Jak nás ovlivňují planety ?
Závisí člověk na vlivech okolního vesmírného prostředí? Tento vliv je nesporný a byl prokázán, ale není naprostý. Vliv okolního vesmíru zasahuje člověka v jeho fyziologických pochodech, kdežto v jeho činnostech duchovních, projevujících se intelektem a svobodnou vůlí, zůstává každý člověk uzavřeným mikrokosmem, který ovládá jen o sám. Pokud je však v činnosti svého intelektu a svobodné vůle nějak závislý na svých smyslech, tedy je ve stejné míře závislý na podnětech přicházejících z makrokosmu. Proto je člověk ve svých psychologických činnostech, v nichž se spojují dohromady vlivy duchovní s vlivy tělesnými, poněkud - do jisté míry závislý na okolních vlivech.
V řadě zemí světa jsou zkoumány souvislosti mezi celkovou sluneční činností či mohutnými slunečními erupcemi a dopravní nehodovostí. Většina příčin dopravních nehod spočívá v selhání člověka, v opožděné nebo přemrštěné reakci na změnu dopravní situace. Kromě meteorologických poměrů a osobních vlivů člověka, jako je únava či přepracování, se uplatňuje vliv změny magnetického pole Země na mozkové elektrické proudy. Jde přitom o mechanismus podobný vlivu zmagnetizovaného jádra transformátoru na jeho sekundární vinutí. Dochází k zesílení útlumu v ústřední nervové soustavě, zpomalují se reflexy, takže máme třeba až čtyřnásobně "delší vedení". Přitom se také objevují poruchy paměti, atd.
Podle výzkumů existuje těsná souvislost mezi poruchami geomagnetického pole Země a dopravní nehodovostí: 83 % magneticky vyrovnaných dnů mělo prokazatelně nižší počet nehod, zatímco 81 % magneticky narušených dnů vyznačoval zvýšený výskyt nehod.
Pokud dochází ke sluneční erupci během středy a čtvrtka, nalézá se konec týdne v kritické době dopadu na magnetosféru. To se projevuje i u lidí, vnímavých na tyto procesy, zvláště když řídí auto. Takových vnímavých lidí je u nás podle lékařských posudků nadpoloviční většina. Pokud nastane uvedená kritická situace, tedy se koncem týdne vyskytne o 66 - 88 % více nehod, než je průměrný počet.
V Německu byl proveden výzkum, ke kterému byl využit soubor více než 100 tisíc autonehod. Z výzkumu vyšlo najevo, že riziko nehody prudce vzrůstá druhý den po sluneční erupci. Ke stejným závěrům došli japonští badatelé sledující závislost sluneční aktivity a počtu dopravních nehod.
Obzvláštní pozornost dlužno věnovat kosmickýcm vlivům na cévní a srdeční chodby, které tvoří v průmyslových zemích až 46 % příčin úmrtí.
Ve Francii bylo zjištěno, že přechod mohutných činných oblastí přes ústřední poledník se v 84 % případů shoduje s náhlými úmrtími (infarkty,mozkovými mrtvicemi, atd.). Pomocí předpovědní služby sice nemůžeme zachránit nebezpečí úmrtí, neboť předpovídané kritické dny jsou závažné jen pro malou část obyvatelstva, avšak včasnou předpovědí lze riziko výrazně snížit. Nemocní lidé lépe snášejí nepříznivé vlivy, když se v takových dnech vyvarují fyzického a nervového zatížení, a když nasadí léčbu příslušnými léky.
Z některých českých výzkumů se ukazuje, že křivka úmrtí na infarkt myokardu vykazuje nejvyšší vzestup až druhý den po sluneční erupci.
Existují zde však další souvislosti. Lidská krev jako druh koloidního roztoku bezprostředně reaguje na sluneční záření. Srážlivost krve (sedimentace) se během dne mění - po západu Slunce klesá, těsně po východu Slunce vzroste o 20 % a pak další růst pokračuje během dne. Výzkumy potvrdily, že při zatmění Slunce se tempo sedimentace prudce zpomalilo. V době nárustu sluneční aktivity roste také srážlivost krve, kdežto při oslabení sluneční činnosti naopak klesá.
Druhý den po slunečních erupcích roste počet sebevražd na čtyř až pětinásobek oproti dnům klidného Slunce, zrovna tak jako počet záchvatů u schizofreniků. Z našich domácích výzkumů, potvrzovaných v zahraničními průzkumy, vychází najevo také jistá souvislost mezi změnami celkové aktivity Slunce a počtem nádorových onemocnění. Křivky počtu onemocnění rakovinou vykazují maxima v době minima sluneční aktivity - jako by sluneční činnost měla přímý brzdící účinek na zhoubné bujení buněk. Podobně bylo u nás prokázáno, že posledních sto letech se vyskytují epidemie infekční žloutenky právě v době minima sluneční činnosti, a naopak. Je to zajímavý podnět pro předcházení těmto nemocem, zejména když uvážíme, že virová infekční žloutenka nás všechny stojí ročně miliardy korun.
Těsnou souvislost mezi sluneční aktivitou a nakažlivými nemocemi dokládají statistické soubory počtu onemocnění spálou či malárií v Rusku, a cholerou v Indii.
Není to však jen vliv Slunce, ale i působení Měsíce, který byl prokázán v souvislosti s lidským zdravím. Průzkum citlivosti lidského oka, totiž změn citlivosti na různé barvy během roku prokázal závislost na změnách měsíční fáze. Statisticky bylo zjištěno, že citlivost vůči žluté a modré barvě kolísá během roku. Tak v létě je pociťována modrá barva silněji nežli barva žlutá, kdežto v zimě naopak. Podobně v době měsíčního úplňku obvykle nastávají maxima, kdežto v době dorůstání nastávají minima. Zřejmě to souvisí s posunem citlivosti vůči různým vlnovým délkám (kratším kmitočtům) a naopak.
Je zajímavé, že světelný účinek Měsíce doprovází také účinek gravitační, třebaže je asi 180 x menší, než gravitační působení Slunce.
Podobně jako Země působí přitažlivou silou na Měsíc a nutí jej kolem sebe obíhat, tak i Měsíc působí svou přitažlivostí na Zemi a na všechno, co je na jejím povrchu. Hmotnost Měsíce je asi 81 krát menší než hmotnost Země. Proto i gravitační účinky jsou tak malé, že opravdu nestojí za to, abychom se šli vážit za úplňku. Přesto jsou měřitelné. Když stojí Měsíc nad námi, tj. v zenitu, ztrácí dospělý člověk asi O,25 gramů své váhy díky tomu, že je jakoby tažen vzhůru.
Není to mnoho, ale v souhrnu se gravitační působení Měsíce projevuje mohutnými přesuny hmoty na povrchu Země a změnami pohybu celé planety.
Už Isaac Newton správně usoudil, že pravidelné kolísání výšky vodní hladiny, projevující se dvakrát denně stoupáním hladiny při přílivu a klesáním při odlivu, je způsobeno Měsícem. Jde o případ odedávna známého slapového účinku. Gravitační účinek je totiž odlišný na přivrácené a odvrácené straně Země. Tento rozdíl způsobuje skutečný pohyb zemských hmot, snažících se vzdálit přivrácený a odvrácený bod povrchu. Mluvíme záměrně o pozemských hmotách, protože tomuto pohybu podléhá nejen voda v oceánech, nýbrž také pevniny a zemské ovzduší. Podobně působí také Slunce, jenže jeho slapový účinek je mnohem menší než účinek Měsíce.
Příliv způsobený Sluncem nastává na daném místě povrchu Země každých dvanáct hodin - tedy kolem poledne a o půlnoci místního času. Příliv způsobovaný Měsícem má na tomto místě maximum každé dva týdny, vždy kolem úplňku a při dorůstání. Hlavní úlohu plní Měsíc, kdežto Slunce se na tom celém velkolepém dějství podílí méně.
Největší vzmach vodní hladiny nastává tehdy, když se působení obou těles sčítají, tedy když Slunce leží s Měsícem a se Zemí poblíž jediné spojnice.
Slapovému účinku je vystavena také pevná zemská kůra a ještě více ovzduší. Když Měsíc stojí nad námi (v zenitu), tehdy se zemský povrch pod ním vlivem jeho přitažlivosti zvedne asi 11 cm, a při západu či východu Slunce zase ve stejné míře klesá.
Bylo provedeno řada zkoumání ohledně vlivu Měsíce na pozemské počasí. Už v 60. létech 20.století prováděl radiofyzik E.G.Bowen sledování podnebí v USA a na Novém Zélandě. Ze svých výzkumů vyvodil závěr, že třetí až pátý den po úplňku a při dorůstání Měsíce prší víc a častěji. Tento závěr je podporován skutečností, že množství kondenzačních jader v atmosféře a počet sledovaných meteorických částic (resp. jejich stop) na základě radarové sledování závisí na fázi Měsíce. Přesněji řečeno, závisí to na poloze Měsíce v prostoru. Podle Bowena vyplývá z radarového sledování meteorů na více místech, že hlavní maximum je těsně po poslední čtvrti, sekundární před první čtvrtí, a minimum kolem úplňku a při dorůstání.
Statisticky to vypadá tak, že působení Měsíce na počasí je větší při maximálním slapovém působení, tj. při dorůstání nebo úplňku Měsíce, když je Měsíc nejblíže zemi (v perigeu) a současně se nachází v rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce (na ekliptice).
Vedle Slunce a Měsíce jsou to však i různé planety, které ovlivňují pozemský život. Slapový účinek Venuše je 9,6 krát větší než slapový účinek obřího Jupiteru, 50 krát větší než slapový účinek sousedního, třebaže mnohem menšího Marsu (10,7 % hmotnosti Země, nejbližší přiblížení k Zemi 55 miliónů km), 160 krát převyšuje účinek Merkuru, 250 krát účinek Saturnu a asi 15 tisíckrát účinek vzdálenějších planet.
Ve srovnání s Měsícem je však tento účinek asi 20 tisíckrát menší. Pokud tedy Slunce a Měsíc způsobují každých čtrnáct dní mimořádné pohyby v zemské kůře o velikosti nejvýš 16 cm, slapový účinek Venuše k tomu může přidat nejvýše dalších O,O1 mm. Jupiter se může projevit zdvihnutím zemské pevniny řádově o tisíciny milimetru. Není však vyloučeno sčítání jejich vlivu, který se závažněji může projevit v některých pozemsky kritických poměrech.
Ještě složitější je tento vliv, když se spojuje s působením elektromagnetických vln a infračerveného záření na Zemi, zejména za podmínek narušeného ozónového filtru, chránícího pozemský život. Všechny aktivní procesy zejména na Slunci jsou totiž zdrojem nejrůznějších druhů záření a částic. Každou sekundu pozbývá Slunce díky elektromagnetickému vyzařování asi 5 miliónů tun hmoty a díky slunečnímu větru asi milión tun hmoty. Jestliže se kdysi říkávávalo, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař, díky lidskému poškození pozemské atmosféry a životního prostředí to už přestává všeobecně platit. Dnešní lékaři varují před nadměrným vystavováním pokožky lidského těla slunečním paprskům, které může nepříznivě působit. Může vést k bolestivým spáleninám, ale také snižuje pružnost kůže a způsobuje její předčasné stárnutí. Odhaduje se, že ročně přibývá půl miliónu onemocnění rakovinou kůže díky přílišnému opalování, které navíc ochromuje imunitní systém, atd.
10. Zamyšlení o věštecké pověře
Co je to věštění?
Pod věštěním se podle sv.Tomáše rozumí nějaké předvídání budoucnosti. Budoucnost však lze předvídat dvojmo. Jedním způsobem lze předvídat budoucnost v jejich příčinách, druhým způsobem samu o sobě. Příčiny budoucnosti jsou trojí. Jedny příčiny působí z nutnosti a vždy své účinky. Takové budoucí účinky lze s jistotou předvídat a předpovídat z pozorování jejich příčin, jak hvězdáři předpovídají budoucí zatmění.
Druhé příčiny působí své účinky nikoli z nutnosti a vždy, nýbrž většinou a zřídka selhávají. Z takových příčin lze předvídat budoucí účinky, ale ne s jistotou, nýbrž nějakým odhadem, jako hvězdáři z pozorování hvězd mohou něco předvídat a předpovědět o počasí, a lékaři o zdraví nebo smrti. (56)
Třetí jsou příčiny, které vzaty samy o sobě, mají dvojaký ráz. To se jeví zvláště u rozumových schopností, které mají vztah k opačnému. Takové účinky nebo také ty účinky, jež nastávají náhodou z přírodních příčin, nelze z pozorování příčin předvídat, protože jejich příčiny nemají sklon jednoznačně určený k takovým účinkům. Takové účinky nelze předvídat, když se nesledují samy o sobě. Lidé však mohou pozorovat takové účinky o sobě jen když jsou přítomny, jako když člověk vidí Sokrata běžet nebo chodit. Ale pozorovat takové účinky o sobě, dříve než nastanou, je vlastní Bohu, který jediný ve své věčnosti vidí jako přítomné to, co je budoucí. Proto praví Izaiáš: "Oznamte, co bude následovat, ať poznáme, že vy jste bohové" (Iz 41,23). Kdo by se opovážil jakýmkoli způsobem předvídat či předpovídat budoucnost, aniž by měl Boží zjevení, jasně by si osoboval, co je Boží. Podle toho se někteří nazývají věštci. Proto píše Isidor: "Nazváni věštci, jako plní Božího vědění, neboť předstírají naplnění sebe božstvím, a jakousi podvodnou chytrostí hádají lidem budoucnost."
Věštěním se tedy nenazývá, když někdo předpovídá to, co se děje z nutnosti nebo většinou, což lze předvídat lidským rozumem. Věštěním se nenazývá ani to, když někdo poznává jiné náhodné budoucí věci Božím zjevením. Zde totiž on nevěští, totiž nedomáhá se božského vědění, nýbrž spíše přijímá božské vědění. Věštícím se nazývá pouze ten, kdo si nepatřičným způsobem osobuje předpovídání budoucích událostí. To je však hřích. Proto věštění je vždycky hřích.
Je věštění druh pověry?
Pověra zahrnuje nepatřičné uctívání božství. K poctě Boží však náleží něco dvojmo. Jedním způsobem, když se něco Bohu obětuje, ať oběť, dar apod. Druhým způsobem, když se něco božského bere jako při přísaze. Proto k pověře náleží nejen, když se démonům přináší oběť modloslužbou, nýbrž také když někdo přijímá pomoc démonů, aby něco vykonal nebo poznal. Každé věštění však pochází z činnosti démonů, buď že démoni jsou výslovně vzýváni, nebo že se démoni vměšují do planého zkoumání budoucnosti, aby naplnili mysl lidí marnostmi. Planým zkoumáním budoucnosti je, když se někdo snaží předvídat budoucnost, z čeho předvídat nelze. Proto věštění je druh pověry. (57)
Jaké jsou druhy věštění?
Každé věštění užívá k předvědění budoucí události nějaké rady nebo pomoci démonů. A tu buď výslovně vyprošuje nebo bez lidské prosby se démon tajně vmísí a předpovídá něco budoucího, co je lidem neznámé. Výslovně vzývaní démoni obvykle předpovídají budoucnost rozličnými způsoby. Někdy se vloudí klamnými zjeveními do zraku a sluchu lidí, aby předpovídali budoucnost. Tento druh se nazývá mámení, protože lidské oči či uši jsou omámeny. - Jindy se to děje ze snů. A to se nazývá věštění sny. - Jindy se to děje zjevením nebo mluvením některých zesnulých (nigromantie). Tento druh věštění se nazývá věštěním mrtvých, protože po jistém zaříkávání s použitím krve zdají se vyvolaní mrtví věštit i odpovídat na otázky. - Někdy zase předpovídají budoucnost prostřednictvím živých lidí, jak se to děje u posedlých. - Jindy předpovídají budoucnost z nějakých obrazců nebo znamení, které se objeví na neživých věcech. Pokud se přitom objeví na nějakém pozemské tělese, jako na dřevě nebo na hlazeném kameni, nazývá se to geomantie, pokud však na vodě, tedy hydromantie, pokud ve vzduchu, tedy aeromantie, pokud v ohni, tedy pyromantie, jestliže však na vnitřnostech zvířat, obětovaných na oltářích démonů, tedy se to nazývá aruspicium.
Takové věštění, které se děje bez výslovného vzývání démonů, lze dělit na dvojí. První z nich je, když k předvídání budoucího sledujeme něco v poloze nějakých věcí. Jestliže se někdo snaží poznat budoucnost z pozorování polohy a pohybu hvězd, jde o astrology, kteří se nazývají geneatici, pro sledování dnů narození. - Jestliže se snaží poznat budoucnost z pohybů nebo hlasu ptáků nebo jiných živočichů, nebo z kýchání lidí nebo ze škubání údů, náleží to všeobecně k auguriu, což se označuje podle švitoření ptáků, jindy se to nazývá auspicium od pohledu na ptáky, z nichž první přísluší uším, druhé očím. Takové věci se totiž u ptáků sledují. - Pokud se ale takové pozorování děje na lidských slovech, v jiném smyslu pronesených, která někdo překrucuje na budoucnost, kterou chce předvídat, nazývá se to omen. A jak praví Maximus Valerius, "pozorování znamení je nějakou smlouvou spojeno s náboženstvím. Věří se totiž, že nikoli nahodilým pohybem, nýbrž božskou prozřetelností povstalo, co učinil. Jako když Římané uvažovali, zda se mají přestěhovat na jiné místo, náhodou v té chvíli jeden setník zvolal: Praporečníku, zaraz prapor! Nejraději zůstaneme zde. Sotva to uslyšeli, přijali tento hlas za znamení a upustili od dalších porad o stěhování." - Jestliže se však pozorují nějaké polohy obrazců na nějakých tělesech jevící se zraku, jde o jiný druh věštění. Tak věštění z rýh na ruce se jmenuje chiromantie, (z řečtiny chiros, ruka). Věštění z nějakých obrazců jevících se na lopatce nějakého zvířete se nazývá spatulimantie.
K druhému rodu věštění , které je bez výslovného vzývání démonů, patří věštění, které povstává z pozorování něčeho, co vzniká z toho, co lidé vážně konají k vyzkoumání něčeho skrytého. To se děje buď prodlužováním bodů (geomantie) nebo sledováním obrazců, které vznikají z roztaveného olova, litého do vody, nebo z nějakých lístků, popsaných nebo prázdných, tajně položených, přičemž se sleduje, kdo který vezme. Dále také z předložených stébel různé délky, přičemž se sleduje, kdo vezme delší a kdo zase kratší. Jindy zase z vrhání kostek podle toho, kdo hodí více bodů, nebo také sledováním toho, co se naskytne člověku náhodně otevírajícímu knihu. Takový náhodný výběr něčeho z množiny se nazývá losování.
Tak je tedy jasné, že jsou tři rody věštění. První je ze záměrného vzývání démonů, což činí černokněžníci. Druhý spočívá z nezáměrného pozorování polohy nebo pohybu jiné věcí, což přísluší augurům. Třetí spočívá v tom, že konáme něco, aby se nám zjevilo něco skrytého, což patří k losování (58).
Je přípustné věštění, které se děje vzýváním démonů?
Každé věštění, které se děje vzýváním démonů, je nepřípustné ze dvou důvodů. První z nich se bere ze strany původu věštění, kterým je totiž smlouva, výslovně uzavřená s démonem právě vzýváním démona. A to je zcela nepřijatelné. Proto se proti některým říká: "Učinili jsme úmluvy se smrtí, s peklem jsme učinili smlouvu" (Iz 28,15). A bylo by to ještě horší, kdyby se přinášela vzývanému démonovi oběť nebo pocta.
Druhý důvod se bere ze strany budoucí události. Démon, který sleduje zkázu lidí, zamýšlí takovými odpověďmi, při nichž někdy pronese pravdu, navyknout lidi na to, aby mu věřili, a tak se je snaží přivést do něčeho, co ohrožuje lidskou spásu. Proto Atanáš při výkladu evangelia, kde Kristus umlčel démona (Lk 4,35), říká: "Ačkoli démon vyznával pravdu, přesto Kristus umlčel jeho řeč, aby spolu s pravdou nešířil také svou nepravost. Aby nás také navykl nedbat na takové, i když se zdají říkat pravdu. Je totiž zločinem, abychom byli poučováni od ďábla, když máme Písmo svaté." (59)
Je přípustné věštění, které se děje pomocí hvězd?
Při věštění, které vychází z nepravdivého nebo planého mínění, vměšuje se činnost démona, aby zmátl lidské duše lží nebo marností. Někdo užívá lživého nebo marného mínění, pokud se snaží pozorováním hvězd předvídat budoucnost, kterou z nich nelze předvídat. Dlužno uvážit, co z budoucnosti lze předvídat pozorováním vesmírných těles. Je jasné, že to, co nastává z nutnosti, se dá předvídat z pozorování hvězd, jako hvězdáři předpovídají budoucí zatmění. Avšak o předvídání budoucích událostí z pozorování hvězd byly vysloveny různé domněnky,
Tak někteří tvrdili, že hvězdy spíše znamenají, než činí to, co se z jejich pozorování předpovídá. Ale to se říká nerozumně. Vždyť každé tělesné znamení je buď účinkem toho, čeho je znamením, jako kouř znamená oheň, od něhož vzniká, nebo pochází od stejné příčiny, a tak, když znamená příčinu, v důsledku toho znamená účinek, jako duha někdy znamená jasno, pokud její příčina je příčinou jasna. Nelze však říkat, že postavení a pohyb vesmírných těles jsou účinky budoucích událostí. Nedají se ani převádět na nějakou vyšší společnou příčinu, která by byla tělesná. Dají se však převádět na jednu společnou příčinu, kterou je Boží prozřetelnost. Jenže jiným způsobem jsou od Boží prozřetelnosti upravovány pohyb a polohy vesmírných těles, a jiným způsobem jsou upravovány budoucí náhodné události. To proto, že hvězdné polohy a pohyby jsou upravovány podle povahy nutnosti, aby vždy stejným způsobem nadešly, kdežto budoucí události jsou upravovány podle povahy nahodilosti, aby se děly různě.
Pozorováním hvězd se tedy nedá předvídat budoucnost tak, jako se z příčin předvídají účinky. Dvojí účinky však chybí příčinnosti vesmírných těles. Předně jim chybí všechny účinky, které nastávají případečně (nikoli o sobě), jak v lidských záležitostech, tak v přírodních věcech. Vždyť už Aristoteles dokazuje, že případečné jsoucno postrádá příčinu, a hlavně přírodní, jakou je síla vesmírných těles. Co se totiž neděje samo o sobě, ale jen v závislosti na jiném, není ani vlastní jsoucno, ani jedno, jako že pádem kamene nastane zemětřesení, nebo že člověk při kopání hrobu najde poklad. Vždyť to a takové není jedno, ale prostě mnohé. Přírodní procesy však vždy končí u nějakého jednoho, jakož i vychází od jednoho původu, jímž je tvar přírodní věci.
Za druhé chybí příčinnosti vesmírných těles úkony svobodného rozhodování, jež je schopnost vůle a rozumu. Rozum totiž není těleso, ani úkon tělesného ústrojí, a následkem toho ani vůle, která je v rozumu (60) Žádné těleso se však nemůže otisknout do nehmotné věci. Proto je nemožné, aby se vesmírná tělesa přímo otiskovala do rozumu a vůle, protože by se tím tvrdilo, že se rozum neliší od smyslu. Takovou domněnku přičítá Aristoteles těm, kdo tvrdili, že "taková vůle je v lidech, jakou ve dne zavádí Otec mužů a bohů", totiž slunce nebo vesmír. Proto vesmírná tělesa nemohou být o sobě příčinou úkonů svobodného rozhodování. Mohou k tomu však naklánět uzpůsobováním, pokud ovlivňují lidské tělo a následkem toho i smyslové síly, které jsou úkony tělesných ústrojí, která naklánějí k lidském jednání. Ježto ale smyslové síly podléhají rozumu, proto se tím neukládá žádná nutnost svobodnému rozhodování. Člověk přece může jednat rozumně proti náchylnostem daným vesmírnými tělesy.
Když tedy někdo užívá pozorování hvězd k předvídání budoucích příležitostných nebo náhodných událostí či k jistému poznání budoucího jednání lidí, vychází to z nepravdivého a marného mínění. Přitom se do toho vměšuje činnost démona. Proto je věštění pověrečné a nepřípustné. - Pokud ale někdo užívá pozorování hvězd k předvídání budoucnosti, která je zapříčiněna vesmírnými tělesy, jako sucha a deště a podobně, není takové předpovídání nepřípustné ani pověrečné věštění.
To, že hvězdáři předpovídají pravdu, se stává dvojmo. Jedním způsobem tak, že mnoho lidí podléhá tělesným vášním, takže jejich jednání je většinou uzpůsobováno podle vlivu vesmírných těles. Kdežto moudří, kteří řídí rozumem takovéto své sklony, jsou ojedinělí.
Druhým způsobem kvůli démonům, kteří se vměšují do jejich předpovědí. Proto píše Augustin: "Dlužno uznat, že, když matematici řeknou pravdu, že vypovídají z nějaké nejskrytější pohnutky, kterou lidská mysl nevědomky zakouší. Pokud se to děje k oklamání lidí, tak je to dílem nečistých a svůdných duchů, jimž se připouští některá znalost o časných věcech. Proto se dobrý křesťan musí varovat jak matematiků (dnes původců různých osobních kondiciogramů nebo prognóz vývoje společnosti), tak jakýchkoliv bezbožně věštících, a zejména, když někdy říkají pravdu, aby duši, přidružením démonů podvedenou, nezlákali k uzavření nějaké smlouvy." (61)
Je přípustné věštění ze snů ?
Věštění, které se opírá o nepravdivé mínění, je pověrečné a nepřípustné. Proto je třeba uvážit, co je pravdivé ohledně předvídání budoucnosti ze snů. Sny jsou totiž někdy příčinou budoucích událostí, třeba když mysl, znepokojena tím, co vidí ve snech, přivádí někoho k tomu, vykonat nebo opomenout něco. - Někdy jsou sny zase znamením nějaké budoucí události, pokud se týkají nějaké příčiny, společné snům a budoucí události. Podle toho se nejčastěji děje předvídání budoucnosti. Je třeba uvážit, co je příčinou snů, a zda totéž může být příčinou budoucí události, takže by se z ní dala poznat.
Dlužno tedy vědět, že příčina snů je někdy vnitřní, jindy vnější. Vnitřní příčina snů je dvojí. Předně duševní, pokud totiž obrazotvornost člověka napadá ve spánku to, čím se zabývalo jeho myšlení a cítění ve stavu bdělosti. Taková příčina snů není totožná s příčinou budoucí události. Proto takové sny se vztahují k budoucí události nikoli o sobě, nýbrž v závislosti na něčem jiném, a když se někdy shodují, tedy nahodile. - Druhá vnitřní příčina je tělesná. Z vnitřního uzpůsobení těla totiž nastává nějaký pohyb v obrazotvornosti, odpovídající takovému uzpůsobení. Tak v člověku, který se vyznačuje chladnými šťávami, se ve snu zdá, že je ve vodě či ve sněhu. A proto říkají lékaři, že se má dbát snů pro poznání vnitřních stavů.
Podobně je vnější příčina snů dvojí: tělesná a duchovní. O tělesnou příčinu jde tehdy, když se obrazotvornost spícího mění buď vlivem okolního prostředí blízkého (vzduchu, apod.) či vzdáleného (pohybem či polohou vesmírných těles), takže se spícímu vyjeví nějaké představy, shodné s uzpůsobením vnější příčiny. - Duchovní příčina pochází pak někdy od Boha, která prostřednictvím andělů zjevuje něco lidem, podle slov Písma svatého: "Bude-li mezi vámi prorok, já Hospodin se mu dám poznat ve vidění, mluvit s ním budu ve snu" (Nu 12,6). Jindy se však působením démonů objeví spícím nějaké obrazy, z nichž někdy odhalují něco budoucího těm, s nimiž mají nepřípustné spojení.
Tak se tedy musí říci, že nebude nepřípustné věštění, když někdo užije snů k předjímání budoucnosti, pokud sny vycházejí z Božího zjevení nebo z přirozené příčiny vnitřní či vnější, pokud může dosahovat síla takové příčiny. Je-li však takové věštění ze snů zapříčiněno démony, na které se někdo výslovně nebo mlčky obrací, protože s nimi udržuje spojení, jde o nepřípustné a pověrečné věštění. (62)
Je přijatelné věštění z ptačího zpěvu či z jiného sledování vnějších věcí?
Je jasné, že pohyb nebo křik ptáků nebo jakékoli takové uzpůsobení, sledované ve věcech, nejsou příčinou budoucích událostí. Proto z nich nelze poznat budoucnost jako z příčin. Zbývá tedy, že pozná-li se z nich něco budoucího, bude to, pokud jsou to účinky nějakých příčin, které také mají příčinnost nebo jsou předzvěstí budoucích událostí.
Příčinou činností pouhých živočichů je však nějaký pud, kterým jsou pohybováni na způsob přirozenosti, neboť nejsou pány svého jednání. Tento pud pak může vycházet z dvojí příčiny. Předně z tělesné příčiny. Mnozí živočichové mají jen smyslovou duši, jejíž všechny schopnosti jsou úkony tělesných ústrojí. Jejich duše podléhá uzpůsobení vnějších těles, a především vesmírných těles. Proto nic nebrání, aby některé jejich úkony byly znameními budoucnosti, pokud se shodují s úpravou vesmírných těles a těsného okolního prostředí (vzduchu, apod.), z níž pocházejí některé budoucí události. - Přitom dlužno uvažovat dvojí. Předně je třeba uvážit, aby se takové činnosti vztahovaly pouze na předvídání budoucnosti, která je zapříčiněna pohyby vesmírných těles. Za druhé dlužno uvážit, aby se takové činnosti vztahovaly pouze na to, co se může nějak týkat těchto živočichů. Nabývají totiž z vesmírných těles nějaké přirozené poznání a pudové hnutí k tomu, co je nutné k jejich životu, jako jsou změny, které nastávají deštěm, větrem aj. podobnými příčinami.
Druhým způsobem je takové pudové hnutí působeno duchovní příčinou, a to buď od Boha, jako v případě holubice sestupující na Krista při křtu, či v případě havrana, který živil Eliáše nebo v případě ryby, která pohltila a vyvrhla Jonáše. Mohou to však působit démoni, kteří užívají takových činností pouhých živočichů, aby zapletli duše do marných mínění.
Stejný způsob se zdá být ve všem jiném takovém, kromě ve znameních. Vždyť lidská slova, která se berou za znamení, nepodléhají postavení hvězd. Jsou však sestavena podle Boží prozřetelnosti a někdy podle působení démonů. Tak se tedy musí říci, že každé takové věštění, pokud přesahuje to, co může zasáhnout podle řádu přírody nebo Boží prozřetelnosti, je pověrečné a nepřípustné. (63)
Je přípustné věštit losováním?
Losováním se vlastně označuje, když se něco koná, aby se pozorováním jeho výsledku poznalo něco skrytého. Jestliže se hledá soudem losů, čeho se má komu dostat, ať je to držení věci nebo čest, nebo hodnost, nebo trest, nebo nějaká činnost, označuje se to losováním rozdělujícím. Pokud se však hledá, co je třeba konat, je to losování poradní. Když se však usiluje o poznání budoucnosti, označuje se to losování věšteckým. Avšak lidské jednání, které se vyžaduje k losování, jakož ani výsledky tohoto jednání, nepodléhají postavení hvězd. Pokud tedy někdo užívá losování s tím záměrem, aby takovéto lidské jednání, které se vyžaduje k losování, dosáhlo podle postavení hvězd účinku, je to marné a nepravdivé, a následkem toho se to nevyvaruje vměšování démonů. Proto je takové věštění pověrečné a nepřípustné.
Odstraněním této příčiny pak vyvstává nutnost očekávat výsledek losovacích úkonů buď z náhody nebo od řízení nějakou duchovní příčinou. Pokud se to děje náhodou, což může mít místo jen při rozdělovacím losování, zdá být chyba pouze v marnosti. Tak někteří, kteří se nemohou svorně rozdělit, chtějí užívat losů k rozdělení, aby ponechali náhodě, kterou část kdo dostane.
Pokud se však z duchovní příčiny očekává soud losováním, očekává se to někdy od démonů, jak se čte, že "babylonský král se zastaví na křižovatce, na rozcestí dvou cest, aby si vyžádal věštbu, tehdy potřásal šípy, doptával se domácích bůžků a nahlížel do jater" (Ez 21,26). Takové losování je nepřípustné.
Pokud se však očekává soud od Boha, tehdy "los se vytahuje ze záňadří, ale každé rozhodnutí je od Hospodina" (Př 16,33). Takové losování o sobě není špatné, jak praví Augustin. Může se však do toho čtverým způsobem vloudit hřích. Předně ten, kdo se uchyluje k losování bez jakékoli nutnosti, ten by pokoušel Boha. Proto praví Ambrož ke Lukášovi: Koho volí los, ten nebyl posouzen lidmi. - Za druhé ten, kdo se uchyluje k losování sice z nutnosti, ale neuctivým způsobem. Proto praví ctihodný Beda: Jestliže někteří pod tlakem nutnosti, považují za potřebné poradit se podle vzoru apoštolů s Bohem, pamatujte, že sami apoštolové tak učinili, až svolali shromáždění bratří a přednesli k Bohu modlitby. - Za třetí, když se Boží slova vykládají pozemským způsobem. Proto praví Augustin: Těm, kdo užívají stránek evangelia k losování, ačkoli je potřebnější, aby tak činili spíše, než se chodili radit k démonům, přesto se mi nelíbí tento zvyk snažit se vykládat Boží slova k světským účelům a pro marnost pozemského života. - Za čtvrté, když při církevních volbách, které mají být z vnuknutí Ducha svatého, někteří užívají losování. Proto Matěj, před Letnicemi vysvěcený, je hledán losem, protože ještě nebyla plnost Ducha svatého rozlita v Církvi: sedm jáhnů však bylo potom ustanoveno nikoli losováním, nýbrž volbou učedníků. Jinak je tomu ale ve světských hodnostech, které jsou zřízeny ke správě pozemské. Lidé při jejich volbě užívají většinou losování, jakož i při rozdělování časných věcí.
Pokud však doléhá nutnost, tedy je dovoleno s náležitou uctivostí vyžadovat losováním Boží soud. Proto píše Augustin: Když je mezi Božími služebníky rozpor, kteří z nich v době pronásledování zůstanou, aby nebyla Církev opuštěna útěkem všech, a kteří z nich utekou, aby se někteří uchránili před smrtí. Když nelze takový rozpor ukončit jiným způsobem, tedy mají být vybráni losem, kteří zůstanou a kteří uniknou. A dále se praví: Kdyby ti přebývalo něčeho, co je třeba dát potřebnému, a nelze dát dvěma, kdyby ti přišli dva, kteří by se nelišili potřebností a ni nějakým vztahem k tobě, dlužno spravedlivě vybrat losem komu dát, co se nedá dát oběma.
Soud žhavým železem nebo horkou vodou je sice zařízen k odhalení nějakého skrytého hříchu pomocí něčeho, co dělá člověk, a tak se to shoduje s losováním. Pokud se však přitom očekává nějaký zázračný účinek od Boha, přesahuje to obecný pojem losování. Proto se takový soud stává nepřípustným: jak proto, že je zařízen k soudění skrytého, což je vyhrazeno Božímu soudu, tak proto, že takový soud není ustanoven Božím právem. Proto se v dekretu papeže Štěpána uvádí: Vynucovat na někom vyznání mučením žhavým železem nebo horkou vodou neukládá posvátné právo. A co není ustanoveno naukou svatých Otců, toho se neopovažuj pověrečně zavádět. Náš úřad má svěřen soud přečinů, uveřejněných dobrovolným vyznáním nebo potvrzením svědků, přičemž nutno dbát Boží bázně. Skryté a neznámé však nutno ponechat tomu, kdo jediný vidí do srdce lidí. - A stejný důvod platí při použití souboje, pokud není bližší obecnému pojmu losování, při němž se od toho neočekává žádný zázračný účinek. To je ale nepřijatelné, když soupeři jsou velmi nestejné síly a dovednosti. (64)
10. Zamyšlení
56) STh, II, II,95,1.
57) STh, II,II,95,2.
58) STh, II,II,95,6.
59) STh, II,II, 95,4.
60) Aristoteles, O duši, III.
61) STh, II,II,95,5.
62) STh, II,II,95,6.
63) STh, II,II,95,7.
64) STh, II,II, 95,8.