Zástupy posedlé tmou
Nejen ve městě, i na venkově Lenin neustále podněcoval teror. Tak článkem "Občanská válka na vesnicích" ze srpna 1918 vyvolával davovou hysterii proti tzv. kulakům. Takové články byly doprovázeny podrobnějšími prováděcími pokyny. Tak v Leninově příkazu z 9.srpna 1918 se uvádělo:
Je nutno zorganizovat zvláštní oddíl z vybraných, spolehlivých lidí. Ti musejí provádět nemilosrdný masový teror proti kulakům, duchovenstvu a bělogvardějcům. Všechny podezřelé osoby je třeba posadit do koncentračních táborů mimo město. Ihned je třeba vyslat trestní výpravy. telegrafujte splnění tohoto rozkazu.
Předseda sovnarkomu Lenin
Tyto zběsilé Leninovy akce vzbuzovaly odpor u stále většího počtu lidí. 30.srpna 1918 došlo k pokusu o atentát na Lenina. Byly na něho vypáleny tři rány z revolveru, ale zasáhly ho dvě kulky, a to do krku a do ramene. Okolnost, že se na místě vyskytovala eserka Fanny Kaplanová, která se k atentátu hned na místě přiznávala, vedla k závěrům, že ona sama spáchala atentát. Nikdo ji však při činu neviděl. Celkem stranou zůstala okolnost, že byl Lenin postřelen z jiné zbraně, než měla Kaplanová, i to, že člověk, který střílel na Lenina byl ve skutečnosti jistý Protopopov, jenž byl pomocníkem Popova, náčelníka jedné jednotky ČEKy. Ten byl zatčen současně s Kaplanovou. Dzeržinskij je nechal bez delšího vyšetřování oba zastřelit.
Není to jediný příklad toho, že měl Lenin skutečně z pekla štěstí. Už 14.ledna 1918 bylo ostřelováno jeho auto, když odjížděl z Michailovské jezdecké školy, kde měl provokační projev k vojákům odcházejícíám na frontu. Výroční číslo Pravdy o tom napsalo: Ujeli pouze několik set metrů, když kulky začaly bušit do zadní části vozu. Švýcarský socialista Fritz Platten strhl Lenina dolů a chránil mu hlavu svým tělem tak, že byl přitom sám zraněn na ruce. O rok později Lenin zase jenom o vlásek unikl smrti, tentokrát z rukou gangsterů. Večer 19.ledna 1919 jel spolu s několika lidmi autem z Moskvy za Krupskou. U železničního mostu je zastavili tři lidé, namířili na ně revolvery a přinutili je vystoupit. Nevšímali si pasu, který jim Lenin ukazoval, a začali mu prohledávat kapsy. Přitom drželi revolver u hlavy. Sebrali mu pas a browning.
"Co to děláte?" křičela na ně Leninona sestra Maria, !To je soudruh Lenin. Kdo jste vy? Ukažte nám průkazy!"
"Gangsteři nepotřebují průkazy!" S těmito slovy skočili do auta a ujeli.
Po atentátech v roce 1918 byl vystupňován teror a jen v Petrohradě bylo zatčeno 6220 lidí, kteří skončili způsobem pro Leninův způsob boje obvyklým - smrtí.
Léto roku 1918 se v Rusku vyznačovalo masovými vraždami. Avšak vyvraždění carské rodiny (16.července 1918) představovalo milník, neboť se u něho bolševici okázale vzdali jakéhokoli zdání i předstírání legality. K vyvraždění dal pokyn Lenin, který přitom položil důraz na to, aby carská rodina byla vyvražděna celá, tedy i s dětmi. Trockij si o tom zapsal do deníku: Iljič se domníval, že bychom neměli ponechávat živou zástavu... Rodina byla postřílena v Jekaterinburku. Masovou vraždu vykonali vojáci pod velením Sverdlova. Na místo se pak dostavil Zinověv se dvěma bednami, vyloženými pilinama, a do nich uložil hlavy všech členů carské rodiny, které osobně odřízl, a pak odvezl do Moskvy. Zbylá těla byla odvezena do blízkého lomu, tam pálena benzínem a zakopána. Příští noci byli odvezeni vzdálení příbuzní carské rodiny a členové carského dvora a shozeni do jednoho starého dolu. Vyhlazení carské rodiny symbolizovalo obrovskou tragédii ruského národa, který podlehl třídní nenávisti a vedl k bratrovraždám.
Uprostřed temné noci Leninova nitra ho vedla jakási temná síla tak, že náhle stanul před úplně jiným problémem. Rázem se projevil jako na život a na smrt odhodlaný odpůrce církve a vůbec všeho náboženství. Najednou se rozzuřil, ale nemoc mu přervala souvislou větu. Tak se zajíkal a vyrážel ze sebe nelidské skřeky:
"Vydat zlato! - Kláštery! - Kostely! - Zlato sem!!"
Dzeržinskij provázený ostatními gorilami z ČEKy však neprodleně zajistili, aby se Leninovo zběsilé hýkání změnilo v ohlušující řev, rozléhající se celou Svatou Rusí.
Lenin vydal s chladnou tváří dekret. Stálo v něm:
N A Ř I Z U J E M E !!
Z moci úřední odebrat z kostelů a klášterů předměty z drahých kovů a drahokamů !!
"S radostí!", rozpálil se masový vrah Dzeržinskij. Využil této příležitosti a připomenul : "Už dávno jsme chtěl říct, že by se měla rozšířit ČEKA! Nestačíme plnit úkoly!"
Tehdy se zrodilo OGPU, totiž "Objedinjonnoje gosudarstvennoje političeskoje upravlénije", a hned se naplno rozjelo.
"Zatýkám tě, kněžoure!", vyplivl drze Felix místo pozdravu na moskevského patriarchu a brzy nato i na petrohradského metropolitu.
Svět dostal znovu příležitost spatřit pravé mučedníky křesťanské víry. Novodobý Nero jim každému před smrtí dal zinscenovat zběsilý monstrproces. Dál už probíhal ten ďábelský sabat méně okázale. Málokdo se dozvěděl o hejnech dalších menších ryb - církevních hodnostářů v guberniích a provinciích, a pak ještě menších ryb - řeholníků, diakonů, kněží a ostatních duchovních, kteří odmítli přísahat bezvýhradnou poslušnost lidem z OGPU, dočasně dosazeným Leninen do čela církve. O těch nekončících zástupech neznámých, kteří museli pěšky putovat na smrt v ledových pláních Sibiře, o těch se svět nedozvěděl už skoro nic. Solženicyn píše o tom, že duchovní tvořili povinnou součást každodenního úlovku Felixových goril. Jejich stříbrné šediny probleskovaly v každém transportu.
Za nimi šly zástupy teosofů, mystiků, členů náboženských spolků a filozofů berdjajevského kroužku. Jen tak mimochodem bylo rozdrceni a uvězněni takzvaní východní katolíci, totiž stoupenci Vladimíra Solovjeva, skupina Abrikosovové a další a další.
Záběr chapadla OGPU se stále rozšiřoval. Posléze už shrabovalo jako paběrky prostě všechny věřící, staré lidi a zejména ženy, které houževnatě vyznávaly starou víru. "Monášenki" - tak se jim po dlouhá léta říkávalo v průchozích věznicích, tranzitkách i ve vlastních pracovních lágrech.
Pod bdělým okem Lenina, trpícího příznačnou nespavostí, budovaly Felixovy gorily základy podzemních tunelů, vedoucích z obydlených oblastí do odlehlých končin země. Tudy pak proudily živé masy, které nějaký pologramotný hrdlořez označil za neušlechtilé a tudíž bezcenné, ba nežádoucí pro vysněnou revoluci v Rusku. Bez neustálého přílivu čerstvé krve zde přestával pulzovat život, neboť se současně vytvářela komplikovaná administrativa, napájející se lidskou krví.
Zatímco na jednom konci mizely miliony pokojných lidí, aniž po nich zbyla sebemenší stopa, z hlubin tundry, tajgy a stepi se vynořovaly stovky nových ostrovů koncentračních táborů.
Lenin byl rázem ve svém živlu! Běhal a dělal rozmnáchnuté plány. Museli mu napsat a všude vyvěsit velké plakáty:
ELEKTRIFIKACE A MOC SOVĚTŮ - TO JE VYBUDOVANÝ KOMUNISMUS !!
Mezitím mu Dzeržinskij sděloval:
"Zavádíme v lágrech nucenou práci. To nám ale zvyšuje úmrtnost."
"Ehm, ehm", pokyvoval hlavou Lenin, aniž ho - bývalého politického vyhnance, zvyklého na stravu zdarma a erár k tomu - překvapila nucená práce vyhnanců.
"Potřebujeme vydatnější příliv".
"Ehmmm?"
"Nóóó - kolik? Co nejvíc! To se nedá snadno vyčíslit. Jenom ve čtyřiceti ruských guberniích jsme měli koncem roku 1920 asi 84 lágrů. Vcelku - ", uvažoval nahlas Dzeržinskij, - "by to spravilo takových patnáct až dvacet - "
"Tisíc?", zašeptal Lenin.
"Ne - milionů!"
Lenin se zarazil a zašeptal: "Aby nebyl nějaký zádrhel! Tolik - to je hrozná síla!"
"Chachachááá!", rozesmál se Felix, - "To bývalo kdysi. Dnes je jiná doba!"
"Ehm."
"Síla politických vyhnanců, kterých se carské úřady obávaly, je dnes iluzorní. To všechno dělalo veřejné mínění. jenže teď - když na místo veřejného mínění nastoupilo rozsáhlé působení Pravdy - dneska padají vyhnanci se svými protesty do naší moci! Na to máme tajné instrukce! Tys je přece podepsal! Však víš!"
"Ehm, ehm", zamumlal Lenin. Potom dal Felixovi znamení a ten se k němu ještě víc nahnul. Zašeptal mu:
"Podívej, Felixi! - řeknu ti - někdy mám dojem - že nás všecky - každého zvlášť - patří pověsit !! - na smradlavý provazy !! - Víš, - ", šeptal dál, - " jediné, v co jsem - neztratil naději - to je - že nás beztak jednou - zaslouženě pověsí - "

Dzeržinskij se shovívavě usmál, když ho napadlo, že Lenin dětinští. A opravdu. Lenin dětinštěl: ryzí zlato, vynořující se z temné mlhy, se mu čím dál tím více zdálo být výsledkem revoluční proměny surových mas; a přitom kdosi, kdo měl domov v té neproniknutelně temné mlze, se mu v tomto jeho dětinství vysmíval.
"Vymést ze světa!", rozčiloval se Lenin, ale smích byl stále silnější, a on ho zlostně odbýval: "K čertu s tím!"
Stále častěji se hádával. Bezvýsledně. Slova mu totiž vázla v krku. Řeč se zadrhovala uprostřed věty. A tak leckdy nebyl schopen dopovědět, co začal říkat. Nejednou se stávalo, že skončil uprostřed věty mumlavým a nesrozumitelným: "Vymést ze světa! - Zabít!"
Jeho tvář zkrabatělá hrbolky a vyrážkami a zdrsnělá šupinami po předešlé vyrážce se přitom celá zalévala temným až fialovým ruměncem.
Brzy musel odejít z Moskvy do Gorek, kde se mu dosud vždy udělalo lépe. Mezi těmi málo lidí, kteří se k němu dostali, byl také Michel d´Herbigny, který přijel do Ruska. Lenin ho poznal během své emigrace ve Francii. Teď si ale mohl hlavu vykroutit údivem. Už neměl před sebou levicově zapáleného studenta. Stál před nám katolický kněz, jezuita. Lenin s ním rozmlouval:
"To - to - jsou novoty, co? Zfo - zformo - val se - nový svět - svět mar - mar - xis- tické ide - ologie, řízené - námi -", načež celý zrudlý klesl do křesla a ztěžka oddechoval.
"V tom s vámi souhlasím", překvapil ho kněz, "je to - svět revolucí, vyprovokovaných neznabohy - ten se tu doopravdy zakořenil. Od té doby, kdy se ateismus stal základem utopie, nicotářství - od té doby mu nechybí nic. Pyšně se obrací sám v sobě a oddává se iluzi naprosté soběstačnosti. Hlavně nepotřebuje žádnou vědu ani filozofii, natož teologii, zkrátka žádnou teorii. Není tajemství, jestliže všechna bytí, obložená stranou, tvoří nespočetný zástup a jsou uvnitř prázdná.
V tu chvíli začal Lenin rudnout a nervózně mávat rukama. Pak ze sebe vyrazil: "Naše ide - ideolo - "
"Ideologie", pomohl mu Michel.
Pokynul hlavou a pokračoval :
" - se opírá - o vědec - vědeckou filozofii!"
"V tom je ale zase ten velký paradox", namítl Michel, " - Buď se základ vaší filozofie v průběhu dějin nemění, což by znamenalo, že sobecká touha po zlatě je nejhlubší vlastností každé společnosti, tedy i té vaší - v procesu revolučně vytvářené utopie; anebo - výsledek revoluce - blahobyt vykořeňuje sobeckou touhu člověka po zlatě; to by zase znamenalo konec základů vaší filozofie. Pak tedy Marxovo pojetí, na něhož se tak rádi odvoláváte, nemá všeobecnou platnost. Tou měrou, v jaké mizí ze společnosti ti ubožáci, kteří mají v hmotné bídě důvod k touze po větším blahobytu a zlatě, a v jaké se celá společnost dostává do komunismu, mizí podle vaší teorie hybné síly dějinného vývoje. Já si ovšem myslím - ", řekl dál Michel, - "že na obzoru dějin revoluce v Rusku se nezadržitelně rýsuje zánik celého vašeho teoretického myšlení. Ta jediná a pravá teorie vešla podle vás v Rusku do praxe. Každé další teorie, ať vědecké poznání nebo filozofické myšlení by všechno leda komplikovala. Vy už prostě žádnou teorii nepotřebujete! Proto každou vědu i filozofii v praxi rozhodně odmítáte a násilím umlčujete!"
Lenin mlčel, oči vytřeštěné a tupě zíral do neznáma.
"S tím souvisí jiná věc. Totiž okolnost, že u vás nikdo není nikomu blízký. Nikdo se nemůže s nikým shodnout, pochválit, nikomu říci amen. A to je bohužel možné jedině tady, kde se vymýšlejí ubohé pokusy o šturmování nebe! Jasnost rozumu se jmenuje prokletí. A ježto v tomto systému rozdrobenosti není nejvyšší instance, vláda ani úředník, jemuž by bylo možno zlořečit, dopadá každé prokletí samo na sebe. Smaží se ve svém vlastním ohni. Padají kletby proti Absolutnu: hluchému, slepému, němému právě tak jako hmota, anebo proti duchu, jenž stále popírá, zabíjí a ničí všeho, čeho se dotkne. Jenže svatokrádež je zbytečná, utrpení ve světě tortur bez kata a ve světě vyhnanství bez vlasti - všechno je to tím, že z ďáblovy kuchyně tu vystoupilo peklo."
Leninova tvář se sevřela v ošklivém šklebu. Jakoby v tu chvíli zestárnul o sto let. Vypadal jako živá mrtvola. Hnusil si spánek, protože těkání očima po okolních lidech a věcech ho rozptylovalo. Jen při neklidném přelétání přelétání očima po věcech a lidech dokázal udržet pohromadě své sny o revoluci. Zavřené oči prožíval jako smrt, protože se tu hned střetl s tím odporným torzem s nesčetnými tvářemi. Zjevovalo se to hned jako dravá šelma se strašnými, křivými tesáky, hned jako slizký had. Ani si neuvědomoval, že čím víc se rozčiluje a hádá s tajemným cizincem, tím prudčeji se mění jeho nálady, ba zhoršuje se tím celý jeho psychoneurologický stav. Mnohem víc ho znepokojovalo to, že s přibýváním hádek s neznámým, který zčásti vyčníval z temnoty, částečně mizel v mlze tajgy, se den ode dne víc a více vymyká jeho vlivu Stalin. A ten přitom doposud spíše jen mlčel a navenek povolně vykonával jeho rozmary.
Lze odhadovat, že Leninovou vinou zahynulo 6 až 8 milionů lidí - masovými vraždami po Leninově vyhlášení rudého teroru, hromadnými popravami během občanské války a po ní, vyhlazováním celých skupin obyvatelstva v koncentračních táborech, k jejichž zřizování dal Lenin výslovný příkaz.

V zimě byl Lenin stižen několika záchvaty. Ochrnula mu pravá část těla. Povolali k němu známého německého neuropatologa. Vylekaně a s nedůvěrou smíšenou s úzkostí pohlížel Lenin k tomu Němci. Ten jakoby uhádl jeho obavy, začal ho uklidňovat:
"Nebojte se! Jsem specialista. Vystudoval jsem o profesora Ehrlicha na berlínské univerzitě."
Leninovi to nic neříkalo.
"Byl jsem při tom, když Ehrlich vynalezl lék proti syphilidě."
Lenin radostně zamrkal očima a s námahou zasípal:
"Konečně - jste - anděl spásy!"
"Bohužel", povzdechl si lékař, - "Tady už nepomůže ani Neosalvarsan. Nemoc je příliš pokročilá. Bude se vyvíjet dál s nemilosrdnou zákonitostí."
"Takže - není - naděje?"
"Ale ano. Ochrnutí končetin se ještě mohou upravit, ale jen dočasně - "

Když už velmi pokročila Leninova nemoc, řekl Krupské a ostatním ze svého okolí:
"Pamatujte si na má slova, že zemřu na paralýzu."
Zanedlouho se také rozhodl nadiktovat Krupské svou závěť, v níž chtěl zajistit trvalost svého díla zkázy. Diktoval pomalu, až došel ke Stalinovi:
"A Stalin? - hrubý - náladový - nesná - šenlivý - k názorům jiných! V popředí - by měl být - někdo jiný!"
"Koho navrhuješ? kdo by to měl být?", zvídala jeho žena.
Tentokrát se živá mrtvola docela odmlčela. Leninovi se náhle přitížilo. Obličej zvrásněný červenofialovými hrboly, strupy a šupinami se mu zkřivil v odporném šklebu. Sliny mu tekly z úst. Celé tělo se kroutilo v křečích. Nato celý ochrnul. Vyrážel pouze zlomky slova : "Re - re - vo - lu - ce - "
Pak už jenom: "Re - rel - rell - rlll...."
Lékaři uvedli v úmrtní zprávě jeho druhotné příznaky jeho nemoci. Nebylo žádoucí vrhat světlo na pravé příčiny. Jako celý jeho život, tak i jeho smrt se měla udržovat v temnotě. Na světle měl být představován jen jeho stín, popřípadě parafínová figurína.
Stalin si to tak přál.
Zrovna tak si to přálo celé těleso jejich zločinecké chobotnice. Tak si to přály rovněž masy posedlé tmou. Musí mít památník přiměřený jeho poslání a dílu! Musí mít hrobku hodnou antického hrdiny!! Ta bude čnít proti nebi jako trůn satanův v Pergamu -
Je příznačné, že mauzoleum pro uložení Leninových ostatků bylo v Moskvě skutečně od počátku budováno jako trůn satanův. Tak arch.A.V.Ščušev vycházel z antických stavebních vzorů - z památníku krále Mausola v Halikarnasu a z jiných staveb v Pergamu, kde byl státník uctíván jako božstvo. Evangelista sv.Jan píše o trůnu satanově: Andělovi církevní obce v Pergamu napiš: Vím, v jak nebezpečném místě to bydlíš: tam, kde je trůn satanův... Antipas, můj věrný svědek, byl usmrcen u vás, tam, kde bydlí satan... Máš tam lidi, kteří se drží učení Balámova, jenž poradil Balákovi, jak svést Izraelity k tomu, aby jedli z masa obětovaného modlám a dopouštěli se smilství. (Zj 2, 13-14) V Pergamu byl chrám boha Asklepia (Eskulapa), který býval znázorňován jako had. V onom chrámu se také soustřeďovalo uctívání císaře jako boha.
Za účelem vybudování přesné napodobeniny tohoto satanova příbytku jako památníku pro Leninovo tělo, nechal Stalin pozvat do Moskvy i architekta z Německa. Ten jej vyprojektoval přesně podle antických vzorů. V Rusku se však nedostávalo potřebné množství vhodného kamene ke stavbě. Stalin však trval na svém:
"Památník musí být neprodleně postaven!"
"Potom jedině ze dřeva!"
"Budiž! Zatím bude ze dřeva! Až bude po ruce vhodný kámen, bude zbudován z kamene!", prosadil s tvrdošíjností Stalin. Chápal vůbec smysluplnost svého počínání? Úzkostlivě dbal na to, aby Leninova tělesná schránka po smrti spočinula na trůnu satanově. A tak byla napodobenina satanova příbytku spěšně vybudována nejprve ze dřeva a posléze z kamene.
Je také zajímavé, že po dobytí Berlína Rudou armádou, vydal Stalin příkaz, aby původní stavba z Pergamu, která se nacházela v Schliemannově muzeu v Berlíně, byla rozebrána, naložena na vlak a odvezena do Moskvy. K jakému účelu potřeboval Stalin ten satanův příbytek? Bůh ví. Teprve po řadě let byla tato památka vrácena do Německa.

V říjnu 1925 Stalin s uspokojením též konstatoval, že do konce roku stála dřevěná konstrukce památníku s Mistrovou tělesnou schánkou. Tím se totiž dostalo veřejnosti viditelného ujištění o Stalinově věrnosti ´odkazu´ velkého Lenina. Ke stavbě kamenného mauzolea se přikročilo až v roce 1929. Všemi praktickými otázkami spojenými až dodnes s uchováváním mumie byla pověřena bezpečnost, OGPU. V roce 1933 byla mumie přestěhována do žulového mauzolea. To se často také opravovalo. Jen v roce 1974 stála generální oprava 5,5 miliónu rublů.

10.Zamyšlení nad místem, kde démoni trpí svůj trest
V kterém místě trpí démoni svůj trest?
Andělé jsou přirozeně prostředníky mezi Bohem a člověkem. Božská prozřetelnost se však vyznačuje tím, že dobro nižších tvarů se zajišťuje prostřednictvím vyšších tvorů. Dobro člověka je božskou prozřetelností zajišťováno dvojím způsobem. Jednak přímo, když je totiž někdo veden k dobru a odváděn od zla, což se běžně děje pomocí dobrých andělů. Jednak nepřímo, když je totiž někdo cvičen protivníkem, který ho pronásleduje. A je na místě, že se toto zajišťování lidského dobra dělo prostřednictvím zlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti přírodnímu řádu. Podle toho přísluší démonům dvojí místo, kde trpí svůj trest: jedno je v důsledku jejich viny, totiž peklo (které si můžeme nedokonalým způsobem našeho lidského chápání přiblížit jako černou díru v hmotném světě); a druhé, které je v zájmu cvičení lidí, totiž temné ovzduší (které si můžeme představit jako v důsledku hříchu porušené přírodní prostředí). (STh,I,64,4)

Jak jsou v tomto místě démoni uspořádání? Je mezi nimi nějaký řád?
Andělský řád se podle sv.Tomáše odvozuje jak ze stupně přirozenosti, tak ze stupně milosti. V milosti je možný dvojí stav: předně nedokonalý stav, což je stav, v němž si někdo něco může zasloužit a zasluhuje si to, a za druhé stav dokonalý, což je stav dokonalé slávy.
Pokud sledujeme andělské řády z hlediska dokonalosti slávy, tak se démoni jednak vymykají řádu, jednak mezi nimi nikdy nebyl, protože toho nikdy nedosáhli.
Jestliže však sledujeme andělské řády z hlediska nedokonalé milosti. tak lze říci, že démoni sice někdy byli v řádech andělů, protože všichni andělé byli stvořeni v milosti, ale démoni z těchto řádů vypadli.
Pokud sledujeme andělské řády z hlediska přirozenosti, tak mezi nimi dosud nějaký řád je, protože ani hříchem neztratili své přirozené dary. (STh,I,109,1)
Je mezi démony podřízenost a nadřízenost?
Činnost vyplývá z přirozenosti věci, takže každá věc s uspořádanou přirozeností, musí mít činnost vzájemné uspořádané, takže jsou mezi těmi činnosti vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Je to vidět u tělesných věci: ježto nižší tělesa dle přírodního řádu podléhají vyšším, vesmírným tělesům, proto jejich činnosti a pohyby podléhají činnostem a pohybům vesmírných těles. Někteří démoni přirozeným řádem jsou podřízeni jiným. Proto i jejich činnosti podléhají činnostem vyšších démonů. A to činí ráz nadřízenosti, že totiž činnost podřízeného je poddána činnosti nadřízeného. Tak tady samo přirozené uspořádání démonů vyžaduje, aby u nich byly vztahy nadřízenosti a podřízenosti. (STh,I,109,2)
Je mezi démony osvěcování?
Samo osvěcování je vlastně zjevování pravdy, pokud má vztah k Bohu, který osvěcuje každý rozum. Jiné je zjevování pravdy sdělováním, jako když jeden anděl zjevuje druhému svůj pojem. U démonů je však taková převrácenost, že jeden démon nesleduje zaměření druhého démona k Bohu, nýbrž spíše se ho snaží odvádět od božského řádu. A proto jeden démon neosvěcuje druhého, ale pouze může druhému předat svůj pojem cestou sdělení.(STh,I,109,3)
Jsou dobří andělé nadřízeni zlým andělům?
Celý řád nadřízenosti je prvotně a původně u Boha, a tvorové na něm mají podíl podle toho, jak jsou blízko Bohu; ta stvoření, která jsou dokonalejší a bližší Bohu, působí jaké nadřízena tvorům, vzdálenějším Bohu. Největší dokonalost, díky které jsou nejblíže Bohu, mají tvorové, požívající Boha a radující se z jeho přítomnosti, a to jsou svatí andělé, zatímco démoni tuto dokonalost postrádají. Proto jsou dobří andělé nadřízeni zlým andělům, kteří jsou jim podřízeni. (STh,I,109,4)

Hlavní použitá literatura
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická /STh/, Olomouc 1937, Summa proti pohanům /SCG/, Olomouc 1992-93
D.Schub, Lenin. Eine Biographie, Wiesbaden 1957.
R.Paine, Lenin. Sein Leben und sein Tod, München 1965.
S.T.Possony, Lenin. Eine Biographie, Köln 1965.
D.A.Volkogonov, Lenin. Počátek teroru, Liberec 1996 Dialog.
V.Liberda, Lenin. Otec totalitarismu, Opava 1993 OPTYS.
A.A.Aruntjunov, Fenomen Vladimira Uljanova (Lenina), Moskva 1992 Prometej.