kristu. Nejdůležitější teologické, filozofické, morální, kulturní a pastorační aspekty nauky církve jsou organicky začleněny do poměru k sociálním otázkám. Tímto způsobem je doloženo, jak plodné je setkání evangelia s problémy, jimž člověk čelí na svém putování dějinami.
Při studiu tohoto kompendia je třeba mít na paměti, že citované texty magisteria jsou vybrány z dokumentů, které mají různou autoritu. Vedle koncilních dokumentů a encyklik se zde nacházejí také promluvy papežů a dokumenty vypracované různými soudními složkami Svatého stolce. I když je to známo, považujeme za vhodné zdůraznit, že jde o odlišné úrovně závaznosti učení. Toto kompendium, které se omezuje na předložení základních linií sociální nauky, ponechává biskupským konferencím odpovědnost za vhodnou aplikaci, jak si to vyžaduje místní situace.
9. Tento dokument nabízí komplexní přehled základních linií katolické sociální nauky, jak je obsažena v dosavadních prohlášeních magisteria.
Tento celek umožňuje řešit odpovídajícím způsobem sociální otázky naší doby, které je třeba vidět jako celek, protože jsou charakterizovány stále větší propojeností, vzájemně se podmiňují a stále více se týkají celé lidské rodiny. Předložení zásad sociální nauky si klade za cíl nabídnout organickou metodu při hledání řešení problémů, aby rozlišování, posuzování a rozhodnutí odpovídala realitě a aby solidarita spolu s nadějí mohla účinně ovlivňovat složitost současné skutečnosti. Tyto zásady vzájemně souvisejí a jedna vrhá světlo na druhou, neboť vycházejí z křesťanské antropologie, která je plodem zjevení lásky Boha k lidské osobě. Je však nutno mít na paměti, že probíhající čas a proměna sociálních kontextů budou vyžadovat trvalou a stále obnovovanou reflexi různých zde předložených témat, protože je třeba zohledňovat nová znamení času.
10. Tento dokument chce být nástrojem pro morální a pastorační rozlišování složitých skutečností, které charakterizují naši dobu; vodítkem, které by na individuální i kolektivní rovině inspirovalo rozhodování a postoje, díky nimž by bylo možno hledět do budoucnosti s důvěrou a nadějí; pomůckou věřícím v učení o sociální morálce. Z toho všeho může vzejít nové úsilí odpovídající požadavkům naší doby a přiměřené lidským potřebám i zdrojům. Především však to může vybízet k novým způsobům uplatňování vlastního povolání charismat v církvi ve vztahu k sociální evangelizaci, neboť „všichni členové církve se podílejí na této časné dimenzi." Tento text je konečně předložen jako stimul k dialogu se všemi, kdo upřímně touží po dobru člověka.
11. Prvními adresáty tohoto dokumentu jsou biskupové, kteří také budou nacházet nejvhodnější způsoby jeho rozšíření i správnou interpretaci. Patří totiž k jejich „učitelskému poslání" učit, že „i pozemské věci a lidské instituce jsou podle plánu Boha Stvořitele zaměřeny ke spáse lidí, a proto mohou nemálo přispět k budování Kristova těla." Knězi, řeholníci a řeholnice a všichni formátoň zde naleznou vodítko pro svou výuku i nástroj pro svou pastorační službu. Věřící laici, kteří hledají nebeské království a kteří „se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha", " zde naleznou světlo pro své specifické poslání. Křesťanská společenství budou moci používat tento dokument k objektivní analýze různých situací, k jejich objasňování ve světle neměnných slov evangelia, k získání zásad pro uvažování, kritérií pro usuzování a orientace v jednání.
12. Tento dokument je předkládán také bratřím z ostatních církví a církevních společenství, vyznavačům jiných náboženství i všem mužům a ženám dobré vůle, kteří se nasazují ve službě společnému dobru. Kéž by všichni tento dokument přijali jako plod univerzální lidské zkušenosti, která je provázena nesčetnými znameními přítomnosti Božího Ducha. Je to poklad starých i nových věcí (srov. Mt 13, 52), o něž se církev chce podělit a vzdávat přitom díky Bohu, od něhož přichází „každý dobrý úděl, každý dokonalý dar" (Jak 1, 7). Skutečnost, že jednotlivá náboženství a různé kultury dnes vykazují ochotu k dialogu a že si uvědomují naléhavost sjednocení svých snah za účelem podpory spravedlnosti, bratrství, míru a rozvoje lidské osoby, je znamením naděje.
Katolická církev připojuje své vlastní úsilí především k úsilí ostatních církví a církevních společenství na sociálním poli, a to jak na rovině naukové reflexe, tak na praktické rovině. Spolu s nimi je katolická církev přesvědčena, že ze společného dědictví sociálního učení, které je střeženo v živé tradici Božího lidu, vyplynou podněty a směrnice vedoucí ke stále těsnější spolupráci při podpoře spravedlnosti a míru.
c) Ve službě plné pravdě o člověku
13. Tento dokument je úkonem služby církve mužům a ženám naší doby, jimž církev podává dědictví své sociální nauky v souladu s dialogickým stylem, jímž Bůh sám ve svém jednorozeném Synu, jenž se stal člověkem, „oslovuje lidi jako přátele (srov. Ex 33, 11; Jan 15, 14-15) a stýká se s nimi (srov. Bar 3, 38)." Tento dokument vychází z inspirací obsažených v pastorální konstituci Gaudium et spes, a jako základ celého přístupu proto klade člověka „v jeho jednotě a úplnosti, s tělem i duší, srdcem i svědomím, myslí i vůlí." V této perspektivě „církev není vedena žádným pozemským zájmem, ale snaží se jen o jedno: pod vedením Ducha Utěšitele pokračuje v díle Krista, jenž přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě, aby spasil, ne soudil, aby sloužil, ne aby si nechal sloužit."
14. Tímto dokumentem chce církev pravdivé přispět k otázce týkající se místa člověka v přírodě a ve společnosti, k otázce kladené civilizacemi a kulturami, v nichž se vyjadřuje moudrost lidstva. Tyto civilizace a kultury, které mají kořeny často v minulých tisíciletích a vyjadřují se ve formě náboženství, filozofie a básnického génia každé doby a každého národa, podávají výklady vesmíru a lidského soužití a zároveň se pokoušejí nahlédnout smysl existence a tajemství, do něhož se existence halí. Kdo jsem já? Proč je zde navzdory veškerému pokroku stále přítomna bolest, zlo a smrt? Jakou cenu mají všechny úspěchy, když jejich cena bývá často neúnosná? Co bude po tomto životě? Tyto základní otázky charakterizují průběh lidského života. V této souvislosti je možno připomenout výzvu „Poznej sám sebe", která byla vytesána na architrávu chrámu v Delfách. Tato výzva dokládá základní pravdu, podle níž člověk, jenž je povolán k tomu, aby se lišil od všech ostatních tvorů, je člověkem právě tím, že je svou vlastní podstatou zaměřen k sebepoznání.
15. Zaměření existence, sociálního soužití a dějin v mnohém závisí na odpovědích na otázky ohledné místa člověka v přírodě a ve společnosti. Právě k této věci chce tento dokument podat svůj příspěvek. Hluboký význam lidské existence se totiž vyjevuje ve svobodném hledání pravdy, která je schopna dát životu zacílení a plnost. Právě k tomuto hledání výše uvedené otázky ustavičně pobízejí lidský intelekt a vůli. Ony otázky jsou nejvyšším vyjádřením lidské přirozenosti, protože odpověď na ně je měřítkem hloubky nasazení lidské osoby pro smysl vlastní existence. Kromě toho se jedná o otázky zásadně náboženské povahy: „Když člověk zkoumá ono 'proč věci" a hledá co nejúplnější poslední odpověď opravdu integrálním způsobem, pak se lidský rozum dotýká svého vrcholu a otevírá se náboženskosti. Náboženskost totiž představuje nejvznešenější výraz lidské osoby, neboť je vrcholem její rozumové přirozenosti. Náboženskost prýští z hluboké touhy člověka po pravdě a je základem lidského osobního svobodného hledání božství."
16. Základní otázky, které od počátku provázejí putování lidí, jsou v naší době ještě naléhavější, neboť šíře různých výzev a nové okolnosti pobízejí současné generace k opravdu zásadním rozhodnutím.
První z velkých výzev, před nimiž se dnes lidstvo nachází, je ta, která se týká samotné pravdy o lidské bytosti. Hranice a vztahy mezi přírodou, technologiemi a morálkou jsou otázkami, které rozhodným způsobem vyzývají osobní i kolektivní odpovědnost vzhledem k tomu, čím je člověk, čeho je schopen a čím se má stávat. Druhou výzvu představuje porozumění tomu, jak se vyrovnávat s pluralismem a s rozdílnostmi na nejrůznějších rovinách. Jedná se o způsob myšlení, morální volbu, kulturu, náboženskou příslušnost, filozofii rozvoje člověka a společnosti. Třetí výzvou je globalizace, která má širší a hlubší význam než pouze ekonomický; neboť v dějinách započala nová epocha, která se dotýká osudu celého lidstva.
17. Učedníci Ježíše Krista cítí svou účast na zmíněných otázkách, také oni je nesou ve svých srdcích a chtějí se společně s ostatními lidmi nasazovat při hledání pravdy a smyslu osobní i sociální existence. K tomuto hledání přispívají velkodušným svědectvím o obdarování, jehož se lidstvu dostalo: Bůh daroval lidstvu v průběhu dějin své Slovo, ba on sám vstoupil do dějin, aby s lidstvem vedl dialog a aby mu zjevil svůj záměr spásy, spravedlnosti a bratrství. Ve svém Synu, Ježíši Kristu, jenž se stal člověkem, nás Bůh osvobodil od hříchu a ukázal nám cestu, po níž máme kráčet, i cíl, k němuž máme směřovat.

d) Ve znamení solidarity, respektu a lásky
18. Církev putuje společné s celým lidstvem po cestách dějin. Žije ve světě, a ačkoli není z tohoto světa (srov. Jan 17, 14-16), je povolána k tomu, aby mu sloužila tím, že bude věrná svému nejvnitrnějšímu povolání. Tento postoj, který lze nalézt i v tomto dokumentu, je podepřen hlubokým přesvědčením, že je pro svět důležité, aby uznal církev jako skutečnost a kvas dějin, stejně jako pro církev je důležité, aby nezapomínala na to, co přijala od dějin a od rozvoje lidského rodu.19 Druhý vatikánský koncil chtěl dát výmluvné svědectví solidarity, respektu a lásky k lidské rodině tím, že s ní započne dialog o mnoha problémech tak, že „do něho přinese světlo čerpané z evangelia a dá lidstvu k dispozici síly potřebné ke spáse, které církev pod vedením Ducha Svatého dostává od svého Zakladatele. Jde totiž o záchranu lidské osoby a obnovu lidské společnosti."20
19. Církev jako znamení Boží lásky k lidem přítomné v déjinách a jako znamení povolání celého lidského rodu k jednotě v synovství ve vztahu k jedinému Otci21 chce také tímto dokumentem o sociální nauce předložit všem lidem takový humanismus, který by byl na výši Božího láskyplného záměru s dějinami, tedy humanismus integrální a solidární, který by byl schopen oduševňovat nový společenský, ekonomický a politický řád založený na důstojnosti a svobodě každé lidské osoby a který se má uskutečňovat v míru, spravedlnosti a solidaritě. Takovýto humanismus se může realizovat za předpokladu, že jednotliví muži a ženy a jejich společenství dokáží sami v sobě rozvíjet mravní a sociální ctnosti a vyzařovat je do společnosti, takže „s nutnou pomocí Boží milosti povstanou noví lidé a tvůrci nového lidství."

http://cormier.cz/kapitola1.htm

http://cormier.cz/kapitola2.htm

http://cormier.cz/kapitola3.htm

http://cormier.cz/kapitola4.htm

http://cormier.cz/kapitola5.htm

http://cormier.cz/kapitola6.htm

http://cormier.cz/kapitola7.htm

http://cormier.cz/kapitola8.htm

http://cormier.cz/kapitola9.htm

http://cormier.cz/kapitola10.htm

Kapitola první: Plán Boží lásky pro lidstvo
Desatero přikázání Božích ustanovuje správnou životní náplň. Ukazují každému člověku nejbezpečnější cestu k existenci svobodné od otroctví hříchu. Představuje tak jedinečnou formu přirozeného zákona. Tato přikázání “učí pravému lidství. Vyzdvihují základní povinnosti, a tedy nepřímo i základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby”(viz KKC č.2070). Tato přikázání zakotvují všeobecně platnou lidskou morálku. Připomíná je také Ježíš v rozhovoru s bohatým mládencem v evangeliu (srov. Mt 19,18). Tato přikázání jsou tedy “prvořadými pravidly života každé společnosti” (viz Veritatis splendor, č.97).
Z Desatera vyplývá závazek, který se týká nejen věrnosti jedinému pravému Bohu, ale také sociálních vztahů uvnitř společnosti. Tyto vzájemné vztahy jsou upravovány především tím, co bylo vyhlášeno jako právo chudého: “Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří…, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem. Ochotně mu otvírej svou ruku a poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje” (Dt 15,7–8). Tohle všechno platí také pro vztah k cizinci: “Bude-li cizinec sídlit mezi vámi, bude-li přebývat ve vaší zemi, neutiskujte ho, ať je mezi vámi jako váš soukmenovec. Budete ho milovat jako sami sebe; neboť i vy jste byli cizinci v Egyptě. Já jsem Pán, váš Bůh” (Lv 19,33-34). Dar svobody a zaslíbené země, smlouva ze Sinaje a Desatero jsou tudíž základy, na nichž stála společnost "lidu smlouvy" a jež mají v dějinách spásy všeobecnou a trvalou platnost pro všechen "lid Boží", pro veškeré lidstvo.
Ve svobodném působení Boha Stvořitele nacházíme vyjádření samotného smyslu stvoření. Vyprávění o prvotním hříchu (srov. Gn 3,1-24) však také popisuje trvalé pokušení i situaci neuspořádanosti, v níž se lidstvo nachází po pádu prarodičů. Neposlušnost vůči Bohu znamená, že se člověk skrývá před milujícím pohledem Stvořitele a zároveň chce sám určovat svou vlastní existenci a jednání ve světě. Narušení společenství s Bohem působí narušení vnitřní jednoty lidské osoby, narušení společenství mezi mužem a ženou i narušení harmonického poměru mezi lidmi a ostatními tvory (viz Gaudium et spes, 13). V tomto prvotním narušení je také třeba spatřovat nejhlubší kořen všech forem zla, které ohrožují společenské vztahy mezi lidmi, všech situací, které v ekonomickém a politickém životě útočí na důstojnost lidské osoby, na spravedlnost a solidaritu.
Dobrotivost a milosrdenství, které jsou vlastní Božímu jednání a které jsou také klíčem k jeho výkladu, se stávají člověku tak blízké, že na sebe berou lidskou podobu v Ježíši Kristu, Slovu, jež bylo učiněno tělem. V Lukášově evangeliu Ježíš popisuje svou spasitelskou službu prostřednictvím Izaiášových slov: “Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně” (Lk 4,18–19; srov. Iz 61,1-2).
V Ježíši se tedy naplňuje to, co bylo přislíbeno a co Izrael očekával, ale také v hlubším slova smyslu, neboť v něm se naplňuje rozhodující a dějinný Boží záměr s lidmi. On sám prohlašuje: “Kdo viděl mne, viděl Otce” (Jan 14,9). Jinými slovy: Ježíš hmatatelným a definitivním způsobem zjevuje, kdo je Bůh a jak se chová k lidem.
Kristovo zjevení staví do nového světla totožnost, povolání a poslání osoby i lidského rodu: Každá osoba je Bohem stvořena, milována a spasena v Ježíši Kristu a naplňuje se tím, že vytváří vztahy lásky, spravedlnosti a solidarity s ostatními lidmi.
Lidské jednání, které je zaměřeno na podporu důstojnosti vlastní i důstojnosti ostatních lidí, na kvalitu podmínek jejich existence a na solidaritu mezi národy, je v souladu s Božím záměrem. Bůh nikdy nepřestává projevovat svou lásku a prozřetelnost vůči svým synům.
Společenské, ekonomické a politické struktury nemohou a nesmějí udělat z lidské osoby pouhý nástroj, neboť člověk má svobodu směřovat ke svému poslednímu cíli. Tímto cílem není "ráj na zemi", ale spása. Přesto, že pozemskou existenci je třeba chápat jako relativní a provizorní, “neboť tento viditelný svět pomíjí” (1 Kor 7,31), představuje úsilí o zdokonalení lidské společnosti naléhavou otázku i v současné době.
Na tuto výzvu chce sociální nauka církve odpovídat takovým způsobem, jak to vyžadují znamení času. Církev chce ukazovat, že především ve vzájemné lásce mezi lidmi žijícími před tváří Boží spočívá nejmocnější nástroj zdokonalování jak člověka, tak i celé společnosti.
Vzájemná láska jako účast na nekonečné lásce Boží představuje pravý, dějinný a transcendentální, to jest přesažný, nemateriální a nadčasový cíl lidstva.
 

PRVNÍ ČÁST
„Teologická dimenze je neodmyslitelná jak pro výklad, tak i pro řešení dnešních problémů lidského soužití.“ Centesimus annus, 55

PRVNÍ KAPITOLA
PLÁN BOŽÍ LÁSKY PRO LIDSTVO
I. OSVOBOZUJÍCÍ PŮSOBENÍ BOŽÍ V DĚJINÁCH IZRAELE
a) Z lásky darovaná blízkost Boha
20. Každá autentická náboženská zkušenost ve všech kulturních tradicích přivádí člověka k intuici Tajemství, která nezřídka dospívá k tomu, že dokáže vystihnout určitý rys Boží tváře. Bůh se z jedné strany jeví jako původ toho, co jest, jako přítomnost, která lidem žijícím ve společnosti zaručuje základní podmínky k životu, neboť jim dává k dispozici statky pro ně nezbytné; z druhé strany se jeví jako měřítko toho, co má být, jako přítomnost, která pobírá lidské jednání jak na osobní, tak na společenské rovině ohledně používání oněch statků ve vztahu k ostatním lidem. V každé náboženské zkušenosti je tedy důležitá jednak dimenze daru darovaného jako nezasloužená milost, která se jeví jako zásadní prvek zkušenosti lidské osoby, kterou získává tím, že existuje ve světě spolu s druhými; jednak vliv této dimenze na svědomí člověka, které ho vybízí, aby přijatý dar spravoval zodpovědně a ve smyslu soužití s ostatními. Svědectvím toho všeho je všeobecné uznávání zlatého pravidla, které na rovině mezilidských vztahů vyjadřuje příkaz přicházející k člověku od Tajemství: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim" (Mt 7, 12).23
21. Na pozadí univerzální náboženské zkušenosti, na níž se lidé podílejí rozličným způsobem, výrazně vystupuje postupné Boží zjevení sebe sama lidu Izraele. Toto zjevení nečekaným a překvapujícím způsobem odpovídá lidskému hledání Boha prostřednictvím jasných a hluboce působivých Božích skutků v dějinách, v nichž se tak projevuje Boží láska k člověku.
Podle knihy Exodus Hospodin říká Mojžíšovi tato slova: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem" (Ex 3, 7-8). Milostivá přítomnost Boha - na niž naráží jméno, které zjevuje Mojžíšovi: „Jsem, který jsem" (Ex 3, 14) - se projevuje v osvobození z otroctví a v příslibu. Ty se stávají historickou skutečností a ona je pak původem kolektivní identifikace Božího lidu prostřednictvím nabytí svobody a země, kterou lidu Hospodin daruje.
22. K nezasloužené milosti Božího působení v dějinách je trvale připojen závazek smlouvy, kterou nabízí Bůh a kterou Izrael přijímá. Na hoře Sinaj se Boží iniciativa konkretizuje ve smlouvě s jeho lidem, jemuž je darováno Desatero přikázání zjevených Hospodinem (srov. Ex 19-24). „Deset slov" (Ex 34, 28; srov. Dt 4, 13; 10, 4) vyjadřuje, „co vše zahrnuje přináležet k Bohu prostřednictvím smlouvy. Mravný způsob života je odpovědí na iniciativu lásky Pána. Je to uznání Boha, projev úcty k Bohu i bohoslužba díkůvzdání. Je to spolupráce na plánu, který Bůh uskutečňuje v dějinách."
Deset přikázání, která představují jedinečnou životní náplň a ukazují člověku nejbezpečnější cestu k existenci svobodné od otroctví hříchu, představuje privilegované vyjádření přirozeného zákona. Tato přikázání „učí pravému lidství. Vyzdvihují základní povinnosti, a tedy nepřímo i základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby." Tato přikázání charakterizují univerzální lidskou morálku. Připomíná je také Ježíš v rozhovoru s bohatým mládencem v evangeliu (srov. Mt 19, 18). Tato přikázání jsou tedy „prvořadými pravidly veškerého společenského života."
23. Z Desatera vyplývá závazek, který se týká nejen věrnosti jedinému pravému Bohu, ale také společenských vztahů v lidu smlouvy. Ty jsou upravovány především tím, co bylo definováno jako právo chudého: „Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří..., nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem. Ochotně mu otvírej svou ruku a poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje" (Dt 15, 7-8). Tohle všechno platí také pro vztah k cizinci: „Bude-li cizinec sídlit mezi vámi, bude-li přebývat ve vaší zemi, neutiskujte ho, ať je mezi vámi jako váš soukmenovec. Budete ho milovat jako sami sebe; neboť i vy jste byli cizinci v Egyptě. Já jsem Pán, váš Bůh" (Lv 19, 33-34). Dar svobody a zaslíbené země, smlouva ze Sinaje a Desatero jsou tudíž niterně spjaty s praxí, která má řídit ve spravedlnosti a solidaritě vývoj izraelské společnosti.
24. Mezi mnoha ustanoveními, která konkretizují styl daru a sdílení spravedlnosti, kterou člověku vlévá Bůh, se jako velmi důležitá směrnice pro společenský a ekonomický život Izraele projevuje zákon sabatického roku (slavil se každých sedm let) (Ex 23mDt15, Lv25) a jubilejního roku (slavil se každých padesát let), i když to vše nebylo nikdy plně uskutečňováno. Jde o zákon, který kromě odpočinku pro polnosti přikazuje odpuštění dluhů a všeobecné osvobození osob i statků. Každý se tak mohl vrátit ke své vlastní rodině a znovu nabýt vlastnictví ad svým dědickým podílem.
Takové zákonodárství chce ustanovit, že spásonosná událost vyjití z Egypta a věrnost smlouvě představují nejen ustavující princip společenského, politického a ekonomického života Izraele, ale také princip, který reguluje problémy týkající se ekonomické chudoby a sociální nespravedlnosti. Jde o princip, jenž má ustavičně niterně přetvářet život lidu smlouvy, aby se formoval podle Božího záměru. Aby se odstraňovala diskriminace a nerovnosti vyvolané sociálně ekonomickým vývojem, každého sedmého roku se jako připomínka vyvedení z Egypta a smlouvy promítala do sociální a právní skutečnosti, takže docházelo k tomu, že otázky vlastnictví, dluhů, půjček a statků nabývaly svého vlastního hlubšího významu.
25. Předpisy sabatického a jubilejního roku představují jakési „semeno" sociální nauky. Ukazují, že principy spravedlnosti a sociální solidarity jsou inspirovány nezaslouženým darem spásy uskutečněné Bohem, a proto nemají pouze hodnotu nápravy praxe ovládané sobeckými zájmy a záměry, ale jakožto proroctví zaměřené k budoucnosti se mají stávat spíše vzorem a jakýmsi orientačním bodem, podle něhož se má utvářet každá generace Izraele, pokud chce zůstat věrná svému Bohu.
Takové zásady se stávají ohniskem prorockého hlásání, které je zaměřeno k tomu, aby skutečně pronikly do nitra člověka. Duch Boží, vlitý do srdce člověka - zvěstují proroci -, ve vás zakoření totéž smýšlení prodchnuté spravedlností a milosrdenstvím, které přebývá v Hospodinově srdci (srov. Jer 31, 33 a Ez 36, 26-27). Tehdy se Boží vůle, vyjádřená v Desateru darovaném na hoře Sinaj, bude moci kreativně zakořenit v samotném nitru člověka. Z tohoto procesu zniternění vyplývá větší hloubka i realismus sociálního jednání člověka. Na tomto základě pak dochází k postupnému zevšeobecňování postoje spravedlnosti a solidarity, jejž má lid smlouvy prokazovat vůči každému člověku, z kteréhokoli lidu či národa.
b) Princip stvoření a nezaslouženě darovaného působení Božího
26. Prorocká a mudroslovná reflexe dospívá až k prvnímu projevu a k samému zdroji Božího plánu s celým lidstvem, když formuluje princip stvoření všech věcí Bohem. Když se ve vyznání víry Izraele tvrdí, že Bůh je Stvořitel, pak to není čistě teoretické přesvědčení, nýbrž také vystižení prvotního horizontu Hospodinova nezaslouženě darovaného a milosrdného působení ve prospěch člověka. On totiž naprosto svobodně obdarovává bytím a životem všechno, co existuje. Muž a žena, stvoření k jeho obrazu a podobě (srov. Gn 1, 26-27), jsou z tohoto důvodu povoláni být viditelným znamením a účinným nástrojem Boží láskyplné štědrosti v zahradě, do níž je Bůh postavil jako hospodáře a strážce stvořených statků.
27. V láskyplném působení Boha Stvořitele nacházíme vyjádření samotného smyslu stvoření, i když je tento smysl zatemněn a znetvořen zkušeností hříchu. Vyprávění o prvotním hříchu (srov. Gn 3, 1-24) totiž popisuje trvalé pokušení i situaci neuspořádanosti, v níž se lidstvo nachází po pádu prarodičů. Neposlušnost vůči Bohu znamená, že se člověk skrývá před milujícím pohledem Stvořitele a zároveň chce sám určovat svou vlastní existenci a jednání ve světě. Narušení společenství s Bohem působí narušení vnitřní jednoty lidské osoby, narušení společenství mezi mužem a ženou i narušení harmonického poměru mezi lidmi a ostatními tvory.29 V tomto prvotním narušení je také třeba spatřovat nejhlubší kořen všech forem zla, které ohrožují společenské vztahy mezi lidskými osobami, všech situací, které v ekonomickém a politickém životě útočí na důstojnost lidské osoby, na spravedlnost a solidaritu.

http://cormier.cz/kapitola1.htm

http://cormier.cz/zakl_pojmy.htm

http://cormier.cz/centesimus_annus.htm

II. JEŽÍŠ KRISTUS JAKOŽTO NAPLNĚNÍ LÁSKYPLNÉHO PLÁNU OTCOVA
a) V Ježíši Kristu se naplňuje rozhodující událost dějin Boha s lidmi
28. Dobrotivost a milosrdenství, které inspirují Boží jednání a které jsou
také klíčem k jeho porozumění, se stávají člověku tak blízké, že na sebe berou rysy člověka Ježíše, Slova učiněného tělem. V Lukášově vyprávění popisuje Ježíš svou mesiášskou službu Izaíášovými slovy, v nichž se odráží prorocký význam jubilea: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně"(Lk 4, 18-19;. Ježíš se tedy staví do linie naplnění nejen proto, že naplňuje to, co bylo přislíbeno a co Izrael očekával, ale také v hlubším slova smyslu, neboť v něm se naplňuje rozhodující událost dějin Boha s lidmi. On sám prohlašuje: „Kdo viděl mne, viděl Otce"(Jan 14, 9). Jinými slovy: Ježíš hmatatelným a definitivním způsobem zjevuje, kdo je Bůh a jak jedná s lidmi.

29. Láska, která oduševňuje Ježíšovu službu mezi lidmi, je ta, kterou zakouší Syn v intimním sjednocení s Otcem. Nový zákon nám dovoluje pronikat do zkušenosti, kterou sám Ježíš prožívá a sděluje – totiž lásku Boha, svého Otce, „Abba" -, a tak pronikat do samého srdce Božího života. Ježíš zvěstuje osvobozující milosrdenství Boha těm, které potkává na svém putování, počínaje chudými, těmi, kdo jsou vylučováni na okraj společnosti, hříšníky. A všechny vyzývá, aby ho následovali, neboť on jako první zcela jedinečným způsobem projevuje poslušnost záměru Boží lásky jako jeho vyslanec ve světě.
Právě vědomí, které má Ježíš o tom, že je Syn, vyjadřuje onu originální Ježíšovu zkušenost. Syn přijal zdarma z lásky všechno od Otce: „Všechno, co má Otec, je moje" (Jan 16, 15). Jeho poslání spočívá v tom, aby všem lidem dal podíl na tomto daru a na tomto synovském vztahu: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce" (Jan 15, 15). Uznat Otcovu lásku znamená pro Ježíše to, že své jednání nechává proniknout touto Boží láskyplnou štědrostí a milosrdenstvím, které plodí nový život, a tak se už svou existencí stává příkladem a vzorem pro své učedníky. Jsou povoláni k tomu, aby žili jako on, a po jeho Přechodu (Velikonocích) smrtí a vzkříšením aby žili v něm a z něho díky překypujícímu daru Ducha Svatého, Utěšitele, jenž zvnitřňuje v srdcích Ježíšův životní styl.

b) Zjevení trojiční lásky
30. S neutuchajícím úžasem těch, kdo byli zasaženi nevýslovnou Boží láskou (srov. Řím 8, 26), ve světle plnosti zjevení trojiční lásky, která je nám nabídnuta ve Velikonocích Ježíše Krista, ukazuje Nový zákon
konečný význam vtělení Syna a jeho poslání mezi lidmi. Svatý Pavel píše: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?" (Řím 8, 31-32). Podobným způsobem mluví také svatý Jan: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy" (1 Jan 4, 10).
31. Boží tvář, postupně zjevovaná v dějinách spásy, plně září ve tváři ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista. Bůh je Trojice: Otec, Syn, Duch Svatý jsou reálně odlišní a zároveň jsou jakožto společenství nekonečné lásky reálnou jednotou. Nezasloužená láska Boha k lidstvu se zjevuje především u svého zdroje jako láska Otce, od něhož všechno pochází;jako její láskyplné sdělování, které činí Syn, jenž se opětně daruje Otci a jenž se zároveň daruje lidem; jako stále nová plodnost Boží lásky, kterou Duch Svatý vlévá do srdce lidí (srov. Řím 5, 5).
Svými slovy i skutky a definitivně a dokonale svou smrtí a svým vzkříšením^ Ježíš Kristus zjevuje lidstvu, že Bůh je Otec a že my všichni jsme jeho milostí povoláni, abychom se stali jeho syny v Duchu (srov. Řím 8, 15; Gal 4, 6), a proto jsme bratry a sestrami. Z tohoto důvodu církev pevně věří, že „klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli."
32. Když apoštol Jan rozjímá o milostivosti a přemíře Božího obdarování, které nám sesílá Otec ve svém Synovi, i to, jak o tom Ježíš učila jak tomu vydal svědectví darem svého života za nás, dospívá k hlubokému smyslu a nejlogičtějšímu důsledku: „Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti" (1 Jan 4, 11-12). Vzájemnost lásky je požadována přikázáním, které Ježíš definuje jako nové a svoje: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy" (Jan 13, 34). Přikázání vzájemné lásky vytyčuje cestu vedoucí k prožívání trojičního života v Kristu a v jeho církvi, která je Kristovým tělem, a k tomu, že spolu4 s ním proměňujeme dějiny až do jejich naplnění v nebeském Jeruzalémě.
33. Přikázání vzájemné lásky, které je zákonem života Božího lidu, ''1 má inspirovat, očišťovat a povznášet všechny lidské vztahy ve společenském i politickém životě: „Být člověkem znamená být povolán k meziosobnímu společenství, " protože obraz a podoba trojičního Boha jsou kořenem pro „celý 'étos' člověka, (...) jehož vrcholem je přikázání lásky." Kulturní, společensky, ekonomický a politický fenomén vzájemné závislosti, který je stále intenzivnější a obzvláště zřejmý ve vztazích sjednocujících lidskou rodinu, ve světle zjevení ještě více podtrhuje „nový model jednoty lidského pokolení, z něhož musí důsledně vycházet i solidarita. Tento nejvyšší model jednoty, odlesk vnitřního života Boha, jednoho ve třech osobách, my křesťané vyjadřujeme slovem communio, 'společenství'."
III. LIDSKÁ OSOBA V PLÁNU BOŽÍ LÁSKY
a) Trojiční láska jako původ a cíl lidské osoby
34. Zjevení tajemství Boha jako trojiční lásky v Kristu je zároveň zjevením povolání lidské osoby k lásce. Toto zjevení vrhá světlo na osobní důstojnost a svobodu muže a ženy a ukazuje nám celou hloubku bytostně společenské povahy člověka: „Být osobou podle obrazu a podoby Boha, znamená existovat ve vztahu k jinému 'já', " neboť Bůh sám jakožto jediný a trojí je společenstvím Otce, Syna a Ducha Svatého. Ve společenství lásky, jíž je Bůh, v němž se tři božské Osoby vzájemně milují a jsou jediný Bůh, je lidská osoba povolána k tomu, aby odhalila původ a cíl své existence i dějin. Koncilní otcové v pastorální konstituci Gaudium et spes učí: „Sám Pán Ježíš svou modlitbou k Otci: 'Ať všichni jsou jedno, jako my jsme jedno' (Jan 17, 21-22), otevírá výhledy pro lidský rozum nedostupné, když naznačuje, že je jakási podobnost mezi jednotou božských Osob a jednotou Božích dětí v pravdě a v lásce. Tato podobnost ukazuje, že člověk, jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého, může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého (srov. Lk 17, 33)."

35. Křesťanské zjevení vrhá nové světlo na identitu, povolání a konečné určení osoby i lidského rodu. Každá osoba je Bohem stvořena, milována a spasena v Ježíši Kristu a realizuje se tím, že vytváří množství vztahů lásky, spravedlnosti a solidarity s ostatními osobami, když rozvíjí svou mnohotvárnou aktivitu ve světě. Lidské jednání, které je zaměřeno na podporu důstojnosti a integrálního povolání člověka, na kvalitu podmínek jeho existence, na setkávání a solidaritu mezi národy, je v souladu se záměrem Boha, jenž nikdy nepřestává projevovat svou lásku a prozřetelnost vůči svým dětem.
36. Stránky první knihy Písma svatého, na nichž se popisuje stvoření muže a ženy k Božímu obrazu a podobě (srov. Gn 1, 26—27), obsahují základní nauku týkající se identity a povolání lidské osoby. Je nám zde řečeno: Že stvoření muže a ženy je svobodným a láskyplným činem Božím; že muž a žena představují jakožto svobodné a inteligencí obdařené bytosti stvořené ty Boha; že jedině ve vztahu s ním mohou odhalit a realizovat autentický a plný význam svého osobního i společenského života; že právě svou vzájemností, ve které se doplňují, jsou obrazem trojiční lásky ve stvořeném vesmíru; že jim, kteří jsou vrcholem stvoření, Stvořitel svěřuje úlohu uspořádat podle jeho záměru stvořenou přírodu (srov. Gn 1, 28).
37. Kniha Genesis nám předkládá některé základní body křesťanské antropologie: nezcizitelnou důstojnost lidské osoby, která má svůj kořen a svou záruku ve stvořitelském záměru Božím; konstitutivní sociální povahu lidské bytosti, která má svůj prototyp v původním vztahu mezi mužem a ženou, jejichž „spojením vzniká první forma osobního společenství";38 význam lidského jednání ve světě, které je vázáno na objevování a respektování přirozeného zákona, jejž Bůh vtiskl do stvořeného vesmíru, aby v něm lidstvo přebývalo a střežilo jej podle jeho záměru. Toto pojetí lidské osoby, společnosti a dějin je zakořeněno v Bohu a je osvětleno prostřednictvím uskutečnění Božího záměru spásy.
b) Křesťanská spása je pro všechny lidi a zahrnuje celého člověka
38. Spása, která je nám z iniciativy Boha Otce nabídnuta v Ježíši Kristu a která se uskutečňuje a šíří působením Ducha Svatého, je spásou pro všechny lidi a zahrnuje celého člověka. Je to tedy spása univerzální a integrální. Vztahuje se na lidskou osobu v každém rozměru její existence, a proto je osobní i sociální, duchovní i tělesná, historická i transcendentní. Tato spása se začíná naplňovat již v dějinách, protože všechno stvořené je dobré a chtěné Bohem a protože Syn Boží se stal jedním z nás.39 Její definitivní naplnění však nastane až v budoucnosti. Toto naplnění pro nás připravuje Bůh pro dobu, až budeme společně se vším stvořením (srov. Řím8) povoláni k tomu, abychom měli účast na Kristově vzkříšení a na věčném společenství života s Otcem v radosti Ducha Svatého. Tato perspektiva jasně ukazuje mylnost a klamnost čistě imanentistického pojímání smyslu dějin i nároku, že člověk spasí sám sebe.
39. Spása, kterou Bůh nabízí svým dětem, vyžaduje jejich svobodnou odpověď a přilnutí. Právě v tom spočívá víra, skrze niž „se celý člověk svobodně odevzdává Bohu", a odpovídá na předcházející a překypující lásku Boží (srov. 1 Jan 4, 10) konkrétní láskou k bratřím i pevnou nadějí, „protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal" (Zid 10, 23). Boží plán spásy totiž nestaví lidskou bytost do stavu čiré pasivity nebo méněcennosti ve vztahu k jejímu Stvořiteli, neboť vztah k Bohu, který nám Ježíš Kristus zjevil a do něhož nás bez naší zásluhy uvádí působením Ducha Svatého, je vztahem synovství: jde tedy o tentýž vztah, který prožívá Ježíš se svým Otcem (srov. Jan 15-17; Gal 4, 6-7).
40. Univerzalita a integrálnost spásy darované Ježíšem Kristem způsobuje, že existuje nerozborná vazba mezi vztahem, který má mít osoba k Bohu, a odpovědností vůči bližnímu v konkrétních dějinných okolnostech. Tato intuice je přítomna, ačkoliv ne vždy jasně a bez omylů, v univerzálním lidském hledání pravdy a smyslu a stává se nosnou strukturou smlouvy Boha s Izraelem, jak to dokládají desky Zákona a kázání proroků.
Tato vazba je zcela jasně vyjádřena a shrnuta v učení Ježíše Krista a definitivně potvrzena svrchovaným svědectvím daru Jeho života v poslušnosti Otcově vůli a z lásky vůči bratřím. Učiteli Zákona, který se ho ptá: „Které přikázání je první ze všech?" (Mk 12, 28), Ježíš odpovídá: „První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato" (Mk 12, 29-31). V srdci lidské osoby se nerozlučitelně spojuje vztah k Bohu, který je uznáván jako Stvořitel a Otec, pramen a naplnění života a spásy, s otevřeností ke konkrétní lásce vůči člověku, s nímž je třeba jednat jako s druhým vlastním já, byt by šlo o nepřítele (srov. Mt 5, 43-44). Závazek usilovat o spravedlnost, solidaritu a o utváření společenského, ekonomického a politického života tak, aby to odpovídalo Božímu záměru, je zakořeněn v nitru člověka.

http://cormier.cz/zakl_pojmy.htm

c) Kristův učedník jako nové stvoření
41. Osobní i společenský život, stejně jako celé lidské působení ve světě, jsou stále ohroženy hříchem, avšak Ježíš Kristus „tím, že za nás trpěl, nám nejen dal příklad, abychom šli v jeho šlépějích, nýbrž i otevřel cestu; jdeme-li po ní, život i smrt se posvěcují a nabývají nového smyslu." Kristův učedník se ve víře a prostřednictvím svátostí přimyká k Ježíšovu velikonočnímu tajemství, a proto je jeho starý člověk se svými špatnými sklony ukřižován spolu s Kristem. Jako nové stvoření je tedy v milosti uschopněn, aby „žil novým životem" (srov. Řím 6, 4). Tato cesta však „neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci neviditelně působí milost. Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch Svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh."
42. Vnitřní proměna lidské osoby jejím postupným spodobováním s Kristem je základním předpokladem opravdové obnovy jejích vztahů k ostatním osobám: „Je tedy třeba přispívat duchovními i mtavními schopnostmi lidí v úsilí o jejich stálé vnitřní obrácení, aby bylo dosaženo společenských změn, které lidem opravdu slouží. Přednost, která se dává obrácení, však nejen nevylučuje, ale naopak ukládá povinnost postarat se o vhodnou nápravu institucí a životních podmínek, kdykoli svádějí k hříchu, tak aby se přizpůsobily zásadám spravedlnosti a podporovaly dobro, místo aby mu překážely."
43. Nelze milovat bližního jako sebe a vytrvat v tomto postoji, aniž by se člověk odhodlaně a vytrvale rozhodl nasazovat se za dobro všech a každého, neboť všichni jsme opravdu zodpovědní za všechny. Podle koncilního učení „úcta a láska se musí vztahovat také na ty, kdo ve věcech sociálních, politických nebo i náboženských smýšlejí a jednají jinak než my. Cím důvěrněji se totiž, s dobrotou a láskou, seznámíme s jejich způsobem myšlení, tím snadněji budeme moci začít s nimi rozhovor." Na této cestě je nezbytná milost, kterou Bůh nabízí člověku, aby mu pomohl překonat pády, aby ho zachránil z víru lži a násilí, aby ho podpíral a pobízel k stálé ochotě vytrvale obnovovat předivo opravdových a upřímných vztahů se svými bližními.
44. Rovněž poměr ke stvořenému vesmíru a rozličné aktivity, které člověk vyvíjí v péči o sebe a o svou proměnu, jsou neustále ohrožovány pýchou a nezřízenou sebeláskou, a proto musí být očišťovány a přiváděny k dokonalosti Kristovým křížem a vzkříšením: „Člověk Kristem vykoupený, který se stal v Duchu Svatém novým stvořením, může a musí milovat i věci Bohem stvořené. Přijímá je od Boha a hledí na ně a má je v úctě, jako by právě vyšly z Boží ruky. Děkuje za ně Dobrodinci a používá a dopřává si stvořených věcí v duchu chudoby a vnitřní svobody. To ho uvádí do pravého vlastnění světa, jako by neměl nic, zatímco má všecko. 'Všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu' (1 Kor 3, 22-23)."
d) Transcendence spásy a autonomie stvořených skutečností
45. Ježíš Kristus je Boží Syn učiněný člověkem, ve kterém a díky kterému svět a člověk čerpají svou autentickou a plnou pravdu, kterou jim právě on přináší. Tajemství nekonečné blízkosti Boha člověku, která se naplnila ve vtělení Ježíše Krista, jenž neváhal podstoupit opuštěnost na kříži a smrt, dokládá, že čím více je lidství vnímáno ve světle Božího záměru a prožíváno ve společenství s ním, tím více je uschopňováno a osvobozováno ve své identitě a v té svobodě, která je mu vlastní. Účast na Kristově synovském životě, kterou umožňuje vtělení a velikonoční dar Ducha, daleka toho, aby člověka nějak umrtvovala, působí, že
osvobozené lidské bytosti rozvíjejí ve všech ohledech svou autentickou i autonomní identitu.
Tato perspektiva orientuje člověka k správnému hodnocení pozemských skutečností a jejich autonomie, jak to výrazně podtrhuje učení II. vatikánského koncilu: „Rozumíme-li autonomií pozemských skutečností to, že stvořené věci a společenské útvary mají vlastní zákony a hodnoty, které má člověk postupně poznávat, používat jich a pořádat je, pak je taková autonomie požadavek naprosto oprávněný; (...) je to i shodné s vůlí Stvořitele. Podle toho, jak byly stvořeny, mají všechny věci vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, vlastní zákony i uspořádání; to všechno musí člověk respektovat a uznat právo jednotlivých oborů a techniky na vlastní metody."
46. Mezi Bohem a člověkem není konfliktní situace, nýbrž vztah lásky, v němž svět a plody lidské práce ve světě představují předmět vzájemného obdarovávání mezi Otcem a dětmi i dětí mezi sebou v Ježíši Kristu: V něm a díky němu svět a člověk získávají svůj opravdový a původní význam. V univerzální Boží lásce, která objímá všechno, co je, je nám v Kristu zjevován Bůh jako Otec a dárce života, zatímco člověk je n

m zjevován jako ten, kdo v Kristu všechno přijímá v pokoře a svobodě od Boha jako dar, a zároveň jako ten, komu všechno patří jako jeho vlastnictví, když ví a prožívá skutečnost, že každá věc patří Bohu, pochází od Boha a k Bohu je zaměřena. V tomto ohledu II. vatikánský koncil učí: „Rozumí-li se však slovům 'autonomie časných skutečnosti" tak, že stvořené věci nejsou závislé na Bohu a že jich člověk může používat bez vztahu ke Stvořiteli, pak cítí každý, kdo uznává Boha, jak jsou takové názory mylné. Vždyť tvor se bez Stvořitele ztrácí."
47. Lidská osoba v sobě samé a ve svém povolání překračuje horizont stvořeného světa, společnosti a dějin: Jejím posledním cílem je Bůh sám, jenž se lidem zjevil proto, aby je pozval a přijal do svého společenství: „Člověk se nemůže zaprodat pouhé lidské projekci skutečnosti, abstraktnímu ideálu nebo nesprávným utopiím. Člověk jako osoba se může oddat pouze jinému člověku nebo jiným lidem a konečně Bohu, který je původcem jeho bytí a tím jediným, který jeho oddání může plně přijmout." Z uvedeného důvodu platí: „Odcizuje se člověk, který odmítne překonat sám sebe a prožít zkušenost sebeobětování a vytvoření opravdového lidského společenství, orientovaného na poslední určení člověka. Tímto posledním cílem je ale sám Bůh. Odcizuje se společnost, která svým společenským uspořádáním, výrobou a spotřebou ztěžuje uskutečňování této oběti a vytvoření této mezilidské solidarity."
48. Společenské, ekonomické a politické struktury nemohou a nesmějí udělat z lidské osoby pouhý nástroj, neboť každý člověk má svobodu zaměřovat se ke svému poslednímu cíli. Vedle toho také platí, že každou kulturní, společenskou, ekonomickou a politickou skutečnost, v jejímž rámci se historicky uskutečňuje společenská povaha osoby a její aktivita proměňující svět, je třeba brát jako něco relativního a provizorního, „neboť tento viditelný svět pomíjí" (1 Kor 7, 31). Jde o eschatologickou relativitu v tom smyslu, že člověk a svět směřují k cíli, který je naplněním jejich údělu v Bohu; o relativitu teologickou, neboť Boží dar, jehož prostřednictvím se naplní definitivní určení lidstva a stvoření, nekonečně přesahuje možnosti a očekávání člověka. Jakékoli totalitní pojetí společnosti a státu a jakákoli imanentistická ideologie pokroku jsou v rozporu s integrální pravdou o lidské osobě i s Božím záměrem s dějinami.

IV. BOŽÍ PLÁN A POSLÁNÍ CÍRKVE
a) Církev jako znamení a záštita transcendence lidské osoby
49. Církev jakožto společenství těch, kdo jsou svoláni vzkříšeným Ježíšem Kristem a kdo se vydali cestou následování Krista, je „znamením a záštitou transcendence lidské osoby. Církev „je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.'"Posláním církve je zvěstovat a zprostředkovat spásu, kterou uskutečnil Ježíš Kristus a kterou on sám nazývá „Boží království" (srov. Mk 1, 15), což je společenství s Bohem a s lidmi. Cíl spásy, Boží království, zahrnuje všechny lidi a dojde plného uskutečnění za hranicemi dějin, v Bohu. Církev obdržela „poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi."
50. Církev se konkrétním způsobem staví do služeb Božího království především tím, že zvěstuje a předává evangelium spásy a že ustavuje nové křesťanské komunity. Kromě toho „slouží Božímu království ve světě tím, že rozšiřuje 'evangelijní hodnoty', které jsou znamením království a pomáhají lidem přijmout Boží plán. Je tedy pravda, že království v jeho počáteční podobě lze najít i mimo rámec církve mezi všemi lidmi, nakolik žijí evangelijními hodnotami a otevírají se působení Ducha, který vane, kam a jak chce (srov. Jan 3, 8); je vsak nutné též říci, že tato časná dimenze církve zůstává neúplná, není-li spojena s Kristovým královstvím, které je přítomné v církvi a je zaměřené na eschatologické naplnění." Z toho všeho vyplývá zejména to, že církev se nesměšuje s politickou obcí a není vázána na žádný politický systém. Politická obec a církev jsou totiž každá na svém vlastním poli nezávislé a jedna vzhledem k druhé autonomní, přičemž jedna i druhá „slouží, i když z různého titulu, osobnímu a společenskému povolání člověka." Lze dokonce tvrdit, že rozlišení mezi náboženstvím a politikou spolu s principem náboženské svobody představují určitý specifický výdobytek křesťanství, který má velký význam na historické a kulturní rovině.
51. Identitě a poslání církve ve světě podle Božího záměru uskutečněného Kristem odpovídá „spásný a eschatologický cíl, který je plně dosažitelný jen v budoucím věku. 'm Právě proto církev nabízí originální a nenahraditelný přínos, když svou službou přivádí lidskou rodinu a její dějiny k větší lidskosti a staví se jako štít proti každému pokušení totalitarismu tím, že člověku ukazuje jeho integrální a definitivní povolání.
Církev prostřednictvím hlásání evangelia, milosti svátostí a zkušenosti bratrského společenství „ozdravuje a povyšuje důstojnost lidské osoby, upevňuje soudržnost lidské společnosti a dodává každodennímu lidskému počínání hlubší smysl a význam." Na rovině konkrétních dějinných mechanismů nelze uchopit příchod Božího království v perspektivě nějaké definované či definitivní společenské, ekonomické a politické organizace. Boží království se spíše projevuje v rozvoji sociálního cítění, které je pro lidstvo kvasem dosažení integrity, spravedlnosti a solidarity v otevřenosti Transcendentnímu, jenž je úběžníkem jejich definitivního osobního naplnění.
b) Církev, Boží království a obnova společenských vztahů
52. Bůh v Kristu nevykupuje pouze jednotlivou osobu, nýbrž také společenské vztahy mezi lidmi. Jak učí apoštol Pavel, život v Kristu působí, že identita a sociální cítění lidské osoby se objevuje plným a novým způsobem, což má konkrétní důsledky na historické rovině:
„Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Rek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši" (Gal 3, 26-28). Z tohoto hlediska platí, že církevní komunity, svolané poselstvím Ježíše Krista a shromážděné v Duchu Svatém kolem vzkříšeného Krista (srov. Mt 18, 20; 28, 19-20; Lk 24, 46), se nabízejí jako místa společenství, svědectví, misie i jako kvas vykoupení a proměny společenských vztahů. Hlásání Ježíšova evangelia přivádí učedníky k předjímání budoucnosti, když obnovují své vzájemné vztahy.
53. Proměna společenských vztahů odpovídající nárokům Božího království není stanovena ve svých konkrétních vymezeních jednou provždy.
Jedná se spíše o úlohu svěřenou křesťanskému společenství, které ji má uskutečňovat a naplňovat prostřednictvím reflexe a praxe, jež se nechávají inspirovat evangeliem. Je to právě Duch Páně, kdo vede Boží lid a zároveň naplňuje vesmír, kdo v různých dobách vnuká nová a aktuální řešení zodpovědné tvořivosti lidí64 křesťanskému společenství včleněnému do světa a do dějin, které je proto také otevřené dialogu se všemi lidmi dobré vůle při společném hledání semen pravdy a svobody rozesetých na širém poli lidstva:
Dynamika takového procesu musí být zakotvena v neměnných principech přirozeného zákona, který vtiskl Stvořitel do každého svého díla (srov. Řm 2, 14-15), a eschatologicky osvícena prostřednictvím Ježíše Krista.
54. Ježíš Kristus nám zjevuje, že „Bůh je láska" (1 Jan 4, 8) a učí nás, že „základní zákon lidské dokonalosti, a tedy také přetvoření světa, je nové přikázání lásky. Ty, kdo věří božské lásce, ujišťuje, že se všem otevírá cesta lásky a že snaha o uskutečnění všelidského bratrství není marná."66 Tento zákon se má stát měřítkem a konečným pravidlem veškeré dynamiky, ve které se rozvíjejí lidské vztahy. Souhrnně řečeno: Je to samotné tajemství Boha, trojiční Lásky, které je základem smyslu a hodnoty osoby, společenství a lidské činnosti ve světě, nakolik bylo zjeveno a lidstvu na něm dána účast prostřednictvím Ježíše Krista v jeho Duchu.
55. Transformace světa představuje základní nutnost i v současné době. Na tuto výzvu chce sociální nauka církve odpovídat takovým způsobem, jak to vyžadují znamení času: ukazovat, že především ve vzájemné lásce mezi lidmi před Božíma očima se nachází nejmocnější nástroj proměny, a to jak na rovině osobní, tak společenské. Vzájemná láska jakožto účast na nekonečné lásce Boží totiž představuje autentický dějinný i transcendentní cíl lidstva. Proto ačkoli „je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti."
c) Nové nebe a nová země
56. Boží příslib a vzkříšení Ježíše Krista probouzí v křesťanech oprávněnou naději, že pro všechny lidské osoby je připraven nový a věčný příbytek, nová země, v níž přebývá spravedlnost (srov. 2 Kor 5, 1-2; 2 Petr 3, 13):
„Tehdy bude přemožena smrt, Boží synové budou v Kristu vzkříšeni a to, co bylo zaseto ve slabosti a porušitelnosti, obleče neporušitelnost; zůstane však láska a její dílo, a veškeré tvorstvo, které Bůh stvořil pro člověka, bude osvobozeno z otročení nicotnosti."68 Tato naděje nesmí oslabovat úsilí, nýbrž spíše podněcovat k práci v současném světě.
57. Statky jako lidská důstojnost, bratrství a svoboda, všechny dobré plody přírody i našeho úsilí, dary rozšířené z Božího rozhodnutí na zemi v Duchu Páně, očištěné od každé poskvrny, osvícené a proměněné, patří ke Království pravdy, života, svatosti, milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje, které Kristus odevzdá Otci a kde je opět nalezneme. Tehdy přede všemi zazní Kristova slova v celé své slavnostní pravdivosti: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připraveno od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně... Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali" (Mt 25, 34-36.40).
58. Plná realizace lidské osoby, uskutečňovaná v Kristu díky daru Ducha, zraje v dějinách a je zprostředkována vztahy člověka k ostatním lidem. Tyto vztahy v příslušné době dosahují své dokonalosti díky nasazení člověka ve prospěch zlepšení tohoto světa, ve spravedlnosti a míru. Lidská činnost v dějinách je sama o sobě významná a účinná pro definitivní nastolení Božího království, i když toto Království zároveň zůstává zcela transcendentním darem Božím. Jestliže tato činnost respektuje objektivní řád časných záležitostí a jestliže je osvícena pravdou a láskou, pak se stává nástrojem pro stále plnější a dokonalejší uskutečňování spravedlnosti a míru, a tak v přítomnosti předjímá přislíbené Boží království.
Když se člověk připodobuje Kristu Vykupiteli, vnímá sám sebe jako tvora Bohem chtěného a Bohem věčně vyvoleného, povolaného k milosti a ke slávě v plnosti tajemství, na němž má účast v Ježíši Kristus Připodobení Kristu a nazírání jeho tváře70 vnukají křesťanovi neuhasitelnou touhu předjímat v tomto světě v oblasti mezilidských vztahů to, co bude skutečností v plnosti Božího království, a proto se snaží dávat jíst, pít, poskytovat oblečení, obydlí, péči, pohostinnost a společnost Pánu, jenž klepe na dveře (srov. Mt 25, 35-37).
d) Maria a její „fiat" v záměru Boží lásky
59. Dědičkou naděje spravedlivých Izraele a první mezi učedníky Ježíše Krista je Maria, jeho matka. Ona svým „fiat" k záměru Boží lásky (srov. Lk 1, 38) ve jménu celého lidstva přijímá v dějinách Otcova Vyslance, Spasitele lidí. Ve chvalozpěvu „Magnificat" prohlašuje příchod tajemství spásy a příchod „Mesiáše chudých" (srov. Iz 11, 4; 61, 1). Bůh smlouvy, opěvovaný Pannou z Nazareta v jásotu jejího ducha, je ten, kdo sesazuje mocné z trůnu a povyšuje ponížené, sytí hladové dobrými věcmi a bohaté propouští s prázdnou, rozptyluje ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, a své milosrdenství projevuje těm, kdo se ho bojí (srov. Lk 1, 50-53).
Kristovi učedníci čerpají z Mariina srdce, z hloubky její víry vyjád-ené ve slovech chvalozpěvu Magnificat, a jsou povoláni k tomu, aby v sobě stále silněji obnovovali „vědomí, ze pravdu o Bohu, který spasí, o Bohu, prameni veškerého daru, nelze oddělit od přednostní láskyplné péče o chudě a ponížené, jak to vyzpívala Maria v Magnificat a jak to potom Ježíš vyjádřil slovy a skutky."71 Maria naprosto závisí na Bohu a ve svém odhodlání víry je bezvýhradně nasměrována k němu, a tak „je nejdokonalejší ikonou svobody a osvobození lidstva i kosmu."

http://cormier.cz/kapitola1.htm

http://cormier.cz/1_30.htm

Kapitola druhá: Poslání církve a sociální nauka
Církev, jež se podílí na radostech a nadějích, na úzkostech i strastech lidí, je solidární s každým mužem i ženou každého místa a každé doby a všem přináší radostnou zvěst o Božím království, které s Ježíšem Kristem přišlo a přichází mezi ně.
Každý člověk, jedinečný a neopakovatelný ve své individualitě, je bytostí otevřenou vztahům s ostatními ve společnosti. Vzájemné soužití jednotlivců, rodin i zájmových skupin, které jsou mezi sebou svázáni předivem vztahů, zajišťuje vyšší kvalitu života. Společné dobro, jež lidé hledají a o něž usilují tím, že utvářejí společnost, představuje záruku osobního, rodinného a společenského dobra. Starat se o člověka znamená pro Církev zahrnovat společnost do své misijní a spásonosné péče. Společenské soužití, kde každý muž a každá žena vnímá sebe sama a rozhoduje se ve svém konání často podmiňuje kvalitu života. Právě proto Církev není lhostejná vůči tomu, co se v lidské společnosti rozhoduje, produkuje, prožívá a zejména vůči mravní úrovni společenského života, která má být pravdivě lidská a zušlechťující.
Společnost a spolu s ní politika, ekonomie, práce, právo a kultura nepředstavují oblast, která by ležela mimo hranice poselství spásy a nebo se mu vymykala. Společnost a všechno, k čemu v ní dochází, se dotýká člověka, protože je tvořena lidmi, muži a ženami, kteří jsou “první a základní cestou církve” (viz Jan Pavel II., Redemptor hominis, 14).
Sociální nauka je tudíž nedílnou součástí evangelizační služby církve. Všechno, co se týká lidské komunity – různé situace a problémy týkající se spravedlnosti, svobody, rozvoje, vztahů mezi národy i míru, rozhodně není vyjmuto z evangelizace, která by nebyla úplná, kdyby nebrala zřetel na naléhavost výzev, které Církev vnímá mezi Evangeliem a konkrétním osobním i společenským životem člověka.
Není jediný důvod, aby církev sledovala záměry, které jsou cizí jejímu poslání. Svou sociální naukou si Církev ukládá “pomáhat člověku na jeho cestě ke spáse”(viz Jan Pavel II.,Centesimus annus, 54), což je její hlavní a univerzální cíl. Z tohoto poslání nutně vyplývá právo a zároveň povinnost církve vypracovat určitou sociální nauku a ovlivňovat tak společnost i její struktury prostřednictvím odpovědnosti a závazků, jež z této nauky vyplývají.
Církev má právo být pro člověka učitelkou pravdy a víry. Nejedná se pouze o pravdu základních článků víry, ale také přirozené mravnosti, která vyplývá ze samotné lidské přirozenosti a z Evangelia. (srov. 2.vat.koncil, Dignitatis humanae, 14 a Jan Pavel II., Veritatis splendor , 27,64,110). Slova Evangelia nejsou určena pouze k naslouchání, ale také k tomu, aby je člověk uváděl do života (srov. Mt 7,24; Lk 6,46-47; Jan 14,21.23-24; Jak 1,22).
Právo hlásat víru a pravdu je zároveň povinností, neboť Církev na tuto úlohu nemůže rezignovat, aniž by tím popírala sebe samu a svou věrnost Kristu: “Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!” (srov. 1 Kor 9,16). Napomenutí, které adresuje svatý Pavel sám sobě, zní ve svědomí církve jako příkaz, aby využívala všech prostředků k evangelizaci. Nejedná se tedy pouze o ty prostředky, které mluví ke svědomí jednotlivých lidí, ale také o ty, které vedou k veřejným institucím. Nelze tedy “mylně odsouvat náboženskou skutečnost do čistě privátní sféry".
Předmětem sociální nauky církve je člověk povolaný ke spáse, jehož Kristus svěřuje do péče a zodpovědnosti Církve (srov. Jan Pavel II., Centesimus annus , 14). Ve své sociální nauce se církev zabývá lidským životem ve společnosti, přičemž si uvědomuje, že právě na kvalitě společenského života, tedy na vztazích spravedlnosti a lásky, které tento život utvářejí, závisí rozhodujícím způsobem ochrana a rozvoj osob, kvůli nimž je každá společnost ustavena.
Historicky první sociální encykliku s titulem “Rerum novarum” vydal Lev XIII. roku 1891. Dokument odmítá socialismus jako způsob nápravy tzv. dělnické otázky a předkládá upřesněnou a aktualizovanou “katolickou nauku o práci, o právu na vlastnictví, o principu spolupráce, který je postaven do protikladu k třídnímu zápasu." Pojednává o právu slabých, o důstojnosti chudých a o povinnostech bohatých, o zdokonalení spravedlnosti prostřednictvím lásky...”
Po "Rerum novarum" následovaly dokumenty další. V průběhu dvacátého století se papežové k sociální tématice vraceli pravidelně a mnohokrát až do současnosti. Vždyť papež Benedikt XVI. zahrnuje sociální témata do své první encykliky "Deus caritas est."
Sociální nauka Církve nebyla vypracovávána od počátku jako organický systém, nýbrž vznikala postupně, tak jak se Církev vyjadřovala svým učitelským úřadem k sociálním otázkám. Pozorná a vytrvalá otevřenost vědám dodává sociální nauce Církve kompetenci, konkrétnost a aktuálnost.

DRUHÁ KAPITOLA
POSLÁNÍ CÍRKVE A SOCIÁLNÍ NAUKA
I. EVANGELIZACE A SOCIÁLNÍ NAUKA
a) Církev jako Boží příbytek mezi lidmi
60. Církev, podílející se na radostech a nadějích, na úzkostech a strastech lidí, je solidární s každým mužem i ženou na každém místě a v každé době a všem přináší radostnou zvěst o Božím království, které s Ježíšem Kristem přišlo a přichází mezi ně. Církev je v lidstvu a ve světě svátostí Boží lásky, a proto také největší nadějí, která podněcuje a podpírá každý autentický záměr i úsilí směřující k osvobození člověka a k jeho povznesení. Církev je mezi lidmi stánkem Božího společenství, „Božím příbytkem mezi lidmi" (srov. Zj 21, 3), a proto člověk není osamocen, ztracen nebo zmaten ve svém úsilí o zlidštění světa, ale nachází oporu v Kristově vykupitelské lásce. Ta je služebnicí spásy nikoli v abstraktním nebo čistě spirituálním slova smyslu, nýbrž v kontextu dějin a světa, v němž člověk žije a kde ho dosahuje Boží láska a povolání k tomu, aby odpovídal Božímu záměru.
61. Každý člověk, jedinečný a neopakovatelný ve své individualitě, je bytostí otevřenou vztahům s ostatními ve společnosti. Vzájemné soužití jednotlivců, rodin, zájmových skupin, kteří jsou mezi sebou svázáni předivem vztahů setkávání, komunikace a směny, zajišťuje vyšší kvalitu života. Společné dobro, které lidé hledají a dosahují tím, že utvářejí společenskou komunitu, představuje záruku dobra osob, rodin i společnosti. Z těchto důvodů vzniká a ztvárňuje se společnost se svým strukturálním uspořádáním na rovině politické, ekonomické, právní a kulturní. Na člověka, „který je zapojen do stavby moderní společnosti komplexní sítí vztahů, " se církev obrací se svou sociální naukou. Jakožto znalkyně lidství je církev schopna pochopit člověka v jeho povolání a v jeho aspiracích, v jeho limitech i v jeho těžkostech, v jeho právech i v jeho úkolech a má pro něj slovo života, které zaznívá v historických i společenských proměnách lidské existence.
b) Obohacovat a pronikat společnost evangeliem
62. Prostřednictvím své sociální nauky chce církev zvěstovat a uskutečňovat evangelium v komplexní síti společenských vztahů. Nejde pouze o osloveni člověka ve společnosti, člověka jakožto adresáta evangelijního hlásání, nýbrž o obohacování a pronikání samotné společnosti evangeliem. Starat se o člověka proto pro církev znamená, že do své misijní a spásonosné péče zahrne rovněž společnost. Společenské soužití často určuje kvalitu života a tím podmínky, v nichž každý muž a každá žena vnímá sebe sama a rozhoduje se o sobě a o svém povolání. Právě proto církev není lhostejná vůči všemu tomu, co se v lidské společnosti rozhoduje, produkuje, prožívá, vůči mravní úrovni společenského života, která má být opravdu lidská a zlidšťující. Společnost a spolu s ní politika, ekonomie, práce, právo, kultura nepředstavují čistě sekulární a světskou oblast, která by ležela na okraji nebo mimo poselství spásy a spásonosné dění. Společnost a všechno, co se v ní děje, se týká člověka. Společnost je tvořena lidmi, kteří jsou „první a základní cestou církve".
63. Prostřednictvím své sociální nauky na sebe církev bere úkol zvěstování, které jí Pán svěřil. Církev tak uskutečňuje v historických proměnách poselství Kristova osvobození a vykoupení, tedy evangelium o Božím království. Když církev hlásá evangelium, „dosvědčuje člověku jménem Krista jeho důstojnost a jeho povolání k meziosobnímu společenství; učí ho požadavkům spravedlnosti a míru, které jsou ve shodě s Boží moudrostí."
Evangelium, které zaznívá prostřednictvím církve v současnosti dnešního člověka, %x i sociální nauka jsou slovem přinášejícím osvobození. To znamená, že i ona má působnost pravdy a milosti Ducha Svatého, jež proniká srdce a §přivádí člověka k tomu, aby rozvíjel své myšlení, záměry lásky, spravedlnosti, svobody a míru. Evangelizovat společenskou oblast tudíž znamená naplňovat lidská srdce smyslem a svobodou, založenými na evangeliu, aby se tak budovala společnost utvářená podle míry člověka, protože mírou lidství je Kristus. Jde o budování lidštější obce, která by se více podobala Božímu království.
64. Se svou sociální naukou se církev nejen neodchyluje od svého vlastního poslání, nýbrž mu zůstává striktně věrna. Vykoupení uskutečněné Kristem a svěřené spásonosnému poslání církve bezesporu patří k nadpřirozenému řádu. Tato dimenze však nevyjadřuje omezení, nýbrž má integrující povahu vzhledem ke spáse. Nadpřirozeno si nemáme představovat jako nějakou skutečnost nebo nějaký prostor, který by začínal tam, kde končí přirozenost, nýbrž jako povznesení přirozenosti, a proto nic z toho, co patří do stvořeného a lidského řádu, není cizí nadpřirozenému, teologálnímu řádu víry a milosti a není z něho ani vyloučeno, nýbrž spíše je uznáváno, přijímáno a povznášeno: „Viditelný svět, který Bůh stvořil pro člověka (srov. Gn 1, 26-30) - onen svět, jenž byl podroben nicotnosti (Řím 8, 20; srov. tamtéž 8, 19-22), když do něj vstoupil hřích -, znovu získává v Ježíši Kristu své původní spojení se samým Božím zdrojem moudrosti a lásky. Vždyť přece 'Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna (Jan 3, 16). A jako v člověku-Adamovi byl tento svazek přetržen, tak v člověku-Kristu byl znovu navázán (srov. Řím 5, 12-21)."
65. Vykoupení začíná vtělením, jehož prostřednictvím Boží Syn na sebe přijímá celého člověka kromě hříchu v souladu se solidaritou ustanovenou stvořitelskou moudrostí Boží, a všechno zahrnuje do svého daru spasitelské lásky. Touto láskou je člověk zasažen v celém svém bytí, tedy na rovině tělesné i duchovní a rovněž v solidárním vztahu k druhým.Celý člověk - nejen oddělená duše nebo bytost uzavřená ve své individualitě, nýbrž osoba a společnost osob - je zahrnut do spásonosné ekonomie evangelia. Církev jakožto nositelka poselství vtělení a evangelijního vykoupení nemůže jít jinou cestou. Ve své sociální nauce a účinném působení, které vyvíjí, nejen nečiní nezřetelnou svou tvářa své poslání, ale projevuje věrnost Kristu a předstupuje před lidi jako„všeobecná svátost spásy". To platí obzvláštním způsobem v epoše, jako je naše, charakterizované vzrůstající vzájemnou závislostí a tím, že sociální otázky se stávají celosvětovou záležitostí.
c) Sociální nauka, evangelizace a lidský rozvoj
66. Sociální nauka je integrální součástí evangelizační služby církve. Všechno, co se týká lidské společnosti - různé situace a problémy, týkající se spravedlnosti, osvobození, rozvoje, vztahů mezi národy a míru - není vyděleno z evangelizace, která by nebyla úplná, kdyby nebrala zřetel na vzájemné výzvy, které trvale probíhají mezi evangeliem a konkrétním osobním i společenským životem člověka.85 Mezi evangelizací a lidským rozvojem existují hluboké vazby: „Jsou to pouta antropologické povahy, poněvadž člověk není nějaká abstraktní bytost, nýbrž je podmíněn sociálními a hospodářskými okolnostmi.
Tyto svazky jsou i teologického rázu, protože nelze oddělovat Boží plán stvoření od plánu vykoupení člověka, a právě toto vykoupení se dotýká i velmi konkrétních situací, v nichž je třeba bojovat proti nespravedlnosti a usilovat o opětné nastolení spravedlivého řádu.
Tyto svazky mají však i vyhraněně evangelijní ráz, vyjádřený svazkem křesťanské lásky. Jak je možno hlásat nové přikázání, aniž bychom přitom usilovali též o skutečný a opravdový růst člověka ve spravedlnosti a míru?"
67. Sociální nauka církve „má význam nástroje zvěstování víry" a rozvíjí se ve stále novém setkávání mezi evangelijním poselstvím a lidskými dějinami. Takto chápána je sociální nauka církve zvláštním prostředkem pro výkon služby slova a prorocké úlohy církve.88 „Hlásání a šíření sociální nauky je ve skutečnosti podstatnou součástí poslání církve evangelizovat a součástí křesťanské zvěsti, protože toto učení ukazuje její konkrétní důsledky pro život ve společnosti. Každodenní práci a s ní spojený boj za spravedlnost tak zahrnuje do vydávání svědectví pro Krista Spasitele." Nestojíme tedy před nějakým vedlejším zájmem nebo okrajovým působením, které by se přidružovalo k poslání církve, nýbrž v samotném srdci církevní služby: Prostřednictvím sociální nauky církev „zvěstuje každému člověku Boha a mystérium spásy v Kristu a odhaluje tak člověku člověka samého." Tato služba vychází nejen z hlásání, ale také ze svědectví.

)http://cormier.cz/neomezenost_moznosti.htm

http://cormier.cz/socucirk.htm

68. Církev se nestará o společenský život v každém ohledu, nýbrž ve smyslu své vlastní kompetence, která spočívá ve zvěstování Krista Vykupitele. „Vlastní poslání, které Kristus svěřil své církvi, nepatří do oblasti politické, hospodářské nebo sociální; cíl, který jí vytkl, je rázu náboženského. Přesto však právě z tohoto náboženského poslání vyplývají úkoly, světlo a síla, které mohou sloužit k vybudování a upevnění lidské společnosti podle Božího zákona." To znamená, že církev se svou sociální naukou nevstupuje do technických otázek a nezavádí systémy ani nepředkládá modely organizace společnosti, neboť to nepatří k poslání, které jí Kristus svěřil. Církev má kompetenci vycházející z evangelia: předávat poselství osvobození člověka, jak ho zvěstoval a dosvědčoval Boží Syn učiněný člověkem.
d) Právo a povinnost církve

69. Svou sociální naukou chce církev „pomáhat člověku na jeho cestě ke spáse. Jde o její hlavní a jediný cíl. Neexistují jiné záměry, kvůli nimž by církev měla nahrazovat nebo pronikat do toho, co je úlohou někoho jiného, a přitom by zanedbávala své vlastní úkoly. Není tedy důvod, aby církev sledovala záměry, které jsou cizí jejímu poslání. Z tohoto poslání však vyplývá právo a zároveň povinnost církve vypracovat vlastní sociální nauku a ovlivňovat skrze ni společnost i její struktury prostřednictvím odpovědnosti a úkolů, jež z této nauky vyplývají.
70. Církev má právo být pro člověka učitelkou pravdy víry. Nejen pravdy dogmatu, ale také mravnosti, která vyplývá ze samotné lidské přirozenosti a z evangeliář Slovo evangelia není určeno pouze k naslouchání, ale také k tomu, aby bylo uváděno do života (srov. Mt 7, 24; Lk 6, 46-47; Jan 14, 21.23-24; Jak 1, 22). Důslednost v jednání představuje projev přilnutí věřícího k pravdě evangelia a není omezena pouze na striktně církevní a duchovní oblast, nýbrž zahrnuje člověka v celém rozsahu jeho života i ve veškeré jeho odpovědnosti. Ačkoli jde o odpovědnost světské povahy, jejím subjektem je člověk, tedy ten, koho Bůh volá prostřednictvím církve, aby měl účast na jeho spásonosném daru.
Na dar spásy musí člověk odpovídat nikoli pouze částečným, abstraktním nebo jen slovním způsobem, nýbrž celým svým životem a na rovině všech vztahů, které tento život poznamenávají, a proto nic neponechat pouze světské Či profánní sféře, jako kdyby to bylo bezvýznamné pro spásu nebo od ní odtržené. Proto není sociální nauka pro církev ani výsadou, ani odchýlením od jejího poslání, ani věcí dohody, ani vměšováním. Je totiž jejím právem evangelizovat společnost, tedy nechávat zaznít osvobozující hlas evangelia ve složité sféře výroby, práce, podnikání, financí, obchodu, politiky, práva, kultury, společenské komunikace, kde žijí lidé.

71. Toto právo je zároveň povinností, neboťcírkev na tuto úlohu nemůže rezignovat, aniž by tím popírala sebe samu a svou věrnost Kristu: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!" (1 Kor 9, 16). Napomenutí, které adresuje svatý Pavel sám sobě, zní ve svědomí církve jako příkaz, aby využívala všech cest k evangelizaci. Nejen těch, které mluví ke svědomí jednotlivých lidí, ale také těch, které vedou k veřejným institucím. Nelze tedy ani „mylně odsouvat náboženskou skutečnost do čistě soukromé sféry, "96 ani zaměřovat křesťanské poselství výhradně na nadpozemskou spásu, která není s to vrhat světlo na přítomnost člověka na této zemi.
Kvůli veřejnému významu evangelia a víry i kvůli zvráceným důsledkům nespravedlnosti, tedy hříchu, církev nemůže zůstat lhostejná vůči společenským záležitostem.98 „Církvi přísluší vždy a všude hlásat mravní zásady včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoliv lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší."
II. POVAHA SOCIÁLNÍ NAUKY CÍRKVE
a) Poznání osvícené vírou
72. Sociální nauka nebyla od počátku vypracovávána jako organický systém, nýbrž vznikala v průběhu času prostřednictvím četných zásahů magisteria do oblasti sociální tematiky. Takový způsob vzniku činí pochopitelným skutečnost, že mohlo docházet k určitým oscilacím ohledně povahy, metody a epistemologické struktury sociální nauky církve. Po významných náznacích učiněných v Laborem exercensm je rozhodující objasnění v tomto smyslu obsaženo v encyklice Sollicitudo rei socialis: sociální nauka církve „nepatří do oblasti ideologie, nýbrž teologie, zvláště teologie morální." Tato nauka není definovatelná podle socioekonomických parametrů. Není to nějaký ideologický nebo pragmatický systém zaměřený na definování ekonomických, politických a společenských vztahů. Sociální nauka církve je samostatnou kategorií: Je to „přesné vyjádření výsledků hluboké reflexe ve světle víry a církevní tradice nad složitou skutečností lidské existence ve společnosti a v mezinárodním kontextu. Jejím hlavním cílem je interpretovat tuto skutečnost, posoudit, zda se shoduje či neshoduje s učením evangelia o člověku a o jeho pozemském i nadpřirozeném povolání, aby na základě toho mohla usměrňovat jednání křesťanů."102
73. Sociální nauka církve má tudíž teologickou povahu, specifickým způsobem patří do oblasti morální teologie, protože „jde o nauku, která má usměrňovat jednání člověka."m Tato nauka „je založena na střetávání křesťanského života a svědomí se situacemi tohoto světa a realizuje se úsilím, které vyvíjejí jednotlivci, rodiny, kulturní a veřejní činitelé, politici a státníci, aby dali křesťanskému životu podobu a uplatnění v dějinách." V sociální nauce církve se tudíž odrážejí tři úrovně morálně teologické nauky: jedná se o rovinu ustavující, která se týká pohnutek; o rovinu direktivní, která se týká norem společenského života; a o rovinu rozhodování, která se týká svědomí, jež je povoláno uvádět objektivní a obecné normy do konkrétních a jednotlivých situací života společnosti. Uvedené tři roviny také implicitně určují vlastní metodu a specifickou epistemologickou strukturu sociální nauky církve.
74. Sociální nauka církve nachází svůj podstatný základ v biblickém zjevení a v církevní tradici. Z tohoto zdroje, jenž pochází shůry, sociální nauka čerpá inspiraci a světlo k porozumění, posuzování a orientaci lidské zkušenosti i dějin. První a nade vším stojící skutečností je Boží záměr se stvořením, zvlášť pak s životem a údělem člověka povolaného k trinitárnímu společenství.
Víra, která přijímá Boží slovo a uvádí jej do života, účinné spolupůsobí s rozumem. Chápání víry, zvlášť víry zaměřené na praxi, je strukturováno rozumem a využívá všech přínosů, které rozum nabízí. Také sociální nauka církve jakožto vědění aplikované na okolnosti a na dějiny praxe využívá současně víru a rozum - a představuje výmluvný výraz jejich plodného vztahu.
75. Víra a rozum představují dva způsoby poznání využívané sociální naukou církve, neboť dvěma zdroji, z nichž tato nauka Čerpá, jsou zjevení a lidská přirozenost. Poznání na základě víry zahrnuje život člověka a dává mu směr ve světle tajemství dějin spásy, zjevení a sebedarování Boha v Kristu nám lidem. Tato inteligence víry využívá rozum, jehož prostřednictvím chápe a vysvětluje, nakolik je to možné, zjevenou pravdu a propojuje ji s pravdou lidské přirozenosti, kterou čerpá z Božího záměru vyjádřeného ve stvoření. Jde o integrální pravdu osoby jakožto duchovní i tělesné bytosti ve vztahu k Bohu, k jiným lidským bytostem a ostatním tvorům.
Ústřední postavení Kristova tajemství však rozhodné nevylučuje ani neoslabuje roli rozumu, a nezbavuje tedy sociální nauku církve její rozumové přijatelnosti ani jejího univerzálního určení. Zatímco tajemství Krista vrhá světlo na tajemství člověka, rozum dává plný smysl chápání důstojnosti lidské osoby a mravních požadavků, které tuto důstojnost zabezpečují. Sociální nauka církve je poznání osvícené vírou, které právě proto představuje výraz vyšší poznávací schopnosti. Všem tedy vysvětluje pravdy, které zastává, i povinnosti, které z toho vyplývají. Může tudíž být přijata a sdílena všemi lidmi.

b) Upřímný dialog s každou formou vědění
16. Sociální nauka církve využívá veškeré poznání, at už pochází z jakékoli oblasti, a má proto důležitou interdisciplinární dimenzi. Aby mohla „lépe uplatnit v různých a stále se měnících sociálních, hospodářských a politických oblastech pravdu o člověku, vstupuje tato nauka do dialogu s různými disciplínami, které se zabývají člověkem, a integruje jejich příspěvky." Sociální nauka církve využívá významné přínosy filozofie i přínosy humanitních věd při popisu příslušných fenoménů.
77. Podstatný je především přínos filozofie vyplývající ze zdůraznění lidské přirozenosti jakožto zdroje a rozumu jakožto cesty k poznání víry samotné. Pomocí rozumu sociální nauka přijímá filozofii do své vlastní vnitřní logiky, to znamená do své vlastní argumentace.
Tvrzení, že sociální nauka církve patří spíše do oblasti teologie než filozofie, neznamená zneuznání nebo podceňování role, která přísluší filozofii a jejímu přínosu. Filozofie je totiž vhodným a nepostradatelným nástrojem pro správné porozumění základním pojmům sociální nauky církve, jako jsou osoba, společnost, svoboda, svědomí, etika, právo, spravedlnost, společné dobro, solidarita, subsidiarita, stát. Toto porozumění má přispívat k harmonickému soužití ve společnosti. Dalším úkolem filozofie je ukazovat rozumovou přijatelnost světla, které evangelium vrhá na společnost, a podněcovat intelekt a svědomí každého člověka k otevřenosti a k přijetí pravdy.
78. Významnou pomoc sociální nauce církve skýtají také humanitní a společenské vědy. Žádná věda není vyloučena, ne bot je nositelkou určité části pravdy. Církev uznává a přijímá všechno, co přispívá k pochopení člověka ve stále rozsáhlejší, proměnlivější a komplexnější síti společenských vztahů. Uvědomuje si skutečnost, že k hlubšímu poznání člověka vede nejen teologie: přispívají i mnohé vědy, na něž teologie sama odkazuje.
Pozorná a vytrvalá otevřenost védám dodává sociální nauce církve kompetenci, konkrétnost a aktuálnost. Díky tomu církev může porozumět přesněji člověku ve společnosti, hovořit k lidem své doby přesvědčivějším způsobem a účinněji vnášet do vědomí a sociální citlivosti naší doby Boží slovo a víru, z níž tato nauka vychází. Tento interdisciplinární dialog vede také vědy k tomu, aby zahlédly perspektivy významu, hodnoty a angažovanosti, které odkrývá sociální nauka církve, a aby se otevřely „širšímu horizontu služby člověku, poznávanému a milovanému v plné šíři jeho poslání."
c) Výraz učitelské služby církve
79. Sociální nauka přísluší církvi, protože církev je subjektem, který ji vypracovává, šíří a učí. Není výsadou určité složky těla církve, nýbrž patří celému společenství církve. Vyjadřuje, jakým způsobem církev chápe společnost, a jak se staví k jejím strukturám a k jejím proměnám. Celé společenství církve, tedy kněží, řeholníci a laici, společně utvářejí sociální nauku v souladu se svými úlohami, charismaty a službami uvnitř církve.
Mnohé a různorodé příspévky, které pocházejí také z „nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, jsou přijímány, interpretovány a sjednocovány učitelským úřadem církve, který vyhlašuje sociální nauku jako nauku církve. Magisterium v církvi přísluší těm, kdo jsou vybaveni „učitelským úřadem" (munus docendi), tedy těm, kdo jsou nositeli učitelské služby na poli víry a mravnosti a mají k tomu autoritu svěřenou od Krista. Sociální nauka církve není pouze plodem myšlení a činnosti kvalifikovaných osob, neboť jde o smýšlení církve a o dílo učitelského úřadu církve, který učí s autoritou, již Kristus předal apoštolům a jejich nástupcům. Těmi jsou papež a biskupové ve společenství s ním.
80. V sociální nauce církve naplňuje své poslání učitelský úřad církve ve všech svých složkách a výrazových formách. Prvotní je všeobecná učitelská služba papeže a koncilu. Právě toto magisterium udává směr a vyznačuje vývoj sociální nauky církve. Je doplňováno magisteriem
biskupů, kteří specifikují, aplikují a aktualizují nauku v řadě konkrétních a specifických místních situací. Sociální učení biskupů pak skýtá hodnotné příspěvky a podněty magisteriu papeže. Tímto způsobem se realizuje určitá vzájemná zpětná vazba, vyjadřující kolegialitu pastýřů sjednocených s papežem při předkládání sociální nauky církve. Soubor nauky, který z toho vyplývá, zahrnuje a spojuje univerzální magisterium papeže a partikulární magisterium biskupů.jakožto součást morálního učení církve se sociální nauka těší stejné důstojnosti a stejné autoritě jako toto učení. Je autentickým magisteriem, které vyžaduje, aby ho věřící přijímali a aby k němu přilnuli. Naukovou závažnost jednotlivých výroků a souhlas, který tyto výroky vyžadují, je třeba vyrozumět z jejich povahy, ze stupně nezávislosti na nahodilých a proměnlivých prvcích a z četnosti, s jakou se tyto výroky opakují.
d) Úsilí o vytvoření společnosti, která je smířena ve spravedlnosti a lásce
81. Předmětem sociální nauky církve je v zásadě totéž, co představuje důvod její existence, tedy člověk povolaný ke spáse, jehož jako takového Kristus svěřuje do péče a zodpovědnosti církve.'17 Ve své sociální nauce se církev zabývá lidským životem ve společnosti, přičemž si uvědomuje, že právě na kvalitě společenského života, tedy na vztazích spravedlnosti a lásky, které tento život utvářejí, závisí rozhodujícím způsobem ochrana a rozvoj osob, kvůli nimž je každá společnost ustavena. Ve společnosti jsou totiž v sázce důstojnost a práva osoby i mír ve vztazích mezi osobami a mezi komunitami osob. Právě to jsou dobra, na něž se společnost musí zaměřovat a jež musí zaručovat. Z tohoto hlediska sociální nauka církve nabývá podoby hlásání i žaloby. Především hlásání toho, co je církvi vlastní: „celistvý pohled na člověka a na lidské záležitosti, " a to nejen na rovině teoretické, nýbrž také praktické. Sociální nauka církve totiž nepřináší pouze významy, hodnoty a kritéria posuzování, nýbrž také normy a směrnice pro jednání, které z této nauky vyplývají. Církev si neklade za cíl prostřednictvím této nauky určovat struktury společnosti a organizovat ji, nýbrž jí jde o probouzení, orientování a formování svědomí. Sociální nauka má také úlohu žaloby při střetu s hříchem. Jde o hřích nespravedlnosti a násilí, který rozličným způsobem proniká společností a nabývá v ní konkrétní podoby. Tato žaloba se stává soudem a obhajobou práv opomíjených a postižených násilím a týká se především práv chudých, nejposlednějších a slabých. Tento soud a tato obhajoba jsou tím intenzivnější, čím více se nespravedlnost a násilí šíří, čím více postihuje celé kategorie osob a široké zeměpisné oblasti, čím více vyvolává sociální problémy, působí útlak a nerovnoměrnosti, které postihují společnost. Podnětem a určením valné části sociální nauky církve jsou velké sociální problémy, na něž je třeba poskytnout odpověď ve smyslu sociální spravedlnosti.
82. Zaměření sociální nauky církve má náboženskou a morální povahu)11 Náboženskou povahu proto, že evangelizační a spásonosné poslání církve zahrnuje člověka „v plné pravdě jeho existence a jeho osobního i společenského bytí." Morální proto, že církev usiluje o integrální „pravý humanismus", tedy o „osvobození ode všeho, co člověka trápí a utlačuje" a o „rozvoj celého člověka a celého lidstva". Sociální nauka církve vytyčuje cesty vedoucí k usmířené a harmonické společnosti ve spravedlnosti a lásce, která by v dějinách předjímala počátečním a předobrazným způsobem „nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost" (2 Petr 3, 13).
e) Poselství pro syny církve i pro lidstvo
83. Prvním adresátem sociální nauky je církevní společenství ve všech svých členech, protože všichni mají společenskou odpovědnost, kterou na sebe musí vzít. Sociální nauka vybízí svědomí k tomu, aby uznalo a naplňovalo závazky spravedlnosti a lásky v oblasti společenského života. Tato nauka představuje světlo mravní pravdy, které vyvolává odpovídající postoje podle povolání a služby každého křesťana. Sociální nauka církve je podnětem k úkolům na poli evangelizace, tedy k výuce, katechezi a formaci, což se týká každého křesťana podle jeho kompetence, charismat, úřadů a poslání zvěstovat, jak to každému přísluší.
Ze sociální nauky církve plyne zároveň odpovědnost týkající se budování, organizace a fungování společnosti: povinnosti politické, ekonomické, administrativní závazky, které mají světskou povahu z přísluší věřícím laikům, nikoli kněžím a řeholníkům. Tato odpovědnost je zvláštním způsobem vlastní laikům z důvodu světské povahy jejich života i z důvodu světské charakteristiky jejich povolání. Naplňováním této odpovědnosti laici uvádějí do života sociální učení církve a uskutečňují poslání církve ve světě.
84. Kromě primárního a specifického zaměření na děti církve má sociální nauka také univerzální určení. Světlo evangelia, které sociální nauka církve obrací na společnost, osvěcuje všechny lidi; svědomí i intelekt každého člověka jsou schopny vnímat lidskou hloubku hodnot, které tato nauka vyjadřuje, i lidský a zlidšťující obsah jejích norem jednání. Sociální učení církve je adresováno všem lidem. Ve jménu člověka, jeho jediné a jedinečné důstojnosti, jeho ochrany a rozvoje společnosti, ve jménu jediného Boha Stvořitele a posledního cíle člověka se sociální nauka církve výslovně obrací na všechny lidi dobré vůle?* Této nauce skutečně naslouchají příslušníci ostatních církví a církevních společenství, vyznavači ostatních náboženství i lidé, kteří nepatří k žádné náboženské skupině.
f) Ve znamení kontinuity a obnovy
85. Sociální nauka církve, která se orientuje podle světla evangelia a která projevuje ustavičnou pozornost vůči vývoji společnosti, je charakterizována kontinuitou a obnovou.
Tato nauka se vyznačuje především kontinuitou učení, jež se odvolává na univerzální hodnoty vyplývající ze zjevení i z lidské přirozenosti. Z toho důvodu sociální nauka nezávisí na různých kulturách, ideologiích, názorech: je trvalým učením, které „zůstává stejné ve své základní myšlence, v zásadách, podle nichž se uvažuje, v kritériích posuzování, ve svých zásadních směrnicích pro konkrétní jednání, a především ve svém živém spojení s Kristovým evangeliem." Právě v tomto nosném a trvalém jádru sociální nauka církve prochází dějinami, aniž by byla podmíněna změnami, a proto není vystavena nebezpečí rozpadu.
Na druhé straně se sociální nauka církve stále obrací k dějinám a nechává se ovlivňovat událostmi, k nimž v dějinách dochází, a proto sociální nauka církve vykazuje schopnost trvale se obnovovat. Pevnost jejích východisek z ní nečiní strnulý naukový systém, nýbrž magisterium schopné otevírat se novým věcem, aniž by přitom ztrácelo svou vlastní povahu: učení, pro něž „je nezbytné, aby se odpovídajícím způsobem přizpůsobovalo proměnlivým historickým podmínkám a nepřetržitému toku nových událostí každodenního života lidí
86. Sociální nauka se představuje jako trvale otevřené „staveniště", kde věčná pravda proniká a prostupuje nové okolnosti a jevy a vytyčuje cesty spravedlnosti a míru. Víra si nenárokuje to, aby se proměnlivé sociální politické skutečnosti vtěsnávaly do jediného uzavřeného schématu. Pravdou je spíše opak, protože víra je kvasem novosti a tvořivosti. Učení, které z této víry ustavičně vychází, „se rozvíjí úvahami a zkoumáním ve stálé aplikaci na měnící se poměry tohoto světa. Podněty jí přitom dává evangelium jako zdroj obnovy."
Jako matka a učitelka se církev neuzavírá a nestahuje do sebe, nýbrž je stále otevřená člověku a obrácená k němu, neboť spásné určení člověka je vlastním důvodem její existence. Církev je mezi lidmi jako živá ikona Dobrého pastýře, jenž vychází hledat člověka a nachází ho tam, kde je, tedy v existenciálních a historických podmínkách jeho života. Právě na tomto místě mu církev vychází v ústrety s evangeliem jako s poselstvím osvobození a smíření, spravedlnosti a míru.

III. SOCIÁLNÍ NAUKA NAŠÍ DOBY, HISTORICKÉ POZNÁMKY
a) Začátek nové cesty
87. Výraz „sociální nauka11 pochází od Pia XI. a označuje nauku týkající se sociálně významných témat. Toto učení se rozvíjelo v církvi od encykliky Rerum novarum Lva XIII. prostřednictvím magisteria papežů a biskupů a ve společenství s nimi. Starost o společenskou oblast jistě nemá počátek ve zmíněném dokumentu, protože církev nikdy na společnost nezapomínala, nicméně encyklika Rerum novarum je počátkem nové cesty. Jednak se začleňuje do tradice mnoha století, jednak znamená nový počátek a předkládá zásadní rozvoj učení ve společenské oblasti.
Trvalý zájem o člověka žijícího ve společnosti vedlo k tomu, že církev nastřádala bohaté naukové dědictví, které má kořeny v Písmu svatém, zejména v evangeliu a v apoštolských spisech, a které dostalo tvar počínaje církevními otci a velkými učiteli středověku, takže bez přímých a výslovných zásahů magisteria postupně vznikala nauka, v níž se církev postupem doby sama rozpoznala.
88. Události ekonomického charakteru, k nimž došlo v 19. století, měly bouřlivé sociální, politické a kulturní důsledky. Události spjaté s průmyslovou revolucí převrátily staleté uspořádání společnosti a zároveň způsobily závažné problémy týkající se spravedlnosti, a tak došlk nastolení první velké sociální otázky, tedy dělnické otázky, která vznikla v důsledku konfliktu mezi kapitálem a prací. V tomto dějinném rámci si církev uvědomila, že musí zasáhnout novým způsobem.
Ony „nové záležitosti1 (res novae), totiž právě zmíněné skutečnosti, představovaly výzvu pro učení církve a motivovaly ji k nové specifické pastorální péči o široké masy mužů a žen. Bylo třeba nového přístupu k dané situaci, který by byl s to najít řešení problémů dosud neznámých a neprozkoumaných.
b) Od Rerum novarum do dnešních dnů
89. Jako odpověď na první velkou sociální otázku uveřejnil Lev XIII.první sociální encykliku s titulem Rerum novarum. V ní se analyzují životní a pracovní podmínky námezdných dělníků, které byly obzvláště tíživé v případě průmyslových dělníků, postižených nedůstojnou bídou. Dělnická otázka je zde projednávána v celé své šíři. Je analyzována ve všech svých sociálních a politických aspektech, aby mohla být odpovídajícím způsobem vyhodnocena ve světle naukových principů, které mají základ ve zjevení, přirozeném zákonu a mravnosti.
Encyklika Rerum novarum vypočítává bludy, které způsobují sociální zlo, vylučuje socialismus jako způsob nápravy a předkládá upřesněnou a aktualizovanou „katolickou nauku o práci, o právu na vlastnictví, o principu spolupráce, který je postaven do protikladu k třídnímu zápasu jako základnímu prostředku proměny společnosti, o právu slabých, o důstojnosti chudých a o povinnostech bohatých, o zdokonalení spravedlnosti prostřednictvím lásky, o právu na existenci profesních sdružení."
Encyklika Rerum novarum se stala inspirativním dokumentem a orientačním bodem křesťanské aktivity na sociálním poli. Ústředním tématem zmíněné encykliky je ustavení spravedlivého společenského pořádku, vzhledem k němuž je nutno zvolit kritéria posuzování, která by jednak pomáhala hodnotit existující sociálně politické uspořádání, jednak navrhovat hlavní prostředky k žádoucím proměnám.
90. Encyklika Rerum novarum přistupovala k dělnické otázce metodou, která se následně stala „trvalým vzorem"146 pro další vývoj sociální nauky církve. Principy vyslovené Lvem XIII. byly využity a prohloubeny v následujících sociálních encyklikách. Celá sociální nauka by mohla být vnímána jako určitá aktualizace, prohlubování a rozšiřování jejího původního jádra, tedy principů vyložených v encyklice Rerum novarum. Tímto odvážným a jasnozřivým textem dal Lev XIII. církvi zároveň jakýsi 'statut občanského práva v proměnlivé skutečnosti veřejného života lidí a států, " a „napsal rozhodující větu, která se stala „trvalou součástí sociální nauky církve", když jasně řekl, že závažné sociální problémy „lze řešit jen spoluprací všech sil, " a když zároveň dodal: „Pokud jde o církev, nikdy a nikterak nezanedbá své povinnosti ani v této věci."
91. Na počátku třicátých let v důsledku velké ekonomické krize z roku 1929 Pius XI. publikoval encykliku Quadragesimo anno, která byla připomínkou čtyřicátého výročí od vydání encykliky Rerum novarum. Papež čte novým způsobem minulost ve světle ekonomické a sociální situace, v níž se k industrializaci připojila expanze moci finančních skupin jak v národním, tak v mezinárodním měřítku. Šlo o poválečné období, v němž se v Evropě postupně prosazovaly totalitní režimy a v němž se vyhrocoval třídní boj. Encyklika vyslovuje napomenutí kvůli nerespektování svobody sdružování a podtrhuje principy solidarity a spolupráce k překonání společenských protikladů. Vztahy mezi kapitálem a prací se musí vyznačovat spoluprací.15-Encyklika Quadragesimo anno podtrhuje princip, že mzda musí odpovídat nejen nezbytným potřebám pracovníka, ale také potřebám jeho rodiny. Stát ve vztahu k soukromému sektoru musí aplikovat princip subsidiarity, který se následně stane trvalým prvkem sociální nauky církve. Encyklika odmítá liberalismus chápaný jako nekontrolovanou konkurenci ekonomických sil, zároveň ale znovu potvrzuje právo na soukromé vlastnictví s poukazem na jeho společenskou funkci. Ve společnosti, již bylo třeba zrekonstruovat od samotných ekonomických základů a která se celá stala „problémem" volajícím po řešení, se „Pius XI. cítil být zodpovědným za to, aby podpořil větší znalost mravního zákona regulujícího mezilidské vztahy, aby poskytoval jeho přesnou interpretaci a vedl všechny k jeho urychlenému uvádění do života... snažil se také o překonání konfliktu mezi třídami a o ustavení nového společenského pořádku, který by se zakládal na spravedlnosti a lásce."
92. Pius XI. neopomněl dát zaznít svému hlasu proti totalitním režimům, které se v době jeho pontifikátu dostávaly v evropských zemích k moci. Již dne 29. července roku 1931 protestoval proti násilnostem fašistického režimu v Itálii prostřednictvím encykliky Non abbiamo bisogno. V roce 1937 publikoval encykliku s titulem Mit brennender Sorge, která pojednávala o situaci katolické církve v Německu. Znění encykliky Mit brennender Sorge bylo čteno z kazatelen všech katolických kostelů v Německu poté, co byl dokument s maximálním utajením rozšířen. Encyklika vznikla jako reakce na léta útlaku a násilností a Pius XI. ji sepsal na výslovné přání německého episkopátu především v důsledku stále se zostřujících a represivnějších opatření přijatých v Německu roku 1936. Šlo zejména o mladé lidi, kteří se měli povinně zapsat do „Hitlerjugend". Papež se obrací na kněze a řeholníky i na věřící laiky, aby je povzbudil a podnítil k rezistenci až do doby, kdy bude obnoven skutečný mír mezi církví a státem. V roce 1938 tváří v tvář šířícímu se antisemitismu Pius XI. prohlásil: „Duchovně jsme všichni Semité." Prostřednictvím encykliky Divini Redemptoris, věnované problematice ateistického komunismu a sociální nauce církve, Pius XI. systematickým způsobem podrobil kritice komunismus, který definoval jako „vnitřně zvrácený" a ukázal, že základními prostředky k překonání zla způsobeného komunismem jsou: obnova křesťanského života, uplatňování evangelijní lásky, plnění povinností podle spravedlnosti na meziosobní i společenské rovině s ohledem na společné dobro, ustavování profesních a meziprofesních sdružení.
93. Rozhlasová poselství Pia XII., 160 spolu s jeho dalšími důležitými zásahy do oblasti sociální nauky představují prohloubení reflexe učitelského úřadu nad novým řádem společnosti, v níž by vládla mravnost a právo a jejíž ústřední zásadou by byla spravedlnost a mír. V průběhu svého pontifikátu Pius XII. prošel strašnými lety druhé světové války i obtížnými roky poválečné rekonstrukce. Nepublikoval sice encykliky věnované sociální nauce, přesto ale ustavičně projevoval v mnoha různých souvislostech starost o rozvrácený mezinárodní pořádek: „Ve válečných i poválečných letech sociální magisterium Pia XII. představovalo pro mnohé národy všech světadílů a pro miliony věřících i nevěřících hlas univerzálního svědomí, interpretovaného a proklamovaného v těsné vazbě na Boží slovo. Svou mravní autoritou i prestiží Pius XII. přinesl světlo křesťanské moudrosti nesčetným lidem všech společenských úrovní i kategorií." Jednou z charakteristik zásahů Pia XII. je zdůrazňování vazby mezi morálkou a právem. Papež kladl velký důraz na pojem přirozeného práva, které má být jakoby duší uspořádání společnosti jak v národním, tak v mezinárodním měřítku. Dalším důležitým aspektem učení Pia XII. je pozornost věnovaná odborníkům a podnikatelským kruhům, které zvlášť vyzýval k tomu, aby přispívali k dosažení společného dobra. „Kvůli své citlivosti a vnímavosti ke znamením času lze Pia XII. považovat za bezprostředního předchůdce II. vatikánského koncilu a sociálního učení dalších papežů, jeho nástupců."
94. Šedesátá léta znamenala otevření nadějných horizontů. Byly obnovovány země zdevastované válkou, byla započata dekolonializace, objevily se první náznaky dialogu ve vztazích mezi dvěma bloky, americkým a sovětským. V této atmosféře blahoslavený Jan XXIII. intenzivně vnímal „znamení doby". Sociální otázka se stala záležitostí univerzální a zahrnovala všechny země. Vedle dělnické otázky a průmyslové revoluce se objevily problémy zemědělství, problematika rozvojových oblastí a nárůstu obyvatelstva, otázka nezbytnosti mezinárodní ekonomické spolupráce. Nerovnosti, které byly dříve vnímány uvnitř jednotlivých národů, se objevily na mezinárodní rovině, a tak se stále jasněji ukazovala dramatická situace rozvojového světa. Jan XXIII. se v encyklice Mater et magistra „zaměřuje na aktualizaci již existujících dokumentů a zároveň chce udělat krok kupředu v zapojení celé křesťanské komunity." Klíčovými slovy zmíněné encykliky jsou „komunita" a  „socializace". Církev je povolána k tomu, aby v pravdě, spravedlnosti a lásce spolupracovala se všemi lidmi na budování autentického společenství. Tak nebude ekonomický růst sloužit pouze uspokojování potřeb lidí, ale bude mocí přispět také k jejich důstojnosti.
95. Prostřednictvím encykliky Pacem in terris Jan XXIII. staví v době horečnatého nukleárního zbrojení do středu pozornosti téma míru. Encyklika Pacem in terris, věnovaná míru a lidské důstojnosti, kromě jiného obsahuje první hlubší reflexi církve nad lidskými právy. Navazuje zde na to a doplňuje to, co bylo řečeno v encyklice Mater et magistra, a v souladu s linií vyznačenou Lvem XIII. podtrhuje důležitost vzájemné spolupráce všech. Je to první církevní dokument, který je adresován nejen věřícím, ale také „všem lidem dobré vůle", kteří jsou voláni „k nejzávažnějším úkolům... jedná se především o to, že vedeni a vzděláváni pravdou, spravedlností a láskou mají v lidském společenství vytvářet nové vztahy." Encyklika Pacem in terris věnuje pozornost pravomocím světového společenství, které je povoláno „zvažovat a řešit otázky vznikající ve věci společného světového dobra, týkající se sféry hospodářské, sociální, politické a kulturní." U příležitosti desátého výročí od vydání encykliky Pacem in terris kardinál Maurice Roy, prezident Papežské komise pro spravedlnost a mír, poslal papeži Pavlu VI. list spolu s dokumentem, který se zamýšlí nad tím, nakolik je učení encykliky Jana XXIII. schopno osvětlit nové problémy spjaté s úsilím o mír.
96. Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes představuje významnou odpověď církve na očekávání současného světa. V této konstituci „se v souladu s obnovou na poli ekleziologie obráží nové pojetí společenství věřících jakožto Božího lidu. Tento text proto vyvolal nový zájem o předchozí dokumenty, které obsahují nauku o vydávání svědectví křesťanským životem, což je autentický způsob pro zviditelňování přítomnosti Boha v tomto světě." Konstituce Gaudium et spes vykresluje tvář církve, která je „těsně spjata s lidstvem a jeho dějinami, " která putuje dějinami spolu s celým lidstvem, společně se světem je vydána stejnému pozemskému údělu, která je však zároveň „jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu". Konstituce Gaudium et spes se ve světle křesťanské antropologie a poslání církve systematickým způsobem zabývá tématy kultury, ekonomického a společenského života, manželství a rodiny, politické obce, míru a společenství národů. Všechno je nahlíženo z hlediska osoby a zaměřeno k člověku, který je „jediný tvor na zemi, jehož Bůh chtěl pro něho samého".1'6 Společnost, její struktury a její rozvoj musí být zaměřeny na „zdokonalení lidské osoby". Poprvé se magisterium církve na tak vysoké úrovni a tak obsáhlým způsobem vyjadřuje o rozličných aspektech křesťanského života ve světě.
„Je třeba uznat, že pozornost věnovaná v příslušné konstituci změnám v sociální, psychologické, politické, ekonomické a náboženské oblasti podněcovala stále více pastorační péči církve o problémy lidí a o dialog se světem."
97. Dalším dokumentem II. vatikánského koncilu, velmi důležitým v souboru sociální nauky církve, je deklarace Dignitatis humanae^ v níž je vyhlášeno právo na náboženskou svobodu. Zabývá se touto tematikou ve dvou kapitolách. V první, která má obecnou povahu, se tvrdí, že právo na náboženskou svobodu se zakládá na důstojnosti lidské osoby a že je nutno, aby bylo zakotveno jako občanské právo v zákonodárství společnosti. Druhá kapitola se zabývá týmž tématem ve světle zjevení, objasňuje pastorační důsledky tohoto práva, přičemž připomíná, že toto právo se netýká pouze jednotlivých osob, ale také rozličných společenství.
98. „Rozvoj je nové jméno pro mír, " tvrdí Pavel VI. v encyklice Populorum progressio, m jež může být považována za jakési rozšíření kapitoly konstituce Gaudium etspes o ekonomickém a společenském životě. Přináší vsak také významné nové prvky. Tento dokument především vytyčuje směrnice pro integrální rozvoj člověka a pro solidární rozvoj lidstva: „To jsou dvě tematiky, které je třeba vnímat jako osy, kolem nichž se strukturuje obsah celé encykliky. Když papež chce přesvědčit adresáty o naléhavosti solidárního způsobu jednání, představuje rozvoj jako 'přechod od méně humánních podmínek života k humánněújším' a specifikuje charakteristiky zmíněných podmínek."1 Tento přechod se netýká pouze ekonomické a technické oblasti, ale jde také o to, aby každá osoba mohla nabýt příslušné kulturní úrovně, o respektování důstojnosti druhých, spolu s uznáním „nejvyšších hodnot a Boha, jenž je jejich zdroj a cíl". Rozvoj a prospěch všech odpovídá požadavku spravedlnosti ve světovém měřítku. Tato spravedlnost by pak měla zaručovat celosvětový mír a umožnit realizaci „humanismu v plném slova smyslu", řízeného duchovními hodnotami.
99. V této perspektivě papež Pavel VI. v roce 1967 ustavil Papežskou komisi „Iustitia et Pax". Tím naplnil požadavek koncilních otců, podle nichž by bylo „velmi žádoucí vytvořit celosvětový církevní orgán, který by měl za úkol vybízet katolickou veřejnost k uskutečňování rozvoje ve strádajících zemích a k sociální spravedlnosti mezi národy." Z iniciativy Pavla VI. od roku 1968 církev slaví první den každého roku jako Světový den míru. Tentýž papež započal tradici poselství, v nichž se pro  každý Světový den míru zvolí jedno téma. To přispívá k rozšiřování souboru sociální nauky církve.
100. Na počátku sedmdesátých let, v rozbouřené atmosféře a v době závažných ideologických sporů, se papež Pavel VI. opět vrátil k sociálnímu učení papeže Lva XIII. a aktualizoval ho u příležitosti osmdesátého výročí od vydání encykliky Rerum novarum prostřednictvím apoštolského listu Octogesima adveniens. Papež se zde zamýšlí nad postindustriální společností a nad jejími spletitými problémy, a zároveň zdůrazňuje skutečnost, že ideologie nejsou s to na tyto výzvy odpovědět. Jde o urbanizaci, podmínky života mladých lidí, situaci ženy, nezaměstnanost, diskriminaci, migraci, nárůst počtu obyvatel, vliv hromadných sdělovacích prostředků, životní prostředí.
101. Devadesát let po encyklice Rerum novarum papež Jan Pavel II. vydal encykliku Luborem exercens, věnovanou problematice práce, která je podstatným dobrodiním lidské osoby, primárním činitelem ekonomické aktivity a klíčem k sociální otázce. Encyklika Laborem exercens načrtává spiritualitu a etiku práce v kontextu hluboké teologické a filozofické reflexe. Práce nesmí být nahlížena pouze v objektivizovaném a materiálním smyslu; je třeba vzít v úvahu také její subjektivní rozměr, neboť jde o aktivitu, v níž se vždycky vyjadřuje lidská osoba. Kromě toho, že představuje rozhodující paradigma společenského života, má práce také veškerou důstojnost jakožto oblast, v níž se má realizovat přirozené a nadpřirozené povolání lidské osoby.
102. Prostřednictvím encykliky Sollicitudo rei socialis Jan Pavel II.připomněl dvacáté výročí dokumentu Populorum progressio a znovu věnoval pozornost tématu rozvoje, a to na dvou základních rovinách:Je to „na jedné straně dramatická situace současného světa především z hlediska nedostatečného rozvoje třetího světa, na druhé straně smysl, podmínky a požadavky takového rozvoje, který by odpovídal lidské důstojnosti." V encyklice se rozlišuje mezi pokrokem a rozvojem: „Pravý rozvoj se nemůže omezovat pouze na zmnožování statků a služeb, tedy toho, co je vlastněno, nýbrž musí přispívat k plnosti bytí člověka. Tímto způsobem se chce jasně vyjádřit morální povaha skutečného rozvoje." Jan Pavel II. připomíná motto pontifikátu Pia XII. - „Opus iustitiae pax", „Mír je plodem spravedlnosti"- a pokračuje vlastním komentářem: „Dnes bychom mohli stejně přesně a též podle Písma svatého (srov. Iz 32, 17; Jak 3, 18) říci: Opus solidaritatis pax - Mír je plodem solidarity."
103. U příležitosti stého výročí od vydání Rerum novarum Jan Pavel II. uveřejnil svou třetí sociální encykliku Centesimus annus,  V ní se jasně poukazuje na naukovou kontinuitu sociálního učení církve v právě uplynulém století. Papež se vrací k jednomu z prvořadých principů křesťanské koncepce sociálního a politického uspořádání, který byl ústředním tématem předešlé encykliky, a píše: „Zásada, kterou dnes nazýváme zásadou solidarity..., Lev XIII. několikrát uvádí pod jménem 'přátelství';... Pius XI. ji označoval neméně významným pojmem 'sociální láska', Pavel VI. rozšířil tento pojem o dnešní mnohostranné dimenze sociální otázky a hovořil o 'civilizaci lásky'."193 Jan Pavel II. ukazuje, že sociální nauka církve se pohybuje kolem osy vzájemného vztahu mezi Bohem a člověkem: Uznávat přítomnost Boha v každém člověku a každého člověka uznávat v Bohu je podmínkou každého autentického lidského rozvoje. Text obsahuje prohloubenou analýzu „res novae" a zejména velkého zlomu z roku 1989, kdy došlo ke zhroucení sovětského systému. Setkáváme se zde také s pozitivním hodnocením demokracie a svobodné ekonomiky, to vše ale v nezbytném rámci solidarity.
c) Ve světle a pod vlivem evangelia
104. Dokumenty, které jsme na tomto místě připomněli, představují milníky na pouti sociální nauky dějinami od dob Lva XIII. po dnešek. Tento souhrnný přehled by byl mnohem delší, kdybychom brali zřetel na všechny intervence, zdůvodněné — kromě specifických témat - „pastorační péčí o to, aby se křesťanskému společenství a všem lidem dobré vůle předložily základní principy, univerzální kritéria a vhodné směrnice, které by vedly k základním rozhodnutím a k důslednému jednání v každé konkrétní situaci."
Při vypracovávání a předkládání sociální nauky církev byla a je vedena nikoli teoretickými, nýbrž pastoračními záměry, když vidí, jaké důsledky mají společenské proměny pro jednotlivé lidské bytosti, pro mnohé muže a ženy, pro jejich vlastní lidskou důstojnost, a to v tom kontextu, že se usilovně „hledá lepší uspořádání v oblasti pozemského života, avšak duchovní růst s ním nedrží krok." Z těchto důvodů vznikla a rozvinula se sociální nauka církve, tedy „trvale aktualizovaná sbírka doktrinálních dokumentů {corpus), která se rozvíjí v souvislosti s tím, jak církev s ohledem na plnost pravdy zjevené Ježíšem Kristem a s přispěním Ducha Svatého (srov. Jan 14, 16.26; 16, 13-15) zkoumá události, k nimž dochází v průběhu dějin."

      http://cormier.cz/2_.htm

     http://cormier.cz/zedn.htm

     http://cormier.cz/potraty.htm

Třetí kapitola:Lidská osoba a její práva

Církev vidí v každém člověk živoucí obraz samotného Boha. Tento obraz nachází a musí stále nově nacházet hlubší a plnější seberozvinutí v tajemství Krista, jenž zjevuje Boha člověku i člověka sobě samému.

Základní poselství Písma svatého hlásá, že lidská osoba je Božím stvořením (srov. Žl 139,14–18) a odlišuje i charakterizuje ji to, že je stvořena k Božímu obrazu: To znamená, že “lidský jedinec má osobní důstojnost, protože je Božím obrazem; člověk není jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami; milostí je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpovídal vírou a láskou; to za něho nikdo nemůže udělat.” [1]
Vztah mezi Bohem a člověkem se odráží ve vztahovém a společenském rozměru lidské přirozenosti. Člověk není samotářskou bytostí, “je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy.” [2]

V této souvislosti se jeví jako důležité, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu (srov. Gn 1,27): Muž a žena se těší stejné důstojnosti a mají rovnocennou hodnotu [3] nejen proto, že oba jsou ve své vzájemné odlišnosti Božím obrazem, ale ještě z hlubšího důvodu proto, že obrazem Boha je dynamismus vzájemnosti, která oduševňuje ono ‘my’ lidské dvojice. S tímto specifickým povoláním k životu muž a žena nacházejí své místo rovněž před všemi ostatními tvory. Mohou a mají je využívat ve svůj prospěch, avšak jejich panování nad světem vyžaduje uplatňování odpovědnosti, nejedná se tudíž o svévolné a libovolné kořistnictví s egoistickým zaměřením. Veškeré stvoření má totiž hodnotu, protože je dobré. Člověk má odhalovat hodnotu stvoření a respektovat je.
Člověk je schopen také vztahu sám k sobě: Může se zamýšlet sám nad sebou. Písmo svaté hovoří v této souvislosti o srdci člověka. Srdcem označuje duchovní niternost člověka, tedy to, co jej odlišuje od každého jiného tvora.
Úžasná vize stvoření člověka Bohem je neoddělitelná od dramatického obrazu hříchu. Tajemství hříchu se promítá do dvojího zranění; jedno hříšník zasazuje sám sobě a druhé vztahu k bližnímu. Z uvedeného důvodu je možno hovořit o hříchu osobním a sociálním. Každý hřích je z určitého hlediska osobní. Z jiného hlediska zase platí, že každý hřích je sociální, neboť má sociální důsledky.
Sociálním hříchem je každý, který porušuje spravedlnost ve vztahu mezi osobou a osobou, mezi osobou a komunitou, mezi komunitou a osobou. Sociálním hříchem je také každý hřích proti právům lidské osoby, počínaje právem na život, což se týká i ještě nenarozeného člověka, či na tělesnou integritu. Každý hřích proti svobodě druhého člověka, zejména proti svobodě věřit v Boha a klanět se mu; každý hřích proti důstojnosti a cti bližního. Sociálním je každý hřích proti společnému dobru a proti jeho nárokům, to se týká zejména vztahů mezi různými lidskými skupinami. Jde o hříchy proti spravedlnosti, svobodě a míru mezi jednotlivci, skupinami i národy.”
Spravedlivou společnost je možno uskutečnit jedině v úctě k nemateriální, transcendentální důstojnosti lidské osoby. Osoba totiž představuje poslední cíl společnosti, která je k osobě zaměřena: Lidská osoba nesmí být v žádném případě pojímána jako pouhý prostředek za účelem dosažení cílů, které by byly cizí jejímu vlastnímu rozvoji. Člověk může najít úplné a konečné naplnění jedině v Bohu.
Lidská práva musí být zaručena nejen jednotlivě, ale v celém svém souhrnu. Slavnostnímu prohlášení lidských práv se příčí bolestná skutečnost násilí, válek a násilností všeho druhu, v první řadě se jedná o genocidu a masové deportace, také o to, že téměř všude se rozmáhají stále nové formy otroctví, jako je obchod s lidskými bytostmi, nasazování dětí jako vojáků, vykořisťování pracovníků, ilegální obchod s drogami, prostituce. Dokonce “ani v zemích s demokratickými formami vlády nejsou tato práva vždy plně respektována.” [4]
Téma práv člověka je nerozlučně spjato s tématem povinností člověka. Ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, jsou jako lidé, kteří jednou rukou stavbu budují, zatímco druhou rukou ji boří.

[1]Katechismus katolické církve, č. 357.

[2]II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, č. 12. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha, Zvon 1995.

[3]Srov. Katechismus katolické církve, č. 2334.
[4]JAN PAVEL II. Encyklika ke 100. výročí Rerum novarum Centesimus annus, č. 47. Praha, Zvon 1996.

TŘETÍ KAPITOLA
LIDSKÁ OSOBA A JEJÍ PRÁVA
I. SOCIÁLNÍ NAUKA CÍRKVE A PERSONALISTICKÝ PRINCIP
105. Církev vidí v člověku, a to v každém Člověku, živoucí obraz samotného Boha. Tento obraz nachází a musí stále nově nacházet hlubší a plnější seberozvinutí v tajemství Krista, jenž je dokonalým Obrazem Boha a jenž zjevuje Boha člověku i člověka sobe samému. Na tohoto člověka, který od samotného Boha obdržel nevýslovnou a nezcizitelnou důstojnost, se církev obrací a prokazuje mu nejlepší a jedinečnou službu, když mu neustále připomíná jeho nejvyšší povolání a vede ho k tomu, aby si toto své povolání stále jasněji uvědomoval a byl ho hoden. Kristus, Syn Boží, se „svým vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem".Z tohoto důvodu církev považuje za svůj základní úkol snahu o to, aby se toto sjednocení mohlo trvale uskutečňovat a obnovovat. V Kristu Pánu církev ukazuje člověku cestu a chce jí procházet jako první, 198 a zároveň vyzývá, aby v každém člověku, blízkém nebo vzdáleném, známém i neznámém, především pak v chudém a trpícím, byl uznáván bratr, „za kterého Kristus umřel" (1 Kor8, 11; srov. Řím 14, 15).'"
106. Veškerý společenský život vyjadřuje nezpochybnitelnou skutečnost, že jeho protagonistou je lidská osoba. Církev mnohokrát a mnoha způsoby
autoritativně obhajovala toto chápání, uznání a potvrzení ústředního postavení lidské osoby v každé oblasti i v každém projevu společnosti. „Lidská společnost je předmětem sociální nauky církve, protože církev se nenachází ani mimo, ani nad lidmi, kteří jsou společensky sjednoceni, nýbrž existuje výlučně v nich a pro ně." Toto zásadní uznání ústředního postavení lidské osoby nachází výraz v tvrzení, že člověk „rozhodně není pouhý předmět nebo pasivní činitel v oblasti společenského života, nýbrž je, musí být a zůstat subjektem, základem a cílem života společnosti." Sociální život má tedy svůj původ v lidské osobě, a společnost jí nesmí upírat postavení aktivního a zodpovědného subjektu; rovněž každý projev společností musí být zaměřen k lidské osobě.
107. Člověk, vnímaný ve své historické konkrétnosti, představuje srdce a duši katolické sociální nauky. Celá sociální nauka církve tudíž vychází z principu, že důstojnost lidské osoby je nedotknutelná. Prostřednictvím celé řady vyjádření tohoto vědomí církev především hájila lidskou důstojnost proti všem pokusům, které tuto důstojnost snižují nebo znetvořují. Církev také mnohokrát vystoupila proti porušování lidské důstojnosti. Dějiny dokládají, že právě z přediva společenských vztahů vyrůstají některé z nejširších možností povznesení člověka, zároveň tu ale zapouštějí kořeny i ta nejohavnější pošlapávání lidské důstojnosti.
II. LIDSKÁ OSOBA JAKO BOŽÍ OBRAZ
a) Tvor učiněný k Božímu obrazu
108. Základní poselství Písma svatého hlásá, že lidská osoba je Božím stvořením (srov. Žl 139, 14—18) a odlišuje i charakterizuje ji to, že je stvořena k Božímu obrazu: „Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jako obraz Boží ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu" (Gn 1, 27). Bůh staví lidského tvora do středu a na vrchol stvoření. Člověku (hebrejsky„adam"), stvořenému ze země („adamah"), Bůh vdechuje do chřípí dech života (srov. Gn 2, 7). To tedy znamená, že „lidský jedinec má osobní důstojnost, protože je Božím obrazem; člověk není jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami; milostí je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpovídal vírou a láskou; to za něho nikdo nemůže udělat."
109. Podobnost s Bohem jasně ukazuje, že podstata i existence člověka se zásadním způsobem a v nejhlubším slova smyslu vztahují k Bohu. Tento vztah existuje sám o sobě, není to něco, co přistupuje až následně, jakoby zvenčí. Celý život člověka je tedy otázkou po Bohu a hledáním Boha. Tento vztah může zůstat nepoznán, člověk na něj může zapomenout či jej odsunout stranou, nikdy ho ale nemůže zrušit. Mezi všemi tvory viditelného světa jen o člověku totiž platí, že je
„schopen spojení s Bohem" {homo est Dei capax). Lidská osoba je osobní bytost stvořená Bohem pro vztah s ním. Člověk nachází život a sebevyjádření jedině ve vztahu, a přirozeně tíhne k Bohu.
110. Vztah mezi Bohem a člověkem se odráží ve vztahovém a společenském rozměru lidské přirozenosti. Člověk není samotářskou bytostí, „je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy." V tomto ohledu se jeví jako významné, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu (srov. Gn 1, 27):209
„Jak velice výmluvná je tato nespokojenost, která ovládá život člověka v rajské zahradě Eden, kde tím jediným, co ho obklopuje, je svět rostlinný a živočišný (srov. Gn 2, 20)! Teprve příchod ženy, tvora, který je tělo z těla muže a kost z jeho kostí (srov. Gn 2, 23) a v němž rovněž žije Duch Boha Stvořitele, může uspokojit požadavek interpersonálního vztahu, který je pro život člověka tak důležitý. V obou, jak v muži, tak v ženě, se ukazuje sám Bůh jako konečný cíl a uspokojení života každé lidské osoby."

111. Muž a žena se těší stejné důstojnosti a mají rovnocennou hodnotu nejen proto, že oba jsou ve své vzájemné odlišnosti Božím obrazem, ale ještě z hlubšího důvodu proto, že obrazem Boha je dynamismus vzájemnosti, která oduševňuje ono 'my lidské dvojice.in Muž a žena ve vztahu vzájemného společenství hluboce uskutečňují sami sebe a setkávají se jakožto osoby prostřednictvím upřímného sebedarování. Smlouvu jejich vzájemného sjednocení Písmo svaté představuje jako obraz smlouvy Boha s lidmi (srov. Oz 1-3; Iz 54; Ef 5, 21-33) a zároveň jako službu ži-votu. Lidský pár totiž může mít podíl na Boží kreativitě: „Bůh jim požehnal slovy: 'Ploďte a množte se, naplňte zemi' (Gn 1, 28).
112. Muž a žena jsou ve vztahu k ostatním především jako ti, jimž byly svěřeny životy druhých: „Budu žádat život člověka od člověka, který je druhému bratrem" (Gn 9, 5), říká důrazně Hospodin Noemovi po potopě. Z tohoto hlediska vztah k Bohu vyžaduje, aby se pohlíželo na život člověka jako na něco posvátného a nezcizitelného. Páté přikázání, „Nezabiješ!" (Ex 20, 13; Dt 5, 17), má svou váhu proto, že jedině Bůh je Pánem života a smrti. Povinný respekt vůči nedotknutelnosti a integritě fyzického života dosahuje svého vrcholu v pozitivním přikázání: „Miluj svého bližního jako sebe" (Lv 19, 18), jímž nás Ježíš Kristus zavazuje, abychom na sebe brali odpovědnost za svého bližního (srov. Mt 22, 37-40; Mk 12, 29-31; Lk 10, 27-28)

  http://cormier.cz/zakl_pojmy.htm

  http://cormier.cz/kapitola1.htm

113. S tímto specifickým povoláním k životu muž a žena nacházejí své místo rovněž před všemi ostatními tvory. Mohou a mají je využívat ve svůj prospěch a těšit se z nich, avšak jejich panování nad světem vyžaduje uplatňování odpovědnosti, nejde tudíž o svévolné kořistnictví s egoistickým zaměřením. Veškeré stvoření má totiž hodnotu, protože je dobré (srov. Gn 1, 4.10.12.18.21) před očima Boha, jenž je jeho původcem.
Člověk má odhalovat hodnotu stvoření a respektovat ho. Je to úžasná výzva pro jeho intelekt, který ho má vynést jako na křídlech218 k nazírání pravdy obsažené ve všech tvorech, tedy k tomu, co v nich Bůh vidí jako dobré. Kniha Genesis totiž učí, že panství člověka nad světem spočívá v pojmenování tvorů (srov. Gn 2, 19-20). Tímto pojmenováním má člověk uznat tvory v tom, čím jsou, a stanovit vůči nim vztah odpovědnosti.
114. Člověk je ve vztahu také sám k sobě, a je schopen se zamýšlet sám nad sebou. Písmo svaté hovoří v této souvislosti o srdci člověka. Srdce označuje duchovní nitro člověka, tedy to, co jej odlišuje od každého jiného tvora. Bůh „všechno činí krásně ve svůj čas, i touhu po věčnosti jim vložil do srdce, přece však nemohou proniknout dílo, které Bůh dělá od začátku až do konce" (Kaz 3, 11). Srdce v posledním důsledku znamená duchovní mohutnosti charakterizující člověka stvořeného jakožto obraz svého Stvořitele, tedy rozum, schopnost rozlišovat dobro od zla, svobodnou vůli.220 Každý člověk, když naslouchá hlubokým tužbám svého srdce, musí na sebe vztahovat hluboce pravdivá slova svatého Augustina: „Učinil jsi nás pro sebe, Pane, a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Tobě."221
b) Drama hříchu
115. Úžasná vize stvoření člověka Bohem je neoddělitelná od dramatického obrazu prvotního hříchu. Svatý Pavel lapidárně shrnuje vyprávění o pádu člověka, jak je popsáno na prvních stránkách Bible: „Skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt" (Řím5, 12). Člověk se navzdory Božímu přikázání nechá svést hadem, vztáhne své ruce na strom života, a tak se vydává napospas
smrti. Tímto činem se člověk pokouší násilně prolomit meze, které vyplývají z toho, že je tvorem, a tak se staví proti Bohu, svému jedinému Pánu a jedinému zdroji života. Jedná se o hřích neposlušnosti (srov. Řím 5, 19), která člověka odděluje od Boha. Ze zjevení víme, že první člověk Adam tím, že přestoupil Boží přikázání, ztratil svatost a spravedlnost, v nichž byl stvořen a které přijal nejen pro sebe, nýbrž pro celé lidstvo: „Když Adam a Eva podlehli pokušiteli, dopustili se osobního hříchu, tento hřích však zasáhl lidskou přirozenost, kterou oni předávají v padlém stavu. Je to hřích, který bude předáván plozením, to je předáváním lidské přirozenosti zbavené prvotní svatosti a spravedlnosti, celému lidstvu."
116. U kořenů osobní i společenské narušenosti, které různým způsobem snižují hodnotu a důstojnost lidské osoby, je poranění v samém nitru člověka: „Ve světle víry to nazýváme hřích, a to počínaje prvotním hříchem, jehož důsledky každý z nás nese od narození jakožto dědictví přijaté od prarodičů, až po hřích, jehož se každý dopouští, když zneužívá vlastní svobodu." Důsledkem hříchu, jenž je úkonem odloučení se od Boha, je tudíž odcizení, tedy odloučení člověka nejen od Boha, ale i od sebe samého, od ostatních lidí a od okolního světa. „Odloučení od Boha dramaticky ústí do rozdělení mezi bratří-mi. V popisu prvního hříchu se ukazuje, jak odloučení od Boha zároveň vede k narušení vazby přátelství, které spojovalo lidskou rodinu, takže následující strany knihy Genesis nám představují muže a ženu, kteří ukazují prstem v žalobě jeden na druhého (srov. Gn 3, 12); dále se dozvídáme, jak bratr nenávidí bratra, až mu nakonec vezme život (srov. Gn 4, 2-16). Podle vyprávění o událostech kolem stavby věže je důsledkem hříchu také roztříštěnost lidské rodiny, která má svůj počátek již v prvotním hříchu a která nyní dospívá ke svému naplnění na společenské úrovni." Když se zamýšlíme nad tajemstvím hříchu, nemůžeme nevnímat tuto tragickou souvislost mezi příčinou a důsledkem.
117. Tajemství hříchu se promítá do dvojího zranění: jedno hříšník zasazuje sám sobě a druhé vztahu k bližnímu. Proto je možno hovořit o hříchu osobním a sociálním. Každý hřích je z určitého hlediska osobní. Z jiného hlediska je každý hřích sociální, neboť má sociální důsledky. Hřích ve vlastním slova smyslu je vždy úkonem osoby, protože jde o úkon svobody jednotlivého člověka, a nikoli nějaké skupiny nebo komunity. Avšak každému hříchu lze nesporně připisovat také charakter sociální, když si uvědomíme, že „v síle určité lidské solidarity, která je tajemná a neprobadatelná a zároveň skutečná a konkrétní, hřích každého člověka nějakým způsobem zatěžuje ostatní lidi." Přesto není oprávněné ani přijatelné takové pojetí sociálního hříchu, které více méně vědomě vede k tomu, že se rozřeďuje nebo takřka ruší jeho osobní složka a připouští se pouze sociální provinění a odpovědnost. Na počátku každé hříšné situace se vždy nachází osoba, která se hříchu dopouští.
118. Některé hříchy kromě toho představují svým vlastním předmětem přímý útok na bližního. Zejména takové hříchy se pak označují jako sociální. Sociálním hříchem je každý, který porušuje spravedlnost ve vztahu mezi jednotlivci a mezi jednotlivcem a společností. Sociálním hříchem je také každý hřích proti právům lidské osoby, počínaje právem na život, což se týká i ještě nenarozeného člověka, či na tělesnou integritu; každý hřích proti svobodě druhého člověka, zejména proti svobodě věřit v Boha a klanět se mu; každý hřích proti důstojnosti a cti bližního. Sociální je každý hřích proti společnému dobru a proti jeho nárokům - jde o širokou škálu občanských práv a povinností. Konečně sociální je takový hřích, který „se týká vztahů mezi různými lidskými skupinami. Tyto vztahy nejsou vždy v harmonii se záměrem Boha, jenž si přeje, aby ve světě vládla spravedlnost, svoboda a mír mezi jednotlivci, skupinami i národy."
119. Důsledky hříchu posilují hříšné struktury, které mají kořen v osobním hříchu, jsou tudíž vždy spjaté s konkrétními skutky určitých osob, jimž zmíněné struktury dávají vznikat, které upevňují a činí těžko odstranitelnými. Tak se tyto struktury posilují, rozšiřují a stávají se zřídly dalších hříchů, neboť ovlivňují jednání lidí. Jde o ovlivňování a překážky, které trvají mnohem déle nežli činy vykonané v krátkém období života jednotlivce a které ovlivňují také proces rozvoje národů, jehož zpožďování a pomalost je třeba posuzovat i z tohoto hlediska. Jednání a postoje v protikladu k Boží vůli a k dobru bližního i struktury, které to vytváří, se dnes zdají být především dvojí:
„Na jedné straně nezřízená honba za ziskem a na druhé straně touha po moci s úmyslem vnucovat jiným svoji vůli. Ke každému z těchto postojů můžeme přidat pro jejich lepší dokreslení výraz: 'za každou cenu'."
c) Univerzalita hříchu a univerzalita spásy
120. Nauka o prvotním hříchu, která obsahuje učení o univerzalitě hříchu, má zásadní význam: „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda" (1 Jan 1, 8). Tato nauka vede člověka k tomu, aby nezůstával ve vině a aby vinu nebral na lehkou váhu tím, že by stále hledal obětní beránky v jiných lidech nebo že by se snažil o ospravedlnění poukazem na prostředí, zděděné sklony, instituce, struktury a vztahy. Toto učení podobným klamům strhává masku. Nauka o univerzalitě hříchu však nesmí být odtržena od vědomí univerzality spásy přinesené Ježíšem Kristem. Jestliže k tomuto rozdělení dochází, pak z toho vyplývá falešná úzkost z hříchu a pesimistický pohled na svět i na život, což vede k pohrdání vším, čeho bylo dosaženo v oblasti kultury a občanské společnosti.
121. Křesťanský realismus vnímá propast hříchu, ale ve světle naděje, která je mocnější než jakékoli zlo, naděje darované nám ve vykupitelském díle Ježíše Krista, jenž zničil hřích a smrt (srov. Řím 5, 18-21;1 Kor 15, 56-57): „V něm Bůh usmířil člověka se sebou."231 Kristus, Obraz Boha (srov. 2 Kor 4, 4; Kol 1, 15), je tím, kdo člověku daruje plnost světla a přivádí k naplnění obraz a podobu Boží v člověku. Slovo, které se stalo tělem v Ježíši Kristu, je odevždy životem a světlem člověka, světlem, které osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1, 4.9).
V jediném prostředníku, Ježíši Kristu, svém Synu, chce Bůh spásu všech lidí (srov. 1 Tim 2, 4-5). Ježíš je zároveň Boží Syn a nový Adam, tedy nový člověk (srov. 1 Kor 15, 47-49; Řím 5, 14): „Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání."' V něm jsme Bohem „předurčeni, abychom byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří" (Řím 8, 29).
122. Nová skutečnost, kterou Ježíš Kristus daruje, není do lidské přirozenosti naočkována, ani se k ní nepřidává jaksi zvenku. Jde totiž o skutečnost společenství s trojičním Bohem, k níž jsou lidé odevždy zaměřeni v hloubce svého bytí díky své stvořené podobnosti s Bohem. Ale jde také o skutečnost, které lidé nemohou dosáhnout pouze svými vlastními silami. Prostřednictvím Ducha Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího, v němž je už toto společenství jedinečným způsobem uskutečněno, mohou být lidé přijati za děti Boží (srov. Řím 8, 14-17; Gal 4, 4-7). Skrze Krista máme účast na přirozenosti Boha, jenž nám daruje nekonečně víc, „než my prosíme nebo chápeme" (Ef 3, 20). To, co lidé již přijali, není víc než zástava nebo „záruka" (2 Kor 1, 22; Ef 1, 14) toho, co obdrží v plnosti jedině před Bohem, až ho uvidí „tváří v tvář" (srov.
1 Kor 13, 12), tedy předchuť věčného života: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" (Jan 17, 3)
123. Univerzalita křesťanské naděje zahrnuje kromě mužů a žen všech národů také nebe a zemi: „Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost! Já, Hospodin, jsem to stvořil" (Iz 45, 8). Podle Nového zákoná totiž také celé stvoření společně s celým lidstvem očekává Vykupitele. Stvoření vydané nicotnosti se v naději vzpíná mezi vzdechy a porodními bolestmi, když očekává své osvobození z porušenosti (srov. Řím 8, 18-22).

III. MNOHO RYSŮ LIDSKÉ OSOBY

124. Sociální nauka církve vychází z bohatého pokladu biblického poselství a věnuje pozornost především zásadním a neopomenutelným dimenzím lidské osoby, aby tak vystihla nejvýraznější rysy jejího tajemství a její důstojnosti. V minulosti se totiž objevovaly a i dnes se na scéně současných dějin dramaticky vynořují mnohé redukcionistické koncepce, které mají ideologický charakter nebo prostě vyplývají z rozšířených obyčejů a názorů o člověku, o jeho životě a určení. Jejich společným znakem je snaha zamlžit celkový obraz člověka tím, že se zdůrazňuje pouze jedna z jeho charakteristik na úkor ostatních.

http://cormier.cz/kapitola2.htm

125. Osobu nelze nikdy myslet výhradně jako absolutní individualitu, která by vyrostla sama ze sebe a stála na sobě samé, jako kdyby její vlastní charakteristiky nezávisely na ničem jiném nežli na ní samotné. Není možné ji pojímat ani jako pouhou buňku organismu, který by byl nanejvýš ochoten uznat pouze její funkcionální roli uvnitř nějakého systému. Redukcionistická pojetí úplné pravdy o člověku byla již vícekrát námětem sociální pozornosti církve, Která proti nim neopomněla pozvednout svůj hlas stejně jako proti ostatním drasticky reduktivním pohledům. Církev se naproti tomu snažila hlásat, „že jednotlivci sami sebe nechápou jako vzájemně oddělené jednotky, jako zrnka písku, nýbrž spojené v organických, harmonických a vzájemných vztazích", a že člověka nelze považovat „jen za nástroj a molekulu společenského organismu".Církev se tedy starala o to, aby tvrzení o přednostním postavení osoby nevedlo k individualistickému anebo masovému vnímání člověka.
126. Křesťanská víra vybízí k tomu, aby se všude hledalo to, co je dobré a důstojné Člověka (srov. 1 Sol5, 21), a tím „překračuje ideologie a někdy vystupuje přímo proti nim, neboť uznává transcendentního Boha Stvořitele, jenž na všech úrovních stvoření oslovuje člověka jakožto odpovědnou a svobodnou bytost."
Sociální nauka bere ohled na rozdílné dimenze tajemství člověka, jenž musí být pojímán „v plné pravdě své existence a svého osobního i společenského bytí" se specifickým zřetelem k tomu, co nejlépe pochopit hodnotu lidské bytosti.
A) JEDNOTA OSOBY
127. Člověk byl Bohem stvořen jako jednota duše a těla: „Duchovní a nesmrtelná duše je principem jednoty člověka a díky duši lidská bytost existuje jako jeden celek, "corpore et anima unus', jako jednota duše a těla, tj. jako osoba. Uvedené definice nepoukazují pouze na to, že také tělo, jemuž je přislíbeno vzkříšení, bude mít účast na věčné slávě, ale připomínají též pouto, jež váže rozum a svobodnou vůli se všemi tělesnými a smyslovými schopnostmi. Lidská osoba, včetně těla, je zcela svěřena sama sobě a právě jako jednota duše a těla je též subjektem vlastních morálních úkonů."
128. Prostřednictvím své tělesnosti v sobě Člověk sjednocuje prvky materiálního světa, které „v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele." Tento rozměr existence člověku dovoluje, aby se začleňoval do materiálního světa, který je místem jeho realizace a jeho svobody, nikoliv vězením nebo vyhnanstvím. Není dovoleno pohrdat tělesným životem. Naopak, člověk „je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno." Tělesný rozměr lidské existence však v důsledku zranění hříchem dává člověku zakoušet vzpurnost těla a zvrácené sklony srdce, nad nimiž člověk musí trvale bdít, aby se nestal jejich otrokem a obětí čistě pozemského pojímání svého Života.
Svou duchovostí člověk překračuje souhrn všech věcí a proniká do nejhlubší struktury skutečnosti. Když se člověk obrací ke svému srdci, to znamená když přemýšlí o svém určení, zjišťuje, že překračuje materiální svět díky své jedinečné důstojnosti jako toho, kdo rozmlouvá s Bohem, před jehož pohledem rozhoduje o svém životě. Ve svém vnitřním životě poznává, že „má v sobě duchovní a nesmrtelnou duši", a ví, že není „pouze částí přírody nebo bezejmennou jednotkou lidské společnosti."
129. Člověk má tudíž dvě odlišné charakteristiky: je materiální bytostí spjatou s tímto světem prostřednictvím svého těla a zároveň je duchovní bytostí otevřenou transcendenci a odhalování hlubší pravdy, což je dílem lidské inteligence, jejímž prostřednictvím má člověk účast na „světle božské mysli".Církev tvrdí: „Jednota duše a těla je tak hluboká, že je třeba považovat duši za, formu' těla; to znamená, že díky duchové duši je tělo, které je složené z hmoty, lidským a živým tělem; duch a hmota nejsou v člověku dvě sloučené přirozenosti, ale jejich spojení tvoří jednu jedinou přirozenost." Tedy ani spiritualismus, jenž pohrdá realitou těla, ani materialismus, který považuje ducha za pouhý projev hmoty, nemohou odpovídat komplexnosti, úplnosti a jednotě lidské bytosti.

B) OTEVŘENOST TRANSCENDENCI A JEDINEČNOST OSOBY
a) Otevřenost transcendenci
130. K lidské osobě patří otevřenost transcendenci: člověk je otevřen vůčinekonečnu a vůči všem stvořeným bytostem. Je otevřen především vůči nekonečnu, tedy vůči Bohu, protože prostřednictvím svého rozumu a vůle se povznáší nad všechno stvořené i sám nad sebe, činí se nezávislým na tvorech, je svobodný vůči všem stvořeným věcem a zaměřuje se k absolutní pravdě a k absolutnímu dobru. Je otevřený také vůči druhému, vůči ostatním lidem a vůči světu, protože jedině nakolik se chápe ve vztahu k nějakému „ty", může říci „jit. Vychází ze sebe, z egoistického držení vlastního života, aby vstupoval do dialogu a společenství s druhým.
Osoba je otevřená plnosti bytí, ničím neomezenému horizontu bytí. Právě díky své otevřenosti vůči bytí bez hranic, má v sobě lidská osoba schopnost překračovat jednotlivé předměty, které poznává. Lidská duše je díky své poznávací schopnosti v jistém slova smyslu vším: „Nemateriální věci jsou určitým způsobem nekonečné, neboť nějak obsahují všechno; buď tak, že podstata nemateriální bytosti je vzorem a podobou všeho, jako je tomu v případě Boha, nebo tak, že vlastní podobu všeho buď v uskutečnění nebo v možnosti, jak je tomu v případě andělů a duší."245
b) Osoba je jedinečná a neopakovatelná
131. Člověk existuje jako jedinečná a neopakovatelná bytost, existuje jako určité „já", které je schopno chápat sebe, vlastnit sebe a determinovat sebe. Lidská osoba je vědomá a inteligentní bytost, schopná reflektovat sebe sama, tedy mít vědomí o sobě a svých úkonech. Avšak nikoliv inteligence, vědomí sebe sama a svoboda jsou tím, co osobu definuje, nýbrž naopak, je to osoba, která je základem úkonů inteligence, vědomí a svobody. takové úkony mohou člověku i chybět, a přesto takový člověk nepřestává být osobou.
Lidskou osobu je nutno chápat v její neopakovatelné a nezničitelné jedinečnosti. Člověk totiž existuje především jako subjektivita, jako centrum vědomí a svobody, jehož životní zkušenost, jedinečná a neporovnatelná s jinými, je důvodem nepřípustnosti jakýchkoli pokusů vměstnat ho do myšlenkových schémat nebo mocenských systémů, ať už ideologických či jiných. Z toho vyplývá nejen požadavek prostého respektu kohokoliv, zvláště pak ze strany politických a společenských institucí a jejich představitelů vůči každému člověku na této zemi, nýbrž mnohem víc, protože první závazek každého člověka vůči druhému člověku, a zvláště závazek zmíněných institucí, spočívá v podpoře integrálního rozvoje každé lidské osoby.
c) Úcta k lidské důstojnosti
132. Spravedlivou společnost je možno uskutečnit jedině tehdy, pokud je založena na úctě k transcendentní důstojnosti lidské osoby. Osoba totiž představuje poslední cíl společnosti, která je k osobě zaměřena: „Společenský řád a jeho pokrok tedy musí být neustále zaměřen k dobru lidských osob, neboť uspořádání věcí má být podřízeno řádu osob, a ne naopak." Úcta k lidské důstojnosti absolutně nemůže opomíjet dodržování této zásady: Člověk musí „považovat bližního, nikoho nevyjímaje, za 'druhé já' a musí mít ohled především na jeho život a prostředky nutné k životu důstojnému člověka." Je třeba, aby všechny sociální, vědecké a kulturní programy byly proniknuty vědomím prvořadosti každé lidské bytosti.
133. Lidská osoba nesmí být v žádném případě pojímána jako pouhý prostředek za účelem dosažení cílů, které by byly cizí jejímu vlastnímu rozvoji, jenž může nalézt úplné a konečné naplnění jedině v Bohu a v jeho spásonosném záměru. Člověk totiž ve své niternosti překračuje celý vesmír a je jedinou bytostí, kterou Bůh chtěl pro ni samotnou.Z tohoto důvodu ani život lidské osoby, ani její myšlenkový rozvoj, ani její vlastnictví, ani ti, kdo mají podíl na jejím osobním a společenském životě, nesmějí být vystaveni nespravedlivým omezením v uplatňování svých práv a svobod.
Lidská osoba nesmí být používána jako prostředek v projektech ekonomického, sociálního a politického charakteru, z příkazu jakékoli autority, třebas ve jménu domnělého pokroku občanské společnosti jako celku nebo pokroku ostatních osob, ani pro současnost, ani pro budoucnost. Veřejné autority tudíž musí pozorně bdít nad tím, aby žádné zužování prostoru svobody nebo nařízené osobní jednání nikdy nepoškozovalo osobní důstojnost a aby bylo zaručeno skutečné uplatňování lidských práv. Znovu je třeba zdůraznit, že to všechno se zakládá na vnímání člověka jakožto osoby, tedy jako aktivního subjektu, zodpovědného za proces svého vlastního růstu spolu se společností, k níž náleží.
134. Opravdové proměny společnosti jsou účinné a trvalé jedině tehdy, zakládají-li se na zásadních proměnách osobního chování. Nikdy nebude možné, aby se společenský život stal skutečně mravným, pokud se přitom nebude vycházet od osob a pokud se na ně nebude brát ohled, neboť „uskutečňování mravního života svědčí o důstojnosti osoby."250 Osobám samozřejmě přísluší, aby rozvíjely takové mravní chování, které odpovídá každému opravdu lidskému soužití (spravedlnost, počestnost, pravdivost atd.) a které žádným způsobem nebude možno očekávat pouze od ostatních nebo je přenést na instituce. Všem, zejména pak těm, kdo jsou rozličným způsobem nositeli politické, právní nebo profesionální odpovědnosti vůči druhým, přísluší, aby byli bdělým svědomím společnosti a jako první vydávali svědectví o takovém občanském soužití, které je hodné člověka.
C) SVOBODA OSOBY
a) Hodnota a meze svobody
135. Člověk se může obracet k dobru jediné ve svobodě, kterou mu Bůh dal jako nejvyšší projev toho, že je jeho obrazem.1^ „Bůh totiž chtěl člověka ponechat v jeho rozhodování (srov. Sir 15, 14), aby svého Stvořitele sám hledal a přimknutím k němu dospěl k plné a oblažující dokonalosti. Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená, aby byl hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení."
Člověk právem oceňuje svobodu a usilovně ji hledá. Člověk právem chce a má prostřednictvím své svobodné iniciativy utvářet i spravovat svůj vlastní osobní i společenský život a nést za to osobní odpovědnost. Svoboda totiž člověku umožňuje nejen to, aby vhodným způsobem měnil stav věcí kolem sebe, ale také určuje růst jeho osobního bytí prostřednictvím rozhodnutí, která jsou v souladu s pravým dobrem. Tímto způsobem člověk plodí sám sebe, je otcem vlastního bytí, utváří uspořádání společností.
136. Svoboda není v rozporu se závislostí člověka jakožto tvora na Bohu. Zjevení učí,  že moc rozhodovat o tom, co je dobro a zlo, nepřísluší člověku, nýbrž jedině Bohu (srov. Gn 2, 16-17): „Člověk je jistě svobodný. Má velice rozsáhlou svobodu, protože může jíst 'ze všech stromů zahrady'. Tato svoboda však není neomezená, musí se zastavit před 'stromem poznání dobrého a zlého', poněvadž je povolána, aby přijala mravní zákon, který Bůh dal člověku. Ve skutečnosti právě tímto jeho přijetím lidská svoboda nalézá své pravé a plné uskutečnění.
137. Správné uplatňování osobní svobody vyžaduje přesné vymezení ekonomického, společenského, právního, politického a kulturního řádu, který „se velmi často zneuznává a porušuje. Tyto zaslepenosti a nespravedlnosti ztěžují mravní život a uvádějí jak silné, tak slabé do pokušení hřešit proti lásce. Jestliže se člověk vzdálí od mravního zákona, ohrožuje vlastní svobodu, stává se otrokem sebe sama, rozbíjí bratrství se sobě rovnými a bouří se proti Boží pravdě."259 Osvobození od projevů nespravedlnosti představuje pokrok ve věci svobody Člověka a lidské důstojnosti. „Pokud chceme dospět k ekonomickým a společenským změnám, které jsou opravdu ku prospěchu člověka, pak je třeba apelovat především na duchovní a morální schopnosti lidské osoby a na trvalý požadavek vnitřního obrácení."
b) Spojitost svobody s pravdou a přirozeným zákonem
138. Při uplatňování svobody člověk dělá mravně dobré úkony, konstruktivní vzhledem k jeho vlastní osobě i vzhledem ke společnosti, když projevuje poslušnost pravdě, což znamená, že si nenárokuje být tvůrcem a absolutním pánem pravdy a mravních norem. Svoboda totiž „nemá
svůj absolutní a ničím nepodmíněný výchozí bod sama v sobě, ale je podmíněna bytím, v němž se pohybuje a které je pro ni zároveň i hranicí a možností. Je to svoboda stvořené bytosti, čili darovaná svoboda, kterou je třeba přijmout jako semeno a zodpovědně ji pak nechat dozrávat." Je-li tomu opačně, pak svoboda umírá, a zneužívaná svoboda ničí člověka i společnost.
139. Pravdu ohledně dobra a zla člověk konkrétně a prakticky rozpoznává úsudkem svědomí, které ho vede k tomu, aby na sebe bral zodpovědnost za vykonané dobro i za zlo, jehož se dopustil: „Tímto způsobem praktický úsudek svědomí, jenž ukládá člověku povinnost vykonat určitý čin, se jeví jako pouto mezi svobodou a pravdou. Právě proto se svědomí vyjadřuje úkony úsudku, jež obrážejí pravdu o dobru, a nevyjadřuje se libovolným rozhodováním. Zralost a zodpovědnost těchto úsudků- a tím vlastně i člověka jako jejich subjektu - se neměří osvobozením svědomí od objektivní pravdy ve prospěch domnělé nezávislosti vlastního rozhodování, nýbrž naopak horlivým hledáním pravdy a vůlí dát se od ní vést při jednání."
140. Uplatňování svobody v sobě obsahuje vztah k přirozenému mravnímu zákonu, který má univerzální povahu a který předchází všechna práva i všechny povinnosti.2^ Přirozený zákon „není nic jiného nežli světlo intelektu, které do nás vložil Bůh. Díky tomuto světlu víme, co je třeba konat, a čemu je třeba se naopak vyhýbat. Tento zákon nebo světlo daroval Bůh člověku při stvoření."266 Přirozený zákon je účastna jeho věčném zákoně, který se ztotožňuje s Bohem samotným.
Tento zákon se nazývá přirozený, protože principem, který ho vyhlašuje, je sama lidská přirozenost. Tento zákon je univerzální a vztahu
je se na všechny lidi, neboť vychází z rozumu. Ve svých základních předpisech je Boží a přirozený zákon vyjádřen v Desateru a předkládá člověku první a nejzásadnější normy, které upravují mravní život. Jeho základem je jednak touha po Bohu a podřízenost vůči Bohu, jenž je pramenem i soudcem každého dobra, jednak to, že člověk vnímá druhého jako někoho, kdo je mu roven. Přirozený zákon vyjadřuje důstojnost osoby a představuje základ jeho základních práv i povinností.
141. Přirozený zákon vzájemně propojuje lidi v rozličnosti kultura ukládá jim společné zásady. Tento zákon zůstává neměnný, ačkoli jeho aplikace někdy vyžaduje přizpůsobení rozličnosti životních podmínek v závislosti na rozdílných místech, epochách a okolnostech: „V záplavě představ a obyčejů zůstává nezměněn a podporuje pokrok. (...) I když se popírají jeho zásady, přesto jej nelze zničit ani vyrvat z lidského srdce. Stále znovu povstává v životě jednotlivců i společnosti.
Předpisy tohoto zákona však nevnímají všichni jasně a bezprostředně. Mravní a náboženské pravdy mohou poznat „všichni bez obtíží, bezpečně a bez jakékoli příměsi bludu" jedině s pomocí milosti a zjevení. Přirozený zákon představuje základ, který Bůh připravil vzhledem k zjevenému zákonu a milosti v plném souladu s působením Ducha Svatého.
142. Přirozený zákon jakožto zákon Boží nemůže být vymazán lidskou zkažeností. Představuje nutný mravní základ pro utváření lidské společnosti i pro vypracování občanského zákona, který ze zásad přirozeného zákona vyvozuje důsledky pro konkrétní situace a případy.
Jestliže se zamlží vnímání univerzální platnosti přirozeného mravního zákona, pak nelze vybudovat skutečné a trvalé společenství s druhým. Schází-li totiž zaměření k pravdě a dobru, „ať již je to vlastní vinou nebo ne, naše skutky poškozují lidské společenství a jsou škodlivé pro každého z jeho členů. Jedině svoboda zakotvená ve společné přirozenosti může opravdu přivádět všechny lidi k zodpovědnosti a je schopna ospravedlňovat veřejnou mravnost. Ten, kdo prohlašuje za jediné měřítko věcí a pravdy sám sebe, nemůže žít se svými bližními v míru a spolupracovat s nimi
143. Svoboda je tajemné nakloněna k tomu, aby zrazovala otevřenost vůči pravdě a lidskému dobru, velmi často upřednostňuje zlo i sobeckou uzavřenost, přičemž ze sebe Činí božstvo, které rozhoduje o dobru a zlu: „Člověk byl od Boha stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku dějin vsak zneužil z návodu Zlého své svobody, povstal proti Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha. (...) Když často odmítal uznat Boha jako svůj původ, rozrušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě, jinýml idem a všem stvořeným věcem." Lidská svoboda tedy potřebuje být osvobozena. Kristus prostřednictvím svého velikonočního tajemství osvobozuje člověka od nespořádané lásky k sobě samému, která je zdrojem pohrdání bližním a vztahů charakterizovaných nadvládou nad druhými. Kristus zjevuje, že svoboda se uskutečňuje v sebedarování. Prostřednictvím své oběti na kříži Ježíš opět uvádí každého člověka do společenství s Bohem i s jeho vlastními bližními.
D) ROVNOST V DŮSTOJNOSTI VŠECH LIDÍ
144. „Bůh nikomu nestraní" (Sk 10, 34; srov. Řím 2, 11; Gal 2, 6; Ef 6, 9), neboť všichni lidé mají stejnou důstojnost tvorů stvořených k Božímu obrazu a podobě. Vtělení Božího Syna vyjevuje rovnost mezi všemi lidskými osobami co do jejich důstojnosti: „Už není Žid anebo Rek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši" (Gal 3, 28; srov. Řím 10, 12; 1 Kor 12, 13; Kol 3, 11).
Jelikož z tváře každého člověka vyzařuje něco z Boží slávy, důstojnost každého člověka před Bohem představuje základ důstojnosti člověka vzhledem k ostatním lidem. Tato skutečnost je mimo to nejhlubším základem rovnosti a bratrství mezi lidmi nezávisle na rase, národnosti, pohlaví, původu, kultuře a společenské třídě.
145. Jedině uznání lidské důstojnosti umožňuje společný i osobní pokrok všech (srov. Jak 2, 1—9). Když se má tento pokrok podporovat, je nezbytné především pomáhat těm posledním, účinně zabezpečovat rovné příležitosti pro muže a ženy, zajišťovat objektivní rovnost všech společenských tříd před zákonem.
Rovněž ve vztazích mezi národy a státy je spravedlnost a rovnost předpokladem skutečného rozvoje mezinárodního společenství., Ačkoliv byla učiněna řada kroků v uvedeném směru, není možno zapomínat, že existuje ještě mnoho nerovností a forem závislosti.' Shodě v uznávání důstojnosti každého člověka a každého národa musí odpovídat vědomí, že lidskou důstojnost bude možno chránit a rozvíjet jedině společně, když se o ni bude zasazovat celé lidstvo. Jedině svorným působením lidí a národů upřímně zaměřených k dobru všech ostatních bude možno dosáhnout opravdového univerzálního bratrství. Naopak setrvávání v podmínkách závažné nerovnosti a nesvornosti ochuzuje všechny.
146. Mužství a ženství odlišuje dvě individua stejné důstojnosti. Ta však neznamená strnulou stejnost, protože ženské specifikum je odlišné od specifika mužského. Tato odlišnost v rovnosti je obohacující a nezbytná pro harmonické soužití lidí. „Podmínkou pro uznání místa, které ženě v církvi ave společnosti náleží, je pečlivé a hluboké zkoumání antropologických základů ženství a mužství. Jím musí být upřesněna osobní identita ženy v jejím vztahu rozdílnosti a komplementámosti k muži, a to nejen pokud jde o role, které má mít, a o úkoly, které má plnit, ale také, a to ještě více, pokud jde o strukturu a charakteristiku její osobnosti."21
147. Zena je doplněním muže, stejné jako muž je doplněním ženy. Muž a žena se tedy vzájemné doplňují, a to nejen z fyzického a psychického hlediska, ale také ontologicky. Jedině díky dualitě mužství a ženství se plně realizuje lidství. Je to „jednota dvou" čili vztahová „dvojjedinost", která každému umožňuje, aby prožíval meziosobní vzájemný vztah jako dar, jenž je zároveň posláním. „Této jednotě dvou je Bohem svěřeno nejen plození a rodinný život, ale také utváření dějin." „Zena je pomocnicí pro muže, stejně jako muž je pomocník pro ženu!" V jejich setkání se uskutečňuje jednotící (unitární) koncepce lidské osoby, která se zakládá nikoli na logice sobectví a prosazování sebe, nýbrž na logice lásky a solidarity.
148. Postižené osoby jsou plné lidskými subjekty a nositeli práv i povinností: „Přes omezení a utrpení, vepsané do jejich těl a schopností, tyto osoby tím více ukazují důstojnost a velikost člověka." Jelikož osoba s postižením je subjektem se všemi svými právy, musí jí být pomáháno k tomu, aby měla podíl na rodinném i společenském životě ve všech jeho rozměrech a na všech jeho rovinách, které jsou dostupné jejím schopnostem.
Za práva hendikepované osoby je třeba se zasazovat účinnými a vhodnými opatřeními: „Je nanejvýš nedůstojné člověka a je také popřením společné lidské přirozenosti připouštět ke společenskému životu, a tedy i k práci, pouze osoby plně schopné, protože děje-li se to, páchá se závažná forma diskriminace: totiž diskriminace ze strany silných a zdravých vůči slabým a nemocným." Je nutno věnovat velkou pozornost nejen materiálním a psychologickým podmínkám práce, spravedlivé odměně za ni, možnosti rozvoje a odstranění rozličných překážek, ale také citové a sexuální rovině života hendikepované osoby: „Také hendikepovaná osoba potřebuje milovat a být milována, potřebuje něhu, blízkost, intimitu, " a to podle svých vlastních možností a při respektování mravního řádu, jenž je totožný pro zdravé i pro ty, kdo jsou nositeli postižení.
E) SPOLEČENSKÁ POVAHA ČLOVĚKA
149. Osoba je ve své podsta společenskou bytosti, protože tak si ji přál mít Bůh, jenž ji stvořil.m Přirozenost člověka se totiž projevuje jako přirozenost bytosti, která odpovídá na své vlastní potřeby na základě vztahové subjektivity, to znamená jako svobodná a odpovědná bytost, která uznává nutnost integrovat se a spolupracovat se sobě podobnými a je schopna společenství s nimi v řádu poznání a lásky. „Společnost je souhrn osob organicky spojených jednotícím principem, který každou z nich přesahuje. Společnost, jako shromáždění viditelné a zároveň duchovní, trvá v čase: je dědičkou minulosti a připravuje budoucnost."
Je tedy třeba zdůraznit, že život ve společnosti představuje přirozenou charakteristiku odlišující člověka od ostatních pozemských tvorů. Sociální jednání na sobě nese specifické znamení člověka a lidství, tedy osoby jednající v komunitě osob. Toto znamení osobu vnitřně determinuje a v jistém slova smyslu představuje její samotnou přirozenost. Tato charakteristika zahrnující vztahy získává ve světle víry hlubší a trvalejší smysl. Lidská osoba je stvořená k obrazu a podobě Boží (srov. Gn 1, 26), postavená do viditelného světa proto, aby žila ve společnosti (srov. Gn 2, 20.23) a aby vládla nad zemí (srov. Gn 1, 26.28-30), a je proto povolána k životu ve společnosti od počátku své existence. „Bůh nestvořil člověka jako samotářskou bytost, nýbrž chtěl, aby byl bytostí společenskou. Společenský život proto není pro člověka něčím vnějškovým. Člověk nemůže růst ani naplňovat své povolání jinak nežli ve vztahu k ostatním."
150. Společenská povaha člověka neústí automaticky do společenství mezi osobami a k sebedarování. Člověk sám v sobě odhaluje výhonky asociálního chování, individualistické uzavřenosti a sklony k utiskování druhého, což vše vyplývá z pýchy a egoismu.Každá společnost, která je hodná takového jména, se může uchovat v pravdě jen tehdy, když každý její příslušník díky své schopnosti poznat dobro hledá toto dobro pro sebe i pro ostatní. Právě z důvodu lásky k vlastnímu dobru i k dobru toho druhého se lidé sdružují do trvalých uskupení, jejichž cílem je dosažení společného dobra. Také rozličné společnosti musí vstupovat do vztahů charakterizovaných solidaritou, komunikací a spoluprací, které jsou zaměřeny ke službě člověku a společném151. Společenská povaha člověka není uniformní, nýbrž na sebe bere celou řadu výrazů. Společné dobro totiž závisí na zdravém společenském pluralismu. Různé složky společnosti jsou povolány k tomu, aby utvářely jednotný a harmonický celek vztahů, v jehož rámci je pro každou z nich možné uchovávat a rozvíjet svou vlastní fyziognomii a autonomii. Některé složky společnosti, jako rodina, občanská společnost a náboženská komunita, bezprostředněji odpovídají vnitřní přirozenosti člověka, jiné pak zase spíše vyplývají ze svobodné vůle.
„Aby se podporovala účast co největšího počtu osob na společenském životě, je třeba povzbuzovat vznik sdružení a institucí 's hospodářskými, kulturními, sociálními, sportovními, rekreačními, zájmovými a politickými cíli, a to jak na národní, tak na světové úrovni'. Taková 'socializace vyjadřuje taktéž přirozený sklon lidských bytostí sdružovat se k dosažení cílů, které přesahují schopnosti jednotlivce, a rozvíjí osobní dary, zvláště ducha iniciativy a smysl pro odpovědnost, a napomáhá zajišťovat lidská práva."

IV. LIDSKÁ PRÁVA
a) Hodnota lidských práv
152. Úsilí o vymezení a prohlášení lidských práv představuje jednu z nejvýznamnějších aktivit směřujících k účinnému respektování nevyhnutelných požadavků lidské důstojnosti. Církev vidí v těchto právech mimořádnou příležitost, kterou nabízí dnešní doba, jak skrze stvrzení zmíněných práv dosáhnout toho, aby byla lidská důstojnost účinněji uznávána a prosazována všemi jakožto charakteristika, kterou Bůh Stvořitel vtiskl svému tvoru. Učitelský úřad církve neopomněl pozitivně hodnotit Všeobecnou deklaraci lidských práv, kterou přijaly Spojené národy dne 10. prosince 1948 a kterou Jan Pavel II. definoval jako „skutečný milník na cestě mravního pokroku lidstva".

http://cormier.cz/zakl_pojmy.htm

§

153. Kořeny lidských práv je totiž třeba hledat v důstojnosti, která přísluší každé lidské bytosti. Tuto důstojnost, která podstatně přísluší lidskému životu a která je pro každou lidskou osobu stejná, vnímá a chápe především rozum. Přirozený základ práv se jeví ještě pevnější, když se v nadpřirozeném světle uváží, že lidská důstojnost poté, co byla darována Bohem a hluboce zraněna hříchem, byla přijata a vykoupena Ježíšem Kristem prostřednictvím jeho vtělení, smrti a vzkříšení.
Poslední zdroj lidských práv nespočívá pouze ve vůli lidských bytostí v realitě státu, v politických pravomocích, nýbrž v člověku samotném a v jeho Stvořiteli. Tato práva jsou „všeobecná, nezrušitelná, nezcizitelná." Všeobecná, protože se nacházejí ve všech lidských bytostech bez jakékoli výjimky z hlediska času, místa a subjektu. Jsou nezrušitelná, neboť „jsou vlastní osobě člověka a její důstojnosti, " a proto „by bylo zbytečné prohlašovat práva, jestliže by se současně nevynakládalo veškeré úsilí, aby bylo povinně zaručeno jejich respektování ze strany všech, všude a vůči komukoli."310 Tato práva jsou nezcizitelná, neboť „žádný člověk nemůže legitimně zbavit těchto práv jiného člověka, ať je to kdokoli, neboť by to znamenalo násilí na jeho přirozenosti."
154. Lidská práva musí být zaručena nejen jednotlivě, ale v celém svém souhrnu. Pokud by tato práva byla zaručována pouze částečně, znamenalo by to určitý druh jejich zneuznávání. Tato práva odpovídají požadavkům lidské důstojnosti a zahrnují především uspokojování základních potřeb osoby na tělesné i na duchovní rovině. „Tato práva se vztahují na všechny fáze života a na jakýkoli politický, společenský, ekonomický čí kulturní kontext. Vytvářejí jednotný celek, jehož cílem je rozhodná podpora každého aspektu dobra jedince a společnosti. Všestranná podpora všech kategorií lidských práv je opravdovou zárukou plného respektování každého jednotlivého práva."312
Charakteristickým rysem lidských práv je jejich univerzalita a nedělitelnost, což „jsou dva hlavní principy vyžadující zakořenění lidských práv do jednotlivých kultur spolu s prohloubením jejich právního profilu, aby tak bylo zajištěno jejich plné respektování."
b) Specifikace těchto práv
155. Učení Jana XXLLL, "4 II. vatikánského koncilu315 a Pavla VI.316nabízí celou řadu údajů ohledně pojetí lidských práv, jak je uvádí učitelský úřad církve. Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus podává jejich výčet: „Právo na život, k němuž patří významné právo růst po početí v matčině lůně, právo žít v úplné rodině a v mravném prostředí, vhodném pro růst a rozvoj osobnosti, právo dovést svůj rozuma svobodu ke zralosti hledáním a nalézáním pravdy, právo podílet sena práci při využívání statků země a získávat z ní obživu pro sebe a své blízké, právo svobodně založit rodinu a plodit a vychovávat děti za odpovědného uplatňování vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou těchto práv je v určitém smyslu náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby."
V tomto seznamu stojí na prvním místě právo na život, a to od jeho početí až do jeho přirozeného zakončení. Toto právo podmiňuje uplatňování každého jiného práva a nese s sebou především nedovolenost jakéhokoli umělého potratu a eutanazie. Zdůrazňuje se výsostná hodnota práva na náboženskou svobodu: „Všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo nesmí být ani donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými." Respektování tohoto práva je zásadním měřítkem „opravdového lidského pokroku v každém režimu, společnosti, systému či prostředí."
c) Práva a povinnosti
156. Téma práv je nerozlučně spjato s tématem povinností člověka, které se v projevech učitelského úřadu odpovídajícím způsobem zdůrazňuje. Vícekrát se připomíná vzájemná komplementarita mezi právy a povinnostmi, jež jsou nerozlučitelně spjaty především v lidské osobě, která je jejich nositelem.322 Toto sepětí má také společenskou dimenzi: „V lidském společenství odpovídá přirozenému právu jednoho určitá povinnost ze strany druhých lidí: povinnost uznávat toto právo a mít ho v úctě."3 3 Učitelský úřad upozorňuje na rozpor obsažený v prosazování práv, kterému by neodpovídalo uznání příslušné odpovědnosti: „Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, jsou jako lidé, kteří jednou rukou stavbu budují, zatímco druhou rukou ji boří."
d) Práva národů a národností
157. Pole lidských práv se rozšířilo o práva národů a národností^ neboť to, „co platí pro člověka, platí také pro národy." Učitelský úřad církve připomíná, že mezinárodní právo „stojí na zásadě rovného respektování států, práva na sebeurčení každého národa a na jejich svobodné spolupráci s ohledem na vyšší společné dobro celého lidstva." Mír se zakládá nejen na respektování lidských práv, ale také na respektování práv národů, zvlášť práva na nezávislost. Práva národů nejsou nic jiného nežli „lidská práva vnímaná na specifické rovině společenského života." Národ má „základní právo na existenci"; na „vlastní jazyk a kulturu, jejichž prostřednictvím se lid vyjadřuje a rozvíjí svou duchovní suverenitu"; na to, „aby utvářel svůj život podle svých vlastních tradic, přičemž je pochopitelně třeba vyloučit jakékoli porušování základních lidských práv a především potlačování menšin"; na „utváření vlastní budoucnosti a na zajišťování příslušného vzdělání nastupující generace". Mezinárodní pořádek vyžaduje vyváženost mezi partikularitou a univerzalitou. K naplňování tohoto úkolu jsou povolány všechny národy, jejichž první povinností je žít tak, aby byl zachováván mír, respekt a solidarita vůči ostatním národům.
e) Vyplňovat mezeru mezi literou a duchem
158. Slavnostnímu vyhlášení lidských práv protiřečí bolestná skutečnost násilí, válek a násilností všeho druhu, v první řadě genocid a masových deportací, téměř všude se rozmáhající a stále nové formy otroctví, jako je obchod s lidskými bytostmi, zneužívání dětí jako vojáků, vykořisťování dělníků, ilegální obchod s drogami, prostituce.
Dokonce „ani v zemích s demokratickými formami vlády nejsou tatopráva vždy plně respektována." Bohužel existuje propast mezi „literou" a „duchem" lidských práv, která jsou často respektována pouze formálně. Sociální nauka církve kvůli privilegiu, jež evangelium přiznává chudým, častokrát zdůrazňuje, že „zámožnější se mají zříci některých svých práv a štědřeji svými prostředky pomoci druhým" a že přemrštěné zdůrazňování rovnosti může být „záminkou pro uplatňování přepjatého individualismu, v němž se každý domáhá jen svých práv na úkor společného dobra"
159. Církev, vědoma si toho, že základní náboženské poslání v sobě zahrnuje obranu a rozvíjení základních lidských práv „uznává a velmi oceňuje dynamismus dnešní doby, s nímž se tato práva všude podporují." Církev si hluboce uvědomuje požadavek, aby se v ní samotné respektovala spravedlnost a lidská práva.
Pastorační práce se rozvíjí ve dvou směrech, v hlásání křesťanského základu lidských práv a v obžalobě porušování těchto práv.V každém případě „hlásání je vždy důležitější než žaloba, která nemůže být od hlásání odtržena, neboť jím je ospravedlněna a z něho se jí dostává vyššího odůvodnění." Aby toto působení bylo účinné, musí být otevřeno ekumenické spolupráci, dialogu s ostatními náboženstvími, všem vhodným kontaktům s vládními i nevládními organizacemi, a to na národní i mezinárodní úrovni. Církev spoléhá především na pomoc Pána a jeho Ducha, který - vlitý do lidských srdcí - je nejbezpečnější zárukou, že budou respektována spravedlnost i lidská práva, a tím se bude přispívat k míru: „Podpora spravedlnosti a míru, úsilí o to, aby světlo evangelia pronikalo jako kvas všemi oblastmi lidské společnosti, to vždy patřilo k působení církve při plnění příkazu, který obdržela od Pána."

Kapitola čtvrtá:

Principy sociální nauky církve. Hodnoty.

Princip solidarity: Solidarita je jednou z pravých a skutečných mravních ctností. “Není to tedy jen prchavý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícím se mnoha blízkých nebo vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o společné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědni za všechny” [1]. Princip solidarity vyžaduje, aby lidé naší doby v sobě pěstovali vědomí, že jsou dlužníky společnosti, v níž žijí. Vděčí jí za podmínky, které činí lidskou existenci snesitelnou, a také za nedělitelné a nepostradatelné dědictví, jímž je kultura, vědecké a technologické poznatky, materiální a nemateriální statky, všechno to, co je plodem lidské zkušenosti.

Pravda: Lidé jsou především povinni trvale směřovat k pravdě, respektovat pravdu a odpovědně ji dosvědčovat[2]. Žít v pravdě má obzvláštní význam pro společenské vztahy. Když se totiž soužití lidských bytostí v komunitě zakládá na pravdě, pak je zaměřeno k jejich osobní důstojnosti, podporuje ji a je této důstojnosti přiměřené[3]. Čím více se osoby a společenské skupiny snaží řešit společenské problémy podle pravdy, tím více se vzdalují od svévolnosti a přizpůsobují

 se objektivním nárokům morálky.

Svoboda: "Svoboda se uplatňuje ve vztazích mezi lidskými bytostmi. Každý člověk má přirozené právo, aby byl uznáván jako svobodná a zodpovědná bytost, protože je stvořen k obrazu Božímu. Právo užívat svobody je požadavek neoddělitelný od důstojnosti lidské osoby” [4]. Není přípustné, aby se význam svobody zužoval a aby za svobodu bylo pokládáno pouze nekontrolované a svévolné uplatňování vlastní osobní autonomie. “Svoboda se rozhodně neuskutečňuje jako naprostá samovláda lidského já a mimo vztahy k ostatním. Pravá svoboda existuje jenom tam, kde jsou vzájemné vztahy mezi osobami, které se řídí pravdou a spravedlností” [5]. Hodnota svobody, která je výrazem jedinečnosti každé lidské osoby, se respektuje, když je každému členu společnosti umožněno uskutečňovat své vlastní osobní povolání, hledat pravdu a vyznávat sobě vlastní náboženské, kulturní a politické smýšlení, vyjadřovat své mínění, rozhodnout se ve věci vlastního životního stavu, a nakolik je to možné, také ve věci vlastního zaměstnání; přebírat iniciativu ekonomického, společenského a politického rázu. To vše se musí dít v rámci “spravedlivého právního uspořádání”[6] v mezích společného dobra a veřejného pořádku, a každopádně ve znamení odpovědnosti.

Svoboda se musí rozvíjet také jako schopnost odmítat to, co je mravně negativní, ať už se to prezentuje v jakékoli podobě[7] jako schopnost faktického distancování se od všeho toho, co může zabraňovat růstu osob, rodin a společnosti. Plnost svobody spočívá ve schopnosti disponovat sebou vzhledem k autentickému dobru, a to v rámci univerzálního společného dobra[8].
Spravedlnost je hodnota, která se “zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří” [9]. Spravedlnost je obzvláště důležitá v dnešní době, v níž jsou hodnota osoby, její důstojnost a její práva navzdory proklamovaným záměrům vážně ohroženy rozšířenou tendencí vše poměřovat výlučně pohledem užitečnosti a majetku. Spravedlnost není jen pouhá lidská konvence, protože to, co je “spravedlivé”, není v původním smyslu vymezeno zákonem, nýbrž hlubokou totožností lidské bytosti [10]. Plná pravda o člověku umožňuje jednak překonat čistě smluvní pojetí spravedlnosti, které je omezené, jednak otevřít také před spravedlností horizonty solidarity a lásky. “Spravedlnost sama nestačí. Může dokonce dospět k popření sebe sama, neotevře-li se oné hlubší síle, kterou je láska”[11].
Cesta lásky: Mezi ctnostmi, společenskými hodnotami a láskou existuje hluboká vazba: Lásku, jejíž pojetí bývá často omezováno, je nutno přehodnotit v jejím autentickém rozměru a povýšit na nejvyšší a univerzální kritérum celé sociální etiky.

Mezi všemi cestami, i těmi prozkoumanými a používanými při řešení stále nových podob sociální otázky, je “tou nejvzácnější” (srov. 1 Kor 12,31) cesta lásky. Žádné zákonodárství, žádný systém pravidel nebo dohod nedokáže přimět lidi a národy k tomu, aby žili v jednotě, bratrství a míru, žádná argumentace nedokáže překonat výzvu lásky.

[1] JAN PAVEL II. Encyklika o starosti církve o sociální otázky Sollicitudo rei socialis, č. 38. Praha, Zvon 1996.

[2] Srov. Katechismus katolické církve, č. 2437.

[3] 432 Srov. JAN XXIII. Encyklika o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě Pacem in terris. Praha, Zvon 1996.

 
[4] Katechismus katolické církve, č. 1738.

[5] KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY. Instrukce Libertatis conscientia, č. 26. In: AAS 79 (1987), s. 564-565.

[6] JAN PAVEL II. Encyklika ke 100. výročí Rerum novarum Centesimus annus, č. 42. Praha, Zvon 1996. Překlad redakčně upraven.

[7] Srov. JAN PAVEL II. Encyklika ke 100. výročí Rerum novarum Centesimus annus, č. 17. Praha, Zvon 1996.

[8] Srov. JAN XXIII. Encyklika o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě Pacem in terris. Praha, Zvon 1996.
[9] Katechismus katolické církve, č. 1807

[10] Srov. JAN PAVEL II. Encyklika o starosti církve o sociální otázky Sollicitudo rei socialis, č. 40. Praha, Zvon 1996; Katechismus katolické církve, č. 1929.

[11] JAN PAVEL II. Poselství k Světovému dni míru 1. ledna 2004, č. 10. Praha, Česká biskupská konference, 2003.
 

ČTVRTÁ KAPITOLA
ZÁSADY SOCIÁLNÍ NAUKY CÍRKVE
I. VÝZNAM A JEDNOTA
160. Trvalé zásady sociální nauky církvew představují skutečné a pravé sloupy katolického sociálního učení. Jde o zásadu důstojnosti lidské osoby (o něm bylo pojednáno v předchozí kapitole), v němž má základ každá další zásada i obsah sociální nauky církve.342 Dále jde o zásady společného dobra, subsidiarity a solidarity. Tyto zásady jakožto výrazy celé pravdy o člověku, poznávané prostřednictvím rozumu a víry, pramení „ze setkání evangelijního poselství a jeho požadavků, jež jsou shrnuty v nejvyšším přikázání lásky k Bohu a k bližnímu ve spravedlnosti, s problémy vyplývajícími ze života společnosti".343 Církev v průběhu dějin a ve světle Ducha mohla tyto principy, moudře rozvažujíc uvnitř své vlastní tradice víry, stále přesněji stanovovat, uspořádávat a vyjadřovat, když se snažila soustavně odpovídat na požadavky doby a na neustálý rozvoj společenského života.
161. Tyto zásady mají obecný a základní charakter, protože se vztahují na společenský život v celé jeho složitosti: od meziosobních vztahů charakterizovaných blízkostí a bezprostředností až po ty, které jsou zprostředkovány politikou, ekonomií a právem; od vztahů mezi komunitami a skupinami až po vztahy mezi národy a národnostmi. Pro jejich trvalost v čase a pro jejich univerzální význam je církev označuje za první a zásadní měřítko interpretace a hodnocení společenských jevů; jsou nezbytné k tomu, aby se z nich čerpala kritéria rozlišování i směrnice pro společenské působení v jakékoli oblasti.
162. Zásady sociální nauky církve je třeba vnímat v jejich jednotě, vzájemné propojenosti a rozčlenění. Tento požadavek vyplývá z významu, který sama církev přikládá své sociální nauce, tedy naukově jednotnému souhrnu dokumentů („doktrinální corpus"), který organickým způsobem interpretuje společenské skutečnosti. Pozornost vůči každé jednotlivé zásadě v její specifičnosti nesmí vést k jejímu dílčímu a nesprávnému používání, k čemuž dochází tehdy, když se na ni někdo odvolává tak, jako kdyby byla vyčleněna a oddělena ode všech ostatních. Teoretické prohloubení i sama aplikace třeba jen jedné sociální zásady jasně ukazuje vzájemnost, komplementaritu a vazby, které panují mezi uvedenými zásadami. Tyto základní sloupy sociální nauky církve jsou něco víc než trvalé myšlenkové dědictví, představující podstatnou součást křesťanského poselství; ukazují totiž všem možné způsoby utváření dobrého opravdu obnoveného společenského života.
163. Zásady sociální nauky církve ve svém souhrnu představují prvotní výklad pravdy o společnosti. Tato pravda vyzývá a zve svědomí každého člověka ke spolupráci se všemi ostatními, ve svobodě a plné spoluzodpovědnosti se všemi a ve vztahu ke všem. Otázce týkající se pravdivosti a smyslu společenského života se totiž nemůže člověk vyhnout, protože společnost není vzhledem k jeho existenci něčím pouze vnějším. Tyto zásady mají hluboký morální význam, protože odkazují na nejhlubší základy, na nichž stojí uspořádání společenského života. K jejich plnému porozumění je třeba jednat podle nich, přispívat k rozvoji života, který odpovídá lidské důstojnosti, jak to tyto zásady ukazují. Mravní požadavky obsažené ve velkých sociálních zásadách se vztahují jak na osobní působení jednotlivců, kteří jsou prvními a nenahraditelnými subjekty odpovědnými za společenský život na všech jeho rovinách, tak na instituce, tedy na zákony, normy jednání a na občanské struktury, což vyplývá z jejich schopnosti ovlivňovat a podmiňovat na dlouhou dobu rozhodování mnoha lidí. Tyto zásady nám totiž připomínají, že základy společnosti existující v dějinách spočívají na vzájemném prolínání svobod všech osob, které ve společnosti vzájemně působí a prostřednictvím svých rozhodnutí přispívají buď k jejímu rozvoji, anebo k jejímu úpadku.
II. ZÁSADA SPOLEČNÉHO DOBRA
a) Význam a hlavní důsledky
164. Z důstojnosti, jednoty a rovnosti všech osob vyplývá především zásada společného dobra, k níž musí směřovat každý aspekt společenského života, protože v ném nachází plnost svého smyslu. Podle prvního a širokého pojetí se pod pojmem společné dobro rozumí: „Souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti."346 Společné dobro nespočívá v prostém souhrnu jednotlivých dober každého subjektu příslušejícího ke společnosti. Jelikož patří všem i každému, je a zůstane společné, protože je nedělitelné a protože jedině společně je možno tohoto dobra dosáhnout, zvětšovat je a chránit, a to i vzhledem k budoucnosti. Stejně jako mravní jednání jednotlivce se naplňuje uskutečňováním dobra, tak také společenské jednání dosahuje svého naplnění, když se uskutečňuje společné dobro. Společné dobro je tudíž možné chápat jako sociální a komunitní rozměr mravního dobra.
165. Společnost, která chce a zamýšlí na všech úrovních setrvat ve službě lidské bytosti, je taková společnost, která si klade jako prioritní cíl společné dobro, tedy dobro všech lidí a celého člověka. Osoba nemůže nalézt naplnění pouze v sobě samé a opomíjet své bytí „s" druhými a „pro" druhé. Tato pravda jí ukládá nejen prosté soužití na různých rovinách společenského a vztahového života, ale také ustavičné hledání dobra způsobem praktickým, a nikoli pouze teoretickým, čili hledání smyslu a pravdy, které lze nacházet v existujících podobách společenského života. Žádná výrazová podoba společenského života (od rodiny přes zprostředkující složky společnosti, sdružení, podniky ekonomického charakteru, obce, regiony, stát, až po společenství etnik a národů) nemůže obejít otázku týkající se jejího vlastního společného dobra, které představuje její smysl a vlastní důvod její vlastní existence.
b) Odpovědnost všech za společné dobro
166. Nároky společného dobra vyplývají ze společenských podmínek každé epochy a jsou úzce spjaty s respektem k osobě a s integrálním rozvojem jejím i jejích základních práv'.34<; Tyto nároky zahrnují především úsilí o mír, organizování státní moci, dobrý právní řád, ochranu životního prostředí, poskytování základních služeb pro všechny, z nichž některé zároveň představují lidská práva: potrava, obydlí, práce, vzdělání a přístup ke kultuře, doprava, zdraví, svobodné šíření informací a ochrana náboženské svobody. Nesmí se opomíjet přínos, který je každý národ povinen poskytovat opravdové mezinárodní spolupráci zaměřené ke společnému dobru celého lidstva, a to i vzhledem k budoucím generacím.
167. Společné dobro zavazuje všechny příslušníky společnosti, nikdo není zproštěn povinnosti spolupracovat podle svých vlastních schopností na uskutečňování společného dobra a na jeho rozvíjení?''1 Společné dobro vyžaduje, aby se mu sloužilo plně, nikoli podle omezených pojetí, která by byla podřízena stranickým výhodám, jež se z něho mohou vytěžit, nýbrž na základě logiky zaměřené na co nejširší převzetí odpovědnosti. Společné dobro je důsledkem nejvznešenějších tíhnutí člověka, je to ale dobro obtížně dosažitelné, protože vyžaduje schopnost trvale usilovat o dobro druhého, jako kdyby to bylo dobro vlastní.
Všichni mají rovněž právo využívat podmínek společenského života, které vyplývají z usilování o společné dobro. Učení Pia XI. je stále aktuální: „Je třeba usilovat o to, aby se rozdělení pozemských statků provedlo a upravilo podle zásad společného dobra neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků, a v rozdělení majetku je tedy velmi vážný nesoulad, jak vidí každý, kdo nepostrádá cit."
c) Úkoly politické obce
168. Odpovědnost za uskutečňování společného dobra přísluší nejen jednotlivým osobám, ale také státu, neboť společné dobro je důvodem existence politické autority?^ Stát totiž musí zaručovat soudržnost, jednotnost a organizaci občanské společnosti, jejímž je výrazem, a to takovým způsobem, aby společné dobro mohlo být uskutečňováno za přispění všech občanů. Jednotlivý člověk, rodina, zprostředkující společenské skupiny nejsou s to pouze vlastními silami dosáhnout svého plného rozvoje, z čehož vyplývá nezbytnost politických institucí, jejichž úlohou je zpřístupňovat osobám nezbytná dobra (materiální, kulturní, morální, duchovní), aby mohly vést opravdu lidský život. Cílem společenského života je historicky uskutečnitelné společné dobro.
169. Kvůli zajištění společného dobra má vláda každé země specifický úkol uvádět zájmy různých skupin do souladu se spravedlností. Spravedlivé slaďování partikulárních dober skupin a jednotlivců patří mezi nejdelikátnější úkoly veřejné moci. Dále nelze opomíjet, že v demokraticky uspořádaném státě, v němž se obvykle rozhoduje na základě většiny představitelů vůle lidu, mají ti, jimž přísluší odpovědnost za vládu, povinnost interpretovat společné dobro své země nejen na základě záměrů většiny, ale s ohledem na skutečné dobro všech členů občanské společnosti včetně těch, kdo se nacházejí v pozici menšiny.
170. Společné dobro společnosti není cílem samo o sobě; má hodnotu jedině s ohledem na dosahování posledního cíle osoby a na univerzální společné dobro celého stvoření. Bůh je pro své tvory posledním cílem, z žádného důvodu tudíž nelze ochuzovat společné dobro o jeho transcendentní rozměr, který přesahuje historickou dimenzi společného dobra a představuje také jeho naplnění. Toto zacílení dosahuje své plnosti skrze sílu víry v Ježíšovu Paschu, která skýtá plné světlo pro dosahování pravého společného dobra lidstva. Naše dějiny (osobní i kolektivní úsilí o povznesení lidského života) začínají a vrcholí v Ježíšovi. Díky němu, skrze něho a vzhledem k němu může být každá skutečnost včetně lidské společnosti přivedena ke svému nejvyššímu dobru, ke svému naplnění. Výhradně historické a materialistické pojetí skutečnosti by skončilo tím, že společné dobro by se proměnilo v prostý socioekonomický blahobyt, který by byl zbaven jakéhokoli transcendentního zacílení, tedy nejhlubšího důvodu své existence.
III. UNIVERZÁLNÍ URČENÍ STATKŮ
a) Původ a význam
171. Mezi mnoha důsledky společného dobra nabývá bezprostředního významu princip univerzálního určení statků: „Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou; to žádá spravedlnost provázená láskou."360 Tato zásada se zakládá na skutečnosti, že „původním zdrojem všech statků je čin samotného Boha, který stvořil svět a člověka a dal člověku zemi, aby si ji podmanil svou prací a užíval jejích plodů (srov. Gn 1, 28-29). Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by byl někdo vylučován nebo zvýhodňován. V tom je jádro univerzálního určení pozemských statků. Země je na základě své plodnosti a schopnosti uspokojovat lidské potřeby prvním darem Boha pro obživu člověka." Lidská osoba se totiž nemůže obejít bez materiálních statků, které odpovídají jejím primárním potřebám a představují základní podmínky pro její existenci. Tyto statky jsou absolutně nezbytné k obživě a růstu, komunikaci, sdružování se a k uskutečňování těch nejvznešenějších cílů, k nimž je osoba povolána.
172. Zásada univerzálního určení pozemských statků je základem práva na univerzální využívání statků. Každý člověk musí mít možnost dosáhnout takové úrovně blahobytu, která je nezbytná k jeho plnému rozvoji. Zásada společného užívání statků je „první zásadou celého společensko-mravního řádu" a představuje „typickou zásadu křesťanské sociální nauky." Z uvedeného důvodu církev považovala za svou povinnost upřesnit povahu a charakteristiky této zásady. Jde především o přirozené právo, které je vepsáno do přirozenosti člověka, a nikoli pouze o pozitivní právo vázané na historické okolnosti. Kromě toho jde o právo „původní'. Toto právo přísluší jednotlivé osobě, tedy každé osobě, a má přednost před každým lidským rozhodnutím ohledně statků, před jakoukoli právní úpravou vlastnictví i jakýmkoli ekonomickým a sociálním systémem či metodou. „Jakákoliv ostatní práva - i právo na soukromé vlastnictví a svobodné obchodování - jsou oné zásadě podřízena; nesmějí překážet jejímu uskutečňování, ale naopak je usnadňovat. Je třeba pokládat za vážnou a naléhavou sociální povinnost vrátit těmto právům jejich původní smysl.“
173. Konkrétní uskutečňování zásady univerzálního určení statků v rozdílných kulturních a společenských poměrech vyžaduje přesnou definici způsobů, mezí a předmětů. Univerzální určení statků a jejich užívání neznamená, že všechno je k dispozici každému nebo všem, ani že tatáž věc slouží či patří každému nebo všem. Jestliže je pravda, že všichni se rodí s právem na užívání statků, je také pravdou, že kvůli zajištění jeho spořádaného a spravedlivého uplatňování jsou nezbytné regulační zásahy, které jsou výsledkem národních a mezinárodních ujednání, a také právní úpravy vymezující a specifikující toto uplatňování.
174. Zásada univerzálního určení statků vybízí k tomu, aby se pěstovalo pojetí ekonomie inspirované mravními hodnotami, které nikdy nebude ztrácet ze zřetele původ ani zacílení těchto statků, aby tak bylo možno budovat spravedlivý a solidární svět, v němž by vytváření bohatství mohlo mít pozitivní funkci. Bohatství totiž představuje tuto schopnost v mnoha podobách jako výraz produktivního procesu technologického a ekonomického zpracování přírodních i druhotných zdrojů. Jako výsledek vynalézavosti, schopnosti plánovat a lidské práce pak představuje užitečný prostředek k rozvíjení blahobytu lidí i národů a k tomu, aby se zabraňovalo jejich vylučování nebo vykořisťování.
175. Univerzální určení statků ukládá společné úsilí o to, aby každá osoba i všechny národy dosáhly takové úrovně, která je nezbytná k integrálnímu rozvoji, aby tak všichni mohli přispívat k rozvoji lidštějšího světa, „v němž by každý mohl dávat i přijímat a v němž rozvoj jedněch nebude překážkou rozvoje těch ostatních ani pohnutkou k jejich ovládnutí."36' Tato zásada odpovídá výzvě, kterou evangelium ustavičně adresuje osobám i společnostem všech dob, které jsou neustále vystaveny pokušení dychtit po majetku. Tomuto pokušení se chtěl vystavit i sám Pán Ježíš (srov. Mk 1, 12-13; Mt 4, 1-11; Lk 4, 1-13), aby nám tak ukázal cestu, jak je překonávat za pomoci jeho milosti.
b) Univerzální určení statků a soukromé vlastnictví
176. Prostřednictvím práce dokáže člověk, užívající své inteligence, ovládat zemi a učinit z ní svůj důstojný příbytek: „Tak si člověk přivlastňuje část země, kterou získal svou prací. Vtom tkví původ soukromého vlastnictví" Soukromé vlastnictví i ostatní soukromé majetkoprávní formy „poskytují každému nutný prostor pro jeho osobní a rodinnou nezávislost, a proto se musí považovat za jakési rozšíření lidské svobody. Jsou konečně i jednou z podmínek občanských svobod, protože podněcují k plnění úkolů a povinností."369 Soukromé vlastnictví je podstatným prvkem opravdu sociální a demokratické ekonomické politiky a je zárukou řádného sociálního uspořádání. Sociální nauka církve požaduje, aby vlastnění statků bylo spravedlivě dostupné všem lidem, aby se tak všichni alespoň v nějaké míře stali vlastníky. Sociální nauka církve zároveň odmítá formy „společného vlastnění bez rozlišování majetku."
177. Křesťanská tradice nikdy neuznávala, že právo na soukromé vlastnictví by bylo absolutní a nedotknutelné: „Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, tedy univerzálnímu určení statků." Zásada univerzálního určení statků zahrnuje jak plné a trvalé panství Boha nad každou skutečností, tak požadavek, aby všechny stvořené statky byly zaměřeny k rozvoji celého člověka i celého lidstva. Tato zásada se nestaví proti právu na vlastnictví, avšak ukazuje na nezbytnost jeho regulace. Soukromé vlastnictví, at už jsou jakékoli konkrétní podoby vlád nebo právních norem, které je upravují, je totiž ve své podstatě pouze jedním nástrojem pro respektování zásady univerzálního určení statků, a proto v posledním důsledku není cílem, nýbrž prostředkem?
178. Sociální učení církve vybízí k uznávání sociální funkce jakékoli formy soukromého vlastnictví, a to s poukazem na nezadatelné nároky společného dobra. Člověk „se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i ku prospěchu druhých." Univerzální určení statků s sebou nese omezení ohledně jejich užívání ze strany legitimních vlastníků. Jednotlivá osoba nemůže jednat tak, že by nedbala na důsledky užívání svých vlastních prostředků, ale musí při svém jednání sledovat nejen svůj osobní a rodinný prospěch, ale také společné dobro. Z toho vyplývá povinnost vlastníků, aby své statky nedrželi v nečinnosti a zaměřovali je k produkci, třeba tím způsobem, že je svěří tomu, kdo chce a je schopen produktivně je využívat.
179. Současná fáze dějin dává společnosti k dispozici nové statky, jež byly až donedávna zcela neznámé. To ukládá povinnost nově se zamýšlet nad univerzálním určením statků země a nezbytnost zahrnovat do toho také plody současného ekonomického a technologického rozvoje. Vlastnictví těchto nových statků - jež jsou výsledky vědění, technologií a know-how - se stává stále více rozhodující, protože „bohatství průmyslových států se zakládá z mnohem větší části na tomto druhu vlastnictví než na vlastnictví přírodních zdrojů." Nové technické a vědecké poznatky musí být využívány ve službě prvořadým potřebám člověka, aby se postupně zvětšovalo společné dědictví celého lidstva. Plné uskutečnění zásady univerzálního určení statků proto vyžaduje aktivity na mezinárodní úrovni a iniciativ plánovaných všemi zeměmi: „Je třeba prolomit bariéry a monopoly, které nechávají tolik národů na okraji rozvoje. Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji."
180. Jestliže v procesu ekonomického a společenského rozvoje nabývají značného významu formy vlastnictví, které byly v minulosti neznámé, nelze přitom opomíjet tradiční formy vlastnictví. Individuální forma vlastnictví není jedinou formou legitimního vlastnění. Obzvláštního významu nabývá také prastará forma komunitního vlastnictví, která je přítomna i v ekonomicky rozvinutých zemích a která zvláštním způsobem charakterizuje společenskou strukturu u četných domorodých národů. Jde o formu vlastnictví, která ovlivňuje ekonomický, kulturní a politický život těchto národů tak silně, že představuje základní prvek jejich přežití a blahobytu. Ochrana a hodnocení komunitního vlastnictví však nesmí vylučovat vědomí skutečnosti, že rovněž tento typ vlastnictví se má rozvíjet. Pokud by se postupovalo tak, že by se zaručovalo pouze uchování tohoto druhu vlastnictví, nastávalo by riziko vázat je výhradně na minulost a tím je ohrozit.381 Tíživým problémem, zejména v rozvojových zemích a v zemích, které opustily kolektivistické nebo koloniální systémy, zůstává spravedlivé rozdělení půdy. V zemědělských oblastech možnost přístupu k půdě prostřednictvím příležitostí, které nabízí také trh práce a půjček, představuje nezbytnou podmínku, aby člověk měl přístup i k ostatním statkům a službám. Možnost získání půdy, kromě toho, že jde o účinný způsob ochrany životního prostředí, představuje systém sociálního zajištění, který lze realizovat i v zemích, jejichž administrativní struktura je slabá.
181. Z vlastnictví vyplývá pro subjekt vlastníka — může to být jednotlivec nebo komunita - celá řada objektivních výhod, lepší životní podmínky, zajištění do budoucnosti, širší možnosti pro rozhodování. Na druhé straně však vlastnictví s sebou může přinášet také řadu iluzorních příslibů a pokušení. Člověk nebo společnost, kteří dospějí až k absolutizování role majetku, končí tím, že zakoušejí to nejhlubší otroc tví. Žádné vlastnictví totiž nemůže být považováno za bezvýznamné vzhledem k vlivu, který má jak na jednotlivce, tak na instituce. Vlastník, který nemoudře podlehne modloslužebnému uctívání svých statků (srov. Mt 6, 24; 19, 21.26; Lk 16, 13), se jim vydává v plen a stává se jejich otrokem.383 Jedině tehdy, když se uznává, že majetek závisí na Bohu Stvořiteli, a když se důsledně zaměřuje ke společnému dobru, je možno připisovat materiálním statkům úlohu prostředků užitečných k rozvoji jednotlivců i národů.
c) Univerzální určení statků a přednostní rozhodování ve prospěch chudých
182. Princip univerzálního určení statků vyžaduje, aby se se zvláštní pozorností pohlíželo na chudé, na ty, kdo se nacházejí na okraji společnosti, a především na osoby, jimž jejich životní podmínky neumožňují odpovídající osobní rozvoj. V této záležitosti je třeba s velkou naléhavostí zdůrazňovat přednostní rozhodování ve prospěch chudých: „Je to specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice. Týká se života každého křesťana, protože tím křesťan napodobuje život Kristův. Týká se však také našich závazků vůči společnosti, a tím i našeho způsobu života a našeho rozhodování o vlastnictví a užívání statků. Účinnější láska k chudým spolu s rozhodnutími, jejichž zdrojem jsme my sami, musí dnes zahrnout nesmírné množství hladovějících, žebráků, bezdomovců, lidí bez lékařské péče a především těch, kteří jsou bez naděje na lepší budoucnost."
183. Lidská bída je zřetelným znamením toho, že člověk je slabý a potřebuje spásu. S touto bídou měl soucit Kristus Spasitel, a proto se identifikoval se svými „nejposlednějšími bratry" (srov. Mt 25, 40.45).
„Ježíš pozná své vyvolené právě podle toho, kolik vykonali pro chudé. Když se 'chudým hlásá radostná zvěst' (Mt 11, 5), je to znamení Kristovy přítomnosti."387
Ježíš říká: „Chudé máte mezi sebou vždycky, mne však vždycky nemáte" (Mt 26, 11; srov. Mk 14, 7; Jan 12, 8) ne proto, aby stavěl do kontrastu službu chudým a pozornost věnovanou jemu. Křesťanský realismus na jedné straně pozitivně hodnotí chvályhodné snahy, které směřují k odstranění chudoby, na druhé straně se však má na pozoru před ideologickými pozicemi a před mesianismy, které živí iluzi, že z tohoto světa bude možno zcela odstranit problém chudoby. K tomu dojde až při Kristově návratu, až bude opět mezi námi a zůstane s námi navždy. V době, která tomuto návratu předchází,
jsou nám chudí svěřeni a podle této zodpovědnosti také budeme na konci souzeni (srov. Mt 25, 31—46). „Náš Pán nás upozorňuje, že budeme od něho odděleni, jestliže nepřispějeme na pomoc chudým a maličkým v jejich nouzi: jsou totiž jeho bratry.“
184. Láska církve k chudým se inspiruje v evangelijní zvěsti o blahoslavenstvích, v Ježíšově chudobě a v jeho pozornosti vůči chudým. Tato láska
se týká těch, kdo jsou vystaveni materiální chudobě, ale také těch, kdo jsou vystaveni četným podobám kulturní a náboženské chudoby) Církev „od počátku navzdory nevěrnosti mnoha svých členů nepřestávala usilovat o to, aby jim ulehčila, aby je bránila a osvobodila. Dělala to nesčetnými dobročinnými díly, která budou vždy a všude nezbytná."390 Církev, inspirovaná evangelijním příkazem: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte" (Mt 10, 8), učí pomáhat bližnímu v jeho rozličných potřebách a podporuje nesčetná díla tělesného i duchovního milosrdenství v lidské společnosti. „Dávat almužnu chudým je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky; je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu, " i když uplatňování lásky se neomezuje na almužnu, ale zahrnuje v sobě pozornost vůči společenskému a politickému rozměru problému chudoby. O vztahu lásky a spravedlnosti církev trvale učí, že „když dáváme chudým to, co je pro ně nezbytné, neprojevujeme jim tím nějakou svou štědrost, protože jim vlastně dáváme to, co je jejich. Spíše než skutek lásky naplňujeme svou povinnost podle spravedlnosti." Koncilní otcové naléhavě vybízejí, aby se tato povinnost naplňovala tak, „aby se jako dary lásky nenabízely věci, které mají být poskytnuty z titulu spravedlnosti." Láska k chudým je bezesporu „neslučitelná s nezřízenou láskou k bohatství a k jeho sobeckému užívání"394 (srov. Jan 5, 1-6).
IV. ZÁSADA SUBSIDIARITY
a) Původ a význam
185. Subsidiarita patří už od první velké sociální encykliky k nejstálejším a nejcharakterističtějším vůdčím myšlenkám sociální nauky církve.^
Nelze rozvíjet důstojnost lidské osoby a nepečovat přitom o rodinu, skupiny, asociace, místní spolky, zkrátka o formy ekonomického, společenského, kulturního, sportovního, rekreačního, profesionálního, politického sdružování. Tato sdružení lidé vytvářejí spontánně a ona zase umožňují skutečný růst společnosti., % Právě v této oblasti občanské společnosti, pojímané jako souhrn vztahů mezi jednotlivci a zprostředkujícími sociálními skupinami, vznikají první vztahy, což se děje díky „tvořivosti občana jako aktivního subjektu", Předivo těchto vztahů představuje jakousi nervovou soustavu společenského organismu a základ opravdového společenství osob a umožňuje uznání vyšších forem uspořádání společnosti.398
186. Církev zdůrazňuje požadavek chránit a podporovat původní formy uspořádání společnosti v encyklice Quadragesimo anno, v níž je princip subsidiarity kvalifikován jako nesmírně důležitá zásada „sociální filozofie": „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat."
Na základě této zásady všechny společnosti vyššího řádu musí zaujímat vůči nižším společnostem postoj služby („subsidium"), tedy ochrany, podpory a rozvíjení. Díky tomu pak zprostředkující složky společnosti mohou odpovídajícím způsobem naplňovat ty úlohy, které jim příslušejí, aniž by je nespravedlivě musely předávat společenským útvarům vyšší úrovně, jež by je pohltily a nahradily, což by nakonec vedlo k popření jejich vlastní důstojnosti a životního prostoru. Subsidiaritě, pojímané v pozitivním slova smyslu jako ekonomická institucionální a legislativní pomoc nabízená menším společenským útvarům, odpovídá celá řada negativních důsledků, které státu ukládají zdržovat se toho, co by fakticky zužovalo životní prostor menším a podstatným buňkám společnosti. Jejich iniciativa, svoboda a odpovědnost nesmějí být potlačovány.
b) Konkrétní poukazy
187. Princip subsidiarity chrání osoby před zneužíváním vyššími autoritami a vybízí tyto autority, aby pomáhaly jednotlivcům i zprostředkujícím složkám společnosti při naplňování jejich úkolů. Tato zásada vyplývá z toho, že každá osoba, rodina a zprostředkující složka společnosti má něco originálního, co může nabídnout celé společnosti. Zkušenost dokládá, že popření subsidiarity nebo její omezování ve jménu demokratizace nebo rovnosti všech členů společnosti omezuje, a někdy dokonce popírá ducha svobody a iniciativy.
Se zásadou subsidiarity jsou v rozporu různé podoby centralizace byrokratizace, přebujelého zasahování státu, neoprávněné a přehnané přítomnosti státu a veřejných mechan¨ghismů. „Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobují ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů." Princip subsidiarity je na jedné stnaně podkopáván chybějícím nebo nedostačujícím uznáním soukromé podnikavosti také v oblasti hospodářské i v její veřejné funkci a na druh straně je rozvracen monopoly.
Uskutečňování principu subsidiarity předpokládá, že je respektování a účinně podporováno prvenství osoby a rodiny, že je oceňováno stěžejní vlastní rozhodování různých sdružení a zprostředkujících organizací při rozhodování ve všem, co nemůže být delegováno nebi převzato od druhých, že soukromé iniciativy jsou usnadňovány tím, že každý společenský organismus dává do služby společného dobra své specifické obdarování, že společnost se projevuje pluralisticky a vyzařuje svou životní energii navenek, že jsou chráněna lidská práva a práva menšin, že se decentralizují úřady a administrativa, že mezi veřejnou a soukromou sférou panuje rovnováha, že je důsledně uznávána sociální funkce soukromého sektoru a že občan může chápat svou odpovědnost jako aktivní podíl na politické a společenské realitě své země.
188. Různé okolnosti mohou vést stát k tomu, aby určité služby suplovala
Tím se myslí například situace, v níž je nezbytné, aby stát podporoval ekonomiku, protože občanská společnost není s to autonomně převzít iniciativu. Je možné si také představit stav velké nevyváženosti a sociální nespravedlnosti, v nichž jedině veřejný zásah může vytvořit podmínky k větší vyrovnanosti, spravedlnosti a pokoji. Ve světle principu subsidiarity však platí, že toto suplování instituce se nesmí prodlužovat a rozšiřovat víc, nežli je striktně nutné, protože takový zásah je ospravedlněn jedině výjimečností dané situace. V každém případě správně pojímané společné dobro, jehož nároky nesmějí být v rozporu s ochranou a podporováním prvenstvím osoby a s tím, jak se projevuje ve společnosti, musí zůstat kritériem pro rozhodování ohledně uplatňování principu subsidiarity.
V. PARTICIPACE
a) Význam a hodnota
189. Charakteristickým důsledkem subsidiarity je participace (spoluúčast), která je podstatná v celé řade aktivit, jejichž, prostřednictvím občan jako jednotlivec nebo ve sdružení s jinými, přímo nebo skrze své zástupce přispívá ke kulturnímu, ekonomickému, společenskému a politickému životu občanské společnosti, k níž patří. Participace je povinností, kterou mají všichni vykonávat vědomé, odpovědně a s ohledem na společné dobro.
Participace nesmí být omezována nebo zužována na některou jednotlivou stránku společenského života, protože je velmi důležitá zejména pro rozvoj člověka v oblastech, jako je svět práce a ekonomických aktivit, s jejich vlastní dynamikou, '"^ sféra informací, kultury a především společenský život i politika až po nejvyšší úroveň, na níž právě závisí spolupráce všech národů na budování solidárního mezinárodního společenství. V této perspektivě se stává nezbytností požadavek, aby byla podporována participace především těch, kdo jsou nějak znevýhodnění, a aby docházelo ke střídání politických před-stavitelů, protože se tak zabraňuje vzniku skrytých privilegií. Dále je nutný silný morální tlak, aby správa veřejného života byla skutečně plodem spoluzodpovědnosti každého za společné dobro.
b) Participace a demokracie
190. Participace na společenském životě není pouze jednou z nejvyšších aspirací občana, jenž je povolán k tomu, aby ve svobodě a odpovědnosti vykonával svou občanskou roli spolu s druhými a pro druhé, ale také jeden z pilířů demokratického uspořádání společnosti^1 a zároveň jedna z nejdůležitějších záruk trvalosti demokracie. Demokratická vláda je totiž určena tím, že jí lid svěří pravomoci a funkce, které pak tato vláda vykonává v jeho jménu, jako jeho zastupitelka a v jeho prospěch, a proto je zřejmé, že každá demokracie musí být postavena na participaci^ Z toho vyplývá, že různé subjekty občanské společnosti mají být každý na své úrovni informovány, má se jim naslouchat a mají být zapojeny při naplňování funkcí, které tato společnost vykonává.
191. Participace se může uskutečňovat v nejrůznějších vztazích mezi občanem a institucemi. Proto je třeba věnovat obzvláštní pozornost historickému a společenskému kontextu, v nichž se má participace skutečně odehrávat. Překonávání kulturních, právních a společenských překážek, které se často stavějí do cesty sdílené participaci občanů na osudech vlastní společnosti, vyžaduje práci v oblasti informační a vý-chovně-vzdělávací.409 V tomto smyslu je třeba věnovat zvýšenou pozornost všem druhům jednání, které vedou občana k nedostatečným či nesprávným formám participace a k rozšířenému nezájmu o všechno, co se týká života společnosti a politiky. Jako příklad lze uvést snahy občanů „zjednat si" pro sebe výhodnější podmínky u institucí takovým způsobem, jako kdyby tyto instituce měly sloužit jejich egoistickým zájmům. Nebo zvyk, že občané omezují svou participaci na volební akt a někdy se dokonce vyhýbají i jemu.
Na poli participace další důvod znepokojení leží v zemích s totalitními a diktátorskými režimy, v nichž je základní právo participovat na veřejném životě popřeno v samotném kořeni, neboť se na něj pohlíží jako na ohrožení samotného státu;'" dále v těch zemích, v nichž je toto právo prohlašováno pouze formálně, ve skutečnosti ho ale občané nemají možnost uplatňovat; dále v zemích, v nichž enormní byrokratický aparát občanovi fakticky znemožňuje, aby jednal jako skutečný aktivní činitel společenského a politického života.
VI. ZÁSADA SOLIDARITY
a) Význam a hodnota
192. Solidarita zvláštním způsobem upozorňuje na bytostně společenskou povahu lidské osoby, rovnost všech lidí co do důstojnosti i před právem, společné putování jednotlivců i národů směrem k stále vědomější vzájemné jednotě. Nikdy v minulosti nebylo tolik jako dnes rozšířené vědomí vzájemné závislosti lidí a národů, které se projevuje na všech rovinách.413 Rychlé šíření způsobů a prostředků komunikace v „reálném čase", jako jsou kupříkladu televizní přenosy, výjimečný pokrok informatiky, rostoucí objem obchodních a informačních výměn, to vše dokládá, že poprvé od začátku lidských dějin je nyní alespoň technologicky možné, aby mezi sebou navazovaly kontakty osoby velmi vzdálené nebo neznámé.
Vedle fenoménu vzájemné závislosti a jeho ustavičného prohlubování přetrvává na celém světě obrovský nepoměr mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, zesilovaný různými formami vykořisťování, útlaku a korupce, které mají negativní vliv na vnitřní i mezinárodní život mnoha států. Proces rostoucí vzájemné závislosti mezi osobami a národy musí být provázen stejně intenzivním nasazením na eticko-sociální rovině, aby se vyloučily nebezpečné důsledky spáchaných nespravedlností v globálních rozměrech, které by se nakonec projevily velmi negativně i v těch zemích, které jsou v nynější době zvýhodněny.
b) Solidarita jako sociální zásada a jako mravní ctnost
193. Nové vazby vzájemné závislosti mezi lidmi a národy, které jsou vlastně určitými formami solidarity, se musí proměňovat ve vztahy tíhnoucí k opravdové eticko-sociální solidaritě, což je mravní požadavek přirozeně obsažený ve všech lidských vztazích. Solidarita totiž má dva vzájemně se doplňující aspekty: je to sociální zásada^ i mravní ctnost.
Solidaritu je třeba pěstovat především v její hodnotě sociální zásady, která má usměrňovat působení institucí. Na základě této zásady mají být „struktury hříchu, které ovládají vztahy mezi osobami a národy, překonány a proměněny ve struktury solidarity., a to prostřednictvím tvorby zákonů nebo jejich vhodnou úpravou, pravidel obchodování, právních systémů.
Solidarita je také pravou a skutečnou mravní ctností. „Není to tedy jen prchavý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícím se mnoha blízkých nebo vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o společné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědní za všechny., "Solidarita se dostává na úroveň základní společenské ctnosti, protože patří do oblasti spravedlnosti, což je ctnost zaměřená jedinečným způsobem ke společnému dobru, a k „úsilí o dobro bližního v ochotě a v duchu evangelia 'zapřít sám sebe' pro druhého, místo abychom ho zneužívali; 'sloužit mu', místo abychom ho utlačovali pro vlastní prospěch (srov. Mt 10, 40— 42; 20, 25; Mk 10, 42-45; Lk 22, 25-27)."4l9
c) Solidarita a společný rozvoj lidí
194. Poselství sociální nauky církve ohledné solidarity zdůrazňuje skutečnost, že existují těsné vazby mezi solidaritou a společným dobrem, solidaritou a univerzálním určením statků, solidaritou a rovností lidí a národů, solidaritou a mírem ve světě. Termín „solidarita", velmi často používaný učitelským úřadem církve, souhrnně vyjadřuje požadavek, aby se uznával celek vazeb, jež vzájemně spojují lidí a společenské skupiny, jakož i prostor nabídnuty lidské svobodě k zajišťování společného rozvoje, na kterém se všichni podílejí. Takto zaměřené působení se proměňuje v pozitivní přínos, aby společné věci nic nepřekáželo, a také aby se hledala možná shoda i tam, kde převládá postoj rozdělení a nejednoty s ochotou vydat se pro dobro druhého a odvracet se od každé formy individualismu a partikularismu.
195. Princip solidarity vyžaduje, aby lidé naší doby v sobě více pěstovali vědomí, že jsou dlužníky společnosti, jejíž jsou součástí. Vděčí jí za podmínky, které činí lidskou existenci snesitelnou, a také za nedělitelné a nepostradatelné dědictví, jímž je kultura, vědecké a technologické poznatky, materiální a nemateriální statky, všechno to, co je plodem lidské zkušenosti. Vědomí tohoto dluhu je třeba v sociálním jednání projevovat rozličnými způsoby, aby se nepřerušilo lidské putování dějinami, ale zůstalo otevřené jak pro současnou generaci, tak pro generace budoucí, které jsou společně volány k tomu, aby se v solidaritě podílely na témž daru.
d) Solidarita v životě a poselství Ježíše Krista
196. Nepřekonatelným vrcholem solidarity je život Ježíše Krista, nového Člověka, solidárního s lidstvem až k smrti na kříži (srov. Flp 2, 8).
V něm můžeme vždy vidět živoucí znamení oné s ničím nesrovnatelné a transcendentní lásky Boha-s-námi, jenž na sebe bere slabosti svého lidu, kráčí spolu s ním, zachraňuje ho a ustavuje v jednotě.'' V něm a díky němu je možno vnímat také společenský život, navzdory jeho protikladům a dvojznačnostem, jako místo života a naděje, neboť je znamením milosti, která se ustavičně nabízí všem a která nás vyzývá ke stále vznešenějším a osobnějším formám sdílení. Ježíš z Nazareta způsobuje, že vazba mezi solidaritou a láskou jasné září před očima všech, a zároveň objasňuje plný význam tohoto spojem'. „Ve světle víry tíhne solidarita k tomu, aby překročila sebe sama a získala specificky křesťanské rysy úplného obdarování, odpuštění a smíření. Potom už bližní není jen lidská bytost se svými právy a se svou základní rovností vůči všem, ale stává se živým obrazem Boha Otce, vykoupeným krví Ježíše Krista a podléhajícím ustavičnému působení Ducha Svatého. Bližního totiž musíme milovat, i když je to nepřítel, touž láskou, jakou ho miluje Bůh. Musíme být ochotni přinést za něho oběť, i tu nejvyšší, totiž 'položit život za své bratry' (srov. 1 Jan 3, 16)."
VII. ZÁKLADNÍ HODNOTY SPOLEČENSKÉHO ŽIVOTA
a) Vztah mezi zásadami a hodnotami
197. Sociální nauka církve ukazuje nejen zásady, které musí být respektovány při budování společnosti důstojné člověka, ale také základní hodnoty. Mezi zásadami a hodnotami nepochybně existuje vzájemný vztah: společenské hodnoty jsou výrazem vážnosti ocenění těch aspektů mravního dobra, k jejichž uskutečňování jsou zaměřeny zásady, nabízející se jako orientační body k vhodnému uspořádání společenského života a k jeho řádnému vedení. Hodnoty tudíž vyžadují praktické uplatňování základních zásad společenského života i osobní jednání ve shodě s ctnostmi, což je morální jednání odpovídající příslušným hodnotám.
Všechny společenské hodnoty vyplývají z důstojnosti lidské osoby, jejíž autentický rozvoj podporují. Jde v zásadě o pravdu, svobodu, spravedlnost a lásku. Jejich uplatňování je bezpečnou a nutnou cestou k dosažení osobního zdokonalení i lidštějšího společenského soužití. Představují nezbytný orientační bod pro ty, kdo nesou odpovědnost za veřejné záležitosti, kteří mají uskutečňovat „zásadní reformy ekonomických, politických, kulturních a technologických struktur i nezbytné proměny institucí." Respektování oprávněné autonomie pozemských skutečností vede církev k tomu, aby si nevyhrazovala kompetence technického a časného řádu, to jí však nezabraňuje poukazovat na to, jak jsou v rozličných rozhodnutích člověka uvedené hodnoty respektovány, nebo naopak popírány.
b) Pravda
198. Lidé jsou především povinni trvale směřovat k pravdě, respektovat ji a odpovědně ji dosvědčovat. Žít v pravdě má zvláštní význam pro společenské vztahy. Když se totiž soužití lidských bytostí v rámci společnosti zakládá na pravdě, pak je uspořádané, plodné a odpovídá jejich osobní důstojnosti.432 Čím více se osoby a společenské skupiny snaží řešit společenské problémy podle pravdy, tím více se vzdalují od svévolnosti a přizpůsobují se objektivním nárokům morálky. Naše doba vyžaduje intenzivní výchovně vzdělávací působena a odpovídající angažovanost všech, aby hledání pravdy, která se nedá převést na to či ono mínění nebo na jejich souhrn, bylo podporováno v každém prostředí a převážilo nad každým pokusem relativizovat nároky pravdy nebo ji znetvořovat. Tento úkol se obzvláštním způsobem týká sdělovacích prostředků a ekonomiky. Bezohledná honba za penězi v uvedených oblastech vzbuzuje stále naléhavější otázky, které nutně volají po větší průhlednosti a čestnosti osobního i společenského jednání.
c) Svoboda
199. Svoboda je v člověku nejvznešenější známkou Božího obrazu a následně také znamením vysoké důstojnosti každé lidské osoby., „Svoboda se uplatňuje ve vztazích mezi lidskými bytostmi. Každý člověk má přirozené právo, aby byl uznáván jako svobodná a zodpovědná bytost, protože je stvořen k obrazu Božímu. Právo užívat svobody je požadavek neoddělitelný od důstojnosti lidské osoby." Není přípustné, aby se význam svobody zužoval a aby svoboda byla nahlížena z čistě individualistického hlediska, což by ji redukovalo na nekontrolované a svévolné uplatňování vlastní osobní autonomie. „Svoboda se rozhodně neuskutečňuje jako naprostá samovláda lidského já a mimo vztahy k ostatním. Pravá svoboda existuje jenom tam, kde jsou vzájemné vztahy mezi osobami, které se řídí pravdou a spravedlností." Chápání svobody se prohlubuje a rozšiřuje, je-li chráněna v plném rozsahu svých dimenzí také na společenské úrovni.
200. Hodnota svobody, která je výrazem jedinečnosti každé lidské osoby, je respektována, je-li každému členu společnosti umožněno realizovat své vlastní osobní povolání; hledat pravdu a vyznávat své vlastní náboženské, kulturní a politické smýšlení; vyjadřovat své názory; rozhodovat o vlastním životním postavení, a nakolik je to možné, o vlastním zaměstnání; přebírat iniciativy ekonomického, společenského a politického rázu. To vše se musí odehrávat v rámci „spravedlivého právního uspořádání", v mezích společného dobra a veřejného pořádku, a vždycky ve znamení odpovědnosti.
Svoboda se musí rozvíjet také jako právo odmítat to, co je mravně negativní, ať už se to představuje v jakékoli podobě4^ jako právo faktického distancování se od všeho toho, co může zabraňovat růstu osob, rodin a společnosti. Plnost svobody spočívá v právu disponovat sebou vzhledem k opravdovému dobru, a to v rámci univerzálního společného dobra.
d) Spravedlnost
201. Spravedlnost je hodnota, která je provázena uplatňováním odpovídající základní mravní ctnosti. Podle klasické definice se spravedlnost „zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří." Ze subjektivního hlediska se spravedlnost projevuje v jasném postoji vůle, která uznává druhého jako osobu. Z objektivního hlediska spravedlnost představuje rozhodující kritérium mravnosti v oblasti meziosobních a společenských vztahů.
Sociální učení církve neustále volá po respektování klasických forem spravedlnosti. Jedná se o spravedlnost směnnou, distributivním zákonnou. Stále větší význam v tomto učení nabývá sociální spravedlnost, která je pravým a skutečným rozvinutím obecné spravedlnosti. Ta reguluje společenské vztahy na základě kritéria zachovávání zákona. Sociální spravedlnost, jakožto požadavek spjatý s celosvětově rozšířenou sociální otázkou, se týká sociálních, politických a ekonomických aspektů a především strukturálních dimenzí problémů a jejich odpovídajících řešení.
202. Spravedlnost se jeví obzvláště důležitá v dnešní době, v níž jsou hodnota osoby, její důstojnost a její práva navzdory proklamovaným záměrům vážně ohroženy rozšířenou tendencí přihlížet výlučně ke kritériím užitečnosti a majetku. Na základě těchto kritérií je rovněž spravedlnost nahlížena redukcionistickým způsobem. Spravedlnost však nabývá svého plného a autentického významu v křesťanské antropologii. Spravedlnost totiž není jen pouhá lidská konvence, protože to, co je „spravedlivé", není v původním smyslu vymezeno zákonem, nýbrž hluboce zakořeněnou identitou lidské bytosti.
203. Plná pravda o člověku umožňuje překonat čistě smluvní pojetí spravedlnosti, které je omezené, a otevřít také pro spravedlnost horizonty solidarity a lásky. „Spravedlnost sama nestačí. Může dokonce dospět k popření sebe sama, neotevře-li se oné hlubší síle, kterou je láska." K hodnotě spravedlnosti totiž sociální nauka církve přidružuje hodnotu solidarity, což je upřednostňovaná cesta míru. Jestliže mír je plodem spravedlnosti, pak „dnes bychom mohli stejně přesně a též podle Písma svatého (srov. Iz 32, 17; Jak 3, 18) říci: Opus solidaritatis pax -Mír je plodem solidarity." Očekávaný mír totiž „bude jistě dosažen uskutečněním sociální a mezinárodní spravedlnosti a také pěstováním ctností, které usnadňují soužití a učí lidi žít v jednotě, aby uměli dávat i přijímat od druhých a spojenými silami budovali lepší svět."
VIII. CESTA LÁSKY
204. Mezi ctnostmi v jejich celku a mezi jednotlivými zvláštními ctnostmi, společenskými hodnotami a láskou existuje hluboká vazba, která musí být stále jasněji poznávána. Lásku, která bývá často omezována buď na oblast blízkých osobních vztahů nebo na pouze subjektivní aspekty jednání ve prospěch druhého, je nutno přehodnotit v jejím autentickém rozměru nejvyššího a univerzálního kritéria celé sociální etiky. Mezi všemi cestami, i těmi prozkoumanými a používanými při řešení stále nových podob sociální otázky, je „tou nejvzácnější cestou" (srov. 1 Kor 12, 31) cesta vytýčená láskou.
205. Hodnoty pravdy, spravedlnosti a svobody pramení z vnitřního zdroje lásky. Lidské soužití je spořádané, bohaté na dobro a odpovídá lidské důstojnosti, když se zakládá na pravdě; když se naplňuje podle spravedlnosti, tedy ve skutečném respektování práv a ve věrném plnění patřičných povinností; když se uskutečňuje ve svobodě příslušející důstojnosti lidí, kteří jsou vedeni požadavky rozumem obdařené přirozenosti k tomu, aby na sebe brali odpovědnost za své vlastní jednání; když je oživováno láskou, která člověku dává pociťovat potřeby a požadavky druhého jako své vlastní a která prohlubuje sdílení duchovních hodnot i péči o materiální potřeby. Tyto hodnoty představují sloupy, na nichž závisí pevnost a soudržnost stavby života a práce, jsou to hodnoty, které určují kvalitu každé společenské instituce i podnikání.
206. Láska předpokládá spravedlnost a zároveň ji překračuje. Spravedlnost „musí nalézat v lásce své doplnění." Jestliže spravedlnost „je sama o sobě schopna pouze mezi lidmi rozhodovat o rovném rozdělování určitých dober, pak láska, a jedině láska (ona dobrotivá láska, kterou nazýváme 'milosrdenstvím') může vrátit člověka jemu samému." Mezilidské vztahy se nemohou řídit jedině podle měřítka spravedlnosti: „Zkušenosti minulé i současné doby ukazují, že spravedlnost sama o sobě nestačí, ba dokonce může vést k popření či zničení sebe samé... Právě na základě této historické zkušenosti se mimo jiné zformulovalo tvrzení: summum ius, summa iniuria — nejvyšší právo vede k nejvyššímu bezpráví." Spravedlnost totiž „v každé oblasti mezilidských vztahů musí být ve velké míře 'korigována, lze-li to tak říci, tou láskou, která, jak říká svatý Pavel, je 'trpělivá a shovívavá, jinými slovy: má znaky milosrdenství, pro evangelium a pro křesťanství tolik podstatné."
207. Žádné zákonodárství, žádný systém pravidel nebo dohod nedokáže přesvědčit lidi a národy, aby žili v jednotě, bratrství a míru, žádná argumentace nedokáže překonat výzvu lásky. Jedině láska ve své kvalitě„formy ctností"může oživovat a ztvárňovat společenské jednání tak, aby v kontextu stále složitějšího světa směřovalo k míru. Má-li tomu tak být, je třeba, aby se jasně ukazovalo, že láska je nejen inspirátorkou úkonů jednotlivců, ale také silou schopnou odkrývat nové způsoby řešení problémů tohoto světa a zevnitř do hloubky obnovovat struktury, společenské organizace, právní řády. V této perspektivě se láska stává sociální a politickou láskou. Sociální láska nás vede k tomu, abychom milovali společné dobro, a k tomu, abychom účinně hledali dobro pro všechny lidi, na něž pohlížíme nejen jako na jednotlivce, ale také v jejich sociální dimenzi, která je spojuje.
208. Sociální a politická láska se nevyčerpává ve vztazích mezi osobami, nýbrž se rozlévá do onoho přediva vztahů, v němž jsou tyto mezi osobní vztahy začleněny, což je právě sociální a politická komunita. Sociální a politická láska působí právě na tuto komunitu a směřuje k uskutečnitelnému dobru pro komunitu v jejím celku. Bližní, jehož je třeba milovat, se nachází z mnoha hledisek „ve společnosti", a proto milovat ho skutečně, pomáhat mu v jeho potřebách a nouzi může znamenat něco jiného nežli to, co to znamená na rovině vztahů pouze mezi jednotlivci. Milovat ho na společenské rovině znamená, že milující bude v závislosti na situaci využívat sociálních zprostředkování k tomu, aby zlepšil jeho život nebo aby odstranil ty společenské skutečnosti, které jsou příčinou jeho nouze. Bezpochyby je úkonem lásky skutek milosrdenství, jímž se odpovídá tady a teď na reálnou a naléhavou potřebu bližního, zároveň ale je stejně nezbytným úkonem lásky, když člověk usiluje o takové uspořádání společnosti, které by nedovolilo, aby se bližní dostal do bídy; zvláště když nastane situace, že se v bídě nachází nesčetné množství osob, a dokonce celé národy, a když dostane proporce vskutku celosvětové sociální otázky.

http://cormier.czzakl_pojmy.htm

 http://cormier.cz/1_30.htm