S o u b o j
"Máme prostředky k vypumpování mozku! Bez obtíží bychom mohli vydolovat a zužitkovat jeho obsah pro naše zájmy!", zdůrazňovala postava neznámého vynořující se z těkavých proudů barevných světel.
"Nepochybuji", pokrčil rameny zajatec.
"Chceme vám ovšem dát najevo, jak si vážíme důstojnosti lidské osoby. Poskytujeme vám možnost svobodné volby. Buď svobodně spolupracovat, nebo se zatvrzele vzepřete, a potom - pak si z vašeho mozku tak jako tak odebereme, co uznáme za vhodné."
"Nechápu, k čemu můžete potřebovat nějakého novináře?! Jak bych vám mohl zrovna já být užitečný? Nedávno jste měli plno řečí, že máte termonukleární reakci na dosah ruky! Nemáte snad k dispozici vynikající odborníky? A co Mimozemšťané? Jste přece s nimi ve styku, nebo ne?!"
"Zajisté. Máme odborníky. Na druhé straně ale uznáváme, že většina našich specialistů pořád ještě nepřivedla transmutaci ke zdárnému konci. Až příliš často se věnují pohrávání si s vlastním okolím. Přeměny, jaké odhalují, jsou takového rázu jako třeba, že rozpadem ALFA sklouzne prvek v periodické tabulce o dvě místa vlevo, rozpadem minus BETA sklouzne o jedno místo vpravo, a tak dál. To ovšem podle nás nejsou ty pravé transmutační skluzy. Zrovna tak, jako změny, které následují poté, co proudem elektronů rozbijeme jádro atomu. Ani tohle nejsou ty pravé transmutace. Takhle se dají provést snad jakési multiplikace v rámci přítomných prvků, a to ještě se zatraceně nečistými důsledky."
"Jde vám o termojadernou reakci, že ano?"
"Ano i ne. Riziko znečištění zůstává i při termojaderné reakci. Dokonce ani provoz termonukleárních reaktorů není čistý. proto nás energie termojaderného reaktoru tolik nezajímá. Aspoň ne tolik, jako energie v prostoru, uvolněného přítomnosti náhle podnícenou transmutací nějakého prvku: následný vzduchový vír je mnohem účinnější a také čistší zdroj energie."
Novinář namítl: "Toho se dá využít k pokroku, zrovna tak jako zneužít ke zkáze."
"Jako každé techniky."
"Nejlepší a nejhorší je na daném prostředku jeho jednoduchost. Aspoň ve srovnání s běžnými atomovými zařízeními. Ovšem vykládat vám to je asi úplně zbytečné."
"Pročpak?"
"Jste jenom směs prchavých stínů a studeného záření. Bez nejmenších zábran byste zneužili tohoto prostředku proti komukoli. Zrovna tak, jako se bez sebemenších zábran paktujete s mimozemskou nestvůrou, které prodáváte lidi!"
"Podceňujete nás,", ohradil se neznámý - "Nevážeme se slepě na Mimozemšťany. Nečekáme jenom nečinně, až nám laskavě něco poskytnou. Máme ještě jiné zdroje!"
"Co to mohou být za zdroje?", zapochyboval.
"Třeba zrovna odkaz, který Mimozemšťané neprozřetelně zanechali na Atlantidě. Netušili ovšem, že jednou najdeme cestu, jak proniknout do minulosti."
"To ji chcete hledat?", rozesmál se žurnalista.
"Nehodláme ji hledat!", řekl důrazně neznámý, "Musíme jít docela najisto!"
"Ehm - a kam?"
"Právě to bude jedna ze dvou věcí, s nimiž nám pomůžete vy sám!", odpověděl panovačný hlas.
Vytřeštil oči a vyhrkl: "Zbláznili jste se?"
"Vůbec ne."
"Copak vám mohu nějak pomoci? Já - žurnalista?! Vždyť je to věc, při níž vědcům zůstává rozum stát."
"Snad právě proto. Věda totiž může být občas dost zpátečnická. Víme, že kdykoli někdo trvá na zániku Atlantidy před více než deseti tisíci léty, a to pádem mimozemského tělesa, hned se dostane do konfliktu se soudobou vědou. Tak třeba podle geologů jsou prý skoro všechny atlantské ostrovy poměrně mladé a velmi podobné. Jediná naděje je prý snad v možnosti, že se ostrov dostal pod hladinu moře v místech, kde už nejsou pod hladinou žádné zbytky, a že je celý na dně. Geologům je reliéf dna Atlantiku podrobně znám. Do omrzení opakují, že hlubokomořské usazeniny jsou tam většinou dost mladé."
"Mladé?"
"Ano. To znamená, že za desetitisíciletí pozpátku se tam usadila jen deseticentimetrová vrstva nánosů. Stěží prý také obstojí názor, že usazeniny zvířené nárazem rychle zasypaly postižené místo. Pak bychom prý v nánosech museli nacházet směs usazenin nejrůznějšího stáří, a nikoli rovnoměrně vyvinutý sled. Existují prý sice profily, kde je sled narušen, ovšem toto porušení zahrnuje nejvýš několik decimetrů. Je způsobeno přemísťováním usazenin organismů ryjících do dna nebo menšími skluzy a vířivými proudy. Ani podmořské příkopy prý nemohou být následky pádu velkého tělesa. je v nich většinou patrný neporušený sled rovnoměrně ukládaných nánosů."
"Tak vidíte!", rozhodil rukama žurnalista, - "Nic tam není!"
"Omyl! Zásadní omyl!", tvrdil hlas, - "V přítomnosti tam snad už nic není, ale v minulosti tam stopy byly. A právě tam ji najdeme! Totiž s vámi. Vy - při všem zaujetí nejrůznějšími záhadami a hádankami - vy nám pomůžete! Právě vy - lépe než kdokoli jiný - se můžete dobře uplatnit tam, kde přemítavé myšlení empiricky zaměřených badatelů zklamalo a vždycky zklame!"
"Asi vám dost nerozumím."
"Ale rozumíte! A dobře rozumíte! Pro jistotu vám zopakujeme váš úkol: Potřebujeme zjistit přesnou polohu a přesnou dobu katastrofy!"
"Jak to ale mohu zjistit?"
"To je vaše věc. Dáme vám k tomu výchozí materiál."
"Cože?! Jaký materiál?"
"Platonovy dialogy ´Timaios´ a ´Kritias´. Tam je Atlantida přesně popsána. Podle všeho to byl kruhovitý ostrov ze všech stran ohřívaný teplým proudem, patrně dnešním Golfským."
"A co když si to Platon všechno jenom vymyslel? Upozorňoval na to přece Aristoteles, a to byl jeho žák! Možná, že tak chtěl jenom názorně vychválit aténskou ústavu. Díky ní totiž Řekové v čele egyptských a jiných spojeneckých armád odrazili útok Atlanťanů!"
"To známe. Není pochyb o tom, že se do Platonovy zprávy promítly různé dobové vlivy, jako třeba válka s Persií. Ale i po tomto odmytologizování nám zůstává zpráva, která mluví dost jasně: Mimozemšťané zvolili ostrov Atlantidu jako genetickou laboratoř. Prováděli tam pokusy s lidmi. Méně zdařilé jedince odesílali na okolní světadíly. Ti se však posléze natolik přemnožili, že se vymkli atlantskému vlivu. Jednorázový pokus Atlanťanů o obnovu nadvlády neměl úspěch. Tak se Mimozemšťané rozhodli uměle zrychlit některé kosmické procesy, zvolna směřující k zániku optimálních podmínek ostrova Atlantidy a k následné pozemské pohromě. Jistým mimozemským zásahem způsobili propadnutí Atlantidy hlouběji do minulosti. Náhlou pohromou v přítomnosti vystavili někdejší lidstvo selekci. V tomto výběru obstáli jenom nejlepší jedinci. Došlo k pronikavé změně počasí, za níž zmrzli na Sibiři mamuti, atd. Některé další okolnosti vám objasní Diodor Sicilský."
"Kdo je to?"
"Římský historik z doby Julia Caesara. Jeho dílo ´Bibliothéké´ máte rovněž k dispozici. Bude vás zajímat zejména třetí a čtvrtá kniha. Píše se tam o Atlanťanech, obývajících ostrov několik dní plavby na západ od Lybie. A konečně tu máte překlad díla ´Codex Tro-Cortes´. Opatřili jsme ho z jednoho madridského muzea. Dále je zde překlad chaldejského nápisu v buddhistickém chrámu ve Lhase, starého asi čtyři tisíce let. Týká se rovněž Atlantidy."
"Nechápu, co z toho mám vyčíst?!""
"Přesnou polohu ostrova a dobu jeho katastrofy."
"Jenže jak? Každý uvádí o Atlantidě něco jiného. Vzájemně si odporují."
"Musíte to objevit! Máte k tomu optimální předpoklady."
"Já?! A co vaši odborníci?"
"Odborníci. Máme - pravda - vynikající odborníky. Dovedou odvodit pozpátku teorii relativity a libovolně ji aplikovat. Ale co s nimi? Fyzikové vedení přemítavým myšlením svedli apriorní pojmy z Olympu apriority, aby je vyspravili a uvedli do prakticky použitelného stavu. Věda se ze své samoúčelnosti snesla k prostřednosti. Ale poznat, co je v těch prastarých zprávách pravda a co je dodatečná příměs mýtů, na to jsou všichni badatelé s přemítavým myšlením krátcí."
"Takže vy nedůvěřujete ani svým nejschopnějším lidem?"
"Co vás nemá! Tady je pouze potřeba intuice člověka, nezatíženého vědeckou erudicí, sběhlostí a odborností. To jsou věci, které nelze zjistit pokusem, ani změřit. Ty je nutno intuitivně vytáhnout ze zpráv starých kronik jako jehlu z kupky sena. To musíte provést vy!"
"Říkáte, že musím, ale já nemusím."
"Jistěže. Ponecháváme vám to na svobodném rozhodnutí. Jenže dobře víme, že vaše rozhodnutí bude v náš prospěch."
"Jak si můžete být tak jistí? Nepočítáte s tím, že se třeba mohou sám zabít."
To neuděláte. Brání vám v tom vaše morální zábrany a víra. A kromě toho - spojuje nás přece honba za Mimozemšťanem. Pro nás je to sice spojenec a pro vás nepřítel číslo jedna, ale jeden bez druhého nemáme šanci se mu přiblížit. Nebo se mu snad už nehodláte dostat na kobylku? Nechcete ho dopadnout při činu, odhalit ho? "
V tu chvíli nedokázal střízlivě uvažovat.
Proč dopřával sluchu těm, o jejichž proradnosti a licoměrnosti se už přesvědčil?
Proč jim znovu důvěřoval?
Snad proto, že fantaztické snění bylo tragicky silnější, a poznamenávalo všechny jeho životní projevy, včetně lásky a víry naivitou a iluzí.
Naslouchal jejich dalším vývodům. "A my zase máme zájem maximálně využít spolupráce s ním v náš prospěch."
"Chcete se ním snad setkat na Atlantidě tváří v tvář?"
"Kdepak!", rozchechtala se lesklá postava, - "To bychom dopadli! Musíme se tam dostat nějakou dobu před katastrofou. Potřebujeme odhalit mechanismus, jak Atlanťané i se svým ostrovem sklouzli do minulosti. Zřejmě museli odcestovat ve speciální atmosféře, tvořené možná mořským vzduchem a vodou, jejichž prvky podlehly v silném magnetickém poli plazmatizaci a mutovaly v jiné prvky. Vyžadovalo to ovšem navození magnetické bouře na celé Zemi, kterou Atlanťané zrychlili a snad i zesílili zásahem zvenčí."
"Jak?"
"To přesně nevíme. Snad využili působení planety Uran. Možná k tomu připojili ještě další mimozemský vliv. Každopádně tam proběhla ve velkém měřítku řízená transmutace hmoty. Musíme uchvátit atlantské vědomosti o těchto procesech, a pak se vrátit zpět do přítomnosti. Máme ovšem ještě jeden důvod, proč jsme si pro účel téhle spolupráce zvolili právě vás. My totiž - při dokonalém přemítavém myšlení - jsme zdrojem čisté, ryzí ideje. Snad se to může zdát někomu jako nedostatek, ale jsme právě na to hrdí a pyšní. Vždyť jako zdroje světla či záření, deformované ideje si můžeme opatřit právě od těch, kdo obětavě milují. Jako zdroje plazmy, hmoty ve čtvrtém skupenství lehce dokážeme do svých služeb zapojit lidi nezkušené, naivní a málo přesvědčení věřící. Jsou to levné, spolehlivé a čisté generátory bioplazmy."
"Podle všeho vám vlastně dělám honicího psa."
"K čemu tak drsné výrazy? To přece nikdo neříká. Měl byste s námi jenom spolupracovat. A taky budeme, buď vědomě nebo nevědomky. To si rozhodněte sám!"
"Připadá mi nelogické hledat místo a dobu zkázy něčeho, o čem vůbec bezpečně nevíme, zda to kdy vůbec existovalo."
"Z hlediska přemítavého myšlení, opírajícího se o empirickou zkušenost, stojí každá věc za pokus. U vás však spoléháme na něco jiného, než je přemítavé myšlení. Spoléháme na váš rozum, odpoutaný od trojrozměrnosti úsudků typu: jestliže A se rovná B, a B se rovná C, tak C se rovná A."

Uplynula doba, kterou člověk nedokázal odhadnout. Kdosi ji však patrně přesně změřil a odhadl jako dostatečnou. Nyní se ptal:"Máte už o té věci nějakou představu?"
"Zdá se, že v době asi před dvaceti tisíci lety , kdy území jižní Francie a Španělska obýval ´homo sapiens´, vyznačující se na rozdíl od ´homo neandertalensis´ lebkou s větším obsahem, žil na Atlantidě ještě ušlechtilejší ´homo atlanticus´."
"To víme taky", mávla světelná postava rukou. - "Jenže asi před dvanácti tisíci léty se dosud ponenáhlý vývoj klimatu pronikavě zrychlil. Velká pohřebiště zmrzlých mamutů na Sibiři dosvědčují náhlost a pronikavost změny. A příčina všeho? Zánik Atlantidy! Právě její zmizení způsobilo převratné klimatické změny a zrychlení tání ledovců. Teplý Golfský proud, který byl do té doby jen uzavřeným proudovým systémem ve středním Atlantiku, měl najednou volnou cestu do Atlantiku severního i do Severního ledového moře. Tam ohřál vodu a způsobil oteplení atmosféry a rychlejší tání ledovců. Zmizení ostrova Atlantidy bylo provázeno obrovským přeléváním se vod oceánů a záplavami pevnin. Ovšem přesná poloha a doba zmizení ostrova zůstávají nadále tajemstvím."
"Pokud jde o polohu", mínil žurnalista. - " často bývala marně hledána v oblasti Azorských ostrovů a Madeiry. Pravděpodobnější se však zdá poloha dále na západ od tzv. Héraklových sloupů, směrem k Sargasovému moři, o kterém se patrně zmiňuje už Aristoteles. Uvádí, že čtyři dny plavby za Héraklovými sloupy je v oceánu místo, pokryté mořskou travou a mechem, zakořeněnými těsně pod hladinou. Za přílivu mizí pod vodou. Přesněji však toto místo neurčuje. Proto jej dnes lidé ztotožňují se Sargasovým mořem, obrovskou, řasami pokrytou částí Atlantiku u vstupu do Mexického zálivu. Tentýž myslitel byl snad první, kdo si všiml, že se v našich vodách vyskytují pouze samičky úhořů. Dlouho se nevědělo, proč tomu tak je. Teprve před několika desítkami let se zjistilo, že úhoř prochází jistými proměnami. Z vajíček se líhnou larvy, ty se postupně mění v úhoře. Záhadu se pokusil vyřešit na začátku dvacátého století ichtyolog Schmidt. Všiml si, že se larvy úhořů stěhují do vnitrozemských vod ze západního Atlantiku."
"Odkud?"
"To nevěděl. Teprve ve dvacátých létech bylo objeveno, že se úhoři rodí z vajíček v Sargasovém moři, jihovýchodně od Bermud. Sotva jsou asi pět centimetrů dlouzí, začínají pouť na východ. Celý rok putují k evropským břehům. Ti, kteří se nestanou kořistí dravců, proniknou do evropských řek. Při ústí se samci oddělí od samiček a do řek vplují jenom samičky. Po dvouletém pobytu se však vracejí do moře, aby se setkaly s představiteli opačného pohlaví."
"Proč vlastně úhoři podnikají takovou pouť?"
"Část odpovědi je snadná. K proměně larvy v úhoře je nezbytná sladká voda řek."
"Proč se ale tyto ryby vypravují ze západního Atlantiku, skoro až od amerického pobřeží, kde je rovněž dost sladkovodních řek a vystavují se cestou nebezpečí, že budou sežrány dravci?"
"Na tuto otázku je možná odpověď. Kdysi před tisíciletími byl Golfský proud proudem teplých vod kroužících kolem Sargasového moře mezi americkým pobřežím a Atlantidou. Celá tato oblast tvořila životní prostředí úhořů. Nepotřebovali podnikat žádné daleké cesty mořem. Proud unášel malé larvy tam, kde se jim dařilo nejlépe, k ústí řek na ostrovech Atlantidy, k Antillám, k pobřeží Ameriky. Když mladé samičky prožily svůj čas ve sladkých vodách, nemusely podnikat dlouhou a nebezpečnou cestu. Sotva opustily řeky, dostaly se znovu do teplého mořského proudu. ten je unášel k cíli stejně jako poprvé. Pouze s tím rozdílem, že larvy se musely držet na vnější straně okruhu opisovaného teplým proudem, vyspělé samičky se zase musely dostat do vnitřní části okruhu. Proud je ale nesl pokaždé do Sargasového moře, kde je čekal jejich úděl: zrodit nové pokolení."
"Potom ale přišel osudný den a noc", ozval se neznámý patetickým hlasem.
"Ano. Všechno se změnilo. Teplý proud se přestal točit kolem Sargasového moře. Nyní spěje nahoru, k novému pobřeží. Úhoři si nevybírají evropské toky za místo svého dospívání sami - nese je Golf. Ten proud, jehož jedno rameno protéká mezi Héraklovými sloupy do Středozemního moře, jiný zase mezi kontinentem a britskými ostrovy do Baltu."
"Nastala pronikavá změna", připomínal hlas.
"Nepochybně. Změna podnebí na severní polokouli čili oteplení v severní Americe a Evropě za současného ochlazení v severovýchodní Asii znamená přesun polární ledové pokrývky od třiceti stupňů od Labradoru k ústí Jeniseje do Severního ledového moře. Středem této pokrývky je přirozeně zeměpisný bod, jenž se od Hudsonova průlivu posunul na místo, kde se na našich dnešních mapách protínají poledníky. K přesunu pólu došlo podél sedmdesátého poledníku západně od Greenwiche. Sledujeme-li dál po mapě podél tohoto poledníku opačným směrem, protneme poloostrov Labrador a nejzápadnější část Atlantiku, až konečně dorazíme na pevninu jižní Ameriky. V sousedství Baham přejdeme přes místo, kde patrně bylo těžiště události, během níž sklouzla Atlantida ve své obrovské specifické atmosféře do odlehlé minulosti za katastrofických účinků v přítomnosti. Zásah mimozemské inteligence, využívající pro Zem nebezpečné konstelace planety Uran, byl zřejmě veden k zemi od severovýchodu, a to ve směru styčném s dnešním sedmdesátým poledníkem."
"Byla to snad srážka s mimozemským tělesem?", ozval se hlas.
"Co na tom záleží?", pokrčil rameny novinář. "Z hlediska nalezení polohy Atlantidy a upřesnění doby jejího zmizení z přítomnosti to přece není vůbec důležité! Pro ten účel postačí, když říkáme, že se při dané události střetly vlivy mimozemské, jako je působení planety Uran, s vlivem pozemským, totiž s rozsáhlou magnetickou bouří, podporující plazmatizaci hmoty, a to vše se střetlo s cílevědomým a zesilujícím působením představitelů mimozemské inteligence, jež pořád tolik připomínáte."
"Nebýval jste vždycky tak úzkostlivě opatrný, když se jednalo o mimozemskou inteligenci", namítl neznámý.
"Bůhví, co se to teď vlastně se mnou děje. - Začínám se obávat vlastní fantazie. Přestávám důvěřovat vlastním smyslům. Cožpak jim mohu důvěřovat? Vždyť si ani nejsem jist, zda tu se mnou opravdu někdo je, nebo jestli se mi to všechno jenom zdá. Možná, že i ti, kdo mi vás představují v té podivné souhře světel, barev a stínů, a kdo řídí celou tu skvělou stereovizi, jsou jen samé přeludy."
"Nemusíte se ničeho obávat", uklidňoval ho otcovsky neznámý, - "Potřeboval jste přece vůdce, nebo ne?"
"Ale ano."
"Tak vidíte. A našel jste ho u nás."
"Našel i nenašel."
"My vás přece do ničeho nenutíme. Poskytujeme vám jenom rámcové zaměření vašeho vlastního postupu a růstu. Jinak vám přece ponecháváme volnost rozletu. Tedy právě tak, jako by to měl dělat správný duchovní vůdce."
Neznámý zamlouval svůj předchozí jízlivý tón a dodával: "Tak třeba nyní vás jenom orientačně upozorňujeme, že byste konečně mohl svou intuici věnovat upřesnění doby zmizení Atlantidy."

"...V pozdějším čase nastala jednou neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel soudný den a noc..."
"...V den 11. Muluc začalo strašlivé zemětřesení..."
"...Když Baalova hvězda spadla na místo, kde je nyní jen moře a nebe, otřáslo se Sedm měst a zachvělo..."
"Tohle jsou tři úryvky z Platonova ´Timaia´, ´Tro-Cortesiánského kodexu´ a chaldejského nápisu v tibetském chrámu", řekl novinář, - "Osobně však považuji za výchozí bod slova, která pronesl Kritias k Sokratovi: ´Především si vzpomeňme, že je tomu devět tisíc let od doby, kdy podle vypravování byla válka mezi těmi, kdo bydleli vně, za Héraklovými sloupy, a všemi obyvateli uvnitř...´ Kritias opakoval to, co kdysi egyptští kněží vypravovali Solónovi. Solónův pobyt v Egyptě bývá datován do let 571 až 561 před Kristem. Nedopustíme se snad závažnější chyby, když budeme předpokládat, že Solón hovořil s kněžími chrámu bohyně Neit v Sais roku 570. Ve srovnání s oněmi devíti tisíci léty, o nichž lze mít určité pochybnosti, nemůže mít v tomto maličký rozdíl žádný význam. Na základě těchto údajů lze uvést jako datum zmizení Atlantidy rok 9570 před Kristem." "Myslíte opravdu, že je to ono?!"
"Ještě je tu něco důležitého. Číslo devět tisíc může být považováno za zaokrouhlení na celé tisíciletí skutečného počtu let, jež uplynula od Platonem uváděné události. Těžko si představit, že by Solón navštívil Sais přesně devět tisíc let později. Odporuje tomu i text samotného Platona. Uvádí se v něm jasně, že uplynulo devět tisíc let od té doby. To má značný význam."
"Také nás to napadlo. Jenže uvádí Platon skutečně datum zmizení?"
"Těžko říct. Hovoří spíše o době, která uplynula od vypuknutí války s obyvateli Atlantidy, nebo přesněji od chvíle, kdy se tato pověst o válce zmiňuje. Nevíme, kolik let tato válka trvala.. Nevíme ani, jak dlouho po jejím skončení nastal onen osudný okamžik. Nacházíme jen krátkou zmínku, že k tomu došlo zanedlouho."
"Nepomohl by víc ´Codex Tro-Cortes´?"
"Možná. Uvádí se v něm: ´V roce 6 Kan den 11 Muluc měsíce Zac začalo strašlivé zemětřesení, které trvalo až do 13. dne Chuen. Země MU, země bahnitých pahorků...dvakrát vyzdvižena do výše, zmizela za jedinou noc... propadla se...To se stalo 8060 před napsáním této knihy.´"
"Kdy byla sepsána."
"To nikdo neví. Je však jisté, že byla pořízena až v šestnáctém století, snad jako kopie staršího textu."
"A co archeologové? A historikové?"
"Archeologové tvrdí, že Mayové vládli v Mexiku od doby blíže neurčené asi do devátého století po Kristu. V šestém století po Kristu dosáhla jejich kultura vrcholu. Další vývoj byl přerván. Mayové opustili svá sídliště a usadili se na poloostrově Yucatan. Zanedlouho vynikli nad úroveň místního obyvatelstva. V devátém století však podlehli invazi Toltéků. Ve čtrnáctém století ovládli Mexiko Aztékové. Jejich stát vydržel až do španělské invaze. Bohužel se však nepodařilo definitivně určit mayskou chronologii podle našeho kalendáře."
"K ďasu!", vztekala se postava ze stereovize.
"Tento úkol, známý jako korelace mayského kalendáře, se badatelé snaží už dlouho vyřešit. Jejich výsledky se od sebe liší o několik století."
"Přece to nemůže být takový problém!?"
"Celý problém se dá vyjádřit otázkou: jakému datu podle gregoriánského kalendáře odpovídá datum´13.0.0.0.04Ahau 8.Cumhu´? To je považováno za začátek mayského letopočtu. Odpověď ztěžují chybějící dokumenty. Španělé je totiž zničili. Biskup Diego de Landa však stačil některé z nich okopírovat a zachovat ve své knize."
"No, a?"
"Jako počátek mayského počítání času vycházejí tato čísla: Makemsonová uvádí v juliánském datování číslo - 1 382 862, což v juliánském kalendáři připadá na 6. prosinec - 8499, a v kalendáři gregoriánském na 2. říjen. Spinden uvádí v juliánském datování číslo - 1 382 616, a to připadá v juliánském kalendáři na 9.srpen - 8498, v gregoriánském na 2. duben. Obě tato data jsou závažná z hlediska další okolnosti. Podle mayského kalendáře připadla na 5.června - 8498 konjunkce planety Venuše se sluncem, což mělo v mayské astronomii stěžejní význam."
"Hm. Zajímavé. Velmi zajímavé. Ovšem vedle toho by se měly vzít v úvahu také výpočty korelace mezi vlivem planety Uran na pozemské poměry. Taková souvislost skutečně existuje. Nelze ji vysvětlit působením přitažlivosti Uranu a Země, neboť se to neprojevuje ani u jiných planet, včetně Slunce a Měsíce. Vliv planety Uran na pozemské seismické poměry je takového rázu, že se nedá vysvětlit zákony mechaniky v běžném slova smyslu. tak třeba v noci na 1. březen 1960 bylo zničeno město Agadír v Maroku. Dne 2.března téhož roku začala ráno celá série mohutných otřesů v epicentrem v Chile. K zemětřesení v Agadíru došlo třináct minut po průchodu Uranu místním poledníkem. Katastrofální série zemětřesení v Chile začala přesně tři minuty po dolní kulminaci Uranu."
"S přihlédnutím k těmto okolnostem lze počátek uvolnění živlů, kdy zmizela Atlantida datovat na 6.června roku mínus 8498 podle gregoriánského kalendáře a 3.30 univerzálního času čili 22, 30 hodin karolínského času."
"Výborně!", zatleskala postava ze stereovize,- "Věděli jsme, že nás nezklamete."
"Ovšem toto časové určení zrovna tak jako stanovení přesné polohy zmizelého ostrova je málo spolehlivé. Už pro nejistotu intuitivního poznání!", upozorňoval novinář.
"S tím už si nelamte hlavu! To už je naše věc. Ověříme si to jinak."

Nelámal si s tím hlavu. S tímhle rozhodně ne. Lámal si ji s něčím docela jiným. V jeho duši se totiž rozevřela propast černá jako nejtemnější noc. Strhovala do sebe všechno příjemné, úsměvné a jasné, aby po nich zanechala jen vyhaslé spáleniště. Zpočátku si vyčítal: "Příliš jsem důvěřoval vlastní obrazotvornosti, až jsem uvěřil zlomyslným klamům."
Právě nynější zajetí, do něhož tak lehkovážně a bezstarostně vběhl, a kde přijímal cizí názory, ač se mu příčily, zrovna to mu dávalo poznat jeho slabost pro obrazotvornost a zálibu v jejích divuplodech.
Najednou byl zbaven všech těch sladkých útěch, ke kterým tolik přilnul. Nejenže ho přestaly těšit nejrůznější senzace, ale nedokázal najednou nalézt uspokojení ani v hledání a dosahování hodnot smyslům nedostupných. Ty i ony mu náhle připadly strašně bezútěšné. K živé a opravdové touze po Pravdě, která doposud spíše jen jako spodní proud motivovala jeho novinářské zanícení, se teď připojila obtížnost delších úvah o této Pravdě. Zakoušel spíše náchylnost k prostému nazírání Pravdy. Jinak prožíval hroznou prázdnotu. Chápal ji jako pád do černé díry. Zdálo se mu, že místo postupování k vytoužené Pravdě, couvá proti vlastní vůli.
V čem spočívala tato krize?
Nedokázal se těšit z dosavadních úspěchů, ale co bylo horší, ztrácel orientaci, pokud šlo o samotnou Pravdu. Cítil, že se mu přestává dařit v jeho životním díle. Byl to čas velké suchopárnosti. Postihovala jeho smysly i duši. To vše doprovázely pochybnosti o cíli životní dráhy. A k tomu všemu se nyní dostavil nevděk těch, kterým se snažil posloužit. Celé okolí se vlastně spiknulo proti němu, a on cítil. že je nedokáže mít ani trochu rád pro ně samotné. Nicméně k nenávisti a lhostejnosti měl zase daleko.
Tak si kdosi nenápadně podroboval jeho chápavost, neboť ji osvobozoval od přílišné zaujatosti a malichernosti povrchního poznání. Jeho vnitřní život byl osekáván od košatých větví a zjednodušován. Nejenže fantazii postihlo odbarvení, ale také myšlení podléhalo kruté redukci. Smutek mu svíral srdce a přece ještě víc vzhlížel vstříc své životní pouti, o jejíž smysluplnosti zrovna ztrácel jistotu. Tato statečnost byla i nyní odměněna. Tentokrát však už ne dalším přílivem senzací, nýbrž bezprostředním průhledem, povznášeným láskou k Pravdě, k vrcholným životním hodnotám, přečnívajícím úroveň všednosti. Cítil, jak se v duchu nadnáší poznáním, které se do něj vlévalo, aniž o tom musel rozumem nějak složitě přemítat.
"Když známe polohu a celkem dost přesné datum zmizení Atlantidy, pak nám už skoro nic nebrání sklouznout do doby těsně předcházející", liboval si neznámý - "To už je pouze technická záležitost. Stačí jen zvolit vhodný prvek, jehož poločas rozpadu se nejvíce blíží době 8499 roků, a uspíšit vrchol jeho stárnutí - zahájit řízenou transmutaci hmoty. Pak už bude všechno záležet jenom na tom, kdy naši inženýři dokončí kosmickou loď z křemíku a jiných materiálů vynikajících vlastností."
"Na jakém principu se vlastně pohybuje vaše kosmická loď časem?"
Nezmámý se začal s neskrývanou pýchou chlubit: "Naše kosmická loď je určená pro pohyb v prostoru i v čase. Je diskovitého tvaru. To má rozhodující význam pro samotné cestování. Před startem do minulosti je značná část tohoto zařízení ponořena do prvku, v němž urychlovačem podnítíme žádoucí transmutaci. Druhá část musí zůstat vynořena nad hladinu transmutujícího prvku, tedy umístěna do látky, která je vůči dané transmutaci zase netečná, a je proto pevně zakotvena v přítomnosti. Naši konstruktéři se dlouho potýkali s problémem vyváženosti mezi ponorem lodi do transmutujícího prvku a vynořením lodi do prvku stabilizujícího. Stačil by totiž nepatrně hlubší ponor lodi do transmutujícího prvku a celé zařízení bude nadobro vyrváno z přítomnosti a nenávratně vrženo do minulosti. To však už máme technicky vyřešeno. Naše loď je vždy jen dočasně stržena do minulosti transmutujícím prvkem, protože posléze ji stabilizující vytáhne z minulosti zpátky."
"Ovšem jak nastavíte délku pobytu v minulosti? Jak dokážete řídit a ovládat pohyb lodi v čase?", ptal se novinář, když v něm znovu zvítězila zvědavost.
"Maličkost. Délku pobytu v minulosti dokážeme předem stanovit s ohledem k použité transmutující látce. Průběh této transmutace znázorňujeme hyperbolou, tedy křivkou, jež se rovná zprvu v nekonečnu přímce, od níž se nesmírně dlouho a ponenáhlu odchyluje - a my jí v tom pomůžeme urychlovačem. Nato se daná křivka prudce odchýlí od fiktivní přímky a pak se krátkou dobu rychle mění, až posléze v nekonečnu přechází v přímku kolmou k původní přímce. V tom okamžiku je transmutující materiál v minulosti - tam, kde původně vznikl, a objevuje se jako prvek nový, těžší. Někteří učenci tvrdí, že proces transmutace hmoty nelze znázornit hyperbolou, nýbrž jako parabolu; ta vychází z konečného bodu a ústí zase k bodu v konečnu. Svět a jeho části prý byly stvořeny jako konečné. Jenže ani tihle teoretikové nemohou jednoznačně vyloučit, že svět existuje věčně - neboli jak oni říkají - že byl stvořen navěky.
"Ale to přece nemůžete ani vy nezvratně dokázat!"
Neznámý si nevšímal této námitky a samolibě pokračoval:
"Ostatně pro využití transmutace hmoty k cestování v čase je lhostejné, jde-li o parabolu nebo o hyperbolu. Právě tak je lhostejné, jedná-li se nám o využití transmutace hmoty k totální vládě nad lidmi a koneckonců i nad Mimozemšťany."
"To myslíte vážně?"
"Proč ne? My se přece jenom bráníme."
"Proti komu?"
"Netvařte se, že nevíte, o co tu jde! Je tu kosmický vojenský systém. Sotva objeví start rakety, hned ji zneškodní."
"Není to skvělé?! Je přece lepší mít spolehlivý obranný štít, než meč."
Neznámý vybuchl: "Pěkná obrana! Moc pěkná! Vždyť nás ohrožují!!"
"Kdo? A jak?!"
"Celý ten krám pracuje automaticky! Dodatečné pokyny velitelů ze země leda celé zařízení brzdí! Stačí nepatrná porucha a budeme stát oběma nohama ve strašné válce! Takže je to všechno namířené proti lidstvu, především proti nám!"
"To si jen domýšlíte! Ostatně elektronika je mnohem spolehlivější, než ti nejbystřejší lidé."
"A to zase ne!", trval na svém neznámý - "Oni musí za svou věrolomnost pykat. Musíme dosáhnout převahy, jinak budeme bezmocní! Každá zbraň vyžaduje protizbraň!"
"To by šlo přece do nekonečna"
"Proto musíme přijít s něčím novým - zbrusu novým - s něčím naprosto převratným! Musíme mít kvalitativně novou zbraň!"
"Tak je to tedy?! Tohle má být ten váš pokrok lidstva!?"
"Taková nová zbraň se nemůže omezovat na ničivý účinek rozbitého atomu. Musí se opírat o uměle podnícenou transmutaci hmoty. Nastartujeme ji pomocí zvláštních změn magnetického pole určité ohraničené látky. To způsobí její plazmatizaci a pronikavé odchylky v jejích časoprostorových poměrech. Za příhodné konstelace hvězd využijeme vojensky změny jednoho prvku v jiný, aniž by byli nějaké věci, hodnoty nebo lidé postiženi nebo zničeni mechanicky, chemicky, tepelně, zářením a jinak. Naše nová zbraň se nezakládá na ničivém účinku zbraní zde v přítomnosti. Zakládá se na využití uměle - totiž aparátem vybudovaným v kosmu - podníceného dočasného překlenutí časové mezery mezi vznikem určitého prvku a jeho atomovým zhroucením. Vojenské využití časového propadliště transmutující hmoty je hned dvojí: předně osoby obsažené ve speciální atmosféře, jejíž valná část podléhá transmutaci ve starší prvky, mohou být s celou tou zvláštní atmosférou odhozeni do minulosti. Navíc osoby, vystavené ve zbývající přítomné dutině po prvku, jež se propadl do minulosti, jsou vystaveni současnému ničivému účinku. My však dáváme přednost prvnímu z účinků před druhým - právě pro jeho humánnost."
"Fuj!", ulevil si zpravodaj, "To je tedy humanismus za všechny peníze! Vždyť by taková zbraň mohla ze současného světa doslova vymést celé národy, a nenávratně je uvrhnout do nedohledné minulosti!"
b "Samozřejmě."
"Člověk by pak zůstal jako Alladín z ´Pohádek tisíce a jedné noci´, který si zoufal nad svým životem, když poznal, že nemůže vyjít na povrch země."
"Jenže by to byl byl definitivní konec současné ničivé totální válce", ozval se hrdě neznámý.
"Možná - ale rozhodně by to znamenalo ohrožení celého lidstva totální válkou v čase! Kdyby se totiž taková zbraň vymkla lidské kontrole, mohlo by dojít k vyrvání celé lidské skupiny s některými jejími statky a hodnotami ze současného humanizovaného prostředí. Mohlo by to vést k jejímu uvržení do nejtemnější minulosti. Já rozumím, pokrok vojenské techniky jako hrozby, mající odradit od války ty, které nelze k mírovému soužití přesvědčit ani ´horským kázáním´, je zřejmě nutný. Jenže každý takový postup klade větší nároky nejenom na kontrolu politickou a státní, ale především na sebekontrolu a sebeovládání člověka. Tedy zvýšení nároků na duchovní a humánní rozvoj člověka, ale také vzrůst závislosti pokojného lidského soužití na Boží milosti!"
"Pitomosti! Mír si musíme vybojovat! Kdo nejde s námi, jde proti nám! A každý takový patří nenávratně do minulosti! Ať si tam táhne! Tam ho budeme zušlechťovat - v minulosti. Budeme ho tam příležitostně navštěvovat. Využijeme k tomu cestování do minulosti všech existujících prvků! Vždyť takové cestování je mnohem snažší než cestování v přítomnosti. Kromě toho se při takovém současném cestování v prostoru marní a ztrácí život. Mládnutí při cestování kosmickou lodí prostorem je iluzorní. nebere totiž v úvahu dlouhodobé brzdění lodi, při němž se pozbývá vše, co se během letu snad ušetřilo. Proto logicky myslící člověk a toužící po dálkách, dá vždycky přednost pohybu do minulosti před pohybem v přítomném prostoru."
"Jste na omylu! Vaše kosmická loď je moderní Faustova laboratoř! Její majitel a uživatel zanechá po sobě dříve nebo později černou díru ve stropě!"
"Zbabělost!", zaječel hlas, - "S takovou by se technický pokrok nikdy nedostal ani o krok dál!"
"Verne-úv kapitán Nemo říkával, že ´lze vzdorovat lidským zákonům, ale nelze odporovat zákonům přírody´! Copak člověk nemá své místo ve vesmíru? Chtít měnit řád vesmíru je směšná pýcha! A nejen to! Je to katastrofální neznalost situace! Člověk si může vytvořit v přírodě své sídlo, jež je spíše dar než výtvor člověka. To všechno lze, ale jedině v rámci přírody a s její pomocí. Jde o to najít v té esenci země samotnou zemi. Jenomže moc, která činí člověka Božím obrazem, je moc nanejvýš skutečná. Proto je také člověk ve velkém pokušení zneužít tohoto daru a hrát si na boha. Musí si ale uvědomit, že hlavní význam svobodného jednání, jímž se podílí na věčnosti, spočívá v tom, že se v něm čas napojuje na věčnost, anebo, že se od ní odděluje. Člověk se naplňuje věčností nebo se mrzačí podle toho, zda se přiklání k hodnotám věčným anebo pomíjivým.
Tento čas může ve vědomí nabývat různé podoby: čas nudy, čas znechucení, čas zoufalství, v němž se člověk shledává být ztracen nebo vydán napospas tupému opakování; čas hnusu, čas zvrhlosti, čas ďábelské revolty. Z tohoto hlediska se prvotní porucha lidské přirozenosti projevuje ve vědomí člověka jako takovýto zvrácený čas. Toto prvotní porucha vydává člověka hříšné míře univerza, která mrzačí svět bez Boha a svírá svět v totalitní křeči proti Bohu. Kdo se této poruše dobrovolně poddává, ten se shoduje s touhle hříšnou mírou. Ona ho obaluje, křečovitě tiskne, dezinformuje a strhává ke zničení, k nicotě.
Jenže člověk přece není určen pro takovou bezesmyslovost. Jedině v Kristu může realizovat své povolání s ohledem na čas a věčnost. Pokud člověk chce sám odměřovat svou existenci a dávat jí smysl, tak jde o ten nejradikálnější pokus sebezbožštění a vzpoury, a přitom o největší lidskou zvrácenost smyslu času. Názorně to popsal pisatel románu ´Běsi´."
"Cha, cha, cháá", šklebil se neznámý, - "Kdepak! My jsme mnohem dál, než byli ti, o kterých psal Dostojevskij! My vás totiž - i přes ty vaše středověké názory - docela neodmítáme. Naopak! Dnes je NOVÁ DOBA! Té vaší obětavé lásce a víře v Krista se můžeme leda vysmát. Víme totiž své."
"A co je to vaše?"
"Chcete to slyšet?"
"Rád bych."
"Tak si pamatujte: Dnes už doba Ryby pominula! Dnes vládne světu Vodnář! A přece vás docela neodmítáme. Vaše naivní víra a obětavá láska nám může dobře posloužit."
"Jak?"
"Jako levný generátor bioplazmy. No řekněte sám, proč bychom uváděli do provozu složitý a nákladný TOKAMAK, když máme ve vás levnější zdroj? Jako milující snílek jste zdrojem částečně odcizené ideje, totiž světla, a současně jakou věřící bloud jste zdroje ideje ještě odcizenější sobě samé, totiž plazmy. Proto nám můžete posloužit k nastartování potřebné transmutace hmoty. Dávno máme ověřeno, že je možno silou ducha podnítit v magnetickém poli vznik nové hmoty."
"To by nikdo z lidí nedokázal."
"Teoreticky je to možné. Prakticky je to ovšem těžko proveditelné. Dostupnější je však telekineze. Jde o pohyb mechanických soustav, eventuálně předmětů, způsobený nějakou netepelnou energií, vysílanou člověkem a dokonce do jisté míry cílevědomě ovládanou jeho vůlí. vy ovšem máte k telekinezi obzvlášt vhodné předpoklady."
"Myslíte?"
"Ano. Trpíte frustrací, depresemi, pocitem potlačování osobnosti. Dále se vyznačujete přebujelou fantazií a touhou po všemocnosti kvůli odvetě. Kromě toho rád vybíjíte svou energii na okolních předmětech."
"Nesmysl!"
"Měřili jsme bez vašeho vědomí speciálními fotografickými deskami, kolik z vás vychází bioplazmy."
"Ehm. A copak jste přitom zjistili?"
"Dobré výsledky. Vychází z vás dost intenzívně bioplazma jak z mozku, tak z okolí srdce, a dokonce i z konečků vašich prstů. Vyzařoval jste bioplazmu téměř čtyřicet sekund. Její hustota dosahovala skoro koncentrace elektronové plazmy, která je zdrojem rádiového záření Slunce. Intenzita magnetického pole u vás dosahovala takových hodnot, jaké bohatě stačí k tomu, aby bylo možno pohybovat předměty až třicet gramů na krátkou vzdálenost."
"Všechno to má ale jeden háček."
"Jaký?"
"Pokud dokáži telekinezí podnítit nebo i řídit transmutaci hmoty a elektromagnetické pole, pak to nesporně snáze svede představitel mimozemské civilizace, převyšující člověka inteligencí. A tohoto odpůrce chceme přece srazit na kolena! Vy ovšem - na rozdíl ode mne - ho chcete napřed maximálně využít. Ale obojí je předem určeno k neúspěchu. Boj s tímto protivníkem nemůžeme vyhrát sami - aspoň ne bez Krista. Proto vám se vší rozhodností odmítám nadále pomáhat radou nebo i tou svou bioplazmou."
"Tak? A kam se podělo vaše předsevzetí dopadnout ho při činu a usvědčit před celým světem?! To jste přece ještě nedávno velkohubě vytruboval na veřejnosti! Jak se chcete objevit před svými čtenáři?"
Neříkal nic.
"Ostatně teď, když jste naším hostem - "
"Nedobrovolným!"
"Hledal jste nás přece sám?!"
"To už je minulost. Dneska už je všechno jinak."
"Jenom klid. Uvidíte, že se u nás takové přehrady stírají pouhým závanem větru. - Ale abychom domluvili, - pro vás už není jiné východisko. Až budeme chtít zužitkovat vaši bioplazmu, nemůžete nám v tom zabránit. Jinak byste docela ztratil svou víru. A vy se jí - jak se zdá - nevzdáte , protože pak byste byl patrně jedním z nás. Můžeme odčerpat vaši bioplazmu bez vaší vůle, ba i proti vaší vůli, kterou napřed patřičně oslabíme. "
"Nevíte, co děláte. Jediné, co z toho všeho má smysl, je dopadení protivníka při činu a jeho veřejné usvědčení, protože to, co vás tolik zajímá, to hledáte na špatném místě. Všechno to už dávno vyřešil Bohočlověk."
"Cha, cha, chá!", rozesmál se neznámý, - "To byl přece syn Mimozemšťana a Pozemšťanky. Nevylučujeme , že o tom snad něco mohl vědět, ale rozhodně ne tolik, kolik my potřebujeme. Až si to na Atlantidě prověříme, zaměříme se na něho. Ten nám přece neuteče. Známe přece přesnou polohu a dobu jeho pozemského působení. Zastavíme se tam taky, a možná, že ještě cestou z Atlantidy. Poslouží nám zrovna tak dobře, jako vy sám. - Cha, cha, chá!", chvástal se Illuminát ze stereovize.
"Pochybuji. Ten už dávno překročil i svůj vlastní stín. Krajním násilím byl donucen vykonat třídenní pouť černou dírou v podsvětí. Dokázal se však vrátit zpátky do přítomnosti a současně také pronikl všude jinam. Zde i onde, bez ohledu na prostor a čas se libovolně pohybuje silou svého slova. Můžeme se jenom dohadovat, jak to dělá, zda jeho tělo je snad ionizováno či je v plazmatickém stavu, kdy nepodléhá pouhým fyzikálním, chemickým, fyziologickým, mechanickým a vůbec materiálním zákonům. Náš rozum na to zůstane vždycky krátký."
"Leda tak váš", mávl rukou neznámý - "My si s tím poradíme. Věda nám všechno odhalí, zejména alchymie!"
Novinář, podivující se v duchu sám sobě, kde se v něm bere tolik nápadů, odpověděl:
"Připouštím, že moderní alchymie by snad mohla mít význam pro lidské poznání třeba i Kristova zmrtvýchvstání. Snad právě také prostřednictvím zákonitostí, k nimž proniká pravá alchymie, se Kristus absolutně rozprostřel po celé cestě lidstva dějinami. Jako Bůh i jako člověk trvá nejen v přítomnosti, ale i v minulosti, a - což je překvapivé a radostné - čeká na nás i v budoucnosti. Pro člověka je technicky snad dostupný vedle přítomného pohybu v prostoru, také časový pohyb, to jest pohyb mimo přítomnost, avšak vždy jako průnik z přítomnosti pouze a výhradně do minulosti. Tento skluz do minulosti s následujícím návratem zpět do původní přítomnosti, je proveditelný pouze jako dočasný a omezený. Má-li ovšem být toto proniknutí do minulosti víc než její letmé zahlédnutí, pak je vždy nenávratné. Člověk zůstává bez možnosti návratu do své původní doby. Stává se vězně minulosti. O cestování lidské posádky do budoucnosti se navěky bude psát jenom ve fantaztických utopiích. My, kdo se držíme reality, my víme, že postup z aktuální přítomnosti do budoucnosti, která ještě nenastala, není přirozenými prostředky dostupný. Stejně tak je přirozenými prostředky, tedy také moderní alchymií beze zbytku je nevysvětlitelný Kristův postup současně do minulosti a budoucnosti při jeho aktuálním přebývání v dnešku! Přesto však tuto alchymii nelze prostě přehlížet jen proto, že ji někteří jedinci, jako třeba vy, pěstují nepřiměřeným způsobem. V souvislosti s pokrokem chemie, atomové fyziky a zejména fyziky rozpadu těžkých prvků a jejich přeměn, sice vyniká význam moderní alchymie. Ovšem na vysvětlení Kristova díla to pořád nestačí."
"To si myslíte vy!", uchechtla se postava.
"Ano. Zmrtvýchvstalý Kristus je středem času. Je rozprostřen po minulosti, přítomnosti a budoucnosti lidstva. Je takovým středem času, který není pouze transcendentní. Je totiž také vtělený. Proto může čas odůvodňovat a ovládat. Samotné toto obsáhnutí je pro nás ve své modalitě docela skryté. Takže i záchytné body, na než se toto obsáhnutí vztahuje, jsou pro nás zastřeny. Kristus sdělil, že přijde znovu, ale zdráhal se uvést dobu. Konec tedy zůstává docela skrytý. Nepatří člověku na životní pouti. Je součástí toho tajemství, které spočívá v jádru věčnosti, a jež sdílí Otec-Stvořitel se Synem-Vykupitelem. Proto není úkolem Ducha svatého nám ho předat.
Kristus je principem, středem a završením času. Člověku nezbývá, než čekat, až se mu jednoho dne odhalí. Nejdůležitější je vědět, že ten, kdo odměřuje čas spásy, je skutečně přítomen a žije ve svém Těle. Jeho odkaz tu žije nejen ve vzpomínkách a v lidských srdcích, nýbrž také docela reálně. Stačí, když se dva lidé sejdou v jeho jménu, a už tvoří jakési podivuhodné magnetické pole, přitahující tam Krista. Celý Boží lid tvoří dílo, které Vykupitele nadnáší a usnadňuje mu pohyb prostorem a časem, třebaže on toho vůbec nemá zapotřebí. Má své slovo a to ho docela vyplňuje. Stačí mu říci "ANO", a ocitne se právě tam, kde chce."
"O to se právě teď snažíme my", podotkl posměšně neznámý.
"Jenomže on takto se může pohybovat nejen po přítomnosti a do minulostí, ale také do budoucnosti."
"Opakujete se. To už jste říkal", vysmívala se mu světelná postava, - "ale tomu vy pouze věříte. Nemůžete nic takového dokázat."
"Snad věřím, ale jsem si jist, že to jednou dokáži."
"Cha, cha, cháá! Na to vám už asi nezbude dost času."
"Proč by nezbylo?"
"Máme s vámi přece své plány."
"Jaké?"
"Nebylo možno vám to dříve sdělit. Narušilo by to hladký průběh naší spolupráce. A teď, kdež jste nám pomohl poodhalit tajemství Atlantidy, nic už nebrání, abychom vás s tím seznámili. Vyvinuli jsme hybridní reaktor. Jeho středem je živý lidský organismus. Tím, že z něho odebíráme plazmu ho sice poněkud ochuzujeme, ale ve spojení s naší unikátní technikou to nesporně povede k pokroku vědy a techniky. Povede to k pokroku lidstva a koneckonců naší vlády nad prostorem a časem - "
Vnímal ten příval slov jaksi neskutečně. V těch okamžicích se mu zdálo, že se nějak nadnáší nad samotný základ své bytosti. Zároveň mu blesklo hlavou, že se jakýmsi nevýslovným způsobem zbavuje všeho, co je neprůhledné a nejasné, a všeho, co ho omezuje, všech pocitů strachu, hrůzy a prokletí, tajné rozkoše z užívání temných, zlých, ničivých, nepřirozených a1 zvrácených sil.
Najednou byl přesvědčen, že mu vlastně nic nemůže uškodit. Cítil, že je mu dáno svobodně kráčet v pravdě. Nabyl jistoty o příslibu, že bude-li opravdově a ochotně milovat, pak mu všechny věci budou pomáhat k dobrému. Přitom si ale byl jist, že toto vědomí nelze omezovat třeba na pocit rytíře bez bázně a hany, který se neleká ani smrti ani ďábla.
Takové stanovisko sice vzbuzuje pro svou statečnost sympatie, ale většinou vyvěrá z vrozeného životního vzdoru. Tak závisí na povaze a okolnostech, že jej člověk může ale také nemusí mít. Jeho vědomí o vnitřní nezranitelnosti bylo něco hlubšího. Bylo tiché jako hrob, prosté, bez velkých gest. Bylo to pokojné, a právě proto skutečně nepřemožitelné.
"Když máte víru, tak nemůžete mít rozum!", tvrdili mu falešní hostitelé.
Pak přistoupili k tomu hrůznému zákroku, k tomu nehoráznému zločinu na jeho osobě. Bylo děsivé s jak chladnou samozřejmostí si počínali. Obrana nebyla nic platná. Najednou ho samotného překvapilo, že se toho vůbec neleká. Se zatajeným dechem je pak sledoval. Poprvé je viděl skutečné, drobné, energické brunety s odlišnou pletí.
Hovořili mezi sebou anglicky. Zdálo se mu, že po jejich zákroku ztratil zbytek své odvahy. Jeho vůle byla již skoro úplně ohebná a poddajná.
Nasadili mu na hlavu i na ruce jakési přístroje.
Pasívně vnímal své okolí. Pak sledoval, jak nastupují do diskovitého tělesa. Pohupovalo se na hladině lesklé, stříbřité tekutiny. Bylo zdobeno trojúhelníky, vycházejícím sluncem, hvězdami a jinými podivnými symboly.
"Bereme ho také ssebou?", zeptal se kdosi a pohodil hlavou k němu.
"Co by tam dělal? To není v plánu!", odpověděl kategoricky jiný hlas, - Porušila by se tím rovnováha. Ten je tu jen kvůli bioplazmě."
Vstupní otvor tělesa se uzavřel.
Bodlo ho to pod srdcem: ´Od začátku se mnou vůbec nepočítali! Jsem jim užitečný pouze jako živý generátor plazmy.´
Vzepjaly se v něm poslední zbytky vůle a odvahy. Nezmohl se však už skoro na nic. ´Ať ho Bůh ztrestá!´, blesklo mu hlavou. Ohnal se po té lodi nesmiřitelně tvrdým pohledem. Nebo něčím jiným?
Nic se tu nehnulo. Jen hromádka starých svazků dopadla na diskovité těleso s tupým plesknutím. Byl to Platonův dialog Timaios a část Tro-kortesiánského kodexu.
Ve ztemnělé laboratoři byly oči všech zúčastněných upjaty na vynořující se obláček bioplazmy.
A on sám? Ztracenec?! Zprvu zakoušel jakési mihotavé vnitřní proudění. Zatím však obláček bioplazmy zhoustl. Byl matně průsvitný. Po několika cukavých pohybech se kolébavě odhoupl od hlavy, která sama zůstávala ponořena do tmy. Do okolního prostoru plynul jednolitý proud bioplazmy. Automatické přístroje elektromagneticky usměrnily tok bioplazmy směrem k diskovitému tělesu. Potom plazma tiše sklouzla do přívodního zařízení, které však nebylo duté jako potrubí, nýbrž plné. Bylo zhotoveno z čerstvého ohýbaného dřeva. Plazma se šířila po létech ve dřevě kolem kosmické lodi, až rozptýlená zářivá mlha zalévala celý její povrch.
Tehdy se ozval něčí zděšený hlas:
"Hrome! Co tam dělají ty knihy?! Kdo je tam umístil? Tím je nebezpečně narušena vyváženost ponoru... ---
Zoufalé zvolání se ztratilo v prudkém poryvu větru, provázeném syčivým zvukem.
Stačil se sebe ještě instinktivně strhnout celou tu nenáviděnou aparaturu, když to s ním prudce otřáslo. Nevěděl, že s ním smýklo silné tornado. Vyneslo ho to prudce do výše, aby ho vzápětí odhodilo stranou od propadliště, kudy byl stroj vymeten z přítomnosti. Nemohl tušit, že byl právě na rozmezí mezi klidným středem cyklonu a okrajem jeho ničivé vlny.
Dávno přestal vnímat okolní věci a sebe samého i vzájemné vztahy. Ztratil vědomí. Poslední slova, která mu uklouzla z úst, patřila naší Jitřence.

Hvězdo jitřní
  Bělostná lani na mýtině času
  z prahvozdů věčna divem přibylá!
  Lekníne bdící v hlubinách jasu,
 v nichž utonout nám láska slíbila;

kde ty se chvíš, den oponami trhá,
  vždy žhavější, čím déle zakrýván!
  Tak na svém stéble třeslice či srha
  konejší větru nedočkavý van.

  Oroduj za nás

ať na úžinu smrti připraveni
  za plavby v čase neúžíme dech,
  ať zpěv naší písně, zrozen z trav a listů chvění,
  zvonem se lije po všech obzorech!

Ať mimo hlas, v němž tvůrčí slovo svítí,
  nic nedovede provždy uvábit
  kdo lačni jsou jen žít, jen znít, jen býti,
  ó propasti, ó Slunce slova být!


10. část zápisníku
Kdo chce rozumět vzájemným vztahům v přírodě, tedy musí chápat vztah jako poměr a uspořádání čili řád jedné věci vůči druhé. To znamená vycházet tak jako sv.Tomáš z Aristotela (Metafyzika, IV, 2). Jakékoliv nakupení množství věcí nevytváří ani řád ani vztahy. Je třeba mezi věcmi nějaký princip, podle něhož se dostávají do jednoty a do uspořádání. Principem každého řádu je cíl, pro který se mnoho jedinců sjednocuje. Řád má svou jednotu z cíle. Množství a jednota pro určitý cíl, kterou vytváří buď příroda nebo uměle lidská vynalézavost, to jsou prvky vymezující řád. (Látkovou příčinou je množství, tvarovou příčinou je jednota, účelovou příčinou je smysl, pro který se množství spojuje, účinnou příčinnou je důvtip, totiž lidský rozum, nebo ten, který účelně uspořádává dění v přírodě a dává věcem řád. Lidský důvtip se např. projevuje v jednotě složitého technického vyrábění, v němž se důvtip projevuje cílevědomým postupem všech částí a úkolů, aby se došlo k určitému výsledku. Lidské umění však užívá přírodních zákonů z dění přírody.) Mezi přírodními věcmi je množství vztahů proto, protože sebemenší průběh v přírodě je uspořádán, míří k svému cíli. Také věci jako jedinci jsou navzájem vázáni zařízeností a podřízeností, vzájemnou uspořádaností a podřízeností vůči cíli. Principem každého řádu je cíl.
Jaké jsou vzájemné vztahy věcí? Předně je to vztah, o němž máme zkušenost. Takový vztah se týká vnitřního řádu v samotných věcech, který je mezi tvárnícími prvky věci, např. mezi hmotou a tvarem, mezi možností a uskutečněním, kde celá skladba jednoho principu a elementu má vztah k jinému, s nímž vytváří jednotu věci. Jeden prvek bez druhého nemůže existovat jako skutečný jedinec. Sem patří také fyzikální elementární částice, které nemohou ojediněle tvořit věc. Každá přírodní věc má svůj vnitřní řád, který ji ztvárňuje a tak přírodní dění dosahuje určitých výsledků a cílů. Cílem každého tvárnění a uspořádání je úplnost věcí, její činnost nebo výsledky činnosti.
V řádu jsoucna jsou důvěrné vztahy postižitelné intelektem. Mezi všemi jednotlivostmi v řádu jsoucna jsou vztahy, ale zároveň má jsoucno vztah k činnosti a k jejím výsledkům. Tento základní vztah jsoucna k přiměřené činnosti je vyjádřen pojmem přirozenost.
Dále jsou mezi věcmi vztahy dané různými kategoriemi. Jde o vztahy, které mají mezi sebou věci jako celky a jako jedinci. Takových vztahů je tolik, kolik je daných možností věci uspořádat. Je možno rozlišit tři základy vztahů mezi věcmi.
1) Prvním základem vztahů mezi věcmi je kvantita. Jedna kvantita může měřit jinou. Na tomto základě můžeme zjistit nesmírně mnoho vztahů mezi věcmi. Kvantitativní vztah je buď prostý nebo složitý. Kvantita se vyjadřuje číslem. Proto vztahy mezi čísly jsou vztahy mezi kvantitami.
Jakýkoliv počet je míra nepřetržité kvantity. Proto vztahy mezi čísly jsou totožné s kvantitativními. Matematika je logický celek poznatků o kvantitativních vztazích. Podmínka pro srovnávání dvou čísel je, aby to byla čísla, která vystihují velikosti věcí téhož druhu, a aby se měření těchto velikostí provádělo ve stejné jednotce. Ze srovnání čísel vznikají proporce mnohosti, tj. poměr čísla k jednotce; jiná proporce je poměr čísla k jinému číslu, a to určitému nebo neurčitému.
Vzniká závislost čísel a to tehdy, když se s jednou veličinou mění také druhá. Nejjednodušší závislosti dvou veličin jsou přímá a nepřímá úměrnost. Číselný poměr je tedy buď čísla k číslu nebo k vlastnostem čísel. Mezi vlastnosti patří např. měřitelnost, přiměřenost, úměrnost, atd.
Podle číselného poměru se snažila estetika provádět svou zkoumání o symetrii a o proporcích (např. byl zaveden zkušeností ověřený důkaz o "zlatém řezu", že poměr zlatého řezu se nutně líbí a uplatňuje v umělecké tvorbě.). V harmonii např. modulace barev až do určitého stupně se dá zjistit, že mnohé, co připadá našim smyslům jako příjemné, je podloženo matematickými a aritmetickými poměry. Fyzikální stav zvuků a barev závisí na fyziologických procesech organismu. V tom je hmotná základna složitého jevu umělecké tvořivosti a záliby v umění.
Poznatky o vztazích a proporcích zasahují také do akustiky, do optiky, dále do různých oborů umění a techniky. Jejich pomocí se zjišťují nejzákladnější zákony umělecké tvorby a jsou potvrzovány fyzikálními a fyziologickými zkušenostmi. Z takových poznatků o vztazích a proporcích vznikla např. romantická snaha pojmout "tvořícího génia" či pochopit hlubokým, geniálním způsobem celý vesmír a vyjádřit ho jednoduchým vzorcem.
Sv.Tomáš uvádí ještě několik pojmů, vztažných nikoli k číslu, nýbrž k jednotě. Je to např. pojem stejnosti (stejné jsou věci podle shodné kvantity), podobnosti (podobné jsou věci podle shodné kvality), totožnosti (totožné jsou pouze věci shodné podstaty). Vztah k jednotě má velkou důležitost právě v přírodním dění. V tomto druhu vztahu se jednota bere absolutně sama v sobě, a nikoli jako jednotka, která je měřítko a počátek každého čísla.
2) Druhý základ vztahu jedné věci k druhé spočívá v činném působení a v trpném přijímání toho, co činný princip způsobuje. Takový vztah je dán nejen samotným působením a přijetím, nýbrž trvanlivější je činná a a trpná schopnost, takže se dá působení opakovat.
Všemu činnému, jak v přírodním dění, tak v umělém působení člověka, odpovídá trpný princip nebo subjekt (podmět). V takovém vztahu mezi činným a trpným je dána přirozená přiměřenost, podle které jen určitý druh trpnosti přijímá určitý činný zásah. V přírodním dění je to vždy zaměřeno k přesnému přirozeně určenému výsledku, čili je v tom vztah k cíli. Člověk v umělém zásahu předpokládá přirozený ráz věcí, ale umělec může např. ze dřeva vytesat sochu nebo stůl, a tyto výsledky jsou mimo přírodní dění. Předpokládá však přirozenou způsobilost ve věci, které sochař užívá jako materiálu. Nemůže např. vytesat sochu z vody. Také v tomto druhu vztahu se setkáváme se všeobecným vztahem mezi možností a uskutečněním. V přírodních procesech je přirozená přiměřenost mezi akcí a reakcí, což se potvrzuje např. v chemii. U živého organismu se nedosahuje vždy na vypočítanou akci přiměřené reakce, protože živý organismus jako celek reaguje podle své účelnosti. Přírodní vědy zjišťují (každá ve svém oboru kvantity) vztahy silového činného a trpného působení a výsledků, k nimž se dochází. Přirozené výsledky jsou cílem působivých činitelů přírodních a trpného přijetí.
O vztazích tohoto druhu, o činném působení a trpném přijetí, uvádí Aristoteles, že každé vnímání působí účinně vlivem vztahu k vnímanému předmětu. V tomto působení jsou různé stupně. V nejvyšší míře se toto působení ukáže tehdy, když je činnost sama k tomu nejlépe uzpůsobena, totiž působí-li vlivem vztahu k nejlepšímu předmětu svého oboru. Činitel (nebo činnost) je nejlépe uzpůsoben v tomto vztahu a je schopen největší účinnosti. Taková účinnost je dokonalá a spojuje se s ní nejvyšší stupeň radosti. Radost doplňuje činnost nikoli jako její vnitřní vlastnost, nýbrž přichází jako nějaké přistupující zdokonalení, jako se např. k síle mládí druží krása. (Etika Nikomachova,, X,4, 1174b)
Prožívané vnímání věcí působí na orgány a stává se pro ně nevyčerpatelným zdrojem potěšení a povzbuzení a dává podněty k činnosti. Duševní činnost se dává do pohybu, a to ve svých projevech "PATHOS, ETHOS, PRAXEIS" prostým představením smyslových předmětů a jejich kvalit. Pathos je vnímání, ethos je duševní stav jemu odpovídající, praxeis je činnost. Pokud jsou tyto duševní projevy v souladu s rozumem a odpovídají-li jeho zákonům, tedy tím více působí, dosahují většího výsledku radosti. Veškerá činnost není obrácena pouze k radosti. Vnitřní postup je složitější, a proto i výsledky jsou různé. Účinností působení v umění toužil Aristoteles dosáhnout jakési očisty, totiž správného druhu a stupně uvedených duševních projevů (pathos, ethos, praxeis), přiměřeně k činnosti, která je má vyvolat.
3) Třetí základ vztahů jedné věci k druhé spočívá v tom, že jedna věc je měřitelná druhou jedna věc je jako míra, kterou můžeme měřit jiné věci. Nejde však o kvantitativní měření, nýbrž jde o měření pravdivosti a vědeckosti nebo o míru samotného bytí věcí.
Soud o něčem je pravdivý nebo pravděpodobný nebo nepravdivý podle toho, že věc, o níž se soud pronáší, je nebo není taková, jak se o ní soudí, nebo blíží se k ní či se od ní vzdaluje. Není to však naopak, že skutečné věci jsou pravdivé nebo nepravdivé z toho, že někdo o nich ví nebo je poznává a vyslovuje o nich soud. Totéž platí o smyslovém vnímání věcí.
Tento vztah pravdivosti nebo poznání k věcem není vzájemný a oboustranný, nýbrž jednostranný.
Vztah rozumu nebo smyslů ke skutečným věcem je zase přirozeně přiměřený podle vztahu "možnost a uskutečnění", kdežto věci samy o sobě jsou lhostejné k tomu, jestli jsou poznávány nebo nikoli.
Závislost vzniku věcí nebo trvání a bytí na příčinách patří do toho druhu vztahů. V ní je zase hluboká skutečnost, a to obdobně odstupňovaná ve všech druzích jsoucna, od nejjednodušších procesů ve formaci věcí až k nejsložitějším celkům jedinců, skutečnost nutné závislosti na činnosti a vlivu nějakého principu. Všechny věci mají společné bytí, ale liší se podle stupnice "více nebo méně" dokonalého bytí, a to jim přirozeně přísluší. Každá stupnice něčeho, co je více nebo méně, má vztah k něčemu nejvyššímu svého druhu, podle čehož se určuje všechno, co je více nebo méně. Více nebo méně v bytí může dát jen takový princip, který je samo Bytí.
Každý vztah prozrazuje nějaký řád. Řád má v sobě nutnou přiměřenost principů k cíli, a to jak principů hmotných, tak principů účinně působících.
Existence vztahů je spojena a začleněna do přírodního řádu ve všech jeho druzích. Proto filozofie nemůže zanedbat takovou přirozeně danou skutečnost, jako jsou vztahy. Poznání vztahů odhaluje část skutečnosti. Skutečnost vztahů mezi věcmi nebo jejich částmi je mnohonásobná a velmi důležitá pro poznání skutečnosti. Vědecký postup se děje srovnáváním věcí nebo vlastností a částic a zjišťují se vztahy. Čím přesnější je poznání jakýchkoli vztahů, tím více je věc nebo dění určeno. I logické důkazy o problémech, které mají být dokázány, se děje srovnáváním dvou určení s třetím obecnějším, aby v poměru dvou vůči třetímu vysvitl jejich vzájemný poměr, a tím docházíme k novému zjištění vlastností věcí nebo k novému výstižnějšímu soudu o nich.
Logicky postupuje jak matematika ve svých důkazech, tak filozofie, tak i teologie. Teologie navíc užívá poměrů a obdob ze složitějších vztahů, protože její předmět - vnitřní život Boží - je poznáván obdobně ze stvořených věcí, pokud jsou schopny obdoby z řádu přirozeného na řád nadpřirozený.
Třetí druh vztahů, o kterém je řeč, má svou obzvláštní důležitost, danou principem poměřování věci druhou věcí. Ze vztahu k vlastnímu předmětu je určeno také intelektuální poznání, ba i jednotlivé vědy jsou přesně vymezovány vztahem k vlastnímu předmětu. Tento princip aristotelské filozofie zabraňuje velkému zmatku ohledně vlastního oboru jednotlivých věd, jak je působen libovůlí různých badatelů. (V tomto směru se dopouštěl velké chyby i Max Planck, když se snažil z hlediska fyziky vymezovat obory věc. Nutně se uchyloval do subjektivnosti.)
Vlastní předmět není např. materiál vědy, který může být společný mnohým vědám. Není dost vymezen ani příčinnosti (totiž účinnou příčinou), nýbrž je vymezen jedině příčinou tvarovou a účelovou. Tvarová příčina pomocí účelové příčiny přesně vymezí vlastní obor každé vědy.
Planck uvádí, že "lidský duch se pozvedá myšlenkovými pokusy badatele nad svět skutečných měr, které mu pomáhají k vytvoření hypotéz a k vyjádření otázek, jejichž ověřením skutečnými pokusy otvírá pohled do nových zákonitých souvislostí a vztahů, a to i do souvislostí, které nejsou dosažitelné přímým měřením. Myšlenkový pokus se neváže na meze přesnosti, protože myšlení je jemnější než atomy a elektrony." Hledá se i platnost zákonitých vztahů mezi jevy, které platí a neodporují si.
To platí hlavně ve filozofii, která objevuje myšlením vnitřní i vnější vztahy ve věcech i mezi věcmi. V poznání určuje vztah myšlení k vlastnímu předmětu, vztah vůle k jejímu předmětu a vztah jednotlivých filozofických oborů k vlastním předmětům. Vztah je totiž velká a závažná část skutečnosti.