Sociální otázky naší doby
(Podle encykliky Centesimus annus, vydané Janem Pavlem II. 1.května 1991 ke stému výročí encykliky Rerum novarum. Podává P.Tomáš Bahounek O.P., Přednášky v Brněnském angeliku, 81 pokračování)

Duchovní kořeny sociálního učení Církve (1)
Církev a společnost? Náboženství a politika? Můžeš sloučit praktické požadavky každodenního života se svým náboženstvím? Ano. Můžeš, a je to velmi žádoucí. Nepovažuj své náboženství jen za věc ryze soukromou. Podléháš Bohu také ve své činnosti veřejné. Nesnaž se ji vylučovat z náboženské oblasti svého života. Jestli to myslíš se svým duchovním životem opravdově a upřímně, snažit se prosazovat jeho zásady všude a ve všem. Tvoje náboženství je také věcí veřejnou. Když tedy jako Boží dítě a příslušník Církve zasahuješ do společenských záležitostí, děl to cílevědomě a soustavně.
Už Aristoteles uváděl, že člověk je tvor společenský, který se sdružuje. Máš-li se tedy jako Boží dítě projevovat ve svém životě lidsky, potom se musíš uplatňovat především společensky, a tedy také politicky.
Staví-li někdo proti sobě Církev a svět, Církev a stát, Církev a politiku, víru a rozum, nemá to být chápáno tak, jakoby Církev stála docela mimo svět, mimo společnost, mimo politické dění. Církev a svět se navzájem pronikají. Církev nejenže vede dialog se světem, ale má také působit uprostřed světa jako kvas (Mt 13,33) a sůl země,(Mt 5,13) jako semeno (Mt 13,24) a světlo světa.(Mt 5,125) Církev ovšem není nějaké neosobní zařízení vedle tebe, nýbrž počítá s tebou, kdo jsi k ní přivtělen od křt svatého. Kdykoli uvažuješ o Církvi , uvažuj o tom osobně, předně předně tak, že je to živé Tělo Kristovo, a dále, že k tomu patříš také ty.
Působení Církve v sociální oblasti, tedy tvoje působení v Církvi v tomto světě, patří k důležitým tvého života Božího dítěte. Současně tak přispíváš k zušlechtění lidstva jako velké rodiny. Proto máš v Církvi právo a povinnost vždy a všude šířit Kristovo sociální učení, jakož i po mravní stránce hodnotit politické, hospodářské a vůbec společenské a kulturní záležitosti, pokud to vyžadují přirozená lidská práva a spása duší.
Pamatuj, že v dnešní Církvi nepřicházíš s žádným novým sociálním učením. Toto učení našeho Pána Ježíše Krista se šíří už od prvních staletí putování vykoupeného Božího lidstva dějinami. V nové době se však rozvíjí podle zvláštních místních a dobových podmínek. Děje se tak prostřednictvím encyklik a jiných církevních dokumentů. Sociální učení Církve zahrnuje sice naukovou část, ale jejím nejhlubším základem je tvůj duchovní život. Vyrůstá z tvého duchovního života a vede k jeho dovršení ve společnosti a v celém životním prostředí. Bez tohoto duchovního základu, projevujícího se ve tvém mravním a náboženském životě by sociální nauka Církve byla jen vyprahlou stepí.
Tvoje sociální učení Církve vychází z toho, že zásady přirozeného práva a pravdy Zjevení mají společný základ v Bohu. Ačkoli jde o rozdílné oblasti, setkávají se v jedné tvé osobě, vykoupené Ježíšem Kristem. Dědičný hřích sice narušil tvou přirozenost, avšak nezničil její strukturu, nezničil tvoje vlohy a síly. Dokážeš ovšem žít tak, jak to žádá Bůh, jen s Boží milostí.
Všechno, co je u tebe přirozeně řádné, je vázáno na Krista, protože všechno stvoření je soustředěno v Kristu.(KOL1,16;2,10; Ef1, 22) Tím se ovšem netvrdí, že by Kristova Církev byla ve všem nadřazena lidské společnosti a kultuře. Jako křesťan uznávej poměrnou svébytnost společenských a kulturních útvarů, jako je hospodářství, umění, stát, apod. Tento tvůj postoj se opírá o evangelium. (Mt 22,21) Naopak, nerozlišené směšování tvého náboženství s ostatními oblastmi společenského života by odporovalo duchu evangelia. (GAUDIUM ET SPES, 36)
Jako křesťan chápej společensky založeného člověka jako obraz Boha-Stvořitele, ale i jako tvora vykoupeného Kristem: tedy jako bytost povznášenou k vyššímu pořádku, jako bytost povolanou k účasti na Boží vládě.
Nemůžeš však přehlížet antisociální účinek hříchu. Nepřehlížej neblahé následky hříchu ve společnosti. Nepodceňuj dějinný význam učení o Antikristovi, o ďábla, který není jen strašidlem z pohádek, ale skutečná světová velmoc. Přitom ale nepodléhej žádnému pesimismu. Buď přesvědčen o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Božím Synem.
Sociálnímu učení Církve přísluší vždy úkol odhalovat pochybnost jakéhokoli sociálního utopismu. (Sk 1,6) Stále znovu se objevují snílkové a utopisté, slibující pozemský ráj. Mnohdy si vysnívají společnost hojnosti, k níž se má dospět jenom ryze lidskými prostředky, bez pomoci milosti osobního Boha, vyprošované člověkem v pokorné modlitbě. Navzdory všem falešným prorokům z Východu i ze Západu, dobře víš, že před Posledním Soudem nebude žádný ráj. Ani s největší horlivostí ve svém působení ve světě nedokážeš vybudovat trvalý, dokonalý spravedlivý společenský řád. Celý svět je v moci zlého.(1 J 5,19) Na konci všech dob nedosáhne pozemský řád ani lidská zařízení stavu naplnění, ale budou přemoženy a řízeny navracejícím se Kristem.(RIM 3,6)
Od 19. století se snaží snílkové a utopisté zahalovat své přísliby do nejasné a mnohoznačné ideologie pokroku. U pokroku vždy záleží na tom, co opouštíme a čemu se blížíme. Učedníci zanechali své sítě a šli za Pánem. (Mt 4,20; 19,27) Jsi stvořen jako Boží obraz k podobě Boží jako svobodný. Můžeš tedy při kráčení kupředu opustit Pána a vydat se za cizími bohy.(Dt 11, 16) Můžeš minout správnou cestu(2 Pt 2,15) a stále se Bohu vzdalovat. (2 TIM 2,16)
Technický a hospodářský pokrok ti nepřipravuje přímo nové nebe a novou zemi.(Zj 21,1) Opravdový pokrok se děje spíše řízením tvé víry, lásky a naděje. Kráčení kupředu a zachovávání tradice chápej ne jako protiklady, ale jako dva základní tvoje životní postoje: oba potřebuješ k životu. Zdaleka ne vše minulé je hodno uchování. V mnoha oblastech existuje odůvodněné opuštění dosavadního. A zde je na místě. aby ses vrátil ke kořenům, k duchovním kořenům.
Nemůžeš pouze přizpůsobivě plavat s proudem, nýbrž se také snaž prorážet vlny. Buď průkopníkem! Víra v to, co přichází, tě neodvrací od světa, ale činí tě vnitřně uvolněným, takže dokážeš silou víry přetvářet pozemskou skutečnost.
Ačkoli je hlavním posláním tvého sociálního učení Církve poznávat a objasňovat základy společnosti a kultury ve světle radostné novozákonní Zvěsti, vždy se snaž pochopit znamení doby. Jinak se dostaneš do nebezpečí, že s hlavou v oblacích podlehneš falešnému nebíčkářství a odcizíš se konkrétní současné skutečnosti.
Mnozí badatelé shledávají, že společnosti různého zřízení se sbíhají, přičemž jejich odlišnosti se stírají. Jenže tento směr vývoje není zcela neměnný. Spíše se zdá, že přirozený vývoj osciluje bez trendu, Přirozeně se však společnost sjednocuje. Míří k dokonalejší, smíšené společnosti, k jakémusi hybridu, který by obsahoval všechny příznivé prvky předcházejícím společností.
Někteří však naznačují, že uskutečnění tvé vlády nad sebou samým je dosažitelné jen tehdy, když budeš uznávat a mít v úctě absolutní hodnoty. Ve světě však takové hodnoty nenajdeš. Trvalý příznivý růst společnosti vyžaduje hodnoty nadpřirozeného původu. A tak je jasné, že společnost, která přirozeně osciluje bez trendu, je bez Boha, zrovna tak jako člověk sám, jen třtina klátící se ve větru.(Mt 11,7)
Není pochyb, že se taková společnost přirozeně může ubírat kupředu, ale také je jisté, že s přibližujícím se cílem jejího přirozeného snažení se tempo jejího růstu zpomaluje. Je tomu podobně jako s raketou přibližující se světelné rychlosti. Současně vzrůstá choulostivost dalšího růstu - zvětšuje se nebezpečí vzniku poruch a zvratů. Čím je hybrid ušlechtilejší, tím náchylnější je k úpadku. A tak i společnost - čím je přirozeně dokonalejší, tím je náchylnější k násilným převratům.
Tak se společnost víc a více ocitá na rozcestí. Další pokrok je stále závislejší na Boží milosti. Buď další šlechtění a zdokonalování na ryze přirozeném základě a bez Boha, směrem ke stále zhoubnějším společenským kotrmelcům, anebo budování společnosti v modlitbě zaměřované k Boží pomoci, a s Boží milostí vstříc naprostému sjednocení v Božím království, nadpřirozeně zajištěné proti každému úpadku. Odtud vyplývá rostoucí význam tvého sociálního učení Církve , a to nejen jako nauky, ale především jako plodu tvého osobního duchovního a mravního života.

Soustava sociálního učení Církve (2)
Blahoslavená Panna Maria byla sice vzata na nebesa, nicméně neopouští lidstvo, které její Syn vykoupil svou drahocennou Krví. S mateřskou péčí se stále znovu obrací k tomuto lidstvu, aby lépe zabezpečila jeho putování dějinami směrem k naplnění Boží vlády ve světě. Právě tak i samotná Kristova Církev svatá projevuje stále soustavněji svou laskavou péči o celé lidstvo, neboť její božský zakladatel umírá na kříži za každého z nás. A to se děje v celém jejím životě a působení. A celý život Církve se promítá také v jejím sociálním učení: projevuje se tu tedy nejenom po stránce naukové, jak by napovídal název sociální nauky Církve ; a také nejenom po stránce vzdělávací, jak by se mohlo zdát z označení sociální učení Církve , nýbrž se projevuje každodenním životem křesťana.
Pravdy, které si duchovně osvojuješ tak, že se ti stávají součástí vnitřní zkušenosti, nejsou samoúčelné. Máš-li žít naplno, tedy nežiješ jen jako jednotlivec, ale jako společenský tvor. Radost sdílená je totiž dvojnásobná, a bolest sdílená je zase poloviční. Proto promítáš výsledky své vnitřní duchovní zkušenosti také navenek - směrem k ostatním lidem, a k celému životnímu prostředí. To je přirozený postup, na který navazuješ také v Církvi svaté, ale s tím, že tě Církev vede dál - k Boží vládě na zemi.
Soustavnost starostlivé péče Církve o lidstvo se stále zvětšuje. Proto tě Církev svatá častuje víc a více svými sociálně zaměřenými encyklikami a jinými dokumenty. Proto je tu encyklika Centesimus annus. Vydal ji Svatý Otec Jana Pavel II. l. května 1991. Proto by ses měl tímto dokumentem vážně zabývat a prožívat ho se Svatým Otcem. Jedině tak se jeho pravdy stanou součástí tvé nejhlubší zkušenosti, a jedině pak se mohou stát součástí každodenní zkušeností těch druhých, a promítnout se do celého životního prostředí lidstva.
Začínáme tedy naše úvahy nad encyklikou CENTESIMUS ANNUS. Byla vydána u příležitosti stoletého výročí vydání známé dělnické encykliky RERUM NOVARUM. Totiž encyklika RERUM NOVARUM byla vydána 15. května. Vydal ji Lev XIII. v roce 1891, ale Svatý otec využil už začátku měsíce května. Za těch sto let nastala totiž drobná změna také v kalendáři, a 1. květen se slaví jako svátek svatého Josefa, dělníka. Proto Svatý Otec využil již 1.máje k vydání této encykliky.
Encyklika má šest kapitol, které budeme postupně probírat. První shrnuje "Podstatné rysy encykliky RERUM NOVARUM", obsahuje jakési ohlédnutí Svatého Otce na posledních sto let. Za těchto sto let došlo totiž k velkým změnám v společenském životě Božího lidu. Církev na tyto změny odpověděla především touto první dělnickou encyklikou. A je třeba provést jakési hodnocení: jak se tento dokument vyrovnal s dělnickou otázkou, a k jakým účinkům ve společnosti napomohl.
Druhá kapitola "Na cestě k novým věcem dneška". Označení "nové věci" je překlad latinského nova. Totiž hospodář se v Písmě svatém chápe jako ten, který vynáší ze své bohaté zásoby věci staré i nové.(Mt 13,52)
Zajímavá je třetí kapitola mimořádně důležitému roku 1979. To je zvláštnost této encykliky, že je zde podán také rozbor tohoto roku, který mnoho znamenal také pro naši vlast.
Čtvrtá kapitola se věnuje otázkám soukromého vlastnictví a univerzálnímu určení statků. Svatý Otec zde znovu opakuje důležitou pravdu, zdůrazněnou již v RERUM NOVARUM. Sociální otázka je totiž bez soukromého vlastnictví neřešitelná. Přitom ovšem dlužno si uvědomit, že statky, které jsou lidstvu dány, mají univerzální poslání. Jsou totiž dány lidem, aby sloužily všem. Kdyby však někdo zrušil soukromé vlastnictví, tak vlastně ze všech udělá chudáky. To bylo sice všeobecně objasněno v RERUM NOVARUM, ale zde se to vysvětluje s ohledem na tuto dnešní situaci lidské skupiny.
Pátá kapitola se věnuje "státu a kultuře". Stát je dokonalá občanská společnost. (Sv.TOMAS,SUMMA THEOL.,I,II,90,3) Sleduje spravedlivý občanský mír, zaměřený k všestrannému rozvoji všech občanů. (Sv.TOMAS,SUMMA TH.,II,II, 154,4k3) Pravomoc státu, že totiž může nařizovat a zavazovat občany ve svědomí, vyplývá z jejího vnitřního vztahu k řádu absolutních hodnot, majících základ v Bohu.
Poslední kapitola vyjadřuje známou myšlenku Jana Pavla II.: Člověk je cesta Církve . Ovšem zde je zapojena do souvislosti se sociálním učení Církve . To je velmi zajímavá věta, která nám překvapila už v jeho encyklice REDEMPTOR HOMINIS. Svatý Otec to ovšem správně vysvětlil. Člověk je totiž doopravdy cesta Církve . Bůh se stal člověkem proto, aby člověk nalezl tajemství svého života nalezl v Tajemství Vtěleného Božího Syna.

Sté výročí vyhlášení encykliky RERUM NOVARUM znamená v současné historii Církve datum značného významu. Této encyklice byla přiznána výsada, že ji papežové od 40. až do 90. výročí jejího zveřejnění vzpomínali slavnostními dokumenty, které ji připomínaly a zároveň aktualizovali... Chtěl bych ukázat, že hojná míza, která z oněch kořenů vytéká, léty nevyschla, nýbrž že je dokonce ještě plodnější. (uvod. 1)
To je hluboce pravdivá myšlenka. Kdybys totiž vzal nejrůznější starší dokumenty, tak shledáš, že u některých se pousměješ, a třeba i podotkneš: Inu, to byly takové dobové, tendenční věci. Přitom si řekneš, že je to teď docela jiné, a mnoho z těch minulých slov pro dnešek nic neznamená. Jenže zde Svatý Otec mluví o hojné míze, která léty nevyschla, ba dokonce je ještě plodnější. To je totiž znak duchovních hodnot, že nestárnou. Různé okolnosti podléhají změnám. Avšak duchovní hodnoty, zejména hodnota evangelia a pak hodnoty mravní zůstávají stále jedinečné. Přesto i ony pochopitelně také přijímají různá zabarvení podle situace, jakou v dějinách procházejí.
Když Svatý Otec zdůrazňuje význam stoletého výročí encykliky RERUM NOVARUM, nejde jen o nějakou nadsázku. Vždyť sto let, které jsou za námi, potvrdily hlubokou pravdu obsaženou v učení této encykliky. Současně se potvrzuje rostoucí soustavnost tohoto učení, které se opírá o evangelium a odkaz sv.Tomáše Akvinského. Na RERUM NOVARUM navazovaly zejména tyto encykliky a dokumenty:
v roce 1931 - Encyklika Pia XI. Quadragesimo anno (po 40 letech),
v roce 1951 - Rozhlasové poselství Pia XII. (po 20 letech),
v roce 1961 - Enc. Jana XXIII. Mater et magistra (po 10 letech),
v roce 1967 - Enc. Pavla VI. Populorum progressio (po 6 letech),
v roce 1971 - Apošt.list Pavla VI.Octogesima adveniens (za 4roky)
v roce 1981 - Enc. Jana Pavla II. Laborem exercens (po 10 letech)
v roce 1987 - Enc.Jana Pavla II.Sollicitudo rei socialis (6 let)
Doba, kdy se Svatý Otec opakovaně vrací k sociálním problémům lidstva a k hodnocení významu a účinnosti stávající sociální nauky v té podobě, jak byla v pomocí učení sv. Tomáše odvozena z Písma svatého, se tedy zkracuje. Odtud je patrná rostoucí péče svaté Církve o důsledné vyřešení těchto otázek. A tak i toto samo je vyzývavá a podnětná skutečnost, která nesmí zůstat něčím neosobním. Naopak se musí stát impulzem právě pro tebe. Snaž se osvojit si ji nejen rozumem, ale také srdcem. Tak se stane prožívanou skutečností, která tvým prostřednictvím prostoupí celé lidstvo jako kvas (I KOR 5,6) a sůl. (Mt 5,13)


Bez Boha, tedy proti tobě - Božímu dítěti a člověku (3)
Od poloviny dvacátého století se u nás říkalo: "K čemu potřebujeme nějakého boha? Na co papeže? K čemu mají být dobré tyhle encykliky? Tím se všechno jenom komplikuje! Jednáme podle svého rozumu! Pro nás jsou nejdůležitější ukazatele výroby. Až jsme dospěli k hospodářskému krachu. Zemi máme navíc tak zpustošenou a životní prostředí tak narušené, že je to skoro katastrofa.
Opět se potvrdila ta velká pravda, kterou v roce 1967 zdůraznil Pavel VI., že všechno to, co je bez Boha, se dříve nebo později stane něčím, co je proti člověku.
Když Jan Pavel II. uvádí svou encykliku Centesimus annus vzpomínkou na sociální odkaz Lva XIII., tehdy v článku 3. připomíná dva své dokumenty, věnované sociálním otázkám. Během svého pontifikátu vydal Jan Pavel II. jenom několik encyklik. Avšak tři z nich jsou sociální. Žádné téma není v Církvi tak zdůrazňováno. Snad jedině bychom to, co do rozsahu pozornosti učitelského úřadu Církve , mohli srovnat s tématem Nejsvětější Trojice. Byly totiž vydány encykliky věnované Bohu Otci (Vives in misericordia, Bohu Synu (Redemptor Hominis) a Duchu svatému (Dominum et Vivificantem), ovšem to jsou tři témata. Sociální téma však má v díle Jana Pavla II. mimořádné místo. V roce 1981 - brzy po spáchání atentátu na Svatého Otce - byla vydána encyklika Laborem exercens. Dokument byl připraven k 90. výročí vydání encykliky RERUM NOVARUM. Laborem exercens (totiž labor exerxens) znamená o pracujícím člověku. Církev zde totiž velmi jasně zdůraznila svůj názor na práci.
Práce je jeden ze způsobů nabývání soukromého vlastnictví. Zabírá-li práce v lidském životě přibližně takovou dobu jako všechny ostatní lidské činnosti, pak je tím potvrzen její zvláštní význam pro člověka. Práce ve vlastním smyslu předpokládá rozumem stanovený předmět a cíl, respektive má vztah k dílu. Pracovat znamená dělat (SV.TOMAS, Summa theol.,II,II,134,2) Vyrábět hodnoty je člověku vlastní. Uznání významu produktivní činnosti v pojetí člověka jakožto mravního tvora se odvozuje od Aristotela.(Nikomachova etika, 1098 a) Člověk se dostává do vztahu ke světu, k ostatním lidem, k životnímu prostředí tvořivě, totiž tím, že jedná a chápe.
Avšak práce je pro člověka, a ne naopak člověk pro práci. Jeden z největších bludů nové doby spočívá v tom, že se práce nadřazuje člověku. Něco se přece nemůže nadřazovat někomu! Práce je pro člověka. Pokud práce nevede k zušlechtění člověka, k jeho kultivaci, je prokletá! Náš národ byl v minulosti nejednou a dlouhodobě donucován k práci. Kolik práce vynaložili naši předkové, i naši otcové v době předpřítomné, a přece celý náš národ tak hluboko klesl. Duchovně a mravně se nachází ve strašném stavu. Nemáme ani polovinu lidí věřících! Na každých sto sňatků připadá skoro 41 rozvedených (1991). Na každých sto narozených připadá 71, které byly usmrceny před narozením, celkem každoročně 126 055 případů (1990). A v jakém otřesném stavu se ocitá životní prostředí!
Další závažný papežský dokument společenského zaměření Sollicitudo rei socialis se věnuje aktuálním problémům rozvoje lidí a národů. To bylo na památku 20. výročí vydání encykliky Populorum progressio, čili Rozvoj národů. Znamená to především zdůraznění faktu, že to všechno, co se týká člověka, má svůj základ v Bohu.
Sociální učení Církve , ve kterém bylo rozvinuto evangelium, je v současnosti mimořádně závažné a platné. Proto tyto myšlenky musí být pro nás povzbuzením. Máme o nich rozjímat a učinit si je součástí své nejhlubší zkušenosti. Základní vzorec lidské existence se odvozuje od toho, že se tento rozumný tvor zasvěcuje Někomu, osobně blízkému. To je výchozí bod veškeré smysluplné antropologie a odrazový můstek sociálního učení Církve . Měli bychom si tedy tohoto hlasu Božího lidu stále více vážit, a učinit ho jádrem své každodenní zkušenosti.

Ohlédnutí se a výhledy (4)
Ve třetím odstavci encykliky Centesimus annus navrhuje Svatý Otec znovu číst první dělnickou encykliku Rerum novarum. Zároveň vyzývá k opětnému pohledu na samo její znění. To vše sleduje jeden cíl: znovu odhalit bohatství základních principů, které byly vysloveny pro řešení dělnické otázky.
Dále nabádá k rozhlédnutí se kolem sebe, k bližšímu pohledu na to nové, co nás obklopuje. Nakonec vyzývá k pohledu do budoucnosti, kde již tušíme třetí křesťanské tisíciletí.
Jsou zde tedy připomenuty tři závažné myšlenky. Jsou vyjádřeny slovy:
1) Opětný pohled na první dělnickou encykliku. To znamená připomenout si celý její text. To vyžaduje také vzít v úvahu okolnosti, za jakých byla vydána. To chce také uvážit její dopad ve společnosti.
2) Rozhlédnout se kolem sebe: sledovat, jak dnes vypadá situace, co je v současnosti důležité. Koncem 19, století vypadala situace poněkud jinak, než dnes. Dnes je totiž lidstvo obohaceno o mnoho zkušeností. Zejména je poznamenáno těmi dvěmi strašnými světovými válkami, a potom také nedávnou válkou v perském zálivu. Tato tvrdá realita nám otevírá oči. Musíme přiznat, že je zde skutečně něco v nepořádku. Když totiž došlo k takovým strašným střetnutím a k takovému krveprolévání, tak nepochybně to řešení, které národy zvolily, nemohlo být správné. Pokud přece někdo chce řešit nějakou situaci například v rodině, a vyvrcholí to rozvodem, tak u něho asi není dost dobré vůle k řešení, nebo nezná či nechce znát správný způsob řešení, anebo zde není dobrá vůle ani správné poznání.
3) Pohled do budoucnosti: do třetího křesťanského tisíciletí. Nelze čekat, že příchodem roku 2000, pokud se toho dočkáme, bude rázem všechno vyřešeno. To se domnívají jenom zasnění představitelé hnutí New Age: ti se totiž domnívají, že končí doba, která podle nich existovala ve znamení ryby, a nahradí ji vláda vodnáře: potom prý jakýmsi samovývojem dojde lidstvo do věčného míru.
Omyl! Svět bude stejný. Lidská skupina bude rovněž stejná - snad leda ještě více postižena další strašnou zkušeností, která by mohla vzejít právě z realizace tohoto bláznivého snu o samovolném příchodu věčného míru, snu o tom, že evoluce přírody sama přinese nárust lidskosti. Ty zbraně ve světě nezačnou samy od sebe chrlit máslo a med do Afriky a jiných zemí hladového a přelidněného Jihu. Naše životní prostředí bude dál narušováno. Ochranná ozónová vrstva, která dříve prodlužovala pozemské putování vykoupeného Božího lidu, bude dál ničena těmi freóny, které dnes vycházejí našeho průmyslu, chladících zařízení a v neposlední řadě i ze spotřebního zboží v podobě spray-ů. Vlivem Černobylu a jiných neblahých činitelů budou dále umírat dospělí i děti na různá nádorová onemocnění, a bude se to spíše ještě zvětšovat. Mnohé státy totiž v honbě za blahobytem postupují úplně bezohledně.
Svatý Otec v této souvislosti zdůrazňuje dvě místa v Písmě svatém. Jedno, kde Pán Ježíš praví: "Jen jeden je váš mistr", (Mt23,8) totiž Kristus. Názvy mistr či učitel samy o sobě ovšem nejsou špatné. Ježíš proto neodmítá samotné tyto názvy, nýbrž ctižádostivou honbu za nimi. Mistr a učitel v plném slovy významu je pouze Kristus. Vždyť jedině On je nám zdrojem veškeré pravdy a všeho poznání. On je společným učitelem nás všech. A my, jakožto žáci stejného Učitele jsme všichni bratři a nemáme se jeden nad druhého vyvyšovat. Dále se zde připomíná známé místo, kde Tomáš říká: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát tam cestu?" a Ježíš odpovídá: "Já jsem cesta, pravda a život."(J14,6)
Tyto myšlenky nás mají proniknout a k nim máme obrátit svou pozornost. Z nich získáme správnou orientaci, jak při ohlédnutí se zpět, při rozhlédnutí se po současnosti, i při výhledu do budoucnosti. Všechny aktuální dobové otázky budou pak zodpovězeny. To je duchovní jádro poselství sociálního učení Církve . Nikoli sebedůmyslnější lidské programy, ale Pravda Boží, Slovo radostné novozákonní zvěsti a naše odpověď: snaha žít podle evangelia - snaha sdílet tuto evangelijní radost s ostatními - a tak umocňovat tuto radost v sobě a posilovat vládu Boží v podmínkách lidské skupiny.
Maria Matko Boží, oroduj za nás a za celý svět, abychom na tyto sociální věci více pamatovali!

Staré a nové (5)
Třetí odstavec encykliky Centesimus annus uvádí, že "nové setkání" odkazu Lva XIII. pro řešení dělnické otázky s problémy dneška má nejen potvrdit přetrvávající hodnotu tohoto učení, nýbrž také vyjevit skutečný smysl duchovního poselství Církve .
Pravý smysl duchovního poselství Církve se rozvíjí na základě, který ve jménu Ježíše Krista předali Církvi apoštolové. Vždyť nikdo nemůže položit základ jiný nežli ten, který je už položen. (I KoR 3,11)
Zásoba, na níž se odvolávám, je mohutný proud duchovního poselství Církve , který obsahuje odedávna přijímané a dále předávané ´staré´ a umožňuje vykládat to ´nové´, v čem se odehrává život Církve a světa.
Svatý Otec zde připomíná, abychom stále vynášeli z té zásoby pravd křesťanského učení všechno to, co se osvědčilo - tj. to STARÉ. A přitom, abychom také pohlédli na to NOVÉ - na to, jak ve světle evangelia mají křesťané uvažovat dnes o společnosti. Zdůrazňuje že, toto začlenění do tradice Církve znamená nejenom její obohacení, ale také novou životní sílu víry. Tato posílená víra vede věřící k jednání ve jménu Páně.
Svatý Otec také už zde v úvodu upozorňuje, že chce k této encyklice připojit také rozbor některých událostí nejnovějších dějin. Velká kapitola je totiž věnována roku 1989. Tento rok byl významný nejen pro naši vlast, ale pro celou Evropu a pro celý svět. Znamenal totiž vnější potvrzení bezvýchodnosti té ideologie, která prohlašovala, že přinese ráj na zemi. A zatím - místo toho ráje, nastal pravý opak: v jakési křeči se dočasně upevnila vláda satana ve světě. A náš národ - spolu s mnoha jinými národy světa - mají nyní co dělat, aby se z těchto trosek. A je nutno také prosit Pána, aby na přímluvu Panny Marie se i tyto naše úvahy, které chceme postupně věnovat celému tomuto dokumentu, byly pro nás novou životní sílou. K největším problémům naší doby patří to, že lidé zapomínají na Boha. Myslí si, že snad sami něco zde dokáží - pouze lidskými silami - bez Boží milosti - ale zato s pomocí nějakého cizího kapitálu, namnoze pochybného původu. Zde platí vážná zásada, každý, kdo se pokusí řešit tyto otázky bez Boha, jenom lidskými silami, posléze se postaví proti člověku samému. Mohli bychom to správně nazývat zásadou NEGACE NEGACE: kdo začne podnikat cokoli a přitom popírá osobního Boha, a s ním i Jeho vtěleného Syna, jakož i Jeho svatou Církev katolickou, ten skončí popíráním sebe samého.
Takové pokusy se zajisté opakují dnes a denně. Jistěže je možno snažit se žít bez Boha. Víme, že mnozí lidé tak skutečně žijí. Ba zkusily to i celé společenské systémy. A šly tak daleko, že nejenže tvrdily, že chtějí existovat bez Boha, ale dokonce proti Bohu. A jak dopadly? Důsledky takového neuváženého pokusnictví jsou patrny ve východní Evropě, aj. A mnozí z nich nejsou poučeni ani dodnes. Chtějí Boha odstranit a místo toho ničí sebe a životní prostředí všeho lidstva.
V tomto novodobém titanismu je předzvěst dalších stupňujících se sociálních problémů lidské skupiny ve třetím tisíciletí. Má snad být vláda svrženého satana, pokud se právě ona projevovala ve světě rozervaném na Východ a Západ, nahrazena vládou Beelzebuba, aby se snad projevila ve světě ještě rozervanějším na blahobytný Sever a podvyživený, přelidněný Jih? Má se snad lidská skupina zničit neuváženými důsledky svého úsilí o blahobytný svět, ve kterém vládne ten Zlý s nadlidskou inteligencí?
Mocným prostředníkem, na jehož přímluvu lze rozptýlit mraky této hrozivé budoucnosti, byla odedávna Blahoslavená Panna. Do jejích rukou se tedy zasvěťme jako národ, i jako každý jedinec a každá rodina. Pokorně prosme o odvrácení všech nebezpečí.
Avšak nezapomínejme přitom na to, že sama církev, jejímž dokonalým pravzorem je Panna Maria, nám nabízí již více než sto let soustavně rozvíjenou sociální nauku, která má být současně naším životem - životem v Kristu.

Dělník má svou lidskou důstojnost (6)
Co předcházelo vydání sociální encykliky Rerum novarum? Ve středověku byla společnost utvářena a zhodnocována kulturou, kterou ovládal systém pravdy zjevené Boží milostí. Za časů osvícenství však kulturní soustava založená na zjevené pravdě a pravdě víry ustupuje před kulturním systémem, opírajícím se o pravdu smyslů. Šířil se nový způsob hodnocení, podle nových měřítek. Rozum se zabýval s tím, co poznal smysly, které posuzoval jako naprosto spolehlivé. Přehnaná víra v lidský rozum vedla i k nekritickému přeceňování možností člověka.
Toto nové osvícenské rozumářství se ovšem tvářilo, jakoby přinášelo zbrusu novou úctu k člověku. Vnějškově to potvrzovalo také to, že tehdy došlo ke zmírnění společenských rozdílů. Hlavně došlo ke zrušení nevolnictví. Toto osvícenské rozumářství vedl společensky k individualismu a liberalismu, totiž k úsilí o bezvýhradné uplatnění se jednotlivce a k volnomyšlenkářství. V tomto svém úsilí byl liberalismus nepřátelský vůči všem omezením, obsaženým ve staletých tradicích. Zejména Církev se svými tradicemi byla přitom vytlačována ze společnosti na její okraj.
Jak se na to tvářila církev? Samozřejmě, že s nedůvěrou. Vždyť osvícenští rozumáři a volnomyšlenkáři zásadně odmítali vše nadpřirozené a vymykající se smyslům. Zejména odmítali autoritu Církve , která si už dle svého názvu katolická - všeobecná - nárokovala jakýsi monopol na ty nejhlubší hodnoty, potřebné k lidskému životu. Jak by ne! Vždyť její božský zakladatel svou Krví vykoupil všechny lidi a pro všechny založil svou Církev jako zárodek Boží vlády na zemi.
Papež Lev XIII. se nesmířil s rozlukou, kterou volnomyšlenkáři prosazovali mezi státem a církví. Všemožně se snažil překonat nedorozumění a znovu prosadit tradiční hodnoty do středu společenských záležitostí. Chtěl, aby se Církev plně podílela na radostech a strastech tohoto světa. To ovšem nebylo snadné.
Jak se uvádí v I. kapitole Centesimus annus, prosazovala se tehdy nová forma majetku - kapitál. Do to přišel nový druh práce - práce za mzdu. Práce se stala ZBOŽÍM. To zboží se dalo volně kupovat. Jeho cenu začal určovat trh - zákon nabídky a poptávky, a to bez ohledu na životní minimum nezbytné k obživě dělníka a jeho rodiny. A nejhorší byl sociální dopad: rozštěpení společnosti na třídy, které od sebe dělí nesmírná propast. (I,4)
Jako houby po dešti vyrostlo množství továren, které se zmocnily jakoby krve celého hospodářství - kapitálu. Tato nová forma majetku docela zastínila jiné formy, jako byl majetek půdní. Námezdní dělnici byli vystaveni velké bídě a nebezpečí nezaměstnanosti. Přitom ztratit práci znamenalo stanou tváří v tvář smrti hladem - nejen pro dělníka, ale i pro jeho rodinu.
Jan Pavel II. toto připomíná, aby ukázal, jak bylo důležité, že vyšla encyklika Rerum novarum. Celé dějiny Církve jsou důkazem toho, že se Církev stará nejenom ty věci Boží, ale také společenské postavení člověka. V evropské společnosti, a to hlavně v průmyslově vyspělejších zemích - k nimž patřily také země česká a moravsko-slezská, tedy došlo k rozsáhlé sociální krizi. Jak se zachovala katolická církev? Katolíci nečekali na "rady" Karla Marxe a jiných socialistů. Už v roce 1848 vznikl v Olomouci první spolek katolických tovaryšů. Do roku 1872 bylo na Moravě již 14 takových spolků, v Čechách tři. V Brně, kde se průmysl začal rozvíjet velmi záhy, zabývalo se duchovenstvo dělnickou otázkou dávno před rokem 1848. Již v roce 1843 byl na brněnském semináři uspořádán první sociologický kurz.
Je ovšem pravda, že přes všechnu horlivost kněží a laiků, řešících závažné společenské problémy, bylo jejich úsilí tápavé a nesoustavné. Tehdy Svatý Otec pozvedl svůj hlas. Jeho encyklika Rerum novarum byla osvícenou oporou všem těmto snahám.
V době, kdy liberalismus umožňoval ziskuchtivým jedincům vykořisťovat své bližní, připomenul papež, že dělník má svou lidskou důstojnost, korunovanou důstojností křesťana. Člověk nesmí být oceňován jen podle svých pracovních schopností. Musí na něj být brán ohled také jako na mravní osobu s jistými duchovními potřebami. Pro toto své stanovisko se papež Lev XIII. musel bránit stálým obviněním z modernismu. Musel se znovu a znovu distancovat od socialismu.
Uprostřed záplavy liberalistických a socialistických hesel obhajoval Svatý Otec mravní hodnotu lidské práce. V duchu učení sv.Tomáše vyzdvihl práci jako ctnost a zároveň jako činnost, zatíženou břemenem a námahou v důsledku ztráty nadpřirozených Božích darů. Práce má čtyři hlavní cíle: slouží člověku k opatření živobytí, k odstranění zahálky, k umírnění dychtivosti, pokud je jí zatěžováno tělo, a konečně k získání prostředků na udílení almužny. (SV.TOMAS, SUMMA THEOL.,II,II,66,2.)
Když vzpomeneme na toto jeho neohrožené vystoupení, musíme poděkovat Bohu, a pokorně prosit: abychom také my byli vnímaví ke všem znamením doby, které člověka naplňují starostí nebo úzkostí. To je jedna část velkého poslání každého z nás, a bratří křesťanů ve světě zejména.

Pravda je hranicí svobody (7)
Stejný papež, totiž Lev XIII., který vydal dělnickou encykliku, ten také vydal v roce 1888 důležitý dokument o svobodě (Libertas praestantissimum). Svatý Otec v této encyklice jasně ukázal, že lidská svoboda, která se odmítá podřídit pravdě, stává se svévolí, aby postupně podlehla nejrůznějším vášním a posléze zničila samu sebe. Lidská svoboda má meze. Ten, kdo nevěří v Boha, řekne: Jaképak hranice svobody?! Co já chci, to bude! Vždyť mám přece moc! A potom: Vládne třída a ostatní nás nezajímají! Ty je nutno zničit! anebo: Vládne národ, nacionalisté! - My, a nikdo jiný! My jsme národ, určený osudem, aby vládl!
Hranicí svobody je PRAVDA! Každý, kdo tuhle důležitou zásadu o člověku popírá, ten otvírá cestu boji všech proti každému, a to buď pod heslem třídního boje nebo boje
za čistotu rasy, apod. Svatý Otec zdůrazňuje právě tuto zásadu. Podtrhuje, jak je třeba rozumět oné po sto létech připomínané encyklice Rerum novarum, totiž ve světle ostatních dokumentů Lva XIII. Proto je zde věta: ...odkud by jinak pocházela všechna ta zla, kterým chce ´Rerum novarum´ zabránit, ne-li ze svobody, která se v hospodářské a sociální oblasti zcela odpoutá od pravdy o člověku? (CENTESIMUS ANNUS, I,4)
Člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobě.(GN 1,26) Proto člověk dostal svobodu. Ne k tomu, aby jednal libovolně nebo bez omezení. Neurčenost či neomezenost ještě není svoboda. Neomezenost je pouze popření omezenosti. Jenže to je teprve předpoklad svobody. Vždyť každé svobodné rozhodnutí člověka je pozitivní skutečnost! Ovšem lidská svoboda není svrchovaná, nýbrž poměrná a omezená. Lidská vůle sama o sobě je svobodná vzhledem ke každému dobru, jenže různými vnějšími vlivy je omezena. Okolní životní prostředí, ale také vnitřní životní prostředí: fyzické a psychické (např. žádostivost, strach) omezují lidskou vůli.
Člověk má poznat své možnosti a meze, a s tímto poznáním plnit Boží vůli. Například auto či letadlo je člověku dáno k používání, aby mu pomohlo v jeho životních úkolech, v jeho cestě k životnímu cíli - k dokonalosti Božího dítěte. Nikoli ovšem třeba k dopravě zbraní, a vůbec nikoli proto, aby byl tento vynález zneužíván proti člověku.
Poznání musí nezbytně předcházet veškerému zodpovědnému rozhodování. Vždyť i samo toto rozhodování může mít zdánlivě dobrý cíl - obecně prospěšnou věc, ale ježto mu nepředchází dostatečné poznání, proto se i zdánlivě dobrá věc může obrátit proti člověku samému. Je to vidět na stávajících problémech, které člověk svým polovičatým a překotným úsilím o technický pokrok způsobil v životním prostředí.
Většina lidí, kteří se zabývají problémy životního prostředí, poukazuje na vliv techniky a urbanizace. Přitom se však často přehlíží samotný lidský subjekt. Tak se někdy zdá, jakoby to vše způsobovala nějaká vnější, na člověku nezávislá síla. Hlavně se totiž přehlíží, že se tu jedná také o duchovní a mravní problém. Člověkem narušené životní prostředí bývá důsledkem materialistického názoru na svět a na život ve světě. Tento názor se promítá do žebříčku hodnocení, ale i do postojů a chování člověka. Koneckonců jde o důsledek náboženského zvlažnění, které může snadno zkostnatět v praktickém ateismu a v nepříznivém postoji vůči Stvořiteli a ke všemu jeho tvorstvu. Žádná lidská ekologie, ani ta nejlepší technika neřeší vztah člověka k životnímu prostředí, protože ulpívá jenom na povrchu, a neproniká do nejhlubších, duchovních vrstev lidského "Já".
Když si všímáme nepříznivého působení nedokonale, polovičatě ovládané techniky na životní prostředí, dlužno mít na paměti, že nejde o techniku jako takovou - že by snad všechna technika byla špatná. Jde o nějakou nedokonale vynalezenou či zkonstruovanou techniku, nebo o nějakou techniku či nějaký technologický postup, zneužívané konkrétním jedincem či skupinou lidí s materialistickým názorem na život a celé stvoření. Nemusí jít o materialismus otevřeně vyložený, jak jej máme neblaze zažitý z let komunismu. Může jít také o praktický materialismus spotřebitelský, zaštítěný líbivými hesly o humanitě bez Boha, bez Krista, a bez Církve .
Dokladem toho je sama naše česká společnost. Třebaže je už dávno po sametové revoluci, přesto se u nás situace na obou stranách rovnice: člověk - životní prostředí nadále zhoršuje do velmi nebezpečných rozměrů. Místo komunistů jsou to zase proroci liberalismu, kdo u nás kladou na první místo hospodářskou prosperitu, a teprve pak všechno ostatní. Bez ohledu na varování z Černobylu, znovu prosazují stavbu a používání nedokonalé poznané a ovládané techniky. Bez ohledu na to, jak se zhoršuje naše životní prostředí, nadále se nevázaně vyrábějí látky ničící ochranný ozónový filtr kolem naší planety.
Pravda je hranicí svobody! A ta pravda zní: svobodu jsi dostal nikoli proto, abys převracel řád, který Bůh vtiskl všemu stvoření, nýbrž proto, abys svobodně a s láskou plnil vůli Boží.
Pane Ježíši, smiluj se nad námi, a dej, aby všichni ti, kteří mají ve světě rozhodující slovo, a také v našem státě, opravdově pamatovali na tuto skutečnost.

Jaký smysl má sociální kritika? (8)
Svatý Otec Jan Pavel II. se zamýšlí na statečností a prozíravostí Lva XIII., který už před sto léty důrazně upozornil celé lidstvo na nebezpečí, hrozící v základu takzvaného třídního boje. Uvádí zde: "To ´nové´, na co papež Lev XIII. pohlížel, rozhodně nebylo pozitivní. První část encykliky popisuje to´nové´, co jí dalo jméno, tvrdými slovy: ´Duch novot, který už dlouho obchází našimi národy, musel poté, co projevil své ničivé účinky v politické oblasti, zasáhnout i oblast národního hospodářství... kapitál se nakupil v rukou nemnoha lidí, zatímco široké vrstvy společnosti chudnou... k tomu se pojí úpadek mravů. Toto všechno vyvolalo sociální konflikt.´" (CENTESIMUS ANNUS,I,5)
Lev XIII. ve svém pamětihodném vystoupení na obranu lidskosti dělníka odhalil a podrobil zdrcující kritice všechna ta hnutí, usilující o jednostranné řešení společenské otázky. Ale to by bylo málo. Nestačí jenom něco zkritizovat, nestačí ukázat na stinné stránky nějakého hnutí nebo učení. Vždycky je třeba, abychom také odhalili příznivou stránku věci, abychom ukázali správnou cestu, abychom objasnili, jak to má být. Také v tom je nám Lev XIII. velkým učitelem. Názorně ukazuje, že jakákoli kritika má smysl tehdy, když poskytuje spolehlivý, prakticky ověřený návrh řešení. Tváří v tvář Marxovým pokusům o naprosto nepříznivou kritiku stávajícího společenského zřízení dokazuje, že sociální kritika je smysluplná jedině, pokud je nějakým příznivým přínosem pro odstranění nedostatků daného uspořádání, pro obnovu spravedlivějších poměrů v dané skutečnosti.
Proto i ve dvacátém století zůstává Lev XIII. učitelem také pro ty politiky a národohospodáře dneška, kteří ochotně zahajují v národě nějaké rozsáhlé změny, a přitom přesně nevědí, kam vůbec národ vedou. Pod hesly ideálů lidskosti či lidsky něžné revoluce se bez prakticky ověřených postupů a spolehlivých programů, jakož i bez cílevědomého napojení na Boží plán, dá dospět k fašismu, nacismu a jiným sociálním pohromám. Avšak pouhé kritizování a rozčílené odsuzování nikam nevede. To mnohdy právě naopak vzbudí ještě odpor a zvýší napětí.
Svatý Otec Lev XIII. však tehdy jasně zdůraznil, co je na těch novotách vadného a také to dokázal. Např. když pojednával o tom, že porušení práva na soukromý majetek je špatné, tak i vysvětlil proč. A my, pokud hodnotíme encykliku, která vyšla v roce 1891, tak si znovu uvědomujeme, jak je všude v životě důležité, abychom potíže a problémy s nimiž se setkáváme nikdy neřešili bojem, násilím a nátlakem. Říká se sice, že na hrubý pytel má přijít hrubá záplata, ale člověk není nějaká věc. Člověk je bytost, která je schopna konat zlo, ale také cítí každé zlo a křivdu, pokud se ho na něm někdo dopouští. A tím se některé prostředky stávají neúčinné, ba dokonce škodlivé.
Příklad: tvrdý a nesmiřitelný postoj vyhrocený ideou třídního boje, vedoucí ke zbrojení a posilování armád a výzbroje; odpověď demokratické společnosti pak zněla: musíme zbrojit, abychom se ubránili. Celý svět se dostal do podivné napjaté situace, která se poněkud uvolňuje teprve dnes, po sto letech.
Kolik to bylo zbytečných důmyslných strategií na obranu mírového soužití, kolik peněz muselo být vynaloženo na zdokonalování zbraní! Všechno to je dokládá soustavný koloběh, vynucující si stále nákladnější zbrojní systémy.
Vzhledem k nákladnosti zbrojení, tak ta země, která začala
se zásadou třídního boje, se dostala do hospodářského úpadku. Jenže to, že se uvolňuje napětí a dostavuje uklidnění poměrů tím, že se jedna země prostě hospodářsky vyčerpala, to není řešení.
Všechno to jenom názorně dokládá pravdivost slov Jana XXIII., že zastavení výroby zbraní hromadného ničení a jejich účinné omezení nebude možné, pokud zároveň nedojde u lidí ke změně ve smýšlení. Místo nejisté zásady míru, která se opírá o rovnováhu vojenských potenciálů, musí nastoupit přesvědčení, že pravý mír lze budovat jenom na vzájemné důvěře a lásce. (PACEM IN TERRIS, III,36)
Panno Maria, přimlouvej se za nás, abychom všechny ty důsledky zla, nahromaděného v minulém století, šťastně překonali. Přimlouvej se za nás, abychom se dali poučit Tvým Synem, že zlo nepřekonáme zlem, ale jedině pravda a dobro vítězí nad lží a zlem, a pouze láska je schopná překonat nenávist. Jde o to, abychom i ve svých různých problémech dokázali žít podle tohoto poučení, třebaže to někdy vyžaduje z naší strany velkou trpělivost a značné oběti.

Bez evangelia není řešení sociální otázky (9)
Svatý Otec nám připomíná, že "Lev XIII. dal Církvi trvalý příklad toho, jak se Církev musí v určitých lidských situacích v rovině individuální a sociální, národní i mezinárodní ujmout slova." A nejen to: musí "si pro to vytvořit vlastní učení, učební systém, který jí umožňuje analyzovat sociální skutečnost, hodnotit ji a stanovovat směrnice pro spravedlivé řešení problémů z ní vyplývajících."
Jan Pavel II. dále uvádí, že "tu byly dvě tendence: jedna, zaměřená na tento svět, který neměl nic společného s vírou, druhá, jednostranně obrácená k spáse na onom světě, která však neměla při přítomnou dobu na zemi žádný význam.
Zveřejněním encykliky Rerum novarum dal papež Církvi zároveň jakýsi ´statut občanského práva´.v proměnlivé skutečnosti veřejného života lidí a států.
Hlásání a šíření sociálního učení je ve skutečnosti podstatnou částí poslání Církve evangelizovat, a je součástí křesťanské zvěsti." Jedině "tak je možné čelit novým situacím, aniž bychom umenšovali transcendentní důstojnost lidské bytosti v sobě samým nebo ve svých odpůrcích, a nalézat cestu k jejich spravedlivému řešení."
Svatý Otec důrazně dodává, "že neexistuje žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia." (CENTESIMUS ANNUS. I,5)
Bylo by velmi nebezpečné, kdyby Církev řekla: Dělejte si zde na zemi, co chcete. Pokud něco pokazíte, čiňte pokání! A jinak - Církev a evangelium to se týká jenom věčnosti, duchovních pravd, pravdy víry, a to je velmi vzdálené starostem každodenního života. tyto neviditelné pravdy jsou velmi vzdálené všem bojům, svárům, napětím, a všem těm dramatickým událostem, které se děly před sto lety, a jež jsou také dnes.
Ono by asi bylo pohodlnější. Měli bychom jakési "alibi": My za to nemůžeme. My tam nejsme. Jenže lidé jsou zlí, a proto někde dochází k takovým věcem. Tohle však Církev nikdy nehlásala. Každý dobře ví, že Pan Ježíš nejenže hlásal lásku, ale také všude kde mohl, aktivně se ujímal trpících, a těch, kdo byli ohroženi. Vzpomeňme například na tu ženu, která byla dopadena při hříchu, a chtěli ji kamenovat. (JAN 8,5) Kristus se také pohodlně mohl spokojit s tím, že by prohlásil: Mojžíš to správně stanovil. A to zachovávejte!" A nechal by je: Ať ji ukamenují!
Jenže On tak neučinil. Ne však proto, že by snad schvaloval její čin. Vždyť on jej naopak posuzoval ještě závažněji. Říká přece: "Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci." (MT 5,28) Kristus však jednal a zachránil tu ženu. Právě proto i Jeho Církev na to během staletí dbala.
Když benediktíni a po nich i mnozí další přijali za své životní heslo ORA ET LABORA, tak tím dávali najevo, že jim není tento svět lhostejný. V modlitbě a prací všechno přetvářeli a přebudovávali. Zrychlení technického rozvoje v pokarolínské Evropě vycházelo především z rozjímavého mnišství, řádu benediktínského a z jeho pozdějších odnoží clinyjských a cisterciáckých. Základní zásada benediktínské askeze - ORA ET LABORA - zahrnovala do služby Bohu také denní práci. Vlivem benediktínského mnišství se ve střední Evropě v 10. století po Kristu zvýšil výnos zemědělství trojnásobně. Avšak zvětšil se také počet větrných mlýnů, průplavů a jiných zařízení. Sídla západní mystiky se staly sídly rozvoje techniky, jakož i medicíny.
Přesto se koncem devatenáctého století vyskytly takové názory, které tvrdily: Ponechejme tyto záležitosti pouze lidem ve světě, a my se budeme věnovat pouze duchovním věcem.
Lev XIII. vystoupil se svou sociální encyklikou, která byla bezesporu velmi odvážná. Byl za ni z více stran kritizován a napadán. On však jasně ukázal, že k evangelizaci také patří jako jeho vlastní podstata dávat směrnice podle evangelia. Patří to k evangeliu nikoli jako nějaký doplněk či přívěsek evangelia, nýbrž jako samotná jeho podstata.
V těch situacích, ve kterých žijeme, jsme povinni jasně aplikovat evangelium, tedy dovádět do evangelium důsledků, vyvozovat z něho, co máme dělat a čeho se máme vyvarovat. K tomu jsme zavázáni už svým křtem, na základě kterého navěky patříme Kristu, aniž bychom se jako duchovní osoby vměšovali do politiky a hospodářsko-sociálního života.
Jenže na to není žádná šablona, ani vzorec, který by se dosadil v libovolné situaci. K tomu křesťan musí dospět svým duchovním životem, v němž bude opět posílen svátostí biřmování, jakož i jinými svátostmi. Současně je třeba velmi zodpovědného rozboru dané situace, zamyšlení, vysledování znamení doby a s pomocí Boží hledat to správné řešení. Je třeba si znovu připomínat tu větu, kterou Jan Pavel II. opakuje po Lvu XIII.: Není žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia. Tehdy Evropou zmítaly dvě velká hnutí: socialismus a liberalismus, která předstírala správné řešení. Už tehdy Svatý Otec vyzval všechny lidi dobré vůle, aby nespoléhali na žádnou z těch jednostranných ideologií. Naší směrnicí pro život individuální i sociální je Boží Slovo.
Pane Ježíši, smiluj se nad námi, a smiluj se nad všemi těmi, kteří promlouvají jménem Církve svaté, ať to jsou biskupové a papež, anebo věřící, kterým jsou svěřena odpovědná místa ve společnosti. Dej, abychom si byli vědomi toho, že naše zodpovědnost za společnost, za životní prostředí, za celý svět je obrovská! Evangelium jsme dostali proto, abychom dovedli jeho zásady také přenášet do společenské a kulturní oblasti.

Práce je pro člověka (10)
V encyklice Centesimus annus čteme tato slova: "Se záměrem vyjasnit konflikt mezi kapitálem a prací vyhlásil Lev XIII. základní práva dělníků. Proto představuje dělníkova důstojnost, a tím i důstojnost práce vůbec, klíč četbě encykliky (Rerum novarum).
Papež označuje práci za osobní, neboť vynaložená síla a námaha...je plným osobním vlastnictvím pracujícího. Práce tak patří k poslání každého člověka; člověk se rozvíjí a realizuje ve své práci. Práce má zároveň společenský rozměr vzhledem ke vztahu k rodině, tak i k obecnému blahu, neboť národní bohatství vzniká z dělnické práce." (CENTESIMUS ANNUS, I,6)
Jan Pavel II. vyložil tuto otázku práce v encyklice Laborem exercens z roku 1981. Vyložil ji nejen ve světle odkazu Rerum novarum, ale i ve světle těch dalších dokumentů, které souvisejí s touto záležitostí. Svatý Otec přitom položil důraz na to, že člověk není pro práci, ale práce je pro člověka. Je sice pravda, že práce patří k poslání každého člověka, ale práce je přece jen něco, a člověk jako někdo stojí nad prací. Práce je zavazující pro člověka jako mravní bytost jako celkový životní postoj, který psycholog Erich Fromm označuje jako produktivní orientaci či zaměření; není však nutná pro člověka jako osobnost, pokud uvažujeme o zvěcnělých důsledcích jejího působení v jeho okolí. Kdyby výsledkem práce byla jen přetvořená hmota, tak by taková práce nebyla pro člověka jako mravního tvora přínosná. Je totiž třeba, aby práce zušlechťovala člověka. Práce člověka nemůže zdokonalovat jako člověka, pokud je k ní člověk donucován, pokud ji koná nesvobodně.
Práce se může stát člověku přínosem se pro jeho lidství teprve tehdy:
- když se k ní rozhodne svobodně a dobrovolně, ne z hladu, ne z donucení, ne proto, že by mu to ukládaly nějaké zákony a jiné vnější vlivy;
- když ji koná cílevědomě, na základě rozumné úvahy;
- když se jí může věnovat a věnuje radostně, jako umělec tvůrčí činnosti, ve které prožívá dětskou radost ze hry;
- a konečně, když ji koná, aby oslavil svého Stvořitele, totiž aby mu byl v tvůrčí činnosti co nejdokonalejším obrazem a podobou.
Pokud by práce člověku sloužila jen k opatření peněz a nevedla by k jeho všestrannému rozvoji, tedy také duchovnímu a mravnímu zdokonalení, ba naopak by vedla k jeho úpadku, k rozpadu rodin, pak je taková práce prokletím.
Jenže jak učinit práci svobodnou a radostnou?
Práce se člověku nestane zušlechťujíci a kultivující činností ani když změníme uspořádání společnosti. Nestačí uvěznit ty, kdo se neživí prací, napsat na plot Práce osvobozuje, a zazpívat Píseň práce, popřípadě Internacionálu nebo V těsném šiku pochoduje SA. Práci, stejně jako jiné věci není třeba osvobozovat, nýbrž je třeba osvobodit člověka.
Produktivní zaměření lidské osobnosti se týká základního životního názoru, postoje a chování člověka. Je to schopnost a pohotovost člověk využít sil a uskutečnit své vnitřní možnosti. Řekneme-li, že člověk má využívat svých možností, předpokládá to, že je svobodný a řídí se rozumem.
Uznání významu produktivnosti, činnosti je pojetí člověka, které se na jedné straně odvozuje od Aristotela, (NIKOMACHOVA ETIKA, 1098 a,b) ale na druhé straně také z Písma svatého. Člověk je k práci povolán. (GN 1,28; II TES 4,11) I přes námahu a obtíže, jimiž je práce - v důsledku prvotního hříchu - zatížena, přesto práce je dobrem, přinášejícím člověku radost. (KAZ 2,10; 4,9; JN 6,27; Sk 24, 16) Člověk dosahuje v práci předmětnosti a předměty se polidšťují. Polidšťováním nerozumného tvorstva a zpředmětňováním obsahů a významů člověk svobodně vytváří lidský svět. Člověk žije ve světě svých cílevědomých výtvorů, zatímco zvíře je nutně připoutáno k přírodním podmínkám.
Radost z práce vyplývá z příjemného pocitu nad vytvořeným dílem. Tuto radost v plném slova smyslu prožívá pouze pracovník dovedný. Práce, kterou člověk vykonává dobrovolně, svobodně a cílevědomě, a má pro ti také odborné předpoklady, taková práce člověka mravně zdokonaluje.
Děje se to jednak negativně, pokud člověka zaneprazdňuje tak, že nepřipouští nenaplněný volný čas, totiž zahálku, která je příležitostí k mnohému zlu; jednak pozitivně, když ukázňuje lidské tělo a psychiku, a tím se mírní lidské touhy, a když přitom člověk vytváří statky, a tak získává něco, z čeho může udělovat almužnu chudým. (SV.TOMAS, SUMMA THEOL.,II,II,187,3)
Tak práce utkává pevné vztahy lidského společenství, neboť podmiňuje přesvědčení, že veškerá práce je především vzájemná součinnost. (KAZ 4,9-10) Práce spojuje především ty lidi, kteří ji konají pro druhé: muž pracuje pro svou ženu a naopak, zedník pro budoucí obyvatele, dělníci v továrně pro mnohé, které ani neznají, "a všichni dohromady uděláme moc", jak zpívají Voskovec s Werichem.
Celá společnost je veliká skladba vzájemných služeb. Přirozená solidarita dává jedněm užívat výhod, které nejsou jejich zásluhou, a jiným nést břemena, která jim nepříslušejí, a přece se jich dobrovolně ujímají. Z přirozené vzájemnosti plyne, že následkem dělby práce, dědičnosti a jiných činitelů vděčí každý člověk svým předchůdcům nebo svým vrstevníkům za značnou část toho, co má, nebo i toho, čím je. Každý jednotlivec má vůči ostatním závazky. Ty závazky vznikají spontánně, bez úmluvy.
Především jsou to ty závazky, které vznikají ze škod způsobených třeba i bezděčně. Dále pak ty závazky, jež vznikají v různých případech jako závazky tvořené bez úmluvy, jako třeba když byla někomu vyplacena částka, která mu nepatřila, nebo např. pokud jednal v záležitostech bližního bez jeho výslovného pověření. Všechny takové a jiné příznačné okolnosti kvasi-kontraktu se vyskytují ve společnosti. Jsou utvářeny faktickou přirozenou vzájemností. Pokud jsou lidé navzájem v poměru dlužnické závaznosti, musí být tyto závazky spláceny, a to všemi, kdo užívali přirozené solidarity. Musí být spláceny všemi těmi, kdo zbohatli a jejich jmění bylo získáno díky mnohým součinitelům dnešním i včerejším. Pokud tak činí dobrovolně, nemají to chápat ani tak jako projev zvláštní dobročinnosti, jako spíše splnění povinnosti.(LK 12,48; I KOR 1,7)
Třebaže má práce jednotlivce stejně tak význam pro společnost, jako má spolupráce a solidarita pracovní skupiny význam pro jedince, přesto se člověk může lidsky naplňovat také jinde, např. v Církvi , v rodině. Lidská osoba je a musí být subjektem a cílem všech společenských zařízení. (PAVELVI.,OCTOGESIMA ADVENIENS, I,9).
Proto Lev XIII. zdůrazňoval, že v samotné práci dlužno vždy uznávat lidskou důstojnost dělníka. Práce není pouhým zbožím. (RERUM NOVARUM,16) Třebaže je práce obecnou mravní povinností všech lidí, není správné ji vyvyšovat jako nejvyšší cíl a jediný smysl lidského života. Přirozeným účelem a cílem práce zůstává vždy člověk. (LABOREM EXERCENS, II,6)
Člověk je bytost, která ukazuje vždy k nějakému smyslu. Proto má původ pravé hodnoty práce spatřovat v něčem vyšším, než je on sám, v tom, co dává smysl jeho lidství. Práce má být koneckonců oslava Boha a bohoslužba. (KOL 3,17) Prací se člověk může přibližovat Bohu. Člověk se svou prací obětovanou Bohu, přidružuje k samotnému vykupitelskému dílu Ježíše Krista, který dal práci vynikající důstojnost tím, že v Nazaretě vlastníma rukama pracoval. (GAUDIUM ET SPES, 67)
Člověk tedy nachází potvrzení hodnoty práce také v Ježíšově životě, který až do třicátého roku žil životem řemeslníka. Prací se člověk podílí na budování Kristovy superspolečnosti v podmínkách společnosti lidské. Až jednou čas, vesmír a lidská společnost dospějí k svému dovršení, tehdy přetrvá vše, co bylo vykonáno v lásce. (I KOR 13,8) Ovšem eschatologická naděje a očekávání nové země nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo oné lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. (GAUDIUM ET SPES, 39)

Právo na soukromé vlastnictví (11)
"Důležitou zásadou", jak uvádí Svatý Otec v encyklice Centesimus annus, "je bezpochyby právo na soukromé vlastnictví. Z rozsahu, který věnoval Lev XIII. této zásadě v Rerum novarum, lze usoudit jaký význam jí už tento papež přiznával. "Byl si přirozeně vědom toho, že soukromé vlastnictví nepředstavuje absolutní hodnotu, a neopomněl uvést nezbytné doplňující zásady, především zásadu univerzálního určení pozemských statků." (CENTESIMUS ANNUS, I,6)
Sv. Tomáš uvádí, že soukromé vlastnictví není v rozporu s přirozeným právem, ale je k němu přičleněno na základě lidského rozumu. (SUMMA THEOL.,II,II,66, 2k1)
Je pravda, že soukromé vlastnictví je něco posvátného. Zvláště čím je menší, tím větší úcty a ochrany zasluhuje. Nesmíme však ztrácet ze zřetele tu skutečnost, že půda a všechno to, co je na světě, bylo dáno nejen pro jednotlivce nebo pro jednotlivé národy, nýbrž bylo dáno k užitku všech. Tedy majetek, i přírodní zdroje mají univerzální určení. Např. Arabové, kteří objevili na svých územích velká ložiska ropy, říkají: Toto patří jenom nám. My s tím můžeme zacházet tak, jak chceme. Jenže to se mýlí. Vzhledem k tomu, že takový zdroj tepla a energie má univerzální poslání, proto si takovýto statek nemohou absolutně přivlastňovat, ani jednotlivci, ani jednotlivé národy. Právě proto bylo třeba ve vývoji sociálního učení zdůraznit, že v některých případech je nutné zestátnění či zespolečenštění majetku. Jinak by zde nastala nerovnoměrnost majetku tak velká, že by jedinec či nějaký národ měl obrovské bohatství, kdežto jiný by neměl ani to nezbytné k životu. Z toho by vzešly vážné poruchy také v celém společenském životě.
Ze všech druhů soukromého vlastnictví měl Lev XIII. na mysli hlavně vlastnictví půdy. "To však nebrání tomu, aby si důvody, uvedené pro platnost soukromého vlastnictví, zachovaly svou hodnotu i dnes. Jde především o platnost práva na vlastnictví věcí, které jsou nezbytné pro osobní rozvoj a pro rozvoj vlastní rodiny." (CENTESIMUS ANNUS, I,6)
Jestliže měl Lev XIII. s ohledem na tehdejší situaci na mysli především vlastnictví půdy, tak dnes je třeba zdůraznit, že k tomu, aby člověk byl skutečně člověkem a necítil se příliš závislý na ostatních, musí mít také určitý stupeň soukromého vlastnictví kapitálu a výrobních prostředků. Jedná se o vlastnictví nejen peněžního kapitálu, továren, strojů a jiných technických prostředků, ale o technickou a hospodářskou informaci. Informace se v současnosti stává novým druhem vlastnictví.
Člověk potřebuje mít vlastní účast na hospodaření podniku, avšak ne takovou falešnou účast, jakou mu nabízí socialismus, totiž jen pomyšlení, že všechno patří všem, a všichni že prý jsou si rovni. S tím už máme dostatečnou zkušenost - nakonec jsme viděli, jak jsou mezi těmi rovnými někteří rovnější, kteří žili bezpracně a parazitovali na úkor všech ostatních.
Člověk potřebuje mít hmatatelnou účast na hospodaření podniku, a to v podobě akciového kapitálu a řady jiných způsobů podílení se na činnosti podniku. Hospodaření podniku a celé národní hospodářství nemá být otázkou, která by souvisela s rozhodováním jen několika jedinců či rodin, ale ta účast byla společensky co nejširší. Tím je také dána velká zodpovědnost všem těm, kteří tuto účast mají. Tím se též prosazuje demokratizace hospodářsko-společenského života národa nejen účastí na majetku, ale i na zodpovědnosti za řízení celého národního hospodářství.
"Jsme svědky upírání soukromého vlastnictví v mnoha částech světa, dokonce i tam, kde převažují systémy, které učinily potvrzení práva na soukromé vlastnictví svým základem. V důsledku těchto změn a přetrvávání chudoby se ukazuje nutnost důkladnějšího rozboru tohoto problému." (CENTESIMUS ANNUS, I,6)
Aristoteles píše, že "se nedá slovy vyjádřit skutečnost, jaké uspokojení člověku působí, může-li něco nazývat svým." (POLITIKA, II,7, 1273) "Soukromé vlastnictví poskytuje každému nutný prostor pro jeho osobní a rodinnou nezávislost, a proto se musí považovat za jakési prodloužení lidské svobody." (GAUDIUM ET SPES, III,2,71)
Vidíme, jak je to povzbuzující, když rodina má na venkově aspoň svůj dům. Třeba nepříliš velký, ale je to něco jiného, než když obývá dům, který je pronajatý. Tím totiž bývá dost ohrožena stabilita a životní jistota. Když člověk má své vlastnictví, tak ho nemůže nikdo vyhnat, ale pokud jde třeba o státní byty, pak jednoho dne může vyjít příkaz např. ke generální opravě celého nájemního domu - a nájemníci se mají stěhovat někam jinam. Když člověk nemá jiné vlastní možnosti, tak se musí podřídit. To narušuje životní vyrovnanost a pohodu.
A co teprve to velké množství lidí, kteří kromě bytu, ze kterého platí nájem, nemají ani sebemenší zahrádku, nebo chalupu a vůbec nějaký majetek, kde se by mohli podle svých zálib a koníčků uplatnit. Ne, že by chtěli ovlivňovat chod národního hospodářství, ale patří to k přirozené lidské radosti. Jinak člověk prožívá ve svém životě jakousi neúplnost, jakoby mu něco chybělo. A v případě, že necítí takový nedostatek, pak je to něco chorobného, protože on vlastně pozbývá pojem své vlastní subjektivity. Postrádá totiž v okolí nějaké viditelné či hmatatelné potvrzení svého vlastního JÁ. Tedy ta otázka, aby člověk něco měl svého vlastního je velmi důležitá. Lze si toho všimnout už u dětí. Jak silně prožívají, když mohou o něčem říci: Toto je moje. A už si toho váží, hned se o to starají.
Právě proto společnost, která se pokusila zrušit nebo vážně narušit platnost zásady soukromého vlastnictví, dospěla k takovému katastrofálnímu stavu: že nic není v pořádku a nikdo za to neodpovídá. A nejstrašnější na tom bylo, že to lidem přestalo vadit. A tato morální zkáza zde bude trvat ještě dlouho poté, co se snad jednou podaří obnovit pořádek ve společnosti a obnovit narušené životní prostředí.
Pane Bože, dopřej všem lidem, aby měli aspoň to nejzákladnější soukromé vlastnictví, tedy to, co je nezbytné pro osobní rozvoj a pro rozvoj vlastní rodiny.


Právo pracujících na soukromá sdružení 12)
Svatý Otec nám v encyklice Centesimus annus připomíná mj. také ty myšlenky Lva XIII., které se týkají práva pracujících na soukromá sdružení. Uvádí, že "v těsném vztahu k tématu práva na vlastnictví" jsou "další práva jako vlastní a nezadatelná práva lidské osoby", a to především "přirozené právo člověka tvořit soukromá sdružení. Patří sem právo zakládat profesní sdružení podnikatelů a dělníků nebo jen dělníků. To je považováno za důvod, proč Církev obhajuje a schvaluje zakládání odborů. Jde o přirozené právo člověka, které předchází jeho začlenění do politického společenství."
Spolu s tímto právem papež prosazuje a obhajuje pracujícím jejich "právo na ´omezení pracovní doby´, právo na odpovídající volný čas a na ochranu dětí a žen, především o způsob a délku jejich práce. (CENTESIMUS ANNUS, I,7)
Církev se tedy rozhodně a jasně odedávna zastávala v těchto důležitých otázkách všech lidí. A nyní to připomínáme v souvislosti se stoletým výročím vydání sociální encykliky Rerum novarum. Zastávala se však nejen věřících, ale všech. Každý člověk má právo na obhajobu svých zájmů, aby se sdružoval s jinými lidmi, a to na základě zájmovém, ale i profesním.
V našich poměrech jsme v současnosti svědky toho, že stát sice nebrání pracujícím v jejich právu na sdružování se v politicko-zájmových a profesních sdruženích, ale současně také značné nepřipravenosti pracujících vytvářet samostatně a svobodně takováto seskupení. A jak by ne. Vždyť po dlouhá léta v zemích českých a moravsko-slezských byly odbory organizovány a řízeny shora, zejména státem. Ty se zpronevěřovaly svému poslání. Sloužily zájmům státu a jediné a vedoucí politické straně. Tvořily jen jakousi kamufláž pro iluzi, že o práva pracujících je postaráno. Odborové výbory bývaly tradičně odpočinkovým místem pro zasloužilé komunistické funkcionáře, a pro jejich paničky s nalakovanými nehty a přebarvenými tvářemi, marně zakrývajícími stopy jejich původního zaměstnání.
Po pádu komunistické moci nastalo zhroucení této fasády, a pracující zůstávají ve svých zájmech vcelku opuštění a docela izolováni. V této situaci se organizují teprve pod tlakem hospodářských těžkostí podniku, který je přenáší na výrobní dělníky, než na mnohde přebujelou podnikovou administrativu. Někde jde tato organizace snáze, jako např. mezi pracujícími v dopravě, v kovoprůmyslu, jinde velmi obtížně, jako třeba v zemědělství.
V českém zemědělství, kde byla v druhé polovině 20. století organizačně poněkud předběhnuta doba, a to za cenu porušování lidských práv, zejména práva na soukromé vlastnictví. Takže ten pokrok, který tam nastal, přinesl zemědělství více škody než užitku. Zemědělské družstevnictví stalo obrem na hliněných nohou. Avšak překotný návrat k právnímu státu povede k jeho podlomení. Nejvíce na to doplatí napřed zemědělci a chovatelé, a později celý národ, pokud nebude na trhu jiné maso a plodiny, než dovozové za vysoké ceny.
Zemědělci a chovatelé se u nás zdají být nejméně pohotoví ke sdružování. Vždyť jejich odbory vznikaly u nás velmi pozdě, až od třetí čtvrtiny 20. století. Oni se stávali jejich členy docela nevědomky se vstupem do družstva, které pak za ně platilo příspěvky. Takže nemají žádnou osobní zkušenost s odbory, ani s těmi falešnými, které tu byly jen pro kamufláž. Nyní jsou zemědělci a chovatelé vydáni napospas jednak pevně semknutému zpracovatelskému průmyslu, jednak konkurenci zboží z dovozu. Jejich sdružování ztěžuje geografická odlehlost jednotlivých vesnic, a často i administrativní vedení trosek bývalých družstev.
Tak je encyklika Rerum novarum se svou obhajobou práv pracujících na sdružování obzvlášť moderní pro naše zemědělce a chovatele.
Pro všechny pracující však nabývá na aktuálnosti otázka volného času. Lev XIII. se už v minulém století všiml tohoto problému. Proto zdůraznil právo člověka na volný čas. Pracující člověk si prací opatřuje nejen výdělek pro obživu sebe a své rodiny, ale také volný čas. Pracovník potřebuje odpočinek k překonání únavy a k obnově pracovní síly. avšak nejen to. Když pracující věnuje s náležitou odpovědností čas i síly své práci, pak z toho přirozeně vyplývá, že má mít každý dostatek volného času k životu společenskému, zejména rodinnému, a kulturnímu, zejména náboženskému.
Podobně jako je organizace práce hospodářským problémem, je také ekonomickým problémem, jak uspořádat odpočinek po práci, a to jak z hlediska odpočívajících, tak tak z hlediska výrobců statků, a těch, kdo poskytují rozličné služby.
Růst zábavních podniků a organizace zábavy a odpočinku a trávení volného času v průmyslové společnosti však - zrovna tak jako samotné prodlužování volného času - není řešením dělnické otázky, a vůbec otázky pracujících. Je přece nutné, aby se pracující člověk ve volném čase opravdu zotavil, ale také jej naplnil pozitivně svým vlastním přínosem, tedy ušlechtilou radostnou činností, a přitom aby dosáhl blaženosti. (ARISTOTELES, ETIKA, X, 6-7, 1176-8)
Toho však má dosáhnout nejen v osamocení jako jedinec, nýbrž v rámci společnosti. (ARISTOTELES, POLITIKA, VII,9, 1324)
Člověk má během svého odpočinku vytvořit z volného času kulturní hodnotu, podněcující k rozjímání, které by bylo protiváhou, vyrovnávající vynikající výtvory tohoto století činu. Když se zamýšlíme nad těmito problémy moderního člověka i výzvami Svatého Otce, máme také prosit našeho Pána:
Pane Bože, smiluj se nad ubohým lidstvem, které se tak často uchyluje od jedné krajnosti ke krajnosti jiné!
Smiluj se zejména nad naším národem, aby všechny ty sociální otázky byly dobře řešeny jak s odbornou znalostí, tak i s prožívaným duchovním základem sociálního učení Církve !

Pracovní smlouva (13)
V 19 století "nebyla zaručena délka pracovní doby ani hygienické podmínky, nebral se ohled ani na věk a pohlaví uchazečů o práci." Proto Svatý Otec připomíná tehdejší slova papeže Lva XIII.: "Ani spravedlnost ani lidskost nedovoluje , aby se žádalo tolik práce, že by se přílišnou námahou otupoval duch a zároveň vyčerpávalo tělo. Pokud jde o smlouvu, která by měla tyto pracovní vztahy určovat, upřesňuje: ´V každé smlouvě, kterou spolu ujednávají zaměstnavatelé a dělníci, je obsažena podmínka, že se zaručuje tolik odpočinku, kolik je třeba pro obnovu sil vynaložených při práci. Ujednání bez této podmínky by nebylo morální." (CENTESIMUS ANNUS, I,7)
Písmo svaté i sama spravedlnost tě učí, že když vykonáváš sjednanou práci, tedy jsi hoden mzdy za svou práci. (LK 10,7; 1 TIM 5,18) Nemusíš se své mzdy doprošovat, protože na ni máš právo, a zaměstnavatel ti ji nesmí zadržovat. (Lv 19,13; JAK 5,4) Avšak tím se tvoje přirozené právo v tomto pracovním vztahu nevyčerpává. Máš totiž právo, aby okolnosti a podmínky práce byly bezpečné, zdravé a důstojné člověka a Božího dítěte.
Když tedy člověk směňuje pracovní výkon za nějakou směnnou hodnotu, nebo za nějakou jinou službu či za peníze, děje se tak pracovní smlouvou. Co to znamená? Jde o smlouvu, kterou pracovník zavazuje k vykonávání nějaké práce, a druhá strana k uhrazení této práce.
Samo používání a vynakládání pracovní síly a schopnosti, jež člověk pronajímá jinému za náhradu, a odměna, která odpovídá ceně vynaložené práce, obě tyto věci jsou předmětem pracovní smlouvy. Mezi oběma stranami musí být spravedlivý poměr. Smlouva musí vyhovovat zájmům obou stran, a navíc má prospívat obecnému blahu.
Pracovní smlouva, na rozdíl od jiných smluv, má zvláštní stupeň důstojnosti. Pracovní smlouva se liší od pouhé nájemní smlouvy. Při prostém nájmu je předmět smlouvy neživá věc, neosobní. Avšak při smlouvě o práci je předmětem smlouvy lidská práce. Pracovní smlouva se také liší od smlouvy tržní. Odlišuje se o ní tím, že zboží, které se v pracovní smlouvě prodává a kupuje, není zboží ryze hmotné, nýbrž je to zboží, se kterým je nerozlučitelně spjata lidská osobnost.
Pracovní smlouva, ve které pracovník přijímá autoritu zaměstnavatele, a zaměstnavatel se zavazuje platit pracovníkovi sjednanou mzdu, je důležitý prostředek, jakým námezdníci pracovníci mohou ovlivňovat řízení podniku.
Jako každá oboustranná smlouva tak i smlouva pracovní předpokládá oboustranné vzájemné povinnosti a také práva obou smluvních stran. Zaměstnavatel má právo vyžadovat od námezdního pracovníka náležitou práci, ale také má povinnost spravedlivě tuto práci odměnit. Zaměstnanec má právo vyžadovat spravedlivou mzdu, ale je povinen si ji také náležitě zasloužit.
Takto je možno ze zásad o směnné spravedlnosti vyvozovat důsledky pro skutečně lidské oboustranné vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žádný problém na poli sociální spravedlnosti si v poslední době nevyžádal tolik studií, jako právě problém morálky zaměstnavatele a zaměstnance, nebo přesněji problém spravedlivé mzdy.
Církev věnovala tomuto problému velkou pozornost, a jak papežové, tak i sociologové a moralisté vnesli do těchto problémů hodně světla. Encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum a Jana Pavla II. Centesimus annus zůstanou také do třetího tisíciletí poučným dokladem jasného a spravedlivého pohledu Církve na sociální otázku, jakož i na její zvláštní část: na spravedlivou mzdu.

Co je spravedlivá mzda? (14)
Velký obhájce práv pracujících lidí, Lev XIII. jasně a důrazně formuloval důležité právo dělníka jako lidské osoby. Jde o právo na spravedlivou mzdu. Toto právo "by nemělo být ponecháno volné dohodě smluvních stran.
Přijme-li dělník mzdovou sazbu, mohlo by se zdát, že zaměstnavatel zaplacením mzdy dostál své povinnosti a že již není povinen ničím. Kromě toho není stát, jak se koncem 19. století říkalo, oprávněn zasahovat do sjednávání těchto smluv; má jen zajišťovat plnění toho, co bylo výslovně ujednáno. Toto ryze pragmatické a neúprosně individualistické pojetí vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci encyklika Rerum novarum kritizuje, protože je to v rozporu dvojí stránkou práce, určovanou jejím osobním a nutným rysem.
Zatímco práce jako osobní skutečnost je součástí schopností a sil, kterých volně používá každý jednotlivec, jako nezbytná skutečnost je určována nutností každého uhájit si život. Vzniká tedy právo opatřit si prostředky k obživě.
Mzda musí dostačovat k obživě dělníka a jeho rodiny." (CENTESIMUS ANNUS,I,8)
Zde by někdo mohl namítnout: To všechno je přece u nás v pořádku nebo aspoň bylo. Musíme však být k sobě upřímní, a to někdy znamená i tvrdí, a tedy si přiznat, že tyhle záležitosti byly u nás ve velkém nepořádku. Situace byla taková, že mnozí uznávali: Kdyby žena nepracovala, tak by muž těžko uživil rodinu. Snad byly vyjímky, ale většinou ženy odcházely do zaměstnání mimo rodinu, a také dodnes namnoze pracují proto, poněvadž bez přispění žen by asi nebylo ani to minimum nezbytné k obživě.
Svatý Otec vyslovil velmi závažnou myšlenku, která je poučením pro všechny podnikatele naší doby. Totiž to, že není učiněno spravedlnosti zadost, když někdo řekne: Já ti za tu práci zaplatím takovouhle částku, a víc nic nejsem povinen. Vždyť člověk v těžké hospodářské situace je nucen přijmout práci i za velmi nevýhodných podmínek, ale nespravedlnost zůstává nespravedlností.
Na to upozorňoval už před sto lety papež Lev XIII. Požadoval, aby mzda za práci stačila k obživě pracovníka, ale i celé jeho rodiny. Vždyť mzda nemá jen povahu smlouvy, jejíž podmínky jsou někdy pro dělníka ponižující a vynucené těžkou životní situací. Mzda má také osobní rozměr, existenciální. Pokud není toto doceněno, pak celý hospodářský systém trpí velkou vadou.
Je to tím horší, když jde o práci žen nebo dokonce i mladistvých osob a dětí. Konečně je známo, že mzdy žen byly a dosud jsou často poměrně nízké, a předpokládaly, že oba dva - manžel i manželka mají mimorodinné zaměstnání. Právě proto byly platy žen spíše jakýsi dodatek a vyrovnání do rodinného rozpočtu.
Svatý Otec říká s přihlédnutím ke dnešní situaci ve světě, že tyto základní podmínky nejsou splněny, třebaže jsou zde různá prohlášení státníků, politiků a zástupců v OSN, ba dokonce i jednotlivé státy mají v tomto směru vypracované zákonodárství, ale bohužel většinou není dodržováno. Protože takový živelný kapitalismus, jaký by naši přední ekonomové chtěli podnítit i u nás, působí velmi rušivě.
Jestliže se u nás odměňování lidí za práci za socialismu chtělo řídit zásadou každému stejně, a slibovalo se pro budoucí ráj na zemi uplatnění zásady každému podle jeho potřeb, tedy dnes stojí v popředí mzdová zásada každému podle jeho výkonu. Žádná z těchto zásad sama o sobě nevede ke spravedlivé mzdě.
Spravedlivá mzda přihlíží k následujícím zásadám: - zásada rovnosti rozdělování výsledků práce - každému stejně,
- zásada každému podle jeho potřeb,
- zásada každému podle jeho výkonu,
- zásada každému podle jeho úsilí či oběti.
Pokud se zásada každému podle jeho úsilí a oběti neuplatnila už při použití zásady každému podle jeho výkonu, pak ji lze těžko uplatnit, a přesně vyčíslit. Ovšem i kdyby nebyl přesně zjištěna, aby mohla být spravedlivě uplatněna, přesto je ji nutno prosazovat na základě slušnosti a lásky.
Správnou cestou ke stanovení spravedlivé mzdy je přitom princip ekvivalenční. Mzda je úměrná zásluze, nikoli jen hodnotě výsledku. Pokud by si někdo myslel, že hodnota práce se rovná nákladům nezbytným k výživě pracovníka, posuzoval by to příliš jednostranně mechanicky. Vždyť na práci je třeba se dívat také teleologicky a eticky. Člověk přece není jen pracující, nýbrž osobnost.
Východiskem úvah o spravedlivé mzdě tedy nemůže být existenční minimum, nýbrž kulturní minimum nezbytné pro důstojný lidský život. Takže ekvivalenční princip musí být doplněn hlediskem spotřebním. Nestačí přihlížet k tomu, co si člověk zaslouží, nýbrž i k tomu, co potřebuje. Člověk má právo nejenom žít, ale také žít důstojně, způsobem hodným člověka.
Ze spotřebního hlediska vyplývá požadavek rodinné mzdy. Pracovníka totiž nelze chápat jako izolovaného jedince, ale také jako příslušníka společnosti a hlavu rodiny. A pracující člověk nemá jiný zdroj k obživě sebe a své rodiny kromě výdělku. proto je třeba vyvodit závěr, že rodinná mzda je požadavkem přirozeného práva.
Kdo však má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou? Především zaměstnavatel. Bylo by však nemorální, kdyby zaměstnavatel dával kvůli tomu přednost svobodným nebo bezdětným, nebo kdyby přiznával rodinné přídavky jenom na určitý počet dětí. Na druhém místě stát: je žádoucí podpůrná péče státu o početné rodiny pracujících.
Rodinná mzda představuje pouze nejnižší hranici spravedlivé mzdy. Za pracovní výkony společensky potřebnější nebo kulturně hodnotnější, a za výkony nebezpečné, nebo vyžadující delší a namáhavější a nákladnější přípravu, přísluší odměna přiměřeně vyšší. Snížená pracovní schopnost (ve stáří, během nemoci, aj.) má být vyrovnávána dostatečně velkou mzdou nebo zabezpečeným pojištěním. Podobně zajištěny mají být dostatečné příspěvky obzvlášť velkým rodinám.
Mezi velmi důležitá místa encykliky Centesimus annus patří vážné varování: "Je neudržitelné tvrzení, že po porážce tzv. ´reálného socialismu´ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. Je třeba prolomit bariéry a monopoly, které tolika národům brání podílet se na rozvoji. Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji." (CENTESIMUS ANNUS, IV,35)
Je zřejmé, že se takovéto výzvy Svatého Otce asi nesetkají s příznivým ohlasem u těch, kdo vládnou penězi ve světě. Jsou však mířeny ke všem lidem dobré vůle. Kdyby se totiž měl opakovat a pokračovat rozmach živelného kapitalismu kdekoli ve světě, nutně by to přispívalo k novému, neblahému rozdělování světa. tentokrát na chudý Jih a bohatý Sever.
Jako vždy, tak i dnes Církev protestuje proti neovládanému kapitalismu. Otázka kapitálu, podniku a investic nesmí být stavěna v lidském životě jako nejdůležitější. Je pravda, že u nás nebyla hospodářská svoboda, ale ve jménu tzv. hospodářské svobody se nesmí přehlížet člověk.
Poprosme v těchto úvahách o spravedlnosti v hospodářském životě Boha, aby se ti, kterým je ubližováno, dovedli bránit. Nejenom tím, že by zvyšovali svůj hlas, ale tak jak jim to zákon dovoluje. A aby měli také dostatek obhájců, kteří se starají nejen o své platy a své postavení, ale kteří také dovedou za dělníky promluvit. Za dobré vůdce nelze považovat profesionální politiky, kteří se napřed postarají o své platy v parlamentu, ale potřeby lidí, vč. těch, kdo trpí nezaměstnaností, jsou jim cizí.

Právo na svobodné využití volného času (15)
Svatý Otec nám připomíná, že každý pracující člověk má svaté právo na svobodné plnění náboženských povinností na svobodné plnění náboženských povinností. Dodává přitom, že význam tohoto práva v poslední době ještě vzrostl.(CENTESIMUS ANNUS, I,9)
Je třeba připomínat, jak bylo u nás za komunistické totality nakládáno s náboženskou svobodou? Jak byli nejen intelektuálové a úředníci, ale i prostí pracující lidé nedůstojným a hrubým způsobem donucováni, aby se tzv. vyrovnali s náboženskou otázkou. Ale vidíme, že se splnila slova žalmisty:
"Nestaví-li dům Hospodin,
nadarmo se namáhají stavitelé.
Nestřeží-li město Hospodin,
nadarmo bdí strážný." (Z 127,1)
S právem na svobodné plnění náboženských povinností těsně souvisí "právo na nedělní odpočinek, aby člověk mohl uvažovat o nebeských statcích a aby vzdal Bohu spravedlivou a povinnou poctu." (CENTESIMUS ANNUS, I,9)
S úlevou jsme sledovali, jak byl v roce 1989, učiněn konec onomu nedůstojnému zasahování do náboženského života lidí. Zahrnovalo to také ono bezcitné a docela zbytečné překládání nedělního klidu na jiné dny. V současnosti je však neděle jako svátek a volný čas vystavována jinému tlaku: totiž ze strany jednotlivců, kteří ve své dravé podnikavosti nerozlišují pracovní dobou, volným čase a svátkem.
Samotný přirozený zákon vyžaduje, aby byla vyhrazena nějaká doba jen ke službě vyšším zájmům. Když člověk věnuje celý týden vlastním či společenských zájmům, je spravedlivé, aby nějakou dobu věnoval také vyšším zájmům. Přirozený zákon ovšem nestanoví, který den a jak se má světit. Určení sedmého dne v týdnu jako svátečního přísluší církevnímu zákonu. Tato doba, zasvěcená Bohu je podle sv.Tomáše nejvhodnější k tomu, aby člověk jako soukromá osoba a jedinec, ale i jako příslušníku společnosti podával Bohu povinnou daň úcty. (SUMMA THEOL., II,II,122,4k1)
Nedělní klid není neplodný. Odpočinkem se člověk obnovuje tělesně a psychicky, a těsným vztahem k Bohu v nedělní liturgii se člověk kultivuje psychicky a duchovně. Tak neděle jako volný čas a svátek všestranně vybavuje člověka vším, co potřebuje během celého pracovního týdne k plnění povinností vůči sobě a společnosti.
Závažným příznakem krize neděle jako svátku je nedělní práce. Nejde však o všeobecnou krizi neděle jako svátku, nýbrž o životní krizi některých, třeba i dost početných jedinců. Sv. Tomáš uvádí, že "protože více je člověk odváděn od božských věcí skutkem hříchu, než skutkem dovoleným, třebaže je tělesný, proto kdo hřeší v den sváteční, jedná více proti přikázání, než kdo koná jiný skutek tělesný dovolený. Nejedná proti tomuto přikázání, kdo hřeší (v neděli) všedně, protože všední hřích nevylučuje svatost." (SUMMA THEOL.,II,II,122, 4k3)
Častou příčinou porušování neděle jako svátku je také neuspokojenost pracujícího člověka z jeho "rozdrobené" všední práci, z níž nemůže rozeznat její smysl, takže se jí cítí být oklamán a uvězněn, a touží pak po volnu jako naprosté zahálce. Tento sklon v něm posiluje trh spotřební společnosti, pružně vyhovující jeho rozličným přáním, aby z něho vytvořila spotřebitele snadno ovládaného reklamou.
Zprůmyslnění společnosti umožňuje zkracování pracovního týdne. Ovšem tyto změny jsou pro člověka, neschopného naplňovat takto získaný volný čas svobodnou tvořivostí, a ovládaného nabídkou spotřebního zboží, stejně tak neblahé, jako služební práce v nedělním volném čase. Náhlý přechod od vyčerpávající týdenní práce k úplné nečinnosti o víkendu bývá právě tak nepříznivý a také nezdravý pro člověka jako setrvávání v práci.
Třebaže volná sobota poněkud uvolňuje rytmus práce a povinností celého pracovního týdne, přesto se nemůže stát takovým svátkem jako neděle; dokonce nesplynula s nedělí ani jako s volným časem v jeden blok volného času. Sobota tvoří mezeru pro časově náročné činnosti, které se dříve nevykonávaly v takovém rozsahu anebo se musely stihnout ve všední dny (stavba domku, údržba vozidla, atd.). Mezi činnostmi, které u nás převažují koncem týdne, jsou: krátkodobá rekreace, sledování televize, rukodělná práce.
Za takové spotřební situace mnoho lidí, i křesťanů říká: Když ale nám to v kostele nic nedává. Že nedává? To je tím, že směšují život milosti v nás s jeho uvědoměním. Bez ohledu na hloubku našeho psychologického uvědomění, Bohočlověk v nás přebývá. Jeho Duch nás uchvacuje v hlubinách, které přirozeně nelze proniknout. Do značné míry je to správné. Vždyť kolik by jinak bylo opravdových věřících? Víme přece, že Duch svatý působí i v těch, kdo ho nikdy osobně nevzývali a vědí pramálo o jeho působnosti. Víme také, že vyznání živé víry velmi horlivého, a přitom docela prostého člověka opravdově dosahuje svého předmětu, aniž je tato prostá osoba schopná vydat svědectví své víry v tradičních strukturách zbožnosti. Výstavba milosti je v nevědomých hlubinách lidské bytosti tak skryta, že nelze získat jakoukoli evidentní jistotu o její přítomnosti.
Existuje základní náboženská zkušenost, a třebaže je poznání víry nedokonalé, může přinášet dobré ovoce: ovoce poznání, týkajícího se Božího tajemství, lidského osudu, smyslu lidské společnosti, a ovoce, týkající se mravní proměny. (GAL 5,22)
Tuto skutečnost dlužno prožívat jako něco zřetelně odlišného ve srovnání s jinými zážitky. Ve spotřební společnosti se ocitáme pod agresivním a dlouhodobým tlakem všeho toho, co nám nabízí naše panovačné a lákavé společenské prostředí. Mnohotvárná zkušenost z našeho okolí, která se nám neustále nabízí třeba v televizi nebo v běžném tisku, se nám často vnucuje za takových podmínek, že prakticky vylučuje jakoukoli duchovní skutečnost.
Právě proto musí být náboženská zkušenost prožívána jako něco výrazně odlišného. Musí být přijímána ve své zvláštnosti. To vyžaduje značnou míru společenského i kulturního odstupu - ticha, modlitby, meditace. Vhodný čas k tomuto odstupu od všednosti poskytuje především neděle. Zde se přerušuje rytmus každodenních činností a zkušeností. Vhodný prostor k tomuto odstupu od všednosti poskytuje chrám.
Třebaže toto prožívání náboženské zkušenosti se liší od prožívání každé jiné zkušenosti, a tato odlišnost si v každé době vyžaduje přiměřené kulturní zařízení, přesto tvoří v podstatě základ pro prožívání jakékoli jiné životní zkušenosti. Pokud v současnosti víc, než kdy dříve vyvstává potřeba výchovy člověka k opravdovému prožívání volného času, nabývá tím na významu samotná rodina.
Rodina učí děti a mladé lidi správně členit a rozvrstvovat čas. Zpravidla tak, že po odečtení času na spánek a jiné fyziologické potřeby, školské vzdělávání, zaměstnání, a času k nezbytnému zaopatřování (nákupy, služby, úřední aj. záležitosti), zbývá čas k odpočinku, hře, sportu, modlitbě, k návštěvě kostela a k jiným kulturním činnostem. Děti si intuitivním vnímáním celého rodinného prostředí a života osvojují času právě z uvedených hledisek. To se týká, nejen všedního volna, ale také volna svátečního. Sám fakt, že se člověk má na co těšit, že v těchto dobách má možnost svobodné volby, že vymýšlí způsoby, jak s volným časem naložit, činí náš život zajímavým a radostným.
Člověk se zpravidla vrací do rodiny ke společnému radostnému prožívání svátků a volna. Když tuto radost nenajde doma, kde je kultura domácích zábav, her aj. činností někdy zanedbávána, pak ji hledá v pasivním sledování televize, nebo mimo domov, a dá se snadno zlákat k zábavám, které narušují jeho mravní profil, vkus, i zdraví.
Prosme tedy na našeho Pána, Ježíše Krista aby na přímluvu Blahoslavené Panny Marie a paní Zdislavy, Matky našich rodin, aby se naše rodiny staly prostředím, utvářejícím mládež a nás všechny ke správnému, tvořivému prožívání času, nejen všedního, ale i svátečního.

Co je to křesťanský solidarismus? (16)
"Důležitým znakem, který má sdělnou hodnotu pro naši dobu, je chápání vztahu mezi státem a občany. Encyklika Rerum novarum kritizuje dva systémy: socialismus a liberalismus.
Tyto části encykliky mají dnes význam vzhledem k novým podobám chudoby ve světě. Papež potvrzuje základní zásadu každého zdravého politického řádu: čím bezbrannější jsou lidé ve společnosti, tím více závisejí na péči ostatních a především na zásahu státní autority.
Tato zásada solidarity je jednou ze základních zásad křesťanského pojetí společenského a politického řádu." (CENTESIMUS ANNUS, I,10)
Přehodnocení socialismu a liberalismu je dnes obzvlášť důležité, protože se nacházíme na přechodu mezi těmi dvěma obludnými systémy. Od socialismu jsme zdědili tolik zkázy, která se na nás šklebí z každého místa dnešní společnosti právě tak, jako z narušeného životního prostředí, že snad není třeba připomínat tyto jeho neblahé důsledky. Je tedy spíše na místě přehodnocení liberalismu. Setkáváme se ním totiž ve snahách našich předních politiků a národohospodářů jako s ideálem, který by rádi uskutečnili v naší společnosti. To jsou ty snahy o prosazení kapitalismu.
Liberalismus se nazývá od slova liberis, tozn. všechno týkající se svobody občanů. Liberalismus hlásá neomezenou svobodu jednotlivce, a to ve všech oborech jeho života. Je tedy příbuzný individualismu, podobně jako socialismus je příbuzný kolektivismu. Krajní liberalismus zavrhuje jakoukoli autoritu a politicky vede až k anarchismu. Umírněný liberalismus se snaží každou autoritu omezovat. Liberalismus se ve společnosti projevuje v několika rovinách, hlavně v náboženství, politice a hospodářství.
Náboženský liberalismus hlásá neomezenou svobodu svědomí a myšlení v náboženské oblasti bez ohledu na autoritu Kristovy Církve podle hesla: Jednotlivec může věřit, myslet a konat, co chce. Umírněný liberalismus dodává: Pokud tím nepoškozuje bližní. Liberalismus prohlašuje náboženství za věc ryze soukromou, a politicky to prosazuje: výchova, školství, stát a všechen společenský život se má zbavit náboženského nátěru. Posláním vědy podle liberálů je vyvracet pravdy zjeveného náboženství, omezovat autoritu papeže a Církve , falšovat Písmo svaté atd.
Politický liberalismus prosazuje stát, který by chránil svobodu jednotlivce, a který by bojoval proti státnímu absolutismu a totalitarismu, a vytlačoval Církev z veřejného života společnosti. Důsledné provádění zásad liberalismu vedlo k socialismu.
Hospodářský liberalismus šíří absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Hlásá, že stát nemá právo zasahovat do hospodářství, např. že nemá právo vměšovat do smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (přičemž si osobuje právo a povinnost vměšovat se do záležitostí a práv Církve ), nemá právo kontrolovat původ peněz, který do podnikání přinášejí jednotlivci. A tak se liberalismus ve svých záměrech a snahách co nejvíce sbližuje s bankéři, podnikateli, velkoobchodníky s čímkoli, včetně zbraní či drog.
Základem jednostrannosti liberalismu a socialismu je chybné pojetí člověka. Člověk je jednotlivcem, individuem a jako takový je příslušníkem nějakého společenského celku. Avšak zároveň je také osobou, a jako takový není závislý ani na společnosti, ani na přírodě, nýbrž pouze na Bohu. Jako jedinec má člověk sloužit společnosti. Jako rozumová bytost je člověk sám sobě cílem, nezávislým na společnosti. Osobnost člověka leží na opačném pólu než jeho jednotlivost. Jednotlivec znamená rozptylování, osobnost však sjednocování.
Individualismus příliš zdůrazňuje práva jednotlivce bez ohledu na celek. Krajní individualisté neuznávají, že by byli nějak zavázáni celku. Od celku přijímají, ale sami mu nich nepřinášejí. Chápou společnost jenom jako prostor pro uplatnění se člověka jako jedince.
Kolektivismus příliš zdůrazňuje, že všechno, čím člověk je a co má, je pouhým výsledkem společnosti. Člověk má smysl pouze jako součást společnosti. Dobro jednotlivce je věc vedlejší, rozhodující je zájem celku.
Kolektivismus je správný do té míry, pokud zdůrazňuje závislost člověka na společnosti; je však chybný v úplném popírání hodnoty a významu lidské osobnosti.
Individualismus je správný ve zdůraznění významu jedince a lidské osobnosti, avšak je chybný v úplném popírání významu sociálního celku.
Člověk však nežije a nejedná pouze izolovaně, nýbrž také v kolektivu. V popředí významných společenských událostí stojí jednak vynikající jedinci, jednak lidé průměrní, ale také lidé intelektuálně a mravně podprůměrní. Nelze se domnívat, jak se domnívali socialisté, že společenská potřeba sama o sobě je způsobilá přivodit příchod vynikajícího politika, vynálezce apod. Vzhledem k řídkosti výskytu nadprůměrně schopných jedinců hrají často ve společenském dění velkou roli průměrně nadaní, ale i intelektuálně a mravně zaostalí, zato však průbojní jedinci bez skrupulí.
Rozhodujícím a určujícím činitelem společenského a kulturního dění je přirozeně člověk. Čím více jsou příslušníci společnosti vyspělí jako osobnosti, tedy duchovně a mravně, tím vyspělejší je společnost.
Zákony společenského života mají svůj základ ve společensky zaměřených postojích a činnostech člověka, což odpovídá společenské povaze jeho přirozenosti. Z toho bezprostředně vyplývá zásada solidarity. Označení solidarita se jmenuje od slova solitare, což znamená pevně spojit.
Princip solidarity se vztahuje zároveň k personalitě i socialitě člověka, a znamená vzájemné spojení a závazek. To vylučuje jak individualismus, tak kolektivismus. Solidarismus však nestojí v žádném pomyslném, geometrickém středu mezi těmito dvěma krajnostmi. Je to zvláštní kvalita ve vztahu mezi člověkem a společností.
Vzhledem k tomu, že člověk je osobnost a zároveň společenský tvor, proto základ uspořádání společnosti spočívá v původním a svébytném vztahu a v jisté vázanosti povinnosti člověka a společnosti. Ze zvláštní oboustrannosti daného vztahu vyplývá, že osoby jsou na základě svých vnitřních hodnot vázány ke společnosti, jenomže tak, že celek má svou vlastní hodnotu, když se spojuje s osobními hodnotami svých příslušníků.
Vrcholným vzorem těmto vztahům navěky zůstanou vztahy mezi jednotlivými osobami Nejsvětější Trojice. Prosme tedy našeho Pána, abychom se my všichni ve svých vztazích nikdy nevzdalovali těmto láskyplným vztahům, ale neustále se jim blížili, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Živelný trh anebo státní zásahy ? (17)
Církev svatá v duchu evangelia prakticky dokazuje od nejstarších dob, že má zvláštní a přednostní poslání věnovat péči chudým, nemocným a trpícím. Proto také Svatý Otec vyzdvihuje tuto skutečnost v encyklice Centesimus annus, a vede nás "správně hodnotit neustálou péči a snahu Církve o lidi, jimž patřila zvláštní Ježíšova náklonnost". (CENTESIMUS ANNUS, I,11)
Tak i encyklika Lva XIII. o dělnické otázce je v návaznosti na tento Ježíšův odkaz "encyklikou o chudých a o strašlivém údělu, do něhož násilný proces industrializace uvrhl obrovské masy lidí. Dodnes vyvolávají v rozsáhlých částech světa podobné hospodářské, sociální a politické přeměny stejná zla."
Proto Lev XIII. vyzýval státníky, aby spravedlivě napravili situaci chudých, protože úkolem státu je dbát o obecné blaho. "Nesmí to však vést k předpokladu, že řešení sociálních otázek má vycházet jedině od státu. Naopak, zásahy státu mají své hranice. Stát je prostě jen nástrojem, protože jednotlivec, rodina a společnost tu byly už před ním, a stát je tu proto, aby chránil práva jedněch i druhých, nikoli aby je potlačoval." (CENTESIMUS ANNUS, I,11)
Stát má tedy pomáhat, ale nikoli v tom smyslu, že by měl nahradit iniciativu jednotlivců, rodin a dobrovolných sdružení. To by totiž velmi snadno vedlo k zneužití moci tak, jak jsme to viděli ve čtyřiceti létech totalitarismu. Avšak tam, kde nestačí síly jedince, rodiny či místního sdružení jednotlivců nebo rodin, tam musí stát zasáhnout a doplnit to, co chybí. Státní pomoc však musí být nestranná, tedy ne aby měli jen někteří přednost a mohli se kdykoli ucházet o státní podporu, např. některá společenská třída, vrstva, národ či rasa. To je dáno úkolem státu pečovat o obecné blaho či dobro.
Zaměření k obecnému dobru ve společnosti na základě spravedlnosti je dle sv. Tomáše vlastní forma státu. Jednotliví občané nebo jejich dobrovolná sdružení jsou látkou státu. (SUMMA THEOL.,II,II,152, 4K3)
Společné dobro či obecné blaho souvisí s lidskou přirozeností. Může existovat celé a neporušené jen tehdy, když přihlížíme k jeho podstatě a způsobu jeho uskutečňování, a to vždy ve vztahu k celému člověku: k potřebám jeho těla i ducha. (JAN XXIII., PACEM IN TERRIS, II,3)
Péče státu o obecné blaho spočívá ve vytváření takového společenského prostředí, ve kterém se všem občanům usnadňuje všestranný, tedy tělesný, psychický a duchovní rozvoj. Do pojmu obecného blaha náleží také vytvoření takových životních podmínek, jaké by občanům usnadnily i dosažení jejich nejvyššího životního cíle v Bohu. K podstatným prvkům obecného blaha patří také požadavek, aby na něm měli účast všichni občané, třebaže v různém stupni a rozsahu - podle svých vloh, schopností a zásluh. Proto stát nesmí podporovat zájmy jedné skupiny ke škodě jiný skupin. naopak musí nestranně zprostředkovat dobro všem příslušníkům společnosti.
Při uspořádávání vztahů mezi různými činiteli, kteří se ve společnosti podílejí na uskutečňování obecného blaha, je třeba se přidržet zásady subsidiarity. Co to znamená? To znamená, že každý stát musí svých příslušníkům dát příležitost jednat svobodně a zodpovědně při úsilí o cíle, kterých mohou sami dosáhnout a dosahují. Stát nesmí nahrazovat svobodnou přičinlivost občanů, nýbrž ji má pouze doplňovat tam, kde se jí nedostává, nebo má málo sil ke splnění příslušných úkolů.
Pokud jde o úkol státu v hospodářském životě společnosti, jedná se o uskutečňování hmotného blahobytu v občanské společnosti. Zajišťování hmotného blahobytu však není výhradním úkolem státu. Všichni občané a jejich rodiny a dobrovolná sdružení se mají snažit o dosažení tohoto cíle. Státu při tom připadá úkol podněcovat, řídit, usměrňovat a doplňovat úsilí občanů a jejich sdružení, pokud chybí. Státní činnost má povahu všeobecnosti. Vždyť není společenských vztahů nebo oblastí, na které by se státní činnost nějak nevztahovala. Dále i proto, že stát má zasahovat do lidských vztahů vždy s cílem pozvedat je na vyšší úroveň a zvětšovat důstojnost občanů a jejich rodin a dobrovolných sdružení, uskutečňujících obecné blahu, aniž tím pozbývají povahu soukromého úsilí.
Státní zásahy do hospodářských záležitostí musí být podřízeny zásadě solidarismu. Solidarismus se vyhýbá krajnostem liberalismu a socialismu. Liberalismus se totiž snaží omezit hospodářské působení státu na pouhou ochranu svobody jednotlivce. Očekává nejlepší výsledky od volného, neovlivňovaného prosazování soukromé podnikavosti a soutěže jedinců a dobrovolných zájmových sdružení. Socialismus naopak chce celé hospodářství podřídit státnímu vedení. Liberalismus i socialismus vedou k neblahým důsledkům: liberalismus vede k nezaměstnanosti větší, než jakou může stát zvládnout podporami, vytvářením nových pracovních příležitostí aj.; socialismus vede k zdánlivému odstranění nezaměstnanosti: vytváří skrytou nezaměstnanost širokých vrstev společnosti, navyklých pasivnímu očekávání jakékoli podnikavosti v hospodářském dění a v ekonomickém růstu výhradně od státu.
Pokusy o trvalý návrat do období kapitalismu volné soutěže a neomezeného podnikání jsou neudržitelné. Na druhé straně ani soustavné státní řízení hospodářských procesů nevede k vyrovnanému ekonomickému růstu. Je třeba usilovat o spojení tržní živelnosti s umírněným zasahováním státu v těch případech, kdy trh nemůže zabezpečit žádoucí trvalou prosperitu.
Nelze docela zamítat způsob státního zasahování do hospodářských záležitostí, jak se ustálil v západních demokraciích po druhé světové válce. Takzvané keynesiánské regulování ekonomiky je poučné, ale nelze se omezovat na ně samotné. Jeho cílem byla automatické státní regulování hospodářských procesů, vedoucích k periodicky se opakujícím krizím. Takový postup sice zajišťuje hmotný blahobyt občanům, avšak neponechává dost svobody jednotlivci, aby se vlastním přičiněním podílel nejen na spotřebě, ale i na tvorbě tohoto blahobytu. To svádí k oslabení odpovědnosti jednotlivce za řádný chod hospodářství. A co víc: vzbuzuje to v něm i nepříjemný pocit manipulovanosti státem. Stát vůči němu vystupuje jako cizí a nevítaná moc. V tomto směru je problém státní regulace hospodářství důležitý pro všechny vrstvy společnosti, kdežto ve smyslu hmotného zabezpečení je tento problém aktuální spíše jen pro chudé vrstvy.
Každopádně je jasné, že ačkoli je to zejména stát, který má povinnost při zajišťování obecného blaha pečovat o chudé, hladové, nemocné a jinak trpící, přesto tyto zásahy státu mají své meze. Kdyby stát tyto meze své péče překročil, přestal by působit blahodárně, a začal by působit škodlivě.
Neméně je jasné, že při prohlubující se propasti mezi blahobytným Severem a hladovým Jihem by se měla keynesiánské makroekonomické regulování ve velké míře prosazovat hlavně jako základ celosvětového zasahování mezistátních organizací, jako je OSN, UNESCO, Červený kříž, Mezinárodní banka, Mezinárodní měnový fond. Zdá se však, že tato cesta k řešení této sociální otázky, zlověstně vyvstávající na prahu třetího tisíciletí, není stále dost účinně nastoupena.
Obraťme se s modlitbami a prosbami k sv. Vítovi, patronu prosperujícího českého státu a k sv. Václavovi, aby na jejich přímluvu také naši přední politikové, státníci a národohospodáři stavěli základy obecného blaha v našem státě na lidské přirozenosti, která má vedle stránky hmotné, také duchovní.
Prosme také sv. Cyrila a Metoděje, patrony Evropy, abychom na jejich přímluvu uměli ukázat ostatním národům, že je-li jejich civilizace vybudovaná na základech římského práva a řecké moudrosti, přesto se neobejde bez slovanského srdce, které nelze koupit za žádné peníze.
Obraťme se s modlitbami také k Panně Marii! Vždyť jsme všichni skrze ni zasvěceni Kristu. Blahoslavená Panno, přimluv se u svého Syna, aby obměkčil tvrdá srdce těch, kdo ovládají světové banky, aby pečovali více o své trpící a hladovějící bratry ve světě, než o své zisky.

Tvoje práva jako člověka (18)
Jádro moderního sociálního učení Církve tvoří "správné pojetí lidské osoby a její jedinečné hodnoty, neboť člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého. (GAUDIUM ET SPES, 24) Kromě všech práv, jichž člověk nabývá svým konáním a jednáním, má rovněž práva, která vyplývají z jeho bytostné důstojnosti lidské osoby." (CENTESIMUS ANNUS, I,11)
Svatý Otec připomíná, že už v 19. století různé bludné nauky, především liberalismus, který je u nás známý spíše jako kapitalismus, a dále socialismus, vycházely a vycházejí dodnes z nesprávného chápání lidské osoby a její jedinečné hodnoty. Všechno je zde na světě pro někoho. Bůh stvořil svět nikoli pro sebe, ale pro člověka. Člověk je nad tímto hmotným tvorstvem. Bůh ho stvořil pro něj samého. Stvořil ho jako svůj obraz a podobu. (GN 1,26) Samozřejmě že člověk není cílem sám sobě. Má opět cíl v Bohu, ale vzhledem k ostatnímu stvoření ve světě je pánem. Ustanovil ho k tomu, aby si toto tvorstvo podmanil a spravoval. (GN 1,28)
A proto nauky, které učí, že světu vládne kapitál anebo nějaká totalita, která ruší soukromé vlastnictví a jiná přirozená zařízení, jsou pochybené už ve své antropologické podstatě. Vždyť všechny věci světa, kapitál, práce i celá společnost, jsou pro člověka, a ne naopak. To je obsaženo i v základech křesťanství. Vždyť i Bůh se stal člověkem pro nás a pro naši spásu.
Nejvlastnějším rysem člověka je rozum, který směřuje k poznání pravdy. Z něho jsou řízeny a poznávány ostatní kvality člověka. Rozum utváří člověka. Dává mu jeho schopnosti a vlastnosti, aby byl lidský a jednal lidsky, tedy jako tvor cílevědomě a svobodně se sdružující k životu ve společnosti.
Pojem lidskosti nelze izolovat od pojmu společenskosti. Být společenský je totéž, co být rozumný. Zúžení společenskosti na pouhé společenské vztahy není odůvodněná ničím než libovůlí. Společenskost vychází z nitra člověka a projevuje se v jeho jednání. Vnitřní základ lidských činů nemůže být jen pudový. Vždyť i pudové jednání podléhá vedení ducha a jeho schopnosti myslet a svobodně se rozhodovat, poznávat smysl jednání a řídit je k dosažení cíle života. Rozumový základ dává člověku jeho rozumnou přirozenost, rozdílnou od jiných bytostí v přírodě.
Člověk je v jistém smyslu rozporná bytost. Vždyť jeho přirozenost je tělesná i duchová, dočasná i věčná, smrtelná i nesmrtelná, svobodná i nesvobodná, individuální i společenská. Přitom však je člověk bytostí ucelenou a jednotnou. Vždyť duše a tělo v něm vytvářejí organickou jednotu a nestojí proti sobě nepřátelsky. Přes tu základní dvojakost duše a těla člověk je a cítí se bytostí vnitřně jednotnou. Proto výraz člověk se skládá z duše a z těla není dost výstižný. Nasvědčuje totiž strohé a výlučné rozdvojenosti, a snadno může někoho zmást k jednostrannému pojetí člověka: buď se klade přílišný důraz na duši, a to je krajní spiritualismus, nebo zase jenom na hmotu, a to materialismus. U člověka je tedy nutno mít na mysli obojí stránku lidské přirozenosti - duchovní i hmotnou v souvislé jednotě, třebaže nikoli jako dva úplně rovnocenné činitele, nýbrž jako dvojí stránku jedné a tíže přirozenosti. Jedna z nich - duchovní, tvoří podstatný, utvářející základ druhé, hmotné stránky, a ta je zase případnou podmínkou utváření, a je stejně tak potřebná jako ta prvá, protože by se bez ní nedalo nic utvářet. Je tedy třeba uznávat v člověku podstatné prvenství ducha, ale nepodcenit hmotu, třebaže je jen utvářenou látkou. Pouze v duchu je člověk bytostí podstatně celou, celou v sobě a celou v Bohu.
Totéž v zásadě platí o lidské skupině, o společnosti. Třebaže všichni lidské mají stejnou přirozenost, přece jen je každý člověk jedinečnou bytostí. A přesto nikoli člověk sám, nýbrž teprve oba jedinci - muž a žena společně jsou projevem a uskutečněním celé plnosti existence a hodnoty člověka. Oba jsou člověkem. A tento člověk (muž a žena) se jeví v celém bohatství jako Boží obraz pouze v lidské společnosti, která odpovídajícím způsobem zahrnuje všechny lidi. Skupina myslících jedinců nadaných svobodnou vůlí je tedy podstatně víc než stádo zvířat, víc než mraveniště nebo včelí roj, víc než pouhé spolužití na základě přirozeného instinktu nerozumných tvorů. Je totiž mravním společenstvím, které se podílí na hodnotě a učení svých příslušníků.
Tak jako měl být základní stav společnosti teprve příležitostí k vlastnímu osvědčení se člověka na základě svobodné vůle, aby se člověk mohl vlastním přičiněním zdokonalovat, podobně je i budoucí osud lidské společnosti vložen do vlastních rukou člověka. Hřích světa ukazuje, jak člověk používá své svobodné vůle a jak vlastně ztroskotává. Toto lidské chybování narušuje v jedinci základní vztah jeho duchovní a duševních schopností a tělesných sil. Tímto ztroskotáváním je člověk vnitřně rozerván a navenek spoutáván všemi silami přírody. Člověk je v daném zápase často na konci svých omezených sil.
Podobně ale také v makrokosmu společenského života člověka hřích rozdvojuje a tím rozkládá síly sjednocené v pokojném soužití. Tím se člověk odcizuje sám sobě, totiž svému lidskému základu a poslání; avšak odcizuje se také druhým lidem, protože lidský hřích je nutně asociálním jednáním a kulturní destrukcí; a konečně se člověka celá lidská skupina v tomto hříchu světa odcizuje svému Stvořiteli.
Stále znovu a znovu hrozí skrývaný spor mezi lidmi, pokud se člověk odcizí sám sobě. Z této opakující se životní situace, která je ze strany člověka slepou uličkou, zachraňuje člověka vtělený Bůh, Kristus žijící pro nás ve svátostech.
Člověk je cesta, kterou Církev svatá kráčí a bude kráčet i nadále. Právě proto je zde ta obdivuhodná úcta k lidské osobě. Ze všech lidí se tato úcta nejvíce projevila na Panně Marii. Kristus přijal lidskou přirozenost, ale je to osoba božská. Maria je osoba lidská, ale jasně vynikající nade všechny lidi. A to je také protest proti všem chybným naukám, které pod záminkou lidskosti, ale bez Boha, koneckonců člověka snižují na výrobní sílu, zboží, spotřebitele, anebo prostě pouze na číslo.
Maria na nebe vzatá, oroduj za nás! Zůstaň Matkou lidu svého!

K novým věcem dneška (19)
Ve druhé kapitole encykliky Centesimus annus nás Svatý Otec vede k novým věcem dneška, tedy k poznání nové situace, nových problémů. Důvodem vydání této encykliky je zhodnocení minulého působení sociálního učení Církve u příležitosti stoletého výročí vydání Rerum novarum. Od té doby mnoho věcí dozrálo. Nezkušený člověk považuje některé věci ve společnosti za bezvýznamné, ale odborník mu ukáže na některé závažné příznaky, ze kterých lze rozeznat blížící se nebezpečí. A tyto závažné příznaky bývají někdy nevýrazné a moc neliší od jiných nedůležitých úkazů. Jsou zde tedy jistá znamení doby. Vnímavý člověk v nich objevuje jakési uzlové body, od kterých se v prostoru a čase rozbíhají do různých stran různé smysluplné křivky a siločáry.
Jan Pavel II. nám připomíná, že uvedená dělnická encyklika svědčí o o neobyčejné prozíravosti Lva XIII. Především vyjadřuje podiv nad pozoruhodnou přesností jeho prognózy, odvozené z historického rámce. (CENTESIMUS ANNUS, II,12) Označení prognóza (z řec.prognosis) je rozšířené hlavně v lékařském názvosloví. Tam znamená, na rozdíl od diagnózy (z řec.diagnosis, rozpoznání choroby), předpověď, tedy popis procesů a událostí, jimiž se nějaká choroba s velkou mírou pravděpodobnosti projevuje, a tedy i tentokrát bude projevovat. Takže napřed musí být někde nějaká nemoc rozpoznána, že je a jako taková odhalena a pojmenována, a pak může někdo na základě zkušeností říci, jak se bude dál projevovat, zda je zhoubná či nikoli, atd. Diagnóza tedy rozeznává z příznaků, že něco je, kdežto prognóza odvozuje z toho, že něco je, pravděpodobné poznání jak to je a jak to asi bude. Nejde tu však o předpověď hádanou z karet, nýbrž vědecky odvozenou z těch příznaků v současné skutečnosti, které povrchnímu vnímateli unikají. A právě to dokázal v oboru sociálním Lev XIII. Lev XIII. si tedy nepočínal tak šarlatánsky jako jeho vrstevník Marx, který rovněž postřehl příznaky nemoci společnosti, ale nabízel řešení dělnické otázky v podobě zázračného všeléku socialismu. O tomto řešení věděl papež také, ale věděl, že to vůbec není řešení, nýbrž slepá ulička.
O tom, jak přesně si byl Lev XIII. vědom tohoto nebezpečí svědčí to, že adresoval svou kritiku tehdy nabízených řešení dělnické otázky, právě socialismu, který tehdy zdaleka ještě nevystupoval v podobě silného a mocného státu. Pozitivní řešení, které navrhoval Lev XIII. spočívalo vlastně jednak v odvracení či oddalování tohoto nebezpečí socialismu, jednak v celkovém řešení této otázky cestou právního státu a jeho umírněné pomoci pracujícím odkázaným na chudou mzdu.
To, co papež předpovídal jako nebezpečnou alternativu, která nastane v případě, že stát bude vlivem liberálů příliš otálet s navrhovaným řešením chudoby pracujících, k tomu jak víme došlo. A skutečnost, že socialismus nebyl a není rozumným řešením sociální otázky, "to potvrzují zvláště události posledních měsíců roku 1989 a prvních měsíců roku 1990. Papež Lev XIII. předvídal negativní důsledky společenského zřízení, které nastolil socialismus." (CENTESIMUS ANNUS, II,12)
Je pozoruhodné, že Jan Pavel II. některými svými názvy naznačuje, že se v případě socialismu jedná o něco, co má mnoho obdoby u takových nemocí jako je rakovina. Vždyť socialismus jako opojná ideologie dokázal strhovat mnohé lidi právě svou iluzí pokroku. A zrovna tak i při rakovině jakoby se v některém slabém článku organismu zbláznily buňky a překotně se dělí tak, že ve svém zrychleném pokroku předbíhají pokrok celého útvaru. Ve svém radikalismu jdou tak do krajnosti, až posléze vyčerpány nedostatkem stavebního materiálu ustrnou v jakési totalizační křeči, v níž zkamení jako v nádoru. Jan Pavel II. uvádí, že "se tedy ukázalo, že lék proti zlu byl horší než samo toto zlo."
Je nesporné, že ani dnes není společnost dost odolná proti podobným úchylkám a otřesům. Po rozpadu socialistického nádoru zde trvají různá nevyrovnaná napětí. Snadno mohou zvrhnout do dalších novotvarů v podobě nacionalismu, rasismu, fašismu. Znovu přicházejí jedinci s návrhy řešit všechny společenské problémy velmi jednoduchými, ale ve skutečnosti zkratovými řešeními. Jako nedávno jedni doporučovali všechno dosavadní rozbít a hlavně soukromé vlastnictví, tak zase jiní dnes chtějí všechno prostě a radikálně řešit tím, že vládu naházejí do Vltavy. A hrubé masy se usmívají a tleskají takovýmto řešením. Tvrdí, že sametová revoluce byla příliš sametová, a tedy nedokončená. A podobně jako u nádorových onemocnění, většinou dochází k rozpoznání vážné nemoci až tehdy, kdy už je konzervativní léčbou neléčitelná, a je po ruce jenom polovičaté řešení v násilné operaci - ve válce.
A přece zde máme po ruce předpověď Lva XIII. a "tato předpověď se ukazuje být tím výstižnější, pohlédneme-li na to vše v souvislosti hrozné nespravedlnosti, jíž jsou vystaveny proletářské masy ve státech nedávno industrializovaných." (CENTESIMUS ANNUS II,12)
Které to jsou? Národy Afriky, Asie a jižní Ameriky, ale i Rusko. V polovině roku 1992 tam žilo celkem 4,31 miliard lidí, zatímco všeho lidstva bylo 5,42 mld. To je dnešní bilance světového proletariátu. A v této nové souvislosti nám Jan Pavel II. představuje encykliku Rerum novarum. Pokud nezačneme rychle jednat podle této encykliky, tak se lze jen s hrůzou očekávat, s jakými sociálními otřesy se setkáme v třetím tisíciletí.
Blahoslavená Panno, přimlouvej se nás u svého Syna, aby všichni lidé dobré vůle, a také ti, kdo mají rozhodovací pravomoc u nás i v mezinárodních organizacích, aby našli dost rozhodnosti a vedení sociálním učením Církve přistoupili k řešení sociální otázky dneška.

Ateismus - duchovní příčina socialismu (20)
Sociální učení Církve se neomezuje na přehodnocení socialismu, nýbrž vždy současně ukazuje také objevuje, co je třeba dělat k řešení společenského zla, jakým je rozvrat společnosti na bohaté a chudé. Svatý Otec Jan Pavel II. se proto v encyklice Centesimus annus věnuje srovnání socialistického pokusu o řešení sociální otázky s řešením křesťanským; po příkladu Lva XIII. a povzbuzen dějinným pohledem sto let od vydání Rerum novarum, zamýšlí se nejen nad jádrem špatného řešení socialistického, které se zdálo být velmi líbivé, ale ukazuje v kontrastu k tomu nesporné hodnoty a přínosy, jimiž se vyznačuje křesťanské řešení.
Pokud se zabývá s přehodnocováním socialismu, tedy tak činí z hlediska duchovně-mravního. Ukazuje, že "základní omyl socialismu je antropologické povahy. Socialismus považuje jedince jen za nástroj společenského organismu, takže jeho blaho je úplně podřízeno fungování hospodářsko-společenského mechanismu; zároveň panuje názor, že tohoto blaha lze dosáhnout nezávisle na svobodném rozhodování jedince a zcela bez jeho osobní a přímé odpovědnosti za dobro a zlo." Tak se za socialismu "ztrácí pojem osoby jako samostatného subjektu morálního rozhodování, který právě tím vytváří společenský řád. Člověk který nemá vůbec nic, co by mohl nazývat ´svým vlastním´, se stává plně závislým na společenských mechanismech. Spolu se subjektivitou jednotlivce byla ´reálným socialismem´ zničena subjektivita společnosti."
Odkud pochází toto mylné pojetí člověka? Hlavní příčinou je ateismus. (CENTESIMUS ANNUS, II,13)
Zdůraznění tohoto momentu je velice závažné. Vždyť kritiků socialismu se u nás po roce 1989 rázem vyskytuje dost. Ale co přinášejí tito kritici? Uznávají, že socialistická totalita omezovala člověka v jeho přirozených právech, že v něm otupovala vědomí osobní důstojnosti a odpovědnosti. Nabízejí tedy druhou krajnost: absolutní svobodu podnikání, při které stát nejednou zavírá oči před přehmaty, kterých se přitom leckdo dopouští. Mládež je uchvácena prorokem individualismu Friedrichem Nietzschem. Jejím ideálem se stává nadčlověk, plavovlasá bestie. Shledáváme, že je u nás více zahraničního zboží. Lidé se za ním víc než dřív pachtí. Zjišťujeme však také to, že kostely, náhle přeplněné nadšenými sametovými revolucionáři, se zvolna zase vyprazdňují. Máme demokratičtější ústavu, máme vládu, která byla zvolena ve volbách o stupínek svobodnějších, než tomu bývalo za socialistické totality, máme také svobodu podnikání, a podnikání by se asi vskutku rozběhlo, kdyby na to někdo měl peníze, ale po stránce duchovní a mravní jsme na stejném místě.
Důvodem je to, že jsme se od ateistického kolektivismu dostali do ateistického individualismu. Ocitli jsme se v závislosti na politicích a státnících, kteří sní o lidskosti bez Boha, a kteří slovo Bůh opakují s velkým přemáháním jen v předvolebním boji, aby tak získali hlasy věřících.
Vidíme tedy důležitost toho, že Svatý Otec ukazuje na ten nejhlubší kořen socialismu, a tím je ateismus, od kterého se v naší změněné společenské situací odvozuje kapitalismus, a zítra, nedej Bůh, možná i nacismus a fašismus. "Popírání Boha olupuje osobu o její kořeny a vede tak ke společenskému řádu neuznávajícímu důstojnost a odpovědnost lidské osoby." (CENTESIMUS ANNUS, II,13)
Kromě toho, že se u nás obvykle nechápe a nechce chápat, že důraz na lidskost bez Boha znamená dříve nebo později v nějaké podobě praktické popírání lidskosti, tak lidé často ani dobře nevědí, co je to nacismus, fašismus a jiná zla. Ta slova se u nás užívají jako nadávky, které se přisuzují všemu nepohodlnému ve společnosti.
Dějiny nám ukazují, jak se během první světové války velmi urychlila politická krystalizace evropské společnosti. Liberální demokracie (podobná naší), která usnadnila rozmach soukromého kapitalismu, byla odpovědná za následnou hospodářskou krizi, v níž byla stranická soustava demokracie značně zdiskreditována a v mnoha státem nahrazena autoritativním režimem. Většina lidí byla zmatena bolestnou nutností obrátit se buď ostře doprava, nebo ostře doleva. Pohodlný střed se totiž začal hroutit. Tam, kde byli občané politicky zaostalí či nepřipravení pro demokracii, dostávají se k moci silní jedinci (Hitler, Mussolini, Gömbös, Kemal Atatürk, Živkovič, král Zog, aj.). V Itálii rozbujel fašismus. Také Jugoslávie, Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Albánie a Turecko se octly v zajetí fašistických diktatur, pokud fašismem rozumíme zvláštní korporativní organizaci politiky. Mussolini sám nazval fašismus reakcí kvality proti rovnosti v zájmu všech tříd. Jeho jádrem byl mocný ústřední aparát, udržující rovnováhu mezi zájmy všech vrstev společnosti. Cílem je stát řízený politickou stranou, stavící hráz jak proti individualismu bezbřehé demokracie, tak proti kolektivismu socialismu.
V Německu se projevil zase nacismus. Jeho hlavním zásadou bylo, že politická moc, ovládající daný stát, je prostředkem k cíli, jež prozřetelnost přiřkla německému národu. Nacionalismus je evropským problémem už několik desítek let. U nás byl ve druhé polovině 20. století zakryt internacismem, který byl ovšem jen líbivou fasádou velkoruského nacismu. Sotva byl tento násilný příklop odstraněn, vystoupily na povrch staré křivdy a nacionalismus. Nacionalismus se v mnoha případech stává nosným prvkem politických stran, které sledují docela jiné, totiž politické cíle. O jeho síle a o tom, jak snadno se ho dá politicky zneužít, svědčí rozklad Československa, jemuž slabá demokracie nedokázala zabránit. A je skutečně těžké tomu zabránit v podmínkách rozbujelého ateismu. Čím více by stát bránil těmto odstředivým snahám zaštítěným nacionalismem, tím více se sám dostává do pozice fašistického státu.
Velké nebezpečí proto spočívá ve fašismu. Jde o nostalgickou ideologii takového společenství, které přísně rozlišuje, kdo k němu patří a kdo ne; kombinuje se to navíc s politickým monopolem jednoho člověka či jednoho hnutí, zdůrazňujícím organizaci a mobilizaci místo svobodných a individuálních možností volby. Právní stát by byl zapomenut, všichni kdo smýšlí a jednají jinak uvěznění, menšiny pronásledovány. Takový fašismus nemusí být zrovna doprovázen takovými strašnými důsledky, jaké provázely německý nacismus, tj. plynové komory, vyhlazování. Taková fašismus může mít tisíce tváří: Mussolini či Franco, Perón či Pinochet.
Společensky vyrůstá fašismus právě z takové situace ve které se zrovna nacházíme. Jejím hlavním rysem náhlý příval moderního kybernetického světa do společnosti, která na to není připravena, neboť si při sametové revoluci uchovala řadu rysů dřívějšího, autoritářského režimu, kde postavení znamenalo všechno. Nenávidí kapitalistické zbohatlíky stejně jako socialismus přežívající ve starých strukturách, ale je to systém, který vede k ničení.
Duchovním základem tu je humanismus bez Boha, tedy koneckonců ateismus, protože i ten sebeušlechtileji míněný, a básněmi zjemňovaný a dramaty uhlazovaný humanismus, který se nesytí Nejsvětější svátostí a nevyprošuje se dennodenně na kolenou v modlitbě před oltářem, se koneckonců nutně mění v nehrubší ateismus.
Maria, Matko Boží Nanebevzatá, pros za nás, aby nám Bůh dal milost svátostně se posílit a v modlitbě očekávat zdravý rozvoj naší společnosti, který při veškerém našem úsilí zůstává vždy jen Božím darem.
Svatý Víte, svatý Václave, svatí Cyrile a Metoději přimlouvejte se za nás, a hlavně za naše představitele a za našeho pana presidenta, aby v pevnější víře našli tu žádoucí duchovní kvalifikaci pro své poslání.

Ateismus základem "třídního boje" (21)
Sociální učení Církve odmítá metodu, kterou si zvolil socialismus k dosažení svého cíle. Metodou socialismu je třídní boj. Nejde tu o odsuzování každé formy sociálních konfliktů. Vždyť v dějinách "se nevyhnutelně objevují zájmové konflikty mezi různými sociálními skupinami a křesťan k tomu musí zaujímat rozhodné stanovisko. Na třídním boji" dlužno "odsoudit konflikt v takovém pojetí, kdy se neřídí etickými a právními úvahami, kdy odmítá uznat důstojnost člověka. Jde o opakování teorie totální války. Třídní boj v marxistickém smyslu a militarismus mají stejné kořeny: ateismus." (CENTESIMUS ANNUS, II, 14) Na marxistické teorii třídního boje je nejhorší, že sice navazuje na realitu, jenomže tak, že ji vidí v křivém zrcadle. K dalšímu zmatení pojmů tam vede to, že si plete skutečné hospodářsko-společenské vrstvy s výsledky logického postupu rozumu, nazývaného třídění.
Hospodářské rozvrstvení společnosti znamená rozčlenění společnosti do širokých skupin lidí, odlišujících se podle velikosti vlastnictví, podle způsobu opatřování si prostředků k obživě, povolání, výše příjmů, velikosti volného času a způsobu jeho využití, úrovně životní spotřeby aj. Tak vznikají hospodářsko-sociální rozvrstvení. Tyto vrstvy jsou dány vrozenými odlišnostmi jednotlivých lidí, růzností jejich nadání, tělesné konstituce, síly, dále velikostí skupiny a stupněm sourodosti či nesourodosti složení obyvatelstva; jsou dány také rozdíly v rodinném prostředí, obklopujícího jedince, aj. Protože se do budoucna nedají odstranit tato různost vrozených a získaných vlastností, proto je úplné odstranění vrstev ze společnosti nemožné. Příčiny vrstev ve společnosti jsou tedy poměrně trvalé.
Zatímco síly, způsobující členění společnosti do vrstev působí stále a poměrně trvale, působí proti nim jiné síly, které směřují ke společenskému vyrovnání, ale tyto působí křečovitě, nárazově a přerývaně. Tak je v každé společnosti přirozené napětí mezi silami rozvrstvení a mezi silami vyrovnání.
Toto však není žádný třídní boj. Samotná třída, na rozdíl od společenské vrstvy, je výsledek logického postupu. Vzniká na základě třídění poznatků o vrstvách, kterých je ve společnosti mnoho a jsou velmi nepřehledné. K tomu, aby si o tom člověk učinil názornější představu, vytváří si logické modely tříd, podobně jako si psycholog vytváří typologii otevřeného a uzavřeného člověka, nebo politolog si vymýšlí typologii levice a pravice. Známá typologie dvou tříd je abstrakce, která neodpovídá skutečným společenským vrstvám, nýbrž jen dvěma vymyšleným krajním pólům, založeným na předpokládaných protivách mít (bohatí) a nemít (chudí).
Socialisté ztotožňují tento odtažitý model se samotnou realitou. Tak se dopouštějí hrubého zkreslování a znásilňování skutečnosti. Ve společnosti je mnoho vrstev. Některé z nich se blíží více jednomu krajnímu pólu, jiné se zase blíží opačnému pólu, a další, které jsou někde uprostřed.
Pokud mezi některými vrstvami existují zájmové konflikty a napětí, sociální učení Církve před tím nezavírá oči. Naopak, uznává, že tyto konflikty mohou být zdrojem zdravé soutěživosti, mohou být zdrojem boje za sociální spravedlnost. Odmítá však závěr škarohlídů Marxova ražení, že tento konflikt má sklon se neustále stupňovat a vyhrocovat, protože takový závěr je nepodložený.
Je životní potřebou každé společnosti, aby v ní byly různé také hospodářsky ovlivněné vrstvy, které vzájemně spolupracují, a ne aby vedli občanskou válku.
Příslušníky téhož hospodářského stavu společnosti spojuje stejná výroba zboží nebo poskytování stejných služeb. Stav je sdružení lidí téhož oboru hospodářské činnosti nebo téže sociální služby. Stav má spojovat ty, kdo plní stejný úkol v hospodářském životě společnosti. To však nemůže vzniknout žádnou revolucí, ani na základě nějakého výnosu vlády, nýbrž to vyžaduje organický růst, ponenáhlou krystalizaci. Také se to udržuje spontánně a dobrovolně. Vyniká přitom značná míra samosprávy. Všichni, kdo podílí na hospodářské činnosti společnost - ať už svou výrobou, nebo svou spotřebou, nebo využíváním volného času - se dobrovolně zapojují do takových struktur. Už proto, že se v nich uznává lidská důstojnost každého účastníka, bez ohledu na velikost jeho majetku, schopnosti, vzdělání apod. Ale také proto, že takové hospodářsko-společenské zřízení sleduje souladnost hospodářství, vyrovnaný růst, spravedlivé poměry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, přiměřenou životní úroveň ve spotřebě a ve využívání volného času.
Kde začíná marxistický třídní boj, tam začíná bezohlednost místo ochoty domluvit se. Místo dialogu, místo otevřené diskuze nastupuje zoufalý fanatismus a nenávistné štvaní proti všem, kdo mají něco, co nemají jiní! Na tomto základě se pak zrodil šílený nápad totální války. To je to, co strašilo v celém světě ve druhé polovině 20. století a co zde straší dodnes. Nahromadily se obrovské zásoby zbraní hromadného ničení, a ještě to není u konce.
Současný rozvoj zbraní hromadného ničení, jimiž lidská skupina víc a více ohrožuje sebe samu, má smysl v tom, aby se člověku a celému lidstvu dalo co nejvíce najevo, že se ocitá na rozcestí, odkud spoléháním se pouze na lidské síly či výhradně přirozené prostředky vede cesta k totální světové válce a k nesmyslné smrti.
Avšak je tu i východisko k věčnému pokoji a životu. To východisko spočívá v tom, že lidská skupina půjde cestou vlastní duchovně-mravní obnovy k sebepřekonání v Kristu, a to s pomocí Boží milosti, v modlitbě pokorně očekávané a ve svátostech přijímané. Lidstvo je na tom den ode dne očividněji závislejší.
Maria, Matko Boží, Nanebevzatá, přimlouvej se za nás u svého božského Syna, aby náš další krok z této nebezpečné křižovatky byl skutečně smysluplný!

Možnosti a meze působnosti státu (22)
Na začátku 15. článku encykliky Centesimus annus nám Svatý Otec ukazuje meze působnosti státu v hospodářském životě Božího lidu. Přesněji tak vymezuje "oprávněný prostor pro hospodářskou svobodu, do něhož stát nemá zasahovat. Stát má však za úkol stanovit právní rámec, v němž se může hospodářský život rozvíjet." (CENTESIMUS ANNUS, II, 15)
Ačkoli se stát v hospodářském životě Božího lidu uplatňuje také jako strážce právního řádu, působí především příznivě, dle požadavků obecného blaha. Státní zřízení a právní řád sice v duchovní podstatě přirozeně vždy dokonale utvářejí hospodářskou složku společenského života, takže se určité hospodářství v podstatě neobejde bez právního řádu a státní autority; přesto se případné zásahy oprávněné autority, podmiňující chod hospodářského ústrojí uplatňují jen v jistém stupni a rozsahu. Stát jako podmínka hospodářského života společnosti působí pouze subsidiárně, čili podpůrně. To znamená, že stát nezastupuje, ani nenahrazuje podnikavost jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení. Jinak by stát jako všeobecný podnikatel byl naprosto přetížen hospodářskými úkoly. Stát však pouze doplňuje přičinlivost jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení v těch hospodářských úkolech, kde se jim nedostává dost sil.
Svatý Otec dále připomíná jeden z velkých hospodářských problémů společnosti, totiž nezaměstnanosti. Přitom zdůrazňuje "odpovědnost státu za ochranu dělníka před přízrakem nezaměstnanosti". Až dosud se stát o to snažil "dvěma navzájem se doplňujícími způsoby:
- hospodářskou politikou s cílem vyrovnaného růstu a zajištění plné zaměstnanosti,
- pojištěním proti nezaměstnanosti spojeným s politikou doplnění vzdělání, které usnadňuje přechod dělníka z krizového odvětví do odvětví, jež se rozvíjí. (CENTESIMUS ANNUS, II,15)
Stát má povinnost zřizovat a udržovat zvláštní pracovní příležitosti pro nezaměstnané, aby tak vykonávali práce společnosti nějak užitečné. Počínal si tak už Karel IV., když nechal stavět hladovou zeď, ale o takových podnicích dlužno uvažovat jen jako o dočasném krajním řešení. Stát totiž nemá podporovat práce, které nepotřebuje víc, než v nejnutnější míře. Jde tedy o práce sice slušné, tedy aby pracovník se svou rodinou mohl vyžít na životní úrovni přiměřené svému společenskému postavení a kulturní vyspělosti, a umožnilo mu to i nějaké úspory, ale nikoli víc než to, nikoli nad poměry.
Svoboda volby práce je tak důležitá hodnota, že má být pokud možno přístupná těm, kdo pracují nuceně nebo nouzově na obecním majetku. Stát má tímto způsobem zaměstnávat nezaměstnané jen do té chvíle, kdy se jim samým nabízí výhodnější pracovní příležitost. Nejnižší mzda, poskytovaná nezaměstnaným za práci nucenou nebo nouzovou má takového pracovníka morálně podněcovat, aby hledal práci výnosnější, popř. lehčí, a aby se takových příležitostí chápal vždy radostně jako čestnějších a osvobozujících.
Sociální učení Církve tedy zavrhuje soustavné podrobné zasahování státu do hospodářského života. Odmítá takovou hospodářskou přepečlivost nějakého státu, který tím ubírá na svobodě hospodářského podnikání jednotlivcům a dobrovolným sdružením, který se snaží diktovat všechny ceny na trhu, mzdy pracovníků, atd.
Taková soustava důsledného a podrobného zasahování státu do hospodaření je dočasně odůvodněna za mimořádných podmínek, jako za války či v době živelných katastrof. Ale v mírových a obnovených řádných poměrech je takové zasahování státu do hospodaření zhoubné. Přemíra státního řízení a kontroly vede totiž k přebujení úřadů, k omezování soukromé podnikavosti a osobní svobody.
Sociální učení Církve sice klade důraz na peněžní podporu nezaměstnaných, ale ještě více zdůrazňuje to, aby se stát snažil zprostředkovat dělníkům odborné vědomosti, jež by jim umožnili doplnění vzdělání a přechod z hospodářského odvětví, postiženého nezaměstnaností, do odvětví, které se rozvíjí. Vždyť peněžní podpora v nezaměstnanosti může dělníkovi sice vynahradit hmotnou ztrátu, ale nemůže nikdy mu nemůže nahradit ztrátu morální, kterou je postižen, když nemůže prožívat radost z dobře vykonané práce, a když se takto morálně nemůže rozvíjet.
Když Svatý Otec dále připomíná, že "rozhodující úloha odborů spočívá ve vyjednávání nejnižší mzdy a pracovních podmínek", je si nepochybně vědom toho, že tyto požadavky odborů, jakož i jejich požadavek plné zaměstnanosti mají také své meze.
Stát se snaží ovlivnit rozdělování důchodů pomocí daní. Na obzoru se však ukazují nebezpečné důsledky v podobě inflace, nebo-li znehodnocování peněz. Pokud by se chtěla udržet plná zaměstnanost, byl by to pro ekonomy tvrdý oříšek. Museli by se rozhodnout mezi dvojím: buď se vzdát plné zaměstnanosti a připustit nějakou míru nezaměstnanosti, nebo provádět vhodná daňová opatření a ta doplňovat rozsáhlou přímou kontrolou a úředními zásahy státu. Když se mají rozhodnout mezi zabraňováním znehodnocováním peněz zvyšováním daní a nezaměstnaností, tak konzervativci dávají přednost znehodnocování peněz před prostředky, které by jí zabránily. Avšak liberálové, stojící v popředí v zemích českých a moravskoslezských od začátku posledního desetiletí 20. století, pokud stojí před volbou mezi nezaměstnaností a růstem cen, bez váhání zavrhují obě možnosti.
Tak se ukazuje, že snahy o snadné a pohodlné působení státu proti znehodnocování peněz pomocí daní, vyžadují nalezení střední cesty mezi zřeknutím se plné zaměstnanosti, mezi fašismem (tozn., že se obětuje dělnictvo) a labourismem (tozn., že vláda slouží především odborům a obětuje kapitalistické podnikatele). Příklady jednotlivých států světa ukazují potácení ode zdi ke zdi mezi těmito třemi krajnostmi.
To vše jen potvrzuje rostoucí závislost národohospodářů na Boží milosti. Příznivému vývoji nepochybně může velmi pomoci moderní výpočetní technika, ale beze zbytku lze vyřešit jen s Boží milostí, pokorně vyprošovanou a očekávanou v modlitbě před oltářem.
Když Svatý Otec mluví o těchto problémech, tak je to výzva nejen k těm nahoře, kdo mají rozhodovací pravomoc, nýbrž ke všem křesťanům a lidem dobré vůle, aby se v této věci dovedli správně orientovat a zodpovědně a pohotově dovedli přispět svým dílem k spravedlivému hospodářskému řádu.
Maria, Matko Boží, posiluj nás a oroduj za nás!

Hospodářská úloha státu (23)
Jaký má být vztah mezi pracujícími a státem? Tento poměr se vymezuje posledních odstavcích 16. článku encykliky Centesimus annus.
Stát si zásadně nesmí počínat jako diktátor. Nesmí omezovat podnikavost jednotlivců a jejich zájmových sdružení. Nesmí dusit osobnost člověka, jeho osobitý přínos do společenského a kulturního dění. Stát nesmí libovolně zacházet s majetkem jednotlivců a soukromých sdružení. Avšak existuje mnoho oblastí, kde je třeba, aby se stát postaral vhodnými zákony o vnější rámec svobodného podnikání občanů. To už není jenom otázka jednotlivce, nýbrž je to otázka obecného blaha: pracovní doba, náležitý odpočinek, celá oblast sociálního zákonodárství, důchodové a nemocenské pojištění, úrazová prevence, atd.
Během valné části druhé poloviny 20. století se podařilo vštípit českým občanům klam, že v oboru sociálního a společensko-pracovního zákonodárství dospěl český stát na záviděníhodnou úroveň. Ve skutečnosti jsme v sociálním zákonodárství zaostali právě tak pronikavě, jako v jiných oblastech společenského života. Zatímco nás totalitní stát konejšil a ukolébával snem o sociálních jistotách a vymoženostech, jaké prý může poskytnout jedině komunismus, předstihly nás v tomto ohledu i ty nejchudší státy kapitalistické.
K uskutečňování takového právního rámce, který přináší sociální zabezpečení občanů, se nemusí člověk uchylovat k žádným utopiím, a tím méně k neblaze proslulým utopií komunistického ražení. Vždyť je to povinnost každého státu! Tím, že plní své hospodářsko-společenské úkoly, se žádný stát nemusí chlubit. To je součást uskutečňování obecného blaha. Avšak stejně tak, jako uskutečňování obecného blaha není výhradní úkol státu, podobně je tomu i v sociálním zákonodárství. Všichni občané a jejich skupiny, včetně rodin se mají snažit o vytváření obecného blaha - každý podle své povahy a nadání a v rámci svých vlastních cílů. Státu přitom připadá: podněcovat, uspořádávat, usměrňovat a doplňovat to, co chybí.
Státní činnost má tedy povahu všeobecnosti, a to proto, že není společenských vztahů a oblastí, na které by se státní činnost nějak nevztahovala; a dále i proto, že kdykoli stát zasahuje do vztahů mezi lidmi, činí to vždy s prokazatelným úmyslem pozvednout je na vyšší kulturní úroveň, a zvětšit důstojnost prvků, které uskutečňují obecné blaho, aniž tím pozbývají povahu soukromého úsilí.
To se může stát jedině tehdy, když se bere v úvahu zásada subsidiarity, podpůrnosti. Pokud se tato zásada nebere v úvahu, tak se všeobecná povaha státu snadno zvrátí v totální, naprostou. Stát se pak v životě pracujících uplatňuje hlavně nepříznivě, totiž jako strážce právního řádu.
V normálních poměrech se stát také v nějaké míře uplatňuje jako strážce právního řádu, ale jinak působí hlavně příznivě, dle požadavků obecného blaha. Vždy však působí subsidiárně, podpůrně. To znamená nezastupuje ani nenahrazuje podnikavost jednotlivců a jejich sdružení. Pokud by chtěl nahrazovat podnikavost jednotlivců a jejich rodin a různých přirozených zájmových sdružení, pak by jako všeobecný a úplný podnikatel přestal plnit všechny své úkoly. Zkostnatěl by v přetíženosti úředními úkoly zrovna tak, jak dosud vidíme na většině našich městských úřadů a magistrátů, dlouhodobě obtížených hrozným dědictvím socialismu.
Je třeba zajistit "´lidskou´ pracovní dobu a odpovídající odpočinek, a především práva uplatňovat na pracovišti vlastní osobnost, aniž by přitom utrpělo vědomí nebo lidská důstojnost. Zde je třeba zdůraznit úlohu odborů, které mají sloužit nejen jako společník při jednáních, nýbrž i jako ´místo´, kde se může uplatnit dělníkova osobnost." (CENTESIMUS ANNUS, II,15) Úkoly odborů tedy nelze omezovat na boj za zvýšení mezd, jako to u nás v letech 1990-1993 činí především odbory železničářů a kovovýrobců. "Mají přispívat k rozvoji kultury práce a umožňovat dělníkům plnost lidského podílu na podnikání."
"K uskutečnění těchto cílů musí přispívat stát." Jak? "Nepřímo tím, že zaručí podle zásady subsidiarity - podpůrnosti co nejpříznivější předpoklady pro svobodný rozvoj hospodářství, které tak vytvoří bohatou nabídku pracovních příležitostí a základní zdroj blahobytu. Přímo stát přispívá především tím, že se nezaměstnanému dělníkovi zaručí nejmenší plat nezbytný k obživě."
Velký úkol státu v českých po-komunistických poměrech stojí především v pomoci zemědělství. Vrací se od komunisticky naprosto nedomyšleného a idealisticky rozmáchnutého přechodu k velkovýrobě v zemědělství a živočišné výrobě, zpět k malovýrobě, která je u nás na mnoha místech vhodnější. Zatím se to děje s nebezpečně zdrženlivým postojem politiků a státníků. Odbory zde skoro nepůsobí. Zemědělci a chovatelé jsou vrženi napospas živelné mezinárodní hospodářské soutěži, v jaké nemohou obstát. To se dá pochopit z hlediska státu, uvažujícího ryze hospodářsky, avšak ani trochu eticky. Mravní hledisko je zde právě tak zanedbávané, jako pohled duchovní.
Je povinností státu ujímat se obzvláště a podporovat je společensky slabých, aby došlo ke spravedlivému vyrovnání hospodářských zájmů mezi různými společenskými vrstvami. Nemůže-li občan ba ani celá některá vrstva společnosti pomoci výhradně vlastním přičiněním, potom je stát povinen doplnit tento nedostatek. Např. v českém hornictví a v těžbě uranu, kde se koncem 20. století prosazuje útlumový program, je stát povinen poskytnout pracujícím příležitost pro vhodné doplnění vzdělání, vzbuzovat u nich důvody k takovému doplnění vzdělání, neboť je to změna v životním rytmu lidí, která je často prožívaná jako něco zlého, a vytvořit slušně odměňované pracovní příležitosti tak, aby zanikly hospodářské důvody k projevům nespokojenosti.
Povinnost státu opatřovat občanům práci a právo státu nutit je k práci jako zdroji obživy mají své meze. Stát má právo nutit každého občana, aby žil - pokud se týká vnějších projevů života - řádně a počestně. Má tedy právo vyžadovat od těch, kdo nezdědili nebo si nezaložili majetek, na němž by svobodně a podle svých zálib pracovali, aby pracovali na cizím tak, aby mohli z výsledků takové práce slušně žít se svou rodinou, tozn. žít přiměřeně svému společenskému postavení a své kulturní úrovni. Svoboda volby práce je tak důležitá hodnota, že má být pokud možno zpřístupněna i těm, kdo pracují nouzově na obecním majetku. Stát má takto zaměstnávat nezaměstnané jen do té doby, když se jim samotným nabízí výhodnější pracovní příležitost.
Povinnost státu vytvářet právní rámec pro bezpečné pracovní podmínky, pro zabezpečení sociálního pojištění pracujících pro případ nemoci, úrazu, stáří a jiné životní situace, nabývá v českých po-komunistických poměrech zvláštního rázu také tím, že zde existuje jeden pojišťovací ústav, který má skoro monopolní postavení, kdežto jiné vznikající soukromé pojišťovny jsou chudé a neschopné soutěžit s ním.

Nová evangelizace a sociální učení Církve (24)
Encyklika Centesimus annus vyjadřuje v 16. článku zvláštní vnitřní bolest. Je to bolest, jaká provází Boží lid ve všech staletích. Ve starozákonních dobách to bývali hlavně proroci, v nové době jsou to především papežové, kdo zosobňují svědomí doby. Představují tak zvláštní barometry společenských a kulturních problémů Božího lidu. V tom se podobají některým umělcům. Na rozdíl od umělců, dávajících se unést svou intuicí, která je někdy vede k tomu, aby tvořivě nastavovali svým dílem zrcadlo společnosti, proroci a dnes papežové vycházejí od nadpřirozených pohnutek a pak velmi důkladně a odvážně odpovídají na naléhavé duchovní a mravní problémy společnosti. S umělci je však často spojuje to, že jejich působení nebývá plně pochopeno společností. Vždy se ovšem vyskytují ve společnosti lidé, kteří sociální působení Církve chápou, třebaže to bývá menšina.
Všimněme si třeba papeže Jana Pavla II. Jistě je potěšen, když vidí ty obrovské zástupy lidí kolem sebe při návštěvách jednotlivých zemí. Přitom si je bezpochyby vědom toho, jak duchovní a mravní život v té které zemi chátrá. Přibývá rozpadlých manželství, přibývá případů umělého přerušování těhotenství. Jako rakovina se v myšlení národů, ba i mnohých vzdělanců rozmáhá zesvětštělé myšlení. To smutné skutečnost. On tomu však statečně čelí. Upozorňuje, strhuje mladé k nadšení. Připomeňme si naši vlast. V roce 1990 vítala Svatého Otce, ale jak si vzala jeho slova k srdci? Svatý Otec nás vyzýval k jednotě. A my? První, co jsme dokázali: národně jsme se rozdělili, a co je ještě horší - v honbě za úspěchem a ziskem se mnozí stali takřka požírači těch druhých, méně pohotových podnikání, chudších a těch, kdo mají nějaké morální zábrany.
Svatý Otec si je plně vědom toho, že ani působení Lva XIII. a zejména jeho encykliky Rerum novarum se nesetkávalo s jednoznačným účinkem ve společnosti, a dokonce ani v Církvi . Účinek Rerum novarum v naší vlasti byl rovněž dvojaký. Například vyšší představitelé Církve přijali toto sociální učení velmi rozpačitě. Biskupové nevyvinuli žádnou větší iniciativu. Domnívali se hospodářsko společenské otázky nepatří do kompetence duchovních. Omezovali se spíše jenom na to, aby charitativní pomocí byly nárazové odstraňovány křiklavé případy bídy. A také probouzející se hnutí křesťanů, zaměřené společensky a odborově, nenacházelo u většiny biskupů podporu.
Zato u nižšího duchovenstva vzbudila u nás encyklika Rerum novarum zaslouženou mohutnou odezvu. Obrození, které nastalo v Církvi po encyklikách Lva XIII., zasáhlo svým kvasem také země české a moravsko-slezské. stalo se tak hlavně přičiněním nižšího kněžstva, zaměřeného křesťansko-demokraticky. Bez valné podpory biskupů vesměs německého původu, účastnili se řadoví kněží vzdělávání lidu také po stránce sociální. Stát ovšem mařil buditelskou činnost kněží v českém národě: začátkem 70. let minulého století byl zakázán časopis Sv.Cyril a Method, podobně jako řada jiných křesťanských podniků.
Méně šťastný byl církevně reformní program katolické moderny. Její představitelé se uvedli živelnou bojovností a kritikou církevních poměrů (Např.novojičínský Nový život, pražský Rozvoj). Obzvláště nedůstojným rysem tohoto českého reformního hnutí byl boj proti celibátu. Jiným rysem tohoto hnutí v českých zemích bývalo břemeno nepřekonaného husitského pocitu ukřivděnosti; koncem 19. století to sklouzlo do zneužívání Husovy osobnosti k proticírkevnímu štvaní.
Sociální učení Církve se v českých zemích muselo utvářet současně v opozici vůči liberalismu a socialismu, avšak také proti zkostnatělému konzervativismu a neporozumění ze strany vyšších církevních hodnostářů.
Podnikání kapitalistů v našich poměrech se stále víc a více odcizovalo národnímu prostředí. Obdobně i socialistické hnutí, které tu vznikalo jako temná reakce, se nás šířilo jako německé, a národně odrodilé. Tak si hospodářský liberalismus bezohledně razil cestu českou společností. Provázel ho liberalismus politický, namířený proti Církvi . Ta se snažila vyrovnávat neblahé důsledky překotného zprůmyslňování prosazováním sociálních opatření. Za to byla obviňována ze zpátečnictví a tmářství.
Nápor liberalismu proti Církvi dostával v českém prostředí ještě zvláštní posilu tím, že Církev - hodnocena podle jejích nejvyšších představitelů v českých zemích - jevila se české veřejnosti jako poddajná služka státu. Postavy jako byl budějovický biskup Jirsík a několik dalších vysokých prelátů, hlásících se rozhodně k svému češství, představovaly ve veřejném mínění jen čestné výjimky. Horlivé snažení četných řadových kněží bylo v dějinném povědomí národa zatlačováno do pozadí ujišťováním liberálního tisku, že právě tato doba sepjala u nás katolicismus v jedno s nenáviděnou habsburskou vládou.
A přitom i katolíci dosáhli také úspěchů. Český katolický blok v čele s kněžstvem tvořil pravé křídlo národní strany vedené Riegrem a Palackým, a byl hlavní oporou strany proti dravému liberalismu. První poslanci politicky se zapojujících katolíků vstoupili do moravského sněmu v roce 1896. Jejich strana prosazovala nejen združštevňování a zakládání spolků křesťanů - dělníků, ale dokonce prosazovala v říšské radě uzákonění všeobecného starobního a invalidního pojištění, omezení pracovní doby na 8 hodin, aj. vymoženosti.
Tak se katolickému duchovenstvu podařilo v českých zemích oslabit nápor dravého kapitalismu a částečně řešit jeho neblahé společenské dopady. Odvrátit však tento proces Církev už nemohla, protože v tom narážela na rakousko-uherský stát, který podporoval překotný růst průmyslu, a dohánění Anglie.
Také dnes jsme svědky podobného procesu dohánění západní Evropy, podporovaného státem. A církev? Dnes je připravena mnohem lépe: vybavena stoletým soustavným rozvíjením sociálního učení Církve . Nová evangelizace Evropy je neodmyslitelná od soustavného sociálního působení Církve . A přesto odezva encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus není ani dnes jednoznačně příznivá. Mnozí křesťané tuto encykliku přijímají prostě jako jednu v řadě jiných, aniž ji pochopili jako návod pro život a pro jednání. Měli by si uvědomit, jak moc se v tom podobají některých nepřátelům Církve , kteří si tuto encykliky přečetli od začátku do konce a snad i od konce do začátku, a přece jim to není nic platné, protože neuznávají duchovní hodnoty, z nichž sociální učení Církve vyrůstá a odmítají duchovní život. Osobně jsem se setkal s některými poslanci a politiky, kteří na veřejnosti dávají najevo svou znalost encykliky Centesimus annus, aniž je jim to ovšem bez hlubšího života se svátostným Kristem k užitku. Je to však něco, co by mělo podnítit snahu křesťanů soustavně duchovně růst a žít ze svátostného Krista také ve směru sociální nauky Církve . Pak je nebudou nikdy moci zahanbit "děti tohoto světa, které jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než děti světla." (LK16,8)

Ateismus základem nespravedlnosti (25)
Když Jan Pavel II. připomíná přínos Lva XIII. pro rozvoj sociálního Církve , tedy ukazuje, že nestačí si jen přečíst encykliku Rerum novarum. Je totiž třeba ji číst "ve spojitosti s celým bohatstvím učitelského úřadu Lva XIII." (CA, II,17)
Co to znamená? Především to, abychom si všimli ještě jiných dokumentů toto velkého papeže. Mezi jinými stojí za povšimnutí encyklika Libertas praestantissimum z 20. června 1888. Co je v této encyklice důležité pro současnost? Pojednává se v ní o svobodě. Lev XII. nám ukazuje, že sociální problémy spjaté s rozvojem kapitalismu, nejsou způsobovány jen samotnou hospodářskou soustavou, která sama o sobě je něčím neosobním, ale že tyto problémy mají příčinu v člověku; zejména v jeho mylném "chápání lidské svobody, která se vymaňuje z poslušnosti vůči pravdě, a tím i povinnosti respektovat lidská práva. Obsahem svobody se pak stává sebeláska, která vede až k přezírání Boha a života věčného a života věčného, která nezná mezí při sledování vlastních cílů a nebere ohled na požadavky spravedlnosti."(CA,17)
Tuto skutečnost je třeba mít na paměti. Kdo zanedbá tento fakt, lehce přehlédne, že za sociálními problémy pracujících stojí především lidský subjekt, zneužívající své svobody. Potom už snadno upadne do socialistické léčky, ať už zaměřené národně nebo mezinárodně. Socialismus se pak představuje jako dějinná nutnost, prosazující se zcela neosobně, a osudově nastupující po kapitalismu jako celkově nespravedlivém zřízení. Nespravedlnost kapitalismu se staví jako všeobecná a úplná. Zapomíná se, že žádná věc sama o sobě není ani zlá, ani nespravedlivá, nýbrž za sociálními nespravedlnostmi nějakého zřízení stojí výchozí osobní nespravedlnosti nějakých, určitých lidí.
Podobně se osobní nespravedlnosti konkrétních lidí jako důsledek mylného chápání svobody projevily v tragických válkách, které v letech 1914 až 1945 otřásaly Evropou a celým světem. (CENTESIMUS ANNUS, 17) Přitom šlo nejen o ty, kdo stáli v popředí společnosti a vedli ji, ale i o ty zástupy, které tak pohotově přijímaly za své všechny ty lži o třídním boji, o různé hodnotě ras či národů, a pohodlně se svěřovali vedení diktátorů.
Dvacáté století se stalo svědkem nebývale prudkého rozmachu všech druhů násilí. Toto století překonalo předcházející staletí počtem válek, množstvím válečných obětí, rozsahem ničení a účinností použitých prostředků ničení. Během první světové války padlo asi 6 milionů lidí (Urlanis, 1983). Dvacetiletí po této válce nebylo mírem, ale jen příměřím, během něhož se státy připravovaly k další válce. Toto příměří bylo povážlivě ohroženo válkou ve Španělsku, vyprovokovanou převratnými změnami vlády, podpované bolševiky z Moskvy. Pak proti ní vystoupilo vojsko generála Franka, podporované z Německa a Itálie. Na tři sta tisíc vojáků (Urlanis, 1983) přišlo přitom o život, aniž byl mír Evropě zajištěn. V druhé světové válce přišlo o život na 46 milionů lidí. A poválečný mír? Bylo to zase jen příměří, jež vyplynulo z dohod mezi vítěznými mocnostmi. Až dodnes se opírá hlavně o vojenskou sílu a hrozbu jejího použití.
Americký president Roosevelt na konci světové války prohlásil, že "jednota, kterou demokracie vytvořily pro vítězství ve válce, je ničím proti jednotě, kterou musí vybudovat pro mír. Jakmile se po válce ozvou hlasy, že už není zapotřebí této jednoty, teprve pak začne nejvážnější práce."
Velké nebezpečí pro světový mír tvoří právě chybné pojetí lidské svobody. Mezi státníky dnes prakticky převažuje názor, že dostatečnou zárukou míru je úsilí o sjednocení se na úrovni hospodářské spolupráce. Stačí prý dát lidem svobodu podnikání a z jejich úsilí už vyjde samovolně mírové soužití. Velké naděje se u nás vkládají do demokracie, ačkoli osudy západních demokracií dokládají jejich slabost udělat něco pro zajištění míru. Jako odezva na bezbřehou demokracii, dennodenně sklouzávající k demagogii, provázené korupčními skandály, a nárustem zločinnosti, vystupují hlasatelé silného státu.
Tak, jako lze právem pochybovat o tom, že totalitní snahy mohou natrvalo zajistit lidem bezpečné a mírové soužití, tak ani mír, který by měl sám od sebe vzejít z demokracie, nemá trvalý ráz. Navenek svůdný ideál samovolného přirozeného vzniku trvalého demokratického mírového soužití, je vystavěn na množství náhodných předpokladů. Ty mají ve svém souhrnu znamenat poměrné upevnění mírových sil ve světě a jejich rovnováhu. Ve skutečnosti neznamenají nic takového. Je to je levný pacifismus. Lidem se namlouvá, že zavedením nějaké zákonné úpravy, a třeba i té nejvyšší, zahrnující demokratickou ústavu, se vytvoří předpoklady míru, který z nich pak samovolně a organicky vyroste. Takové iluze podporuje v mladých lidech naší doby také hnutí New Age - Nová doba: tvrdí, že u nás končí působnost hvězdného znamení Ryby a nastupuje působnost Vodnáře; za jeho působnosti pak osudově zavládne věčný mír.
Každý rozumný člověk musí souhlasit s názorem, zdůrazňovaným u nás od dob sametové revoluce, že totiž láska a pravda musí zvítězit nad nenávistí a lží. Přesto není pochyb, že lidstvo k tomu nedojde nějakým historickým samo-pohybem, ani pouze tím, že se zavedou nějaká demokratická zařízení nebo jiné věci, ani pouhým působením uspořádáním hvězd ve znamení Vodnáře. Může k tomu dojít jedině osobním přispěním konkrétních lidí, vedených už od dětských let, správně informovaných ve školních lavicích, ale i sdělovacími prostředky k správnému chápání lidské svobody; k takovému pochopení svobody, jaká je pevně zakotvena do mravního a Božího řádu. Svobodu jsme nedostali k tomu, abychom jí bez omezení využívali, ale abychom svobodně velebili našeho Stvořitele i Vykupitele a s Jeho pomocí žili jako Boží děti. Sotva bychom opustili správné pojetí lidské svobody, ihned se člověk začne uchylovat k pýše a nezřízené sebelásce. Vítězí nenávist, rozvíjí se nenávistná ideologie boje třídního, rasového, národního. Jádrem všech těchto omylů je právě takovýto mylný názor na člověka, který si ve smyslu tohoto individualismu smí dělat všechno, co ho napadne. Takovýto individualismus, jenž tvrdí: není nikoho nad námi, člověk je jedinou mírou všech věcí. Odtud pak vyplývá porušování přirozených lidských práv.
Nestačí však pouze o Bohu vědět, nýbrž člověku je zapotřebí dennodenní posily, jakou Kristus nabízí ve svátostech. Ve světě, ba i v naší vlasti přetrvávají zdroje obrovských napětí. Jedině s Boží pomocí, pokorně vyprošovanou, lze unést to "strašlivé břemeno nenávisti a pomstychtivosti, které se nakupilo na základě četných nespravedlností" u nás i na mezinárodní úrovni.
Prosme Boha o pomoc, protože jedovaté plody zneužívání lidské svobody dozrávají kolem nás. Příznakem toho jsou strašné vojenské sklady zbraní hromadného ničení. Ty nestačí jen odhodit, ale je třeba je buď zneškodnit, nebo vynalézat způsoby jejich mírového využití. K tomu je třeba, aby učení encykliky Rerum novarum, i ty nápravné prostředky, které nám Lev XIII. ukázal, byly uznány a používány. Je třeba opakovat, že "neexistuje žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia." (CA I,7)
Pane Ježíši, pro své rány, rány nenávisti a násilí, smiluj se nad námi. Dej, aby se náš národ, zasvěcený Tobě skrze Pannu Marii, nestal sobě samému zdrojem záhuby a jiným příčinou pohoršení. Ježíši, ať v každém z nás zvítězí Tvá láska. Ať zvítězí tak, jak nás o tom ubezpečuje fatimské proroctví: Neposkvrněné srdce Mariino!

Spravedlivý mír anebo příměří? (26)
"Od roku 1945 mlčí zbraně na evropském kontinentu", a přesto opravdového míru není stále dosaženo. "Skutečný mír není výsledkem vydobytého vojenského vítězství, nýbrž spočívá v překonání příčin války a ve skutečném usmíření mezi národy." (CENT.ANNUS, II,18)
Osudná vada v takovém pojetí míru jako pouhého stavu neválčení spočívá v tom, že selhává, má-li poskytnout lidem podnět k rozvíjení mírového soužití. Z takového pojetí míru, které staví na výsledcích války, na stavu vojenské výzbroje, na několika podepsaných smlouvách, se vlastně vytratil samotný lidský subjekt; není budován na osobní lidské účasti, nýbrž spíše s ní nepočítá; místo toho se snaží zajistit mír věcnými, neosobními prostředky. To však není opravdový, totiž spravedlivý mír. Spravedlivý mír se neobejde bez základů v mravních ctnostech, zejména ctnosti spravedlnosti konkrétních lidí, rodin, národů, zkrátka bez obnovy mravního řádu. Pojetí míru pouze jako stavu neválčení znamená zúžení pojmu mírové soužití na stav napjaté rovnováhy vojenských sil, nebo na stav vyčerpanosti státu válkou, tedy na stav přestávky mezi válkami.
Svatý Augustin nám dává správné pojetí "míru jako spočinutí v řádu a jako důsledku řádu." (DE CIV.DEI, XIX, 13) A sv.Tomáš upřesňuje, že mír je "výsledek spravedlnosti, mírněné láskou k bližnímu." (SUMMA CONTRA GENT.,III,130)
Na konci druhé světové války se nedospělo k takovémuto míru. Místo sblížení mezi národy došlo po válce k ještě většímu rozkolu. Válka skončila tím, že kasárenský stát, překročil hranice jedné země a stáhl do sféry svého vlivu další země. Polovina Evropy byla stržena do nové koloniální soustavy, "zatímco druhá polovina se hleděla podobného nebezpečí uchránit."
Železná opona, do níž se východní blok uzavřel, aby v poměrné uzavřenosti pokračoval v militarizaci své moci, vyprovokovala západní demokracie ke studené válce. Studená válka znamená, že takový mír je ve skutečnosti ozbrojeným mírem, stavem neútočení horkými prostředky - zbraněmi.
"Mnohé národy, uzavřené v tísnivých hranicích mocenského bloku, ztratily možnost o sobě rozhodovat. přitom byly snahy zničit historické povědomí těchto národů a kořeny jejich staleté kultury." (CA,II,18) Český národ byl uměle izolován od duchovně-mravních hodnot, které mu původně srozumitelnou řečí zpřístupnili svatí Cyril a Metoděj. Naopak byl všemožně spoutáván lží o jakési husitské revoluční tradici. Současně byl v národě jitřen zraňující komplex méněcennosti, když mu byly stále připomínány takové okamžiky národního selhání, jako byla doba Husova, doba Žižkova, doba pobělohorská aj.
"Horečné zbrojení pohlcovalo prostředky nezbytné k zajištění rozvoje vlastního hospodářství... Vědecko-technický pokrok se stal nástrojem války." Dodnes vidíme strašné důsledky této militarizace života všude kolem sebe. Dodnes vidíme a slyšíme, jak výsledky ´zlatých českých ručiček´ a naší vynalézavosti, zneužité pro válku, přinášejí jedovaté plody u nás i ve světě: ať jsou to teroristé, kteří byli v naší vlasti vycvičeni a vyzbrojeni pro naplňování šílenství Zla, ať jsou to naše tanky nebo zbraně či jiné zbraně, levně dostupné v celém světě.
Válka byla z naší vlasti nejen očekávána a připravována, nýbrž vskutku probíhala a ještě stále "probíhá za nesmírného krveprolévání v různých částech světa": Irán, Jugoslávie atd.
V současnosti nabývá na závažnosti otázka, zda bude uskutečněna jednota světa mírovou cestou, anebo se lidská skupina vydá další trnitou oklikou kasárenských států, dennodenně hrozících stržením celého lidstva do ozbrojeného konfliktu. Obraz kasárenského státu, jak jej nastínil myslitel H.D.Lasswell, není ovšem žádným proroctvím. Spíše je to obraz toho, co je velmi pravděpodobné, pokud se lidé neobrátí o pomoc k blahoslavené Matce Boží, aby se za nás přimluvila u svého božského Syna. Taková modlitba měla vždy odvratný účinek na hrozbu války.
Současný rozvoj zbraní hromadného ničení, jimiž lidstvo stále víc a víc ohrožuje vlastní existenci, má smysl jedině v tom, aby se každému člověku dalo důrazně najevo, že se ocitá na křižovatce, odkud spoléháním se na ryze lidské síly a přirozené prostředky vede cesta ke světové válce a SMRTI.
Základem budoucího věku míru může být pouze politika všeobecného, dokonalého uplatnění moudrosti v řízení lidské přirozenosti. Tato všeobecná politika bude vládou svatých.(DAN 7, 18,22,27)
Bude to podle Komenského "politika katolická, neboli univerzální, naplňující se ve znovushromáždění všech národů světa ve svornosti: s urovnáním a odstraněním všech válek v lidském pokolení a se zamezením i samých příčin k válkám." (VSENAPRAVA, XII,1-4)
Doposud se ve světě udržuje pouze stav celkového neválčení. Za ten se ale platí, draze. Platí se obtížným budováním rovnováhy sil a zbraní, a čas od času se přináší oběť v podobě připuštění místně a dobově omezené války. Tak zoufalými prostředky se státníci snaží vyhnout okamžiku překvapení ze vzniku nekontrolované války, že na zvoleném místě v jistou dobu sami vyprovokují záměrně řízený ozbrojený konflikt. To byla válka v perském zálivu, válka v někdejší Jugoslávii.
Avšak skutečný mír není jen výsledek poměru sil, nýbrž především mravní čin. Proto k budování samotného mírového soužití pozitivně nepomáhá ani zbrojení, ani samo odzbrojování, nýbrž kultivace tohoto soužití náboženstvím, mravností, uměním, výchovou, vědou, filozofií, právem a moudrou politikou. Příznivá stránka rozvoje mírového soužití spočívá ve zduchovnění a umravnění, které předstihne úroveň rozvoje vojenské techniky a organizace, aniž ji ničí nebo ruší. Chtít upustit od všech lidských prostředků a sil by jistě bylo nesmyslné. nemají být docela odsunuty, ani opuštěny, nýbrž mají být otevřeny onomu mohutnému sestupování Lásky nestvořené mezi lidi a národy, které je přímým důsledkem Vtělení.
Musíme rozlišovat prostředky trpělivosti a odvahy k utrpení od prostředků útočnosti čili odvahy k útoku, a pak dát přednost těm prvým, aniž bychom odmítli jakékoli užití síly - síly tělesně donucovací. Křesťan se nemá bránit přiměřenému užití spravedlivého násilí, pokud je toho nezbytně zapotřebí. Avšak takovéto prostředky, třebaže se shodují s naší tělesnou a porušenou přirozeností, jsou PROTI-přirozené, z hlediska ducha, který nás vede k životu a způsobům Božích dětí. Křesťan se chvěje před nutností jejich použití.
Pokud lidé, na kterých závisí rozhodování o použití násilí, jsou křesťané, a mají za cíl opravdu humanizující přeměnu světa a jeho oslovení radostným Slovem evangelia, pak jsou povinni ze všech sil vtisknout otěže spravedlnosti prostředkům, pocházejícím ze světa divochů a naprosto odmítnout užití síly jako prostředku přesvědčení. Oni musí znásilnit i samotnou sílu, aby vyvážili ono násilí, kterého se síla snaží dopouštět mna duchu. Oni prostě musí podřídit sílu lásce tak, aby se v nich opravdu stala nástrojem konané lásky.
Je třeba, aby dřív než síla, prostředky útočné a donucovací, byla uznána a použita celá paleta jiných prostředků, a to zejména těch, které lze nazvat duchovními bojovými prostředky: především trpělivost a dobrovolné utrpení. Jedině tím může být vyvážena a obrácena k vítězství ona "méněcennost" křesťana v řádu bojových prostředků, plynoucí z toho, že křesťan je vázán povinností usměrňovat je spravedlností, a že se v něm urážejí duchovní pohnutky Božího dítěte.
Třebaže tedy vyrovnaný rozvoj vojenských sil, udržovaný obtížnou akrobacií politiků a státníků, uchovává dnešní svět v poměrném klidu, sám o sobě k míru nevede. Skutečný mír naopak někdy vzchází národům od vojensky slabých a snahy silných velmocí zůstávají přitom zastíněny: "Snadno je Bohu dát sevřít mnohé rukou nemnohých; a není rozdílu u Boha nebes vysvobodit mnohem nebo málem. Vítězství totiž není ve množství vojska, ale s nebe je síla. Proto volejme nyní k nebi a smiluje se nad námi Hospodin." (I MAK 2,18-19; 3,10)

Hra s ohněm (27)
Je smutnou skutečnosti, ale nemůžeme před ní zavírat oči, že totiž "výstředním skupinám, které chtějí mezinárodní spory řešit silou zbraní, se dostává politické a vojenské podpory. Zatímco ti, kdo usilují o pokojné a humánní řešení, zůstávají osamocení a často se stávají obětmi svých odpůrců." (CENTESIMUS ANNUS,II, 18)
Co je to za strašlivou logiku? Její základy vymyslel pruský vojenský teoretik Karl von Clausewitz: válka je pokračování politiky jinými prostředky a jejím cílem je zničení nepřítele. To bylo kdysi. To bylo za časů napoleonských válek. Kde však nechávají rozum dnešní stratégové? Vždyť dnešní "válka může skončit bez vítězů a poražených - sebevraždou lidstva." (CA 18)
Je pravda, že se už ode dávna zabývají myslitelé otázkou spravedlivé války. Avšak nikdy nebylo možno posuzovat válku jenom podle spravedlnosti. Spravedlnost je sice vedoucí zásadou mezinárodního života, ale bez lásky je nedostatečná. Při složitosti mezinárodních vztahů je těžké určit spravedlivý důvod k válce. Dříve obvykle platilo, že obranná válka bývala spravedlivá, kdežto útočná nespravedlivá. V současnosti je nutno posuzovat podmínky pro vedení války daleko přísněji, než v minulosti. Vždyť i spravedlivými důvody podložená obranná válka může dnes dopadnout špatně pro celé lidstvo.
Válka je prostředek nejen drahý, ale i nejistý. Způsobené škody často převýší ty škody, kvůli kterým se válka vedla.
Navíc tyto škody postihují jak napadeného, tak útočníka, tak i ostatní lidi, kterých se spor vůbec netýká.
Kromě toho jsou zde zbraně hromadného ničení, a ty postihují viníky jako nevinné, vojáky jako civilisty.
Z toho i ze vzájemné propojenosti vztahů mezi státy vyplývá tíhnutí každé místně omezené války, a vedené jenom smluvenými zbraněmi, aby se zvrhla ve světovou válku, vedenou všemi prostředky.
A konečně zde přece existuje mezinárodní organizace OSN. Každý se k ní může obrátit se svými zájmy k mírovému řešení dříve, než by se uchýlil k válce.
"Proto je třeba rozhodně odmítat logiku, vedoucí k sebevraždě lidstva, totiž myšlenku, že boj do zničení nepřítele, nepřátelství a válka přispívají k pokroku." (CA 18)
Co je to za logiku zoufalce, která ve svých závěrech vede k sebevraždě? Člověka by napadlo: Tahle potřeštěná logika přece musí být hrozně pomatená, místo logiky jen zkratové jednání. Omyl! Taková logika může být s chladností příšerně zrůdně domýšlena. A může být do ní zapřaženo celé spřežení počítačů. Dokladem toho je třeba tzv. teorie her, kterou používají dnešní vojenští stratégové, jako je T.Schelling. Nejde o žádnou hru jako zábavu, nýbrž o hru jako prostředek modelování rozporných mezinárodních situací, jaké by mohly nastat, a jejich řešení. Takové zahrávání si s ohněm války, které umožňuje státům být připraveny na různé rozporuplné poměry a rychle a logicky jednat, je velmi rafinované.
Zprvu se pracovalo s teorií her s nulovým součtem. Šlo o model rozporné situace, ve kterém jsou zájmy útočníků zcela protikladné, takže výhra jedno se rovná prohře druhého. Avšak od té doby, co vlastní atomovou zbraň víc než dvě mocnosti, nelze používat teorii dvou hráčů s nulovým součtem, který vylučuje jakýkoli společný zájem, jakoukoli spolupráci mezi účastníky. Zde se používá složitější teorie her s nenulovým součtem. Schelling navrhuje odstrašení útočníka podle nového principu: místo někdejší hrozby ´Ty na tom budeš hůře než já!´, doporučuje hrozbu: ´Budeme na tom oba špatně, ale ať!´ Protivník musí nabýt přesvědčení, že hrozba bude splněna, třebaže způsobí nemenší újmu také hrozícímu.
Jedním z pilířů logiky takového postupu ve vztazích mezi státy je tzv. teorie stupňování nátlaku a jeho hrozby. Návod k tomu vymyslel H.Kahn. Takto může dojít k válce jakožto k činnosti důsledně promyšlené úchylnou logikou. Její příčinou je však nedostatek dorozumění a ochoty k porozumění těm druhým, přílišná sebedůvěra, založená buď na fanatické víře v poslání jedné velmoci, nebo v pověře o osudové nutnosti konečného vítězství jiné velmoci.
Současně však roste nebezpečí války jako nezamýšlené činnosti: roste počet tlačítek, počet jejich uživatelů, počet státu s atomovými zbraněmi, atd.
Svatý Otec nás vyzývá k návratu ke zdravému smýšlení, k umírněnosti, k ochotě pro vzájemné porozumění. Přitom však není idealistou, ale realistou. Dobře ví, že všechny lidi nelze přivést k mírovému soužití samotným horským kázáním. Vždyť Kristus sám použil násilí, když měl co činit s lidmi, kteří v Božím domě obchodovali, a dávali najevo neochotu porozumět duchovnímu základu všeho sociálního míru. (MK 11,15-17) Kristus zdůraznil, že nepřišel zrušit starozákonní prostředky pořádku, ale naplnit. (MT 5,17)
To platí i pro otázku zabezpečení mírového soužití jak duchovním rozvojem občanů, tak pohotovým zařízením síly; takové zařízení nemusí válku přivodit, avšak sílu je nutno ukázat, aby jí nebylo nutno užít. K tomu není zapotřebí bezuzdné zbrojení, ani štvavé působení sdělovacích prostředků, nýbrž zákonnou mocí ovládané a udržované v rozumných mezích, důstojných člověka. Součástí tohoto procesu je vyvážené postupné odzbrojování, jehož duchovní podstatou musí být pokoj v lidských srdcích.
Zdá se, že soustava světa rozpolceného na Východ a Západ, se rozpadla díky výzvám Panny Marie ve Fatimě, zasvěcení Ruska Kristu skrze blahoslavenou Pannu a modlitbám věrných Božích dětí. Nyní však žijeme uprostřed rozvalin plných nevybuchlých bomb nacismu a fašismu. Před námi je nejistá cesta k mnohobuněčné soustavě, kde by státy a mocnosti usilovaly o společný růst ve vzájemném porozumění, a s ohledem na důstojnost osobnosti každého jedince a s jeho podporou. Čím více se blížíme k tomu ušlechtilému hybridu, tím pomalejší je další růst. Tím více vzrůstá nebezpečí náhlého zvratu k mnohapólové soustavě, složené z několika křečovitě ztuhlých středisek síly.
Ještě větší ohrožení pro volný průběh přirozeného snažení lidí o mír spočívá v tom, že by mocnost, která je ve světě na čtvrtém, pátém nebo šestém místě, (jako třeba Německo nebo Irán), pokusila zlepšit své postavení tím, že podnikne kroky, aby se silnější mocnosti navzájem zničily. Riziko zničení pro takovou provokující mocnost by však v případě prozrazení byla dost velká.
Každopádně mírové soužití závisí stále víc a více na náhodě. Je třeba si uchovat zdravý rozum, střízlivou mysl a pevnou vůli. Ještě více je však zapotřebí naší víry. Musíme si jí co nejvíce vyprosit, a to spolu s blahoslavenou Pannou.
"Když se Církev ubírá při tomto putování prostorem a časem, Maria je přítomna jako ta, která je ´blahoslavená, protože uvěřila´... Pro Církev všech dob zůstane Maria především ta, která uvěřila jako první... Tato hrdinná Mariina víra předchází apoštolské svědectví Církve a zůstává stále v srdci Církve . Proto "k ní můžeme jít s důvěrou jako k Matce a nalezneme v její víře oporu pro svou víru. (REDEMPOTRIS MATER,II,25-2
Maria, oroduj za nás, aby nám Kristus dal účast na svém míru tak, abychom se navěky sjednotili a "začali znovu dýchat naplno ´oběma plícemi´: na Východě i na Západě.(REDEMPTORIS MATER,II,34)

Kam vede živelnost tržního mechanismu (28)
Svatý Otec se zabývá z duchovně mravního hlediska také těmi společnostmi, které po druhé světové válce unikly spárům komunistické totality: "V některých zemích se po skončení války projevovala pozitivní snaha o budování demokratické společnosti; řídila se sociální spravedlností a tak brala komunismu jeho revoluční náboj. Tuto snahu podporovaly metody svobodného tržního hospodářství. Zároveň se však usilovalo o to, aby se tržní mechanismy nestaly jediným kritériem veškerého života společnosti." (CENTESIMUS ANNUS,II,19)
Přitom však ukazuje, že ani tyto snahy vykoupeného Božího lidu, které unikly komunistické diktatuře a účinně se jí postavily, nebyly vždy umírněné, nýbrž se někdy uchylovaly ke krajnostem. Trpěla přitom lidská práva, přehlížela se důstojnost osobnosti člověka, duchovní hodnoty se pouštěly ze zřetele.
Už během války se zrychlilo vyhraňování dvou velmocenských bloků: vyhranil se blok demokratických mocností proti bloku totalitních mocností. Současně vzniklo rozsáhlé pásmo třetího světa, mladých zaostalých států. Demokratický Západ přiznával čerstvě osamostatněným národům právo na samosprávu, avšak odporoval jejich nedobrovolnému zapojování do mocenského vlivu východní diktatury. Toto pronikání komunistického vlivu se dělo nejzáludnějšími způsoby, často i násilím, a ti, kdo tomu chtěli čelit, uchylovali se často k podobným metodám.
Vlastní příznivý účinek tohoto zadržování komunismu lze těžkou posoudit, natož změřit. Výsledné zadržení nebylo vždy docela totožné s vojenským vítězstvím: např. Korea, Vietnam. Už tehdy se jasně ukázalo, že v některých válkách proti povstalcům nelze dosáhnout politicky zužitkovatelného vítězství.
Zatímco hned po druhé světové válce se vojenská pomoc demokratických zemí zaměřovala hlavně na západní Evropu (působila tam samotnou svou, nákladně udržovanou přítomností), v dalším období směřovala do Asie, Latinské Ameriky a na Blízký Východ. Pak přešly demokratické síly od postupu nečinné hrozby atomovými zbraněmi proti šíření komunismu, k pružnějšímu postupu. Dohnal je k tomu přechod komunismu od skryté podvratné činnosti ve světě, k otevřenému vývozu terorismu. Každá z poměrně drobných změn strategie zadržování komunismu si vyžádala vždy větší a větší výdaje z kapes daňových poplatníků.
Zatímco v roce 1954 vydaly všechny státy Severoatlantického paktu (NATO) na zbrojení 56,3 miliardy dolarů, v r.1979 už je to stálo 200,7 mld. dolarů. Jestliže se v prvé polovině 20. století vydalo na světě na zbrojení asi 4 bilióny dolarů, tak od r. 1948 do r. 1980 dosáhly skoro 7,5 biliónu dolarů. A tyto výdaje byly lidstvu ´logicky´ důkladně zdůvodněny: na jedné straně utopií o historické nutnosti vítězství komunismu, na druhé straně sebevědomím těch, kdo chtěli zachránit lidstvo tím, že se komunismus zbrojením hospodářsky zničí. Bylo na tom kus pravdy: jedni zbrojili ze svého nadbytku a blahobytu: ve zbrojní výrobě poskytovali živobytí nezaměstnaným, a tak stavěli zcela zbytečnou hladovou zeď. Druzí zbrojili z nedostatku, z bídy a z podněcování nenávisti.
Nejvíce na to začaly doplácet zaostalé země. Komunisté je zachraňovali před kapitalisty, a ti zase před komunisty. Zaostalé národy se tomu musely přizpůsobovat. Jejich výdaje na zbrojení pak vzrůstaly ještě nepřiměřeněji, než v rozvinutých zemích. Vývoz zbraní do zaostalých zemí se pro vyspělé země stal nesmírně výnosný. Zaostalé země se zadlužují. Mezi těmi, kdo těžili z prodeje zbraní zaostalým zemím, byla také naše země. V tomto ohledu zůstává i naše země velkým morálním dlužníkem Africe, Asii, Latinské Americe.
Jaká je u nás situace dnes? Ročenka (1992) uvádí, že v České a Slovenské republice se ročně (1991) vydává na vojenství 27 868 milionů Korun. Ve stejné době se vydává na školství 3 592 mil. Korun, na kulturu 3 029 mil. Korun, na zdravotnictví 6 693 mil. Korun.
Vzhledem k tomu, že k vysněné blahobytné společnosti, jaká si snad mohla hospodářsky dovolit takový přepych, jako je zbrojní výroba, má Česká republika nesmírně daleko, hrozí nám jiné riziko. Svatý Otec o tom říká: "Existují jiné společenské síly a hnutí, jež se postavily marxismu vytvořením systémů ´národní bezpečnosti´. Jejím cílem je řídit celou společnost až do těch nejjemnějších vláken, aby se zabránilo infiltraci marxismu. Velebí a posilují moc státu a myslí, že tak uchrání své národy před komunismem. Přitom se ale dostávají do nebezpečí, že zničí ty lidské svobody a hodnoty, ve jménu kterých se má komunismu čelit. (CENT.ANNUS,19)
Tato slepá ulička se jmenuje fašismus. Po válce jej v Evropě zosobňoval generál Franco, Salazar. Mimo Evropu Perón, Pinochet. V naší zemi je mnoho těch, kdo volají po vládě tvrdé ruky. Některé okolnosti v české společnosti jim poskytují pádné argumenty: nevyhraněnost státní politiky, rostoucí zločinnost, výstřelky nacionalismu, ateismus, korupční aféry, nepoddajnost hospodářských a správních úřadů vůči demokratizaci společnosti, časté zvrhání se demokracie v jalové řečnění politiků, atd.
Tato slepá ulička společenského vývoje je svůdná nejen pro ty, kdo se snadno podřizují zjednodušujícím heslům, ale i pro ty vzdělanější. Ti připouštějí fašismus jako dočasnou léčebnou kůru společnosti, vystavené po nějakou dobu nákaze nebo otravě komunismem. Tak ostatně do značné míry chápal své poslání generál Franco ve Španělsku. Navíc si namlouvají, že fašismus nemusí být tak strašný jako byl ten, který doprovázel německý nacismus, ale že se dá udržet v jistých mezích, takže ho např. nemusí doprovázet soustavné vyhlazování všech, kdo smýšlejí jinak. Ještě strašlivější je fakt, že tito lidé mohou nějakou odrůdu fašismu záměrně dočasně prosazovat pomocí falešných důvodů, tedy nikoli naráz jako při vojenském puči, nýbrž postupně. Jejími prosazovateli mohou být také mocní jedinci, stavící se navenek jako velcí humanisté a demokraté, usilující o postupné získání co nejvíce pravomocí pro hlavu státu na úkor parlamentu, atd. To je velké nebezpečí pro tak slabou a křehkou demokracii, jako je česká.
S důvěrou se však svěřme Marii, Matce Boží, které je naše vlast zasvěcena. "Mariino mateřství, které je dědictvím člověka, je nejosobnější dar, který Kristus dává každému člověku. Nakolik svěřuje Vykupitel Marii Janovi, natolik svěřuje současně Jana Marii. Pod křížem má počátek zvláštní svěření každého člověka Bohorodičce. (REDEMPTORIS MATER.III, 45)
Blahoslavená Panno, přimlouvej se za nás, abychom se stali podobní tvému Synu, a naše národní soužití, aby se stalo obrazem a podobou tajemného života Nejsvětější Trojice.

Úskalí blahobytné společnosti (29)
Když Svatý Otec rozebírá situaci ve světě po druhé světové válce, tedy připomíná cestu, kterou se vydaly některé demokracie. Avšak při návratu k demokracii se staly obětí nové obludy, která je sice nenápadná, ale přitom tak zhoubná ve svém působení, že je možná nebezpečnější, než ta - použijeme-li výrazu Zjevení - rudá šelma. Je to společnost hojnosti, "blahobytná neboli spotřební společnost. Ta se snaží porazit marxismus v rovině ryzího materialismu tím, že ukazuje, že společnost volného tržního hospodářství může zajistit uspokojování člověka než komunismus, přičemž se duchovní hodnoty rovněž pouštějí ze zřetele. (CENTESIMUS ANNUS,II,19)
Tempo hospodářského růstu v těchto demokraciích se po válce v poměru k předválečné době zvýšilo. Pokud se objevovaly hospodářské krize, tedy se podařilo zkrátit dobu poklesu výroby. Došlo sice ke krizím na burzách, avšak ty neprobíhaly současně s krizemi v průmyslu. Rovněž se ekonomům podařilo docílit, aby nedocházelo k současnému souběhu hospodářských krizí v několika demokraciích naráz.
Zahraniční obchod v těchto demokraciích rostl po válce rychleji než průmyslová a zemědělská výroba. Došlo totiž k rozšíření mezinárodní dělby práce a specializace výroby. Současně tam došlo ke znehodnocení měn. Projevilo se růstem cen na mezinárodním trhu. Pro růst cen na světovém trhu jsou příznačné tzv. cenové nůžky: tozn. zvyšování cen hotových průmyslových výrobků při současném snížení cen různých druhů surovin a zemědělských plodin, vyvážených zaostalými zeměmi. Mezinárodní obchod vyspělých zemí se rozvíjí hlavně na základě obchodu s hotovými průmyslovými výrobky, kdežto objem obchodu se surovinami se zmenšuje.
Mezitím, co komunistické země hospodářsky uvázly na mrtvém bodě, hospodářsky vyspělé demokracie postupně překonávají všechny hospodářské programy, které si vytyčili komunisté:
- Rostou příjmy námezdních pracujících.
- Roste zaměstnanost žen, což také přispívá k zvýšení úrovně spotřeby rodiny.
- Rostou akciové společnosti, čímž se dopřává účast pracujícím na různých podnicích.
Význam tohoto vývoje, který spočívá v širokém rozdělování výhod hospodářského pokroku a zvyšování úrovně spotřeby, je dalekosáhlý. Nedošlo k němu v komunistické diktatuře, ale v demokracii, zejména v USA, které nejvýrazněji uskutečnily sociální program blahobytu pro všechny. Toho se zde dosahuje také pomocí daní: velké dědické daně mají sklon postupně rozbít obrovské soustředění majetku v rukou bohatých. Také progresivní důchodová daň ztěžuje bohatým možnost bohatnout dál.
Zvětšující se složitost podniků a jejich činnosti způsobuje, že faktické rozhodování postupně přechází od majitelů podniků na na odborné námezdní pracovníky - na manažery.
Vzestup výroby umožnil vzrůst úrovně spotřeby a blahobytu celé společnosti. Avšak tento růst blahobytu se začíná nezbytnou podmínkou dalšího hospodářského růstu. Ukazuje se, že kapitál už není soběstačný, nezávislý na spotřebě. Spotřeba celé společnosti musí narůstat, aby kapitál mohl něco vynášet. Čím více se občané stávají zámožnějšími, tím více se jejich potřeby utvářejí v procesu, jímž jsou uspokojovány. Velkou roli začíná hrát reklama, která lidem vytváří nové potřeby. To vše vtiskuje společnosti spotřební ráz, ve kterém se překonávají všechny sny marxistů o blahobytu v komunismu. Tak komunismus vadne v období vysoké úrovně spotřeby ve vyspělých demokraciích.
Jan Pavel II. uznává, že "na jedné straně je pravda, že tento sociální model odhaluje zhroucení marxismu, který chtěl vytvořit novou, lepší společnost. Na druhé straně se však s ním shoduje v tom, že popírá veškerou samostatnost, veškeré výzvy k mravnímu jednání, k právu, ke kultuře a k náboženství, a že omezuje člověka pouze na oblast hospodářství a uspokojování materiálních potřeb. (CENTESIMUS ANNUS,II,19)
Jak se to děje? Předně tím, že když se takto globálně hospodářsky všechno zařídí různými neosobními zařízeními: akciové společnosti, daně, atd., tak už na samotného jedince skoro nic nezbývá. Tento blahobyt se mu nabízí, aniž by sám měl na jeho dosažení měl osobní účast, ba dokonce spíše se s jeho účastí moc nepočítá. Hrozí-li někde hospodářská krize, hned různé mechanismy zabudované přímo do hospodářství automaticky vyrovnávají krizi, aby vývoj mohl zdárně a nerušeně běžet dál. To způsobuje nespokojenost lidí, kteří pak prožívají společnost hojnosti jako ďábelský aparát, v němž mohou mít všechny poklady světa, pokud za to zaplatí, a to nejen penězi, ale koneckonců svou duší.
Mnohým lidem v komunistických zemích připadalo vystoupení hippies v 60. létech jako projev toho, že mládež v blahobytné demokracii už neví roupama co by chtěla. Říkali si: my máme důvod k nespokojenosti: někdo nám tu něco zavedl, aby nám zajistil růžové zítřky, a dělal to bez nás, a my na to doplácíme svou svobodou. Ale co oni? Žijí uprostřed blahobytu, a přece jim to nestačí. Mnozí z těch hippies by odpověděli: o vás někdo rozhodl bez vás, že budete žít v bídě komunismu, a o nás také rozhodl někdo bez nás, že budeme žít v blahobytu. To nás nebaví žít, když je tady všechno na světě hotové. Jsme tu zbyteční. Jen konzumenti.
Navíc zlepšení hospodářské situace pracujícího člověka spočívá nejen v růstu osobní spotřeby, ale také ve zvětšování jeho volného času. Volný čas přestal být ve společnosti hojnosti výsadou bohatých a je dopřán každému. To je skvělá vymoženost. Zapomíná se tu však na to, že volný čas je jenom příležitost k něčemu. Zapomíná se, že lidé si už od dětství mají osvojovat hodnoty: duchovní, mravní, estetické a vůbec kulturu.
Tak sice roste ve společnosti hojnosti volný čas všech, ale oni nevědí, čím ho naplnit. Kultura byla ve společnosti s vysokou úrovní hospodářské spotřeby pro všechny docela zanedbána. Samo prodlužování volného času, zrovna tak jako pouhý hmotný blahobyt není úplným řešením otázky pracujících. Je totiž třeba, aby se pracující člověk ve volném čase opravdu zotavil a účelně jej vyplnil ušlechtilou radostnou činností.
Růst blahobytu a volného času ve vyspělých demokraciích sice hospodářsky překonal komunismus, ale přesto se ukázal být stejně bezduchý jako on. Třebaže ve vyspělých demokraciích jsou pracující lidé hospodářsky a společensky zbaveni bídy, mnozí z nich zůstávají chudí kulturně. Ve volném čase se totiž dobrovolně stávají otroky shonu po smyslových požitcích. Vědomě upadají do závislosti na vnějších podnětech. Ty k nim přicházejí ze sdělovacích prostředků a z celé obrovské oblasti služeb, které si podřizuje výnosný zábavní průmysl. Tak spotřební člověk vyměňuje svou nesmrtelnou duši za lákavé a strhující výplody zábavního průmyslu. Tak okrádá Boha o svou duši, a sebe ještě víc - o Boha.
Blahoslavená Panno, tvému vedení jsme všichni zasvěceni - už od doby, kdy Vykupitel svěřil tebe svému milému Janovi a Jana zase tobě. Přiveď nás ke svému božskému Synu. Vždyť právě ty "ve své mateřské lásce pečuješ o bratry svého Syna, kteří ještě putují v mnoha nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou dovedeni do štastné vlasti." (LUMEN GENTIUM,62)

Evropský dům nebo domov? (30)
Encyklika Centesimus annus si všímá také toho, jak od druhé poloviny 20. století probíhá "velkolepý proces dekolonizace, jímž získaly četné země nezávislost a právo na sebeurčení." (CA,II,20)
Svatý Otec připomíná, že tyto národy sice formálně dosáhli státní svrchovanosti, ale skutečnost byla jiná. "Ve skutečnosti zůstávají významné oblasti hospodářství stále v rukou zahraničních podniků, které nejsou ochotny zavázat se k rozvoji hostitelské země." Kromě toho těmto zemím "chybějí rámcové podmínky pro účinné a odpovědné řízení ekonomiky", jakož i příslušní odborníci. Za této situace jim často přicházeli "na pomoc" tzv. "poradci". Tito lidé, přicházející z komunistických zemí pod záminkou odborného poradenství, bývali často pověřeni tím, aby navázali spojení s odpůrci stávající mladé, slabé vlády, organizovali jejich odboj, zneužívali místních národnostních třenic ke komunistickému převratu. Tak se to často dělo v Africe pod heslem Afrika Afričanům, dále v jižní a Latinské Americe, na Středním Východě, v jižní Asii, ale také v Evropě.
Pokud jde o Evropu, její politická situace se po druhé světové válce pronikavě změnila. Evropa ztratila výsostné postavení. Dostala se do závislosti na dvou velmocech. Podle toho, jak si tyto dvě velmoci na konferenci na Jaltě rozporcovaly Evropu na sféry svého vlivu, tak se její kontinent politicky rozdělil. Z Evropy, dříve aktivně zasahující do světového politického dění, se stala mnohem bezmocnější oblast. Těžiště moci se tu přesunulo hlavně na východ. Změnila se politická mapa světa. Sovětský svaz vyšel z druhé světové války silnější a mocnější. Svými mezinárodními frázemi totiž zachytil:
- vlnu všeslovansky zabarvené odezvy četných socialistů na velkoněmecký výboj za války,
- budovatelské nadšení politicky zaostalých zemí, které získaly nezávislost po zhroucení tradiční koloniální soustavy v Asii, Africe jižní Americe, aj.
Po dohodě mezi představiteli východní a západní velmoci s cílem, aby se politicky dočasně řídila obnova demokracie, zejména v Evropě, fakticky nastalo komunistické budování nové koloniální soustavy zemí, které upadly do závislosti na východní velmoci. Tak po druhé světové válce odpadlo od demokracie ke komunistickým koloniím 12 států, celkem 750 miliónů obyvatel. Když se však Čína a Albánie vymknuly z podrůčí na SSSR, aby živořily v samostatném komunismu, pozbyl s nimi Sovětský svaz více než 650 mil. obyvatel.
Přesto komunisté dokázali do konce 80. let 20. století vtáhnout do oblasti svého přímého mocenského dosahu přes 226 miliónů obyvatel ve 13 državách o celkové rozloze 4.157 tisíc kilometrů čtverečních. Byly to Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, východní Německo, Rumunsko, Jugoslávie, Afganistán, Mongolsko, Korea, Vietnam, Kuba, jižní Jemen. Jakmile totiž komunistická velmoc ovládla "srdce Evropy" - naši vlast, a pak i další evropské státy, zaměřila své rozpínání do zámoří. Jejich vliv byl dalekosáhlý. Vytvářeli pátou kolonu ve všech zemích z místních nespokojenců. Dodávali jim zbraně, aby pod vedením komunistických "poradců" mohli při první příležitosti uchvátit moc v zemi. Tak ustavili nejeden policejní stát.
Ve srovnání s rozsahem této nové koloniální soustavy byl rozsah zbytků tradiční koloniální soustavy nepatrný: nedosahoval ani 12 miliónů obyvatel.
Svatý Otec takto ukazuje na nesnáze mladé, křehké demokracie, se kterými měl náš národ možnost se seznamovat déle než čtyřicet roků. Tato péče Jana Pavla II. je obzvlášť pochopitelná, když vidíme, jak se do zaostalých národů, které ještě včera žily v pralesích, se nevyváží chléb, léky, vzdělanost, nýbrž zbraně a vojenští "poradci". Tak jsou tyto národy udržovány v závislosti na vyspělejších velmocech. Čas od času jsou v zaostalých zemích vyprovokovány nějaké ozbrojené boje, na kterých si mohou vyspělé země prakticky vyzkoušet své moderní prostředky ničení. Tam se proplétají síly, které krvavě značkují dějiny 20. století. Mnohdy se projevují zamaskovaným způsobem.
Rozpad komunistické velmoci před koncem 20. století dává lidstvu příležitost k zlepšení této situace. Přesto je Evropa na konci 20. století nejednotná, roztříštěná do vzájemně zápolících silových polí a bojišť, takže víc než kdy jindy potřebuje jednotu a soustředí sil. Rostoucí hospodářské sjednocování západní Evropy působí na východní Evropu jako magnet: podmiňuje vytvoření volnějšího celoevropského společenství.
Výstavba evropského domu po stránce mocenské vyžaduje, přetvoření souboru poměrně soběstačných jednotek do organicky spjatého celku, do jehož politiky by každý přinášel svůj podíl. Lidské rodině však přirozeně nestačí, aby měla byt nebo dům nýbrž potřebuje domov; nejen střechu nad hlavou, ale také kulturní prostředí. A to platí také o celé Evropě.
Předpokladem opravdové evropské jednoty politické a hospodářské je tedy sjednocení lidských srdcí a myslí. Tento jednotící tmel vychází z Velehradu jako ideje, zosobňované svatými Cyrilem a Metodějem. Tento úkol vybudování jednotné Evropy je svěřen všem lidem, ale zejména katolíkům. Pod vedení správného sociálního učení Církve mají budovat skutečný mír a usilovat o všestranné vymoženosti pro všechny země, a to i pro ty zaostalé.
Svatí ochráncové jednotné Evropy, Cyrile a Metoději, přimlouvejte se za nás, aby nás Pán spojil vjedno!