1. Evangelizovat kulturu? A co to je?
Znamená to, že máš osobní úkol přinášet radostnou novozákonní zvěst všem lidem a tak zevnitř přetvářet lidi samotné a vytvářet z nich nové stvoření. (Evangelii nuntiandi, II/l8). Sleduj tím něco víc, než jenom nějakou zevní okrasu. Snaž se proniknout celým životem. Přičiň se o evangelizaci samotné kultury a jednotlivých kultur, jež lidé vytvořili. Evangelium, a tedy také evangelizaci, ovšem neztotožňuj výhradně jenom se svou kulturou – naopak. Snaž se otevřít všem kulturám.
Není pochyb, že hodnoty, jež ti evangelium přináší, prožíváš v těsném spojení právě se svou vlastní kulturou. Budování Božího království a šíření křesťanských hodnot se tedy nemůže obejít bez základních složek kultury jako takové, ani bez jednotlivých lidských kultur (Tamtéž II/20). Tak se snaž propojit nadpřirozené hodnoty evangelia s hodnotami své přirozené lidské kultury.
Mám je propojit? A jak?
Tak, aby z tohoto spojení mohla tato kultura vyjít oplodněna a nadána skutečnou inspirací k svému dalšímu rozvoji a tvorbě. Evangelium a tvoje krásné svědectví o něm jsou schopny proniknout všechny kultury, aniž by přitom upadly do závislosti na kterékoli z nich.
Mluvíš o poslání umělce. Jenže ve skutečnosti mnoho umělců usiluje prostě jen o krásu, a vůbec tím nesleduje žádné další účinky svého díla. Copak to nestačí?
Nestačí to. Rozkol mezi evangeliem a kulturou je zřejmě jejich osobní drama. Ty však vyvíjej všemožné úsilí o velkodušnou evangelizaci dané kultury, nebo přesněji řečeno různých kultur, s nimiž se setkáváš. Každou kulturu se snaž obrodit stykem s evangeliem (Christifideles laici, III/44).
Při evangelizaci kultury v užším smyslu, totiž umění, si počínej objevně, tvořivě a vynalézavě, a ne podle nějaké nalinkované šablony. Nemusíš se vůbec omezovat na tradiční, klasické nebo moderní postupy, metody a způsoby. Vynalézej nové postupy a vytvářej objevné skladby (Evangelii nuntiandi, II/43).
Při pohledu na rozmach kultury odcizené lidským hodnotám, ale i tvojí víře, si uvědom závažnost svého zájmu o kulturu (Christifideles laici, III/44). Zejména u takových proměnlivých kulturních útvarů, jako je umění, si opatřuj dobré znalosti o jeho přirozených i nadpřirozených základech, Nestojíš snad o to, abys rozlišil ve stávající nepřehledné spleti různých směrů uměleckých proudů „ovce od vlků“? Ne každé umění je otevřené vůči tvému šíření evangelia. Dokonce i v tom umění, které se někdy tváří jako příznivě nakloněné hodnotám víry, najdeš někdy „vlky v rouchu beránka“.
Mohou to být některé směry počítačového automatismu, působícího líbivě. Mohou to být ještě jiné projevy uměleckého „okultismu“. Působí vůči tobě jako svému příjemci zase povýšenecky, pohrdavě, až nenávistně, rušivě, otřesně, ba přímo tě šokují.
Jsou však způsoby, jimiž lze i tyto směry v umění, předpojatě uzavřenému evangeliu nebo farizejsky zneužívajícímu evangelia k předvádivosti autorů, nenásilně, taktně, a přesto účinně otevírat upřímnému přijetí radostné novozákonní zvěsti. Není to snadné. Musíš kvůli tomu něco obětovat a pak se pokorně otevřít vyšší pomoci našeho Pána, bez něhož nedokážeš nic.
Přitom se neobejdeš bez znalosti prostředí a kulturních okruhů, v nichž se soudobé umění tvoří, nachází a působí. Větši-na dnešních umělců je zřídkakdy ovlivněná klasickým uměním. Zato je silně poznamenána převažujícím modernismem. Přesto však většina z nich namáhavě a s velkým tvůrčím utrpením a opravdově hledá svou uměleckou totožnost. Pokud jsi duchovní pastýř, tak zapomeň na to, že si na ně v Božím domě počkáš, až za tebou přijdou. Nepočítej ani s tím, že je někdo jiný z věřících kromě tebe bude vyhledávat. Při hrozném úpadku estetické vnímavosti našich věřících až do bezduché pózy, zkrátka kýče, s tím skoro nepočítej.
Nejenže se mnohý dnešní umělec ve světě odchyluje od evangelia, nýbrž také umění doprovázející zbožnost křesťanů a jejich mariánskou úctu prochází od 19.a 20.století většinou úpadkem. Se smutkem se můžeš ohlížet za předcházejícími sta-letími, kdy bývala Církev hlavní podporovatelkou skutečně krásného umění. Vyjdi ze své duchovní „věže ze slonoviny“ mezi lidi, a dřív než začneš hlásat radostnou zvěst, snaž se je dlouho a vytrvale sledovat a soustavně chápat!
Tohle je však velký úkol nejen pro tebe, jako duchovní pastýře, nýbrž i pro tebe, křesťana, který žiješ ve světě. Jako laik jsi svým povoláním postaven do středu světského prostředí. Jsi poslán k nejrůznějším časným úkolům. Proto také zvěstuj evangelium zvláštním způsobem. Tvou hlavní a bezprostřední úlohou je uvádět ve skutečnost všechny skryté křesťanské a evangelizační možnosti, které v dané světovém dění už trvají a působí. Vlastním polem tvé evangelizační činnosti je kromě jiného také rozsáhlá a složitá oblast kultury, včetně umění. Přitom se neobejdeš bez důkladné znalosti prostředí, kde máš působit (Evangelii nuntiandi, VI/70,73).
Jako křesťan žijící ve světě máš poslání být s odvahou a tvůrčím způsobem přítomen ve význačných oblastech kultury, tedy také na místech umělecké tvorby. Cílem této tvé přítomnosti je nejen poznávat, kriticky posuzovat a očisťovat projevy současné kultury, nýbrž je pozvedat pomocí původního bohatství evangelia a křesťanské víry na vyšší úroveň (Christifideles laici, III/44,).
K žádoucímu sjednocení skladby dané kultury se zapoj celou svou bytostí. Způsob, jak pečuješ o sebeuskutečnění ve své tvorbě závisí na tom, jak pojímáš sám sebe a svůj cíl. V této rovině spočívá tvůj jedinečný a nenahraditelný příspěvek k pravé kultuře. Podporuj kvalitu lidských postojů, které dávají kultuře přednost před pokusy, které ponižují člověka v lidské mase, podceňují úlohu jeho podnětnosti a jeho svobody (Centesimus annus, V,5l).
2. Co je krása?
Krása je to, co se ti při poznání líbí (Sv.Tomáš,Summa theol.,I,27,l.). To je dáno správnou proporcí. Krása je však víc než pouhý přívlastek věci. Bez ohledu na tebe jako diváka, je krása sama jasně vynikající forma nebo přesněji vnitřní skladba věci.
Co je potřeba ke kráse věci?
Především to, aby části věci tvořily v jistých poměrech v jednotný celek. Přitom tato rozmanitost částí soustředěná v jednotě musí tak jasně vynikat, aby ti byla zřejmá, abys ji mohl poznávat. Krásno spočívá v celistvosti, úplnosti či neporu-šenosti, v souladu souzvuku a souměrnosti, a konečně v jasnosti, skvělosti či zářivosti. (Tamtéž, I, 38, 8).
Krása je tedy podle sv.Alberta, jasně vynikající řád či skladba, čili skvělost formy, která září na úměrně rozčleněných částech hmoty (Opusculum de pulchro et bono).
Co rozumíš skvělostí formy?
Skvělost znamená, že skladba nějaké věci vyzařuje tak, že se ti jeví její dokonalost a řád v celé plnosti a rozmanitosti. Skvělost krásného je vlastnost věci, která způsobuje, že se věcné prvky její krásy, jako je řád, soulad, úměrnost, stávají jasnými a budí ve tvém rozumu snadné a plné poznávání. Jasnost je zvláštní vyzařování nad světlem a barvou, sebeodhalení. Proto se mluví o jasném světle, jasné pravdě či jasném pochopení, tj. o zřejmém světle, pravdě či pochopení, čím jsou zřejmější, tím jsou dokonalejší.
Stvořitel jako svrchovaná Krása způsobuje poměrnou krásu svého tvorstva. Krásno, s jakým se setkáváš ve světě, je ne-dokonalé ve srovnání s krásou Boží. Trvá zde jen díky Stvořiteli, k němuž se vztahuje. Krásno je prosvítáním, vyzařováním Boží milosti. Rozlišuj mezi svrchovaným krásnem, které je cílem metafyziky, a krásnem vnímatelným smysly, které je nedokonalé.
Jak se liší krása od dokonalosti?
Krása se věcně neliší od dokonalosti, ani od pravdy ani od dobra, třebaže se od nich logicky liší. Krása je sice totéž co dobro či dokonalost věci, jenže musí to být taková dokonalost, že tě svou skladbou uchvacuje, upoutává tvé smysly i mysl, vyzařuje svým souladem. Tento soulad vzbuzuje ve tvé duši zálibu. I poměrná úplnost věcí a vzájemných vztahů má soulad-nou úměrnost částí k celku, takže celek jasně vyniká či vyzařuje. Souměrnost částí k celku, vyrovnanost jejich vztahů dává vzniknout jasnému vynikání její skladby. Proto je krása je jasně vynikající skladba věci.
Tvůj duch, příbuzný souladu a řádu, má zálibu v souměrnosti, uspořádanosti a dokonalosti skladby. Jasné vynikání takové skladby věci v tobě vzbuzuje zálibu. Jak smyslovým vnímáním, tak rozumem vnikáš do řádu a souladu. Podle stupně rozvoje tvých duševních schopností pro vnímání řádu a souladu celku, pro vnímání jasně vynikající skladby celku, dospíváš k zálibě v kráse, k lásce ke kráse a k jejímu novému zakoušení..
Dobro působí na tvou touhu a snahové napětí, aby probuzené směřovalo k dobru. Dobro jako krása působí na tvé poznávací schopnosti, ve kterých se projevuje záliba v kráse. Obojí proudění tvého života za dobrem a krásou může být a často bývá souběžné. Miluješ krásu nejen pro radost a potěšení, ale i proto, že je součástí tvé duše, která se tím zdokonaluje. Krása je jako dobro způsobilá vzbuzovat i tvou touhu a žádost. Je-li dobro úplné a dokonalé, tak je zároveň krásnem, takže se ti líbí. (Sv.Tomáš, Tamtéž,I,5,4kl.)
Zatímco k zážitku krásy ti stačí nazírání, dobro potřebuješ dosáhnout, abys jím mohl uspokojit svou potřebu. Věc je dobrá, pokud je přiměřená vůli a potřebě, je krásná, pokud se vztahuje k poznání. (Tamtéž, I,II,27,lk3.)
Dobré je to, co přitahuje tvoje snažení. Toto snahové napětí se ti vyrovnává tím, že dosahuješ dobra. Krásné je to, jehož nazíráním se ti toto snahové napětí vyrovnává. Soulad tvé duše a věci v poznávajícím úkonu je vlastní příčina tvé radosti z krásy. Plnost tvého zážitku krásy ovšem zahrnuje ještě připojující se city, nálady a jiné tvé projevy. Postupuješ tedy přes smyslové vnímání krásného předmětu k jeho duchovnímu poznání v rozumu a nazírání, a k opětovné ozvěně poznané krásy v celé tvé bytosti, včetně stránky smyslové a pudové.
Kde se ve věcech samých bere krása?
Zdrojem krásy v přírodě nebo v umění je řád. Krásno není pouze to, co je uspořádané, nýbrž to, co je způsobilé tímto řádem vynikajícím ve věcech vyvolat v tobě, který to postřehuješ, radost z rozjímání.
Krása přesahuje možnosti tvých smyslů. Smysly sice můžeš sledovat krásné věci. Avšak vlastnost, kvůli níž jsou věci krásné - krása - je předmětem pouze tvého rozumového poznání. Na rozdíl od ideální krásy, jako je třeba láska k vlasti nebo ctnost čistoty, kterou rozumem poznáváš samu v sobě bez pomoci smyslů, smyslová krása je též přístupná jen rozumu, avšak rozum ji postřehuje pomocí smyslů z jejích smyslových zjevů. Rozlišuj mezi neměnným ideálem krásy a jeho proměnlivými realizacemi.
Krása naplňuje tvé smysly něčím uspořádaným. Pouze uspořádané smysly, jako zrak či sluch si mohou osvojit řád a míru. Tvému rozumu je vlastní, aby snadno, jasně a názorně poznával svůj předmět. Čím méně nesnází a překážek ti brání v daném poznání, tím větší v něm nalézáš zalíbení. Úkon poznání je ti usnadňován přítomností řádu, jímž je krása. Tvoje záliba v kráse se liší od nezištné lásky k dobru tím, že plyne výhradně z duchovního, rozumového nazírání na předmět. Krása posunku se líbí, protože jednotlivé části krásného jsou si navzájem podobné a jsou určitým poutem spojeny v jeden souladný celek. Dobře víš, že se ti geometrické vztahy líbí. Příčinou toho je zřejmá pravidelnost jako shoda částí nějakého celku. Taková jasná shoda ti usnadňuje představit si celek. Sotva vnímáš část, už jsi připraven k vnímání ostatních částí. Vzniká v tobě vědomí pravidelnosti, zákonitosti, řádu. Kterýkoli prostorový tvar se shoduje s touto pravidelnou zákonitostí, odpovídá tvé silově pohybové zkušenosti a způsobuje v tobě zalíbení v kráse.
Podstatnými znaky rytmu je souvislost a opakování. Každý hybný projev osamocený v čase se vyznačuje jedinečnou okamžitou subjektivní stránkou. Ta pomíjí, jakmile se opakuje, aby se stala součástí souvislého celku, rozvíjejícího se v prostoru i v čase. Tyto dva prvky rytmu - prostor a čas, jsou neoddělitelné. V některých uměních vidíš jeden nebo druhý převažovat, v hudbě ti oba vystupují vyrovnaně jako rovnocenné prvky. Samotný tvůj život je vlastně rytmus. Je to souvislý sled rozmanitých jednotek, tvořících celek. Také ve své osobnosti můžeš odhalit rytmus, neboť zvláštní propojení jejích vlastností ji podmiňuje. Každý život i každý výtvor, který je přímo veden pouhým pudem, podněcujícím bytost odporovat, je nerytmický. Rytmus tvého života a umění vyžaduje souvislé sloučení všech povahových rysů.
Uvádění krásy do podstatné závislosti na citu vzniká z nepřiměřeného nadhodnocování citu. Prožívání krásy se neomezuje na tvé city, ani na samotnou tvůrčí činnost. Vnímání krásy je úkonem tvé poznávací schopnosti. Při tomto úkonu se uplatňuje také tvoje vůle a cit pro jediný základ, ve kterém tvoje schopnosti pramení.
Když sleduješ krásu, předpokládáš krásno, které vnímáš. Věcný prvek krásna nelze popírat, protože bez něho není možná intuice. Tvoje intuice, jako přímé zření rozumu, netvoří krásno, nýbrž předpokládá krásno. Krásno je něco přesažného jako jsoucno, pravda a dobro. Shoduje se s daným jsoucnem a pravdou. Dovršuje je však tím, že vztahuje jsoucno ke tvé poznávací a volní schopnosti, jakož i k citům. Naproti tomu dobro vztahuje jsoucno pouze k volní činnosti, kdežto pravda vztahuje jsoucno zase jenom k rozumové schopnosti. Tím, že věc je tím, čím má přirozeně být, v celé své ucelenosti, vyzařuje souměrností, jasností, skvělostí a pořádkem, a to je věcné krásno. Proto je příroda přirozeně nejvíce krásná.
Při sledování umění přísně rozlišuj mezi opravdovými uměleckými díly a řemeslnými výtvory, postrádajícími vlastní krásnou hodnotu. Při prožívání uměleckého díla si polož otázku, zda vedle významových představ přicházejí v úvahu ještě jiné představy, a zda jsou pro krásu přípustné také nějaké představy přidružené, včetně náboženských. Když chceš nějaký předmět zhodnotit jako krásný, tak to neprováděj hlavně ani převážně podle přidružených představ náboženských. Avšak byla by to krajnost, kdybys chtěl přidružené představy náboženské docela odlučovat od krásných. Tvoje hodnocení věci jako krásné závisí na tvých dosavadních zkušenostech z vnímání krásných věcí, avšak může být zdokonaleno přidruženými představami náboženskými.

3. Co patří ke krásné věci?
Především něco smyslově vnímatelného. Tento první činitel ve tvém zážitku krásy můžeš označit jako přímý. Jenže sám nestačí k uskutečnění tvého zážitku krásy. K tomu, aby to, co přímo postřehuješ, působilo tvůj krásný zážitek a tvou zkušenost krásy, musíš dosáhnout zvnitřnění. Potřebuješ výkladové představy. Dostavují se ti zařazením vjemu krásné věci do tvé zkušenosti z vnímání krásných věcí, jejich srovnáním a vyhodnocením. To je proces zvnitřňování.
Rozlišuj vlastní významové představy, týkající se krásy, od představ přidružených. Rozhodující je vztah vyvolané představy k vyvolávající představě. Přidružená představa je v poměru k danému významu krásné věci něco jiného, co má své zvláštní trvání vně dané věci jako umělecké a co na danou věc pouze upomíná. Rozdíl mezi přidruženými představami náboženskými a vlastními významovými představami krásné věci je zásadní, třebaže mezi nimi není zjevně patrná propast. Nedej se ve svých soudech o hodnotě krásy uměleckého díla ovlivňovat přidruženými činiteli! Ty jsou ve tvém estetickém nazírání přístupné natolik, nakolik jich dovedeš využít ke stupňování estetického proniknutí sledovaných věcí.
Přidružené činitele náboženské mohou přispívat ke vzniku tvého krásného zážitku. Neposuzuj však hodnotu krásy umě-leckého díla podle přidružených činitelů. Takové stanovisko ti ponechá přijatelnou volnost. Zároveň to ale vyžaduje od uměleckého díla, aby působilo a projevovalo se výhradně sobě vlastními hodnotami krásy. Přidružené představy náboženské samy o sobě neznamenají nic pro tvůj zážitek a zkušenost krásy. Představují pouze látku, ze kterého je možno v některých případech vytvářet krásné prožitky. Tato možnost je však podmíněna právě tím, zda a jak se tato látka poddá a přizpůsobí skladbě vlastního prožitku krásy.
Jaký je rozdíl mezi krásou a uměním?
Rozsah umění je mnohem užší než rozsah krásna. Za jistých okolností může vzbuzovat krásný prožitek kterýkoli jev. Krásno mimo tebe značí dokonalost věci nebo díla, čili dobro. V kráse jako takové nejde o přírodní tvar, nýbrž zobrazený ve tvém smyslovém poznání a pochopený tvým rozumovým poznáním. V tomto zobrazení tvaru může tvá mysl odhalit mnoho nového světla a nové životnosti v napětí a tíhnutí k dokonalejšímu tvaru jako cíli – stálý vlastní podnět k dokonalosti nikdy nevyčerpatelné.
Ošklivost nemá základ ve skutečnosti, nýbrž v jejím nedostatku. Nenajdeš v přírodě žádnou věc, která by byla sama v sobě ošklivá. Ošklivost jí může připadnout z nedostatku vzhledem k jiným věcem, nebo vzhledem k tobě, který ji chápeš. I v přírodních věcech je větší nebo menší krása pro větší nebo menší uskutečnění své možnosti, a to i nezávisle na úvaze tvého rozumu, který ji dovede srovnávat s ideálem. Krása věcí není poměrná, nýbrž svrchovaná, sjednocená se svou vlastní skladbou, ovšem pokud tato skladba dospívá k plnému uskutečnění své možnosti, totiž k plnosti bytí a dokonalosti.
Vznik tvé záliby v kráse a touhy po ní je ti dán tvým přirozeným založením. Je podstatný rozdíl mezi tebou, schopným poznávat, a mezi těmi tvory, které toho schopny nejsou. Jako bytost schopná poznávat máš podstatně dokonalejší založení. Tvoje založení jako poznávajícího tvora je dokonalejší, protože máš možnost vnímat a přijímat tvary jiných bytostí. Smyslové vnímání může přijímat počitky a obrazy všech smyslových věcí, které bezprostředně vnímá, rozum přijímá tvary a tvoří si pojmy o všem myslitelném. Proto se tvá duše může takto stát smysly a rozumem, a tak se přibližovat k Bohu, v němž je všechno jako ve svém zdroji. Tvoje mysl si o věci, vnímané pomocí smyslů, utváří ideální obraz a typ, které si upřesňuješ zkušenostmi a přemýšlením.
Každá věc přirozeně směřuje k vlastní dokonalosti a úplnosti. V tobě nabývá toto směřování zvláštního rázu kvůli tvému rozumovému poznání a tím také zaměření k svému dobru jako cíli. Projevuje se v tobě nejen bytostné směřování, nýbrž také duševní náchylnost k tomu, co máš mít a nabýt k své dokonalosti. Toto směřování k poznanému dobru se projevuje láskou a touhou. Jako člověk nutně miluješ své dobro. Volíš-li někdy zlo, pak je nevolíš jako zlo, nýbrž proto, že je pokládáš za dobro, zkrátka volíš zdánlivé dobro, vyhovující tvé chtivosti a choutkám, i když tyto odporují povaze tvé stvořené přirozenosti a tedy i mravnímu řádu.
Jakýkoli předmět i jakékoli dění v tobě i kolem tebe se mohou stát krásně působivými. Krásná působivost činí z věci, která je jejím nositelem, krásnou skutečnost bez jakéhokoli dalšího zařazení. Proto se často projevuje jako prchavý záblesk přebíhající po věcech. V umění převažuje krásná působivost, kdežto vyskytuje-li se mimo ně, je podružná.
Bůh je nezávisle na tobě nadpřirozeným duchovním základem krásného působení, hodnoty krásy i normy krásy stvoření. jako i umění. V tomto svém duchovním základě, jakož i v duchovním základě tvého prožívání umění, se působení, hodnota a norma krásy nemění. Změny, kterým to podléhá, jsou podmíněny změnami společnosti a tvé smyslové vnímavosti.

4.Jakto, že jsem stvořen pro krásu?
Nepokládám se za krásnou bytost. Spíše zrovna naopak. Kde je tedy ta krása?
Je vštípena do samotné tvé přirozenosti. Tvoje potřeba výrazu nitra je obecně lidská. Vždy a všude, už jako dítě vydá-váš ze sebe zvuky a tvary - říkanka, tanec, zpěv, značka, obraz. Povstávají z tvé potřeby projevit své nitro, představit se sám sobě i okolí, vytvořit něco. Je to výraz tvého vnitřního napětí. Tvou snahu tvořit dělí od ostatní výrazové činnosti úsilí vytvořit něco nového. Nespokojuješ se s účelnou úpravou přírodnin v nářadí, nýbrž se chceš projevit umocněně, vyslovit skrytý obsah, vyjádřit svou osobitě lidskou hodnotu, a dobrat se tak nového stavu. Takto vzniklý tvar je životně spojen s tvým nitrem. Novost spočívá v prožití, v osobní hodnotě námětu pro tebe. Zdůrazněná novost se vztahuje ve chvíli zrodu jen k tobě jako původci, k tvému úsilí zjevit se sám sobě, přesahovat svoje hmotné meze, osvojit si cizí a zároveň vydat své. Výsledek může ostatním připadat jako opakování známých věcí. Tak se na různých místech světa objevují podobné ornamentální soustavy. Všechny pocházejí od tebe jako člověka, a ty se ve své přirozenosti a náklonnostech neměníš. Nezávislost na okolí, o kterou usiluješ, je pouze vnitřní. Nikdy nemůžeš ze sebe docela vyjít. Nejsmělejší obrazotvornost tě nevzdaluje zemi. Nevytvoříš tvary, které by popíraly daný základ, ze kterého vše roste. Toužné vidiny, vysněné během staletí, ti patří odedávna. Jsou důsledkem jednoty ducha a smyslů zakotvených ve světě. Proto se tvůj tvůrčí výraz pohybuje ve tvarech, vyrůstajících z tvého duchově-tělesného založení. Je vymezován tvými možnostmi a schopnostmi.
Je umění pro mě záležitost ryze duchovní, anebo jen smyslová?
Umění je tvoje bytostně lidská záležitost, poněvadž se neobrací ani výhradně k tvému duchu, ani výhradně k tvému tělu, nýbrž k duchu prostřednictvím těla, a tak tě jako člověka zabírá celého. Nevyjadřuje pouze vnější věci, nýbrž také tebe, a to nejen ve tvé vnější tvářnosti, ale i ve tvém vnitřním životě. Vyjadřuje případně i tvou společenskou povahu. Tak je i tvůj zážitek krásy mimo jiné také společenský.
Krása se však u tebe projevuje také bezprostředně a nezáměrně - v postavě, fyziognomii, v chůzi. Jako symetrie a proporce odpovídají tvé postavě, tak tomu odpovídá i přirozené rozšíření těla pohybem, totiž rytmus tepu, dechu, kroku a mluvy. Vnější projev odpovídá napětí, jenž navenek vyjadřuje.
Tvé tělo je obrazem duše, i když nedokonalým, a v tom spočívá jeho největší krása. To, co obdivuješ krásného na lidském těle, je podle Auguste Rodina (Umění, Praha 1918, s.70) zvláštní vnitřní plamen, který tělo jakoby průsvitně osvětloval. Jako muž dokážeš svým výrazným obličejem, svou silou, svými svaly či svou obratností vzbuzovat dojem ráznosti a průbojnosti. Co ti jako ženě chybí na výraznosti, vyrovnáváš ladností, zaobleností tělesných tvarů, jemností a uhlazeností obličeje. Nejde jen o plastické přednosti. K tomu přistupují jemnější a přece rozhodnější zabarvení, tedy malebné krásno. Muž může být stejně šedý či bledý nebo červený ve tváři a na těle, u ženy znamenáš odstíny a máme druhý vlastnost krásy, ne sice jediný, ale podporující. Také pleť je u ženy hladší, a má tím o další estetický rys více. Okolnost, že se ženská krása snáze poruší, neboť výraznost se neporuší tak snadno jako harmonie, nasvědčuje její úplnější přiměřenosti estetickým formám. Ženská krása se rychle mění. Pravé mládí, doba panenské vyspělosti, kdy se tělo vypíná ve své štíhlé, hrdé kráse. Již panenskou únavnou touhou a horečnou vášnivostí mládí povolují napjatá tkaniva a linie tahů pozbývají pevnosti. Z dívky se stává žena, avšak to je podle Augusta Rodina jiný druh krásy, méně čisté (Rodin, Tamtéž, 71-73).
Tak se krása projevuje mne jako jedince, ale jak je to ve společnosti?
Rozsáhlou oblast vzniku krásného působení tvoří lidské vztahy. Jsou založeny na situacích, které ze společenského styku vyplývají, a jimiž se tento styk uskutečňuje. Běžným typem situací ve společenském styku je setkání.
Tvoje dobré chování ve společnosti působí krásně, třebaže jeho hlavní cíl je jiný. Již samotná slova "postoj a strojenost" zdůrazňují, že estetično je v tobě zakořeněno. Každý tvůj dobrý skutek i jeho výsledek mají krásný účinek. Tělesné výrazové prostředky živelně do značné míry odhalují tvé myšlenky a úmysly pravdivěji, než činí slova, která mohou lhát. Nízké myšlenky se odrážejí na obličeji a kreslí na něm viditelnými rysy stopy pošetilosti.
Častěji opakovaná výrazová hnutí se konečně ustálí také navenek, nejen v podobě pomíjivého gesta, ale též v podobě trvalý tvarů rysů. Záměrně i nezáměrně uvádíš do činnosti různé obličejové svaly podle různých nálad a psychických stavů. Vývoj svalů se tím stupňuje a čáry nebo rýhy na obličeji, pocházející od obvyklého smršťování stávají se hlubší a nápad-nější
Tvým zjevně nejdokonalejším sdělovatelem mimoslovních zpráv je obličej. Dolní část obličeje je velice hybným sdě-lovacím zařízením. Úsměv, mající výrazně krásné vlastnosti, jako zakulacení či symetrie, je především záležitostí této části obličeje. Dolní část obličeje často bezděčně vyjadřuje tvoje vnitřní stavy s krátkým trváním. Tyto krátkodobé výrazy, zařa-zené do sledu jiných výrazů, dotvářejí či dokreslují převažující výraz. V horní části obličej bezděčně poměrně více působíš jako sdělovatel dlouhodobých vnitřních stavů. Pohyby čela jsou citlivým sdělovatelem tvých starostí a obav. Každé dělení obličeje na části, oddělování pohybů úst, očí, čela atd. však znamená vnášení násilnosti do skutečnosti, která je sama o sobě ucelená. Navíc mimořádnou roli zde hraje jas, zvláštní světlo, které tvář ozařuje.
V rysech tváře nachází tvá duše své nejzřetelnější mimoslovní vyjádření. Tvůj vnitřní život není vyjadřován pouze řadou črtů v obličeji a rysů, v níž se onen život promítá, ale také celkem těchto jednotlivých rysů - jejich vzájemnými vztahy. Každý rys, který se vymyká ze vzájemnosti s ostatními, působí ošklivě. Stačí nepatrný pohyb části obličeje, aby výraz, jenž spolu s ostatními tvoří, byl odlišný, a náznaky harmonie mizí.
Křesťanské mravy rozvíjejí tuto skutečnost zdůrazněním hlavy zahalením ostatních částí těla. Toto zaměření podporuje také krásné umění, zejména malířství, neboť lidská tvář má v něm jedinečný význam. Krása tvého posunku je úměrná vnitř-nímu hnutí, jež vytváří, a do jisté míry také představě a ideálu krásy, které si tvoříš. Hluboké pravdě vždy zřetelně odpovídá vzájemná spojitost pohybů, objemů, krása posunku. Naopak "neladnost a nerytmičnost jsou sestry špatné řeči a špatné povahy." (Platon, Ústava)
Když se ta přirozená lidská krása projevuje bezděčně, k čemu je dobré umění?
Tvoje přirozená lidská krása se projevuje nejen mimoděčně, nýbrž také záměrně, v tvorbě. Tvůrce je duchovně tak naplněn předmětem, že překračuje svoje osobní hranice, duchovně si jej osvojuje a ztotožňuje se s ním. Toto přímé nazírání, časté u dětí a primitivů, kde není zatlačováno do pozadí přemítavým myšlením, působí také v umění.
Hranice mezi uměním a ne-uměním nejsou totožné s hranicemi mezi krásným a ošklivým.
Něco krásného se pořád vlévá do umění a něco krásného z něho stále vyzařuje navenek. Nicméně jak krásu mimouměleckou tak umění ovládá řád - řád shodný s řádem, který Stvořitel vtiskuje do tvé přirozenosti. Podléhá řádu jsoucna, který je shodný s řádem krásy.
V samotné skladbě uměleckého díla můžeš však sledovat jistou rozeklanost a podvojnost. Předně je každé umělecké dílo vázáno jedním svým pólem k přírodě, k viditelným, smysly poznatelným skutečnostem. Zároveň je však něčím, co přesahuje danou skutečnost, neboť ji přijímá jako něco nehotového a vyzývajícího k dovršení.
Příroda ti nedává přesné určení k umělecké tvorbě. Není to jen lhostejnost, ani pouhá bezesměrnost, se kterou v přírodě vznikají hned ty hned ony významově odlišné poměry.
Je to také nekonečnost významových poměrů v přírodě. To znamená pro umění dvojí: jako umělec si musíš z přírody nejen vybírat, nýbrž musíš vůči viděnému dojmu také nově uspořádat obraz. Oproti neukončenému přecházení tvarů v přírodě musíš svému dílu položit prostorové omezení, které je zdůvodněno v celku díla. Jenže příroda ti pro tuto uzavřenou celistvost díla nedává žádný pokyn.
Sleduj převahu kulturních hodnot nad přírodou. Čím výše postupuješ po stupnici hodnot, tím patrněji se ti ukazuje podvojnost jsoucnostní a pojmová. V jádru tvého uměleckého díla je rozpor, který neustále drásá tvůj život. Tento rozpor nezasahuje pouze skladbu díla, nýbrž také celý postup vytváření a dokonávání díla. Už samotná skutečnost tvé umělecké tvorby má svůj vnitřní zdroj v tragické rozeklanosti tvé bytosti. Umělecká tvorba je projevem tvůrčího překonávání rozporu mezi vlastností věcí či stavů tvého vědomí, jak se ti podávají či jak je obvykle prožíváš, a mezi představou o nich, totiž touhou po nich, jimiž se osvobozuješ ve světě vytvořeném tužbami své vlastní duše. Umění je tvé vy\pořádávání se s tvorstvem. Přitom vypořádávání znamená usměrnění, které do přírody vnášejí všechny tužby tvé nesmrtelné duše. Jako tvor jsi však stvořen nejen pro krásu, nýbrž pro krásu svrchovanou, neboť jsi stvořen jako Boží obraz podle krásného Boha.

5. Kde se bere moje zaujetí pro krásu
Zvláštní osobitost a jedinečnost umění vyniká mezi ostatními oblasti tvé činnosti tím, že jeho předmětem je krásno, ale krásno je vyzařováním formy. Formě rozuměj tak, že ti neodhaluje plně podstatu věcí, protože tato podstata je skryta v jejich přesažnosti. Forma tě zaměřuje k neprobadatelné hloubce tajemství. Nezůstávej však při tom, že bys vymezoval krásno skvělostí formy. Jinak byl to vymezoval jenom velkolepostí tajemství. Připoj tedy k danému pojetí krásna ještě svůj osobitý přístup ke krásnu. Ovšem ani na tomto stanovisku neuvázni. Jinak by ti zase tajemství snadno sklouzávalo do tvých osobních zážitků a ztrácelo by svůj přesažný ráz.
Jak to mohu poznat?
To, co bezpečně víš o všech druzích a způsobech projevu tvůrčího ducha, je tvoje zkušenost s tím, a účinkem, který to v tobě zanechává. Umí pronikat svým osvěžujícím a povzbuzujícím vlivem do všech záhybů tvé bytosti, do každé tvé činnosti i do všech tvé stavů, kromě jediného - totiž toho, v němž tvé přemítavě postupující myšlení, na jehož účast je vázána , ustává a tvé smysly jsou zahlceny zábleskem jiného světla, v němž má každé poetično svůj zdroj. Může ti být dáno proniknout k tomu přímým zřením, intuicí svého rozumu.
Co je to poetično?
Líbeznost, která bezpečně doprovází poetično, je radost, kterou v tobě vzbuzuje a okřídlená lehkost, se kterou pozvedá tvou zemitou tíhu. To není plodem planého květu pouze nějaké hry z nutkavého pudu po nápodobě. Není to ani výsledkem tvé touhy po nějaké kratochvilné činnosti pro zábavu či povyražení. Umění netvoříš z nudy. K umění se neutíkáš ani z pouhé dlouhé chvíle- Vždyť je sjednocujícím svorníkem tvého života.
Poetično pochází z přirozeného řádu. Přesto přímo neodpovídá onomu tajemnému nepostižitelnému, přemítavému postupu tvého myšlení. Zkrátka poetično nedovede přímo přinést tomu neutlumitelnému nepokoji tvé duše nějakou ryze lidskou útěchu. Nedovede dostatečně uspokojit onen nevyslovitelný stesk na dně tvé duše. A přitom je poetično jeho výrazem. Proto nachází své vlastní prostředí a pole působnosti v tvé důvěrné blízkosti. V důsledku onoho tajemného nepokoje , který tě přesahuje, zakoušíš zkušenost neukončenosti, nezavrženosti. Proto usiluješ o pokračování, o vyjádření svého zážitku navenek. Tak se ukazuje bolest a utrpení jako vlastní a přímý podnět umělecké tvorby.
Jak si tedy mám na základě toho odpovědět na svou otázku, proč, odkud a z čeho se vytváří umění?
Z tvojí touhy po harmonii, po dosažení dokonalosti, po spočinutí v pokoji. Jenže odkud plyne tvoje touha po dokonalosti ? Odkud víš, že v tom svém podivuhodném ustrojení přece dokonalým nejsi? Jakákoli tvoje úvaha a řeč o zdokonalování, ba i pokroku nabývá smyslu jedině z uznání tvé viny, z doznání tvého pádu. I kdyby ses tom nedozvěděl ze zjevení našeho Pána, přesto by tě každé důsledné myšlení nutně přivedlo k doznání svého pádu. Tvůj Stvořitel nemůže být původcem něčeho nedokonalého. Ale ty, tak, jak jsi, v celém svém podivuhodném ustrojení, dokonalý nejsi. Jsi-li umělec, tak přece nechceš jenom napodobovat, a jistě tě ani tvůj Stvořitel nenutí, abys pro něm jenom papouškoval. Jsi stvořen jako originální obraz k Boží podobě. To však neznamená, že bys byl kopie nebo napodobenina. Jsi zcela originální obraz, jaký se už nikdy v celých dějinách stvoření nebude opakovat.
Co se děje na začátku uměleckého tvoření?
Vlastní podnět k tvorbě vychází z tvého nitra, z vnitřního rozechvění "hudbou intuitivní pulzace". Smyslové vnímání je ti pouze prostředkem k průmětu tohoto vnitřního podnětu. Zdrojem tvého utrpení je nezhojitelná, zjitřená rána, kterou jsi tváří v tvář dokonalosti zasahován. V důsledku tvého ustrojení se ti dokonalost jeví ve svém přívlastku - v kráse, Ta tě silně poznamenává a pobízí k tvorbě. Proto se vyjadřuješ z "hudby intuitivní pulzace" ve své duši. Je-li původem tvého utrpení ono zasažení krásou, pak se ti nabízí odpověď na základní otázky.
Proč a z čeho pochází poetično? Kde je její původní zřídlo? K čemu směřuje? Jaký má smysl?
Rozhodně ne v žádném samovolné hravosti, ani v nutkavém pudu po nápodobě. Je-li tvůj tvůrčí úkon odrazem úkonu Stvořitele, tak to neznamená to, že by tví umělecké dílo bylo jenom prostá napodobenina.
Jenže proč ? K čemu ?
Když tvoříš, tak si přece jenom nehraješ, ani se neoddáváš nějakému samoúčelnému kejklířství. Naopak celým svým ustrojením a svým dílem čemusi odpovídáš. Máš co říct. Máš nějaké poslání. Tvoje dílo není jen ozdobná okrasa, ani žádná podružná "nadstavba" na tvém životním díle. Tak tvé umělecké dílo spolehlivě svědčí proti všem neandertálským lebkám a javánským čelistem. Svědčí o tobě, který odedávna jsi a zůstáváš v základě sám sebou. Smyslem umění je patrně radost, vyplývající z tvé nadlehčené tíže a z povzbuzující úlevy. Umění ti nedává zapomenout, ani netlumí tvou bolest jako opium. Naopak jí vychází vstříc. Tvoje potřeba umění a schopnost je vnímat je obecná. Patří k tvé přirozenosti. Avšak nadání k umělecké tvorbě obecné není. Se vzácností jeho výskytu souvisí to, že si je nemůžeš libovolně připravit, ani k němu nedá vychovat v nějaké škole, ba že si je nemůžeš ani vyprosit. Umění je svobodným darem Ducha, a ten vane, kam chce. Můžeš po něm třeba toužit, můžeš si ho vážit, anebo mu překážet a odporovat tak životu. Nemůžeš ho však vyloučit ani popřít.
Aristoteles shledává v umění cosi daného, spontánně vyplývajícího ze samotné tvé přirozenosti. Ani pro není umělec pouhým napodobitelem, vzdáleným pravé skutečnosti a jejímu poznání. Napodobení je ti v umění činitelem, ale není tvým cílem. Nevyčerpává tvou tvůrčí činnost. Je ti nanejvýš prostředkem tvého umění, které se sice zmocňuje věcí smysly, ale nesměřuje k jejich opisu, nýbrž proniká k jejich vnitřní skladbě. Jak umělec tvoříš z přímého, intuitivního nazírání. Vlastním podnětem je ti nazření vnitřní skladby věci. Toto nazření prožíváš podle Maritaina jako "hudbu intuitivní pulzace".
Má se snad jednat o nějakou nápodobu nebo o věrnost zevnějším tvarům věci?
O to ti nejde. Jde ti o věrnost svému intuitivnímu zření vnitřní skladby věci .
Ačkoliv jsi se svou bolestí, se svým dílem docela sám, bez možnosti cizí účasti, a nemůžeš se o své intuitivní poznání s nikým podělit, přece jen netvoříš pouze ze sebe, ani výhradně pro sebe. Jsi a zůstáváš společenskou bytostí - rezonuješ uvnitř i navenek. Proto Aristoteles staví tvoje umělecké dílo nad vnějškovou skutečnost věcí, neboť znázorňuje typické, obecné. Když v umění směřuješ k podstatě a odhazuješ všechno nahodilé, tak ocitáš v blízkosti filozofa.
Vzhledem k tomu, že tvoříš z přímého nazírání, proto jsou ti třeba Shakespearovy postavy skutečnější než lidé, s nimiž se v životě setkáváš. Jaká vzdálenost od pouhé napodobeniny, od pouhého popisu věcí!
V čem spočívá tato vzdálenost? Jaké překážky musí být zdolány, jaká to je síla, pod níž povoluje vnější slupka věcí, aby se vyloupla jejich vnitřní skladba?

Objev takového pohledu je plodem tvé tvůrčí skryté touhy. Dosažení je vý-sledkem tvého trpně-činného a činně-trpného úsilí, jemuž konečný průlom zakrývající slupky je současně průlomem z vlastní vazby, je osvobozením, kterému odpovídá tvoje radost, pravidelný soulad z průhledu k původní kráse, z níž právě tryská ona uchvacující a přesvědčivá síla tvého tvůrčího výrazu.

6. Odkud pochází moje zaujetí pro krásu ?
Zdá se ti, že jsi od Aristotelových časů příliš nepokročil v poznání o umění? Nedej se klamat, protože právě zde se ocitáš na hranici, za kterou bys s takovým poznáním už nevystačil. Ocitáš se na hranici, za níž Aristotelův odkaz zůstává nedokončeným, a v rovině starověkého myšlení před Kristem nedokončitelným torzem. Jeho výklad katarze zůstává navždy pouze nápovědí. Starořecká filozofie dostoupila až na samotný okraj nového poznání a zdá se, že stačilo vykonat už jen krůček k pravému světlu. Jenže se ukázalo, že ten krůček znamená překonat přehradu pro mnohé neschůdnou. Zkušenost apoštola Pavla z Athén ti ukazuje, že antické Řecko bylo ve své filozofické učenosti právě nejméně způsobilé k přijetí Pravdy. Šlo tu o poznání nejen z rozumu, ale také o poznání v lásce. To sice nebyl zhola nový činitel, nicméně ve vztahu k pojetí starověkému byl přímo opačný.
Ani Platón, ani Aristoteles si nedovedli představit společnost bez otroků. Otrok se dle Aristotela podstatně liší od svobodného člověka. Přesto v úvahách o povaze tragického hrdiny uvádí ve své Poetice, že "taková povaha je možná u každého druhu lidí. Vždyť i žena je řádná, i otrok, ačkoliv povaha ženy je horší než mužova a povaha otroka je veskrze špatná". Hrdinou tragédie prý může tedy být i otrok, pokud jeho povaha podléhá řádu, totiž sleduje-li řádný úmysl. Není pochyb o tom, že básník může upřít svůj pohled na cokoliv, že látkou umění může být každá věc. Ačkoliv starořecké umění ve své snaze o idealizaci nevylučovalo znázornění ošklivosti, přece jen tomu ukládalo nějaké meze. Tyto meze vyplývaly z platónského zúžení pojmu krásy, nerozlišeně ztotožňovaného s dobrem, nesrovnatelným se zlem.
Aristoteles namítal, že dobro není ve věci samé, nýbrž jen v jednání, kdežto krásné mohou být i nehybné věci, samy o sobě. Přesto jeho vymezení tragického hrdiny nepřekračuje meze, které tvůj pohled dnešního umělce daleko nekonečně přesahuje. V patnácté kapitole Poetiky píše, že se v tragédii nesmí vyskytnout, aby ctnostný člověk upadl ze štěstí do neštěstí, neboť v tom není, co by odstrašovalo ani co by budilo náš soucit, nýbrž to jen pobuřuje náš cit."
Tak byl Aristoteles na hony vzdálen tomu, aby mohl pochopit tragédii na Kalvárii. Ukřižování Krista bylo pro starořeckého člověka urážejícím, pohoršujícím, pošetilým bláznovstvím. (I Kor l,23) Novozákonní zvěst, že je lépe trpět za činy dobré než za zlé, (I Petr 3,l7), jej pohoršovala jako pošetilá zvrácenost. Antická tragédie vylučovala hrdinu takovéhoto druhu.
To bylo možná kdysi, ale jak je to dnes?
Právě přehodnocení hodnot v Kristu znamená pronikavý zvrat ve tvém myšlení a cítění a v důsledku toho také ve tvé obrazotvornosti. Znamená to světovou revoluci v jakosti i působnosti oné "bázně a soucitu", na kterých se účinek starověkého umění zakládal. Aristotelova vymezení tragédie a pojetí katarze uvázly v pouhé nápovědi, vnuknuté z přesahu umění do oblasti, do které neosvícený rozum řeckého génia, jemuž jen člověk zůstával mírou všech věcí, nedosahoval.
Tragédie krále Leara, ztroskotávajícího v hledání lásky v člověku, v tvoru místo ve Stvořiteli, byla ve výkladu poezie s ryze lidským hrdinou nepochopitelná.
Na rozdíl od Platonova pojetí poezie jako napodobení napodobeniny, vzdálené pravé skutečnosti, Aristoteles shledává v poezii zvláštní druh poznání. Třebaže ví, že toto poznání nepochází ze soudného rozumu, chápe poezii jako tvůrčí akt s pomocí pravdivého úsudku. Na základě toho správně vymezuje, čím poezie není : poezii nejde o vědeckou pravdu; poezie nesleduje poučení ani umravnění. Jak soudný rozum, tak pud k nápodobě jsou jenom prostředky tvůrčího úsilí.
V čem tedy spočívá moje zaujetí pro krásu?
K odpovědi je nezbytná tvoje osobní účast. Jde o to, že jaký kdo je, také je schopen prožívat krásu, nebo dokonce takové krásné dílo ve svém životě vytváří. Tvoje osobní účast, vnitřní nasazení, plné sebeodevzdání je podmínkou tvého přínosu. Tak se ocitáš u základu otázky osvobozujícího poslání umění. Nevyčerpává se jen zážitkem vnitřní očisty, ani působením soucitu a bázně. Září a leskem skvělosti rozptyluje a zahání tvůj smutek a dodává ti nadšení. V tom je smysl tvého zaujetí pro krásu, důvod její ustavičné potřeby a zároveň také pečeť její pravosti.
Ať už prostě jen vyhledáváš a prožíváš krásu, anebo i něco krásného vytváříš, rozhodně nepátráš jen po dosud panenských novotách, abys byl originální. Spíše se s krásou tvorstva neustále setkáváš. Přípravou tohoto setkání, tohoto náhlého světla, zažehnutého výbojem vzájemně se přitahujících sil, od pólu k pólu, od tebe ke krásnému tvoru a od krásné věci k jejímu původci, jsou dlouhá muka nepostižitelného napětí. Právě v tomto díle skrytého úsilí, plném svodů a nebezpečí, kdy se často navenek zmateně potácíš. Nicméně vnitřně směřuješ k vnuknutí. Tehdy se rozehrává se mezi tebou a krásnou věcí zvláštní „hudba intuitivní pulzace“. Zakoušíš nebo vytváříš taková díla, jak dalece jsi vyzrálý v tomto zápasu své tvorby.
Jako lidská osoba podstatně závisíš na dobru. Dobro však pro tebe není totožné s krásou, protože k dobru potřebuješ vůli, kdežto k zážitku krásy nebo k tvorbě krásné věci nevystačíš s pevnou vůlí. Na druhé straně tvoje nalézání a prožívání krásy věcí není jenom snahou o rozptýlení, uvolnění vnitřního napětí. Není to jen zábava, nýbrž také námaha. A ta vyžaduje tvůj čas a tvou odevzdanost. Tady nevystačíš s kratochvilným přehlédnutím. Naopak musíš v sobě i kolem sebe připravit jisté volno k vlastnímu osobnímu zapojení. Neobejdeš se bez jistého ztišení - jednak navození ticha uvnitř zastavením přemítavého myšlení, střídání pocitů a nálad, zastavení těkání smyslů, jednak odstupem od ruchu okolního dění.
Tvoje touha pro vnitřním očistění a osvobození odpovídá potřebě prožívat krásu stvoření nebo se i podílet na tvoření krásné věci. Teprve nyní, když Bůh jako schovaná Krása, vstupuje do světa ve tvém lidském těle jako krásný Syn Boží, může starověké pojetí krásy jako touhy pro vnitřní očistě dospět k pravému souladu.

7. Jakou skladbu má moje umělecké dílo?
Když tě, milý bratře, milá sestro, Bůh stvořuje jako svůj obraz podle své podoby, tedy tě stvořuje jako originální čili původní obraz. Jako takový obraz se už nikdy v dějinách stvoření neopakuje. I kdyby tě někdo napodoboval, vždycky to bude jenom ubohá kopie či nepůvodní napodobování. Stojí za to, abys poznával Boží záměr s tebou a objevoval, jak vlastně máš vypadat jako dovršený originální obraz Boží.
Jaký je rozdíl mezi Stvořitelem a mnou jako tvůrcem?
Kdo tě stvořuje, ten ti daruje samotné bytí. Dává povstat něčemu z ničeho. V úzkém slova smyslu tak činí jenom Všemohoucí. Ty pak, jako tvůrce naopak užíváš něčeho už existujícího a dává tomu tvar a význam. Tento způsob konání je ti vlastní jako Božímu obrazu.
Bůh tě tedy povolává k životu a předává ti úkol tvůrce. Ve své tvořivosti se víc než kdy jindy jevíš jako Boží obraz a tento úkol uskutečňuješ především tím, že ztvárňuješ úchvatnou "látku" svého lidství, a pak také tím, že užíváš tvůrčí vlády nad vesmírem, který tě obklopuje. (Jan Pavel II., List umělcům ze 4.4.1999, čl.1)
Co si s tím mám počít?
Snaž o sebepoznání a sebeodhalení jako Božího obrazu introspektivně, tedy ponořováním se do sebe sama, totiž vlast-ním dušezpytem. Jenže bez doprovodu duchovního vůdce, znalého tvých vnitřních psychologických a jiných vlastností tvé existence, se můžeš snadno ztratit i sám sobě. Čím více si uvědomuješ svůj dar, tím více jsi pobízen, abys na sebe a na celé stvoření pohlížel vnitřním zrakem schopným kontemplace a díků a obracel se k Bohu svým hymnem chvály. (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, čl.1.)
Mnoho umělců naší doby se samostatně snaží o toto poznání, nicméně bez zkušeného duchovního vůdce prožívají svůj život a svou tvorbu jako skutečný očistec. Výsledkem bývají hrozné rozpady osobností a vznik podivínství. Někteří umělci se s tím hrozným zápasem o nalezení své umělecké totožnosti nedokáží vyrovnat. Hledají útěk v alkoholu, drogách, a v neposlední řadě i v sebevraždě. Jako mezi lidmi vůbec, tak i mezi umělci je víc než dost těch, kdo vůbec v Boha nevěří, anebo prostě Boha odmítají. Někdy to bývá z prosté nevědomosti, ale často i z pýchy. Odmítají uznat Boha za Stvořitele sebe sama i celého světa. Místo toho si opovážlivě chtějí jako umělečtí tvůrci hrát na Stvořitele. Jako jediný stvořený svět pak uznávají jen oblast svého díla. Zapomínají, že Bůh stvořuje stvoření z ničeho, zatímco umělec vytváří dílo z něčeho už před daného.
Tito hledači mezi umělci se často obracejí o pomoc k filozofii. Filozofie, zvláště starořecká, vyjadřuje tápání člověka, kterému nebylo – na rozdíl od starozákonního člověka Izraele - zjeveno světlo Boží Pravdy a Krásy. takže neví, že je Božím obrazem. To se týká i každého hříšníka, který se chce obejít bez Boha, tvořit bez Boha nebo proti Bohu jako sám Stvo-řitel. Samozřejmě se mu vůbec nedaří. Proto hledá posilu a útěchu ve filozofii. Je to tápavé hledání poškozeného Božího obrazu v sobě, neboť je ovšem vlivem hříchu rozmazán, třebaže není úplně zničen. Také rozum tohoto hledače je zatemněn a jeho vůle je oslabena. Přesto ani toto filozofické hledání však není tak docela marné. Třebaže se hříchem v člověku rozmazává obraz Boží, přesto mu zůstává ještě zaměření „k Boží podobě“. Jeho výrazem je pak právě tápavé hledání ve filozofii.
Ty jsi však jako Boží dítě bratrem či sestrou našeho Spasitele. Nepohrdej ponořováním se do sebe a vnitřním dušezpytem, ale dej se vést zkušeným duchovním vůdcem. Souběžně si však vyprošuj v pokorné modlitbě od Boha, aby ti dal znamení, jaký má s tebou záměr. I když je Bůh neviditelný, přesto nejsi ve vztahu k Bohu tak docela bezmocný. Ba dokonce můžeš jako tvor závislý na svém Stvořiteli „přimět“ všemohoucího Boha, který je tvým očím skrytý, aby ti dal viditelné a jasné znamení. Samozřejmě, že to nemůžeš dělat tak, jako kdysi Hegel, Feuerbach, Marx a jim podobní, kteří se pyšně a opovážlivě snažili „šturmovat nebe“. Dosáhneš toho tak, že se budeš před Bohem a přes svými bližními pokořovat, jako svatý František. Jedině do krajnosti vystupňovanou pokornou službou Bohu a bližním můžeš Boha obměkčit, aby se k tobě sklonil se svým zřetelným a jasným znamením a dal ti lépe najevo svou vůli a svůj záměr s tebou. Ze všeho, co můžeš vykonat, je to jedině tvoje sebepokořování, čím můžeš Boha „přimět“, aby se právě k tobě zvlášť sklonil. Bůh se nedá zahanbit tvou krajní pokornou službou.
Třebaže má každé tvoje umělecké dílo svou skladbu, není tato kompozice záležitostí pouze jediného tvého díla, nýbrž trvá v umění vůbec. Postupem času přechází od díla k dílu. Přitom se stále proměňuje. Změny spočívají ve stálém přeskupování vzájemných vztahů a poměrné závažnosti jednotlivých složek. V popředí mohou stát ty z daných složek díla, které jsou v díle esteticky zdůrazněny. Může to být doprovázeno tím, že zaváděné změny v nějakých nepodstatných vlastnostech překonávají dosavadní stav umělecké konvence, totiž toho, co je v umění většinou umělců a příjemců jejich díla uznáváno, ale duchovní podstatě díla to není nezbytně nutné. Ostatní složky, které se vtěsnávají do stávající konvence, mohou případně tvořit pozadí, na kterém se zdůraznění první skupiny odráží a je prožívána. Ve skutečnosti překonávání uznávané estetické normy má pro estetickou hodnotu díla sice nezanedbatelný, nicméně nepodstatný, ryze vnějškový dopad, protože opravdová norma umění je v duchovní podstatě založena v řádu, který Stvořitel vkládá do tvé, lidské přirozenosti. Přesto toto pojetí umění není docela beze smyslu, protože místo podvojnosti obsahu a formy nabývá v tomto skladebném pojetí významu dvojice - látka a umělecký postup .
Látka používaná uměním vstupuje do díla zvenčí a nezávisí na uměleckém využití. Na rozdíl od látky je umělecký postup neoddělitelný od skladby umění, resp. je projevem jejího vztahu k látce.
Vyčerpává se tím skladebné pojetí umění?
Zdaleka ne. Skladebné pojetí umění se dále zaměřuje na znak a význam. Jako znak prostředkující mezi tebou jako umělcem a tebou jako příjemcem díla, ti připomíná, že je zde především umělecké dílo vcelku a samo o sobě. Pro svou znakovou povahu se umělecké dílo plně nevyčerpává ani tvým vnitřním psychickým stavem, za kterého vzniklo u tebe jako autora, ani tím, co následuje u tebe jako příjemce, vnímajícího dílo. To, co se z tvého autorského prožitku ukazuje v díle, je už významová jednotka pevně vkloubená do celé soustavy umělecké skladby. Tak si vysvětlíš nějaké eventuální předjímání prožitku tvorbou, totiž případy kdy jako autor nějakou situaci napřed umělecky ztvárníš, než ji plně - také s emocionální ode-zvou prožiješ. Znakový a významový ráz uměleckého díla se ti stává zřejmým zejména při takovém umění, jehož vnímání probíhá v čase. Dokud není vnímání díla ukončeno, dotud není výstavba díla vcelku přítomna ve tvé mysli příjemce díla a ty jako příjemce díla nemáš jistotu o smyslu a významu jednotlivých částí.
Když vezmeš umělecké dílo výhradně jako znak, tak nebereš v úvahu začlenění díla do skutečnosti. Dílo není jen znak, nýbrž je také věc, působící na tvůj život, vyvolává zaujetí a proniká svým vlivem až do nejhlubších vrstev tvé osobnosti jako vnímatele díla. Pokud jde o skladbu, můžeš ji vymezit jako celek, jehož části nabývají zvláštního rázu právě svým vstupem a začleněním do tohoto celku. V pojmu umělecké skladby jde však o znak ozvláštněný, než je pouhá souvztažnost celku a částí. Skladbu umění tvoří takový soubor složek, jehož vnitřní rovnováha se v duchovní podstatě stále udržuje a obnovuje, případně, podmíněně je narušována. Totožnost skladby během doby trvá, třebaže případná podmíněná souvztažnost jejích skladebných složek se mění. Chceš-li pochopit jednotlivé umělecké dílo jako skladbu, pak je nemůžeš sledovat jen jako odtržené. Zkus je sledovat na pozadí nějakých uznávaných uměleckých zvyklostí, daných předáváním, tradicí. Souvislost díla s tradicí ti jako příjemci díla usnadňuje plné prožití. Skladbu díla však nemůžeš omezovat na samo dílo, odtržené od okolí. Uvidíš, že duchovně podstatný je právě přínos díla - to, čím autor duchovně překonává okolní vlivy, které mají nepodstatný, totiž ryze případný, podmiňující ráz. Sleduj však skutečnost nejen v podstatě, nýbrž také v jejích případných vlastnostech, které ji podmiňují a usnadňují. Skladba díla zahrnuje též odkaz k tomu, co před ním v umění předchází, ale také k tomu, co následuje, zkrátka to čím se skladba díla případně odlišuje od uznávaných uměleckých zvyklostí a čím podněcuje k další umělecké tvorbě.
Platí to jen pro to dílo, které mě zajímá, anebo i pro ostatní umění?
Co platí o tvém díle jako jedince, to platí také o vývoji umění jako celku. Také zde se složky případně přeskupují, mění se odstupňování jejich vzájemné závažnosti, ovšem nikoli stejnoměrně a nikoli jednosměrně. Každé z jednotlivých umění je v napjatém vztahu vůči ostatnímu umění. Tak uvnitř nějaké národní kultury se jednotlivá umění v duchovní podstatě jednotná, případně scházejí nebo rozcházejí. Přitom se často mění odstupňování jednotlivých umění. Tak v době baroka stojí u nás v popředí hudba a výtvarná umění, kdežto za časů tzv. „obrození“ literatura a divadlo.
Při řešení umístění jednotlivce v umělecké skladbě rozlišuj vedle duchovně podstatného činitele, totiž autora, tvůrce, také případný činitel, totiž příjemce umění. Třebaže příjemce umění nemá vliv na podstatu umění, přesto často ve značném rozsahu případně podmiňuje vývoj umění, třeba jako sponzor, objednatel, kritik, nakladatel. Také tehdy, když příjemce díla pouze prostředkuje mezi uměním a obecenstvem, jako třeba majitel galerie, knihovník, obchodník s uměleckými díly, může jeho činnost případně ve značné míře ovlivnit vývoj umění, třebaže to na jeho subjektivní duchovní podstatu nemá vliv. I když jeho vliv má jenom případný podmiňující ráz, přesto rozsah tohoto působení může být značný, např. vliv obecenstva, pokud jednotně odpovídá na umělecké dílo. Takovou jednotnou odezvu obecenstva znají zejména umělci divadelní, totiž herci. Během představení poznávají odezvu přítomného obecenstva, někdy výrazně odlišnou od odezvy jiného obecenstva při těsně předcházejícím provedení téhož díla, a mající proto rys jedinečnosti. Způsob, jak obecenstvo v nějaké době odpovídá, ovlivňuje výkony herců. Obecenstvo může herce podporovat, avšak také mu ztěžovat jeho výkon. Tato případná účast obecenstva se projevuje také v jiných uměních, ovšem v divadle je více vnímána. Dobře víš, jak případný úspěch nebo neúspěch díla u obecenstva může podpořit básníkovu tvorbu nebo ho od ní odvracet.
Je-li hodnota krásy při odpovídajícím tvém vnímání uměleckého díla nadřazena ostatním hodnotám, pak jsou tyto hodnoty případně omezeny ve svém vlivu na hodnocení díla jako uměleckého. Při takovém hodnocení sice není lhostejné, jsou-li skutečnosti uvedené v díle pravdivé či nikoli, ale vliv duchovních a mravních hodnot se zde uplatňuje skrytě, jako duchovně podstatná složka výstavby díla, zatímco případné, otevřeně podmiňující působení daných hodnot se uplatňuje pouze v omezeném rozsahu. Důležitost těchto mimoestetických hodnot pro skladbu díla je značná. Přesto snadno uniká pozornosti, dokud se stupnice mimoestetických hodnot v umění kryje s hodnotovou stupnicí běžnou pro obecenstvo z každodenního života. Tehdy může být rozložení a odstupňování hodnot v díle snadno vykládáno jako dané okolním prostředím, a nikoli výstavbou díla. Odhalení skladebné závažnosti mimoestetických hodnot nastává zejména při opětovném oživení staršího díla, pokud se stupnice mimoestetických hodnot prakticky platná pro obecenstvo od dob vzniku díla případně poněkud posunula. Vztah mezi hodnotami a mimo ně stále trvá. Dokud se obojí stupnice hodnot docela kryje, zůstává bez případně podmiňujícího vlivu na skladbu. Sotva se objeví případný rozdíl mezi hodnocením daným v díle a hodnocením běžným pro obecenstvo, stává se tento vztah (už nejen skrytě, nýbrž také otevřeně) činitelem výstavby uměleckého díla.
Kdybych byl nejen příjemcem hotového díla, ale také umělcem, jaký by byl vztah mezi mnou jako umělcem a mnou jako příjemcem?
Vztah mezi tvým postojem jako tvůrce a jako příjemcem díla není takový, že by výhradně první byl činný a zapojený, kdežto druhý byl pouze trpný a uživatelem. Také jako příjemce a vnímatel díla jsi vůči umění poněkud činně zapojen. Tvoje významové sjednocení, k němuž při vnímání dochází, je ovšem ustrojením díla do značné míry navozováno. Přesto se neo-mezuješ na pouhé přijímání. Naopak tvoje účast při vnímání díla má povahu úsilí, kterým navazuješ vzájemné vztahy mezi jednotlivými složkami vnímaného díla. Toto tvoje úsilí má případně v nějaké míře povahu tvorby. Tvým zvláštním spojo-váním složek díla ti vzniká význam neobsažený v žádné z těchto složek oddělené od ostatního celku. Nevyplývá ti ani z prostého součtu daných složek. Dokonce se liší i od toho podstatného spojení složek, o jaké usiluje autor díla. Výsledek tvého spojujícího úsilí je v subjektivní duchovní podstatě dokonale, a ve značné míře také co do případné podmíněnosti určen autorovou skladbou díla. A současně je vždy do jisté míry případně podmíněn také tebou jako příjemcem díla. Tvoje účast příjemce a vnímatele díla na tvorbě tohoto díla má však ryze případnou, tedy nepodstatnou, nicméně nezanedbatelnou povahu. Přitom hrají značnou roli takové činitele jako je generace, k níž patříš, společenské a kulturní prostředí, ve kterém vyrůstáš a žiješ. Na základě těchto a jiných činitelů vkládáš při přijímání a zakoušení uměleckého díla do tohoto díla jedinečný záměr, daný jak tebou samým, tak i zvláštním prostředím, z něhož pocházíš a v němž vyrůstáš.
Hlavní rozdíl mezi tvým odrazem skutečnosti jako tvůrce a jako příjemce a uživatele uměleckého díla spočívá v tom, že tvorba je proces plně zapojeného odrazu pouze v subjektivní duchovní podstatě. Kdežto případně je to proces neúplného odrazu, totiž dokonalého pouze v jistém stupni. Přitom vzniká nová skutečnost, někdy velmi hmatatelná a trvanlivá. Proces tvého příjmu a užívání umění má nepodstatný, totiž ryze případný ráz, ovšem jeho rozsah a stupeň může nabýt různé velikosti. Každopádně ve tvém uživatelském odrazu skutečnosti nedochází k podstatné tvorbě nové skutečnosti. Jde pouze o tvé poměrně zapojené podílení se a činnou účast na nové skutečnosti autorem už vytvořené.
Ovšem také, pokud tvoříš umělecké dílo, tedy ve tvé tvorbě není všechno ryze činného rázu. Tvoje tvorba je případně v nějaké míře podmíněna trpným odrazem skutečnosti. Zdaleka ne všechno, co v umění jako autor tvoříš, je oním účinným vytvářením. Pokaždé je to v nějaké míře případně poněkud omezeno. Je to dáno subjektivně, tvým pohlavím, věkem, jedi-nečným rasově-antropologickým založením,aj., a objektivně společensko-kulturním prostředím, kde vyrůstáš a žiješ, okolními přírodními vlivy, jako geografickými, klimatickými, aj. Touto mezí je tvoje činnost jako tvorba případně v nějaké míře omezena. Za touto mezí je tvoje tvůrčí činnost případně podmíněna prostým opakováním, přejímáním, trpným otiskem něčeho už daného.
Naopak, pokud přijímáš nějaké hotové umělecké dílo, tedy tvoje užívání toho díla jako příjemcem je případně poznamenáno rysy tvojí vlastní tvůrčí činnosti. Čím je tvoje užívání umění častější, soustavnější a vzdělanější, tím více podněcuješ k činnosti různé stránky své psychiky a celé své osobnosti.
Spojitosti mezi tvou tvorbou umění a mezi tvým užíváním umění už vytvořeného jsou dost napjaté. Tak jako tvůrce jsi případně též uživatelem svého díla, ba dokonce sám tvůj proces tvorby umění je neustálým prolínání podstatného skutečného vytváření nového díla, řízeného duchovní činností tvého intelektu (přibývání díla), a případného, podmíněného okamži-tého užívání toho, co už má hotové anebo připravení. Toto vnímání a zakoušení vlastního díla ti jako autorovi slouží nejen ke kontrole a zhodnocení dílčích výsledků tvorby, ale také jako podmínka dalšího tvého tvoření.
Jsi-li jako autor díla během tvorby vždy také jeho případným uživatelem, tak zase jako příjemce uměleckého díla jsi jeho případným spolutvůrcem. Jako vnímavý příjemce díla případně dotváříš dílo při jeho prožívání. Proto je umělecké dílo pro každého příjemce něčím jiným, ba i pro tebe samého je v různých dobách různé. To ovšem neplatí v subjektivní duchovní podstatě hotového daného díla, nýbrž jen případně, podmíněně tvým věkem aj. Proto můžeš jenom případně, nikdy v subjektivní duchovní podstatě hovořit o své „geniální“ účasti jako diváka, čtenáře, posluchače. Avšak i tato tvoje případná činnost příjemce umění má své horní přípustné meze, které se liší podle různých okolností a v různém sociálně-kulturním prostředí.
Za těmito hranicemi by ses jako příjemce díla případně vzdaloval dílu, nebo bys do něho vkládal něco, co v něm být nemůže, takže případně překrucoval jeho smysl, a to někdy třeba i ke tvé vlastní škodě, kdyby ti nějaké umělecké dílo bylo třeba prostředkem k rozněcování vášní.
V tomto pojetí uměleckého díla jako skladby, do níž se kromě sebe jako tvůrčího umělce zapojuješ činně také jako příjemce a uživatel díla, však nikdy nepřecházej do krajní polohy, kde by se nerozlišeně směšovala tvoje úloha jako autora díla a s tvou úlohou jako příjemce díla. Tvoje autorská účast na díle je a zůstává přece podstatná, ale částečně také podmíněná. Naopak má tvoje účast jako pouhého příjemce a uživatele umění ryze podmíněný ráz, třebaže tato tvoje účast někdy velká, pokud toto umění soustavně vyhledáváš a studuješ.

8. K čemu je moje umění dobré?
Jsi stvořen jako člověk a pozván k tomu, aby ses stal Božím dítětem. Proto dříve než umělec jsi mravní bytost a patříš Bohu. Tak je mravnost a náboženství hlavním činitelem tvého umění. Tím není nijak omezena svoboda tvé umělecké tvorby. To však neznamená, že každé umění muselo mít jenom náboženský nebo mravní smysl.
Copak může být každý člověk umělcem?
Ne každý je povolán být umělcem ve zvláštním slova smyslu. Avšak ať jsi umělec nebo ne, podle slov Geneze je ti svěřen úkol být tvůrcem vlastního života, a tak z něj v jistém smyslu vytvořit umělecké dílo.
Když jako umělec ztvárňuješ mistrovské dílo, tak je nejen "povoláváš k životu", ale určitým způsobem skrze ně "odhaluješ svou vlastní osobnost". A svým dílem "mluvíš a spojuješ se s ostatními". (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, čl.2 )
Umění ti sice může usnadňovat duchovní a mravní život, ale přirozeně ho samo sebou nezaručuje. Bezprostředním po-selstvím umění je krása. To, že umění působí krásně, vede často k vyřazování umění z praktických, užitkových souvislostí. To však neznamená, že by krása nutně musela vylučovat svou praktickou užitečnost. Jenže to pak už přesahuje oblast umění. Vlastní působení umění je vyvolávání zážitku krásy. Napřed to vzbuzuje zážitek krásy v tobě jako umělci. Tento zážitek krásy je doprovázen radostí z tvůrčí činnosti a ze zpětného vnímání zdařilého díla, případně z uvolnění napětí. Později to vzbuzuje zážitek krásy u tebe jako příjemce díla, který je vnímáš, a může tě povzbudit k podobné zkušenosti.
Jako umělec však nejsi pouze umělcem, zrovna tak, jako ani jako příjemce díla nejsi pouze uživatelem umění. I jako umělec zůstáváš člověkem a tvorem Božím.
Co z toho pro mě vyplývá?
Především tvůj závazek jako člověka přičiňovat se o zdokonalení sebe a ostatních bližních, a také tvůj závazek jako tvora sloužit svému Stvořiteli.
Co moje lidství a stvořenost znamená pro moje umění?
Abys jako člověk přispěl svým dílem ke sblížení lidí navzájem a k jejich zdokonalení. A dále, abys jako tvor přispěl svým dílem k odhalení a znázornění svrchované Krásy Boží.
Tak tvé umění jako podmínka usnadňuje zdokonalení lidí, kteří tvé dílo přijímají, jako jednotlivců i jako příslušníků společnosti, aniž by to muselo být nutně naplněno moralizujícím obsahem. Zrovna tak umění usnadňuje chválu Boží, aniž by nutně muselo mít náboženský námět. Stačí,m jeli správně vytvořeno v řádu krásy. Chceš-li přispět k duchovnímu povzne-sení lidstva a posvěcení celého světa, ale postrádáš umělecké nadání, pak má pokorně uč katechismu a nezatěžuj svět svými strašnými sádrovými světci nebo barvotisky, jinak tím neprokazuješ dobrou službu ani Bohu ani bližním. Na druhé straně, jsi-li umělecky nadán, pak nejvhodnějším místem pro tvé uplatnění je právě služba Bohu.
Okolnost, že tvoje umění oslavuje Boha a působí duchovní a mravní povznesení lidí, spočívá na víceznačnosti nějakého umění. Tak jisté umění v tobě jako příjemci vzbuzuje víceznačnou odezvu, a zvláštní rozčlenění tvého vnímání a prožívání víceznačnosti díla. To je dáno i úrovní a zvláštností tvé obrazotvornosti.
Případné náboženské působení nějakého uměleckého díla je ze strany tebe jako příjemce díla podmíněno zvláštní ustálenou pohotovostí tvého ducha k umocňování estetického zážitku tak, že vede až k překonání hranic krásna. Třebaže je daný zážitek podnícen krásou umění, ty jako příjemce se na tento krásný zážitek neomezuješ , nýbrž ho užíváš jako „odrazový můstek“ k prohloubenému zážitku, ve kterém překračuješ za hranice krásna. Tato tvoje k zakoušení přirozené krásy snadno prohlubovanému přechodem za hranice této krásy, může být také záměrně objektivně podnícena začleněním daných děl do zvláštních souvislostí. To začlenění díla může být prostorové, jako umístění v chrámu a časové, jako provozování při boho-službách. Také to začlenění díla může být zaměřeno pomocí zvláštní situace, která podporuje soustředění tvé pozornosti především na duchovní význam díla, a odvedení tvé pozornosti od vnímání a prožívání smyslové stránky díla. Ty potom snáze prožíváš nějaké dílo jako umělecké a zároveň náboženské nejen proto, že v duchovní podstatě je každé dílo lidského tvora oslavou Stvořitele, nýbrž také proto, že je ti jako připravenému příjemci je objektivně v nějaké míře usnadněno prožívat dílo jako umělecké dílo náboženské; dále pak i proto, že s dílem přicházíš do styku jako ten, kdo je vlivem Božího Slova povznesen nad přirozenou stránku daného umění, takže neulpíváš v jeho umělcem vytvořené přirozené kráse, která je vždy jen symbolem krásy dokonalé, nadpřirozené.
Copak je všechno, co krásně znázorňuje náboženské obsahy, doopravdy náboženské?
Zdaleka ne všechno, co znázorňuje náboženské náměty, je skutečně plně náboženským uměním, tj. především uměním sloužícím při bohoslužbě Plně náboženský obraz je ten, jehož námět i ztvárnění vykazují ducha zbožnosti. Obraz Ukřižova-ného není jen znázornění události, ale také prostředek, jak působit na tebe přímo, beze slov, jak v tobě podnítit náboženský zážitek. Naproti tomu různé obrazy cudných Zuzan, Adama a Evy, Posledních soudů atd. nepoužitelné pro bohoslužbu, pokud hledají účinnost svého působení výhradně v smyslové kráse tvarů a barev. Okolnost, že nějaké navenek náboženské dílo nebo prostě dílo s náboženským názvem je zařazováno do výstavní síně ještě neznamená, že je lze přijmout do posvátného prostoru chrámu. Výstavy umění však přirozeně usnadňují veřejné uplatnění snaživých talentů. Nenuceně přivádějí do styku umělce s obecenstvem a poskytují nejen výběr uměleckých děl, použitelných v posvátném prostoru chrámu, ale také výběr děl, které mají náboženský ráz, aniž usilují o účast v posvátném prostoru chrámu, a konečně i děl, které případně nemají ani navenek zřejmý náboženský ráz.
V dílech řady současných umělců můžeš sledovat různé příklady samostatného, originálního výtvarného podání scén z Písma svatého.
Už to, že se tito autoři vymaňují z umělecké tradice, je známka jejich osobitého vztahu k Božímu Slovu. Takovýchto originálních esteticky hodnotných děl se ustaluje nové podání. Přitom však nezapomínej, že jedním z důležitých rysů chrámového umění je zachovávání návaznosti s dosavadním podáním. Čím více se nábožensky zaměřené umění blíží k Božímu domu a v samotném chrámu k jeho středu - k obětnímu stolu a Nejsvětější Svátosti, tím méně může jeho dosavadní krásné podání podléhat změnám.

9. Komu prospívá moje umění?
Spočívá v tom, že svým dílem usnadňuješ sobě i příjemcům tvého díla objasnění smyslu života. Tak můžeš sobě i jiným usnadnit nalezení smyslu života a utvrzovat sebe i druhé v této životní opravdovosti. Přesto nezapomeň, že je to něco, co přesahuje meze řádu krásy, kterým se řídí umění. I přes ušlechtilost tvé touhy nejen zkrášlit svět, ale i učinit lidi lepšími, pamatuj, že umění přirozeně není způsobilé ani nejmenší míře něco podobného člověku vštípit. Umění zde může působit jen v nějaké míře napomáhat k mravního rozvoje tebe i každého, kdo prožívá tvoje dílo, ale zaručit to nemůže.
V čem spočívá mravnost mé umělecké tvorby?
V upřímnosti a opravdovosti tvého úsilí o výraz vnitřního zážitku. Jedině tak má v sobě každé tvoje dílo obsaženu myšlenku zušlechtění tebe a ostatních lidí, ať jako přesvědčení nebo jako touhu či jistotu, tak jak to v dané době potřebuješ vyjádřit.
Účinkem tvého krásného díla je zalíbení v díle, nazíravé a radostné spočinutí v dokonalosti díla.
Jaký to má vztah k mravnosti?
Když jde o zalíbení, pak je záležitostí mravnosti stanovit, v čem smíš mít zalíbení a v čem si nemáš libovat. Obecně smíš mít zalíbení v hodnotě a nesmíš si libovat v nehodnotě. Z mravních důvodů by bylo nepřijatelné každé dílo, které by sice umělecky možná bylo vynikající, ale vytvářel bys ho záměrně proti mravnímu řádu, který Stvořitel vtiskuje do skladby tvé přirozenosti. Účinek uměleckého díla, v němž by tělesná síla, obratnost a krása, bohatství a pohodlný život byly vylíčeny jako jediný smysl tvého života a jako vrcholná forma tvého štěstí, a to dokonce štěstí, k němuž hrdina by dospíval bez vlastní zásluhy a bez poctivého úsilí, je nemravný.
Svou tvorbou a prožíváním umění se zdokonaluješ jako člověk, jako mravní bytost, tím, že se zjemňují tvoje smysly, zjemňuje a obohacuje se tvůj citový život, tříbí se ti vkus i řeč, uhlazuje se ti chování, nicméně to nezaručuje, že bys nemohl vkusným způsobem dělat něco špatného. Přímým působením umění se nestáváš lepším ani jako tvůrce ani jako příjemce umění.
Musím tedy v umění, abych působil mravně, sledovat jenom samé dobré náměty?
Rozhodně ne. Svým uměním můžeš působit mravně tím, že odhalíš v celé bídě a nemilosrdnosti ubohost zla jako Picasso v Guernice nebo Dali v Hrozbě občanské války, zotročující povahu neřesti jako Shaw v Živnosti paní Warenové, hrůzu zmatku zločince jako Dostojevskij v knize Zločin a trest a bezvýchodnost znečistěného a narušeného životního prostředí, jako většina hororů. Jenže tím překračuješ meze řádu krásy. Vlastním účelem tvého umění je názorně vyjádřit krásu, která je vyzařováním dobra. Pokud něco neobsahuje vnitřní krásu, pak můžeš nanejvýš přiodít krásou ryze vnějškovou. Můžeš dosáhnout velké krásy i v tom, že najdeš onu ohavnost a odhalíš bídu nesouladu, ukázat, že vystihneš ubohost neřesti, ukážeš ji v pravém světle proto, že ona neřest se navenek obvykle uplatňuje lživě, pokrytecky. Tak třeba Goyovy karikatury oddělují zlé od dobrého, varovně ukazují na ohavnost neřesti a bídu zla. Tím jsou tyto věci krásně postaveny na své místo, zkrátka začleněny do řádu. Tvé dílo je přitom umělecky hodnotné pouze tehdy, usiluješ-li pokorně o vyjádření zla tak, jak se vnitřně jeví z hlediska pravdy.
Jaký je vztah mezi krásou a dokonalostí věci?
Krása je v přímém vztahu k dokonalosti věci. Krása je projevením dokonalosti věci navenek. Dokonalost zahrnuje pravdivost věci. Věc je sama sebou v naprosté plnosti svých podstatných přívlastků a vztahů. To je první smysl pravdivosti umění - pravdivosti ve smyslu vztahu k předmětu.
Druhý smysl se týká způsobu, jak umění může uskutečňovat svůj cíl. Když chceš zobrazit krásu či dokonalosti řádu, tak máš co činit především s duchovní stránkou skutečnosti a teprve na druhém místě s její stránkou vnější. Tak můžeš brát za měřítko své umělecké pravdivosti pouhý souhlas s vnější stránkou věci - stupeň věrnosti, se kterou tvé dílo opisuje skutečnost v jejích pomíjivých podrobnostech a náhodných vlastnostech jejího zevnějšku. Hlavním měřítkem této pravdivosti je však souhlas s vnitřním, duchovním řádem věcí. Nejde o to, abys věrně a podrobně popsal jednotlivé rysy nějaké věci, nýbrž abys pod obrazem vnější podoby dovedl zvýraznit podstatný vztah dané věci k duchovním zákonům života, jež se v ní projevují.
Tak máš vyřešen otázku realismu svého umění i otázku vztahu tvého umění k mravnosti.

10. Jak prožívám krásu?
Vlastní podstata tvého umění není jen ve tvé technické dovednosti ani řemeslné zručnosti, nýbrž především v tvůrčí síle tvé osobnosti.
Tvoje vnímání krásy a umění se neliší od vnímání vůbec. Rozdíl je v tom, že při vnímání krásy stojí v popředí nazíravá stránka tohoto dění. Zhmotnělý výraz krásy vnímáš napřed vnějšími smysly, nejčastěji zrakem a sluchem.
Tyto smysly zachycují smyslové jakosti - způsob, jak se podstatná forma věci uskutečňuje v látce. Z těchto smyslových jakostí je za účasti vnitřních smyslů (smyslové paměti, představivosti a obecného smyslu čili smyslové soudnosti čili instinktu) ustálena představa věci, totiž její celistvá smyslová podoba. Z představy potom odtahující činností rozumu oddělu-ješ vlastní čistou, bytostný tvar předmětu.
Tady ovšem začíná rozdíl. Ve vědě nebo filozofie směřuješ přemítavým postupem k pojmu, tvoje poznání krásy je sou-středěno na obraz celistvé jednoty věci v plnosti jejího jednotlivého bytí. Toho dosahuješ přímým zřením svého rozumu, zkrátka intuicí.
Kdykoli vnímáš krásu, tedy se to vyznačuje mnohoznačností vjemů.
Smyslově vnímané předmětné vztahy a vlastnosti můžeš dělit podle míry smyslového uspořádání na různé příznaky. Ty prvořadé příznaky představují nejjednodušší vlastnosti obrysů předmětů nebo přesněji vlastnosti částí těchto obrysů, jako je třeba přímost či zakřivenost, plynulost či přetržitost.
Jak se v tom mám vyznat?
K tomu, aby sis v tom udělal pořádek, musíš tyto vlastnosti roztřídit. Tímto tříděním seřazuješ prvořadé příznaky. Jejich roztříděním a seřazením odhaluješ druhotné příznaky, jako je třeba symetrie či opakování nějakého motivu.
Když tyto druhotné příznaky oddělíš jejich původní smyslové závislosti na předmětu, tak dostaneš příznaky třetí řady. Tyto příznaky předmětu zahrnují vztahy mezi skladbou tohoto předmětu a jinou skladbou, kterou si vytváříš pomocí smyslové paměti v obrazotvornosti.
Pokud se sleduješ svými smysly několik krásných předmětů, tak se ti při tomto postupu vydělují kromě prvotních, druhotných a třetiřadých příznaků vyčleňují další příznaky čtvrtého řádu, které vyznačují rozložení jednotlivých předmětů a vztahy mezi nimi. Tyto příznaky tvoří u smyslové stránky tvého vnímání krásy důležitý prvek jejich skladby.
K tomu, aby sis vyčlenil tyto příznaky čtvrtého řádu, potřebuješ pevnější vztah mezi smyslovou obrazotvorností a smyslovou pamětí. Možná, že máš dobrou paměť, ale jsi těžkopádný v samostatné tvorbě a vynalézání. Možná však, že máš pohotovější vybavování a bystrost k vynalézavosti a samostatné tvorbě. Pamatovat si znamená jen uchovávat to, co byla přijato. Vybavování však znamená samostatné nalézání toho, cos už sice vnímal. Jsi-li tvořivě nadán, tedy máš větší vybavování. Vybavování těsně souvisí s obrazotvorností a její výsledky se ti vtiskují do paměti.
Svými smysly vnímáš skutečnost předně přímým působením a přímým podnětem z věcí. Takto vnímáš jakosti věcí a v nich samotné věci, které jsou vlastním předmětem tvých smyslů. Spolu se smyslovými jakostmi však vnímáš celky jednotlivin a zároveň věci, které jsou několika smyslům společné. Společný předmět, který vnímáš několika smysly, je pohyb, prostor, velikost, čas. Čas vnímáš tím, že dění postupuješ tak, že něco je dříve, kdežto jiné je později.
Svými smysly však vnímáš skutečně ještě druhotným postupem. Přímé působení věcí ti vyvolává ve smyslech změny. Tyto změny probíhají a tento postup pokračuje, třebaže tvé smyslové vnímání už ustalo a je předmětem obrazotvornosti. Obrazotvornost ti však nepředstavuje jakosti vnímané jednotlivými smysly, nýbrž celek. Proto je její působnost spojena se spojující činností smyslového vnímání, s obecným smyslem čili se smyslovou soudností, zkrátka s instinktem, který máš jako každý vyšší živočich.
Velikost v prostoru, pohyb a čas, jak se ti zobrazují v obrazotvornosti, poznáváš právě pomocí tohoto obecného smyslu. Na činnost tvojí představivosti navazuje paměť. Paměť ti uchovává to, co bylo vnímáno, ale také to, k čemu jsi obecným smyslem dospěl a čemu jsi svou myslí porozuměl, ovšem pokaždé ve spojení s obrazem v obrazotvornosti. Celá tvoje duševní činnost je spojená s obrazy v obrazotvornosti. Z nich a nad nimi se účastní duševní činnosti také tvoje mysl, kterou si vytváříš své pojetí a myšlenky. Paměť ti připojuje poznání nějak určeného času, a to vzdáleností minulosti od přítomného nyní. Tak ti časové rozvrstvení vnímaných věcí a událostí rozšiřuje možnost dokonalejšího poznání už ve smyslech a poskytuje podněty k umělecké tvorbě. Paměť ti často nahrazuje i nedostatek vlastní původní tvořivosti. Uchovává ti představy a obrazy smyslových věcí, a uchovává také jejich sled v minulosti. Tím poskytuje tvojí přítomné tvorbě možnost navazovat na minulost, je-li z ní uchováno v paměti to krásné, co minulost přinesla.
Pokud jde o tvoje vnější smysly při vnímání umění, tedy především zrak a sluch jsou smysly, kterými nejvíce poznáváš. Ostatní smysly mají omezenější pole své působnosti. Zato zrak a sluch se nedají omezit ani počtem, ani velikostí, ani jediným místem. Pro tuto vlastnost jakési "všeobecnosti" jsou nejblíže rozumu, jehož předmětem je vše, co je. Podle Aristotela je tvůj zrak odpoutanější od závislosti na hmotě než jiné smysly (De anima, II, XIV). Ostatními smysly se stýkáš s hmotností věcí mnohem "fyzičtěji" než zrakem- Tvůj zrak přijímá obraz „jemnějším způsobem", než v jeho bezprostředním bytí. Sama „jemnější“ povaha zraku má důležitou úlohu ve tvém životě, a tím více ve tvé tvorbě a při tvém vnímání umění. Zrakem za-chycuješ světlo a jeho odraz v barvách.
Jak je to s mým vnímáním barev?
Základem tvých barevných vjemů jsou dva vzájemně se doplňující vnitřní pochody - splývání a odlišování daných věcí, které vnímáš zrakem. Tyto splývací či odlišovací pochody jsou v tobě způsobeny různými činiteli. Třeba splývání hloubek je podmíněno spíše fyziologickými činiteli, kdežto rozlišování spíše psychologickými. U ploch je tomu jinak. Splývání ploch se řídí hlavně psychologickým zákonem psychické návaznosti. Proto si je musíš odůvodnit také psychologicky, kromě fyziologicky podmíněných hraničních a bodových vznětů. Rozlišování ploch si musíš uvést spíše na fyziologicky vyvolané podněty hraničních linií. Tak ti toto vnímání ploch nejlépe ukazuje, že už i ten nejzákladnější úkon tvého prostého vidění plochy, se kterým vůbec každé tvojí vnímání barvy stojí a padá, si musíš uvést jak na fyziologické, tak na psychologické činitele.