Kdo se bojí geopatogenních zón
Proutkaři vyhledávají vedle skrytých vodních pramenů ještě další skryté věci. Pátrají také po různých jiných nerostech, než je voda, a také po výskytu nezdravých a škodlivých látek, jako je třeba radon, nebo odhalují vlivy ohrožující lidské zdraví, které bývají označovány jako geopatogenní zóny.
Není pochyb o tom, že se na naší planetě vyskytují místa vhodnější a příznivější k lidskému životu, kdežto jiná místa škodlivější, ba i zdraví nebezpečná. Člověk běžně dochází k poznání škodlivosti pobytu na některých místech tím, že provede průzkum těchto míst. Různými měřidly a indikátory lze odhalit výskyt nezdravého prvku radonu, i když je velmi těkavý a má krátký poločas rozpadu. O tom, že nějaké místo je škodlivé lidskému zdraví či životu se přirozeně dozvídáme z toho, že je tam ve srovnání s jinými místy zvýšený výskyt nějakých onemocnění anebo předčasných úmrtí. Na druhé straně je jisté, že působnost těchto nepříznivých zón není vždy trvalá, ale jen dočasná.
Je tedy sporné hovořit o nějaké neměnné, osudově nutně působící globální síti nezdravých siločár, které by neviditelně pokrývaly celou zeměkouli. Zvláště když víme, že působením Božím skrze Ježíše Krista přišla spása lidstvu i světu, a že Boží vláda v tomto světě už začala a stále se šíří. Tak jsou mnohá místa na zemi požehnána působností Boží skrze Krista a různé svaté. Díky Bohu se některá místa na naší planetě už stala požehnaná a počátkem nové země proměněné v Kristu.
Na druhé straně je jisté, že některá místa naší planety byla z Božího dopuštění poznamenána klatbou. Byla to místa, kde žili a působili lidé, oddávající se těžkým hříchům a neřestem, kde se do jejich činnosti vměšoval zlý duch. Tak mluví apoštol Jan ve Zjevení o nebezpečném místě v Pergamu: Vím, v jak nebezpečném místě to bydlíš: tam, kde je trůn satanův... Máš tam lidi, kteří se drží učení Balámova... jedli z masa obětovaného modlám a dopouštěli se smilství... (Zj 2,13-14) Podobně i v Čechách a na Moravě jsou místa, která bývala v důsledku působení nějakého činitele, běžnému poznání skrytého, lákavá pro konání pohanských obřadů. Některá místa se zase stala kvůli nevšedně, bizarně vyhlížejícímu, vyvýšenému tvaru místem pohanských obětí. Bývaly to tzv. baby, Babí lom, a pod. Totiž ani v předkřesťanských dobách "nebyli Slované slepí fatalisté, nýbrž věřili, že nad životem a smrtí vládne nějaká vyšší bytost, kterou si lze obětmi a dary naklonit. O takových bytostech se zachovaly hojné zprávy." (88)
Pokud bývaly tyto oběti spojovány s nějakými neřestmi a pověrami, snadno se do nich vměšoval vliv ďábla, což všechno nějakým způsobem poznamenávalo samo dané místo. Avšak ani taková místa, odkud se šířilo zlo a zkáza, nejsou navždy, osudově a neodvratně zatížena zhoubným vlivem pověr a démonů. Někdy se stačí na takovém místě pomodlit či nechat tam odsloužit mši svatou, aby se místo zbavilo nezdravého a škodlivého vlivu. Jindy naši otcové budovali na takových místech chrámy, které bývaly zasvěcovány zvláště svatému archandělovi Michaelovi, aby tak s pomocí Boží a svatých andělů byl neustále přebíjen škodlivý a nezdravý vliv, ať už byl původu geologického, pověrečného či démonického. Pokud bývalo takové místo spojeno s církevním trestem, vyneseným příslušnou svrchovanou autoritou, vybavenou náležitou pravomocí, která tak potvrdila odseknutí se hříšníka od Kristova Těla, tehdy tento trest dolehl na duši hříšníka, ale i na místo, které měl spravovat. A pak bylo třeba docílit u svatého Otce sejmutí tohoto trestu. Jinak by z místa Božího požehnání takto porušovaného, vycházelo obdobně poznamenané dílo.
Dr.Jörg Purner z univerzity v Innsbrucku, obhájil na toto téma disertační práci. Pro Vysokou technickou školu v štýrském Hradci prováděl výzkum používání proutku, kyvadla či virgule pro odhalování působení skrytých činitelů v terénu. Přitom rozlišoval mezi skutečnými výsledky nezaujatého vyhledávání a odhalování těchto terénních vlivů, a pověrečně zaujatým počínáním některých lidí, oddávajících se geomantii. Jeho výzkum potvrdil přítomnost zvláštních odchylek od běžného působení geografického prostředí na člověka, a to nejen ve směru záporném, nýbrž také v příznivém. Rozlišil, že existují zóny patogenní, kde dané geografické prostředí v nějaké míře škodí lidskému zdraví, ale také odhalil zkoumáním stovek evropských kostelů a kaplí, že existují zóny harmonie, kde dané místo obklopující člověka působí v nějaké zvýšené míře příznivě na lidské zdraví.
Spíše než vyhledávat kostel či jiné posvěcené místo, které je obzvláště příznivé pro vlastní rozvoj, mají lidé sklon odstraňovat všechno, co by jim mohlo škodit. Z toho může vzniknout skoro až chorobná manie, v níž se člověk obává geopatogenních zón.
Jen málokterý člověk se dnes dá do stavby domu, aniž by si předtím nepřivedl na svou parcelu senzibila v důvěře, že jedině ten mu může zjistit, kudy se pod jeho pozemkem ubírají lidskému zdraví škodlivé spodní proudy. A přitom by se člověk daleko více měl zabývat tím, aby si dal vrtnými sondami zjistit, jaké má jeho pozemek spodní půdní vrstvy, aby nestavěl na písku, ale spíše na skále. Kolik mladých novomanželů, dokonce i s vysokoškolským vzděláním, si dříve než rozestaví v novém bytě postele, dává radit od senzibila či zakreslit si do plánu bytu geopatogenní zóny? Dělají to v domnění, že jedině tímto způsobem se mohou ochránit od nebezpečí, aby valnou část svého života, která je určena ke spánku, nestrávili na místech, která by jim svou škodlivostí mohla způsobit nějakou zdravotní poruchu.
Mnoho lidí, zejména na venkově, se ochotně poddávají tradičnímu podání, že v místě, které si sám od sebe vybere ke spánku pes, může se bez obav vyspat i člověk. Naopak tam, kde se instinktivně zalíbí kočce, takže se tam ukládá ke spánku, tam je pro člověka nezdravé prostředí. Ve 20.století byli mnozí lidé uchváceni moderním uvažováním, které odmítalo autoritu Boží a stavělo na její místo lidský rozum. Tak moderní lidé říkali, že neexistují žádné věci nepoznatelné, ale jenom poznané a nepoznané, a že všechno se dá postupně vysvětlit lidským rozumem. Tak člověk přeceňoval lidský rozum a podceňoval účinky skrytých sil. Budoval domy všude tam, kde byly levné pozemky, a mával rukou nad tím, co říkala lidová tradice ohledně stoleté vody, apod. A výsledek? Promarnění lidských sil, času, peněz i zdraví a životů lidí. Když se v roce 1956 stal brazilským prezidentem Oliveir Kubitschek, podařilo se mu nadchnout značnou část podnikatelů pro vybudování nového hlavního města. V krátkém čase bylo vybudováno město Brasilia podle moderního pojetí navrženého architektem Oscarem Niemeyerem. Přes úžasnost staveb, využívajících parabolických kleneb a skořepin se nakonec novostavby ukázaly nezdravé a nepřijatelné pro obyvatele. Lidé tam našli skvělé stavební prvky, ale nenašli tam teplo domova.
Od konce 20.století však dochází k obratu, protože přehnaný důraz na lidský rozum se často ukázal krátkozraký a bezmocný. Ovšem návrat od přeceňování lidského rozumu k zájmu o skryté, tajemné síly se často děje živelně a zmateně.
Jestliže navštívíte Paříž a cestujete podzemní drahou ze stanice Charles de Gaulle-Etoile, tedy podjedete pod Seinou poblíž mostu de Neuilly. Sotva vyjedete z podzemí, ukáže se vaším zrakům poslední vymoženost moderní urbanistiky, pařížská čtvrt La Défense. Zkrátka novodobý Babylon ze skla, oceli a zrcadel jako mohutný pomník lidské pýchy. Na první pohled úchvatné, ale zakrátko znechucující. Celý ten stavitelský div prostupuje bezejmennost moderní techniky a chlad nákladnosti. Člověk se v tom prostředí nenachází ani závan tepla domova. Nedokáže se tam dobře zabydlet.
V jednom z obytných paláců Le Défense, který má třiatřicet obytných pater, žije 528 rodin se 1 673 členy. Většina zdejších obyvatel se nachází v produktivním věku a nebo chodí do školy. Jen asi dvě stě osob jsou důchodci. V tomto obytném celku s honosným názvem Porte Dauphine, musel být v roce 1991 proveden výzkum. Z jakého důvodu? Lékaři totiž zjistili, že zde závratně narůstá nemocnost lidí. Čím výše nájemníci bydleli, tím byla větší nemocnost. Osazenstvo nejvyššího obytného patra se pak stalo skoro celé nemocné. Nemoci tam postihly nejen dospělé, ale i většinu dětí. Do objektu Porte Dauphine se tedy vypravili pracovníci hygieny a zkušební technici s jemnými elektronickými detektory a měřidly, ale i senzibilové s virgulemi. Většinou se shodovali ve svých výsledcích. V místnostech asi 70 % bytů, kde byly většinou umístěny ložnice, byly zjištěny geopatogenní zóny. Pod základy obytného paláce byl shledán silný proud spodní vody...
Senzibilové se při svém působení většinou shodují v tom, že výskyt geopatogenních zón a proudů spodní vody má tím závadnější účinky pro lidské zdraví, čím vyšší je patro. Zatímco v nižších patrech domu Porte Dauphine byla nemocnost menší a lehčí, ve vyšších patrech byla větší a závažnější. Lidé zde trpěli nespavostí, náchylností k různým druhům infekčních onemocnění, neurastenií, depresemi a řadou psychosomatických poruch. Takové potíže se ovšem vyskytují také v amerických velkoměstech a mrakodrapech, kde je zastavěnost tak vysoká, že přímo vylučuje možnost ohledů majitelů pozemků a stavebních firem na výskyt geopatogenních zón.
Zdravotní potíže většiny obyvatel tohoto domu v moderní pařížské čtvrti byly zakrátko vyřešeny. Nájemníkům bylo doporučeno přemístit své ložnice a postele do míst, které senzibilové označili za méně škodlivé, anebo použít na postele zvláštní matrace, které podle údajů výrobců vylučují nebo omezují nezdravé účinky geopatogenních zón. Po zavedení těchto opatření poklesla nemocnost v domě na průměrnou úroveň.
Obzvláště pozoruhodný v tomto sledovaném domě byl případ stárnoucích manželů Nevillových. V jejich bytě, který se nacházel v předposledním obytném patře neodhalili ani senzibilové ani zkušební technici žádná škodlivá místa. Přesněji řečeno, tato místa nebyla zjištěna, pokud se manželé nacházeli doma. Sotva však opustili byt, zkušební technici i senzibilové ihned registrovali výskyt geopatogenních zón. To by nasvědčovalo tomu, že někteří lidé mají v sobě nejen jistou odolnost vůči nezdravým účinkům geopatogenních zón, ale i vlastnost neutralizovat toto nezdravé působení. Když jejich případ vzbudil veřejný ohlas, počínali si manželé Nevillovi velmi plaše a skromně. Odmítali se předvádět v televizi. Přesto však zvědaví novináři pronikli do jejich soukromí, aby odhalili tajemství jejich životní síly. Nenašli však nic senzačního. Stárnoucí manželé Nevillovi žijí v harmonickém manželství. Jejich životospráva je velmi střídmá, nepijí alkohol, ani nekouří a zřídkakdy se dívají na televizi. Chodí skromně oděni. Rádi se věnují turistice nebo práce na své zahrádce na předměstí Paříže. V neděli chodí do kostela a jinak se věnují tomu, že dobrovolně pomáhají s nákupy a jiným službami třem tělesně postiženým občanům. Tyto údaje se však novináři nedozvěděli od nich samých, protože by to sami o sobě ze skromnosti neřekli. Když novináři zjistili, že tito stárnoucí manželé jsou docela nezajímaví pro jejich senzacechtivé novinové seriály, a že se nevěnují žádnému krkolomného cvičení pevné vůle podle jógy, ani holotropnímu dýchání ani žádným fakírským kouskům, brzy se o ně přestali zajímat.
Není pochyb o tom, že v případech výskytu těžkých chorob a nevyléčitelných onemocnění či chronických poruch (jako nespavosti, ekzémů, apod.) se člověk smí s čistým svědomím obrátit na pomoc takového senzibila či proutkaře, který ovšem nespojuje svou činnost s nějakou pověrou o duchu země či nějakými pověrečnými praktikami. Avšak dříve než člověk provede senzibilem navrhovaná opatření, jako je přestavění postelí či jejich izolace, měl by se spíše zaměřit na opatření nadpřirozeného rázu. Předně by se člověk měl smířit se svým životním křížem, s bližními a s ostatními tvory v okolní přírodě, a konečně se také svátostně smířit s Bohem. Potom je třeba soustavné modlitby a růstu člověka ze svátostí.
Byt křesťanské rodiny se jí nemůže stát nikdy domovem, pokud v něm nevisí kříž, a když rodina nežije z tohoto kříže. Z pastorační praxe katolických kněží jsou známé četné případy, že v bytech křesťanů, trpících nějakými vážnými nemocemi a zdravotními poruchami, se léčba usnadnila po pastorační návštěvě kněze a po vykropení bytu svěcenou vodou. V místnosti, kde senzibil odhalil geopatogenní zónu, se tato zóna po mši svaté odsloužené na tomto místě, jak posléze konstatoval stejný senzibil, docela ztratila. Avšak působnost těchto vedlejších účinků svátostí zřejmě není dokonalá, ale jen dočasná. Mohlo by se zdát, že nezdravý vliv geopatogenní zóny vedlejšími účinky svátostí je jen dočasně vytlačen či neutralizován, takže slábne. Spíše se však blahodárná vedlejší působnost svátostí v takových geograficky škodlivějších místech oslabuje tím, když místní obyvatelé ochabují v duchovním životě a hřeší, a tak porušují svůj vztah k Bohu, jenž je původcem všeho požehnání.
Samotný Bůh je a zůstává trvalým zdrojem a počátkem veškerého požehnání. Bůh, od něhož pochází veškeré požehnání, dovoluje také lidem, aby vzýváním Božího jména udělovali požehnání a v Jeho jménu zahrnovali Božím požehnáním jiné lidi a stvořené věci.
Když Bůh žehná sám nebo skrze jiné lidi, tedy se vždy zaslibuje Boží pomoc, ohlašuje se Boží milost, hlásá se věrnost s ujednanou smlouvou. Pokud žehnají lidé, tedy chválí toho, kterého prohlašují za dobrého a milosrdného.
Bůh totiž uděluje požehnání tím, že sděluje svou dobrotu nebo ji předem ohlašuje. Lidé "žehnají" Bohu tím, že hlásají jeho slávu, vzdávají mu díky, zbožně ho uctívají a projevují mu poslušnost. Když lidé žehnají druhým lidem, tedy vyprošují Boží pomoc buď pro jedince nebo shromážděný lid.
Samotná žehnání jsou znameními, která jsou inspirována Božím Slovem a ve víře slavena. Žehnání, která jsou v jistém smyslu napodobením svátostí, také naznačují duchovní účinky, které dosahujeme na přímluvu Božího lidu.
Věřící vedeni vírou, posilováni nadějí a povzbuzováni láskou, nejenže dovedou moudře rozeznat stopy Boží dobroty ve všech stvořených věcech, nýbrž také hledají implicitně v prožívání svého života Kristovo království. Kromě toho považují všechny stvořené skutečnosti za znamení Boží prozřetelnosti, kterou on všechno řídí a udržuje.
Vždy a všude se tedy naskytuje příležitost chválit Boha skrze Krista v Duchu svatém, vzývat ho, vzdávat mu díky, když se jedná o věci, místa a s tím spojené okolnosti, které neodporují zásadám a duchu evangelia. Proto je třeba ke každému slavení žehnání přistupovat s pastorační moudrostí, zejména, pokud je možno předvídat nebezpečí nějakého nepochopení věřících nebo ostatních lidí.
Je takřka vyloučeno správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha. (89) Tak obřad žehnání uzpůsobuje lidi k účinnému slavení svátostí a posvěcuje jejich různé životní okolnosti. Má-li se však těchto účinků natrvalo dosáhnout, je nutné, aby věřící k tomu přistupovali se správnou přípravou ducha. (90) Proto ti, kdo od Církve žehnání žádají, mají toto správné uzpůsobení potvrdit vírou, pro kterou je možné všechno (Mk 9,23), mají být povzbuzeni nadějí, která nezklame (Řím 5,5), a zvláště oživeni láskou, která vyžaduje plnění Božích přikázání (Jan 14,21). Tak lidé, kteří hledají, co je Bohu milé (Mt 12,50, Mk 3,35, Řím 12,2), budou pravé požehnání plněji chápat a také je opravdu dosáhnou.
12. Zamyšlení o účasti svatých na našem předurčení
Když je všechno Bohem předurčeno, jaký smysl mají prosby svatých? O této otázce byly proneseny různé bludy. Někteří učenci tvrdili, s ohledem na jistotu Božího předurčení, že jsou zbytečné modlitby nebo cokoli jiného se děje k dosažení věčné spásy, protože ať se to stane nebo nestane, předurčení dosáhnou předurčeného, zavržení toho nedosáhnou. - Proti tomu však mluví všechna napomenutí Písma svatého, vybízející k modlitbě a k různých dobrým skutkům.
Jiní zase tvrdili, že se modlitbami mění Boží předurčení. To byl blud Egypťanů, kteří nínili, že se nějakými modlitbami a obětmi může zabránit božskému zařízení, které nazývali osud. - Ale proti tomu stojí autorita Písma svatého, kde se píše, že vítěz v Izraeli neušetří ani nebude nebude pohnut kajícností (I Král 15), a dále, že "Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelné" (Ř 11,29).
Proto je třeba říci, že u předurčení se musí uvážit dvojí: samo Boží předurčení a jeho účinek. S ohledem na první platí, že předurčení není žádným způsobem podporováno prosbami svatých, protože se neděje na prosby svatých, když je někdo Bohem předurčen. Ale co do druhého se říká, že předurčení je podporováno prosbami svatých a jinými dobrými skutky. Vždyť prozřetelnost, jejíž částí je předurčení, nevylučuje druhotné příčiny, ale opatřuje účinky tak, že také řád druhotných příčin podléhá Boží prozřetelnosti. (91) Jako se tedy přírodní účinky dosahují tak, že také přírodní příčiny jsou zařizovány k oněm přírodním účinkům, takže by ony účinky bez nich nenastaly, tak je něčí spása předurčena od Boha, aby pod řád předurčení spadalo vše, co člověka vede ke spáse, jako modlitby vlastní nebo jiných, či jiná dobra nebo cokoli takového, bez čeho se nedosahuje spásy. Proto se předurčení musí snažit o dobré skutky a modlitbu. "Proto se snažte upevňovat své povolání a vyvolení." (II Petr 1,10)
Rozhodující význam v lidském předurčení má Ježíš Kristus.
Když se sv.Tomáš zabývá otázkou předurčení Ježíše Krista (92), tedy říká, že předurčení ve vlastním smyslu, je nějaké božské předzřízení od věčnosti o tom, co se má stát v čase Boží milostí. To se pak stalo v čase od Boha milostí spojení, že člověk byl Bohem a Bůh člověkem. Nelze říci, že Bůh nepředzřídil od věčnosti, že to učiní v čase, protože by z toho plynulo, že by božské mysli napadlo něco nového. Proto je třeba říci, že samo spojení přirozeností v osobě Kristově podléhá věčnému Božímu předurčení. Proto se říká o Kristu, že je předurčen.
Je Kristus předurčen jako člověk?
V předurčení lze sledovat dvojí. Jedno ze strany samého věčného předurčení. Podle toho zahrnuje nějaké předcházení s ohledem na to, co podléhá předurčení. Druhým způsobem se to dá sledovat podle časného účinku, který je pak nějakým zdarma daným Božím darem. Podle obojího z nich se přiděluje Kristu předurčení pouze z důvodu lidské přirozenosti. Lidská přirozenost nebyla totiž vždy spojena se Slovem, a tak jí to bylo milostivě uděleno, aby se spojila v osobě s Božím Synem. Proto píše Augustin: "Bylo předurčeno toto tak veliké a tak vysoké a nejvyšší povznesení lidské přirozenosti, aby už bylo, kam výše by mohla být vyzdvižena." Říkáme pak, že to někomu přísluší jako člověku, co mu přísluší z důvodu lidské přirozenosti. A proto se musí říci, že Kristus jako člověk byl předurčen, aby byl Synem Božím. (93)
Je Kristovo předurčení vzorem našeho předurčení?
Předurčení lze sledovat dvojmo. Jedním způsobem podle samého úkonu předurčujícího. Tak se nemůže nazvat Kristovo předurčení vzorem našeho předurčení, protože Bůh předurčil nás i Krista jedním způsobem a stejným věčným úkonem.
Druhým způsobem lze sledovat předurčení podle toho, k čemu je kdo předurčován, což je konec a účinek předurčení. Podle toho je Kristovo předurčení vzorem našeho předurčení. A to dvojmo. Předně totiž v dobru, k němuž jsme předurčováni. On je totiž předurčen k tomu, aby byl přirozeným Božím Synem, kdežto my jsme předurčeni k synovství přivlastnění, co je jakási sdělená podoba přirozeného synovství. (94) Proto se uvádí: "Které předzvěděl, ty také předurčil, aby byli připodobněni obrazu Syna jeho." (Ř 8,29) Druhým způsobem ve způsobu dosažení onoho dobra, což je milostí. A u Krista je to sice velmi jasné, protože lidská přirozenost v něm byla beze všech svých předchozích zásluh spojena se Synem Božím, "a z plnosti jeho jsme my všichni obdrželi milost" (Jan 1,16).
Je Kristovo předurčení příčinou našeho předurčení?
Jestliže se uváží předurčení podle samého úkonu předurčení, tedy předurčení Kristovo není příčinou našeho předurčení, protože jedním a tímtéž úkonem předurčil Bůh Krista i nás. Pokud se však uváží předurčení podle konce předurčení, tedy předurčení Kristovo je příčinou předurčení našeho. Bůh předem zařídil naši spásu, když předurčil od věčnosti, aby se vyplnila skrze Ježíše Krista. Věčnému předurčení podléhá nejen to, co se má stát v čase, nýbrž způsob a řád, jak se to má v čase stát. (95)
Odkazy

88) Máchal,J., Bájesloví slovanské, 1,IV,Praha 1907 J.Otto.
89) Konstituce II.vatikánského sněmu Sacrosanctum concilium, 61.
90) Tamtéž,11.
12. Zamyšlení
91) STh, I,23,8.
92) STh, III, 24,1.
93) STh, II, 24,2.
94) STh, III,24,3.
95) STh, III,24,4.