Je záchrana z kleští osudovosti ?
Domněnka o nezměnitelně určeném osudu člověka je pohanská, nevěrecká. Hlásili se k ní staří Řekové, Římané a Indové. Řekové nazývali slepý osud moira, Římané fatum, Indové karma. Dodnes hlásají domněnku o nezměnitelně určeném osudu člověka zvláště materialisté, evolucionisté, panteisté, deterministé, buddhisté, kalvinisté, teosofové. Slepému osudu věří mohamedáni, kteří jej nazývají kismet. Všechno je podle nich pouhý koloběh, z něhož není úniku. Ale kde má počátek tento koloběh? Kdo mu dal první pohyb? Kdo stanovil jeho cíl a účelnost? První příčina musí být, a to věcná, moudrá, osobní, dobrá. Je to Bůh. Bůh je Otec, svrchovaná Láska, svatý, spravedlivý a milosrdný. Bohu se docela příčí, aby nezměnitelně určoval osud člověka, svého obrazu, nadaného rozumem a svobodnou vůlí. Neexistuje žádné absolutní předurčení (predestinace), ale pouze podmíněné předurčení. Scestná nauka Kalvínova, že Bůh určil některé lidi k zavržení, je hrozné strašidlo, krutá nauka, vidící v Bohu tyrana, původce zla. To ale není Bůh, nýbrž ďábel, původce zla, který odpadá od dobra. Nauka o nezměnitelně určení člověka je nekřesťanská. I Luther se jí děsil.
Záchrana těch, kdo se ocitli v kleštích osudovosti tím, že upadli do závislosti na pověrách či pověrečných praktikách je možná a žádoucí. Ovšem vyskytuje se tu dvojí nesnáz. Jednak je to nedostatek opravdových znalostí, jednak je zde nedostatek síly a ochoty dostat se z této slepé uličky.
Pokud jde o temnotu rozumu, nejde jen o zásadní neznalost, ale ještě o zatemnělou znalost. Taková polovičatá znalost je rozmělněná a rozmazaná pravda, buď pro chabou pronikavost intelektu nebo pro záměrné překrucování a falešné vykládání pravdy.
Dnešní lidé, a to i křesťané mají velmi chatrné vědomosti o pověrách a pověrečných praktikách, které velmi pronikají každodenní všední život. Jak často se setkáváme i s křesťany, kteří mluví o zákonu schválnosti, když se jim něco nepodaří. Jindy se snaží odvrátit neštěstí tím, že to prý musejí zaklepat. A když jim černá kočka přeběhne přes cestu, snaží se vyhlížet kominíka. Jestliže přejí někomu úspěch, říkají mu zlom vaz, aby to štěstí snad nějak nezakřikli, anebo dotyčnému slibují, že mu budou držet palce. Ještě méně vědomostí mají lidé o následcích těchto svých zaříkávacích praktik proti zlému osudu pro svůj duchovní život i pro duchovní život těch, které takto ovlivňují. Už starozákonní proroci, kteří se neustále stavěli na odpor proti vzmáhajícímu se okultismu, bědovali, že Boží lid zajde na nedostatek znalostí (Oz 4,6).
Následkem tohoto nedostatku znalostí pojednávají někteří křesťané o okultních jevech, aniž by jednoznačně a důrazně položili biblické znaménko "minus". Tím vzbuzují zájem, místo aby před tím varovali. Vedeni falešným a ryze povrchním úsilím o sblížení s jinověrci vystupují někteří tzv. "moderní" katolíci s omluvami za to, jak nesmiřitelně se v minulosti církev stavěla vůči vyznavačům a hlasatelům těchto okultních postojů, názorů a praktik. Blud je třeba odmítnout i s jeho praktikami, ale bloudící lidi nutno laskavě vést k nápravě.
Pán Ježíš poslal apoštoly hlásat, že se přiblížilo Boží království. Boží dítě má prožívat a hlásat Krista, a ne hrát si na jakéhosi moderátora veřejné diskuze o Kristu. Už sv.Dominik shledal marnost veřejných disputací a místo nich prosazoval kázání pravé nauky.
Druhá nesnáz spočívá ve slabosti vůle. Kdo chce pomoci lidem, kteří jsou v zajetí okultismu, musí si uvědomit, že má co dělat s lidmi, kteří vědomě či nevědomky zabloudili na nepřátelské území a přitom padli do rukou nepřítele. Má tedy co dělat s nepřítelem, vládcem světa, totiž ďáblem a jeho pomocníky. Avšak mnozí tzv."moderní" teologové a členové církve odhodili po čarodějnicích a démonech do starého železa i samotného ďábla. Bylo by dobré, kdybychom opravdu uměli zavřít své příbytky a svá srdce před ďáblem. Místo toho se však mnozí tzv."moderní" teologové vzdálili Kristu a Božímu Slovu. A to vše k radosti vládce světa, který jim vnukl největší ďáblovu lest, že totiž ďábel vůbec neexistuje. A ve skutečnosti ďábel a jeho náhončí nejsou zdaleka bez moci. Je to krajně nezodpovědné, aby se křesťan vzdaloval slovům našeho Pána. Je nebezpečné pouštět se do boje a nebýt si přitom vědom, s jakým odporem se člověk může setkat. V případě ďábla jde o skutečnou světovou velmoc.
K tomu, aby bylo možno podniknout výpravu do nepřátelské země a osvobodit pro Krista nepřítelovy zajatce, a přivést je zpět do otcovského domu, je kromě jistých znalostí ještě zapotřebí:
1) hluboké spojení s Kristem vítězným, život z eucharistického Krista a z jeho kříže a Zmrtvýchvstání, ve stále novém oddávání se,
2) vědomí plné moci, kterou Kristus svěřuje svým učedníkům: "Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele." (Lk 10,19). Kromě toho smíme spoléhat i na příslib a příkaz: "Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony." (Mk 16,17)
3) Dále je zapotřebí plnost síly shora, jak ji slíbil Ježíš svým učedníkům (Lk 24,49). Jako okultista přijímá dary od ďábla, tak smí křesťan očekávat od Ducha svatého dary milosti, charizmata. Právě tato charizmata ďábel napodobuje věštěním, aj. Vždyť Bůh stvořil člověka jako obraz ke své podobě, a to každého člověka jako originál, a ve křtu svatém jeho původnost a opravdovost potvrdil a zdokonalil. Proto křesťan nemá zájem o žádné napodobeniny, nýbrž o přijetí toho, co je pravé a hodnotné. Při pomoci lidem v zajetí okultního bloudění má vyzbrojení dary Ducha svatého hlavní význam. Podmínkou pro přijetí těchto darů Ducha svatého je však život v milosti posvěcující. To však vyžaduje pravidelnou duchovní obnovu ve svátosti smíření a růst z eucharistického Krista.
4) Konečně je pro člověka nutné, aby se dal vést ke Kristu jeho panenskou Matkou a Církví svatou. K tomu se každému nabízí modlitba růžence. Jestliže Boží Syn k nám přišel skrze Marii, tedy je velmi vhodné, abychom také my použili stejné cesty, když chceme dojít k němu, tedy skrze Marii ke Kristu.
Při modlitbě růžence, která je zčásti slovní, zčásti rozjímavá, obohacujeme svůj rozum, posilujeme svou vůli a přibližujeme se ke Kristu. Předně tedy obohacujeme rozum a roste naše náboženské poznání, když rozjímáme růžencová tajemství. V nich jsou základní pravdy naší víry: Vtělení Božího Syna, naše vykoupení, věčná spása a posmrtný život. Kdo pohrdá růžencem, dává tím najevo, že bud neví, jaká je jeho skutečná, vzdělávací hodnota, nebo je líný a nechce se mu myslet na základní otázky, týkající se smyslu jeho života a uvažovat o nich. Rozjímáním se pravdy víry v člověku prohlubují, člověk poznává stále jasněji a přesněji jejich obsah, vrývá si je do paměti, ale snaží se vynalézat cesty, jak tyto pravdy uskutečnit v běžném životě. Modlit se růženec znamená nejen mechanicky odříkávat zdrávasy, ale je nutno probírat rozumem i srdcem (ve svých představách, přáních, touhách, citech, atd.) jednotlivá tajemství a pronikat do jejich obsahu. Rozjímáním růžencových tajemství se naše víra zvnitřňuje, stává se prožívanou vnitřní náboženskou zkušeností, stává se přesvědčenou vírou. Následkem toho člověk modlící se pravidelně růženec se stává natolik vzdělaný, že bděle a pohotově reaguje na každý blud, třeba i maskovaný.
Každé růžencové tajemství nás vede k evangeliu, tedy ke zdroji naší víry, a dává řadu příznivých podnětů rozumu. Rozum pak dále rozvíjí tyto podněty a vymýšlí způsoby uplatnění v běžném životě.
Růženec posiluje naši vůli tím, že nám představuje vznešený morální charakter našeho Spasitele a jeho panenské Matky. Sledujme aspoň dvě jejich ctnosti, pokoru a lásku. Pokora přiměla Božího syna stát se naším bratrem, učitelem a Vykupitelem. Pokora Panny Marie se projevila už slovy "Staň se", když přijala úkol Matky Boží. Tato pokora je provázela po celý život. Boží Syn, který je Pánem nebe a země, se narodil v chudobě a chtěl žít jako prostý dělník, a celou pozemskou pouť neměl, kde by hlavu složil. Byla to pokora, která mu ukládala tak chudý způsob života. Proto směl říci: "Učte se ode mne, neboť jsem pokorný a tichý." (Mt 11, 29) Co říci o jejich lásce? Celý život Ježíše Krista a sv.Panny je utkán z lásky. Kdo rozjímá růžencová tajemství, objeví v nich tolik příkladů lásky, jak v Srdci Páně, tak v srdci Mariině, že mu celý život nebude stačit na její pochopení.
Tato pokora a láska však strhuje k následování. Tak růženec přispívá k utváření naší křesťanské existence. S růžencem jdeme spolu s Marií stále blíž Kristu. Růženec je totiž modlitba nejen mariánská, ale především směřuje ke Kristu. V růžencových tajemstvích pronikáme za doprovodu a pomoci Marie, která je pouhým člověkem do tajemství vtěleného Boha, do jeho Vtělení, jeho Božství, jeho vykupitelského díla. Vedeni Marií jsme uváděni do tajemství Boží lásky k člověku, jež vyvrcholila na kříži, a do tajemství jeho slávy, která zve k účasti každého člověka.
V růženci chápeme, že Maria je neoddělitelná od Krista. Ti, kdo se přestali modlit růženec, pozvolna ztráceli lásku ke svaté Panně. A protože Maria je cesta k Ježíši Kristu, tak i jejich vztah ke Kristu ochabl a cesta k Ježíši Kristu se ztížila a zkomplikovala. Proto Jan Pavel II. doporučuje modlit se růženec soukromě i společně, a zejména v rodinách. Tak se upevňují naše svazky ke Kristu a jeho Matce. Při této modlitbě posilujeme svou víru, upevňujeme svou naději a rosteme v Boží lásce. Naše pochybnosti a nejistoty se rozplývají pod dotekem věčné Pravdy. Matka Boží nám přináší úlevu a povzbuzení, takže z duše mizí zármutek a rozlévá se do ní světlo Boží radosti.
Takto vyzbrojeni růžencem se můžeme vydat na pomoc těm, kdo zabloudili na nepřátelské území, kdo se ztratili ve světě a upadli do podrůčí jeho vládce. Při pomoci těm, kdo se dostali do pasti okultismu, je třeba soustavně zachovávat jistý postup:
1) První fáze je rozhovor či spíše naslouchání. Navazuje se projevem účasti, pohlazením, dobročinností. Jakmile si postižený začne stěžovat na nějaké potíže, dlužno mu trpělivě naslouchat (s vnitřní modlitbou o dary Ducha svatého pro sebe o pro postiženého). Křesťan má být co nejvíce věcně informován, a to z první ruky. Takže je třeba mnohé vyslechnout, ovšem většinu z toho spíše přeslechnout, a jen ojediněle vynášet hodnotící soudy. Spíše se soustředit na příznivé soudy, povzbuzující ověřeně dobré vlastnosti člověka postiženého okultismem, avšak tam, kde může být ohrožen jeho život a zdraví, neuhýbat před jasně vyjádřeným záporným odsuzujícím soudem.
2) Ve druhé fázi je třeba s láskou a úctou k lidské důstojnosti vyvést postiženého z nepřátelského území. Přitom je nutné, aby člověk zatížený okultismem začal dobrovolně spolupracovat. Musí radikálně skoncovat s okultismem. Nesmí se účastnit žádné další seance, ale musí rozhodně odřeknout domluvy s lidovým léčitelem, ukončit jógínské meditace, přestat vyhledávat horoskopy v novinách, atd. Také ve svém bytě musí zavést nové poměry. V domě nesmí být místo pro okultní literaturu, pro virguli nebo kyvadlo, karty užívané pro vykládání budoucnosti, atd. Nejrozhodnější řešení je spálit všechny tyto rekvizity. Dříve, než se Boží lid směl usadit z zaslíbené zemi, musel zbořit pohanské oltáře, posvátné sloupy a kůly, spálit obrazy modly (Dt 7,7). V bytech mnoha lidí se dodnes setkáváme s pohanskými modlami a předměty, jakých se užívalo v pohanské modloslužbě. Někdy to bývají suvenýry z vlastních cest nebo dary přivezené jinými z ciziny. Křesťan by měl vědět, že takové předměty mohou obdržet magickou sílu. V jedné rodině začaly děti trpět poruchami spánku poté, co byly na zeď pověšeny dva africké obrazy bůžků, které dostala rodina jako dárek od známého, který se vrátil z Afriky. V jiném domě vyšlo najevo, že klepavé zvuky souvisely s tím, že v předsíni bylo panelové obložení chrámového vozíku z Indie. Rušivé zvuky zmizely po odstranění vozíku, vykropení bytu svěcenou vodou a odsloužením mše svaté na daném místě.
3) V třetí fázi je nutná křesťanská služba osvobození. Veškeré pokusy o rozšiřování vědomí a praktiky s holotropním dýcháním, jakož i snahy vyhledávat psychoanalytiky a psychiatry a s jejich pomocí otevírat podvědomí jsou nebezpečné pro duchovní život člověka. Otevírají se tím dveře ďáblovým pomocníkům. Je třeba svátostného smíření s Bohem. I když se však člověk obrátí o pomoc ke Kristu, ve většině případů vetřelec ještě automaticky nezmizí. Naopak se znovu snaží získat ztracené pozice. Vetřelci musejí být s Boží pomocí vyhnáni, protože se mohou vracet maskováni. Tak chodila za sv.Pavlem a jeho druhy jedna služka, která měla věšteckého ducha, a to její věštění vynášelo jejím majitelům značný zisk. Běhala za nimi a křičela: "Tito lidé jsou služebníci nejvyššího Boha a zvěstují vám, jak dojít spásy." Tak to dělala více dní. Pavla to rozmrzelo. Obrátil se proto a řekl tomu duchovi: "Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji: Vyjdi z ní!"
A vyšel v tu chvíli. Když její páni viděli, že jim unikla naděje na zisk, popadli Pavla a Silu a vlekli je před soudní úředníky... (Sk 16,16-19) Toto vyprávění má mnoho obdob až dodnes.
4) Dům, ze kterého byl vyhnán cizí vetřelec, nesmí zůstat prázdný. Po svátostném usmíření s Bohem se člověk musí otevřít pro přijetí Pána v Božím Slově a v Eucharistii.
Těmito čtyřmi fázemi otevírá Pán cestu k osvobození a obnově. Je však třeba se neustále modlit za obrácení bloudících a konat za to i jisté úkony sebezáporu. Posláním Božího lidu však je neustále předcházet možnosti zabloudění jednak šířením vzdělání a zejména odhalováním důsledků okultních praktik pro život člověka jako jedince i příslušníka společnosti, a růst v duchovním životě a přátelství s Bohem.