Příběh sestry Emilie
Zatímco byl svět zavlečen do druhé hrozné války, pro sestru Emilii Balassiovou se tehdy začal psát podivuhodně krásný životní příběh. Zamilovala se totiž do Jánose Garbaie. Seznámili se tehdy v její rodné Budapešti. Psal se rok 1942 a Emilii bylo sedmnáct let. Poprvé se s ním setkala v létě v rehabilitačním středisku u nemocnice. Pracovala tam jako pomocná sestra. On si tam léčil zranění pravé nohy.
Byl to dost podivný pár. Emilie byla pohledná dívka, neobyčejně vzdělaná. Mládenci po ní přímo bláznili. Hlavně studenti z budapešťské univerzity za ní běhali. Hráli jí po okny, psali jí básně a zamilovaná psaníčka. Jindy však také vyhrožovali v dopisech:
"Jestli si vezmeš jiného, vezmu si život! Bez tebe nemá pro mne život žádný smysl! Proženu si hlavu koulí, a bude mne mít na svědomí!"
János byl z rodiny drobného rolníka a tak tak, že se naučil číst, psát a počítat. Měl malou postavu, byl docela křehké konstituce. Obličej měl trudovitý, vyhublý a špičatý nos, jen oči mu zářily a byl v nich zvláštní smutek. Zdálo se, že se ti dva k sobě vůbec nehodí.
Emiliin otec, který byl veterinárním lékařem, to uvítal:
"Brzy bude konec války a všechno to bude krásnější. Uvidíš, až se vrátí domů."
Nebylo jim však dopřáno ztrávit spolu delší čas. Jánosovo zranění už bylo zahojené. Dostal rozkaz:
"Návrat na frontu!"
János se objevil v uniformě a vyhlížel velmi směšně. Měl hodnost svobodníka. Následovalo krátké rozloučení a pak čekání. Psal jí denně a ona mu hned odepisovala. V jednom dopise jí napsal:
"Emilie, co kdybychom se vzali? Myslím na dálku, v zastoupení."
K překvapení rodičů a jejích kamarádek tu nabídku hned přijala.
"Vezmeme se s Jánosem."
"Nechceš si to aspoň trochu rozmyslet? Vždyť bude jistě brzy konec války. Potom se vezmete a budete mít aspoň líbánky. Ale takhle, na dálku - ?"
"Patříme k sobě. Jsme si souzeni. Tak na co čekat?"
"Jenže co je to za svatbu?"
"A kdoví, jestli se mi vůbec vrátí živý?"
Rodiče se s tím tedy smířili.
Snoubenci byli oddáni na dálku. Zatímco on vězel v rozbahněném terénu stalingradského bojiště, Emilie vyslovila své ano na vojenském velitelství maďarských protileteckých sil a znovu je opakovala i v kostele. Ustván zůstal v obleženém Stalingradu a Emilie dál uléhala ve své panenské posteli v dosud bezpečném maďarském zázemí. Dopisy, které přicházely od jejího novomanžela, nevzbuzovaly příliš mnoho nadějí.
"On tam jistě zahyne. Ani nebudu vědět, kde má hrob. Bude tam pohřben přímo v tom stalingradském kotli. - Jenže - snad právě proto jsem si ho vzala. Abych pro něho udělala něco krásného."
Zanedlouho skutečně přišla krutá zpráva z fronty:
"Svobodník János Garbai zahynul při plnění bojových povinností u 6.armády maršála Pauluse u Stalingradu."
Emilie však věděla jedno: János Garbai se vrátil k Bohu plný vděčnosti za to, že mu Pán dopřál v Emilii ten nejkrásnější dar lásky, která jde až za hrob. Dívka, které se nikdy nepřiblížil, čistá panna...
Na celé té události by ovšem nebylo nic tak zvláštního. Tisíce jiných dívek se přece za války na dálku vdalo za vojáky na frontě, a tak jim dopřáli slastný pocit naplněného života, který tak předčasně a zbytečně končil. Na rozdíl od Emilie mnoho z těch dívek nikdy své novomanžele ani nevidělo. Seznamování probíhalo prostřednictvím hromadné korespondence, odesílané do neznáma. K seznámení docházelo často jen díky dárkům zimní pomoci, k nimž bývaly dopisy dívek ze zázemí přibalovány i s jejich adresami, na které se pak mnozí vojáci osmělili odepsat.
V létě roku 1944 ukončila Emilie studium na zdravotní škole. Stala se kvalifikovanou zdravotní sestrou. Spolu se svým otcem odcestovala koncem léta do Německa. Jeli do Berlína. Berlínské obyvatelstvo však tehdy začalo poznávat těžké bombardování ze strany spojenců. Emilie se v tom zmatku náhodou ocitla ve sklepě jednoho berlínského činžáku na Wilhelmstrasse. Dům byl při bombardování zasažen. Ze čtyřiceti osob, které se ukrývaly ve sklepě, vyvázla jen Emilie. Tři dny a tři noci ležela pod mocným příkrovem zdiva. Teprve pak ji vyprostila jednotka Luftschutz.
"Jak jste to mohla přežít?" divili se. "Vždyť tam nebyl skoro žádný vzduch."
"Můj strážný anděl mne zachránil. A nejen to, nevím co bych si bez něj počala. Utěšoval mě a slíbil mi další pomoc."

Po válce se vracela Emilie i s otcem zpátky do Budapešti. Cestovali letadlem. Poblíž Landshutu se však jejich letadlo zřítilo. Na palubě bylo pětatřicet osob. Z cestujících se zachránila pouze Emilie Balassiová. Jak k tomu došlo? Při pádu letounu na zem došlo k prudkému nárazu. Tento náraz vymrštil Emilii i s jejím sedadlem, takže vyletěla jako na katapultu. Přitom nedopadla na zem, nýbrž do hustých větví koruny jednoho stromu. Tam uvízla. Záchranná četa, která na místo přijela, ji odtamtud spustila na zem.
Při pohřebních obřadech se rozloučila s otcem, a pak celý rok za něj nosila smutek. Nikdy se už znovu nevdala. Mnohé nabídky k sňatku odmítla se slovy:
"Stanu se Kristovou nevěstou."
V roce 1947 skutečně vstoupila do kláštera a současně se stala vrchní sestrou na klinice Sv.Ducha v Budapešti. Dlouho tam však působit nesměla. Po celém Maďarsku totiž začali komunisté vedení bolševickými agenty podněcovat teror. Pod záminkou odhalování protilidového spiknutí byli stíháni maďarští vlastenci.
"Sestro Emilie, tady už nebudete moc platná. Komunisté by vás nenechali pracovat ani jako zdravotní sestru. Jako řeholnici by vás poslali na nucené práce. Proto vás posílám jako vrchní sestru do Afriky."
A tak v roce 1949 odcestovala Emilie do Konga, aby řídila polní nemocnici poblíž Brazzaville. Celý rok od ní nedostala její matka žádnou zprávu. A nebylo divu. Vždyť byla docela odříznuta od civilizovaného světa. Teprve v roce 1950 ji nalezla britská záchranná skupina, kterou vedl sir Leander Jameson. Tento britský lékař si o tom zapsal do deníku:
Uprostřed vyprahlého pohřebiště poblíž polní nemocnice sv.Jana Křtitele v Core jsme dnes našli řeholní sestru. Klečela na čerstvě navršených hrobech. Byla úplně vyčerpaná. Teprve později jsme se od ní dozvěděli, co se stalo...
Mezi domorodci vypukla epidemie úplavice. Zde v Africe se taková epidemie šíří jako smršť. Od pacientů se nakazil i nemocniční personál. Pod širým nebem zde zemřelo padesátpět pacientů, jedenáct zdravotních sester a dva lékaři. Sestra Emilie všechny pohřbila, a nakonec se pomodlila. Byla na pokraji smrti. Už tři dni se jí nedostávalo v tom horku vody...
"Jak jen jste to mohla přežít?"
"Nemyslela jsem na sebe, ale pouze na ty trpící nešťastníky. Snad právě proto mě anděl strážný zachránil."
"To je zázrak víry a odhodlání uprostřed beznaděje" tvrdil sir Jameson a dodával: "Jedině ten, kdo si v těchto okamžicích uchová víru v Boha, ten je buď fanatikem nebo Božím vyvolencem."
Sestra Emilie mu k tomu říkala:
"To je tak, jakmile by totiž člověk projevil strach, zrazoval by tím vlastně důvěru v Boha. Jsme přece v Božích rukou a Bůh ví lépe než my, co potřebujeme."
Když se zanedlouho poté vrátila do své rodné vlasti, čekala ji doma nová pohroma. Maďarští vlastenci, které vedl Imre Nagy, se pokusili svrhnout loutkovou vládu Moskvy a obnovit svou samostatnost. Stál tu semknutý národ. Teď se však střetl s armádou se železnou kázní. Kam šlápla Rudá armáda, tam zanechávala kaluže krve pobitých vlastenců. Snad by se nechali pobít do posledního muže, nebýt rozkazu muže s tváří jakoby odlitou z nejtvrdšího kovu.
"Před hlaveň každého tanku připoutejte jejich malé děti! Ve školách si jich naberete, kolik je třeba! A uvidíme, jestli nás donutí střílet do nich přes těla jejich vlastních dětí!" Tak rozkazoval generál Koněv. A rozkaz byl pohotově splněn.
Když pak dorazily sovětské tanky do Budapešti, aby utopily maďarský pokus o svržení bolševické nadvlády v krvi, obstál strážný anděl sestry Emilie znovu na výbornou. Ošetřovala zraněné na obou bojujících stranách a kulky ostřelovačů i střepiny granátů se jí vyhýbaly. Z třiadvaceti řádových sester, které sbíraly raněné a padlé přímo na budapešťských ulicích, přežily sovětský masakr civilního obyvatelstva jen čtyři. Mezi nimi také Emilie. Po dlouhá léta byl její řádový hábit uchováván v kapli na ostrově Csepel v Budapešti jako doklad Božího vyvolení a prozřetelnosti. Vždyť hábit sestry Emilie byl na devíti místech prostřelen, aniž by kulky zranily její tělo. Sestra Emilie si o tom zapsala:
Nikdy jsem neuvažovala o tom, na čí bojující straně je pravda. Pro mne byli všichni ti zranění Božími dětmi, které se z neuvážlivosti postavily proti sobě. Nenávist člověka vůči člověku pochází totiž vždy ze stejného zoufalství a bezradnosti a je dokladem duchovní prázdnoty...
Je pozoruhodné, že podobně o tom psala v roce 1960 i známá odbornice v oboru psychoanalýzy Karen Horneyová:
Nenávist jednoho člověka vůči druhému, ten nebývale destruktivní cit, nepoškozuje ani tak předmět nenávisti, jako spíše toho, v jehož nitru vznikl. Původce nenávisti je totiž nezralá bytost, a pokud svůj zlovolný cit ve svém životě plodně nepřekoná, nikdy se nerozvine v plnohodnotného člověka...
Ještě později, ve svých čtyřiceti letech se mohla sestra Emilie radovat z neskonalé přízně a úžasné pomoci svého anděla strážného. Bylo to v roce 1965. Tehdy cestovala autem z Vídně, a řidič, který ji vezl na sedadle pro spolujezdce, nezvládl na mokré vozovce řízení, dostal smyk a srazil se s vozidlem, jedoucím v protisměru. Hrůznou bilancí této autonehody se stali dva mrtví a dva těžce zranění. Emilie však vyvázla bez nejmenšího zranění a pohotově poskytla umírajícím i zraněným první pomoc. Co jste cítila v tom okamžiku, kdy se to stalo?
Sběhlo se to všechno velmi rychle. Pamatuji si jen to, že když jsem postřehla, kam se řítíme, neměla jsem kupodivu žádný strach. Jen jsem rychle poručila svou duši Bohu a prostě jsem vydechla střelnou modlitbu: "Otče náš, buď k nám milostiv!"
Statistik Eugen Stofire zveřejnil v roce 1978 studii nazvanou Příčiny předčasné smrti. V ní statisticky dokazuje, že poměrně méně zranění a smrtelných úrazů se děje osobám, které věří v Boha, v Boží prozřetelnost a pomoc. Tedy osobám, které žijí v souladu s Bohem a s lidmi.
Sestra Emilie ve svých vzpomínkách píše: Každý z nás by měl kromě modliteb určených Bohu navíc rozdělovat lásku svého nitra těm, kteří jsou nám nejbližší, ale také těm, od kterých jsme se vzdálili natolik, že nás přestali mít rádi. Je to docela prosté a není třeba se tomu nijak dlouho učit. I nevěřící člověk může totiž každé ráno na chvíli usednout, zavřít oči a vyslovit prosbu, aby se mu splnily třeba i takovéhle touhy:
"Ať jsou šťastni ti, které miluji, ať se jim daří a udržují svoji mysl v pokoji. Ať jsou šťastni také ti, které jsem si dosud nezamiloval, a kteří mne dosud nemají rádi. Přeji lásku, porozumění a štěstí také všem svým domnělým nepřátelům. Všem, kterým jsem snad ublížil třeba už tím, že vůbec existuji, a nechtěně jsem tak zkřížil jejich životní cestu..."
Na světě není nic jednoduššího než odpuštění, napsala sestra Emilie. Nic nám neudělá na světě větší radost, než když ze svých bližních učiníme svoje milované a ze svých nepřátel své bližní. Pokud se nám začne dařit takový záměr, potom nás naši strážní andělé budou jistě svědomitě a důsledně chránit. Také Bůh si nás povšimne a bude k nám milostivý. A když stojíme Bohu za to, aby pro nás něco udělal, pak to rozhodně vykoná hlavně v našich vztazích k ostatním lidem a při ochraně našeho zdraví a života...

1. Zamyšlení nad existencí mimozemských inteligentních tvorů
Odporuje existence nějakých mimozemských, totiž nebeských inteligentních tvorů zdravému rozumu nebo dokonalosti tvorstva?
Zdá se, že sama dokonalost tvorstva zásadně vyžaduje přítomnost takových intelektuálních tvorů.
Stvořitel přece sleduje stvořenými věcmi dobro, které spočívá v připodobnění se Bohu - svrchovanému Dobru. Za dokonalé připodobnění účinku příčině dlužno považovat, když účinek napodobuje příčinu v tom, čím příčina vede k účinku, jako teplé působí teplé. Bůh však učinil stvoření rozumem a vůlí. Proto se k dokonalosti stvoření vyžaduje, aby zde byla nějaké stvoření rozumová. Rozumění však nemůže být úkonem těla, ani žádné tělesné síly, protože každé tělo je omezeno na toto místo a tuto dobu. Proto je nutno uznat, že mezi tvory jsou stvořeny někteří tvorové netělesní. Bez toho byl stvoření nebylo dokonalé.
(Sv.Tomáš, Summa theologica, dále jen STh, I,50,1)
Proč by museli existovat nějaké intelektuální podstaty, přirozeně nespojené s těly, totiž andělé?
Přirozenost se ve svém nejnižším stupni stýká s nižší přirozeností v jejím nejvyšším stupni. Avšak intelektuální přirozenost je vyšší, než tělesná; dotýká se jí však nějakou svou částí, jež je intelektuální duše. Je tedy třeba - jako dokonalé tělo je skrze intelektuální duši nejvyšší v rodu těl - aby intelektuální duše, jež se spojuje s tělem, byla nejnižší v rodu intelektuálních podstat. Jsou tedy nějaké intelektuální podstaty - dle řádu přirozenosti vyšší duše - nespojené s těly, tedy andělé.
Kromě toho Aristoteles dokazuje, že je třeba, aby pravidelný, souvislý pohyb, který neustává, pocházel od nehybného hybatele; přitom více pohybů musí pocházet od více hybatelů. Avšak pohyb vesmíru je souvislý, pravidelný, a také neustávající; a mimo první pohyb jsou mnohé takové pohyby ve vesmíru, což dokazují hvězdáři. Je tedy potřeba, aby bylo více hybatelů, kteří nejsou nijak pohybováni. Každé těleso se však pohybuje, jedině když je pohybované. Avšak nehmotný hybatel, spojený s tělem, je pohybován pohybem těla jenom případně (nikoli sám o sobě), jak se ukazuje u duše. Je tedy třeba, aby bylo více hybatelů, kteří nejsou ani samotnými těly, ani spojeni s těly. Vesmírné pohyby však pocházejí od nějakého rozumu. Je tedy větší množství intelektuálních podstat nespojených s těly, tedy andělů.
S tím se též shoduje názor sv.Diviše, uvádějícího o andělech, že "jsou chápáni jako nehmotní a netělesní." (Sv.Tomáš, Summa contra gentiles, dále jen SCG, II,91)
Liší se anděl od lidské duše?
Odlišnost lidské duše od anděla je větší, než odlišnost jednoho anděla od druhého. Všichni andělé se totiž navzájem druhově liší. Tím spíše se andělé liší od duše.
Každá věc má totiž vlastní bytí dle rázu svého druhu. Ty věci, které mají různý ráz bytí, mají také různý druh. Avšak bytí lidské duše a anděla není stejného rázu. Vždyť anděl ve svém bytí nemůže sdílet tělo, kdežto naopak lidská duše se přirozeně spojuje s tělem jako tvar s hmotou. Lidská duše se tudíž druhově odlišuje od andělů. (SCG,II,94)
Když nemají tělo jako lidé, jaká je podstata andělů?
Někteří tvrdí, že andělé jsou složeni z látky a tvaru. Tak někdo předpokládá, že všechno, co se liší rozumem, liší se také věcně. Avšak v netělesné podstatě rozum vnímá něco, čím se liší od tělesné podstaty, a něco, v čem se s ní shoduje. Z toho se někdo snaží vyvozovat, že odlišnost netělesné podstaty od tělesné spočívá v jejím tvaru a jeho podmětu, totiž v látce. A proto tvrdí, že duchové a tělesné podstaty mají stejnou všeobecnou látku: v tom smyslu, že tvar netělesné podstaty je tak vtisknut do látky duchové podstaty, jako je tvar velikosti vtisknut do látky podstaty tělesné. Avšak na první pohled je jasné, že je vyloučené, aby byla jedna látka duchových a tělesných podstat. Není totiž možné, aby duchový a tělesný tvar byl přijat v jedné části látky, protože pak jedna a táž věc by byla zároveň tělesná a duchová. Nezbývá než uznat, že je jiná část látky, která přijímá tělesný tvar, a jiná, která přijímá tvar duchový. Jenže dělení látky se děje jedině s ohledem na její velikost; a když zde tato velikost není, zůstává podstata nedělitelná. Protože se látka duchových podstata vymyká velikosti, je nemožné, aby jedna látka příslušela podstatám tělesným i duchovým.
Avšak je také nemožné, aby čistě rozumová podstata měla jakoukoli látku. Činnost každé věci se děje podle způsobu její podstaty. Rozumění je však činnost ryze nehmotná. To je patrné z jeho předmětu, od něhož každý úkon přijímá druh a ráz: cokoli se totiž rozumí tak, jak je odděleno od hmoty. Tvary ve hmotě jsou jednotlivě ozvláštněné, které rozum nepoznává v jejich všeobecnosti. Proto je jasné, že každá rozumová podstata je docela nehmotná.
Není však nutné, aby to, co se stejné podle rozumu, lišilo se věcně, protože rozum poznává věci podle svého způsobu, a nikoli podle způsobu věcí. Proto nehmotné věci, které podléhají našemu rozumu, jsou samy o sobě. Jenže andělské podstaty se vymykají našemu rozumu. Proto náš rozum nemůže dospět k jejich poznání tak, jak jsou sami v sobě, nýbrž způsobem svým, jako poznává věci složené. (STh,I,50,2)
Kolik andělů je stvořeno?
Někteří učenci tvrdí, že nejenom jsou nějaké intelektuální podstaty bez těla, totiž andělé, nýbrž také, že je jich stejný počet, jako pohybu, sledovaných ve vesmíru, ani více, ani méně. Ve skutečnosti je však mnohem více intelektuálních podstat od těl oddělených, než je vesmírných pohybů.
Řád stvoření vyžaduje, aby to, co je ve věcech ušlechtilého, přesahovalo mnohostí či počtem ubohé; ubohé se zdá být pro ušlechtilé; proto je třeba, aby se ušlechtilé pokud možno rozmnožilo; a proto vidíme, že neporušitelná tělesa, totiž vesmírná, nakolik přesahují tělesná, totiž prvková, že tato jakoby postrádala značnou mnohost ve srovnání s nimi. Jako jsou však vesmírná tělesa ušlechtilejší než prvková, tak neporušitelná jsou ušlechtilejší než porušitelná, tak intelektuální podstaty jsou ušlechtilejší, než všechna těla, a nehmotné a nepohnutelné jsou ušlechtilejší než hmotné a pohybující se. Oddělené intelektuální podstaty tedy počtem přesahují množství všech hmotných věcí. Nejsou tedy vyčerpány počtem vesmírných pohybů. (SCG,II,92)
To také dosvědčuje Písmo svaté. Praví se přece "tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitisíců stály před ním" (Dan 7, 10); a také sv.Diviš uvádí, že počet andělů "převyšuje veškeré hmotné množství".
Řecký filozof Platon ovšem tvrdil, že oddělené podstaty (andělé) jsou druhy smyslových věcí, jako kdybychom tvrdili, že oddělené podstaty jsou podle počtu druhů smyslových věcí. - Toto tvrzení však odmítl Aristoteles proto, že v pojmu těchto smyslových věcí je hmota. Proto oddělené podstaty (andělé) nemohou být vzornými podobami těchto smyslových věcí, nýbrž mají nějakou dokonalejší přirozenost než je přirozenost smyslových věcí.
Přitom však Aristoteles tvrdil, že ony dokonalejší přirozenosti jsou zařízeny k těmto smyslových věcem jako jejich hybatelé a cíle. A proto se snažil odvodit počet oddělených podstat podle počtu prvních pohybů.
Protože by to ale odporovalo Písmu svatému, pokusil se Rabbi Moyses nalézt spojení v tvrzení, že počet andělů jako nehmotných podstat se odvozuje od počtu pohybů nebo od počtu vesmírných těles, avšak dodával, že v Písmě se anděly nazývají také lidé, ohlašující božské věci, a také že se tak označují síly přírodních věcí, v jejichž působení je jasně znát Boží všemohoucnost. - To však odporuje tradici Písma, že by se nějaké síly nerozumných věcí označovaly jako andělé.
Každopádně dlužno uznat, že andělé jako nehmotné podstaty, jsou v tak velikém množství, že počtem přesahují počet všech hmotných věcí. Tak to říká sv.Diviš: Blažené šiky výsostných duchových podstat jsou tak početné, že se to vymyká našim hmotným měřítkům. (O nebeské hierarchii, XIV) Příčinou toho je, že Bůh s ohledem na dokonalost vesmíru sleduje při stvoření věcí to, aby těch věcí, které jsou dokonalejší, bylo vždy více. Jako se v tělesných věcech nadbytek odvozuje od velikosti, tak v netělesných věcech se nadbytek dá odvozovat podle množství. Vidíme, že nepomíjivá tělesa, která jsou nejdokonalejší mezi tělesy, jaksi neporovnatelně přesahují tělesa pomíjivá: tak celá oblast činného a trpného je zcela nepatrná proti vesmírným tělesům. Proto je na místě, že také nehmotné podstaty co do množství také jaksi neporovnatelně přesahují podstaty hmotné.
Přitom je třeba říci, že u andělů není počet jakožto rozdělená velikost způsobený dělením souvislého, nýbrž vyplývá z různosti tvarů, přičemž množství pochází z přesahování. (STh,I, 50,3)
Liší se andělé druhově?
Někteří lidé tvrdí, že všechny duchové podstaty (andělé) jsou stejného druhu jako duše. Jiní zase tvrdí, že andělé jsou jednoho druhu, ale liší se od duše. Další zase uvádějí, že všichni andělé jsou stejného řádu. To však není možné. Vždyť to, co je stejného druhu a liší se počtem, shoduje se v tvaru, ale odlišuje se látkově. Pokud andělé nejsou složeni z látky a tvaru, vyplývá z toho, že je vyloučené, aby byli dva andělé jednoho druhu. Podobně jako se nedá říci, že je více podstat lišících se bělostí, protože bělosti není více, ledaže je ve více podstatách.
Ani kdyby andělé měli látku, hmotu, nedalo by se říci, že více andělů je jednoho druhu. Tak by totiž bylo třeba, aby původem různosti jednoho od druhého byla hmota, ne sice co do určení velikosti, protože jsou netělesní, nýbrž co do různosti možností. A ta různost hmoty je příčinou rozlišení nejen druhu, ale i rodu. (STh,I,50,4)
Není více andělů jednoho druhu, nýbrž každý anděl je tvorem svého druhu. Cokoli je totiž stejného druhu, avšak odlišné co do počtu, má hmotu. Avšak odlišnost, která pochází z tvaru, způsobuje různost druhu; ta, která je z hmoty, ovšem způsobuje různost co do počtu; oddělené podstaty jsou však naprosto bez hmoty, ani že by hmota byla jejich částí, ani že by ony byly částí hmoty. Je proto nemožné, aby jich bylo více jediného druhu. (SCG,II,93)
Jsou andělé porušitelní?
Andělé jsou svou přirozeností neporušitelní. Důvodem toho je to, že něco se může porušit jen tak, že se tvar oddělí od hmoty. A protože anděl je pouze tvarem, není možné, aby byla jeho podstata nějak porušitelná. Vždyť to, co k něčemu patří samo o sobě, nemůže být od něho nikdy odděleno, kdežto to, co k něčemu patří v závislosti na jiném, může být odděleno, když se oddělí to, kvůli čemu mu to přísluší. Jako kulatost se nedá oddělit od kruhu, protože mu sama o sobě přísluší; ale měděný kruh může pozbýt kulatost tím, že se tento kruhový tvar oddělí od mědi. Samo o sobě však bytí přísluší tvaru, protože každé jsou skutečně je tehdy, když má tvar. Hmota je však skutečným jsoucnem, pokud má tvar. Tedy věc složená z hmoty a tvaru přestává skutečně být tím, že se tvar oddělí od hmoty. Je-li však nějaký tvar uskutečněn sám o sobě, bez hmoty, jako je tomu u anděla, nemůže pozbýt své bytí. Sama nehmotno anděla je důvodem, proč je anděl přirozeně neporušitelný.
A znak této neporušitelnosti anděla se dá odvodit z jeho rozumové činnosti. Všechno přece jedná jedině tehdy, když to skutečně je, takže činnost věci naznačuje způsob jejího bytí. Avšak druh a důvod činnost se pochopí z předmětu. Rozumový předmět, který se vymyká času, je nepomíjející. Proto každá rozumová podstata je přirozeně neporušitelná. (STh,I,50,5)
Má anděl nějaké tělo?
Anděl nemá žádné vlastní tělo, s nímž by byl přirozeně spojen. Co je totiž nepodstatnou vlastností nějaké přirozenosti, všeobecně se v té přirozenosti nevyskytuje: jako mít křídla nepřísluší každému živočichu, protože to není v pojmu živočicha jako takového. Ježto rozumět není úkonem těla, ani tělesné síly, proto tělo není v pojmu rozumové podstaty jako takové, nýbrž je to jen případná vlastnost některé rozumové podstaty k vůli něčemu jinému; jako lidské duši přísluší spojení s tělem, protože je v rodu rozumových podstat méně dokonalá a nemá ve své přirozenosti plnost vědění, nýbrž je postupně získává přes tělesné smysly od smyslových věcí. Kdekoli se však v nějakém rodu vyskytuje něco nedokonalého, tam musí být napřed něco dokonalého. Jsou tedy v rodu rozumových přirozeností nějaké dokonalé rozumové podstaty, které nepotřebují nabývat vědění od smyslových věcí. Proto nejsou všechny rozumové podstaty spojeny s těly, nýbrž některé jsou od těl přirozeně oddělené. A ty nazýváme anděly. (STh,I,51,1)
Přijímají andělé těla?
Někdo tvrdí, že andělé nikdy nepřijímají těla, a že všechno, co se uvádí v Písmě svatém o zjevení andělů, se stalo jen obrazně. - To však odporuje smyslu Písma svatého. Vždyť to, co se vidí obrazně, je pouze v obraznosti vidícího, takže to nevidí všichni. Avšak Písmo sv. někdy uvádí zjevující se anděly tak, že jsou viděni mnohými lidmi: tak andělé, zjevující se Abrahámovi, byli viděni od něho i od celé jeho rodiny, a od Lota a obyvatel sodomských. Podobně byl mnohými lidmi viděn anděl, který se zjevil Tobiášovi. Z toho vychází najevo, že se to dělo tělesným viděním, kterým se vidí to, co se nachází mimo pozorovatele, takže může být všemi viděno. Takovým viděním se však dá vidět jedině tělo. Ježto andělé nejsou tělesní, ani přirozeně nemají těla, plyne z toho, že někdy tělo přijímají. (STh,I,51,2)
Konají andělé v přijatých tělech životní úkony?
Některé životní úkony mají něco společného s jinými úkony, jako mluvit, což je úkon živého tvora, se shoduje s jinými zvuky neživých tvorů, jakožto zvuk; a kráčet se shoduje s jinými pohyby, jakožto pohyb. Tedy v tom, co je obojím úkonům společné, mohou se konat životní úkony od andělů v přijatých tělech. Nemohou se však konat v tom, co je vlastní živým tvorům, protože podle Aristotela, čí je schopnost, toho je úkon (O spánku a bdění); proto nic nemůže mít životní úkon, co postrádá život, který je jako schopnost původem takové činnosti. (STh,I,51,3)