Tajemný Nostradamus
Osobnost 16.století, Michel de Nostre - Dame (Nostradamus), žijící v letech 1503-1566, byl francouzský lékař, lékárník a astrolog. Narodil se v Saint Remy v Francii. Otec byl notář, takže neměl na syna čas. Jeho výchovy se ujali prarodiče. Záhy se u něho projevil zájem o ranhojičství. Vzdělával se v Montpellier do roku 1525. Právě tehdy se šířila epidemie moru. V léčbě si počínal velmi neobvykle. Odmítal nemocným pouštět žilou a také zavrhoval odívání nemocných do zvláštního šatu, který je odlišoval od zdravých osob. Používáním přirozených prostředků, zvláště čisté vody a pobytu na čerstvém vzduchu, docílil lepších výsledků v uzdravování nemocných. Nezachránil však tímto způsobem své nejdražší, manželku a děti, které mor sklátil v roce 1538.
Vlivem této ztráty svých blízkých se Nostradamus uchýlil do ústraní a věnoval studiu kabbaly a různých okultních nauk. Po šesti létech byl ze své samoty povolán do města Aix, kde znovu vypukla morová rána. Poté, co se tato ničivá metla přehnala, schválili mu vděční měšťané doživotní rentu. V roce 1547 se podruhé oženil s bohatou vdovou, Anne Ponsart Gemelle ze Salonu, kde se také usadil. Založil rodinu a místo ranhojičství se začal věnoval astrologii. V roce 1550 zveřejnil své "Pronostications" (Předpovědi) - první almanachy s meteorologickými předpověďmi a zprávami o událostech, které se měly přihodit během roku. Potom začal psát své "Centurie" (Staletí), které poprvé zveřejnil roku 1555. Konečné uspořádání jeho díla pozůstávalo z dvanácti knih. Každá z nich obsahuje asi sto čtyřverší. Překvapují kryptografickým, okultním a symbolickým způsobem vyjadřování. . Toto dílo mu zjednalo věhlas. Dodnes je jeho osobnost zahalena temnotou, jež se snaží poněkud objasnit velké množství znalců i nadšenců, kteří se po desetiletích snaží rozluštit jeho tajemné dílo.
Pro jeho věhlas si ho nechala v roce 1556 předvolat Kateřina Medicejská, francouzská královna.
"Chci objasnit jedno z tvých čtyřverší. Má se týkat smrti mého manžela, Jindřicha II."
"Stane se to za tři roky následkem zranění oka."
Královna se tomu podivila a propustila jej. Teprve dodatečně na ni učinil Nostradamus velký dojem, poté co král Jindřich II. skutečně zemřel v roce 1559 následkem zranění oka dřevcem. Jeho počínání však neušlo bdělému oku svaté inkvizice a měl být předvolán k vyšetřování nepřirozených způsobů poznávání budoucnosti. Královna však vzala Nostradama pod svou ochranu.
O sedm let později zemřel Nostradamus na vodnatelnost, jak sám předem předpověděl.
Konečná verze jeho díla vydaného posmrtně (r.1568) obsahuje 965 čtyřverší a několik dalších veršů napsaných podivnou směsí francouzštiny, latiny, řečtiny a provensálštiny. Časová posloupnost čtyřverší je libovolně promíchána. Vcelku ale čtyřverší mají představovat předpovědi až do roku 3797. Mezi události, které bývají jejich vykladači uznávány za poměrně správně předpovězené, patří smrt krále Charlese I., Francouzské revoluce, vzestup Napoleona, generála Franca, Hitlera a Mussoliniho.
Čtyřverší vyšla neúplně knižně ještě za Nostradamova života. Proto se pozdější vydání dají vždy srovnávat s původním podáním. Ovšem stejně jako samy Předpovědi, tak i samotný způsob jejich předložení zůstává nejasný. První čtyřverší ze Staletí zní následovně:
V noci, studuje sám a v ústraní,
sedím na bronzovém sedadle,
ze samoty vychází plamínek a přináší realizaci (předpovědí),
které by neměly být považovány za marné. (1)
Ve druhém čtyřverší, ještě temnějším, užívá věštecké postupy novoplatonského filozofa Iamblicha ze 4.století. Totiž neomezoval se na spontánní vize, ale sám navozoval příslušná vidění v kulaté míse s vodou, postavené na mosazné trojnožce. Tvrdil, že "božská sláva, samotné božství spočívá vedle něj". Dokonce uvádí v dopise svému synu Caesarovi (předmluva ke Staletím), že jeho umění "je ovládáno silou všemohoucího Boha, jenž nás inspiruje (prý) astronomickými jistotami, a nikoli bakchickým šílením či okouzlením." (2)
Nostradamus však odmítl uvést knihy, které používal, a sdělil, že je spálil po dokončení svého díla. I když mnohé jeho předpovědi (např.ohledně válek ve vzduchu) mohou být spíše racionální dedukcí než výsledek jasnozřivosti, přesto se zdá, že užíval rituální magii, což bývalo v dobách intolerance krajně nebezpečné. Snad právě proto zvolil zatemňující a znejasňující podání.
Michel Nostradamus žil na rozhraní věků. Když se narodil, uběhlo právě jedenáct roků od objevení Ameriky Kolumbem. Význačné osobnosti jako Filip Melanchton (1497-1560), Tomáš More (1478-1535) a Erasmus Rotterdamský (1467-1536) otevřeli lidstvu svým humanismem cestu k novému chápání světa. Renesance se rozšířila z Itálie do Evropy a přinesla dosud nepoznané životní pocity, jež vyústily v strhující touhu a někdy až lačnost po smyslovém životě. Nostradamovi bylo právě čtrnáct let, když Martin Luther přibil svých 95 článků na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu a nejenže přivodil reformaci, ale rozbouřil i společenské a kulturní poměry. Zakrátko vzplanuly selské války (1525), atd. Společenské a kulturní pozadí doby, do níž se Nostradamus narodil, a znamení rozkladu a rozvratu musela na něho silně zapůsobit. Navíc jeho otec, který pocházel z židovské rodiny, přestoupil ke katolické víře. Ježto se křest uskutečnil v kostele Notre Dame, bývala od těch dob rodina notáře ze St.Rémy označována De Notre Dame neboli latinsky Nostradamus. Křesťanská víra byla v jejich rodině něčím novým a mladého Michela ovlivnila tím méně, že jeho výchovou se zabývali spíše jeho prarodiče než vlastní rodiče.
Z různých textů jeho děl je patrné, že Nostradamus ve svém lékařském povolání užíval k určení nemoci a léčebného postupu spíše náhlých osobních vnuknutí, než doporučení tehdejších ranhojičů a felčarů. Trpké zkušenosti z morových epidemií a ztráta milované ženy a dětí, které podlehly moru, ho zavedly do ústraní, aby hledal jiné, než křesťansky uznávané způsoby poznání nemocí a léčby. Jednou cestou pro něho byla magie. I když svého syna Caesara v předmluvě k Staletím důrazně varuje před magií, sám se magií určitě zabýval, jak naznačují také způsoby jeho tajemných studií. Jinou cestou pro něho bývala astrologie.
Jedině Nostradamus začal své předpovědi doplňovat přesným časovým údajem. Prostředkem kontroly mu byla právě v astrologie. Ráno po probdělé noci kontroloval své záznamy, které učinil v transu, aby je, jak říkal "odsířil". Co to znamenalo? Přezkoumával své předpovědi a srovnával je s rozsáhlými astrologickými výpočty.
"Tyto výpočty mi pomáhají odlišit skutečnost od fantastických vidin, které se tam mohly vloudit", tvrdil Nostradamus.
"Sestavujete lidem horoskopy?" byl Nostradamus dotazován od zástupců svaté inkvizice.
"Ohrazuji se proti takovému nařčení. Sestavuji kalendáře, které předpovídají počasí, blížící se živelné pohromy a katastrofy, nákazy a jiné události, které se vymykají svobodné lidské vůli."
"Kdyby to byla pravda, tedy by na vašem počínání nebylo nic závadného z hlediska učení Církve i z hlediska lidských mravů. Ale ve vašem případě nejde jen o nevinné předvídání počasí a živelných pohrom, nýbrž jde o věštění. "Každé věštění je hřích, protože je vždy bráno ve zlém. Věštění vykonané vzýváním ďábla, pomocí hvězd, snů nebo losů je pověrečné." (3)
"Dobře znám učení Tomáše Akvinského. Píše, že Bůh řídí nižší tělesa skrze vesmírná tělesa (4), a že je záslužné a Bohu milé, předvídat podle hvězd přírodní pohromy, aby se člověk na ně mohl připravit a odvrátit hrozící nebezpečí od sebe i od svých bližních. Takové předvídání toho, co můžeme odvodit z přirozeně zjistitelných příčin není žádným věštěním.
Jenže "zdaleka ne všechny tělesné účinky v nižších tělesech nutně pocházejí od vesmírných těles." (5) "Věštění není v tom, když někdo předpovídá, co se stane nutně nebo obvykle, co se dá poznat lidským rozumem z příčin; ani ne tehdy, když by někdo z Božího zjevení poznal něco budoucího, nahodilého, tehdy vlastně nevěští, protože zvěst nečiní, nýbrž ji spíše přijímá." (6)
"Jste velmi vzdělaný v teologii, ale počínáte si krajně nezodpovědně, pokud věštíte budoucnost lidem, kteří přece mají rozum a svobodnou vůli. A vesmírná tělesa se nevtiskují ani do našich intelektů ani nejsou příčinami našich dobrovolných a svobodných úkonů. (7) Ve svých dílech se zdaleka nevěnujete jenom bohumilému předvídání živelných pohrom, ale také hřešíte věštěním budoucích válek, které přece závisejí na svobodné lidské vůli, věštíte události, týkající se lidí, včetně okamžiku jejich smrti. Hrajete si na samotného Boha a tak těžce hřešíte a ohrožujete duchovní a mravní život lidí. Zneužíváte ochrany královny Kateřiny Medicejské, která je vám příznivě nakloněna, protože jste jí věštil, že se její tři synové František, Karel a Jindřich postupně stanou králi Francie!" říkal rozzlobeně představitel svaté inkvizice.
"Ne", tvrdil bezostyšně Nostradamus, "Zhotovuji pouze kalendáře budoucího podnebí a budoucích živelných pohrom."
"A co vaše knihy?! Tam je to černé na bílém."
Nostradamus mlčel.
"Mohou se stát zdrojem pohoršení pro mnoho lidí."
"Připisujete tomu příliš velký význam."
"Kdyby jen jediný člověk si vzal vaše věštby ohledně svého života k srdci a v zoufalství vzal třeba jen on sám život, už jen to by bylo strašné pohoršení."
Nostradamus se povýšeně usmíval a neodpustil si poznámku:
"Nemůžete proti mně zasáhnout. Jak vidíte, ani svatá inkvizice není dost mocná."
"Ale Bůh ano. Je mocnější, než všichni mocní tohoto světa.
Svou vlastní smrt předpověděl Nostradamus velmi přesně. Stalo se to 1.července 1566. Večeřel společně s panem de Chavigny. Smáli se povídali si. Při rozloučení řekl Nostradamus jakoby mimochodem:
"Sbohem, příteli. Ráno při východu slunce už nebudu mezi živými."
Příští den ráno ještě vstal, ale vzápětí se shroutil mrtvý. Našel se u něho kalendář, ve kterém bylo zakroužkováno datum jeho úmrtí. Nostradamus tam poznamenal "Hic mors prope est - Zde se dostaví smrt."
Po jeho smrti našli pozůstalí doklady, že Nostradamus vyhotovoval významným evropským osobnostem horoskopy. Tyto horoskopy bývaly nepochybně výnosným obchodním artiklem. V některých horoskopech se dopustil velmi trapných omylů, jak dokazuje dokument, uchovaný ve stockholmském archívu. Pozdějšímu císaři Rudolfovi II. (1574-1612) předpověděl v roce 1564, že se dvakrát ožení a nástupcem bude jeho syn. Rudolf však zůstal svobodný a neměl žádné děti. Žezlo převzal jeho bratr Matyáš.
Po staletí dodržovali francouzští králové tradici osobní návštěvy u hrobu Nostradama v Salon de Provence. Tímto způsobem mu prokazovali velkou úctu. Je však otázka, zda Jindřich IV., Ludvík XIV. a jiní králové sedli tomuto "věštci západního světa" na lep či se snažili být právě takovými vládci, jak on předpovídal? Také novodobí diktátoři horlivě plnili jeho předpovědi, které jim lichotily. Hitlerovo rozhodnutí vpadnout do Polska v roce 1939 bylo snad ovlivněno verši obsahujícími jméno "Hister" (CII,Q24, aj.) a Loogeho výkladem veršů (CIII,Q57). Němečtí nacisté i západní spojenci využívali Nostradama pro svoji propagandu. Tak švýcarský astrolog Karl Ernst Krafft zfalšoval pronacisticky Nostradamova čtyřverší. Spisovatel Louis de Wohl, najatý spojenci, napsal výklad čtyřverší tak, aby z nich lépe vycházela předpověď vítězství západních spojeneckých mocností.
V roce 1981 vypukla ve Francii velká panika. Jan-Charles de Fontbrune napsal knihu o Nostradamovi, kde vykládal jeho slova v tom smyslu, že v roce 1983 má dojít ke zkáze Paříže (9) Ve sdělovacích prostředcích se pak po dva roky vlekl spor o výklad mnohoznačných čtyřverší. Teprve poté, co kritické datum minulo, aniž došlo k pohromě hlavního města Francie, uklidnila se veřejnost. Lidé se konečně mohli pokojně věnovat zbytečně dlouho zanedbávaným závažným životním a společenským úkolům.
Vídeňský novinář a spisovatel dr.Helmut Swoboda si tropí posměšky z Nostradamových předpovědí, podle jeho mínění zcela bezcenných. Přitom srovnává celou řadu velmi sporných a protichůdných výkladů. Z toho dokazuje, kolik nesmyslů se v minulosti zrodilo v souvislosti s Nostradamovými předpověďmi. Swoboda píše: Co se týká základní linie Staletí, neustále jsou předpovídány krvavé scény, smrt, zločiny a neobvyklé úkazy v atmosféře, katastrofy a vraždy, násilí a válka, zrada a hlad, oheň a nemoci, čehož bezesporu byla historie vždy plná... Jestliže se najdou mezi téměř tisíci mnohoznačnými a nejasnými verši některé, jež se dají vyložit jako předpověď příštích událostí, pak je to nejen pravděpodobné či velmi pravděpodobné, ale dokonce nevyhnutelné." (10)
Stručně a jasně shrnuto, nebylo žádné umění předpovídat něco podobného, protože každý rozumný člověk si dokáže spočítat, že možnost války, hladu nebo jiná pohromy se nejspíš jednou stane skutečností.
A přesto člověk tolik touží nahlédnout za oponu událostí. Každý přirozeně snaží nahlédnout do zákulisí událostí. Nikoho z nás nemůže nechat v klidu otázka, jak je vlastně řízen chod věcí? Běží snad události kolem nás a v lidském životě docela náhodně, anebo je to všechno vázáno na nutnost? A když je to všechno jenom náhoda anebo nutnost, je to snad slepá náhoda či slepá nutnost? Cožpak není za všemi událostmi něco smysluplného, co by mohlo dát člověku nějaké vysvětlení? Pokud je chod věcí a běh událostí našich životů rozumně veden k nějakému cíli, kdo to tak vede? To se člověk nutně ptá, aby měl životní jistotu. Chce vědět, zda je někdo, komu se může svěřit a na koho se může spolehnout. A jestliže někdo řídí chod věcí a mého života, tedy jak to řídí? Jenom povšechně, ale do všech jednotlivostí? Jestli člověk nedostane smysluplnou a uspokojivou odpověď odtamtud, odkud ji přirozeně očekává, uchýlí se k různým lidským dohadům. Ale copak jsou lidské dohady uspokojivé?!

1. Zamyšlení o tom, jak je řízen chod našich věcí
     V životě je všechno zařizováno k nějakému cíli. Všechno podléhá danému uspořádání, k němuž náleží hlavně cíl, jak je vidět u vojska. Všechny části vojska i jejich výkony jsou uspořádány k dobru velitele, a tím je vítězství jako poslední cíl. Proto přísluší veliteli spravovat celé vojsko. Podobně je umění zaměřeno k cíli, jako občanský cíl k vojenskému, vojenský k jezdeckému, cíl dovednosti lodivoda je zaměřen k cíli konstrukce lodí. Když je cílem všech věcí Bůh, jen on sám svou prozřetelností všechno řídí a spravuje. Je-li tedy všechno zařízeno k Boží dobrotě jako k cíli, tedy je třeba, aby Bůh, k němuž hlavně náleží Boží dobrota, kterou podstatně má a poznává a miluje, byl správcem všech věcí.
    Kdokoli koná něco pro cíl, užívá toho k cíli. Vše, co má jakýmkoli způsobem bytí, je účinek Boha. A Bůh koná všechno pro cíl, a tím je On sám. Užívá tedy všeho tím, že to řídí k cíli. To však je spravování. Svou prozřetelností je tedy Bůh tím, kdo všechno řídí.
    Přirozená tělesa se pohybují a jednají cílově, i když cíl nepoznávají z toho, že se u nich vždy nebo většinou stává, co je lepší. Je však vyloučené, aby něco neznající cíl, jednalo cílově a náležitě dosáhlo cíle. Ledaže je to pohybováno někým cílevědomým, jako je střela řízena střelcem do terče. Proto je třeba, aby celá činnost přírody byla řízena nějakým poznáním. To však musí vést k Bohu. Je tudíž třeba, aby každé nižší umění a poznání přijímalo zásady od vyššího. Bůh tedy spravuje svět svou prozřetelností. (11)
Bůh uvádí všechny věci do bytí nikoli nutností přirozenosti, nýbrž intelektem a vůlí. Jenže poslední cíl jeho intelektu a vůle je jeho dobrota. Věci se podílí na Boží dobrotě na způsob podobenství, pokud jsou samy dobré. Ale to, co je ve stvořených věcech nejvíce dobré, je dobro řádu vesmíru, který je nejvíce dokonalý. To říká Aristoteles a Písmo svaté to potvrzuje: "Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré" (Gn 1,31), když prostě uvádí o jednotlivých dílech, že "to bylo dobré" (Gn 1,4-26). Tedy dobro řádu stvořených věcí je to, co je Bohem obzvláště chtěné a zamýšlené. Řízení něčeho znamená vkládat do toho řád. Bůh tedy všechno řídí.

Co sleduje nějaký cíl, dbá spíše o to, co je blíže poslednímu cíli. Posledním cílem Boží vůle je však její dobrota. Této dobrotě je ve stvořených věcech nejblíže dobro celého řádu vesmíru. K němu jako k cíli se zaměřuje každé dobro té či oné věci, jako se méně dokonalé zařizuje k dokonalejšímu. Proto se také ukazuje, že kterákoli část je zaměřena k svému celku. Bůh tedy nejvíce pečuje ve stvořených věcech o dobro vesmíru. Je tedy pořadatelem všech našich věcí.
Proto Písmo svaté prohlašuje Boha za Pána a Vládce, když uvádí, že "Pánem je sám Bůh" (Ž 99,2,5) a jinde, že "Králem celé země je Bůh" (Ž 46,8). Posláním krále a pána je přece svými pokyny řídit a spravovat podřízené. Proto Písmo svaté připisuje také běh věcí Božímu příkazu: "On slunci přikáže, i nevychází, a hvězdy zamyká jako pod pečetí" (Jb 9,7), a "zákon dal, jehož nepřekročí" (Ž 148,6).
Tím se vyvrací blud, že všechno pochází z nutnosti hmoty. Z toho by totiž plynulo, že se všechno děje náhodou a ne podle nějakého řádu prozřetelnosti.
Prozřetelnost však náleží Bohu. Každé dobro, které je ve věcech, je stvořeno od Boha. Ve věcech se však nachází dobro nejen v podstatě věcí, nýbrž také v jejich zařízení k cíli a zvláště k cíli poslednímu, a tím je Boží dobrota. Tak tedy dobro řádu, obsažené ve stvořených věcech, je stvořeno Bohem. Bůh je příčinou věcí svým rozumem, takže musí v něm napřed být výraz každého jeho účinku. Proto je nutné, aby výraz zařízení věcí k cíli byl napřed v Boží mysli. Ale výraz zařízenosti k cíli je vlastně prozřetelnost. Neboť je hlavní částí opatrnosti, k níž směřuje paměť minulého a chápání přítomného, pokud se z paměti minulého a z rozumění přítomnému dohadujeme o budoucích opatřeních. Podle Aristotela prozřetelnosti přísluší zařizovat všechno k cíli. Buď vzhledem k sobě samému, jako se opatrným nazývá člověk, který dobře uspořádává své jednání k cíli svého života. Nebo vzhledem k jiným, jemu podobným v rodině nebo ve městě nebo ve státě, tak, jak o tom píše Matouš: Služebník věrný a opatrný, jehož Pán ustanovil nad svou rodinou" (Mt 24, 45). A tak opatrnost nebo prozřetelnost může příslušet Bohu. Vždyť v samotném Bohu není nic uspořádatelného k cíli, protože Bůh sám je posledním cílem. Proto sám výraz zařízení věcí k cíli se u Boha nazývá prozřetelnost. Proto Boetius v Útěše z filozofie praví, že "prozřetelnost je samotný Boží rozum, stojící v nejvyšším vládci všeho, a která všechno upravuje." Úpravou se pak může nazývat i výraz zařízení věcí k cíli. (12)
Řídí Bůh prozřetelně všechno dění jen povšechně, nebo i v jednotlivostech?
Každý činitel působí cílově. Rozsah zaměření účinků k cíli je takový, jaký je rozsah působnosti prvního činitele. Působením nějakého činitele se děje, že něco nezaměřeného k cíli vzniká proto, že onen účinek nastává z nějaké jiné příčiny, vymykající se záměru činitele. Avšak příčinnost Boha, který je prvním činitelem, sahá ke všem jsoucnům, nejen co do počátků druhu, nýbrž i co do jednotlivých prvků. Proto je nutné, aby všechno, co má bytí, bylo Bohem zaměřeno k cíli, podle slov apoštola, že "vše, co je, je zřízeno od Boha" (Řím 13,1-2). Ježto je Boží prozřetelnost pouze výrazem uspořádání věcí k cíli, proto je nutné, aby všechno, co se podílí na bytí, podléhalo Boží prozřetelnosti. (13)
Člověk není zakladatelem přírody, nýbrž uměním a silou užívá přírodních věcí k svému užitku. Proto se lidská přirozenost nevztahuje na nutné, jež pochází z přírody. Na to nutné, jež pochází z přírody, se však vztahuje prozřetelnost Boha, který je původcem přírody. Zdá se, že právě z tohoto důvodu vycházejí ti, kdo Boží prozřetelnosti upírají běh přírodních věcí, který podřizují nutnosti hmoty. (14)
Když se říká, že Bůh stvořil člověka kvůli němu samému, nevylučuje se tím člověk z božské prozřetelnosti. Naopak se ukazuje, že se mu nestanoví předem činná síla, určená k jednomu, jako je tomu u přírodních věcí, jež jsou pouze vedeny. Rozumní tvorové, nadaní svobodnou vůlí, se sami řídí a volí. Ježto samotný úkon svobodné vůle se uvádí na Boha, jako na příčinu, proto je nutné, aby bylo poddáno božské prozřetelnosti to, co se děje ze svobodné vůle. Prozíravost člověka spadá pod prozřetelnost Boží jako zvláštní příčina pod všeobecnou příčinu. - U spravedlivých lidí má Bůh prozřetelnost jakýmsi vynikajícím způsobem více než u bezbožných, pokud nedopouští, aby se jim přihodilo něco, co by nakonec zabránilo jejich spáse. Těm, kdo milují Boha totiž všechno pomáhá k dobrému (Ř 3,28). Nikoli však tak, že by se docela vymykali z jeho prozřetelnosti, protože pak by se rozpadli v nic, kdyby nebyli jeho prozřetelností zachováváni. (15)
Ježto rozumný tvor svobodnou vůlí ovládá své jednání, proto podléhá božské prozřetelnosti nějakým zvláštním způsobem. Přičítá se mu totiž něco za vinu nebo za zásluhu a vrací se mu něco jako trest či odměna. Ovšem nikoli tak, že by se jednotliví nerozumní tvorové vymykali Boží prozřetelnosti. (16)
Čím se vyznačuje prozřetelnost? K prozřetelnosti náleží dvojí: totiž výraz zařízení k cíli spravovaných věcí a k provádění tohoto zařízení, jež se nazývá řízení. Ohledně prvého z nich platí, že Bůh bezprostředně opatřuje všechno. protože ve svém rozumu má výraz všech, i nejmenších, a všem příčinám, jež postavil před některé účinky, dal sílu k provádění oněch účinků, proto musel mít předem ve svém rozumu řád oněch účinků. - Druhé se týká některých prostředků božské prozřetelnosti. Bůh totiž řídí nižší vyšším, a to ne pro nedostatek své síly, ale pro nadbytek své dobroty, aby také tvorové měli účast na hodnotě příčinnosti. (17)
Jak působí prozřetelnost?
Prozřetelnost ukládá některým opatřeným věcem nutnost, ale nikoli všem. Prozřetelnosti totiž přísluší zařizovat věci k cíli. Po Boží dobrotě, která je cílem odděleným od věcí, je pak hlavním dobrem, jsoucím ve věcech, dokonalost vesmíru: a ta by nebyla, kdyby se ve věcech nenacházely všechny stupně bytí. Proto božské prozřetelnosti přísluší činit všechny stupně jsoucen. A proto některým účinkům připravila příčiny nutné, aby nastaly nutně, kdežto jiným příčiny náhodné, aby nastaly náhodně, podle stavu nejbližších příčin. (18)
Účinkem Boží prozřetelnosti není jen to, že se něco nějak stane, ale že se něco stane nahodile nebo nutně. A proto neomylně a nutně nastane to, co Boží prozřetelnost určuje, že nastane neomylně a nutně, a nahodile nastane to, co výraz Boží prozřetelnosti má, že nastane nahodile. (19)
V čem spočívá neochvějnost a jistota řádu Boží prozřetelnosti?
Spočívá v tom, že všechno to, co je jím opatřováno, děje se tím způsobem, jakým on opatřuje, a to nutně nebo nahodile. (20) K jistotě Boží prozřetelnosti patří ona neochvějnost, jež se nemíjí svým účinkem, ani způsobem dění, jaký on opatřuje, ale nepatří k nutnosti účinků. A je třeba uvážit, že nutné a nahodilé vlastně doprovází jsoucno jako takové. Proto způsob nutnosti a nahodilosti spadá pod správu Boha, jenž je všeobecný správce, nikoli však pod opatření některých zvláštních správců. (21)

Odkazy:
1) Nostradamus I., Countdown to Apocalypse, Jean-Charles de Fontbrune, London 1984 Pan,s.428.
2) Tamtéž, s.XXIX.
3) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická, II,II,95,1-2, dále jen STh.
4) Sv.Tomáš Akvinský, Summa proti pohanům, III,82, dále jen SCG.
5) SCG, III, 86.
6) STh, II,II,95,1.
7) SCG, III, 84-85.
8) Die Weissagungen des Nostradamus, 1921.
9) de Fontebrune, J.Ch., Nostradamus, Historien et Prophéte.
Monaco.
10)Swoboda,H., Propheten und Prognosen, Hellseher und
Schwarzseher, München-Zürich.