|
Příběh poštovního lupiče
Když se na začátku XX.století zvedla v Rusku vlna zločinnosti, Stolypin,
snad nejschopnější novodobý ruský politik, prosadil tvrdý zákon o
polních vojenských soudech. Tak budoval pevnou hráz k zadržení této
nebezpečné vlny.
Každý střízlivě uvažující člověk by se stáhl - nikoli však Lenin. Ten
ani na chvíli nezaváhal a pustil do ruského podsvětí šílenou výzvu:
"Zlodějna je v souladu se zákony revoluce! Každý člen naší organizace
musí splnit tyto úkoly: předně fyzicky likvidovat jednotlivé osoby -
vojenské důstojníky, policejní velitele, a samozřejmě jejich podřízené,
dále vykrádat banky! Na místě činu zanechte znamení - rudou hvězdu!"
Krvavá hvězda - rudý pentagram, toť odvěké znamení odpůrce!
Šílenství a krvelačnost této provokace byly tak průhledné, že ji v ruské
podsvětí nebral skoro nikdo vážně. Slovo "skoro" je tu však na místě.
Našla se totiž i bestie, která si ji vzala za svou. Otřesná a podivná je
na tom okolnost, že onen zabiják a lupič byl v nitru snad ještě
kultivovanější, než Lenin. A tak si svou zvrhlost mohl zdůvodňovat slovy
autora Bratří Karamazových : "Všichni se mýlí, všichni jsou na
omylu - jsou lživá církev, jen já jediný, vrah a zloděj, jsem
spravedlivá církev."
Josef Visarionovič Džugašvilli pocházel z chudé gruzínské rodiny
venkovského příštipkáře. Podobně jako Lenin měl až do krajnosti obětavou
matku. Právě ona s tvrdohlavou rozhodností prosadila proti svému muži
názor:
"Kdepak, náš Soso!", jak říkávala Josífkovi, - "Ten už nebude dělat
ševcovinu jako ty! Ostatně ani nemůže - po tom zranění", připomínala
jeho neohebné pravé rameno - pozůstatek drsných pokusů z dětství, kdy se
tento klučina drobného vzrůstu snažil uplatnit mezi vrstevníky. Bůh ví,
zda už od té doby nesl v sobě zatrpklost vůči těm, na jejichž vzrůstu
příroda tolik neskrblila. "Musí jít na studie!", dodávala pevně.
Patnáctiletý chlapec vyhověl matčinu přání. Vstoupil do pravoslavného
semináře. Po čtyři léta se mořil s bohoslovím. Připadalo mu to jako celá
věčnost. Pojednou se mu však dostal do ruky Darwin. Spolkl to zakázané
ovoce jedním dechem. od té doby žil v hloubi duše rozerván. Ukládal si
těžké sebezápory za takovou četbu a myšlenky, až si krutým asketismem
uznal újmu na zdraví.
"Musíš odtud!", rozhodla matka. Nemohu se dívat na to, jak mi hyneš před
očima! Chci, abys žil, ať už kdekoli - ale hlavně musíš žít!"
Představený semináře nezdržoval modrookého chlapce s tváří poďobanou od
neštovic a s temně narudlými vlasy : "Stejně tu kolem sebe šířil jen
samý neklid!"
Jakoby se v něm uvolnily síly dosud s krajním vypětím zadržované, a nyní
se rázem rozletěly na všechny strany: stal se členem bandy zvané "MESAME
DASI". Nikdo si před ní nebyl jist majetkem ani životem. vystupoval
tam jako Demišvilli (z gruz. posedlý či zběsilý).
Neohroženými krádežemi a rafinovanými podvody si rychle získal respekt
celé bandy.
Sotvaže se na přelomu století probil do jejího čela, byl uchvácen
Jiskrou, který se tam zrovna objevil. Na tváři s tvrdým pohledem kovově
modrých očí mu pak hustým knírem poletoval mrazivý úsměv. Avšak ani
překotné střídání jmen : David, Koba, Nižeradze, Ivanovič aj.
neušlo bdělému oku spravedlnosti. Tajná policie mu byla na stopě. Byl
deportován na Sibiř. Právě tam ho dostihl a uchvátila Jiskra. Jakoby se
v něm tím více zahnízdil duch vzdoru, unikl z vyhnanství. vrátil se na
šikmou plochu zločinecké dráhy. Znovu sklapla past, jenže on zase utekl.
A teď - po upevnění vlády zákona v zemi - dolétla k němu Jiskra s
Leninovou výzvou: Potřebujeme peníze!!
"Zbraně a pumy!", nařídil Koba svým kumpánům. Sám nabíjel pistoli.
"Na co půjdeme?"
"Na zásilku peněz!"
"Ale poštovní vlak doprovází kolona vojáků!"
"Pobijeme je!"
Při bitce našlo na dvacet lidí smrt. Také zraněných bylo mnoho. Zásilka
341 tisíc rublů padla do rukou lupičů.
"Rozdělit?!", zarazil vůdce ostatní bandity, "Nepadá v úvahu! Peníze
musí jít do ciziny - a hned!"
"Proto jsme přece nenasazovaly vlastní krky!", zařval jeden z lupičů.
Vzduch zahřměl a zlosyn se válel v krvi.
"Ještě někdo je proti?", zeptal se výhružně. Protažené tváře banditů už
nevydaly ani slovo.
Peníze odvezl do ciziny Litvinov, známý v podsvětí jako Valach.
Ruská tajná policie zatím umocnila své pátrání po loupežných vrazích.
Byla na to nasazena i armáda. Banka vypsala na hlavu vůdce bandy tučnou
odměnu.
Na jaře příštího roku byl vůdce konečně zase pod zámkem. O rok později -
právě na Velikonoční pondělí byl odsouzen k proběhnutí krvavou uličkou
mezi dvěma řadami kozáků. Přežil to! Dostalo se mu pak směšně nízkého
trestu: tříleté vyhnanství. Zdržel se tam do léta, ale na jaře příštího
roku byl znovu chycen v Baku a vrácen na Sibiř. Nato se objevilo v
Petrohradě. Byl odhalen, zatčen a deportován. Nicméně ještě koncem téhož
roku se objevil v petrohradském podsvětí s policejním stínem v patách.
Setřásl jej a unikl do Krakowa. Tam se setkal s Leninem.
"Ty jsi úplný lamželezo!", rozplýval se Lenin chválou.
Musel to být chlapík ze železa a s nervy z ocele. Kdo jiný by se odvážil
dělat za Lenina špinavou práci? Brzy však o Stalina přišel. Po návratu z
Polska byl Stalin (z rus. stal, ocel), jak si dal nyní říkat, zatčen v
Petrohradě. Byl poslán do vyhnanství - tentokrát však až za polární
kruh.
Po vypuknutí revolučních zmatků v Rusku se však Stalin dostal znovu na
svobodu. Od okamžiku v květnu 1918, kdy Lenin podepsal příkaz, jmenující
Stalina do funkce kontrolora potravin v jižním Rusku, a vybavil jej
mimořádnými pravomocemi, Stalin si zvykl činit rozhodnutí širokého
společenského dosahu, a to bez ohledu na spravedlnost, morálku, lidský
soucit nebo milosrdenství.
Po Leninově smrti se zaštítil jeho mýtem a ve jménu leninismu zahájil
masové vyhlazování celých národů a jiných skupin obyvatelstva. Zpočátku
k tomu užíval Felixe Dzeržinského. Ten však byl jednoho dne zavražděn.
Temnou nocí se stvůra vracela domů. Ani obrněný vůz, ani osobní stráž ji
nezbavovali strachu. V uších jí ještě zněl refrén donekonečna tehdy
omílané odrhovačky, v níž novodobý vzpurný titan zoufale tlumil hlas
svého svědomí:
Poslední bitva vzplála,
dejme se na pochod...!
Následujícího rána byl nalezen v pracovně. Seděl za stolem s hlavou
přepadlou dopředu a s obličejem zkřiveným hrůzou. V zádech mu trčela
finská dýka. Před ním ležel s nápisem:
Z R Á D C I J E H O O D M Ě N A ! !
"Nikdo není nenahraditelný", řekl Stalin při jeho pohřbu.
Felixe vystřídal Menžinskij. Vypadal jako těžce nemocný člověk ve stálém
kokainovém opojení. Bledý, zachmuřený a ošklivý obličej, zažloutlé a
matné oči, škubající svaly v obličeji, tupé zírání do prázdna - to byly
vnější rysy nového šéfa GPU. K jeho zálibám patřila účast na popravách
vězňů.
V létě 1927 vzplál zápas nanovo. Podnět přišel tentokrát z ciziny.
Stalin se totiž pokusil nahradit Zinověva ve vedení podsvětí různých
cizích velkoměst. Pokusil se vlastně o to, co Trockij v jednom kole
opakoval: o vývoz domácích výsledků revoluce zlata. Výsledek byl
ohromující: v květnu vnikla britská policie do místností sovětské
obchodní delegace a zjistila tak otřesné skutečnosti, že Británie musela
přerušit styky s Ruskem. V červnu byl v Polsku zavražděn ruský
velvyslanec. A co teprve na Východě: Čankajšek, do té doby podporovaný
Ruskem, honem přehodil kormidlo: začal stíhat ruské "poradce" v Číně.
"To je fiasko!", vykřikoval Zinověv.
"A kdo za to může? Jedině Stalin!", doplňoval Kameněv.
"Je to důkaz, že ani u nás ani v cizině není správně prováděna revoluce,
přeměňující masu v ušlechtilé prvky", ozýval se Trockij, - "Dokonce ani
na hlavních místech Ruska, odkud by se měla revoluce šířit dál, se nic
neděje. Jsou tam pořád jen hrubé suroviny nebo nanejvýš polotovary!"
"Ale co s tím?"
"V krajním případě - totiž pokud vybouchne občanská válka - pokusím se
změnit vládu, aby byla země vyburcována, avšak její zdroje využívány k
pokračování revoluce. Podle hledisek každého režimu, který připouští
alternativní vládu, nelze proti takovémuto návrhu nic namítat", mínil
Trockij.
"Pěkně se to poslouchá", souhlasil s ním Kameněv, - "jenomže v naší
situaci, kdy alternativní vláda šla už dávno k čertu, tady by to
zavánělo zradou."
"Víš co! Nestarej se o mne!", odsekl Trockij a pokračoval: "Hlavní je,
abychom věděli, kde jsou kořeny nedokončené revoluce!"
"A kde podle tebe jsou?"
"První příčina spočívá v přílišném soustřeďování zlata v rukou toho a
bankovního lupiče! Ten ví o revoluci jen něco z doslechu. Další tkví v
dokonalém zkostnatění vůle k revoluci v různých neživých aparátech.
Třetí se zakládá v likvidaci zákona. Další - "
Jeho řeč byla přehlušena sborovými zpěvy, valícími se všech tlampačů:
Vpřed směle soudruzi spějme -
Tak halasně a okázale byl totiž právě zahájen XV. sjezd bolševické
strany. Stalin si na ní počínal jako slon v porcelánu:
"S okamžitou platností stavíme Trockého a Zinověva a jejich nohsledy
mimo zákon!"
"Někteří z nich ještě nebyli vyloučeni ze strany."
"K čertu s nimi!", zavrčel Stalin a obrátil na na Menžinského: "Na co tě
tady máme?!"
Velitel tajné policie vytřeštil oči. Stalin nařizoval za něho:
"Vymést ze světa! Odsoudit k smrti!"
Situace vyhlížela povážlivě.
Během oslav desetiletého výročí zahájení revoluce se v ulicích metropole
objevily zástupy. Nesly transparenty s nápisy: KONEC BYROKRACIE !
"To je Trockého práce", hlásil Menžinskij.
"Co nám to vykládáte! Deportujte ho někam! Třeba do Alma Aty, ale hlavně
daleko!"
Zinověv s Kameněvem si pospíšili s omluvami. Skoro jednohlasně
opakovali: "Odvoláváme! Všechno odvoláváme! Bereme zpátky naše námitky
proti Stalinovi´!"
Stalin se rozchechtal svým odporným, zajíkavým smíchem, jakoby se
zalykal opojením ze své náhle vzrostlé moci. Pak jeho tvář nabyla
ostrých rysů a oči se zakalily. Řekl tichým hlasem:
"Spřáhli jste se proti nám s Trockým."
"Ale teď jsme při tobě."
Stalin se pohrdavě ušklíbl. Jeho vítězství nad nimi bylo větší než nad
Trockým. Ten si na něho ještě před odchodem troufal a řval na celé kolo:
"JSI HROBAŘ SVĚTOVÉ REVOLUCE!!
Nato se jeho obličej znovu poněkud zaoblil a roztáhl v pokřiveném
náznaku úsměvu, husté obočí významně pozdvihl a řekl:
"Dobrá. Smíte zůstat."
Pak sledoval jejich rozzářené tváře a dodal: - "Ale k vedení si už
nepřivoníte! Budou z vás leda řadoví panáci na špinavou práci! Třeba se
pro vás časem nějaký úkol najde."
Nato vyšel rychlými kroky z místnosti. Zbyl po něm jen štiplavý zápach,
připomínající kouř z tabáku značky "HERCEGOVINA".
Zinověv s Kameněvem zůstali jako opaření.
Zatímco Trockij, Zinověv a Kameněv stále ještě hlučně opevňovali zbytky
svých pozic ve straně, jiný, chytřejší jedinec pochopil již
bezvýslednost tohoto zápasu. Počínal si mazaněji: černovlasý muž s
vousy, vysoké a statné postavy, s poněkud melodramatickým výrazem ve
tváři; znamenitý řečník se zvláštním kouzlem osobnosti.
Zdědil cosi z Trockého magnetismu. Jediná postava ve vedení gangu,
kterému se teď říkalo strana, jejíž výroky - tištěné v novinách - bývaly
přerušovány poznámkami: "smích" nebo "hlasitý smích". Měl skutečně smysl
pro humor, ovšem pouze pro humor kousavý a jízlivý.
Mojsejev Kaganovič si našel ve Stalinovi muže budoucnosti. Rychle se
rozhodl a pak se mu rázně postavil po bok. Zároveň začal kolem sebe
shromažďovat ony síly, které se odpoutávaly od Trockého, Zinověva a
Kameněva. Záhy se stal hlavou široce rozvětvené, navenek ovšem jen velmi
volně související, nicméně v rozhodujících chvílích pevně propojené
sítě. Kaganovič hleděl být Stalinovi stále po ruce. Znamenitě se vyznal
v jeho ovlivňování. Pohotově a vtipně zesměšňoval to, o čem věděl, že by
to Stalin rád zesměšnil. Ochotně přijal roli jeho šaška.
Neměl to ovšem lehké. Stalin nebyl hlupák. Předhazoval Kaganovičovi
nejtvrdší oříšky. Zato ale Kaganovič nenápadně nastrkoval své spojence
do vedení strany. Zároveň dbal na to, aby Stalinovy nápady byly
prováděny ad absurdum. Postaral se o to už tehdy, když Stalin rozhodl:
"Musíme udeřit na kulaky!"
"Správně!", zatleskal mu Kaganovič, - "Kulaci jsou nejhorší ze všech!
Brzdí nám revoluci!"
"Dáme jim co proto!"
"Co s tím?", opakoval si Stalin polohlasem otázku a nahlas uvažoval:
"Revoluce se rozbíhá plným tempem. Komunismus se přibližuje. Ovšem co s
masou kulaků? Pro ty už není místo v téhle zlatem zušlechtěné, zářící
společnosti! Kdepak! Přece nepustíme tuhle surovou masu mezi sebe!"
"Co s ní tedy podnikneme?"
"Kolik toho vůbec je?"
"Pořádných pár milionů - a s rodinami - to už bude pár desítek milionů",
odhadoval váhavě Menžinskij.
"Ne", kroutil hlavou Stalin, - " nejsou žádoucí pro komunismus - aspoň
ne v tom stavu, v jakém jsou."
V krátké době se na venkov nastěhoval snad všichni ďábli. Venkovské masy
se postavily do zoufalé opozice.
"Obklíčit každou rebelující vesnici vojskem s kulomety!", nařizoval
Stalin, - "Donuťte je, aby se vzdali! Zavalte těmi masami celou Sibiř!"
Zatímco nechal Stalin likvidovat trockistické "smélčaky" (opovážlivce) a
bucharinské "trusy" (zbabělce), přivedl si do vedení kromě Kalinina,
Kaganoviče, Vorošilova a Molotova ještě několik dalších. Mezi nimi také
Litvinova. Tento tlouštík, počínající si v cizině jako zástupce Stalina,
se ostatně již svého času osvědčil. Bylo to tehdy, když propašoval z
carského Ruska kontraband z velké poštovní loupeže z tifliského expresu.
Na tak špinavou práci Stalin už dávno nesáhl. Prováděli ji za ni jiní -
teď právě to byl hlavně Menžinskij.
"Tvůj šéf odvedl slušnou práci", řekl Stalin pochvalně Jagodovi,
bývalému židovskému obchodnímu příručímu, který ve své branži skončil
krádeží balíku hodinek, nyní však zastupujícímu Menžinského. Poslední
dobou si dával Stalin pro něho nenápadně posílat. Bylo to však stále
častěji.
"Proč jsem předvolán?"
"Přece abychom se dozvěděli něco nového o tom, co se u vás děje. Dobře
víme, jak se Menžinskij zaneprázdněný", vysvětloval Stalin tomuto
individuu s temnou minulostí.
"To je pravda", uznal Jagoda, - "Šéf je i tak dost unavený."
"Víme, víme", pokyvoval hlavou Stalin, a když vyfoukl oblak tabákového
dýmu, pokračoval: "Zdá se nám, že vyhlíží dost nemocně. - My víme
všechno. - Konečně - měl by už také nárok na odpočinek."
Jagoda zamrkal očima.
"Ale však to znáš - člověk to sám nikdy nepozná", říkal Stalin tichým
hlasem. Zřetelně odděloval jednu větu od druhé a skoro vůbec
negestikuloval. Během rozmluvy pomalu přecházel po pracovně. Čas od času
přistupoval těsně až k Jagodovi a díval se mu pevným, hypnotizujícím
pohledem co očí. V ruce třímal dýmku, jejímž náustkem si zálibně
uhlazoval mohutný knír. Měl temnou tvář. Skoro nikdy se nesmál, a teď -
kdy jeho druhá žena, nenápadná a skromná, spáchala sebevraždu - temný
stín prostupoval celou jeho tvář. Byla pohřbena bez velké slávy - nikoli
však spálena - na hřbitově kláštera Nových panen. Zbyly mu po ní dvě
děti - devítiletá Světlana a její o pět let starší rozmazlený bratříček.
Po první ženě, kterou mu sklátil do hrobu tyfus, mu zůstal syn. Bylo mu
právě kolem pětadvaceti. Pokud se o něm Stalin kdy vyjadřoval, tedy
pohrdavě :
"Frant! Flanjer! Zase někde chlastá u kulečníku s mladým Menžinským?!
Poslal jsem ho přece dělat do tifliského závodu! " "Měl by mít dobré
přátele, kteří by mu to taktně připomenuli", ozval se Jagoda.
"Áááha -- tak, tak. Spoléháme v té věci na tebe!"
"Udělám, co budu moci", řekl úslužně Jagoda a cestou od Stalin zamířil k
doktoru Lewinovi. Věděl toho o tomto lékaři víc než dost. Stačilo říci:
"Skonči to s Menžinským! Je neproduktivní. je to názor ústředí!"
Tak zemřel Menžinskij zákeřnou vraždou z rukou svých ´spolehlivých´ -
travičů. Jagoda se ujal jeho aparátu.
V těchto dnech zakoušel Stalin jakési nebývalé uvolnění. Po vypovězení
Trockého do ciziny a odstranění těch ´zbabělců´ v čele s Bucharinem měl
najednou klid. Obratným manévrem tisku dosáhl toho, že v představách
zaslepených mas přenesl na sebe zásluhy o úspěchy, vykoupené krví, potem
a slzami desetimiliónů. Jeho klid však byl jen zdánlivý.
V mnohém směru za něj vděčil právě Jagodovi. Tomu stačilo říci: "V
stranickém aparátu se usazují nánosy špíny a hniloby. Uhnily už za časů,
kdy jsme se museli skrývat v podzemí. Dnes už je jiná doba. Odstranit!"
"Maličkost", odpověděl Jagoda a jako mávnutím kouzelného proutku
putovaly zástupy na smrt v zimě a hladu sibiřských galejí.
"Ve vedení našich ozbrojených sil to nějak neklape", zmínil se Stalin.
Další maličkost pro čaroděje, pro něhož proměnění desetitisícového
zástupu v šedivý prach bylo mnohem méně, než zabití mouchy. Proudy
manželek se slzami v očích chodily orodovat za své muže, nenávratně
mizející v nekonečných pláních Sibiře. Stalin byl však myšlenkami docela
jinde - u hrdinských zpěvů antických Řeků. Tak si v paměti vybavoval
archaicky znící verše Illiady, jimiž se kdysi rozptyloval v semináři:
"Manželka bělostných loktů tu počala hlasitý nářek,
Hektora, záhubce mužů, v svých rukou chovajíc hlavu...
...zbořena v základech bude Trója -
ty, ochránce její, jsi zahynul, který´s ji vždycky
hájíval, milých chotí a malých dítek jsa strážcem.
Všecky je za krátký čas již povezou na dutých lodích...
... otrocké práce pak konat donucen budeš,
na pána bezcitného se lopotě..." (XXIV)
Jenže už tu byl zas ten dotěrný Jagoda. Jako mlsná kočka čekal na další
tučné sousto. ´Není někde něco v nepořádku?, vypovídal tázavý pohled
jeho tváře.
"Copak tady není dost úkolů, pokud jde o věřící?", divil se Stalin, -
"Jsme snad už tak pokročilí, že tu žádní nezůstali? A co kostely a
kláštery? Stojí jich tu přece stále ještě dost nezbouraných a
nevypálených!"
Nenasytná bestie vyžadovala stále další oběti. Hltala statisíce
věřících, aby zjevně beztvarou vyvrhovala na odlehlých místech - na
Kamčatce, na Sibiři, v Turkestánu a jinde. Jagoda řídil organizovaný
teror a plánovitý vandalismus. Vydal striktní příkazy o tisících
kostelích, klášterech a modlitebnách: Zničit! Zvony rozbít! Přetavit!!
Byl ve svém živlu, když v záři hořících hranic pravoslavných knih
vystřílel celý zásobník svého revolveru do ikon, obrazů Krista a Matky
Bohorodičky a svatých.
Také Stalin zpovzdálí sledoval hrozné divadlo s jistým zalíbením. Brzy
však v tomto svém zvráceném potěšení zakoušel podivnou pachuť hořkosti.
Ne že by se mu stíhání popů a kněžourů či pálení knih a drancování
kostelů samo zajídalo. To rozhodně ne! Naopak! Tohle ho těšilo pokaždé.
Začaly ho však trápit jiné obavy:
´Jagoda je sice náš dosud nejschopnější článek. Čertovský chlapík! Kolik
rudých hvězd za sebou zanechává!´
Těšilo ho sledovat záplavu Svaté Rusi a jejích kolonií krvavými
pentagramy, a přitom mu to nahánělo hrůzu. Stále častěji se mu vtírala
do mysli další záludnost:
´Ten pekelný aparát je momentálně zbytečně rozsáhlý. Taky je víc než
dost mocný!"
Proto uprostřed léta 1934 překvapil vedení strany novým vystoupením:
"Navrhujeme reorganizaci GPU!"
Přes všechno úsilí Ždanova a Jagody, který seděl v nervovém centru
chobotnicové nestvůry zvané NKVD, živící se "nepřáteli revoluce", nebyl
Stalin spokojen. Stále mu cosi chybělo. Dokonce ani Litvinov mu
nepřinesl uspokojení, když vykládal o úspěších v cizině: "Němci nám
postaví válečný průmysl."
"Hmm."
"Nemohou totiž provádět své válečné pokusnictví doma - před zrakem
spojenecké kontroly. Tak jim dáváme k dispozici naše dílny a závody.
Krupp nám začíná budovat moderní zbrojovky."
"Hmm."
"Reichswehr nám buduje moderní armádu!"
Stalin se zašklebil. Nedokázal přiznat důvod své nespokojenosti. Byla to
však raněná ješitnost. Čím? Kdo si to dovolil?
S nelibostí nesl nevšímavost, s jakou ho přezíral intelektuální výkvět
Ruska. Pokud přece jen vyprovokoval někoho z těch "namyšlených panáků",
odpověď bývala neslaná nemastná. Zněla mu stejně vzdáleně jako slova
žalmu, která mu kdysi opakoval představený v semináři:
"Jestliže dům nebuduje Pán,
lopotí se marně, kdo jej staví.
Jestli město nestřeží Pán,
hlídati je marně budou stráže." (Ž126,l)
´Co s takovými nedovařenými vzdělanci, když nás nechápou?´, ptával se
sám sebe a odpovídal si: ´Potřebují poručníka.´
I potom však přijímali jeho výroky o vědě, filozofii, umění a kultuře s
despektem.
"Neotesanci! - Potřebují trochu zjemnit!", řekl jednou Jagodovi. Ten
pohotově zahájil drcení a rozmělňování těchto živlů v mlýnici NKVD a
jejich rozprášení po pracovních lágrech. "Přizpůsobili jsme naše metody
potřebám pokračujícího zjemňování a vyhlazování materiálu", oznámil
Jagoda.
Stalin zbystřil sluch.
"Už nedáváme naše oběti střílet ve sklepě. To dělávala ČEKA. My
pracujeme v Lubljance", upřesnil.
Nebylo to však nic tajného. Dennodenně, hodinu co hodinu se odtamtud
ozývaly salvy. Každý kolemjdoucí se při nich zachvěl. Mráz mu projel až
do morku kostí. Nepřátelé revoluce jejich krev potřebuje rudý drak k
svému bujení, byli vybírání z řad vzdělanců. Nejhůř dopadli historikové.
Byli dopadeni už v roce 1931.
Tak byl zahájen monstrproces se Zinověv, Kameněvem a dalšími čtrnácti
provinilci.
"Čím jsme se vlastně provinili?"
"Zločinů je celá řada", povzdechl si soudce.
"Které?"
"Máte na svědomí Kirova! Soustavně jste ohrožovali masy! Už dlouho jim
pijete krev!! Poškozovali jste masové zájmy! Ztěžovali jste masám účast
na velkoruské revoluce!!"
´Bláznivý sen´, prolétlo hlavou Kameněvovi, - "Určitě se za chvíli
probudím!"
"Řídí vás hlavní vlkodlak - TROCKIJ !! To na jeho příkaz jste zahubili
Kirova! Na jeho pokyn vysáváte krev každému z nás, našim dětem...!
´Davové šílenství´, uvažoval Kameněv, když zjistil, že nesní.
"Trockij je přece v cizině! nemůže tady nic řídit!", namítl Zinověv.
Rázně ho umlčeli. Přesto si soudce dal práci s vysvětlením: "Třebaže
Trockij přerušil s Ruskem osobní styky, nadále zde uplatňuje svůj
zhoubný vliv."
Trockij věnoval v té době své síly budování sítě své nové mezinárodní
zločinecké konkurující organizaci velkoruské. Konstatoval: "Přes
dlouhodobé perzekuce ze strany Stalina a jeho nohsledů má naše nová
mezinárodní organizace svou nejsilnější a nejmocnější oporu právě v
Rusku."
Pokud tedy Stalin sesílal všechny hromy a blesky na Trockého, nebylo to
tak docela bez důvodu. Cítil se jím být přímo bytostně ohrožen - už
proto, že ten šílenec také snil o světové revoluci.
´Bídák! Shání dohromady všechny nespokojence světa!´,užíral se Stalin, -
´A to všechno jenom proto, aby s nimi spáchat celosvětovou revoluci!
Jakým způsobem? Nepochybně zrovna takovým, jakým ji provádíme u nás
doma!"
Stalin se nemohl ani na okamžik smířit s pomyšlením, že v Trockého snu o
světové revoluci je jemu samotnému přidělena docela podřadná rolička.
Trockij tu ale zrovna nebyl po ruce. Byl tu však někdo jiný.
Kdo to byl?
Jeho někdejší spojenci - a byli docela slabí, bezmocní. Právě ty nyní
drtila hrozná mašinérie.
"Přiznávám se. Jsem vinen", uvedl nakonec Kameněv, když shledal, že se
opravdu nemůže probudit z tohoto reálného snu. Skutečnost totiž svou
absurditou předčila sen. Podobně jako doposud pasivně přihlížel
soudobému reji čarodějnic, tak nečinně nyní sledoval, jak je sám
vtahován do ozubených kol vnitřního ústrojí systému na revoluce. Možná,.
že snil o tom, že právě smrt ho přenese z říše těkavých fantómů do
skutečnosti.
"Jsem vinen", uznal též Zinověv. Nato vypustil ze svých úst ještě
překvapivější slova:
"Ano Je to tak. Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš je jediný pravý Bůh!"
(Dt6,4)
Mnohé překvapilo, jak ta slova dovolávající se Boha, mohla vyjít z úst
jednoho z nejobávanějších hrdlořezů velkoruského gangu.
Po tomto úvodním představení, pokračovali kajícnicky ostatní dopadení.
Všichni se tvářili nanejvýš zkroušeně. Jejich nedávná bojovnost a
nezkrotnost byla zlomena. Stačilo ohrozit jejich existenci a existenci
jejich rodin a pak je znenáhla deformovat. Střídavým různých způsobů
drcení, lámání a jiného působení Jagodova aparátu se posléze každý z
postižených rozsypal. Stal se poddajným nástrojem v chapadlech
neviditelné chobotnice. Uprostřed nervového vyčerpání, fyzického náporu,
zmatku a nejistoty byla nahlodána jejich sebedůvěra a vtíral se jim
sebeobviňovací blud.
"Všichni tě opustili! Každý se od tebe štítivě odtáhl!", vštěpovala
anonymní mašinérie každému z nich.
´Aspoň aby moje rodina a nejbližší zůstali naživu´, říkali si mnozí z
nich naivně.
"Myslím, že ta obrovská vražedná mašinérie, která byla právě k tomu
účelu zřízena, se musí neustále živit něčí krví", vysvětloval kdosi, -
"Nevydržela by totiž ani o den déle. Začala by stravovat sebe samotnou a
užírat se. Nemá-li přítok čerstvé lidské krve, přestává být aktivní
navenek. Obrací se ve své činnosti dovnitř, do sebe. Tak se stane
nebezpečím pro svého původce. Bestie začne ohrožovat samotný systém, z
něhož se zrodila i s jeho Vůdcem. Jedině proto", ujišťoval tento znalec
divokého Orientu, - "je nevyhnutelné, aby se toto potenciální spiknutí,
kterým se Stalin stále cítí být ohrožen, stalo skutečností právě
odhalenou v ´očistných´ orgiích a současně vykořeněnou."
"Všichni nesporně máte kus pravdy", mínil starý muž s čelem pokrytým
vrásky, - "jenže většinou hledáte jádro toho všeho ve stínu Leninova a
Stalinova díla."
"A není tam snad?"
"Je i není. Nesmí se totiž přehlížet souvislost se zdrojem všeho zla.
Tímto původcem je někdo s vyšší, nadlidskou, nicméně zvrácenou
inteligencí. Celé to příšerné divadlo je součástí ďábelských sabatů,
páchaných na Leninově stále odkrytém hrobě."
Na sjezdu VKSb koncem léta téhož roku povstal Stalin. S kamennou tváří
pronesl slova:
"Usnesli jsme se, že Jagoda musí být sesazen!"
Vrchní dodavatel obviněných pro poslední proces zesinal. Zato ostatní
hned volali: "Pryč s ním! Vyvodít!"
Náhle učinil Jagoda prudký pohyb rukou do kapsy kabátu. Nedostal se tam.
Několik chlapů po něm skočilo. Než se nadál, navěsili se na něj jako na
vánoční jolku.
"Podivné", řekl Jagoda, když ho odváděli, - "Musí existovat vyšší moc,
protože mne mé hříchy dostihly."
"Jagodu nahradí Ježov!", rozhodl Stalin za všeobecného souhlasu. Jak by
ne. Vždyť z bývalých vůdců opozičního gangu se tu krčili už jenom Radek,
Bucharin a Sokolov. Stalin si jich nevšímal. Přesto mu nemohlo uniknout,
jak se mu snažili vetřít do přízně. Teď zrovna ze všech sil leštili
židle při zasedání ústavní komise, podléhající ovšem koneckonců
rozhodnutí, které učinil Stalin. Jejich počínání bylo marné. Proto se
brzy přestalo ozývat Bucharinovi oblíbené heslo "Abagaščajtjes!"
(obohacujte se), adresované venkovanům.
Uteklo pár měsíců od likvidace Zinověva, Kameněva a dalších a masy
dostaly dárek od Stalin. Byla to nová ústava.
"Zasloužily si to", mínil Stalin.
Čím? Nepochybně svou účastí na nedávném sabatu, poznamenaném zbytky
flagelantství a chlystových orgií. Nebo ho spíše dostaly za to, že tak
vyděšeně, zkoprněle a šokovaně sledovaly otřesné divadlo od začátku až
do konce - bez nejmenšího pohybu či hnutí, které by snad naznačovalo
stanovisko jiné, než zastával Stalin.
"Dosavadní nerovné hlasovací právo je ode dneška nahrazeno hlasovacím
právem rovným!, vysvětlovat slavnostně Molotov.
"Takže venkov může volit stejně jako město?"
"Přesně tak."
Nato se úžas davů jako na povel změnil v nadšené skandování: Stalin!!
Lenin!! Stalin!!
Do toho zaznívalo burácení sborových zpěvů z tlampačů : "Nezemřel, živ
je, náš Lenin je s námi...
Stříbrných jedlí průvod ho chrání...
V stalinském díle, v stalinském slově
na věčný čas má nám žít!
V stalinském ..."
Stalin sledoval všechno dění z vysoké tribuny. Stál jako obvykle na dvou
prknech, které tam tajně přinesl Ježov, a majestátně se tyčil jako
novodobý titan. Nebylo vůbec vidět, že za plátnem, ze kterého řvala krev
desetimilionů obětí revoluce, stojí úderka po zuby ozbrojených
hrdlořezů.
Stalin přijal rudé květy z rukou nastrojených dětí. V kytici nebyla
žádná bomba. O to se Ježov předem postaral.
Sotva se převalil týden, Němci vtrhli do Polska. Ve světě to začalo
vařit a bublat jako v ďábelské kuchyni. Jen se Němci přiblížili k
východní hranici Polska, zahučel Stalin na velitele ruských vojsk:
"Na co ještě čekáte? Mám vás tam zavést za ruku?! Už jste tam měli být!"
Sklopili zahanbeně hlavy a odešli každý po svém. Avšak vynasnažili se
tím víc, jen aby byl Stalin s nimi spokojen. Napadli Polsko z druhé
strany a uchvátili kus jeho území. Tak se ´Řeč pospolitá´ ocitla v
dvojím ohni.
V ryku chlapské zábavy, výparech vodky, kouři tabáku a střelného prachu
se pak nesl smích vůdců velkoruského a velkoněmeckého gangu.
"Skvělé vítězství! Skoro beze ztrát! ´Wir schreite von Sieg zu Sieg!´".
Ozývalo se hromové "Hurrááá!", přerývané řevem "Sieg Heil! Sieg Heil! -
Na zdarovje! - Chachacháá! -" Smích se ztrácel v třesku rozbíjených
skleniček vodky.
"Tím to ovšem teprve začíná!", povzbuzoval Stalin ostatní pohlaváry
bolševické strany, - "Teď půjdeme od úspěchu k úspěchu! Do týdne musíme
mít západní Ukrajinu a Bílou Rus!"
"A pak?"
"Příští týden si došlápneme do Finska!"
"S Finskem máme smlouvu o neútočení", namítl Molotov.
Stalin se po něm úkosem podíval, pak přeletěl pohledem ostatní, potáhl z
dýmky, vypustil kouř a ztratil se v oblaku dýmu. Z mraku štiplavého
kouře se ozval hlas, z něhož se vytratilo cokoli lidského:
"Pro nás platí jen takové smlouvy, které jsou výhodné. - Sotva přestala
být smlouva výhodná, ztrácí pro nás závaznost! - Klidně ji porušíme. -
Nebo ne. - Raději donutím Finy zaútočit proti nám! - Pak je rozdrtíme!"
"Copak je nějak donutíme, aby nás napadli?"
"Jednoduše. - Viď, že to zařídíš Vjačeslave Michajloviči?!"
"Ale jak?"
"Pošleš jim přece žádost o přepuštění některých míst na jejich území pro
naše vojenské základny! - Požádáš je - dejme tomu - o přepuštění
viborského kraje! Nabídni jim za to nějaké území - třeba v Karelii!"
"Na to přece nemohou přistoupit!"
"Právě - a začnou mobilizovat!"
V několika dnech splnil Molotov rozkazy ´Vojždja´. Finsko na to vydírání
odpovědělo přípravou války.
"Utlučeme je čepicemi!", říkal Stalin jízlivě.
Sotva Finové kapitulovali, už se Stalin nenasytně rozhlížel po dalším
soustu.
"Teď zase na Jih! - Rumunsko nám musí postoupit Bessarabii a Bukovinu!"
"Zařídím!", kývl hlavou Molotov.
Nezůstalo však ani při tom. Stalinova chamtivost rostla s každým
novým soustem.
"Obsadit Litvu, Lotyšsko a Estonsko!", nařizoval úsečně.
Molotov se překonával. Ani generálové nezůstávali pozadu. Také Berija si
přišel na své. Už v katyňském lesíku poznali jeho dvě slova:
"Likvidovat! Popravit!
Stotisícové pokojné masy lotyšského, židovského a jiného původu byly
uvedeny do pohybu. Všechny ty nekonečné zástupy od kojenců po stařenky
byly zavlečeny do ruských stepí a do arktické Sibiře. Do celého světa se
šířilo zlověstné hulákání zfanatizovaných davů: "Dólgo v cepach nas
deržáli,
dólgo nas galód tamíl.
Čjornyje dny minováli,
čas iskuplenija probíl!"
Stalin s poťouchlým úsměškem na tváři sledoval, jakou frašku rozehrál s
celým světem. Pravidelně vycházející "Pravda" a proudící pak v
temných masách dávala zaměření hysterické psychóze mas vlnících se
široce jako oceán:
Máme výsostné poslání!!
PŘIVEDEME LIDSTVO DO
ZLATÉHO VĚKU! STALIN - vůdce světové revoluce !!
"Co s Japonci? Vzít je do zajetí?"
"To je mi otázka! - Samosebou!", zavrčel Stalin. Byl to akt pomsty, ale
i způsob jak si opatřil bezcenné pracovní síly.
"Kam s nimi?"
Berija vyhrkl:
"Něco na stavební práce na Sibiři, zbytek do střední Asie!"
Mezitím hlásil maršál Tolbuchin z Balkánu:
"Jsou zde ruští emigranti."
"Využijte všech zdrojů!", vydával pokyny ´hlavní stan´, - "Sibiřské
nádrže nají obrovskou spotřebu lidské masy! Potřebujeme hlavně silné
muže!"
Nastal příliv bývalých ruských emigrantů, včetně těch, kdo se už se
narodili v cizině. Také ze střední Evropy začaly plynout do bezedných
sibiřských přehrad řeky ruských emigrantů. Byl to miliónový tok
válečných uprchlíků z Ruska. Vlády západních demokracií je po válce
docela zákeřně vydaly do Berijových chapadel.
Světová veřejnost se malátně probírala z poválečného pacifistického
opojení. Osamělý hlas Winstona Churchilla v této poušti se marně ozýval
z Fultonu:
"Přezbrojme německou armádu! Lidstvo není zdaleka vyléčeno! Zbavili jsme
se jednoho nádoru, ale zbývá ještě další!"
V povědomí veřejnosti zbyl jen výrok o potřebě železné opony. A přitom
to nepochybně byla jen přítomnost atomové zbraně na západě, co
odstrašilo Stalina od pokusu pohltit celou Evropu.
S růstem tohoto poznání se ochlazovaly vztahy světové veřejnosti k
Stalinovi. Ten s tím ovšem nikdo hlavu nelámal. Tvrdošíjně se věnoval
satanským sabatům: monstrprocesům s nepřáteli revoluce. Nějakou dobu je
páchal přímo na původním Diově oltáři z Pergamu, ukradeném ze
Schliemannova muzea v Berlíně.
A oběti?
Zase jich bylo víc než dost. Mnohé z obětí podlehly při veřejných
orgiích krvavého chlystu a flagelantství. To byla pravá tvář satanských
sabatů, obrácená čelem k masám.
Stalin přivodil, jak se zdrženlivě odhaduje, smrt nejméně 20 miliónů a
snad i 25 miliónů lidí. Z tohoto celkového počtu bylo v letech 1937-38
zastřeleno 1 milión osob a další 2 milióny zahynuly v pracovních
táborech. Kromě toho byl 1 milión lidí popraven po nástupu k moci ve
druhé polovině 20.let. Několik miliónů zemřelo během kolektivizace a při
uměle vyvolaném hladomoru počátkem 20.let. Robert Conquest odhaduje ve
své práci (The Great Terror), že se obětí Stalinova vyhlazování
venkovského obyvatelstva stalo 7 miliónů osob a dalších 12 miliónů
zahynulo v pracovních táborech. K tomu je třeba přičíst další milión
osob popravených během 2. světové války a po ní, oběti nemilosrdných
hromadných deportací před 2. světovou válkou, během ní a po ní, masové
vraždy a deportace Poláků v okupovaném Polsku a Pobaltí v letech 1939 až
1941, i v závěrečné fázi a po skončení 2. světové války. Neúspěšný pokus
o vybudování komunismu ve dvacátém století stál téměř 60 miliónů
lidských životů. (Z.Brzezinski, Bez kontroly, 1993)
A kulturní ztráty? V roce 1905 měla ruská církev kolem 80 tisíc kostelů,
do roku 1950 se jejich počet snížil na 11 525. (D.Volkogonov, Lenin,
1995)
U Stalina se svítilo. Lékař tam už byl. Nesměl však dovnitř, dokud
nepřisupěl Berija.
"Ať jde pryč!", zasípal Stalin a ukázal na lékaře.
Sotva osaměli, Stalin se najednou v posteli nahrbil, jeho tvář ztemněla.
Tvrdým pohledem se zadíval do jeho očí za podlouhlými brýlemi. Pak se mu
v očích zableskl plamen nenávisti:
"Zrádče! Nechal jsi mne otrávit - tím šarlatánem!"
"Ne! Kobo, to není pravda!", vyhrkl Berija
Stalin ho probodával svým pohledem. Pak pohnul levou rukou pod peřinou a
zvedal ji. Berija nečekal. Vytrhl prudce ze zimníku samopal a pustil
před sebe dávku. Stalinova ruka klesla.
Tlusťoch k němu vrhl, objal ho a nalomeným hlasem opakoval: "Kobo! Já tě
nezradil! Já to opravdu nebyl! Já ne!!"
To již do místnosti vbíhal lékař.
"Je těžce raněn", konstatoval, sotva pohlédl na postřeleného, a úkosem
se podíval po Berijovi.
Ten křikl na své gorily:
"Zatkněte ho! V Lubljance už nám poví, kdo ho otrávil."
Ještě několik minut byl v agónii. Jeho umírání nebylo dlouhé. Neměl v
životě snad ani čas vyslovit to faustovské:
"Okamžiku, jsi tak krásný
zůstaň tu chvíli!"
Ostatně by se k tomu patrně asi nikdy nedal zlákat pouhou tělesnou
rozkoší. Jeho slastí bylo opojení mocí.
Tuto slast mu dával rachot natahovaných závěrů pušek, namířených na
milióny obětí.
Tu mu přinášel skřípějící zvuk roztáčejících se mohutných hřídelů a
turbín, pohánějících svou silou největší zbrojovky.
Tu mu poskytoval chod organizace a celého zrůdného aparátu, projevující
se u něho nekonečných šustivým přílivem hlášení o deportaci celých
národů na Dálný východ či o likvidaci venkovských mužiků.
Dával mu ji však také svist sněhových vánic a hukot meluzíny, o nichž
věděl, že někde k smrti týrají desetimilióny jeho obětí vyštvaných někam
za Polární kruh.
Přinášelo mu ji dunění země pod kopyty stád sobů, dusajících kosti jeho
obětí do rodné ornice.
Ale žádný z těchto přečetných zdrojů opojení mocí ho nedokázal nasytit
nadlouho. Umíral nepokojně.
V nitru k němu doléhal z temnot výsměch dávného odpůrce. Pokládal jej za
hlas Leninova ducha zrovna tak, jako výtky, jež se mu vtíraly do mysli:
´Jedni zaslepeně lpí na převtělování duší, druzí zase váznou ve
vampýrismu, a přitom vámi všemi manipuluji já sám, který vám unikám a
zůstávám vámi nedostižen a nepoznán!! Cha-cha-cháá!!´ "Prokljatyj
Lenin!", zachroptěl Stalin svůj kšaft.
Zdálo se, jakoby to nakonec byly jenom ty zfanatizované masy, zběsile
donekonečna skandující: Ať žije Stalin! Ať žije Stalin!!, které snad za
něho pronesly osudnou faustovskou výzvu k okamžiku.
V oficiální lékařské zprávě o jeho smrti se hovořilo o mrtvici. Jeho
rakev nesli v popředí dva přitloustlí chlapíci - jedním byl Berija,
druhým byl Malenkov.
11. Zamyšlení nad tzv. "ruským zázrakem"
Mohou démoni svádět lidi pomocí nějakých zázraků?
Předně dlužno říci, že zázrak ve vlastním smyslu nemohou konat žádní
andělé, ani jiný tvor, nýbrž jedině Bůh.(STh,I,114,4)
O zázraku ve vlastním smyslu se mluví tehdy, když se stane něco mimo řád
přírody. K pojmu zázraku však nestačí, když se něco stane mimo řád
nějaké jednotlivé přirozenosti, protože tak, kdyby někdo vyhodil kámen
vzhůru, činil by zázrak, protože je to mimo řád přirozenosti kamene.
Něco se však nazývá zázrak proto, že se to děje mimo řád celé stvořené
přírody. To však může činit jedině Bůh; cokoli tedy koná anděl nebo
kterýkoli jiný tvor, to se děje podle řádu stvořené přírody, takže to
není zázrakem. Proto jedině Bůh může konat zázraky.
Přesto se ukazuje, že andělé, a to i zlí andělé čili démoni, způsobují
nějaké zázraky, které ovšem nejsou pravé zázraky, a přece budí úžas
lidí.
Jak toho
dosahují?
Anděl, tj. stvořená duchová podstata nemůže vlastní silou zavést do
tělesné hmoty žádný tvar, jakoby to byla hmota jí poslušná k tomu, aby
přešla v uskutečnění nějakého tvaru, jen místním pohybem nějakého těla.
V síle stvořené podstaty je totiž to, aby ji tělo poslouchalo k místnímu
pohybu. Avšak při místním pohybu nějakým tělem se může použít nějaká
přirozeně činná síla ke způsobení nějakých účinků: jako kovářství užívá
ohně ke změknutí železa. Toto však, vlastně řečeno, není zázračné. Proto
zbývá, že stvořené duchové podstaty nezpůsobují vlastní silou zázraky.
Říkám však vlastní silou, protože nic nebrání tomu, aby podobné podstaty
způsobovaly zázraky, pokud působí Boží silou. Ukazuje se to i z toho, že
jeden řád andělů je, dle sv.Řehoře, zvláště pověřen k působení zázraků;
ten také praví, že někteří svatí "někdy konají zázraky z moci", a nikoli
jen z přímluvy.
Dlužno přece uvážit, že pokud andělé nebo démoni užívají nějaké přírodní
věci k nějakým vymezeným účinkům, tedy jich užívají jako nějakých
prostředků, jako lékař užívá jako prostředky nějaké byliny k
uzdravování. Avšak z prostředku vychází nejen účinek, odpovídající jeho
síle, nýbrž i něco nad vlastní sílu, pokud působí silou hlavního
působícího: totiž pila ani sekera nemůže zhotovit postel, leda pokud
působí k takovému účinku jako pohybované uměním; rovněž ani přírodní
teplo nemůže zplodit tělo, leda silou živočišné duše, která ho používá
jako nějakého prostředku. Je tudíž příhodné, že ze samotných přírodních
věcí pocházejí nějaké vyšší účinky tím, že duchovní podstaty jich
užívají jako prostředků.
Třebaže takovéto účinky nemohou být nazývány prostě zázraky, neboť
pocházejí z přírodních příčin, přesto se nám takto stávají podivnými
dvojmo. Jedním způsobem z toho, že duchovými podstatami jsou takovéto
příčiny připojovány k vlastním účinkům způsobem nám nezvyklým: proto se
nám díla důvtipných umělců zdají podivná, když druzí nepoznávají jak
jsou zhotovována. - Jiným způsobem z toho, že přírodní příčiny,
připojené ke způsobení nějakých účinků, přijímají něco síly z toho, že
jsou prostředky duchových podstat. A toto tím více přistupuje k rázu
zázraku. (SCG,III,103)
Andělé, a to i zlí andělé, sice mohou vykonat něco mimo řád tělesné
přírody, co nás lidi může udivovat, avšak přesto andělé nemohou vykonat
něco mimo řád celého stvoření. (STh,I, 110,4) Jako zázrak ve vlastním
smyslu se tedy označuje to, co se vymyká řádu celé stvořené
přirozenosti, zahrnujícímu veškerou sílu stvoření. Někdy se však
zázrakem nazývá všechno, co se se vymyká lidským silám a chápání. A v
tomto smyslu mohou démoni konat zázraky, kterým se člověk diví, protože
přesahuje jeho možnosti a chápání. Co se vymyká silám a chápání druhého
způsobuje totiž jeho údiv, takže se mu zdá, že někdo koná něco jako
zázrak.
Měli bychom však vědět, že taková zdánlivě zázračná díla démonů,
nedosahující pravého pojmu zázraku, jsou někdy skutečná. Tak faraonovi
kouzelníci démonickou silou učinili opravdové hady a žáby. A když oheň
spadlý s nebe rázem strávil Jobovu rodinu se stády dobytka, a vítr
otřásající domem usmrtil jeho syny, což byla Satanova díla, nebyly to
přeludy, jak uvádí Augustin (XX O Božím městě).
Antikristova díla lze nazývat lživými znameními buď proto, že klamou
smysly smrtelníků přeludy, aby se zdálo, že koná to, co ve skutečnosti
nekoná; nebo proto, že jsou-li skutečnými zázraky, přesto zavádějí
důvěřivce ke lži.
Tělesná látka se nepodřizuje pokynům dobrých nebo zlých andělů, takže
démoni nemohou vlastní silou měnit tvar látky; mohou však používat
zvláštních prvků, které se nacházejí ve světských živlech, k provedení
takových účinků, jak praví Augustin (II O Trojici). Takže se dá říci, že
všechny přeměny tělesných věcí, které mohou nastat působením přírodních
sil, k nimž patří uvedené prvky, mohou nastat působením démonů skrze
takové prvky; jako když se nějaké věci změní na červy při hnilobě. Avšak
ony přeměny tělesných věcí, které nemohou nastat přírodními silami,
nemohou věcně nastat silou démonů; jako třeba aby se lidské tělo
proměnilo ve zvířecí, nebo aby ožilo mrtvé tělo člověka. A pokud by se
někdy zdálo, že něco takového vzniká působením démonů, nedochází k tomu
věcně, nýbrž jen zdánlivě.
To se může stát dvojmo: Jedním způsobem zevnitř, pokud démon může změnit
obrazivost člověka nebo i vtisknout tělesným smyslům, aby se něco zdálo
jinak, než tomu opravdu je. Přitom se říká, že to někdy nastává silou
nějakých tělesných věcí. - Druhým způsobem zvenčí: To proto, že démon
může utvářet tělo jakéhokoli tvaru a útvaru z okolního prostředí, aby až
je přijme, zjevil se v něm viditelně, a ze stejného důvodu může
kteroukoli tělesnou věc obklopit jakýmkoli tělesným tvarem, aby byla
viděna v jeho podobě. Tak uvádí Augustin (XVIII O Božím městě), že
lidská představa, která se přemýšlením nebo sněním mění v rody
nesčetných věcí, se jako ztělesněná v podobě nějakého živočicha zjevuje
cizím smyslům. Tomu nelze rozumět tak, že by se síla lidské obrazivosti
nebo její ztělesněná podoba sama ukazovala smyslům druhého, nýbrž tak,
že démon, který v obrazivosti jednoho člověka utvoří nějakou podobu,
může sám podobnou podobu předložit smyslům druhého.
Když kouzelníci činí to, co svatí, děje se to z odlišného důvodu a to k
odlišnému cíli. Oni totiž jednají k dosažení vlastní slávy, kdežto svatí
sledují Boží slávu. Kouzelníci si tak počínají při nějakých zvláštních
představeních, kdežto svatí před zraky veřejnosti a na rozkaz Boha,
kterému podléhá všechno stvoření. (STh,I,114,4)
Hlavní použitá literatura
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická /STh/, Olomouc 1937, Summa proti
pohanům /SCG/, Olomouc 1992-93
D.A.Volkogonov, Triumf a tragédie. Politický portrét J.V.Stalina,
Bratislava 1990 Spektrum
A.Kusák, Stalin - horror XX.století, Praha 1991 Svépomoc.
R.C.Tucker, Stalin - Revoluce shora (1928-1941), Litvínov 1995 Dialog.
I.Lesný, Zpráva o nemocech J.V.Stalina, Praha 1991 Dobré slovo.
T.Brod, Pakty Stalina s Hitlerem, Praha 1990 Naše vojsko. |
