Je na proutkaře spolehnutí ?
V dávných dobách neměl člověk žádné geologické ani jiné vhodné přístroje, takže se musel spolehnout na vyjímečné mimořádné vlastnosti některých svých bližních, aby v úsilí o zachování sebe a své rodiny překonal nepřízeň okolního přírodního prostředí. Následkem krajního strádání za druhé světové války se potvrzuje, že bez jídla vydrží člověk velmi dlouho, ale horší je to vydržet bez vody. Dodnes se ukazuje u krajně zaostalých národů, že pro tamní lidi se zbystřenými smysly není tak obtížné nalézt vodu i tam, kde ji v současnosti stěží najde geolog, vybavený složitou technikou. Za druhé světové války by byla Rommelova armády dávno zahynula v africké poušti, kdyby nebyla měla zvláštní skupinu proutkařů.
Je samozřejmé, že fyzikální vliv terénu existuje, že jsou někteří lidé mimořádně vnímaví na toto vnější působení. Avšak tento objektivní vliv okolního prostředí na mimořádně vnímavého jedince musí být pod pevnou kontrolou jeho rozumu, a koneckonců také vnitřně správně rozlišován, označován, určován a vykládán. Bez správného rozlišení, označení a určení, ale také bez správné interpretace by se výsledek zvláštního nadání proutkaře znehodnocoval a promarňoval.
Naše učebnice geologie nezatracuje způsob vyhledávání vody a jiných přírodních látek pomocí proutku, nýbrž jen stručně a věcně uvádí: Už od pradávna se k vyhledávání pramenů a vodních zdrojů užívalo proutků... Lidské tělo je tu samo geofyzikálním zařízením, jehož údaj může postřehnout je zvláště citlivá osoba - proutkař." (65)
Existuje nespočet hypotéz ohledně způsobu, jak proutkař odhaluje skryté prameny vody. Všechny tyto domněnky lze rozdělit do tří skupin:
1) Existuje vnější objektivně působící pole, které je proutkařem detekováno a podružným jevem je přitom otáčení jeho proutku, smyčky nebo pohyb kyvadla.
2) Proutkař působí jako aktivní lokátor, který vysílá nějaký signál. Odražený signál, nesoucí očekávanou zvláštní odezvu, je proutkařem i proutkem (aj.zařízením) přijat a teprve tím, rovněž i jako následek vnějšího působení vzniká pohyb proutku.
3) Kombinace dvou předešlých skupin. Existuje vnější objektivně působící pole, do kterého vstupuje proutkař jako aktivní lokátor, který vysílá nějaký signál, a výsledné proutkařovo zjištění vychází ze vzájemné součinnosti vnějšího objektivně působícího prostředí a vnitřního působícího prostředí proutkaře.
Vědecké studie přitom dokládají, že celá stvořená příroda se naším smyslům naskýtá nejen ve třech skupenstvích, totiž v kapalném, plynném a tuhém, přičemž v tomto ohledu všechno podléhá běžným fyzikálním zákonům, vč. zákona gravitace, ale také v dalším skupenství plazmatickém. Hmota v plazmatickém skupenství se vyznačuje vlastnostmi, připomínajícími zčásti plyn a částečně záření. V jistých okamžicích se chová jako hmota, podléhající běžným fyzikálním zákonům, a v jistých okamžicích jako záření. V kapalném, plynném či tuhém stavu lze hmotu různě přetvářet a převádět libovolně z jednoho skupenství do druhého. Když však dojde k jejímu vyzáření, potom lze toto světlo vést např. skleněným hranolem a rozkládat do spekter apod. Jakmile se ale hmota octne ve stavu plazmatu, potom je částečně vodivá jako energie, a lze ji tedy vést nějakým vodičem, ale částečně se chová tak, že ji lze lomit dřevěným hranolem tak, že proudí směrem po létech. (66) V laboratorním prostředí se podařilo uvést hmotu do tohoto skupenství, a to horkou cestou, kdy se za vysokých teplot podařilo vytvořit horkou plazmu, nebo studenou cestou, kdy se pod velkým tlakem anebo ve vysoce napjatém magnetickém poli podařilo uvést hmotu do skupenství plazmatu. Kromě takové studené a horké plazmy byla prokázána existence bioplazmy, která prostupuje a v nějaké měřitelné míře obklopuje útvary ústrojných látek či je touto ústrojnou látkou vytvářena, a která má podobné vlastnosti jako fyzikální plazma. Jak uvádí Peter Tompkins, bývalý agent CIA, který náhodně objevil nezjevnou aktivitu okrasných pokojových rostlin, když omylem nechal přes noc v chodu detektor lži, jsou i samotné rostliny zdroje zvláštního působení, vymykajícího se běžným lidským smyslům. Začal se s tím soustavně zabývat a po létech o tom vydal knihu "Tajný život rostlin" (67). Také v jiných živých organismech, včetně organismu lidského byla bioplazma odhalena a zkoumána. Na mnoha výzkumných pracovištích po světě byla plazma přesně zjištěna a prokázána. Na univerzitě v Alma Atě byla ještě pod sovětskou nadvládou tato bioplazma ověřitelně zachycena na zvláště vysoce citlivý fotografický materiál, a to i barevně. U lidí byla takto zachycena jako vrstva zářivého plynu, obklopující lidské tělo. Přitom bylo sledováno, že jsou rozdíly ve skladbě a barvě této zachycené plazmy u člověka zdravého i nemocného. Zvláště výrazné zářivé útvary byly přitom zjištěny kolem lidské hlavy a u těch osob, které se věnovaly např. hře na klavír, byly ověřitelně zachyceny dlouhé zářivé plameny vycházející od prstů. Z tohoto hlediska se pak velmi ztěžuje obsáhnutí, ale i přesné vymezení mezi působením okolních činitelů a vnitřním životním prostředím člověka. Od roku 1973, kdy se 9.května uskutečnila na katolické univerzitě v Lublinu I.Konference o bioplazmě, se pravidelně konají mezinárodní sympózia o bioelektronice, jako v Praze (1973), v Monte Carlu (1975) aj. (68)
Není pochyb o tom, že voda je zdrojem života, osvěžení a léčby nemocných, očištění nečistých. Nikdo to neví lépe než obyvatelé vyprahlých krajů naší planety. V africké Namibii rozpaluje žhavé slunce sežehlou krajinu každodenně. Lidé a celá živá příroda prahnou po vodě. Pomoc zaostalým národům zde kromě jiného znamená pomáhat obyvatelům nalézt někde v hlubinách země zdroje vody a vyvést ji na zemský povrch. Po jistých počátečních průtazích začala Společnost pro technickou spolupráci se zaostalými zeměmi (GTZ) v Německu soustavněji spolupracovat v zaostalých zemích s proutkaři z řad místních domorodců. Hydrogeolog inženýr H.Schröter, působící v zaostalých zemích jižní Ameriky a Afriky, vypracoval pro Ministerstvo výzkumu v Bonnu obšírnou zprávu. Informoval o potřebě využití místních domorodých proutkařů při hledání podzemních vodních pramenů ve spojení s uplatněním moderních vrtných souprav k vyvedení zdrojů vody v zaostalých zemích. Profesor Hans Bechkhemer z katedry geologie na univerzitě J.W.Goetha ve Frankfurtu pojednává v této souvislosti ve své výzkumné zprávě o výsledcích, "které musejí zanechat nesmazatelný dojem i u těch nejkritičtějších pozorovatelů". Společnost pro technickou spolupráci se zaostalými zeměmi si nechala vypracovat přesnou zprávu o výsledcích ověřování výsledků působení proutkařů ze zaostalých vědeckými metodami. Profesor H.D.Betz ve své zprávě uvádí: "U většiny proutkařů ze zaostalých zemí konečný výsledek jejich působení nepřekonal hranici náhodnosti. Avšak někteří z nich lokalizovali místo, kde je zdroj vody, tak často, že to přesahovalo meze náhodnosti."
Člověk by chtěl znát prostou odpověď na otázku, zda jde u proutkařů o přirozenou, tedy mravně přijatelnou činnost anebo o činnost nepřirozenou, tedy mravně nepřijatelnou? Jenže odpověď není tak jednoduchá. Vedle přirozených schopností člověka a činností nepřirozených nutno brát ohled ještě na dary nadpřirozené, ale také schopnosti mimopřirozené. Když Mojžíš otevřel v pouštní skále pramen na pokyn Hospodinův, počínal si tak pod vlivem nadpřirozeného Božího vnuknutí (Ex 17,1-7). Avšak zdaleka ne všichni ti, kdo se věnují vyhledávání vody pomocí proutku, mají dar víry. Zde se tedy spíše jedná o mimopřirozenou schopnost, kterou je některý člověk nadán, zatímco jiný nikoli. Kdo je takto mimopřirozeně nadán, je tím darem vybaven proto, aby tím sloužil nejen sobě, ale i všem, kdo toho mají zapotřebí.
Je tedy proutkařství mimopřirozený dar, kterým jsou nadáni jen vyjímeční jedinci, a člověk se na ně smí obracet o pomoc, anebo je to něco pověrečného, co bývá označováno rhabdomantie a člověk by se o takové věci neměl zajímat ani je vyhledávat? Přitom dlužno uvážit dvojí věc. Předně ze strany proutkaře, druhou ze strany toho, kdo se by na služby proutkaře obracel. Ze strany samotného proutkaře může být jeho mimopřirozený dar používán ke službě těm, kdo toho mají zapotřebí, a potom se takový dar stává požehnáním jak pro proutkaře tak pro ty, kterým poslouží. Pokud však proutkař zneužívá svého mimopřirozeného daru jen k vlastnímu obohacení nebo tento dar spojuje s pověrami, a to se často děje, pak je to pověra, které by se měl každý člověk vyhnout, protože tam může nastat i vměšování zlého ducha, překvapujícího zvědavého člověka třeba i skvělými výsledky. Většina proutkařů vykazuje ještě jiné nepřirozené vlastnosti (např.léčba magnetizováním, věštění budoucnosti z kyvadla, užívání proutku nejen v objektivní přírodě, ale i nad mapou terénu), u nichž se schopnosti mimopřirozené směšují v některých případech s nepřirozenými a pověrečnými. (69)
Ze strany toho, kdo se na služby proutkařů obrací, by se nemělo zapomínat, že jde o mimopřirozené schopnosti, které Bůh dává některým jedincům vyjímečně proto, aby je lidé používali jen vyjímečně, v krajních životních situacích, a tedy nikoli pro potřeby běžného každodenního života. Pokud jde o zjištění, zda se v místě, kde si někdo chce postavit rekreační chatu, nachází dost podzemní vody, je třeba se spolehnout na běžné výzkumné postupy geologů a člověk by neměl vyhledávat žádné mimopřirozené způsoby prověřování terénu. Teprve když by se člověk jako jedinec nebo národ ocitl v mezní a kritické životní situaci, kdy by bylo vážně ohrožováno jeho zdraví a život, tehdy se lze s čistým svědomím obracet na pomoc na proutkaře, kteří svou činnost nespojují s pověrami.
Kromě toho je třeba připomenout, že tam, kde jde o příznivé výsledky působení proutkařů, je třeba se podržet tradice našich předků. Příznivé výsledky dosažené v tomto směru za účasti proutkařů nelze připisovat člověku s jeho běžnými přirozenými schopnostmi, nýbrž Bohu. Kdekoli byl odkryt pramen dobré, zdravé, léčivé vody, a zejména když na tom místě bývalo odedávna zřízeno a provozováno nějaké pohanské obětiště, tam si zbožný lid vyprosil a vymodlil zasvěcení tohoto místa a pramene vody Bohu a blahoslavené Panně Marii. Na takových místech bývaly budovány mariánské svatyně a poutní místa. A je to krajně vhodné, protože všechno, co nám přichází životodárného, nám přichází od Krista, a to prostřednictvím jeho panenské Matky.
11. Zamyšlení o předurčenosti chodu našich záležitostí
Kdo předurčuje lidské záležitosti?
Jedině Bohu přísluší předurčovat lidi. Všechno totiž podléhá Boží prozřetelnosti. K prozřetelnosti však patří zařizovat věci k cíli. Cíl, k němuž stvořené věci jsou Bohem zařizovány, je dvojí. Jeden cíl přesahuje úměrnost stvořené přirozenosti i schopnost: a tento cíl je věčný život, jenž spočívá ve vidění Boha, jenž přesahuje přirozenost každého tvora. Druhý cíl je úměrný stvořené přirozenosti. Přirozená věc ho totiž může dosáhnout silou své přirozenosti. Ale je nutné, aby něco bylo od jiného převedeno k tomu, k čemu nemůže dojít silou své přirozenosti, jako je šíp vyslán lučištníkem do terče. Proto rozumný tvor, jenž je schopen věčného života, je k němu vlastně přiváděn jako Bohem vyslaný. A výraz tohoto vyslání je předem v Bohu. Tak je v Bohu i výraz zařízení všeho k cíli, o němž říkáme, že je prozřetelností. Výraz něčeho, co se má stát, jsoucí v mysli jednajícího, je nějaké jsoucno předem v něm věcí, která se má stát. Proto výraz uvedeného vyslání rozumného tvora k cíli věčného života se nazývá předurčení, protože určit znamená vyslat. A tak je jasné, že předurčení co do předmětů, je nějaká část prozřetelnosti. (70)
Tvorové bez rozumu nejsou schopni onoho cíle, jenž přesahuje schopnost lidské přirozenosti. Proto se neříká ve vlastním smyslu, že jsou předurčováni, ledaže by někdy nevhodně označovalo předurčení s ohledem na kterýkoli jiný cíl. (71)
Co předurčení předpokládá v předurčeném?
Předurčení není něčím v předurčeném, nýbrž jen v předurčujícím. (72) Předurčení je totiž nějaká část prozřetelnosti. Avšak prozřetelnost není v opatřené věci, nýbrž je to nějaký výraz v rozumu opatřovatele. Provádění prozřetelnosti, jež se nazývá řízením, je sice trpně v řízeném, ale činně v řídícím. Proto je jasné, že předurčení je nějaký výraz zařízení něčeho k věčné spáse, jsoucí v Boží mysli. Provádění tohoto zařízení je sice trpně v předurčeném, kdežto činně je v Bohu. Předurčení se provádí povoláním a ospravedlněním podle slova Apoštola: !Ty, které předurčil, také povolal, a když je povolal, také je ospravedlnil." (Ř 8,30)
Činnosti, přecházející do vnější hmoty, samy sebou vnášejí trpnost, jako zahřívání a řezání, nikoli ale činnosti, spočívající v činiteli, jako rozumění a chtění. Proto předurčení nestanoví nic v předurčeném. Ale provádění, které přechází do vnějších věcí, stanoví v nich nějaký účinek. (73)
Určení se někdy bere za skutečné poslání někoho k nějakému konci, takže určení se týká pouze toho, co je. Jiným způsobem se bere určení jako poslání, které někdo pojme svou myslí. Podle toho se říká, že určujeme to, co myslí pevně stanovíme. Tímto druhým způsobem se píše, že Eleazar určil nepřipustit nedovolené pro lásku k životu. (74) A tak určení může patřit tomu, co není. Avšak předurčení následkem určení, které zahrnuje, může patřit tomu, co není, ať se vezme určení jakýmkoli způsobem. (75)
Jak je to se zavržením?
Předurčení je částí prozřetelnosti. K prozřetelnosti pak patří dopouštět nějaký nedostatek ve věcech, které podléhají prozřetelnosti. Ježto jsou lidé zařizováni božskou prozřetelností k věčnému životu, patří také k Boží prozřetelnosti dopouštět, že někteří lidí nedojdou tohoto cíle. A to se nazývá zavržením.
Jako je tedy předurčení částí prozřetelnosti vzhledem k těm, kdo jsou zařizováni k věčné spáse, tak zavržení je částí prozřetelnosti vzhledem k těm, kdo tohoto cíle nedosáhnou. Proto zavržení znamená nejen předvědění, nýbrž něco přidává podle rozumu, jakož i prozřetelnost. Jako totiž předurčení uzavírá vůli udělit milost a slávu, tak zavržení uzavírá vůli dopustit, že někdo upadne do viny a přivodí si trest odsouzení za vinu. (76)
Bůh miluje všechny lidi a všechny tvory, pokud chce pro všechny nějaké dobro, ale nechce pro všechny každé dobro. Pokud nechce pro některé lidi toto dobro, říká se, že je zavrhuje. (77)
V příčinnosti se má zavržení jinak než předurčení. Neboť předurčení je příčinou také toho, co se čeká v budoucím životě u předurčených, totiž slávy, i toho, co se přijímá v přítomnosti, totiž milosti. Avšak zavržení není příčinou toho, co je v přítomnosti, totiž viny, nýbrž je příčinou opuštění od Boha. Je však příčinou toho, co se dává v budoucnosti, totiž věčného trestu. Ale vina nepochází od Boha, nýbrž ze svobodné vůle toho, kdo je opouštěn a zbaven milosti. (78)
Boží zavržení neupírá žádnou možnost zavrženému. Proto, když se říká, že zavržený nemůže dosáhnout milosti, nemá se tomu rozumět ve smyslu naprosté nemožnosti, nýbrž ve smyslu podmíněné nemožnosti. Jako je nutné, aby předurčený byl spasen nutností podmíněnou, která mu neupírá svobodu vůle, tak to platí i o zavrženém. Ačkoli tedy někdo nemůže dosáhnout milosti, kdo je zavržen od Boha, přesto to, že upadne do toho či onoho hříchu nastává ze svobody jeho vůle. Proto se mu to také právem přičítá za vinu. (79)
Jsou předurčení Bohem vyvoleni?
Podle rozumu předurčení předpokládá vyvolení a vyvolení milování. Důvodem toho je to, že předurčení je částí prozřetelnosti. Prozřetelnost stejně jako opatrnost, je výraz jsoucí v rozumu, rozkazující zařízení některých lidí k cíli. Zařízení některých lidí k cíli se však rozkazuje pouze tehdy, když je napřed vůle cíle. Proto předurčení některých lidí k věčné spáse rozumně předpokládá, že Bůh chce jejich spásu. A k tomu patří vyvolení a milování. Milování proto, ježto pro ně chce toto dobro věčné spásy, a protože milovat znamená chtít pro někoho dobro. Vyvolení proto, protože chce toto dobro pro některé lidi spíše než pro jiné, a ježto některé zavrhuje.
Avšak vyvolení a milovaní je jinak zařízeno v lidech a v Bohu. V lidech totiž vůle milováním není příčinou dobra, ale z dobra předem jsoucího jsme podněcováni k milování. A proto si někoho vyvolujeme, abychom ho milovali. Tak je u nás vyvolení před milováním. V Bohu je tomu naopak. Boží vůle, kterou on milováním chce někomu dobro, je příčinou toho, že má to dobro spíše než jiní. A tak je jasné, že milování se podle rozumu předpokládá před vyvolením, a vyvolení před předurčením. Proto všichni předurčení jsou vyvoleni a milováni. (80)
Bere-li se sdělování božské dobroty obecně, tedy sděluje svou dobrotu bez vyvolení. Není totiž nic, co by nemělo nějaký podíl na Boží dobrotě. Ale bere-li se sdělování toho či onoho dobra, tedy se neuděluje bez vyvolení, protože Bůh dává některým lidem některá dobra, která nedává jiným lidem. A tak se v udělování milosti a slávy dbá vyvolení. (81)
Když je vůle k vyvolení podnícena dobrem předem jsoucím ve věci, pak se vyvolení musí týkat těch, kdo jsou, jak se to děje při vyvolení u lidí. Ale u Boha je tomu jinak. Proto říká sv.Augustin, že "jsou Bohem vyvoleni, kteří nejsou, a přesto se nemýlí ten, kdo vyvoluje". (82)
Bůh předběžně chce, aby všichni lidé byli spaseni, což neznamená chtít jednoduše, nýbrž z části. Nechce to však důsledně, což znamená chtít jednoduše. (83)
Je předvědění zásluh příčinou předurčení?
Ježto předurčení uzavírá vůli, tak se musí hledat důvod předurčení, jako se hledá důvod Boží vůle.Nelze však označovat příčinu Boží vůle ze strany úkonu chtění, nýbrž lze označit důvod ze strany chtěného, pokud totiž Bůh chce, aby něco bylo pro jiné. Nikdo tedy nebyl tak choré mysli, že by tvrdil, že zásluhy jsou příčinou předurčení ze strany úkonu předurčení. Ale otázka se točí kolem toho, zda ze strany účinku má předurčení nějakou příčinu. A to znamená otázku, zda Bůh předurčil, že dá někomu účinek předurčení pro nějaké zásluhy.
Vyskytli se lidé, kteří tvrdili, že účinek předurčení je někomu předem určen pro zásluhy, dosažené dříve v jiném životě. To byl názor Origena, který tvrdil, že lidské duše jsou stvořeny od počátku, a že podle různosti svých činů nabývají ve spojení s těly v tomto světě různých stavů. Tuto domněnku ale vylučuje Apoštol, když říká, že "děti ještě ani nepřišly na svět a dosud neudělaly nic dobrého ani špatného. Aby se však zdůraznila svoboda Božího rozhodnutí o vyvolení nezávisle na skutcích, ale závislého na něm, který povolává, bylo řečeno, že starší bude sloužit mladšímu." (Ř 9,11-12)
Vyskytli se jiní, kteří říkali, že zásluhy předem jsoucí v tomto životě, jsou důvodem a příčinou účinku předurčení. Pelagiáni totiž tvrdili, že dobrý skutek má začátek v člověku, kdežto dokonání v Bohu. A tak, že se účinek předurčení dává některému, a ne jinému, což se děje tím, že jeden dal počátek, na něž se připravil, a ne jiný. - Ale proti tomu říká Apoštol, že nejsme způsobilí myslet něco sami ze sebe jako ze sebe (II Kor 3,5). Nelze však nalézt jiný dřívější počátek, nežli myšlení. Proto se nemůže říci, že by v nás byl nějaký začátek, který by byl důvodem účinku předurčení.
Vyskytli se další, kteří uváděli, že důvodem předurčení jsou zásluhy, následující účinek předurčení. Rozumí se totiž, že Bůh dává někomu milost a předem určuje, že mu ji dá, proto, že předvídá, že bude dobře užívat milost. Jako kdyby velitel dal koně nějakému vojákovi, o němž ví, že ho bude dobře užívat. - Zdá se, že hlasatelé těchto názorů rozlišovali mezi tím, co je z milosti, a tím, co je ze svobodné vůle, jako by totéž nemohlo být z obojího. Je však jisté, že to, co je milost, je účinkem předurčení, ježto je to spolu obsaženo v předurčení. Kdyby tedy bylo důvodem předurčení ze strany lidí něco jiného, bylo by to mimo účinek předurčení. Avšak není rozdíl mezi tím, co je ze svobodné vůle a z předurčení, jako není rozdíl ani mezi tím, co je z druhé příčiny a co je z první příčiny. Vždyť Boží prozřetelnost působí účinky činností podružných příčin. Proto i to, co se děje svobodnou vůlí, je z předurčení.
Musí se tedy říci, účinek předurčení můžeme sledovat dvojmo. Jedním způsobem jednotlivě. A tak nic nebrání, aby nějaký účinek předurčení byl příčinou a důvodem druhého, a to pozdější dřívějšího podle povahy účelové příčiny, a zase dřívější pozdějšího podle povahy příčiny záslužné, jež se uvádí na upravení látky. Jako bychom řekli, že Bůh předem určil, že dá někomu slávu za zásluhy,a že předem určil, že dá někomu milost, aby si zasloužil slávu. - Jiným způsobem se může sledovat účinek předurčení obecně. A tak je nemožné, aby celý účinek předurčení obecně měl nějakou příčinu z naší strany. Cokoli je totiž v člověku tak, že ho to zařizuje ke spáse, tedy je to celé pojato v účinku předurčení, a to se týká i samotné přípravy na milost. Také to se totiž děje jenom Boží pomocí. Předurčení však má tímto způsobem důvod ze strany účinku, a to Boží dobrotu, k níž je celý účinek předurčení zařízen jako k cíli, a z níž vychází jako z prvního pohybujícího původu. (84)
Je předurčení jisté?
Předurčení zcela jistě a neomylně dosahuje svého účinku. Přesto ale neukládá nutnost, aby totiž jeho účinek nastával z nutnosti. Předurčení je totiž částí prozřetelnosti. Ale nikoli všechno, co je podrobeno prozřetelnosti, podléhá nutnosti, nýbrž něco se děje nahodile podle stavu nejbližších příčin, jež Boží prozřetelnost zařídila k takovým účinkům. A přesto řád prozřetelnosti je neomylný. Tak je také řád předurčení jistý, a přece se neničí svoboda vůle a z ní pochází účinek předurčení nahodile. (85)
Je počet předurčených jistý?
Počet předurčených je jistý. Někteří ovšem říkají, že je jistý tvarově, ale nikoli hmotně. Jako kdybychom řekli, že je jisté, že bude spaseno sto nebo tisíc, ne však tito nebo oni. To by však ničilo jistotu předurčení. Proto je třeba říci, že počet předurčených je Bohu jistý nejen tvarově, nýbrž také hmotně.
Je však třeba si všimnout, že se jedná v Bohu o jistém počtu předurčených nejen ze strany poznávání, neboť Bůh ví, kolik bude spasených, nýbrž i ze strany vyvolení a jistého vyměření.
Aby to bylo jasné, musí se vědět, že každý činitel sleduje učinit něco konečného. Kdokoli sleduje ve svém účinku určitou míru, stanoví jeho jistý počet v jeho bytostných částech, jež se o sobě vyžadují k dokonalosti celku. Nevolí totiž o sobě nějaký počet v tom, co se hlavně nevyžaduje, ale jen pro něco jiného, nýbrž to bere jen v tak velkém počtu, jak je to nutné pro jiného. Podobně stavitel vymyslí určitý rozměr domu a také určitý počet bytů, které chce zřídit v domě, a dále určité velikosti pro rozměry stěny nebo střechy. Nevolí však určitý počet cihel, nýbrž bere tolik, kolik je třeba k vyplnění celých rozměrů stěny.
Takový je tedy záměr u Boha vzhledem k celé všeobecnosti, která je jeho účinkem. Bůh totiž předem určuje, v jaké míře má být celý vesmír a jaké velikosti by byly vhodné pro bytostné části vesmíru, které jsou nějakým způsobem zařízeny k ustavičnosti: kolik má být oběžných drah, kolik hvězd, kolik živlů, kolik druhů věcí. Ale pomíjiví jedinci nejsou zařízeni k dobru všeobecnosti jakoby hlavně, ale jakoby druhotně, pokud se v nich udržuje dobro druhu. Ačkoli Bůh zná počet všech jedinců, přesto není o sobě předem určen počet buď volů nebo komárů nebo jiných takových tvorů, protože Boží prozřetelnost z takových tvorů činí tolik, kolik je jich třeba k zachování druhů.
Ze všech tvorů jsou především rozumní tvorové zařízení k dobru všeobecnosti, kteří jsou jako takoví nepomíjiví a hlavně ti, kteří dosahují blaženosti, a tak bezprostředněji dosahují posledního cíle. Proto je u Boha počet předurčených jistý nejen co do způsobu poznávání, ale i co do způsobu nějakého hlavního předchozího vymezení. - Jinak je tomu při počtu zavržených, protože jsou Bohem předem určeni k dobru vyvolených, kterým všechno napomáhá k dobru.
Ohledně počtu všech předurčených lidí říkají někteří, že bude spaseno jen tolik lidí, kolik andělů odpadlo. Jiní zase tvrdí, že bude spaseno tolik lidí, kolik andělů zůstalo. Další však míní, že lidí bude spaseno tolik kolik andělů odpadlo a navíc ještě tolik, kolik andělů bylo stvořeno. Ale spíše se má říkat, že "jedině Bohu je znám počet vyvolených, určených pro místa v blaženosti na výsosti". (86)

Třebaže Božím působením je někdo řízen k poslednímu cíli, podporován milostí, zatímco jiný opuštěn od pomoci milosti, uchyluje se od posledního cíle, přesto vše, co Bůh koná, je od věčnosti zaopatřeno a uspořádáno jeho moudrostí. (87) Je tedy nutné, aby uvedené odlišení lidí bylo Bohem zařízeno od věčnosti. Protože tedy některé uspořádal tak, jako že mají být řízeni k poslednímu cíli, praví se, že je předurčil. Proto praví Apoštol: "Jenž nás předurčil ku přijetí za své syny... podle zalíbení své vůle."(Ef 1, 5) Avšak ty, kterým od věčnosti ustanovil, že milost nedá, prý zavrhl, neboli měl v nenávisti, dle onoho, jež uvádí: "Miloval jsem Jakuba, Ezaua však jsem měl v nenávisti" (Mal 1, 2). Avšak z důvodu samotného odlišení, dle něhož některé zavrhl, a jiné předurčil, sleduje se Boží vyvolení, o němž se praví: "V něm nás již před stvořením světa vyvolil." (Ef1,4)
Tak je tedy jasné, že předurčení, vyvolení a zavržení je jakousi částí Boží prozřetelnosti, kterou jsou lidé uspořádáni Boží prozřetelností k poslednímu cíli. Proto je jasné, že předurčení a vyvolení zavádějí nutnost. Boží prozřetelnost neupírá věcem nahodilost.
Avšak to, že předurčení a vyvolení nemají příčinu v nějakých lidských zásluhách, může vyjít najevo nejen z toho, že Boží milost, která je účinkem předurčení, se nepředchází zásluhami, ale že předchází všechny lidské zásluhy. Také to může být objasněno z toho, že Boží vůle a prozřetelnost je prvá příčina všeho, co nastává. Avšak nic nemůže být první příčinou Boží vůle a prozřetelnosti, i když účinek prozřetelnosti a podobně předurčení může být jeden příčinou druhého.

Odkazy
65) Bouček-Kodym, Geologie, I, Praha 1954 ČSAV.
66) Rejdák,Z.,Drbal,K., Perspektivy telepatie 1970, s.208-210. 67) Tompkins,P., The Secret Life of Plants, New York 1973
Harper&Row.
68) Sedlak,W., Bioplazma. Materialy z I.Konferencji pošwieconej
Bioplazmie, Lublin 1977 Katolicki Universytet Lubelski.
69) van Dam,W., Okultismus a křesťanská věda, Havl.Brod 1991 Ichthys, s.24-25.
70) STh, I, 23,1.
71) STh, I,23,1k1.
72) STh, I,23,2.
73) STh, I,23,2k1.
74) II Mak 6,20. 75) STh, I,23,2k2.
76) STh, I,23,3.
77) STh, I,23,3k1.
78) STh, I,23,3k2.
79) STh, I,23,3k3.
80) STh, I,23,4.
81) STh, I,23,4k1.
82) STh, I,23,4k2.
83) STh, I,23,4k3.
84) STh, I,23,5.
85) STh, I, 23,6.
86) STh, I,23,7.
87) SCG, III,163.