Redemptoris Mater
Vědecké poznání dosvědčuje, že v celé přírodě vládne podivuhodný řád. Dokazuje také velikost člověk, který objevuje tento řád a vytváří si prostředky k ovládnutí přírody. Pokrok poznání však svědčí také o nekonečné velikosti Původce vesmíru i člověka. Kdykoli člověk při svém ovládání přírody odmítá uznávat Stvořitelův řád, hned se mu všechny schopnosti a síly k ovládání přírody rozplývají pod rukama. Dokonce se výsledky jeho snažení obracejí proti němu samému. Porušuje totiž řád, který je vtisknut všemu stvoření. A tento přirozený řád světa se shoduje s řádem nadpřirozeným. Poukazuje k němu jako ke svému původnímu základu.
Vesmír není mrtvý, ani nesmyslný. Svědčí o rozumnosti svého Původce. Vedle toho jsou v něm stopy rozumného snažení lidí. Avšak kromě člověka stvořil Bůh ještě jiné rozumné tvory, totiž bytosti ryze duchovní. Některé z nich se od Boha a Božího řádu svobodně uchylují a popírají ho. Následně tím věčně trpí také vlastní jejich vlastní řád jako stvoření, takže jsou z nich karikatury výchozích tvorů, a poněkud tím trpí ostatní stvoření. Právě proto bylo ve světě už před lidskou úchylkou něco rušivého, škodlivého a úchylného. Proto krása, pravda a dobro jsou v přírodě člověku poněkud skryty. Člověk se k nim musí namáhavě a postupně dopracovávat. Vlivem lidského zavinění se nejen v lidském okolí, ale také v lidském mikrokosmu prosadila úchylka od řádu. Na úrovni přirozené ji nebylo možno překonat. Došlo k přerušení spojení mezi lidským mikrokosmem a okolním makrokosmem.
Stvořitel se však smiloval nad trpícím stvořením a poslal svého vlastního Syna k obnově řádu a života. Zvolil k tomu cestu lidské přirozenosti. Bylo to nanejvýše vhodné proto, že se právě v člověku ona úchylka od řádu naplno projevila: především přerušením spojení mezi lidským mikrokosmem a okolním makrokosmem. Ježíš Kristus svým dílem, smrtí a jejím překonáním nadpřirozeně obnovil platnost řádu a ohrožený život v člověku i v celém vesmíru. Obnovil živé spojení mezi lidským mikrokosmem a okolním makrokosmem. Kristus má tedy význam nejen pro člověka, ale pro celý vesmír. Překonal smrt jako takovou a jejího zlého původce, který škodí ostatním tvorům. Kristus má dosah nejen všelidský, ale také kosmický.
Stvoření je výlučnou záležitostí Boha. Člověk sám nevstupuje do oblasti Pána stvoření, nýbrž je pánem ve stvořené přírodě. Tam vystupuje jako spolupracovník Boží při dokonání Božího díla. Bůh není žárný "inženýr v důchodě". Naopak neustále udržuje svět, ba obnovuje stvoření svým vtěleným Slovem. Na člověka se přenáší odpovědnost za dokonání Božích záměrů podle příkladu Kristova života.
Obnova lidského mikrokosmu i okolního vesmíru zahrnuje následující postup:
- Kristus-Vykupitel,
- obnova spojení živého lidského mikrokosmu a makrokosmu, - člověk a jeho práce,
- lidská rodina,
- význam ženy pro obnovu člověka a světa, a hlavně Panny Marie.
Ve vesmíru je každá duše pro Boha v Kristu. Ale každá skutečnost kolem nás, i hmotná, je pro lidskou duši. Tedy každá okolní skutečnost je prostřednictvím lidské duše v Kristu. Tento stručný myšlenkový postup nám odhaluje nevyčerpatelná tajemství vesmíru.
Ve vesmíru je každá duše pro Boha v Kristu:
Bylo by však zúžením domnívat se, že duše je určena pro Krista. Svět se dovršuje ve společenství mezi osobami, takže i mezi dvěma dušemi trvají nějaké společenské vztahy.
Ve vesmíru směřuje každý duch k Bohu, a každá skutečnost kolem nás, i hmotná, je pro lidskou duši:
Žijeme ve vesmírném prostředí (v prostředí složeném z milionů atomů a jejich částic; mezi milióny lidí, a mezi milióny hvězd a galaxií). Proto se musíme zbavit netečnosti vůči skutečnostem příliš malým nebo příliš blízkým, právě tak, jako vůči skutečnostem příliš velkým či příliš vzdáleným. Kořeny bytí každého z nás sahají nesmírně daleko. Naše duše oživuje buňky našeho těla. Prostřednictvím hmoty neseme v sobě nerozluštitelné spojené všech vlivů a sil, působí na nás jako na živé organismy. Svou hmotnou stránkou během života také vstřebáváme nesmírné množství kosmických i bližších, pozemských vlivů. Ještě výraznější a pro nás jako lidské bytosti vlastnější je působení vesmíru a bližšího pozemského okolí na naši duši. Nelze se domnívat, že by naše tělo přijímalo všechny tyto vlivy docela nezávisle na duši. Všechno, co tělo přijímá, osvojuje si také duše, a to na své úrovni a svým způsobem. Nemůže však uniknout styku s vesmírem, třebaže v duchovní podstatě jsme svobodní a můžeme se rozhodnout, zda se některému vlivu poddáme nebo zda mu budeme vzdorovat.
Souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady přináší závěr:
Spjatost duší s Bohem a světa s dušemi se musí chápat jako souvislosti složek a celku jediné skladby. Bůh zaměřuje všechny prvky vesmíru k sobě. Působení Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího přesahuje oblast lidské činnosti a dotýká se celé skutečnosti, včetně hmoty. Dílo Vtělení bude dovršeno teprve tehdy, až všechno, co je, bude opět přivedeno ke konečné jednotě s Vykupitelem a Středem všeho.
Plnost Krista vychází z celého stvoření (Ef 4, 13). Dílo stvoření pokračuje dále. Na základě vzájemné propojenosti mezi duší, hmotou a Kristem, přispívá člověk svou prací nepatrně, přesto však skutečně k dovršení podmínek Kristovy plnosti. I když je třeba jasně rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, přesto má velkou důležitost pro Boží království, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.
Čím dokonaleji rozvíjí člověk svou činnost, tím více je ovlivňován také předmětem svého snažení. Poznává, že v poměru ke všemu co je, je nesmírně malý, takže mnohem více přijímá, než dává. Lidský život lze dělit na činný a trpný, podle prostého rozlišení, že to, co neděláme účinným způsobem, to trpně podstupujeme. Trpnosti se uplatňují nejenom jako nezbytné odezvy našich činností. V reflexi a ve svobodě se vynořujeme sami ze sebe pouze nepatrným krůčkem. Je toho skutečně nesmírně málo, co v sobě, ve svém vnitřním životním prostředí opravdu známe a co skutečně ovládáme, a ještě méně je toho, co známe a ovládáme v okolním životním prostředí. Všude ve vnitřním i vnějším životním prostředí jsou nejasnosti, obtížené přísliby a hrozbami, a duchovním úkolem křesťana je objasnit a oživit je přítomností Krista.
Mezi naznačenými silami je jeden druh těchto sil, který podporuje lidské snažení a vede k úspěchu. Jiné síly však znesnadňují a komplikují lidskou cestu k dokonalosti, omezují lidské schopnosti rozvoje.
Spolupráce s Kristem na obnově člověka a světa:
Člověk v narušeném mikrokosmu i makrokosmu může uznat, že přijímá nějakou poruchu jako Bohem dopuštěnou. K takovému uznání však smí dojít až na konci řady činů, nikoli na začátku. V prvém okamžiku lidského postoje k poruše světa, totiž na prahu svého setkání s poruchou, musí člověk vycházet z přesvědčení, že Bůh touží osvobodit člověka od této nesnáze, že člověku přeje všechno nejlepší, a že má zájem, aby člověk na cestě k dokonalosti uspěl. Odtud vyplývá postoj člověka vůči poruše mikrokosmu a makrokosmu, která teprve nastává. Čím rozhodněji se člověk v této chvíli ze všech brání všemu, co pro něj vyplývá z dané poruchy mikrokosmu a makrokosmu, tím lépe se shoduje se záměrem a činností Boží.
Jestliže se ovšem rozšíří porucha v makrokosmu (např. proděravění ochranné ozónové vrstvy kolem Země), pak člověk má přesto ze všech sil pokračovat ve vnitřním odporu. Neustává-li v odporu vůči té škodlivé poruše, ale přijímá ji s vírou, otevírá se mu nový rozměr, v němž Bůh může přeměnit toto zlo v dobro, třebaže je celá věc z pozemského hlediska ztracená. Tohle je však stanovisko nesmírně vzdálené od onoho nečinného odevzdání se do Boží vůle. Člověk nemůže naplnit Boží vůli pouhým nečinným postojem, pouhým přihlížením. S Boží vůlí je však zajedno jedině tehdy, když užívá všech svých sil a schopností v práci, ve které tvořivě přispívá ke zlepšení poměrů.
Během putování Božího lidu dějinami náš svět roste a zraje. Růst a zrání vesmíru probíhá dvojím způsobem: oddělováním špatných prvků a spojováním celků, které každý člověk kolem sebe buduje. Tento pohyb, dosud málo okázalý a spíše skrytý, se nám často zdá být příliš pomalý, nevýrazný. Jak by ne. Vždyť pohyb vesmíru je příliš dlouhý proti měřítku lidského života. Přesto lze očekávat, a jsou k tomu pádné důvody, že Kristova přítomnost se pojednou rázem prosadí. Tím dospěje zlidšťování světa k vrcholu - ke zbožštění. Tehdy se ve světě prosadí Boží vláda naplno a dokonale, a prosadí se natrvalo a nezvratně. Do té doby zůstává každé lidské úsilí o rozvoj podmínek sjednocení lidských mikrokosmů s okolním makrokosmem nedokonalé. Do té doby bude stále ohrožené novým zvratem a rozkolem. Přesto očekávání nové země nemá oslabovat, ale spíše povzbuzovat k úsilí o zvelebení této země.
Některé signály ve světě svědčí o růstu úsilí o dobrovolnou chudobu nebo přinejmenším skromnost. Tuto nenápadnou, ale zásadní proměnu nazval sociolog Inglehart "tichá revoluce" (R.Inglehart, The Silent Revolution, Princeton 1990). Dokládá ji výsledky výzkumů. A nejen on. Všude po světě se objevují příznaky šířící se snahy lidí o dobrovolnou skromnost. Vedle hrdinství, projevujícího se okázalými výkony v okolním světě, se víc a více objevují projevy přirozené odříkavosti a trpného hrdinství.
Silným podnětem je přitom snaha o pevnější spjatost s přírodou.
Nezastupitelnou úlohu přitom plní žena. V posledních letech nabývá stále většího významu důstojnost ženy a její povolání. Nastává hodina, a již nastala, kdy se plně rozvíjí povolání ženy, hodina, kdy žena získává ve společnosti možnosti, vliv, vyzařování, jakých dosud nedosáhla. Proto ve chvíli, kdy lidstvo prochází tak hlubokou proměnou, mohou ženy, osvícené duchem evangelia, pomoci lidstvu, ohroženému úpadkem. Nedostižným vzorem jim zůstává Panna Maria, Matka Boží, neboť je vyjímečné pouto mezi touto ženou a celou lidskou rodinou i s jejím životním prostředím. Stejná žena, která se stává biblickým vzorem, má své poslání v konečném výhledu světa a člověka, vyjádřeném v knize Zjevení svatého Jana. Je to žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. (Zj 12, 1) Můžeme říci: "žena" podle míry kosmu, podle míry celého díla stvoření.
Nezměrná láska, která vyzařuje z této Matky a vytváří životní prostředí, v němž dítě vyrůstá v osobu, znamená pro Matku oběť a zřeknutí se sebe samé až k ztrátě vlastní osobnosti, až k ztrátě vlastní tváře.
V blahoslavené Panně se žena ujímá velkého úkolu v zápase lidstva o obnovu tváře země. Tato prostá dívka z lidu naplno otevřela své nitro, aby se mohlo stát prvním pozemským příbytkem samotného Boha. Jde tu o vytvoření zdravého, krásného a člověka důstojného prostředí. Svět byl dán lidstvu k zvelebení, aby mu toto prostředí bylo pravým domovem. Avšak vykolejení rozumných tvorů z řádu věcí a jeho důsledky, jakož i novodobé zprůmyslnění, ke kterému mužná civilizace vzepjala dnešní společnost, nedůstojně poznamenává přírodu a porušuje její účelnou skladbu a krásu. Smutně a cize vyhlížející trosky krajiny, ovzduší a toků, právě tak jako mlčky trpící rostlinstvo a celá živá příroda čekají na svou ochránkyni. Čekají, aby vykoupený Boží lid pocítil na modré planetě teplo domova a netoužil uniknout do odlehlých míst vesmíru.
Na závěr denní modlitby se obrací Boží lid k Marii v antifoně Alma Redemptoris Mater...
"Slavná Vykupitele Matko,
     všem přístupná nebes bráno, hvězdo mořská,
     přijď na pomoc svému lidu,
     který touží povstat z pádu.
Vždyť jsi přece porodila - k úžasu přírody -
     Tvůrce svého přesvatého."
"K úžasu přírody"! V těch slovech se obráží úžas víry, který doprovází tajemství Mariina božského mateřství. Doprovází je v jistém smyslu v srdci celého stvoření Božího lidu, v srdci církve. Jak neslýchaně daleko jde Bůh, tvůrce a pán všech věcí, když se "rozhoduje zjevit sebe samého" lidem! Jak zjevně překročil všechny hranice nekonečného "odstupu", jaký dělí Stvořitele od stvoření! Již sám v sobě zůstává nevýslovný a nevyzpytatelný, ale ještě nevýslovnější a nevyzpytatelnější je ve skutečnosti vtělení Slova, které se stalo člověkem prostřednictvím nazaretské Panny.
Když Bůh od věčnosti zamýšlel povolat člověka k "účasti na božské přirozenosti" (2 Pt 1,4), můžeme říci, že zároveň zamýšlel v jistém smyslu jeho "zbožštění" v souladu s jeho dějinným postavením, takže i po pádu do hříchu je Bůh ochoten "vykoupit" tento odvěký úmysl své lásky "zlidštěním". Syna, soupodstatného s Otcem. Celé stvoření, a bezprostředně člověk, nevychází z úžasu nad tímto darem, který mu byl dán v Duchu svatém: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna" (Jan 3,16).
Ve středu tohoto tajemství, ve středu tohoto úžasu víry stojí Maria. Ona, svatá Matka Vykupitele, se o něm dověděla jako první: "Vždyť jsi přece porodila - k úžasu přírody - Tvůrce svého přesvatého." (Jan Pavel II., Redemptoris Mater, 51)