|
Rytíři pláště a dýky
Michele Sindona byl přičinlivý podobně jako jeho otec, který měl obchod
se železářstvím v Arezzu. Jeho snahy však daleko přesáhly hranice tohoto
sicilského městečka. Maloměstské způsoby odložil už na právnické fakultě
v Messině. Dobré způsoby, k nimž na Sicílii patřila pravidelná návštěva
kostela, však neodhodil, dokud je potřeboval. Prosadil své vůdčí
vlastnosti už na škole, kde se prodral do čela katolických studentů. A
vyplatilo se mu to. Dokázal oklamat i messinského arcibiskupa. Ten
neváhal s jeho doporučením do velkoměsta:
"Vezmi si, synu, tohle doporučení předej milánskému arcibiskupovi.
Určitě ti pomůže."
A tak se tento rodák z východosicilského městečka Patti vypravil dobýt
průmyslový sever Itálie. Nepřicházel s prázdnými kapsami. Něco měl z
domova, něco si nahospodařil, když prodával americké osvobozující armádě
s tučným ziskem obilí, které levně skupoval po venkově. Michelova cesta
na šikmou plochu začala vlastně už na Sicílii, totiž v řadách nevinně
vyhlížejícího protifašistického odboje. Tento odboj v sicilských
poměrech vyrůstal přímo z mafie. Když totiž Mussolini vyslal na Sicílii
železného prefekta k potření mafie, tento fašista odmítl zásadu
presumpce neviny jako demokratickou změkčilost a jednoduše nechal
uvrhnout do vězení každého, na koho padl stín podezření ze spolupráce s
mafií. To vyvolalo ochotu mafiánů spolupracovat s americkou tajnou
službou při přípravě amerického vylodění v Itálii. Spojenci pak po
vylodění na Sicílii prokázali Itálii medvědí službu a propustili z
vězení spolu s antifašisty také mafiány. Propojenost sicilské mafie s
antifašistickým odbojem, kde se zapojil také mladý Sindona, ho také
sblížila s americkou tajnou službou. V Americe měl tehdy Michele Sindona
pověst statečného a obětavého antifašisty.
Tyhle styky, sahající od mafie, přes církev až do tajné služby USA, mu
otevírali dveře státních úřadů, umožňovaly mu zprostředkovávat
mezinárodní obchody a vyřizovat nejednu státní zakázku. To byl odrazový
můstek k budování obrovské bankovní říše. A výsledek? Obchodní kolos,
sestávající ze 140 podniků v deseti státech světa. K hlavním přednostem
této chobotnice patřila vlastnost pohotového zamlžování pohybu
mnohamiliónových částek a úvěrů, jejich neustálého a obratného převádění
mezi milánským ústředím a bankami, zakládanými Sindonou ve Švýcarsku.
Odkud bral Sindona tolik peněz?
Z kapes drobných střádalů, ale i ze státních půjček, a v neposlední řadě
také z mafie. Sindona byl dlouhodobě zapojen v tajných spolcích, a
zejména v obchodu mafie s omamnými jedy. Už do války dávala mafie při
zpracování omamných látek přednost Sicílii před tradiční Marseille.
Peníze z těchto podloudných obchodů odcházely do švýcarských bank, odkud
vycházely jako kapitál pro další podniky.
Byla to snad náhoda, když se Sindona objevil objevil na neblaze
proslulém sjezdu "dlouhých nožů" sicilské a americké mafie v Palermu
12.října 1964? Určitě ne. Vždyť hlavní mafiánští bossové jej tolik
vítali:
"Bratře!" ozývalo se ze všech stran a nechybělo ani rozmáchnuté
objímání.
Po horečném tempu rozbujení Sindonovy chobotnice během dvou tří
desetiletí po válce nastalo jisté zvolnění a ochabnutí. Najednou se
začaly vyskytovat nepříznivá odhalení různých novinářů.
"Vždyť je to samý podvod!"
"Jaképak bankovní impérium!? Jen hora dluhů! Bublina! " "Peněžní
machinace!"
"Zakazujeme to zveřejnit!" řekl ministr, "Jsou to jen pomluvy.
Neexistují důkazy."
"Že neexistují důkazy?!" ozvali se dva inspektoři peněžního Banco d´Italia
v roce 1972. "Ty jsou výsledky naší kontroly. Celá Sindonova bankovní
síť je pirátská!"
"Kolik chcete zaplatit na tu informaci? - Milión, deset či dvacet
miliónů?!"
A zpráva skončila v koši. O něco později byli oba inspektoři nalezeni
mrtví na skládce odpadu na milánské periférii.
"Je to ovšem drahé udržet všechno v tajnosti", mínil Sindona, ale když
začal počítat: "3 milióny dolarů nás stojí komunisté s jejich volební
kampaní, zrovna tolik musí jít na konto premiéra Andreottiho, dále něco
na účet Fanfaniho a Piccoliho, dále ... - došel nakonec k závěru: "No,
vlastně se to ještě vyplatí."
"Ale budeme muset hledat nové spojence", mínili ostatní.
"Můj spolužák Mario Barone, syn toho známého admirála, by nás
potřeboval", navrhl Sindona. "Kvůli kartám se dostal do dluhů."
"Přiveď ho, Michele."
Zanedlouho se Mario Barone dostal do křesla obchodního ředitele správní
rady Banco di Roma. Tento krok se Sindonovi vyplatil. Zakrátko Barone
hlásil:
"Podle tvých požadavků jsem zařídil, aby Banco di Roma odkoupila za 100
miliónů dolarů tvoji firmu Societá Generale Immobiliare."
"Znamenité", usmál se Sindona, protože dobře věděl, že celá ta firma je
pouze hromada dluhů a pohledávek.
"Michele Sindona je opravdovým zachráncem italské liry! " vyhlásil
premiér Andreotti ve svém projevu v newyorském hotelu Waldorf Astoria v
září 1973.
"Musíme ho vyznamenat!" reagovali na to představitelé amerického
bankovnictví. A nezůstali jen při slovech.
O pár měsíců později americký velvyslanec tiskl pevně ruku Sindony, když
mu v římském Grand hotelu předával titul:
"Michele Sindona je mužem roku 1973."
Avšak ani tyto okázalé projevy přízně bankovních kruhů nedokázaly
upevnit Sindonovu pozici. S příchodem ropné krize utrpěla jeho
chobotnice značnou ránu. Další pohroma přišla v roce 1964, kdy noviny
přinesly zprávu:
"Banco Privata Italiana se hroutí."
"To je klíčová banka v mém impériu", povzdechl si Sindona.
"Nemohli jsme ji zachránit. Měla schodek 258 miliard lir - nekrytých - "
"Za chvilku se mi rozpadne i Franklin National Bank v New Yorku. Už dnes
tam čmuchají revizoři."
"Je tam také nějaký schodek?"
"Cha, chá", usmál se ironicky Sindona. "Schodek?! Vždyť tam chybí na
kontech na 45 miliónů dolarů!"
"Jestli to začne vycházet najevo, tak je to konec naší podpory ze strany
Richarda Nixona", připomněl Sindonův zeť Piersandro.
Sindona pokyvoval hlavou:
"A přitom s Nixonovou advokátní kanceláří spolupracujeme už skoro deset
let."
"Potřebujeme další spojence."
"Neboj se. Letím do Ameriky. Strýček Sam nás v tom nenechá. Ještě je zde
David Kennedy z Illinois a také texaský guvernér Connaly. A to nepočítám
přátele z Cosa nostra a klan Johna Gambina z Brooklynu."
Američtí strýčkové opravdu nezklamali Sindonu, protože zorganizovali
Výbor na obranu Sindony. Dokonce i týdeník Time přinesl článek o tomto
italském finančním démonovi, kde ho nazýval nejúspěšnějším Italem od
časů Mussoliniho.
Sindona však pozapomněl, že americká justice není tak zpuchřelá a
úplatná jako italská. Když se jednou do něčeho zakousla, tak nepustila.
"Odsuzujeme Michela Sindonu za peněžní machinace a podvody k pětadvaceti
letům vězení a pokutě 207 tisíc dolarů." Tak zněl výrok poroty.
"Odvoláváme se", řekl Sindonův obhájce, "a současně žádáme o stanovení
výše kauce na propuštění mého mandanta."
"Kauce se stanoví ve výši 3 miliónů dolarů."
Ještě téhož dne byla kauce zaplacena a Sindona byl propuštěn:
"Musíme si pospíšit! Rychle dejte do pořádku všechny účty." Pro jeho
úředníky to znamenalo mravenčí maskovací práci, aby účty nemohly být
snadno napaditelné, a překotné přelévání peněz z jedněch kont na jiná, a
z jedněch bank do bank jiných.
Jenže když už v nějakém státě tak očividně upozorní na nějaké bankovní
machinace, dodá to hned odvahy a přičinlivosti jiných. Tak se tentokrát
zase v Itálii objevil pilný a svědomitý muž Giorgio Ambrosoli, milánský
daňový odborník.
"Proveďte revizi účtů v Sindonových podnicích, které se dostaly do
konkursního řízení!" řekl mu jeho nadřízený.
Ambrosoli dobře věděl, kolik uhodilo. Věděl, že onen důvěryhodný muž s
bílou košilí a šedém, flanelovém obleku, který byl nedávno vyhlášen
nejúspěšnějším mužem roku, a kterému co chvíli potřásal rukou premiér
Andreotti zrovna tak jako soudruh Labriola z italské socialistické
strany, není nikdo jiný, než podvodník, kterému se daří obratnými triky
ožebračovat desetitisíce drobných střádalů vcelku o stamilióny dolarů.
"Je to závratné", vydechl Ambrosoli, sotva prošel několik svazků ze
Sindonových podniků.
"Zdá se to, že je to tak úžasný formát?" divila se jeho žena.
"To mě ani tolik neudivuje. Spíše mně fascinuje ta démonická neomalenost
a drzost, s jakou ten ničema beztrestně okrádá obyčejné lidi. Přitom si
v Americe si potřásá ruku s Nixonem, u nás zase s premiérem Andreottim,
a kdyby odjel do Ruska, tak ho tam vyznamenají Leninovým řádem míru za
to, jak podporuje italské socialisty. A celý svět má k němu vzhlížet
jako k svému dobrodinci. - A pořád se mu nikdo nemůže dostat na
kobylku."
"Tobě se to ale podaří."
Čím víc se Ambrosoli prosekával Sindonovou finanční džunglí, tím
démoničtější obraz před ním vyvstával. Ambrosoli se však se svými
poznatky netajil. Sindona však nehodlal tolerovat další odhalování svého
dvojího života. A tak jednoho červencového večera roku 1979, krátce
poté, co se Ambrosoli rozloučil se dvěma přáteli, přistoupili k němu u
domovních dveří dva mládenci.
"Jste Giorgio Ambrosoli?"
"Ano. A vy?"
Místo odpovědi ho ohlušily rány z revolverů, vypálené z těsné blízkosti.
Pak už neslyšel nic.
S pocitem úlevy po odstranění dotěrného hmyzu si oba střelci nasedli do
červené Fiatu a zmizeli v ruchu večerního velkoměsta.
Avšak horlivý Ambrosoli nebyl jediný, kdo v Itálii projevil zvýšený
zájem o Sindonovy podniky. Na druhém konci země - v sicilském Palermu -
začal zástupce tamního policejního ředitele, Boris Guiliani podrobně
prošetřovat Sindonovy obchody s mafií. Jednoho letního rána 1979 dostal
rozkaz:
"Jeďte na via Mazzarella. Je to na předměstí. Bylo tam nalezeno tělo
jednoho mafiána."
"Kdo je to?"
"Guiseppe di Cristina zvaný Donna Beppe."
"Hned jsem tam."
Na místě objevil v kapse prostříleného Donna Beppe tři šeky. Guilinimu
se hned rozsvítilo:
"Z těch šeků je jasné, kdo je vlastně bankéřem mafie."
Stačil si ještě své objevy zkonfrontovat s poznatky, které znal od
Ambrosoliho.
"Je jasné, že jsem teď na řadě. Vím příliš mnoho."
"Podrobnou zprávu o výsledcích vyšetřování jste už přece předal."
"Ano", pokýval hlavou Guiliani, "a mají ji také na ministerstvu vnitra.
Také jsem o tom poslal zprávu na Úřad pro potírání obchodu s drogami v
USA. Jenže Sindona to neví."
"Dostanete veškerou dostupnou ochranu", slíbil mu policejní ředitel. -
"A také vaše žena a děti se nesmí hnout bez osobních strážců."
Všechno marné. Pouhých deset dní po Ambrosoliho smrtí, krátce poté, co
ráno opustil svůj byt na Via Vittoria Alfieri, vešel Guiliani do
nedalekého bistra. Nestihl ani vypít presso. Pozdrav ctihodných kmotrů
mu byl nešetrně přetlumočen třemi výstřely ráže 7.65. Vypálil je od
vstupních dveří nějaký mladík, kterého však nikdo z obyvatel Palerma
nikdy neviděl, a pochopitelně se rychle vytratil.
Mezitím se Sindona rozhodl sehrát za účasti americké mafie před celým
světem rafinovanou estrádu. Sotva totiž zjistil, že ho v Itálii
neochrání před vězením ani dvě vraždy, rozhodl se raději čelit justici v
Americe, kde nemá na svědomí žádnou vraždu. Jednoho dne dal o sobě
rozšířit zprávu:
"Michele Sindona zmizel! Ztratil se ze svého apartmá v newyorském hotelu
Pierre. Sindona byl unesen!"
Po několika týdnech se znovu Sindona objevil na veřejnosti se zprávou:
"Byl jsem unesen rudými brigádami. Říkají si Proletářská spravedlnost!"
"Co vám udělali?"
"Jen toto zranění" a ukázal na střelnou ránu na noze. Hned však dodával:
"To by ale nebylo to nejhorší."
"Co se stalo?"
"Donutili mne podepsat nějaké dokumenty. Ty dokumenty mají očernit a
zpochybnit bezúhonnost některých mých přátel v Itálii."
Jenže FBI nedalo příliš mnoho práce dopátrat se pravdy. Brzy odhalila,
že střelnou ránu na noze mu způsobil jeho brooklynský spojenec, bývalý
lékař z Palerma. Sindona se pokusil utéci z USA. Marně. Brzy se ocitl
před soudem.
"Dosavadní trest Michela Sindony se zvyšuje o další dva a půl roku za
fungování únosu a pokus uniknout soudu.
Zatím však nelenily ani italské úřady. Pověstný soudce Giovanni Falcone
sice vzal na vědomí americké uvěznění Sindony, ale nepřestal vyšetřovat
jeho evropské machinace. Přitom objevil důležité spojení Sindony s
toskánským podnikatelem Liciem Gellim.
Kdo je Licio Gelli? Původně začal jako výrobce žíněnek v Arezzu. Kromě
fanatického obdivu k Mussolinimu a totalitě měl sklon ke konspirační
činnosti. Osvědčil ji už ve Španělsku, kde v roce 1940 působil necelý
rok. Pak byl povolán do italské armády, s níž se ocitl v Albánii a brzy
v Jugoslávii. Mussoliniovský fašismus pak v černé košili doprovázel až
do jeho agónie v tzv. Republice Salo. Smutně proslul hlavně v Pistoji. V
uniformě Národně republikánské gardy se podílel na celé řadě útoků proti
hnutí odporu. Koncem války si však začal pořizovat alibi, a tak
předstíral spolupráci s tímto hnutím. Podle svědectví pamětníků ji
opravdu jen předstíral, protože naopak přivodil smrt řady vlastenců.
A co po válce? Po duceho pádu však Gelli příliš velkou újmu neutrpěl.
Pro jistotu dal přednost několikaletému exilu v Argentině. Nebyl ovšem
ani prvním ani posledním, komu se podařilo vytěžit něco ze své
fašistické minulosti pro budoucnost. V roce 1966 jej povolal Giordano
Gamberini do Říma.
"O co jde? K čemu potřebujete mé služby?"
"Potřebujeme obnovit naši organizaci Propaganda. V minulém století
sdružovala řadu významných piemontských činitelů."
"A co dnes? Kolik má členů?"
"Zatím jen 14. Umírá na úbytě."
"A co s tím mám dělat?"
"Reorganizovat a pak rozběhnout nábor nových členů."
"Jak si představujete tu reorganizaci?"
"Oficiálně, navenek zůstane její podoba taková, jaká je. Vlastní
reorganizace musí proběhnout skrytě, ale úplně od základu."
"Takže půjde o organizaci Propaganda-Due."
Gelli rozbil svůj hlavní stan v přepychovém apartmá římského hotelu
Excelsior. Tam působil v úloze hlavního náboráře a současně personálního
ředitele nové organizace. A dveře se netrhly. Na přijímací pohovory se s
doporučením svých ručitelů hrnuli představitelé bankovního světa,
vůdcové politických stran, soudci a prokurátoři, armádní generálové a
policejní ředitelé. Kdejaký ctižádostivec toužil zajišťovat za
vzrušujícího přispění konspirativně zavánějící P-Due prosazení svých
kariéristických, ale i mocenských a finančních zájmů. Úplně přehlédli
okolnost, že P-Due byla vždy protiústavní organizací, jaká nemá místo v
žádné demokracii, protože byla spíše stálým zdrojem ohrožení
spravedlivého soužití než jakýmkoli přínosem pro vlast.
"Gelli to rozbíhá příliš nebezpečným způsobem", tvrdil jeho tajný
nadřízený Gamberini v polovině 70.let.
"Hrozí snad prozrazení vlastní činnosti organizace?"
"Chvílemi to tak vypadá", mínil Gamberini.
"Tak zrušte její oficiální fasádu."
"A bude zbývající utajená část organizace dál sama dobře pracovat?"
"Dokonale."
"Dobrá. A jestli se Gelli dostane z těch skandálů, které si nadrobil,
uveďte ho vyšší stupně organizaci."
A tak se stalo, že přes oficiální zánik organizace, její neoficiální
ředitel Gelli začal v roce 1975 vystupovat s titulem ctihodný mistr.
Jeho skrytá činnost však neunikla bystrému zraku ostříleného soudce.
A soudce Falcone nyní prohlásil:
"Licio Gelli je důležitý Sindonův komplic. Od něho vedou nitky dál."
"Máme toho dost na jeho zatčení?" zeptal se policejní ředitel.
"Určitě máme dost důkazů", řekl soudce Falcone.
A tak se 17.března 1981 objevila policie v Gelliho vile Wanda v Arezzu.
Tím se začala série překvapujících událostí, korunovaných pádem italské
vlády.
První velkou senzací byl pětašedesátistránkový seznam členů organizace,
nalezený v Gelliho toskánské vile. Kdo byl na tomto seznamu? Ministři,
generálové, mafiáni, státní tajemníci, bankovní makléři spolu s
defraudanty, neofašisté a vedle nich zase slavné hvězdy pop-music.
"K čemu je Gelli potřeboval?"
"Získával od nich původní listiny i kopie různých dokumentů z oboru
jejich působnosti. Pokud se některý z členů organizace sám nedovtípil,
komu předat příspěvky na organizaci, nebo snad zapochyboval o moci
organizace, neváhal Gelli použít svých dokumentů a přimět jej k
povolnosti."
"Tím se dost lišil od Sindony, který byl přesvědčen, že moc jsou jedině
peníze," uváděl soudce Falcone. - "Gelli bystře postřehl, že zdrojem
pravé moci jsou informace. Už ze své pozice personálního šéfa získával
širokou síť informátorů. Od nich pak nabýval velký přehled o možných
kandidátech na důležitá místa ve správních radách různých bankovních
ústavů a jiných podniků, ve státní správě, v armádě, v politických
stranách, u policie, v úřadech, včetně úřadu presidentského."
"Copak si toho nikdo za ta dlouhá léta nevšiml?"
"Ale ano. Dokonce přišly nějaké podněty ze samotné organizace. Koncem
70.let se proti organizaci vzepřel jeden z členů jménem Pecorelli. Chtěl
si totiž na úkor své organizace poněkud přilepšit. Byl to novinář.
Zaměřil se na případ jistého svědomitého daňového revizora. Ten
vypátral, že skupina dovozců ropy kolem státní ropné společnosti ENI (Ente
Nazionale Idrocarburi) připravila italský stát v obchodu se Saudskou
Arábií o 2,5 miliardy dolarů. Tento úředník popsal plných 192 stran,
když stručně shrnul všechny své poznatky tricích, jimiž byl např. benzín
deklarován jako pouhá topná nafta, apod. Zprávu předal svým nadřízeným,
a tam skončila. Generál italské finanční stráže Raffaele Giudice a jeho
náčelník štábu Lo Prette, oba zasedající v P-Due, drželi záležitost s
machinacemi s ropou pod pokličkou. Některé z dokladů se však dostaly do
rukou jejich spolubratra Pecorreliho. Ten si usmyslel, že poněkud vydělá
na svých spolubratřích, ale ti se nehodlali dělit. Pecorreli tedy využil
ústavou zaručené svobody projevu. Sotva začal zveřejňovat příslušné
dokumenty, ihned ukončila jeho život přesně mířená rána z pistole. - K
úniku informací o machinacích s ropou na veřejnost však docházelo také
jinými kanály. Ne všichni důstojníci italské armády a tajných služeb
hodlali podporovat tuto neviditelnou moc italského podsvětí. A tak jsme
zachytili první vlaštovky o růstu neviditelné moci Gelliho spolku,
navazující na okázalou finanční moc Sindony."
A tak jaro roku 1981 se stalo pro některé příslušníky italské mocenské
elity poněkud horkým obdobím. A stejně tak i léto. U dveří mnohých z
nich zvonily policisté se zatykači v rukou. První zněl na jméno Licio
Gelli. A po něm se roztrhl pytel se zatčenými. Avšak on sám, Gelli, byl
včas varován. Proto uznal za vhodné a v tichosti se svým argentinským
diplomatickým pasem vytratit napřed do Švýcarska, později na své
uruguayské latifundie. Přesto prohlídka jeho vily přinesla užitečné
poznatky. Pod tlakem veřejnosti musel ministerský předseda Arnaldo
Forlani vydat souhlas k publikování seznamu příslušníků P-Due. Veřejnost
byla šokována: mezi 962 jmény figurovali kromě jiných tři ministři
Forlaniho vlády (totiž ministr spravedlnosti, práce a zahraničního
obchodu), generální tajemník sociálně demokratické strany Pietro Longo,
předseda parlamentní frakce socialistů Silvano Labriola, náčelník
generálního štábu italských ozbrojených sil admirál Giovanni Torrisi,
velitel kontrarozvědky SISMI generál Giuseppe Santovito, velitel civilní
tajné služby SISDE generál Giulio Grassini, zástupce velitele válečného
námořnictva admirál Marcello Celio, a další zvučná jména z nejvyšších
italských kruhů. Celkem 193 vysokých důstojníků, mezi nimi 17 generálů
pozemního vojska, 8 admirálů, 4 generálové letectva, 9 generálů sboru
karabiniérů, 4 generálové finanční stráže. Členy bylo dále 43 předních
poslanců z řad socialistů, republikánů, křesťanských demokratů, řada
ministrů, největší bankéři v čele s Michele Sindonou, 83 představitelů
průmyslových podnikatelských kruhů, a další a další. Nechyběl ani
vedoucí kanceláře předsedy vlády Mario Semprini, ani princ Viktor
Emanuel Savojský...
Krátce po tomto zveřejnění začaly padat hlavy. Kdo nestihl včas podat
demisi jako ministr Sarti nebo předseda Nejvyšší justiční rady Ugo
Zilletti, byl suspendován, anebo v nejlepším případě poslán na zdravotní
dovolenou. Skandál nabyl tak obludných rozměrů, že od něho nedokázal
odvrátit pozornost už ani atentát na papeže Jana Pavla II. dne 13.května
1981.
"Jmenuji vyšetřovací komisi. Musí být provedeno důsledné vyšetření
celého skandálu. Jedině tak se podaří nekompromisní očista státního
aparátu od piduistů!" vyhlásil nový premiér Giovanni Spadolini.
A výsledek? Žalostný. Skutečná vládní očista byla méně razantní než
napovídaly veřejné projevy. Členové P-Due sice byli vyšetřováni, ale to
se příliš nelišilo od posezení o číše vína. Soudruh Labriola se stal
předsedou Komise pro ústavní záležitosti italského parlamentu, bývalý
ministr Enrico Manca předsedou jednoho z poslaneckých výborů, a
zanedlouho ředitelem Italské státní rozhlasové a televizní společnosti (RAI).
V lednu 1984 přinesl časopis ASTROLABIO seznam 456 vysokých důstojníků z
P-Due, kteří nadále působili v klíčových místech italské armády. Brzy
nato se tři z členů P-Due stali ministry ve vládě Bettina Craxiho.
A jak se na to tvářili američtí přátelé? Strýček Sam se od P-Due velmi
znechuceně odtáhl a začal tvrdit, že o žádné takové organizaci vůbec nic
neví.
Proč však italskou mocenskou elitu tolik vábila právě skrytá forma
sdružování a podnikání, na hony vzdálená duchu demokracie? Byla to
přitažlivá vyhlídka na tajnou kontrolu státní a politické moci mocí
stínovou, navázání dalších, často i mezinárodních obchodních a
politických styků za přímo programového utajování a při omezení všech
podniků na skrytou kabinetní politiku. Konečně tam sehrálo velkou roli
také přesvědčení, že se jedná o udržení dějinné souvislosti s tradicí a
to v zájmu vlasti...
Co to bylo za tradici hodnou uchování? Bezpochyby ony zbytky, které se
od časů Mussoliniho totality udržely po válce. Skutečně se v tisku
začaly objevovat důkazy o spojení neofašistů s členy Gelliho organizace.
A není pochyb, že to býval právě Andreotti, kdo od důležitého člena této
organizace Sindony přijímal četné peněžní příspěvky ve prospěch své
strany. On to také byl, kdo projevoval otcovskou péči o kariéru značného
počtu činitelů, z nichž se později vyklubali členové P-Due.
Smyslem veřejných rozprav o této skryté organizaci však nebylo odhalit
konkrétní osobu, jako Andreotti či někdo jiný, protože ta hlavní šedá
eminence zde stejně nikdy nevystupovala jakožto hlavní, nýbrž vždy jako
pohotový prostředník či všestranně zaměřená spojka, která vždy překonala
všechny lidské odhady a včas se uklidila někam do neprostupného pralesa
jižní Ameriky. Smyslem veřejných rozprav je odhalit, jakou mravní zkázu
přináší tento geniální lhář a odpůrce, obcházející světem, a přináší ji
každému, kdo se mu přiblíží. Je jako hrozivě štěkající pes na řetěze,
který může pokousat jen toho, kdo se mu neopatrně přiblíží. Největší
potěšení mu přináší skrytá a rafinovaně se prosazující demoralizace
politického a všeho veřejného života, zesurovění mezinárodních vztahů,
vedoucí k válce a násilí.
Jedno z nejsilnějších chapadel chobotnice P-Due vedlo od začátku do
latinsko-americké oblasti. Zprostředkovávalo velké dodávky zbraní tamním
vojenským diktátorům. Jistou roli přitom sehrály Gelliho čilé styky z
dob jeho jihoamerického exilu, jakož i jeho dvojí občanství -
argentinské a italské, a rovněž i jeho působení v diplomatických
službách Argentiny.
Tomuto spojení nahrával také italský původ řady argentinských
prezidentů, včetně velitele vojenské junty Leopolda Galtieriho. Zástupci
vojenské junty však pro Gelliho okruh představovali především zákazníky,
kteří svými zbrojními zakázkami umožňovali organizaci P-Due
zprostředkovávat miliónové obchody. Za tímto účelem měl chobotnice další
chapadlo, vedoucí liberijskému diktátorovi Tolbertovi. Pod vlajkou
Libérie převážely nejpochybnější rejdařské společnosti zbraně hlavně do
zemí jižní Ameriky. Teprve po vojenském převratu v Libérii v dubnu 1980,
kdy byl William Tolbert zastřelen ve své ložnici, ustrnuly oboustranně
výhodné transakce, zprostředkovávané Gellim.
Po mírném poodhalení činnosti tajemné chobotnice v Itálii musel psanec
Gelli hledat útočiště na svých uruguayských plantážích, protože v
Argentině byly jeho majetky zmrazeny. Když se však začaly nachylovat i
dny vojenské diktatury v Uruguayi, našel Gelli bezpečné závětří v
Stroessnerově "čtvrté říši". Hostitelem zapuzeného ctihodného mistra se
na jedné haciendě, vzdálené asi 70 km od Asunciónu, stal velitel prvního
armádního sboru paraguayské armády generál Andres Rodrigues.
"Čím to, že člověka neuchrání od neblahého vlivu vládce
tohoto světa ani poslanecká imunita, ani bdělost finanční stráže?" ptala
se pohoršená veřejnost.
Snad právě proto, že vládce tohoto světa počítá s lidskými neřestmi a
nejčastěji s těmi, které bývají nejvíce skrývány: pýcha, ješitnost, atd.
To ještě leckdo dokáže pochopit, ale čím to, že člověka před něčím
takovým nedokáže ochránit ani mnišský hábit ani kněžská sutana? Nic
totiž nedokáže ochránit člověka před škodou od vládce světa, pokud on
sám se k tomu odpůrci Božímu neopatrně přiblíží. Pravda, mnišské roucho
či kněžská štola chrání člověka před nebezpečným vystavením se takovému
riziku. Na druhé straně se ale mohou v beránčím rouchu vyskytnout i
vlci, kteří chtějí spíše panovat, než sloužit. V touze po úřadech a
hodnostech se spojují i s vládcem světa, a tím se mu vydávají napospas.
K takovému neopatrnému názoru, postoji i jednání svádí člověka třeba i
falešný ekumenismus, takže pak někdo tvrdí:
"Vždyť oni ti vládci tohoto světa nejsou všichni tak špatní jako ten
hlavní vládce světa. Oni jsou spíše svedení, takže jsou to ti hodnější
vládcové světa."
A někteří vlci v beránčím rouchu jdou ještě dál:
"Konečně, vždyť i ten ďábel je přece tvor Boží. Mějme tedy k němu trochu
ohledu. Respektujme jeho osobní důstojnost. Ve jménu Krista se přece
musíme pokusit přivést zpátky k Bohu tohoto vzdáleného tvora Božího."
A výsledek? Jedno z chapadel mohutné chobotnice proniklo až do
milánského ústavu Banco Ambrosiano. Tento ústav založil roku 1896 msgr.Giuseppe
Tovini z pověření kardinála Andrea Ferrariho. Od té doby soustřeďoval
převážně vklady prostých věřících: od svých akcionářů vyžadoval
osvědčení mravní způsobilosti, vystavené příslušným duchovním správcem.
Od roku 1971 byl ředitelem tohoto bankovního ústavu Roberto Calvi. Za
jeho působnosti nastal velký rozmach: zatímco roku 1970 spravovala Banco
Ambrosiano kapitál ve výši 500 miliard lir, v roce 1981 to už bylo 14
000 miliard. Stala se tak největší soukromou bankou v Itálii. Ten rozvoj
však nenastal ve skleníku, nýbrž v těsném sepětí s jinými bankami.
"Vaše banka by měla uzavřít smlouvu s jinými italskými podniky", poradil
mu koncem roku 1969 Licio Gelli, zvaný "Don Licio".
"Můžeme nám nějaké doporučit?"
"Samozřejmě. Nejspolehlivější jsou podniky pana Sindony."
A tak Calvi doporučil ve své bance Sindonovy podniky a na Vánoce 1969
uzavřel smlouvu o vzájemně výhodných protislužbách mezi Banco Ambrosiano
a Sindonovými podniky. O dva roky později se stal generálním ředitelem
banky.
Když se tři roky později začalo Sindonův bankovní systém hroutit, Calvi
mu na jeho žádosti o pomoc odpověděl:
"Lituji, ale nemohu vám pomoci."
Ještě další tři roky si Calvi hrál na mrtvého brouka, ale pak Sindona
řekl:
"Dost! Musíme zveřejnit doklady o jejich peněžních machinacích."
A do rána visely na zdech domů milánské bankovní čtvrti plakáty s údaji
o nezákonných peněžních operacích v Banco Ambrosiano. Červeně byla
zatržena čísla Calviho tajných švýcarských kont.
"Rychle! Všichni do ulic!" rozkazoval Calvi všem bankovním zaměstnancům,
řidičům a uklízečkám. "A strhávejte ty vylhané pomluvy!"
Marné snažení. Bankovní dům si pohotově vzal do práce celý zástup státem
placených inspektorů. Po sedm měsíců probíhala hloubková revize účetních
knih. Výsledná zprávy měla přes pět set stran.
Roberto Calvi se stal hvězdou zpravodajských relací poté, co na jaře
1981 vyměnil svou milánskou vilu za vězení v San Vittore. Pohoršená
veřejnost mohla v televizi sledovat, jak se s trpitelským výrazem
zodpovídá spolu s dalšími šesti obviněnými před milánskou justicí.
"Jsem posledním kolem u vozu", vypovídal Calvi plačtivým hlasem. -
"Pochopte mne. Banco Ambrosiano mi nepatří. Jsem v službách někoho
jiného."
"Koho?"
"To nemohu říci."
K vyšetření rozsahu škod způsobených Sindonovými transakcemi katolické
církvi, zejména Ústavu pro náboženské záležitosti, prosadil kardinál
Casaroli jmenování nejdříve pětičlenné a pak patnáctičlenné komise.
Vyšetřování naznačilo, že Sindonovy transakce poškodily katolickou
církev asi o 80 miliónů dolarů. Komise se však podrobnostech příliš
nevyznala. A tak byl jednoho dne povolán do vyšetřovací komise skutečný
finanční expert Hermann J.Abs. Tomu stačil jediný den k proniknutí do
podrobností, a hned se ukázalo, že nemá proti sobě obyčejného odpůrce.
Odpůrce začal totiž licitovat:
"Je to bývalý nacista!"
Vzápětí se vynořil pětadvacetistránkový dokument o Absově někdejší
spolupráci s předáky třetí říše a o jeho podílu na na tzv. arizaci
židovského majetku. Objevilo se i několik zažloutlých fotografií, na
kterých byl Hermann J.Abs ve společnosti nacistických důstojníků.
Mezitím milánský soud vyslovil rozsudek:
"Roberto Calvi se odsuzuje na prokázané devizové úniky ke čtyřletému
vězení a pokutě 15 miliard lir."
To už ale byl Calvi za hranicemi Itálie. Kam nedosáhlo rameno italské
justice, tam sahala moc jeho něktejších spolupracovníků z P-Due. Jeho
tělo bylo nalezeno v Londýně 18.června 1982.
A co Sindona? Neuplyne dlouhá doba a ze scény zmizí další z klíčových
piduistů, a tím i nejvážnějších svědků, který stál při novodobém
rozbujení této archaicky vyhlížející nestvůry. Po svém vydání z USA do
Itálie koncem roku 1984 a po odsouzení v řadě procesů byl dne 20.března
1986 nalezen ve vězeňské cele otráven cyankálim.
"Co říkáte na smrt Michela Sindony? Nebyl jste to právě vy, kdo ho
nazval zachráncem italské liry?" ptali se novináři Andreottiho. Ten
zavrtěl znechuceně hlavou a řekl:
"Ale pánové, copak se nemůžeme bavit o něčem důležitějším?"
Sindonova smrt však přinesla mnohým lidem značnou úlevu. Milánská burza
zaznamenala toho dne vzestup.
Důkazy o další činnosti někdejších členů tajemné chobotnice i po jejím
oficiálním rozpuštění a zákazu vedly značnou část vyšetřovatelů a
italské veřejnosti k přesvědčení, že daná organizace v pozměněné podobě
působí dále, a že mnoho jejích členů zůstává neodhaleno. Itálie tak jen
sklízí plody nedokonalé očisty státního aparátu od pozůstatků
mussoliniovského fašismu, od stále trpěné korupce, defraudací, pučismu a
terorismu, nerušeně bujícího pod záplavou tisíců stran vyšetřovacích
komisí, protokolů a obžalovacích spisů.
Jak je vůbec možné, že tak pestrá a názorově rozmanitá směs hlavních
představitelů moderního demokratického státu byla při své inteligenci a
při svém vzdělání svolná podřídit se velení nějakého pokoutního
obchodníka z Arezza v tak archaickém, konspiračním rámci tajného spolku
jako je P-Due? Vždyť jde o pravý opak demokratické politiky, která se
jistě může snadno zvrhnout do demagogie ve stylu: Dejte nám balkon, a
vyhrajeme volby! Piduisté nehledali žádný balkon, protože vzývali
někoho, ke komu by se veřejně a otevřeně nikdy nepřihlásili. Když se i
vzdělaní lidé uchylovali do této organizace, nešli tam z úcty ke géniu
průměrnosti, jakým byl třeba Sindona, nýbrž tím sledovali něco jiného.
Odpůrce je přitahoval vidinou potlačujícího mechanismu tajné moci, iluzí
tajné vlády mimo zákon, mimo ústavní prostředky, bez skládání účtů státu
a společnosti. Rafinované přitom je, že této obludě ovšem nikdy nešlo o
to, aby docela vykastrovala stávající státní zřízení, ani aby z něho
učinila jakéhosi eunucha. Odpůrcovým cílem byla a stále zůstává jedno a
totéž: skrytě ovládnout a manipulovat celý svět.
Otec Elias Vella je františkán z Malty. Dlouhá léta slouží jako profesor
dogmatiky v kněžském semináři a jako exorcista. Při semináři, který
pořádal v květnu 1993 v České republice, mu byla položena otázka:
Existuje spojení mezi okultismem, satanismem a svobodným zednářstvím.
Odpověděl:
"Je to různé. Například na Maltě není žádné spojení mezi svobodným
zednářstvím a satanismem. Naproti tomu v Itálii je svobodné zednářství a
satanismus téměř totéž." Po setření osvětového nátěru a stržení líbivé
fasády navenek proklamované dobročinnosti a ušlechtilého rytířství se
tedy ani zde neobjevuje nic jiného nežli dobyvačnost v nejhorších
projevech. A nemůže tomu být jinak, protože v pozadí stojí odvěký lhář a
vrah. (Jan 8,44)
12. Zamyšlení: Ustane někým přemožený démon v dorážení?
Přemožený démon v zásadě už nemůže pokoušet žádného člověka, ani ke
stejnému hříchu, ani k jinému. - Někdo však tvrdí, že může pokoušet
jiné, ale nikoli stejného člověka. To zní věrohodněji, pokud se totiž
rozumí do nějaké doby: proto se uvádí, že když ďábel skončil všechna
pokušení, odešel od Krista až do dané chvíle (Lk 4,13). To má dvojí
důvod. Jeden ze strany božské laskavosti; protože dle výkladu Jana
Zlatoústého k Matoušovi, ďábel nepokouší lidí do tehdy, do kdy chce,
nýbrž dokud Bůh dopouští; protože i když dopouští nějaké pokušení,
přesto mu činí přítrž pro slabost lidské přirozenosti. Druhý důvod
spočívá v ďáblově chytrosti. (STh,I,114,5) Proto praví Ambrož k
Lukášovi, že ďábel se bojí dotírat, protože se obává častější porážky. -
Avšak to, že se ďábel někdy vrací k tomu, koho opustil, je patrné z
toho, co říká Matouš: Vrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel. (Mt
12).
Se sv.Michaelem a Královnou andělů proti démonům
Svatý Michaeli archanděli,
ochraňuj nás v boji!
Proti zlobě a úkladům ďáblovým
buď nám záštitou!
Ať ho Bůh ztrestá, pokorně prosíme,
a ty, kníže vojska nebeského,
svrhni satana a jiné duchy zlé
božskou mocí do propasti pekelné.
Bůh stvořil všechno ke své cti a slávě. Stvořil vše, aby mu to sloužilo.
Služba Bohu však vede ke svobodě, nezotročuje jako jiné služby.
Bohoslužba neponižuje, ale dává účast na Boží vznešenosti a vládě.
Odmítnutí služby je současně vyloučení se ze vznešenosti, radosti i
vlády. Bůh stvořil svět viditelný a svět neviditelný - svět andělů.
Andělé mají milosti pohlížet na Boží tvář. Vidí, obdivují, klanějí se,
velebí, jejich poznání stále roste a čím více Boha poznávají, tím více
Ho velebí.
Podle označení v Písmu svatém poznáváme mnoho andělských řádů, ale žádný
z nich nebyl vyznamenán tak, jako byla vyznamenána Maria, žádný z nich
není Bohu tak blízko jako Maria, žádný z nich nedal Bohu sám sebe jako
Maria.
Cherubové hledí na Boží tvář. Serafové se klanějí a klanění je povznáší
nejblíže Bohu, mnozí vyřizují Boží vůli z Jeho pověření, chrání lidi,
ale Maria dala Bohu lidské synovství.
Je s Ním spjata tělem i duší, koná Jeho vůli, plní jím uložené úkoly,
klaní se a klanění jí povznáší ne před trůn, ale na trůn.
Maria je Královnou. Je Královnou všeho a všech - na prvním místě
Královnou andělů, protože je dokonalejší ve ctnostech v těle, než oni v
duchu.
To, čím andělé slouží Bohu, má Maria ještě hojněji, a proto je
Královnou.
Nastoupila na místo anděla světla, který odmítl službu a propadl
temnotě. Maria, ačkoli člověk, svými ctnostmi převyšuje anděly a je
jejich Paní. Má s nimi mnoho společného, co je i ji povznáší nad ostatní
tvory, stručně by se to dalo vyjádřit: ctnost v nejvyšší míře.
Ale co ji povznáší nad anděly je její božské mateřství a proto i jí
andělé slouží, i ji andělé uznávají za svoji Paní a Královnu.
Andělé si berou příklad ze své Paní a stejně i my ji musíme stále
napodobovat, aby se pro nás stalo nebeské království opravdovou
skutečností, kdy za vše budeme Bohu v klanění děkovat nekonečným
chvalozpěvem.
Královno andělů,
Ty, kterou Pán měl před počátkem díla
od věků v srdci ustanovenu!
Než moře vzdul, již zrozena jsi byla,
než tryskly první trylky pramenů!
Když nebes úhly zakládal a číslil,
když odvažoval světů základy,
tys byla s ním a zpívala, co myslil,
hrajíc mu v loubí jeho zahrady.
Ty povždy s ním a provždy v něm, ó vlno
tvůrčího dechu, jímž se vesmír vzňal!
A vůkol tebe ryzích hlasů plno,
jež v nekonečno střou koberec chval.
Ó Královno těch svědků jásajících,
svědkyně korunní až po sám kříž!
(Zpívají v hymnech, krouží v holubicích,
tušíce zrakem, co ty srdcem zříš.)
Oroduj za nás,
v posloupných rojích vzlétlé z česna času,
(co láska sila, v zanícení žnou)
a srdce naše obnov do úžasu,
jímž oči andělů a dětí žhnou,
když v nevyčerpatelných prstokladech
si přehráváme taje stvoření,
objevitelé světů v Božích sadech,
s tvořivou vášní do hry vnořeni,
básníci pluhů, kladiv, logaritmů,
taviči snů, těch nejvzácnějších rud!
Jen nedej nám, pořadatelko rytmů,
zaměnit záři jsoucna za přelud
a hledat pyšně pravdu před zrcadly,
jež z každé vlnky nastavují nám
úlisně sladcí andělé, ti padlí,
když prameny z hor vedou k nížinám. Václav Renč |