Vítězství Královny vesmíru
Svět zalapal po dechu při zprávě o neštěstí.
Kde?
V laboratořích u jezera Lob-Nor.
´Daily Telegraph´ přinesl na první stránce palcové titulky:
EXPLOSION OF THE FUSION REACTOR !
´New York Herald Tribune ´ nezůstal pozadu s článkem nadepsaným: Wrench Controlled Termonuclear Fusion Out Of !!
Časopis "Der Spiegel" pak otiskoval na pokračování sérii článků na téma:
Der Umfall des Atomreaktor !
Přitom i ti nejvíce informovaní zpravodajové končili většinou slovy: "Nikdo ještě nedokáže říci, co se vlastně stalo...Dosah ničivých účinků není přesně znám. Ani počet obětí není ještě úplný. Je zatím velmi mnoho nezvěstných. Mezi těmi, kdo přežili, je i nějaký cizinec. Byl nalezen poblíž zbytků bývalých laboratoří. Utrpěl však ztrátu paměti a vážnou duševní poruchu..."
Ani za týden nepolevil příval hrozivých zpráv. Hongkongský týdeník "ASIA WEEK" překvapil zprávou nazvanou:
FEARFULL DESTRUCTIVE TYPHOON OVER CHINA !!
Teprve o několik týdnů později se zdálo, že dohady a vzájemně si odporující zprávy, jak je přinášel bostonský "Christian Science Monitor" nebo tokijský "Asahi Šimbun" či moskevské "Problemy Dalnego Vostoka" ustupují přesnějším a serióznějším informacem. Znalci Orientu dokázali mnoho vyčíst i ze zpráv v listech "Chej-ling-ťing ž´pao" a "Kuo-ming ž´pao", které byly poznamenány čínskou symbolikou.
"Daily News" a časopis "Time" se předbíhaly v senzačních odhaleních:
Explosion of China´s Theta-Pinch !
"...´Pinč´ představuje nejjednodušší zařízení pro termonukleární reakce. Plazma, kterým protéká proud, je drženo magnetickým polem tohoto proudu. Když se zvětšuje proud, narůstá magnetické pole, a to stlačuje plazmu a zahřívá ji. Držení a ohřev plazmatu postupují spolu. Vzhledem k tomu, že je přitom zapotřebí mohutného zdroje proudu, funguje pinč jenom v krátkých impulzech. V daném případě měl ´pinč´ konfiguraci magnetického zrcadla. Tak se snížily ztráty na koncích systému...
Protékají-li plazmatem potřebné statisíce ampérů, může snadno vzniknout smyčková nestabilita. ´Pinč´ vybudovaný u jezera Lob-Nor zřejmě nevydržel při zkoušce stability toroidální konfigurace. Niobové desky, tvořící stěny reaktorové komory, odolné vůči vysokým teplotám a obrovským tlakům neutronů, se roztrhly. Navíc se staly vysoce radioaktivními - lithiový chladící plášť podlehl mezní teplotě...
Zdá se, že stavba magnetického systému si napříště vyžádá supravodivý materiál a výkonnější chladicí systém. vinutí musí být zajištěno podpěrami proti obrovskému magnetickému namáhání. Jinak - jako v tomto tragickém případě - podlehne destrukci. Po zhroucení ´theta-pinče´ se místo havárie změnilo v epicentrum tajfunu. Už několik týdnů rozsévá zkázu na plošině východně od Lob-Noru..."
Jak už je tomu v totalitních systémech běžné, viník odpovědný za neúspěchy se hledá mimo systém. Tak tomu bylo i v tomto případě. Je to paradoxní, ale právě tím každý totalitní systém prozradí o sobě víc, než měl v plánu.
V "Žen min ž´pao" probleskly zprávy: "Havárie reaktoru byla způsobena sabotáží...Neblahou roli přitom sehrál nebezpečný cizí agent, který havárii přežil. Je to známý novinář...bezpochyby ve službách nepřátelské mocnosti...Jeho výslech byl zatím bezvýsledný. Projevuje se u něho ztráta paměti a překvapivě nízký inteligenční koeficient. Až se jeho stav zlepší, bude podroben výslechu. Musí dokázat svou nevinu. Musí vyvrátit, že nemá spojení s nepřátelskou cizinou. Musí také prozradit, kam zmizel tým výzkumného programu i s jeho velitelem a stejně i speciální zařízení pro pohyb v čase...Pak bude postaven před lidový soud, aby se zodpovídal..."
A bylo to venku.
"Washington Post" si pospíšil s úvahou nadepsanou:
Východ experimentuje s pohybem v čase!
Redaktor "Christian Science Monitor" kladl znovu a znovu otázku: "Jak se vlastně cizinec mohl dostat na tak supertajné místo? " Otázka zůstávala bez odpovědi.
"Washington Post" se postavil před veřejnost se závažnější otázkou:"Jak daleko Východ pokročil s pokusy pohyboval se časem?"
Tak se novinář skoro bez vlastní vůle stal takřka přes noc velmi cennou a důležitou osobou. Diplomaté se předbíhali ve výzvách: "Vydejte žurnalistu jeho domovskému státu!"
"Nemáte právo ho zadržovat!"
Nato se na stránkách "Žen-min ž´pao" objevilo sdělení: "Dopustil se na našem území zločinu!"
"Nikdo mu nic nedokázal!", namítal kulturní svět.
Oficiální prohlášení Pekingu znělo:
"Zná důležité informace o našem výzkumném programu. Jejich prozrazení v cizině by mohlo ohrozit bezpečnost našeho státu!"
"Jak to víte? Copak on už netrpí ztrátou paměti?! Podílel se snad na vašem výzkumu pohybu v čase? A jak?", ptala se veřejnost.
Redakce "Kuo-ming ž´pao" dostala patrně pokyn z vyšších míst, aby za každou cenu odvedla pozornost veřejnosti od pokusů s pohybem člověka v čase. Neprozřetelně však přitom prozradila něco jiného:
"Ze zachovalých zápisů laboratoře vyplývá, že byl užíván jen jako zdroj bioplazmy pro hybridní variantu reaktoru..."
Nenápadná věta však působila jako olej nalitý do ohně. Zpravodajové a televizní hlasatelé tím přímo vzplanuli. Příští den přinesl "New York Herald Tribune" článek nadepsaný:

MISAPPLICATION OF HUMAN BEING LIKE A BIOPLASMA GUN ?!

"...Zneužití člověka jako bioplazmového zdroje, schopného injektovat bioplazmu skončilo tragicky...", uvádělo se v článku, "...oběť postižena duševní poruchou...Znovu vychází najevo, že v totalitárních státech je člověk zneužíván jako levný zdroj bioplazmy, vstřikované do speciálního reaktoru! Je to porušení Mezinárodního paktu o lidských právech z roku...! Bioplazma je integrální součástí lidské osobnosti!!"
Dotčená strana cynicky podotkla: "Takový pakt může porušit leda ten, kdo ho podepsal..."
Potom se stáhla za hradbu mlčení. Neodpovídala ani na výzvy OSN o vydání žurnalisty příslušnému státu.

Měsíc po havárii reaktoru u jezera Lob-Nor v 6,3O hodin ráno se na vojenském letišti u Bombaye roztočily vrtule dvou šedozelených helikoptér. Před několika dny byly vyloženy z obřího Jumbo-Jetu. Neměly žádné zvláštní označení. Znalec by v nich však identifikoval vrtulníky střední velikosti s vynikajícími manévrovacími vlastnostmi, jaké používá US Air Force. Avšak jen oko velmi zkušeného odborníka by odhalilo, že nejde o tak docela obyčejné stroje. Zjistil by třeba, že listy vrtule u hlavního rotoru a zrovna tak i u ocasní vrtule vůbec nejsou kovové, nýbrž z plastů, zesílených skelnými a uhlíkovými vlákny. Takové vyvíjela firma "Westland Helicopters". To hlavní by ale nerozeznal ani ten nejzkušenější pilot, pokud by nezasedl přímo před ovládací panel. Společnost "Boeing-Vertol" zde totiž zabudovala řídící soustavu s optickým přenosem signálů od řídící páky na plochy typu "fly-by-light", zkrátka "FBL". Soustava "FBL" zajišťuje větší ovladatelnost, zálohování při využití několika kanálů, lepší udržovatelnost v důsledku použití vestavěného testovacího zařízení. Oba stroje byly opatřeny přídavnými nádržemi pro dálkové lety.
Posádky tvořili celkem tři běloši a jeden Číňan, všichni v běžných kombinézách. Zdánlivě nepatrné komando vedl jistý Michael Archer, důstojník v záloze. Neměl příliš chuť do této akce, ale nakonec se dal přemluvit. Vyhověl tak naléhání svého bratra, známého v lékařských kruzích, aby něco podnikl na záchranu novináře. Možná však, že tam byly ještě jiné motivy. Jestliže ano, pak byly tajné...
Vyrazili směrem na severozápad - vstříc Karáčí. Minuli Karáčí a Kandahar. V Kabulu doplnili pohonné hmoty a pokračovali dál. Vyhnuli se nejvyšším hřebenům Himalájí a octli se nad pustým Tibetem. Nato se přehoupli přes štíty masivu Kwen Lün. Tehdy by už cíl jejich letu uhodl každý školák. Lob-Nor.
I když na každém kroku viděli dosud neodstraněnou spoušť, zmatek a nepořádek, způsobené nedávným tajfunem, Michael upozorňoval: "První, co dali do pořádku, je armáda. právě zde už začíná nebezpečí, že nás objeví radary a sestřelí rakety."
Proto sotva se před nimi rozevřela plošina Taklimakan Šamo, za níž se v dálce na obzoru rýsovaly obrysy pohoří Ťan Šan, dal Michael pokyn k sestupu. Letěli takřka přilepeni k hladině řeky Qargan, unášející trosky vesnic, zbytky protržených hrází a jiných dokladů zhoubné působnosti tajfunu. Vyhnuli se tak bdělému oku radarů a vyhlíželi místo k přistání.
"Tam!", ukázala velitel na malou plošinu. Přistáli a ukryli oba vrtulníky mezi stromy a keři.
"Dál už musíme po vlastní ose."
"K jezeru je to ale ještě nejméně pět set kilometrů."
"Vím", kývl hlavou velitel, - "Jenže přístup k Lob-Noru je od východu příliš střežený, od jihu jsou močály a na severu zase hory. Jediná cesta je tedy tahle."
"Takže, jak zní příkaz?"
"Rozdělíme se. Rozdělíme se. Dva z nás, totiž já a on", ukázal na chlapíka se žlutou pletí,- "my se po řece přiblížíme od východu k jezeru. Až tam pronikneme a podaří se nám ho dostat ven, dám vám vysílačkou signál. Poletíte pak k Lob-Noru od jihu. Budeme infračerveně signalizovat."
Všechno by to bývalo připomínalo šestákový thriller. Oba, Archer i jeho společník si počínali bezmála jako dvojníci Jamese Bonda, ovšem s tím rozdílem, že tihle dva by nemohli být agenty OO7, čili oprávněnými splnit své poslání za každou cenu, tedy i za cenu ztráty lidských životů. Právě odpor k maření lidských životů totiž dohnal jejich nynějšího velitele k předčasnému odchodu z běžné vojenské služby. To, co ho nyní osobně vábilo na tomto nebezpečném podniku, byla okolnost, že se ten žurnalista dostal do nezáviděníhodné situace právě pro svou snahu dopadnout, odhalit a před zraky celého světa usvědčit Mimozemšťana. Kupodivu zrovna Michael Archer se cítil být předním bojovníkem proti mimozemskému odpůrci.
Jak Archer, tak jeho druh s vydáním všech sil a přece dost efektně, a nikoli bez jisté elegance zdolávali předvídané obtíže zrovna tak jako ty, s nimiž nepočítali.
Komplikovanost celého podniku ovšem nevyplývala zdaleka jen z prostředí orientálního despotismu - rafinovaného, krutého a zákeřného, jako spíše z výchozího Michaelova požadavku. Řekl to všem členům komanda předem:
"Bylo by na hlavu postavené, kdybychom při záchraně jednoho člověka měli přivodit smrt někoho dalšího. Tomu se musíme za každou cenu vyhnout! Musíme předejít situacím, kdy bychom byli nuceni usmrtit někoho v sebeobraně, ale i situacím, kdy by někdo mohl ohrozit nás! Zkrátka musíme ho dostat domů a přitom neztratit žádný lidský život. Jinak by ta akce pozbyla smysl."
"Ale ti, co to financují, říkali přece něco jiného", namítali zpočátku ostatní, - "Dostat ho do bezpečí, ať to stojí, co to stojí! S nasazením vlastního života!"
"To známe", mávl rukou Archer, "Tohle vzkazují pokaždé, ti kdo stojí v pozadí! A ještě to, že vaše rodiny budou v případě vašeho podlehnutí královsky zajištěny. Těm zdaleka nejde o život. Jde jim hlavně o získání vojensky důležitého tajemství. Ale jako velitel jsem byl pro tuto akci najat já. Takže kdo je proti, může se zrovna vrátit."
"To je nad lidské síly."
"Snad, jenže právě o něco takového by mělo jít každému z nás!"
Zůstali všichni.
Cestou k jezeru sledovali průběh záchranných a evakuačních akcí. Tajfun smetl celé vesnice jako domečky z karet. Telefonní spojení bylo přerušeno. Většina hrází byla prolomena. Nad zemí se vznášela hrozba epidemií. Armáda však s krajní tvrdostí prosazovala disciplinovanost obyvatelstva.
"Příšerné", povzdechl si Michael, - "To je tu po každém tajfunu tak strašná kalamita?"
Jeho společník zavrtěl hlavou: "Ani ne. Jenomže tentokrát tajfun postihl oblast, kde na to vůbec nejsou připraveni. je to vůbec dost podivné, že se tajfun objevil zrovna tady. Obvykle totiž tajfuny vznikají v Jihočínském moři a pohybují se ke Koreji a zpět k Japonsku. Ale tady?", kroutil nechápavě hlavou.
Blížili se ke zvláštní oblasti".
Konečně našli oběť. Vůbec nic nechápala, ale snadno se dala odvést. Ještě téže noci seděli v helikoptérách. Drželi se několik metrů nad hladinou Qarganu, v níž se odrážel měsíc.
Po rozednění vyvěsili velkou bílou vlajku s červeným křížem. Nikdo si na ně nedovolil vystřelit z ručních zbraní. Byl to rafinovaný nápad, a koneckonců - i pravdivý.
Před samonaváděcími raketami je chránilo těsné kopírování terénu. Přesto nezůstali dlouho utajeni. Nad hlavami jim zasvištěly stíhačky. To už byli na úpatí hor Kwan Lün, přecházejících v Tibet. Piloti manévrovali v průsmycích a údolích, kam na ně stíhačky nemohly. V dopoledních hodinách dorazili do Islamabádu.
Tam si oddechli.
deník "Žen-min ž´pao" přinesl příští den ostrý článek, výmluvně
nadepsaný:
Vzdušné pirátství !!

Všichni lidé dobré vůle jim však zatleskali.

"Je to s ním zlé", oznámil lékař, - "Nemůže si vzpomenout ani na své jméno. Zdá se, že se jim podařilo ho psychicky skoro zabít. Zablokovali mu paměť."
"Jak?"
"Asi pomocí psychofarmak. Zároveň navodili stav nápadně podobný schizofrenii s paranoidním zaměřením a sebeobviňovacím bludem. Zřejmě prodělal i elektrošoky. To mu nepřidalo."
"Takže jsme se namáhali zbytečně?", ptal se Michael.
Doktor zavrtěl hlavou a dodal: "Paul de Kruif říkával, že není duševní choroby, jejíž stav by se nemohl přinejmenším aspoň zlepšit, nicméně tady to příliš nadějně nevyhlíží. Pojď se podívat. Akorát se bude probouzet.
"Poznáváš mne?"
"Ne. Kdo jste?"
"Co se tam stalo?"
"Nevím."
Několik další reakcí jen potvrdilo lékaři jeho předpoklad: "Není prostá ztráta paměti. Je to navíc i stav duševní smrti. Jde o stav nehybnosti mysli. Tehdy stojí vedle sebe premisy, ale pohyb k závěru, k abstrakci vázne. Subjekt to zřejmě chápe. Jenže tím strašlivě trpí. Nemůže s tím nic dělat. Nemůže si pomoci. Každý pokus jeho vůle o překonání této ztrnulosti mysli se rozpadá do nekonečna neřešitelných obtíží a problémů. Tento stav, kdy v člověku žijí vedle sebe a nezávisle na sobě dvě ´já´, postrádá vlastní hnací sílu."
"Copak mu nelze nějak podnítit sebevědomí?"
"Možná ano, jenže s tím není radno si zahrávat. Sebevědomí je ošemetná věc. Snadno se může rozletět bez omezení. Proto je tu třeba iniciovat hlavně lásku, kdežto vědomí jako zdroj duševního pohybu - to už přijde snáze k uplatnění. Při opačném postupu - pokud se to vůbec podaří - nemocný se pouze přeléčí na sobce."
Kupodivu se této osvícené medicíně nakonec podařilo touhle taktikou vychylování jeho psychiky z mrtvé polohy vrátit pacientovi s láskou také sebevědomí jako činitel duševního pohybu.
"Nevím, co se se mnou stalo", opakoval pacient,- "ale jedním jsem si jist, za všechno mohu jen já sám!"
"Hm. Tak jednoduché to asi nebylo", uklidňoval ho muž v bílém.
"Jakto, že vůbec žiji?", divil se, "Proč nejsem docela zničen? Co se to se mnou všechno jenom přihodilo? Řekne mi to někdo?! Potřebuji znát o sobě všechno dopodrobna!"
"Ale, ale. To přece neví nikdo z nás! To snad ani nikdo znát nemůže."
"Ne. nemohu žít dál, aniž bych věděl, zda jsem se nedopustil něčeho zlého! Tuším, že se to stalo, ale jak? Musím dokonale znát svou vlastní historii!"
Lékař se shovívavě usmál: "Historii? Copak ji někdo z nás dokonale zná? Ani ti nejlepší historikové ji nemohou dokonale poznat."
"Ale snaží se o to."
"To je fakt. Jenže pokud jsou trochu soudní, tak chápou omezenost předmětu svého zájmu. Vědí, že historie sama není důležitá. Důležité je, co se z ní vyklube pro člověka. Hlavní je rozjímání o smyslu lidské existence. Dějiny k tomu dávají pouze látku. V tomto rozjímání se zhodnocuje život."
"Je tedy snad odhalování dějin zbytečné?"
"To nikdo netvrdí. Nepodceňuji dějiny. Jde jen o to, že na jejich pozadí musí být vždycky patrný smysl života každého z nás. jediným ziskem z dějin může být pokrok člověka v lidskosti a úsilí o sebepřekonání. Tuto druhou stránku ale člověk nemůže dosáhnout sám od sebe. Může ji přijmout leda jako dar, který si nemůže ani trochu zasloužit."
"Není snad člověk sám jediným tvůrcem vlastních dějin?"
"Samozřejmě, že není! Vtírají se mu do nich ti bájní Mimozemšťané nebo nebešťané či jak jinak jim hledači novinových kachen říkají. Ostatně by je to stejně nevystihovalo,"
"Proč ne?"
"Protože jsou to někdy jenom zmrzačeniny a torza toho, čím by měly být. To ale není tak důležité"
"A co je důležité?"
"Rozhodující je, že do těch dějin zasahuje vyšší prozřetelnost. Právě ona užívá k svým cílům lidské svobody, ale také zločinů těch zbídačených nebešťanů. Z hlediska věčnosti má své místo v dějinách a v přítomnosti také zlo nám jinak nepochopitelné."
"Ehm", ozýval se pacient, "Ale teď bych rád konečně věděl jedno: kdo vlastně jsem já?"
"Bratr. Copak mne doopravdy nepoznáváš?! Jsme přece bratři. Každý ovšem máme jiné poslání."
Zavrtěl nechápavě hlavou.
Přesto měl doktor pravdu, když připomínal slova vynikajícího francouzského lékaře. Záhy intuitivně postřehl v psychice nemocného jakési záchytné body. Na nich začal budovat léčit a poskytovat úlevu. Šlo to ponenáhlu. Byla tam jiskra jakési hlubší aktivity mysli. Tu se nepodařilo udusit. Právě ji bylo třeba obnovit. Zanedlouho se ukázalo, že její zanícení uvádí do chodu dychtivou stránku lidské duše. Nevyžadovalo to plnou činnost intelektu, zejména činnost přemítací. Pouze ji to prozatím ponechávalo v klidu. Lékař z ní ovšem nenápadně těžil - nepřímo na ní budoval. Zkrátka vedl pacienta, aby nepřecházel k jinému předmětu, dokud nedokáže uspokojivě využít jednoho. Trpělivě ho vyzýval:
"Neutíkej od toho předmětu, dokud jsi doopravdy nezakusil nějaký přínos, nějakou úlevu, nějaké zdokonalení! Ti, kdo přeletují od jednoho k druhému, přeletují svým citem, hledají příjemné zážitky, hledají libé pocity a podstatné jim uniká! " "Chci znát Pravdu!"
"Správně. Ale nestarej se tolik, jak přijmout Pravdu! Pokud miluješ, pak ti nebude zatěžko se k ní přiblížit!"
Krůček za krůčkem h vedl k pochopení výroku Alberta Velikého: "Milujícího milovat je přirozené. Nemilujícího však přivádět k lásce různými dobrodiními, toť znamení dokonalosti."
Jiskra na dně jeho duše byla vlastně stopa vyšší vůle, které nechal v sobě zavládnout, když se tehdy v laboratoři pokusil odhodit vlastní vůli. Byla psychologicky nezničitelná. Nedotkly se jí ani účinky halucinogenů a hypnotik, ba ani elektrošoky. Její roznícení v pacientově psychice naplňovalo jeho vůli, jeho lidské srdce nekonečným dobrem.
Osvojoval si dosud neprožitou zkušenost. Cítil v ní, jak je zaplavován velikostí Pravdy. Příjemně ho to udivovalo. Jeho rozum se totiž nemusel namáhavě v Pravdě vzpínat po velikosti. Proč? Byl Pravdou sražen k mlčení. V jeho nitru už nebylo onoho stálého návratu k sebereflexi ani vyčerpávající honby za dosažení pravdy úsudkem. A přece se nejednalo o docela bezstarostné nazírání.
Doktor to intuitivně postřehl. Odvodil z některých vnějších projevů, že pacient ve své duši jen jaksi kradmo chytá okamžiky, v nichž se patrně přibližuje k vytoužené Pravdě. Upíná se na ni, ale po chvíli se zase váhavě vrací k sobě. Jakási slabá ozvěna sebereflexe.
"A co neutralizující protilátky?", namítl rozhodně Michael, "To by byla zbraň!"
"Mluvíš jako voják. K dosažení žádoucí lásky je zapotřebí, aby člověk odložil vnější projevy sobectví, a nejen to - také aby nějak opustil sebe samotného. To bývá kámen úrazu."
"Proč?"
"Jakobys to nevěděl. Člověku přece není nic milejšího než svoboda vlastní vůle. V ní je člověk pánem jiných. Skrze ni může jiných používat. Jí také ovládá své jednání. A přece - mi něco říká, že on se o to tam - v tom pekle - dost možná už pokusil."
"Pokud se na to doopravdy zmohl, tak havárie reaktoru a důsledky psychofarmak a elektrošoků utlumily vzpomínky na tento jeho pokus. Chtělo by to zopakovat."
"Zopakovat, ale co?"
"Přece pokus o odhození vlastní vůle!"
"Jenže to se musí stát úplně dobrovolně a spontánně."
"Provedeme rekonstrukci", navrhl voják. "Průběh událostí je v obrysech známý ze zbytků laboratorního deníku. Interiér trochu uzpůsobíme podle vzhledu toroidálního ´Theta-pinče´ v Los Alamos.".
"Ovšem bez izolace jeho bioplazmy!", připomenul lékař.
"Samozřejmě. Opatřím povolení od tajné služby ke vstupu do reaktoru."
Nápad přišel vhod.
´Štěstí, že jsme hned neusilovali o pouhou obnovu paměti, o prosté vynoření vzpomínek a obnovu přemítavé schopnosti rozumu. To upřednostnění schopnosti lásky bylo asi na místě´, uvažoval lékař, který pokaždé bral pacienta za svého partnera, ba dokonce bratra. Proto nyní uvažoval o úspěchu v množném čísle. Dobře věděl o jeho součinnosti a nikterak ji nepodceňoval. Znal dobře lidskou povahu. Byl si jist, že v každém člověku je nějaký sklon ke snění o dálkách, o nekonečnu, o dokonalém pochopení kosmu, že v každém je tajný souhlas se světem fantómů a fantastična. Člověk je náchylný tyto fantómy falešně přiodívat navlékáním různých masek a pseudovědeckých zdůvodnění, jen aby se jim pak mohl v klidu bezstarostně oddat.

Zdálo se, že novinář obstál v nejtěžší životní zkoušce. Ve skutečnosti se ovšem octl na počátku nočního bloudění. Jádro jeho bytosti bylo totiž stále ještě ponořeno do temnoty. A právě když obstál v této životní zkoušce, získal pro svou orientaci nezbytný gyroskop - lásku. Poskytovala mu bezpečnou orientaci, a ač o tom přemítal sebevíc, nedokázal pochopit, kde ta obnovená sebedůvěra pramení. Přesto vyrazil vpřed. Vykročení temnou nocí po neznámých stezkách zasáhlo nejhlubší jádro jeho psychiky. A co víc - vystavilo samo jádro jeho psychiky jakési podivuhodné destilaci. V houževnatém hledání východiska narůstala znovu jeho inteligence. Na konci cesty měl z jeho duše vzejít nejvzácnější extrakt.
Posiloval ho konečně i lékař, když mu během doby nejednou opakoval známá slova o tom, že "veškeré tvorstvo až do dnešního dne sténá". Toto úpění se konkretizuje v člověku: "Ačkoli máme první dary Ducha, uvnitř toužebně naříkáme." V lidském duchu je jako v jedinečném a nenahraditelném plodu shrnut veškerý sublimovaný život Země, tedy koneckonců veškerá kosmická hodnota. Avšak lidský duch jako syntéza stvoření nachází ještě niternější střed v božském Duchu. "Nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu Duch sám se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit." (Ř 8,26) Touha tvorstva nabývá výraz v toužení a očekávání. Ten ale nachází svůj střed v Duchu Božím. Teprve tam chápe veškeré toužení a úpění ve vlastní podstatě.
Jeho vnímavost k Pravdě rostla nikoli tím, že by se byl stáhl do izolovaného nitra, nýbrž rostoucím objemem životních zkušeností, situovaných do středu svého naslouchání Pravdě. pokud to ovšem měl provádět účinně, potřeboval období ticha a ústraní. Léčba ho vracela do reality a opravdovosti života a tím i do společenství lidí.
"Byla to trestuhodná ničemnost!" ulevil si jednou novinář na adresu mimozemského odpůrce a jeho těkavých fantómů.
"O tom není pochyb. Ovšem na druhé straně je zase jisté, že se člověku nemůže zhola nic stát, pokud se mu zbytečně nevystavuje a když se zvědavě nehoní za fantómy."
"Snad."
"Docela určitě! Pokud totiž Kristu podléhá všechno řádné mimozemské stvoření nadlidské inteligence, tím spíš mu podléhá to stvoření, které se vymyká z řádu. Právě proto, že Mimozemšťan zmátl lidskou přirozenost a dovedl ji až na práh totální smrti, Bohočlověk vymetl mimozemského odpůrce jednou provždy ven!"
"Docela ven ze světa?"
"Ne tak docela mimo svět, ale ven z přítomnosti, ze srdce každého, kdo se nehoní za senzačními fantómy a zvědavě nevyhlíží božstvo pouze nahoře. Tak mimozemský protivník skončil právě tam, kde zahájil své zhoubné působení. V pravěkém blátě a prachu. Tamtéž se nepochybně propadli za ním černou dírou všichni jeho spojenci. Pokud si naivně představujeme, že něco vyššího, nám osobně blízkého a přece nás nesmírně přesahujícímu, sídlí právě NĚKDE NAHOŘE, odpůrce to intuitivně postřehne a vzápětí toho zneužije proti nám. Pak se nám ukáže zrovna shora - podle našich měřítek a představ - třeba jako UFO. V přítomnosti má totiž k dispozici především fantómy."
"Je to úchvatné pomyšlení", uznal žurnalista, - "když si uvědomím, jak je nám přítomná realita blízká, a kolik pomocných rukou se nám podává. je to skvělé, jak nám všechno v přítomnosti pomáhá na cestě k pravdě a zdokonalení."
"Jenže nestačí o tom jenom pěkně rozjímat. Je třeba soustavně a metodicky zkoumat realitu."
"Nicméně všechno studium by mělo vyústit v tohle rozjímání. Jedině tak se objevy mohou stát vnitřní zkušeností. jen tak se dají vstřebat do života."
Jeho druh mu dával pokyvováním za pravdu. Žurnalista pokračoval: "Osobně ale vidím smysl života ještě v něčem dalším."
"V čem?"
"V následném veřejném šíření vědecky podložené a filozoficky zdůvodněné informace o té potěšující a radostné otevřenosti současné reality vůči každému z nás."
"Hm. Nanejvýš důležité poslání. Hlavně při dnešním zmatku v lidských hlavách. Je to důsledek zmatení pojmů přírodovědných a filozofických s teologickými a mystickými. Podobně jako kdysi Jindřich Suzo vyváděl mystiku a vědu na správnou cestu, tak i nám přísluší podobný úděl. Jeden by neměl přeceňovat ani podceňovat význam přirozeného poznání, význam vědy a filozofie. Musí jasně rozlišovat přirozený život, vrcholící ve zkušenosti prostoupené ztichlým rozjímáním, od života nadpřirozeného, jehož principem je milost."
"Mezi oběma řády je ovšem souvislost."
"Jak by nebyla. Milost totiž neničí přirozenost, nýbrž ji zdokonaluje. Když se člověk v lásce přibližuje Bohu, usiluje současně o moudrost lidskou, o filozofii, a o ctnosti ryze přirozené. Třebaže jsou takové ctnosti málo dokonalé, nejsou tak docela bez významu pro ucelený pokrok člověka. A kromě toho je třeba pamatovat na to, že i v řádu přirozeném dlužno rozlišovat věci pozemské od mimozemských. Na počátku času byl totiž stvořen svět pozemský a svět mimozemský, respektive svět inteligentních bytostí, docela oddělených od pozemského světa. Až pak byl stvořen svět lidí, který do značné míry spojuje oba tyto světy. Mírou stvořených věcí v jejich existování je čas."
"Čas je tedy vlastnost věcí", ozval se novinář. - "Je to číslo v jejich pohybu od dříve k potom."
"Správně. A všeobecnou mírou času je stejnoměrný a všeobecně poznatelný pohyb kosmických těles, zejména Slunce. Ježto musí být každá míra stejnorodá s měřeným - linie se měří linií, plocha plochou, a tak dál, proto je nutno z míry času vyvodit závěr. Čas je téhož rodu jako pohyb, i kdyby formálně pohybem nebyl. Pohyb se totiž odehrává v čase a jeho rychlost se měří časem. Samotný pohyb je uskutečňováním toho, co je možné. Je to přechodný stav mezi pouhou možností a mezi dokonale uskutečněným pohybem."
"S časem úzce souvisí prostor."
"O tom není pochyb. Prostor je něco věcného v tělesech. Jelikož místo je konkrétní prostor a konkrétnost je zase předmětem lidské zkušenosti, musí lidé vycházet od místa, které vyměřuje první nepohyblivou hranici neboli povrch toho, co je obklopuje. Jenomže každá hranice tělesa není místem, nýbrž je pouze nepohyblivá. Je to také první hranice, jež se dotýká obklopeného tělesa. Místo je nepohyblivé a pevné též proto, že bývá dosaženo místním pohybem. Prostor je něco lnoucího k tělesu, a lze vyložit pohybem tělesa směřujícího k místu, aby je zaujalo. Povrch, který přímo obklopuje a uzavírá těleso, je prostor vnější, na rozdíl od prostoru vnitřního. K vnitřnímu prostoru těleso dospívá , když se pohybem někam dostane a je uzavřeno povrchem. Jak nepřetržitost času, tak souvislost prostoru nemá skutečně oddělených částí, leda vnitřně oddělených.
Přítomný čas tvoří nedělitelný okamžik. Jeho dělení vyplývá z jeho materální totožnosti s pohybem či s proměnou porušitelných věcí."
"Potom ovšem", ozval se novinář, "má každý pohyb svůj čas vnitřní. Vzhledem k vnějším pohybům Slunce má zase čas vnější, který se shoduje s reálným pohybem; je to čas reálný anebo relativní, podle svého poměru k pohybu skutečných věcí. Proto před stvořením světa nebyl ani tento reálný čas. Vynořil se až se stvořením."
"Nepochybně", pokyvoval hlavou jeho druh, - "Rozum však abstrahuje od času reálného či relativního ideální čas."
"Jak vzniká můj pojem času?"
"Lidský pojem času nevzniká ze zpětně uvažované postupnosti lidských myšlenek, nýbrž odtažitou činností rozumu z vnější smyslové zkušenosti."
"A co pojem prostoru?"
"Lidský rozum nepoznává jenom věci tohoto světa, ale také to, že se věci navzájem obklopují, že jedna k druhé přiléhá, a že rozměry tělesa jsou obličující hranicí druhého."
"Ehm", ozýval se novinář, - "Tak je tomu s prostorem a časem v našich pozemských poměrech. Jak je tomu ale u Mimozemšťanů? Je mi jasné, že každý příslušník mimozemské, totiž od pozemského světa načisto oddělené inteligence, je bytostí svého druhu, - avšak podléhá také času?"
"Určitě ano. Musí podléhat času! Třebaže svou inteligencí převyšuje Pozemšťana, na čas je i on krátký. Nedokáže se docela vymknout času, ale patrně v jiném smyslu, než v tělesném."
"Tomu zrovna moc nerozumím."
"Zkrátka je nad časem, jehož mírou je pohyb kosmických těles, protože je nad pohybem každé hmotné přírody. Avšak není nad časem, jehož míra spočívá v následnosti jeho bytí po nebytí. Zrovna tak nemůže uniknout tomu času, jehož míra pozůstává v následnosti jeho činnosti." Pak se na okamžik odmlčel, aby vzápětí váhavě připojil: "Na druhé straně však může být v čase i ve věčnosti."
"Podle toho", mínil novinář, "se mi čas jeví jako analogický pojem, který se mění podle různých stupňů bytí, na něž se vztahuje. V přísném slova smyslu se však čas vztahuje pouze na kosmickou a lidskou skutečnost."
Jeho druh ho poněkud překvapil, když mu řekl: "Pokud jde o materiální svět, většina badatelů se dnes vrací k tomu, že svět měl fakticky počátek v čase. Vědci se shodují v tom, že světové události měly začátek a směřují ke konci. To vyplývá ze znehodnocování energie, k němuž dochází ve všech jevech vesmíru. Proto jsou světové události neopakovatelným procesem, který se blíží k určenému konečnému stavu. Avšak i kdyby hmotný svět tvořil navěky koloběh - "
"To nelze jednoznačně vyloučit ani nezvratně dokázat."
"Nicméně ani tehdy by se neobešel bez prvotního hybatele, který ho mohl díky své všemohoucnosti stvořit navěky. Důležitou vlastností času je jeho směřování z přítomnosti do budoucnosti. Tento problém je jak ve fyzice, tak ve filozofii málo zkoumán. Ve fyzice se dnes užívá pojem vratnosti, obrácení času. Tak třeba americký fyzik Feynman navrhl zvláštní vysvětlení stavu se zápornou energií v Diracově teorii elektronů, jež spočívá v tom, že stavy se zápornou energií se považují za stavy, ve kterých má pohyb elektronů zpětný charakter v čase. Z toho plyne, že obráceně se pohybující elektron se podobá pozitronu pohybujícímu se obvyklým směrem. Heisenberg tvrdil ve svých ´Fyzikálních základech kvantové teorie´, že časoprostorový popis procesů na jedné straně a klasický zákon příčiny na straně druhé tvoří dvě, vzájemně se doplňující a současně se vylučující vlastnosti fyzikální události. Myslím, že soudobé pojetí prostoru a času, jak tu o něm povídám, vyžaduje prohloubení teorie relativity. Teorie relativity bude muset počítat s časem jako s rozměrem, a to je požadavek hlubšího sblížení s kvantovou teorií."
"Spojení teorie relativity s kvantovou teorií", opakoval novinář, -"To mi cosi připomíná. Nevím co, ale běhá mi z toho mráz po zádech."
"Proč?"
"Po světě chodí stále příliš mnoho budižkničemů, a ti svádějí vědu do slepé uličky pověr o nutném a věčném světovém koloběhu, a to třeba iluzí možnosti extrapolace bezprostřední skutečnosti okolního světa na atomovou oblast."
"To je ovšem úplná pitomost!"
"To bych řekl. Ale horší je to, na co už svého času upozorňoval Max Born."
"O co jde?"
"Tihle zlí básnici, totiž zasnění nepřátelé vědy, ti ohrožují světový mír! Nemohu, než dát Bornovi za pravdu. Taky jsem dříve snil o spojení teorie relativity s kvantovou teorií, a o jiných věcech, a dostal jsem se až na práh smrti."
"Takže z toho teď máš strach?"
Novinář zaváhal. Pak tiše řekl: "Nebojím se kvůli sobě, ale kvůli světu, který toho vzápětí zneužije!"
"Proč by musel?"
"Asi by nemusel - ale většinou to tak dosud pokaždé dopadlo."
"Ano, až moc často. Pokaždé to ale bylo proto, že lidé na to nebyli dost připraveni jako lidé."
"Jednomu by se zdálo, že stačí, když se vědecké poznatky prostě začlení do hlubšího kontextu - když se odhalí uzlové body a vazby mezi jednotlivými oblastmi lidského vzdělání, a basta."
"Zřejmě to nestačí. Jedna věc je syntéza na papíře a druhá věc je skutečná úroveň lidí. Spojení vědy s filozofií a obou s hodnotami duchovními a mravními je velmi užitečné. Jenže ono se to musí stát součástí každodenní zkušenosti. Je nutné pravidelně rozjímat o svých vědomostech. To znamená poměřovat je z úhlu lidskosti, ale také věčnosti. Musí se dennodenně zakoušet skutečnost, že světový čas má především duchovní rozměr. Představuje od začátku dějiny spásy, jak je vytváří Bohočlověk. Začátek světa - prapočátek - zahrnuje ve své neproniknutelnosti všechna jiná tajemství. Začátek světa, počátek dějiny spásy, začátek kosmického a spásodějinného času. To je paradox absolutního počátku, za kterým není už nic, než jen Stvořitel. Je stvořitelským okamžikem v tom nejpravdivějším slova smyslu, prvním, životodárným a totálním posvěcením. Odkazuje celou skutečnost na poslední čas, který se přeruší v Kristu, a na věčnost, v níž Slovo přebývá u Boha. Je to absolutní hranice mezi tím, co bylo "předtím", a tím, co je "odtehdy". Jinak řečeno je to hranice mezi ryzí existencí věčného stvořitele a existencí jeho stvoření. Vyjadřuje se v jednoduchém obraze víry ve svobodný stvořitelský čin Boží, který povolal všechny ještě před
založením světa k Ježíši Kristu."
Když viděl, že jeho druh pokyvuje hlavou, pokračoval. "Člověk obývá vesmír především jako bytost, kterou odměřuje Bůh a jeho stvoření. Musí však ze své strany objevit míru vesmíru a odměřovat ho, to znamená pochopit a dovršit. Proto bytí člověka spočívá v nazíravém vyměřování rozměru. Tak se naplňuje čas lidského života v tom smyslu, že existuje pouze skrze činnost duše. Je-li čas mírou na způsob čísla, je věčnost zase mírou na způsob jednoty. Čas není nic jiného, než absolutní a suverénní dynamika božské míry ve vyvíjejícím se vesmíru. Čas odměřuje vyvíjející se stvořený svět. Jeho časovost však dřímá tak dlouho, dokud ji neobjeví lidské vědomí, dokud nepostaví proti němu své trvání, a tak ho odměřuje ze své strany. Tahle časovost je zabudována v základech celé reality. Člověk má účast na kosmu, a také on je do něj tak trochu ponořený. Jestliže časové události vystupují jedenkrát jako budoucí, podruhé jako přítomné a pak zase jako minulé, Bůh je zachycuje všechny v jedné neunikající a věčné přítomnosti. Božská bytost vyniká proti všem konečným bytostem hmoty a ducha jako MOTOR IMMOBILIS.
Bůh neexistuje v čase, nýbrž koexistuje s časem tak, že jeho nedělitelné NYNÍ je srovnatelné s každým postupem času z přítomnosti do minulosti a z budoucnosti do přítomnosti. Tím, že Bůh sám skrze věčnost, ve které je zároveň vším, objímá čas, neprobíhá u něho čas, ale pouze ho nechává plynout. Proto poznává minulé, přítomné a budoucí stejným způsobem. Mezi Bohem a věcmi vládnou vztahy přítomnosti. Proto Bůh poznává časové věci nečasovým způsobem.
Trvání času se uskutečňuje v posloupnosti "předtím" a "potom". Vztah věčnosti k celému trvání času je stejný jako vztah něčeho nedělitelného k něčemu, co stále spolu souvisí. Nejde tu však o to nedělitelné, které je konečnou hranicí tohoto stále spolusouvisejícího, ani o nějakou jeho libovolnou část".
"Samosebou!", skočil mu do řeči novinář. "Podobnost tu má totiž jenom čas."
Doktor souhlasně kývl hlavou a pokračoval.
"Spíše jde o to nedělitelné, které, i když je mimo toto stále spolusouvisející, přesto je spolu s každým jeho libovolným bodem. Čas totiž nevystupuje z pohybu. Je vlastností věčnosti, která je veskrze mimo pohyb, takže nemá z času zhola nic. Pokud bytí toho, co je věčné, nikdy nezaniká, je ono přítomné každému libovolnému okamžiku nebo kterékoli chvíli času."
Novinář překvapeně vzhlédl.
"Dá se to přirovnat ke kruhu. Každý bod na obvodu kruhu je nedělitelný, a přece má jinou polohu než ostatní body na kruhu. Uspořádání plochy je totiž ve stálé souvislosti s obvodem kruhu. Avšak střed kruhu, který je mimo jeho obvod, má ke každému libovolnému bodu na kružnici tutéž vzdálenost. Tyto body tedy představují části, okamžiky času, a věčnost je v nich stejně přítomná, i když samotné části kruhu jsou mezi sebou ve vztahu minulého a budoucího. Nemohou však být nějak spolupřítomné s tím, co je věčné, neboť by musely být jeho částí. Avšak - jak víme - to, co je věčné, nemá trvání následnosti. Božský rozum tedy shledává všechno, co se událo během času, jako přítomné v celé své věčnosti, a tedy co je nějakým způsobem částí času, neexistovalo vždy. Z toho také plyne, že Bůh má poznání také o tom, co se v čase ještě neudálo. Světový čas má význam, který poukazuje na dva důležité momenty.
Čas má především v oblasti do něj zasahujících druhotných příčin a přirozené účelnosti vesmíru přirozený význam. Bůh dává každému svému stvoření, jakož i vesmíru jako celku, jeho vlastní čas, aby se v něm mohlo dovršit. Tato idea, kterou Bůh od věčnosti zaměřil věci k jejich cíli, se nazývá prozřetelnost. To ona zdůvodňuje čas jako vnitřní míru kosmického pohybu zaměřeného na cíl. Bůh uskutečňuje tuto věčnou, jednoduchou a dalekosáhlou ideu ve stvořitelském úkonu, který sám nepodléhá pohybu a časovosti. Tímto božským činem nejenže vznikají věci a udržuje se jejich existence, ale také každá z nich postupuje svým způsobem k věčnému cíli."
"A pokud jde o lidi?"
"U lidí je tomu jinak. Nicméně jeden a týž čas, čas božského slova objímá přírodu a lidi. Každé stvoření se touto stvořitelskou činností zaměřuje zevnitř na svůj cíl. Ale abych se vrátil k tomu druhému momentu. Čas má taky duchovní stránku. Od počátku je časem spásy. Bůh nestvořil dva časy, nýbrž jediný, a to je čas rozhodnutí, kterým chtěl stvořit jeden rod ke své cti, posvěcený v Kristu. Tento duchovní moment je tím nejpodstatnějším. Duch je totiž něčím určujícím. Srovnáme-li lidského ducha s fantastickými dimenzemi vesmíru přírodních věd, pak lze říci, že jenom vlivem osvícenosti svého ducha, a vůbec ne hmotným proplétáním se vesmírem, je si člověk vědom tohoto ponoru do světa.
Pohybem, kterým Bůh uskutečňuje tělesné stvoření, sleduje také něco osobitého, jmenovitě dokončení počtu svých vyvolených. Všechny pohyby stvořeného bytí, hmotného vesmíru i ryze duchového tvorstva, které přichází na pomoc právě těmto vyvoleným, to všechno sleduje dovršení ve věčné blaženosti. Všechno to ustane, sotva se splní konečná spása. Tady se už nedá mluvit o prozřetelnosti. Tady lze mluvit o předurčení. Konec světa se dostaví, až se naplní počet vyvolených, a toto naplnění je uskutečněním celého božského předurčení. Bůh transplantuje pozemského a časově podmíněného člověka do věčného života. Povolává ho pro tento cíl. Kosmický čas je tedy ve službách totální dovršenosti člověka. Kosmický čas je základem času lidského. Čas lidské dovršenosti je proto zakotven v kosmickém čase. Spásný čas z hlediska Zjevení objímá a podmiňuje kosmický čas. Ale z hlediska bytí věcí samotných zase kosmický čas určuje a odměřuje spásný čas. To má za následek, že časem hvězd nelze nijak určit osud člověka. Dobro vesmíru je totiž vyšší než zvláštní dobro jednotlivého člověka, pokud bereme obojí v témže druhu. Naproti tomu dobro milosti jednotlivého člověka je vyšší než dobro celého kosmu.
Víra pojímá čas jako míru stvořitelské změny a vykládá ho v Bohu. Tato míra vyžaduje začátek, střed a konec. Kristus. Tento náhled v podstatě vylučuje cyklické pojímání dění v kosmu, třebaže ho případně může připustit. Kosmický čas nemá kosmologický význam, nýbrž význam antropologický. Smyslem kosmu je člověk. Pokud antropologie nemůže nic rozhodnout s konečnou platností, pak přichází ke slovu nejhlubší smysl kosmického času, čas kristologický a božský."
"Já vím", ozval se novinář, - "jenomže to zřejmě nestačí jenom vědět. Tuto pravdu je nutno si osvojit v každodenní zkušenosti."
"To je ono! Poznání Boha se může a má stát každodenní zkušeností nejen nějakých vyjímečných jedinců, nýbrž každého z nás! Ve vrcholných okamžicích tohoto rozjímání se poznání Boha stává téměř zkušenostním a nepřetržitým. Člověk pak vnímá Boží přítomnost nejenom při nějaké bohoslužbě, ale i při každodenní práci. Pohyb tohoto poznání není ani přímý ani spirálovitý, nýbrž kruhový. Tehdy duše dospívá ke krouživému pohybu. Tehdy krouží klidně jako orel kolem svého Slunce. Duše se zbavuje zbytečného přemítání, návratů k sobě, k sebevědomí. Nechává se v této superkomunikaci přerušit jen občasným přechodem k lítosti, k předsevzetím a vzmachům lásky. Jedná se tu o takovou přítomnost Boží, v níž je člověk intimněji, než sám v sobě. Je to SUPERKOMUNIKACE z Božích pramenů života. Komunikace lásky a pravdy se stává zároveň vrcholnou činností ducha, kde Boží působení je tvůrčí přítomnost vštípená do kořenů lidského bytí. Vrůstání do tohoto sjednocujícího života se vyznačuje neklamným znamením. Člověk je tak ztotožněn se vším, že se ochotně vrací od vnitřního ticha do ruchu každodenního života a k pozemským starostem pokaždé statečnější a pokornější.
Zkrátka láska vydává i navenek své plody toho, jak ovládá duši. Ačkoli mystické sjednocení na dně duše je ta nejvyšší meta, které může a má každý člověk dosáhnout, přesto nemá na tom ulpět. Kdo je s Bohem niterně spojen, ten objevuje Boha ve všech věcech. Takový člověk nosí Boha ve všech svých dílech a na všech místech."

Dlouho o tom uvažoval, když toho večera procházel ztichlou ulicí. Později se mu mimoděk vloudila do úst melodie známého popěvku z dob jeho mládí. Zpívalo se v něm o tom, že co bůhví, že se má stát, to se stát musí, a refrén to jen zdůrazňoval.
"Que sera, sera - What will be, will be..."
Několik pozdních chodců se pozastavilo. Udiveně vzhlédli do bláznovsky uvolněné tváře. Sledovali jeho skotačivá gesta a dovádivé pohyby, jakými provázel svižnou melodii, kterou si pohvizdoval.
Jak by ne. Už dávno to nebyl žádný mladík. Skráně se mu blýskaly stříbrem a vlasů z hlavy mu také vypršelo jen co je pravda.
Potom se však shovívavě pousmáli a v klapotu podrážek mizeli v šedavé temnotě města.
Zřejmě ještě nebyl tak starý. Našel však své místo v prostoru a čase. A s tím i správnou životní orientaci. Zbývalo jen velebit Boha spolu s Královnu nadhvězdnou.

Královno vesmíru
ty, kterou Pán měl před počátkem díla
co píseň v srdci ustanovenu!
Než moře vzdul, již zrozena jsi byla,
než tryskly první trylky pramenů.

Ty, kterou zdobí náhrdelník světů
(jak maličký jsme my v něm korálek!)
ty, kterou sklání náhrdelník květů
nad jednu hvězdu, záhon fialek,

nad domov nehostinný jako Betlém,
nad domov pevný jako Golgota!
Jež rouno kosmu pročesáváš světlem,
až do nejzazších temnot rozžatá,

Oroduj za nás

ať oslnivým chaosem (ach, slepí!)
nejtižší rukou dáváme se vést,
když jako světlo za slzou se třepí
do stále nových, stále bližších hvězd;

ať v jejich víření se rozpomenem:
čím jdeme dál, tím se vracíme blíž;
ať spatříme - jak kostru pod rentgenem -
to, na čem světy trvají: bod-kříž,

to lůžko lásky, které nesem v sobě.
Pro lásku Boží, ty ho s námi nes!
A pochovej nás v životě, ne v hrobě!
V království světla! Dnes! I dnes! Už dnes!

11. část zápisníku
Určení pojmu místa a tím také prostoru souvisí s místním pohybem těles. Otázka, co je místo, vzniká z místního pohybu. Místo je něco jiného než těleso ležící na místě, protože různá tělesa mohou po sobě zaujmout totéž místo, a těleso se může přesunout na jiné místo, než mělo předtím (Aristoteles, Fyzika, IV, 4-5).
Rovněž fyzikové říkají, že každý pohyb a proces má svou rychlost, sled a spád měřitelný časově. Odehrává se někde jako na svém místě a v prostoru. Každá struktura má svůj čas a své místo a prostor.
"Není absolutní čas, který plyne stejným způsobem pro všechny pozorovatele ve všech soustavách. Nejsou ani neproměnné vzdálenosti." (A.Einstein-Infeld, Fyzika jako dobrodružství poznání, 1971) Přesto i prostor má své fyzikální vlastnosti. Vlastnosti prázdného prostoru se dají dokázat z odstředivé síly, protože se měnily zjevně a spojitě se změnou gravitačních polí (Riemann).
Teorie relativity našla v zobrazení pohybu utvořením statického obrazu křivkou v dvojrozměrné časoprostorové soustavě, obraz pohybu jako něčeho, co existuje v dvojrozměrné časoprostorové soustavě; v jednorozměrné prostorové soustavě byl dynamický jeho obraz, v němž se polohy mění časem. Je to tedy objektivní obraz toho, co existuje v časoprostoru.
Skutečnost místa a prostoru je dána a zjištěna v obou případech, jak ve filozofickém pojetí Aristotelově, tak v pojetí fyzikálním. Těleso zaujímá místo, místo a prostor pojme těleso a není části tělesa.
Místo musí být stejné jako těleso na něm. každé těleso má své místo. Pokud se tvrdí, že něco je na větším místě, např. že je někdo v Paříži, protože je tam na určitém místě, tedy takové tvrzení je podmíněné, a rovná se tomu, že někdo je tam, na svém místě.
Pro věc umístěnou na místě nemůže být nedostatek místa; může se přesunout z jednoho místa na jiné místo.
Ze zřejmých předpokladů říká Aristoteles při vymezování místa, že nemůže být ničím jiným, než první nepohyblivou hranicí toho, co obklopuje (Fyzika IV, 4, 212a).
Každé těleso je vřazeno do řádu, do souvislosti s jinými tělesy, které navzájem působí. Vesmír je vyplněn tělesy a jejich působením a pohybem. Jsou navzájem ve stálém styku. Těleso vřazené do této souvislosti je na svém místě, a když se pohybuje, tedy mění své místo. Jenom bezprostřední dotyk tělesa, které obklopují jiná tělesa, má ráz místa.
Tato bezprostřednost dotyku hmotou nebo energií je vyjádřena slovem "první" čili je to přímý dotyk. Proto pohybuje-li se těleso, nebere s sebou dřívější místo, nýbrž přichází do styku s jinými tělesy a jako by do objetí jiných těles a jejich působení. Všechno se děje v určitém pořádku, nikoli zmateně. Skutečnost, že se místo nepohybuje s tělesem, které zaujalo nové místo, to vyslovuje Aristoteles slovy "nepohyblivou hranicí toho, co obklopuje". Místo totiž zůstává nepohnuto s pohybem tělesa, které v něm bylo obsaženo.
Samo sebou však obklopující těleso může být a je v pohybu. Pokud je obklopující těleso ve zhuštěném stavu, tedy je pro jiné těleso neproniknutelné, ale jeho pole obklopí těleso přiřazené do blízkosti a působí na pole tohoto tělesa.
Einstein uvádí, že pohyb těles nedovedeme vyjádřit, když nepřihlížíme k vzájemnému působení těles a polí.
Aristotelovo pojetí znamená ve fyzikální mluvě, že každé těleso je vřazeno do vzájemnosti působení těles a polí. Proto se vlastnosti prostoru mění zjevně a spojeně se změnou gravitačních polí (Riemann). Ve fyzice odstraněn pojem absolutního prostoru. Podle Aristotelova vymezení je tato pravda filozoficky vyslovena dávno před teorií relativity.
Každé silové pole obsahuje energii a část hmoty, neboť k němu patří určitý druh nejzákladnějších částic. Hmota má energii a energie je vlastností fyzikálních předmětů, nikoli podstat, nýbrž je vlastností hmotných těles. Nemůžeme si představit určitou plochu, která by ostře oddělovala pole od hmoty.
Přesné Aristotelovo filozofické chápání místa a tím i prostoru (vlastnosti místa a prostoru se totiž shodují) nabývá jako vyjádření skutečnosti nesmírné důležitosti ve světle nových fyzikálních poznatků.
Vztažnost míst a prostoru byla filozoficky vyjádřena, třebaže fyzikové jako Newton absolutizovali skutečnost prostoru. Každé určení místa a prostoru nějakého tělesa je vztažné k jinému určitému tělesu a nemá vztah k něčemu absolutně nehybnému, co by mělo přednost před všemi ostatními tělesy a určovalo by místo a prostor jiných. Určení místního pohybu výslovně vyžaduje určení soustavy, vůči které se něco pohybuje.
Otázka o nehybnosti soustavy vztažnosti během dějin prošla svým vývojem až k teorii relativity u Einsteina.
Z toho se vyvozuje kategorie "kde" a znamená přítomnost věci na nějakém místě, a to hmotné věci s kvantitativními rozměry, a takto kvantitativním stykem má věc své "kde". Takový způsob je způsobem, určeným kvantitativně. Přitom místo obsahuje a pojímá věc s její rozměrností; věc je pojata, kdežto místo pojímá věc.
Je však případ lidské duše oživující tělo, že není pojata na místě, nýbrž sama - tím, že formuje tělo, obsahuje tělo. Tento způsob přítomnosti na určitém místě lze označit za způsob vlastní vtiskujícímu tvaru. Jiné duchovní bytosti jako anděl nebo Bůh jsou na určitém místě přítomny na způsob činnosti, protože nemají kvantitativní rozměrnost, takže nemohou být pojaty místem.
Aristoteles rozlišuje pojem místa od pojmu prostoru pouze v mysli, zatímco ve skutečnosti spočívá skutečnost prostoru v tom, že souvisí s rozsahem těles a je měřítkem tohoto rozsahu. Místo však má tuto realitu.
Měřit může něco pouze lidský rozum, který je ovšem při tom vázán na skutečnost rozměrů, v nichž se těleso nachází. Měřítko rozměrů je dílem lidského myšlení, a proto zůstává lhostejné, ke které soustavě lidská mysl vztahuje svou míru rozměrnosti těles. Vřazení částí tělesa na místo dává mu pojmenování, že těleso je obsaženo v místě. Je pojato do vzájemného řádu, pohybu a působnosti těles navzájem. To je totéž, že jedno těleso svými rozměry a polem je vřazeno k polím a rozměrům jiných těles.