Rytíři pláště a dýky
Michele Sindona byl přičinlivý podobně jako jeho otec, který měl obchod se železářstvím v Arezzu. Jeho snahy však daleko přesáhly hranice tohoto sicilského městečka. Maloměstské způsoby odložil už na právnické fakultě v Messině. Dobré způsoby, k nimž na Sicílii patřila pravidelná návštěva kostela, však neodhodil, dokud je potřeboval. Prosadil své vůdčí vlastnosti už na škole, kde se prodral do čela katolických studentů. A vyplatilo se mu to. Dokázal oklamat i messinského arcibiskupa. Ten neváhal s jeho doporučením do velkoměsta:
"Vezmi si, synu, tohle doporučení předej milánskému arcibiskupovi. Určitě ti pomůže."
A tak se tento rodák z východosicilského městečka Patti vypravil dobýt průmyslový sever Itálie. Nepřicházel s prázdnými kapsami. Něco měl z domova, něco si nahospodařil, když prodával americké osvobozující armádě s tučným ziskem obilí, které levně skupoval po venkově. Michelova cesta na šikmou plochu začala vlastně už na Sicílii, totiž v řadách nevinně vyhlížejícího protifašistického odboje. Tento odboj v sicilských poměrech vyrůstal přímo z mafie. Když totiž Mussolini vyslal na Sicílii železného prefekta k potření mafie, tento fašista odmítl zásadu presumpce neviny jako demokratickou změkčilost a jednoduše nechal uvrhnout do vězení každého, na koho padl stín podezření ze spolupráce s mafií. To vyvolalo ochotu mafiánů spolupracovat s americkou tajnou službou při přípravě amerického vylodění v Itálii. Spojenci pak po vylodění na Sicílii prokázali Itálii medvědí službu a propustili z vězení spolu s antifašisty také mafiány. Propojenost sicilské mafie s antifašistickým odbojem, kde se zapojil také mladý Sindona, ho také sblížila s americkou tajnou službou. V Americe měl tehdy Michele Sindona pověst statečného a obětavého antifašisty.
Tyhle styky, sahající od mafie, přes církev až do tajné služby USA, mu otevírali dveře státních úřadů, umožňovaly mu zprostředkovávat mezinárodní obchody a vyřizovat nejednu státní zakázku. To byl odrazový můstek k budování obrovské bankovní říše. A výsledek? Obchodní kolos, sestávající ze 140 podniků v deseti státech světa. K hlavním přednostem této chobotnice patřila vlastnost pohotového zamlžování pohybu mnohamiliónových částek a úvěrů, jejich neustálého a obratného převádění mezi milánským ústředím a bankami, zakládanými Sindonou ve Švýcarsku.
Odkud bral Sindona tolik peněz?
Z kapes drobných střádalů, ale i ze státních půjček, a v neposlední řadě také z mafie. Sindona byl dlouhodobě zapojen v tajných spolcích, a zejména v obchodu mafie s omamnými jedy. Už do války dávala mafie při zpracování omamných látek přednost Sicílii před tradiční Marseille. Peníze z těchto podloudných obchodů odcházely do švýcarských bank, odkud vycházely jako kapitál pro další podniky.
Byla to snad náhoda, když se Sindona objevil objevil na neblaze proslulém sjezdu "dlouhých nožů" sicilské a americké mafie v Palermu 12.října 1964? Určitě ne. Vždyť hlavní mafiánští bossové jej tolik vítali:
"Bratře!" ozývalo se ze všech stran a nechybělo ani rozmáchnuté objímání.
Po horečném tempu rozbujení Sindonovy chobotnice během dvou tří desetiletí po válce nastalo jisté zvolnění a ochabnutí. Najednou se začaly vyskytovat nepříznivá odhalení různých novinářů.
"Vždyť je to samý podvod!"
"Jaképak bankovní impérium!? Jen hora dluhů! Bublina! " "Peněžní machinace!"
"Zakazujeme to zveřejnit!" řekl ministr, "Jsou to jen pomluvy. Neexistují důkazy."
"Že neexistují důkazy?!" ozvali se dva inspektoři peněžního Banco d´Italia v roce 1972. "Ty jsou výsledky naší kontroly. Celá Sindonova bankovní síť je pirátská!"
"Kolik chcete zaplatit na tu informaci? - Milión, deset či dvacet miliónů?!"
A zpráva skončila v koši. O něco později byli oba inspektoři nalezeni mrtví na skládce odpadu na milánské periférii.
"Je to ovšem drahé udržet všechno v tajnosti", mínil Sindona, ale když začal počítat: "3 milióny dolarů nás stojí komunisté s jejich volební kampaní, zrovna tolik musí jít na konto premiéra Andreottiho, dále něco na účet Fanfaniho a Piccoliho, dále ... - došel nakonec k závěru: "No, vlastně se to ještě vyplatí."
"Ale budeme muset hledat nové spojence", mínili ostatní.
"Můj spolužák Mario Barone, syn toho známého admirála, by nás potřeboval", navrhl Sindona. "Kvůli kartám se dostal do dluhů."
"Přiveď ho, Michele."
Zanedlouho se Mario Barone dostal do křesla obchodního ředitele správní rady Banco di Roma. Tento krok se Sindonovi vyplatil. Zakrátko Barone hlásil:
"Podle tvých požadavků jsem zařídil, aby Banco di Roma odkoupila za 100 miliónů dolarů tvoji firmu Societá Generale Immobiliare."
"Znamenité", usmál se Sindona, protože dobře věděl, že celá ta firma je pouze hromada dluhů a pohledávek.
"Michele Sindona je opravdovým zachráncem italské liry! " vyhlásil premiér Andreotti ve svém projevu v newyorském hotelu Waldorf Astoria v září 1973.
"Musíme ho vyznamenat!" reagovali na to představitelé amerického bankovnictví. A nezůstali jen při slovech.
O pár měsíců později americký velvyslanec tiskl pevně ruku Sindony, když mu v římském Grand hotelu předával titul:
"Michele Sindona je mužem roku 1973."
Avšak ani tyto okázalé projevy přízně bankovních kruhů nedokázaly upevnit Sindonovu pozici. S příchodem ropné krize utrpěla jeho chobotnice značnou ránu. Další pohroma přišla v roce 1964, kdy noviny přinesly zprávu:
"Banco Privata Italiana se hroutí."
"To je klíčová banka v mém impériu", povzdechl si Sindona.
"Nemohli jsme ji zachránit. Měla schodek 258 miliard lir - nekrytých - "
"Za chvilku se mi rozpadne i Franklin National Bank v New Yorku. Už dnes tam čmuchají revizoři."
"Je tam také nějaký schodek?"
"Cha, chá", usmál se ironicky Sindona. "Schodek?! Vždyť tam chybí na kontech na 45 miliónů dolarů!"
"Jestli to začne vycházet najevo, tak je to konec naší podpory ze strany Richarda Nixona", připomněl Sindonův zeť Piersandro.
Sindona pokyvoval hlavou:
"A přitom s Nixonovou advokátní kanceláří spolupracujeme už skoro deset let."
"Potřebujeme další spojence."
"Neboj se. Letím do Ameriky. Strýček Sam nás v tom nenechá. Ještě je zde David Kennedy z Illinois a také texaský guvernér Connaly. A to nepočítám přátele z Cosa nostra a klan Johna Gambina z Brooklynu."
Američtí strýčkové opravdu nezklamali Sindonu, protože zorganizovali Výbor na obranu Sindony. Dokonce i týdeník Time přinesl článek o tomto italském finančním démonovi, kde ho nazýval nejúspěšnějším Italem od časů Mussoliniho.
Sindona však pozapomněl, že americká justice není tak zpuchřelá a úplatná jako italská. Když se jednou do něčeho zakousla, tak nepustila.
"Odsuzujeme Michela Sindonu za peněžní machinace a podvody k pětadvaceti letům vězení a pokutě 207 tisíc dolarů." Tak zněl výrok poroty.
"Odvoláváme se", řekl Sindonův obhájce, "a současně žádáme o stanovení výše kauce na propuštění mého mandanta."
"Kauce se stanoví ve výši 3 miliónů dolarů."
Ještě téhož dne byla kauce zaplacena a Sindona byl propuštěn:
"Musíme si pospíšit! Rychle dejte do pořádku všechny účty." Pro jeho úředníky to znamenalo mravenčí maskovací práci, aby účty nemohly být snadno napaditelné, a překotné přelévání peněz z jedněch kont na jiná, a z jedněch bank do bank jiných.
Jenže když už v nějakém státě tak očividně upozorní na nějaké bankovní machinace, dodá to hned odvahy a přičinlivosti jiných. Tak se tentokrát zase v Itálii objevil pilný a svědomitý muž Giorgio Ambrosoli, milánský daňový odborník.
"Proveďte revizi účtů v Sindonových podnicích, které se dostaly do konkursního řízení!" řekl mu jeho nadřízený.
Ambrosoli dobře věděl, kolik uhodilo. Věděl, že onen důvěryhodný muž s bílou košilí a šedém, flanelovém obleku, který byl nedávno vyhlášen nejúspěšnějším mužem roku, a kterému co chvíli potřásal rukou premiér Andreotti zrovna tak jako soudruh Labriola z italské socialistické strany, není nikdo jiný, než podvodník, kterému se daří obratnými triky ožebračovat desetitisíce drobných střádalů vcelku o stamilióny dolarů.
"Je to závratné", vydechl Ambrosoli, sotva prošel několik svazků ze Sindonových podniků.
"Zdá se to, že je to tak úžasný formát?" divila se jeho žena.
"To mě ani tolik neudivuje. Spíše mně fascinuje ta démonická neomalenost a drzost, s jakou ten ničema beztrestně okrádá obyčejné lidi. Přitom si v Americe si potřásá ruku s Nixonem, u nás zase s premiérem Andreottim, a kdyby odjel do Ruska, tak ho tam vyznamenají Leninovým řádem míru za to, jak podporuje italské socialisty. A celý svět má k němu vzhlížet jako k svému dobrodinci. - A pořád se mu nikdo nemůže dostat na kobylku."
"Tobě se to ale podaří."
Čím víc se Ambrosoli prosekával Sindonovou finanční džunglí, tím démoničtější obraz před ním vyvstával. Ambrosoli se však se svými poznatky netajil. Sindona však nehodlal tolerovat další odhalování svého dvojího života. A tak jednoho červencového večera roku 1979, krátce poté, co se Ambrosoli rozloučil se dvěma přáteli, přistoupili k němu u domovních dveří dva mládenci.
"Jste Giorgio Ambrosoli?"
"Ano. A vy?"
Místo odpovědi ho ohlušily rány z revolverů, vypálené z těsné blízkosti. Pak už neslyšel nic.
S pocitem úlevy po odstranění dotěrného hmyzu si oba střelci nasedli do červené Fiatu a zmizeli v ruchu večerního velkoměsta.
Avšak horlivý Ambrosoli nebyl jediný, kdo v Itálii projevil zvýšený zájem o Sindonovy podniky. Na druhém konci země - v sicilském Palermu - začal zástupce tamního policejního ředitele, Boris Guiliani podrobně prošetřovat Sindonovy obchody s mafií. Jednoho letního rána 1979 dostal rozkaz:
"Jeďte na via Mazzarella. Je to na předměstí. Bylo tam nalezeno tělo jednoho mafiána."
"Kdo je to?"
"Guiseppe di Cristina zvaný Donna Beppe."
"Hned jsem tam."
Na místě objevil v kapse prostříleného Donna Beppe tři šeky. Guilinimu se hned rozsvítilo:
"Z těch šeků je jasné, kdo je vlastně bankéřem mafie."
Stačil si ještě své objevy zkonfrontovat s poznatky, které znal od Ambrosoliho.
"Je jasné, že jsem teď na řadě. Vím příliš mnoho."
"Podrobnou zprávu o výsledcích vyšetřování jste už přece předal."
"Ano", pokýval hlavou Guiliani, "a mají ji také na ministerstvu vnitra. Také jsem o tom poslal zprávu na Úřad pro potírání obchodu s drogami v USA. Jenže Sindona to neví."
"Dostanete veškerou dostupnou ochranu", slíbil mu policejní ředitel. - "A také vaše žena a děti se nesmí hnout bez osobních strážců."
Všechno marné. Pouhých deset dní po Ambrosoliho smrtí, krátce poté, co ráno opustil svůj byt na Via Vittoria Alfieri, vešel Guiliani do nedalekého bistra. Nestihl ani vypít presso. Pozdrav ctihodných kmotrů mu byl nešetrně přetlumočen třemi výstřely ráže 7.65. Vypálil je od vstupních dveří nějaký mladík, kterého však nikdo z obyvatel Palerma nikdy neviděl, a pochopitelně se rychle vytratil.
Mezitím se Sindona rozhodl sehrát za účasti americké mafie před celým světem rafinovanou estrádu. Sotva totiž zjistil, že ho v Itálii neochrání před vězením ani dvě vraždy, rozhodl se raději čelit justici v Americe, kde nemá na svědomí žádnou vraždu. Jednoho dne dal o sobě rozšířit zprávu:
"Michele Sindona zmizel! Ztratil se ze svého apartmá v newyorském hotelu Pierre. Sindona byl unesen!"
Po několika týdnech se znovu Sindona objevil na veřejnosti se zprávou:
"Byl jsem unesen rudými brigádami. Říkají si Proletářská spravedlnost!"
"Co vám udělali?"
"Jen toto zranění" a ukázal na střelnou ránu na noze. Hned však dodával:
"To by ale nebylo to nejhorší."
"Co se stalo?"
"Donutili mne podepsat nějaké dokumenty. Ty dokumenty mají očernit a zpochybnit bezúhonnost některých mých přátel v Itálii."
Jenže FBI nedalo příliš mnoho práce dopátrat se pravdy. Brzy odhalila, že střelnou ránu na noze mu způsobil jeho brooklynský spojenec, bývalý lékař z Palerma. Sindona se pokusil utéci z USA. Marně. Brzy se ocitl před soudem.
"Dosavadní trest Michela Sindony se zvyšuje o další dva a půl roku za fungování únosu a pokus uniknout soudu.

Zatím však nelenily ani italské úřady. Pověstný soudce Giovanni Falcone sice vzal na vědomí americké uvěznění Sindony, ale nepřestal vyšetřovat jeho evropské machinace. Přitom objevil důležité spojení Sindony s toskánským podnikatelem Liciem Gellim.
Kdo je Licio Gelli? Původně začal jako výrobce žíněnek v Arezzu. Kromě fanatického obdivu k Mussolinimu a totalitě měl sklon ke konspirační činnosti. Osvědčil ji už ve Španělsku, kde v roce 1940 působil necelý rok. Pak byl povolán do italské armády, s níž se ocitl v Albánii a brzy v Jugoslávii. Mussoliniovský fašismus pak v černé košili doprovázel až do jeho agónie v tzv. Republice Salo. Smutně proslul hlavně v Pistoji. V uniformě Národně republikánské gardy se podílel na celé řadě útoků proti hnutí odporu. Koncem války si však začal pořizovat alibi, a tak předstíral spolupráci s tímto hnutím. Podle svědectví pamětníků ji opravdu jen předstíral, protože naopak přivodil smrt řady vlastenců.
A co po válce? Po duceho pádu však Gelli příliš velkou újmu neutrpěl. Pro jistotu dal přednost několikaletému exilu v Argentině. Nebyl ovšem ani prvním ani posledním, komu se podařilo vytěžit něco ze své fašistické minulosti pro budoucnost. V roce 1966 jej povolal Giordano Gamberini do Říma.
"O co jde? K čemu potřebujete mé služby?"
"Potřebujeme obnovit naši organizaci Propaganda. V minulém století sdružovala řadu významných piemontských činitelů."
"A co dnes? Kolik má členů?"
"Zatím jen 14. Umírá na úbytě."
"A co s tím mám dělat?"
"Reorganizovat a pak rozběhnout nábor nových členů."
"Jak si představujete tu reorganizaci?"
"Oficiálně, navenek zůstane její podoba taková, jaká je. Vlastní reorganizace musí proběhnout skrytě, ale úplně od základu."
"Takže půjde o organizaci Propaganda-Due."
Gelli rozbil svůj hlavní stan v přepychovém apartmá římského hotelu Excelsior. Tam působil v úloze hlavního náboráře a současně personálního ředitele nové organizace. A dveře se netrhly. Na přijímací pohovory se s doporučením svých ručitelů hrnuli představitelé bankovního světa, vůdcové politických stran, soudci a prokurátoři, armádní generálové a policejní ředitelé. Kdejaký ctižádostivec toužil zajišťovat za vzrušujícího přispění konspirativně zavánějící P-Due prosazení svých kariéristických, ale i mocenských a finančních zájmů. Úplně přehlédli okolnost, že P-Due byla vždy protiústavní organizací, jaká nemá místo v žádné demokracii, protože byla spíše stálým zdrojem ohrožení spravedlivého soužití než jakýmkoli přínosem pro vlast.
"Gelli to rozbíhá příliš nebezpečným způsobem", tvrdil jeho tajný nadřízený Gamberini v polovině 70.let.
"Hrozí snad prozrazení vlastní činnosti organizace?"
"Chvílemi to tak vypadá", mínil Gamberini.
"Tak zrušte její oficiální fasádu."
"A bude zbývající utajená část organizace dál sama dobře pracovat?"
"Dokonale."
"Dobrá. A jestli se Gelli dostane z těch skandálů, které si nadrobil, uveďte ho vyšší stupně organizaci."
A tak se stalo, že přes oficiální zánik organizace, její neoficiální ředitel Gelli začal v roce 1975 vystupovat s titulem ctihodný mistr. Jeho skrytá činnost však neunikla bystrému zraku ostříleného soudce.
A soudce Falcone nyní prohlásil:
"Licio Gelli je důležitý Sindonův komplic. Od něho vedou nitky dál."
"Máme toho dost na jeho zatčení?" zeptal se policejní ředitel.
"Určitě máme dost důkazů", řekl soudce Falcone.
A tak se 17.března 1981 objevila policie v Gelliho vile Wanda v Arezzu. Tím se začala série překvapujících událostí, korunovaných pádem italské vlády.
První velkou senzací byl pětašedesátistránkový seznam členů organizace, nalezený v Gelliho toskánské vile. Kdo byl na tomto seznamu? Ministři, generálové, mafiáni, státní tajemníci, bankovní makléři spolu s defraudanty, neofašisté a vedle nich zase slavné hvězdy pop-music.
"K čemu je Gelli potřeboval?"
"Získával od nich původní listiny i kopie různých dokumentů z oboru jejich působnosti. Pokud se některý z členů organizace sám nedovtípil, komu předat příspěvky na organizaci, nebo snad zapochyboval o moci organizace, neváhal Gelli použít svých dokumentů a přimět jej k povolnosti."
"Tím se dost lišil od Sindony, který byl přesvědčen, že moc jsou jedině peníze," uváděl soudce Falcone. - "Gelli bystře postřehl, že zdrojem pravé moci jsou informace. Už ze své pozice personálního šéfa získával širokou síť informátorů. Od nich pak nabýval velký přehled o možných kandidátech na důležitá místa ve správních radách různých bankovních ústavů a jiných podniků, ve státní správě, v armádě, v politických stranách, u policie, v úřadech, včetně úřadu presidentského."
"Copak si toho nikdo za ta dlouhá léta nevšiml?"
"Ale ano. Dokonce přišly nějaké podněty ze samotné organizace. Koncem 70.let se proti organizaci vzepřel jeden z členů jménem Pecorelli. Chtěl si totiž na úkor své organizace poněkud přilepšit. Byl to novinář. Zaměřil se na případ jistého svědomitého daňového revizora. Ten vypátral, že skupina dovozců ropy kolem státní ropné společnosti ENI (Ente Nazionale Idrocarburi) připravila italský stát v obchodu se Saudskou Arábií o 2,5 miliardy dolarů. Tento úředník popsal plných 192 stran, když stručně shrnul všechny své poznatky tricích, jimiž byl např. benzín deklarován jako pouhá topná nafta, apod. Zprávu předal svým nadřízeným, a tam skončila. Generál italské finanční stráže Raffaele Giudice a jeho náčelník štábu Lo Prette, oba zasedající v P-Due, drželi záležitost s machinacemi s ropou pod pokličkou. Některé z dokladů se však dostaly do rukou jejich spolubratra Pecorreliho. Ten si usmyslel, že poněkud vydělá na svých spolubratřích, ale ti se nehodlali dělit. Pecorreli tedy využil ústavou zaručené svobody projevu. Sotva začal zveřejňovat příslušné dokumenty, ihned ukončila jeho život přesně mířená rána z pistole. - K úniku informací o machinacích s ropou na veřejnost však docházelo také jinými kanály. Ne všichni důstojníci italské armády a tajných služeb hodlali podporovat tuto neviditelnou moc italského podsvětí. A tak jsme zachytili první vlaštovky o růstu neviditelné moci Gelliho spolku, navazující na okázalou finanční moc Sindony."
A tak jaro roku 1981 se stalo pro některé příslušníky italské mocenské elity poněkud horkým obdobím. A stejně tak i léto. U dveří mnohých z nich zvonily policisté se zatykači v rukou. První zněl na jméno Licio Gelli. A po něm se roztrhl pytel se zatčenými. Avšak on sám, Gelli, byl včas varován. Proto uznal za vhodné a v tichosti se svým argentinským diplomatickým pasem vytratit napřed do Švýcarska, později na své uruguayské latifundie. Přesto prohlídka jeho vily přinesla užitečné poznatky. Pod tlakem veřejnosti musel ministerský předseda Arnaldo Forlani vydat souhlas k publikování seznamu příslušníků P-Due. Veřejnost byla šokována: mezi 962 jmény figurovali kromě jiných tři ministři Forlaniho vlády (totiž ministr spravedlnosti, práce a zahraničního obchodu), generální tajemník sociálně demokratické strany Pietro Longo, předseda parlamentní frakce socialistů Silvano Labriola, náčelník generálního štábu italských ozbrojených sil admirál Giovanni Torrisi, velitel kontrarozvědky SISMI generál Giuseppe Santovito, velitel civilní tajné služby SISDE generál Giulio Grassini, zástupce velitele válečného námořnictva admirál Marcello Celio, a další zvučná jména z nejvyšších italských kruhů. Celkem 193 vysokých důstojníků, mezi nimi 17 generálů pozemního vojska, 8 admirálů, 4 generálové letectva, 9 generálů sboru karabiniérů, 4 generálové finanční stráže. Členy bylo dále 43 předních poslanců z řad socialistů, republikánů, křesťanských demokratů, řada ministrů, největší bankéři v čele s Michele Sindonou, 83 představitelů průmyslových podnikatelských kruhů, a další a další. Nechyběl ani vedoucí kanceláře předsedy vlády Mario Semprini, ani princ Viktor Emanuel Savojský...
Krátce po tomto zveřejnění začaly padat hlavy. Kdo nestihl včas podat demisi jako ministr Sarti nebo předseda Nejvyšší justiční rady Ugo Zilletti, byl suspendován, anebo v nejlepším případě poslán na zdravotní dovolenou. Skandál nabyl tak obludných rozměrů, že od něho nedokázal odvrátit pozornost už ani atentát na papeže Jana Pavla II. dne 13.května 1981.
"Jmenuji vyšetřovací komisi. Musí být provedeno důsledné vyšetření celého skandálu. Jedině tak se podaří nekompromisní očista státního aparátu od piduistů!" vyhlásil nový premiér Giovanni Spadolini.
A výsledek? Žalostný. Skutečná vládní očista byla méně razantní než napovídaly veřejné projevy. Členové P-Due sice byli vyšetřováni, ale to se příliš nelišilo od posezení o číše vína. Soudruh Labriola se stal předsedou Komise pro ústavní záležitosti italského parlamentu, bývalý ministr Enrico Manca předsedou jednoho z poslaneckých výborů, a zanedlouho ředitelem Italské státní rozhlasové a televizní společnosti (RAI). V lednu 1984 přinesl časopis ASTROLABIO seznam 456 vysokých důstojníků z P-Due, kteří nadále působili v klíčových místech italské armády. Brzy nato se tři z členů P-Due stali ministry ve vládě Bettina Craxiho.
A jak se na to tvářili američtí přátelé? Strýček Sam se od P-Due velmi znechuceně odtáhl a začal tvrdit, že o žádné takové organizaci vůbec nic neví.
Proč však italskou mocenskou elitu tolik vábila právě skrytá forma sdružování a podnikání, na hony vzdálená duchu demokracie? Byla to přitažlivá vyhlídka na tajnou kontrolu státní a politické moci mocí stínovou, navázání dalších, často i mezinárodních obchodních a politických styků za přímo programového utajování a při omezení všech podniků na skrytou kabinetní politiku. Konečně tam sehrálo velkou roli také přesvědčení, že se jedná o udržení dějinné souvislosti s tradicí a to v zájmu vlasti...
Co to bylo za tradici hodnou uchování? Bezpochyby ony zbytky, které se od časů Mussoliniho totality udržely po válce. Skutečně se v tisku začaly objevovat důkazy o spojení neofašistů s členy Gelliho organizace. A není pochyb, že to býval právě Andreotti, kdo od důležitého člena této organizace Sindony přijímal četné peněžní příspěvky ve prospěch své strany. On to také byl, kdo projevoval otcovskou péči o kariéru značného počtu činitelů, z nichž se později vyklubali členové P-Due.
Smyslem veřejných rozprav o této skryté organizaci však nebylo odhalit konkrétní osobu, jako Andreotti či někdo jiný, protože ta hlavní šedá eminence zde stejně nikdy nevystupovala jakožto hlavní, nýbrž vždy jako pohotový prostředník či všestranně zaměřená spojka, která vždy překonala všechny lidské odhady a včas se uklidila někam do neprostupného pralesa jižní Ameriky. Smyslem veřejných rozprav je odhalit, jakou mravní zkázu přináší tento geniální lhář a odpůrce, obcházející světem, a přináší ji každému, kdo se mu přiblíží. Je jako hrozivě štěkající pes na řetěze, který může pokousat jen toho, kdo se mu neopatrně přiblíží. Největší potěšení mu přináší skrytá a rafinovaně se prosazující demoralizace politického a všeho veřejného života, zesurovění mezinárodních vztahů, vedoucí k válce a násilí.
Jedno z nejsilnějších chapadel chobotnice P-Due vedlo od začátku do latinsko-americké oblasti. Zprostředkovávalo velké dodávky zbraní tamním vojenským diktátorům. Jistou roli přitom sehrály Gelliho čilé styky z dob jeho jihoamerického exilu, jakož i jeho dvojí občanství - argentinské a italské, a rovněž i jeho působení v diplomatických službách Argentiny.
Tomuto spojení nahrával také italský původ řady argentinských prezidentů, včetně velitele vojenské junty Leopolda Galtieriho. Zástupci vojenské junty však pro Gelliho okruh představovali především zákazníky, kteří svými zbrojními zakázkami umožňovali organizaci P-Due zprostředkovávat miliónové obchody. Za tímto účelem měl chobotnice další chapadlo, vedoucí liberijskému diktátorovi Tolbertovi. Pod vlajkou Libérie převážely nejpochybnější rejdařské společnosti zbraně hlavně do zemí jižní Ameriky. Teprve po vojenském převratu v Libérii v dubnu 1980, kdy byl William Tolbert zastřelen ve své ložnici, ustrnuly oboustranně výhodné transakce, zprostředkovávané Gellim.
Po mírném poodhalení činnosti tajemné chobotnice v Itálii musel psanec Gelli hledat útočiště na svých uruguayských plantážích, protože v Argentině byly jeho majetky zmrazeny. Když se však začaly nachylovat i dny vojenské diktatury v Uruguayi, našel Gelli bezpečné závětří v Stroessnerově "čtvrté říši". Hostitelem zapuzeného ctihodného mistra se na jedné haciendě, vzdálené asi 70 km od Asunciónu, stal velitel prvního armádního sboru paraguayské armády generál Andres Rodrigues.

"Čím to, že člověka neuchrání od neblahého vlivu vládce
tohoto světa ani poslanecká imunita, ani bdělost finanční stráže?" ptala se pohoršená veřejnost.
Snad právě proto, že vládce tohoto světa počítá s lidskými neřestmi a nejčastěji s těmi, které bývají nejvíce skrývány: pýcha, ješitnost, atd.
To ještě leckdo dokáže pochopit, ale čím to, že člověka před něčím takovým nedokáže ochránit ani mnišský hábit ani kněžská sutana? Nic totiž nedokáže ochránit člověka před škodou od vládce světa, pokud on sám se k tomu odpůrci Božímu neopatrně přiblíží. Pravda, mnišské roucho či kněžská štola chrání člověka před nebezpečným vystavením se takovému riziku. Na druhé straně se ale mohou v beránčím rouchu vyskytnout i vlci, kteří chtějí spíše panovat, než sloužit. V touze po úřadech a hodnostech se spojují i s vládcem světa, a tím se mu vydávají napospas. K takovému neopatrnému názoru, postoji i jednání svádí člověka třeba i falešný ekumenismus, takže pak někdo tvrdí:
"Vždyť oni ti vládci tohoto světa nejsou všichni tak špatní jako ten hlavní vládce světa. Oni jsou spíše svedení, takže jsou to ti hodnější vládcové světa."
A někteří vlci v beránčím rouchu jdou ještě dál:
"Konečně, vždyť i ten ďábel je přece tvor Boží. Mějme tedy k němu trochu ohledu. Respektujme jeho osobní důstojnost. Ve jménu Krista se přece musíme pokusit přivést zpátky k Bohu tohoto vzdáleného tvora Božího."
A výsledek? Jedno z chapadel mohutné chobotnice proniklo až do milánského ústavu Banco Ambrosiano. Tento ústav založil roku 1896 msgr.Giuseppe Tovini z pověření kardinála Andrea Ferrariho. Od té doby soustřeďoval převážně vklady prostých věřících: od svých akcionářů vyžadoval osvědčení mravní způsobilosti, vystavené příslušným duchovním správcem. Od roku 1971 byl ředitelem tohoto bankovního ústavu Roberto Calvi. Za jeho působnosti nastal velký rozmach: zatímco roku 1970 spravovala Banco Ambrosiano kapitál ve výši 500 miliard lir, v roce 1981 to už bylo 14 000 miliard. Stala se tak největší soukromou bankou v Itálii. Ten rozvoj však nenastal ve skleníku, nýbrž v těsném sepětí s jinými bankami.
"Vaše banka by měla uzavřít smlouvu s jinými italskými podniky", poradil mu koncem roku 1969 Licio Gelli, zvaný "Don Licio".
"Můžeme nám nějaké doporučit?"
"Samozřejmě. Nejspolehlivější jsou podniky pana Sindony."
A tak Calvi doporučil ve své bance Sindonovy podniky a na Vánoce 1969 uzavřel smlouvu o vzájemně výhodných protislužbách mezi Banco Ambrosiano a Sindonovými podniky. O dva roky později se stal generálním ředitelem banky.
Když se tři roky později začalo Sindonův bankovní systém hroutit, Calvi mu na jeho žádosti o pomoc odpověděl:
"Lituji, ale nemohu vám pomoci."
Ještě další tři roky si Calvi hrál na mrtvého brouka, ale pak Sindona řekl:
"Dost! Musíme zveřejnit doklady o jejich peněžních machinacích."
A do rána visely na zdech domů milánské bankovní čtvrti plakáty s údaji o nezákonných peněžních operacích v Banco Ambrosiano. Červeně byla zatržena čísla Calviho tajných švýcarských kont.
"Rychle! Všichni do ulic!" rozkazoval Calvi všem bankovním zaměstnancům, řidičům a uklízečkám. "A strhávejte ty vylhané pomluvy!"
Marné snažení. Bankovní dům si pohotově vzal do práce celý zástup státem placených inspektorů. Po sedm měsíců probíhala hloubková revize účetních knih. Výsledná zprávy měla přes pět set stran.
Roberto Calvi se stal hvězdou zpravodajských relací poté, co na jaře 1981 vyměnil svou milánskou vilu za vězení v San Vittore. Pohoršená veřejnost mohla v televizi sledovat, jak se s trpitelským výrazem zodpovídá spolu s dalšími šesti obviněnými před milánskou justicí.
"Jsem posledním kolem u vozu", vypovídal Calvi plačtivým hlasem. - "Pochopte mne. Banco Ambrosiano mi nepatří. Jsem v službách někoho jiného."
"Koho?"
"To nemohu říci."
K vyšetření rozsahu škod způsobených Sindonovými transakcemi katolické církvi, zejména Ústavu pro náboženské záležitosti, prosadil kardinál Casaroli jmenování nejdříve pětičlenné a pak patnáctičlenné komise. Vyšetřování naznačilo, že Sindonovy transakce poškodily katolickou církev asi o 80 miliónů dolarů. Komise se však podrobnostech příliš nevyznala. A tak byl jednoho dne povolán do vyšetřovací komise skutečný finanční expert Hermann J.Abs. Tomu stačil jediný den k proniknutí do podrobností, a hned se ukázalo, že nemá proti sobě obyčejného odpůrce. Odpůrce začal totiž licitovat:
"Je to bývalý nacista!"
Vzápětí se vynořil pětadvacetistránkový dokument o Absově někdejší spolupráci s předáky třetí říše a o jeho podílu na na tzv. arizaci židovského majetku. Objevilo se i několik zažloutlých fotografií, na kterých byl Hermann J.Abs ve společnosti nacistických důstojníků.
Mezitím milánský soud vyslovil rozsudek:
"Roberto Calvi se odsuzuje na prokázané devizové úniky ke čtyřletému vězení a pokutě 15 miliard lir."
To už ale byl Calvi za hranicemi Itálie. Kam nedosáhlo rameno italské justice, tam sahala moc jeho něktejších spolupracovníků z P-Due. Jeho tělo bylo nalezeno v Londýně 18.června 1982.
A co Sindona? Neuplyne dlouhá doba a ze scény zmizí další z klíčových piduistů, a tím i nejvážnějších svědků, který stál při novodobém rozbujení této archaicky vyhlížející nestvůry. Po svém vydání z USA do Itálie koncem roku 1984 a po odsouzení v řadě procesů byl dne 20.března 1986 nalezen ve vězeňské cele otráven cyankálim.
"Co říkáte na smrt Michela Sindony? Nebyl jste to právě vy, kdo ho nazval zachráncem italské liry?" ptali se novináři Andreottiho. Ten zavrtěl znechuceně hlavou a řekl:
"Ale pánové, copak se nemůžeme bavit o něčem důležitějším?"
Sindonova smrt však přinesla mnohým lidem značnou úlevu. Milánská burza zaznamenala toho dne vzestup.
Důkazy o další činnosti někdejších členů tajemné chobotnice i po jejím oficiálním rozpuštění a zákazu vedly značnou část vyšetřovatelů a italské veřejnosti k přesvědčení, že daná organizace v pozměněné podobě působí dále, a že mnoho jejích členů zůstává neodhaleno. Itálie tak jen sklízí plody nedokonalé očisty státního aparátu od pozůstatků mussoliniovského fašismu, od stále trpěné korupce, defraudací, pučismu a terorismu, nerušeně bujícího pod záplavou tisíců stran vyšetřovacích komisí, protokolů a obžalovacích spisů.
Jak je vůbec možné, že tak pestrá a názorově rozmanitá směs hlavních představitelů moderního demokratického státu byla při své inteligenci a při svém vzdělání svolná podřídit se velení nějakého pokoutního obchodníka z Arezza v tak archaickém, konspiračním rámci tajného spolku jako je P-Due? Vždyť jde o pravý opak demokratické politiky, která se jistě může snadno zvrhnout do demagogie ve stylu: Dejte nám balkon, a vyhrajeme volby! Piduisté nehledali žádný balkon, protože vzývali někoho, ke komu by se veřejně a otevřeně nikdy nepřihlásili. Když se i vzdělaní lidé uchylovali do této organizace, nešli tam z úcty ke géniu průměrnosti, jakým byl třeba Sindona, nýbrž tím sledovali něco jiného. Odpůrce je přitahoval vidinou potlačujícího mechanismu tajné moci, iluzí tajné vlády mimo zákon, mimo ústavní prostředky, bez skládání účtů státu a společnosti. Rafinované přitom je, že této obludě ovšem nikdy nešlo o to, aby docela vykastrovala stávající státní zřízení, ani aby z něho učinila jakéhosi eunucha. Odpůrcovým cílem byla a stále zůstává jedno a totéž: skrytě ovládnout a manipulovat celý svět.
Otec Elias Vella je františkán z Malty. Dlouhá léta slouží jako profesor dogmatiky v kněžském semináři a jako exorcista. Při semináři, který pořádal v květnu 1993 v České republice, mu byla položena otázka:
Existuje spojení mezi okultismem, satanismem a svobodným zednářstvím.
Odpověděl:
"Je to různé. Například na Maltě není žádné spojení mezi svobodným zednářstvím a satanismem. Naproti tomu v Itálii je svobodné zednářství a satanismus téměř totéž." Po setření osvětového nátěru a stržení líbivé fasády navenek proklamované dobročinnosti a ušlechtilého rytířství se tedy ani zde neobjevuje nic jiného nežli dobyvačnost v nejhorších projevech. A nemůže tomu být jinak, protože v pozadí stojí odvěký lhář a vrah. (Jan 8,44)

12. Zamyšlení: Ustane někým přemožený démon v dorážení?
Přemožený démon v zásadě už nemůže pokoušet žádného člověka, ani ke stejnému hříchu, ani k jinému. - Někdo však tvrdí, že může pokoušet jiné, ale nikoli stejného člověka. To zní věrohodněji, pokud se totiž rozumí do nějaké doby: proto se uvádí, že když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od Krista až do dané chvíle (Lk 4,13). To má dvojí důvod. Jeden ze strany božské laskavosti; protože dle výkladu Jana Zlatoústého k Matoušovi, ďábel nepokouší lidí do tehdy, do kdy chce, nýbrž dokud Bůh dopouští; protože i když dopouští nějaké pokušení, přesto mu činí přítrž pro slabost lidské přirozenosti. Druhý důvod spočívá v ďáblově chytrosti. (STh,I,114,5) Proto praví Ambrož k Lukášovi, že ďábel se bojí dotírat, protože se obává častější porážky. - Avšak to, že se ďábel někdy vrací k tomu, koho opustil, je patrné z toho, co říká Matouš: Vrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel. (Mt 12).

Se sv.Michaelem a Královnou andělů proti démonům
Svatý Michaeli archanděli,
ochraňuj nás v boji!
Proti zlobě a úkladům ďáblovým
buď nám záštitou!
Ať ho Bůh ztrestá, pokorně prosíme,
a ty, kníže vojska nebeského,
svrhni satana a jiné duchy zlé
božskou mocí do propasti pekelné.

Bůh stvořil všechno ke své cti a slávě. Stvořil vše, aby mu to sloužilo. Služba Bohu však vede ke svobodě, nezotročuje jako jiné služby. Bohoslužba neponižuje, ale dává účast na Boží vznešenosti a vládě. Odmítnutí služby je současně vyloučení se ze vznešenosti, radosti i vlády. Bůh stvořil svět viditelný a svět neviditelný - svět andělů. Andělé mají milosti pohlížet na Boží tvář. Vidí, obdivují, klanějí se, velebí, jejich poznání stále roste a čím více Boha poznávají, tím více Ho velebí.
Podle označení v Písmu svatém poznáváme mnoho andělských řádů, ale žádný z nich nebyl vyznamenán tak, jako byla vyznamenána Maria, žádný z nich není Bohu tak blízko jako Maria, žádný z nich nedal Bohu sám sebe jako Maria.
Cherubové hledí na Boží tvář. Serafové se klanějí a klanění je povznáší nejblíže Bohu, mnozí vyřizují Boží vůli z Jeho pověření, chrání lidi, ale Maria dala Bohu lidské synovství.
Je s Ním spjata tělem i duší, koná Jeho vůli, plní jím uložené úkoly, klaní se a klanění jí povznáší ne před trůn, ale na trůn.
Maria je Královnou. Je Královnou všeho a všech - na prvním místě Královnou andělů, protože je dokonalejší ve ctnostech v těle, než oni v duchu.
To, čím andělé slouží Bohu, má Maria ještě hojněji, a proto je Královnou.
Nastoupila na místo anděla světla, který odmítl službu a propadl temnotě. Maria, ačkoli člověk, svými ctnostmi převyšuje anděly a je jejich Paní. Má s nimi mnoho společného, co je i ji povznáší nad ostatní tvory, stručně by se to dalo vyjádřit: ctnost v nejvyšší míře.
Ale co ji povznáší nad anděly je její božské mateřství a proto i jí andělé slouží, i ji andělé uznávají za svoji Paní a Královnu.
Andělé si berou příklad ze své Paní a stejně i my ji musíme stále napodobovat, aby se pro nás stalo nebeské království opravdovou skutečností, kdy za vše budeme Bohu v klanění děkovat nekonečným chvalozpěvem.

Královno andělů,
Ty, kterou Pán měl před počátkem díla
od věků v srdci ustanovenu!
Než moře vzdul, již zrozena jsi byla,
než tryskly první trylky pramenů!

Když nebes úhly zakládal a číslil,
když odvažoval světů základy,
tys byla s ním a zpívala, co myslil,
hrajíc mu v loubí jeho zahrady.

Ty povždy s ním a provždy v něm, ó vlno
tvůrčího dechu, jímž se vesmír vzňal!
A vůkol tebe ryzích hlasů plno,
jež v nekonečno střou koberec chval.

Ó Královno těch svědků jásajících,
svědkyně korunní až po sám kříž!
(Zpívají v hymnech, krouží v holubicích,
tušíce zrakem, co ty srdcem zříš.)
 

Oroduj za nás,

v posloupných rojích vzlétlé z česna času,
(co láska sila, v zanícení žnou)
a srdce naše obnov do úžasu,
jímž oči andělů a dětí žhnou,

když v nevyčerpatelných prstokladech
si přehráváme taje stvoření,
objevitelé světů v Božích sadech,
s tvořivou vášní do hry vnořeni,

básníci pluhů, kladiv, logaritmů,
taviči snů, těch nejvzácnějších rud!
Jen nedej nám, pořadatelko rytmů,
zaměnit záři jsoucna za přelud

a hledat pyšně pravdu před zrcadly,
jež z každé vlnky nastavují nám
úlisně sladcí andělé, ti padlí,
když prameny z hor vedou k nížinám. Václav Renč